Gaza: Někdy mám pocit, že umřu, aniž bych viděla své děti
3. 2. 2026
čas čtení
7 minut
Moderátorka, pořad rozhlasu BBC World at One, pondělí 2. února 202|6, 13 hodin: Tagrid Al-Umar je
novinářka, která byla vyslána, aby pokrývala Asijské hry těsně před 7.
říjnem 2023, a od té doby se nemohla vrátit do Gazy. Touží se znovu
setkat se svými dětmi.
Teď jsem v Káhiře, protože tam mám matku.
Moje matka je nemocná. Před třemi lety onemocněla rakovinou. Takže si
říkám, že když se nemůžu vrátit ke svým dětem, možná bych mohla pomáhat
matce a zůstat s ní v Káhiře.
Ale odjela jste těsně před 7. říjnem, opustila jste Gazu jako novinářka. Je to tak?
Ano,
jako novinářka. Když se potřebuji vrátit do Gazy, dokončím svou práci v
Číně a vrátím se na letiště v Káhiře. 10. září 2023 ráno v 6 hodin
nasedám na letišti do auta. Když přijíždím do Al-Arish, je to místo
poblíž hraničního přechodu Rafah. Řidič mi řekl, že hraniční přechod je
právě bombardován. Takže jsem uvízla v Al-Arish a zůstala v Káhiře, vrátila se ke své matce.
Ne, to znamená, že jste své děti neviděla dva roky.
Ne, je to více než 800 dní. Nejsou to jen dva roky. Žiji každou vteřinu bez svých dětí. To si nedokážete představit.
Kolik jim teď je?
Když jsem opouštěla svou dceru, bylo jí 14. Když jsem opouštěla svého syna, bylo mu 12. Teď je jí 16. Teď je mu 14. Rostou bez mě, nemůžu je vidět ani být s nimi v těžkých časech.
Myslím tím, že sledovat, co se děje v Gaze za poslední dva roky, když tam jsou vaše děti, musí být nesnesitelně těžké.
Nedokážu popsat, co se se mnou děje. Opravdu, když se ráno probudím, každý den po 7. říjnu, jsem ráno jako paralyzovaná. V momentě, kdy jsem seděla v taxíku, jsem viděla přelétávající bomby. Bydlím v Lariche. Každý den prožívám tuto vzpomínku. Pak cítím, že každý den, v každém okamžiku, se mi zastaví mysl. Nemohu dýchat, když se nemohu spojit se svými dětmi, mluvit s nimi, protože nefungují telefony ani internet. Víte, situace v Gaze je velmi, velmi obtížná a těžká. Čtu o tom každý den, v každém okamžiku. Ale nemohu nic dělat. Nemohu nic dělat. Čekám. Čekám, až si budou moci nabít telefon, až budou mít internet a budou se se mnou moci spojit. Žiju jen čekáním, až se s nimi spojím, nebo sledováním zpráv, protože potřebuji vědět, jaká je situace. Víte, válka teď nekončí. Bombardování se do Gazy vrátilo.
A doufáte, že se tam teď budete moci dostat?
Upřímně řečeno, někdy mám pocit, že umřu, aniž bych viděla své děti. Nebo že se mým dětem stane něco zlého a já s tím nic nenadělám a ztratím své děti, jako jsem ztratila svého otce. Ztratila jsem otce. Představuji si, že někdy ztratím i své děti. Možná proto, že není čistá voda, není jídlo, ale opravdu je potřebuji znovu vidět, obejmout je, být s nimi. Ztratila jsem s dětmi něco velmi důležitého. Potřebuji být s nimi během ramadánu. Potřebuji být s nimi na jejich narozeniny. Potřebuji být zase normální matkou, která se stará o malé detaily svých dětí. Ale nemůžu. Víte, je problém přejít přes Rafah. Dnes je přechod otevřený. Jako by tam byl, ale jen málo lidí může tímto přechodem projít. A co moje děti? A co moje, co moje, já taky.
Tagrid Al-Uma mi volá z Káhiry, naše korespondentka Yoland Nella sleduje situaci z Jeruzaléma. Yoland, jaké informace máme o dnešním provozu na hraničním přechodu v Rafahu?
Stále nemáme žádné potvrzení, že někdo přechodem prošel. Je tedy zřejmé, že dochází ke zpožděním. Palestinský úředník řekl BBC, že došlo k neshodám ohledně kvót, i když máme oficiální oznámení, že přechod je nyní otevřený a Palestinci prošli na obě strany. Jedná se stále o velmi významný vývoj. Palestinci v Gaze vnímají tento přechod s Egyptem jako bránu do světa, protože je to v podstatě jediný přechod, který nevede do Izraele. V květnu 2024 izraelské síly obsadily palestinskou stranu přechodu. Od té doby byl přechod většinou uzavřen.
Když jsme mluvili s Palestinci v Gaze, slyšeli jsme vyjádření naděje a úlevy, že se to děje, ale také hlubokou frustraci, kterou jsme slyšeli i od vaší poslední respondentky. Je to proto, že v současné době není využíván, aby pomoc mohla směřovat přímo z Egypta do Gazy, jak doufali lidé i humanitární organizace.
A protože mluvíte jen o několika desítkách lidí, kterým bude každý den povolen vstup a výstup, a jsou tu desítky tisíc lidí, kteří chtějí cestovat, nemocní a zranění lidé v Gaze, kteří zoufale potřebují odjet na lékařské ošetření, studenti, kteří chtějí odjet, aby nastoupili na univerzitu mimo Gazu, a pak jsou tu všichni ti obyvatelé Gazy, kteří se snaží vrátit ke svým rodinám, které jsou v současné době uvězněny mimo Gazu. Předseda palestinského technického výboru, který má dnes převzít správu nad pásmem Gazy, řekl, že je to začátek dlouhého procesu, ale pro lidi je to záblesk naděje.
Takže když mluvíte o procesu pro někoho, kdo chce odejít nebo se dostat dovnitř, na koho se mají obrátit? Kdo jim dává povolení? Je to pouze na základě domluvy? Myslím, že to bude trvat dlouho, než se někdo bude moci dostavit na hraniční přechod.
Ano, to je pravda. Nemocní a zranění lidé se zapisují u lékařů a v nemocnicích v pásmu Gazy. Evakuace nemocných z Gazy koordinuje Světová zdravotnická organizace. Slyšeli jsme, že se více než 30 000 lidí zapsalo na palestinské ambasádě v Káhiře, protože se chtějí vrátit do pásma Gazy. Není jasné, na základě čeho jsou lidé vybíráni. Slyšeli jsme, že se v současné době mají vrátit do pásma Gazy nemocní a zranění lidé, kteří odjeli na léčbu a byli vyléčeni. Celá otázka počtu lidí je opravdu velkým problémem a Egypťané trvají na tom, že do Gazy se musí vrátit stejný počet lidí, jaký odjel. A to opravdu souvisí s obavami, že Izrael by mohl využít hraniční přechod k vytlačení Palestinců z pásma Gazy.
A asi stojí za to také zmínit, že novináři samozřejmě ještě nemají povolen vstup do Gazy. Yoland, moc děkuji.
283
Diskuse