Otřesný případ ještě neskončil

20. 12. 2016 / Miroslav Prokeš

Věrní čtenáři Britských listů znají neuvěřitelný případ malé Diany s těžkým mentálním postižením (následkem kardiologické operace), která byla v roce 2012 soudem v součinnosti s orgánem sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) odebrána své matce z důvodu její chudoby a svěřena do výhradní péče otce – advokáta. Příběh o selhání nejrůznějších orgánů a institucí je přiložen.

Za minulý i letošní rok se odehrálo několik zvratů. Zastupitelstvo městské části Praha 8 v čele se starostou Romanem Petrusem (ČSSD) projevilo lidský přístup (při dodržení pravidel o dobrém hospodaření se svěřeným majetkem) a odsouhlasilo odpis starých, dávno nedobytných podnikatelských dluhů maminky dítěte ve výši přes 6 milionů korun. Při dalších jednáních na úřadech i ve škole se podařilo zlepšit i vzdělávání malé Dianky.

Její maminka však utrpěla mozkovou příhodu a soud zamítl návrh na střídavou péči. Snaží se najít si práci, ale pokaždé nachází jen nějakou prekérní a stane se i, že jí takypodnikatelé za odvedenou práci ani nezaplatí.


 V letošním roce nebyla z tohoto důvodu schopna platit nájemné v obecním bytě a před Vánoci zaklepal na dveře exekutor s požadavkem na zaplacení přes 78 tisíc Kč pod akutní hrozbou vystěhování na ulici. Tím by děvčátko, které u maminky přebývá každý druhý víkend, ztratilo nejen toto zázemí, ale i naději, že se jednou do maminčiny nebo střídavé péče dostane. Přitom maminka je po celou dobu jediná, kdo s Diankou pracuje různými rehabilitačními metodami, učí je sebeobsluze a všestranně rozvíjí její velmi omezené schopnosti.

Náš spolek již od roku 1991 monitoruje plnění Úmluvy o právech dítěte v České republice, je plně založen na práci hrstky dobrovolníků a od státu ani z EU nedostává ani korunu. Pro to, abychom paní Dianu, potažmo její dcerku, dostali z moci exekutorů, se po dlouhé době musíme znovu obrátit na vás. Prosím zašlete jakýkoli finanční příspěvek přímo na účet dítěte: 2632445250/0800 u České spořitelny.

S díky

Miroslav Prokeš

(Autor je předsedou Spolku zastánců dětských práv – české sekce Defence for Children International.)



Příloha:

Jmenuji se Diana a před 13 lety jsem měla všechno, o čem jsem snila. V roce 2004 ve věku 36 let se mi narodila dcera Diana, mé třetí dítě. V té době jsem úspěšně podnikala a z předchozího manželství měla dva syny ve věku 12 a 17 let. Těhotenství s dcerou bylo komplikované a porod obtížný a rizikový. Po porodu jsem se dozvěděla, že dcera je hospitalizovaná v jiné nemocnici, že se narodila s vážnou srdeční vadou a není jisté, zda přežije.

Opustila jsem na vlastní žádost porodnici a jela za dcerou. Ta ve věku 5 měsíců podstoupila velmi náročnou operaci srdce. Po operaci byla držena dva týdny v umělém spánku, pak přeložena na JIP a následně na běžný nemocniční pokoj, spolu se mnou. Neustále spala a lékaři mi sdělili, že měla velké bolesti. Z nemocnice jsem si odvezla bezvládné tělo. Několikrát denně jsem dceru masírovala, cvičila Vojtovu metodu a věřila, že se situace zlepší. Dcera nedržela ani hlavičku a nikdo z lékařů mi nebyl schopen říci, co se děje, nechávalo se to času.

Po třech měsících na můj nátlak na pediatra jsem s dcerou navštívila neurologa MUDr. Popelkovou a ta nás okamžitě poslala do FN v Krči. Zjistilo se na základě vyšetření EEG, že dcera trpí epilepsií, denně asi 20 záchvatů. Dceři byla nasazena medikace, po které jen spala. Po magnetické rezonanci, kterou udělala ona nemocnice, jsem nechala dceru přeložit do FN Motol k MUDr. Komárkovi. Nemocniční martyrium začalo nanovo. S MUDr. Komárkem jsem se dohodla, že dceři budu dávky léků snižovat, že je potřeba, aby začala vnímat svět. Otci dcery a své matce (o které později) jsem sdělila, kolik léků dcera bere, a žádala je, aby spolupracovali.

