Zoufale chybí pozitivní narativ

Upozornění ministerstva strachu: Nedůvěra zabíjí

16. 3. 2017 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Způsob, jakým politici a média interpretují lokální i globální události, vytváří toxickou společenskou atmosféru. Strach, nedůvěra, pocit nejistoty, nevraživost, obnažování toho nejhoršího, anomického (bezhodnotového) a jeho legitimizace jako prostředku boje o moc vyvolávají bezradnost, bezútěšnost, pocit marnosti jakéhokoliv snažení o změnu, apatii a v konečném důsledku iracionální protest proti všemu a všem, z nějž paradoxně nejvíce těží ti, kdo strach a nenávist nabízejí jako s politický program. 

Z diskusí o stavu současného světa a řešení jeho problémů těžko vytěžit nějaké řešení. Žijeme ve stavu permanentního ohrožení, která sice reálně existují, ale politicko-mediální komplex je zcela záměrně hyperbolizuje, vyrábí z nich démonické obrazy na pomyslné stěně našich digitálních jeskyní, kokonů s nesčetným množstvím skrytých zdrojů, které dovnitř injektují nebezpečný koktejl látek prokazatelně ovlivňujících individuální a společenské vědomí.

Lidstvo se nutně nemůže vyhnout problémům a každá ideologie, která tvrdí, že nalezla "konečné řešení" je nebezpečná. Neexistují konečná řešení a neexistují iluzorní návraty do stavu, který nikdy neexistoval. Není možné v roce 2017 obnovit slávu jedinečného britského impéria tam, kde žádné jedinečné britské impérium není, není možné postavit slávu Ameriky na průmyslu, který zcela změnil svou podobu, není možné izolovat malou zemi ve střední Evropě od zbytku světa, s nímž je bytostně spojena, to všechno na základě nenávisti k tzv. establishmentu a všem jeho projevům, ať už si pod tím představuje kdokoliv cokoliv. 

Strach je přirozená reakce, která instinktivně spouští obranné mechanismy, buď útěk nebo boj. Je ale hloupé, když máte utíkat před imaginárním nepřítelem, případně s ním vést boj. Přirozeně nelze vyhrát. Útěk symbolizuje snaha izolovat, boj třeba pálení koránu někde na Zlínsku. Nic z toho ve skutečnosti neřeší skutečný problém, jde o pouhé předstírání, jakkoliv vědomé či nevědomé.

Potřebnost politiků, jako je Obama nebo Trudeau nespočívá v tom, že by byli geniální a nedělali chyby. Jejich potřebnost je založena na tom, že reprezentují společnost a politiku na základě ústavních principů a hodnot. Ano, dělají chyby a je v pořádku je z nich usvědčovat a upozorňovat na ně, nicméně nestaví se - jako Trump a všechny jeho lokální alternativy - do příkrého protikladu ku společenským hodnotám, které mají reprezentovat. Trump je zosobněním schizma, které vyjadřuje v mnoha rovinách:: jako zbohatlický predátor hájící zájmy obyčejných Američanů, jako nejvyšší reprezentant ústavy, kterou ignoruje a przní, jako potomek přistěhovalců, který stigmatizuje přistěhovalce.

Ano, lze namítnout, že Obama a Trudeau jsou pokrytci, neboť politika je přece nelítostná, machiavellistická. To je pravda a je proto nutné, aby se tak nestalo úplně. Více lidí, kteří jsou ochotni machiavellismus ředit, vytváří perspektivu. Perspektiva naopak mizí s jejich absencí, jak je možné vidět na řadě příkladů vývoje současné politiky.

Obama či Havel zosobňovali pozitivní narativ, který společnosti zoufale chybí k tomu, aby dokázala řešit své vlastní problémy. Znovu pro jistotu opakuju: je žádoucí kritizovat tyto politiky za chyby a prohřešky proti vlastním postojům. Nelze ale odmítat narativ jako takový kvůli nedokonalosti jeho zosobnění a nahrazovat ho naprosto scestnou paralýzou vedoucí v konečném do agonického bezčasí. 

Takový pozitivní narativ není těžké najít. Mediální empirie ale dokazuje, že vyvolávání strachu poutá přirozeně větší pozornost. Pocit nebezpečí navozuje potřebu okamžité reakce. Pozitivní narativ přitom může být v konečném důsledku stejně silný ve svém dopadu, jenže mediální a politická behaviorální ekonomie říká, že silnější impuls "bere" první.

Vytvářet atmosféru pospolitosti, sounáležitosti či poukazovat na všední hrdinství jako příklad hodný následování může mít nečekanou sílu. Skvěle zinscenované video postavené na příběhu malé holky, která hodí minci do klobouku pouličnímu muzikantovi a ve finále jí hraje Ódu na radost celý symfonický orchestr je skvělou ukázkou toho, jak na pozadí euforické události zobrazit to, co společnost spojuje, vše v oslavném duchu a s obrovskou energií, kterou to vyvolává. To video má přes 27 milionů shlédnutí, podobných najdete stovky. Stojí na zajímavém nápadu, o které by - jsem přesvědčen - nebyla mezi politickými a mediálními marketéry nouze. Mají ale odlišné zadání.

Americký psycholog a experimentátor Phil Zimbardo si uvědomuje,  jak důležité je z hlediska společenské atmosféry vyvolávat pocit sounáležitosti a úcty k aktům obyčejného hrdinství. Pouze konkrétní příklady mohou vyvolat potřebu následovat. Jeho Heroic Imagination Project takovou zkušenost zprostředkovává, včetně důkazů o tom, jak smrtící je apatie a ignorance. Stojí za ním hluboké poznání faktu, že zlo je možné vyvolat velmi rychle a velmi snadno a že se na něm podílí ti, kteří by to sami od sebe nečekali. Pokud proti tomu nebude stát dostatečně silná opozice, staneme se brzy opět obětí sebe sama.

Děkujeme čtenářům, že výraznou měrou přispěli na provoz Britských listů od Trumpova zvolení do začátku roku 2017. Potřebujeme však trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Finanční dar Britským listům je odečitatelný od základu daně. Na požádání dárcům poskytujeme potvrzení pro daňový úřad.

0
Vytisknout
1632

Diskuse

Obsah vydání | 17. 3. 2017