Proč není Syriza vzorem pro českou sociální demokracii?

5. 2. 2015 / Štěpán Steiger

Jako vzorný zástupce oné levice, které Jiří Pehe dal – věřím, že mírně ironicky – nálepku levice demokratické (když už není ani radikální ani socialistická, domnívám se, že nic jiného než demokratická být nemůže – pokud ještě vůbec přijímá název levice), nemůže Rouček než hájit ji poukazem na to, že je „trochu“(!) nefér vytýkat sociální demokracii, že nepřichází s „návrhy řešení na neduhy globalizace“. (Všimněte si při této příležitosti autorových mlhavých termínů, příznačných pro mluvčí sociální demokracie: „globalizaci“ chápe zřejmě jako jev, jenž má své neduhy – tudíž i zdravé stránky – a mohl by proto být léčen nějakou „injekcí“. Nevidí globalizaci jako ekonomický fenomén společenského řádu, jejž mohou řídit resp. korigovat sociální faktory včetně politických stran.)

„Byla to totiž sociální demokracie, která dávno před vypuknutím současné finanční krize upozorňovala na globální finanční, ekonomické i sociální nerovnosti, na superbohaté, i extrémně chudé, na daňové ráje a zaměstnanecké nejistoty, na sociální vyloučení i z toho plynoucí politické dopady.“ Čtenář promine dlouhý citát, je však zapotřebí nejenom jako typický vzor sociálnědemokratického slovníku, nýbrž i jako výmluvná charakteristika myšlení těchto stran. Nepřesná je tato obrana už proto, že sociální demokraté nebyli zdaleka jediní, kteří na uváděné jevy „upozorňovali“.( A za druhé: upozorňuje-li politická strana na „neduhy“, má (musí) přece současně něco proti nim činit – od toho je totiž stranou politickou.)

S Liborem Roučkem lze sice souhlasit, když následně tvrdí: „A byla to sociální demokracie, která dlouhé roky ve svých programech a návrzích předkládala nejrůznější opatření, jejichž nezbytnou solučáastí byl i princip, že v nezadržitelné éře globalizace potřebujeme globální nebo alespoň celoevropská řešení.“ Musíme se ovšem ptát: co dělá politická strana, která „dlouhé roky“ předkládá „nejrůznější opatření“, ale nedokáže (neumí?) je prosadit – spokojuje se poukazem na skutečnost, že parlamenty je odmítají, jelikož socdem jsou v nich v menšině a svá „opatření“ mohou pouze „předkládat“?

Zřejmě tomu tak je, neboť Rouček vidí viníka: „Problém sociálních demokratů v Evropském parlamentu však byl a stále je, že za poslední volební období jsme k prosazení svých programů nikdy neostali od voličů většinu.“ Vysvětlení: „Tuto většinu nám nesebrala nesourodá, slabá a protievropská radikální levice, ale ve volebním souboji i v následných parlamentních hlasováních vždy silnější pravice.“ (Důraz je můj, nikoli autorův.)

Rouček si neklade sebekritickou otázku, proč mohla vítězit v evropských volbách pravice, nikoli sociální demokracie, přestože se v průběhu globalizace např. prohlubovala hospodářská a sociální nerovnost, na niž pravice neměla jinou odpověď než politiku „úspor“ a omezování práv pracujících (v Roučkově slovníku „zaměstnaneckých“ práv). Nebylo to také tím, že v pravicových vládách zasedali i sociální demokraté (viz např. Německo a tamními sociálními demokraty přijaté tzv. Hartzovy „reformy“ pracovního práva nebo v Británii „reformy“ Tonyho Blaira)?

A už vůbec se neptá, zda pro socdem existovaly i jiné – nenásilné - prostředky politiky než „volební souboje“. „Občanská hnutí“, jak neurčitě definuje sociální demokracie projevy občanských názorů odlišné formou od politických stran, zůstávala pro socdem tabu, jak jsme zblízka viděli v Česku i poté, co sám Bohuslav Sobotka – ojediněle – vyslovil názor, že by s nimi ČSSD mohla (měla?) spolupracovat.

