18. 8. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
18. 8. 2005

Překvapivé paměti Čestmíra Císaře

Prominuli jsme jako národ českým zběsilcům jejich zločiny po osvobození 1945, a to ve jménu dějinného šílenství druhé světové války. Přišly další hříchy a neštěstí v podobě nezákonných procesů a justičních vražd, páchaných ne nějakou zdivočelou pouliční cháskou, nýbrž lidmi nárokujícími si úctu představitelů státu. Opět nastalo - po deliriu souhlasu s krutými rozsudky - dlouhé mlčení, vystřídané jen váhavým napravováním křivd a škod. Ještě nebyl morálně obrodný proces s rehabilitacemi nevinně odsouzených zcela dokončen a již tu bylo nové bezpráví, opět z popudu "úctyhodných" činitelů. Ve jménu tzv. normalizace se rozpoutal rozsáhlý kádrový masakr, který postihl statisíce lidí. A zase dlouhé mlčení, tentokrát pro jistotu oficiálně střežené a při narušení přísně trestané. Po převratu v listopadu 1989 jsme chtěli být jiní než "oni", tj. svržení autoritáři, avšak zase zvítězili hluční mstitelé nad rozumnou většinou a začalo se lustrovat, restituovat, proškrtávat dějiny. Chtělo by se volat: Národe český, jak dlouho ještě budeš snášet tento stav?

Čestmír Císař: Paměti. Nejen o zákulisí Pražského jara. Praha, Sin Con, 2005, U Libeňského pivovaru 10, Praha 8. 1284 stran. 799 Kč. ISBN80-86718-53-0

S Čestmírem Císařem jsem se poprvé osobně setkal na letošním Salonu kritického myšlení, který se konal v květnu v Litoměřicích. Zasáhl tam z obecenstva velmi vzdělaným způsobem - jako člověk s překvapivě uvážlivou inteligencí a širokým rozhledem, spatra, do diskuse o politice a kultuře. Asi špatně umím lidem odhadovat věk: přišlo mi, že mu může být tak kolem sedmdesátky. Samozřejmě, nemůže: Čestmír Císař byl výrazným protagonistou Pražského jara v roce 1968, a tak jsem zjistil, že se narodil v roce 1920 - letos mu bylo pětaosmdesát let.

Jako teenager jsem zaznamenal, že po pádu stalinisty Antonína Novotného byl v březnu roku 1968 Čestmír Císař, tehdejší ministr školství, kandidátem studentů na funkci československého prezidenta. Neprosadili to, prezidentem se stal Ludvík Svoboda. Nic jsem o Císaři nevěděl.

Že je Čestmír Císař nesmírně zajímavý svědek nejdůležitějších a nejtraumatičtějších událostí celého dvacátého století, vyplývá z jeho Pamětí, které jsem si koupil včera v poledne v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě pražském. Právě se objevily na trhu - je to doplněná a přepracovaná verze knihy Člověk a politik, která poprvé vyšla v roce 1998. Za dvouhodinového letu jsem přečetl skoro dvě stě stránek z knihy, která má více než 1280 stran. Z toho poznáte, že je to kniha překvapivě čtivá a napínavá.

Císař pocházel z chudé rodiny malíře pokojů v Sudetech, odkud se po Mnichovu v roce 1938 rodina musela odstěhovat. Avšak od roku 1936 dostal jako nadaný žák stipendium ke studiu na lyceu ve francouzském Dijonu, a toto studium tam také, ještě koncem jara roku 1939, zakončil maturitou. Po druhé světové válce vystudoval v Praze na Karlově univerzitě sociologii a historii. V roce 1945 vstoupil do KSČ a působil v různých kulturních, školských a vzdělávacích správních funkcích i jako novinář. V době liberalizace šedesátých let byl ministrem školství a kultury, velvyslancem v Rumunsku a v roce 1968 jedním z čelných reformátorů Pražského jara. V roce 1970 byl z KSČ vyloučen, nesměl veřejně působit ani publikovat. Pracoval v této době i jako dělník, vrátný, noční hlídač a telefonista. Silně se podílel na vydávání československých samizdatových textů. Po roce 1989 byl rehabilitován a stal se československým velvyslancem pro zvláštní mise, naposledy u Rady Evropy ve Štrasburku. Odtud musel r. 1992 odejít, protože se na něho vztahoval lustrační zákon. Ten postihoval i osoby, které za komunismu zastávaly čelné vládní funkce, a Císař byl ovšem v šedesátých letech - reformistickým - ministrem školství a kultury. To, že za to byl v roce 1970 tvrdě potrestán a uvržen mezi disidenty, se jaksi nepočítalo...:)

