ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
17.9.2014
Channel Four News
Historická událost pro Skotsko, Británii i Evropu?

Jon Snow: Od východu na západ, z jihu na sever, naše země zadržuje dech. V předvečer snad nejzávažnějšího hlasování v britské historii.

Dobrý večer z místa pod edinburským hradem v dramatický a neobyčejný den pro všechny lidi této země. Dnes večer, poslední prosby, tvrzení a protitvrzení v dva roky trvající kampani. Zítra budou lidé Skotska rozhodovat o budoucnosti tři sta let staré unie.

Je to rozhodování, které bude mít dopad pro všechny z nás, kteří žijeme na těchto ostrovech. Máme být jedinou zemí, nebo dvěma?

Tohle hlasování v sobě obsahuje prvek rozsudku. Rozsudku nad lidmi, kteří nás vedou. Nad společností, v níž žijeme. A nad místem na světě, které doufáme zaplnit.

Nervózní premiér očekává ten verdikt v Downing Street. Řekl novinářům, že po událostech posledních několika dní, kdyby na něho teď někdo spáchal atentát, bylo by to pro něho vítané ulehčení.

Na skotském zámku Balmoral královna uvažuje nad rozdělením své země ve svém oblíbeném domově. Před několika dny řekla Skotům, aby uvažovali velmi pečlivě o budoucnosti.

Jsme tady, v městě, které by se brzo mohlo stát hlavním městem nové země. Bujná kampaň za skotskou nezávislost, hlučná, plná sebevědomí.


Fiona Hislop, náměstkyně skotského ministerského předsedy: "Ano, zvítězíme, a bez ohledu na výsledky přestaneme být dvěma stranami kampaně a staneme se zase jedinou zemí."

Jon Snow: Pro unionistickou kampaň Better Together se Gordon Brown konečně osvobodil emocionálním projevem proti zastáncům skotské nezávislosti.

Gordon Brown: "To není JEJICH země, JEJICH kultura, to nejsou JEJICH ulice. To je vlajka všech, to je kultura všech, to jsou ulice všech!"

Jon Snow: A Jackie Long je v přístavu v rybářském městě Arbroath.

Jackie Long: Ano, já jsem v rybářském městě Arbroath, kde před sedmi sty lety Skoti poprvé požadovali svou nezávislost. Tehdy volali po svobodě šlechtici, ale budou zítra obyčejní muži a ženy ve Skotsku požadovat totéž?

18.9.2014

Koncem roku 2008 vznikla debata mezi americkými historiky, zda byl George W. Bush historicky nejhorším americkým prezidentem všech dob, nebo jenom jedním z nejhorších. Argumentace byla založena na Bushově zlovolné, zbytečné zahraniční válce založené na lžích, která stála tisíce amerických životů a obrovské množství peněz a zničila ubohý, postižený Irák, napsal Jean-Paul Faguet, profesor politické vývojové ekonomie na London School of Economics v deníku Independent.

S daleko delší historií je soutěž o nejhoršího premiéra Velké Británie přísnější. Ale současný britský premiér je odpovědný za celou řadu činů, které je těžko překonat. David Cameron je na pokraji toho, že přijde o Skotsko, načež bude muset jeho konzervativní vláda dohlédnout na rozpad Spojeného království. A pak, poté, co prohrál toto naprosto vyhratelné referendum, bude muset vklopýtat do referenda o členství v Evropské unii, které pošetile přislíbil. A tak se David Cameron stane britským premiérem, který ztratil Skotsko a vypadl z Evropy. Jako politik bude selháním. Avšak pro Spojené království bude něčím daleko horším - historickou katastrofou.

Chybou nebylo, že připustil skotské referendum o nezávislosti. To bylo pokrokové rozhodnutí, právem oslavované, uznalo demokratické právo skotského národa na své sebeurčení. Kolosální chybou však bylo Cameronovo rozhodnutí se na této soutěži osobně vůbec neúčastnit. Dal Skotům a nám všem najevo, že je mu to jedno. Měl důležitější věci na práci.

Cameron měl strávit poslední rok tím, že dokáže skotským voličům, že on, vláda a britští občané Skotsko milují, váží si ho, respektují jeho historii, jeho obrovské příspěvky znalostem, průmyslu, umění. Argumentovat se dalo lehce. Měl vytvořit pozitivní, inkluzivní kampaň naděje a možností, která by přesvědčila politiky, usilující o nezávislost, že jde jen o sobce starající se pouze o vlastní kariéru.

Jenže Cameron referendum ignoroval a - co je horší - ignoroval i skotské občany. Poslal jiné, aby je získal na svou stranu úzkoprsou kampaní založenou na strachu, na kampani, která zajistila, že i těsné vítězství pro Unii bude pyrrhické, upírané a jen prohloubí rozhádanost na obou stranách.

V jiné zemi a v jinou dobu jeden americký prezident apeloval na své občany, když jim vysvětlil, že se nemají čeho bát, jen strachu samotného. Tím zažehl svíčku v jejich nejtemnější hodině, dal jim pocit vznešenosti a přivedl je k úsvitu. Cameron naopak řekl Skotům, že se musejí bát. Tím je ponížil. Teď mu to vrátí.

Kompletní článek v angličtině ZDE

17.9.2014

V Anglii nás nyní koupají v jakémsi pochybném supranacionalismu "britskosti", který je zjevně falešný, píše v deníku Guardian Susanne Moore. Srovnejme anglické novinové titulky se zprávou skotské policie, která s pohrdáním odmítla tvrzení anglických novinářů, že je země na pokraji společenského rozkladu. Kdyby se tato "politická reformace", jak ji charakterizoval John Harris, odehrávala kdekoliv jinde, říkali bychom tomu "sametová revoluce" a byli bychom plni obdivu nad demokracií v akci. Možná je plná síly, křiklavá a nepořádná, ale jsou to nepochybně hlasy zezdola a měli bychom jim naslouchat. Skotská nacionalistická strana, kdysi konzervativní a úzkoprse nacionalistická, se proměnila v něco, co dokáže uvolnit pokrokové síly. Je to ztráta labouristů a jejich ostuda, že oni ničeho takového schopni nebyli.

Avšak my dál máme klapky na očích a utápíme se v růžovém romantismu a v arogantních nesmyslech ohledně toho, kdo má právo definovat jaký správný nacionalismus. Prounionistická demonstrace na londýnském Trafalgarském náměstí prý byla typicky britská: tiché mávání vlajkami, promluvil Ir Bob Geldof.

Tuto hraně ostýchavou britskou demonstraci zorganizoval Dan Snow, jehož tchán vlastní ve Skotsku 96 000 akrů pozemků. Nevlastní otec Samanthy Cameronové, manželky britského premiéra, tam vlastní další obrovské pozemky, ale ono je nezdvořilé o tom dneska mluvit.

Podivný je ale ten pláč se suchýma očima, který teď vidíme u Angličanů. Slova "britský" a "anglický" používají Angličané, jako by to byla synonyma. To je výsada imperiálního britského nacionalismu, o němž si lidi ani nepřiznají, že to nacionalismus je. Kdybychom si to přiznali, věděli bychom o čem to je: o britském státě a o jeho krizích.

Ekonomika, která je založena na tunelování, privatizaci a udržování nízkých mezd, to je přesně to, co mnoho Skotů odmítá. Další a další vlády, které usoudily, že nerovnost je přijatelnou cenou, kterou lze zaplatit za "férovost". Tou férovostí mají na mysli finanční záchranu bank a to, že za to nyní platíme my všichni. Pokud "britskost" znamená ušlápnutou pasivitu, nebuďte překvapeni, že někdo jednou začne třást klecí.

Nacionalismus nemusí být vždycky ve službách bigotnosti. Držet se Skotska a tím se jako bránit před nacionalismem, to je tak krátkozraké, jako když Labouristická strana si arogantně myslela, že má Skotsko v kapse. Teď se požadují jiné hodnoty, alternativní narativ. Jak napsal Paul Gillespie: "Pouta impéria, války, protestantismu a sociální sítě", která stmelovala Spojené království do jednoho celku, se rozložila.

Všechno to bědování, že sousedé se nám stávají cizinci, je popřením toho, čím už jsme. Cílem by měla být post-suverenita. Otevřené hranice, mobilita a federalismus mohly být v referendu nabídnuty jako decentralizační alternativa - ale to bylo odmítnuto, tak teď celý establishment řve "Ne, ne, ne!"

Tak já říkám Ano. Učiňte ten velký krok k samostatnosti. Člověk může být na straně změny, anebo proti ní. Změna ale už přišla, ať se stane cokoliv. Konečně, díky bohu, ano.

Podrobnosti v angličtině ZDE

17.9.2014
Skotské referendum o nezávislosti:
Unionisté vedou o 2-4 body, statistická chyba výzkumů je 3 procenta

Podle průzkumu společnosti Ipsos MORI, provedeného pro skotskou komerční televizi STV, podporuje skotskou nezávislost 49 procent voličů, proti nezávislosti je 51 voličů, pokud se odečtou dosud nerozhodní voliči. Po započítání nerozhodných voličů mají unionisté 49 procent hlasů, separatisté 47 procent a 5 procent je nerozhoduto. Průzkumníci interviewovali ve dne 15. a 16. září 1405 osob starších 16 let.

Druhé dva ve středu zveřejněné průzkumy dávají unionistům náskok 4 procentních bodů. Chybovost průzkumů je 3 procenta a vzhledem k tomu, že se k referendu přihlásilo 97 procent oprávněných voličů, nikdo neví, jaké budou výsledky ve skutečnosti.

Podrobnosti ZDE

17.9.2014
Skotský editor deníku Daily Telegraph dostane odměnu 700 000 Kč, pokud separatisté výrazně prohrají

Žádný komentátor nepracoval usilovněji ve snaze zvýšit počet voličů hlasujících proti nezávislosti Skotska než skotský editor konzervativního anglického deníku Daily Telegraph Alan "Cochers" Cochrane, jehož každodenní komentáře zněly stále zoufaleji, jak se den referenda blíží.

"Nemůžeme povolit," varoval skotské čtenáře minulý pátek. "Nestačí, aby ti, kteří chtějí nacionalistům upřít den jejich slávy, se jen vydali ve čtvrtek k volebním urnám. Je nutně zapotřebí, aby všichni začali uvažovat o svých přátelích a sousedech a zda jsou to potenciální voliči proti skotské nezávislosti. Jestliže ano - nabídněte jim, že je svezete do volební místnosti, anebo je tam osobně doprovoďte."

Cochrane se zapomněl zmínit, že má vlastní osobní zájem na maximalizaci počtu hlasů proti skotské nezávislosti. Je to možná novinářský rekord, ale generální ředitel deníku Daily Telegraph Murdoch MacLennen tajně přislíbil svému editoru pro Skotsko prémii ve výši 20 000 liber, cca 700 000 Kč, pokud pomůže vytvořit výsledek hlasování 60-40 procent proti nezávislosti. Jestliže unionisté zvítězí, ale menším počtem hlasů, jeho prémie poklesne na pouhých 350 000 Kč. Není divu, že Cochers ve svých komentářích zní poněkud úzkostně.

Zdroj: Britský čtrnáctideník Private Eye ZDE

17.9.2014

Novináři ve svých pozlacených kruzích jsou zoufale izolováni od názorů obyčejných lidí a ostudně pomlouvají jakoukoliv touhu po změně

Snad nejvíce ohromující skutečností týkající se referenda o skotské nezávislosti je toto: ze všech britských novin, místních, regionálních či celostátních, skotskou nezávislost podporuje pouze jediný - The Sunday Herald. Skoti, kteří budou hlasovat pro nezávislost, nemají v médiích skoro vůbec žádný hlas, upozorňuje George Monbiot v deníku Guardian.

Na tom není nic zvláštního. Změna jakýmkoliv směrem, s výjimkou dalšího prohlubování nebezpečného tržního fundamentalismu a likvidace této planety vyžaduje odpor vůči téměř kompletní baterii názorů placených novinářů. Pozoruhodné na kampani za skotskou nezávislost je skutečnost, že dál prosperuje navzdory této ofenzívě.

V postojích médií vůči skotskému referendu vidíme nejvýrazněji patologii korporátních médií. Například v konzervativním týdeníku The Spectator tvrdí Simon Heffer, že "Skoti jsou jako narkomani závislí na sociálních dávkách. Přijali společnost, v níž se očekává, že budou věci dostávat zadarmo". Skoti protestovali proti dani z hlavy, kterou zavedla Thatcherová, "protože mnoho z nich je přesvědčeno, že daně má platit někdo jiný".

Je to arogance, s níž vládnoucí třída vždycky zachází s těmi, které považuje za sobě nižší: se svými otroky, s chudými, s Iry, s Afričany, s kýmkoliv, s nímž nesouhlasí. "Jací rozmazlení, sobečtí, dětinští hlupáci jsou ti Skoti... Vůbec nemají tušení, jak velké mají štěstí," vysmívala se Melanie Reidová v deníku Times. Zde je chronická neschopnost rozlišovat mezi kauzou a osobou. Referendum je široce zobrazováno jako hlasování týkající se Alexe Salmonda, který je pak proměněn v monstrum, které nemá žádnou vazbu na skutečnost (deník Daily Telegraph srovnal Salmonda s africkým diktátorem Robertem Mugabem).

Problém s médii exemplifikuje Dominic Lawson ve svém článku v deníku Daily Mail minulý týden. Článek začíná o Skotsku a Lawson srovnává hrozbu skotské nezávislosti s hrozbou, kterou vůči Británii zosobňoval Hitler (a ten článek je nápomocně doprovozen fotografií Adolfa Hitlera, tentokrát bohužel nikoliv už ve společnosti tehdejšího majitele deníku Daily Mail). Lawson pak po zbytek článku píše o svých obědech a večeřích s britskými celebritami.

Ano, to je problém: Novináři, od nichž se očekává, aby byli schopni pohnat mocné k odpovědnosti, žijí ve sterilním, sebereferenčním světě moci a pohybují se pouze mezi lidmi, kteří jsou tak exaltovaní jako oni sami.

Proto jsou novináři zcela neschopni porozumět touze po změně. Pokud ji vůbec zaznamenají, vidí v ní smrtelné nebezpečí, srovnatelné s Hitlerem. O životě 64 milionů Britů nevědí vůbec nic, přesto dělají chudým přednášky a osobují si mluvit jménem národa.

Jak napsal John Harris v deníku Guardian, jak na severní, tak na jižní straně anglo-skotské hranice vypadá dnes pokračování v britské politice beze změny jako něco naprosto absurdního. Avšak pro novináře v pozlaceném kruhu celebrit politika stále ještě začíná a končí ve Westminsteru. Názory lidí mimo kruh celebrit je nezajímají. Během mnoha let, která jsem strávil prací v protestních hnutích a snahou upozornit na zanedbávaná témata, se objevilo jedno typické téma: s několika málo výjimkami jsou vždycky novináři až ti poslední, kterým dojde, že se něco změnilo. Není divu, že je průzkumy skotského veřejného mínění tak ohromily a překvapily.

Jednou z rolí deníku Guardian, který nemá žádného vlastníka, je zastupovat ty občany, kteří žádné zastoupení nemají. Často to Guardian dělá velmi efektivně. Ve věci skotské nezávislosti jsme ale selhali. Náš redakční komentář v sobotu použil rámec, zkonstruovaný ostatním tiskem a popletl si úsilí o sebeurčení s nacionalismem.

Jestliže je Westminster zaseklý v ochromujícím neoliberálním konsensu, je to částečně proto, že korporátní média, která vlastní a pro něž pracují lidi, kteří z nich mají prospěch, to vyžadují. Každý, kdo zpochybní tento světový názor, je krutě potrestán. Každý, kdo hlučněji prosazuje korporátní moc, je chválen a vyzdvihován. Euroskeptická anglická strana UKIP, i když tvrdí, že kope proti establishmentu, vděčí za svůj úspěch především korporátnímu tisku.

Navzdory moci sociálních sítí, establishmentová média dál určují rozsah zastupitelské politiky v Británii, určují politické požadavky a trestají a vymazávají ty, kdo se tomu postaví na odpor. Je to jedna komora zkorumpovaného srdce Británie, pumpující strach, dezinformace a nenávist do celé společnosti.

To, že tolik Skotů, jimž ze všech stran nadávají, že jsou to hlupáci, podvodníci a nevděčníci, odmítlo se nechat zastrašit, je samo o sobě politickým triumfem. Jestliže se rozhodnou hlasovat pro nezávislost, učiní tak navzdory nejen westminsterskému konsensu, ale i jeho vynucovatelům: oněm samolibým lidem, kteří tvrdí, že mluví jejich jménem.

Podrobnosti v angličtině ZDE

17.9.2014

Pokud ve čtvrtek budou Skoti hlasovat pro svou nezávislost, komentátoři se budou pak snažit analyzovat dlouhodobé příčiny této skutečnosti. Někteří právem budou poukazovat na rozklad někdejších mocných celobritských faktorů soudržnosti. Kdysi asertivní protestanství přestalo být dominantním náboženství a kulturou v Anglii, ve Walesu, ve Skotsku i v části Irska. Muži a ženy v těchto zemích spolu už nemohou sdílet hrdost a výhody britského impéria tak, jak z něho kdysi disproporční měrou měli prospěch právě Skoti. A i když Transparency International stále ještě uvádí Spojené království jako jednu z nejméně zkorumpovaných zemí na světě, která v tomto smyslu předstihuje Francii, Spojené státy, Belgii i Irsko, mnoho Skotů přijalo přesvědčení, že "westminsterské elity" jsou prohnilé a že jen malý politický celek dokáže být čistě a řádně demokratický, píše v deníku Guardian Linda Colley, profesorka historie na Princeton University.

Výraznější, méně kompromisnický, často utopický nacionalismus, který nyní ovládl některé Skoty, má ekvivalent v některých jiných částech světa. Částečně je to v důsledku tvrdého pokroku globalizace, která vedla v mnoha zemích k prosazení distinktivnější a útěšnější místní totožnosti. Tento trend je zvlášť viditelný v Evropě, protože ta obsahuje tolik starobylých, kulturně odlišných komunit - jako jsou Katalánci ve Španělsku - kteří nemají vlastní stát, ale chtějí ho mít Avšak rostoucí touha oddělit se od existujících politických unií je zjevná i v jiných částech světa. V Texasu je aktivní separatistické hnutí, Texas se stal součástí USA teprve r. 1845, a je bezpochyby dostatečně velký a bohatý, aby mohl prosperovat jako samostatný stát.

Jak poznamenal John Stuart Mill v souvislosti s Irskem, jakmile si země a regiony dostatečně oblíbí myšlenku nezávislosti, politické ústupky jejich vládců ztratí efektivnost, protože mužům a ženám v takových zemích už nestačí jen ústupky shora. Chtějí jen nezávislost. Jestliže dospěla většina Skotů do tohoto kritického stádia, není to jen v důsledku dlouhodobého britského vývoje a změn v mezinárodní situaci a v mezinárodních tlacích, ale také v důsledku krátkodobějších faktorů. Zejména, pokud dojde ke skotské nezávislosti, stane se to především proto, že všichni hlavní protagonisté v tomto boji selhali a řádně nepochopili atraktivitu a dopady různých druhů nacionalismu.

Co se týče šéfů hlavních politických stran ve Westminsteru, ti často vůbec nebyli schopni vnítam důležitost a nestabilitu pocitu národní totožnosti alespoň ve dvou aspektech. Na jedné úrovni selhali v tom smyslu, že se nepokusili, tvůrčím způsobem a systematicky, nahradit staré, rozkládající se rekvizity britského unionismu novými argumenty a novou podporou. Také selhali i v tom smyslu, že vůbec nepředpokládali a neudrželi krok s výzvami, vzniklými v důsledku nového a podnikavějšího skotského nacionalismu.

Litanie chyb a omylů je deprimující. Rozhodnutí Margaret Thatcherové použít Skotska jako testovacího území pro zavádění daně z hlavy (poll tax), bylo zjevně nejkatastrofálnějším pokusem o fiskální inženýrství od doby, kdy Londýn v šedesátých letech osmnáctého století uvalil kolkovou daň (stamp tax) na americké kolonie. Thatcherová nechápala, že unie se Skotskem byla v praxi vždycky jen omezená. Od samého začátku si Skotsko zachovalo svůj vlastní právní, vzdělávací a náboženský systém a tradičně mu vládly jeho vlastní domácí osobnosti. Je tragicky ironické, že Thatcherová, arciprorokyně omezeného státu, chtěla roztrhat tuto formuli nepřímé správy Skotska a vnutit mu radikálně nové způsoby. To je důvodem, proč tolik lidí Thatcherovou ve Skotsku dosud tolik nenávidí.

Nová labouristická strana Tonyho Blaira se snažila trochu víc, protože její šéfové znali Skotsko lépe a více ho potřebovali. Jenže i při formulaci decentralizace z devadesátých let Blairova vláda nešla dostatečně daleko. Odmítla přijmout systematický federalismus, který by platil i pro Anglii, a vytvořila nový skotský parlament a místní volební systém, který pomohl Skotské nacionalistické starně získat tak velké množství moci, kterou nikdy předtím neměla. Tím, že Blair zahájil nepopulární válku v iráku, umožnil nacionalistům argumentovat, že britská Unie je jen mašinérií, která zatahuje Skotsko do prodělečných a drahých zahraničních vojenských agresí.

Co se týče nynějšího premiéra Davida Camerona, jeho chyby jsou známé. Odmítl akceptovat třetí možnost pro skotské referendum, totiž maximální decentralizaci v rámci Unie, a tak nezískal chválu pro politiku, kterou nyní na poslední chvíli byl nucen přijmout. Dovolil Alexi Salmondovi, aby zformuloval otázku pro referendum a vytvořil časový plán. A jak sám Cameron přiznává, domníval se, že dlouhá kampaň před referendem bude mít katartický účinek. Jenže nacionalismu je historicky jednou z nejvznětlivějších a nejnestabilnějších lidských vášní. Jeho předpoklad, že dlouhá debata o budoucnosti a totožnosti Skotska pročistí vzduch a povede ke konsensu bylo jako zapálit oheň v naději, že vyhoří a zhasne.

