K diskusi o použitelnosti strategických jaderných ponorek v budoucnosti

11. 3. 2016 / Karel Dolejší


Všechny hlavní mocnosti pokračují v obnově a budování flotil raketonosných ponorek, které nadále tvoří nejodolnější součást strategické jaderné triády. Tyto země a mnohé další navíc plánují další budování flotil útočných ponorek, jaderných i dieselektrických. Rusko, Čína a Írán patří k zemím, které na ponorky kladou obzvláštní důraz, a USA avizují, že zejména v atlantické a pacifické oblasti budou potřebovat ponorkové loďstvo výrazně posílit. Austrálie a Japonsko plánují spojit síly při náhradě starších útočných ponorek, Německo nebo Švédsko samostatně vyvíjejí nové typy. V Británii však část labouristického establishmentu  hovoří o tom, že ponorka jako kategorie plavidel může být  v důsledku technologického vývoje  odepsaná a je třeba zkoumat, zda tato eventualita nehrozí. Stínová ministryně obrany Emily Thornberry zpochybnila investice do strategických ponorek vůbec ve vystoupení v Royal United Services Institute 22. února ZDE. Profesor Michael Clark hovoří o tom, že "převažující stranický folklór" Labour Party v podobě preference jednostranného jaderného odzbrojení zakotveného v "sektářské křesťanské tradici" vedl stranu k odmítání strategických jaderných ponorek již v roce 1964 a stejnou politiku neobnovování vysloužilých ponorek, jako prosazuje dnes - tedy jednostranného jaderného odzbrojení - prosazovala strana v roce 1974. Předseda Jeremy Corbyn si přeje jednostranné jaderné odzbrojení Británie jako "příklad" pro ostatní jaderné mocnosti ZDE. ovšem přiznává, že bude respektovat rozhodnutí své strany v této politice, ať bude jakékoliv. V Labouristické straně ovšem existuje celá řada vysokých činitelů, zejména v jejím parlamentním klubu v Dolní sněmovně, kteří pro jednostranné jaderné odzbrojení důrazně nejsou.


Bryan Clark ve studii "The Emerging Era of Undersea Warfare" (Nastupující éra podmořského válčení) zpracované pro Center for Strategic and Budgetary Assessments ZDE (pdf) věnuje tématu trochu více, než pár účelově vyhrocených soundbites

Ale začněme zasazením tématu do kontextu. Britští protivníci ponorek varují, že je možné  pokrok v oblasti detekce  způsobí, že ponorky bude možno detekovat mnohem snadněji, než dosud. Zatímco doteď byl v dané oblasti hlavním senzorem sonar závislý na zvukové stopě ponorky - a jemu se čelilo celkovým snižováním hlučnosti, včetně patřičné úpravy pláště, speciálních lodních šroubů atd. - rýsují se možnosti v oblasti aktivní lokace a optických senzorů, ale také senzorových platforem, které by to mohly výrazně změnit. Zmíněný vývoj je možný a pravděpodobný, není však na něm nic osudově jistého (ještě k němu nedošlo), a i pokud se prognózy naplní na 100 %, zasáhne různé kategorie ponorek různým způsobem.

Útočné ponorky jsou obecně určeny k útokům na nepřátelská plavidla, především hladinová, ale také na ponorky. Jejich úkol je často může vést do pobřežních oblastí, kde budou v případě radikálního zlepšení detekčních kapacit mimořádně zranitelné útoky ze země a/nebo pobřežního hlídkového loďstva a letectva. Raketonosné ponorky vybavené prostředky s doletem mnoha tisíc kilometrů (v kategorii strategických nosičů středního doletu nebo nosičů mezikontinentálních) naproti tomu podobné "kousky" jako útočné ponorky provádět nemusejí. Například britské raketonosné ponorky mohou operovat řekněme v oblasti Atlantického hřbetu, tzn. uprostřed Atlantického oceánu, a v případě nouze nejvyšší odsud vést odvetný jaderný úder proti útočníkovi, který by napadl Británii. Zatímco první překvapivý jaderný úder na britské území by "zabil dvě mouchy jednou ranou", tj. současně zničil Británii i všechny prostředky pro odvetný úder, které by měla umístěny na svém poměrně malém území, pro raketonosné ponorky to neplatí. Británií používaný systém Trident 2 má podle různých zdrojů dolet 7 800 - 11 000 km ZDE. Tento parametr určuje velikost operačních oblastí strategických jaderných ponorek, i když i to platí jen přibližně. Ponorky se mohou v libovolném okamžiku pohybovat kdekoliv a teprve v případě potřeby se vydat do oblasti, odkud dokážou odpálit svůj náklad na cíl. Světový oceán má plochu rovnající se 361,8 miliónu km2, zabírá přibližně 71 % povrchu planety. Území Velké Británie měří 229 848 km2, tj. má 1 574 x menší plochu. Nehledě na sebevětší pokroky v detekčních technikách, najít a zničit strategické ponorky rozptýlené ve světovém oceánu bude vždy mnohem a mnohem obtížnějším úkolem, než zlikvidovat cokoliv, co by Británie umístila na svém pevninském území. A útok na strategické ponorky by musel být veden s předstihem nebo přinejmenším souběžně s hlavním úderem na Británii, protože v opačném případě by odvetný úder nebyl odvrácen. Shrnuto, geografické faktory by hovořily ve prospěch ponorek dokonce i tehdy, kdyby neexistoval žádný rozdíl v nárocích na detekci raketonosné ponorky a detekci pozemních strategických jaderných prostředků. A takový stav ovšem nikdy ani přibližně nenastane, mj. protože operační rádius ponorek je mnohem větší, než mobilních pozemních odpalovacích zařízení. Proto strategické raketonosné ponorky přispívají k odrazení útočníka i v případě, že by byly výrazně zranitelnější, než dnes.

