Britské listy v Jihlavě 1:

FAMU International

25. 10. 2013 / Sam Graeme Beaton

I když většina promítaných filmů byla koncipována jako "portrét" pro příslušnou část kurzu, tedy dílo, jehož účelem bylo soustředit se na jednu osobu, první krátký film, Jak vybudovat terárium od Emmy Piper-Burketové, byl trojúhelníkový projekt, jehož cílem bylo vytvořit provázanou strukturu s několika účastníky. Hlavním námětem tohoto krátkého filmu byl pokus režisérky vyzvednout balík, který jí poslala z USA její matka. Cílem filmu bylo poukázat na byrokratické a jazykové problémy, jimž v ČR čelí mnoho neČechů, kteří tam bydlí. Terárium, nebo vivárium, je skutečně perfektní způsob jak ten film shrnout.

Jako pozorovatelé vhlížíme do života a zážitků režisérky podobným způsobem jako do terária, a samozřejmě také jsme svědky, jak v něm roste postava. Piper-Burketová, která začíná s tím, že má kusy života, ale nedokáže je sestavit v celek "bez dohledu dospělých...a o mně se předpokládá, že jsem dospělá" je téměř úplně bezmocná, když se snaží překonat různé překážky, uzavírky, změny budov a potřebné poplatky, které musí zaplatit, má-li mít možnost si vyzvednou svůj dárek. Když se jí ale všechny překážky podaří překonat, zažije naprosté ulehčení jako mladá režisérka, která si vytváří úspěšný život na druhé straně světa.

Její krátký film je také plný několika zajímavých motivů, jednak je tam vedlejší příběh, skládající se z názorů dvou lidí na elektronické cigarety, pak tu máme záběry mladé dívky, která se snaží hrát na housle a čelí přísnému učiteli (je to zřejmě obraz režisérky samotné, když byla mladší). To samo o sobě zpochybňuje otázku "dozoru dospělých", který údajně režisérka potřebuje. Je to zajímavý a poutavý krátký film, který ukazuje skutečný potenciál.

Indický režisér Dhanus Chakrapani si také zaslouží chválu za svůj vynikající film Neviditelný, který sleduje život slepého hudebníka Míria Biháriho očima a vyprávěním jeho sedmileté dcery. Jednoduchý svět dítěte slouží Biháriho příběhu dobře. Obsahuje nejen dojemné epizody ("vždycky najde z celého svazku ten správný klíč" "Dokáže chodit na trh sám, je tak odvážný"), ale také se zabývá závažnými tématy o invalidech v České republice a o rasových předsudcích, s nimiž se tolik lidí musí potýkat.

Divákovi neunikne, že Bihári, Rom, má dceru, která je běloška, a to je zvlášť aktuální dnes, když čteme v médiích tolik informací o rasismu v tolika institucích po celé Evropě. Jsem přesvědčen, že režisér se tu snaží také zpochybnit, co "vidíme" my jako diváci, snaží se pohlédnout pod kúži a vidět Mária jako nadaného hudebníka, milujícího otce a věrného přítele, nejen jako slepého Roma se všemi stereotypy, které s tím jdou ruku v ruce.

Myšlenka různých perspektiv nás vede ke krátkému filmu Nucené perspektivy od Ernjesta Anayi Adalida. Tento film se zabývá snad nejkontroverznějšími tématy na tomto workshopu. Osobně zastávám názor, že stylistická příznakovost, přítomná v jiných promítaných dokumentárních filemch v Adalidově práci chyběla, ale jeho koncept byl zajímavý a přiměl nás vzpomenout si na Český sen a podobné takové filmy, založené na umělé myšlenkové konstrukci.

Tento dokumentární "rozhovor", jehož cílem je zkoumat mexické drogové gangy v Praze je zcela fiktivní. Údajné dokumentární role v něm hrají herci a filmový tým do až do konce filmu vůbec neví. Tento film je otevřeným pokusem zahájit diskusi o tom, co je v dokumentárním hnutí fikce a co je realita a mimoděk - nebo úmyslně? - také vyvolává autentickou diskusi o etice vytváření filmu. Musí se člověk chovat upřímně, když natáčí film? Když osoba, kterou natáčíte, žádá, abyste vypnuli kameru, měli byste to udělat? I když toto nebyl formálně nejdokonalejší film, Adalid bezpochyby přinesl na festival během jeho prvního dne velmi stimulující nápady a myšlenky.

Film Komína divákům poskytl nezávaznou zábavu a ohromující záběry, pořízené skromnou technikou. Projekt, jehož autorem je Lourenço Sassetti Corrêa v každém případě splňuje tvrzení festivqalu, že zahraniční filmoví tvůrci v Praze přinášejí množství inspirace a imaginace. Film má opravdu zvláštní námět: režisér se seznámí s člověkem, který je posedlý lezením na vysoké komíny, poté, mu tu myšlenku vštěpil v kavárně jeden přítel, který to taky dělá. "Je to místo, kde máte pocit, že jste naprosto sami", ale existuje velké riziko, že z těch obřích staveb spadnete. Vzrušení je zaznamenáno přenosnou videokamerou, umístěnou na helmě, která zaznamenala ohromující záběry noční Prahy a dialog komínolezce.

Neuvěřitelná velikost těchto komínů je zdůrazněna v montáži na konci filmu, kdy záběr-celek sleduje letadlo letící na nebi a v pozadí je komín. Takovíto zvláštní obyvatelé Prahy se také objevují ve filmu Portrait: Petr Biel (režie Sigurður Möller Sívertsen). Je to umělec, který dělá performance, je na mizině, bydlí v obrovském domě a má talent pro pantomimu, a ve filmu Ivana Ivonovského Scratching Vinyls, Recycling Plastic, filmu o bývalém konferenciéru a diskdžokejovi ze Skopje, který se usadil v Praze a s radostí "recykluje" - jinými slovy, ze starých gramofonových desek z PVC dělá něco nového a inspirujícího. Měli bychom se také zmínit o kameře ve filmu Kjöt od Heimira Gestura Valdimarssona. Film, natočený na formátu 35 mm sleduje, jak se brutální proces výroby masa proměňuje v něco delikátního a dekadentního, pokud se to octne v příslušném prostředí a s příslušnou oblohou.

Promítací sál byl většinou naplněn dalšími studenty FAMU a dokumentaristy, kteří také pracují na materiálu tohoto druhu. To lze přivítat, i když svým způsobem bylo zklamáním, že v sále nebylo skoro žádné skutečné filmové publikum, kteří by jistě ocenili (občas) drsnou, ale stimulativní, stylisticky výraznou práci, kteerý vytvářejí v Praze zahraniční studenti.

Většinou tato práce ukazuje, že mladí filmaři jsou pozoruhodně vyspělí. Rozumějí otázkám, které jsou neustále kladeny dokumentárnímu filmu jako reprezentaci skutečnosti i etice, kterou vyvolává podstata kinematografie non-fiction. Především tyto filmy potvrzují, že práce těchto mladých filmařů je zajímavá a že o nich jistě v budoucnu ještě uslyšíme.