Císařova kniha na mě udělala dojem svým širokým záběrem, otevřeností a širokou, evropskou, kulturní erudovaností. Vpravdě je Císař produktem onoho starobylého francouzského lycea. Posuďte jeho líčení o tom, jak se v Dijonu ve třicátých letech učilo:

Školní rok se členil na trimestry, v jejichž závěru se vydávala průběžná vysvědčení se známkami podle systému bodů od 0 do 20. U každé známky bylo připojeno stručné hodnocení pilnosti a znalostí žáka pedagogem. (Toto slovní hodnocení žákova výkonu není běžné ve většině českých škol dodnes, vedly a vedou se o ně bitvy, pozn. JČ) Výslednou známku neurčovalo průběžné ústní zkoušení během trimestru, nýbrž závěrečná písemná kompozice z každého předmětu. V tom spočívalo jisté riziko, neboť i dobrý žák se nevyhnul "havárii", jestliže selhal při písemce. Na druhé straně to každého mobilizovalo, aby nespoléhal na náhodu, ale osvojoval si neustále solidní znalosti, aby v rozhodujícím okamžiku obstál. (...)

Vyučování nebylo nahuštěno do několika souvislých hodin, jak jsme byli zvyklí, nýbrž prolínalo zhruba osmihodinový "pracovní" den od 8 do 16 hodin. Jako ročník jsme neměli vyhraženu stálou třídu. Za vyučováním jsme chodili do odborných učeben nebo laboratoří. Záhy jsme pochopili výhody učení na specializovaných pracovištích. Pokud jsme nebyli v učebně na lekci, trávili jsme danou hodinu či víc ve studovně (Salle d'étude), kde se psaly úkoly, studovaly učebnice, memorovaly uložené recitace veršů. Složité otázky jsme mohli konzultovat s repetitorem.

Oporou samostatného studia byly jednak osobní poznámky z lekcí, ale hlavně učebnice. Všechny byly pečlivě zpracovány. Vzpomínám, že mě upoutávaly jasným a přesným jazykem, názornými ilustracemi, tabulkami, grafy.

Dávno mi vypadlo z paměti leccos z tehdy osvojené látky, ale procvičený mozek, nucený neustále registrovat a promýšlet nové, neznámé a překvapivé poznatky a souvislosti, dedukovat a indukovat, analyzovat a syntetizovat, se mi stal dobrým služebníkem. Podnes si myslím, že v mládí osvojený racionalismus, okořeněný z jedné strany citovým romantismem a z druhé strany kritickým skepticismem, spolu s optimistickým světovým názorem, nejsou špatnou duševní výzbrojí. Přicházejí krizová období, kdy se tato armatura stává člověku nepraktickou a nepohodlnu. O to raději se k ní však přiznává a znovu ji oživuje, když krizová léta přejdou a ke slovu se hlásí opět zdravý rozum, pravdychtivý intelekt a uměřená dávka citu.

Císař je velkým obdivovatelem Tomáše Garrigua Masaryka:

Po dětském zbožňování "našeho tatíčka" a studentském obdivu k rozsáhlosti jeho díla, přes marxistické pochybnosti v dospělosti jsem v reformním období 60. let postupně dospěl k vlastnímu pochopení jeho života a díla v celé lidské důsažnosti a v historickém začlenění.

[Masaryk] si již v mládí zvolil krédo považovat pravdu, právo a spravedlnost za hodnoty nadřazené moci. Neváhal bojovat proti lži, pověrám a bezpráví, nic se neohlížeje na osobní rizika. Nepovažoval sám sebe za andělsky čistého a nechybujícího, avšak nepřestával usilovat o mravní a sociální povznesení národa.

