Vzestupu Andreje Babiše se dalo předejít aneb Ještě nezoufejme

9. 11. 2017 / Daniel Veselý

čas čtení 6 minut

Na americkém levicovém webu Jacobin vyšla pozoruhodná analýza týkající se českých voleb do Poslanecké sněmovny a dalšího možného směřování České republiky. Ačkoli je česká veřejnost již značně unavena desítkami komentářů a rozborů letošních voleb a s nervozitou očekává, jak se vyvinou mnohdy kuriózní povolební vyjednávaní, nikdy není na škodu seznámit se s inspirujícími „hlasy zvenčí“.

Autor analýzy nazvané The Avoidable Rise of Andrej Babis (Vzestup Andreje Babiše, jemuž se dalo předejít) Dan Swain, který působí na České zemědělské univerzitě v Praze, se v textu sice dopouští několika drobných nepřesností, ale v jádru jsou některé jeho postřehy nesmírně cenné - třeba pro ty, kdo nevěří tradičním politickým subjektům ani marketingovým huráprojektům, jež voličům nenabízejí nic jiného než načančaný klam.

Swain seznamuje čtenáře neznalé českých reálií s Babišovými technokratickými vizemi, podle nichž se oligarcha stylizuje do role loajálního služebníka českého lidu, který se má stát jeho zaměstnavatelem. Avšak Babišův patricijský způsob vyjadřování naznačuje, že tyto líbivé sliby jsou jen šidítkem, neboť on sám se považuje za hlavu „rodinného podniku“ s názvem Česká republika. Babišovo hnutí je prošpikováno technokratickými kádry (kupříkladu ministr financí Ivan Pilný stál v čele české pobočky Microsoftu) a není vyloučeno, že se nejeden jeho bývalý zaměstnanec nebo spolupracovník stane ministrem v jeho kabinetu. Swain v tomto ohledu nabízí zajímavou a pro mnohé nečekanou paralelu s Macronovým politickým projektem En Marche. A zatímco mainstreamové sdělovací prostředky Macrona líčí jako velkého ničitele populismu, Babiš představuje jednoho z mnoha populistických avatarů.  

Třebaže autor Babiše považuje za nespornou hrozbu pro demokracii, neboť jeho představa mocného korporativního státu je v naprostém rozporu s vizí společnosti, kde lidé provádějí kolektivní rozhodnutí a jsou zodpovědní za chod této společnosti, všímá si, že Babiš se svými kritiky sdílí spoustu názorů. Kupříkladu koncept politiky jako velkého podniku, jejž řídí experti, profesionálové a byznysmeni, není západnímu politickému establishmentu vůbec cizí, a proto lamentace nad Babišem do značné míry vyznívá pokrytecky.

Swain připomíná Babišovu oblíbenou tezi, že za jeho vzestupem stojí establishment, což je nutno zdůraznit, neboť oligarcha je produktem politického systému, který se ocitl v hluboké krizi. A proto je jakákoliv kritika jeho korupčních skandálů z úst veteránů české politické scény dosti pokrytecká. Voliči se ptají, proč se zavedení politikové najednou tak vehementně znepokojují tím, že osobní a obchodní zájmy dominují politice, když tomu tak bylo vždy? V tomto ohledu je Babiš symptomem hlubokého poklesu, co se podpory tradičních politických stran týče.

S autorovým rozborem Babišova politického vzestupu beze zbytku souzním. Pro českou žurnalistiku je bohužel symptomatické, že někteří etablovaní čeští komentátoři nejsou schopni pochopit hluboké kořeny voličské nevole vůči zavedeným stranám. Výjimkou je brilantní text Martina Hekrdly, který v podstatě dochází k týmž závěrům jako Swain.  

Nelze než souhlasit s autorovým tvrzením, že se česká sociální demokracie odcizila své voličské základně, zatímco zažívá dramatický rozkol. Podle Swaina ČSSD čeká vnitřní zápas mezi různými frakcemi, což lze pozorovat také u dalších evropských sociálně-demokratických stran – s výjimkou Corbynových labouristů, jejichž úspěch je třeba vyzvednout.   

Autor považuje KSČM za levicovou stranu, s čímž ale silně nesouhlasím. Čeští komunisté jsou podle mého soudu maximálně tak zkostnatělými levicovými oportunisty, kteří ve skutečnosti nemají ponětí o tom, jak fungují moderní levicové strany a co vlastně prosazují. Část z nich neustále setrvává v jakémsi nostalgickém polosnu o zašlé slávě a další si ochotně osvojili národovecko-xenofobní diskurs, o čemž se ostatně Swain zmiňuje.

Autor dále míní, že volební propad Strany zelených je do značné míry způsoben jejich vládním angažmá v roce 2010. Debakl Zelených má ale vícero příčin - kupříkladu nemastnou neslanou kampaň a zároveň skvěle artikulovaný volební program, jemuž spousta českých voličů jednoduše nemohla porozumět (a to je téma na samostatný text).    

Ačkoli se Swain se netají svými sympatiemi k lídrovi Pirátů Ivanu Bartošovi, tuto protestní stranu přiléhavě označuje za „hipsterskou verzi technokratického ANO“, jež má být jakousi internetovou náhražkou za babišovskou vizi státu jako velké rodinné firmy. Podle autora bude zajímavé sledovat, jak se Piráti vyrovnají se statutem třetí největší politické platformy, přičemž se už nyní hovoří o neshodách uvnitř strany.         

Swain se v závěru analýzy zamýšlí nad tím, co by v nastalé politické krizi měla dělat česká levice. Přestože je nutno čelit Okamurově SPD, zároveň nastal čas přemýšlet o alternativách. Ač se levicoví aktivisté a novináři mohou nyní cítit izolováni, měli by se inspirovat polskou politickou stranou Razem, která vznikla poté, co se stará levice zdiskreditovala, a jíž se v parlamentních volbách podařilo získat více než půl milionu hlasů.

Otázkou ale zůstává, zda je možné, aby v politickém systému, který je sám o sobě zárukou diskreditace jakýchkoliv ušlechtilých idejí a konceptů, uspěla moderní levicová strana. A třebaže je úspěch Corbynových labouristů na britské politické scéně zmítané postbrexitovým chaosem bezesporu inspirující, naprostý propad Strany zelených v letošních volbách je varovným signálem, že rozumný politický program jednoduše není na pořadu dne.   

0
Vytisknout
13024

Diskuse

Obsah vydání | 14. 11. 2017