Pro mnoho Skotů je všechno tohle důkazem, že Londýn je izolovaný a zabývá se jen sám sebou. Lze ve skutečnosti však argumentovat obráceně: Důvodem, proč je Westminster tak neschopný reagovat na nacionalismus a na otázky národní totožnosti, je, že londýnští politikové fungují ve městě, které je už dlouho samou svou podstatou kosmopolitní. Londýn není jen mezinárodním finančním centrem, je to také jedním z etnicky nejrozrůzněnějších míst na světě. V Londýně lidé hovoří třemi sty různými jazyky a - podobně jako v mnoha jiných anglických městech - více než polovina jeho obyvatelstva se charakterizuje jako neběloši. Naproti tomu v Edinburku je jen 8 procent obyvatel neběloši a to je dvakrát tolik, než je průměr pro celé Skotsko. Je proto sotva překvapující, že (nikoliv všichni) Skoti prosazují takovou míru kulturního a etnického nacionalismu, jaký je mnoha politikům ve Westminsteru nesrozumitlený.

Kromě toho, to nejsou jen westminsterští politikové, kteří občas nedokáží řádně porozumět národním aspiracím. Jedním z nepochybných úspěchů britské Unie bylo, že během století brzdila anglickou národní asertivitu, avšak to pak vedlo k tomu, že někteří aktivisté ze Skotské nacionální strany berou anglické sebeuspokojení za něco automatického.

Argument, že referendum je jen otázkou pro obyvatele Skotska, je samozřejmě svou podstatou nepravdivý. Rozhodnutím z 18. září budou postiženi nejen Skoti, ale i Angličané, Velšané a obyvatelé Severního Irska. Z opakovaných průzkumů veřejného mínění vyplývá, že jasná většina v těchto třech zemích si silně přeje, aby Skotsko zůstalo součástí Spojeného království. Pokud z něho Skotsko odejde, budoucí rozdělování majetku bude stát Angličany, Velšany i lidi ze Severního Irska peníze, čas, vlid a tvář, a přesto nemají žádný způsob, jak se k této věci demokraticky vyjádřit. Je těžko pomýšlet na lepší předpis pro budoucí resentimenty a rozbroje.

Je pořád ještě možné, že se to všechno dá zvládnout: že i když Skoti budou hlasovat za nezávislost, političtí aktéři ve všech částech Spojeného království budou reagovat pozitivně a společně vytvoří nová konstruktivní řešení, možná volnou federaci britských ostrovů. Jenže automatické to není. Jak si připomínáme stoleté výročí vypuknutí první světové války, tato kampaň o referendu může být dalším příkladem, jak lehce dokáží převládnout ostré ideologie, kmenové vášně, dlouhodobý pocit křivdy, přílišný optimismus a politické chyby. Má to pak následky, které dlouho postihují životy milionů lidí.

Kompletní článek v angličtině ZDE

18.9.2014

Název kultovního pořadu nabývá v souvislosti se skotským referendem o vystoupení ze Spojeného království nový význam. A mimochodem, tato asociace se satirickým anglickým seriálem Jistě, pane ministře není nijak nepatřičná. Skotské Yes pro samostatnost Skotska nemá jen čistě nacionální či separatistické pozadí, ale je odpovědí do značné míry i na to, čemu se kultovní seriál vysmívá. Je jisté, že Skotové dopíší dnešním referendem poslední kapitolu tohoto anglického seriálu. Její obsah je však těžko odhadnutelný.

To Barry mířící domů do Aberdeenu, v tričku s velkým Yes na prsou, se kterým jsem včera mluvil na pražském letišti, měl jasno: "Věříme Alexu Salmondovi, samostatné Skotsko se bude mít lépe!" Na moji námitku, že na samostatnost má sice každý národ právo, ale že budoucnost vidím ve sjednocené Evropě a užší integraci, překvapivě odpověděl: "Skotsko sice chce vystoupit ze Spojeného království, ale chce být členem Evropské unie."

Na rozdíl od Anglie, kde premiér Camoron naopak plánuje referendum o setrvání resp. vystoupení z EU. Varianty možného vývoje Velké Británie jsou opravdu různé. Jisté je, že skotský boj o nezávislost není žádný primitivní separatismus, ale je logickou reakcí na nefunkčnost demokratického systému na Ostrovech. Skotové totiž vidí, že žádná politická strana, dokonce ani Labour Party, ve Westminsteru zájmy skotského lidu nehájí. Je to rekce na aroganci politiků, korupci a na to, že všechna zásadní rozhodnutí dělají bez ohledu na přání obyčejných lidí politici ve Westminsteru spolu s finančníky ze City. Skotové chtějí změnu, chtějí jiné Skotsko a spravedlivější společnost.

Jak dopadne referendum, a zda se případně bude samostatným Skotům dařit lépe, nelze předvídat. Názory se různí. Hlavní debaty se vedou okolo ekonomických důsledků, zdrojů ropy, samostatné měny a mezinárodní pozice samostatného Skotska. Varovná jsou některá ekonomická čísla. Například fakt, že obrat Royal Bank of Scotland je desekrát větší než HDP celého Skotska! Při znalosti příčin bankrotu Islandu, který vykazoval podobná data, mrazí.  Používat britskou libru by patrně Skotové mohli i nadále, obdobné příklady totiž fungují i jinde. Panama používá jako měnu americký dolar i bez formální dohody s USA.  Rovněž v Černé Hoře se platí Eurem, ačkoliv tato země není členem EU. Vítězství SNP,  Skotských šťouralů v nose (Scotish Nose Pickers), jak jim ironicky přezdívají zastánci setrvání v Unii, bude mít nepochybně mezinárodní dopad.

Velmi pozorně skotské referendum sledují Katalánci i Belgičané. Ovšem i tento mezinárodní dopad může být dvojsečný. V případě ekonomicky a politicky neúspěšného samostatného Skotska, může touha po samostatnosti ve všech koutech světa značně ochladnout.

O rozchodu dvou národů, ne sice po 300 letech, jako v případě Skotska a Anglie, víme něco i my. Ovšem i naše, více než dvacetiletá zkušenost není jednoznačná. Zda se Čechům a Slovákům daří po rozpadu Československa lépe, není jisté. Skoro bych řekl, že se nám daří hůře, ale souvislost bych neviděl tolik v samotném rozpadu společného státu.  Za politický marasmus a ekonomickou krizi mohou spíše mnohá jiná špatná rozhodnutí našich politiků a utahování šroubů globálního kapitalismu.

Na rozdíl od nás však Skotové pochopili, že je čas na změnu. Aby nastala, nestačí se bavit satirickými pořady typu Jistě, pane ministře. Skotové dávají jasně najevo, že kritizovat politiky v hospodách ani jinak švejkovat není jediný výraz politické angažovanosti, jak si bohužel, myslí většina Čechů.

Zastánci Unie bijí na poplach, bývalí premiéři Major i Brown, podnikatelé, bankéři i Královna. Tvrdí, že obě samostatné země ztratí ekonomicky i politicky. Alistair Darling (LP), vůdce hnutí Better Together, však dostal v televizní debatě od jednoho diváka v publiku tvrdou otázku: " Pokud nám má být lépe spolu, proč už nám není lépe teď?!"

V jednom mají britští zastánci zachování statu quo pravdu. Velká Británie bez Skotska bude méně mocná. Pokud to však bude znamenat méně moci pro politiky z Westminsteru a finančníky ze City, lze Skotům jen gratulovat a držet palce.

18.9.2014

V diskuzích o adopci dětí homosexuálními páry či o homosexuálním manželství, jak je běžné v mnoha zemích na západ od nás, se často zapomíná na dějiny manželství. Rád bych odkázal na zajímavé informace na stránkách Brown University.

Podle nich se ve středověku brali lidé z lásky jen v nižších majetkových. Manželství u bohatších lidí bylo bráno především jako způsob převádění majetku, tedy bylo často nešťastné. Chudí venkované prý běžně ani manželství neuzavírali, neboť k tomu nebylo majetkových důvodů.

Pro církev bylo manželství způsobem, jak kontrolovat sexuální aktivitu. Tak např. mít sex pouze z důvodu rozkoše bylo vnímáno i v rámci řádně sezdaného manželství jako hříšné. Jediné ospravedlnění sexuality bylo plození potomstva.

O postavení žen v té době se lze dočíst výmluvná slova na stránkách historyofwomen.org. Podle anglického zvykového práva té doby žena po sňatku „zmizela“ jako samostatný subjekt práva po svém sňatku: právně za ni fungoval její muž. Manželství bylo často uzavíráno v dětském věku, a pokud došlo ke znásilnění a v důsledku znásilnění k otěhotnění, soudy měly tendenci vnímat otěhotnění jako Boží svolení.

Ženy byly vychovávány církví, že jsou nástrojem ďáblovým, že Adam byl stvořený dříve a Eva byla tělo z jeho těla, určená k tomu, aby mu sloužila. Vdané ženy musely být cudné, tedy musely si zakrývat vlasy, skrývat ňadra za korzety atd.

To všechno se začalo měnit s tím, jak manželství bylo stále častěji považováno a prosazováno jako akt vztahu mezi dvěma si rovnými lidmi, kteří se milují. Sexualita v takovém pojetí nemohla být ďábelstvím, ale naopak výrazem vzájemné lásky, žena nemohla být nesvéprávný otrok, ale naopak rovnocenný partner.

Podstatné najednou bylo to, zda ti dva lidé jsou spolu šťastni, nikoli to, zda se právním úkonem manželství podařilo jejich rodičům uspokojivě vyřešit transfer majetku. Toto romantické pojetí manželství, kdy vzájemná láska je rozhodující, je dnes naprostý základ naší společnosti, a přesto je naprosto proti staletým tradicím našich předků. Středověké autority by takový ideál manželství prohlásily za naprosto zrůdný, protipřirozený, proti Bohu zaměřený.

A samozřejmě v okamžiku, kdy došlo k modernímu pojetí manželství, kdy žena už není pouze majetek muže, ale má právo být šťastná a milovat a být milována, se musel umožnit i rozvod, umožnilo se ženám studovat a pracovat, mít nezávislý příjem, umožnilo se jim býti svobodnými matkami bez společenského cejchu (např. mimomanželské děti byly dříve chápány jako bastardi, aniž by v nejmenším mohly za to, kde se narodily) – to všechno jsou mnohem dalekosáhlejší změny než připuštění manželství homosexuálů, které prostě vyplývá z principu milostné lásky mezi dvěma lidmi a manželství jako jejího naplnění.

Ostatně obecnou pravdou se stalo dávno před legalizováním homosexuality, že člověk nemůže své lásce poručit, že láska je něco osudového – jsou o tom celé romány a básně, které jsou základem naší moderní civilizace. No a homosexualita není nic jiného než to, že člověk se zamiluje do člověka stejného pohlaví.

V souvislosti s důrazem na lásku a štěstí místo majetku a poslušnosti se také změnilo postavení dítěte. Dítě má mít milující rodiče, milující i milující se rodiče. To je základ, ostatní je podružné.

Sex and Spouses: Marriage, Pleasure and Consummation ZDE

The History of Female Oppression ZDE

18.9.2014

Blitzkrieg je mýtus západní žurnalistiky vynalezený v komentářích k relativně ortodoxnímu polskému tažení německé Wehrmacht na podzim 1939. Toto tažení odpovídalo spíše mnohem starším koncepcím Vernichtungsgedanke, rychlému zničení nepřátelských sil, jen zčásti vedenému novými prostředky. Původ Vernichtungsgedanke sahá až do dob Friedricha II. a archetypální postavou je zde thébský generál Epameinóndás, vítěz v bitvě u Leukter (371 př. n. l.); a dále samozřejmě šlo o Bewegungskrieg, manévrový boj, jehož patrně první zaznamenaný případ představuje Hannibalova bitva u Kann (216 př. n. l.). Polovina polských ztrát na podzim 1939 připadla na vrub německému dělostřelectvu, což rozhodně nepředstavuje typický výsledek tažení, v němž rozhodují obrněné jednotky a bombardéry. V podobě koherentní doktríny nikdy nic takového jako „Blitzkrieg“ neexistovalo, samotný výraz se nevyskytuje v žádných oficiálních německých dokumentech týkajících se tažení 2. světové války.

Protože však výraz přece jen existuje a přes širokou kritiku ho řada historiků a zejména populárních prací stále používá, co by se jím vlastně dalo označit?

Nejspíše ještě specifický styl ofenzívních vševojskových operaci, které vedlo Německo v letech 1939-1942, v kontrastu s pozdějšími ofenzívními vševojskovými operacemi Spojenců. Kde se tedy tento styl vzal?

Organizační předpoklady

Carl von Clausewitz teoreticky shrnující praxi válčení v napoleonských dobách si už byl dobře vědom toho, že obrana je silnější forma války, než útok. Moltke starší (Helmuth Karl Bernhard von Moltke) navíc pochopil význam technologických změn, k nimž došlo od Clausewitzových dob do do 60. let 19. století, jako byla výměna mušket za zadovky s drážkovanou hlavní a mnohem modernější děla se sofistikovanou municí. To jej vedlo k dalšímu posunu od tradičního důrazu na frontální útok mas pěchoty v opotřebovací válce k vyzdvihování obchvatu, což se ještě později vyvine v posedlost Alfreda von Schlieffena obkličovacími operacemi.

Kromě toho se ale Moltke starší zabýval logistikou a především mu došlo, že doba celých armád manévrovaných výlučně jedním velitelem je definitivně pryč, takže bude nutno provést organizační změny odpovídající relativně nezávislému působení armád a sborů. Žádný jeden geniální velitel kontrolující osobně všechny parametry válečného úsilí už v jeho době nemohl existovat, bylo tedy nutno přijít se sofistikovanější kolektivní organizací. Namísto slepého plnění do detailu vypracovaných rozkazů od zeleného stolu bylo třeba působit tak, aby velitelé používající vlastního úsudku plnili celkový záměr nadřízeného a časový harmonogram s přihlédnutím k místním aktuálním podmínkám, které mohou včas znát pouze oni (později Auftragstaktik, dnes v Bundeswehru Führen mit Auftrag).

Organizační decentralizace, kterou ještě hluboko v 19. století Moltke zahájil, umožnila později během I. světové války německé armádě taktickou revoluci „za pochodu“. Britské vojenské myšlení, které v podmínkách přidělování důstojnických hodností podle třídní příslušnosti a s nepříliš početným profesionálním mužstvem rekrutovaným z řad chátry lpělo na rigidních lineárních formacích a palebném boji stupňovaném technologickým rozvojem, k takovým změnám nebylo disponováno - a francouzské posedlé kultem velkého vojevůdce Napoleona a jeho nepovedeného synovce také ne. Britský pokus zavést zmíněný typ řízení jednotek (mission type command) se odehrál teprve na konci 80. let 20. století a selhal.

V armádách předních mocností Moltkeho doby se technologický pokrok přijímal převážně receptivně, v nejlepším případě se k němu přistupovalo jako k pouhému prostředku vystupňování palebné síly v rámci tradičnějšího válčení.

Organizační a doktrinální změny, s nimiž v Německu začal Moltke starší, byly dále prohloubeny během defenzívní fáze I. světové války na západní frontě - zatímco na frontě východní, kde nikdy nedošlo k plnému přechodu na zákopovou válku, byly paralelně rozvíjeny některé ofenzívní techniky. Jestliže Moltke posílil především autonomii velitelů jednotlivých armád a sborů, model elastické obrany v hloubce, kterým Němci pod vedením Ericha von Ludendorffa reagovali na zkušenost s Materialschlacht na Sommě, vyžadoval kvůli pružnosti reakce na protivníkův průlom další oslabení pravomocí „hradních generálů“ vzdálených od fronty – a naopak zesílený důraz na schopnost ještě nižších velitelů pružně reagovat na aktuální situaci v místě.

Moltke přešel k rámcovým rozkazům, kdežto první taktická revoluce I. světové války přinesla navíc zásadu „v kritické situaci nečekat na rozkazy a jednat samostatně“, o čemž Moltke sice hovořil, ale bylo to v rozporu s poměry ve feudální pruské armádě. Především organizační pružnost ostře kontrastující s populární představou „tupého prušáckého drilu“ Němcům během I. světové války umožnila v podmínkách nedostatku mužstva a materiálu držet západní frontu do roku 1918. V případě lokálního průlomu fronty Němci reagovali rychleji a efektivněji než protivník stále spoléhající na podrobné centrálně vydávané rozkazy.

Podmínkou fungování tohoto modelu byl vždy předpoklad, že podřízený musí pochopit smysl rozkazu, místo aby jej jen bezmyšlenkovitě plnil, a je přitom vycvičen tak, že dokáže jednat samostatně. Z druhé strany nadřízený nesmí vydávat více rozkazů, než je nutné, přičemž ty, které vydá, musejí být formulovány stručně a naprosto srozumitelně. A je důležité doplnit, že i samotný způsob, jakým německá taktická revoluce od roku 1915 vznikala, strukturálně odpovídal této zásadě. Šlo o kolektivní dílo zahrnující také nižší taktické velitele, Ludendorffem pouze koordinované. V jiných armádách se podobné přístupy zahrnující programově praktické zkušenosti a nápady nižších velitelů systematicky nevyskytovaly, případně vznikaly mnohem později (Čujkov v SSSR, v Británii tragicky a neúspěšně Wigram).

Důraz na kompetenci nižších velitelů a poddůstojníků byl dále vystupňován po roce 1918 v Reichswehru vedeném Hansem von Seecktem. Kádrová armáda vyžadovala, aby důstojník dokázal vykonávat funkci o dva stupně vyšší, než jakou byl aktuálně pověřen – tedy aby detailně rozuměl ještě i práci velitele svého nadřízeného. Za takových okolností nebylo nereálné očekávat, že nižší důstojník zvládne vlastní úkol na základě rámcového rozkazu. Během 30. let se navíc přistoupilo k praxi stáží důstojníků u jiných zbraní – například pěšák nějaký čas sloužil u dělostřelců – což později velmi napomáhalo lepší koordinaci vševojskových operací.

Nic s touto specificky německou vojenskou kulturou nekontrastuje více než amatérský způsob, jímž válku vedl původně rakouský frajtr a frontový kurýr Hitler, jehož neschopnost porozumět dělbě práce v organizaci, zarytý tlak na neustálou kontrolu nad profesionálními veliteli, jimž kvůli mindráku amatéra nedůvěřoval, a sklon k tyranskému mikromanagementu podřízených vedly v roce 1942 ke zmrzačení organizace německé armády profilované už od bitvy u Jeny jako protijed vůči tyranii „geniálních“ jednotlivců. Když filosof Theodor W. Adorno v roce 1944 napíše, že Třetí říše i ve vojenské oblasti zničila invenci a nahradila ji slepým spoléháním na rutinu a technický pokrok, bude to pravda. Povýmarský politický systém se neslučoval s vojenskou tradicí vyrůstající z Moltkeho.

Taktické předpoklady

Druhá taktická revoluce v Německu proběhla počátkem roku 1918 v rámci příprav na ofenzívu po vyřazení Ruska z války. Tyto změny již bezprostředně předcházely tomu, co bude později populárně označováno jako „Blitzkrieg“.

Přínosy ke vzniku „Blitzkriegu“ ovšem ani zdaleka nezahrnují jen německé autory. Na vývoj německé ofenzívní taktiky mělo například velký vliv pojednání francouzského kapitána Andrého Laffargua „Útok v zákopové válce“ z roku 1915, kterému samotní Francouzi nevěnovali větší pozornost a Britové jej zcela ignorovali. Němci se jednoho výtisku zmocnili při lokálním útoku, stať nechali přeložit a široce ji diskutovali.

Laffargue prosazoval nenadálý útok usilující o hluboký průlom nepřátelské obrany. Útoku předchází náhlá dělostřelecká příprava vedená do hloubky obrany, s důrazem na napadení dělostřeleckých baterií. Útok měl poté být proveden na jeden zátah, jeho váha měla nepřítele ochromit a vyvést z rovnováhy, předejít tomu, aby dokázal účinně reagovat. Aby se otřesu a paralyzování protivníka co nejlépe využilo, navrhoval Laffargue postupovat okamžitě co nejdále do hloubky obrany. První útočící vlna má za úkol pouze identifikovat pevnůstky a další centra odporu, přičemž je obejde a postupuje dále, jejich redukci přenechává následujícím útvarům. Posledně zmíněná zásada ostře kontrastující s tradičním uvažováním v lineárních formacích s důrazem na zabezpečení křídel později bude charakterizovat „Blitzkrieg“ jako nic jiného.

Ofenzívní německá doktrína z roku 1918 se zcela rozchází s dobovými představami typu „dělostřelectvo dobývá, pěchota obsazuje“ a klade důraz na neutralizaci a supresi jako hlavní cíl dělostřelecké palby. Dělostřelectvo následující „šokovou doktrínu“ Georga Bruchmüllera („Durchbruchmüllera“) nemělo konat podle systému předem naplánovaných paleb zaměřených na zničení protivníka, ale naopak úzce koordinovat činnost s pěchotou, která navíc dostala vlastní lehká hipomobilní děla. Úderné oddíly (Stoßgruppen) soustředěné kolem lehkého kulometu se staly předobrazem taktiky družstva přežívající v Německu až do doby velmi nedávné. Byly nasazovány v druhé vlně za průzkumníky a útočily zpravidla společně s plamenometníky. Jednotky třetí vlny podporovaly palbou útok a chránily křídla. Za nimi postupoval zbytek divize provádějící redukci obklíčených kapes.

Útočná taktika osmnáctého roku uspěla, ale závisela na svalové síle vojáků a koní a chyběl jí tedy potenciál pro využití průlomů k dalšímu postupu zničeným terénem do hloubky rozvrácené obrany. Německo vyrobilo za celou I. světovou válku jen pár desítek nepříliš kvalitních tanků.

Technické předpoklady

Britové, kteří ignorovali Laffarguea, hledali technické řešení problémů spojených se zákopovou válkou. Měli více zdrojů a širší průmyslovou základnu než Němci, takže se soustředili nejprve na masivní nasazení dělostřelectva. V září 1916 pak přivezli na bojiště tanky, nový typ zbraně pro průmyslové válčení, která při útoku na připravená postavení nahradila takřka již nepoužitelnou hipomobilní jízdu.

