ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
21.11.2014

Po oslavách 17. listopadu 89 jsme se z médií dozvěděli několik hlavních témat, která oslavy provázela. Byla to diskuse s vybranými osobami o revoluci, slova prezidenta, připomínka Václava Havla. Celé oslavy provázela vlastně pozornost na několik celebrit. Jako největší téma se pak stalo jejich chování. Pokud vím, tak revoluce zejména přinesla demokracii, v demokracii nejde o chování několika osob, jde o život každého z nás a chování každého z nás a témata každého z nás. Pozornost zaměřená na celebrity, na některé politiky jde proti smyslu oslav revoluce, kde je v centru dění každý člověk rovnocenně. Témata, která jsou zajímavá pro život všech a souvisí se stavem společnosti po 25 letech po revoluci (i se smyslem revoluce) se pak objevují v okrajových diskusích nebo vůbec. Chtěl bych nabídnout 10 témat, která se dají vztahovat i k oslavám roku 89 a týkají se většiny z nás, možná až na celebrity, které občas žijí v umělém světě, kde jsou témata 99% lidí pro ně neviditelná.

1) Kvalita státu, korupce a etika

Před posledními volbami významné téma, které neznámo proč upadá v zapomnění. Dokud všichni (tisíce lidí), kteří jakkoli reprezentují stát nebo pracují na významných pozicích pro stát, nebudou pracovat kvalitně, profesionálně nebo občansky angažovaně, tak nemůže fungovat vlastně vůbec nic. Nestačí rozšiřovat pravidla, směrnice, kontroly, poučování, ty jsou často jen zástěrkou čím dál horšího chování, cesta je transparentnost, otevřenost (otevřená výběrová řízení na významné pozice), motivace angažovaných lidí vstupovat do veřejných a státních pozic, politických i úřednických (angažovaně a hrdě pracovat ve školách, v policii a kdekoli v dalších sférách státu).

2) Nerovné příležitosti a práva

Při prezidentské kampani to bylo téma pan Dientsbiera a pak opět skončilo v zapomnění. Žijeme ve světě, kde významně postavení lidé a bohatí lidé posilují pozice a obhajují viditelnou nerovnost šancí. 99% lidí nepatří do té skupiny a část z nich posluhuje a sbírá drobky příležitostí a část (současní disidenti) se nepodílí na posilování nerovností, žijí mimo nespravedlivé hierarchie bez ocenění, úspěchu a jakýchkoli možností ovlivnit věci okolo sebe. Dobře by to mohl vystihnout současný princip: Když chceš něco změnit, musíš se nejdříve přizpůsobit, když se přizpůsobíš, zapomeneš, že si chtěl něco změnit.

3) Úroveň práce a podoba práce

Většiny lidí se týká nárůst prací, které jsou pouze poslušným vykonavatelstvím nařízení státních manažerů nebo firemní manažerů, i sami střední manažeři jsou něco jako střední vrstva zároveň poslušná a zároveň zajišťující poslušnost mas zaměstnanců. Práce ztrácí smysl, v organizacích se nepěstuje společný cíl a společná cesta za ním, angažovanost lidí do společného cíle existuje v plamenných prohlášeních lídrů, kteří to využívají jen jako psychologický trik pro udržení iluze participace. Před rokem 89 jsem viděl okolo sebe většinu prací naprosto nepodnětných, trvá snad od tehdy dosud mýtus, že práce musí být téměř za trest? Nebo odkud je ta sdílená rezignace na příjemnou a zábavnou podobu práce (jak právo pro všechny)?

4) Kvalita života

Zaujal mne názor předsedy senátu k oslavám roku 89, který připomněl, že zásadní témata současnosti jsou zametávána pod koberec. Na jedné straně někdo v České republice podporuje naše zaměření na to být levnou pracovní sílu Evropy a s tím je propojena nízká kvalita života u nás. I přes vysoké pracovní vytížení, kvalita života roste neúměrně málo a nikdy nebudeme mít kvalitu života, kterou mají skutečné demokratické země, pokud nenajdeme hady v kořenech a žáby na prameni. Aspoň trochu se mluví o tom, že kvalita života není v honbě za penězi a majetkem a výhodami, že je v času na sebe, na duchovní rozvoj, na rodinný život, na komunitní angažovanost. Pokud na to máme málo času, protože se honíme za penězi a výrobky v supermarketech (nebo někdy s jazykem na vestě prostě sotva přežíváme), tak kvalita života je ještě mnohem nižší než umíme změřit. Možná až budou pracující lidé ve středním věku staří, napadne je, že všechno důležité v životě vlastně prošvihli, nenašli, zapomněli, ztratili a nepokusili se (třeba i trochu revolučně) změnit.

5) Homofobie

Vrháme vinu na úplně nesprávné lidi. V organizacích napadá zaměstnanec zaměstnance, místo, aby se spolu zamysleli nad chybným nastavením systému a dali zpětnou vazbu těm lidem, kteří za to nastavení mají odpovědnost. V široké společnosti je standard pohrdat lidmi z méně rozvinutých zemí, pohrdat i mnoha lidmi z této země - integrovanými menšinami, ekonomicky neúspěšnými, nezaměstnanými. Jsi na tom hůř? Nerozumíš? Tvoje chyba a díky ti za kontrast umožňující „být úspěšný“. Je nutné se s někým srovnávat, jen tak existuje úspěch. Soutěžení je ideologií v různých oblastech života, kam nepatří a tam, kde má místo, bývá soutěž nespravedlivá. Taky už obviňování Romů z téměř všeho považujete za trvalý folklór? Ideologové nacismu by se mohli u nás inspirovat „sofistikovanými“ zdůvodněními, proč je nějaká skupina lidí je ta nejhorší a za co všechno může.

6) Občanská pasivita

Pan Havel snad nejen mluvil (snad opravdu věřil a něco proto dělal) o světlých zítřcích občanské angažovanosti. Angažovanost neroste nebo snad ANO? Údajná občanská angažovanost roste pouze jako „strana jednoho muže“. Podle průzkumů mladí lidé v České republice nevěří, že mohou cokoli ve společnosti významně ovlivnit. A kdo tedy, když ne oni? Každé nové hnutí, politická strana nezvládá být otevřená, nespadnout do centralismu, rozvíjet demokracii. Podle jiného průzkumu Češi nejméně za všech zemí důvěřují komukoli jinému než těm zcela nejbližším lidem. Při nedůvěře mezi lidmi navzájem vzniká prostor pro totalitní vůdce, pro ztrátu občanského sebevědomí (a navíc ve školách jeho posilování není vůbec priorita). A ještě jeden typ pasivity se šíří - izolace do individuálních světů, vytváření alternativních komunit, které nestojí o angažovanost pro celou společnost.

7) Nadnárodní společnosti, veřejný prostor

Nejde jen o naprosto nesmyslné nakupování v supermarketech, nejde jen o práci v megaspolečnostech, které vytvářejí paralelní světy (i vlastní specifickou etiku) pro lidi, co v nich pracují, nejde jen o ztrátu vlivu státu oproti zájmům nadnárodních společností. Svět se změnil, jsme závislí v mnoha ohledech na naprosto nejasných strukturách. Většinu toho, co potřebujeme, dostaneme pouze od těchto společností. Společností, které nezajímá v jaké zemi zrovna jsou, ačkoli v reklamách se tak tváří. Nezajímá je, co si přejeme, co potřebujeme právě my. Ani národní megaspolečnosti a silné finanční skupiny na tom se zájmem o každého člověka v naší zemi nejsou o nic lépe (v porovnání s jejich vlivem na život nás všech je to alarmující). Víme kolik společností/skrytých jednotlivců vlastní většinu naší země? Ubývá veřejný prostor (jako ubývá náměstí v předměstích) ani prostor pro malé podnikatele (sousedy, které známe) nijak neroste.

8) Vzdělávání a rodina

Téma, které zaniká úplně nebo je reprezentované nesmyslnými dílčími problémy (matematiky u maturit, porodné na jakéže dítě v pořadí ještě je?). Vzdělávání je hlavní společná cesta ke společné kvalitě života pro všechny. Kolik pozornosti jí věnujeme? Šíří se soukromé projekty cesty ke vzdělání jako k produktu na prodej, cesty k zaručenému úspěchu. Vzdělávání je chápáno jako soutěž o známky, o tituly, o pozice, která se navíc dá navíc pro některé vyvolené obejít. Je to spíše iluzorní soutěžní hra pro masy, která čím dál směřuje k výcviku „slušných občanů“, místo výcviku myšlení a k předání dalších kulturních hodnot. Omezuje se na výkony v několika preferovaných předmětech a získá sociálního statusu v několika privilegovaných oborech, nijak se nezajímá o svůj hlavní potenciál stát se hlavní cestou k předání hodnot (například svobodného myšlení a tvoření). Podobné téma rodiny je nepochopitelně okrajové, kdo měl děti v 90.letech, byl považován za blázna, měl přece jít za úspěchem. Situace se příliš neposouvá k lepšímu, dobrá rodina je jeden z největších úspěchů života a kdo to ocení? A k tomu i popularita domov důchodců je u nás stále příliš velká.

9) Konflikty okolo a naše odpovědnost

Jako dítě jsem na přelomu 70. a 80. let poslouchal v noci, jestli na obloze neuslyším letět atomovou bombu. Moje trauma se mi pomalu vrací. Později jsem cítil blízkost války v bývalé Jugoslávii a doufal, že to byl jen výjimečný jev, který se nebude opakovat. Snad nezačnu zase poslouchat, jestli už nejsou slyšet bomby, Ukrajina sousedí se Slovenskem, Sýrie s Tureckem. Rozumět tomu nemůžeme díky nepřipraveným médiím, školám. Ve školách se objevuje téma jako zařazení „branné výchovy“ do základních škol (před rokem 89 všechny děti mé generace brannou výchovu nenáviděli, nyní se děti povinně učí zdůvodnit pozitivní přínos zahraničních misí české armády - viz RVP) nebo z médií jako řešení slyšíme, že je nutné zvyšování výdajů na armádu. To co se nedozvídáme, je důkladná analýza situace Evropy a konflikt okolo ní, nevíme detaily situace, nevíme, co můžeme udělat pro mír (co třeba demonstrace za mír?)

10) Globální témata, duchovní témata a životní prostředí

Mnoho našich spoluobyvatel planety navždy mizí, živočišné druhy ubývají. V tom, co jíme a pijeme je mnoho (i okem současných vědců) neviditelných nebezpečí. Ani změny ročních období s námi nakonec nehnou. Máme se podílet na řešení globálních problémů světa a kolik času jim věnujeme? Nejsme takový malý Titanic s názvem Česká republika? Máme strach z radikálních náboženství a sami směřujeme kam? Jak jsme na tom duchovně? Známe svoji kulturu, která by nás mohla duchovně podpořit? Jak si interpretujeme svět, jeho vznik a nekonečnost? Můžeme být duchovně hledající, rozdílní a individualizovaní a být na to hrdí, jenže umíme to duchovno obhájit vůči radikalismu? Tak snad během 30. výročí roku 89 bude v popředí alespoň jedno z těchto 10 (jen zlomku z dalších důležitých) témat.

21.11.2014
Její dnešní pobočka vytvořila digitální špehovací systém pro anglické špiony

Pověst firmy Vodafone, která má v Německu 30 milionů zákazníků, je tam v důsledku jejího špehování občanů vážně otřesena



Jedna z největších britských telekomunikačních firem hrála vůdčí roli při vytváření špehovacího systému, který odhalil whistleblower Edward Snowden, informovaly ve čtvrtek večer Channel Four News na základě exkluzivní investigace ve spolupráci s německou televizní stanicí Westdeutsche Rundfunk a deníkem Sueddeutsche Zeitung.

Nynější pobočka firmy Vodafone, podnik Cable and Wireless, zašla tak daleko, že předávala britskému špionážnímu centru GCHQ obrovské množství komunikačních dat od konkurenční telekomunikační firmy. Britským špionům tak zprostředkovala data od milionů internetových uživatelů po celém světě.

Firma Cable and Wireless, kterou podnik Vodafone koupil v červenci 2012, byla součástí programu nazvaného Mastering the Internet, Jak ovládnout internet, v jehož rámci využívali britští špioni soukromých telekomunikačních firem, které jim pomáhaly shromažďovat a ukládat obrovské množství internetového provozu. Velkou Británii prochází čtvrtina veškerých globálních internetových dat. Z přísně tajných dokumentů, zprostředkovaných Edwardem Snowdenem, vyplýná, že britské špionážní a odposlouchávací středisko GCHQ si vytvořilo to, čemu říká "partnerství" se soukromými firmami, které skrývalo pod přezdívkami. Firma Code and Wireless se v žargonu špionů jmenovala Gerontic.

Tato firma prováděla testy zařízení, kterého se používalo k špehování veřejnosti. Vypracovala pro britské špiony strategii, jak shromažďovat soukromá data. Jeden špion z GCHQ byl dokonce na plný úvazek jejím zaměstnancem.

Z dokumentu z roku 2011 vyplývá, že firma Cable and Wireless zašla dokonce ještě dál. Pronajala si prostor v kabelu, který vlastní indická telekomunikační společnost Reliance Communications, který vede z Asie přes Blízký východ až do hrabství Cornwall v jihozápadní Anglii. To umožnilo britským špionům odebírat veškerá data z provozu firmy Reliance Communications.

V letech 2008-2010 pořádala firma Cable and Wireless pravidelné jednání s pracovníky GCHQ a dostala platby ve výši desítek milionů liber za to, aby umožnila špionům sledovat provoz na internetu. V určitou dobu stál program Mastering the Internet milion liber (35 milionů Kč) měsíčně.

Vodafone koupil firmu Cable and Wireless za miliardu liber. Z dokumentů vyplývá, že i během řízení této firmy podnikem Vodafone poskytovala i nadále, ještě v dubnu 2013, soukromá internetová data veřejnosti britským špionům. V Německu, kde má firma Vodafone 30 milionů zákazníků, byla její pověst vážně otřesena. Poté, co vyšlo najevo z dokumentů od Edwarda Snowdena, že byl odposloucháván i mobil Angely Merkelové, je tam pověst Vodafonu vážně otřesena. Experti na internetovou bezpečnost Vodafone ostře kritizují a zpochybňují jeho schopnost chránit soukromí dat vládních úředníků. Někteří němečtí politikové nyní požadují, aby německá vláda zrušila svůj kontrakt s firmou Vodafone.

