Internetový paradox

13. 3. 2015

„Měla jsem o knize přednášku. Jeden student namítal, že něco podobného, co teď o digitálních mediích, by se dalo kdysi říct o knihách. Taky oslabují paměť, protože se spoléháme, že to v nich najdeme (to tvrdil už Platón, pozn. Boba Kartouse). Na to se dá ale namítnout, že s knihami se lidstvo učilo žít po staletí, digitální media jsou nová a  teprve se učíme správně je používat, ale právě to bychom si měli uvědomit, aby to nemělo ty katastrofické konce, jak o nich je ten scifi film, o kterém se zmiňujete ve vašem článku," uzavírá Švandová. Přinášíme její recenzi knihy Digitální demence.

Manfred Spitzer: Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Host, Brno 2014, pův vyd. Mnichov 2012

Autor knihy Digitální demence, německý neurolog a psychiatr Manfred Spitzer, se v rámci své praxe stále častěji setkává s lidmi trpícími závislostí na internetu a digitálních médiích. Jejich hlavními příznaky jsou stres, nespavost, deprese a některé další psychické i fyzické problémy (často nadváha) vedoucí k předčasným projevům duševní demence. Pacienty jsou nejen dospělí, ale stále častěji děti – vždyť školáci v Německu a hlavně také v USA tráví s médii podle průzkumů průměrně sedm a půl hodiny denně (v ČR zatím jen o něco víc než polovinu tohoto času). V Německu se mluví dokonce o ztracené generaci dnešních náctiletých chlapců, kteří se příliš věnovali hraní počítačových her.

Nejen mezi mladými oblíbené sledování více médií najednou (multitasking), trávení času na společenských sítích (chatování), vyhledávání informací na internetu (surfování), rychločtení (skimování) a hraní oblíbených válečných her, to všechno dohromady oslabuje schopnost se na něco pořádně soustředit.

Schopnost upřít pozornost a umět se soustředit koresponduje do značné míry s hloubkou zpracování informací v mozku, která je nejmenší u bezprostředních reakcí na podnět - reflexů. Hloubka zpracování se navenek projevuje jako rozvážnost, cílevědomost, charakter, sebereflexe a sebekontrola, projevy erudovaného hodnocení a jim podobné kvality, které dohromady tvoří vlastní jádro osobnosti člověka. Ztráta sebekontroly, jak známo, má za následek stres. Dnes je již dostatečně zdokumentováno, že výše uvedené schopnosti korespondují s paralelně hierarchickou složitostí struktur mozku.

Dospělým nehrozí digitální demence ve stejné míře jako dětem. V dospělosti je již dokončena převážná část strukturované mozkové hmoty tvořené spletí nervových vláken, a dospělí se učí spíše využíváním hotových struktur (hardwaru) mozku, navenek přidáváním nových poznatků ke stávajícím. Naopak mozek dítěte teprve tvoří svoji bílou hmotu mozkovou z proplétajících se vláken vyrůstajících z buněk mozkové kůry. U novorozence bílá hmota téměř chybí. Obalení vláken myelinem (bílé zbarvení), který zrychluje přenos informací na 115 m/s, vrcholí v pubertě. Proto dítě myslí a učí se jinak než dospělý a učení má u něj přímý vliv na utvářející se struktury jeho mozku.

Tak jako klasické stroje nahrazují fyzickou práci, digitální stroje, počítače, nahrazují duševní práci. To je jistě žádoucí, ale to je kontraproduktivní při procesu učení zvláště dětí. Abychom se něco naučili, musíme být sami duševně činí, zapojit vlastní mozek, protože  jinak nedojde k žádoucímu vzniku jeho struktur a to zejména v dětství a dospívání. Možná právě proto, že na toto nebereme zřetel, nedostavuje se v praxi očekávaný pozitivní vliv digitálních médií na obecnou vzdělanost, což bývá označováno jako INTERNETOVÝ PARADOX. Ke zvýšení obecné vzdělanosti nestačí šmahem pořizovat dětem a do škol novou digitální techniku, ale vyvinout takové pomůcky a výukové metody, aby digitální média rozšiřovala vzdělávací možnosti a neblokovala je, jak se to nyní mnohde děje.

Dvouleté dítě se nic nenaučí sledováním animované pohádky na DVD, protože ještě nedovede spojit osobu a zvuk vycházejí odjinud než z úst osoby.

Když čtyřletému dítěti opakovaně přehráváte DVD s čínskými mluvčími nic mu to nepřinese, zatímco když bude čínský mluvčí s dítětem konverzovat a číst mu přímo několik  minut denně, po pár lekcích bude dítě umět rozlišit čínštinu od jiných jazyků.

