Relokalizace - cesta z pasti defenzívního nacionalismu?

22. 10. 2015 / Karel Dolejší

Během třiceti tučných poválečných let se západní politika do značné míry schematizovala. Hlásit se k levici znamenalo především hlásat "Více státu", zatímco samosprávné a družstevní tradice ustoupily do pozadí. Pravice pak hlásala "Více trhu" - a liberalismus i konzervatismus nakonec svorně dospěly k prosazování zájmu nadnárodních monopolů.

I v globalizované společnosti je stále ještě dost těch, kdo by i nyní chtěli více "trhu" pro kvazimonopolní až monopolní podnikatelské struktury. A existuje také konzervativní reakce zcela chybně označovaná za "levici", která stále žádá více státu v antikvované tradici autoritářského pozdního modernismu (James C. Scott), občas doprovázené zuřivou nenávistí k méně glajchšaltující postmoderně.

Autoritativní modernismus je ideologie moderní průmyslové společnosti 50. a 60. let, která ve svém vrcholném období ještě nenarazila na hranice poválečného "automatického" rozvoje. Tato ideologie slepě věří v potenciál vědeckotechnického pokroku a expertízu intelektuálů. Snaží se ovládnout přírodu i lidskou přirozenost a přizpůsobit ji potřebám "systému". Namísto toho, aby se naučila konkrétně pracovat s komplexitou, jež je historicky dána, glajchšaltuje za účelem dosažení čitelnosti (legibility) z pozice neomezeného vládce centralizovaného státu. Stará města, pestrá lidská společenství vznikající historickou sukcesí, obecně veškerá "nečitelná" historická, geografická a sociální data jsou ignorována a určena k eliminaci. Požadavek čitelnosti vede k preferování standardizace, odstraňování rozdílů, zjednodušování za účelem snadnější manipulace.

Obecně vzato je autoritářský modernismus mnohem elitnějším projektem, než byl modernismus klasický coby jeho bezprostřední předchůdce; proto také implicitně nebo explicitně klade důraz např. na elitní vzdělávání oddělené od "nečitelného" průměru a všeho netypického. Pokud jste autoritářským modernistou mentálně žijícím v roce 1960, zajisté vám budou vadit veškeré projekty integrovaného vzdělávání. Jde o dosti spolehlivý indikátor všeho ostatního, co sebou zastaralý elitářský modernismus nese.

Klasická moderna měla ještě méně elitní charakter, ale nebyl jí ani cizí pojem evolučního, organického vývoje. Velikášský modernismus už s takovým přístupem nevystačí, blíží se spíše náboženskému millenarismu a tenduje k projektu rázného "překonání dějin" s pomocí vědy a technologie, na bázi představy o údajné nekonečné plasticitě a manipulovatelnosti přírody/přirozenosti. Projektu se nejlépe daří v podmínkách autoritářství a technokracie, kde lze obyvatelstvo snadno kontrolovat a manipulovat. Bývalý Sovětský svaz adoptoval ideologii autoritářského modernismu v období po Stalinově smrti, od té doby tvořila podloží veškerého "reálného socialismu".

Tradiční základnou autoritářského modernismu byly národní státy. Dnes ovšem existuje i snaha přesunout projekt ještě o úroveň výše a změnit tak "živelnou" globalizaci v řízený proces odpovídající starým známým standardům. Často dobře míněné, ale ve výsledku nereálné projekty jako "demokratická globalizace" usilující o vytvoření reprezentativních a čitelných globálních institucí míří nevědomky stejným směrem. Ani ty nejsou řešením.

V krizi globalizace, krizi poválečného západního rozvojového modelu a také krizi evropského sjednocování se nyní mimořádně daří defenzívnímu nacionalismu, který vystupuje pod různými nálepkami, v našem prostoru v poslední době nejčastěji jako "národní konzervatismus". Je docela typické, že k čelným představitelům této ideologizující přiboudliny patří Václav Klaus, který nekvalifikovanými ekonomickými experimenty a nesmyslnými "revolučními" přístupy podkopal základnu pro samostatnou národní existenci více, než kdokoliv jiný před ním nebo po něm. Nemůže překvapit, že po přeorientování z tvorby tunelářské ekonomické základny na národoveckou ideologickou nadstavbu nemá tento směr už žádné ekonomické nápady, takže se vyčerpává usilovným vytím na zlý a zkažený Brusel, Berlín, na ekology, multikulturalisty, snowboardisty či zastánce práv homosexuálů. Typický národní konzervativec vyje tak nahlas, až mnohým úplně unikne, že kromě rozčilení a nadávek adresovaných "zkaženému Západu" nemá žádný pozitivní program.

Malá, ale naše korupční republika Babišistán je specifický projekt pěstování náhražkového národního svérázu soustředěného kolem kultu Vodňanského kuřete. Spočívá ve skloubení monopolního postavení na národním trhu s otevřenou korupcí a malými domů. Berlusconizace českého prostoru znamená současně umlčování kritiky v koupených médiích, v politice se mimoděk objevují vzorce geniálně předjaté v Chytilové filmu "Dědictví". Ovšem státní podpora monopolu, přihrávání státních zakázek a čerpání eurodotací vládnoucím monopolem nepředstavují žádnou rozvojovou strategii společnosti jako celku. V podstatě jde jen o rozšířený obchodní model jedné velké firmy, která si podřídila celou společnost.