Channel Four News interviewovaly k této věci i bývalého šéfa GCHQ Sira Davida Omanda. Tvrdil, že obvinění je nesmysl, že všechno je legální, a televizní rozhovor přerušil s tím, že "musjí jít na vlak":



Podrobnosti v angličtině ZDE

21.11.2014

Moderátorka: Je osm hodin a 42 minut. Uplynul rok od doby, kdy v centru Kyjeva vznikly protesty na podporu Evropské unie. Byl to počátek hnutí, které vedlo k svržení tehdejšího prezidenta, ale také později k ruské anexi Krymu a k válce na východní Ukrajině. I když tam oficiálně platí příměří, úřad OSN pro lidská práva informoval, že od jeho vyhlášení v září zahynulo tisíc lidí. Náš moskevský korespondent Steve Rosenberg se nyní hlásí z východní Ukrajiny. Hovoří o tom, že jde nyní nejen o vojenský, ale také o hospodářský konflikt:

Steve Rosenberg: Když jsme seděli v automobilu na ukrajinském pohraničním přechodu asi 100 km od Doněcku, byla tam tma jako v pytli a čekali jsme tam déle než osm hodin. Během té doby nám odebrali mobilní telefony a zkontrolovali je a vrátili je nám, údaje v našich pasech si pohraničníci všechny opsali, a to čtyřikrát, a tajní policisté v civilním oděvu provedli výslechy s některými členy našeho týmu. Bylo nám to vysvětleno tím, že v posledních dnech tam proruští vzbouřenci posílají "sabotážní skupiny", které se snaží plánovat a provádět útoky. Ukrajinská armáda se snažila ujistit, že my nejsme jednou z těchto proruských skupin.

Ukazuje to míru napětí tady na východní Ukrajině, zatímco tato válka pokračuje. (Zvuk střelby.) A je to válka. Zářijové příměří bylo na papíře. Uprostřed ohořelých, zkroucených pozůstatků toho, co bývalo letiště v Doněcku, vedou ukrajinské jednotky každodenní boje s proruskými separatisty. Toto místo je nyní bezpochyby nejnebezpečnějším místem v Evropě.

Dochází k sporadickým bojům i v jiných oblastech. Nedaleko Mariupolu a v Luhansku. A počet mrtvých dále stoupá. Podle OSN zahynulo za 7 měsíců násilí více než 4300 osob.

Kyjev obviňuje Moskvu a obviňuje Rusko z invaze. Ukrajinci říkají, že se připravují na totální válku. Ale existuje jedna zvláštní věc. Navzdory všem těm militantním argumentům Ukrajiny, že Ukrajina tu válku vyhraje a zemi zase sjednotí, stále více vládne pocit, že se Ukrajina rozhodla přerušit veškeré styky s územími, nad nimiž ztratila kontrolu.

Když jsem přijel do Doněcku, vidím tu dlouhé fronty před těmi několika bankami, které ještě mají otevřeno. Lidé tady jsou hluboce znepokojeni, že přijdou o své úspory. Protože Kyjev se rozhodl přestat spravovat bankovní účty občanů a jejich úvěrové karty na okupovaných územích. Také tu přestal vyplácet starobní důchody a sociální podporu.

Ljudmila Giorgievna rusky: "Mně je 76 let. Žiju tady na Ukrajině už 76 let. Vdala jsem se tady. Vystudovala jsem tady. Pracovala jsem tady a odešla jsem tady do důchodu. A teď nedostávám důchod? Způsobuje to, že nenávidím Kyjev."

Nedaleko odsud je další dlouhá fronta. Tentokrát na humanitární pomoc. Není toho moc, bochník chleba a dvě plechovky s rybami na osobu. Ve frontě hovořím s Galinou. Kritizuje vzbouřence, za to, jak to vedou, ale její hlavní kritika je zaměřena na prezidenta Porošenka:

"Porošenko nás vykopnul. I ti lidé tady, kteří ho podporovali, no, už ho nepodporují." V nemocnici na druhé straně města léčí dr. Vitalij vzbouřence, který má vážnou ránu na noze. Jeho klinika je nyní plně závislá na darech, co se týče zdravotnických zásob. Kyjev tady přestal financovat nemocnice, školy a další veřejné instituce. Vitalij nedostal plat od července, ale z Doněcku neodjíždí:

"Nemám, kde jinde bych mohl bydlet. Nikde jinde bych si nemohl dovolit byt. Tak tady zůstávám a snažím se pomáhat mnoha lidem, kteří potřebují léčit."

Někteří Ukrajinci argumentují, že zmrazení financování je správné. Proč by měl Kyjev posílat peníze do vzbouřenecké enklávy? Někteří lidé si myslí, že bez peněz se místní obyvatelstvo zázračně vzbouří proti extremistům. Je to ale nebezpečná strategie. Vyvolává hněv a odcizení. Pokud se Ukrajina někdy rozhodne, že chce získat podporu obyvatelstva v těchto oblastech na svou stranu, bude možná už pozdě.

Zdroj v angličtině (audio) od minuty 02.42 ZDE

21.11.2014

Ve čtvrtek získala extremistická euroskeptická strana UKIP v Británii už v druhých doplňovacích volbách, které se konaly ve volebním okrsku Rochester and Strood, druhé poslanecké křeslo v Dolní sněmovně. Bývalý konzervativní poslanec Mark Reckless, který přešel ke straně UKIP, a proto se konaly znovu volby, zvítězil nad konzervativním kandidátem počtem 2920 hlasů. Celkem získal 16 867 hlasů, tedy 42,1 procent.

Jeho vítězství nebylo tak výrazné, jak někteří předpokládali, přesto však zjevně vyvolá paniku v Konzervativní straně a donutí ji k výrazněji extremistické, euroskeptické a protiimigrantské politice.

Politická scéna ve Velké Británii se výrazně mění. V důsledku občanské deziluze ztrácejí podporu tradiční strany, konzervativci, labouristé a liberální demokraté. V Anglii se deziluze, jak se zdá, projevuje výraznou podporou ultrapravicové strany UKIP, kdežto ve Skotsku se projevuje silnou podporou středolevicových skotských nacionalistů.

V nedávných průzkumech veřejného mínění vyšlo najevo, že britská Labouristická strana, která pro své případné volební vítězství ve všeobecných volbách v Británi v květnu 2015 potřebuje Skotsko, ve Skotsku nezíská skoro vůbec žádné poslance. Ti budou zřejmě nahrazeni skotskými nacionalisty.

V příštím parlamentu po květnových všeobecných volbách by tak mohli být jazýčkem na váze právě skotští nacionalisté a ultrapravicoví euroskeptici ze strany UKIP. Mají přesně opačnou politiku. Zatímco UKIP chce, aby Británie odešla z Evropské unie, skotští nacionalisté to budou chtít blokovat, případně odejít z Británie a zůstat v EU.

Podrobnosti v angličtině ZDE

21.11.2014

Mexiko čelí eskalující politické krizi kvůli rostoucímu hněvu vyvolanému luxusním domem prezidentské rodiny a zmizením a pravděpodobným masakrem 43 studentů pedagogiky.

Obě na první pohled nesouvisející témata vyvolala široký dojem neomezené politické korupce, která je skrytou příčinu hlavních problémů této země - od drhnoucí ekonomiky přes nefungující právní stát, což ponechává části země na milost a nemilost vražedných drogových kartelů.

´ "Mexické drama se týká beztrestnosti," prohlásil přední politický komentátor Jesús Silva Herzog. "To není věc popularity nebo nepopularity prezidenta, to je irelevantní. Je to věc důvěryhodnosti a důvěry, a v základě jde o legitimitu."

´ Ve čtvrtek se v Mexico City shromáždily tisíce lidí před tím, co má být dosud největší demonstrací od zmizení studentů místní policií napojenou na místní drogový gang ve městě Iguala na jihu.

´ Spolužáci zmizelých studentů strávili minulý týden cestováním po zemi a snahou propojit různá protestní hnutí s jasným cílem v podobě nadcházející změny. Ve čtvrtek v noci tři skupiny studentů povedou průvody směřující na hlavní náměstí Zócalo.

´ Protesty jsou plánovány také v dalších mexických městech a po světě. Jsou organizovány prostřednictvím sociálních sítí s hesly typu "Žádný masový hrob nebude dost velký na to, aby nás umlčel". Zároveň se množí varováním před infiltrací provokatérů. Ta vyvolaly zprávy novinářů o armádních vozidlech plných mladých lidí v civilních šatech.

´ Velká pokojná demonstrace v Mexico City 8. listopadu skončila násilím, když maskovaní mladí lidé podpálili pochodní dveře ceremoniálního prezidentského paláce. Řada protestujících tvrdila, že útok byl vyprovokován a v oběhu jsou fotografie a videozáznamy zachycující údajné vládní agenty, kteří se účastnili útoku a později zmizeli za řadou policistů.

´ I když se protesty týkají především urážky vyvolané přístupem vlády ke zmizení 43 studentů, existuje také významný hněv kvůli zmatenému úsilí popřít vážná podezření týkající se samotného prezidenta Enriqua Peñi Niety. V úterý v noci se jeho žena Angélica Rivera pokusila uklidnit skandál kolem minimalistické rezidence postavené za miliony dolarů v jedné z nejexkluzívnějších čtvrtí Mexico City.

´ Nemovitost je ve vlastnictví pobočky společnosti s dlouhou historií lukrativních kontraktů přidělovaných prezidentovou administrativou, historií táhnoucí se do doby, kdy Nieto úřadoval jako guvernér státu Mexico.

´ Riverová, bývalá hvězda telenovel, prohlásila ve svém vystoupení, že prodá svůj podíl ve sporném domě, ale vehementně trvala na tom, že neexistovalo žádné politické spojení mezi firmou a prezidentskou rodinou. Podle Riverové náklady byly zaplaceny z jejích zisků za pětadvacetiletou televizní kariéru.

´ Existence domu byla odhalena před deseti dny webem přední mexické novinářky Carmen Aristegui.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

21.11.2014

15. listopadu obyvatelé obce Wunsiedel rozdávali banány neonacistům pochodujícím ulicemi. Přáli si, aby pochod bych dokončen, protože nevědomky přinášel peníze do fondu pro boj s neonacistickým hnutím.

Neonacisté každoročně oslavují Rudolfa Hesse, svého času pravou ruku Adolfa Hitlera. Obyvatelé desetitisícového bavorského městečka, kde Hess býval pohřben, tím nejsou nadšeni. Letos se rozhodli změnit dosavadní neúspěšné postupy proti pochodu. Za každý krok, který neonacisté během svého pochodu udělali, věnují peníze nevládní organizaci pomáhající členům krajně pravicových spolků opustit toto prostředí.

Od roku 1987, kdy Hess zemřel, se neonacisté pravidelně sjíždějí do Wunsiedelu. Jejich akce byly zakázány, ale počátkem nového tisíciletí byl zákaz zrušen. V roce 2011 se místní pokusili zbavit pochodů exhumací Hessových ostatků a zrušením hrobu. Ani to však nepomohlo.

Letos se však obyvatelé rozhodli změnit strategii a radnice za každý metr pochodu daruje deset eur na boj s neonacismem organizaci EXIT-Deutschland.

Městečko také vyrobilo transparenty a zřídilo stánky s občerstvením na trase pochodu, aby povzbudilo extrémisty. Celkem tato iniciativa vynesla za jediný den 10 000 eur.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

19.11.2014
Reklama zajišťuje nezbytné prostředky, zdaleka ne všechny. Její formát je kompromis

Vážení čtenáři, krátce k nově nastaveným formátům reklamy a k souvislostem, které z toho vyvstávají jak pro BL, tak pro vás. BL nejsou komerční projekt, ale peníze potřebují. Proto se v současnosti bez reklamy neobejdou. V rámci nového designu jsme se snažili najít kompromis mezi její „otravností“ a užitečným přínosem.

Odmítli jsme formáty zcela běžné na většině českých mediálních portálů, drželi jsme se formátů běžných na britských a amerických médiích. I tak se určitě najdou lidé, které to bude obtěžovat. Pochopte prosím, že bez reklamy to nejde.

Nepůjde to ale ani bez vašich příspěvků. BL na nich celou dobu své existence stojí. Vážíme si všech, kdo BL tímto způsobem podporují a zejména těch, kdo tak činí pravidelně. Podporují tak i všechny ostatní čtenáře. Omezený počet přispěvatelů však omezuje i možnosti BL. O jejich zlepšování se snažíme a redesign je toho důkazem. Chcete-li lepší BL, přispějte, kdo můžete. Solidarita s těmi, kdo nemohou, je na prvním místě.

Prosíme, přispěte finančně na Britské listy ZDE

17.11.2014
Nový design a trvalá chuť ukazovat kontroverzi reality

Britské listy vycházejí od roku 1996, též ZDE ZDE . V témž roce vznikl i vyhledávač Google. Z původní rubriky, vycházející v rámci jiného portálu, se vydělil svébytný internetový deník. Bylo to v době, kdy byl internet v plenkách a kdy projekty vznikaly a zanikaly v řádech měsíců či let. Je to téměř k nevíře, ale Britské listy jsou tu pořád a pořád zajímají statisíce čtenářů. Dozrál čas obléct je do nového hávu.

Britské listy byl v době svého vzniku něčím, čemu se v poslední době začalo říkat start up. V době jejich vzniku tento termín nikdo nepoužíval, ostatně celý internet byl tehdy jeden velký start up. Webové projekty nejrůznějšího druhy vznikaly a zanikaly, o některých (Alta Vista) by si tehdy nikdo netroufl tvrdit, že je za několik let budou znát jen pamětníci. Vznikly a zanikly projekty, za kterými stály obrovské rozpočty. Britské listy na svém počátku žádný rozpočet neměly a svůj charakter si udržely celých osmnáct let. Za jejich existencí není nic víc než vytrvalost zakladatele Honzy Čulíka a ochota kmenových přispěvatelů, spolupracovníků a donorů, kteří viděli a vidí smysl v tom přispívat do veřejné diskuse tématy a úhly pohledu, které hlavní mediální proud opomíjí.

