Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Filosofie, vzdělávání a ekologická krize

1. 6. 2018 / Jana Létalová

čas čtení 8 minut

Ústředním tématem 21. století se stává ekologická krize, na jejímž odstranění nebo alespoň zmírnění závisí kvalita i budoucnost života na naší mateřské planetě. Podstata ekologické krize však bohužel zůstává pro širší veřejnost i vinou neodpovídajícího vzdělávání nepochopena. K tomu, abychom porozuměli jádru ekologické krize a mohli jí úspěšně čelit, potřebujeme obecnou filosofickou teorii, která dokáže adekvátně klást i zodpovídat otázky související s celkem světa. Namísto tradiční spekulativní filosofie dnes potřebujeme ekologicky kompetentní filosofii, která v souladu s poznatky speciálních věd dokáže diagnostikovat příčiny ekologické krize a otevřít cestu k jejímu překonání.

Základní referenční rámec našeho porozumění podstatě ekologické krize by mohla představovat evoluční ontologie, která se několik desetiletí rozvíjí v Brně. V centru pozornosti tohoto filosofického konceptu stojí kategorie příroda, člověk a kultura. Evoluční ontologie chápe pozemskou přírodu jako historický produkt vesmírné evoluce a nejvyšší hodnotu o sobě. Příroda je tvořivý systém, který umožnil vznik všeho živého i neživého. Také člověk jí vděčí za svou existenci. Pojetí člověka tu vychází z premisy principiální rovnosti všech živých systémů v biotickém společenství. Člověk je s přírodou bytostně svázaný a náleží do ní. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že jako jediný biologický druh svojí záměrnou i spontánní činností na Zemi vytvořil umělou formu bytí, zapálil kulturní evoluční proces. Kultura však od počátku směřuje (i když velmi dlouho nepozorovaně) proti přírodě, neboť vzniká a expanduje přestavbou a devastací původního přírodního prostředí. V souladu s realitou ji tedy nemůžeme chápat jako součást, pokračování nebo dokonce zlepšování přírody, ale naopak jako systém, který vždy byl a nadále je vůči přírodě opoziční (Šmajs, 2011, s. 44–46).

Evoluční ontologie tak vřazuje člověka zpět do přírody a odhaluje protipřírodní charakter kultury. Ukazuje, že původní protipřírodní nastavení kultury bylo opodstatněné v tom smyslu, že člověku umožnilo vytvářet náhradní ekologickou niku a dlouhou dobu sloužilo lidským druhovým zájmům. Kultura, pomineme-li některé oblasti, podporovala seberealizaci a emancipaci člověka. Skutečnou funkci kultury v hostitelském systému přírody proto v minulosti nebylo nutné tematizovat ani kriticky reflektovat. Dospěli jsme však do stádia, kdy je nutné vědomě usilovat o změnu orientace kultury, která v okamžiku, kdy jsme dobyli a obsadili celou planetu, našim dlouhodobým zájmům nejen neodpovídá, ale jde proti nim. Strategie, která se v rozptýlených regionálních kulturách osvědčila, dnes v globalizované kultuře ohrožuje reprodukci člověka i vyspělého života na Zemi vůbec.

Evoluční ontologie ukazuje, že podstatou ekologické krize není konflikt člověka s přírodou, jak se může povrchnímu pohledu zdát, ale existenciální střet kultury a přírody. Našim úkolem je proto hledat cesty k funkčnímu provázání kultury s přírodou. To předpokládá, mimo jiné, transformaci vzdělávacího systému, který, přes všechny dobře míněné reformní snahy, k odstranění ani zmírňování ekologické krize dosud nepřispívá.

