V Praze 6. října 2006

Pane děkane, vážený pane Vacku,

dnes mi byl doručen Váš dopis, ve kterém mi odvoláváním na zákoník práce de facto vyhrožujete výpovědí, pokud od pondělka nezačnu učit na rusistice. Mluvíte o mém "odmítavém postoji k osobnímu projednání". Nuže, k tomu, co Vy nazýváte "osobním projednáváním" a co je ve skutečnosti jen nucením osamoceného člověka Vaším sehraným týmem, aby souhlasil s tím, o čem jste Vy předem rozhodl, jsem opravdu nepřišel. Mé důvody byly tyto:

Neuvěřitelně šikanózní paragrafy vypadly z dílny autorů připravované "protiteroristické" novely trestního zákoníku, kterou bude projednávat příští týden sněmovna.

Autoři novely by šmahem trestali odnětím svobody na jeden rok až pět let každého, kdo by vlastnil byť jed na krysy, a sami si pletou marihuanu s jedem (§ 261 - 264). V jiných paragrafech by zase potrestali vězením každého, komu vytuhne či se - třebas z nedbalosti - zaviruje počítač a v důseldku toho jeho zaměstnavatel přijde o jakkoliv cenná data. I když přijde o bezcenná data... Umožněním šikany nepohodlného zaměstnance zaměstnavatelem se diletantismus mnohých podnikových správců sítí nevyřeší. Bezpečnost se nezlepší, když zatajíme, že dveře mají zámek a kliku. Pokud stát zavře každého, kdo ví, jak klika vypadá, ocitáme se v zemi, kde já osobně nechci žít.

V dalších paragrafech zase chápou autoři velmi extenzivně pojem ohrožení utajované skutečnosti (§ 293), porušování tajemství dopravovaných zpráv (§ 157), porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí (§ 158) či porušení důvěrnosti ústního projevu a jiného projevu osobní povahy (§ 159). Může se stát, že tato činnost ochromí veškerou investigativní žurnalistiku - a to i v případech, kdy zveřejnění jinak utajované skutečnosti je ve veřejném zájmu, neb například dokládá krytí neschopnosti či porušování zákona samotnými úředníky státu či politiky. Veřejný zájem a zvláštní práva novinářů ovšem novela trestního zákona vůbec neposuzuje a nebere v úvahu. Alespoň v Česku nebude moci nastat aféra Watergate. Zákon zato posuzuje "ohrožení společenské vážnosti" poškozených... Už tuším, proč se Stanislav Gross stal koncipientem v advokátní kanceláři, specializující se na trestní právo. Má se co učit.

Prokázal-li mi Jan Čulík pochybnou čest být uveden v titulku jeho článku, nemohu než reagovat, přestože redakci Britských listů chovám v mimořádné neúctě.

Za strukturu rozhlasového interviewu může těžko jeden z účastníků obviňovat druhého :) za ni přece odpovídá moderátor. Abychom uvedli stížnost Josefa Boušky na pravou míru, zveřejňujeme transkript středečního rozhovoru ve vysílání české redakce BBC z databáze Newton. K námitce Josefa Boušky, že jsem ho v rozhovoru "vůbec nepustil ke slovu", bych chtěl podotknout, že moderátor BBC Václav Sochor vedl rozhovor zcela profesionálně a většinu prostoru - právem - poskytl Josefu Bouškovi. Snadno lze spočítat, že v rozhovoru hovořil Josef Bouška dvanáctkrát a Jan Čulík sedmkrát (třikrát z toho jen velmi krátce). Josef Bouška dostal v rozhovoru i poslední slovo.

Nemohu než dodat, že mé námitky proti podprahové manipulaci od Josefa Boušky, když mu chyběly argumenty ("nechte mě domluvit" a "vy z Glasgowa nám Čechům nemůžete rozumět") platí.

A ještě jedna věc: Josef Bouška se sice v rozhovoru hájí, že "nikoho z národa nevylučuje". Ve svém příspěvku v Britských listech však odmítá svědectví Zdeňka Hrabici o někdejším velmi vstřícném vztahu dnešního údajného antikomunisty Jaromíra Štětiny vůči Sovětskému svazu. Proč? Podle pana Boušky je svědectví Zdeňka Hrabici nelegitimní, "protože je to komunista". Pan Bouška - zcela v komunistickém duchu - zde vytváří princip druhořadého občana. Dovedeno do extrému: Pane Bouško: kdybyste byl soudcem, vy byste odmítl svědectví Zdeňka Hrabici, protože je komunista? No, kde to jsme? A postoje pana Jaromíra Štětiny podle pana Boušky nejsou nelegitimní? ptá se Jan Čulík.