Jestliže jako člověk vnitřně svobodný sjednocoval v sobě Masaryk protikladné stránky v harmonickou osobnost, jako demokratický politik usiloval rovněž o harmonii zájmů a chování společenských tříd a vrstev, národních entit i všelidské humanity.

V literatuře často nacházíme otázku: Kdy byl Masaryk? Filozof, sociolog, etik, politik, organizátor? Domnívám se, že nejspíše mu lze přiznat vlastnosti pragmatického myslitele. Jeho myšlení bylo dáno tradicemi a stupněm vědění na přelomu 19. a 20. století, ale zůstávalo otevřené, hledačské, schopné vnímat dějinné procesy, korigovat překonané názory, ale trvat přitom na základních tezích humanismu. Vytýkal se mu eklektismus, nedostatek originality, ale ústředním bodem jeho zájmu byla sama mnohotvárná, rozporná a proměňující se lidská osobnost.

Jací jsou Češi? Ovlivnila je jejich dlouholetá poroba?

Jsme pořád ještě dědici husitství, ať ve smyslu ideově heretickém, anebo sociálně revolučním? Anebo jsme spíše potomky mnohageneračního přizpůsobování poměrům po Bílé hoře, produktem staleté evoluce feudálních vztahů a jejich pozvolné přeměny ve vztahy kapitalistické?

Jsme převážně národem pokojné práce, užívání hmotných i duchovních darů života, národem tolerantním k hodnotám jiných lidských společností, národem schopným osvojovat si vymoženosti vlastní i světové civilizace a kultury, národem milujícím svou specificky "českou" pravdu a přejícím pravdu národům jiným. Je to dobré? Je to špatné? Je to prostě takové, má to své klady a zápory, ale má to i sympatickou originalitu.

Císař argumentuje, že české prostředí bylo natolik vyspělé a demokratické, že ani komunistická strana nemohla být v období první republiky dlouhodoběji doktrinářská:

Liberálně demokratické a sociálně pokrokové ideje 19.a počátku 20. století zakotvily v povědomí občanů nového československého státu jako koncentrovaná ideová a společenská tradice, svobodně vyznávaná a prakticky realizovatelná. Přes existenci sociálních rozporů kapitalismu pramenila z této tradice relativní stabilita pluralitních politických poměrů parlamentního systému, v němž rozhodující úlohu hrála česká buržoazie, demokraticky orientovaná a spolupracující s reformistickými socialistickými směry. Tuto stabilitu nebyl s to narušit ani pokus napodobit bolševické revoluční metody, neboť v českém prostředí 20. let působily cizorodě. Komunistická strana teprve v polovině 30. let pochopila neúčinnost dogmatického doktrinářství a sektářského přístupu k sociálním problémům a začala přizpůsobovat svou taktiku národní psychologii i demokratickým tradicím veřejného života. Velmi tím získala, jak byo vidět v krizovém roce 1938, ale zejména později.

Jaké to bylo po atentátu na Heydricha?

Bezprostředně po atentátu prožila Praha noc hrůzy. K. H. Frank nařídil pátrat po vykonavatelích ortelu nad Heydrichem. Ozbrojení vojáci prohlíželi pražské ulice, domy a byty, kout po koutu. Uprostřed noci nás probudilo divoké zvonění a bušení do dveří. Když jsem otevřel, stál přede mnou mohutný voják se samopalem v ruce. Leknutí, úzko v hrdle, třas po těle se slily v jediný pocit: přichází smrt. Obr s kamennou lící přikázal: "Kennkarte!" Hle, lidský hlas, společný obětem i katanům.

Hluk v domě prozrazoval, že v jiných bytech pátrají další ozbrojenci. Probuzený dům již neusnul. Sousedé vybíhali na chodnu a dohadovali se, co bude zítra.

