Nesmrtelné stránky ze Schopenhauera

1. 7. 2011

Schopenhauer, Nietzsche a Wagner, tři velikáni německého národa v 19. století, které někteří považují za jakýsi myšlenkový a tvůrčí řetězec a kteří skutečně navzájem jeden druhého zásadním způsobem ovlivnili, byli se svými estetickými, etickými a filozofickými myšlenkami nejdůležitějšími výchozími body Mannova vzdělání a tvorby, především v jeho raném období, ohraničeném zhruba koncem 1. světové války. Základní ideou a problémem jeho děl je téma vztahu umělce ke společnosti a době, v níž žije, a podstata umění a měšťanské společnosti vůbec. Jeden z nosných sloupů Mannova přístupu je pak názor, že mezi svobodným rozvojem umělecké a intelektuální tvořivosti člověka a jeho životem biologickým a společenským, jakýmsi jeho obecným životním pohodlím a štěstím, panuje nepřímá úměra. Svobodné a skutečné umění ve zdegenerované měšťácké společnosti imperialistického Německa nemá místo. Toto Mann ,,zdědil" po Nietzscheovi a vtělil později i do postavy hudebního skladatele Adriana Leverkühna, hlavní postavy Doktora Fausta (psáno 1943-47). Definitivní odklon můžeme u Manna sledovat v letech před 1. světovou válkou a po ní, kdy spatřil, k čemu všemu může vliv nacionalismu a pocit germánské výlučnosti vést. Uvědomělé aktivní navázání na tradici německého humanismu a jeho naplňování v životě jako cíle samého o sobě, rozvíjení nadčasového umění a myšlení v úpadkové době, to byly pak Mannovy snahy v celé meziválečné době.

Mann v knize Schopenhauer přináší vlastní hodnocení přínosu a povahy Schopenhauerovy filozofie a ve čtyřech oddílech pak ukázky z jeho stěžejního díla Svět jako vůle a představa (1819). Hledá kořeny a inspiraci Schopenhauerovy filozofie v Platónovi a Kantovi. Vysvětluje význam Platóna (427-347 př. Kr.), jenž jako první přišel s tím, že chápal rozdělenost světa na svět ducha a svět smyslů, ideje a jevu:

,,Jeden krásný výrok Platónův říká: ,,Čas je pohnutý obraz věčnosti." A tak skýtá toto předkřesťanské ... učení ve své asketické moudrosti i nezvyklé kouzlo a nezvyklý půvab smyslový a artistický; je v tom totiž něco eminentně uměleckého, chápeme-li svět jako pestrou a pohyblivou fantasmagorii obrazů, za níž prosvítá svět ideálního a duchového, a zároveň je umělec takto vrácen sám sobě. Umělec jest ten, kdo sice se hříšně a slastně a všemi smysly oddává světu jevů a světu obrazů, a smí tak činit, neboť ví, že je současně účasten i světa ideje a ducha, jako mágus, jenž prohlíží jevy. Projevuje se tu zprostředkující úkol umělcův, jeho hermeticky-magická úloha jako prostředníka mezi nižším a vyšším světem, mezi idejí a jevem, duchem a smyslem; neboť toto je vskutku pravé, takřka kosmické postavení umění; jeho zvláštní situaci ve světě, jeho marnost i vznešenost, to vše nemůže ani jinak učit a vysvětlit." (Str. 10-11)

Na Platóna v tomto učení navázal Immanuel Kant (1724-1904), ,,kritik poznání, jenž odvrátil filosofii od spekulace". (Str. 12) ,,Celý náš zkušenostní svět, říkal, je podřízen třem zákonům a podmínkám, které jsou neprolomitelnými formami, v nichž se uskutečňuje všechno naše poznání. Jejich jména jsou čas, prostor a kausalita. Nejde tu však o přívlastky onoho světa, jak je sám o sobě, nezávislý na naší apercepci, totiž ,,věci o sobě", nýbrž jde jen o přívlastky jeho jevu, neboť tyto nejsou leč právě jen formy našeho poznání," rozvádí Mann (str. 12).

