Z kapustičky do špenátu

14. 1. 2014 / Petr Fiala

Po návratu do České republiky jsem věnoval značné úsilí, abych si na věc udělal vlastní názor. A i když se nechci vyjadřovat k celkové situaci či úrovni české literatury, neboť seznámit se v celistvosti s českou literaturou, byť jen současnou, je nad mé síly, domnívám se, že se Švec mýlí. Nezmiňuje se totiž o žádném z literárních výkonů, které jsem při svém pátrání našel já, které pokládám za světové a které existenci krize popírají.

Brněnské metro Bogdana Trojaka jsem myslím dostatečně vychválil v internetové verzi Kavárny Mf Dnes, čtenáři si mé ocenění mohou snadno vyhledat. Co na té knize pokládám za pozoruhodné, je její originalita. Ne ta vytvořená reklamou, ostatně, myslím, že vydání knihy téměř žádná neprovázela. Tedy ne ta údajná, o niž se pokouší kdejaký druhořadý autor, aby na sebe o to více prozrazoval, že originální není. Ano, v dnešním světě, plném nápadů, je těžké být originální; Trojakův narativ ale originální je!

Za druhý pozoruhodný literární výkon pokládám Europeanu Patrika Ouředníka. O knize toho bylo napsáno dost, Bělohradského, z kterého se v mezičase stala továrna na slova, inspirovala dokonce k napsání vlastního eseje, podle Wikipedie je nejpřekládanější českou knihou po roce 1989 (údaj 2012), a tak se u ní nebudu zdržovat.

Za zcela mimořádný literární jev pokládám snahu Ivana Wernische o uvedení zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných básníků do literárního života. Nejde jen o to, že do literárního života jsou navraceny, někdy dokonce uváděny, a to i mnoho let od svého vzniku, básně, jejichž jedinou hodnotou je, že dokáží odolat všudypřítomnému tlaku účelovosti, neboť jsou naprosto k ničemu. Jde o ojedinělý, i když - nebo spíše a tedy - stále ještě nedoceněný - přes všechna ocenění, kterých se mu dostalo - pokus, ve kterém špičkový básník postupuje své prestižní místo básníkům, jejichž charakteristiky jsem právě uvedl, aby zkusil, zda a jak toto původně jeho postavení změní postavení jiných básníků, pokud je získají. To prosím v době všeobecného boje o místo na slunci, v době, kdy více než kdykoliv v minulosti platí, že žádný poplužní dvůr se ani zdaleka nevyrovná drzému čelu. Ale nejen to:

Nové postavení oněch zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných může samozřejmě také ovlivnit postavení Wernischovo. Nejlepší z nejlepších jsou naši svatí; Wernisch je literární bůh!

II. Různé formy uniformy

Mimořádné výkony v současné české literatuře vyniknou o to více, srovnáme-li odvahu a novátorství jmenovaných českých autorů s úrovní současné literatury napsané v čínštině, tedy s tím, co bylo z čínské literatury překladem uvedeno do českého kulturního kontextu. Vedle překladů děl čínských nositelů Nobelovy ceny a jiných cen (ano, už i předloňský nobelista Mo Jen byl přeložen do češtiny), vlastně obligátních, je tu patchworková Shanghai Baby Wej Chuej, vyvolávající otázku, jestli kultury neovlivněné křesťanskými zákazy mohou dodávat do křesťanské kultury jí tabuizovaná témata, anebo šířeji, jestli se kultury v době vzájemného prostupování mohou navzájem doplňovat, asi jako když se Židé ujali ekonomických aktivit, v křesťanských komunitách v dané době ostrakizovaných. Ta otázka je zajímavá, ale odpověď na ni bude v daném případě záporná. Křesťanská kultura je v současnosti erotikou prostoupena natolik, že jakékoliv další erotizování je nadbytečné. Shanghai Baby postrádá ze západního hlediska to hlavní - originalitu. A totéž lze říct o většině toho, co bylo v posledních letech z čínštiny přeloženo - buďto je to opsané, nebo je to špatné. (Jen v některých případech je to opsané i špatné současně; takovými díly ovšem není vůbec důvod se zabývat.)

Proto v mých očích taky dopadají tak špatně Hovory se spodinou I-wu Liaa. Dvacet pět osudů z okraje čínské společnosti, jak uvádí podtitul, může být pro západního i zdejšího čtenáře jen těžko něčím překvapivým; kulturní decentralizace spojená se zájmem o okraj, ať už vnímaný společensky nebo prostorově, probíhá na Západě od padesítých let, kdy byla iniciována beatnickým hnutím (společensky) a dekolonialismem (prostorově). I-wu Liao je opožděn asi tak o padesát let.

Na český knižní trh právě přibyl další překlad z díla Lien-kche Jena, román Čtyři knihy. Bude zajímavé se dozvědět, jestli Čtyři knihy budou stejně špatné jako Služ lidu!, románek téhož autora, do češtiny přeložený z čínštiny i angličtiny, jehož ústředním chytákem má být - stejně jako v případě Wej Chuej - erotika, který ovšem vlastně je pouze asi stopadesátistránkovým rozepsáním jediné věty ze Švejka: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem vyplnil všechna přání milostivé paní a obsloužil ji poctivě dle vašeho rozkazu."

Pokud jde o literaturu přeloženou z čínštiny, situaci navíc zhoršují různí 'kritici' a 'recenzenti', kteří si pletou recenze s anotacemi, ne-li rovnou s reklamou, a sepisují chvalozpěvy na někdy i velmi průměrná díla, netušíce, že tím dělají medvědí službu nejen literatuře z daného kulturního okruhu, ale i literatuře jako celku.

x x x

Jak to, že pozornost světové veřejnosti přitahuje současná literatura čínská, a ne literatura česká? Myslím, že odpověď je jednodušší než by se mohlo zdát: Souvisí to s postavením Číny jako nastupující velmoci a s postavením ČR jako zaostalé oblasti opožďující se Evropy. Může se to zdát zvláštní, ale hodnocení literatury (včetně toho mého) v sobě nese jen stopové prvky objektivity. Zájem o určitý region vyvolává i zájem o literaturu (a kulturu vůbec), která z dané části světa pochází.