K tématu Sýrie

6. 9. 2013 / Alexander Bačkovský

Válka v Sýrii probíhá, má na svědomí více než 100 tisíc mrtvých, sedm milionů lidí, z 22 milionů obyvatel země, je v pohybu a opustilo své domovy, dva miliony se uchýlily do sousedních zemí. Tvrdit z jakékoliv strany, že jakýmkoliv zásahem dojde ke zbytečným ztrátám, svědčí o absenci logiky, či snad rozumu.

Opakuje se jugoslávský problém. Nacionalisty rozpoutaná válka tehdy stála život celkem jednoho milionu osob na všech stranách a zcela zničila bývalé svazové republiky. Západní zásah si vyžádal, dle srbských zdrojů, životy 2500 obyvatel. Běsnění války ustalo, země mají možnost hledat svou identitu a v relativním bezpečí se starat o svou budoucnost. Navíc bylo, více méně, potlačeno nacionalistické běsnění. Za prozrazení cílů byl odsouzen francouzský důstojník NATO na 2+3 roky, tedy trest shodný s trestem Pussy Riots či Navalného. Samy problematické kroky mezinárodního společenství , např. typické vytvoření mafie proti mafii, dnes vyprchávají.

Co bylo smyslem ? Pokračování války, např. nasazením ruských výsadkářů, možností opětovných bojů Srbsko Chorvatsko, nebo její ukončení a postupný přechod k mírovému životu?

Zeptejme se obyvatel Sarajeva, Vukovaru atp.

Válka v Sýrii je dnes ve stejném stádiu. Válečné běsnění, po jehož původu už nikdo nepátrá, přináší denní oběti na životech žen, dětí, starců a mužů. Krutost je shodná na obou stranách.

Mám jisté povědomí o akademickém prostředí, ve kterém se jugoslávský konflikt řešil a vím, že jeho řešení bylo velmi důsledně diskutováno ve všech podobách, než se dostalo na stoly politiků. Nemyslím si, že by Česko disponovalo jediným akademikem na úrovni těch, kdo Jugoslávii tzv. řešili.

Jak ven ze začarovaného kruhu války? To není otázka, kterou si pan Dolejší klade. On si klade otázku zcela jinou, vytrženou z kontextu. Jaké je morální právo Západu do války zasáhnout, resp. zda náhodou nezpůsobí svým zásahem nějaké ztráty.

Vzhledem k tomu, že zdejší vlna antiamerikanismu nabízí mnoho zdůvodnění "zákeřného" jednání Západu, omezím se na jistou rozvahu o druhém vnějším kouči sporu.

V bouři českého pacifizmu (do jaké míry jím je, je otázka sama o sobě) jsem v Česku nezaznamenal to, co je možné nazvat odpovědným zamyšlením. Všechny texty jsou vedeny ze "stranických " pozic prvního nápadu, přesněji prvního pocitu a instinktivní reakce. Díky tomuto svému charakteru, samozřejmě, hledají všemožnou argumentaci na podporu názorů, které zastávají. Nezřídka se uchylují ke lži (vymýšlejí si neexistující americké noviny i články atp.). Absence oné nezbytné klidné rozvahy bez předpojatosti je výrazem absence vědomí širší odpovědnosti za svět. Bůh je daleko?

Takovou odpovědnost však může pociťovat i obyvatel státu a člen společnosti střední či zcela zanedbatelné velikosti.

Ovšem také platí, že čím nižší je pocit odpovědnosti za jiné obecně, tím více dané prostředí vystupuje proti jakékoliv autoritě (!) a priori, přiklání se na jakoukoliv stranu dle svých představ a priori , vedeno slepotou svého omezeného individuálního, atomizovaného bytí.

Tím také ztrácí základní kulturní nástroje, jakým je vztah jazyka a myšlení, oboje ve své jedinečné komplexitě. Patrně je to ale otázka především vlastní identity společnosti i jedince. To je jiné téma.