V roce 2007 jsem spolu s otcem dcery napsala řediteli FN Motol, co se stalo, a požádali o lepší péči. Kvůli skutečnostem, které po operaci nastaly, odpověď nepřišla dodnes. Téměř ve třech letech má dcera ještě nechodila a od lékařky jsem se dozvěděla, že chodit asi nikdy nebude, začala jsem tedy s cvičením nanovo. Když jsem ji naučila chodit, chodila špatně, tak jsem to dalšími cviky vylepšila a dnes má dcera chodí i běhá k nepoznání od zdravých dětí.

V té době zůstala má matka bez práce a nabídla mi, že mi s dcerou pomůže. Já jsem předtím měla hlídání zajištěno: paní na hlídání chodila večer a já byla přes den s dcerou a do noci v práci. Asi jsem však už zapomněla, že mé dětství bylo poznamenáno častým fyzickým násilím z matčiny strany. Mé dva syny nikdy nehlídala, ani když jsem s dcerou byla v nemocnici. Být ale milovanou dcerou po tolika letech a cítit po tolika letech soucit ze strany mé matky vedlo k mému, dnes vím, že nejhoršímu rozhodnutí v životě. Tedy jsem souhlasila. Chtěla jsem pro svou dceru to nejlepší, ale má matka mi sdělila, že pouze u ní doma a za 15 000 Kč měsíčně – poté, co jsem paní na hlídání již propustila. Původní hlídání mě vyšlo max. na 8 000 Kč měsíčně, ale svou rozhodující roli hrálo mé domnění, že o mnoho raději bude mou dceru mít má matka než cizí paní. Staršímu synovi se znova objevila Crohnova choroba, musela jsem ho vozit do nemocnice na ozařování, i to hrálo v mém rozhodnutí svou roli. Mladší syn se úplně uzavřel do sebe a začal se toulat a kašlat na školu.

Dcera u mé matky byla dvakrát týdně. Otec mé dcery si dceru bral jednou za 14 dní a mí synové ho nezajímali, nikdy jsme spolu nežili, mé podnikání ho nezajímalo, první rok života mé dcery u nás doma jen občas, asi jednou za dva měsíce, přespal. Děti, práce, bylo to obrovsky náročné, usínala jsem i v autě na křižovatce.

V roce 2008 jsem se musela podrobit operaci břicha a několika reoperacím. S dcerou jsem byla několikrát hospitalizovaná v letech 2005 až 2009 v nemocnici Ke Karlovu kvůli jejím častým bronchitidám a zápalům plic. V noci mě často střídal otec mé dcery.

Dcera byla po operaci několik let velmi oslabená. Její epilepsie trvala necelé dva roky, dnes je bez léků i záchvatů. Imunita se výrazně zlepšila kolem 3. roku věku. V této době jsem přistoupila na „pomoc“ své matky, když dcera byla z nejhoršího venku. Dcera u mých rodičů byla zhruba 2x týdně. Má matka mě začala vydírat, že mou dceru bude hlídat pouze u ní doma. Otec dcery si bral dceru jednou za 14 dní a dál se nezajímal. Já jsem ke svým rodičům jezdila pokaždé, když u nich byla dcera.

V roce 2006 jsem si vzala hypotéku na byt, který mi našla má matka. Neměla jsem s otcem své dcery upravený styk a výživné, chtěla jsem proto řešit záležitost u soudu. Otec mé dcery, advokát, mi řekl, že soud je zbytečný, že stačí za účasti nás obou pořídit exekutorský zápis k dohodě o výživném. Uvěřila jsem mu to, a proto jsem souhlasila. Oba mí rodiče a otec mé dcery mi na hypotéku ručili a já to nesla jako obrovský závazek, kterého jsem se chtěla zbavit. V roce 2008 se mi to jednorázovým splacením podařilo.

V listopadu 2009 jsem viděla, že mé podnikání míří k bankrotu, a tak jsem se snažila zachránit, co se dá. Moje dcera byla proto u mé matky častěji, většinou tři dny v týdnu.

Mé podnikání se úplně zhroutilo a v létě 2010 jsem skončila v insolvenci. Situace se vyhrotila a já jsem požádala otce mé dcery, aby 10 000 Kč zasílal přímo na účet mé matky, abych při každém převzetí své dcery nemusela poslouchat „Zaplať, nebo si holku hlídej sama“. V insolvenci jsem o byt, na který se vztahovala hypotéka, přišla a sdělení banky po dvou letech splácení bylo, že zůstatková cena bytu je naprosto stejná jako v období jeho pořízení.

