Jde mi o potlačení poezie falešné

4. 11. 2011

čas čtení 4 minuty

Když se na Britských listech začaly objevovat "básně" Jana Těsnohlídka, myslel jsem, že jde z části o módní vlnu (stalo se tak krátce po udělení Ortenovy ceny tomuto "básníkovi") a z části, mírně řečeno, o Těsnohlídkovu schopnost zaplňovat veřejný prostor. Ale Těsnohlídek se Britských listech očividně zabydlel. U Britských listů mě to mrzí, Jan Hrnčárek ml.

Umělecké "přílohy" novin mají jistě v dějinách tisku dlouhou tradici, i ty buřičské a angažované. Paní Bovaryová cloumala měšťáckou Francii po kapitolách. Suché zpravodajství je třeba občas okořenit: ideálně pravdou. Nic nového.

Moderní tisk však vyrábí skandály sám. Nehodlám zde soudit, jestli samoúčelně, nebo je-li to projevem stavu světa, o něž tisk referuje. Prostředí mediální reality je každopádně kořením samo o sobě a umění v něm přináleží spíše role stabilizační: zprofanovaně řečeno - umění je zde ostrovem pozitivní deviace. Pozitivní deviace, jakkoliv může přetáhnout mnohá slova zpět na "trajektorii pravdy", je ale v zásadě autistická a neshoduje se s extrovertní buřičskou fasádou Těsnohlídkových "veršů". Nakonec se zdá, jako by dnes pro buřičské texty neexistovalo horší místo než denní tisk: síla buřičství se rozplyne v mezerách denních skandálů.

Francouzský revolucionář Guy Debord psával o světě vyprázdněných reprezentací: o Spektáklu, v němž se i vzpoura a její symboly stávají zbožním artiklem. V slavné tezi 59 se píše: "Pohyb banalizace, jenž pod třpytivými zábavami spektáklu ovládá v celosvětovém měřítku moderní společnost, vládne této společnosti také v každém z bodů, v němž rozvinutá konzumace zboží zdánlivě rozšířila počet rolí a předmětů, které si lze volit. (.) K blaženému přijímání toho, co existuje, se jako jedno a totéž může rovněž připojit i čistě spektakulární revolta: tím se vyjadřuje prostý fakt, že sama nespokojenost se stala zbožím, jakmile začal být ekonomický nadbytek schopen rozšířit svou produkci i na zpracování takovéto suroviny." Guy Debord se proto rozhodl vrátit symbolům to nejdůležitější: pravdivost. Myslím, ačkoliv napsáno to zní naivně, že zprostředkování pravdy je hlavním posláním veškerého umění: nezávisle na tom, jedná-li se o umění "veřejné" či "auticistní".

Po holocaustu denního zpravodajství je jistě příjemné přečíst si Těsnohlídkovy takzvaně angažované řádky a vidět, že i "básníci" stojí na straně nespokojenosti. Že když ne my, tak oni jsou schopni obětovat svou práci pro lepší svět. Je ale pocit příjemnosti "revoluční"? Nevykupuje naopak z povinnosti konat? Není nakonec Těsnohlídek morfovanou krasodušností měšťáků sedavě sdílejících kolektivní blud o nové defenestraci?

Popravdě si nevzpomínám na jediný společenský skandál, který by rozpoutala neumlčitelná pravda Těsnohlídkovy "buřičské poezie". Naopak je zde jedna aférka s pálením Typltovy knihy (kterou v A2 vtipně okomentovali jako soutěž o největšího trotla), pár cen a samozřejmě grantů. Samé projevy příjemnosti, řeklo by se.

Na závěr si dovolím jeden (zřejmě ne první) dopisní podraz, budu osobnější: ačkoliv patřím ke stejné generaci jako Těsnohlídek, necítím nic z toho, co píše. Jeho takzvaný generační hlas, jak se Těsnohlídkova tvorba prezentuje v médiích, není můj. Možná ani není básnický. Nenalézám v něm nic poetického, ani tvůrčího: jen symptomatickou brblavost zklamaných starců v masce mladého rebela.

Nejde mi i potlačení "závadné" poezie, ale o potlačení poezie falešné.

S pozdravem váš pravidelný čtenář.

Jan Hrnčárek ml.

0
6472

Diskuse

Obsah vydání | 7. 11. 2011