Následující dny jsme doma i v pojišťovně [kde Císař pracoval] žili ve stálém napětí. Zveřejňované listiny popravených za "schvalování atentátu" nebo za "činnost nepřátelskou říši" byly bez konce. Praha prožívala apokalypsu. Slunečné jaro lidem nic neříkalo. Příátelé se potkávali a hovořili spolu jen šeptem. Ovládl nás pocit jakéhosi "posledního soudu", kdy se lidská duše zmítá v neprostupné síti jako chycená ryba, kdy rozum těká a třeští, kdy člověk neví ani, proč chodil do školy. Naděje žít, třeba v nejtěžších podmínkách, mizela kamsi do podsvětné nicoty.

O chudobě. Císařovi se podařilo uniknout totálnímu nasazení do Německa, když si ho vyreklamovala "pro válečné účely" pražská firma srbská Braća Kristović, která Němcům dodávala víno. Vydělával tam "málo", 2040 hrubých Kč měsíčně, ale

velmi mi vyhovovala pracovní doba. Mít za války třicetihodinový pracovní týden a dvoudenní víkend bylo vskutku štěstím. Dvouhodinová polední pauza stačila, abych dojel domů na oběd a zpět. Má "salonní a komorní tramvaj" číslo 11 měla asi pětiminutové intervaly a jízda mezi stanicemi u rozhlasu a u dejvického nádraží jí trvala sotva 20 minut. Předstihlo ji teprve metro.

V kontrastu s "příjmem" Císařovy dívky Jiřiny, která přišla do Prahy z venkova jako služka, byla ale jeho mzda u vinařů obrovská:

Ptal jsem se, co taková služba u sedláka znamenala Děvčata "bydlila" v nevytápěné komoře. Od ranního vstávání až do uléhání ke spaní pracovala podle příkazů hospodáře nebo selky. Měsíční odměna činila pro starší 120, pro mladší 80 korun, ale vyplácela se ročně. Jiřina tak dostávala na Vánoce 960 korun za rok dřiny, pokud si v průběhu roku nevypůjčila tzv. zálohy, 10 či 20 korun, zapisovaných do knížky. Když jí upadl a rozbil se hrnek, zapsalo se to jako srážka. Strava v podobě "menu chudých" byla zdarma.

V době sezónních prací najímal hospodář chudinu, většinou ženy ze vsi, které pracovaly za stravu a 8 korun denně. Většinou však chudí rolníčci nedostávali nic a svou prací hradili statkáři výdaje za pomoc potahem při orbě a sklizni, mlátičkou, ap. na vlastních políčkách. K velkým sedlákům chodily pracovat i děti, zejména při sklizni řepy.

Navzdory svým děsivým zkušenostem s nacismem a s nacisty odmítá Císař nenávist vůči Němcům:

Vybavuje se mi setkání s bývalým spolužáke z duchcovského gymnasia Robertem Kočím, jemuž jako studentovi činívalo potíže vyslovit i své jméno, neboť silně koktal. Byli jsme pro všelijakou študáckou psinu, ale do našeho morálního kodexu nepatřilo ponižovat druhé - nikdy jsme se mu neposmívali. Student Kočí byl dobrák, nadaný skromností a přirozenou inteligencí. Nikdy jsem si nepomyslil, že se z něho stane příslušník NSDAP. A přece. Potkali jsme se čirou náhodou v Dejvicích. Kočí měl radost, že vidí někdejšího spolužáka, a natahoval ke mně ruku s přáítelským Ahoj! V téže vteřině jsem zahlédl na klopě jeho saka odznak s haknkrajcem, ale současně jsem si všiml, že mu druhá ruka chybí. Koktavě mě zval, abych zašel na kus řeči k němu domů, že mi musí moc věcí říci. Bydlili nablízku na Velvarské třídě (dnes Evropské). Nemohl jsem jeho prosebným očím odepřít.