V létě 2010 jsem své matce oznámila, že její služby už nebudu potřebovat, že se budu věnovat dceři sama a konečně budu na mateřské. Má matka, která se do té doby s otcem dcery prakticky neznala, s ním začala komunikovat a odmítala mi dceru vrátit. Zůstala jsem bez práce, bez peněz a bez nejdůležitější osoby v mém životě, bez dcery. Požádala jsem OSPOD, aby mi v této záležitosti pomohl. Dceru jsem vídala pouze sporadicky, doma mi vypnuli elektřinu, což byl velmi pádný důvod k tomu, aby dcera s mým výslovným nesouhlasem zůstala u mé matky.

Proto jsem se v prosinci prostřednictvím poradny obrátila na soud a požádala o předběžné soudní opatření o svěření dcery do mé péče. Soud prvního stupně svěřil dceru do mé péče. Dcerku jsem denně vodila do speciální školy a pobývala tam s ní při vyučování (což později škola ve svém sdělení soudu popřela).

Moje dcerka v 6 letech zvládala více úkonů než teď. Pravidelně jsem s ní cvičila, chodila plavat, učila ji pít brčkem, aby začala mluvit, učila ji samostatnosti a vnímala její potřeby, četla jí denně pohádky. Od roku 2004 do roku 2011 u mě proběhlo několik kontrol ze strany sociální péče a nikdy neměli výhrady. Příspěvky na péči o závislou osobu, které jsem pobírala od roku 2007, mi zabavil exekutor a následně chodily s mým souhlasem na účet mé matky. Výživné zasílal otec mé dcery matce od února 2010 a přesto, že jsem ho několikrát žádala, ať je zasílá mně a dcera může být u mne, odmítl. Když jsem v listopadu 2010 elektřinu zaplatila, u soudu hlásal, že je to jeho zásluha, zaplatil ji však z výživného, které mi dlužil.

V té době jsem brigádně pracovala v Tesku přes víkendy, neměla jsem ani teplé oblečení. Dceru jsem v roce 2011 soudně dostala do své péče a v roce 2010 ji po mateřské škole přihlásila do Speciální základní školy v Krči. Od září 2011 jsem s dcerou denně navštěvovala speciální školu, asi na dvě hodiny denně, ale po návštěvě a protestu mé matky mi škola přestala jakékoli informace poskytovat a dceru předávala pouze mé matce. Dnes vím, že protiprávně. Otec, sám advokát, se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal a vyjádření školy prostřednictvím OSPOD se k odvolacímu soudu vůbec nedostalo.

V únoru 2012 jsem si přetrhla šlachu na noze, na niž jsem dostala nechodicí sádru, následovaly berle a rehabilitace. Otec dcery mi dceru vozil ukázat jednou za 14 dní asi na hodinu. JUDr. Ptáčková, která mě zastupovala u soudu prvního stupně, mi radila, ať neřeším výživné, hlavně ať dostanu dceru do péče. Opět mi vypnuli elektřinu. Bylo to velmi náročné období, byla jsem imobilní, bez jídla i bez dcery. Soud druhého stupně dceru svěřil 2. 2. 2012 do péče jejího otce.

V tom roce uvedl ve své zprávě neurolog mé dcery, že ta má chodit do speciální školy s rehabilitací. Její otec sice tvrdí, že již v roce 2010 předjednal její přijetí do nejlepší speciální školy v ČR v místě svého bydliště, dcerka však dodnes navštěvuje pouze obyčejnou speciální školu v Praze bez možnosti rehabilitačních cvičení.

V letech 2010 až 2013 jsem mnohokrát, asi 60x, navštívila OSPOD a ten v mnoha případech neshledal ani důvod se mnou sepsat zápis. Mám několik zápisů policie, že mi otec mé dcery Dianku nepředal, ale ten vždy použil své advokátní vzdělání a k nápravě nedošlo. V létě 2012 jsem na otce své dcery podala návrh na exekuci pro vymožení dlužného výživného za leta 2006 do 2012, bezúspěšně, odvolal se. Pohledávku jsem tedy uplatnila u Ministerstva spravedlnosti, které ji zamítlo. Následoval soud 1. a 2. stupně, kde mi bylo sděleno, že nabývací titul (který sepisoval exekutor) je nevykonatelný. Šlo celkem o 340 000 Kč.

