Milana Uhdeho přivinutí se ke lži aneb vyživování rusofobie

28. 8. 2013 / Miroslav Polreich

čas čtení 13 minut

Lidové noviny přinesly v rubrice Horizont k výročí invaze 21.8. 2013 dosti zásadní a obsáhlý článek spisovatele, básníka, dramatika, scénáristy a také společenského aktivisty Milana Uhdeho pod titulem "21. srpen aneb Přivinutí k dubisku". Téma vzal zeširoka s historickým pozadím, národním zabarvením, slovanstvím a hlavně varovně připomíná co s námi bude, když USA z Evropy odcházejí, "NATO ztrácí na účinnosti" a "imperiální koncept ruské politiky se ukazuje jako stále živý". Takže lide český opět jsi v situaci neřešitelného strachu a to nejenom pod heslem antikomunismu (což se nechá v nynějším předvolebním období opět očekávat), ale přímo hrozby z Ruska "Jednadvacátý srpen mi to každoročně varovně připomíná", říká Uhde. Prostě lekce z rusofobie jako vyšitá. Podívejme se na ni blíže.

Tato Uhdeho zásadní úvaha začíná historickou sondou o naivitě, či neznalosti našich otců buditelů, kteří hledali zastání na východě u slovanského cara. Toho, který pomohl „krvavě potlačit maďarskou revoluci“.

"V roce 1867 zažila česká politika těžké zklamání: zatímco vídeňská vláda přistoupila na takzvané rakousko-uherské vyrovnání, Čechům se podobného ústupku nedostalo. Odpověděli tím, že vypravili delegaci na východ, aby našli zastání u slovanského cara. Nezarazila je vzpomínka na to, jak ruští vojáci pomohli před lety krvavě potlačit maďarskou revoluci. "

Možná, že by bylo vhodné vzpomenout v souvislostech dávné historie i desku v azbuce na kostele nedaleko Vídně jako dík za záchranu Vídně (i Evropy) před Turky. Ani naši otcové nebyli zas tak naivní a Rusa Bakunina s jeho metodou boje proti Vídni (teror) odmítli. Mimochodem Evropa sama (i ta západní) dovede oceňovat (a to ještě dnes) funkci Slovanů proti hordám periodicky se valících na Evropu z asijských stepí.

"Mladičký Karel Havlíček si z velké východní země přivezl přesvědčení, že jazyková spřízněnost nemůže a nesmí bránit v poznání, že je ruský politický systém otřesně zaostalý a pro české demokratické výhonky v něm neexistuje ani stín pochopení."

Uhde se sice dobře, ale ne zas tak úplně správně odvolal na Karla Havlíčka Borovského, který jako mladičký dovedl rozpoznat carský „politický systém otřesně zaostalý“ a upozornil na jeho slabiny či nebezpečenství. Havlíček upadl doma proto v krutou nemilost, která z něho nebyla za života nikdy sňata. KHB však mluvil o systému. Uhde, ale snad i účelově opomenul, že studovat KHB je i dnes vhodné a moudré, neboť to umožní pochopit i jeho objektivní vztah k ruskému národu vyjádřenému ve stručné charakteristice, že vše dobré v Rusech má slovanský původ a vše špatné v nich od Němců jest. Jako havlíčkobrodskému rodáku mi to dvakrát vadí, protože pan Uhde je vzdělaný, není mu to neznámé a pouze opomíjí nehodící se fakta.

Versailleský mír a jeho důsledky naplnily druhou polovinu myšlenky, která ve zmíněné "slovanské hymně" tak výstižně vyjadřovala český spoleh na to, že někdo zabezpečí naši národní existenci místo nás: "Kdo proti nám, toho Francouz smete." Beletristický výklad mezinárodních vztahů přetrval v podobě československých pocitů "rozmazleného dítěte" západních vítězů. Byly vystřídány neméně romantickou reakcí na to, že nás "Francie sladká, hrdý Albion" v Mnichově hanebně zradily. Mí starší přátelé tím vysvětlovali a dodnes vysvětlují svůj příklon ke komunistickému hnutí. Na politická stanoviska se však citová hlediska uplatňovat nedají.

