Umíme se ještě stydět?

30. 7. 2011 / Michal Giboda

Ředitelé velkých finančních instituci v USA dostali v roce 2008 odměny ve výši téměř 20 miliard dolarů v době, kdy jim stát vypomohl 254 miliardami dolarů. Ve témž roce více než 3 miliony domů v Americe šlo do dražby pro neschopnost splácet půjčky které jim poskytli stejní finanční ředitelé. Banka Citigroup zvažovala koupi podnikového letadla za 50 milionů dolarů krátce poté, co obdržela "injekci" 45 miliard dolarů od daňových poplatníků. Když se zeptali prezidenta Obamy na odměny bankéřů, odpověděl jedním slovem "hanebnost!"

Víme vůbec, co je hanba či stud a umíme se ještě stydět? A jsou slova hanba nebo stud stále ještě potřebná? Nevztahujme ale podobné otázky jenom na bankéře. Mnoho současných sociálních dilemat vytváří prostor pro střety mezi zájmy jedince a skupiny v oblastech, jako jsou: energie, potraviny, nedostatek vody, klimatické změny, pokles rybolovu, nárůst rezistence na antibiotika atd. I v těchto všelidských tragédiích se objeví emoce, jakými jsou hanba nebo stud, když jedinec zklame při spolupráci s větším seskupením lidí. Hanba reguluje sociální chování a slouží jako varování před pocitem provinění s následným trestem jako jeho důsledkem.

Proto hanbu a stud pociťujeme v kontextu srovnání našeho chování s druhými. Jiná emoce, jako je vina či provinění, je důsledkem nesprávného chování jedince poměřovaného jeho vlastními vnitřními standardy; hanba nebo stud jsou naopak výsledkem nerespektování norem skupiny (celku). Chování lidí se mění k lepšímu, když vědí, že jsou pozorováni. Například platba za kávu a čaj ve studentském bufetu byla ponechána na poctivosti studentů. Když ale nad pokladnicí, kam studenti vhazovali platbu za konzumaci, umístili plakát s lidskou tváří, jež studenta pohledem sledovala, platby za konzumaci se téměř ztrojnásobily. Obdobou téhož je zveřejňování seznamů neplatičů. Vědomí, že jsme pozorováni, zvyšuje mezilidskou spolupráci, ale i tendenci všímat si druhých.

S úmyslem vyvarovat se veřejného zhanobení a přimět lidi k respektování norem a ke kooperaci, přiklání se společnost stále více k individuálnímu pocitu viny. Provinění či pocit viny převažuje v mnoha sociálních oblastech: lidé odmítají kupovat zboží, o němž je známo, že pochází z dětské práce, nebo ignorují potravinové řetězce, kde se manipuluje se štítky trvanlivosti zboží apod. Vina je důležitá emoce, je ale osobní, pociťuje ji jenom jedinec, a proto motivuje ke změně jenom jedince. Další nevýhodou je, že spouštěčem pocitu viny jsou porušené hodnoty v morální výbavě jedince. Když tyto hodnoty nejsou u jedince zakódovány, dotyčný nemá pocit viny a nemůžeme od něj čekat změnu chování (jako nenakupovat zboží vyrobené dětmi a pod). V takovém případě by pomohlo prosazování hodnotových standardů sdílených větším společenstvím lidí, jakési nadosobní normy, aniž by je sdílel každý jedinec v daném společenství.

Příkladem může být ochrana přírody, jež je celospolečenským problémem. V současném světě sužovaném globálními problémy změna v chování jedince není tak rozhodující v jejich řešení. Možná se potřebujeme vrátit k navození pocitu studu, který je výsledkem porušení respektu k normám skupiny, a trest zůstává i nadále svrchovaně důležitý. I v případě, že pocit hanby by byl dostatečným korigujícím nástrojem k "umravnění" těch, kteří pochybili, vláda musí mít systém trestů k ochraně většiny před jedinci s narušenou schopností spolupráce a dodržování norem.

Pocit viny, jako emoce vzniklé při porušování intimních norem jedince, nemůže iniciovat změny na úrovni institucionální, na úrovni velkých korporaci, na rozdíl od studu vzniklého nerespektováním celospolečenských norem, jako je zákon a etické i morální zásady celé společnosti. Stud a předcházení studu je z hlediska budování renomé organizace to nejdůležitější! Tisková zpráva vydaná předními ekonomy na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v roce 2004 konstatuje, že nejdůležitějším měřítkem úspěšnosti podniku či instituce nejsou finanční ukazatele, ale jejich společenská a morální reputace, respekt k celospolečenským standardům.

Rovněž se ukazuje, že stud nemůže působit jako katalyzátor velkých sociálních změn. Otroctví nebylo zrušeno proto, že bojovníci za jeho zrušení vnutili otrokářům pocit studu za vykořisťování otroků. Dětská práce se nedostala na pranýř proto, že továrny se začaly stydět za své činy a praktiky. To je další důvod, proč je trest kategoricky nutný k ochraně většiny před ignorantskou menšinou, která nemá úctu k řádu.

Chtělo by se říct: A co doma? Přepadá nás stud a dokážeme se stydět? Připouštíme si vinu a trápíme se proviněním? A co represní stránka našeho právního řádu -- chrání většinu před menšinou, která ignoruje řád?

Napsáno s přispěním eseje Jennifer Jacquetové: Is shame necessary?

0
Vytisknout
8134

Diskuse

Obsah vydání | 2. 8. 2011