I Britské listy prodělaly několik zásadních změn. V roce 2001 přišel první redesign, během let přicházeli a odcházeli pravidelní přispěvatelé i čtenáři. Spíše přicházeli než odcházeli. S rozšiřováním přístupu k internetu a také s klesající důvěrou v tradiční média se postupně začala rozšiřovat čtenářská obec a ze stovek nadšenců se stalo statisícové auditorium. Dnes je zcela běžné, že když řeknete Britské listy, většina těch, kteří se zajímají, ví, o čem je řeč.

Děje se tak mnoha okolnostem navzdory. Mediální mainstream v České republice se nikdy úplně nesmířil s tím, že je možné dělat zajímavý a inspirativní mediální servis bez početné redakce a pevného finančního zázemí. Dnes řada tradičních médií marně hledá cestu, jak uniknout z pasti zastaralých konceptů a klesajících zisků. Po osmnácti letech se zdá, že cesta, kterou Britské listy nastoupily, je jednou z těch, které mají i v budoucnosti mediálního světa šanci na udržení a rozvoj. Celou dobu přitom stojí na práci jednoho až dvou stálých redaktorů a přízni relativně malé komunity podporovatelů. Žádný business plán, žádná vize o podílech na trhu, žádná perspektiva ovlivňovat veřejné mínění ve prospěch parciálních zájmů. Nic z toho, co tvoří podstatu českých médií.

Na začátku byla potřeba ukazovat odlišnost, alternativní vidění světa okolo a předkládání různých pohledů na tytéž události a fenomény. Potřeba probourat často velmi omezené hranice lokálního českého diskursu a potřeba dát slovo těm, kteří jsou z nejrůznějších důvodů hlavním proudem ignorováni. Nic z toho se samozřejmě neobejde bez kontroverze a chyb, notabene když má takový projekt velmi omezené lidské i finanční zdroje. Jenže právě kontroverze patří k tomu, co umožňuje chápat svět v jeho nejširších souvislostech. A chyba je elementárním prostředkem pro učení, poučení a poznání. Britské listy se ani jednomu nevyhýbají a proto se pravděpodobně těší přízni těch, kdo potřebují více než předžvýkané a simplifikované soudy, aby si dokázali vytvořit vlastní úsudek.

Dlouhá léta měli čtenáři možnost číst v podtitulu Britských listů, že zde najdou to, o čem se jinde nemluví. I v tom se svět do značné míry změnil. Internet poskytuje nezměrné množství zdrojů a je dnes těžké konstatovat, že taková témata existují. Ani Britské listy si už nemohou dělat nárok na takovou exkluzivitu. Co však stále trvá a bude trvat, to je složitá povaha skutečnosti. Skutečnost je totiž vždy složitější, než se na první pohled jeví.

Nový „claim“ v podtitulu Britských listů ohlašuje, že jsme si tohoto faktu vědomi. Nový design ohlašuje, že Britské listy nejsou historickým, ale naopak velmi aktuálním internetovým projektem, jehož koncept neztratil, nýbrž získal na unikátnosti a životaschopnosti. Věříme, že tato změna prospěje nejen samotným „blistům“, ale zejména jejich čtenářům a podporovatelům. Za vaši přízeň, ale i za vaši kritiku jsme rádi. Obojí přijímáme s povděkem a úctou.

20.11.2014
Vinny jsou obě strany

Vinny jsou obě strany

Od vyhlášení příměří na východní Ukrajině bylo podle humanitární mise OSN usmrceno téměř 1000 osob, v průměru 13 lidí denně. Od 5. září, kdy bylo příměří podepsáno, do 18. listopadu zemřelo 957 osob.

"Seznam obětí roste. Civilisté, včetně žen, dětí, menšin a mnoho zranitelných jednotlivců i skupin dále trpí následky politické slepé uličky na Ukrajině," varoval vysoký komisař OSN pro lidská práva Zeid Ra’ad Zeid al-Hussein.

Tento pátek bude první výročí začátku protestů na Majdanu proti bývalé ukrajinské prokremelské vládě, které vedly ke konfliktu na východě země.

Od doby, kdy proruští vzbouřenci ovládli v dubnu pohraniční regiony na Ukrajině, celkem zahynulo na východní Ukrajině více než 4300 vojáků a civilistů. Započteno je do toho 298 lidí, usmrcených v důsledku sestřelení malajského letadla MH17 letos v červenci.

Zpráva zaznamenává vážné porušování lidských práv, jehož se dopouštějí obě strany. Jednomu ukrajinskému vojáku uřízli vzbouřenci pravou ruku, na níž měl vytetováno "Sláva Ukrajině!". Separatistu vězněného ukrajinskými jednotkami v Doněcku ukrajinští vojáci téměř udusili v igelitovém pytli a opakovaně ho bili.

V září bylo podle OSN registrováno 275 489 uprchlíků, tuto středu už 466 829.

Podrobnosti v angličtině ZDE

21.11.2014

Ruský list Zavtra publikoval rozhovor publicisty Alexandra Prochanova s bývalým velitelem východoukrajinských povstalců, ruským záložním důstojníkem a bělogvardějcem Igorem Girkinem-Strelkovem ZDE. Strelkov vysvětluje, že srpnový protiútok ve směru na Mariupol vedly ruské jednotky, jimž byly v té době podřízeny také jednotky separatistů. Organizované ruské útvary ovšem, jak tvrdí Moskva a ti kdo po ní otrocky opakují, na Ukrajině údajně nikdy nebyly - pouze jednotliví "dobrovolníci na dovolené", i když podle jarního prezidentského výnosu státní zaměstnanci nesmějí trávit dovolenou v zahraničí.

To o čem nyní otevřeně hovoří Strelkov jednoho dne samozřejmě opět připustí i samotný Kreml - až ministr zahraničí Sergej Lavrov přestane hrát roli "hodného policajta" a tak jako po krymské operaci bude přiznána barva za účelem vyznamenání a ocenění vybraných "zasloužilých" osob.

Jak vysvětluje ruský novinář žijící v Německu Boris Šumackij ZDE, Kreml samotný si s pravdivostní hodnotou své propagandy hlavu vůbec neláme a nevěří jí - to jen jeho apologeti vyvíjejí frenetické úsilí objevit ve vyjádřeních ruského prezidenta a jeho spolupracovníků nějakou "pravdu". O tu zde ovšem ve skutečnosti vůbec nejde, Kreml věc vnímá tak, že neexistují žádná nesporná fakta, ale pouze konkurenční interpretace. Putin je vyústěním postmoderny, tvrdí Šumackij, jenže situace mezitím zašla tak daleko, že se opět samovolně redukuje na černobílé schéma a pro postmoderní pestrost už v ní nezbývá prostor. To, oč jde, je označit lež za lež, spolu se Solženicynem trvat na tom, že nelze žít ve lži a přizpůsobit se tak logice pouličního gangu, ve které funguje současný ruský režim.

Šumackij se zaměřuje na lživost propagandy režimu, z jehož dosahu se vymanil, ale to samozřejmě neznamená, že je to jen tento režim, kdo skutečnost překrucuje. Spojené státy americké a jejich specializované agentury typu proslulého NEDu dlouhodobě ohýbají lidskoprávní agendu tak, aby USA vypadaly jako hlavní ochránce a zastánce lidských práv - a jejich odpůrci jako hlavní lidskoprávní hříšníci. Tyto účelové interpretace autentické lidskoprávní agendě nesmírně škodí a v zásadě lze dnes označit za první předpoklad věrohodné starosti o lidská práva ve světě jednoznačné odmítnutí představy, že tato agenda je jakkoliv spojena s americkou zahraniční politikou. Nicméně i výběrově proamerická a v zásadě neoliberální interpretace lidských práv (ukazujeme na ty, kdo s námi nesouhlasí, mlčíme o těch, kdo nás podporují, i o našem vlastním počínání; sociální a ekonomická práva ignorujeme) je formou výběrové polopravdy stále ještě pokřiveně odrážející realitu. Nejde o to, že by prohřešky, o nichž je z této strany řeč, byly výplodem fantazie nějakého propagandisty, ale o to, že se na ně upozorňuje výběrově a o jiných se zase záměrně vůbec nemluví. Moskevská propaganda je v tomto ohledu něčím zcela jiným. Její vztah k pravdě je de facto plně srovnatelný s tím, jak maďarsko-německý sociolog Karl Mannheim ve 30. letech popsal fašismus. Ještě i v pokryteckých blábolech šéfa NEDu pro Washington Post je totiž v pokřivené podobě přítomen respekt ke staré korespondenční teorii pravdy - k teorii, která tvrdí, že existuje vztah mezi výrokem a stavem světa, nikoliv pouze libovolná interpretace sloužící propagandistickým cílům té či oné strany - třebaže tato přítomnost je realizována způsobem, který hluboce uráží i velmi "velkorysé" nároky na intelektuální poctivost. V Moskvě se ale s touto intelektuální "veteší" již nikdo ani v nejmenším nezatěžuje. Lež jednoduše patří k právu silnějšího a jiné než toto právo se neuznává. Tím hůře pro fakta.

Jednostranné rozhořčení nad služebností českých politiků vůči Washingtonu je velmi často pokryteckým sebeobelháváním. Ti kdo nadšeně posluhují Moskvě se vůči jakékoliv vážně míněné ideji pravdy proviňují ještě podstatně hůře než ti, kdo podle nich pracují "v americkém žoldu". V nejlepším případě se popíšou skutečné nedostatky amerikanismu - a zaujme se obratem pozice odpovídající zábranovské "jistotě nejhoršího". Do nebe volající intelektuální nepoctivost apologetů Moskvy je velice obtížné nespojit s charakterovou nedostatečností podstatně vážnější povahy, než jakou vyžadují povrchní proamerické polopravdy a účelové překrucování skutečnosti. Zastávat se jednoho i druhého je v zásadě neobhajitelné, to však nebrání tomu, aby se rozlišovalo mezi různými stupni neúcty k faktům. Lékem na polopravdu rozhodně nikdy nebude naprostá a drzá lež.

Situace na východě Ukrajiny se postupně výrazně vyostřuje, možná již během zimy a téměř jistě nejpozději na jaře vyústí do (pro)ruské ofenzívy. Ruská média již příležitostně přinášejí materiál dokumentující pomoc Moskvy separatistům i přítomnost ruských jednotek v tomto konfliktu. Ti kdo obojí popírají budou exemplárně znemožněni, jak říkají jejich čeští oblíbenci, "v historicky krátké době", až Kreml další fází útočné války na Ukrajině provede nediskutovatelný "coming out".

Kreml si to v domácích podmínkách může dovolit - navzdory tomu, že více než dvě třetiny Rusů intervenci na Ukrajině odmítají. Jeho zahraniční přímluvci, kteří celou dobu tvrdí, že útočníkem je Kyjev a Moskva usiluje o mír, si to ovšem v žádném případě dovolit nemohou.

21.11.2014

Rusko varovalo před nadcházející návštěvou amerického viceprezidenta Joe Bidena v Kyjevě Spojené státy před dodáváním zbraní ukrajinským jednotkám, kteří bojují na východní Ukrajině s proruskými separatisty. Ukrajina obvinila Vladimíra Putina, že s jejím územím zachází jako s "vlastním hřištěm" a snaží se vyvolat širší válku, která by ohrozila i další země NATO.

Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Alexander Lukaševič řekl v Moskvě, že návrh jednoho amerického činitele, že by Washington měl uvažovat o vyslání výzbroje Ukrajině by byl "velmi vážným signálem".

"Bylo by to přímé porušení dosažených dohod, včetně dohod dosažených s účastí Spojených států," řekl.

Ve Washingtonu uvedl mluvčí tamějšího ministerstva zahraničí Jeffrey Rathke, že Spojené státy "dál zkoumají, jak nejlépe pomáhat Ukrajině" a "nic není vyloučeno", ani vojenská pomoc.

Moskva podporuje separatisty, ale popírá, že by poskytovala vzbouřencům zbraně a vojska.

Anthony Blinken z amerického ministerstva zahraničí řekl ve středu při kongresovém slyšení:

"Jsem přesvědčen, že v důsledku vážného porušování dohody, kterou podepsalo Rusko, je jednou vecí,, která by je jak doufám přiměla si věc řádně rozmyslet a odstrašit je od dalších akcí posílení kapacity ukrajinské armády, včetně obranného vojenského vybavení." Bliken dodal, že si je jist, že o tom Joe Biden bude hovořit během své nadcházející cesty do Kyjeva.

Podrobnosti v angličtině ZDE

21.11.2014

Jan Čulík trefil do černého, když Sobotkovo účinkování ve Washingtonu a umravňování neposlušného náměstka Druláka z téže adresy přirovnává k povzdechu Jana Masaryka po návratu od Stalina z Moskvy.

Jestliže byl Bohuslav Sobotka v tuzemsku vnímán jako obratný stranický aparátčík a jeho vláda respektována jako za daných okolností maximum možného, bylo to i proto, že nemusel projít žádným testem mravní integrity. Zdání nezávislosti nicméně prodal za fotografii s americkým viceprezidentem a podaný cukr v podobě jeho výroku o „ochraně lidských práv nad váhovou kategorii své země“. Následně bystře usoudil, že Evropa nutně potřebuje americký plyn a ropu a totálně se nakonec ztrapnil nadiktovanou kritikou Druláka, který si dovolil ve věci koncepce lidských práv popřít Havla. V očích mnoha svých spoluobčanů tak premiér utrpěl neodčinitelné K.O.

Na řadě jsou výše postavené terče, které se ještě nepodařilo sestřelit. Američané samozřejmě popírají, že by měli jakýkoli podíl na organizování protestů proti nepohodlnému, prezidentovi Zemanovi. Jak by také mohli, že, protože oni přece na rozdíl od Rusů respektují to mezinárodní právo a do vnitřních záležitostí jiných států rozhodně nezasahují. Co ale s tím Zemanem?

Jsem obyčejný občan této země a nestojím za jejím prezidentem v tom smyslu, že bych z jeho ruky zobal všechno, co tam najdu. Prezident je rozporuplná osobnost a často s ním nesouhlasím. Současně je to však demokraticky a přímo zvolená hlava tohoto státu se silným mandátem. Výkonem své funkce sem tam udělá ostudu, někdy bohužel i nemluví pravdu, ale rozhodně neporušuje zákon. Na oprávněnou kritiku to je, odvolávat jej však proto, že si to přeje ten, kdo  nás má za své pacholky?

