Chápání dějin a předsudky

11. 8. 2011 / Pavel Urban

Vzhledem k těmto počtům člověk nemusí číst odhady Pentagonu (které byly zdrojem nespolehlivým, na rozdíl od analýz tehdejších amerických tajných služeb), aby dospěl k názoru, že invaze americké armády do Japonska by vedla k obrovskému masakru. Američtí plánovači samozřejmě mysleli především na americké životy. Nicméně Japonci by byli postižení ještě mnohem více. Přeneseme-li výše uvedené statistiky z nevelkých ostrovů na podstatně větší ostrovy vlastního Japonska a zvážíme faktor demoralizace (která se už přece jen začala trochu projevovat), lze s velkou pravděpodobností říci, že při této invazi by zahynulo mnohem více japonských civilistů, než při veškerém atomovém i konvenčním bombardování dohromady. Skutečnost, že použití atomové bomby sledovalo i širší strategické cíle, například udělat dojem na "ruské hochy", na tom nic nemění.

(Poznámka : pokud by někdo chtěl výše uvedená čísla zpochybnit a tvrdit, dejme tomu, že těch mrtvých civilistů na dobytých ostrovech byla ve skutečnosti stěží polovina, pak si může udělat vlastní odhad vycházející z té půlky. Na výše uvedeném závěru to nic nezmění.)

Trvá-li Daniel Veselý na tom, že invaze by byla právně čistším řešením, nebudu mu to vymlouvat. Odhad amerických tajných služeb, které v dubnu 1945 "informovaly o tom, že Japonci pravděpodobně kapitulují, až se do války proti nim zapojí Sovětský svaz" ovšem za přesvědčivé vyvrácení mýtu o nutnosti svrhnout atomové bomby na Nagasaki a Hirošimu považovat nelze. Tím spíš, že když později skutečně vstoupil Sovětský svaz do války, ne všichni Japonci si uvědomili, že kapitulace je nevyhnutelná.

Vstup SSSR do války skutečně podnítil premiéra Suzukiho ke svolání vlády a nyní již otevřenému požadavku přijetí kapitulace. Vojenští ministři ji ale stále odmítali. Zpráva o druhé atomové bombě svržené na Nagasaki, která došla během zasedání, je sice trochu nalomila, stále si však kladli podmínky. Rozhodnutí padlo až následující den, po bezprecedentním zásahu císaře Hirohita. Ani to ještě nebylo definitivní, Hirohito musel své stanovisko zopakovat ještě další den. Teprve pak to vojenští ministři vzdali. Následující pokus nižších důstojníků o puč už proběhl bez jejich účasti. Nicméně i k němu došlo.

Možná by Japonsko kapitulovalo stejným způsobem i bez atomových bomb a možná i bez sovětské intervence. Možná taky ne. Generál Eisenhower ani další americké vojenské špičky o tom v každém případě tenkrát nerozhodovaly. Vojenská situace Japonska byla beznadějná, ale Japonci už dokázali, že jsou schopni a ochotni zuřivě bojovat i beznadějných situacích.

Připouštím, že Tsujoši Hasegavu jsem nečetl. Pochybuji ale, že by dokázal vidět do hlav zúčastněných, aby mohl posoudit, co je nakonec přimělo, řečeno slovy Hirohita, "přijmout nepřijatelné." Vzhledem k tomu, jak obtížné bylo prosadit kapitulaci i po vstupu SSSR do války a svržení atomových bomb se domnívám, že tady se doopravdy nedá dokázat vůbec nic. Lze pouze spekulovat o možném a pravděpodobném. Nemluvě o to, že ne všechny informace známé pozdějším historikům měli Američané během války k dispozici.

Podle Daniela Veselého "ideologická nesmiřitelnost a neochota přiznat zločiny civilizace, jejíž mravní hodnoty vyznáváme a ctíme, představují stále obrovský předsudek, bez jehož překonání nikdy nedokážeme pochopit dějiny, složité mezinárodní vztahy, jimž jsme dnes svědky, ani budoucnost." Typickým znakem závislosti na předsudcích je selektivní přístup ke zdrojům. Prvním, a často i posledním kritériem jejich důvěryhodnosti je soulad s přijatou teorií. "Pochopit dějiny a složité mezinárodní vztahy" (a případně i další věci) znamená pro tyto lidi především potvrzení jejich vlastního obrazu světa. Tomu se neubrání ani nejkritičtější duch (snaha být kritický za každou cenu vede k témuž v opačném gardu).