Schopenhauer ,,převzal ,,ideje" a ,,věc o sobě". "Avšak s tím druhým provedl něco velmi odvážného a téměř nedovoleného, ačkoliv to bylo použito hluboce a přesvědčivě: pojmenoval ji totiž, definoval ji a tvrdil, že ji zná, ačkoliv podle Kanta o ,,věci o sobě" nelze nic vědět. Byla to vůle. Vůle byla posledním a nejjednodušším základem bytí, pramenem všech jevů, zpodobitelem, přítomným a působícím v každé jednotlivině, podněcovatelem všeho viditelného světa a všeho života -- neboť šlo o vůli k životu." (Str. 13-14)

,,Avšak vůle je mimo to a zároveň také ještě něco jiného, totiž představa, má a tvá představa, představa každého jednotlivce a každého jednotlivce představa o sobě samém -- díky poznávacímu intelektu totiž, který si vůle na vyšších stupních své objektivace vytvořila, aby jí svítil na cestu. Dejme dobře pozor: Nebyl to intelekt, jenž snad stvořil vůli, naopak: vůle si vytvořila intelekt. Primární a vládnoucí složkou není intelekt, duch nebo poznání, nýbrž vůle, které intelekt slouží." (Str. 15)

,,Schopenhauer byl nutně pesimistou, protože byl filosofem a psychologem vůle. Vůle je jako protiklad klidného uspokojení ve své podstatě už něčím fundamentálně neblahým; je to neklid, utrpení, a svět vůle nemůže být leč světem bolesti." (Str. 16)

,,Neboť Platonovy ideje staly se u Schopenhauera nenasytně žravé, protože se jako stupně objektivace vůle vzájemně okrádají o hmotu, prostor a čas. Rostliny jsou potravou živého tvorstva a každé jednotlivé zvíře se opět stává kořistí a potravou některého jiného, a tak tráví vůle k životu neustále ze sebe sama. A člověk dokonce už se domnívá, že všechno bylo stvořeno jen k jeho potřebě, a jím také se projevuje nejzřetelněji celá hrůza neustálého boje všech proti všem, vlastní rozštěpení vůle v strašné zřetelnosti podle devisy: ,,Homo homini lupus"." (Str- 17)

,,Vždycky, kdykoliv se stočí řeč na utrpení světa, na bídu a nenasytnou chtivost života oněch četných inkarnací vůle (a mluví se o tom často a obšírně), dostupuje Schopenhauerova výmluvnost, i jinak zcela neobyčejná, a jeho básnické nadání mrazivě zářivého vrcholu své dokonalosti." (Str. 17)

Na světě existuje podle Schopenhauera jen bolest nebo nuda. Nic mezi tím. Bolest je projevem každé vůle, a ta ovládá náš život. I když ukojíme jednu dílčí vůli, deset dalších, působících zároveň, ne. Ty náš život tedy nepřestávají ovládat a my nepřestáváme z jejich neukojení trpět. I smrt je Schopenhauerovi ze světa jevů, vůle jí nezaniká, přechází jen do jiné podoby světa jevů. Sebevražda tak je ,,nemravná" a omyl. Pomocníkem pro překonávání neukojitelných tužeb je intelekt. Umění, stav estetický, je jediným čistým subjektem, v němž se duch může osvobodit od vůle. Podle Kanta ,,krásné jest to, co se líbí a nevzbuzuje žádost." Odtud umění je ,,nejintensivnější a nejradostnější" představa. Podle Schopenhauera je vůle v umění, estetickém stavu, uklidněna jen přechodně. ,,Dovršením umělce je světec," přibližuje Mann (str. 22). Světec, který se zřekl všech tužeb, vymanil se z vlády vůle, dosáhl blaženství. ,,Jak lze definovat světce? Takto: nečiní nic z toho, co chce, a činí vše, co nechce. Avšak asketická zdrženlivost, kdyby se stala obecnou maximou, způsobila by zánik lidského pokolení." (Str. 29)

,,...V jednání tedy sice vládne nevyhnutelná nutnost a determinovanost, ale bytí je původně a v metafysickém významu svobodné..." (Str. 23)