Udivují mne převažující postoje vycházející z jakési ruské mentality tamních elit. Nikoliv Rusů samotných, byť je těžké mluvit o jednotném postoji. Larissa Silnická (patrně nemusím představovat) při své první návštěvě v Česku počátkem 90. let konstatovala, že sovětizace české společnosti je dokonána k naprosté úplnosti. V tom je snad jakési vysvětlení.

Občanská válka v Sýrii má mnoho nesourodých aspektů, ať již zoufalé dědictví francouzského a britského kolonialismu, historicky danou přílišnou přirozenou pluralitu, náboženskou historii, rusko-evropské (pravoslaví vs. katolictví a protestantismus), rusko- americké soupeření o sféry vlivu v této části světa ( např. pokračující studenou válku, která má kořeny hluboko v minulosti a není vůbec jakýmsi moderním produktem Jalty) . Tato válka není od počátku syrským specifikem, neboť je výrazem vztahů, které jsou formovány historickým "chaosem", způsobem ustanovení moderního státu jako byrokratické entity, a které navíc, prokazatelně, vznikají v každé totalitní společnosti, bez rozdílu kultury i náboženství.

Totalita zabraňuje historickému dialogu komunit geometricky narýsovaného moderního státu ( v tomto případě) a vytváří napětí , která vedou k důsledkům, jež již nejsou závislé na vůli toho, kdo je u moci, ale ani jednotlivých "oponujících" (!) skupin.

Myslím, že i vlastní příklad Československa je dostatečným průvodcem problémem.

Do těchto geografických a kulturních souvislostí jistě zapadá způsob formování Židovského státu, který nelze než označit za důsledek evropského vývoje, nesporně s velkým závěrečným vlivem ruských poměrů (počínaje od západoevropského antisemitismu, přes polské pozvání, ruskou anexi Polska, řecko-osmanský konflikt, řecko-ruský antisemitismus, nacisticko-sovětský antisemitismus a vraždění..., antisemitismus západoevropských zemí atd.). Právě tradiční poměry kulturní a geografické v této části světa vznik státu Izrael umožnily. Můžeme o této části světa mluvit jako o náměstí světa. Připomíná pupek světa Florencii, kde sídla obou válčících stran od sebe kdysi dělilo cca dvě stě metrů.

Původní povstání značné části obyvatelstva v Sýrii proti totalitní moci, jakkoliv specifické, Assadův klan byl sám o sobě teroristický a moc uchopil a udržoval krajně násilnými a nevybíravými metodami, je předmětem politické a vojenské intervence zhroucené velmoci Rusko a následně USA , Evropy a sousedů. Poměr sil v době vypuknutí občanské války nebyl jasný a nikdy se jasným -díky především ruské a iránské podpoře režimu- nestal. Masivní dodávky zbraní, vojenských poradců, formování pravoslavných dobrovolníků (nakonec i pomoc Západu) zkresluje rozměr konfliktu a rozložení sil od počátku. Je otázkou jaderný program Syrie a Ruska..., popř,. přítomnost těchto zbraní na území Sýrie.Vzpomeňme na utajení v normalizačním ČSSR. Ideální situace pro posouzení událostí tedy nenastala. Opozice tentokrát obdržela pouze omezenou vojenskou pomoc od Západu, který si od počátku není jistý, nejen z důvodů existence Izraele, je zde přítomna například otázka Erdoganova režimu v členské zemi NATO atp. Problémy se to z hlediska Západu jen hemží.

Intervence z vně od počátku zcela domácího konfliktu zakryla přirozenou povahu a poměr sil konfliktu.