Od srpna 2012 jsem byla rok vyšetřována na základě trestního oznámení otce mé dcery, že jsem si celou záležitost vymyslela a tím podvedla exekutora, že otec mé dcery nikdy nic nepodepsal, že exekuční zápis podepsal někdo jiný. Policie nechala udělat znalecký posudek, kde je potvrzeno, že exekuční zápis i předtím uzavřená dohoda jsou pravoplatně podepsány otcem mé dcery. Křivé nařčení však policie nestíhala.

V roce 2012 mě kvůli probíhajícímu insolvenčnímu řízení nepřijali do žádné práce. Dostala jsem jen nabídku naučit se zpracovávat faktury na PC pomocí kurzu, který jsem v létě za pomoci úřadu práce absolvovala. Seznámila jsem se s JUDr. Drumewem, který mi měl na základě mé plné moci k zastupování pomoci vyřešit právní vztahy s otcem mé dcery. Po zaslání všech dokumentů se však advokát neozval dodnes.

V roce 2013 jsem podala návrh k soudu o navrácení zabavených příspěvků pro svou dceru, závislou na péči druhé osoby, ve výši 106 000 Kč. Opět mi, respektive mé dceři, nebylo nic přiznáno. Od otce mé dcery jsem pomoc nečekala a ani se žádná nekonala. Po celé její dětství do 6 let, tj. do roku 2010 jsem vše hradila a zabezpečovala sama.

V témže roce jsem potkala předsedu Sdružení zastánců dětských práv, který o případu napsal, resp. inicioval články, v nichž je vše uvedeno. Zažádala jsem jeho prostřednictvím v roce 2014 o schůzku s ombudsmankou, u níž byl přítomen i ředitel Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí JUDr. Ing. Zdeněk Kapitán.

Ten se zúčastnil také jednání na OSPOD, kde je má dcera úředně vedena. Zde jsem sdělila, že žádám o jednání s otcem své dcery na odboru, abychom celou záležitost vyřešili na místě bez dalších soudů a tím se neprohlubovala propast ve vztahu. Sdělila jsem, že mám vážné podezření, že někdo mou dcerku bije, protože ta má úlekový syndrom. OSPOD tedy podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Policie k mému překvapení nenařídila její neprodlené vyšetření dětským psychologem, jen se na to zeptala jejího otce a ve škole, ti nic nepotvrdili, takže policie věc odložila. Zato na mne bylo ze strany OSPOD podáno trestní oznámení pro neplacení výživného pro mou dceru.

O rok později jsem zjistila na základě mnou vyvolaného jednání na odboru školství pražského magistrátu, že otec mé dcery škole předal dopis, že nesouhlasí s tím, abych svou dceru ze školy vyzvedávala. Ačkoli to není žádný právní důvod (tím by byl jedině pravomocný rozsudek), škola se dopisem řídila. V žákovské knížce mé dcerky byla v kolonce matka uvedena místo mne moje matka. Škola nesdělila, proč mou dceru násilně nutí jíst a pít (na základě pokynu mé matky). Nevím, proč mě škola několik let neinformovala o průběhu docházky mé dcery, nedostávala jsem ani pozvánky na třídní schůzky. Škola se mnou nekomunikovala jako s matkou. I u lékaře, kam chodí má dcera od narození, jsem vyškrtnuta v kolonce matka.

Moje matka se po vynesení rozsudku odvolacího soudu v roce 2011 pasovala do role matky mé dcerky a opět jsem svou dceru vídala velmi málo. Abych ji mohla vidět častěji, jezdila jsem s otcem své dcery na dovolené nebo prodloužené víkendy, což otec vždy u soudu popřel. Dceru, když jsem byla hodná a neodporovala jsem, jsem směla vídat i častěji, nikdy jsem však nevěděla předem, kdy to nastane, tzn. kdy se to bude hodit mé matce nebo otci Dianky. Moje matka se o svou vnučku stará fakticky za peníze, žádný odborník však nikdy nepřezkoumal její psychickou způsobilost pro takovou péči.