To, co provedl Bohuslav Sobotka spolu s předsedou parlamentu Janem Hamáčkem je souměřitelné s podpisem Moskevských dohod v srpnu 1968. V šachu nás nedrží tanky, ale sítě členství, smluv a dohod. Tehdy byla ČSSR pevnou součástí Varšavské smlouvy, nyní pevnou součástí jiných agresivních spolků a předmětem zájmů korporací. Jediný, kdo se před šestačtyřiceti lety vzepřel a nechtěl sejít z nastoupené cesty relativně samostatného státu, byl František Kriegel.

Najdou se mezi českými politiky v demokratické zemi noví Krieglové? Bude mezi nimi prezident Zeman? Dokážeme je podpořit, nebo se jako nesvéprávní necháme tradičně ponížit?

Zkusme si odpovědět každý sám.

21.11.2014
Řešení současného ministerstva školství budí skepsi

Národní rada pro vzdělávání by mohla přinést pozitivní vliv na kontinuitu vzdělávacích politik, na prosazení důležitých reformních kroků, na sdílení partikulárních zájmů. Panel Kulatého stolu SKAV, který se konal 20. 11., ale nevěří, že se to současnému MŠMT podaří. Hrozí, že rada bude „fíkovým listem“ pro nepopulární kroky ministra, které by jinak musel zaštítit vlastním kreditem. Řada dosavadních kroků tomu nasvědčuje.

Národní rada pro vzdělávání ještě nevznikla a už stačila rozvířit debaty o její smysluplnosti a o tom, k čemu má vlastně sloužit. Ministr školství Marcel Chládek překvapil, když zveřejnil svůj návrh na složení Národní rady pro vzdělávání. Jmenování Václava Klause jejím předsedou, později vydávané za „jmenování do přípravného orgánu“ a ještě později vzaté zpět, vzbudilo odpor odborné i občanské veřejnosti. Komentáře zpochybnily jak Klausovu schopnost takovou roli zastávat, tak schopnost ministra školství vést úřad.

Polovina členů rady vázaných na zájmové organizace, polovinu členů určí vláda

Nicméně zájem MŠMT na tom radu ustavit trvá. Podle informací od náměstka MŠMT Petra Mlsny se ve středu 19. 11. sešel tzv. přípravný výbor k Národní radě pro vzdělávání (dále jen rada), a to ve složení původně navrženém ministrem školství. Ve složení tohoto přípravného výboru došlo ke dvěma změnám: jeho členem není Václav Klaus starší, který byl původně zamýšleným předsedou rady (později přípravného výboru) a členem se naopak stal Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR. Podle Petra Mlsny řešil výbor na svém prvním jednání konečnou podobu rady. Došel k závěru, že půjde o poradní orgán, který bude stmelovat zájmy různých oblastí (reprezentovaných ministerstvy školství, práce a sociálních věcí, průmyslu a obchodu). Výbor se dále dohodl na tom, podle jakého klíče bude rada sestavena. Z poloviny by ji měli tvořit členové virilní (vázáno ne na osoby, ale na organizace a instituce, jako třeba Svaz průmyslu atp.) a z poloviny členové jmenovaní přímo vládou. Rada by měla své návrhy předkládat vládě a ta je bude projednávat a schvalovat. Legislativní odbor MŠMT nyní dostal za úkol připravit právní znění, které bude možné implementovat do novely školského zákona.

O radě se jedná od listopadu. Od listopadu 1996…

„První zmínka o radě pochází z listopadu, nicméně z listopadu roku 1996,“ řekl Arnošt Veselý z Fakulty sociálních studií UK, cituje informaci od někdejšího ministra Pilipa z deníku Slovo z listopadu téhož roku. Veselý dále rekapituluje historii úvah o radě. Smyslem mělo být sladit zájmy nejrůznějších stran na rozvoji vzdělávání. Původní záměr byl, aby rada řešila zejména obsah vzdělávání. Ještě za ministra Pilipa zasedání přípravného výboru rady. Výsledky: vypustí se slovo národní, nemá jít o poradní orgán ministerstva. V roce 1999 jmenoval ministr Zeman vlastní poradní sbor. Novela, předložená stejným ministrem, která předpokládala založení rady, nebyla přijata. V novele z roku 2004 už tento návrh není. Během působení místopředsedy vlády pro ekonomiky Martina Jahna vznikla tzv. Rada vlády pro rozvoj lidských zdrojů, která měla nadresortní a silně proekonomický charakter. Za ministrování Petra Fialy se myšlenka objevuje opět. Ministr Chládek záměr založit radu přebírá a snaží se ji vytvořit. Aktuální vývoj je díky nedávné medializaci dobře znám.

Rada může být dobrá. Může být i špatná. Jaká bude?

„Žádná rada dosud neexistovala, těžko říct, jak bude fungovat v praxi,“ řekl na Kultém stole akademik Karel Rýdl, prorektor pro vzdělávání Univerzity Pardubice, který dlouhodobě působí v oblasti pedagogiky a vzdělávací politiky. Osobně se domnívá, že tak, jak je v současnosti nastavena, fungovat nebude. „Zdá se, že podobné nápady přicházejí v okamžiku, kdy politická reprezentace neví, kudy kam. Rada by měla mít stanoveny vize a cíle, nikoliv odkladiště politiků. Bez stanovených cílů půjde jen o přetahovanou mezi členy o to, kdo bude mít větší vliv,“ domnívá se Rýdl. Zdeněk Slejška, ředitel EDUin, organizace působící coby watchdog v oblasti vzdělávání, je v zásadě pro její zavedení. „Prvním z důvodů je kontinuita. Je třeba překlenout rychle se střídající politické vedení. Za druhé, chybí schopnost dialogu, rada by ho mohlo vytvářet. A za třetí, rada by měla vytvářet vizi.,“ uvádí Slejška. S tím souhlasí i Rýdl: „Za určitých podmínek jsem pro. Půjdeme-li cestou vytváření vize, jako má třeba Finsko, pak ano. Má to být odborný kompetentní orgán, ne skupina lobbyistů, kteří pouze ukazují palec nahoru či dolů.“ Pozitivní přínos, který rada může mít, shledává i Jiří Kulich, ředitel Střediska ekologické výchovy a etiky SEVER a člověk dlouhodobě aktivní v neziskovém sektoru: „Je to žádoucí záměr. Rada může přispět k překonání rezortních a ideologických mantinelů. Nostalgii zaměstnavatelů, kteří se o vzdělávání zajímají, po Jahnově Radě vlády pro rozvoj lidských zdrojů, připomněl Miloš Rathouský, lobbyista Svazu průmyslu. Podle něj zaznívá silný hlas po obnovení podobného orgánu s podobnými kompetencemi, který by však zároveň nebyl v přímé podřízenosti MŠMT. Právě definici rozvoje vzdělávání jako rozvoje „lidský zdrojů“ však kritizuje Karel Rýdl, který takové zúžení vnímá jako nepřípustné. Nejde podle něj o rozvoj lidských zdrojů, ale o mnohem komplexnější rozvoj lidské osobnosti, jenž má vzdělávání zajišťovat. Podle sociologa Veselého nelze na otázku, zda rada bude dobrým či špatným nástrojem, odpovědět obecně. „Rada je jen prázdná schránka, kterou lze naplnit dobře i špatně. Upřímně řečeno, když jsem studoval těch 18 let, téměř bych hájil variantu „ne“, protože jsem skeptický k tomu, že dojde ke shodě na leadershipu, vymezených kompetencích a cílech. Bude-li postavena na pouhé víře, že to bude „fungovat“, pak rozhodně ne,“ dodává.

Modelů je spousta. Žádný nelze slepě následovat…

Často zmiňovaným příkladem úspěšného vzdělávacího systému je Finsko. Jak ale uvádí Rýdl, finská rada a současný záměr MŠMT se od sebe diametrálně liší. „Finská rada je vlastně obdobou českého Národního ústavu pro vzdělávání. Jsou to placení profesionálové. Mají jasné cíle, jasná specifika. Je to orgán respektovaný napříč politickým i společenským spektrem, což jsou úplně jiné podmínky než u nás.“

Kritizuje způsob, jakým rada v ČR vzniká: „Vývoj rady u nás je zvláštní. Navrhovat, aby polovinu jmenovala vláda a polovina byla vázána institucionálně, to je vlastně až čtvrtý krok. Rýdlův názor podporuje i Veselý: „Finská rada a česká rada, to je jen shoda jmen. Poslání finské rady je naprosto odlišné. Podle Kulicha nestačí, aby rada pro vzdělávání byla pouze poradním orgánem ministra. S tím do značné míry souhlasí i Rathouský: „Jsou platformy podobného typu, které fungují pouze tak, že si tam někdo přijde popovídat. Druhým extrémem je orgán se silnými rozhodovacími pravomocemi. Rada pro vzdělávání by měla být někde mezi. Měl by to být orgán typu tripartity. Tripartita, byť ji nezřizuje zákon, má respekt a vláda na ni slyší.“

Zdeněk Slejška shrnul svoje zkušenosti z kampaně http://ceskomluvi.cz/Česko mluví o vzdělávání a z projektu http://mestavzdelavani.eduin.cz/Města vzdělávání následovně: „Vím, jak pozitivní zkušenost zažívají lidé tehdy, kdy lze závěry nějaké diskuse promítnou dál, do strategického dokumentu, ať už na plošné nebo lokální úrovni. Možná jsem idealista, domnívám se, že nastává čas zlomu a že lze i na národní úrovni participativním způsobem leccos ovlivnit. Hlavní iniciativa by měla vzejít zespodu.“ K tomu, že by rada mohla vzniknout zespodu a zároveň měla respekt tripartity, je skeptický Kulich. „O žádném konkrétním modelu nevím, ale jsou tři zásady, které by měla rada splňovat: měla by být nepolitická, výkonná a odborná,“ uzavírá Rýdl.

21.11.2014

Po týdnu promítání v různých kinech po Praze byl minulou sobotu v kině Scala v Brně zahájen patnáctý "Mezipatra queer filmový festival". Během posledních deseti let tento festival, který pořádají většinou dobrovolníci, systematicky sílí a počet návštěvníků prý rok od roku roste. Přeplněné kino, v němž se na zahájení festivalu a na promítání sešli diváci, je dobrým náznakem toho, že tento vývoj zřejmě bude pokračovat. Znamená to, že je zjevně poptávka po filmech, zabývajících se tématy relevantními pro diváky, zajímající se o problematiku LGBTQ a odrážejícími autentické složení společnosti.

Zahajovací ceremonie byla neformální, žádná ostrá světla či kamery jako na jiných festivalech, a byla pro to o to lepší. Většinu humoru vytvářel vynikající sbor, podobný lesbickým a homosexuálním sborům, jejichž počet za posledních dvacet let roste. Sbor produkoval zábavný a mírně provokativní humor. Jeho členové byli vyzdobeni barevně řvavými vázankami, vhodnými pro tuto příležitost. Na tomto festivalu sbor zpívá a nechává filmy, aby hovořily samy za sebe. Zahajovací ceremonie to jasně zdůraznila.

Snímek Daniela Ribeeria Hoje Eu Quero Voltar Sozinho (The Way He Looks, V jeho očích) už vyhrál celou řadu cen na mezinárodních festivalech. Tento film je letošním brazilským příspěvkem ucházejícím se o cenu amerického Oskara za nejlepší zahraniční film. Brazilská nominace nutně neznamená, že to musí být dobrý film - konec konců, brazilské ministerstvo kultury na tuto cenu v roce 2010 nominovalo film Lula, syn Brazílie, který byl široce považován za pouhou propagandu na podporu prezidenta Luly da Silva (a komerčně to byl propadák).

Riberioův film je však něco úplně jiného, je to brilantní drama o dospívání, který promlouvá k mnoha lidem, ať už to jsou či nejsou homosexuálové. Hlavním protagonistou je slepý teenager Leonardo, který touží po větší míře nezávislosti, má dost toho, že ho všichni kolem něho neustále ochraňují, a ještě ho nikdo nikdy nepolíbil a neměl žádnou sexuální zkušenost. Jeho nejlepší přítelkyně Giovana byla dlouhá léta zdrojem jeho síly a byla zároveň i jeho důvěrnicí, avšak příchod nového spolužáka Gabriela tento vztah vyhodí do vzduchu. Leův nový přítel, který se chová nezávisle a vzdorně, souzní s Leonardovou touhou po větší míře svobody ("Jsi to ty, jsi tu sám ve tmě?" - "Mami, pro mě je vždycky tma.") a jejich vztah se rychle vyvine v hlubokou lásku. Tato zápletka, založená na sexuálním probuzení u mladých lidí, je v kinematografii věnované tématům LGBTQ velmi často používaná, avšak Leova slepota způsobuje, že tento konkrétní příběh je jedinečný a nutí nás uvažovat nad mimořádnými problémy, s nimiž se setkáváme ve snaze najít svou identitu.

Celá řada technik povyšuje tento jednoduchý příběh ve velmi silný film a velkou měrou je to způsobeno tím, jak realisticky ten film působí na diváka. Všichni tři hlavní herci, Ghilherme Lobo (Leo), Fabio Audi (Gabriel) a Tess Amorim (Giovana) jsou ve svých rolích nesmírně přesvědčující. Všichni tři hráli v desetiminutovém krátkém filmu stejného jména z roku 2010 - tato předchozí zkušenost zřejmě vysvětluje, že jsou na scéně nesmírně sehraní. Samozřejmě, žádné drama o dospívání by nebylo úplné bez humorně naivních a společensky neohrabaných interakcí a Leo sám dokáže přijímat vtipy o své slepotě. Avšak klíčovou záležitosté je, že mnoho situací ve filmu k nám promlouvá, protože máme podobné zkušenosti se vztahy z doby, kdy jsme byli teenageři, nikoliv proto, že bychom se posmívali Leovu neštěstí. Pro mě je právě tohle známkou dobrého herectví. I když nejsme slepci, přesto nás hlavní hrdina silně oslovuje. Vynikajícím způsobem je také ve filmu používána barva k tomu, aby vyjádřila emoce: modré a šedivé odstíny jsou používány ve chvílích sebepochybností a izolovanosti, kdežto teplejší oranžová a červená vytvářejí daleko vřelejší dojem v sekvencích, které jsou optimistické a v nichž vznikají přátelství. Namísto aby film používal například záběry z výšky, které zdůrazňují bezmocnost nebo závislost, Leo je často zobrazován v centru záběrů - je pánem svého světa, je to někdo, kdo dokáže překonat problémy svého každodenního života (přesto, že si to jeho rodiče nemyslí).

