Umělci a politika

13. 6. 2017 / František Řezáč

Pěkný rozhovor s paní Brdečkovou  a článek pana Kartouse se zajímavým způsobem doplňují. Umění vždy bylo politické, sloužilo moci, nebo naopak odporu a revoluci. Ponechme na chvíli stranou literaturu, i když ta je nejvíc politická, a vezměme jen hudbu a výtvarné umění.

Kolik nádherných výtvarných děl máme díky nadvládě římskokatolické církve. Při jejich obdivování by si měl každý vzpomenout, jaké bylo postavení umělce třeba v době baroka. Podřízené, byl to sluha.

Franz Josef Haydn musel vypomáhat v Lukavici na zámku Morzinů v týmu služebníků, neboť hrabě neměl dost peněz, aby si mohl vydržovat zároveň orchestr o pětadvaceti muzikantech i služebnictžvo.. A jakou nám zanechal, možná právě proto, že žil mezi lidem, překrásnou Lukavickou symfonii…

 

Mozart tuto vynucenou služebnost prolomil operou Figarova svatba, která již zní tóny osvícenství a revoluce. Proto ji taky ve Vídni zakázali a proto jej feudální společnost vyobcovala.

V čele ČSFR stanul koncem roku 1989 umělec a intelektuál Václav Havel. Paradoxně ve stejné době prohlašovali jiní intelektuálové, že teď, když jako máme tu svobodu, na Hradě sedí "Pan Václav", už se nemusíme politicky snažit, všechno půjde jako po drátkách. Nová střední třída, řezníci, zelináři a burzovní makléři zbohatnou a budou si kupovat naše umělecká díla. Kdo se proti této naivitě ozval, byl vyloučen z lepší společnosti a denuncován jako komunista. Při aféře s názvem "Akcionáři, plačte" nám televize ukázala byt jednoho privatizačního zbohatlíka. Na zdi v koupelně měl - puzzle, česky pucle…

Těsně před sametovou revolucí jsem diskutoval, již jako čerstvý člen Obrody, s několika umělci, hudebníky, architekty a malíři, jak to bude vypadat, až režim padne. Řekl jsem jim, že důležitá bude kulturní politika. Znal jsem projev A.J. Liehma na sjezdu spisovatelů v červnu roku 1967 na téma Diktát moci a trhu. Vysmáli se mi, kulturní politika, to je něco komunistického. Titíž umělci se divili, když jsem jim řekl, jak důležité jsou v kapitalismu odbory a že jsem se stal po převratě předsedou odborové organizace jednoho velkého stavebního podniku. To eště existuje, divili se?

Ministr kultury Pavel Tigrid prohlašoval, že ministerstvo kultury je zbytečné, on že je jenom jakýsi správce konkursní podstaty. Čeští intelektuálové tleskali. Jeho předchůdce Milan Uhde zlikvidoval knižní velkoobchod. V Plzni, Praze i jinde dnes zanikají klasická knihkupectví a zbývají jen samoobsluhy s názvem Levné knihy. Intelektuálové, když zjistili, kam se to řítí, se zmohli jen na předvolební veršovánky typu Kníže má k lidu blíže. To byla módní přehlídka v kabátě ušitém z ostudy, ztráta soudnosti. Někdy mezitím natíral umprumák a řemeslník Černý tank na růžovo. To byla asi tak úroveň, na kterou on a jeho kumpáni stačili. Podobně neumětelové Roman Týc a jeho Ztohovňáci.

Nelze než zakončit aktuálním rozhovorem s paní Drašnarovou.  V roce 1992 vydal Odeon Souborné dílo Václava Černého Tvorba  a osobnost ve dvou svazcích. Černý vědomě navazoval na dílo F. X. Šaldy, jehož Zápisník v knižním vydání byl kdysi za babku - právě v Levných knihách. Tam si v mnoha jeho článcích můžeme najít, že osobnost, její soukromí a život jsou podružné. Důležité, to co zůstane, je dílo.

Umělce, kteří se v době útlaku dávají režimem dekorovat, zatímco jiní musí emigrovat nebo jsou zavíráni, má každý národ. Například Victor Hugo a Paul Cézanne v době Ludvíka Bonaparta.

Jsou ovšem "historikové umění" různých směrů, kteří se nimrají v soukromí dávno zesnulých objektů svého čenichání, aby vysvětlili umělcovo dílo z toho, kolik měl milenek a podobně.

Stručně řečeno na závěr: Jaroslav Dietl a také třeba Otakar Vávra byli takoví umělci, jejichž dílo, přes všechny výhrady a úlitby tomu kterému režimu přetrvá věky.

Nejlepší televizní seriál Československé televize jsou Synové a dcery Jakuba Skláře, denuncovaný jako komunistický. Ale tento seriál je pravdivý, to je asi to, co na něm nejvíc vadí.

Současní dramatikové a filmaři by, jak říkal můj táta, mohli akorát tak chodit Jaroslavu Dietlovi během natáčení pro svačinu. Jenže, ono holt to dá práci a musí se to umět. To bude asi ten hlavní problém současné české dramatické tvorby.

 

 


0
Vytisknout
4674

Diskuse

Obsah vydání | 15. 6. 2017