Thomas Mann staví do kontrastu k Schopenhauerovi Goetha (1749-1832), pro nějž nejsilnějšími životními podněty byly ,,idea a láska", zatímco u Schopenhauera uvědomění si těchto podnětů vede k požadavku askeze. Nazývá jeho ,,extremismus a asketismus" proto ,,vysloveně romantický", ,,Goethovu vkusu velmi protichůdný". (Str. 35) Podle Manna ,,stojí Schopenhauer mezi Goethem a Nietzschem, tvoří přechod mezi oběma: ,,modernější", trpnější, nesnadnější než Goethe, avšak mnohem ,,klasičtější", robustnější, zdravější než Nietzsche..." (Str. 35)

,,Schopenhauer je jako psycholog vůle otcem vší moderní psychologie: od něho vede přes psychologický radikalismus přímá linie k Freudovi a k těm, kteří vybudovali jeho hlubinnou psychologii a aplikovali ji na duchovědy. Nietzschův odpor k intelektu a jeho aristokratismus není ničím jiným, leč filosofickým souhlasem a filosofickou oslavou primátu vůle, objeveného Schopenhauerem, a jeho pesimistického rozpoznání sekundárního a služebného poměru intelektu vzhledem k vůli." (Str. 36) Poznání, že intelekt slouží jen k ,,racionalisování pudů", předjímá dle Manna psychoanalýzu či jí už je.

Mann svou rekapitulaci píše pro generaci, která dle něj už ví o Schopenhauerovi velmi málo a u níž se pojem ,,humanity" ocitá ve vážné krizi. Jak opakuje, chce vysvětlit především onen schopenhauerovský vztah mezi pesimismem a humanismem:

,,Jeho výklad světa z vůle, jeho poznání nadvlády pudů a snížení rozumu, kdysi božského, ducha, intelektu na pouhý nástroj životního zajištění, je antiklasický a ve své vlastní podstatě inhumánní. Avšak v pesimistickém zabarvení jeho učení, právě v tom, že ho vede k negaci světa a k askezi; v tom, že tento veliký a bolestí navštívený spisovatel, jenž napsal prózu naší veliké humánní vzdělanostní epochy, pozdvihl člověka z biologické a přírodní vázanosti, že učinil jeho cítící a poznávající duši dějištěm zvratu vůle a že v něm vidí možného spasitele všeho tvorstva: v tom je jeho humanita, jeho duchovnost." (Str. 37)

První názor světa jako představy: Představa podléhá větě o důvodu: Objekt zkušenosti a vědy

Na rozdíl od zvířat u člověka vůle a intelekt nejsou jedno: intelekt je nástrojem vůle. Člověk se jím tak táže vůle samé a přemýšlí o ní. Protože si uvědomuje pomíjivost života a vidí i marnost všeho snažení, je mu vlastní ,,potřeba metafysiky".

,,Čím níže člověk v intelektuálním smyslu stojí, tím méně záhad pro něho má bytí samo; zdá se mu spíše, že se všechno rozumí samo sebou tak, jak to je, a že to je." (Str. 54) Intelekt není podle Schopenhauera tak dalece oproštěn od vůle, aby ji a jí vytvořený svět chápal a stavěl se proti němu do opozice. Čím inteligentnější tak člověk je, tím složitější otázky si klade a tím trpčí jeho život je, tím méně je uspokojen.