Při kritice angažmá Saudské Arábie a dalších zemí na Arabském poloostrově, které podporují opozici, je nutné přihlédnout k tomu, že tyto země se formovaly ve vlastním boji proti Otomanské říši a více méně, s výhradou, jejich konstituování bylo věcí ryze vnitřních poměrů na geograficky a kulturně jasném území. Jejich režimy jsou tak díky mnoha shodám a menším rozporům daleko autentičtější a méně náchylné k vnějším vlivům než jakýkoliv postkoloniální režim v Iráku, Sýrii atp. Jejich povaha, z pohledu dnešního Evropana, je jiná věc, ale původnost jim upřít nelze.

Mimo přímé vojenské spolupráce Putin-Assad je velmi specifickou otázkou přenesení vnitřního konfliktu Ruské federace do zahraničí, účast čečenských bojovníků v bojích proti Assadovi, nikoliv na straně původní opozice. Stálo by za úvahu posoudit brutalitu těchto skupin a její původ v obou čečensko- ruských válkách, které se na obou stranách konfliktu vymykaly představě o tom, co to je zrůdnost. Přesněji, připomenuly poměry dvacátých a třicátých let, proti kterým byla i nacistická okupace části území SSSR "civilizovaným barbarstvím".

Jak známo (jak lze doložit), Putinův režim je v čečenské otázce dezorientovaný. Kadyrov, jako ruskou vládou hledaný terorista, poměrně zásadním způsobem ovlivnil gruzínský konflikt, který hrozil blamáží ruské armády, a byl odměněn vítězstvím svého klanu, postem prezidenta, neomezeného vládce, a mnohamiliardovými investicemi a dary v režimních USD. Zároveň čečensko-ruské vztahy zůstávají krajně napjaté, násilné akce čečenských kadyrovských sil jsou v Rusku na denním pořádku. Kadyrov si zároveň dovoluje Putinovi ne příliš sympatická mocenská vystoupení v samotném Rusku. Kadyrovův klan je projevem slabosti Putina (jeho mocenské skupiny). Z druhé strany, Kadyrov jedná v souladu s Putinovovými paradigmaty. Kadyrov je Putinovým politickým estblishmentem legalizovaný islámský teorismus na ruském území. Tento fakt bude mít v tomto textu svou váhu.

Zdá se však, že poměrně výraznou roli v celé věci hraje ruská politika uchování vlivu v Evropě prostřednictvím dodávek surovin a snaha o znovuzískání celosvětového velmocenského postavení. I tato kauza je složitější, nicméně Putin nelituje žádných peněz. Můžeme sledovat hru na Jižní potok, Nabucco , Severní potok atp. Tradiční ruské velmocenské hrátky vůči Polsku, Pobaltí, Rumunsku. Po zhroucení plánů Gazpromu na využití izraelských nalezišť , jejichž kriminální povaha je zřejmá jen z faktu, že při dojednávání transakce mezi nositeli licence a Gazpromem byly hrubě porušeny podmínky státní izraelské licence, a jasné mocenské prohře ve věci kyperských nalezišť , došlo k naprosto zásadnímu mocenskému zásahu EU ve věci Kypru a jeho bankovního systému, který se díky mnoha vazbám kyperských elit stával , podobně jako Česko, předpolím ruských zájmů v EU. Ostrov byl zároveň překladištěm zbraní pro syrský režim. Putinův režim nesl ztráty, které jsou úctyhodné, mlčky, tato věc ale může být za okatou neochotou spolupráce ve věci Sýrie.

Nutno upozornit na fakt, že EU žádnými zbraněmi nechrastila. Její zbraní je moc tvořivé ekonomiky.

(Skutečnost, která stojí v Česko mimo chápání majority.)

Je zřejmé, že cílem Německa a EU je spíše dlouhodobější stabilizace Ruska prostřednictvím spolupráce. Což nevylučuje kritiku jeho vnitřních poměrů, naopak!

