S oligarchií se může vypořádat jen silná, soudržná, demokratická společnost

Před oligarchou se klaní jen poddanská kultura

1. 4. 2021 / Bohumil Kartous

čas čtení 7 minut
30762

Když jsem v létě 2019 vystoupil na demonstraci uspořádané Milionem chvilek pro demokracii na pražské Letné, pravděpodobně málokdo čekal, že zazní jméno Petra Kellnera a jím většinově vlastněné finanční skupiny PPF.

Očekával se tradiční Babiš, možná Zeman a výzvy ke spojení demokratických sil.

Upozornil jsem pouze na to, že pan Kellner svůj business rozvíjí zejména na trzích těch zemí, jejichž vnitřní i vnější propaganda má potlačovat veřejnou diskusi o hrubém porušování lidských práv, jehož se mocenské struktury vědomě dopouštějí. A že bychom neměli dopustit, aby se zájmy takového člověka či jím vlastněné firmy jakkoliv propisovaly do našeho způsobu života. 

Následkem bylo, že projekt, na němž jsem spolupracoval a jenž byl částečně podporován nadací jedné z firem spadajících do portfolia PPF, již podpořen nebyl. 


Ostatně jako jiné, u nichž dokonce ani náznakem nezazněla kritika vůči společnosti, ale třeba vůči tomu, jak se Čína chová vůči menšinám na svém území. Ani o tom se ve světě pana Kellnera nesmělo mluvit.

Kritika Číny v médiích, kritika společnosti Home Credit za její vysoký podíl na zadlužování českých domácností, to vše bylo dlouhé roky předmětem nátlaku na různá česká média.

Takhle si tento člověk představoval demokracii, tedy že ve prospěch nějakých soukromých zájmů bude omezovat demokratickou diskusi, nebo že ji bude ovlivňovat zaplacenou propagandou.

Se vší úctou k rodině zesnulého a k zármutku, který způsobí smrt blízkého člověka, v případě lidí, kteří se vědomě otiskovali do veřejného časoprostoru nemohou předpokládat, že při bilancování jejich života bude společnost popírat to, co zesnulý skutečně dělal, jak jednal, že budou popírat skutečnost.

Proč? Smrtí člověka, který povyšoval privátní nad veřejné tak urputně, že kvůli tomu byl ochoten tolerovat ožebračování i propagandu totality, se nic z toho nemění.

Viděl jsem řadu těžko uvěřitelných komentářů na téma "zemřel nejbohatší Čech".

Na zesnulém bylo skutečně zajímavé jen to, že byl motivován kumulovat velké množství majetku a byl ochoten udělat pro to mnohé. Bez ohledu na konsekvence.

Chápu, že existují lidé, kteří samotnou kumulaci majetku považují za vlastní životní metu, poměrně dobře to chápu, protože takové lidi znám.

Nebudu jim to osobně zazlívat, neboť ve svobodné světě jde o zcela legitimní způsob prožívání a - komu to tak skutečně připadá - i naplňování existence.

Je-li někdo spokojený s faktem, že dokázal nashromáždit majetek, těší-li ho to a má-li z toho dobrý pocit, těžko jej ve svobodném světě nutit k něčemu jinému. 

Znám lidi, nemálo, kteří skutečně kumulují zdroje, jsou v tom úspěšní, nějak jim to dává smysl. Využívají k tomu svůj um, díky němuž poskytují hodnotu, z níž těží zisk. Poskytují přidanou hodnotu, aniž by jakkoliv vstupovali do veřejného zájmu, zneužívali ho pro svůj business nebo dokonce ovlivňovali to, jak veřejný zájem vnímat.

V pořádku.

Pak jsou ale lidé, kteří takové hranice při hromadění majetku překračují. K nim patřil i zesnulý majoritní akcionář společnosti PPF.

V takovém okamžiku, zvlášť, když jde o člověka, jehož dosah ve smyslu veřejného dění je eminentní, v demokratické společnosti nelze než se opakovaně vracet k tomu, jakým způsobem při posilování svých soukromých zájmů jedná a jak toto jednání koliduje  s veřejným zájmem.

To je nejspolehlivější způsob, jak ve svobodném světě s tržní ekonomikou, v němž s železnou pravidelností dochází k vytváření koncentrace ekonomického vlivu v relativně omezeném množství rukou, vytvářet tomuto vlivu přirozené hranice, přes které se - v demokratickém právním rámci - prostě nemůže dostat.

Oligarcha si může koupit či nechat vytvořit médium, které bude rozepisovat bláboly z výroční zprávy, jak to ve vztahu k PPF dělá podřízené Info.cz, ale nemůže pak komukoliv jinému zakazovat, aby poukazoval na tragikomický pokus ohýbat svobodnou diskusi prostřednictvím partnerství s univerzitou, jejíž sinologové o něm kriticky píšou.

Pokud někdo považuje takové jednání za přijatelné, povyšuje nutně soukromý zájem kohosi jinak společensky bezvýznamného nad zájem veřejný. A v tom případě tedy nutně neuvažuje demokraticky.

Je mi líto, že se to dotkne některých lidí, které znám, ale oslavování člověka, který byl ochoten nikoliv jen tolerovat, ale přímo dirigovat naprosto nepřijatelné ohrožování veřejného zájmu, jenž je dán jak vztahem k vlastním občanům, tak udržováním bezpečnosti ve vztahu k vnějšímu světu, je buď určitá forma slepoty, omezující senzitivitu pouze na část skutečnosti, nebo prostě poddanství, ať už je přímé, ekonomické, nebo nepřímé, založené na vnímání světa způsobem vlivných, jejichž jednání spočívá ve snaze zmocňovat se a na základě touhy, která pro ně samotné - ne tolik vlivné, ne tolik "zmocňující se " - zůstává nenaplněna.

Zaznamenal jsem ve vyjádřeních, která se pohoršovala nad kritikou jednání zesnulého, poznámky o závisti. Nemyslím, že kdokoliv z těch, které znám a kteří se dívají kriticky na jednání Petra Kellnera, jednají ze závisti.

Upřímně nevím, co bych záviděl člověku, který se sám choval poddansky vůči těm, na jejichž rozhodnutí závisel jeho zisk.

Co bych měl závidět někomu, jehož nepochybně značná motivace končí u prostého hromadění.

Co bych měl závidět člověku, který trpěl obavou z toho, že bude kritizován a ve snaze nedopustit to byl ochoten uplácet za mlčení. 

Obávám se naopak, že jakási podivná forma obdivu vůči takové osobnosti vede nekriticky uvažující k jejich vyjádřením plným slepých skvrn. 

Petr Kellner nebyl Tomáš Baťa.

Jediné možné srovnání lze hledat v majetku, nikoliv v podnikatelské vizi, která se přetavovala do podpory ve vzdělávání či sociální oblasti.

Která, a klidně nahlíženo kriticky, například v konceptech továren - měst, měla podporovat veřejný zájem, významným způsobem posouvala standardy pro historickou dobu běžné, souzněla s tím, že lidé nejsou jen zdroje, že zůstávají lidmi.

Petr Kellner pouze nashromáždil majetek, z nějž si různou formou kupoval reputaci.

Tolik k jeho historickému významu.

4
Vytisknout
22280

Diskuse

Obsah vydání | 6. 4. 2021