Mrazení v zátylku
16. 7. 2026 / Beno Trávníček Brodský
čas čtení
2 minuty
Když jsem nastupoval na jeho původní místo mistra do
stavební buňky na okraji zabahněného manipuláku a trávil s ním nějaký čas, měl
jsem možnost ho poznat trochu blíž.
V buňce – jeho původní základně – bylo v
létě klidně i 30°C a v zimě často jen lehce nad nulou, i když tam z posledních
sil běžely už dávno odepsané obstarožní akumulačky.
Všude, kromě pracovního
stolu a malého regálu na šanony byly kytky – desítky, možná stovka pokojových
květin v květináčích, na zakořenění v zavařovačkách, zkrátka na všechny
způsoby.
Ekolog amatér. Když se z té zelené „závěje“, kde byste nikoho
nehledali, vynořil, skoro jste se lekli.
Na zdi visela kytara, která nejspíš
někdy hrála, teď jí ale chyběla nejmíň polovina strun. Na stole ležel rozebraný
mini-tranzistorák a z něho se linula Svobodná Evropa. Nic jiného tam asi ani
naladit nešlo, protože nějak nebylo čím.
Ta „střeva“ vypadala jako poctivý
elektrošrot. Když mi se slzou v oku předával klíče od buňky dal mi rady do života:
„Až Ti bude nejhůř poslouchej Slávu Volnýho a zalejvej kytky. Všechno Ti
prominu, mrtvou kytku ne.“ Ještě dlužno dodat, že byl kdysi jako student odejit
z dřevařské VŠ a hlavně, že nebyl zlej na lidi.
Tak tenhle, jak vidno vcelku renesanční člověk, jak tak
pravidelně korzoval po pracovišti a tu rozprávěl s lidmi, tu naháněl plnění
plánu, občas přinesl něco dobrého – často jako by jen tak pro sebe procedil
mezi zuby (ale slyšet to bylo):
„To už fakt není možný. To už se musí
posrat.“ (Soudím, že sama citace vulgarismu není vulgarismem :-) Tahle jeho
gruntovní myšlenka, zdá se, prochází časem.
244
Diskuse