,,Metafysikou rozumím každé domnělé poznání, jež překračuje možnosti zkušenosti, tedy přírodu nebo daný jev věcí, aby vysvětlilo to, čím jsou v tom nebo onom smyslu podmíněny..." (Str. 56) Schopenhauer kritizuje mj. Korán, jenž podle něj nezodpovídá žádné metafysické otázky, pouze diktuje pravidla života a poučky o světě a žene lidi do konfliktů. ,,Nacházíme u civilizovaných národů napořád dva druhy metafysiky, jež se od sebe liší tím, že jedna má své ověření v sobě, druhá mimo sebe. Protože metafysické systémy prvního druhu potřebují k rekognici svého ověření přemýšlení, vzdělání, volný čas a úsudek, jsou dostupny jen velmi malému počtu lidí a vznikají a mohou se udržet jen při značné civilisaci. Pro velký počet lidí naproti tomu, protože nejsou schopni myslet, ale toliko věřit, a protože nejsou přístupni důvodům ale jen autoritě, jsou výhradně systémy druhého druhu; tyto lze označit jako lidovou metafysiku, podle analogie lidové poesie nebo lidové moudrosti, čímž rozumíme přísloví. Tyto systémy jsou však známy toliko pod jménem náboženství a nalézáme je u všech národů s výjimkou národů nejprimitivnějších. Jejich ověření je, jak bylo řečeno, vnější, a nazývá se jako takové zjevení a je dokumentováno znameními a zázraky. Jejich hlavním argumentem je vyhrožování věčnými a také ovšem časovými tresty, jež je namířeno proti nevěřícím a dokonce také jen proti pouhým pochybovačům..." (Str. 56-57) Zároveň platí, že ,,lid potřebuje náboženství, jež mu jsou nedocenitelným dobrodiním. Brání-li však pokrokům lidstva v poznání pravdy, pak musí být s největším možným ohledem odsunuta stranou." (Str. 58)

První názor světa jako vůle: Objektivace vůle

Schopenhauer v této části svého díla rozvádí teorii, podle níž mechanika, fyzika, fyziologie, chemie apod. nedostačují k plnému proniknutí člověka podstatou světa. Popisují přesně toliko stavy, matematicky exaktně je vysvětlují jako přírodní zákony. Lidem ale nestačí znát ony zákony - ,,chceme znát význam těchto představ: ptáme se, zda tento svět není nic leč představa..." (Str. 68) K poznání tak potřebuje člověk metafyziku, poznání mimo zkušenost. O tu se fyzika pouze opírá, nemůže ji nikdy zastoupit, neboť popisuje toliko jevy, nikoli jejich podstatu, význam, to ,,za" jevem.

,,Jev je představa a nic více: každá představa, ať je jakéhokoliv druhu, každý objekt je jev. Věc o sobě ale toliko je vůle: jako taková vůbec není představou, nýbrž se od ní toto genere liší: jest to, čeho každá představa, každý objekt je jevem, patrností, objektikou. Jest to nejvnitřnější jádro každé jednotliviny a také celku: projevuje se v každé slepě činné přírodní síle: a jeví se také v uváženém lidském jednání; neboť velká různost v obou těchto případech se týká toliko stupně projevení, nikoliv ale podstaty toho, co se projevuje." (Str. 78)

Svět je tedy podle Schopenhauera složen jednak ze světa jevů, měnících se, vnímaných lidmi jako představa, a ze světa idejí, jenž je za světem jevů, je věčný a univerzální, ne ale patrný každému, a jeho podstatou je vůle, která pak ovládá i svět jevů. Čím hlouběji pronikáme do světa idejí, tím trpčí je náš život. Oprostíme-li se však od vůle, jež ovládá naši osobnost a náš intelekt, a dosáhneme askeze, spočineme v harmonii, klidu. Nejvyšší harmonií je pak stav estetický.

,,Přehlíží se však, že individuum, osoba, není vůbec jako věc o sobě, nýbrž už jev vůle, že je jako taková už determinována a že vstoupila do formy jevu, do věty o důvodu. Odtud pochází ona podivuhodná skutečnost, že se každý a priori pokládá za úplně svobodného i ve svých jednotlivých činech a že míní, že by mohl v každém okamžiku začít s docela novým způsobem života, což by znamenalo stát se někým jiným. Avšak a posteriori, zkušeností, poznává k svému překvapení, že není svobodný, nýbrž že je podroben nutnosti, že své jednání přes všechna předsevzetí a přes všechny reflexe nemění a že musí od počátku svého života až do konce uskutečňovat tentýž charakter, který sám neschvaluje, a že musí dohrát roli, kterou převzal." (Str. 81-82)