Koncepce prvních britských bezvěžových tanků s kasematovou lafetací zbraní se však neosvědčila a mezi válkami prakticky všichni konstruktéři následovali vzor v podobě věžového tanku Renault FT s motorem vzadu, prvního úspěšného francouzského typu, jenž nebyl odvozen od pásového traktoru.

V meziválečném období došlo k velkým, byť spíše nenápadným změnám v konstrukci zvyšujícím spolehlivost tankových motorů, převodové soustavy a pásů. Z mechanicky křehkého stroje trpícího řadou poruch se stala konečně relativně spolehlivá zbraň.

Zatímco v Rudé armádě ještě během II. světové války a dokonce i po ní zabezpečovala komunikaci mezi tanky praporková signalizace, přičemž radiostanicí byl dlouho vybaven jen tzv. velitelský tank, Němci byli první, kdo začal důsledně používat ve všech tancích tehdy dostupné lampové vysílačky a také vnitřní komunikační systém osádky (interkom). U některých vozidel byl interkom vyveden na zadní část korby a zakončen polním telefonem, což usnadňovalo komunikaci s doprovodnou pěchotou, která během této války stále viděla mnohem lépe, než ten nejlepší optikou vybavený tank.

Některé inovace v konstrukci tanků Němcům unikly, nebo je aplikovali jen pomalu. To se týkalo technologií odlévání odolnějších součástí tanků (věží, masky kanónu), než jaké vznikaly v té době svařováním, neřkuli nýtováním; dále revolučního Christieho podvozku či využití dieselových motorů, které masivně zvyšovaly požární bezpečnost a umožňovaly spalovat mnohem méně kvalitní palivo.

Původně u námořního letectva vznikla myšlenka střemhlavých bombardérů schopných na rozdíl od strojů bombardujících ve vodorovném letu zasahovat cíl velmi přesně, navíc méně ohrožených protiletadlovou palbou. Jedním z prvních strojů schopných tohoto manévru byl americký palubní stíhací bombardovací dvouplošník Curtiss F-11C Goshawk. Dva kusy exportní verze Curtiss Hawk II získal od Göringa Ernst Udet zodpovědný za technický rozvoj Luftwaffe – a z tohoto důvodu podporoval vývoj letounu Ju-87 Stuka, který reprezentoval ve své době ideální podporu obrněných divizí.

Jestliže letectvo a obrněné či výsadkové jednotky představovaly elitní útvary ozbrojených sil, pěší divize zůstaly levným komponentem Wehrmacht, do nějž se příliš neinvestovalo a zůstával převážně hipomobilní. Německo s nedostatkem benzínu ve skutečnosti nemělo kapacity k úplné motorizaci armády. Pěšáci sice dostali výborné kulomety MG 34 a kvalitní ruční granát Model 24 Stielhandgranate, většina vojáků však zůstala vybavena opakovačkou Mauser 98k, zbraní konstrukčně, ale ve statisících případů i fyzicky pocházející z období I. světové války; původně rakouské divize dokonce ještě během mnichovské krize používaly již zcela nevyhovující mannlicherovky. Zavádění samopalů MP 40 bylo podstatně pomalejší, než jak sugerují „realistické“ válečné filmy, a kromě výsadkových jednotek zpravidla platilo, že samopalem disponuje pouze velitel. Lehký minomet 5 cm Granatwerfer 36 byl kvalitní podpůrná zbraň, ale náročná na výrobu a s dostřelem pouze 510 m, které nikdy nebylo k dispozici dostatečné množství; 8 cm Granatwerfer 34 byl vhodnější zbraní, která nicméně nijak nevynikala nad zahraniční protějšky. Protitankový kanón 3.7 cm PaK 36 představoval konvenční zbraň 30. let a v době vypuknutí války už nestačil na střední a těžší typy francouzských, britských a sovětských tanků. Pěchotní dělo 15 cm sIG 33 bylo ve své kategorii mimořádně výkonné, ale vážilo 1 800 kg a dokázalo dělenou municí z horizontálního závěru vystřelit pouze 2-3 rány za minutu. K podpoře operací proti obklíčeným kapsám nepřátelského odporu se jistě dobře hodilo, k mobilnímu boji už o dost méně.

Klíčovým předpokladem úspěšných německých operací první poloviny války byl rozvinutý komunikační systém v Evropě. Bez něj se doprava a logistické zabezpečení rapidních operací ukázaly nemožnými. Počátkem října 1941 už přišlo Německo na sovětských „cestách“ o 120 000 nákladních automobilů, vesměs ukořistěných při tažení v Evropě. Mezitím automobilky přecházely pomalu na výrobu obrněných vozidel a motorizovanou silniční přepravní kapacitu z roku 1941 se Němcům nikdy nepodařilo nahradit.

Vševojskové operace Wehrmacht v první polovině války byly podmíněny převahou ve vzduchu. Luftwaffe ovšem nikdy nebyla tak silná, jak věřili její příznivci, což vyplývalo z nedostatku strategických materiálů a pohonných hmot i počátečních chyb při rozhodování o dalším rozvoji. Většina prvních protivníků měla malá a zastaralá letectva, Francie v roce 1940 letectvo šetřila na „potom“, které se ukázalo být kapitulací. Sovětské letectvo bude zničeno prvním úderem na zemi, jeho obnova se značně protáhne. Až zmizí letecká převaha, skončí i „Blitzkrieg“.

Teoretické předpoklady

Britský historik sir Basil Liddell Hart v reflexi jatek I. světové války zdůrazňoval nepřímou strategii. Hledal způsob omezení obrovských ztrát během vojenských operací a byl přesvědčen, že právě nepřímá strategie je to, co může fungovat. Jeho meziválečný vliv v Británii byl minimální, v Německu však byl čten a Guderian ho ve své knize Achtung! Panzer! výslovně zmiňuje.

Podle Liddella Harta spočívá nepřímá strategie na dvou principech: Přímý útok na nepřátelskou pozici téměř nikdy nefunguje a velitel by se o něj ani neměl pokoušet. Za druhé, nepřítele je třeba vyvést z rovnováhy, čehož se nedosáhne samotným hlavním útokem, ale jde o podmínku, již je třeba splnit ještě před útokem – mimo jiné tím, že nepřítel nebude mít jistotu o záměrech útočníka. Psychika je zde důležitější, než materiální skutečnost.

Liddell Hart mezi válkami navrhl složení obrněných jednotek kombinovaných z tanků, mobilní pěchoty („tanková námořní pěchota“) a mobilního dělostřelectva, tj. koncepci velmi blízkou obrněné divizi, kterou později v Německu navrhl Guderian.

Britský generál John Frederick Charles Fuller už v roce 1919 navrhoval zavedení kompletně mechanizovaných vojenských formací. To se mu nepodařilo prosadit ani později a armáda mu navíc nevytvořila podmínky pro rozvoj teoretické koncepce paralelně s výkonem velitelských povinností, na něž rezignoval. Fuller se postupně odklonil od demokracie, která podle něj není schopna prosadit vojenskou reformu, a patřil k předním příznivcům britských fašistů sira Edwarda Mosleyho. Fuller byl 20. dubna 1939 hostem na oslavě Hitlerových padesátých narozenin a oba okultisté se při té příležitosti zúčastnili přehlídky německých mechanizovaných jednotek. Britská armáda Fullera coby záložního důstojníka v době II. světové války kvůli politické nespolehlivosti neaktivovala.

Britský generál Giffard Le Quesne Martel za I. světové války spolupracoval s Fullerem na vývoji tankové taktiky a později se zabýval zejména využitím tanků pro ženijní účely. Byl autorem kontrovezní meziválečné koncepce průzkumného tančíku. Jakožto velitel britských tankových vojsk v letech 1940-1943 bývá zmiňován mezi autory, kteří byli mezi válkami v Německu čteni, aniž by však byl specifikován konkrétní vliv. Je pravděpodobné, že jako vojenský atašé v SSSR měl později větší vliv tam, než v Německu.

Britská taktika použití tanků, jakkoliv rozvinutější, než francouzská, pracovala s metaforami převzatými z námořních operací („křižníkový tank“) a to ji oproti Němcům značně omezovalo.

Meziválečná kniha Charlese de Gaulla Armáda budoucnosti prosazující malou mobilní profesionální armádu, která by kompenzovala nevýhody francouzské demografické situace, byla doma v zásadě ignorována. Francie lpěla na defenzívní doktríně opřené o masovou mobilizaci záložníků, se kterou vyšla z I. světové války. Naproti tomu v Německu knihu budoucího francouzského prezidenta široce studovali a údajně ji předčítali Hitlerovi.

Když nakonec došlo na lámání chleba, západní mocnosti uplatňovaly proti Hitlerovi „doktrínu“ války v sedě („Sitzkrieg“).

Sovětské vojenské myšlení ohledně budoucích mechanizovaných operací se vyvíjelo v relativní nezávislosti na západních koncepcích, hlavní doktrinální inovátor a autor koncepce „hluboké operace“ maršál Tuchačevskij skončil během stalinských čistek v roce 1937 na popravišti. Sovětský vliv na „Blitzkrieg“ nelze přeceňovat. Guderian sice ve své hlavní knize věnoval určitý prostor sovětským tankovým konstrukcím, ty novější však před ním zůstaly utajeny a o sovětské doktríně neměl valného mínění.

Heinz Guderian, později pověstný konfikty s Hitlerem, formuloval tři principy pro použití obrněných jednotek: Překvapení, masové nasazení a vhodný terén. Ve druhé polovině 30. let navrhl podobu pancéřových divizí v zásadě tak, jak budou později postaveny: Jako mix tanků s doprovodnou mechanizovanou pěchotou a dělostřelectvem. Jeho plus proti návrhům Liddella Harta představovala mj. teze, že všechny podpůrné zbraně tanků musejí mít stejný standard pohyblivosti, dále důraz na pružné spojení – trval na tom, že každý individuální tank musí mít vlastní radiostanici (i s operátorem, osádka má být pětičlenná) a vnitřní interkom, což v mnoha armádách nebylo pokládáno za prioritu – a kromě toho požadoval taktické letectvo působící v těsné spolupráci s postupujícími obrněnými kolonami. Německá koncepce vševojskových operací se od pozdějších spojeneckých protějšků lišila v tom, že za nejnižší úroveň systematické efektivní integrace různých zbraní považovala právě divizi – a netvořila tedy zpravidla smíšené jednotky např. na úrovni praporu.

Guderianovo volání po bombardérech schopných působit coby „létající dělostřelectvo“ bylo vyslyšeno, když bývalé letecké eso I. světové války Ernst Udet prosadilo pokračování vývoje střemhlavého bombardéru Ju-87 Stuka navrženého konstruktérem Hermannem Pohlmannem. Stuky měly sehrát během polních tažení v letech 1939-1942 zásadní roli, jakkoliv se později, když Německo ztratilo převahu ve vzduchu, stal tento pomalý a zranitelný letoun velkým problémem.

Obecně lze říci, že autoři klíčových německých koncepcí sledovali technický vývoj své doby, ale nejprve sami přicházeli s nápady a požadavky a konkrétní technická řešení nacházeli až úplně naposledy, na základě předem jasných představ.

Na druhé straně není pravda, že by technický vývoj v Německu byl integrován s rozvojem vojenského myšlení. Proces vývoje zbraňových systémů se naopak do značné míry vyznačoval chaotičností, nezdravou rivalitou mezi konstruktéry a výrobci a v neposlední řadě osobními spory. Nechybělo mnoho a Erhard Milch pohřbil slavný Messerchmitt Bf-109, protože nesnášel jeho konstruktéra, a Udet zase jen tak tak zachránil Stuku před Göringem.

Německé tanky vznikající na rýsovacích prknech konstruktérů bez větších praktických zkušeností měly daleko k dokonalosti. Velká většina toho, s čím Wehrmacht dosáhla největších úspěchů, byly ve skutečnosti průměrné či podprůměrné konstrukce – zatímco později táž armáda s technicky nejvyspělejším středním tankem celé války, Pantherem, slavně prohraje.

Zejména literatura sovětské provenience se u obrněnců tradičně soustředí na fyzické ukazatele typu ráže tankového kanónu, pancéřová ochrana a pohyblivost v terénu. Tyto parametry zcela určitě mají velikou důležitost, ale německá tažení z počátku války ukazují ještě něco jiného, než o čem psávali sovětští autoři. Ti tvrdili, že protivníci Wehrmachtu měli sice často lepší tanky (i polský 7TP překonával velkou část toho, co Němci v září 1939 nasadili), ale nevypracovali správnou tankovou doktrínu. To je sice pravda, ale nikoliv celá. Německé tanky byly ergonomicky lépe navrženy, práce pětičlenné osádky racionálněji rozdělena, optické vybavení a spojení bylo lepší, než u konkurenčních konstrukcí v jiných státech. V nečasové nadsázce lze říci, že německé stroje disponovaly lepším „systémem řízení palby“ než jejich konkurenti, a také proto je dokázaly porážet, ačkoliv za nimi jinak v mnoha důležitých parametrech zaostávaly.

Závěr

Německá Auftragstaktik prosazovala především důraz na splnění úkolu, v případě potřeby bez ohledu na předchozí rozkazy, polní řády nebo doktrinální pravidla, podle individuálního úsudku příslušného vojáka. Je snad s tímto přístupem slučitelná představa, že by se německé ozbrojené síly řídily jakousi striktně definovanou doktrínou zvanou „Blitzkrieg“, kterou by prostě jen aplikovaly? Při bližším pohledu je zřejmé, že to nedává smysl.

Německá tažení z let 1939-1942 představovala sérii postupně improvizovaných invazí, které do jisté míry charakterizoval společný styl, jemuž, chcete-li, můžete říkat třeba „Blitzkrieg“, nebo také jakkoliv jinak. To podstatné ovšem nebyla doktrína, ale pružná vojenská organizace s kvalifikovaným personálem a maximálním využitím iniciativy moderně vybavených a vedených malých jednotek, organizace, jejíž teoretikové dostali možnost ovlivnit probíhající technologickou revoluci mnohem dříve a důkladněji, než jejich doma vesměs ignorovaní a v Německu pečlivě studovaní kolegové z jiných zemí. Budoucí supervelmoci SSSR a USA z tohoto stylu nakonec napodobily, co napodobit dokázaly, zatímco ostatní aspekty kompenzovaly nasazením nadbytku zdrojů, jímž Německo nedisponovalo.

Vybrané prameny:

Adorno, Th. W.: Minima Moralia. Reflexe z porušeného života. Academia, Praha, 2009.
British Army - Sir Denis Forman Kt OBE. The Second World War Experience Centre, nedatováno. http://www.war-experience.org/collections/land/alliedbrit/forman/default.asp
Clausewitz, C.: O válce. Academia, Praha, 2008.
Чуйков, B.: Тактика штурмовых групп в городском бою. http://www.vrazvedka.ru/main/learning/vopros-ob/chuykov.shtml
de Gaulle, Ch.: The Army of the Future. Hutchinson, London-Melbourne, 1940.
Der Angriff im Stellungskrieg. Hrsg. vom Chef des Generalstabes des Feldheeres Körperschaft. Berlin, vom 1. Jan. 1918.
Donat, K.: Moltke's Tactical Problems from 1858 to 1882. W. H. Allen & Co., London 1894
Fournier, R. M.: Boyd and the Past: A Look at the Utility of Ancient History in the Development of Modern Theories of Warfare. Master’s Thesis. School of Advanced Military Studies, U.S. Army Command and General Staff College, Fort Leavenworth, 2013.
Fuller, J. F. C.: Generalship. Its Diseases and their Cure. A Study of Personal Factor in Command. Military Service Publishing Co., Harrisburg, Pa., 1936.
Fuller, J. F. C.: The Foundations of the Science of War. Hutchinson, London, 1926.
Generals Balck and von Mellenthin on Tactics: Implications for NATO Military Doctrine. The BDM Corporation, Washington, 1981.
Guderian, H.: Panzer Leader. Da Capo Press, New York, 1996.
Le Quesne Martel, G.: In the Wake of the Tank: The First Eighteen Years of Mechanization in the British Army. Praed & Co., Sifton, 1935.
Liddell Hart, B. H.: The Strategy of Indirect Approach. Nabu Press, 2011.
Liddell Hart, B. H.: The Other Side of the Hill. Germany's Generals. Their Rise and Fall, with their own Account of Military Events 1939–1945. Cassel, London, 1948.
Lupfer, T.: The Dynamics of Doctrine. The Changes of German Tactical Doctrine during the First World War. U.S. Army Command and General Staff College, Fort Leavenworth, Kansas, July 1981.
Müller, M.: Vernichtungsgedanke und Koalitionskriegführung : das Deutsche Reich und Österreich-Ungarn in der Offensive 1917/1918 ; eine Clausewitz-Studie. Stocker, Graz, 2001.
Schlieffen, A.: Cannae. The Command and General Staff School's Press, Fort Leavenworth, Kansas, 1931.
The German Squad in Combat. Military Intelligence Service, War Department, Washington, 1943.
van Creveld, M.: Supplying War: Logistics from Wallenstein to Patton. Cambridge University Press, Cambridge, 2004.

(Upravená a zkrácená verze studie vyšla v časopise II. světová 8/2014: Blitzkrieg.Wehrmacht během bleskové války 1939-1941 nakladatelství Extra Publishing ZDE)

17.9.2014

42% Skotů ve výzkumu sdělilo, že se domnívají, že vláda patrně skrývá tajné ropné pole nedaleko Shetlandských ostrovů. Je mnoho rozumných důvodů, aby Skoti ve čtvrtek hlasovali pro nezávislost, ale tajné ropné pole u Shetland k nim nepatří, píše Dorian Lynskey.

Příběh začal, když David Cameron v červenci provedl krátkou neokázalou návštěvu Shetland, zjevně aby oznámil dohodu o energii pro domácnosti, ale ve skutečnosti, říkají zvěsti, aby prozkoumal nové ropné pole v Clair Ridge, tak cenné, že by mohlo znamenat nevýslovné bohatství pro nezávislé Skotsko. Teorie, která se mezi nacionalisty rozšířila jako infekce, tvrdí, že objev pole byl utajen, protože jinak by ovlivnil referendum.

To je odvážné tvrzení, ale neomezuje se na sériové konspirační teoretiky. Minulý týden průzkum YouGov provedený mezi 1 084 Skoty a zveřejněný Buzzfeedem zjistil, že 42% věří, že teorie o Clair Ridge je "zřejmě pravdivá", když 26% souhlasí s tvrzením, že MI5 patrně spolupracuje s britskou vládou, aby zabránila nezávislosti. Samozřejmě, nemohu vyvrátit existenci ropného pole. Můžu říci, že pro to neexistují důkazy, poukázat na to, že takový komplot by vyžadoval takovou míru ambice a mazanosti, jakou kampaň proti nezávislosti dosud neprokázala, a ptát se, proč by Cameron zničil své krytí tweety a fotografiemi sebe sama, jak hladí shetlandského poníka. Ale nemohu dokázat, že to pole neexistuje. Taková je magie konspiračních teorií.

Už nepomáhá psát o konspiračních teoreticích jako o zvláštní skupině excentriků. Spíše je konspirační myšlení spektrem, jež ve stále větší míře zahrnuje mnoho lidí, kteří se považují za dobře informované a duševně vyrovnané. Nemusíte hledat příklady; vyskakují samy neustále ze sociálních médií. Nedávno někdo pověsil ke statusu přítele na Facebooku komentář tvrdící, že Islámský stát byl vytvořen CIA a že videa stínaných rukojmích byla zfalšována. Byl si tím velmi jistý.

Konspirační teorie na sociálních médiích obvykle nabývají formy obrázku s dramatickým tvrzením a několika nezdrojovanými a/nebo neprůkaznými fakty, podporujícím čtenáře, aby to sdíleli a připojili se tak k armádě nebojácných hledačů pravdy, kteří vyzráli na autority. Možná jste viděli nedávný příklad, který tvrdil, že BBC stáhla Jeremyho Bowena z Gazy, protože je příznivcem Hamasu, ačkoliv Bowen byl prostě na dovolené.

Toto léto se svou hororovou hostinou poslalo stroj na konspirační teorie do nadměrných obrátek. Ukrajina sestřelila let MH17, aby získala sympatie a démonizovala Rusko. Islámský stát byl vytvořen americko-sionistickým spiknutím s kódovým jménem Sršní hnízdo, aby destabilizoval region a ochránil Izrael. Vlády plánují karanténu pro celá města pod hlavní namířené pušky, pokud se bude epidemie eboly šířit.

Existují velmi dobré důvody být skeptický ohledně motivů a pravdomluvnosti západních vlád a médií, do určitého bodu. Ale ti kdo automaticky zpochybňují BBC a CNN jsou pozoruhodně důvěřiví, když přijde na jiné zdroje. Přinejlepším to znamená retweetnout nezdrojovaný mem bez kontroly toho, zda je pravdivý; přinejhorším to znamená souhlasit s propagandou. Nejdivočejší teorie o MH17 a Islámském státě nepocházejí od odvážných klávesnicových bojovníků, ale z ruských a íránských státních médií.

V atmosféře (pochopitelného) antipolitického, antielitistického sentimentu jsou teorie, které odporují mainstreamovým názorům, považovány za spíše pravdivé, než naopak, a žádné množství dat nebo popírání je nemůže potlačit. Ale logika je chybná. Skutečné skandály obvykle vyrůstají z arogance, nekompetence a krátkodobého pohledu, ne z labyrintových spiknutí vyžadujících celoživotní diskrétnost stovek spiklenců. Příznivci Noama Chomského hlasitě oponují konspiračním teoriím, protože odvádějí hněv, který by měl být zaměřen na skutečné zločiny a klamy, a kanalizují jej do fantazií. Tyto fantazie nejsou neškodné. Nepodložená víra, že dětské očkování může způsobit cokoliv od alergií až po autismus, je konspiračním myšlením, protože vychází z podobného podezření běžného vědomí a dělá z něj závěr, že úřady buď zlomyslně, nebo z nedbalosti, ohrožují děti.