Přepis rozhovoru z českého vysílání BBC ZDE

Měl bych být vlastně rád, že mě zviditelňujete. Zatím jsem za přímý útok stál málokomu, vlastně jen neonacistům a komunistům. Jste v dobré společnosti, píše Josef Bouška a pokračuje:

Ještě naposledy musím reagovat. Děkuji panu Čulíkovi za přepis našeho povídání v BBC. V písemné formě to nepůsobí tak výrazně, přesto je snad vidět, že od okamžiku, kdy šéfredaktor Britských listů do diskuse vstoupil, mě jedinkrát nenechal domluvit -- vyjma úplného závěru po mé "manipulační" prosbě o nepřerušování.

Těsně po listopadu 1989 byla tehdy ještě KSČ chápána jako integrální součást politického života a hlasy, které požadovaly její zákaz, byly okrajové. Heslo "nejsme jako oni", které vyjadřovalo odmítání snahy o další vlnu kádrování, bylo bez rozporu přijímáno téměř celou společností. V té době si ještě většina občanů uvědomovala svůj podíl na chodu minulého režimu.

Nevydrželo to dlouho. První politická garnitura vzešlá z voleb v roce 1990 zacházela s komunisty jako s loajální opozicí. Místa ve Federálním shromáždění i v České národní radě se obsazovala proporčně: na rozdíl od Slovenska měli komunisté zastoupení v předsednictvu obou zákonodárných sborů.

Férové zacházení s komunisty bylo pečlivě monitorováno zahraničními pozorovateli: podle zacházení s opozicí měřili politickou kulturu východních zemí. Kladli nám tehdy na srdce, že liberální demokracie nesmí ostrakizovat politické názory.

Odvysíláno na ČRo 6

Do Tonyho Blaira a Labour Party či New Labour je módne v poslednom čase sa navážať, najmä zo strany novinárov. Tento fakt spôsobila invázia do Iraku a okliešťovanie demokracie v rámci boja proti terorizmu. Zabúda sa na pôsobenie New Labour na domácej scéne, na politiku v oblastiach dotýkajúcich sa každodenných starostí občanov nielen v technickom slova zmysle, ale aj v duchovnom. Z tohto hľadiska stoja za povšimnutie prejavy Tonyho Blaira a Gordona Browna na konferencii Labour Party konanej minulý týždeň. Možno z nich rozpoznať, prečo je New Labour úspešná na rozdiel od sociálno-demokratických strán v kontinentálnej Európe.

Poučiť by sa mohla i ČSSD, ktorá s nijakými veľkými myšlienkami neprichádza, lpie skôr na minulosti, je konzervatívna. Svet je inde. Iniciatívu majú pravičiari.

V článcích kolem postavení gayů a lesbiček ve světě, které se objevily v českých noviných, ale také v BL, především v souhrnu od Fabiana Golga, mě zarazila jedna skutečnost. Zatímco se zdůrazňují práva, kterých nabyli homosexuálové ve skandinávských či severských zemích, o pokrokové legislativě ve Španělsku se téměř nemluví (navíc se chybně informuje o tom, že "nižší komora parlamentu zákon o manželství zamítla", píše Daryna Martykanová, historička, působící v Madridu, a pokračuje:

Tiskový tajemník Patočkova hnutí Zelení Václav Drbohlav (blíže http://www.hnutizeleni.cz) si v úvodu svého článku z 5. 10. 2005 na Neviditelném psu stěžuje oprávněně. Ve Straně zelených (SZ), z níž odešel k Zeleným (předtím se kromě Cibulkova Pravého bloku, Strany pro otevřenou společnost a Humanistické aliance angažoval i v ODS), podezíral ze spojení s BIS, StB a průmyslovými korporacemi lidi jako Ivana Dejmala, Petra Uhla, Milana Daniela atd. Práci pro americkou rozvojovou agenturu US AID pak vytrvale vyčítal pražskému zastupiteli za SZ Petru Štěpánkovi. Úmyslně jsem proseděl celý den sjezdového jednání Strany zelených 24. 9. v Pardubicích přímo vedle skupiny stoupenců Vladimíra Hučína a plzeňských zelených kolem Oldřicha Lukáše, abych přímo v terénu mohl studovat ultrapravicový okraj zelených, podporujících Jana Beránka. Bojůvka vydávala takový ryk, že někteří přítomní novináři ze sjezdu raději prchli.

Vydržel Alexandr Mitrofanov z Práva. Bývalý republikán Zdeněk Legát a především "hučínovec" František Křístek působili tak agresivně, že jsem přemýšlel, zdali mi jednu nenatáhnou, až zjistí, že sedím přímo vedle nich a dělám si zápisky.

Průzkumy veřejného mínění zjistily, co způsobuje, že se lidé cítí šťastní: manželství, domácí zvířata, kupodivu nikoliv děti. Nejšťastnější dobou života je mládí a stáří. Peníze nemají se štěstím příliš mnoho společného - od padesátých let se v Británii příjem lidí ztrojnásobil, pocit štěstí se tím vůbec nezvýšil. Pocit štěstí u osob, které vyhrají - v Británii - mnohamilionovou - loterii, se do roka vrací k normálu. Pocit štěstí je pravděpodobně geneticky definován - totožná dvojčata jsou obyčejně obdobným způsobem šťastná anebo naopak zdeprimovaná.

A lukewarm balm brew, a bitterish smell of fennel oil,
pressed to an old antique object
cut from a green Egyptian diorite
by a femininely subtle and unknown palm -
a palm sprayed with a strong smell of carmine varnish before...
I made the most delicate nuances of colours,
led my hand to the subtlest moves,
tried harmonies of the deepest minor chords
and composed in the most dangerous clefs and signatures,
before I stepped into the realisation of my visions.

Karel Hlaváček v angličtině. Přeložila Maxi Parková.

Karel Hlaváček in English. Translated by Max Park.

Chtěl bych reagovat na příspěvek Vojtěcha Rosola "Nejsem českým intelektuálem, souhlasím s Klausem".

S panem Rosolem máme leccos společného. Dosažené vzdělání (předpokládám, že to jediné pravé - technického směru), neznalost Hayekova díla a vlastní názor na tzv. intelektuály. Podle uvedených pěti kritérií se mezi ně počítat nemohu, snad si reputaci spravím tímto moudrým :-) příspěvkem, píše Simon Pilát a pokračuje:

Kdo by si myslel, že se nás krize v Evropské unii, vyvolaná neúspěchem ratifikací Evropské ústavní smlouvy ve Francii a Holandsku netýká, velice by se mýlil. Evropa je dnes už tak propojená a provázaná, že bouře či neklid v jedné její části, mají své dozvuky v úplně jiných částech Evropy. Jedním z těchto ozvěn je situace v Polsku.

Odvysíláno na ČRo 6, www.rozhlas.cz/cro6

Účastnil jsem se v českém vysílání BBC ve středu ráno po osmé hodině stručné diskuse s Josefem Bouškou, jedním z aktivistů petice "Zrušme komunisty". Poukázal jsem na to, že touha vylučovat někoho z národa je touhou totalitní, stalinskou a komunistickou - začalo to už po roce 1945, kdy byly některé politické strany v Československu vyloučeny z Národní fronty. Ačkoliv se jakkoliv distancuji od pochybné ideologie KSČM, nechápu, proč mají aktivisté touhu zakazovat komunisty zrovna teď, patnáct let po pádu komunismu. Že by to bylo tím, že voličská podpora KSČM sílí? A to se dá řešit zákazem?

Hovořím o tomto krátkém rozhovoru proto, že mě zaujalo, jak navyklý byl Josef Bouška, můj partner v rozhovoru, na drobné podprahové triky českých politiků. K jeho argumentům patřilo: "Nechte mě domluvit." :) (jinými slovy, podraznický signál posluchačům: "Můj partner v diskusi je nekorektní, já se naopak chovám zdvořile" - tohoto triku často využívají čeští politikové, aby se vyhnuli závažnějším otázkám, mně jednou řekl tiskový mluvčí na mou otázku: "Vy jste urazil pana ministra! :) ) a "Vy v Glasgow našemu oprávněnému antikomunismu a našim obavám z KSČM v žádném případě nemůžete rozumět" (tj. opět, podraznický signál tentokrát nacionalistické, vylučování z národa: "Co nám do toho ten cizinec kecá!" :) ).

No, poučil jsem se o etice diskuse...

Zastupitelé jako jeden muž odhlasovali záměr změny územního plánu na území bývalé průmyslové aglomerace na Karolině. Po měsících bouřlivých diskusí, které odstartovalo zejména odmítnutí výsledků mezinárodní soutěže, jde do tuhého.

Karolinou v Ostravě se zabývá pořad ČT Nedej se ZDE

Jedna z "hozených rukavic" nám křesťanům, zapsána v biblických textech, je ta, aby křesťané byli činitelé pokoje. Když si připomeneme historickou cestu křesťanství už v počátečních stoletích od jeho vzniku, je tato cesta lemována násilím a činy, které však mají daleko k pokoji. Ale i současnost, která mnohdy není jiná, viz situace v Severním Irsku. Mnozí z čtenářů Britských listů si tak řeknou, co je na prohlášení Bible o činění pokoje pravdy. A jestli křesťané vůbec berou vlastní biblické texty vážně.