Seděli jsme v křeslech a upíjeli rýnské víno. Mlčel jsem a naslouchal. Kočí měl maminku Němku a po Mnichovu se stal říšským občanem. Za války byl odveden a poslán na východní frontu. Po zranění u Velikých Luk přišel o ruku a když se uzdravil, stal se úředníkem v Praze, kde se cítí tak trochu "doma". O frontě mi vyprávěl jen hrůzy. Netajil se obdivem k "sebevražednému pohrdání smrtí" ruských vojáků a partyzánů. Na otázku, kdy a jak válka skončí, pokrčil ramenem a zvedl oči ke stropu. Pak se ještě vyptával na jiné naše spolužáky, zda se s nimi vídám, na mé vlastní osudy. Nabízel mi pomoc, octnu-li se kdy v nouzi. Bylo mi se všeho smutno a bolno. Telefonní číslo, které mi dal, jsem nikdy nevytočil. Necítil jsem potřebu se s ním znovu setkat. Kdož ví, kde mu zůstal konec.

Taková to byla zatrolená doba.

Císař absolutně odsuzuje mučení Němců Čechy po druhé světové válce:

Nelze psát o euforii z příchodu nových časů a zamlčet zlé a ostudné, které slušnými lidmi otřáslo a s čím jsem se nikdy nesmířil. Mám na mysli zvěrstva, jichž se dopouštěli jednotlivci nebo skupinky českých lidí na zajatých německých vojácích nebo civilních občanech. Přivlastňovali si právo bez posouzení viny a bez výběru "trestat" i neznámé lidi jen proto, že byli Němci. Když boje skončily a vítězství bylo naše, stávalo se bití, mučení a zabíjení poražených stejně barbarským počínáním jako řádění těch, které jsme právem nazývali "válečnými zločinci".

Nevm, kolik takových obětí pomsty zahynulo, ale vím, že nám to ke cti neposloužilo. Svádět všechno na davovou psychózu vyvolanou povstáním byl alibistický argument těch, kdo byli iniciátory krveprolití a kryli se pak strženým davem.

Prominuli jsme jako národ českým zběsilcům jejich zločiny po osvobození 1945, a to ve jménu dějinného šílenství druhé světové války. Přišly další hříchy a neštěstí v podobě nezákonných procesů a justičních vražd, páchaných ne nějakou zdivočelou pouliční cháskou, nýbrž lidmi nárokujícími si úctu představitelů státu. Opět nastalo - po deliriu souhlasu s krutými rozsudky - dlouhé mlčení, vystřídané jen váhavým napravováním křivd a škod. Ještě nebyl morálně obrodný proces s rehabilitacemi nevinně odsouzených zcela dokončen a již tu bylo nové bezpráví, opět z popudu "úctyhodných" činitelů. Ve jménu tzv. normalizace se rozpoutal rozsáhlý kádrový masakr, který postihl statisíce lidí. A zase dlouhé mlčení, tentokrát pro jistotu oficiálně střežené a při narušení přísně trestané. Po převratu v listopadu 1989 jsme chtěli být jiní než "oni", tj. svržení autoritáři, avšak zase zvítězili hluční mstitelé nad rozumnou většinou a začalo se lustrovat, restituovat, proškrtávat dějiny. Chtělo by se volat: Národe český, jak dlouho ještě budeš snášet tento stav?

Česká národní rada, která se ustavila v Praze začátkem května 1945 za pražského povstání, uzavřela s německým velitelem Prahy generálem Toussaintem příměří. Znamenalo to, že si tím vysloužila zuřivý hněv Stalina, českých komunistů, navracejících se z Moskvy i představitele Stalinova velvyslanectví v Praze Valeriána Zorina:

Sovětské vedoucí kruhy, které se dívaly nedůvěřivě na samo květnové povstání českého lidu, se přímo rozhořčily nad účastí vlasovců v něm. Zaslaly protestní nótu československé vládě proti kapitulační dohodě mezi ČNR a generálem Toussaintem. Nóta argumentovala podivně: dohoda prý znamená nepřípustný kontakt s nepřáteli Sovětského svazu, neboť umožnila odchod 500 000 vojáků do americké zóny, kde posílili vojenský potenciál "nepřítele" (měly to snad být USA?)