Protivakcinační hnutí se rozšířilo mezi vzdělané, pokrokové rodiny. V nedávné zprávě Hollywood Reporter zjistil, že nedůvěra k farmaceutickým společnostem a "arogantnímu" medicinskému establishmentu se spojila s oceňováním nezávislého úsudku a alternativní medicíny, čímž vznikla antivakcinační vlna s vážnými důsledky pro veřejné zdraví. V knize o vakcinační kontroverzi Virus paniky novinář Seth Mnookin lituje "názoru, že naše pocity jsou spolehlivějším barometrem reality, než fakta".

Upřednostňování pocitů před fakty je fundamentální provozní princip konspiračních teorií. Nejpilnější teoretici mají balíky dat podporující jejich kauzu, ale ta byla vybrána na základě potvrzovacího zkreslení (confirmation bias) a přesvědčení je příliš silné, než aby bylo změněno protichůdnou informací. Jakmile věřící objevil dost stejně smýšlejících, ať už u brány hollywoodské školky, nebo ve facebookovém vlákně, vytvořili si sebepotvrzující bublinu, kterou pravda nepronikne.

Pro kohokoliv, kdo nezašel za bod nenávratu, je jediným protijedem být stejně tak skeptický k alternativním zdrojům, jako k oficiálním, a strávit pár minut kontrolou fakt, než sdílíte svůdně dramatický mem, jenž se zdá správný prostě jen proto, že potvrzuje předsudky. Konspirační teorie předstírají, že jsou cestou k pravdě. Častěji ale představují zátaras.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

17.9.2014
Roli sdružení protikorupčních organizací Rekonstrukce státu chápu jako obranu základního veřejného zájmu. Politikové za 25 let demogratického pseudovývoje nebyli schopni zajistit např. fungující zákon o státní službě nebo zveřejňování smluv za veřejné peníze – co je na tom těžkého nebo nemožného? V západních státech to mají běžně. Rekonstrukce státu tedy dala možnost politikům, aby se před volbami do Sněmovny zavázali, že tyto základní věci, které jsou ve veřejném zájmu, naplní. Proč to mnozí z nich udělali? Protože potřebovali hlasy občanů. Teď zas potřebují něco jiného a tváří se, že to, k čemu se zavázali, nejde.

Proč to nejde? V zahraničí to jde, princip je velmi snadný, veřejnost to vyžaduje, nesmírně by to pomohlo tomuto státu – co tedy politikům „překáží“? Kdo může mít zájem na současném stavu, kdo může mít zájem na vykastrování služebního zákona, jak se na tom shodla koalice s opozicí? Chudáci politikové se hroutí, když mají plnit své předvolební sliby, které jim přinesly hlasy a které především slibovaly základní civilizovaný standard veřejné správy, který u nás stále ostudně nemáme.

Komu politikové slouží? Pokud nejsou schopni udělat ty jednoduché a přitom zcela zásadní kroky po veřejný zájem, pak neslouží veřejnosti, neslouží občanům, kteří je volili, ale slouží prostě zlodějům, kterým by ty slíbené kroky znemožnily rozkrádat veřejné peníze. To je můj komentář k těmto slovům ministryně Válkové:

"Rekonstrukce státu nás ničí našimi závazky. A dělá z našich poslanců pachatele, pokud nebudou plnit, co slíbili," postěžovala si ministryně spravedlnosti Helena Válková. ZDE

17.9.2014
Skoti v chudé čtvrti v Glasgow:



Skutečná výhoda kampaně za referendum je, že je plná obyčejných lidí. Ne politiků, kteří opakují klišé a dodržují stranické předpisy. Ale obyčejní lidé, kteří se rozhodli, že tohle je budoucnost, kterou my chceme.

Jon Snow z Channel Four News se v úterý večer dotazoval členů místní komunity v Shettlestonu, v chudé čtvrti v Glasgow, jak budou občané hlasovat v referendu o skotské nezávislosti. Přiznám se, že mě ta scéna svým demokratickým aktivismem dojímá, poznamenává Jan Čulík:

Jon Snow: V Duke Street v Shettletonu v dělnické čtvrti v Glasgow probíhá v komunitním středisku zápas v boxu. Jsou to dva boxeři, kteří byli pozváni, aby soutěžili za Tým Skotsko v letošních hrách britského společenství národů a umístili se velmi dobře. Stephen Lovell a Kieran Smith. Přestávka!

A teď, Kierane, řekněte mi, podporujete Yes nebo No?

Kieran Smith: Ještě jsem dost nerozhodný, ale spíš se v této chvíli kloním k Yes než k No. (Potlesk, volání)

Jon Snow: Při tom boxu jste to nedělali. Co by vás, Kierane, přimělo, abyste hlasoval Yes?

Kieran Smith: Myslím, že to probudilo mé ambice, kdežto ta kampaň proti nezávislosti Skotska, ta prostě jen prosazuje takové poměry, jaké byly vždycky. Kdežto Yes má velké ambice a vypadá to daleko pozitivněji.

Jon Snow: Stephene?

Stephen Lovell: Já budu hlasovat Ne.

Jon Snow: A proč?

Stephen Lovell: Ta kampaň Yes mě nepřesvědčila. Myslím, že budeme daleko silnější společně. Nejsem si teď vědom žádných problémů, tak proč opravovat něco, co není rozbité.

Jon Snow: Tak vidíte. Dva sportovní mladíci, Hry britského společenství národů, pojďme teď ke starší generaci. Co vy, madam?

Paní: Yes.

Jon Snow. Yes. A proč?

Paní: Myslím, že to pro nás bude prospěšnější, tak to udělejme.

Jon Snow: A nebojíte se o svůj důchod, nic takového?

Paní: To nemyslím, ne.

Jon Snow: A vy, pane?

Muž: V roce 1967, když Jane Ewingová zvítězila ve volebním okrsku Hamilton, řekla: "Zastavte svět, chceme nastoupit! No, čekali jsme dalších 47 let a doufám, že teď se to konečně stane! (Potlesk)

Žena: Ne.

Jon Snow: A proč?

Žena: Já jsem celý život stoupenkyní Labouristické strany, tak už u toho zůstanu.

Jon Snow: Někteří labouristé ale přešli do tábora Yes, že ano.

Žena: Ale na druhé straně je to taky tak, že.

Jon Snow: A, samozřejmě Franku, vy jako labourista zasedáte v komunálním úřadě. Vy jste nepřešel na druhou stranu.

Frank: Ne, nepřešel jsem. Vždycky jsem argumentoval, že potřebujeme celý nový parlament, to jsem velmi podporoval. Jak říkal ten boxer, myslím, že nemáme dost informací na to, abychom se mohli rozhodnout - -

Jon Snow: Ale co ta kampaň proti nezávislosti. Nemáte pocit, že to nechali tak trochu na poslední chvíli, že teď skotským voličům různé věci slibuji? Proč to nechali až na dobu dva dny před volbami?

Frank: Ale my máme pozitivní historii. Vzpomínám na to, jak Alex Salmond nás labouristy r. 1994 ironizoval, že dokážeme dodat možná pizzu, ale ne nový parlament. No tak my jsme dodali nový parlament, mě by ale zajímalo, kdo si vzal tu pizzu. Takže důležité je si pamatovat, že my labouristé jsme něco dokázali a kampaň pro nezávislost Skotska není přesvědčivá.

Jon Snow: Jane Freeman? Organizace Ženy za nezávislost.

Jane Freeman: Samozřejmě.

Jon Snow: Proč?

Jane Freeman: Protože já jsem přesvědčena, že je správné, aby rozhodnutí o Skotsku dělali lidi, kteří ve Skotsku žijí. Já jsem součástí 42 procent labouristických stoupenců, a ten počet roste, kteří podporují nezávislost. A víte, já s Frankem nesouhlasím. Nebyla to Labouristická strana, která vytvořila nový skotský parlament. Nový skotský parlament vytvořili občané Skotska. Protože oni pro něj hlasovali. (Potlesk) A skutečná výhoda kampaně za referendum je, že je plná obyčejných lidí. Ne politiků, kteří opakují klišé a dodržují stranické předpisy. Ale obyčejní lidé, kteří se rozhodli, že tohle je budoucnost, kterou my chceme.

Jon Snow: A teď vy, kluci, víte, co se děje? Co se děje? O čem to celé je? Víš to?

Kluk: O nezávislosti.

Jon Snow: O nezávislosti. - A kolik je tobě?

Kluk: Pět.

Jon Snow: A víš ty, co se děje?

Kluci: Ano.

Jon Snow: Dobře. Promluvíme teď s maminkou, protože vy máte příští generaci v náručí. Jak budete vy hlasovat? Yes nebo No?

Matka: Yes.

Jon Snow: A proč?

Matka: Protože si nemyslím, že by měli utratit všechny peníze za jaderné ponorky Trident. Měli by je víc vydat na věci pro děti. (Potlesk)

Jon Snow: A co vy? Jste Yes nebo No?

Dívka: Jsem nerozhodná.

Jon Snow: Nerozhodná. To je velmi zajímavé. Ale to už nemáte moc času na rozhodnutí.

Dívka: Moc času nemám, ale -

Jon Snow: Co by vás přesvědčilo?

Dívka: Pořád ještě čtu, co nejvíc mohu, a rozhodnu se později.

Jon Snow: Dobře. A vy?

Mladík: Já budu hlasovat Yes, stoprocentně Yes, protože Skotsko potřebuje svobodu. Musí to být Skotsko a my jsme Skoti. Žádní Angličané.

Jon Snow: Chtěl bych najít ještě víc lidí, kteří budou hlasovat Ne. Vy jste Ne? Vy jste podnikatel? Samovýdělečná osoba?

Muž: Jsem samovýdělečná osoba. A jestli mám být stoprocentně upřímný, to rozhodnutí mě velmi znepokojuje. Pracuju celý život. Nejsem členem žádné strany. Pracuju tvrdě rukama celý život, a chci vám to říci upřímně, podporuju kampaň Ne, ale zároveň mám strach o tyhle lidi, protože co když se to nepovede. Jsme v tom všichni spolu. A jestli se to nepovede, mohli bychom dopadnout jako Řecko, že si budeme muset půjčovat peníze. Mohla by to být katastrofa. Pracuju celý život a jestli máte sto liber nebo sto milionů liber, musí to fungovat. A když to nefunguje, je to katastrofa.

Jon Snow: Není Yes velmi emocionální rozhodnutí?

Muž: Musíte ve stejném kontextu uvažovat o celkovém obrazu země. Jako je tahle situace (zvedne před kameru titulní stránku novin)

Jon Snow: Co to má znamenat?

Muž: Ta paní si nemůže dovolit koupit pro nemluvně plenky, protože -

Jon Snow: Ale jak by to nezávislé Skotsko zlepšilo?

Muž: No, připlyne sem víc peněz. Peníze se nebudou plýtvat na jaderné ponorky Trident a budeme mít zisky z ropy. Máme průmysl whisky. Máme finančnictví.

Mladík: Rozdělování bude daleko spravedlivější.

Jon Snow staré paní: Vy jste už toho v životě zažila mnoho. Jste opravdu přesvědčena, že budete hlasovat Yes?

Stařena: Naprosto.

Jon Snow: Proč?

Stařena: Protože jsem Skotka. Můj tatínek byl členem organizace Home Rule, Budeme si vládnout sami, byla jsem tak se svými dvěma bratry vychovaná, na univerzitě jsem studovala politiku a historii, mohu vám rychle něco přečíst? (Z papíru:) Hlasuju pro svou zemi, která hraje vedoucí roli ve světě. Při stavbě silnic, stavbě lodí, v elektronice, školství, literatuře, poezii a politice.

Jon Snow: A co byste mi řekla, kdybych vám řekl: Já jsem Angličan. Já vás miluju. Jste součástí mě samotného.

Stařena: Moji příbuzní z matčiny strany jsou Angličané. Mám je ráda a mám ráda i lidi Anglie. Proti lidem v Anglii vůbec nic nemám.

Jon Snow: A to se nezmění?

Stařena: To se nezmění.

Jon Snow: A co vy, pane?

Muž: Bylo strašné to, co jsme tady museli zažít za Thatcherové. Nechci už, aby to tihle mladí kluci museli prožít znovu.

Jon Snow: Thatcherová vás přesvědčila, abyste hlasoval za nezávislost.

Muž: A Brown a Downing Street.

Jon Snow: Takže je to o dolech a o pracovních příležitostech...

Muž: Ano.

Jon Snow: Tady na druhé straně. Vy hlasujete Ne?

Muž: Hlasuju Ne. Jsem Brit a chci zůstat Britem.

Jon Snow, Řekněte té paní, proč je to důležité.

Muž: Protože jsem se narodil Britem a umřu jako Brit. Můj dědeček bojoval v druhé světové válce a můj pradědeček v první světové válce. Byli jsme spolu a měli bychom zůstat spolu.

Jon Snow: Děkuju vám opravdu mnohokrát. Jste krásná komunita. Děkuju vám mockrát.

17.9.2014
O skotské nezávislosti z vrcholu "(zatím) nejvyšší hory Británie"



A tady ještě perličku. Reportér Channel Four News Alex Thomson se v úterý vydal na "zatím nejvyšší horu Velké Británie", Ben Nevis (1344 m) a dotazoval se tam turistů, co si myslí o skotské nezávislosti. Ve výše uvedeném klipu můžete vidět, jak to na této hoře vypadá.

Ben Nevis je samozřejmě nižší než Sněžka, jenže je daleko divočejší. Nahoru se jde kolem šesti hodin. Potíž je, že zatímco z Pece pod Sněžkou vystupujete z výše cca 900 metrů, z městečka Fort William, které je v přímořském zálivu, a tedy v nadmořské výšce nula, stoupáte na Ben Nevis celých 1344 metrů. A protože je hora daleko severněji než Sněžka, zejména v horní části výstupu je cesta opravdu divoká, samé balvany. Přesto to někdy ve dvacátých letech dvacátého století nezabránilo místním nadšencům/šílencům, aby na horu Ben Nevis neuspořádali přes ty balvany automobilový závod!)

17.9.2014

Polský europoslanec Jacek Saryusz-Wolski zveřejnil dopis ruského ministra ekonomického rozvoje Alexeje Uljukajeva adresovaný evropskému komisaři pro obchod Karlu De Guchtovi ZDE. Dopis jasně dokumentuje pokračující ruský nátlak ohledně asociační dohody i poté, co Rusko dostalo rok času na to, aby se na asociační proces "u sousedů" připravilo.

Z dopisu je zřejmé, že si Rusko ke stávajícím ústupkům Ukrajiny a EU v podobě odložení platnosti asociační dohody a zóny volného obchodu klade další tři podmínky. Požaduje, aby odložení platnosti asociační dohody bylo ze strany EU i Ukrajiny upraveno jako právně závazné v rámci ratifikačních procedur.

Dále tvrdí, že částečné nebo plné spuštění asociačních procedur před 31. prosincem 2015 by znamenalo, že se projeví "rizika, o nichž jsme již dříve hovořili".

A konečně žádá úpravu mandátu Trojstranné skupiny tak, aby umožňoval doplnit asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou o "právně závazné formulace odstraňující obavy ruské strany".

Zejména druhý bod zmiňující se o údajném riziku "částečného nebo úplného" spuštění asociačních procedur před koncem roku 2015 je sám o sobě dostatečně výmluvným komentářem k "nezávislým" interpretacím, které vykládají ustupování ruskému vojenskému vydírání coby "projev ekonomické nezbytnosti" na ukrajinské straně.

Překlad dopisu:

Ministerstvo ekonomického rozvoje Ruské federace

Moskva, 15. září 2014

Vážený komisaři,

dovoluji si využít příležitosti předložit Vám své pozdravy a v návaznosti na trojstrannou debatu o způsobech minimalizace rizik vznikajících pro Rusko v důsledku zahájení implementace Asociační dohody Ukrajiny s EU, k níž došlo 12. září v Bruselu, bych Vás rád ještě jednou upozornil na tři následující body, které mají pro ruskou stranu principiální význam.

Za prvé, vycházíme z faktu, že rozhodnutí odložit zahájení dočasného zavedení ustanovení Asociační dohody Ukrajiny s EU by mělo být právně upraveno jak EU, tak Ukrajinou, v rámci ratifikačních procedur.

Za druhé, zdůrazňujeme, že zahájení plného nebo částečného zavádění ustanovení této dohody Ukrajinou do praxe před vypršením období odkladu - před 31. prosincem 2015 - by pro ruskou stranu znamenalo reálné vstoupení dohody v platnost a projevení se rizik, o nichž jsme již dříve hovořili.

Rusko má v úmyslu monitorovat situaci a znova zdůrazňujeme náš záměr přizpůsobit, pokud to bude nezbytné, preferenční režim mezi Ruskem a Ukrajinou, abychom minimalizovali negativní problémy spojené se změnou obchodního režimu mezi Ukrajinou a EU, přičemž nevylučujeme další možné způsoby ochrany ruské ekonomiky.

Za třetí, zatímco znova zdůrazňujeme náš závazek pokračovat v práci Trojstranné skupiny a zintenzivnit ji, považujeme za nezbytné jasně upravit její mandát, mj. přípravu návrhů na pozměňovací návrhy k Asociační dohodě Ukrajiny s EU umožňujících právně závazné formulace, jež by odstranily obavy ruské strany.

Věřím, že účinné řešení sady úkolů poskytne našim obchodním a ekonomickým vztahům nový podnět.

Rád bych Vás také informoval, že jsem dopis podobného obsahu odeslal ministru zahraničních věcí Ukrajiny Pavlu Klimkinovi.

Se zdvořilým pozdravem,

A. Uljukajev, ministr

17.9.2014

Vážím si vaší práce a vaší snaze o nestrannost. Nakonec i tento článek naznačuje, že hledáte racionální vysvětlení toho, co se děje na Ukrajině. Ukrajina je beze sporu stejně nebezpečnou rozbuškou, kterou je dění kolem muslimů a chystaných akcí USA kdekoli ve světě, míní Vladimír Hejnic.

Nemyslím, že jsem naivní chlapeček nekriticky stranící západu, či východu. Neměl jsem v životě možnost a ani nehledal příležitost cestovat a žít v tzv. svobodném světě. Pohyboval jsem se "pouze" v zemích bývalého vlivu SSSR.

Jak se říkávalo, "neraď nebyl jsi v Rusku a není ti šedesát" jsem občas nerespektoval. Do Ruska (SSSR) jsem se z nejrůznějších důvodů opravdu nedostal, byť příležitost jsem mohl mít, jen jsem jí ze vrozené "skromnosti" nevyužil, ale šedesát už mi bylo, tak se nyní přidávám k těm, kteří se občas pokusí poradit, či spíše sdělit svůj názor.

Snažím se společenské problémy rodiny, národa i světa vidět jak z pohledu člověka vzdělávaného větší část života v zemi s velice odlišným vývojem, než byl výše uvedený "svobodný" svět. Se zkušeností dvaceti pěti let kapitalistické svobody, ve které jsem se pohyboval ze svého pohledu dostatečně svobodně a byl jsem schopen uspět v profesní linii odlišné od bývalé profese vojáka z povolání socialistického vojenského letectva, beze změny politického trička jako učitel, elektrikář knihkupec, OSVČ v oboru účetnictví i zaměstnanec nadnárodní společnosti tak, že jsem vyvedl do života tři syny, kteří žijí suverénní a z mého pohledu skromný ale snad úspěšný život se svými rodinami a nemyslím, že některý z nich je šedou nečitelnou masou ve společnosti. Nový způsob svobody mne "nepřesvědčil", že by našemu obyvatelstvu, snad kromě cestování bylo nabídnuto víc, než co poskytoval zdlouhavý, ale postupný vývoj k sebevědomí a trošku jinému chápání bohatství, než vývoj, který byl nepřerušen v západních zemích etapou socialistického společenství.

Chyby představitelů socialismu vidím především v tom, že podlehli velikášství představovaného systémem "my pro vás lidé něco děláme a vy buďte pokorní" tedy z původního werichovského "my všichni" se vyklubalo to mocenské "my nahoře - vy dole" V tom chápu neúspěch a celosvětový problém výsledku studené války. Oni nahoře, a ti dole předběhli v mnohém dobu, která vede i přes atributy zanesené například v zakládací listině spojených států, ve většině ústav vyspělých (podle těch ústav) výsostně demokratických států, ovšem ovládaných majetkem velice uzavřené a nesmírně bohaté, dobře organizované skupiny vlastníků světového bohatství. To si myslím, je i jedním z důvodů, proč ne já, ale obecně malý český človíček mnohdy podvědomě tíhne k tomu, co má historickou zkušenost v národním a národnostním povědomí.

K samotnému Rusku a aktuálnímu dění na Ukrajině. Za sebe vidím dění na Ukrajině právě jako dílo mocenských skupin ve světě dokončit výsledky studené války ve vztahu k Rusku a možná tedy ve vztahu k Putinovi, který je politickým představitelem ani ne tolik Ruska, jako mocenských skupin v Rusku. Nevidím Putina jako spásu Ruska, byť se spasitelem má příležitost stát i mnohými chybami Západu a připouštím v našem regionu přihlouplých ideologických demagogů, neschopných změnit návyky, které nabrali v socialistickém novinářském školství v případě našich vrstevníků a schopnosti od nich převzít ty největší bludy a hrůzy ze strany jejich mladších kolegů.

Samotný pohled na Rusko jako takové, jako národ představující slovanskou vzájemnost, tedy možná jako mnoho lidí v Čechách a na Slovensku, podle mne není v racionálním pohledu na to kolik kdo udělal chyb, zda Putin a jeho klika obsadila Krym a působí na země bývalého SSSR, ale jako na národ, který byl historicky mnohokrát napaden následně po jiných slovanských zemích a vždy své území dokázal uhájit i s tím, že dokázal silou ochránit i další slovanská území.

Současné zřízení a mocenské skupiny představované i Putinem v Rusku nejsou svou podstatou příliš rozdílné od jiných imperialistických mocností. Nedělám si iluzi o úrovni obecné demokracie v Rusku, ale "ruská národní duše" a chápání ruského člověka se z mého pohledu příliš neliší u mnohých lidí od chápání, které vedlo vojáky císaře pána přebíhat do zajetí armády carského Ruska.