Označovat Syrizu jako „krajně levicovou“ stranu znamená použít pohodlnou nálepku médií hlavního proudu, aby ji mohl Rouček o několik řádků dále charakterizovat coby „populistickou, nacionalistickou a protievropskou“. Je však Syriza „populistická“, protože vychází vstříc požadavkům lidu? A že je „nacionalistická“? Ovšem, chce řešit hlavně řecké problémy. Je-li protievropská, pak jenom v tom smyslu, že je proti současnému uspořádání vztahů zvláště v eurozóně – proti diktátu „vyspělejších“ členů (Německo!) vůči členům ekonomicky slabším (tzv. Jih Evropy). Nic z toho nechce sociální demokrat Rouček vidět a už vůbec ne uznat – ustrnul se svou „vizí“ v bodě, jenž už patří minulosti.

Psychoanalytik by se mohl dokonce domnívat, že v závěru promlouvá z autora skryté přání, aby Syriza se svými plány ztroskotala. Píše totiž výslovně: „...bude-li pokračovat v načaté cestě, sama se během několika měsíců zdiskredituje. Na populistickézměny, které naslibovala, nemá peníze, a protože již dnes 85 procent řeckých dluhů nepochází z peněz finančních oligarchů, ale daňových poplatníků, i evropská solidarita má své meze.“ (Rouček ani nenaznačuje, že všechny „rady“ a „pomoc“ Trojky vedly k opaku toho, co Řecku Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond a Evropská komise slibovali – jejich diktát pouze prohloubil řecké dluhy.)

„S populistickým, nacionalistickým a protievropským Řeckem, které nedodržuje své závazky, vůle spolupracovat nebude. Řecko postupně zkolabuje. Syriza,“ končí svůj ortel sociálnědemokratický předák, „by v žádném případě neměla být vzorem pro evropskou ani českou sociální demokracii.“

Není divu, že ani evropská ani česká sociální demokracie nemůže v zásadě uspět u voličů, nechce-li mít vzory v širokých občanských hnutích, která dovedou mobilizovat nadšené zástupy voličů, jak to dokáží nové politické strany. Dosavadní ideje – pokud lze návrhy existujících politických stran pokládat za myšlenky – metody a postupy těchto stran nemohou už přesvědčit (přilákat) voliče, kteří se znovu a znovu přesvědčili, že programatický základ stejně jako běžná praxe existujících politických stran není než pokusem zachraňovat daný pořádek. V tomto duchu nedokáže ani místopředseda evropských socdem pochopit, proč Syriza (nebo Podemos) uspívají ne-li v úplném uskutečnění svých programů, nýbrž zůstávají přinejmenším symbolem změn – namnoze pronikavých. Sociální demokracie, i při uznání těch pozitiv, která leckde ještě prokazuje, zůstává součástí řádu, který zvolna upadá. Nic nenasvědčuje, že by mohla dospět k takovému poznání – znamenalo by to změnu tak pronikavou, že ji nemůžeme očekávat. Syriza z tohoto důvodu opravdu není – a nemůže být – vzorem pro sociální demokracii.

(Pro úplnost ocitujme názor evroposlance, kterého do Bruselu sice vyslala česká sociální demokracie, jejímž členem však Jan Keller, o něhož tu jde, není – možná i proto se jeho názor propastně liší od názoru Libora Roučka. Náhodou jsou mínění obou tištěna na téže stránce Práva. Keller konstatuje: „[Syriza] odmítá jednat s nikým nevolenými činiteli Trojky, vzpírá se pokračovat v politice finanční přísnosti, jež zbídačuje ty, kdo mají nejméně, a netají se svým odhodláním energicky bojovat s řeckými oligarchy, kteří do všeho mluví, ale daně neplatí.“

Následuje mínění, jež by naivní člen socdem očekával od Libora Roučka – jenže je Kellerovo: „Pokud by se evropská levice včetně té umírněné v požadavcích Syrizy poznala, pak by se mohla pokusit o prosazení velkých změn, o nichž se zatím jen mluví, mluví a mluví.“ )