Minulý pátek bylo odsouzeno za trestný čin závažného porušení zákazu vstupu do nedovolených prostor šest studentů Lancasterské univerzity. Jejich zločinem bylo, že vstoupili do přednáškové síně a rozdali tam přítomnému publiku letáky. Učitelé na univerzitě tam byli na setkání se zástupci komerčních firem BAE Systems, Rolls-Royce, Shell, Carlyle Group, GlaxoSmithKline, DuPont, Unilever a Diageo, aby se naučili jak "zkomercionalizovat univerzitní výzkum". Studenti se rozdálním letáků pokusili přesvědčit vědce, aby neprodávali svou práci. Byli v přednáškovém sále přesně tři minuty. Jak soudce přiznal, nepokusili se nikoho zastrašovat ani nijak konferenci nepřerušili, píše George Monbiot v deníku Guardian

Pod názvem A2 začaly tento týden vycházet "konkurenční" Literární noviny - pod vedením Libuše Bělunkové. Proztím vyšlo "nulté" číslo, dnes najdete na stáncích číslo první... Nejen "Rozhovor vašeho života" Davida Čeňka se španělským spisovatelem, básníkem, autorem divadelních her, filmovým režisérem a výtvarníkem Fernando Arrabalem dává tušit, že více než malichernými spory v jinak rozeštvané straně Zelených se bude nový týdeník věnovat kultuře - literatuře, filmu, divadlu. Snad se nové "literárky" vrátí k tomu, čeho si na nich předchozí generace vážily. Ambicí novináře jsou noviny, ne politika. Obsah novin je vždy víc než jejich název. Tak ať se týdeníku s krátkým názvem A2 daří co nejdelší dobu udržet odstup od hnědozelené minulosti... Ať se daří.

klikni kamkoliv

Komunisté představují radikální linii obhajoby sociální rovnosti. Prohlubování nerovnosti ve společnosti je posiluje.

Střídání na postu předsedy Komunistické strany Čech a Moravy opětovně otevřelo otázku, jak a zda vůbec se může komunistická strana začlenit do liberálně demokratického režimu. Právně vzato je situace jasná: strana má platnou registraci podle zákona o politických stranách. Politicky je vše též srozumitelné: je třetí nejsilnější parlamentní stranou. Ve volbách roku 2002 obdržela téměř 883 tisíc hlasů, což bylo o 202 tisíc víc než koalice lidovců a unionistů. Přeje-li si tuto stranu tolik voličů, měla by mít právo na existenci.

Pokud se mám jako filmový fanoušek zapojit do diskuse na téma Sin City, měl bych začít tím, co je podle mého názoru možné od něj očekávat a co nikoliv. Sin City tedy je:

Filip Sklenář má ve svém článku o mých postojích naprosto pravdu. Můj nezájem o oficiální manželství pro homosexuály patří na soukromý blog, je to soukromé rozhodnutí, netýká se to veřejné diskuse. Mé důvody, proč mám pocit, že nepotřebuju státem posvěcený vztah, by neměly mít nic společného s právem každé lidské bytosti vstoupit do manželském svazku s jakýmkoliv jiným dospělým.

V reakci na nynější diskusi v Britských listech o právech homosexuálů přišla celá řada poněkud zmatených mailů, kde čtenáři namítají, proč by měli mít homosexuálové stejná práva jako ostatní lidé. Domníváme se, že by situaci hodně posloužilo rozšíření základních informací o tom, jak se staví k homosexuálnímu partnerství nejrozvinutější státy světa. Nezastírejme však, že v mnoha zemích světa, především v rozvojových zemích, je situace homosexuálů děsivá. Máme k dispozici (v angličtině) rozsáhlý přehled mučení a zabíjení homosexuálů z celého světa. Začněme od A: V Afghánistánu platí zákon proti sodomii, trestem je poprava, metodou je shození homosexuála z vysoké střechy anebo zakopání viníka u zdi, která je pak na něho shozena.

Podrobnosti v angličtině ZDE

V evropských zemích je však situace homosexuálů takováto, jak píše Fabiano Golgo:

Jako první na světě uznaly homosexuální manželství země v severní Evropě. Byl to trend, který se rozšířil v devadesátých letech a nakonec překročil i Atlantický oceán. V roce 2004 se stal ve volbách v USA zdrojem konfliktů a některé americké státy homosexuální sňatky zakázaly.

V srpnu 2005 přispělo celkem 109 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 14 578 Kč. (Viz apel Jana Čulíka "Proč to nejde".) Na internetovém účtu Paypal máme nyní 746.73 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než osm tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.