V pátek se bude konat mimořádné přídatné představení tohoto filmu, určené lidem postiženým slabozrakostí. V duchu scény, kde Gabriel vezme Lea do kina a popisuje mu, co se děje na scéně, budou lidem u vchodu rozdávány šátky, aby si zavázali oči a zažili to z hlediska protagonisty. Tomu je nutno zatleskat, protože se to děje v duchu inkluzivity, o niž hnutí LBGTQ usiluje. Také to přináší novou dynamiku do způsobu, jak vnímáme kinematografii. Ať už budete či nebudete ten film sledovat se zavázanýma očima, snímek Hoje Eu Quero Voltar Sozinhois je šarmantní a zábavný - zároveň posunuje tento konkrétní žánr jiným směrem, než jaký od tohoto žánru normálně očekáváme. Byla to vynikající volba pro úvodní představení a vyvolalo to v nás touhu vidět další filmy během následujícího týdne.

21.11.2014

After a week of screenings in various cinemas around Prague, the fifteenth Mezipatra Queer Film Festival opened on Saturday night at the Kino Scala in Brno. Over the last decade the festival, mostly set up by volunteers “because they see the point in doing so” has been going from strength to strength; with crowd numbers purportedly on the up each year. A packed-out cinema to watch the opening ceremony and film is a good indicator of this trend continuing, and a hunger in general for films touching on themes relevant to LGBTQ viewers and reflecting the true composition of society.

The opening ceremony was a low-key affair, lacking the bright lights and cameras of other festivals, and was all the better for it. Much of the humour was derived from the excellent choir, similar to the gay and lesbian choruses which have been growing over the past twenty years, providing entertaining and slightly suggestive humour with garish ties fitting of the occasion. Here, the choir does the singing, and lets the festival films do the talking, and the opening film certainly demonstrates this.

Daniel Ribeiro’s Hoje Eu Quero Voltar Sozinho (The Way He Looks, V jeho očích) has already won a slew of awards at international festivals and is this year’s Brazilian submission to the Academy Award for Best Foreign Language Film. By no means is the latter a by-word for quality – this is, after all, the Brazilian culture ministry that nominated Lula, the Son of Brazil for the prize in 2010, widely regarded as mere propaganda in support of president Lula da Silva (and a commercial failure to boot). This film, however, is an entirely different kettle of fish; a brilliantly made coming-of-age drama of which many, gay or straight, can relate to. The main protagonist is that of blind teenager Leonardo, who yearns for more independence, sick of being overly protected by those around him, and has as yet never kissed or had a sexual experience. For years his best friend Giovana has been a source of strength and a confidante; but the arrival of new classmate Gabriel throws this relationship up in the air. Leo’s new friend, with his independent and rebellious streak, strikes a chord with his desire for more autonomy (“You, alone in the dark?” “Mom, it’s always dark for me”), and this soon develops into deep affection. This plotline of sexual awakening amongst young people is a well-trodden path in LGBTQ cinema, yet Leo’s blindness makes this particular story unique, forcing us to consider the extra challenges that are involved in the pursuit of identity.

A number of techniques elevate this simple story into a very strong film, and much of this is down to how realistic it is to the viewer. The three main actors, Ghilherme Lobo (Leo), Fabio Audi (Gabriel) and Tess Amorim (Giovana) are all extremely convincing in their roles. All three starred in a ten-minute short film of the same name in 2010 – this previous experience may go some way to explain the chemistry of the trio on-screen. Of course, no coming-of-age drama would be complete without humorous naiveté and socially awkward interactions, and Leo himself can take a joke about his blindness. However, the key here is that we are equating a lot of these situations to our own relationships as teenagers, rather than laughing at his misfortune. For me, this is the hallmark of good acting – although we may not be blind, we find the protagonist extremely relatable. The use of colour in the film is also excellent in helping to bring out emotions to the fullest; with blue/grey hues employed in times of self-doubt and isolation, while warmer oranges/reds give a much warmer feel to parts of optimism and emerging friendships. Rather than using, for example, high-angled shots which emphasise helplessness or dependence, Leo is often portrayed centrally and in shallow focus – a master of his universe, and someone who is able to overcome difficulties in his daily life (contrary to what his parents believe).

On Friday a special repeat screening of the film will be held, specifically aimed at visually impaired people. In the spirit of the scene where Gabriel takes Leo to the cinema and describes what’s happening on screen, blindfolds will be handed out at the door for those wishing to copy this experience from the protagonist’s perspective. This is to be applauded, both in the spirit of inclusivity which the LBGTQ movement strives for and for opening up new dynamics in how we approach cinema. Whether viewing with a blindfold or not, or indeed visually impaired or not, Hoje Eu Quero Voltar Sozinhois reveals a charming, funny film that takes this particular genre in a different direction from what one usually expects. It was an excellent choice for an opening screening, and certainly whets the appetite for more films to come during the week.

21.11.2014
Čím myslíte, že bychom mohli oslovit skotské šestnáctileté?
Čím může Česká republia mladé lidi v zahraničí zaujmout? Co myslíte?

Vážení čtenáři,

připravujeme sérii vystoupení pro patnáctileté a šestnáctileté žáky středních škol v Glasgow o České republice: Chceme je informovat o zemi, kterou nikdo nezná, a proč je zajímavé a vhodné se něco dovědět o střední Evropě. Co si myslíte, že by patnáctileté a šestnáctileté Skoty mohlo zaujmout na České republice? Pošlete nám své tipy, na adresu redakce@blisty.cz. Děkujeme.

Jan Čulík

21.11.2014
Potřebujete něco přeložit do dobré (tedy skutečné) angličtiny

Spolupracovník Britských listů a postgraduální student na University of Glasgow Sam Beaton pobývá v letošním školním roce v Brně. Pokud potřebujete přeložit jakýkoliv text z češtiny do dobré!, tedy rodilé angličtiny (ta se v Česku hned tak nevyskytne), napište mu. Zároveň je k dispozici i pro konverzační hodiny v angličtině pro ty, kdo by si chtěli pohovořit s rodilým mluvčím. Jeho email je: s.beaton.2@research.gla.ac.uk.

20.11.2014

"Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek."

Jan Masaryk krátce po návratu z Moskvy v červenci 1947, kdy musel za Československo na Stalinovo naléhání odmítnout účast na Marshallově plánu

Je opravdu politováníhodné, že čeští sociálnědemokratičtí politikové, kteří se účastnili odhalení Havlovy busty v americkém Kongresu, nelenili, a ač ještě v Americe, vyplísnili pracovníka českého ministerstva zahraničních věcí Petra Druláka za to, že se pokusil zformulovat samostatnou zahraniční politiku.

Češi a Slováci jsou nesmírně citliví na diktát nejrůznějších mocností a nutně jim vyvstane v nynější situaci na mysl výrok Jana Masaryka z července 1947 po jeho příjezdu z Moskvy, kdy ho tam Stalin donutil, aby Československo odstoupilo od Marshallova plánu poválečné rekonstrukce Evropy.

Je politováníhodné, že američtí politikové zjevně nemají absolutně žádnou citlivost vůči tomu, že Češi a Slováci mají velmi záporné zkušenosti s nátlakem velmocí. Rozumný americký politik by se takto do československé vnitřní politiky nevměšoval.

Situace v České republice je značně rozjitřená. Národ je, jak zjevné, výrazně rozdělen, a a oba tábory se hystericky oddělují od tábora opačného. Na jedné straně je nekriticky proamerická "pražská kavárna", podporovaná většinou pražských sdělovacích prostředků, a na druhé straně zjevně prezident Zeman, který se poněkud neobratně stylizuje do provokativních antiestablishmentových postojů (což se od čistě reprezentativní funkce českého prezidenta dosud neočekávalo, ten měl mít spíš jen dekorativní funkci), a mlčící - zřejmě - většina především mimopražských občanů, kteří stojí spíš na jeho straně. Obě strany reagují na protivníky stále emocionálněji a hysteričtěji. Je to nebezpečné, tak se nedá dělat politika.

Dokážu pochopit, že havlovské pojetí lidských práv ve smyslu nekritického prosazování americké zahraničněpolitické linie je americkým politikům blízké a neuvědomují si, že toto pojetí je značně selektivní. Havel nehájil lidská práva v zemích amerických spojenců, jako je například Saúdská Arábie, přestože jsou tam drsným způsobem porušována, a ke konci svého života např. označil Chelsey Manningovou, která předala americké diplomatické depeše serveru Wikileaks, za pouhého kriminálníka. Lze dost přesvědčivě dovozovat, že ke konci života Václav Havel svou pověst jako nezávislého, kritického a morálního intelektuála spíše zdiskreditoval, v důsledku své - možná důvodné - obavy, že Česko musí stůj co stůj zůstat neochvějným spojencem USA, protože potřebuje americkou ochranu. (Zda by se České republice v případě krize americké vojenské ochrany skutečně dostalo, to je myslím dost sporné.)

Ale ať si různí lidé o Václavu Havlovi myslí cokoliv, mnoho lidí v dnešní České republice ho jistě stále považuje za naprosto mimořádnou osobnost, posílání umravňovacích příkazů z Washingtonu do Prahy je velmi nešťastné. Může to jen dál prohloubit konflikt v dnešní české společnosti, který úspěšně přiživují a emoce pod kotel přikládají obě strany. Motorem dnešní domácí české politiky je v první řadě emocionální kýč a hysterické postoje obou znesvářených stran.

Přitom se obávám, že navzdory jednotnému proamerickému hlasu pražských establishmentových médií - nebo spíš právě v jeho důsledku, lidi ten hlas irituje! - v ČR zřejmě převažuje spíš deziluze, podpora pro Miloše Zemana a antiamerikanismus. Befely z Moskvy (pardon, Washingtonu) o tom, co musí dělat česká zahraniční politika, antiamerikanismus v ČR jedině posílí. Asi není dobrý nápad, že soustředěná proamerická a protiruská kampaň pražských politiků a médií žene značnou část české veřejnosti k nekritickému obdivování Ruska, protože mnoho lidí ho vidí jako "alternativu". Jenže to by byl ještě horší pán než Washington.

Škoda, že se čeští politikové neumějí chovat citlivěji. Vzpomínám na výrok bývalého českého ministra zahraničí Jana Kavana, že Česko jako "malá země" nikdy nemůže mít nezávislou zahraniční politiku, ale v některých věcech by čeští politikové mohli aspoň mlčet.

20.11.2014

Na internetu se objevila konspirační domněnka o tom, že americké velvyslanectví údajně stojí za organizací a podporou protestů proti prezidentu Miloši Zemanovi. Čtenáři Britských listů požádali redakci, aby informaci ověřila. Podle dostupných zdrojů takovou informaci nelze potvrdit.

Americká ambasáda oficiálně odmítá, že by na protestech měla jakýkoliv podíl. Odkazovaný článek staví na fotografii, která údajně zachycuje někdejší zaměstnankyni americké ambasády v Praze. Podle vyjádření pro BL se jedná o ženu, která dříve pro americkou ambasádu pracovala jen velmi krátce jako zastupující učitelka českého jazyka. Její působení v jakékoliv další roli ambasáda odmítá.

Vyjádření tiskového mluvčího velvyslanectví USA Daniela Ernsta:

„The U.S. Embassy had no involvement in the organization of the protests against President Zeman. The claim that the U.S. Embassy is in any way involved with these public demonstrations or political campaigns is categorically false.“

„Velvyslanectví USA se žádným způsobem nepodílelo na organizování protestů proti Prezidentu Zemanovi. Tvrzení, že Velvyslanectví USA je jakkoli zapojeno do těchto veřejných demonstrací nebo politických kampaní, je zcela mylné.“

20.11.2014
ČMKOS: Doporučení zvýšit platy poslanců a senátorů o 8100 Kč je nehorázné

tisková zpráva

ČMKOS považuje doporučení sněmovního rozpočtového výboru zvýšit základní plat poslanců a senátorů o 8100 Kč za nehorázné. Místo toho, aby se poslanci zajímali o situaci české ceny práce, chtějí si zvýšit platy téměř o částku, kterou ještě nedávno činila minimální mzda. Josef Středula, předseda ČMKOS v této souvislosti uvedl: „Politici ve sněmovně vůbec nemyslí na lidi, nezajímají je stále zaostávající platy ve zdravotnictví, kultuře. Ve srovnání s tímto návrhem je chystané navýšení platů státních zaměstnanců a zaměstnanců ve školství jen symbolické. Věřím, že poslanecká sněmovna přijme jiný, rozumný návrh. Očekával bych, že politici vyvinou tlak na privátní podnikatelskou sféru, aby mzdy českých zaměstnanců v této sféře v průměru narostly alespoň o 5 %.“

20.11.2014

Ferguson, J. - Jenzen-Jones, N. R.: Raising Red Flags: An Examination of Arms & Munitions in the Ongoing Conflict in Ukraine. ARES Research Report Nr. 3, November 2014. (pdf) ZDE

KD│ Odkud pochází výzbroj separatistů bojujících na východě Ukrajiny proti jednotkám věrným kyjevským úřadům? Jejich zastánci tvrdí, že všechny zbraně byly ukořistěny protivníkovi. Ti kdo straní Kyjevu zase často prohlašují, že "všechno" pochází z Ruska. Ferguson a Jenzen-Jones ze soukromé konzultantské společnosti ARES se tématu podrobně podívali na zoubek a identifikovali celkem pět různých zdrojů zbraní a vojenského materiálu používaných separatisty v ukrajinském konfliktu. Text doprovází velké množství kvalitně zdrojovaných fotografií výborně provázaných s výkladem.

Za prvé jsou tu soukromé zásoby zbraní. Od perkusních brokovnic přes sportovní malorážky a soudobé samonabíjecí brovnice až ke sportovním verzím odstřelovačské pušky Dragunov či samonabíjecím variantám známých konstrukcí Američana Eugena Stonera. V tomto konfliktu soukromé zbraně figurují na obou stranách, ale spíše jako rarity.