Až teprve potom se naši předkové rozhodovali, zda budou pokračovat v boji po boku bělogvardějců, nebo rudých gard. Prvotní vztah však odpovídal historické zkušenosti z prusko-rakouských bojů a zejména z tažení Napoleona, které ruská vojska otočila a vytlačila přes naše území.

V mnohém vztah k Rusku naši lidé pociťují více citově než racionálně s ohledem na politickou současnost, která je ke svým obyčejným lidem stejně krutá jako kdekoliv jinde. Za sebe mohu sdělit pouze to, že pokud dojde k pozitivnímu vývoji ve světě, naději vidím v těch národech, které pozitivní vývoj historicky vydupaly ze země.

Naději vidím v sebeurčení všech národů na jejich historických územích, ať jsou to Britové ve všech svých národních prostorech, Švédi, Holanďané, Francouzi, Češi, Slováci, Maďaři, Rusové, Arméni, Turci zkrátka všichni, kdo hledají kořeny ve své minulosti a jsou schopni s technicky a všestranně se rozvíjejícími zkušenostmi člověka spolupracovat bez ohledu na hranice státních celků. Jsou to pracující a myslící lidé, kteří touží po obecném bohatství, ale ne na úkor druhých. A to je ten moment, který lidstvo stále vrací prostřednictvím různých kalousků a schwarzenbergů, nebo hloupých aparátčíků napříč politickými stranami. V tom vidím ještě hodně dlouhou cestu pro lidstvo ani ne tak k vysněnému komunismu, to skutečně mohu pokládat za hodně vzdálenou pohádku budoucnosti, ale slušnějším vztahům mezi lidmi, kteří jsou v základní charakteristice stále "jen" velice dokonalými predátory na své planetě, kteří mohou svou dokonalost dovést za určitých okolností až do sebezničení.

Rusko tedy podle mne není modlou vinou hlouposti určité skupiny lidí, ani vinou hloupých a sebestředných novinářů. Rusko má podle mne stejnou historickou autoritu velké skupiny lidí ve světě, jako má historickou autoritu řada západních historicky ověřených velmocí. USA podle mne několik století o tuto výsadu bojují, ale mají smůlu v tom, že velmoc z této země udělali nejkrutější přistěhovalci z celého světa, napříč politickým i národním původem, kteří jako první krok likvidovali nejkrutějším způsobem původní obyvatelstvo.

Navíc jejich představitelé se rozpínavostí v různých částech světa chovají naprosto stejně jako jejich předci, kteří u zrodu původně nadějné demokracie stáli a zrůdností ve vztahu k původnímu obyvatelstvu a dovezenému "méněcennému barevnému obyvatelstvu" ji opakovaně poškozovali.

Jistě by se k tomuto problému dalo napsat mnohem více, jistě mne můžete označit za ideologicky zaujatého a v mnohém zjednodušujícího, ale lidé z masa a kostí z mé vlastní rodiny jak na frontách první světové, tak i druhé světové, počítám nejen mě, tuto zkušenost nasadili snad i do genů.

Přeji vám hodně zdraví a sil, přes mnohé v čem s vámi nemusím souhlasit, si vaší práce vysoce cením.

Vladimír Hejnic

17.9.2014

Jistě máte pravdu, že velký vliv na důvěru Putinovi mají česká media, která informují jakkoliv, jen ne objektivně. Myslím, že to ale není jen tím, ale i složením společnosti, píše Rostislav Adam.

Myslím, že ideální model vytvořil George Orwell ve své Farmě zvířat. (Byť v Čechách pořád panuje, nebo alespoň za doby mých raných studií panovalo přesvědčení, že jde o ryze protikomunistické dílo, stejně jako román 1984.)

Prasata jsou jakási horní zvířata, řekněme nejchytřejší a iniciativní, z nichž některá to myslí i dobře. Pak je tu vrstva, různých zvířat, která přemýšlí. Není zas tak moc. Zprvu jsou nadšená, když končí tyranie, ale brzy zjišťují, že jaksi všechno není tak, jak by mělo být.

Poslední a nejpočetnější jsou ovce. Patrně nebyl obraz ovce jako obraz běžného člověka zvolen náhodou. Ovcí, pokud na nějaké farmě jsou, tak jich je vždycky hodně. Tyto ovce jsou nejen důvěřivé a přizpůsobivé. Jenže jejich charakteristika není jen důvěřivost a přizpůsobivost, ale i černobílé vidění světa. Cokoliv barevného pro ovce existuje buď v černé, nebo v bílé.

Když se podíváme na Českou republiku dneška, tak je 25 let po sametové (r)evoluci. Lidi najednou začínají procitat z klamu, že vše, co tu před rokem 1989 bylo špatné, a naopak vše na "Západě" bylo dobré. Bohužel, dostali jsme se za ponurý konec Orwellova díla, kdy procitali jen ti myslící. Dnes již procitají i ty ovce.

Co jak se zachovají v době procitnutí myslící, je celkem nejasné. Jak se zachovají ovce, je bohužel až příliš jasné. Jejich myšlení je příliš jednoduché. Obrátí bílé v černé a najdou si alternativu, jinou bílou. A co je alternativou k "Západu"?

Nejsmutnější je, že ve chvíli krize ovcí přibývá a těch myslících ubývá. (Ovce jsou opravdu přizpůsobivé.) Bohužel, nejspíš stojíme teprve na začátku krize, nikoliv na jejím konci, ačkoliv se zdá, že její ekonomická část asi končí.

17.9.2014

Reakce na text Jana Čulíka ZDE

Mám za to, že v České republice žije ještě nezanedbatelná část lidí, které nezmasírovala nevídaná propagandistická mašinerie včetně „podprahového aktivismu“ linoucí se z „proruského tábora“ a zároveň „proukrajinského tábora“. Myslím, že spousta lidí přesto všechno ví moc dobře, že Putin slovy Jana Čulíka „buduje autoritářský, pravicově zaměřený stát“ a nikterak si Rusko neidealizuje.

Jistě, anexe Krymu Kremlem představovala porušení Budapešťského memoranda a byla tedy nelegální (koho ale dnes vzrušuje také izraelská anexe a kolonizace Golanských výšin, které mají patřit Sýrii a jedna jejich část Libanonu, a jejichž anexi a kolonizaci mezinárodní společenství nikdy neuznalo?). Z ruského pohledu šlo o „preemptivní akt“, k němuž se tak rády uchylují západní země na čele se Spojenými státy, a to častokrát s hurónskou podporou intelektuální opričniny a ideologicky zpravovaných mas. Kreml pozoroval neústavní změnu vlády na Ukrajině s nelíčenou nelibostí a zasáhl, aby si na cizím území podržel strategicky významnou oblast včetně klíčové námořní základny, kterou měl v pronájmu.

Nic nového pod slunkem. Izrael dobyl Golanské výšiny v útočné válce a později je anektoval, nicméně veškeré výhrady vůči tomu byly smeteny ze stolu.

Ale znovu – šlo o protiprávní akt a nelze se jej zastávat, pokud se Rusko zavázalo dodržovat územní celistvost Ukrajiny. Ad ono zmíněné Budapešťské memorandum.

Na celém konfliktu mi ale přijde nejzávažnější fakt, že vrcholná ukrajinská politika a ukrajinské ozbrojené síly jsou prodchnuty neonacistickými elementy a Západ to nepokrytě podporuje. Zatímco židovské organizace po celém světě bijí na poplach a žádají, aby evropské vlády zakázaly ukrajinskou politickou platformu Svoboda ZDE, tato neonacistická strana dále bez problému figuruje v nelegitimní kyjevské vládě. Obdobné je to s neonacistickým Azovským a Donbaským batalionem, jež spadají pod ukrajinské ministerstvo vnitra a jež bojují proti proruským separatistům. Ti, stejně jako ukrajinské ozbrojené síly, na východě Ukrajiny páchají násilné zločiny, jak píše Čulík; o tom žádná a je nutné o tom otevřeně hovořit.

Ruské vměšování do konfliktu na Ukrajině nelze nazvat přímou invazí, jak ji můžeme znát třeba z amerického útoku na Afghánistán nebo na Irák, avšak je třeba na něj hledět kriticky a neadorovat ho. Nicméně Čulíkovo tvrzení, že „je naprosto nesporné, že proruské vzbouření na východě Ukrajiny vedli především ruští agenti“ vyžaduje věrohodné důkazy. Myslím, že řadu aspektů rusko-ukrajinského konfliktu nelze vůbec považovat za „naprosto nesporné“.

Otázka je, jak by se Západ zachoval být v ruské kůži – tedy kdyby čelil hostilní vojenské alianci, která se navzdory verbálnímu slibu danému Gorbačovovi bezprostředně po skonu studené války stále přibližovala k jeho hranicím a chtěla pojmout i státy, které bývaly součástí ruského impéria, či se nacházely v jeho blízkém zahraničí. O „transferu“ NATO a EU na východ a jeho neblahým, nicméně předvídatelným dopadům na vztah Ruska k Západu píše bravurně například americký politický vědec John Mearsheimer ZDE. Také dokument amerického ambasadora v Rusku Williama J. Burnse z roku 2008, který byl zveřejněný Wikileaks, ukazuje, že se ruský premiér Lavrov silně stavěl proti rozšiřování NATO k ruským hranicím, čehož si americká strana byla dobře vědoma ZDE. Zejména snahy o rozšíření Aliance o Ukrajinu pro Moskvu představovaly „emociální a neuralgickou záležitost“. Rusko se podle expertů především obávalo, že ostře rozporné postoje Ukrajinců vůči potenciálnímu členství jejich země v NATO – s tím, že etničtí Rusové žijící na Ukrajině se stavěli proti členství Ukrajiny v NATO – by mohly vést k násilí, přinejhorším pak k občanské válce.

To se psal rok 2008, kdy Gruzie podporovaná a vyzbrojená Spojenými státy a Izraelem po vzájemných provokacích provedla otevřený útok na ruské pozice v Jižní Osetii a zahájila gruzínsko-ruský konflikt. Ani koketování Gruzie se Západem a členstvím v NATO Rusku přirozeně nevonělo a nevoní.

Opět, jak musíme mít stále na paměti, si zkusme představit, jak by v podobné situaci reagoval Západ a jak vše zapadá do celkového kontextu daných událostí.

Není třeba si nalhávat, k čemu by toto hypotetické ohrožení západních zemí vedlo. Pokud chceme, aby „ostatní“ dodržovali námi nastavené civilizační normy, musíme je o to přísněji aplikovat na sebe sama. Jinak budeme k smíchu.

17.9.2014

Dobrý den. Chci se pozastavit nad zajímavým fenoménem současné doby, spojeném s konfliktem na Ukrajině, píše Michal Capko. Jedná se o lidi v našem státě, kteří jsou ochotni věřit různým prvkům ruské propagandy i přes do očí bijící nesrovnalosti. Nacházím u nich společné prvky napříč společností, nakolik jsem obeznámen s lidmi, kteří proruské pozice zastávají:

+Ochota věřit ruské propagandě souvisí s neschopností prosadit se v současném systému, kterému nerozumí ani jej nestudují. I relativně zajištění lidé hledí po "něčem víc" a buď na to nemají nebo to není zavedeno. V Rusku vidí příslib změny, potenciál otřást soudobými pořádky. Neuvědomují si však, že poválečný mír, který jim jejich relativně přijatelný život zajišťuje, Rusko svým konáním naopak ohrožuje. Protože nestudují ani jeho systém.

+Neukojené politické a jiné ambice, touha vyniknout. I možnost dělat Rusům "užitečného idiota" se počítá. Být po boku Putinovy "Armády" "osvobozující Evropu" od "zlých Američanů" zní těmto lidem úplně jinak než být po boku "žoldáků v Afghánistánu" honících "místní pastevce". Stačí se podívat na průměrnou nabídku příležitostí u nás: montéři, obchodní zástupci, číšníci, kamioňáci,... Honit "fašisty" nebo pucovat kanady Girkinovým vojákům bojujícím za "nové paradigma v Evropě" tady nikdo nenabízí. Košile je vždy bližší než kabát. Narativ "spásy Evropy" zní úplně jinak než "šíření demokracie" nebo "boj proti terorismu", notabene v úplně cizích zemích na druhé straně světa.

Čeká se, kdo přijde s příležitostí. Jen malé procento obyvatel u nás je schopno samostatného vydobytí si příležitosti vlastním přičiněním, schopnosti přijít s něčím vlastním a nabídnout to ostatním. Čekají s nataženou rukou a Rus obnovující staré impérium kopějkami a "příležitostmi" rád podaruje.

Je v tom kus staré poddanské mentality, jejíž jedna polovina adoruje knížete a druhá neocara Putina, ale v zásadě jsou totožné, jen s opačným znaménkem.

+Nízké sebevědomí. Průměrný Čech vidí rozkradenou zemi, díky těm Čechům s ostřejšími lokty. Ztotožňuje jejich milionářské "úspěchy" se západní mentalitou obecně, a není tak již daleko k tomu oslím můstkem spojit našeho prohnaného lehkoživku s "humanitárně bombardujícím Západem". Národní sebeidentifikace je tak jen již sporadická, zejména při sportovních událostech (které mají na rozdíl od zahraničního zpravodajství kvalitně zpracované pořady - sic!). Toto sebevědomí je třeba někde zvedat. Při pohledu na ruské oddíly pokoušející se trhat Ukrajinu na kusy bojujíc proti "fašistům" pak srdce zákonitě plesá. Vzpomene si pak i na "slovanskou vzájemnost". Sice opět selektivně a tak v jejich pohledu: "Ukrajinec fašista", "Polák pšonk a dodavatel posypové soli", ..., a tedy Slovan je jen Rus a Srb (oba pochopitelně pravoslavní). Ale přeci jen se to maličké české sebevědomí může s něčím identifikovat.

Akceschopnost. Průměrný Čech je podpantoflák, trávící svůj volný čas nadáváním na poměry v hospodě, namísto nad knihami a v diskusi a spolupráci se schopnými lidmi. Svoji neschopnost akce omlouvá strachem o rodinu, nedostatkem volného času kvůli jiným aktivitám nebo nevyhovujícímu zaměstnání. Případně "manželka mi to nedovolí". Hýká pak pochopitelně nadšením, že aspoň geroj bratr Rus podpantoflákem není a je schopný výrazného otřesení mezinárodní situací, o čemž si Čech snil naposledy možná u legií v Rusku (Beneš uhnul), když "byl svět ještě v pořádku". Čeká se na spasitele, který spasí zejména před tím pantoflem. To se pak novodobí partyzáni vyhrnou ze všech hospod, ve kterých se dosud ukrývají, pantofle jsou nebezpečné.

Tyto body se v českém myšlení různě prolínají a vytváří dosti nebezpečnou směs. Pražská politicko-mediální šlechta a místní mafie by si měly uvědomit, že sáhnou-li lidem na živobytí a možnost sebeuplatnění, mohou tito napříště stát již po boku ultrapravičáků a ultralevičáků financovaných Kremlem, nebo být přímo doprovázeni ruskými jednotkami. Místní politicko-mediálně- mafiánští pobertové tak mají na současné situaci lví podíl (ač za podpantofláctví jistě nemohou), protože vyostřený antikomunismus a masivní rozkradačka zahnaly mnohé politicky či sociálně do kouta, a začali se tak bránit.

Spolu s Velkým taťkou z Kremlu s velkým klackem na všechny hobití neduhy si mohou brzy přijít dořešovat účty a žádná propaganda v oficiálních médiích už tomu nejspíš nezabrání. Tím méně NATO, jehož článek 5 neříká nic o závazku své spojence bránit, ale o tom, že každý stát učiní v případě agrese proti jeho spojenci to, co uzná za vhodné.

17.9.2014

Perspektiva dalšího oslabování rublu může zcela změnit vztah Rusů k národní měně. Ještě před rokem bankovní vklady v rublech skýtaly šanci na výnos. Dnes je však situace zcela změněná - i držení nejvýnosnějších rublových depozit postrádá veškerý smysl. Autoritativní ekonomové očekávají příští rok oslabení rublu o 10-15%. Pokud jsou tyto prognózy správné, výnosy lze získat pouze z valutových vkladů.

Oficiální kurs rublu k dolaru k dnešnímu dni činí 38,7 ku 1. Za jeden jediný den vzrostl o 70 kopějek. V samotných výkyvech není nic strašného, ale nebezpečí spočívá v tom, že s výhledem na příští rok či dva není vidět žádné důvody k zastavení tohoto klesajícího trendu.

Napřesrok Rusko bude čelit nedostatku valutových příjmů (deficit by se mohl pohybovat kolem 20 miliard dolarů) a bude nuceno devalvovat rubl kvůli omezení importu.

Rublové vklady po započtení inflace a devalvace budou s nejvyšší pravděpodobností přinášet záporný výnos. Pokud rubl ztratí více jak 7% hodnoty, bude podle experta Centra strukturálních výzkumů Gajdarova institutu Michaila Chromova výhodnější ukládat ve valutách. Výjimkou by mohly být dlouhodobé vklady.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

16.9.2014

Už jsem to tu psal několikrát: myslím, že je to vina českých sdělovacích prostředků. Ty jsou totiž aktivistické, nikoliv nezávislé. Nemají od informací, které veřejnosti prezentují, řádný odstup. Když si otevřete jakékoliv noviny nebo pustíte české rádio či televizi, u všech prezentovaných názorů a informací naleznete úzkostnou podprahovou touhu přesvědčovat.

Toto nemůže být role médií, protože lidi to poznají a média pak ztrácejí kredit. Jestliže tímto aktivistickým způsobem prezentujete i nesporná fakta, například ta o tom, že Vladimír Putin v Rusku buduje autoritářský, pravicově zaměřený stát, lidé vám začnou i nesporná fakta odmítat, protože vám v důsledku podprahového aktivismu nebudou věřit. Proto jsou hysterické přesvědčovací kampaně aktivistických médií kontraproduktivní. Pokud totiž média zneužívají i prokazatelných faktů ke své aktivistické kampani, v myslích veřejnosti zdiskreditují i tato prokazatelná fakta. To je ovšem nebezpečné.

Je zajímavé, že lidé, kteří nejsou vystaveni protiruské rasistické propagandě českých médií, Putina nekriticky neadorují.

Ukrajinskou krizi lze rozumně interpretovat takto:

Ukrajina stojí na rozhraní západní a ruské sféry vlivu. Samozřejmě, že mají pravdu kritikové, že Západ investoval obrovské množství finančních prostředků do Ukrajiny ve snaze podpořit tamější prozápadní aktivisty. Je ale také pravda, že ukrajinští prozápadní aktivisté byli převážnou měrou motivováni možná přehnaně idealistickou představou západní Evropy, která pro ně byla synonymem odstranění korupce a vybudování skutečně demokratických politických struktur. Jejich úsilí vytvořit takovou správu vlastní země ovšem nebylo nejúspěšnější, protože na Majdanu nad nimi převládly různé tendence sporných, často ultrapravicových frakcí. Tato situace by se však vyřešila všeobecnými volbami (ještě to není vyloučeno, nebo volby se mají konat v říjnu), kdyby ještě daleko drastičtějším způsobem než Západ na Ukrajině nezačalo zasahovat vojensky i politicky Rusko.

To začalo vést velmi inteligentní vojensko-mediální kampaň nového typu, v níž vytvořilo koordinované úsilí svých propagandistických médií a tajně používané vojenské výzbroje a vojenských jednotek. Došlo tak k brutální válce, v níž se válečnými zločiny proviňovaly obě strany - nejen drastickým ostřelováním a bezohledným zabíjením civilistů, ale také unášením a zatýkáním kohokoliv, kdo se veřejně postavil proti názorům Kyjeva anebo proruské separatistické kamarily (nebo ani nemusel, jen začal být arbitrárně za protivníka považován). K tomu přistoupilo až zločinně neumělé velení ukrajinských generálů a velmi sporné praktiky ukrajinských dobrovolnických vojenských sborů, které ve střednědobé perspektivě ohrožují i návrat normálního demokratického procesu v Kyjevě.

Je naprosto nesporné, že proruské vzbouření na východě Ukrajiny vedli především ruští agenti. Stejně nesporné ovšem je, i když zatím číselně neprokazatelné (žádné průzkumy veřejného mínění se od jara v oblastech bojů na východní Ukrajině konat nemohly), že nejméně část obyvatelstva východní Ukrajiny, které původně nepodporovalo proruský separatismus, je nyní silně rozhněvána na Kyjev kvůli jeho brutálnímu ostřelování civilního obyvatelstva v bojích s proruskými jednotkami. Avšak je zcela zjevné, že i obyvatelstvo východní Ukrajiny si v současnosti přeje především pokoj, klid zbraní, a v první řadě neusiluje o odtržení svých území a přičlenění k Rusku. Je také zcela zjevné, že zasahování Ruska do záležitostí sousední země a anexe cizího území je flagrantním a nepřijatelným porušením mezinárodního práva, které oprávněně vyvolává velké mezinárodní znepokojení. Samozřejmě to neospravedlňuje primitivní protiruskou rasistickou kampaň českých médií typu "Hr na Rusa". Na druhé straně je nepochopitelné, pokud část české veřejnosti nekriticky přijímá naprosto zjevně lživou propagandistickou kampaň ruských médií, jako je například na internetu Hlas Ruska, jen proto, že pražská média šíří opačnou kampaň. Ve skutečnosti jsou si totiž obě kampaně nesmírně podobné a je znepokojující, že to ve svém odporu vůči domácí manipulaci mnozí čtenáři nejsou schopni vnímat.

16.9.2014

Jan Čulík si ve svém posledním příspěvku klade spíše řečnickou otázku Proč tolik lidí v Česku „věří Putinovi?“a odpovídá si na ni tak, že jsou tím vinna především česká média jejich hloupou protiruskou propagandou. Myslím, že na tom kousek pravdy je, ale že není celá. Čulík to možná tuší, protože jeho článek nakonec stejně končí obrazně řečeno otazníkem.