Na pozorování života zvířat, zejména hmyzu, Schopenhauer dokazuje očividný nepoměr mezi stále se opakující, nekonečnou prací každého živočicha (krtka, mravence...), naplňujícího toliko slepou vůli, a mizivým výsledkem, který však není než odrazovým můstkem k práci další, dalšímu ukojení vůle. Životu tak vládne neschopnost naplnit vůli konečně, tedy utrpení. Zvířata navíc sama sebe neustále pronásledují, žerou: ,,Tak se objektivuje vůle k životu." (Str. 103) A tato vůle k životu je ,,premisou premis". (Str. 110)

Druhý názor světa jako představy: Představa, nezávisle na větě o důvodu, platónská idea: objekt umění

Věda podle Schopenhauera jde kupředu, s každým objevem dál, zatímco umění se každým dílem ocitá v cíli. A to proto, že ono ,,vyjímá objekt své kontemplace z proudu životního běhu a má jej před sebou isolovaný: a tato jednotlivost, jež byla v proudu mizivě malou částkou, se mu stává representantem celku, ekvivalentem nekonečné mnohosti v čase a prostoru: zůstává proto stát u této jednotlivosti: kolo času se zastavuje: relace mu mizejí: jenom podstatné, idea jest jeho objektem. Můžeme je proto označit jako způsob nazírání věcí nezávisle na větě o důvodu, jako protiklad onoho nazírání, jež právě toto sleduje, což jest cesta zkušenosti a vědy. Tento druhý způsob nazírání lze přirovnat k horizontální přímce: první však k svislé, jež ji protíná v kterémkoli libovolném bodě. Ten způsob pozorování, jenž sleduje větu o důvodu, je rozumový, jenž jedině platí ve vědě a v praktickém životě: onen způsob, nepřihlížející k obsahu oné věty, je geniální nazírání, jež je jedině platné a pomáhá v umění." (Str. 113-114)

,,Všechno chtění pramení z potřeby, tedy z ne-dostatku, tedy z utrpení. Jen naplnění s nimi dovede skoncovat, avšak proti jednomu přání, jež je splněno, zůstává alespoň deset nesplněných. (...) Proto tedy, dokud je naše vědomí naplněno naší vůlí, dokud jsme oddáni nátlaku přání a jeho stálým nadějím a obavám, dokud jsme subjekt vůle, není nám nikdy údělem trvalé štěstí ani klid." (Str. 118) Stav klidu, harmonie, jak jej nazýval již Epikuros, kdy se oprostíme od vlády přání, tedy z utrpení z nemožnosti tato neustálá přání naplňovat, je podmínkou pro poznání ideje. Je to ,,čistá kontemplace, ztracení se v nazírání, zmizení v objektu, zapomenutí vší individuality, zrušení chápání..." (Str. 119)

,,Kdo tedy chce poznat lidství podle jeho vnitřní podstaty, identické ve všech jeho jevech a vývojových stupních, podle ideje, tomu poskytnou díla velkých nesmrtelných básníků daleko věrnější a zřetelnější obraz, než kdy mohou učinit historikové: neboť ani nejlepší mezi nimi nejsou jako básníci mezi prvými a nemají tak volné ruce." (Str. 124)

,,Za vrchol básnictví pak co do velikosti účinu, tak co do obtížnosti výkonu, musíme pokládat truchlohru, která je takto také uznávána." (Str. 124)