Projekt relokalizace, který se snaží popularizovat profesor Fordham University Milan Zelený, znamená ovšem něco úplně jiného. Nespoléhá ani na návrat ke státnímu dirigismu, ani na "vylepšování" globalizace, a ovšem také nejde o babišovskou malou domů - o klausovském kňučení ani nemluvě. A zároveň to, čím se od autoritářského modernismu liší, vystupuje v kontextu, který velmi znesnadňuje běžné zneužívání potenciálně progresívních myšlenek jako populárních podpěr autoritářských politických programů (a la "přímá demokracie" v podání okamurismu či "zaměstnanecká samospráva" v titovské diktatuře).

Jedním z textů, v němž Zelený načtrtává své představy, je "Deset tezí k transformaci řízení lidských zdrojů" ZDE. Kdyby v ČR existovala nějaká pravicová strana usilující o rozvoj ekonomiky místo o přikrádání ze státního a nadávání na Brusel, Zelený by byl jistě velmi hoden její pozornosti. A ovšem pro levici, která je ještě ochotna namísto zamindrákovaného kultu Chávezů, Zemanů, Varufakisů a Corbynů měnit své myšlenky v konfrontaci s realitou, může být Zelený také velice zajímavým intelektuálním podnětem.

Nemá smysl Zeleného přepisovat, čili stručně shrnu: Pracovníci se po vyvrcholení procesu dělby práce opět přibližují subjektu místo pouhého objektu, "lidského zdroje". Přitom v žádném případě neplatí "geniální" teze Václava Klause z počátku 90. let, podle níž v ekonomice nesejde na míře přidané hodnoty, tedy vlastně ani na produktivitě práce. Naopak: Přidanou hodnotu i produktivitu je stále třeba zvyšovat, a to primárně moderními technologiemi a zákaznickou samoslužbou. Tradičně vzdělaný zaměstnanec však už není zdrojem růstu produktivity.

Pracovní síla se v průběhu modernizace přesouvala ze sektoru výroby potravin do výroby zboží, služeb a nakonec do veřejného sektoru. Jenže tím jsou dosavadní možnosti vyčerpány, žádný pátý sektor nevznikne. Představa, že budoucnost vychází z nějakého jednoduchého rozepsání starých vývojových trendů a rutinérské aplikace starých řešení, je zásadně pochybená.

Informace nestačí, v ekonomice jsou třeba znalosti. Avšak vzdělávací instituce produkují lidi zvyklé pracovat s informacemi, nikoliv se znalostmi (které umožňují věci dělat, nejen se v nich orientovat). Ve znalostní ekonomice si proto podniky musí do značné míry vyškolit své lidi samy, protože jen tak se jim může podařit vytvořit a udržet konkurenční výhody.

Každý pracovník přitom musí procházet procesem zhodnocování jeho vlastního, individuálního talentu, nikoliv procesem "uvádění na společného jmenovatele" a standardizací, což byla tradiční doména státního vzdělávání.

A konečně relokalizace má být procesem založeným na triádě podnik-univerzita-(místní) samospráva, která se neodvozuje od homogenizujícího, etatistického, nacionalistického projektu. Komunikace lokální jednotky navenek nemá být zpřetrhána, nic se nemá oddělovat, oplocovat, odřezávat od světa - naopak, informace z celého světa je třeba přijímat, učit se, ale současně pracovat na lokálních znalostech využitelných specificky v daném místě. Reakční, konzervativní, ekonomicky nefunkční odkaz etatistického nacionalismu se drží v mezích posilováním nižší organizační úrovně, která se však současně věnuje networkingu s obdobnými jednotkami kdekoliv, kde je to přínosné a kde je to třeba. Projekt vylučující národní identity tomuto modelu vysloveně překáží a škodí, omezuje jej.

Imaginace Milana Zeleného má jistě i slepé skvrny, například v představě, že sama inovace a marketing postačují k vytvoření efektivní poptávky i na současných přesycených trzích. V zásadě je ovšem nejdůležitější, že se jedná o svébytný ekonomický model, který není zamýšlen jako pouhá ambaláž tradičního autoritářského modernismu, ale jako nástroj skutečné změny subdodavatelské ekonomiky v ekonomiku finálních producentů.

Potřebujeme "přeformátovat" své vnímání současného světa, odříznout se od morální paniky českých "národních konzervativců" všech padesáti odstínů hnědi - a získat schopnost vidění v jiné perspektivě. Zelený, na rozdíl od mnoha jiných, nenabízí narychlo přešité myšlenky sesbírané na smetišti dějin, ale přichází s vlastními nápady. Už proto by měl být čten a slyšen mnohem více, než kdykoliv v posledních pětadvaceti letech.

0
Vytisknout
2489

Diskuse

Obsah vydání | 23. 10. 2015