Promlčíme se do Putinova otroctví?
28. 10. 2024 / Boris Cvek
Z Československa jsme se nepoučili
Velmi často se teď dostávám k něčemu, co by ještě před rokem vypadalo jako „poraženecké úvahy“ o Ukrajině. Bývalý velvyslanec u NATO pan Landovský otevřeně mluví o tom, že Západ pomáhá Ukrajině jen do té míry, že ta se bude muset vzdát svého území výměnou za členství v NATO. To o tom členství je ale asi další ze šidítek, po němž se za nějakou dobu už nikdo ani neohlédne stejně jako dnes po Krymu.
Ale jakého území se má Ukrajina vzdát? A co pak? Nebude na tom jako Československo v roce 1938 nebo ještě hůře, protože její nejlepší vojáci už zahynuli? Ani zpravodaj ČRo na Ukrajině v pořadu paní Tachecí, pan Dorazín, nemluvil optimisticky. Ukrajinci prý už nechtějí bojovat, ale nikdo se to zatím neodváží říct nahlas. Prý se prezident bojí nacionalistů. Jak dlouho tohle bude trvat? Až Ukrajina nebude mít vojáky? Existuje nějaký smysluplný plán?
Tohle se nás, jak se zdá, ale najednou netýká. Když šlo o vítězství, vláda a mnoho dalších hned byli při tom. Celé zástupy analytiků věštily pořád dokola, jak Ukrajina musí zvítězit. Jak jinak, že? Paní Tachecí se ovšem ve svém pořadu už tak půl roku nebo i více svých hostí „poraženecky“ a znepokojivě ptá, jak je možné, že ten Západ neudělá více. Vždyť máme přece nejsilnější vojenskou organizaci na světě!
Jenže od začátku přece bylo jasné, že NATO nebude dělat všechno, co chce Ukrajina nebo nad Ruskem verbálně vítězící Ostblok. A my? My budeme zbrojit a verbovat, dáme dvě procenta na obranu a ta dvě procenta nás zachrání. Co si ale počneme teď? Slyšíte to ticho? Pro mě je naprosto ohromující a děsivé.
O to děsivější, že si budeme pompou připomínat jeden z oficiálně nejdůležitějších svátků našeho státu, tedy výročí vzniku republiky, tedy Československa. Je mi trapné pořád opakovat, že Československo vzniklo v roce 1918 z vůle velmocí, z vůle velmocí v roce 1938 ztratilo svá klíčová území, z vůle velmocí bylo v roce 1945 osvobozeno a připadlo do sovětské sféry vlivu. Z vůle velmocí, konkrétně Gorbačovova SSSR, se mohlo v roce 1989 stát také demokratickým státem. V souvislosti s vývojem na Ukrajině bychom si to ale měli opakovat nejméně každý den.
Jsme v EU a v NATO, jenže naše členství zatím neprošlo žádným vážným geopolitickým testem. Ukrajina jím právě prochází. My samozřejmě zdůrazňujeme svou suverenitu, my samozřejmě Rusku rozumíme nejlépe (protože my jsme prošli komunismem!), mnohem lépe než nějací Němci nebo Francouzi, kteří jsou pro nás vlastně zrádci, my odmítáme integraci, protože zlý Brusel, my patříme výsledkem příštích voleb zřejmě už k Orbánovi a Ficovi, kteří slouží ze svého mafiánského smrádku Putinovi, aniž by je vůbec musel dobývat.
My jsme vždycky byli ti první, pokud šlo o Ukrajinu. První připraveni si připnout na hruď metál vítěze. My, kteří za ropu a plyn posíláme Putinovu režimu mnohem více peněz, než jsme kdy poslali na pomoc Ukrajině. Největší chlouba naší vlády je přece zahraniční politika. Ta se nejvíce povedla, ne?
Ale co teď? Co si počneme? Československo nám přece bylo vždy ukradené, z toho jsme se nikdy nepoučili, a bude tomu tak i teď. NATO a EU, to je pro nás jako česnek proti upírům, instrument, jacísi cizáci ohrožující naši suverenitu, kterými občas zamáváme, aby Putin věděl. Co je nám po těch cizácích přece? Můžeme si dokonce užít i rétoriku případné nové „mnichovské zrady“ v souvislosti s Ukrajinou. Dokonce tentokrát i vůči USA. A mnoho lidí si asi řekne: on ten Orbán měl vlastně pravdu! Putin má, podle této logiky, aspoň levný plyn a ropu a rozhodně není zrádce. Vlastně fajn chlapík. Má někdo realistickou odpověď? Promlčíme se z toho do Putinova otroctví?
Diskuse