Co bychom (ne)měli považovat za malicherné

10. 1. 2014 / Marek Řezanka

Média v posledních týdnech žila více tím, zda si prezident Miloš Zeman povede autoritativně a neústavně (aniž by objektivně takové riziko skutečně hrozilo), než okolností, jak demokratické a ústavní jsou jednotlivé tváře potenciálních ministrů formující se vlády.

"Jeho (prezidentovy) výhrady vůči kandidátům považujeme za malicherné," nechal se slyšet Milan Štěch.

Nechme pro tuto chvíli stranou výtky prezidenta republiky.

Podívejme se blíže na očekávání na levici. Jsou různá. Jedni srší optimismem a říkají, že je třeba dát vládě šanci, než se začne kritizovat. Že nakonec může být řada důležitých zákonů prosazena. Že je na negativní postoje brzy.

Druzí jsou pak rozčarováni a znechuceni. V koalici ČSSD, ANO a KDU-ČSL nevidí alternativu ke kabinetu P. Nečase. Všímají si, jak ČSSD zmírňuje svou rétoriku ke stávající podobě tzv. církevních restitucí. Dochází jim, že současné ČSSD na srdci sociální politika doma a podoba základů, na nichž má být projekt jednotné Evropy udržitelný, příliš neleží. To by se tato strana musela jinak bít za základní nepodmíněný příjem (viz petice AVAAZ.org: Our chance to end poverty) a ostřeji se stavět proti různým fiskálním paktům a jiným obdobným nástrojům k zlikvidování modelu welfare-state.

Objevují se požadavky skutečné levicové platformy, která by fungovala na takových mechanismech, aby nedocházelo k "velrybaření", aby se nezrodila pouze ČSSD.2, kde v popředí budou posty -- a programové priority skončí -- jak jinak -- v pozadí. Programově se nemluví o "kosmetických změnách" a "nových tvářích v politice", ani o "novém slušném stylu politiky", ale o směřování k nějaké systémové změně na základě skloubení demokratických principů s jasně definovanou sociální politikou.

Kritikům rodící se koalice je často vyčítáno, že ani nepočkají, až vláda něco dokáže -- a již mají plno řečí. Jistě, až vznikne nějaká vláda, má mít svých sto dnů hájení. Zároveň by se však měla snažit přesvědčit veřejnost mnohem dříve, že není pouze pokračováním toho, co bylo dlouhodobě z různých stran terčem kritiky, a že o situaci seniorů, nezaměstnaných či zdravotně handicapovaných jenom nemele naprázdno panty svých úst.

Jenže něco jiného je dát právě vzniklé vládě sto dnů hájení, a něco jiného je glosovat způsob, jak tato vláda vzniká -- a na jaké bázi je budována.

Kritika by však měla být věcná, a nikoli iracionální, či přímo podpásová. Například karikaturu rodiny včetně malého dítěte (z obálky přímo nenávistně ukapává vzkaz: jen se podívejte, jaké jsou to stvůry) jednoho z potenciálních ministrů považuji za zalimitní zásah do politikova soukromí a práva jeho rodiny na to nebýt zostouzena a urážena.

Těžko lze ale přehlédnout, že některé osoby, o nichž se spekuluje jako o ministrech, vyvolávají v části veřejnosti v lepším případě rozpaky, v tom horším ji frustrují.

Zaměřme se například na text "Petice proti jmenování Hermana ministrem kultury":

"Jako důvod uvádíme, že je Herman velmi kontroverzní osobností jednak pro jeho dřívější rozporuplné pracovní působení v roli mluvčího České biskupské konference a později pak jako ředitele ÚSTR, který byl odvolán za nevyjasněných okolností, a důvody jeho odvolání jsou dosud sporné... Dalším důvodem, proč nesouhlasíme s jeho jmenováním do čela ministerstva kultury, jsou církevní restituce. Právě prostřednictvím tohoto ministerstva se budou vyhodnocovat žádosti o navrácení majetku. Obáváme se, že právě spojení Hermana s některými zahraničními spolky a organizacemi může mít pro český stát neblahé a nevratné následky.

Osoba, která vzbuzuje ještě před svým jmenováním u veřejnosti a v médiích takové pochybnosti a nedůvěru, nemá ve vedení státu co dělat, nemá naši podporu a nechceme, aby jí byla svěřena jakákoliv vládní funkce!"

Dále je zde "Petice proti jmenování Brabce ministrem životního prostředí, jestli se jím stane, tedy pro jeho okamžité odvolání". V ní je mj. napsáno:

"Babišovy podniky jsou největší uživatel Monsanto pesticidu Roundup, který má v těle velké množství Čechů. Jsme tímto pesticidem poškozováni více než typické evropské národy, i ty, které ho užívají mnohem déle než my... Brabec je ze Svazu chemického průmyslu, který podporoval utajování informací o chemickém znečištění. Googlujte Monsanto Roundup Babiš GMO. Googlujte Babiš Brabec. Pochopíte."