Za druhé jsou tu zásoby zastaralých zbraní z 2. světové války. Příležitostně lze u separatistů vidět staré opakovačky Mosin, Špaginovy a Sudajevovy samopaly, kulomety Maxim, protitankové pušky nebo Simonovovy karabiny. Také to je ale spíše rarita, nebo dokonce jen propagační gesto. Pistolové střelivo ráže 7,62 odvozené od náboje legendárního Mauseru C96 do válečných samopalů je již špatně dostupné, Maxim je složitý, imobilní a v dnešních podmínkách je těžké udržovat jej v provozu. O válečných typech tanků vytažených z muzeí s již ve své době značně omezeným počtem strojových hodin ani nemluvě. Staré Staliny nedávno skutečně dojely do Kyjeva, kam je posílala hesla načmáraná na přídavné nádrže - jako válečná kořist na návěsech ukrajinské armády.

Za třetí, některé zbraně možná separatisté vyrábějí. K dispozici je ovšem jen fotografie relativně konvenčně konstruovaného samopalu s tlumičem a není nic známo o bojovém nasazení této zbraně. Nabízí se hypotéza, že může jít také o prototyp plnící především propagandistickou funkci, v boji ve skutečnosti nasazen nebyl.

Za čtvrté, materiál kořistního původu. Autoři pokládají za věrohodné, že munice separatistů je takřka kompletně ukrajinského původu, nebo případně ji lze snadno kamuflovat, pokud pochází z jiného zdroje. Autoři také pokládají za věrohodnou verzi, že většina ručních zbraní, minometů a dělostřeleckých systémů pochází z ukrajinských skladů. Každopádně pokud obě strany používají 82 mm i 120 mm minomety sovětského původu (válečné modely), lze sotva bezpečně prokázat případné dodávky ze zahraničí.

Za páté, materiál a zbraně ze zahraničních dodávek. Pokud se mezi povstalci objevují zbraně, které Ukrajina nikdy neměla ve výzbroji nebo je u bojových jednotek nepoužívá, je prakticky jisté, že povstalci museli tyto modely získat ze zahraničí. Řada modelů je výlučně ruských, nebo je známo, že Rusko těmito zbraněmi disponuje. Lze těžko tvrdit, že stovka separatistických tanků byla ukořistěna, pokud doložené ztráty ukrajinské armády uvádějí asi 120 zničených strojů, jenže z velké většiny jiných typů, než jaké vidíme převažovat mezi separatisty. Ukrajinské bojové jednotky používají především různé varianty T-64, v separatistickém arsenálu nicméně převažuje několik modelů T-72, včetně nejnovějších, které nemohly být vyrobeny nikde jinde, než v Rusku dávno po rozpadu SSSR.

V závěru studie autoři ve dvou tabulkách uvádějí přehled zbraní a munice zdokumentovaných u separatistů nebo jim ukořistěných, které jsou buď zjevně výlučně ruské, nebo byly ukořistěny spolu s dokumenty dokazujícími původ v ruských armádních skladech.

Jedná se o přenosný protiletadlový raketový komplet 9K38 Igla, moderní ruskou velkorážovou odstřelovačskou pušku ASVK, pancéřovku RPG-18, nalezený startovací raketový stupeň mobilního kompletu PVO 95Ja6 (používaný mimo jiné systémem Pancir), protitankový raketový systém 9K135 Kornet, ohňomet MRO-A, starší ohňomet RPO-A s ruskými doklady, ruskou směrovou protipěchotní minu MON-50, ruský lehký kulomet PKP Pečeněg, munici OG-7 pro reaktivní granátomet RPG-7 s ruskými doklady, speciální střelivo v ráži 7,62x54R pro odstřelovače z šarže vyrobené v 90. letech v Rusku, speciální podzvukovou odstřelovačskou pušku s integrovaným tlumičem VSS "Vintorez". Protože není známo, že by Ukrajina někdy nakoupila, obdržela a používala polské PLŘS Grom, většina analytiků se shoduje, že exempláře ukořistěné separatistům s rokem výroby 2007 nasazené na odpalovací zařízení starých sovětských Igel pocházejí z ruské kořisti v Gruzii získané v srpnu 2008.

Mezi těžším vybavením používaným separatisty, které je jednoznačně ruského původu, nalezneme kolové BVP BTR-82AM, ruské modernizované verze sovětského obrněného transportéru MT-LB (MT-LB 6MK, MT-LBVM, MT-LBVMK), průzkumné drony Orlan-10, tanky T-72B Model 1989 a T-72B3 nebo mobilní dělostřelecký radar 1RL239. Žádný z uvedených typů se nikdy nenacházel ve výzbroji ukrajinské armády.

Jak čerstvě uvádí Chramčichin ZDE, nejmodernější typy výzbroje ukrajinské armády se nacházely u bojových jednotek nasazených v "protiteroristické operaci" a ztráty na tomto vybavení jsou prakticky nenahraditelné. Odmyslíme-li od nepočetných nových BTR-4 vrácených Irákem, několika málo T-64BV1 zabavených z dodávek pro ("Demokratickou republiku") Kongo či strategicky i takticky minimálně významných lehkých obrněných automobilů, v zásadě platí Chramčichinův závěr, že ukrajinský průmysl nyní vytahuje ze skladů zrezavělé a morálně zastaralé sovětské zbraně a uvádí je znovu do provozu, aby jimi ve výzbroji armády nahradil modernější typy zničené během bojových operací. Dodávky západní výzbroje, uvádí ruský expert, se nekonají, případně by mohly východoevropské země z vlastních zásob dodat pouze jiné méně kvalitní modely ze sovětské éry než ty, o něž Kyjev přišel.

Takže na jedné straně máme separatisty postupně vybavované relativně moderními ruskými zbraněmi včetně mobilních dělostřeleckých radarů schopných výrazně ohrozit ukrajinské dělostřelecké jednotky - podle ruských analýz jediné útvary ukrajinské armády, které nebyly během vlády oligarchů zcela zanedbávány - a na druhé straně Kyjev, který nahrazuje zničenou relativně moderní bojovou techniku ještě zastaralejšími sovětskými typy ze skladů.

Podle profesora Phillipa Karbera ZDE je navíc na Ukrajině přítomno na 7 000 vojáků ruských pravidelných jednotek se stovkou tanků, 400 obrněnými bojovými vozidly a 150 dělostřeleckými systémy.

V tomto kontextu je víceméně jasné, kam by asi tak mohly vést požadavky na zrušení sankcí vůči Rusku a politický a ekonomický nátlak na izolovaný vojensky slabý Kyjev.

20.11.2014
Soud ve Švédsku odmítl zrušit zatykač, vydaný na Juliana Assange

Odvolací soud ve Stockholmu odmítl žádost právníků Juliana Assange, aby zrušili jeho zatykač. Znamená to, že by Assange byl deportován do Švédska, kdyby opustil ekvádorské velvyslanectví v Londýně. Soud ale také konstatoval, že vyšetřování údajných znásilnění, jichž se měl Assange dopustit, se dostalo do slepé uličky, a kritizoval švédské prokurátory, že nezkoumali alternativní možnosti vyřešení tohoto případu, "v zájmu všech zúčastněných osob". To zřejmě vyvolá tlak na prokurátory, aby začali hledat nové možnosti řešení tohoto případu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

20.11.2014

Londýnský primátor Boris Johnson, který se narodil v USA, a má tedy nejen britské, ale i americké občanství, odmítá uhradit americkému daňovému úřadu daň z tržního zvýšení ceny své britské nemovitosti (capital gains tax).

Podle amerických zákonů musejí američtí občané platit v USA daně, bez ohledu na to, kde mají trvalý pobyt. Johnson argumentuje, že v USA nežije od doby, kdy mu bylo pět let, a nevidí důvodu, proč by tam měl platit daně. Jako americký občan by měl Johnson v USA platit i daně z příjmu. Jako londýnský primátor vydělává 144 000 liber ročně a za pravidelný sloupek v deníku Daily Telegraph dostává honorář 250 000 liber ročně. Celkem tedy je jeho osobní příjem 394 000 liber ročně, tedy 1 149 000 Kč měsíčně.

Jako londýnský primátor Johnson také neustále vymáhá placení daní od amerického velvyslanectví v Londýně. Za vjezd do centra Londýna automobilem během běžného pracovního dne se v současnosti platí poplatek 10 liber za den (cca 350 Kč) takzvané "congestion charge", tedy poplatku proti automobilovým zácpám.

Americké velvyslanectví tento poplatek odmítá platit a podle Johnsona už městu Londýnu dluží 7 milionů liber. Americké velvyslanectví tvrdí, že poplatek za vjezd do Londýna je prý "daň" a diplomaté v cizích zemích místní daně platit nemusejí. Během návštěva Baracka Obamy v v Londýně se ho chtěl Johnson veřejně zeptat, proč americké velvyslanectví neplatí poplatky za vjezd do města, avšak americký velvyslanec mu v tom zabránil.

Podrobnosti v angličtině ZDE

20.11.2014
Britská vláda požaduje likvidaci ruského hackerského serveru
Zveřejňuje živé záběry ze soukromých webových kamer po celém světě

Britský vládní komisař pro informace Christopher Graham naléhal na ruské úřady, aby okamžitě server zlikvidovaly. Dodal, že bude také spolupracovat s americkou Federální obchodní komisí, aby server vyřadila z provozu, pokud ruské úřady nebudou chtít spolupracovat.

Graham v britském rozhlase zdůraznil, že je nesmírně důležité, aby lidé u webkamer, které mají přístup na internet, používali bezpečná hesla.

Podrobnosti v angličtině ZDE

19.11.2014

Miloš Zeman je znám jako člověk, který míru své inteligence využívá ve spojení se sloní pamětí. Nezapomíná svým oponentům nejen takové ponížení, jehož se mu dostalo při parlamentní prezidentské volbě před jedenácti lety, ale i mnohem méně viditelnější „provinění“.

V rozhovoru pro Parlamentní listy se tak na otázku týkající se „disidentské šlechty“ opřel do Petra Uhla, který svého času jeho vládu přiměl k tomu, aby dala podnět k usnesení Poslanecké sněmovny, kterým zrušila usnesení zastupitelstva v Ústí nad Labem – Neštěmicích o povolení stavby zdi v tamní Matiční ulici.

Zeman Uhla uvádí jako příklad „disidenta“, který „uměl tvořit, ale neuměl stavět“. Říká, že svou funkci zmocněnce pro lidská práva „vykonával tak špatně, že sám musel odejít“. Uhl tehdejší dění popisuje naprosto odlišně:

„Jako předseda vlády měl Miloš Zeman snadnou možnost mě z funkce zmocněnce vlády pro lidská práva odvolat. Nikdy se o to nepokusil, a ani mi neadresoval nějakou kritiku. Z funkce jsem odešel sám v únoru 2001, poté, kdy mou ženu Annu Šabatovou zvolila Poslanecká sněmovna zástupkyní veřejného ochránce práv. Odchod z funkce jsem v prosinci 2000 veřejně přislíbil, abych zvýšil její šance na zvolení – zvláště mnozí soc. dem. poslanci mě v lásce nijak neměli. Druhým důvodem mého odchodu z vlády byly mé neshody s většinou členů vlády kvůli jejich kulturně-politickému zaměření, které bylo provinciální a xenofobní až šovinistické. Popsal jsem to v rozhovoru se Zdenko Pavelkou, který vyšel před rokem jako kniha v nakladatelství Torst pod názvem 'Dělal jsem, co jsem považoval za správné', v kapitole 'Zmocněncem vlády pro lidská práv', str. 447 až 472. (Zkrácená ukázka ze stran 447-454 je v Britských listech ZDE)

Segregační zeď v Matiční ulici, kterou Miloš Zeman připomíná, se stala překážkou přistoupení ČR k EU. V tom se angažoval hlavně komisař EU Günter Verheugen, ale také Rada Evropy, komisař OSN a CERD – výbor pro odstranění rasové diskriminaci v Ženevě – smluvní mechanismus mezinárodní úmluvy, kterou ČR ratifikovala a musí se jí tedy řídit. O stavbě zdi rozhodlo zastupitelstvo Ústí nad Labem – Neštěmice už v září 1998 před mým nástupem do funkce, a já jsem pak musel vládu přesvědčovat, že ČR nevezmou do EU, když nepoužije zákonné nástroje ke zrušení povolení ke stavbě a pak i ke zbourání zdi. Chápu, že Miloš Zeman a mnozí členové vlády byli mým nátlakem poníženi, ale z druhé strany je pravda, že všechny návrhy na usnesení vlády, na její text adresovaný výboru CERD i podnět k usnesení Poslanecké sněmovny, kterým Sněmovna zrušila usnesení neštěmického zastupitelstva (toto usnesení Sněmovny pak v dubnu 2000 částečně zrušil Ústavní soud) jsem vládě navrhl já, vláda tyto texty po úpravách přijala a také mě zvlášť pověřila, abych ji zastupoval v této věci v orgánech Sněmovny. Jednání ve Sněmovně bylo už na jaře 1999, pro doporučení, aby mě vláda odvolala z funkce zmocněnce, hlasovali jen zástupci ODS a KDU-ČSL, zatímco zástupci ČSSD (Petra Buzková), KSČM a US se k tomu nepřipojili. Pak jsem v relativním klidu vykonával funkci zmocněnce, také díky místopředsedovi vlády Pavlu Rychetskému, jehož jsem byl náměstek, a dalšímu místopředsedovi vlády ministru zahraničí Janu Kavanovi, do února 2001.“

Údaje uvedené v citaci si lze bez problémů ověřit. Miloš Zeman to dělat nemusí, protože si bezpochyby tehdejší události bezpečně pamatuje. O to horší je, že je interpretuje nepravdivě, navíc přitom útočí na člověka, který prožil pro své přesvědčení v komunistickém kriminále devět let a má značně podlomené zdraví.

Prezident Zeman se v důsledku úrovně a kvality svého vystupování stal pro velké procento občanské veřejnosti (a nejen pro své nevoliče) nepřijatelným. Byl zvolen většinou, která uvěřila, že bude občany spojovat. Avšak místo toho, aby vystupoval jak první občan, vystupuje jako neomylný monarcha s absencí jakékoli pokory a ve svých vyjádřeních užívá bez odpovědnosti mix pravd, polopravd a nepravd interpretovaných navíc dost nevybíravým slovníkem.