Když budete předškolním dětem přehrávat animovanou pohádku, kde se záběry střídají v rychlém sledu, nebude se poté umět tak dobře soustředit na smysluplnou činnost, jako je třeba stavění hanojských věží, jako když si předtím přibližně stejnou dobu kreslilo.

Když školáku zvyklému na multitasking dáte za úkol postřehnout pootočení daného obdélníku v zorném poli a přitom přidáváte počet rozptylujících obdélníků, překvapivě se ukáže, že nemultitásker tento úkol zvládne rychleji a to i pro větší počet rozptylujících objektů.

Když položíte dvě sady málo a hodně obtížných otázek uživatelům internetu, pak po druhé sadě dobře promyšleným testem zjistíte, že dotazovaní mysleli spíše na Googl než aby hledali ve vlastní paměti. Platí, že v paměti více uchováváme ne co, ale kde to najdeme, a internetové vyhledávače přebírají roli univerzálního úložiště. Naší paměti to neprospívá.

Devastující vliv předváděného násilí v bojových hrách na následnou sníženou empatii byl mnohokrát experimentálně prokázán, stejně jako to, že střílecí hry podporují jen přímé reflexní oblouky a blokují tak komplikovaněji strukturované spoje v mozku.

A konečně je třeba varovat před nadměrným vysedáváním před obrazovkou na úkor spánku. Právě ve spánku dochází k zařazování a třídění vědomostí a proto je dostatek spánku důležitý zejména když se chceme něčemu naučit.

Dodavatelé laptopů a interaktivních tabulí do škol a školek slibují snadnější výuku a rychlejší proces učení. Renomované studie dokládají, že opak je zatím pravdou. Nejobvyklejší software je dnes takový, při kterém děti ukazováním jedním prstem posouvají po tabuli obrazy či prefabrikované části textu. Je možné vynechat motoriku ruky, která vždy podstatně přispívala k rozvoji myšlení? Učitelé se v třídenním kurzu naučí psát a mazat na interaktivní tabuli jako na obyčejné, a tímto způsobem je pak nejvíce využívají. Jenže za jakou cenu? Je sice pravda, že napojení tabulí na internet může názorné vyučování posunout na vyšší úroveň. Nicméně děti neměla pestrobarevná nabídka rozptylovat a snadnost předvádění demotivovat.  

Zdá se tedy, že není příliš rozumné plošně zavádět do škol nevyzkoušenou technickou podporu výuky bez softwaru, jehož pozitivní vliv na proces učení byl teoreticky zdůvodněn a prakticky ověřen. Není možné tohle nechat jen na komerci. A že se výrobci digitálních médií snaží! Bohužel přitom ignorují výsledky vědeckých studií za posledních nejméně 20 let.

Manfred Spitzer není nepřítelem digitálních médií, sám je používá v práci i doma. V knize prezentuje výsledky studií, které ukazují, že nejlépe jsou na tom děti, které se dostanou k médiím jen spíše nepravidelně, nejvýše několikrát do měsíce, znají jejich možnosti, umí s nimi manipulovat, ale nepodlehnou návyku užívat je nadmíru. Jen o málo hůř jsou na tom děti, které s digitálními médii nepřijdou do styku vůbec. Naopak děti, které je užívají pravidelně, vykazují statisticky tím větší zhoršení prospěchu, čím déle se jim denně věnují.

Když už rodiče svým dětem digitální média „dopřejí“, měli by alespoň kontrolovat, co s nimi jejich potomci dělají. A ve školách by se digitální média neměla zavádět celoplošně, ale experimentálně a s vědomím, že někdy mohou přinést více škody než užitku. Jak má škola nejlépe použít své finanční prostředky? Má pořizovat drahou technickou podporu výuky, anebo spíše rozšířit učitelský sbor o další učitele a asistenty? Po přečtení knihy Manfreda Spitzera se přimlouvám za druhou možnost.

Vždy s nástupem nových technologií vznikly přehnané naděje na reformu školství, ať už to bylo v souvislosti s filmem na počátku 20. stol., počítači v 50. letech, jazykovými laboratořemi a programovaným vyučováním v 70. letech a dnes s internetem, interaktivními tabulemi a e-learningem. Přes všechen pokrok je stále ještě v nedohlednu den, kdy zazní Andrewovo „Jeden rád poslouží“. Dosud je každá nová digitální technika jen pomůcka, kterou se učitelé musí nejprve naučit používat, aby z ní žáci měli prospěch. Je třeba mít na paměti, že nejdůležitějším činitelem ve škole i nadále zůstává dobrý učitel.