Ale vraťme se ke Clarkovi. Ten konstatuje, že nový technologický vývoj může vést ke snižování technologického náskoku USA v oblasti ponorkového válčení (ve skutečnosti se to např. v případě Ruska již dávno děje). Protože nové detekční systémy nemusejí záviset na sonarech, tradiční ponorky budou vystaveny mnohem vyššímu riziku než dříve. Kromě toho konkurenti budou rozšiřovat vlastní ponorkové síly. Aby Spojené státy dokázaly těmto trendům čelit, budou muset změnit způsob, jakým ponorky operují. Zatímco dosud se jednalo především o samostatné operace jednotlivých plavidel, pokroky v oblasti podmořského spojení a dalších technologií umožňují přejít ke koncepci "rodiny podmořských systémů" operující koordinovaně a rozkládající riziko mezi jednotlivé prvky tohoto systému. V analogii s leteckými operacemi by se dalo napsat, že dosud převládaly (ne vždy) operace jednotlivých plavidel, zatímco nyní může být třeba vyvinout systém analogický koordinovaným leteckým "strike packages".

Bezpilotní podmořská zařízení (UUVs) a dálkově ovládaná zařízení (ROVs) - jež amatéři podobně jako bezpilotní letecké prostředky (UAVs) tvrdošíjně označují za "drony" - poskytují vhodné platformy pro nové senzory určené k protiponorkovému boji, jež potenciálně překonají výkony moderních aktivních sonarů. Kapacity pro protiponorkový boj (ASW) se zvyšují, ale platí to především a velmi asymetricky pro pobřežní oblasti (littorals), mnohem méně to zasahuje oceánské "blue waters". Důvod je zřejmý: Je mnohem snazší a méně nákladné pokrýt senzory omezené plochy mělkých pobřežních moří, než řekněme umístit UUVs někde doprostřed Pacifiku, a to ještě v takovém počtu a hustotě, aby dokázaly pokrýt celé ohromné oblasti tohoto oceánu.

Pokroky ve výpočetní technice mohou podle Clarka výrazně zvýšit parametry nízkofrekvenčního aktivního sonaru, neakustické techniky by mohly využívat laserů a LED diod k optické detekci. Další technologické pokroky zvýší výdrž platforem schopných nést senzory.

Současně ovšem Clark uvádí:

"Stejná zlepšení, která usnadňují detekci ponorek, mohou také umožnit novou generaci sofistikovaných antidetekčních technologií a taktik. Proti pasivnímu sonaru mohou ponorky nebo UUV emitovat zvuk překrývající vlastní vyzařovaný hluk, podobně jako metoda používaná u sluchátek potlačujících hluk, nebo nasadit klamné emitory (decoys) k vytvoření falešných cílů. Proti aktivním sonarům mohou podmořské platformy - samy nebo ve spolupráci s UUVs a dalšími emitory - provádět akustické rušení podobné tomu, jaké používají systémy vzdušného elektronického boje proti radaru. Aktivní a pasivní antidetekční systémy budou profitovat z pokračujícího zlepšování v oblasti zpracování počítačových dat a oceánografického modelování, které jim umožní kontrolovat a adaptovat své operace v reálném čase v rámci ucelené podmořské klamné operace. Jedním z důsledků nových kapacit zvyšujících schopnost vyhnout se detekci může být, že ponorky s osádkou budou muset být větší, aby pojaly dodatečné palubní a rozmístitelné systémy. " (S. 13.)

Pokroky v oblasti ponorkových a protiponorkových technologií v žádném případě neznamenají, že ponorka jako kategorie bojového plavidla je do budoucna odepsána. Tento důsledek vyvozují z pečlivě vybraných a izolovaných trendů ve zmíněných oblastech právě jen ideologičtí protivníci obnovy britského systému Trident, zatímco podrobnější zkoumání ukazuje, že jejich závěry jsou velice zjednodušené a celkově falešné.

0
Vytisknout
2765

Diskuse

Obsah vydání | 11. 3. 2016