Rozhodně se nemíním připojovat k zástupu honců na Zemana, protože důvody mého nesouhlasu s ním jsou jiné. Zásadně přitom nesouhlasím s tím, aby se mu odpovídalo ve stylu „na hrubý pytel hrubá záplata“, například tak jako organizované zástupy na Národní třídě a na Albertově. Jeho výkon prezidentské funkce je především odpovědností jeho voličů, kteří jej musí (stejně jako jeho nevoliči) strpět, pokud nenaplní zákonné podmínky pro své odvolání. To je ovšem krajně nepravděpodobné, ostatně stejně jako to, že Zemana by bylo lze nějak kultivovat, nebo že by se snad dokonce omluvil.

Znamená to, že bychom měli na jeho styl rezignovat? Ani náhodou. Je-li neodvolatelný, neznamená to, že je nekontrolovatelný, přinejmenším mediálně. „Blbci“ novináři k tomu mají jednoduchý nástroj, jemuž se ani prezident nevyhne: zrcadlo.

20.11.2014
PRÁVO A JUSTICE V ČR:

Dnes jsem obdržel 4 dopisy od exekutorů a právních zástupců věřitelů. Přitom dopis právního zástupce oprávněného f.Vienna Insurance Group, což je pojišťovna České spořitelny, které byla dlužná pohledávka na základě splátkového kalendáře splacena, požaduje zaplatit za údajné právní služby 4848Kč., což je porušením vyhl.č.177/1996Sb. §7 odst.1, píše Jan Posolda.

Podle tohoto advokátního tarifu má nárok na 1000 Kč+ účelně vynaložené náklady, které do současné doby nijak nedoložil.O tomto advokátovi nejsou na internetu nijak příznivé komentáře.

Totéž např. tzv .soudní exekutor Mgr. Marek Jenerál, který požaduje zaplacení částky 115 000 K , přesto že tato částka byla jistinou a na ní byl vydán exekuční příkaz srážkami z platu, a tak je tato částka z větší části splacena a tento subjekt dovolil, aby celá částka byla převedena na jiného oprávněného aniž by uvedl, že jsou tam právní skutečnosti, které to opravňují.

Tak v naší republice funguje dodržování zákonů.

Podal jsem několik ústavních stížností na porušování lidských práv, ale ÚS mě vyzval, že musím být zastoupen advokátem, i když jde o porušení Úmluvy o ochraně lidských práv čl.6 odst.3 písm.c).

Tak ochraňuje Ústavní soud lidská práva.

Stáhl jsem si potřebné formuláře z internetu a nyní je musím vyplnit a poslat Advokátní komoře, ale jestli to stihnu do dvaceti dní, nevím. Jsem odkázaný na rychlost, s jakou tento subjekt moji žádost vyřídí a jakým způsobem.

Takže jsem zase na začátku.

20.11.2014

Navazuji na článek Bohumila Kartouse, v němž autor popisuje jistý - a rozšířený - typ podpory Miloše Zemana jako psychologickou projekci ukazující na nevyvinutý smysl pro odstup a kritické uvažování. Pokusím se doplnit tento obraz svým vlastním příkladem. Považuji totiž za potřebné právě v tomto okamžiku podpořit Zemana.

V prvním kole volby prezidenta jsem hlasoval pro Jiřího Dienstbiera (dnes jsem ovšem rád, že se prezidentem nestal), v druhém pro Miloše Zemana jako menší zlo. V žádném případě pro mě nebyl a není přijatelný Karel Schwarzenberg pro politický program, který se schovává za Schwarzenbergovou žoviální bezobsažností. Ale to tu teď nechci rozvádět.

Nechci se zde zabývat ani politickou bilancí půldruhého roku činnosti Miloše Zemana ve funkci prezidenta republiky, která je podle mě vcelku pozitivní. Jde mi o tento moment, nynější situaci. Mně velmi blízcí lidé, kteří mají také blízko k organizátorům demonstrace na Národní třídě, se demonstrace zúčastnili a jsou si jisti, že znají její zákulisí, mě přesvědčují, že šlo o nenásilný a veselý happening, který neměl nic společného s následujícími výstřelky na Albertově.

Nevylučuji, že takový mohl být původní úmysl organizátorů. Pak ale něco nedomysleli a projevili značnou naivitu. Demonstrace na Národní třídě totiž nebyla v podstatě výzvou k diskusi (jak o ní píše také Bohumil Kartous), ale výzvou Zemanovi, aby odstoupil. Červená karta znamená vyloučení ze hry a výzvy k demisi na Národní, pokud vím, opravdu zazněly.

Jestliže šlo organizátorům pouze o happening, pak jim už na Národní někdo "ukradl show" a dal jí pak velmi zdegenerovanou podobu na Albertově. Kdo byl ten někdo, nechci spekulovat. V tom hraje vždy značnou roli davová psychóza, ale také aktivní jedinci, kteří psychózu orientují a využívají pro své cíle. A že organizátoři tím, jak akci koncipovali, současně vytvořili podmínky pro její degeneraci, by jim mělo už být jasné. Říkat, že to nechtěli a že s tím nemají nic společného, jsou prázdná slova.

Odtud můj první důvod, proč považuji za potřebné M. Zemana podpořit: řádně a demokraticky zvolený prezident se stal terčem rabiátského útoku lidí, kteří se dodnes nemohou smířit s tím, že se prezidentem loni v březnu nestal jejich favorit. To je útok na jednu z významných institucí demokratického řádu, pokus o podvracení demokracie.

Je tu ještě další důvod. Na obzoru se už tyčí něco na způsob nové studené války, motivované nejen ukrajinskou krizí jako projevem soupeření mezi USA a Ruskem, ale také soupeřením Číny s USA a dalšími okolnostmi. Prožil jsem v atmosféře studené války většinu svého života a nechci, abychom znovu zažili její paralyzující účinky - vystupňovanou mediální manipulaci, klapky na očích, potlačování kritického myšlení, vyvolávání strachu a nenávisti. Nemluvě o tom, jak studená válka deformuje ekonomiku. Už nyní je cítit, jak celosvětově houstne atmosféra. Karel Schwarzenberg žoviálně říká, že je zde válka a že to musíme vzít na vědomí. Rýmuje se to s jeho známým bonmotem, že když největší sedlák práskne bičem, ostatní se podřídí.

Miloš Zeman naopak patří k nemnohým našim politikům, kteří nechtějí přijmout takový postup věcí jako osudovou nutnost. Myslím, že v pozadí jeho jednání lze vysledovat dvě úvahy.

První, geopolitická, bude asi blízká tomu, co zformuloval George Friedman, zakladatel a ředitel analytické organizace Stratfor, které někteří říkají "soukromá CIA". Friedman ještě před eskalací ukrajinské krize napsal zhruba toto: Sovětský svaz se svým blokem se v letech 1989 až 1991 zhroutil, protože se roku 1945 příliš rozmáchl (overstretched) a nedokázal dlouhodobě udržet to, co si nabral. Ve vzniklém mocenském vakuu se pak po roce 1989 rozmáchly Spojené státy. Dnes se ale ukazuje, že se také rozmáchly příliš a nedokáží si udržet takový vliv ve východní Evropě, o jaký usilovaly. Rusko odpovídá na americkou expanzi protiexpanzí. Po nějaké době se ustálí nová rovnováha, někde mezi stavem vzniklým po roce 1945 a stavem nedávných let.

Druhou úvahu stručně shrnuje indické přísloví "když sloni zápasí, trpí tráva". Ta tráva jsme my, menší země střední a východní Evropy od Česka po Ukrajinu.

Nejde o to být neutrální, ale zabránit tomu, aby se v těchto zápasech rozdupalo a rozmlátilo příliš mnoho toho nejcennějšího: zdravého rozumu, demokracie, hospodářské racionality, kulturnosti. Jan Keller k tomu v jedné debatě se studenty přičinil pozoruhodnou poznámku, že je nebezpečné chtít, aby Rusko prohrálo 10:0.

Situace už dospěla do stadia, kdy hlavní hráči fakticky přestali navzájem komunikovat. Německá kancléřka Angela Merkelová říká, že Vladimír Putin "žije v jiném světě". Z hlediska Putina ovšem žije v jiném světě Západ. Začínají se rýsovat dva světy (možná několik světů), které se navzájem považují za zcela cizí. To je typická situace studené války (která může přerůst v horkou).

Miloš Zeman v ní ale využívá svého postavení prezidenta České republiky k pokusům o nabourání komunikační přehrady. Tím je zřejmě motivován např. jeho návrh na schůzku hlav států příštího roku u příležitosti výročí osvobození Osvětimi nebo jeho vystupování na summitu NATO v září tohoto roku.

Zeman je přitom v obtížné situaci. Lze ji aspoň zčásti přirovnat k postavení prezidenta Edvarda Beneše po roce 1945. Beneš chápal obnovené Československo jako most mezi Západem a Východem, jehož vznik měla umožnit pokračující spolupráce hlavních zemí protihitlerovské koalice. Jak známo, studená válka tento projekt smetla i s jeho původcem. Zeman se také snaží udržet a posilovat jakýsi most mezi Západem a Východem - komunikační a hospodářský. Není ale osudově předurčeno, že musí prohrát. Je v našem zájmu, aby neprohrál. Proto potřebuje podporu.

Lze totiž důvodně předpokládat, že se Zeman stává terčem systematických útoků právě pro svoji "mostní" politiku. Nasvědčuje tomu např. snaha o obnovení mýtu Václava Havla a jeho nové politické využití (včetně nekritického příklonu k politice USA i s jejími negativním stránkami), nebo úvahy intelektuálů o potřebě společenské "katarze". Cítím, jak tento tlak stoupá a jak vzrostl také v posledních dnech v souvislosti s oslavami výročí 17. listopadu.

Ve srovnání s těmito dvěma jevy - ohrožováním demokracie a přibližováním studené války - považuji své výhrady vůči Zemanovi za druhořadé. Výtky, které mu adresují pořadatelé happeningů nebo křiklouni házející vajíčka považuji za bezpodstatné. A proto podporuji Zemana.

20.11.2014

Dlouho jsem váhala, ale cítím nutnost se vyjádřit k M. Zemanovi, píše Markéta Ryšová.

Již dlouho jsem se takhle upřímně nestyděla za chování " pana prezidenta". V uvozovkách proto, protože můj prezident to rozhodně není. Nevolila jsem ho a upřímně jsem litovala ty, kteří ho volili.

Ještě více mě namíchla okamžitá zpráva, že demonstranti zasáhli německého pana prezidenta, později vyšlo najevo, že ho trefila jen slupka a že si toho ani nevšiml. To ČT 1 chce opět jako před 25 lety dělat ze svobodně demonstrujících lidí živly, vlasatce a podobně.

Jsem smutná, zhusená a stydím se. Kam jsme to došli?

Již před 17.listopadem jsem podepisovala petici za odstoupení Miloše Zemana a ten mě dalším svých jednáním ujistil, že jsem udělala dobře.

Takže, pane prezidente,

jestli máte v sobě ještě kousek soudnosti, umíte se postavit čelem a zachovat se alespoň trochu jako chlap - ODSTUPTE, PROSÍM.

Nechci, aby se moje děti musely dívat na Váš obraz ve třídách, nechci ať se musí stydět před celou Evropou - nechci se stydět já.

20.11.2014

Hovořilo se o něm ve středu dopoledne v britském rozhlase:

Jenny Murray: Všichni už automaticky očekáváme velké věci od skandinávských televizních dramat. Nemohli jsme se odtrhnout od seriálů The Killing (Zločin), Borgen a The Bridge (Most). Očekává se, že nejnovější skandinávský seriál, The Legacy (Dědictví), bude také nesmírně úspěšný. Už získal ceny v Dánsku a začíná v televizi Sky příští středu. V první díle zemře umělkyně, žijící ve velkém domě a se spoustou peněz. Má čtyři děti, které mezi sebou zahájí dlouhodobou válku o dědictví. Dochází k odhalování spousty tajemství. Seriál napsala autorka Maya Ilsoe. Co ji inspirovalo?

Maya Ilsoe: Začínala jsem od toho, že jsem byla nově rozvedena a měla jsem dvě děti. Sama pocházím z velmi chaotické rodiny. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla jsem, že tolik lidí z mé generace hledá informace o své rodině, o svých příbuzných. Co je to rodina? Jak to funguje? Děti se o to zajímají nejrůznějším způsobem. Přišla moje producentka a řekla mi, "Právě jsem si četla dopisy od své babičky. A ona musela řešit tohle dědictví." A já jsem se na to zpočátku dívala velmi skepticky. Pak jsem ale navštívila nějaké soudy a mluvila jsem s řadou lidí a došlo mi, že je to perfektní scenérie pro všechny příběhy, které bych chtěla vyprávět.

Jenny Murray: Myslím, že vám řekl někdo, kdo vám pomáhal s výzkumem: "Neznáte svou rodinu, dokud s nimi něco nezdědíte." Do jaké míry je to pravda?

Maya Ilsoe: Je to velmi silně pravda. Myslím, že existuje tolik příběhů a tajemství a hovořila jsem s tolika lidmi, a ti jsou tak překvapeni. Mysleli si, že se budou chovat jako vzorná rodina a vyřeší to dědictví mírumilovně, a pak jsou tak překvapeni, když začne vznikat drama. Na povrch se začne vynořovat spousta tajemství. Myslím, že tomu tak skutečně je.

Jenny Murray: Jedno ze čtyř dětí v příběhu, které jsou samozřejmě nyní už dospělé, odevzdala ta matriarchální postava k adopci někomu jinému. Jeho otci a jeho ženě, ta matriarchální postava s ním měla poměr. Jaký výzkum jste provedla ohledně dopadu takového ujednání, kdy někdo takhle odevzdá dítě někomu jinému?

Maya Ilsoe: Dělala jsem hodně výzkumu. Mluvila jsem s dvěma ženami, které to udělaly. Je obtížné o tom hovořit, existuje tolik tabu. Myslím si, že i když vysvětlují: "Potřebovala jsem dělat své umění" nebo "Potřebovala jsem žít svůj život", pod povrchem je tolik psychologických věcí...A taky jsem mluvila s psychiatry a s řadou dětí, které byly předány k adopci do jiných rodin. Je to velmi obtížná věc, o níž se strašně těžko mluví... A taky, je ta nová rodina, ta matka, která to dítě vychovává, skutečně matka? Je to složité, ale velmi důležité.

