VÁNOČNÍ ČTENÍ:

O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu

24. 12. 2016 / Jiří Drašnar

MILOVNÍCI VÍNA A KASTRÁTI, MUŽI, KTEŘÍ ŽIJÍ SKRZ NOS A JAZYK, JSOU KREVNATÍ JAK OBĚTNÍ BERÁNEK A PLNÍ SILNÝCH ŽALUDEČNÍCH ŠŤÁV

Jan Švestka užíval tří rozdílných způsobů měření času, označování cyklů svého života a vybavování zážitků. První metoda byla postavena na absurdním kolotoči politických změn ve střední Evropě. Z tohoto hlediska bylo necelých osmdesát let jeho existence rozděleno na šest intervalů:


1. za Rakouska-Uherska
2. první světová válka
3. první republika
4. za Němců a druhá světová válka
5. po válce
6. za komunistů
Všech šest politických období spadalo do druhého, mocnějšího systému, sestávajícího pouze ze tří kategorií:


1. předtím než jsem poznal Josefínu
2. s Josefínou
3. po smrti Josefíny

Třetí, nejstarší a naprosto dominantní systém, kterým jeho paměť organizovala vzpomínky, byl postaven na čichu a chuti. Tvořil nehmotnou nervovou síť prorůstající v dlouhých binárních řadách abstraktními kategoriemi šesti politických intervalů a dával jim odlišný chuťový a čichový charakter. Jestli si někdo myslí, že Švestkův život byl nudný, nemá potuchy o síle nosu a jazyka a o nekonečném množství kombinací, ve kterých je možno vázat zdánlivě jednoduché hodnoty příjemného a nepříjemného, stimulujícího a uspávajícího, sladkého a slaného, kyselého a hořkého do složitých řetězců orgiastických prožitků.

Dětství, plně podřízené rytmu slunečních a měsíčních cyklů, bylo zahaleno a prostoupeno mnohotvárnými vůněmi přírody, výpary a chutí jídel, odérem zvířecích a lidských těl. Na začátku léta, kdy dozrávaly třešně a první mladá jablka, byly vůně syté, vlhké a agresivní. Pokosila se tráva, podťala se šťavnatá zelená tráva a omamná chuť rostlinné krve nafoukla břicha králíkům. Slunce nejdřív vyvolalo, posléze ztlumilo a změnilo pach hlíny a kravinců od mokré, vzrušené syrovosti k suché, prašné a zásadité vůni obilí, která se v lidských rukou proměnila v kyselou chuť kvasu a chleba. Pak přišla neodolatelná lákadla sladkých a nakyslých míz podzimního ovoce, zmoženě visícího na větvích stromů, následovaná pachem zabíjeného prasete, pachem teplé vařící se krve, tajemnou vůní majoránky, česneku, pepře, bobkového listu a ostatních koření přidávaných do nasládlého masa, chutí soli a slivovice a hořkostí tajně upíjeného piva. Tlející listí, zalykavá pára kouře, zuby a sliznici dráždící spálenina pečených brambor a ta největší lahůdka, ta největší rozkoš, vše objímající, tlumivý zvuk dlouhého deště, jehož vůně a chuť se měnila podle toho, jestli stékal po jabloni, po jehličnatém stromě, po doškové střeše či padal přímo do úst, byly brzy vystřídány ledem, sněhem a slizem zlatomodrého těla napůl udušeného kapra, čekajícího na smrt v dřevěné kádi na chodbě. Krev a pach z rybích šupin se omyly ze stolu horkou vodou a z pece se už linula vůně pečiva okořeněná jehličnatou, smolnou chutí vánočního stromku, kterou překryla další vrstva slastí: mystické, nábožné aroma hrozinek a ořechů, datlí a fíků, překrojených jablek, hořících svíček, syčícího olova a někdy dokonce i pomeranče. Pachy jara byly znepokojující. Vůně vody horského potoka, zárodečná vůně žabích vajíček, pulců, čolků a blatouchů, sladké tělo velikonočního beránka, do kterého se zařízl nůž, shnilá vůně natvrdo uvařených vajec, kterých se přežral, až málem zemřel, a vůně bláta, třešňových květů a močůvky.

Matka voněla škrobem, zpod kterého se občas prodral nahořklý zápach těla, o jehož původu, zdálo se, věděl cosi nepříjemně důvěrného. Při každém závanu jejího potu si ošahával hlavu a mnul si neklidně oční víčka. Otec čpěl pivem, tabákem a naftalínem a vůně starší sestry byla totožná s oparem stoupajícím z kravských vemen a z čerstvě nadojené díže mléka.

Sedmnáctiletá Mařena navíc patrně vysílala nějaké nebezpečné aroma. On ho sice nevnímal, ale vesnickým klukům působilo částečné pominutí smyslů. Za letních podvečerů se usouženě courali kolem statku a vydávali vzlykavé kocouří zvuky, jako kdyby trpěli kolikou. Mařena, obyčejně předstírajícíc horečnaté zaujetí domácími pracemi, nějaký čas neklidně naslouchala milostným zpěvům, ale nakonec nikdy nevydržela a pod viditelně hloupou záminkou vyběhla ven. On, mezitím již bezpečně schovaný ve tmě, pak s vyplazeným jazykem pozoroval, jak si nechávala ochmatávat prsa a boky (rozkrok si chránila), zatímco zpuchřelý plot, o který se opírala zády, se začal neodvratně hroutit. „Mařena je zase u plotu. Mařena je blbá. Mařena je u plotu s Vencou. Mařena se miliskuje u plotu.“ Škodolibě poskakoval kuchyní, vyhazoval do vzduchu kolena v krátkých kalhotách a nepřestal, dokud matka vztekle nevyrazila do tmy a dloubanci a pohlavky nepřihnala protestující mladou samici do stavení.

z knihy Jiřího Drašnara O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu, Atlantis 1996, str. 35-37

0
Vytisknout
3060

Diskuse

Obsah vydání | 30. 12. 2016