V rámci resortu zemědělství najdeme Státní pozemkový úřad, jenž má slovo v případě tzv. církevních restitucí.

Jak vnímá svět člověk, jenž by měl tomuto resortu šéfovat?

"Vidím to u svého syna, který naopak ve škole strhne své spolužáky k tomu, že chodí do náboženství. Prostě se nebojí a ví, že nejsme z opice, že svět nevznikl náhodou atd. Dále musíme umět opravdu vnést do škol etickou výchovu. Ne o ní jen hovořit, ale uvést co nejvíce do praxe. Dalším nástrojem, jak předcházet nekřesťanské indoktrinaci křesťanských dětí na státních školách, je mít daleko hustší sít církevních škol. Myslím, že dnes je opravdu ta správná doba pro vznik mateřských a základních církevních škol a návazných gymnázií. V každém okresním městě by mohla být církevní MŠ a ZŠ! Bohužel mám pocit, že katolická církev trošku zaspává dobu, která je díky aktuálnímu zvýšení dětské porodnosti vhodná pro rozjezd těchto zařízení." (Marian Jurečka: Proti nekřesťanské indoktrinaci církevní školství a výchovu v rodině!, Duše a hvězdy, 24. 1. 2012)

Darwinova teorie má své trhliny. Sebevíce mylná vědecká teorie by však měla být nahrazena jinou vědeckou teorií založenou na faktech, ne ideologií postavenou na osobních přesvědčeních. O nestrannosti člověka, který staví na přesvědčeních, lze při hledání pravdy ohledně tzv. církevních restitucí pochybovat.

Je otázkou, nakolik je možno za malicherné považovat chování adepta na ministra vnitra, Milana Chovance, který předvedl, že se umí otáčet. Tedy, lépe řečeno, že umí otáčet svůj postoj -- a to o přímý úhel. Jeho předvedená filosofie na veřejnosti by se dala shrnout do sloganu: Když se nedaří těm, s nimiž jsem toužil uspět, je třeba přidat se k těm druhým. Je toto něco, co si může dát budoucí šéf resortu vnitra za rámeček?

Teprve se uvidí, kdo všechno se na ministerstvech objeví ve funkci náměstků. Jedno je však jisté. ČSSD se v minulosti aspoň snažila budit dojem, že chce být "jiná, lepší" -- a že jejími tvářemi nebudou K. Březina či P. Hulínský, ale např. J. Dienstbier či M. Tominová. Bohužel se ČSSD nepokusila do svých řad získat lidi jako L. Procházkovou či I. Švihlíkovou ad. Tito lidé by jí totiž narušili avizovaný "mírný pokrok v mezích zákona" a někomu by ohrozili teplá místečka. Na jednu stranu ČSSD nenašla ani jednu adeptku na nějaké ministerstvo, na druhou stranu přehlíží výrazné levicově zaměřené ženy, které upřednostňují obsah svého sdělení před svou kariérou.

Smíříme se nakonec s tím, že uvidíme Dienstbiera s Hulinským u jednoho koláče s tím, že přece "padouch nebo hrdina", je to stále ta jedna osvědčená rodina?

Nedostatečnou praxi v dané problematice, pochybnou kvalifikaci v rekordním čase na plzeňských právech, situaci, která by mohla zavánět bezpečnostním rizikem -- to zrovna nepovažuji za malicherné důvody ke zvážení, zda by se ve vládě v případě některých resortů neměli objevit jiní lidé.

Stačí si vzpomenout na ministry, jakými byli např. P. Drobil, J. Drábek, J. Besser, A. Hanáková či P. Dobeš. Proč pokračovat v něčem, co se neosvědčilo? Něco takového pouze zvýší frustraci lidí, jejich deprivaci, jejich nechuť k "zavedeným" stranám. Zde se skrývá skutečná hrozba pro demokracii -- totiž, že opakované zklamání a sociální situace požene řadu lidí do náruče nějakých pevných a adekvátně tomu tvrdých rukou. Právě takto vzniká podhoubí fašismu (či nacismu). Z "tekutého hněvu" (Bělohradský) můžeme mít za chvíli tuhý odpor. Odpor, který však nebude namířen proti systému. Stočí se (naprosto systémově) na zástupné problémy a zástupné viníky.

Snahu, aby lidé neupadli do naprosté bezmoci a letargie, která se v podmínkách existenční nouze přemění v ničivou sílu zneužitou autokraty a diktátory, považuji za poměrně důležitou. Jedině tak se totiž ještě budeme moct bavit o nějaké demokracii.

0
Vytisknout
5487

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2014