Bohatí musejí dokazovat společnosti svou dobrou vůli

Presumpce chamtivosti

28. 7. 2017 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut
Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Jedním z narativů, s nimiž Andrej Babiš vstupoval do politiky, byl příběh úspěšného a bohatého člověka, který už "všetko má", a tudíž nepotřebuje hromadit další majetek, což je základní předpoklad k tomu, aby úspěšně potíral korupci a "všetkých zlodejov zatvoril". Obraz bodrého Andreje, který ostatním bohatým vzal privilegia parazitovat na společenském bohatství, jelikož sám je již dostatečně zaopatřen a jde mu o společenské blaho, je v ostrém kontrastu s informacemi o osobnostním profilu tohoto člověka, které se pochopitelně na předvolebních billboardech neobjevují: patologicky chamtivý, bezohledný a vůči ostatním bazálně nepřátelský sociální outsider bez schopnosti navázat přátelský vztah, jehož vnitřním motorem je, že to "všetkým ukáže". Podobný efekt a přesvědčení řady chudých Američanů o tom, že Donald Trump je úspěšný a "nasycený" natolik, že mu jde o blaho tvrdě pracujících, je s ohledem na známý profil věrně kopírující Babiše, jednou z největších absurdit současnosti. Proti anekdotám o štědrosti bohatých a individuálním výjimkám stojí poměrně obsáhlý výzkum...

Souhrnný text, jenž publikovalo Světové ekonomické fórum, je plný velmi zajímavých příkladů. Člověk, který řídí drahé auto, s větší pravděpodobností nezastaví člověku, jenž potřebuje přejít přes silnici. Méně bohatí lidé se průměrně častěji stýkají s ostatními a tráví s ostatními lidmi více času. V experimentech projevují chudší lidé více empatie v situacích, kdy je někdo jiný ponižován. Pracující projevují větší ochotu naslouchat ostatním, zatímco už reprezentanti střední třídy jsou v takových situacích více ignorantští, zabraní do svých vlastních zájmů a činností. Podle statistiky z USA platí, že čím je člověk bohatší, tím menší procento svých prostředků věnuje na dobročinnost.


Nejde ovšem jen o nedostatek empatie, velkorysosti a dalších pozitivních vlastností. Bohatí lidí také častěji podvádějí a schvalují zcizení. Podle statistik z USA bohatší lidé častěji podvádějí na daních, jak vyplývá i z článku časopisu Forbes založeném na stejných datech. V experimentu s počítačovou hrou v kostky bohatší lidé častěji uváděli vyšší skóre než bylo možné dosáhnout, vedeni přesvědčením, že chamtivost je v takovém jednání ospravedlňuje. V jiném experimentu, v němž byli lidé vystaveni do konfrontace s někým údajně bohatším či chudším, projevovali lidé v pozici bohatšího častěji sklon k neetickému jednání. Častěji by kupříkladu zcizili kancelářské potřeby nebo by se neštítili brát sladkosti určené dětem.

Sobectví je, jak vyplývá z dostupných studií, je něco, co sice koreluje s bohatstvím, ale ne ve všech společnostech stejně. Ve společnostech, které jsou více ekonomicky vyrovnané nebo tak byly experimentálně vykresleny, projevují bohatší větší míru velkorysosti, větší míru sepětí s ostatními a menší míru nadřazenosti. V zemích s vyšší ekonomickou rovností také prokazatelně panuje větší obecná životní spokojenost, větší společenská důvěra, nižší kriminalita a řada dalších faktorů ovlivňujících kvalitu života.

Míra společenské patologie bohatých, na kterou poukazují výše sebrané experimenty a výzkumy, má své "půvabné" anekdotické ztělesnění. Zrovna před pár dny jsem vedl rozhovor s člověkem, jenž se s ohledem na své majetkové poměry může směle řadit mezi pár procent nejbohatších lidí v ČR. Z rozhovoru vyplynulo, že když má špatnou náladu, nejčastějším hromosvodem jsou lidé pracující v supermarketu. Stačí malá záminka a takový člověk se stane terčem arogance někoho, kdo se cítí být z vlastní pozice sociálně nadřazený a privilegovaný k tomu chovat se hrubě vůči někomu, kdo se naopak ve své pozici nemůže bránit.  

Je vcelku logické, že bohatí lidé mají potřebu se sdružovat "se sobě rovnými". Vcelku jednoduchým důvodem je fakt ekonomické náročnosti sociálního života a to, že míra této náročnosti vcelku spolehlivě selektuje možné sociální partnery, resp. vylučuje ty, kdo na podobný život nemají prostředky. Vedle toho ale hraje evidentní roli určitá exkluzivita, pocit výjimečnosti prožívaný v okamžiku, kdy je člověk obklopen významnými, vlivnými a bohatými. Tento princip se promítá nejen do osobního života sociálně úspěšnějších, ale také do výchovy a do snahy o sociální reprodukci prostřednictvím dostupných prostředků. 

Česká společnost je v tomto velmi "zajímavá". Jak ukazuje dlouhodobý výzkum Jany Strakové, institut víceletých gymnázií, přijímající nemalé procento dětí na druhém stupni ZŠ, tedy v rámci povinné školní docházky, umožňuje společensky privilegovaným (jejichž společným jmenovatelem je vyšší vzdělání) koncentrovat jejich potomstvo do privilegovaných škol, jež tak neslouží primárně jako instituce rozvíjející nadání, ale zajišťující reprodukci sociálního privilegia. A to za veřejné, nikoliv za soukromé prostředky.

Přesvědčení, že bohatství vede člověka k větší velkorysosti a společenské odpovědnosti, je nebezpečným omylem, který deformují skutečnost. Naneštěstí bohatí mají prostředky k tomu, aby takové vykloubení reality vytvářeli a podporovali. Mají mnohem větší možnost poukazovat na příklady své velkorysosti či štědrosti, jakkoliv se může jednat o výjimku z pravidla. Jak ukazuje výše odkazovaný výzkum vztahu bohatých ke společnosti, země, které bohatství více regulují, respektive jej činí normativně více odpovědným, produkují také menší míru sociální patologie. Kauzalita pochopitelně není jednoduchá, regulace sama nemusí nutně vést k odpovědnosti a velkorysosti bohatých. Zvýšení regulace může vést pouze k tomu, že si více bohatých přesune do daňových rájů, podobně jako to dělají Čechy komicky milovaní profesionální sportovci

Ve společnosti, která neprodukuje dostatečnou vnitřní důvěru a odpovědnost, která není svými elitami vedena k postojům podporujícím veřejný zájem a naopak je reprezentována těmi, kdo takový zájem zneužívají, společnost, která se nechá oklamat prostoduchým politickým marketingem, jelikož ve své podstatě nedokáže součtem vnitřních motivací jednotlivců generovat veřejný zájem, ale pouze souhrn zájmů soukromých, stojí před problémem neustálé reprodukce vnitřní nevraživosti. Ano, bude líp. Ale jen některým.

0
Vytisknout
14305

Diskuse

Obsah vydání | 1. 8. 2017