Očekávatelný bumerang v podobě Paříže aneb Naše přetrvávající neschopnost sebereflexe

30. 11. 2015 / Daniel Veselý


O teroristickém útoku v Paříži jsem se dozvěděl v průběhu své expediční cesty po Íránu. Následující den jsem při prohlídce historicky cenné citadely ve městě Rayen, jejíž stáří se odhaduje na tisíc let, potkal skupinu francouzských turistů. Vyjádřil jsem jim hlubokou účast, načež jsem se jich možná neomaleně zeptal, jak chápou současnou situaci ve své vlasti, co se týče muslimů a jejich „invaze“.


Tito lidé, zjevně se vzpamatovávající z atentátů ve své zemi, k nimž se promptně přihlásil Islámský stát, bez sebemenšího náznaku vzteku či snad nenávisti odpověděli, že zásadní problémy s muslimy ve Francii neexistují. Nepadlo ani slovo o tom, že by muslimská víra byla hnacím motorem potřeštěných zabijáků řádících na několika místech v Paříži. Nechci samozřejmě generalizovat nebo spíš analyzovat otázku integrace muslimů ve Francii – toho jsem dalek, nicméně reakce těchto Francouzů mohou být inspirativní pro xenofobně a nenávistně nabroušenou českou kotlinu, jež se přitom nachází v relativním bezpečí.

Byl jsem navíc ušetřen jímavě průhledných proklamací českých politických komentátorů o tom, že (už zase) jsme ve válce – jako by snad šlo o evropské 11. září 2001 - apod. Nicméně agresivně vypjatá reakce francouzského prezidenta Hollanda, který má válečné zkušenosti v několika afrických zemích a na Blízkém východě, mne naopak příliš nepřekvapila. Západní politikové mají ve zvyku přicházet s obřím kladivem a udeřit co nejtvrději, aniž by pochopili, že otázka islámského radikalismu v odcizených evropských městech má hlubší kořeny než se domnívají jejich nepříliš sofistikovaní poradci, a to spíše v nedostačující integrační a nadto marginalizační politice Evropské unie nežli v islámu samotném. Ten se, v pokřiveném výkladu, bohužel stává víceméně fíkovým listem a návnadou, jež izolované a odsunované jedince této víry žijící na periferii relativně bohatého Západu, motivuje k otřesným zločinům, které ale drtivá většina jejich souvěrců jak v islámském světě, tak na Západě hořce odsuzuje.

Pokud se podíváme na statistiku Europolu ZDE (a odhlédneme od choromyslných hoaxů) zohledňující teroristické útoky spáchané v rozmezí tří let, vydanou v roce 2009, zjistíme, že 99 procent z nich nespáchali oni zatracovaní muslimové. Toto procento se se 129 usmrcenými v Paříži samozřejmě změnilo. Nicméně počínaje atentáty v Madridu v roce 2004, pokračuje tragickými událostmi v Londýně o rok později, dále pak letošním vražedným incidentem v redakci Charlie Hebdo a konče Paříží, dojdeme k 384 obětem usmrceným rukou fanatických islamistů. Ovšem daleko více muslimů zahynulo během té doby vinou státního terorismu, jejž elegantně provádí Obamova administrativa v Pákistánu, Jemenu, Afghánistánu, Somálsku a jinde. To nás ovšem nezajímá, ačkoliv podle kajícné zpovědi statečných whistleblowerů, kteří se této vražedné kampaně osobně účastnili, se takto terorismus s úspěchem generuje ZDE.

Aktuální statistika ohledně páchání teroristických aktivit ve Spojených státech může být pro mnohé z nás také překvapující. Jestliže letos Státy otřáslo 352 masivních přestřelek, na žádné z těchto násilností se nepodílel nikdo ze 785 000 uprchlíků, kteří od roku 2001 nalezli azyl v USA ZDE . Tyto zločiny páchají téměř výlučně muži bílé barvy pleti, mnohdy inklinující k radikální pravici.

Hned po Paříži následovaly bombové útoky a další násilné zločiny v Bejrútu a Bagdádu, dále pak v Bamaku a nyní v Tunisu, s velkou pravděpodobností s podpisem Islámského státu/Daeš, byť je možné, že některé z těchto zločinů spáchala jiná islamistická buňka s lokálně omezenou působností, například v Bamaku. My, kdo žijeme na Západě, ale jaksi výše uvedená zvěrstva, byť nedosahují monstrozity těch pařížských, celkem úspěšně zatloukáme a ignorujeme – a to vnímám jako zásadní problém.

Zvykli jsme si na to, že násilnosti v těchto destinacích jsou na denním pořádku, byť jsou z valné části způsobeny západním vměšováním trvajícím od uzavření Sykesovy-Picotovy dohody, podle níž si v roce 1916 Francie a Velká Británie doslova rozdělily vládu nad Blízkým východem, a zasela tak sváry nerozvážnou politikou protěžování jim blízkých etnik na úkor druhých (tato destruktivní praxe koloniálních velmocí se nevyhnula ani dalším porobovaným kontinentům, především Africe).

Nezajímá nás shnilé ovoce konstantních západních intervencí v islámském světě, západní podpora pučů (například státní převrat, který zničil první demokratický experiment v Íránu v roce 1953), podpora pro tamní diktátory a autokraty, jejichž opresivní politika mařila emancipační snahy porobených obyvatel, neustálé plenění a krádež tamních nerostných zdrojů pro naše obohacení – a nakonec osudné vyhlášení války proti terorismu v roce 2001 po tragédii z 11. září, které vyústilo v monumentální destrukci Mezopotámie, již její hlavní architekt zdůvodnil božím pokynem shůry, a vytvořilo nespočet nestabilních zón a ornou půdu pro řadu nenávistí živených teroristických uskupení, z nichž vyniká Al-Kájda a lslámský stát/Daeš.

Avšak ani po Paříži, jež schytala očekávatelný bumerang kvůli vojenským avantýrám francouzské vlády v Africe na Blízkém východě, se nedokážeme poučit. Masivní bombardování srdce kvazi-chalífátu Daeš v Rakka, kde žijí statisíce civilistů, americkými, francouzskými a ruskými válečnými letouny, je cesta vedoucí jen k dalším teroristickým útokům na Západě.

Jak uvádí německý novinář Jürgen Todenhöfer ZDE, který jako první západní reportér strávil nějaký čas mezi džihádisty z Daeš, bomby zabíjejí především nevinné, a tím vytvářejí rekruty pro „svatou válku“ Islámského státu proti Západu. „Západní a ruské bomby je přímo naplňují radostí,“ informuje Todenhöfer.

Řešení těchto palčivých otázek leží v adresném řešení konfliktu v Sýrii, potažmo jím generované uprchlické krize, v ukončení destruktivních intervencí Západu v islámském světě, ale i v efektivním řešení marginalizace a atomizace muslimů 2. či 3. generace v Evropě. Je to čistě na nás.

0
Vytisknout
3490

Diskuse

Obsah vydání | 2. 12. 2015