,,...Hudba, pomíjejíc ideje, také zcela nezávislá na jevícím se světě, který vůbec ignoruje; mohla by do jisté míry přece trvat, i kdyby světa vůbec nebylo: což nelze říci o jiném umění. Hudba je totiž tak bezprostřední objektivace a odraz celé vůle, jako sám svět, ano jako ideje, jejichž zmnožený jev činí svět jednotlivých předmětů. Hudba tedy naprosto není jako ostatní umění odrazem idejí, nýbrž odrazem samotné vůle, jejíž objektitou jsou také ideje: proto právě jest působení hudby o tolik mocnější a pronikavější než působení ostatních umění: neboť tato mluví jenom o stínech, hudba však o podstatě." (Str. 128) Podstatou hudby je melodie, která vyjadřuje ,,mnohotvárné úsilí vůle" (str. 129). ,,Rovněž musíme vysvětlovat onu vážnost, jež jest pro ni podstatná a zcela vylučuje směšnost z její bezprostředně vlastní oblasti, tím, že jejím objektem není představa, vzhledem k níž toliko jsou možné klam a směšnost; nýbrž že jejím objektem je bezprostředně vůle a tato je podstatně to nejvážnější, na čem všechno závisí." (Str. 130) Hudba tak podle Schopenhauera je vrcholnou formou umění, jež je ,,květem života", v němž tkví jedno z východisek harmonie. (Dalším je např. askeze. Spojení askeze a umění považuje Schopenhauer za nejvyšší možnou formu života, jenž se v ní oprošťuje od vlády vůle.)

,,Svět není nic jiného, leč jev idejí v mnohosti..." (Str. 128)

,,Umění je (...) květ života." (Str. 131)

Druhý názor světa jako vůle: Souhlas a nesouhlas s vůlí k životu po dosaženém sebepoznání

,,Protože je vůle věc o sobě, vnitřní obsah, podstata světa; život, viditelný svět, je však jenom zrcadlo vůle: proto bude jev provázet vůli tak nerozlučně jako tělo jeho stín; a bude-li tu vůle, bude tu také život, svět. Vůle k životu má tedy život jistý, a pokud jsme naplněni životní vůlí, nemusíme se strachovat o své bytí ani při pohledu na smrt. Zajisté vidíme individuum vznikat a zanikat: avšak individuum jest jenom jev, je tu jenom pro poznání zajaté větou o důvodu, principiem individuationis, pro tyto ovšem přijímá svůj život darem -- vzchází z ničeho, ztrácí pak smrtí tento dar a vrací se v nic. My však chceme pozorovat život filosoficky, to znamená podle jeho idejí, a tu pak poznáme, že se zrození a smrt netýkají ani vůle, věci o sobě ve všech jevech, ani subjektu poznání, diváka všech jevů." (Str. 133-134) Lidská osobnost fyzicky je tedy jen formou, vtělením vůle, která sama o sobě přetrvává i po její smrti.

,,Mezi chtěním a naplněním pak uplývá naprosto každý lidský život. Přání je podle své přirozenosti bolest: splnění rychle plodí nasycenost: cíl byl jenom zdánlivý: vlastnictví zbavuje kouzla: v jiné podobě se opět dostavuje přání, potřeba: jestliže nikoliv, přichází pustota, nuda a boj proti ní je právě tak mučivý jako boj proti bídě.

Každé uspokojení, nebo, co bývá obecně nazýváno štěstím, je vlastně v podstatě vždy jenom negativní a nikdy positivní. Nejde o štěstí, jež přichází původně a samo sebou, ale nutně vždy o uspokojení nějakého přání. Nebo přání, t. j. nedostatek, předchází jako podmínka každému požitku. S uspokojením však končí přání a tudíž také požitek." (Str. 144) ,,...Nedostatek, odříkání, utrpení jsou positivní a ohlašují se bezprostředně." (Str. 145)

Podle Schopenhauera je symbolickým protipólem mozku, centra ,,představ", pohlavní ústrojí člověka, ,,ohnisko vůle", zajišťující věčné plynutí života a představující moc a vládu vůle nezávislé na intelektu. Proto také byly pohlavní údy tak zdůrazňovány v sochařském umění antického Řecka, jako symbol lidství. ,,Jako rozhodný, nejsilnější souhlas s životem se potvrzuje pohlavní pud také tím, že je přirozenému člověku jako zvířeti posledním účelem, nejvyšším cílem jeho života." (Str. 149)

,,...Co zůstane po úplném zničení vůle, je ovšem pro všechny ty, kdož jsou ještě vůle plni, pouhé nic. Avšak také opačně je tento náš svět, tak velice reálný, se všemi svými slunci a mléčnými drahami, pro nás všechny ty, v nichž se vůle obrátila a popřela -- ničím." (Str. 172 -- poslední slova)