Já jsem teď strávil během posledních čtrnácti dní dost času předvolební kontaktní kampaní na Praze 10, během níž mj. nabízíme k podpisu na Britských listech kritizovanou petici „Evropané proti válce“, která chce od Evropského parlamentu spravedlivější pohled na USA a Rusko, která tedy v porovnání s institucemi EU relativně straní Rusku. Moje zkušenost z podpisové akce je docela zajímavá.

Česká společnost se zdá být v této otázce rozpolcená, to žádné překvapení pravděpodobně není. Překvapením není ani převaha souhlasných hlasů v diskusi nad peticí – kdo je proti, diskutuje u stánku samozřejmě méně často. Zajímavější už je ale zkušenost, že většina souhlasných i nesouhlasných hlasů vyznívá spíše emotivně. Je to podobné jako u jiných otázek, kdy často nejde tolik o to, co kdo říká, ale kdo to říká. A názor protistrany je automaticky odmítnut, i kdyby její argumenty byly sebelepší. Z tohoto pohledu se mi zdá, že jsme už opravdu účastníky války mezi USA a Ruskem, zatím naštěstí jen v její agresivně propagandistické fázi, jejíž zákopy nestojí pouze na Ukrajině, ale jsou hloubeny i v dalších zemích, které podporují buď USA, nebo Rusko.

Britským listům patří nepochybně poděkování za to, že se dlouhá léta pokoušely zvednout laťku české žurnalistiky a současně podporovaly vyšší obsahovou i formální úroveň společenské diskuse. Jenže v poslední době nastala zásadní změna. Nejsou to totiž jenom česká mainstreamová media, která podle Jana Čulíka selhávají. Já sleduji pravidelně zpravodajství v angličtině, němčině a ruštině, takže si troufnu povědět, že minimálně ve všech těchto třech jazykových oblastech se situace zhoršuje. Stačí se ostatně podívat na BBC, kdysi vlajkovou loď objektivního zpravodajství.

Média mají informovat, ne formovat. Jenže v probíhající propagandistické válce se podle mne lidé včetně redaktorů zřejmě pudově přidávají na jednu či druhou stranu konfliktu. A to nechávám zcela stranou malou část těch, kteří tak činí vědomě, protože propaganda je mocná psychologická zbraň. Hlavní závěr pro mne je, že válečná atmosféra, ono bušení tamtamů působí silně i na jinak racionálně myslící a jednající bytosti.

Vím, že se mnou teď Jan Čulík asi nebude souhlasit, ale ten problém se patrně nevyhnul ani Britským listům. Nechci to zbytečně rozmazávat, takže jen jeden konkrétní ukázkový případ z poslední doby. Zkuste si přečíst s odstupem příspěvek Karla Dolejšího „Ruský generál připustil, že let MH 17 byl sestřelen systémem BUK“ , který přejímá jen některé informace z jednoho článku publikovaného agenturou RIA Novosti. Kdybych byl armádním generálem Dějněkinem, asi bych se zlobil, že nebyla publikována také jiná má slova z téže doby: „Je třeba také poznamenat, že pokud měla Ukrajina skutečně podezření týkající se možnosti přítomnosti ruských prostředků PVO v zóně konfliktu, měla okamžitě uzavřít vzdušný prostor pro osobní leteckou dopravu, stejně jak to udělala 1. března 2014. Teď se to však nestalo. Podle mne chtěli svalit katastrofu linkového letadla na Rusko, ale sestřelili ho příliš brzy.“

Armádní generál by pro to mohl mít pochopení. Válka už evidentně zuří.

16.9.2014

Rumunský premiér Victor Ponta, který se chystá kandidovat v prosincových prezidentských volbách, prohlásil, že Moldávie přestane k roku 2018 existovat a stane se součástí Rumunska. Odcházející prezident Traian Basescu se údajně může chystat po získání moldavského občanství v čele Moldávie ke spolupráci na sjednocení obou států. Ruský list Nězavisimaja gazeta o tom informoval lídr Národně socialistické strany Moldávie Viktor Stěpaňuk.

Basescu oznámil, že jeho poslední cesta do zahraničí ve funkci prezidenta povede do Moldávie a chce tam požádat o občanství. V minulosti začal Basescu rozdávat Moldavanům rumunské pasy.

Stěpaňuk vysvětluje, že k získání moldavského pasu stačí znát jazyk a historii a země a složit přísahu věrnosti moldavské vládě. Basescu má v Moldávii autoritu, avšak podle expertů né všichni občané, kteří se považují za Rumuny, si přejí sjednocení. nicméně prorumunský elektorát liberálů a liberálních demokratů by Basescu mohl oslovit, což znamená 8-9% hlasů.

Podle moldavského politologa Bogdana Cyrdji ale Basescu svá prohlášení o Moldávii směřuje spíše na rumunskou politickou scénu, kde chce zvýšit šance své strany a zlepšit si image pošramocený v poslední době řadou skandálů. Basescu podle politologa nemá reálnou šanci stát se moldavským prezidentem, protože nemluví rusky.

Pokud by došlo ke sjednocení Moldávie s Rumunskem, může to znamenat definitivní odtržení proruské enklávy Podněstří, která by s takovým krokem nesouhlasila.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

17.9.2014

USA v roce 2017 opět vynesou astronauty k orbitální stanici ISS samostatně. Závislost na ruských modulech Sojuz skončí, prohlásili včera zástupci NASA na tiskové konferenci na kosmodromu Cape Canaveral.

Zajistit to mají soukromé společnosti Boeing a SpaceX. Druhá jmenovaná získala objednávku v hodnotě 2,6 miliardy dolarů, kdežto první v hodnotě 4,2 miliardy.

V roce 2011 NASA z finančních důvodů po třiceti letech "uzemnila" flotilu raketoplánů. Od té doby k cestám na mezinárodní stanici ISS využívala ruských raket v ceně kolem 50 milionů eur za let.

Podrobnosti v němčině: ZDE

17.9.2014

Společnosti Kyocera Corporation, Century Tokyo Leasing Corporation a Ciel et Terre International oznámily, že zahajují stavbu největší plovoucí solární elektrárny na světě.

Společná divize Kyocery a Century Tokyo Leasing s názvem Kyocera TCL Solar LLC, která bude provozovat elektrárnu založenou na technologii Ciel et Terre's Hydrelio ve dvou instalacích. Jejich celkový výkon bude 2,9 megawattu a budou se nacházet na rybnících Nišinira a Higašihira u města Kato v japonské prefektuře Hjógó.

Instalace na rybníku Nišinira s výkonem 1,7 MW se stane největším světovým solárním systémem na vodě.

Kyocera TCL Solar LLC od svého zřízení v roce 2012 postavila 28 solárních elektráren, z nichž 11 je v provozu. V Japonsku je však těžké získávat další pozemky pro tento účel, a tak se společnost rozhodla vedle střešních instalací pro továrny a sklady a vedle pozemních instalací využít hojných vodních ploch. Společnost plánuje postavit letos na vodních rezervoárech instalace o výkonu zhruba 60 MW.

Využije přitom plovoucí solární platformy společnosti Ciel et Terre vyzkoušené úspěšně ve Francii.

Tyto systémy díky vodnímu chlazení generují více elektřiny, než pozemní nebo střešní instalace. Současně snižují výpar vody z rezervoáru a růst řas, neboť stíní vodu.

Platformy společnosti Ciel et Terre jsou 100% recyklovatelné a využívají polyethylen s vysokou hustotou, který odolává ultrafialovému záření i korozi. Současně má být kostrukce odolná vůči tajfunům.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

16.9.2014



Česká média blábolí naprosté neoliberální nesmysly o skotském referendu o nezávislosti. Intenzivní občanská debata, která v současnosti ve Skotsku probíhá, je úplně jiná. Značně výstižně ji shrnuje tento rozhovor, který poskytl pondělním Channel Four News skotský spisovatel Irvine Welsh.

Z rozhovoru spisovatelů Angličana Martina Amise a Skota Irvinea Walshe (autora slavného filmu a knihy Trainspotting), kteří oba nyní žijí v USA, překládáme odpovědi Irwina Welshe. Martin Amis je totiž jen zmatený a v rozhovoru se jen přiznává, že nechápe, proč Skotsko najednou spontánně požaduje nezávislost. "Proč se to pro Skoty najednou stalo tak nesnesitelné, být součástí této Unie? Pro mě je to záhada." Irvine Welsh vysvětluje:

Irvine Welsh: Myslím si, že nikdy nebylo pro Skoty nesnesitelné být součástí Británie. Stalo se ale nesnesitelným být nadále součástí starého, imperialistického, elitářského státu, silně centralizovaného státu, který se nazývá Spojené království. Což je pro mě něco úplně jiného než Británie. A proti tomu lidé hlasují. Hlasují za demokracii a hlasují pro šanci zlepšit si život. Média to prezentují, jako že Skotsko se odřízne a přesune se někam k Islandu. Jediné, co se děje, je, že dojde k změně vlády. Lidi si budou rozhodovat o svých vlastních věcech. To musí být dobrá věc. To musí být dobrá věc pro Skotsko. A následné dopady pro Anglii budou také velké. Je to vzrušující změna. Jak řekl Martin Amis, jde to přímo od obyčejných lidí, zezdola, je to demokracie obyčejných lidí. Není to nařizováno shora, neřídí to politická elita. A ani to není o žádném pošpiněném dědictví, jako že se z historických důvodů musíme všichni držet dohromady, protože jsme vždycky byli dohromady. Snažíme se vytvořit moderní uspořádání, které bude ku prospěchu lidem této země.

Moderátor: Ale říkal byste toto, co teď říkáte, kdyby teď v Londýně vládli sociální demokraté a ne konzervativci? Do jaké míry je to, co říkáte, také záporná reakce proti jihoanglickým hejskům?

Irvine Welsh: S tím to nemá nic společného. Musíte akceptovat, že ekonomika v jihovýchodní Angli a ekonomika ve Skotsku se velmi radikálně odlišují. Jednotný stát, jímž je Británie, bude vždycky vyhovovat tomu místu, kde je sídlo vlády a sídlo finančnictví. Tam poplynou všechny investice. Takže ze skotského hlediska to je velmi nevhodné. Ale celé je to o prohloubení demokracie. Lidi si uvědomili, že systém je špatný, je rozbitý a už nefunguje. Nahraďme ho něčím moderním. Nevažme se pořád jen na minulost. Ano, všichni máme společnou totožnost a společné dědictví. Ano, lidé ve Skotsku a v Anglii a ve Walesu a v Severním Irsku společně dokázali velké věci. Budou dál společně dělat velké věci. Jediné, co dělají, je, že si chtějí zajistit trochu vlastní samosprávy a chtějí tak trochu vládnout sami sobě.

(...)

Irvine Welsh: Všechny ty řeči o tom, jak jsou Skoti tvrdí, anebo jací jsou to romantici, to je všechno úplně mimo. Lidi prostě chtějí trochu demokracie. Musíte se sami sebe zeptat, jak to, že jsme dospěli do této situace. Jak jsme dospěli do této situace? K tomu nedošlo přes noc. Chyby, které dělá kampaň proti skotské nezávislosti, za něž je kritizována, jsou prostě nevyhnutelné. Jsou to chyby spojené s úpadkem pojmu Spojené království. Stavební bloky Spojeného království, průmysl a impérium, dvě světové války. To je dnes součástí historie. Avšak ty věci, o kterých hovořil Martin Amis, ty poválečné stavební bloky. Státní bezplatné zdravotnictví, sociální stát, ty v posledních letech systematicky likvidují jak Labouristická strana i Konzervativní strana. Oni nemohou vést volební kampaň o těchto věcech. Voliče nepřesvědčíte, když se budete v předvolební kampani chlubit zásluhami, že jste finančně zachránili bankéře, nebo že jste financovali privatizaci penězi vydělanými z těžby ropy. Takže kampaň za zachování jednotného Spojeného království už nemá žádné podstatné argumenty, kterých by mohla použít. Musíme přijmout, že se doba změnila a vytvořit moderní demokracii, a to nejen ve Skotsku, ale na celém britském ostrově.

(...)

Irvine Welsh: Závěrem, nikdy jsem dosud nepociťoval takovouto hrdost ohledně toho, odkud pocházím. Protože to, co jsme dokázali ve Skotsku, způsobili jsme, že lidé v západním světě, kteří přijali ten neoliberální model globalizace, začali brát demokracii znovu vážně. 97 procent lidí se registrovalo pro referendum. Všichni, ať budou hlasovat pro nebo proti, na to mohou být hrdí.

16.9.2014

Ne vlků venku, ovcí v sobě se bojte.

Jacob van Blom

„ -Faktem je- patří dnes k nejoblíbenějším obratům druhořadých politiků a žurnalistů“, napsal ve své stati O pravdě a lži rakouský filozof Konrad Paul Liessmann. Faktem je, že kdykoliv slyším nějaké „zaručené“ zprávy - o Ukrajině, o zmarněných šancích Skotska v případě osamostatnění…a mnohé jiné nebajky, si na tuhle větu vždy znovu vzpomenu.

Lež je všudypřítomná, tváří se sebejistě…, ale faktem je, že jí sotva kdo věří nos mezi očima. Je to zvláštní, vezmeme-li v úvahu, jaké oblibě se u důvěřivého a pohádekmilovného publika vždy těšila. Ano, bývaly dokonce doby, kdy nešetřila důvtipem, měla fantazii a smysl pro zápletku. Dovedla postrašit bázlivé, povzbudit udatné, důvěřivé dovést až na okraj propasti a přesvědčit ty, kdož trpěli závratí, že umějí létat.

Když přišel čas urvat si, uspořádala koncert pro všechny slušné lidi. Když bylo třeba prodat zásoby léků proti chřipce, vymyslela hrozbu ptačí nákazy a nechala vybít milióny opeřenců. A tak dále, podobně a dokolečka. Byla to prostě mazaná čachrářka, skvělá vypravěčka a šikovná obchodnice. Nejprve vám nahnala trochu strachu, pak vás nechala chvíli bloudit, vyráchat se v nejistotě, podusit ve vlastní šťávě… a nakonec vám prodala naději za dobrou tržní cenu. Ne jako její strohé alter ego, ta chladná přímočará Pravda, s níž si lid mnohdy nevěděl rady, a tak si ji alespoň nechal vyšít na prapor, aby vlála ve větru a hlavně nepřekážela Lži v kreativitě a neodrazovala důvěřivé voliče, kteří ji následovali, fascinováni jejím vábením jako obyvatelé města Hameln píšťalkou krysaře.

Ne snad, že by byli úplně všichni slepí a hluší, ale příliš milovali iluze a Lež byla vždy tak svůdná a výmluvná. Zvlášť když se převlékla za pravdu podle dobového střihu, tváříc se vítězně a suverénně, byla doslova k sežrání. A pak se něco stalo. Není jisté, kdy a proč, ale stalo se. Možná ji postihlo něco na způsob Altzheimera, nebo co. Prostě zpitoměla. Ztratila glanc. Fatálně, nepřehlédnutelně. Stačí si přečíst noviny. Anebo pustit televizi.

Všude je jí plno. Už není zábavná. Ani přesvědčivá. Je agresivní, uječená jako trhovkyně, nemravná jako vysloužilá děvka. Trapná, vlezlá, neodbytná. A co hůř, neuvěřitelně plodná. Rodí paskřivce, poskoky, kariéristy, žvanily bez zábran a bezpáteřní bytosti všeho druhu. Děti Lži, nevolené vyvolené, manipulátory veřejným míněním, přežvýkavce tlachů srovnatelných s hláškami laciných telenovel. Jsme ve válce s Ruskou federací a je třeba, aby Putin dostal po kebuli, prohlásil prý kníže a zoufalý divák honem spěchá z bláta do louže a přepíná program na libovolnou Ordinaci v růžové zahradě (neb seriál Psychiatr radí ještě nezpustili): „kdes byl, co je ti po tom, cos tam dělal, mám tě dost, rozvedu se, to je tvoje dítě, zkazils mi život, miláčku, hajzle, nemůžu bez tebe žít, nemůžu žít s tebou, vím vše, nevím nic, je mi to fuk, jsem z toho na prášky…“

Kdo se na to vydrží dívat i celých patnáct minut, je hrdina. Anebo zoufalec. Problém je, že to fakticky nejde vypnout. Nějak se nám to, medle, vymklo z rukou a vecpalo do životů. Nejprve prstíček, pak dva…Jako jezinka. Nakonec se nastěhovala do obýváku, sedí v křesle, má vaše bačkory, popíjí lahváče a naštvaně civí na telku. Lež zhloupla a nabubřela. Už není ani zajímavá, ani tajemná, jenom vlezlá a neodbytná. Neomalená. Bezohledná.

Není divu, že jí normální lidé mají plné zuby. Nejenom proto, že je to Lež, ale protože tak okázale kašle na jejich zdravý rozum. Na jejich úsudek. Protože už se ani nepřetvařuje. Protože je jí naprosto fuk, co si o ní kdo myslí. Protože vyvolává démona souhlasu a opačné názory vnímá jako nepřátelské akty. Už si ani nehraje na Pravdu. Nemá potřebu se tvářit svatě. Má pocit moci, s mocí se přátelí a mocná se cítí. A tak se, jako Narcis, zrcadlíc se sama v sobě, jenom do zblbnutí opakuje a tlačí lidem do hlav.

Možná je přesvědčena, že když se bude stokrát opakovat, přestanou se bránit, zrezignují, zblbnou na úroveň Lži, kterou přijali. Přestanou spolu doopravdy, lidsky srozumitelně, s tolerancí a pochopením mluvit. Konverzace se scvrkne do formátu SMS. Bude stručná a neosobní.

Jako text bez diakritiky. Jako hesla nabízená profesionálními krmiči lží odcizenému davu, nad jehož hlavami povlává ve větru prapor s nápisem, jehož smysl je, tváří v tvář sice hloupé, leč o to sebevědomější a všudypřítomné Lži, pohříchu, už poněkud nejasný: „Pravda vítězí“.

P.S. Já vím, že je to blbá (ne)bajka na dobrou noc. Ale prosté „spěte sladce“ mi přišlo přece jenom poněkud cynické.

16.9.2014

Takto by naložil s těmi, kdo nesdílejí jeho krajně pravicové názory český „konzervativec“ Roman Joch, konkrétně s těmi, kdo prosazují princip práva národa na sebeurčení. Zdá se tento postoj snad někomu v době, kdy český politický a novinářský mainstream podporuje vládu v Kyjevě včetně jejích neonacistických výhonků proti panské noze Kremlu jako šokující zjištění?

Kam se poděly ty libé časy, kdy Jochovo volání po ševelu nabíjených pušek tváří v tvář demonstrujícím proti Mezinárodnímu měnovém fondu, vyvolalo pozdvižení davů? Joch se nyní už nikterak netají s tím, že „separatističtí vůdcové jako Tomáš Masaryk měli velké štěstí, že tehdy nežil a nebyl v blízkosti císaře“. Konzervativní myslitel Joch „by se separatisty naložit přesně tak, jak s nimi bylo naloženo v letech 1848-49 – a mocnářství udržet i silou“ ZDE. Zdá se, bereme-li Jochova slova do puntíku, jako by byl soumrak model dovršen.

Tentýž úděl by podle Nečasova bývalého poradce pro lidská práva (sic!) čekal dnes také proruské separatisty a Skoty, toužící po nezávislosti, nehledě na jejich pořadí a způsob popravy. Dnešek odhodil veškeré zábrany a obrátit cokoliv naznak je jochům bez zareptání umožněno.

Problém spíš tkví v tom, že se Joch v českém veřejnoprávním prostoru stále vyjadřuje k palčivým otázkám jak domácím, tak zahraničním, a je tam tedy vydáván za „renomovaný“ hlas – a není brán jako hlas extrémisty, který by národnostní tužby řešil hlava nehlava na hrdle.

16.9.2014



Jon Snow: Dnes jsem se tak trochu vydal se skotským prvním ministrem Alexem Salmondem do vzpomínek. Zajeli jsme na dělnické sídliště v městě Linlithgow, to je asi půl hodiny směrem z Edinburku na Glasgow. Tam žil Alex Salmond v dětství.

Alex Salmond se narodil v tomto domě před 59 lety. Jeho otec tady bydlel do loňska. Setkal jsem se dnes s ním a s jeho nejlepším přítelem ze školy Ronniem před tím domem. Hovořili jsme o tom, jak vyrůstal a o vlivech na něho. Velký vliv na něho měl jeho učitel.

Jon Snow: Pane Salmonde, sedíme přímo naproti vašem rodnému domu. Tady jste vyrostl. Učil vás ředitel Linlithgow Academy. A jeho dnera dnes napsala, jmenuje se Fiona Scott:

"Panu Salmondovi se podařilo rozhádat celé Skotsko. Tyto rozbroje dříve neexistovaly a budou existovat i po referendu, bez ohledu na to, jak dopadne. Šíří se množství historek o zastrašování, násilí, vandalismu..."

Alex Salmond: Od Fiony jsem dostal dopis a odpověděl jsem dnes. Je to zvláštní, je tomu nejméně dvanáct let, co její otec zemřel.

Jon Snow: A ten měl na vás velký vliv?

Alex Salmond: No, to jsem chtěl říct. Chtěl jsem říct, že je to zvláštní, protože ona píše, že jejího otce v mnoha svých projevech cituju, nejsem si vědom, že bych to kdy udělal. Byl to vynikající učitel, byl to fantastický učitel. Když jsem já chodil do školy, učil matematiku, a podařilo se mu, že jsem udělal maturitu z matematiky, což mimochodem byl velký - -

Jon Snow: A teď píše jeho dcera, že v zemi vytváříte rozbroje...

Alex Salmond: Víte, tohleto je předvolební rétorika lidí, kteří jsou proti nezávislému Skotsku. Jsou to lidé, kteří - nevím, jestli čtete Daily Mail nebo Daily Telegraph. To není realita toho, co se tady děje. Vedeme tady opravdu neuvěřitelnou, osvobozující debatu, která dává lidem moc a sílu. Myslím si, že v západní Evropě neexistuje precedens toho, co se tady teď odehrává.

Jon Snow: Co říkáte intervenci královny?

Alex Salmond: Královna nijak neintervenovala. Minulý týden, když se unionisté stávali už zoufalými -

Jon Snow: No požádala je, aby si rozmysleli, co dělají, a to něco znamená.

