Aspoň žít?

28. 7. 2011 / Miloš Dokulil

Civilizovaný svět je pochopitelně pořád ještě nemálo vzrušen tím, co se koncem minulého týdne stalo za tragédii v hlavním městě Norska. Navenek slušně vypadající mladý muž, blonďák, už napohled vzbuzující důvěru. A on inscenuje jatka na nic zlého netušící mladé lidi, své spoluobčany. Dokonce nejen obyčejnými náboji, nýbrž tříštivými. Aby ty oběti toho střílení neměly mít žádnou šanci na přežití. Jako kdyby ten nadmíru svérázný hlasatel zrovna takto mohl zcela neomylně šířit to své nemálo zvláštní poselství nového uspořádání společnosti. Dokonce ten masový vrah si umanul, že je povolán své osobní přesvědčení šířit ve znamení kříže, dokonce templářského!

Samozřejmě že se vedou také rozpravy o tom, čemu a za jakých podmínek by bývalo bylo možno snad zabránit. Nemá smysl klást proti sobě jako rozhodující argument, zda policie rozhodně nemohla zasáhnout dřív, anebo že se prý dostavila -- technicky na zakročení přiměřeně zcela nepřipravená -- až půl druhé hodiny po začátku tragické střelby na ostrově. Rozhodně také není záviděníhodná role soudního obhájce v té situaci. Jako kdyby zde jediným východiskem k dodatečnému objasňování zcela nepřijatelného činu byl odkaz na případně sníženou míru příčetnosti pachatele.

A tady se klube nemálo citlivá doprovodná otázka. Že si toho poněkud divného chování světlovlasého mladíka všimla až na lodi směřující osudného dne k ostrovu teprve žena, která se krátce nato rovněž stala obětí té šílené střelby? Že zřejmě "vůbec nic" předem nesignalizovalo důvodné podezření, že by se schylovalo k tragédii...

Ano, je možná nechtěným doprovodným rysem našich všedních dnů, že v tom masovém propojení s různými strukturami dnešní společnosti, v tom možném a nemálo luxusním prožitku současnosti kdekoli na světě, v té přemíře informačních zdrojů a v možnosti málem kohokoli si přivolat poblíž k sobě mobilem my kulturní a civilizovaní lidé naší současnosti jsme těmi všemi dary jaksi zaskočeni. Zřejmě když je něčeho moc, ne každému z nás se daří z možného bludiště se vymotat. Už proto ne, že nám pravděpodobně chybí spásná vodicí nit, která by nám umožňovala nezabloudit.

Už jen představa možného bloudění automaticky zvyšuje zmatek. Nabuzená a následně rostoucí nervozita ochromuje možnost zdravého úsudku, blokuje soudnost. Zvyšuje riziko ještě většího bloudění. A teď si znovu připomeňme, že každý dnešní mladý člověk nežije automaticky a samozřejmě se stabilním zázemím funkční rodiny, s možností dalších mezilidských kontaktů v různých zájmových organizacích, s nutností vzájemné součinnosti k průběžně vysledovatelným výsledkům; takže -- pokud nejsou poblíž k dispozici nějaké bludičkové party -- dospívající mladý muž či dívka má více k dispozici svůj mobil nebo kontakty na Facebooku než přímou a bezprostřední aktivní součinnost s dalšími lidmi.

Jen o pár dní později, toto pondělí (25. 7.), proběhla českými médii zpráva, že byla ubodána v bytě 11-letá dívka. O vrahovi se jen mlhavě spekulovalo. Od úterního večera se zdá, že pachatelem tu byl starší bratr toho mladého děvčete! A zase se ptejme, jak je to možné. Zkoumejme pouze dodatečně psychiku vraha?

Už několik let se ví, že již to, v jakých životních poměrech těhotné ženy se rozvíjí příští vývoj lidského embrya, má nemalý vliv na příští život ještě nenarozeného člověka. Nato samozřejmě přímý formující vliv jsme pak všichni získali především v průběhu prvních šesti let svého věku. Tedy v období raného dětství. Nato teprve přijde vliv školy. Také ovlivnění tím, co se děje kolem, především v místě bydliště, a pak i v širším sociálním okolí. Nic tu není "jen tak"... V 21. století se člověk jako "tvor společenský" stal mnohem více samotářem. A některé lidi to dohání ke křeči. Ne že jsem chtěl na někoho ukazovat prstem...

Zároveň je také opakovaně vidět, že pořád jsou nám bližší ty metaforicky důvěrné vlastní košilky než vzdálenější a cizí "kabátce". Zrovna teď v africkém "Rohu" (zvláště v Somálsku) v tom aktuálním ohrožení milionů lidí a při již uskutečňovaném útěku desetitisíců lidí před suchem a doprovodným hladem umírají denně možná tisíce dětí, které již nepoznají, co všechno by jim snad -- za odlišných okolností -- mohlo poskytnout přežití té kritické situace a další následný život, který by byl už, kéž by, bez takových mezních rizik. Ten život, který je neopakovatelným a zcela zázračným darem nám všem, pokud už jsme jednou na svět přišli a máme to privilegium jej vnímat... a snad bez nečekaných rizik jej také "žit"; a možná i obohacovat pro svět těch, kteří by teprve měli přijít po nás...

0
Vytisknout
3774

Diskuse

Obsah vydání | 3. 8. 2011