Souběžně s pokusy zajistit si v Evropě vliv nejrůznějšími cestami (viz. ostré reakce Německa, na jehož investicích a roli v ruském průmyslu je Putin bytostně závislý) sledujeme pokus o obrodu SSSR cestou tzv. celní unie. Jak je to pokus křehký, lze vysledovat z posledních událostí. Ruské způsoby boje, v nichž je nejsilnější postavou jistý Oniščenko, jsou známy. Kupodivu, závadnost potravin z Ukrajiny, EU, USA atp., kterou našel hlavní ruský hygienik , nenašel ani jeden jeho kolega z vazalských zemí. Pomineme tzv. mírové sbory ruské armády v Gruzii a Podněstří, popř. úřední války s pobaltskými státy jako odplatu za vydávání mezinárodně hledaných kriminálníků, kteří patří k ruským elitám.

Ekonomické vztahy EU-Rusko jsou plně koncipovány politikou, kterou nastolil W.Brandt počátkem sedmdesátých let , a která vedla k rozpadu SSSR stejně efektivně jako politika Reagana. Vychází z tradičních rusko-německých -- evropských vztahů, ve kterých se dnes vlastní nacistická válka, jeví jen jako jedna z nešťastných epizod. To není přehnané tvrzení. Brežněvův aparát zcela průkazně o takto pojaté vztahy stál.

EU platí za suroviny ceny, jejichž výše je nástrojem, jenž umožňuje bez hrozby válečného konfliktu stabilizovaný a přiměřeně silný režim v Rusku, zajišťuje nerovnovážnou rovnováhu sil (EU je prostě silnější) , a zároveň napomáhá evropské ekonomice, značná část těchto peněz se vrací prostřednictvím ruských nákupů v EU. To opět ovlivňuje i vnitřní spokojenost v Rusku. Import Ruska v oblasti základního spotřebního zboží je obrovský, dosahuje cca 40%,- 50%, snižuje se však přímými investicemi světových producentů (opět převážně z EU) v zemi. Ilegální import spotřebního zboží z Číny (určený většině) není statisticky zaznamenán. Pokud jde o potraviny , celkový import se pohybuje od 34 % do 50% , v některých komoditách přesahuje 70%.

Politika EU se snaží nedotknout se ruských citů.

Zde je jistě přítomna také zkušenost německé úhrady stažení sovětských vojsk z první poloviny 90. let a další úhrady likvidace důsledků ruské lehkomyslnosti: ekologické škody , zastaralý vojenský materiál atp. Svou roli v tom hrají i nemalé prostředky poskytnuté USA.

Pomoc Západu v době "Arménského zemětřesení" (1988) byla jedním z oněch klíčových finálních okamžiků bleskového rozkladu sovětského systému: jak známo, pomoc byla zcela rozkradena sovětským aparátem a posílila jeho ambice, vedoucí ke vzniku lokálních, republikových, oblastních pašalíků nezávislých na centrální moci.

Zde je také na místě sáhnout k detailní znalosti ruské historie a její projevy v současném uspořádání ruského státu. Bez ní jakákoliv úvaha zcela ztrácí smysl. Omezím se jen na stručné konstatování. Rusko vždy bylo semiperiferií, i ve vlastním chápání. Symbolicky to bylo přiznáno již ideou Třetího Říma, i přes interpretace vlastního úmyslu, která nabyla popularity v počátcích šovinistického období ruského impéria , které o deset let později vyvrcholilo požadavkem úplné rusifikace Impéria, a to díky teorii V.S.Ikonnikova (1869). O vlastní roli původního poslání Folofeje, resp. stavu a vlivu pravoslavné církve v tomto období (po porážce tzv. Mongolů a Florentské unii, v době formování ambiciózního projektu Moskevského státu) je zde nemožné psát. Nicméně, stručně, jedná se o zápas mezi feudálním a samoděržavným , v nějaké neobvyklé podobě absolutistickým , státem, v němž v zájmu zachování svých výhod z předešlých období spolupráce s "Mongoly" jedna z větví pravoslavné církve prosazuje jakýsi "mongolsko-ruský" model absolutní moci. Jeho rysy nesou dodnes všechny ruské modely vlády. Putinův se zcela nevyjímá.

