Milada aneb Když ideologie zatemňuje úsudek

6. 11. 2017 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Přiznám se, že jsem od filmu Milada režiséra Davida Mrnky příliš mnoho neočekával, a tak jsem ani nemohl být zklamán. A jelikož nejsem filmový kritik, nechci v první řadě psát o tom, jak byl film rozvláčný, nudný a až úzkostlivě vyumělkovaný; jak si ambiciózní režijní debutant ukrojil příliš velké sousto a podobně. Zaujala mne především jen stěží ukrývaná snaha o vytvoření díla, jež by s konečnou platností mohlo postavit komunismus na roveň nacismu, což je alespoň dle mého mínění nepřijatelný ahistorismus.

Zcela souhlasím s filmovým kritikem Kamilem Filou, podle nějž je Milada „mrtvolný životopisný film působící jako studentské cvičení“. Film líčí komunistický režim na přelomu 40. a 50. let jako děsivou noční můru a v naprosto čitelném protikladu hlavní hrdinku jako nelidsky bezchybnou ženu s nadčasovým morálním poselstvím jdoucí hlava nehlava proti proudu až do jejího tragického konce (maně mi na mysli vytanul Jan Hus), aniž by se nezaujatý divák dozvěděl, proč ta doba vlastně byla tak krutá, proč se lidé takhle chovali či jaký byl poměr sil v tehdejší politické aréně, jak trefně poznamenává Fila. Jako kdyby proti sobě v nerovnoměrném zápase stály síly dobra a síly zla, přestože komunistický režim měl v té době navzdory zločinným praktikám velkou podporu u nezanedbatelné části obyvatelstva.

Odpovědi na tyto otázky můžeme zčásti nalézt u režiséra Mrnky, který se narodil za minulého režimu a dětství prožil v 80. letech (ročník 1978). Mrnka podle svých vlastních slov komunismus bytostně nenávidí, protože tento velice nebezpečný systém nelze jakkoliv spojovat s lidmi. Režisér vyrůstal v přesvědčení, že „komunismus je to nejhorší, co se může člověku stát“. Mrnkova rodina pochází z rolnického prostředí na Hradecku (podobně jako část mojí rodiny) a na vlastní kůži pocítila represe stalinského režimu (Mrnkův dědeček přišel při kolektivizaci o svůj majetek). Ačkoli jsem se narodil v témže roce jako Mrnka a jeden z mých příbuzných byl exponentem Selské jízdy, který v 50. letech strávil ve vězení dlouhá léta, mám za to, že nejsem oprávněn vynášet tak autoritativní soudy - jsa si vědom otřesných zločinů stalinismu, nacismu, ale i kolonialismu či kapitalismu.

Mrnka v rozhovoru pro Seznam TV naprosto ahistoricky hodnotí komunistický režim a komunismus obecně, když současnou KSČM považuje za „nesmírně nebezpečnou stranu“, a manifestuje tak svůj světonázor, v němž jako by existovala pouze černá a bílá a nic mezi tím. Režisér pak prostřednictvím některých filmových postav divákům sugeruje, že komunismus se rovná nacismus, ba je možná ještě horší.

Není proto divu, když Mrnka, který se také podílel na scénáři k filmu, svůj zarytý antikomunismus promítá do své filmové prvotiny, což se projevuje i v chybné intepretaci některých historických událostí. Kupříkladu vražda Jana Masaryka je bez jakýchkoliv pochybností zobrazena jako komplot sovětských agentů z NKVD, přestože vyšetřování tragického skonu tehdejšího ministra zahraničí bylo uzavřeno v roce 2003 s tím, že pachatel je neznámý. Legitimitu soudu nezpochybnila pouze Milada Horáková, jak je ve filmu líčeno, ale i marxistický intelektuál Záviš Kalandra, který ke značné nevoli prokurátorů vypovídal s neskrývaným pohrdáním a sarkasmem, neboť si byl dobře vědom svého neodvratného konce. Ostatně Kalandra byl v zahraničí poměrně známou osobností a žádost o milost pro něj a další odsouzené na smrt prezidentu Gottwaldovi vedle Alberta Einsteina poslal také André Breton a Albert Camus.

Připadá mi, že čeští filmaři třeba na rozdíl od svých polských kolegů neumějí moc pracovat s historickou látkou; respektive s tématy osudově mapujícími naše dějiny. Nedávno jsem zhlédl naturalistický a syrový snímek režisérky Agnieszky Hollandové V temnotě, kde není ani stopa po jakékoliv ideologizaci tématu ani hlavní postavy, jíž je malý polský zlodějíček a zároveň údržbář kanalizací Leopold Socha schovávající za 2. světové války v podzemním labyrintu skupinu Židů.

I když výjimky samozřejmě existují (psychologické drama Pouta pojednávající o absurdních limitech osobní moci), zdá se, jako by čeští filmoví tvůrci propadali neotřesitelné víře ve svou pravdu, ač ta se mnohdy odvíjí od jejich osobních politických preferencí: vznikají pak těžkopádné a vyumělkované "černobílé" snímky, a to je právě případ Milady

 

      

0
Vytisknout
15831

Diskuse

Obsah vydání | 9. 11. 2017