V roce 2014 se musela má dcera podrobit operaci, vytržení 14 zubů, což v případě jejích diagnóz bylo velké riziko. Po mém nátlaku, že se jedná o zanedbání péče ze strany otce, a na mou výslovnou žádost jsem spolu s otcem mohla být s dcerou v nemocnici po celou dobu její hospitalizace. Tam jsem zjistila, že tam neexistuji jako matka, otec mé dcery mě nechal vymazat z lékařské karty. Nepředává mi od roku 2012 žádné lékařské zprávy a kdykoliv se zmíním, že chci mluvit s lékařem své dcery, ať je to kardiolog, neurolog, očař, zubař, vyhrožuje mi tím, že když udělám cokoliv, s čím nesouhlasí, nechá mě zavřít a dceru už nikdy neuvidím.

V roce 2014 jsem proto vyvolala soud o střídavou péči. Při jednání jsem jako důkaz, že jsem vhodná matka, předložila soudu datovaný zprávu o vyšetření dcerky od renomovaného dětského psychologa (to jsem si vyžádala kvůli podezření na její týrání). Otec mé dcery však ihned před soudem prohlásil, že v ten den nebyla dcera u mne, ale u něj – písemný důkaz tak šel pod stůl.

Psala jsem kardiologovi, který má mou dceru v péči od narození, proč se v jeho zprávách od roku 2012 objevuje, že se o dceru stará otec a babička, když nikdy předtím v lékařských zprávách nebyla zmínka, že jsem s dcerou na vyšetření chodila já. Dodnes jsem nedostala odpověď.

U soudních jednání otec mé dcery o mně mluví velmi špatně, popírá fakta a na základě svých tvrzení nepodložených důkazy má dceru ve své péči. V roce 2015 na základě usilovného ponižování a zastrašování z jeho strany i ze strany mé matky jsem utrpěla mozkovou příhodu, ale přežila jsem a stále chci být matkou své dcery.

Také při uvedeném jednání na odboru školství MHMP v březnu 2015 ředitel školy uvedl, že si přečetl špatně rozsudek soudu a že se omlouvá. Měl prý za to, že moje matka je vlastně matka otce Dianky, ta že je nevzdělavatelná (to občas poslouchám i od otce mé dcery) a že konal podle písemného nařízení otce dcery.

Soud nařídil psychologické vyšetření dítěte i jeho rodičů, na moje vyšetření však došlo až po mé mozkové příhodě v době, kdy měla u mne nemocnice podezření na cadasil, tj. nevratné poškození mozku. Při psychologickém vyšetření dle nařízení soudu byl otec mé dcery vyšetřen v její přítomnosti, ale já pouze bez ní. Neobsahuje tedy vyhodnocení kvality vztahu Dianky ke mně.

Od roku 2010 vlastně nežiji, jen se snažím ubránit útokům otce mé dcery. Dcera se ve škole nerozvíjí, sdělili mi tam jako úspěch, že od té doby, co policie „vyšetřovala“ trestní oznámení na týrání, dostává Dianka alespoň dobré svačiny. Osobně jsem byla u toho, když mé dceři učitelka násilím nutila svačinu a pití, na nařízení mé matky. Dcera je od pondělí do pátku 4 km od mého bydliště u mé matky, kde si ji v pátek otec Dianky vyzvedne a přiveze ji ke mně domů, kde je do neděle, nebo ji má o víkendu on. Má dcera je přes týden v Praze pouze v péči u mé matky. Otec Dianky totiž bydlí cca 80 km daleko. Dodnes nikdo nepřezkoumal skutkový stav, kde se moje dcerka fakticky zdržuje.

Otec mé dcerky léta zapíral, že trpí od dětství epilepsií, kdyby to přiznal již před operací dcery, byli by lékaři na tuto skutečnost připraveni a tím by bylo možno zabránit tak nezvratnému poškození mozku. Otec Dianky však svoje onemocnění leta popíral, a to i u soudu s nemocnicí o odškodnění za nesprávný lékařský postup.

Dostala jsem se na dno, s nikým se nestýkám, dělám podřadnou práci a snažím se přežít. Letošní prázdniny jsem dceru téměř neviděla.

Moje dcera chodí oblékaná běžně, žádné kroužky, bazén, terapie nenavštěvuje. Musí dělat to, co chce její otec nebo moje matka. Mojí dceři je dvanáct let a s ní mi odešel život. Žádala jsem několikrát o psychologa pro dceru, nemohu ho s ní navštívit, mám dceru pouze přes víkendy, když se otci chce. Má dcera je léta zanedbaná, já se na to každý druhý víkend musím dívat a nemám jak jí pomoci. Jeden člověk hýbe životem několika lidí. Jak to bude asi dál?

0
Vytisknout
4354

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2016