Historická sonda pokračuje v jeho spisku i do nové doby. Opravdu další vývoj českého zájmu o své bytí byl komplikovaný a po pravdě uvádí Francii, Anglii. „Starší přátelé tím vysvětlovali a vysvětlují svůj příklon ke komunistickému hnutí.... A zastřelo to mnoha lidem známý rub ruské pomoci. Daň za ni byla splatná krátkodobě i dlouhodobě.“ Nejednalo se však jen o „starší přátele“, ale i o samotného Uhdeho, což opět opomenul uvést. Jak jinak jsem mohl jako mladík vnímat jeho oslavné pění Gottwalda (Do bitev půjde před řadami – 1953). A ještě šest let nato: „Původní básnická gesta, manifestující ochotu zemřít na barikádě, byla naplněna a učiněna tělem a krví ve skutečném zápase, který strana vybojovala: proti prohnilé a neživotné buržoazní demokracii, proti nacistické odrůdě imperialismu a proti všem, kdo se pokoušeli vrátit po osvobození vývoj do starých mezi.“ (Host do domu, 1961) Rozhodně jeho verše ani recenze nebyly, jak dnes píše, „o zhoubném směru poválečného československého vývoje“.

"Mnozí procitli z iluzí dávno předtím, byli i takoví, kteří jim nikdy nepropadli, ještě jiní se však probrali jen napůl. Vzpomínám si na protestní hesla vyvěšená ve výlohách obchodů a na ulicích. Jedno z nejcharakterističtějších a nejčastějších znělo: "Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil." Jenže Brežněv se nezbláznil. Postupoval naopak v leninském duchu, v němž Sovětský svaz před jednapadesáti lety násilně vznikl: snažil se za každou cenu udržet impérium pohromadě."

Úvaha však není ani tak o 21. srpnu, jako o nutném varování dneška a o potvrzení identifikace staronového nepřítele. Jedná se však hlavně o ideovou či opět gardovou identifikaci těch, kteří byli na „druhé“ straně a hledají opět to jedině správné zařazení. Přeběhlictví není ale věcí faktického postoje, ale morálky. Porovnejme si opakující se mediální pokrytí výročí roku 1938 (a to šlo o samotnou existenci národa), později pokrytí 2. světové války a porovnejme s rokem 1968. Vidíme, že ta výše naznačená funkce mediálního pokrytí stále platí.

Rok 1968 však patří a vždy bude patřit k světlému období našich dějin. Pražské jaro má trochu zavádějící název, neboť vývoj a směřování k němu byl dlouhodobý a snadno zadokumentovatelný proces. O obsahu i významu Pražského jara se však nepíše, ale každý rok 21. srpna jezdí na obrazovkách týdny tanky. Ale člověk vlastně již nesmí vědět proč. A mládež již vůbec ne. Organizace, která pravidelně objíždí české střední školy a které se posměšně říká „Fakta v tísni“, podává studentům zcela jiné vysvětlení – dle vzoru Vladimíra Mlynáře (syn Zdenka Mlynáře a Rity Klímové), který dovede o svých rodičích veřejně konstatovat, že v „Pražském jaru šlo jen o boj komunistů o koryta“.

Skutečně se v minulých týdnech málo kdo podstatou a obsahem změn v ČSSR v tomto období zabýval. Nutno vzpomenout snad Lenku Procházkovou, či různé články v Britských listech. Přesto myslím, že by to měl být nosný program pro Ústav soudobých dějin – spíše, než popis průběhu okupace. Protože předpokládám, že současní pracovníci Ústavu jistě měli velmi v průběhu osmdesátých let intenzivní kontakty se svými partnery v Sovětském svazu. Stejně jako je měli prof. Jiří Hájek, Hanzelka a jiní v době transformačních změn ve svých profesích. Změn, které v mnohém přímo navazovaly na myšlenky Pražského jara.

Období pražského jara vycházelo ze specifických podmínek Československa a nakonec i vnitropolitické situace v Rusku, která jejich realizaci v té době neumožnila. Měla však mezinárodní význam, který se nakonec dosti rychle začal naplňovat. Bylo to již v roce 1984, kdy Andropov a po něm Gorbačov vstoupili do vrcholové politiky, Andropov jako znalý a informovaný šéf zpravodajské služby a Gorbačov jako „mladý“. Nejenom vliv objektivního dění v období pražského jara, ale osobní styk Zdenka Mlynáře a jiných měly nepopiratelnou zásluhu na vývoji v SSSR. A nakonec celému transformačnímu procesu, který ovlivnil společenské změny. I zde byly objektivní podmínky. Vždyť rok 1968 v mezinárodních vztazích není charakterizován invazí do ČSSR, ale naopak je to rok nejužší spolupráce americko – sovětské, rok uzavření rozhodujících smluv o nešíření jaderných zbraní a zásady jejich omezování až do úplné likvidace. Byl to dokonce rok stabilního obratu ve spolupráci těchto mocností od doby vrcholné schůzky v Glassboro (1967) a to dokonce za aktivního zprostředkování stále více samostatné čs. zahraniční služby.

