O běžné psychiatrické praxi, psychoterapii a psychiatrickém výzkumu v Indii

23. 8. 2018 / Kateřina Duchoňová, Dominika Švecová, Věra Motyčková

Rudra: Gargi také prezentovala studii o problematice dětských psychiatrických pacientů zde v Manobikshanu, rádi bychom se věnovali více výzkumu, ale jsme limitováni velkým množstvím pacientů, kteří přichází na kliniku, nemáme na to dostatek času. Duševními poruchami trpí hodně lidí, ale kvalifikovaného personálu je málo. Podobný scénář je ve všech rozvojových zemích včetně Indie. A přitom ve venkovských oblastech, kde je více chudších a méně vzdělaných lidí je to výzva. Kromě nedostatku personálu a času nás omezují i finance.

A jak vlastně vypadá vaše každodenní praxe, kolik pacientů většinou vidíte za jeden den? Kolik dní v týdnu pracujete?

Rudra: Možná to bude znít zvláštně, ale my v podstatě nemáme dovolenou. Naše klinika je otevřená každý den, psychologové mají jeden den v týdnu volno, ale my si nemůžeme dovolit ten luxus. Přitom oni také trpí syndromem vyhoření, mají denně 12-15 pacientů na 45 minutovou nebo hodinovou terapii, my jako psychiatři vidíme zhruba 40 až 50 pacientů za den, někdy se to blíží až 60 pacientům denně, je to neuvěřitelné.

Gargi: někdy je to pro nás skutečně hektické, když náš limit je maximálně 10-12 pacientů, a pak se to rozšíří až na 15 až 16 pacientů, ale pořád to ještě zvládáme, klinika běží a je úspěšná.

Rudra: Někdy je to i 12 hodin práce v kuse téměř bez jakékoliv přestávky včetně pauzy na oběd. Stává se to obzvlášť v létě, kdy míváme hodně pacientů trpících akutní psychózou.

Rády bychom se ještě zeptaly na vaše mezinárodní zkušenosti, na spolupráci s psychiatry a psychology z různých částí světa a výměnu zkušeností.

Rudra: Konference se v zásadě zakládají na možnosti prezentace naší práce a zvláště výzkumu. My se vzhledem k velkému pracovnímu vypětí nemůžeme tolik věnovat výzkumu. Mám pracovní zkušenost z různých psychiatrických institucí v Indii. Jestli pozoruji nějaký rozdíl v této konkrétní oblasti, kde působíme, tak je to množství sexuálních dysfunkcí, jinak větší rozdíly nevidím. A je to nejspíše způsobené specifickou demografií v této části, je tu hodně muslimů a ti bývají hodně znepokojení potížemi v sexuální oblasti. U mužů hraje roli to, že se hodně starají o to, jestli budou schopni sexuálně uspokojit své partnerky a u žen je to podobně. Ženy jsou někdy opuštěné kvůli tomu, že jejich manželé pracují daleko, aby uživili rodinu a trvá to dlouhodobě, takže se cítí deprivované. Proto i disociativní poruchy (tzv. konverzní poruchy, kdy se potlačované emoce nebo konflikty projevují na tělesné úrovni) patří k tomu nejčastějšímu, co vídáme v každodenní praxi. A je toho tady na venkově k vidění více než v mnohých významných psychiatrických institutech v Indii. Někteří profesoři jsou touto problematikou až překvapeni.

Setkáváme se s tím, že se tady spolupůsobí dva faktory. Jednak komunita přisuzuje velkou roli uspokojení v sexuální oblasti a manželství jsou zároveň někdy uzavírána v nízkém věku. Na venkově to bývají sňatky předem domluvené rodinou. A dokonce se berou i příbuzní. I když se od této praxe ustupuje, tak někde stále přetrvává. Tchýně je potom někdy sestrou matky. Ty provdané dívky si potom nemají ani komu postěžovat a to samé je i u chlapců. To vede ke specifickým disociativním příznakům. Klasická duševní onemocnění – bipolární afektivní porucha, deprese, schizofrenie, úzkostné poruchy probíhají podle stejného vzorce jako všude jinde na světě.

Další problém je, že lidé tráví cenný čas hledáním pomoci u přírodních léčitelů nebo duchovních. Věří v nadpřirozený původ duševních potíží. Ale vidíme i to, že sami duchovní představitelé k nám posílají lidi s psychickými problémy na konzultaci. Třeba imám jim řekne, zapomeňte na černou magii nebo posednutí démony, je to duševní porucha a běžte navštívit lékaře.

Takže já vnímám, že spíše potřebujeme spolupracovat. Být v úzkém kontaktu s přírodními léčiteli a duchovními, potom můžeme lépe dosáhnout na lidi, kteří by potřebovali využít našich služeb.

Mohly bychom se ještě zeptat na mindfulness (pozn. terapie pomocí vědomé všímavosti, prožívání tzv. tady a teď)? Například ve Velké Británii mindfulness bývá hodně doporučováno psychology a psychiatry. Probíhají tam zdarma kurzy, kde vyučují tyto techniky a jejich využití v každodenním životě. A jak se praktikuje mindfulness tady, probíhá individuálně nebo ve skupině? Jak učíte tuto techniku a co byste svým pacientům doporučili?

Gargi: Především bych chtěla zmínit, že jsme poctěni tím , že mindfulness má své kořeny v Indii. Je to trochu budhistická filosofie. Já osobně praktikuji s klienty mindfulness v individuálním sezení a základním principem je všímat si svých problémů a nechat je být, nechat je plynout a odejít. Neulpívat na nich a nerozvíjet je do dalších konstruktů. Jsou tam individuální rozdíly v potřebách pacienta, stanovíme určitý terapeutický plán a později podle něj praktikujeme mindfulness, ale neděláme tuto techniku s každým a vždy. Záleží na míře vzdělání a schopnosti vhledu, motivovanosti a dalších věcech, které bereme v potaz.