Alex Salmond: Já taky žádám voliče, aby si rozmysleli, co dělají. Měli by pečlivě přemýšlet o budoucnosti. To není intervence. Tohle jsme minulý týden četli v Daily Telegraphu a v Daily Mail. Tam se zoufale chytali všeho, víte, to je kampaň, je to politická kampaň, kterou vede David Cameron, a ta se jim rozpadá.

Jon Snow: Kdy jste naposledy mluvil s Rupertem Murdochem?

Alex Salmond: Mluvil jsem s ním telefonicky před několika dny.

Jon Snow: A přijede vám pomoci?

Alex Salmond: Nemám tušení. Pan Murdoch je plně schopen se sám rozhodnout o tom, co chce.

Jon Snow: Nemyslíte, že na jihu vládne strach ohledně toho, co tohle může znamenat pro nás pro všechny?

Alex Salmond: A proto je pro ně tak ochromující podporovat ten Projekt strach. Je to taky tak ponižující a kontraproduktivní. Že si pan premiér pozve velké supermarkety a říká jim, víte, potřebujeme vaši podporu. Dělejte, co vám řekneme -

Jon Snow: A pak se obrátil na Gordona Browna.

Alex Salmond: To, že se obrátil na Gordona Browna, mi nevadí, vadí mi, že se obrátil na supermarkety ve snaze šířit mezi lidmi ve Skotsku strach. Naštěstí, na každou ASDU, která se podrobila příkazům pana premiéra, máme Tesco a Aldi, které uvedly, ne, s tím nebudeme mít nic společného, jsme komerční podniky, není naším úkolem zachraňovat krachující politickou kampaň pana premiéra.

Jon Snow: Jestliže budete rozhodovat v pátek, a říkáte, že se snažíte všechny sjednotit, jaká bude vaše role? Zůstanete prvním ministrem? I jestliže prohrajete?

Alex Salmond: Dvě věci. Nejprve k tomu druhému bodu. Já si myslím, že se to stane, že lidé ve Skotsku se přesunují směrem k podpoře nezávislosti Skotska. Já dokončím své funkční období jako první ministr, byl jsem zvolen na celé funkční období. Ať se stane cokoliv, a budu pracovat pro Skotsko tvrdě. Ale k tomu prvnímu bodu, co se stane, až lidé budou hlasovat pro nezávislost Skotska. Mám velmi konkrétní odpovědnost jednat velmi rychle, aby už neexistovala Kampaň Ne a Kampaň Ano. Bude to Tým Skotsko. A to znamená, že musíme shromáždit veškerý talent Skotska, abychom vyjednali nejlepší možné narovnání tohoto -

Jon Snow: Víte lépe než já, že budou lidé, kteří hlasovali proti skotské nezávislosti a ti vás budou nenávidět. A bude velmi obtížné dostat je na vaši stranu. V této kampani vládne i nenávist.

Alex Salmond: To není pravda. To absolutně není pravda. Jestliže věříte metropolitním, londýnským médiím, pak dostanete tenhle úhel pohledu. To není to, co se děje v ulicích a v komunitách Skotska. 99,9 procent lidí jedná během této kampaně naprosto vzorně. Je to obrovské, pokojné, občanské, osvobozující hnutí obyčejných lidí. Ale po každých volbách má první ministr mimořádný úkol lidi sloučit. Proto hovořím o Týmu Skotsko. A jsem mimochodem velmi potěšen, že některé klíčové osobnosti z hnutí proti nezávislosti Skotska řekli, že odstoupí ze svých funkcí a připojí se k Týmu Skotsko. To vítám. Je mou povinností za těchto okolností být velkomyslný. Ale nejen velkomyslný v tom, že musím způsobit, aby se lidé sjednotili, ale i supermarket ASDA, který byl donucen, aby se podílel na kampani strachu pana premiéra Camerona, i ASDU vítáme ve Skotsku, aby tu podnikala.

Jon Snow: Vy, který usilujete o nezávislost Skotska celý život, jestliže nevyhrajete, už nově boj začínat nebudete?

Alex Salmond: Ne, ne, ne, to je docela - Řekl jsem dvě věci. Podle mého odhadu a mého osobního soudu dochází k ústavním referendům jen jednou za generaci. Mně je 59 let.

Jon Snow: Mohl byste to udělat v sedmdesáti.

Alex Salmond: Ne. Je to věc, která se odehrává jen jednou za generaci. Ale pro Skotsko je to ještě víc. Je to neuvěřitelná příležitost. Je to souhlasný, pokojný, demokratický proces referenda. Tohle není jednou za generaci. To je příležitost, která se vyskytne jen jednou za život. Aby Skotsko vzalo skotskou budoucnost do skotských rukou.

Jon Snow: Zřejmě není žádný jiný politik, který toho ví tolik o hazardních hrách jako vy.

Alex Salmond: To je možné.

Jon Snow: Jak se vsázíte?

Alex Salmond: No, Yes vyhraje. Myslím, že až lidé vstoupí do volební místnosti, budou hlasovat pro něco, nebudou hlasovat proti něčemu.

17.9.2014

Asociační dohoda mezi EU a Ukrajinou je výzvou Rusku. Brusel a Kyjev teď musejí prokázat značnou citlivost, píše Christoph Hasselbach.

Obě strany už před rokem jednou tohoto bodu dosáhly. Asociační dohoda byla hotova, čekala na podpis.

Ale v poslední minutě ukrajinský prezident Viktor Janukovyč zařadil zpátečku. Moskva hrozila vážnými ekonomickými důsledky, pokud opravdu podepíše, zatímco ho souběžně "motivovala" významnou půjčkou pro těžce zadluženou zemi, pokud se přidá k Rusku. To se Janukovyčovi velmi hodilo, ale rozhněvalo to jeho spoluobčany a nakonec po týdnech protestů ho to stálo prezidentský úřad.

Nyní je jeho následník Petro Porošenko lapen v podobné smyčce. Aby pacikoval Rusko, požádal EU o odklad dohody o volném obchodě, která je spojena s dohodou o partnerství. Věří, že by se mezitím vztahy s Ruskem mohly uvolnit.

Ale právě tento odklad vyvolává v mnoha Ukrajincích dojem, že jejich prozápadní prezident je zradil; mohou brzy vyjít do ulic, aby protestovali. Ale v zásadě ukrajinské vedení nemá na výběr. Země je ekonomicky v ubohém stavu. Rusko ji okamžitě může srazit na kolena. K tomu přidejte vojenskou situaci: Anexe Krymu ukázala, že při vhodné příležitosti se ruský prezident Vladimir Putin nerozpakuje připojit cizí území. Ruští vojáci jsou již rozmístěni na východní Ukrajině. Takže cesta Ukrajiny k EU se doslova odehrává na hrotech ruských zbraní. Ekonomické výhody budou zjevné teprve dlouhodobě, zatímco ruská retribuce má okamžitý účinek.

A jaká je alternativa? Jistě ne členství v Eurasijské ekonomické unii, přinejmenším ne dobrovolné. Uvnitř unie Rusko operuje hlavně s hrozbami; Moskva může poskytnuté výhody kdykoliv zrušit, jedná náhodně a pokud na to přijde, vezme si, co chce - viz Krym. EU teď zrovna nepřipomíná ráj, ale alespoň lidé mají představu, jak sbližování s ní funguje.

Ukrajina se nicméně členem EU nestane a je nepravděpodobné, že by k tomu v blízké budoucnosti kvůli sousedství s Putinovým Ruskem došlo. Může Rusko diktovat, o které aliance Ukrajina usiluje? Samozřejmě, že ne. Nicméně jen blázen by ruský faktor ignoroval. V sázce je příliš mnoho.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

16.9.2014
Ukrajina schválila širší pravomoci pro východ země

Ukrajinský parlament hlasováním schválil určitou míru samosprávy pro východ země s cílem ukončit vražedné separatistické povstání. Politikové také schválili dohodu o hlubší hospodářské a politické spolupráci s Evropskou unií. Prezident Petro Porošenko uvedl, že to povede k decentralizaci, ale zaručí to "suverenitu, územní integritu a nezávislost" Ukrajiny.

Hlavními body zákonů, zveřejněných jako součást mírového plánu podepsaného s proruskými povstalci a Moskvou dne 5. září je:

  • Vzbouřenecké regiony Luhansk a Doněck dostanou "mimořádný status", tedy širší autonomii na dobu tří let.
  • V některých okresech v těchto dvou převážně rusky mluvících regionech se 7. prosince budou konat místní volby.
  • Ve státních institucích bude povoleno užívání ruského jazyka.
  • Regionální rady budou mít pravomoci jmenovat místní soudce a prokurátory.
  • Místní úřady v Doněcku a v Luhansku smějí "posilovat dobré sousedské vztahy" se svými protějšky na druhé straně hranice v Rusku.
  • Zákony také slibují opravid poškozenou infrastrukturu a poskytnout sociální a hospodářskou pomoc zvlášť postiženým oblastem.
  • Zákon o amnestii ochraňuje před trestním stíháním "účastníky událostí v doněckém a luhanském regionu" a zřejmě se týká jak povstalců, tak ukrajinských vládních vojsk. Organizace pro lidská práva obvinily bojovníky na obou stranách ze zvěrstev, která mohou být klasifikována jako válečné zločiny.

Podrobnosti v angličtině ZDE

16.9.2014
Ukrajina učinila velký ústupek Rusku

Ukrajinský parlament bude v úterý ratifikovat asociační dohodu Ukrajiny s EU, v koordinaci se zasedáním Evropského parlamentu. Avšak realizace dohody o volném obchodu mezi Ukrajinou a EU byla pod tlakem z Ruska odložena až do roku 2016. Křehké příměří na Ukrajině víceméně trvá, i když přicházejí zprávy o bombardování kolem letiště v Doněcku, které ovládá ukrajinská armáda, a v jiných městech.

Odklad realizace dnes podepisované dohody se považuje za velký ústupek Ukrajiny Rusku.

Podrobnosti v angličtině ZDE

16.9.2014

V eseji Ušpiněná práva člověka ZDE cardiffský právní filosof Jiří Přibáň kritizuje pokus prvního náměstka ministra zahraničí Petra Druláka o novou definici přístupu MZV k lidským právům. V rozhovoru pro DV TV pak Přibáň konstatuje, že Evropané konflikt na Ukrajině stále nebezpečně podceňují ZDE.

Přibáň píše:

Celou diskusi odstartoval pokus Petra Druláka, prvního náměstka ministra zahraničí, nově definovat vztah České republiky k lidským právům. V této snaze si vypomohl kritikou Havlova postoje k dodržování lidských práv ve světě, aby následně tento „misionářský“ přístup ve skutečnosti radikalizoval výzvou, že se kromě základních práv máme zaměřit také na dodržování práv sociálních a ekonomických. Prosazováním těchto práv by se však česká zahraniční politika paradoxně musela vyostřit, a to například i vůči v této debatě reflektované Číně s jejím otrockým vykořisťováním pracovní síly a apokalyptickými životními podmínkami v industriálních aglomeracích.

Drulákova námitka, že si především musíme „zamést před vlastním prahem“ a vypořádat se s porušováním lidských práv v zemích našich spojenců, také neobstojí, protože prvním povoláním ministra zahraničí a jeho úředníků není úklid domácích nepořádků a fundamentální kritika spojenců, ale, obrazně řečeno, umetání, tedy otevírání cest do zahraničí a vytváření podpory i poskytování ochrany pro obecné zájmy našeho státu i zájmy jeho občanů.

Podle Přibáně je tedy Drulákova kritika Havlova "misionářství" následována vlastně ještě "misionářštějším" přístupem, který kritik sám prosazuje. A tato koncepce je spojena s nepochopením smyslu existence zahraniční politiky, kterým není být nejspravedlivější na celém světě, ale hájit zájmy státu a jeho občanů (což ovšem pro Přibáně jistě nepředstavuje totéž, co redukce zahraniční politiky na ekonomickou diplomacii).

Filosofické předpoklady Drulákova, ale také Bělohradského přístupu, Přibáň charakterizuje následovně:

...takové volání v sobě skutečně skrývá teologický základ.

V Genealogii morálky Friedrich Nietzsche popisuje obecnou roli „asketického kněze“, který má vyléčit nemocné zástupy, aby tak ale mohl učinit, musí sám onemocnět a vytvořit komunikační rámec pro hřích a vinu. Bělohradský této genealogie aktivně využívá, když dává „Západu“ a především USA za vinu, že z lidských práv vytvořily legitimizační slovník pro vlastní zločiny. Jako léčbu pak ordinuje „čestný přístup“ chápající lidská práva jako regulativní ideje, které si nemůže přivlastnit žádný politický režim.

První problém spočívá v tom, že sociální komunikace o lidských právech je dnes příliš složitá, a nelze ji tak binárně kódovat na ose: čestně – pokrytecky. Druhým problémem je použitelnost argumentační figury dělící globální společnost na imperialistický „Západ“ a zbytek světa, distinkce centrum – periférie totiž stěží může říct něco podstatného o paradoxech a protikladech polycentrického a funkcionálně diferencovaného procesu globalizace. V globální společnosti definuje moc naopak schopnost zbavit se každé teritoriální závislosti, tedy i závislosti na „Západu“. A konečně třetím problémem je sama navrhovaná léčba, jde přece o všeobecně akceptovaná a samozřejmá východiska, a ne o morální kvalifikaci uvádějící nás do „čestného“ uvažování o lidských právech...

Namísto důvěry v obyčejný lidský rozum, onen common sense, jenž byl například podle revolucionáře Thomase Painea nutným předpokladem demokratické společnosti a republikánské vlády, se tu považuje za první povinnost odhalení falešnosti světa, v němž žijeme, a boj proti jeho povrchnosti...

Namísto „očistného“ kodifikování „počestnosti“ (například, která vláda není pokrytecká, že?!) by tak filosofie měla usilovat o porozumění světu ve všech jeho „špinavostech“, což znamená také pochopit logické i deontologické protiklady a paradoxy v dnešním slovníku lidských práv. Ty se v globální společnosti nahromadily bez ohledu na imperialistickou i každou jinou politiku „Západu“, ale i kterékoli jiné politické entity či právnické osoby na kterémkoli místě této planety, ať se jedná o čínskou vládu, mexické drogové kartely, bangladéšské odbory nebo nevládní organizace typu Amnesty International.

Není to přece zdaleka jen Západ, kdo lidská práva interpretuje účelově a "pokrytecky". Například Alain Finkielkraut ještě koncem 80. let v knize Destrukce myšlení upozornil na málo reflektované důsledky upřednostňování "práva na identitu" před všemi ostatními právy. V době vzniku Finkielkrautova eseje se jeho kritika týkala především praxe některých zemí Třetího světa a západních postkoloniálních intelektuálů. V současnosti, po modernizaci západního neonacismu na "politiku identity", má však tato kritika ještě širší platnost.

Právní globalizace nese v sobě podle Přibáně řadu paradoxů. Jedním z nich je, že "lidská práva... hrají roli obranné strategie proti zdánlivě nezadržitelným tlakům spojeným především s ekonomickou globalizací", dalším fakt, že se těmi samými právy současně omlouvá kdeco dalšího, od imperialistických invazí až po sobecké odmítání administrativní solidarity sociálního státu. Jinak řečeno, lidská práva hrají podobně ambivalentní roli, jako v polovině 19. století svoboda. Marx tehdy, jak známo, poznamenal, že nikdo nebojuje proti svobodě, maximálně proti svobodě toho druhého. S lidskými právy se to má obdobně. I rasistický a totalitní severokorejský režim o sobě dnes veřejně tvrdí, že prý lidská práva dodržuje - a současně s tím si rezervuje nárok definovat lidská práva přesně tak, jak se to právě jemu propagandisticky hodí.

Proti pokusům nadřazovat ekonomická a sociální práva nad individuální práva tradičně označovaná jako základní Přibáň vlastně opakuje, co formulovali již disidentští teoretici v minulém režimu: Že "bez svobody projevu a práva na řádný soudní proces i garantovaných majetkových práv se [občan] nedovolá ani žádných sociálních práv".

A toto stanovisko "zdravého rozumu" je současně jediným potřebným komentářem ke všem orbánizujícím kritikám "liberalismu", v nichž nereflektovaný resentiment zaměřený proti majetkově privilegovaným jediným pohybem odvrhuje "balast" liberálního právního řádu v bláhové naději, že neomezená moc státu či zbožštělého vládce zajistí poddaným sociální a ekonomická práva. Vlastní bezmoc se zde zvrhává v nekritické zbožštění moci obdivovaného druhého, která poddanému (údajně) slibuje vykoupení z bídy human condition.

Lidská práva tu dnes nejsou od toho, aby se o nich uvažovalo "čistě" (na to byla mimochodem spousta a spousta času během havlovské i schwarzenbergovské periody - a měli bychom s tím být beztak dávno hotovi), a už vůbec nemůže jít o to, aby si lidé žijící v třetiřadé členské zemi NATO, léta protestující proti imperiálním dobrodružstvím od Jugoslávie až po Libyi, sypali popel na hlavu, trhali roucha a volali mea culpa.

Kněžourství by ovšem mohlo takto postupovat, pokud je jeho jediným cílem komunikovat se slabými a provinilými a doufá prostřednictvím jejich množství dosáhnout reálného vlivu doma.

Avšak tam, kde dochází v mezinárodním prostoru k tvrdé a přímočaré konfrontaci s vůlí k moci, jsou takové techniky mírně řečeno neúčinné. Zasévají pocit viny a pochybnosti právě ve chvíli, kdy je třeba čelit protivníkovi, jenž veškerou vlastní vinu cynicky odmítá, jungovsky projektuje Stín právě na nás a nic si tak důsledně nehájí, jako přesvědčení, že má právo dělat si, cokoliv se mu jen zlíbí. Zahraniční politika má za úkol hájit zájmy státu a jeho občanů. Nikoliv očekávat "nevinného" vyzyvatele v misionářské poloze.

***

Ukrajinská krize je nyní ve fázi, kdy Moskva zasahováním na území sousedního státu až po nasazení pravidelných jednotek vlastní armády uplatňuje právo veta nad některými volbami, které by tento stát - kdyby byl uznáván za stát suverénní - v oblasti zahraniční politiky mohl provést. Právo veta ve vlastní "sféře vlivu" přitom v přímém přenosu omezuje nejdůležitější a svým způsobem stále nejsilnější postsovětský stát, čímž se samozřejmě situace úzce dotýká i všech ostatních postsovětských - a potenciálně také postkomunistických a skandinávských - států v široce definovaném "blízkém zahraničí" resuscitovaného ruského impéria. Například Maďarsko už takový stav fakticky předjímá a vstřícně se přizpůsobuje sílícímu ruskému vlivu ve východní Evropě mj. tím, že Orbán autoritářský ruský režim označuje za jeden ze vzorů své antiliberální politiky.

Podle Příbáně "Evropané podceňují" možnosti vyplývající z eskalace konfliktu na Ukrajině. Anexí Krymu byl potvrzen princip priority etnického souručenství proti mezinárodnímu právu a současně došlo k porušení nejen mezinárodního práva, ale také vícestranné mezinárodní dohody garantující suverenitu a územní integritu státu. V této souvislosti "to není vzkaz jen pro Ukrajinu, ale pro kterýkoliv stát na této planetě", že se za žádných okolností a proti jakýmkoliv garancím nemá vzdávat jaderných zbraní, tak jako to udělala Ukrajina v roce 1994. Jde tedy o globální, nikoliv regionální problém.

"Majdan není samozřejmě fašistická hrozba", ale "Evropská unie nemůže ignorovat skutečnost, že na Ukrajině působí extrémistické strany", upozorňuje Přibáň. Tato radikalizace je však způsobena především tím, že se jedná o "padlou společnost" okradenou oligarchy bez rozdílu zahraničněpolitické orientace. To ovšem není žádné úzce ukrajinské specifikum a Přibáň současně poznamenává, že být Putinem, staral by se raději mnohem více o ruské fašisty, než o okrajové extrémní politické síly u západních sousedů.

Přibáň starostlivě odlišuje EU od NATO (opak je oblíbeným argumentačním trikem nejrůznějších "přátel Ruska") a upozorňuje také, že asociační dohoda s Ukrajinou je něco jiného, než členství v EU. Charakterizuje tedy asociační dohodu mezi Bruselem a Kyjevem jako poněkud nekoncepční pokus o politiku dobrého sousedství s Ukrajinou, která však - podobně jako vztahy s Tureckem - nesměřuje k začlenění do samotné organizace. Když ale došlo kvůli tomuto relativně benignímu kroku, který Rusko interpretuje jako existenční ohrožení, ke krizi, EU "nechala Putinovi úplně volnou ruku". EU ovšem "nezpůsobila" tuto krizi, která začala jako konflikt mezi občany a ukrajinskou vládou a asociační dohoda v něm sehrála roli rozbušky, načež do hry vstoupila ruská "kolektivní neuróza" způsobená ztrátou imperiální velikosti.

Podle Přibáně je nesmysl hovořit o Ukrajině nebo kterémkoliv jiném státě jako o státě "uměle vytvořeném", protože žádné "přirozeně vzniklé" státy neexistují, každý stát na světě je stejně tak "uměle vytvořený". Politický existencialismus sice hovoří o národě jako o "skutečném společenství", ve skutečnosti jsou však národy "vymyšlená společenství", jaká původně neexistovala, a nepředstavují žádný "přirozený základ státu" (v předmoderní době existovala pouze etnika).

Coby právník je Přibáň zvlášť znepokojen pojmy typu "autentický stát" či "nepřítel", které začínají definovat mezinárodní vztahy.

***

Asymetrická kritičnost projevující se flagelantstvím, o níž hovořil Přibáň v souvislosti s Drulákovou zahraničněpolitickou koncepcí, se v kontextu ukrajinské krize projevuje rovněž, a to dokonce v ještě podstatně vyhranější formě. Ze všeho, co se na Ukrajině stalo, děje a ještě přihodí, je často obviňována výhradně Evropská unie (údajně "prodloužená ruka Washingtonu"), a to bez ohledu na to, co zde sama skutečně udělala a jaké jsou její záměry. S tím ostře kontrastuje přístup "Rusko je třeba chápat", který tuto stranu konfliktu ze všeho systematicky vyviňuje a neuvěřitelně absurdně tvrdí, že i za to, co zde Moskva sama provádí (Vladimir Putin vysláním vojsk v srpnu dokonce porušil ruskou ústavu), "vlastně" může Brusel.