[V den prvního výročí pražského povstání 5. 5. 1946] titulář V. Zorin nepřijal zástupce České národní rady na sovětském velvyslanectví. Jeho zástupce Čičajev si neodpustil opakovat znovu výtku, že neměli přijímat německou kapitulaci, ale bojovat - a neztrácet čest! Výrok o ztrátě cti se právem členů delegace urážlivě dotkl. Vždyť nekapitulovala ČNR, ale Němci! Z revoluční ČNR se stal "vleklý" případ, který znovu ožil po únoru 1948 a měl své tragické pokračování v hanebných procesech na počátku 50. let.

(Všechny ukázky jsou zkráceny.)

Císařovy Paměti jsou pozoruhodným svědectvím o pohnutém dvacátém století. A to jsem se ještě nedostal v četbě ke komunistické éře. Ke knížce se vrátím.

                 
Obsah vydání       18. 8. 2005
18. 8. 2005 Šéf londýnské policie se snažil zabránit nezávislému vyšetřování tohoto incidentu
18. 8. 2005 Constantin Plesky: "Strašně mě to mrzí..." Martin "Juki" Jyrkinen
18. 8. 2005 CzechTek 2005: Kolik bylo uděleno pokut za přestupky ? Jan  Wagner
18. 8. 2005 LexTek Ondřej  Slačálek
18. 8. 2005 Vláda si přeje Štěpán  Kotrba
18. 8. 2005 Vláda bere na vědomí a ukládá
18. 8. 2005 Pendrekový zákon Made in Bublan: Důvodová zpráva
18. 8. 2005 Triky Cyrila Svobody proti komunistům: zneužití státních peněz Štěpán  Kotrba
18. 8. 2005 Překvapivé paměti Čestmíra Císaře Jan  Čulík
18. 8. 2005 O jiné knize Čestmíra Císaře na Radiu Hortus
18. 8. 2005 Rozkvetlý smutek Karel  Hlaváček
18. 8. 2005 Zabrání svět americké okupaci Íránu? Mojmír  Babáček
18. 8. 2005 Bush vyhrožuje Íránu ukončením jaderného program silou. Izraelské, pakistánské a indické atomové bomby mu nevadí? Karel  Vaníček
18. 8. 2005 I kojenci podléhají americkému vládnímu seznamu, který zakazuje lety podezřelým lidem Miloš  Kaláb
18. 8. 2005 Evolucionisté versus kreacionisté
18. 8. 2005 A New Book about Czechs and Slovaks in America
17. 8. 2005 CzechTek 2005: Kdo už nechce slyšet opakovanou lež Štěpán  Kotrba
18. 8. 2005 O právním státě a demokracii Marian  Kechlibar
17. 8. 2005 Velmi nepodařené Otázky Václava Moravce o neparlamentních stranách Petr  Šafařík
17. 8. 2005 Woodstock 1969 a dnešek: Zpátky dopředu, anebo úplně jinam? Lubomír  Brožek
16. 8. 2005 Evoluce nebo kreacionismus?
16. 8. 2005 Naše noční teroristické můry Jan  Čulík
17. 8. 2005 CzechTek 2005: Chucpe aneb malé věci řežte ruky mávnutím Ivo  Železný
16. 8. 2005 Globalizace podle Ulricha Becka Martin  Škabraha
16. 8. 2005 Dvojí metr v exekučním řízení u českých soudů Aleš  Uhlíř
22. 11. 2003 Adresy redakce
4. 7. 2005 Hospodaření OSBL za červen 2005

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
18. 8. 2005 Constantin Plesky: "Strašně mě to mrzí..." Martin "Juki" Jyrkinen
18. 8. 2005 Překvapivé paměti Čestmíra Císaře Jan  Čulík
17. 8. 2005 Velmi nepodařené Otázky Václava Moravce o neparlamentních stranách Petr  Šafařík
16. 8. 2005 Evoluce nebo kreacionismus?   
16. 8. 2005 Naše noční teroristické můry Jan  Čulík
16. 8. 2005 Dvojí metr v exekučním řízení u českých soudů Aleš  Uhlíř
16. 8. 2005 Globalizace podle Ulricha Becka Martin  Škabraha
15. 8. 2005 Proč přijímají "malé strany" vnucovaný status quo? Ondřej  Slačálek
15. 8. 2005 Uniformovaná zvůle je následkem infiltrace deprivantů mezi policisty Jan  Paul
15. 8. 2005 Pět zásadních bodů, které žádná česká strana kupodivu neprosazuje Boris  Cvek
12. 8. 2005 O dodržování pravidel Milan  Černý
12. 8. 2005 Vládní kroky na obranu země musejí podléhat nezávislé kontrole   
12. 8. 2005 O sběratelství Zdena  Bratršovská, František Hrdlička
11. 8. 2005 Globální oteplování se přiblížilo bodu nevratnosti   