Základním principem je absolutní moc a především vlastnictví všeho - kam dohlédneš - panovníkem. Majetky a osudy jeho družiny jsou jen jím propůjčenou hodnotou. Tento princip, rodící se ve vnitřních zápasech v 16. a 17. století, lze průkazně vysledovat u putinovského oligarchicko-byrokratického modelu. Poslední vývoj navíc ukazuje, že se moc, se zhoršující se vnitřní situací státu, snaží o hlubší vrůstání do masy obyvatelstva, o přímo fyzický a kárající dotyk s každým obyvatelem země. Není to tak složité, i v Rusku existuje konformistická většina.

Nejlépe tradiční ruský model charakterizuje Immanuel Wallerstein, který píše o kolonizaci obyvatel Ruska vlastními elitami, kterým je na oplátku dovoleno kolonizovat jiné. A nejlépe postavení Ruska charakterizuje jeho model jádra, semiperiferie a periferie. Rusko je odvěkou semiperiferií se všemi jejími ambicemi.

Rusko není národní stát! ani stát svých národů!

V tomto obecném rámci dnes Rusko postihuje hluboká ekonomická krize. Výdaje se za poslední tři roky zvedly o třetinu, příjmy zůstaly zhruba stejné. Jako vždy, na prvním místě dochází k likvidaci sociálních jistot, zbrojní programy, které připomínají SSSR Brežněvových časů i svou malou efektivitou , pokračují. Důvod nerovnováhy je snaha režimu o zachování moci. Bývalý ministr financí Kudrin o tom mluvil i psal. Krize připravuje režim o část podpory a legitimity, což se projevuje utužením poměrů na hranici sovětských zvyklostí. Režim si nemůže dovolit další projevy slabosti či snad prohry.

Vnitřní situace v Rusku je daleko složitější a reakce režimu také. Podobně vztah k Izraeli...

Představa Ruska jako světovládného impéria panuje od dob Petra I. , oživena bolševiky a Stalinem v rámci celosvětové revoluce proletariátu.

Pro většinu ruské populace znamená, že pokud Rusko ztratí tento statut, projeví se to na jejich životech, beztak bídných. Militarizace ruské společnosti je historický fakt, který mimo jiné bránil a brání rozvoji společnosti. Statisíce mužů jsou po několik století v bojové pohotovosti, na místo toho, aby se věnovaly řemeslům, obchodu, vzdělání. Navíc, vztah k veteránům válek v době míru nahrává pocitu, že válka , či vůbec boj sám o sobě, je lepší než mír. Odtud rozvoj mafií po afgánské válce, řešil sociální otázky veteránů.

Pokud se na Youtube podíváte na záběry "Only in Russia", pak se seznámíte s oním kultem agrese a násilí v ruské společnosti poměrně autenticky.

Nezaměstnanost ruských mužů se pohybuje v oblastech kolem 40-50% a je uměle snižována jejich angažováním v ochrankách, které spravuje Ministerstvo vnitra, popř. státních institucích. Ostatně většina ruských mužů, kteří emigrovali do Německa, je i tam zaměstnána stejnou činností. Nárůst státem placeného aparátu je obří.

Válka je ruská hodnota, která již dávno leží mezi miskami s borščem či pohankovou kaší na večerním stole každé ruské rodiny. Válka je utrpení, ale zároveň přináší bohatství a jistotu řádu věcí. Rozporuplný pocit.

Jakékoliv válečné angažmá Ruska uchovává vědomí kolonizovaného obyvatelstva ve stavu, že věci jsou tak, jak mají být.