Podle K. Liessmanna by ve vzdělávání mělo jít o hledání odpovědí na otázky, co existuje a proč to existuje (2010, s. 25). Těmito otázkami se zabývá základní filosofická disciplína – ontologie – jejíž vznik spadá již do první etapy řecké filosofie, do tzv. předsokratovského období. Ontologické teorie rozvíjené v minulosti však nerozlišovaly přirozené a umělé struktury, naivně usilovaly o nalezení stálosti a jistoty v dynamickém světě, soustředily se na zkoumání přírody bez člověka a jím vytvářeného kulturního systému. Vycházely z iluzorní antropocentrické představy nadřazenosti člověka nad přírodou. Dnes je proto nelze využít pro analýzu a odvrácení ekologické hrozby. Těmto požadavkům vyhovuje ekologicky odpovědná a angažovaná filosofie v podobě zmíněné evoluční ontologie. Tu ovšem nelze chápat jako uzavřený dogmatický systém, ale jako otevřený teoretický nástroj, jehož přednost a argumentační síla spočívá v tom, že k odhalení kořenů ekologické krize využívá nejen dlouhou filosofickou tradici lidstva, ale i stávající poznatky nejrůznějších vědních oborů.

Dnešní vzdělávací systém nedokáže žákům a studentům srozumitelně zpřístupnit ani pochopení procesu přirozené evoluce, ani pochopení opozičního procesu evoluce kulturní. Škola neobjasňuje, jak a proč kultura ubližuje svému hostitelskému prostředí. Tradičně vyučované přírodovědné předměty, opírající se o ideální veličiny, podporují a ospravedlňují technologické ovládání přírody. Rovněž převládající pojetí kultury jako kultivace člověka i přírody úspěšně zastírá pravdu o stavu světa. Vzdělávání tak nadále slouží krátkodobým pragmatickým cílům člověka, čímž dává všanc jeho cíle dlouhodobé.

Z pohledu evoluční ontologie bychom měli usilovat o biofilně orientované vzdělávání, jehož podstatou je pokora a úcta vůči přírodě pramenící z pochopení její jedinečnosti. Základním výchovně-vzdělávacím imperativem ve 21. století by tedy měla být hodnotová rehabilitace přírody. Má-li škola vychovávat ekologicky kompetentní občany, nemůže žáky učit vnímat stejnou hodnotu lidské kultury a přírody nebo dokonce axiologicky nadřazovat kulturu přírodě. Dnes totiž bezpečně víme, že systém kultury zatlačuje a ničí přirozené ekosystémy, devastuje a obsazuje Zemi, nenahraditelný domov našeho vlastního druhu (Šmajs, 2008, s. 172). Řečeno úsporně, nemůžeme dávat přednost betonovým plochám před přirozenou krajinou.

Již základní škola by měla podporovat evoluční způsob myšlení vedoucí k porozumění vzniku věcí, které nás obklopují. Ty totiž mají dvojí možný původ – přirozený a umělý (kulturní). Úkolem školy je přestat obhajovat lidskou výlučnost a umožnit žákům budovat si obraz světa na základě vnitřně konzistentních objektivních faktů naší bytostné sourodosti s přírodou, nekompatibility kultury a přírody a existenční závislosti kultury na přírodě.

Přehnaný důraz na individuální ekologickou etiku ve školní výchově vede k tomu, že je alibisticky zastíráno jádro věci. Fakt, že přehlížíme celou dosavadní nadosobní protipřírodní tradici, která nám neekologické jednání vnucuje, ilustruje naši bezradnost v ekologické problematice. Škola musí mít odvahu žákům otevřeně odhalit skutečnost, že zdevastovaná příroda není výsledkem nevyhovující lidské morálky, ale výsledkem tlaku nevyhovujícího kulturního systému. Právě protipřírodní nastavení dnes kulturu, včetně člověka jako jejího tvůrce, žene do záhuby.

Tváří v tvář ekologické krizi, která je nejvážnější existenciální krizí lidstva vůbec, je zřejmé, že role filosofie ve vzdělávání je nezastupitelná. V souladu s realitou musí seriózní filosofie zdůvodnit, že smyslem výchovy a vzdělávání nemůže být pouze kultivace lidské osobnosti, ale především výchova občanů, kteří si budou vědomi nutnosti „naturalizace“ kulturního systému, dokáží hledat účinné způsoby, jak snižovat sociokulturní zátěž Země, jak navracet zbytečně sebraná území zpátky přírodě a vytvářet tak kulturu dlouhodobě slučitelnou s mateřskou přírodou.