Osvobození Československa v roce 1945 a konec II. světové války RSS 2.0      Historie >
18. 8. 2005 Překvapivé paměti Čestmíra Císaře Jan  Čulík
24. 5. 2005 ...a ani spojenci by Německo neporazili bez příspěvku SSSR   
23. 5. 2005 Pár myšlenek o druhé světové válce IV. Boris  Cvek
23. 5. 2005 Anglo-německý spor o obětech a vinících Richard  Seemann
16. 5. 2005 Pár myšlenek o druhé světové válce III Boris  Cvek
13. 5. 2005 Skutečnými hrdiny druhé světové války byli Svědkové Jehovovi Filip  Sklenář
12. 5. 2005 Válka Milan  Valach
11. 5. 2005 Proč neslavíme konec druhé světové války Jan  Vnouček
11. 5. 2005 Pár myšlenek o druhé světové válce II Boris  Cvek
10. 5. 2005 Smí mít pravda dva konce? Miloš  Dokulil
6. 5. 2005 Tolik válečných mýtů, jako je národů   
1. 4. 2005 Košický vládní program - důležitý krok KSČ na cestě k únoru 1948 František  Hanzlík
1. 4. 2005 Rusko během 2. světové války III.   
1. 4. 2005 Program československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků   
24. 3. 2005 Rusko během 2. světové války II.   

21. srpen 1968 RSS 2.0      Historie >
18. 8. 2005 Překvapivé paměti Čestmíra Císaře Jan  Čulík
11. 8. 2005 Pozvali jsme si v roce 1968 "spřátelená vojska" k okupaci sami? Jan  Polívka
30. 6. 2005 1968: Jak se nás komunisté báli Jan  Štěpánek
22. 11. 2004 Udalosti, ktoré zmenili pohľad na svet Michal  Barnovský
13. 9. 2004 Definitívny koniec československej jari Peter  Greguš
3. 9. 2004 Třeba uprostřed noci na opačný straně Zeměkoule Tomáš  Koloc
1. 9. 2004 21. srpen: Trinásta komnata dejín Pavol  Janík
23. 8. 2004 Chcete snad říci, že srpen 1968 nebyl událostí?   
23. 8. 2004 K roku 1968: Psal jsem z pozice laika Boris  Cvek
21. 8. 2004 Ukradená normalizace Milan  Krejčiřík
21. 8. 2004 Českoamerická televize o invazi z roku 1968   
21. 8. 2004 Výstava o Pražském jaru 1968 a o srpnové invazi na Michigan University   
20. 8. 2004 Dva tisíce slov   
20. 8. 2004 Pražské jaro 1968 z pohledu dnešního třicátníka Boris  Cvek
20. 8. 2004 Zkreslený pohled Borise Cveka na osmašedesátý rok je alarmující Jan  Čulík

Role generála Vlasova a ROA při osvobození Prahy RSS 2.0      Historie >
18. 8. 2005 Překvapivé paměti Čestmíra Císaře Jan  Čulík
10. 5. 2005 Smí mít pravda dva konce? Miloš  Dokulil
6. 5. 2005 Tolik válečných mýtů, jako je národů   
20. 10. 2004 Stalinská cholera a banderovský mor Pavel  Pečínka
23. 12. 2003 Čapek a Beneš - boj za svobodu ducha a srdce Věra  Olivová
27. 11. 2003 Den vítězství Petr  Jánský
8. 5. 2003 Osvobození ČSR   
8. 5. 2003 Vojska generála Vlasova v Čechách Štěpán  Kotrba, Jan Čulík