Co se děje v Severní Koreji

10. 8. 2017

čas čtení 4 minuty

Musím tohle dělat, protože to tady nemluvím jen já. Toto jsou lidé, kteří chtějí světu říct, co jim chtějí říct.

Severní Korea je nepředstavitelná země. V televizi existuje jen jediný okruh. Není internet. Nesmíme zpívat, mluvit, nosit, nebo si myslet, co chceme.

Severní Korea je jedinou zemí, která popravila lidi za to, že bez povolení telefonovali do zahraničí.

Severokorejci jsou denně terorizováni. Když jsem vyrůstala v Severní Koreji, nikdy jsem neviděla žádný milostný příběh mezi mužem a ženou. Žádné knihy, žádné písně, žádný tisk, žádné filmy o milostných příbězích.

Nemáme Romea a Julii. Každý příběh byl propagandou k vymytí našich mozků ohledně diktátora Kima.

Já jsem se narodila v roce 1993. A hned po narození jsem byla unesena. Ještě předtím, než jsem znala slova svoboda nebo lidská práva.

Severokorejci zoufale usilují o svobodu a umírají pro ni v tuto chvíli.

Když mi bylo devět let, viděla jsem veřejnou popravu maminky mé kamarádky.

Její zločin? Podívala se na hollywoodský film.

Vyjadřovat pochybnosti o dokonalosti režimu znamená, že tři generace rodiny jsou uvězněny nebo popraveny.

Když mi byly čtyři roky, varovala mě maninka, abych ani nešeptala.

Nemohli mě slyšet ani ptáci, ani myši.

Přiznám se: Myslela jsem, že severokorejský diktátor dokáže číst mé myšlenky.

Můj otec zemřel v Číně poté, co ze Severní Koreje uprchl. A já jsem ho musela tajně ve tři hodiny ráno pohřbít. Bylo mi čtrnáct let.

Nemohla jsem ani plakat, bála jsem se, že mě pošlou zpátky do Severní Koreje.

V den, kdy jsem uprchla ze Severní Koreje, jsem viděla znásilnění své maminky. Násilník byl čínský prostředník. Zaměřil se i na mě, mně bylo třináct let.

V Severní Koreji je přísloví: "Ženy jsou slabé, ale matky jsou silné." Moje maminka dovolila, aby byla znásilněna, aby ochránila mě.

Uprchlíci ze Severní Koreje, asi 300 000, jsou v Číně zranitelní. 70 procent severokorejských žen a dívek pod dvacet je terorizováno. Některé jsou prodávány za méně než 200 dolarů.

Šli jsme přes poušť Gobi, podle kompasu. Když přestal fungovat, šli jsme podle hvězd za svobodou. Měla jsem pocit, že na naší straně jsou jen ty hvězdy. Mongolsko bylo naším okamžikem svobody. Smrt nebo důstojnost. Měli jsme nože a byli jsme připraveni spáchat sebevraždu. Pokud by nás chtěli poslat zpátky do Severní Koreje. Chtěli jsme žít jako lidi.

Lidi se mě často ptají, "Jak můžeme Severokorejcům pomoci?"

Existuje mnoho způsobů. Ale tady bych se chtěla zmínit o třech.

První: informujte se, abyste mohli zvyšovat povědomí o lidské krizi v Severní Koreji.

Druhý: Pomáhejte uprchlíkům ze Severní Koreje, kteří se snaží uniknout do svobody.

Třetí: Posílejte petici Číně, ať zastaví deportace. Musíme vrhnout světlo na toto nejtemnější místo na světě.

Nejde jen o lidská práva Severokorejců. Jsou to naše práva, která severokorejští diktátoři znásilňují už sedm desetiletí. Potřebujeme, aby vlády celého světa vyvinuly větší nátlak na Čínu, aby zastavila deportace. Zejména čínští delegáti organizace One Young World (Jeden mladý svět) mohou hrát roli tím, že promluví.

Severní Korea je nepopsatelná. Žádný člověk si nezaslouží útlak jen proto, že se narodil na určitém místě. Musíme se zaměřit méně na ten režim a více na lidi, kteří jsou zapomenuti. V organizaci One Young World, my jsme ti, kteří je zviditelníme.

Kolegové delegáti, prosím, připojte se ke mně a učiňme toto globálním hnutím s cílem osvobodit Severokorejce.

Když jsem šla přes poušť Gobi a bála jsem se, že umřu, myslela jsem, že nikomu na světě na nás nezáleží. Zdálo se, že na mé straně jsou jen hvězdy. Ale vy jste vyslechli můj příběh. Vy se zajímáte. Mnohokrát vám děkuju.

0
Vytisknout
13263

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2017