Smát se s anděly z mariánského sloupu
1. 2. 2024 / Matěj Metelec
čas čtení
3 minuty
Na začátku
ledna přibyla na mariánský sloup na pražském Staroměstském
náměstí trojice andělů. Celkem budou nakonec čtyři, každý
symbolem jedné z kardinálních ctností: moudrosti, statečnosti,
spravedlnosti a mírnosti, které porážejí síly temnot.
Těžko
v bojovných andělech, kteří pomocí různých chladných
zbraní masakrují diabolický bestiář, nevidět vítěznou
rekatolizaci.
Teologické motivy se v době umístění sloupy
v 17. století prolínaly s politicko-konfesijními a
ozvěny těchto původních motivací se vracely v diskuzích,
jež se vedly v průběhu snahy o navrácení sloupu (lépe
řečeno jeho repliky) zpátky na místo, odkud byl 3. listopadu 1918
stržen.
Až v srpnu, po osazení i čtvrtého anděla, sloup
jako celek požehná pražský arcibiskup a konzervativní katolíci
to patrně budou vnímat jako konečné vítězství v kulturní
válce o podobu Staroměstského náměstí.
Jejím objektem
byl sloup od počátku snah o jeho (znovu)vztyčení až do 4. června
2020, kdy k němu došlo. Utkávali se v této kulturní válce představitelé
evangelicko-pokrokářské a republikánské tradice spolu
se sekularisty a levicí na jedné straně s monarchistickými a
katolickými kruhy a konzervativní politickou pravicí na druhé
straně.
I když osobně jsem vrácení sloupu na náměstí příliš
nefandil, hlavně proto, že jeho obnova po sto letech v agnostické
České republice nedávala moc smysl (nehledě na nepříliš
výtvarně povedený remake sochy Panny Marie na jeho vrcholu), po
více než třech a půl letech musím říct, že sloup se na
Staroměstské náměstí přinejmenším architektonicky hodí. Tím,
že primárně slouží jako lavička pro turisty všeho věku a
vyznání, je navíc důkladně sekularizován. Přestal být
objektem kulturního střetu a zvítězila každodennost? Nebo
představuje symbol vítězného postupu „své“ strany
v kulturním střetávání? Posunul český veřejný diskurz
směrem ke katolicko-konzervativním hodnotám?
Petr Pithart za
časů pozdní normalizace v eseji Neklidný život pražských
pomníků a soch napsal: „Češi jsou zkrátka nemocní dějinami a
tato nemoc je podstatnou složkou jejich identity. Chybějící
pomníky jsou pak svědectvím tvrdé, někdy přímo destruktivní
léčby. Zdaleka ne úspěšné. I z medicíny je známo, že
amputovaná noha pacienta občas bolí.“
Pokud odstraňování
pomníků je „léčba“ dějin, jak nazvat jejich návrat po sto
letech? Reinfekcí? Nebo nápravou nápravy? Nebo spíš než o
neschopnost se vymanit z tak či onak zbabrané minulosti a při
pozdním účtování s dějinami se jedná o projev aktualizace pro
dnešní účely, jemuž skutečné dějinné vědomí chybí?
Čtvrtá socha
anděla dosud není hotova. Na rozdíl od prvních tří není její
původní podoba známa, nedochovala se, ostatně všichni čtyři
andělé byli už v 19. století v dosti bídném stavu.
Ten, který by měl přibýt na své místo v srpnu letošního
roku, tak bude replikou bez předlohy, opakováním čehosi, co nikdy
nebylo, aspoň ne v této podobě.
Mariánský sloup se tak
definitivně stane jedním z nejpozoruhodnějších projevů
postmoderního umění v českých zemích, ačkoli nic takového
jeho tvůrci nejspíš nezamýšleli.
Ale namísto ironie, která je
s postmodernou spjata, a jež je vždy v podezření, že
vyvolává smích na něčí účet, může být takto myšlený
sloup zdrojem humoru, který vedle sebe snese i vážně se beroucí
mariánský kult.
A právě díky smíchu, který vzbuzuje, se
skutečně může stát „sloupem smíření“.
7233
Diskuse