Z války v Iráku se vraceli těžce zranění

5. 12. 2011 / Miloš Kaláb

Nepřítel, který nemá mezikontinentální rakety ani bezpilotní letadla, se uchyluje k ničení nepřítele primitivními metodami. Netroufá si na boj muže proti muži, protože nemá kevlarové vesty ani si příliš netroufá střílet. Jeho oblíbenou zbraní jsou improvizované výbušné nálože, anglickou zkratkou IED (Improvised Explosive Devices). I když neobsahují nic jiného než výbušninu (mohou být ale vylepšeny o hřebíky, kuličková ložiska a podobně), výbuch znamená okamžitý přetlak, který postihne tělo, aby ihned následoval podtlak. V krvi vznikají bublinky, praskají ušní bubínky, otřásá se mozek. Pokud postižený výbuch přežívá, jeho diagnóza bývá z těch nejhorších, i když tomu člověku nevniknul do těla žádný cizí předmět. Tou diagnózou je traumatické postižení mozku (Traumatic Brain Injury - TBI).

V jednom ze dřívějších čísel amerického měsíčníku Discover Magazine se tímto druhem zranění u amerických vojáků zabýval Michael Mason svým článkem "Mrtví muži chodí". Jako člen Neurologického rehabilitačního ústavu v Brookhavenské nemocnici v Tulse (Oklahoma) měl na starosti repatriované vojáky s TBI po celých Spojených státech. Hrozným výsledkem írácké války byl nepřetržitý proud nových případů TBI. Podle jeho údajů, má nyní už téměř 2% amerických občanů trvale postižený mozek, ale není pro ně dostatek nemocničních lůžek. (To by znamenalo přes 5 milionů invalidů - není chyba v desetinné čárce?)

Zranění vojáci byli evakuováni z bojiště během několika hodin do ultramoderních polních nemocnic, které nazýval state-of-the-art. Jejich přepravu zajišťovaly letecké jednotky intenzívní péče. Ve vietnamské válce trvalo v průměru 15 dní, než se zranění dostali k podobné lékařské péči. O válce v Afganistánu se nevyjadřoval, ale jistě to bude ještě lepší. Pentagon nemůže uvolňovat podrobné zprávy, neboť by tím prozrazoval státní tajemství, ale lékaři vyslovovali svoje obavy nad čísly, která získali z institucí se jmény jako je Defense and Veterans Brain Injury Center, Ministerstvo obrany a Ministerstvo pro záležitosti veteránů (VA). Koncem roku 2006 se odhadoval počet nediagnostikovaných případů TBI přes 7500. Téměř 2000 zraněných v té době již dostávalo nějakou péči, ale proud TBIs (zkratka pro vojáky trpící TBI) neustával.

Dr. Elisha Powell, ortopedický chirurg, který byl velitelem nemocnice U. S. Force Theater Hospital v íráckém Baladu, sdělil, že vrtulníky přivážející zraněné přistávaly u nemocnice v průměru 300 krát za měsíc. Všichni zranění měli svým způsobem postižený mozek. Uvedená nemocnice se prý dala označit jako "MASH na steroidech".

Dr. Gerald Grant, jeden z mála chirurgů pro neurologická traumata, popsal péči o zraněné ve válce v Íráku jako nový koncept péče o bojiště. Jakmile je dovezen zraněný, dostává se ihned do péče 10 chirugických odborníků, jejichž jediným cílem je zachránit jeho život. Je to ve světě naprosto ojedinělé. Zranění - muži i ženy - jsou okamžitě napojeni na intravenózní (IV) linky, jsou rentgenováni, vyšetřeni CT scanem a operováni. Příprava od přistání do prvního zásahu chirurga dosáhla nejlepšího času 18 minut! Zatímco se skupina pro hlavu a krk věnuje mozku, srdeční, hrudní a cévní chirurgové se věnují hrudi. Pracují vedle sebe těsně, tělo na těle, s urologem, který je těsně u vrchního chirurga pro trauma. Ten všechnu činnost koordinuje zatímco bzučí vrtačky vrtající do kostí. Je tam těsno a horko.

Při této činnosti se neustále používají nové přístupy. Spotřebovávají se bedny léku Factor VII proti hemofílii, který dosud nebyl schválen pro léčbu traumatu ale jako zázrakem zastavuje krvácení. Jedna ampulka stojí 3000 dolarů a jedna dávka potřebuje ampulky dvě. Jaká je ale tato cena? Směšně nízká - jako kapka do moře. Náklady na péči během této kritické fáze se mohou u jednoho zraněného během několika týdnů vyšplhat na milion dolarů! Celoživotní náklady na péči o vojáky s poškozeným mozkem mohou dosáhnout 35 miliard dolarů (odhad ekonoma-nositele Nobelovy ceny na Harvardské univerzitě je z konce roku 2006).