EU se (nejen) na Ukrajině dopustila celé řady chyb, to z ní však nedělá univerzálního padoucha, jehož je třeba upálit na hranici nahromaděných vznětlivých antibruselských resentimentů. EU ruskou "nelineární" invazi na Ukrajinu rozhodně nezavinila, jakkoliv ji mohla a měla předvídat.

Pokud jde o kritiku amerického imperialismu, ta probíhá v rámci české občanské společnosti intenzívně přinejmenším od roku 1999 a nepochybně se v ní bude nadále pokračovat. Úkol ministerstva zahraničí třetiřadé členské země NATO, u níž zůstává velkou otázkou, nakolik je ve skutečnosti chráněna vágními formulacemi článku 5 Severoatlantické smlouvy, se tím však nijak nemění. Zůstává jím i nadále zajištění zájmu státu a jeho občanů, s možným rozšířením například o volyňské krajany, kteří za stát nasazovali životy v dobách, kdy se to v české kotlině řekněme tak úplně nenosilo. Zůstává jím vytvoření sítě mezinárodních vazeb a kontaktů, které zajistí, že v případě potřeby se o ČR ve světě bude vědět a bude na ní alespoň někomu záležet natolik, aby pro ni hnul prstem. A jedním z klíčových problémů se stává získání schopnosti v případě agrese přesvědčivě prokázat, kdo se jí dopustil ZDE.

Není a nemůže být úkolem žádného ministerstva transformovat legitimní sebereflexi občanské společnosti ve flagelantskou a potenciálně sebevražednou zahraniční politiku.

15.9.2014

Se zodpovědností Ukrajině to není tak jednoduché. Jedna věc je odmítnout poslušnost vládě, která se dostala k moci státním převratem, a jejíž některé kroky jsou opravdu velmi problematické. Druhá věc je separatismus odmítající jakoukoli společnou vládu. Pokud má pravdu Karel Dolejší, pak ani separatistická vláda takzvané Doněcké republiky Kyjevu moc šancí na smír nedala. (Pokud v tomto bodě KD pravdu nemá, ať to někdo jasně řekne. A popíše, jak to tedy bylo.)

Milan Daniel dále píše: „Ukrajina ze všeho nejvíce potřebuje zastavení bojů ... Co bude dál, je jedna velká otázka, odpověď na ni je bohužel podmíněná především tím, jakou která strana získá materiální a ekonomickou podporu.“ S tím nelze, než souhlasit. Ale „zastavení jakékoli podpory vládě Ukrajiny ve věci probíhající občanské války“ a „jakékoli materiální podpory EU všem válčícím stranám“ (což se de facto týká jen Ukrajiny, protože separatistům, pokud vím, EU žádnou podporu neposkytovala), jak to požaduje petice, nemusí být cestou k zastavení bojů a nastolení alespoň fungujícího příměří.

Příkladem může být Bosna a Hercegovina v devadesátých letech, kde striktní zbrojní embargo prodloužilo občanskou válku zhruba o dva roky. Jedna ze stran, která měla počáteční výhodu, odmítala kompromis v domnění, že pokračováním války nemá co ztratit. Během těchto dvou let se protestovalo, psaly petice, jednalo, jednalo a znovu jednalo o sporných otázkách. Dalším ztrátám to nezabránilo, obyčejní lidé z toho neměli nic. Ale někdo měl možná dobrý pocit z toho, že hájí jejich právo na život v míru v zemi, kde jsou respektována základní lidská práva.

Co by se stalo, kdyby tehdy (v Bosně) žádné embargo a žádná omezení vyhlášeny nebyly? Možná, že by došlo k masakru ještě horšímu než všechno to, co skutečně následovalo. Je to možné. Jakákoli vojenská pomoc musí být v podobných případech přísně podmíněná a sledovaná.

Ani to ovšem nemusí zajistit úspěch v podobě nehřbitovního míru. Možná, že po zvážení všech faktorů a rizik, včetně schopností evropských kormidelníků, by se ukázalo, že nejrozumnější je zůstat zcela mimo a nepodporovat žádnou stranu. Nebyl by to zdaleka první ani poslední případ. Pak si ale nenamlouvejme, že podporujeme obyčejné lidí nebo cestu k míru. Takováto volba znamená, že nejsme schopni podporovat nic. Můžeme si na to pouze hrát.

Není to vhodné pole pro pěstování myšlenkových zkratek. A petice „Evropané proti válce“ je právě takovouto zkratkou. Jinou, než jakou propagují „váleční štváči“, ale nikoli nutně lepší.

15.9.2014

V posledních letech se v médiích a na internetových serverech stále častěji setkáváme s pojmem konspirační teorie. Mainstremová média, jejich redaktoři a politici do pojmu „konspirační teorie“ postupně investovali mnoho negativních emocí (výsměch, pohrdání, degradace …).

Jako v bance, kdy jsou vkládány finance na účet a později z účtu finance vybíráme, tak do pojmu konspirační teorie vložené negativní konotace a emoce jsou v případě objevení nové „konspirační teorie“ tyto negativní emoce a konotace vybírány a směrovány na novou konspirační teorii. Proto již nejsou používány argumenty, ani analýza, ale pouhým přiřazením ke zdiskreditovanému pojmu je konkrétní „teorie“ vyřazena z normálního mediálního a veřejného prostoru.

Správný novinář, politik, občan může o konspirační teorii mluvit pouze s posměškem, nemůže ji dokonce ani věcně kritizovat, protože už tím by byl podezřelý. O konspiračních teoriích mluví jen blázni, psychopati, podezřelí ze všeho možného, včetně terorizmu. Proto posměch vůči „konspiračním teorií“ patří k výbavě slušného občana, občana, který je neproblémový, myslí a jedná podle médií, není kritický ani skepticky a vždy je pro něj největší autoritou „Velký bratr“.

Málokterý pojem je tak spojen se zcela protikladnými postoji, „konspirační teorie“ jsou buď zcela přijímány nebo zcela odmítány. Postoje mají tři složky; afektivní, kognitivní a konativní. Postoje ke konspiračním teoriím mají především afektivní charakter, proto se u konspiračních teorií setkáváme jen zřídka s analytickým přístupem a věcnou analýzou.

Už samotné označení „konspirační teorie“, zavání konspirací, protože takový název, zvláště v množném čísle nejenže není vhodný, on je zcela chybný. Teorie je něco jiného, než co se pod pojmem konspirační teorie uvádí. Teorie je soubor konzistentních poznatků, které v podobě zákonů, zákonitostí a souvislostí mezi jevy, vysvětluje určitý výsek reality. Teorie je ověřená konfrontací s realitou.

Nazvání určitého chování „konspirační teorií“ usnadňuje její zamítnutí, protože podřazení pod pojem teorie je chybné. Ovšem tím se může s „vaničkou vylít i dítě“, protože chybnost označení neznamená automaticky věcnou nesprávnost. Logicky lze vyvodit hypotézu, že chybný název byl přiřazen k alternativním vysvětlením událostí záměrně, aby se zpochybnila jejich věrohodnost. To, co se uvádí pod pojmem konspirační teorie ve vztahu k jednotlivým událostem by odpovídalo názvu scénář, který má charakter konspirace. Tedy bychom mohli u konkrétní události hovořit o jednání podle konspiračního scénáře.

Wikipedie o konspirační teorii říká: „Konspirační teorie (spiklenecká teorie, teorie spiknutí) je původně neutrální označení pro jakékoli tvrzení o kriminálním nebo politickém spiknutí. Termín ale časem nabyl pejorativního významu a je používán téměř výlučně pro odkazování na okrajové teorie, které vysvětlují historické nebo současné události jako výsledek tajného spiknutí skupiny mocných činitelů. Zastánci konspiračních teorií obvykle tvrdí, že touto skupinou jsou vlády, tajné služby, mocné korporace nebo mezinárodní organizace, tajné spolky, představitelé určitých národů či náboženství nebo i mimozemské civilizace.

Samo použití pojmu „konspirační teorie“ je do jisté míry problematické, protože tento termín používají především skeptici a odpůrci teorií spiknutí a přikládají mu hanlivý smysl. Označí-li mluvčí nějaké tvrzení jako „konspirační teorii“, pak tím obvykle dává najevo, že je považuje za smyšlené a nepodložené. Termín bývá tedy používán jako automatické zamítnutí tvrzení, které je považováno za směšné, nesprávné, paranoidní, neopodstatněné, bizarní či iracionální“. (wikipedia)

Konspirace je utajené jednání více subjektů s domluveným cílem. Má blízko k organizovanému zločinu, v němž dochází k trestnému činu na základě domluvy více jedinců. Rozdíl je v tom, že organizovaný zločin, aby naplnil skutkovou podstatu musí být trestným činem, zatímco konspirace nemusí směřovat k trestné činnosti. Zatímco u organizovaného činu se bez problému zločincům uznává schopnost sociálně sofistikovanějšího chování, schopnost shodnout se na jednom cíli, rozdělit si úlohy, koordinovat činnost atd., v případě „konspirační teorie“ jejím aktérům takové schopnosti odpůrci konspiračních teorií nepřiznávají.

Co charakterizuje „konspirační teorie“

  • struktura více subjektů (jedinců, skupin, organizací nebo institucí);
  • shodnost či průnik zájmu subjektů;
  • vymezený cíl, kterého struktura dosáhne na úkor jiných subjektů. Tedy hra s nulovým součtem;
  • cíl i postupy jsou utajené pro vnější prostředí;
  • často jsou části projektu utajeny i pro prvky struktury, které se podílejí na realizaci konspiračního scénáře;
  • součástí konspirace bývají i nelegální a nezákonné postupy.

Jak se konspirační teorie pozná

  • Činnost konspirační entity zanechává nechtěné stopy. Zvláště v informační společnosti nikdo nemá soukromí, vše je odposloucháváno a může být zveřejněno. Náměstkyně amerického ministra zahraničí pro evropské záležitosti Victoria Nulandová v rozhovoru s americkým velvyslancem v Kyjevě prohlásila „Fuck the EU“ a v době, kdy ještě konec Janukoviče ve funkci prezidenta nebyl na pořadu dne, stejně jako změna vlády, odmítla V. Klička preferovaného EU a sdělila, že USA chtějí za premiéra Jaceňuka. Také řekla, že USA investovaly do „ukrajinské demokracie“ 5 miliard dolarů.
  • Nelogičnost, nekonzistentnost, neobvyklé postupy.

Den před příjezdem J.F.Kennedyho do Dallasu byla trasa vybraná FBI bezdůvodně nahrazena jinou, se značnými bezpečnostními riziky

USA zaútočily na Irák na základě tvrzení, že Irák má chemické zbraně. Ukázalo se, že chemické zbraně neměl. Tuto informaci CIA získala od svého agenta, iráckého emigranta, žijícího v exilu. Vzhledem k tomu, že CIA je pouze jednou z řady zpravodajských organizací USA, s několika desítkami tisíc zaměstnanců a s rozpočtem desítek miliard dolarů, vidím dvě možná vysvětlení vzniku a použití této informace.

1.věrohodnost informace a věrohodnost způsobu jejího získání naprosto diskredituje kompetenci organizace, která jí vládě předložila. Jedinou odpovídající reakcí by bylo její zrušení.

2. šlo o konspiraci a ne o získání věrohodných informací. Cílem nebyla informace. ale důvod k vojenské agresi. Ovšem i v případě konspirace jde o mimořádný diletantismus.

Konspirace jako způsob lidského chování

Od doby vzniku člověka patří chování směřující k předem danému cíli k častému chování člověka. Proto s rozvojem člověka a „sociálna“ se vyvíjejí i způsoby chování vedoucí k dosažení cíle. Původní příroda je ve stále větší míře nahrazována „druhou přírodou“ - kulturou a společností. To logicky vede k tomu, že cílů je dosahováno stále více, v rámci společnosti, vůči jiným částem sociálna. Cílů je dosahováno v rámci nulové hry, kdy vítěz získává na úkor poraženého. Bylo by s podivem, kdyby inteligence člověka se projevovala pouze v umění, vědě a vyhýbala se oblasti sociálního chování. Vždyť svých cílů dnes člověk dosahuje ne ve hře s přírodou, ale v interakci s jinými lidmi, skupinami a společností. Způsoby jak vyhrát nad druhými, jak vyhrát ve hře s nulovým součtem se stále rozvíjejí, avšak konspirační chování nenajdeme ve školních osnovách, protože znalost těchto sociálních postupů chování a schopnost je ovládat je výhodou, pokud je protivník nezná a neovládá. Proto jejich existence je svým způsobem konspirací.

Jeden se způsobů sofistikovaného sociálního chování jak v nulové hře vyhrávat a dosahovat cílů je konspirace. To znamená domluvit se s dalšími subjekty na utajeném postupu a ve hře s nulovým výsledkem vyhrát nad dalším/dalšími subjekty, kteří o naší utajené hře nic nevědí.

Konspirací je plná historie, např. vražda sv. Václava a vyvraždění Slavníkovců. Likvidace vojenského velení Sovětského svazu Stalinem byla důsledkem konspirace německé zpravodajské služby, která E. Benešovi „podstrčila“ informaci o zradě sovětských generálů. Beneš tuto informaci předal J. Stalinovi s fatálnímu následky. Zahájení 2. světové války napadením Německa německými vojáky v polských uniformách.

Návštěva politiků ČSSD Haška, Chovance a dalších u prezidenta M. Zemana v období mezi volbami s sestavením vlády. Všechny rysy konspirace naplňuje chování Nagyové a P. Nečase, do níž byla dokonce jako jeden ze subjektů konspirace začleněna vojenská kontrarozvědka. Konspirací byla pravděpodobně hra STB s mrtvým studentem na Národní třídě v listopadu 1989. Mrtvý student Šmíd vstal z mrtvých a proměnil se v poručíka STB Zifčáka.

Součásti vývoje lidské civilizace je směřování ke společenské dělbě práce a ke specializaci, tento proces se nevyhnul ani konspiraci. Vyvrcholením společenské dělby práce a specializace v lidské civilizaci v oblasti informací je vznik zvláštních (zpravodajských) služeb. Součástí konspirace zpravodajských služeb je práce s informacemi, to znamená jejich získávání, výroba, dávkování, vybírání adresáta, časování, medializování, diskreditace. V informační společnosti mají informace ontický charakter, na jejich základě dochází ke společenské reprodukci a ke společenským změnám. Zvýrazněním společenského významu informací vzrostl i význam institucí pracujících s informacemi. Ovšem to, že se dozvíme od zpravodajských služeb pravdivou informaci je nejméně pravděpodobné, protože jakýmkoliv zveřejněním informace sleduje zpravodajská služba nějaký cíl, ale rozhodně ne to, aby byl občan pravdivě informován.

Zpravodajské hry a úkoly mají téměř vždy charakter konspirace, většinou vůči druhým zemím. S velkým časovým odstupem jsou odkrývány archivy zpravodajských služeb, z nichž se dozvídáme o konspiracích v minulosti, již s dosaženým výsledkem. Např. nedávno bylo zveřejněno, že zpravodajské služby Velké Británie se ve spolupráci se CIA podílely na odstranění demokraticky zvoleného iránského premiéra Muhammada Mosaddeka, který znárodnil íránský ropný průmysl, a na jeho nahrazení Rézou Páhlavím.

CIA přiznává několik svých pokusů o zavraždění Fidela Castra, také za zavražděním charismatického konžského presidenta P. Lumumby stojí západní zpravodajské služby.

Informace vždy znamenaly moc a v dnešní době to platí obzvláště, proto zpravodajské služby mají mimořádnou moc a nabízí se otázka, kdo komu slouží? Zda zpravodajské služby politické reprezentaci či politická reprezentace zpravodajským službám a oligarchii? To se promítá i v průniku reprezentantů zpravodajských služeb do vrcholné politiky. Ředitel CIA G.Bush se stal prezidentem a na tento post prosadil i svého syna, R.Reagan byl agentem FBI, V.Putin byl důstojníkem KGB, mnohaletý předseda vlády L.Štrougal byl ministrem vnitra a další ministr vnitra Barák, získal takovou moc a vliv, že konspirací, která měla až charakter puče byl odstaven, a v inscenovaném procesu poslán do vězení, z něhož se dostal až v rámci Pražského jara. J.Andropov, mnohaletý šéf KGB se stal generálním tajemníkem ÚV KSSS a připravil nástup přestavby a odstartoval kariéru M.S.Gorbačeva.

Konspirace v sociální, ekonomické a politické struktuře

V sedmdesátých letech sociální stratifikace v západních společnostech dostávala podobu hrušky. Nízký podíl chudé základny, vysoký podíl střední třídy a opět nízký podíl nejbohatších. To je však již minulost, střední třída se propadá do chudé základny, podíl bohatých klesá, avšak jejich bohatství roste. Z hrušky se stává pyramida s rozšiřující se základnou a stále špičatějším vrcholem.

Odpůrci konspiračních teorií zavrhují, že vrchol mocenské a ekonomické pyramidy je schopen konspirace, na rozdíl od nižších vrstev, včetně organizovaného zločinu. Avšak konec konců máme spoustu příkladů z české majetkové transformace, kdy řada převodů majetků měla charakter konspirace a existují odhady, že 30 – 70 % restitucí byly podvody. Známý je, v tomto případě neúspěšný, pokus M. Chadimové o restituci řady domů či spíše paláců na Malé Straně. Po provalení faktů, ji V. Havel udělil milost ještě před vynesením rozsudku (abolice), což může vypovídat o možném krytí, jako součást konspirace.

Netransparentnost bankovního sektorů při manipulaci s toxickými finančními deriváty, která vedla až k finanční a ekonomické krizi západního světa, má charakter konspirace, hry s nulovým součtem, v níž vyhrála úzká skupina finančních oligarchů, bankéřů nad celým světem. Takovými hrami roste majetek oligarchie a zvětšují se nůžky mezi bohatými, kterých je stále méně a chudými, kterých je stále více.

O těchto způsobech získávání moci, vlivu a majetku by však ti, kteří v této hře neustále prohrávají neměli vědět. Z tohoto nevědění většiny plyne moc menšiny. Proto musejí být konspirační teorie degradovány. Ovšem v době internetu to je stále obtížnější. Proto snad jako nejdůležitější konspirace byla vytvořena „konspirační teorie“ s diskreditující konotací, jakási „informační ebola“, protože každý se od ní musí distancovat výsměchem a „nešahat na ní“, aby se nenakazil.

Svého času J.F.Kennedy v jednom z posledních projevů před svou smrtí prohlásil, že do demokratické společnosti žádné utajené informace nepatří. Čím je společnost demokratičtější, tím méně se v ní rozvíjí kultura utajování a špiclování.

Proto moderními hrdiny a „proroky“ informační společnosti 21. století, skutečně otevřené a informované společnosti jsou Julian Assange a Edward Snowden.

15.9.2014

Vlivný poslanec britské Labouristické strany a bývalý labouristický ministr obrany Bob Ainsworth varoval, že Rusko je nyní větší hrozbou světovému míru než Isis. Aisworth požaduje, aby ještě před příštími britskými všeobecnými volbami příští rok v květnu provedla britská vláda novou revizi současných obranných schopností Velké Británie.

"Žádný vedoucí představitel žádné významné mocnosti se od Stalina v poválečném období nechoval takto otevřeně agresivně a - bohužel - Putina by velmi potěšilo, že ho srovnáváme se Stalinem. Putin kostatoval, že rozklad Sovětského svazu je největší tragédií 20. století a vyhrazuje si právo jednat jménem ruských menšin v jiných státech. Vzhledem k tomu, že ruské menšiny žijí po celém bývalém Sovětském svazu i jinde, v zásadě si Putin vyhrazuje právo zasahovat do záležitosti všech suverénních států východní Evropy. Stalinova politika zahnala svět do studené války. Putinova politika má potenciál být stejně tak nebezpečná."

Ashworth argumentuje, že Isis je urážkou lidství, avšak že se skládá z "nestátních činitelů", kdežto Putinovo Rusko prý staví před svět problém naprosto odlišné velikosti.

Sankce podle Ashworthe budou víceméně neúčinné. Ashworth požaduje efektivnější odstrašení Putinových "expanzionistických cílů".

Evropa podle něho musí omezit svou závislost na ruské energii a Velká Británie musí se souhlasem všech politických stran revidovat svou obrannou politiku.

Ashworth varoval, že britský premiér řekl nedávno v Dolní sněmovně, že není zapotřebí britskou obrannou politiku znovu revidovat, "přestože se v britské armádě dále provádějí rozsáhlé škrty a armáda je plná vozidel, jedině vhodných pro boj proti povstalcům v Afghánistánu. To neposkytne bezpečnostní záruky našim evropským sousedům, kteří čelí Rusku, které modernizuje vlastní armádu," dodal Ashworth.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V srpnu 2014 přispělo 187 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 42 002,88 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v červnu 2014 částkou 22 809,65 Kč.

Zůstatek byl koncem srpna 2014 354 231,52 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 166 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za srpen 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.7. 2014:...............380 070,10 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 42002,88 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (červen 2014)........... 22 809,65 Kč
bankovní úrok................................................................3,19 Kč




Bankovní úrok ...........................................................3,19 Kč

bankovní poplatky..........................................................-855,61 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................2695,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje ČR srpen 2014 .............................................................15 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
účetnictví ....................................................................................3500 Kč
programování (MP) .....................................................................15600 Kč
sponzoring, filmový projekt (DŠ)......................................................10 000 Kč


Zůstatek k 31.8. 2014: 354 231,52 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
7. 11. 2013 Nejnovější dokumenty z České televize jsou slibné Sam Graeme Beaton
7. 11. 2013 Latest Česká televize Offerings Show New Promise Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Normalization/Kauza Cervanová Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Ohlédnutí za jihlavským filmovým festivalem Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 More Thoughts from Jihlava Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
28. 10. 2013 Dál nic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval… Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 „…na všech sloupích“ Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 „Ultimátní“ konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce