Poctivě o islámu

4. 3. 2015 / Alena Michutová

O islámu se toho dnes hodně píše. Často jsou však bohužel informace jednostranné – buď rovnou islám odsoudí jako primitivní a násilné náboženství, anebo zase s poukazem na jeho zlatý věk islám se vším všudy obhajují, aniž by vzaly v potaz jeho současné problémy a negativní jevy jako např. džihádismus, radikalismus nebo sociální exkluzi některých přistěhovaleckých skupin z muslimských zemí.

Narůstající strach z muslimů v západním světě je tím větší, čím méně o nich doopravdy víme. Pojďme si zopakovat některé základní informace o islámu, aniž bychom k nim museli nutně říci své hodnocení: islám je správný / islám je špatný. Pojďme nehodnotit, pojďme si prostě jen říct informace o islámu. Nečiním si nárok na úplné pojednání, to by bylo na několik svazků knih, nicméně neuškodí připomenout si to, co by měl člověk znát, pokud se chce pouštět do diskusí na téma islám.

Islám není jen náboženství

Pokud pojmem „náboženství“ myslíme jednu z oblastí lidské kultury či jeden z aspektů lidského života, pak vězme, že takto islám sám sebe nechápe. Není to jen něco, co člověk provozuje ve stanovený den v mešitě. Islám není jen náboženství, islám je celkový způsob života (islámem je i šaríja – právní a zvykový systém každé země). Pod pojem islám spadá nejen spiritualita jedince a komunity, ale i způsob odívání, zvyky týkající se jídla, pravidla společenského života, výtvarné a hudební umění, pravidla boje, bankovnictví, vztah k životnímu prostředí, prostě celá mozaika všeho, co patří ke každodennímu způsobu života.

Pět pilířů islámu - základní články víry

1. Pilíř: Alláh je jediný Bůh a Mohamed je jeho (poslední) prorok. Alláh je osobní jméno Boha, v arabštině nemá mužský ani ženský rod a nelze z něho vytvořit množné číslo (pro zajímavost – hebrejsky se Bůh řekne Elohim – zde vidíte jazykovou i myšlenkovou blízkost). Alláh je jediný Bůh, žádný jiný Bůh ani bůh neexistuje. V koránu má Alláh tzv. 99 krásných Božích jmen, což nejsou jména ve smyslu křestních jmen, ale adjektiva vyjadřující Alláhovu povahu – např. Slitovný, Milosrdný, Shovívavý... Platí přísný zákaz jakéhokoliv zobrazování Boha, proto v mešitách nenajdete ani sochy ani obrazy ani nic, na co by se dalo ukázat prstem a říct: „Toto je Alláh“. Alláh se nepodobá člověku ani zvířeti ani andělu ani ničemu, co si dokážeme představit – naprosto převyšuje jakékoliv lidské představy.

Modlářství (zobrazování Alláha, klanění se sochám či uctívání jiných bohů) je nejtěžším hříchem, který nebude odpuštěn a za který bude hříšník pykat v pekle. Muslimové uznávají všechny proroky z Tóry (základ židovských svatých písem), Jana Křtitele a Ježíše Krista (v koránu se nazývá Issa). Mohamed jakožto 25. prorok definitivně zakončuje řadu proroků poslaných k lidem Alláhem, je posledním prorokem, po něm žádný další nepřišel a nepřijde. Kdokoliv by se po něm vydával za proroka, je lhář, modloslužebník a svůdce, který zaslouží nejvyšší trest. Mohamed žil v 7. století n.l. v tehdy nejednotné Arábii, kterou silou svého učení sjednotil a učinil ji silnou před nepřátelskými okolními říšemi. Mohamed není Syn Boží ani Mesiáš, ale prorok – nic víc, ale ani nic míň než člověk poslaný Alláhem, pověřený úkolem. K Mohamedovi se nikdo nemodlí, modlit se smí pouze k Alláhovi. Mohamed není zakladatel nového náboženství, ale reformátor monoteismu, který byl zkreslen v judaismu a křesťanství; je obnovitelem původní čisté monoteistické víry.

2. Pilíř: Modlitba. Totiž rituální modlitba, a to pětkrát denně. Muslimové se nemodlí při těchto modlitbách vlastními slovy, nejde o žádnou modlitbu srdce, ale o přesně stanovený sousled slov, postojů a gest, které je věřící povinen 5x denně opakovat. Základní osnova modliteb je stejná, jen s malými odchylkami pro určenou denní dobu. Modlitba není něco, co muslim provádí, když se mu chce – je to povinnost, kterou dluží Alláhovi. Vyznává tím Alláhovu jedinečnost a svou pokoru a oddanost. Je doporučeno chodit na modlitby do mešity, k čemuž zve 5x denně hlas muezzina z minaretu, ale není to nezbytností – je dovoleno modlit se i doma nebo kdekoliv na důstojném místě, kde se člověk zrovna nachází. Před modlitbou si věřící musí umýt vodou ruce k loktům, nohy ke kotníkům, obličej a navlhčenýma rukama znázornit omytí hlavy od čela po zátylek (mytí má své přesné pořadí a pronáší se u něho prosba za očištění).

3. Pilíř: Půst (ramadán). V měsíci ramadánu je věřící povinen zdržovat se od východu slunce do jeho západu jídla, pití a sexu. Muslimové používají lunární kalendář, tudíž mají rok kratší o 10 až 11 dní než my, to znamená, že ramadán připadne pokaždé na jiné roční období. Pokud je ramadán v letních měsících, dodržování zákazu pití je v horkých oblastech náročné... Z ramadánu existují výjimky: nemocní, těhotné ženy, cestující – ovšem je povinnost nahradit si dny hladovění, když to zase bude možné. Nejde o to nejíst, ale odepřením si svých potřeb, touto malou obětí, pamatovat více na Boha a druhé. Podstatou není prázdný žaludek, ale pokorné, upřímné, odevzdané a milující srdce - pokud člověk setrvává v hříchu, nemá smysl, aby dodržoval ramadán, hladovění mu k ničemu nepomůže.

4. Pilíř: Almužny. Např. v Malajsii činí náboženská daň 2,5% ročních zisků jedince, peníze jsou odváděny do muslimské obce, která je přerozdělí potřebným. Mimo povinné náboženské daně by měl muslim dávat almužny i pouličním žebrákům a všemožně pomáhat chudým. V minulosti se z náboženských daní financovaly i svaté války (v Evropě jsme ve středověku dělali totéž - desátky a křížové výpravy). Dnes je to o sociální solidaritě a pomoci.

5. Pilíř: Pouť do Mekky. Jednou v životě má věřící, pokud je k tomu zdravotně a finančně způsobilý, povinnost ve stanoveném měsíci vykonat pouť do Mekky.

Být muslimem

Každý člověk se podle islámu rodí jako muslim, jenže mnozí vlivem okolní kultury či hříšného života od víry odpadnou. Jak se stát znovu muslimem: stačí uznat pět pilířů islámu jako pravdivé a jednat podle nich – člověk se nemusí nechat pokřtít či obřezat ani si měnit jméno (i když změna jména je doporučována jako výraz nového života a jasná distance od starého, hříšného života), pro potvrzení je nutné vyhledat nějakého jiného muslima či představeného mešity a vyznat mu svou konverzi. Islám (jak sám sebe chápe) není něco, pro co se člověk může svobodně rozhodnout – není to věc spadající do oblasti chci-nechci, je to něco, co je mou povinností, mou podstatou – všichni jsme služebníci Alláhovi, jen někteří o tom nevíme a vzpíráme se tomu. Všichni máme jediné dilema, ať o tom víme, či ne: být muslim – nebo nebýt.

Korán

Korán není kniha v materiálním slova smyslu, je to obsah knihy, který byl preexistentní a sestoupil z nebes prostřednictvím anděla Gabriela k Mohamedovi na zem. Když bylo Mohamedovi kolem 40 let, zjevil se mu anděl Gabriel (arabsky Džibríl) a zjevil mu svatá písma, to jest korán (řekl mu: „Ikra“, tj. „Čti“ – kořenem slova „ikra“ jsou souhlásky „k-r“ – odtud korán). Jenže Mohamed byl negramotný, proto odpověděl andělu, že neumí číst – scéna se opakovala třikrát – pak anděl naučil Mohameda koránu zpaměti (ne najednou, ale po částech – diktoval mu to v rozmezí několika let, Mohamed pak korán vyučoval ústně – sepsán byl až po jeho smrti v r. 656). Korán je napsán arabsky a je tomu tak dodnes – v mešitách i v soukromém životě muslimové užívají původní, nezměněnou verzi koránu, protože je zakázáno na něm cokoliv měnit. Jakékoliv překlady koránu do různých jazyků nejsou korány, ale pouze překlady koránu – korán je jediný, totiž ten původní arabský.

Samozřejmě věřící může užívat překlad koránu do svého jazyka, ale doporučuje se mu, aby se učil zpaměti úryvky arabského koránu. Mimo koránu uznávají muslimové jako svatá písma i Tóru a Bibli, ovšem s výhradami, protože tyto spisy byly židy a křesťany pokřiveny, pozměněny a špatně interpretovány. Muslimové ví, co z Tóry a Bible je pravdivé a co ne, a umí tyto knihy jako jediní správně vykládat.

Další články víry

Mimo Alláha věří muslimové v existenci andělů a džinů, k nimž se ovšem nemodlí. Věří všem prorokům (poslům Božím), a to jak starozákonním, tak i Janu Křtiteli, Ježíši a jejich řadu samozřejmě zakončuje Mohamed. Ježíš Kristus je v koránu nazýván jménem Issa, není to Syn Boží, ale jeden z Alláhových proroků. Samozřejmě není jednou z osob Boží Trojice, protože nic takového neexistuje – Alláh je jediný a nemá potřebu mít manželku či děti, protože není jako člověk. Zajímavé je dočítat se v koránu, proti jaké formě křesťanství brojí – křesťanská svatá Trojice (jak se s ní setkali muslimové v první polovině 7. století) je podle koránu Bůh Otec, Ježíš jako Syn a Marie jako ženský prvek v Trojici. Muslimové věří v pravost všech seslaných Knih (starozákonní spisy, Nový zákon a korán), první dvě zmíněné byly ovšem lidmi pozměněny a špatně interpretovány. Věří v soudný den, který nadejde na konci věků, kdy bude Alláh soudit všechny lidi a oddělí muslimy, kteří přijdou do ráje, od ostatních, kteří přijdou do pekla. Nevěří v dědičný hřích ani kolektivní vinu – každý je zodpovědný za své činy a ne za činy někoho jiného. Věří v odpuštění hříchů, neboť Alláh je Bůh slitovný, milosrdný.

Muslimský kalendář

Muslimové mají svůj vlastní kalendář, prvním dnem jejich letopočtu byl 16. červenec 622 (pátek). Byl to den, kdy Mohamed po svém útěku z Mekky, kde ho lidé nepřijali, dorazil do Mediny, kde naopak zaznamenal obrovský úspěch. Letopočet označují písmeny A.H. (anno hadž – hadž nebo také hidžra znamená Mohamedův výše zmíněný útěk). Jelikož se jednalo o pátek, pátek se stal v islámu důležitým dnem (nikoliv svatým – nic s výjimkou Alláha není svaté; i symbol půlměsíce je jen symbolem, nikoliv něčím svatým). Pátek je v islámských zemích něco jako u nás neděle – banky, úřady a malé obchody mají zavřeno a věřící by měl jít alespoň v ten den do mešity. Jelikož (jako v židovství) den začíná po západu slunce, trvá přes noc, po celý den až do dalšího západu slunce, pátek pro muslimy začíná v náš čtvrteční večer a končí v pátek po soumraku.

Jak to vypadá v mešitě

Jak už jsme si řekli, platí přísný zákaz zobrazování Alláha. Proto v mešitách nenajdete žádné sochy ani obrazy. Mešity mohou být zdobené geometrickými či květinovými symboly, nikdy ale obrazy zvířat ani lidí, protože to zavání modlářstvím. V mešitách nejsou oltáře, křtitelnice ani kazatelny, i když někdy může být jakýsi stupínek nebo dokonce židle, z níž muž vzdělaný k tomu, aby vyučoval, promlouvá. V islámu nejsou žádní kněží ani mniši, všichni věřící jsou si před Alláhem rovni, jen někteří se koránem zabývají více, proto mohou učit druhé. Mešita není především místo ke kázání či vyučování, ale k modlitbě, která sestává z různých tělesných úklonů, postojů a gest, proto v mešitě nejsou židle ani lavice, neboť by zavazely. Je tam vlastně jen prázdný prostor. Mešita (čelní stěna) je vždy orientována směrem k Mekce.

Halal jídlo

Pro stravování platí řada předpisů, které jsou více méně stejné jako v judaismu, neboť vychází z Tóry, přesně z druhé knihy Mojžíšovy (v judaismu mluvíme o „košer“ předpisech). Před jídlem si muslim musí umýt ruce. Musí se vyvarovat vepřového masa, neboť prase je považováno za nečistého živočicha. Též je zakázáno požívat mořské tvory, které nemají šupiny, a další v Tóře jmenované živočichy. Aby jídlo bylo halal, musí být připraveno rituálně čistým způsobem. V muslimských zemích jsou halal potraviny v obchodech označeny značkou halal – je jich drtivá většina. Také téměř všechny restaurace jsou halal (dokonce i McDonald).

Odívání

Korán ukládá, že má být muslim oblečen cudně – tzn. že oblečení má být volné, nekopírující tvar těla, mají být zahalena ramena a kolena a nesmí svým oblečením vzbuzovat pohoršení či sexuální touhu. Šaríja (právní a zvykový systém v té které zemi) ukládá, jak konkrétně má toto oblečení vypadat – zda stačí na hlavě šátek, nebo je nutná burka a rukavice. Burka je menšinovým jevem, nosí ji necelá 2% muslimek. Mužům se doporučuje též mít zahalenou hlavu.

Sex a genderové otázky

Muž je v islámu každopádně důležitější než žena. Všechny muslimské společnosti jsou patriarchální. Muž je hlavou rodiny a živí ji, muž přináší z mešity „kázání“ a vysvětluje ho rodině. Narození syna je radostnější událost než narození dcery. V některých muslimských zemích existuje stále možnost polygamie, mnohoženství, a to až do počtu čtyř manželek. Za doby Proroka Muhameda bylo mnohoženství běžným a docela praktickým jevem – mnoho mužů umíralo ve válkách a bojích, zůstávalo po nich mnoho vdov a sirotků, takže mnohoženství bylo svým způsobem projevem sociální solidarity. Korán mnohoženství nezakazuje, ale nedoporučuje ho – aby muž mohl přijmout více manželek, musí jim všem zajistit stejný materiální standard a musí je mít stejně rád, což, jak říká Mohamed, je nesmírně těžké, ne-li nemožné. Proto je doporučena monogamie.

Mimomanželský sex je zakázaný. Proto se doporučuje, aby lidé vstupovali do manželství už hodně mladí, protože je lepší oženit se mladý, než hřešit. Jsou zakázány jakékoliv jiné praktiky než „přirozený sex“, tj. sex mezi sezdaným manželským párem, mužem a ženou. Dítě, zejména syn, je darem Alláhovým – s antikoncepcí by se to nemělo přehánět, ale používat se může. Sex byl lidem darován Alláhem pro potěšení a prohloubení vztahu mezi manžely.

Džihád

Džihád neznamená teroristický útok. Džihád znamená „úsilí, horlivost“ – je to úsilí na cestě věřícího člověka, úsilí dodržovat pravidla islámu, rozšiřovat islám ve vlastním srdci i ve světě, úsilí modlit se, úsilí studovat korán, úsilí být lepším muslimem, to jest lepším člověkem. Pro někoho může být džihádem odříci si jídlo během ramadánu či nejíst vepřové maso, pro jiného je džihádem vstát na ranní modlitbu, pro ženy je džihádem porod (proto ženy nemusí bojovat se zbraní v ruce). Džihád je snaha o spravedlivou věc - v této věci se shodnou všechny islámské právní školy. Jelikož ale v islámu není žádná jediná všeobecně uznávaná ideologická autorita (jako např. papež v katolictví), výklady toho, jak má být džihád prováděn, se u různých islámských škol značně liší. Každopádně by měl džihád zahrnovat tyto složky:

1. Džihád srdcem – úsilí o vroucnější, opravdovější a čistější zbožnost a vnitřní život, snaha o přemáhání vlastních hříchů, úsilí být lepším muslimem, být lepším člověkem.

2. Džihád jazykem – být horlivý v tom, jak o islámu mluvím, šířit islám slovem, vyučováním, vysvětlováním, misijní činností.

3. Džihád rukou – být horlivý v pomáhání potřebným, dávání almužen, charitativní činnosti.

4. Džihád mečem – v tomto bodě se značně liší výklady různých škol – od těch, které tento bod zcela potlačují a redukují ho na nezbytnou obranu v případě přímého ohrožení, až po ty, kterým není cizí „šíření víry“ násilím, dobýváním a teroristickými útoky. Záleží na interpretaci, každopádně ale nelze v islámu popřít existenci myšlenky džihádu mečem.

Pluralita islámských škol

Jak jsme si již řekli, islám nemá a nikdy neměl papeže. Historicky je to způsobeno tím, že Mohammed za svého života neustanovil nástupce, proto se hned po jeho smrti začali muslimové štěpit do různých frakcí, bojujících mezi sebou o moc a nástupnictví (nejznámější, avšak nikoliv jediní, byli sunnité a šíité). Historický vývoj islámu je sám o sobě velmi zajímavý, jenže na tomto místě nezbývá než odkázat čtenáře do vědeckých knihoven, protože by se jinak z tohoto článku stala kniha. V islámu tedy neexistuje všeobecně závazná autorita, která by oficiálně interpretovala a aktualizovala korán. Existuje množství škol, myšlenkových proudů, skupin, množství rozdílných učitelů, učenců, samozvaných kazatelů, množství podob islámu, od mystických proudů (např. súfismus), přes sociálně aktivní, od velmi liberálních až po značně konzervativní, od pietistických až po více méně civilní, od pacifistických až po teroristické skupiny… Chtělo by se říci, kolik muslimů, tolik podob islámu. Neexistuje nic jako jeden islám; je mnoho islámských světů. Je v kompetenci jedince, kterou interpretaci zvolí, ke které škole se přidá, jakou formu islámu bude praktikovat.

Proč se nám islám může jevit jako nesnášenlivý?

1. Protože o něm moc nevíme. Z nevědomosti povstává iracionální strach a člověk, který se bojí, často démonizuje předmět svého strachu.

2. Protože některé verze islámu jsou opravdu ve své podstatě nesnášenlivé (a mediálně viditelné): džihádismus a terorismus. Příčiny těchto jevů leží v dlouhodobé obrovské frustraci, tísnivých sociálních podmínkách, z nichž je skoro nemožné uniknout, chybějícímu vzdělání, chudobě a malé možnosti ovlivnit a změnit k pozitivnímu běh svého života. Samozřejmě tím nemůžeme (ani nechceme) teroristy omlouvat, ale můžeme se snažit pochopit, co vedlo k tomu, že se nyní chovají tak, jak se chovají. Že terorista nebyl většinou ve svém začátku zlý člověk, ale nešťastný člověk. Zlým se stal. Nebezpečí teroristické skupiny IS je pro dnešní svět značné, neměli bychom je podceňovat, ale naopak, měli bychom spojit síly, abychom je zastavili. Terorismus však není většinovým chováním muslimů, teroristé jsou výjimky, s nimiž drtivá většina muslimů nesouhlasí.

3. Protože když se nějaký teroristický nebo kriminální čin (např. loupež) stane, média nezapomenou zdůraznit, že se jednalo o muslimy, i když třeba náboženství nebylo primární pohnutkou.

4. Protože část muslimských přistěhovalců na Západ má problém začlenit se do nové společnosti, vytvářejí ghetta se všemi průvodními sociopatologickými jevy, z nichž nejviditelnějšími je zvýšená nezaměstnanost a kriminalita.

5. Protože v mnoha muslimských zemích panuje totalitní systém, který vedle sebe nesnese nic jiného, žádnou odlišnost. Podle mého názoru má každý monoteismus ve své podstatě tendenci k totalitě. Jenže stejně k totalitním systémům může vést i ateismus či jiná ideologie – záleží na tom, kdo se chopí moci.

6. Protože někteří muslimové opravdu považují svou verzi islámu za jediné pravé náboženství, z toho jim ovšem nutně vyplývá, že všichni ostatní jsou odpadlíci a bezbožníci, kteří nenávidí pravdu, tedy spolupracovníci satana. A se satanem se nevyjednává – to bychom se stavili na jeho stranu, tím pádem proti Bohu. Satana je třeba zničit. Ano, taková verze islámu je opravdu nesnášenlivá.

Nejspíše přemýšlivý čtenář vymyslí další důvody, proč se západnímu světu může zdát islám jako nesnášenlivý, nepřátelský. Měli bychom si dát ale práci i s přemýšlením nad tím, co je na islámu pozitivního, inspirativního, obdivuhodného, a jak pomoci lidem z muslimských zemí, kteří přicházejí do Evropy, aby se začlenili, aniž by se museli zříci svých dobrých kořenů. Islám má své výšiny a má také své temné hlubiny. Stejně jako naše křesťanství. Stejně jako náš „humanismus“, který ve své nejzrůdnější a nejhybridnější podobě vedl k plynovým komorám. Buďme k muslimům spravedliví – pokud máme potřebu je soudit, suďme je stejnými měřítky, jakými posuzujeme sebe a to, co je naše.

0
Vytisknout
4221

Diskuse

Obsah vydání | 6. 3. 2015