Ich komme, ich muss, dřív než přijde schluss: Za ovečkami hledej pasáčka, šuhaju

9. 11. 2017 / Bohumil Kartous

čas čtení 4 minuty

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Miloš Zeman se po deseti letech vrátil z Vysočiny na Hrad a nebýt jeho zdravotního stavu, zůstal by tam deset let. Václava Klause nelze vyvětrat ani poté, kdy odešel do politického důchodu. Vtíravý pocit marnosti nad jakoukoliv snahou deratizovat českou politickou scénu od tohoto druhu postotalitního deprivanta  s velkým apetitem po politické a ekonomické moci umocňuje následovník Klaus 0.0. Věřili byste, že zprofanované jméno stačí na to stát se politikem? Už aby Paroubkovi a Topolánkovi dorostli důstojní následovníci, aby jejich otcové nemuseli na stará kolena zachraňovat republiku. Co bychom si počali bez dynastií nedovzdělaných a nedovzdělatelných individuí, která si ve společnosti dlouhodobě decimující elity dokázala postavit fungující živnost na své nezměrné průměrnosti, která z nich činí ideální a dobře řiditelné politické objekty. Stačí nakrmit, napást. 


Podívejme se na další absurdní postavu české politiky, Miroslava Topolánka. V roce 2015 prohlašoval, že návrat do politiky v žádném případě nechystá, jelikož chce vydělávat peníze, zajišťovat rodinu a být užitečný. Dostal totiž, jako nadějný a perspektivní chlapec, nabídku dělat dobro pro spolumajitele J&T banky Křetínského v jeho Energetickém a průmyslovém holdingu. Těžko by, šuhaj, hledal motivaci vracet se do politiky...


Inu, dva roky výjimečně užitečné práce na budování těch pravých hodnot s člověkem udělají úplné divy. Únava je pryč a šuhaj přichází v plné síle opět dobře posloužit vlasti. Kdoví proč svou kandidaturu ohlásil v němčině. Kdo ví proč? Inu, možná to bude jeho dosavadní zaměstnavatel. Možná to bude tím, že se šuhaj v poslední době hodně zabýval německou energetikou. Kdo ví, že.

Miroslav Topolánek musel někde objevit zdroj své nově získané motivace. To se občas stává, že člověk tak nějak žije, paběrkuje tuhle a támhle a osud mu přitom kráčí celou dobu v patách. Naštěstí pro Topolánka a pro ČR se osud v pravou chvíli probrala řekl "je čas". Čími ústy a jakou intonací to bylo řečeno, těžko říct, byla by to jen ošklivá spekulace.  

Řekněme, že český politik, zejména ten vrcholný, je krajně nesvobodný tvor. Chtěl by často, aby mu povinnost dala pokoj, aby měl konečně klid na obyčejný život, po němž jeho lidská duše bytostně touží, leč nedaří se. Jsou tu pouta (takové ošklivé, dvojsmyslné slovo) z minulosti, jsou tu souputníci a zejména je tu vždy nějaký pasáček, takový mezičlánek mezi Bohem a zemí, který když zavolá, zapíská, podmíněný reflex znovu obživne, obrany vlastně není.

Lze tím do značné míry vysvětlit ono absurdní kontinuum, který v české politice udržuje postavy, které už politicky opakovaně zemřely a opět po čase vstanou z popela v komediálním cyklu Všichni bodří dobráci. Jen je třeba na začátku každého nového dílu připomenout, co se odehrálo v předchozích dílech, často desítky let zpátky. Některé vztahy jsou silnější než osudová láska a přetrvají v podstatě nafurt. A zvláště v období ohrožení se tu objevuje velká tendence semknout se, postavit se nepřízni a třeba se i pokusit s tím něco udělat, než bude pozdě. Některé komnaty zatím zůstávají zavřené, ale je otázka, jak dlouho to ještě bude trvat. I hrdinové občas mohou selhat, zvlášť když před sebou nemají tu správnou perspektivu, jen další roky soudně nařízené institucionální péče.

Nuže, míru strachu a tedy velikost Topolánkovy motivace "sjednocovat společnost" budeme moci měřit pomocí indikátoru zvaného náklady na předvolební kampaň. Spolehlivě určí, nakolik jde majitelům stáje, odkud vyvádějí Topolánka na veřejnou pastvu, o to získat kontrolu nad prezidentským úřadem. Ale mezi námi, jít na dostihy s takovou politickou herkou...

0
Vytisknout
11620

Diskuse

Obsah vydání | 10. 11. 2017