Příkazem chirurgů je buď pracovat pilně a odvážně nebo se vrátit domů. Během několika minut je tedy rozřezána lebka a poškozené tkáně jsou odstraněny. Za chvíli mozek zakryje plasické víko. Nejdříve se ale ještě vyjme případný šrapnel. Potom se sešije pokožka. Výkon, který by chirurgům v USA zabral několik hodin, je v Baladu hotov během 30 minut. Situace, které by vyvedly nemocniční chirurgy v USA z míry, jsou zde na denním pořádku. Nejhorší případ nastal, když vrtulníky dodaly během 90 minut 35 těžce zraněných - kusy lebky pryč, zničené oči a podobně.

Mnoho vojáků, kteří prošli nemocnicí v Baladu, o tom ani neví. Z frontové nemocnice jsou naloženi do obřích nákladních letounů C-17, které jsou vybaveny tak, že pojmou celou jednotku intenzívní péče s 8 těžce zraněnými a 27 lehce zraněnými vojáky. Letecké síly USA mají 249 takových skupin, které pečují o zraněné všech druhů ozbrojených sil.

O 5 hodin později přistává C-17 na americké letecké základně v německém Ramsteinu. Lékaři na Landstuhl Regional Medical Center jsou zatím o "zásilce" zpraveni pomocí družice. Mezi leteckou základnou a nemocnicí leží pouze místní dálnice, tak vhodně jsou ta dvě důležitá střediska umístěna! Zatímco v Baladu nemohou lékaři studovat stav každého vojáka, příkazem je tam zachránit každého bez ohledu na výdaje. V Landstuhlu je to jiné. Jednak to je přestupní stanice a navíc je to první místo, kde mohou zraněného vidět členové jeho rodiny a případně rozhodnout o jeho budoucnosti. Dr. Gene Bolles, dřívější vedoucí neurochirurgie v Landstuhlu sdělil, že je někdy na zraněném vidět, že nepřežije: "To se musí rodinným příslušníkům říci, jenže často nemá lékař dosti informací. U armády nekladete otázky, prostě jen zachraňujete životy". V Íráku není možné mít návštěvy z USA, ale v Německu je to běžné. Rodinní příslušníci mohou rozhodnout o případném odepření další péče, ať se o tom zraněný dříve vyjádřil nebo ne.

Intenzívní péče pokračuje po návratu zraněného do USA - buď ve Washingtonu, D.C. (Walter Reed Army Medical Center) nebo v Bethesdě, MD (National Naval Medical Center). Ze střediska Waltra Reeda se zranění rozesílají do jednoho ze 4 středisek pro polytrauma ministerstva pro veterány nebo 21 zvlášť určených rehabilitačních středisk. To je zoufale málo. Každé zranění se projevuje jinak a zranění mozku mění chování člověka. Manželky se připravovaly na smrt manžela a když se vrátí živý, nejprve si oddechnou. Jsou schopny smířit se s jeho ztrátou ruky, oka a podobně, ale největší potíže mají s tím, když se domů vrátí člověk, který se chová úplně jinak, případně velice agresívně i vůči členům rodiny, aniž si to uvědomuje.

Pan Mason popisuje různů druhy terapie i projevů poškození mozku a pokračuje odhadem ministerstva pro veterány, že nejméně 400,000 trvale duševně zraněných vojáků požádá o penzi. Ptá se, zdali je možné pečovat o tak velké množství lidí, kteří se nemohou sami o sobe postarat. S rostoucím počtem těchto zranění rychle rostou náklady na jejich léčbu a udržování při životě. Budou obce schopny postarat se o tyto zraněné, až se vrátí domů? Zraněným mužům a ženám se totiž dostává vynikající péče jen zpočátku, dokud jsou v armádních zdravotních střediscích. Co se stane, až se vrátí ke svým rodinám po celých USA? Paní Marilyn Price Spivaková založila počátkem 80. let Asociaci pro mozková zranění, která se dnes zastává pacientů s TBI. Vyjádřila své rozhořčení nad tím, že vláda odmítla poskytovat podporu pacientům s tímto druhem zranění. Rehabilitaci si po propuštění z nemocnice musí už zranění hradit z vlastní kapsy. Jenže fyzioterapie často stojí víc než tisíc dolarů za den. Kolik rodin může dopřát svému zraněnému měsíc léčby? A co je měsíc fyzioterapie, když se doporučuje minimálně aspoň 90 dní!

