Je možné, že "faktor Trump" evropskou ultrapravici nakonec spíše poškodí?

17. 3. 2017 / Karel Dolejší

Situace v jednotlivých evropských zemích se případ od případu liší. Nizozemský premiér Rutte při obhajobě svého křesla vsadil na velice pochybnou taktiku částečné kooptace xenofobů, ale jinak byla jeho kampaň dobře vedená a kompetentní. Totéž rozhodně nelze říci o francouzské mainstreamové pravici. Ta měla být logicky jednoznačným favoritem letošních prezidentských voleb, jehož v druhém kole podpoří také voliči levého středu a levice. Analýzy politologů už měsíce dopředu ukazovaly, že největší šanci porazit ultrapravicovou kandidátku Marine Le Pen má bývalý ministr obrany Alain Juppé. Z důvodů kterým asi rozumí jen samotní francouzští Republikáni se ale jejich kandidátem nakonec stal Francois Fillon, nyní stíhaný jedním otřesným skandálem za druhým. Fillon zdánlivě potvrzuje mnohé z toho, co tvrdí propaganda Národní fronty o celé politické třídě: Že nemá žádné zásady a je zkorumpovaná až po uši. Připočtěte k tomu fakt, že mainstreamová pravice i levice svorně a ze všech sil útočí na nezávislého středového kandidáta Emmanuela Macrona, zatímco Marine Le Pen se směje, a vidíte jasně, že podobností s Nizozemskem je spíše jako šafránu. Pravděpodobnost že se Le Pen stane prezidentkou je stále mnohem větší, než kdy byly Wildersovy vyhlídky na premiérské křeslo.

Německo je ještě jiný případ. Za mnoho let působení tandemu Merkel-von der Leyen v čele CSU se strana značně posunula od své tradiční konzervativní pozice směrem k levému středu - a ani rostoucí tlak konzervativního křídla spojený s otevřenou kritikou mnohem tradicionalističtější a autoritářštější bavorské CSU ji dosud nevrátil tam, kde stála v době odchodu kancléře Helmutha Kohla. Míra kooptace ultrapravicové agendy motivané pocitem ohrožení po teroristických útocích je zatím stále velmi nízká a vychází spíše z kruhů kolem ministra vnitra de Maiziera než od samotné kancléřky. Navíc návrat sociálního demokrata Martina Schulze z bruselského "výletu" oživil zájem Němců o jejich demokracii, která teď mnohem méně připomíná obrázek nabízený ultrapravicí. I když nadšení ze Schulze zřejmě poněkud opadá a jeho šance stát se příštím spolkovým kancléřem slábnou, nový šéf SPD německé demokracii tak jako tak prokáže obrovskou službu: Demonstroval, že strana není v politice do počtu či jen kvůli pochybným obchodům, do nichž se zapletla ještě za posledního socialistického kancléře, ale usiluje o skutečnou alternativu k CSU. Existující nespokojenci tak mají na výběr i jinou a mnohem solidnější variantu než hlasovat pro xenofobní AfD.

A zmíněné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi zdaleka nepředstavují vše, co je třeba započítat do evropské politické rovnice. Třebaže se nová vlna "konzervativních revolucionářů" imitujících předchůdce z 30. let snaží vystupovat navenek jednotně, jako vnitřně soudržná "nacionalistická internacionála" (a mnohé pro toto přinejmenším zatím spíše PR, více než sami evropští ultrapravičáci, dělá Putinův Kreml), zároveň ji mnohé zásadním způsobem rozděluje. V prostředí anglosaské ultrapravice tradičně převládá ideologie "minimálního státu" a trumpismus se svým konspiračním antietatismem jí nasadil korunu. Na evropském kontinentě existují dvě hlavní smíšené politické kultury, v nichž tradičně do jisté míry rezonují anglosaské antietatistické impulsy: Rakouská a nizozemská. Navzdory tomu ani zde trumpismus nezafungoval jako kýžený elixír, neboť v rakouských prezidentských a nizozemských parlamentních volbách ultrapravice na vítězství nakonec nedosáhla.

Ve velké většině ostatních kontinentálních evropských států se silnější ultrapravicové strany vymezují spíše etatisticky. Často také operují agresivně pojatým laicismem zahroceným vůči náboženství všeobecně, zatímco třeba Trumpův šéfideolog Stephen Bannon je křesťanským fundamentalistou.

Navíc platí, že o přiměřené roli státu můžete mít všelijaké představy - nicméně katastrofální provoz Trumpovy administrativy, který zatím kvůli neuvěřitelně destruktivnímu přístupu k institucím ze všeho nejspíše připomíná počínání ruských bolševiků po roce 1917, se nebude líbit prakticky nikomu. Segment evropských voličů, kteří si opravdu přejí do základů zničit třeba ministerstvo zahraničí, postavit na hranici zeď financovanou ze škrtů v rozpočtu pohraničníků a pobřežní stráže, nemít po dvou měsících na většině ministerstev obsazené ani náměstky, nemluvě o dalších klíčových postech, nebo usilovat o nahrazení zpravodajských služeb konspiračními teoretiky, není zase tak početný. Všechno zlikvidovat a rozložit a nenabídnout nic nového, to může jistě uspokojit resentiment nespokojenců, ale opravdu žít s následky takové "revoluce" si zase tak mnoho lidí nepřeje.

Hlavní šanci na úspěch má z evropských pravicových populistů právě Marine Le Pen, která se opírá o stranickou ideologii mýtizovaného, zpět zahleděného francouzského etatismu opřeného o agresívní laicismus. Le Pen potřebuje přesvědčit voliče, že by stát řídila kompetentněji a laičtěji než stávající politické elity. I když žijeme v postfaktické době, Trumpovy výkony a ideologické excesy Stephena Bannona šéfce Národní fronty v očích běžného Francouze rozhodně příliš nepomáhají. Jediná naděje pro ni spočívá v tom, že naštvanost voličů zcela vytěsní racionální rozvahu a širší pohled do budoucnosti.

Je příliš brzo vyvozovat z jedněch voleb nějaký celoevropský trend - ostatně sám staronový nizozemský premiér Rutte před takovým přístupem de facto varuje, když tvrdí, že jde jen o první dějství letošního evropského politického dramatu. Nicméně Wildersův neúspěšný pokus dosurfovat na trumpistické vlně do vlády upozornil na fakt, že "nacionalistická internacionála" prosazovaná Kremlem je ve skutečnosti tvořena velmi nesourodými a dokonce v zásadních vzájemných sporech se nacházejícími politickými extrémisty, z nichž každý čerpá z vlastní samorostlé národní tradice - a dohromady je spojuje vlastně jen společná nenávist k liberálně demokratickému establishmentu.

Ze stejného čistě negativního důvodu ostatně ultrapravici cíleně nahrává i řada "levicových" subjektů, včetně mírně řečeno pochybných ikon typu Wikileaks či Slavoje Žižka - ale to je téma "levicových" užitečných idiotů ruského destabilizačního projektu čerpajícího z duginovské "Čtvrté politické teorie", k němuž se systematicky vyjadřuji léta. Teď právě leží za hranicí toho, co je třeba zkoumat.