Rusofobie v České republice nemá reálný základ a již vůbec ne v povědomí lidí. Je to jenom uměle utvořená a také tak živená forma zařazování se přeběhlíků. Co budou dělat Uhdeové, až vejde v obecnou známost příkaz Gorbačova „okupační“ armádě v ČSSR v listopadu 1989, (ÚV KSČ byl informován) že v případě napadení demonstrantů Lidovými milicemi nebo některými jednotkami čs. armády, nebudou sovětská vojska pasivní a neutrální, ale postaví se na stranu demonstrujících. Ano, i o tom jednal disent v březnu 1989 v Milovicích (z pověření prof. Hájka). Archiv Gorbačova má být publikován. Česká strana o něj dosud zájem neprojevovala.

Nám dodnes ČT při výročí 17. listopadu však stále presentuje vyjádření pana Kocába, který na dotaz, čeho jste se v roce 1989 nejvíce bál, odpověděl: „Invaze ruských vojsk“. Ten, jak víme, nebyl nikdy v politickém disentu zapojen a na ruskou ambasádu šel až „den poté“. Je třeba uznat, že se pak s Klausem snažil uklidňovat a usměrňovat v Táboře naše armádní velení, ale to bylo již „ vlamování se do otevřených dveří“.

"Dnešní dubisko kromě silně podporované vlády chytře spolupracující s pravoslavím a opírající se o nacionalistické resentimenty charakterizují ostrá vystoupení opozice, kterou však nesjednocují demokratické cíle. Zklamání z místní podoby kapitalismu působí rozkladně a vyvolává nejprotikladnější hnutí a tendence. Také velmi mnozí Češi takové zklamání prodělali a prodělávají. Ti, kteří se dali ukolébat dětinsky romantickou vírou v péči Západu o naše bezpečí, zažili ne tak dávno určité nepříjemné překvapení, když se čerstvě zvolený americký prezident vyslovil pro zahraniční zaměření své země především na Asii a Evropu, včetně České republiky, mezi takzvané priority nezahrnul. "

Co říci na závěr... Předně tvorbu a práci pana Uhdeho myslím dobře znám a je mnoho věci které se mi nejenom líbí, mají, pokud mohu ocenit, vysokou uměleckou hodnotu. Vlastně nejenom uměleckou, ale i vypovídající. Tím mám ovšem problém, protože jsou některé věci pro mne nepochopitelné. Uhde nemá potřebu ani důvod se podbízet, hledat nepřítele a to ani ne pod záminkou jakékoliv fobie. Fobie nám nejsou v podstatě vlastní a pokud se vyskytují, tak se jedná opravdu jen o excesy. A ty musíme spíše umravňovat. Stále doufám že silou slova a argumentu, než silou síly. Mé profesní zaměření jsou mezinárodní vztahy a proto je pro mne nepochopením Uhdeho odvolávání se na politiku USA, která se dle něj stává macechou Evropy a nás zvláště. A dokonce volání po NATO, když by měl vědět (pokud si přečetl jednu stránku A 4 – víc to nemá – Washingtonské smlouvy), že z této smlouvy jsme převzali jen jediný závazek dle čl. 1 a to vyloučit vojenský střet, vše řešit jen jednáním a v souladu s Chartou OSN tj. se souhlasem Rady bezpečnosti. A ten příslovečný článek 5. hovoří pouze o tom, že nikdo nemá žádnou povinnost a přijímá jen taková opatření, která uzná sám za „nutná“. To samozřejmě nevylučuje obecnou váhu organizace, ale nezaručuje to nic víc. Dle této smlouvy i útok na Jugoslávii byla agrese jednotlivých členů NATO (včetně ČR). Prostě není co oplakávat a rozhodně ne nějakou účinnost. Tu nikdy NATO nemělo.

Máme však velký prostor a rád bych si s Milanem Uhdem podal ruku naopak při prohlubování spolupráce s Ruskem a jeho občany. Obě strany to potřebují, my samozřejmě více. Zde máme hodně co dohánět – právě tu Ameriku.

Autor byl 21. srpna 1968 v Radě bezpečnosti OSN spolu s Jiřím Hájkem a po návratu nesl za své jednání důsledky. Dnes vyučuje na vysoké škole budoucí diplomaty a státní úředníky.

0
Vytisknout
9817

Diskuse

Obsah vydání | 30. 8. 2013