Vedení armády nepředpokládalo, že se z IED stane zbraň, která způsobí tak velké škody - a to je tato zpráva z roku 2007! Samuel Reyes Jr. nikdy neslyšel výraz "traumatické zranění mozku" než nastoupil k námořní pěchotě. Jako kulometčík, který hlídal Route Mobile blízko Falúdže, si byl vědom toho, že by mohl přijít o ruku nebo nohu nebo zahynout. Nejdřív ale viděl u jiných vojáků zranění mozku a potom ho to postihlo také. Jednoho dne (6. září 2004) jel na 7-tunovém nákladním autě s dalšími americkými vojáky a se členy Írácké národní gardy. Sebevražedný útočník přijel těsně k nákladnímu autu a odpálil svůj náklad trhaviny C-4 a 250-mm dělostřeleckých granátů. Pouze Reyes a 4 další američtí pěšáci přežili. Ostatní vojáci i obě nákladní auta byla na kousky. Do kulometčíka Reyese nevnikl žádný cizí předmět, veškeré zranění (včetně otevření velkých kostí a roztržení břišní dutiny od žeber k pupku) způsobil tlak a podtlak vzduchu z výbuchu. Jeho případ se ale nepodoval ostatním. Nepřiletěl pro něho žádný vrtulník. Byl odvezen nákladním autem do Baghdadu. Během jízdy mu 2x selhalo srdce.

Když se probral z bezvědomí, jeho velitel mu přišel říct, že všech sedm jeho spolubojovníků a všichni íráčtí vojáci jsou mrtvi. Jemu samotnému končil pobyt v Íráku za dva týdny. Jeho myšlenky, pokud to bylo možné, se točily kolem jeho života a budoucnosti. Příštího dne byl odvezen do Baladu, odkud ho do Německa doprovodila skupina pro kritická zranění. Když se poněkud zotavil, dostal se do střediska v Bethesdě a po několika dnech ho odeslali do místa Camp Pedleton u San Diega, kde ho poprvé uviděl otec. Za celou dobu léčby neslyšel výraz TBI, jen se mu řeklo, že utrpěl lehký otřes mozku. U otce ztrávil 3 týdny "dovolené", během níž nepřiznal, že mu vynechávala paměť až nakonec nikoho nerozeznával. Po dovolené se vrátil do Camp Pedleton, kde si mnohokrát stěžoval na svůj stav, ale armáda mu přikázala. aby cvičil nováčky. Pletl si při tom zbraně a zapomínal na správné postupy. Velitelům trvalo měsíc než pochopili, že jejich pěšák Reyes není, jak býval, ale nic proti tomu nepodnikli, takže ho nechali živořit. Alkohol mu zmírňoval bolesti hlavy a tedy se mu zcela oddal. Teprve téměř rok po výbuchu ho vyšetřil civilní lékař, řekl mu o poškození mozku a že s tím bude muset žít do smrti. Námořní pěchota ho potom poslala do Palo Alta, kde ztrávil rok. Doporučovali mu meditovat, aby kontroloval svůj hněv.

Článek obsahuje mnoho dalších údajů o jiných zraněných - zde jsou uvedeny pouze základní informace. Kromě uvedených odkazů je možné najít na Internetu další zajímavosti.

Vojenské lékařství opravuje vynikajícím způsobem lidská těla, ale neví, jak napravovat život. Čím větší úspěch má se zachraňováním života, tím více lidí má s tím životem vážné problémy. Přibývá trvale těžce poškozených lidí. Pan Mason uzavírá, že Amerika není připravena na to, aby vyhověla zdravotním požadavkům svých těžce zraněných. Poté, co byli operováni a sešiti dohromady v nejskvělejších polních nemocnicích, zranění zjišťují, že jsou nadoživotí týráni svými nočními můrami.

Jistě je z tohoto čtení mnoho poučení, třeba to, že ani nejmodernější technologie není všemocná nebo to, že pouze nepatrné procento bojovníků se vrací domů s vyznamenáním zatímco část se jich vrací v kovových rakvích nebo na pojízdných křeslech s tělesným či duševním postižením nadosmrti. Pochopitelně se tento článek nezabýval tím, jak vypadá ničení živé síly na straně protivníka a jak se tam projevují účinky nejmodernější vojenské technologie, v tomto případě zbraňové - ale nikoliv jeho.