S touto psychologií davu režim pracuje, je tradiční, umí to. Putinův režim často používá metodu krátkodobých kampaní, které odrážejí jeho, řekněme, animální podstatu. V letech 2006 až 2011 měnil témata mobilizace obyvatelstva pravidelně každé tři měsíce. Pak přešel na téma dlouhodobější, antiamerikanismus a antizápadnictví. Výsledkem jsou nejen zákony proti tzv. zahraničním agentům, ale i skandály spojené s osvojováním děti atp. Součástí je i tažení proti homosexualitě a jinakosti. Poněkud gogolovský obraz věcí.

Jen na okraj, kdo byl v Moskvě v době gruzínské války, mohl si na jejích ulicích připadat jako v Norimberku v roce 1933.

Přesto, režim musí být pragmatický. Případný zásah Západu pravděpodobně výrazně zvýší cenu ropy, což by pro nynější rozpočet země bylo spásou. Takže Rusko je přímo zainteresováno i na variantě takového zásahu, a jeho postoje to potvrzují.

Z druhé strany. Pokud by byl Assadův režim svržen, jak poznamenává Nezavisimaja gazeta, pak hrozí, že padne Irán a Evropa své surovinové zásobování zajistí mimo území a vliv Ruska. I tato varianta je živá, o čemž svědčí ruské úsilí o Celní Unii , viz. výše. To je omezení EU k přístupu k středoasijským zdrojům. Přesto, případné iránské dodávky tyto zdroje plně nahradí, ku prospěchu nového Iránu i EU a zemí mezi nimi. Varianta změny iránských postojů se Západem je pro Rusko reálná ekonomická a dokonce existenční hrozba a elity si jí uvědomují.

Zdánlivým východiskem je, aby se Rusko podílelo na syrském uspořádání po případném Assadově pádu. Ovšem to je nereálné. Nemá ani potřebný vliv, ani prostředky. Odtud jeho obava.

Rozporuplné vztahy Ruska se Západem se projevují i v obavě o pronikání islamistů z jihu do země. Zvláště při známé nefunkčnosti ruské armády, což se projevúje při každém cvičení.

NATO svou přítomností v Afganistánu a Iráku bojovalo za Rusko, jak si všimli mnozí ruští komentátoři. Extremistické síly, po odchodu NATO, budou předimenzované pro své aktivity na území těchto států, což se jistě projeví na jižní hranici Ruska . Válka v Sýrii je pozdrží.

Motivace Ruska je tedy přinejmenším stejně silná jako Západu, z mého pohledu výrazně silnější. Mnoha dalších věcí, které hrají roli jsem se nedotkl. Pokud se nemýlím a dnešní válka je střetem, ve kterém se řeší problémy, které se Sýrií nemají nic společného, pak je zřejmé, že válka bude pokračovat a přinese daleko více obětí. V takové situaci je nezbytný jednorázový zásah silnějšího.

Přesto, Západ je válkami unaven a preferuje zjevně domácí řešení konfliktu. Zásah je jen zásahem sudího, který trvá na dodržování pravidel hry. Jistě absurdní, ale tak to je.

Pacifistické projevy antiamerikanismu žádné řešení nenabízejí. Pouze pokračování války a pouze její nejpravděpodobnější narůstání do obřích rozměrů, kdy už nebude možné zastavit ji pár raketami. Angažmá Ruska a Iránu se rozumnou dohodou vyhnout nelze. Případné vítězství Assada by mělo nepřiměřené dopady na celkovou situaci v této části světa, ale i na vývoj v Evropě. Je zřejmé, že by oslabilo spolupráci NATO v oblasti, oslabené Turecko by se stalo předmětem ruských zájmů, a vzhledem k vývoji v této zemi by důsledky byly málo předvídatelné. Přineslo by tedy jednoznačně daleko složitější a méně přehledné situace. Navíc by mohlo ovlivnit další ohniska napětí v Jihovýchodní Asii, Africe atp. Pomiňme civilizační aspekt použití chemických zbraní.

0
Vytisknout
5383

Diskuse

Obsah vydání | 6. 9. 2013