Jenny Murray: Já jsem zatím zhlédla čtyři díly. Ten seriál má jasné stylistické charakteristiky, které jsou ovlivněny dánskou filmařskou školou Dogma. Kdy se v rodině odhalují postupně ošklivé věci. Jak vědomá jste si tohoto vlivu?

Maya Ilsoe: Myslím, že když pracuji, tak si toho vědoma přímo nejsem. Ale vím, že tím velmi ovlivněna jsem. Myslím, že všichni, co děláme filmy po vzniku školy Dogma, jsme tím velmi ovlivněni. Jsem si toho vědoma, svým způsobem, ale vědomě v té tradici nepracuju.

Jenny Murray: Čím to je, že je Dánsko tak odvážná země, že zkoumá tyhle opravdu složité, obtížné rodiny?

Maya Ilsoe: Nevím, vlastně. Mohu mluvit sama za sebe. Myslím, že moje vlastní rodina je velmi složitá a komplikovaná. Ale nevím, co je to na Dánsku. Možná, že někdy jiný by byl kvalifikovanější to posoudit.

Jenny Murray: Ve všech dánských televizních seriálech jsou velmi silné ženské postavy, v tomto i ve všech předchozích, The Killing (Zločin), The Bridge (Most), Borgen. Proč je Skandinávie tak dobrá při vytváření silných ženských postav?

Maya Ilsoe: Myslím, zase, že jsem začínala od silných postav. Všichni lidi na světě jsou velmi složití, mají v sobě temnotu i světlo. A to byla pro mě hlavní věc. U ženských i u mužských postav. A tahle matriarchální postava, Veronika, je to velmi relevantní. Protože něco se v šedesátých letech stalo a ženy se osvobodily. A to je velmi důležité pro strukturu v rodině a roli mužů a žen. Ale neuvažovala jsem o ženách jako o silnějších postavách, než jsou muži.

Jenny Murray: Nejen v této zemi, ale po celém světě se nyní čeká se zájmem a s napětím na další skandinávský televizní seriál. The Killing, The Bridge a Borgen, ty všechny seriály napsali muži. Proč si myslíte, že jste první žena, která dostala tak významnou autorskou objednávku?

Maya Ilsoe: Myslím, že se teď začíná objevovat celá řada autorek.

Zdroj v angličtině (audio, od minuty 32.26) ZDE

20.11.2014
Názor dne

Při odhalování busty Václava Havla ve Washingtonu mluvili zástupci Sněmovny i Senátu USA, předseda Poslanecké sněmovny i předseda vlády ČR, dva církevní představitelé Kapitolu; všichni mluvili o světě - o demokracii, o svobodě, o lidských právech…; mluvili snažně vzletně, jen mi tam chybělo o světě - slovo mír.

20.11.2014

Současný svět se mimo jiné vyznačuje také tím, že má zpřeházené stupnice hodnot, které platily a platí mnoho staletí, najmě v kultuře západní civilizace. Ve světě po 2.světové válce, a u nás po restauraci kapitalismu, reklama a propagace, marketing a ankety často nahrazují, ale také válcují zpravodajství, publicistiku, literaturu a jako žíravina narušují mezilidskou komunikaci.

Náš svět, Země, se přes stálost fyzikálních parametrů, stává stále menším. Díky technické vyspělost a technologiím. Doprava, bezdrátové přenosy dat. internet. Hladina událostí je však stále bohatší a bouřlivá. V jednom a téže okamžiku vidí lidé z různých míst světa, to, co se děje vzdálené od nich tisíce kilometrů. Někde jsou vlny desítky metrů vysoké, jinde čeří hladinu jen vánek a plutí labutí. Přesto někteří malincí a méně významní chtějí být vidět a myslí si, že patří k těm důležitým.

Názorně to ukázala demonstrace několika tisíců občanů, proti prezidentovi Zemanovi na Albertově 17.listopadu 2014. Jejím duchovním otcem a vůdcem se stal údajně i podle jeho vlastního vyjádření v rozhovoru pro MF Dnes Martin Přikryl. Reklamní expert.V tomto oboru představuje elitu, vzhledem k praxi a zkušenostem ve významných reklamních agenturách Kaspen, Mark/BBDV, v nichž pracoval.Dnes šéfuje reklamní agentuře Jandl.

Na facebooku pod názvem „Chci si s vámi /všimněmež si /malého v/ promluvit, pane prezidente“ vyzval jeho uživatele k protestu proti Zemanovi. Výzvu neoslyšelo tisíce lidí, zejména pražských. Jako symbol protestu ztvárnil červené karty, které ve sportu znamenají vyloučení. Ve výše zmíněném rozhovoru označil Klause a Zemana za celoživotní frustranty, protože je české „elity“ neuznávají a oni se jim za to mstí. Ovšemže se Martin Přikryl řadí k českým elitám a možná i těch několik tisíc červenokartářů. Někteří z nich házeli na tribunu, kde stáli čtyři prezidenti zemí, s nimiž Česko sousedí, vajíčka, zapalovače a další předměty. Jedno vajíčka zasáhlo německého prezidenta Joachima Gaucka. Je velmi respektovaným politikem takřka všemi státy světa. Velká kaňka na prestiži naší země před světovou veřejností.

Martin Přikryl pronesl další moudra. Už dopředu protestuje proti návštěvě ruského prezidenta Putina v Praze, kam jej pozval český prezident Zeman. Přikryl se cítí být povolán k tomu, aby určoval co má nejvyšší představitel státu dělat, říkat, myslet. Jako mnohým jiným mu nedochází, že např. problém Ukrajiny, ale i další světové problémy, mezinárodní terorismus, ebola atd. se nedají bez Ruska a Putina vůbec řešit. Martin Přikryl je zřejmě zasvěcenější do úkolů kontrarozvědek ruských, německých, českých, více než jejich šéfové, parlament, vláda, armáda a prezident . Několik tisíc lidí v čele s Martinem Přikrylem mluví za všechny občany Česka, když říká –my nestojíme za názory Miloše Zemana.

Komu tedy patří červené karty ? Těm několika tisícům, kteří je drželi v rukou jako ovečky Martina Přikryla. Mnozí z nich nebyli ještě na světě před 25 lety, někteří bez větších znalostí souvislostí. A proti těm, kteří tak učinili z přesvědčení, nic nemám. Je to jejich názor. Mohu s nimi polemizovat, nechávat se jimi přesvědčovat, ale nebudu po nich házet vajíčka a pomlouvat je.

20.11.2014

V souvislosti s proběhlou pondělní demonstrací se několikrát objevila připomínka, že jádro demonstrantů tvořili především mladí lidé. Aby nedošlo k omylu a kolektivnímu odsuzování, rád bych na tuto skutečnost reagoval poznámkou, že ne všichni mladí lidé v České republice uvažují podobným způsobem jako ti, kteří se sešli 17. listopadu 2014 na Národní třídě, píše Tomáš Hunčovský, student na Jihočeské univerzitě:

Podle mého názoru je v první řadě třeba uvést, že celá demonstrace byla založena na absolutně iracionálním základě a neměla žádný cíl. V žádném případě nemám v úmyslu nikomu upírat právo protestovat, jestliže se cítí být nespokojený s výkonem funkce představitelů státu a je už jedno, zda se jedná o prezidenta republiky nebo jednotlivé ministry. Naopak to považuji za správné pro chod demokracie, jejíž podstatu chápu jako trpělivé vyjednávání a hledání konsensu. Problém však nastává ve chvíli, kdy demonstrace začne paradoxně podvracet sebe samu.

Chtěl bych poukázat na tři konkrétní případy, jimiž demonstranti de facto zdiskreditovali svou vlastní demonstraci. Prezidentu Zemanovi bylo při příležitosti oslav výročí Sametové revoluce slovy jeho kritiků především vyčítáno, že „dělá naší zemi ostudu v zahraničí“, „vykládá si minulost podle svého uvážení“ a v neposlední řadě „mluví sprostě“. V reakci na prezidentův projev z Lán se proto někteří demonstranti vyzbrojili transparenty s „patřičnými“ nápisy, jimiž chtěli hlavě státu vrátit úder.

O čem to však svědčí? Jestliže chci poukázat na něčí chyby, měl bych se těch samých chyb vyvarovat, protože v opačném případě to znamená, že jsem naprosto stejný jako ten, koho kritizuji. Za absolutní hyenismus považuji transparent s nápisem: „Paní Zemanová! Čuně patří do chlívku!“ (viz http://i3.cn.cz/1416225738_P201411170344301.jpg), který je cílen i na paní Zemanovou, jež se ničím neprovinila.

Co se týče tvrzení, že prezident Zeman „dělá naší zemi ostudu v zahraničí“, rád bych věděl, jak si mám vysvětlit vajíčkovou smršť ve chvíli, kdy jsou na pódiu přítomni další čtyři zahraniční prezidenti.

To není ostuda? Zkuste se vžít do jejich pozice – přijedete na oslavu výročí Sametové revoluce a místo plodů, které měla tato revoluce přinést, sklízíte úrodu v podobě vajíček, jež na vás chrlí rozvášněný dav.

Někdo může namítnout, že byla určena pouze prezidentovi Zemanovi, potom ale nechápu, proč si je demonstranti neschovali pro jinou příležitost (a i v takovém případě se obávám, že by to nebyl zrovna adekvátní postup, jak vyjádřit svůj nesouhlas a kritiku).

Přestože se protestní akce nazývala „Chci si s vámi[!] promluvit, pane prezidente“, nenesla se vůbec v duchu diskuze – ani žádnou diskuzi zahájit neměla –, nýbrž ve snaze umlčet svého oponenta pronášenými hesly a pískotem, což se mně osobně zrovna nejeví jako demokratický přístup.

Jestliže pískání provázelo projev prezidenta České republiky, čímž demonstranti poukázali na fakt, že si osoby, která tento úřad ztělesňuje, vůbec neváží, nerozumím tomu, proč v pískání pokračovali i během projevu rektora UK a studentské hymny Gaudeamus Igitur. Těch si také neváží?

Sametová revoluce je přece vzpomínána především se studenty, kteří tehdy vyrazili do ulic, a studentská hymna měla být jejich symbolickou připomínkou. Ne však pro pondělní demonstranty. Ti naopak ukázali, že dějinné okamžiky našeho státu pro ně nemají smysl ani váhu, případně je využívají pouze tehdy, když se jim to zrovna hodí.

Ačkoliv přišli demonstrovat v zájmu demokracie a svobody, tyto pojmy včetně celého slavnostního aktu svým přístupem naopak pošlapali a zároveň zneuctili památku těch, díky nimž mohli tuto demonstraci vůbec uskutečnit.

20.11.2014

Události posledních dnů předbíhají jedna druhou. Místo oslavy výročí nastolení svobody, demokracie a možnosti volně vyjádřit svůj názor, jak nám jsou a byly události roku 1989 prezentovány, dává se najevo, co a koho nechceme, aniž bychom konkrétně řekli, co a koho chceme. Místo zamyšlení, proč se nedosáhlo slibovaných a očekávaných věcí, bere se výročí jako příležitost k celonárodní hádce. Nikoli jak a co dát do pořádku, či jak věci zlepšit. Či se zabývat vznikem a příčinou chyb a způsobem jejich odstranění. Spíš se jedná o co největší osočení těch, kteří mají jiný názor a zamezení možnosti jim tento názor vyslovit.

Máme tedy dvacáté páté výročí událostí na Národní třídě. Máme dvacet pět let zkušeností s popřevratovým režimem. A tak je čas na zhodnocení, zda a k čemu všechno bylo nebo možná nebylo dobré. Proto bylo asi rozumné se zeptat protagonistů roku 1989, jak oni vše hodnotí a zároveň udělat průzkumy veřejného mínění na tzv. otázky doby. A tak by občan mohl být informován, jak nikdy jindy, co se vlastně stalo, a co mu to přineslo.

Jenže provedlo se vše tak, že se mi vybavily dvě věci. Jednak výrok jednoho z amerických prezidentů „světové veřejné mínění děláme my“. Ale daleko víc jak tajemník sir Humphrey Appleby poučuje osobního tajemníka Woolleye ministra Hackera o tom, jak postavit otázky v průzkumu veřejného mínění, abychom dosáhli žádoucí odpovědi v seriálu „Jistě, pane ministře“ a „Jistě, pane premiére“. Tento seriál mi ostatně připomnělo více věcí.

Takřka jednotná odpověď protagonistů roku 1989, která by se dala shrnout do vyjádření, „mysleli jsme to dobře, ale nějak se to nevyvedlo“. Zatím na novinkách.cz odpovídali lidé nikoli bezvýznamní, ale činní od roku 1989 aktivně v politice, vyjma pana Horáčka a paní Kubišové, kteří se sice veřejně angažují, ale nikoli způsobem, který v Česku za politický obvykle považujeme. Nad rámec této shodné odpovědi nám pan Miller vyjevil, že lidé by měli hledat vinu u sebe, pan Vondra strašil lidi východem, tedy Ruskem, i když připustil, že by k nám určitá omezení mohla přijít i ze západu, pan Benda si posteskl, že uzdravit lidská srdce i duše deformované lety komunismu i normalizace bude trvat po dvě generace, jedině pan Pithart přiznal, že netušil, jak budou lidé pohrdat politikou.

Tedy, s překvapením se nyní dozvídám, že takovou současnost, která je, nechtěli ani ti, kteří byli v čele převratu a potom i politiky. Z vystupování, nejen výše uvedených protagonistů, ale i řady dalších lidí v médiích a všech možných spolcích, není stav společnosti utěšený. Ovšem tzv. pražská kavárna nebo také tzv. pravdoláskaři, abych použil zaběhnuté výrazy, či řada politiků označuje za viníky tohoto stavu a blbé nálady lidí, tyto činitele.

Za prvé, jako vždy komunisty, vládnoucí v roce 1989. Udělali disentu tu nejhorší věc, co mu mohli udělat. V podstatě mu měli říci asi toto, pokud se vám naše vládnutí nelíbí, dělejte si to sami, a předali mu bez dalšího moc. Na tuto možnost řešení nebyl disent připraven. Věděl jen, co se dělá špatně, ale nevěděl, jak a co dělat dobře. Během nějaké doby se našli další viníci, a to prezidenti Klaus a Zeman. Tito pánové měli a mají svou hlavu, své názory, a nemají žádný problém s jejich hlasitým vyslovením.

Samozřejmě nemohlo chybět ani Rusko. A také ne tzv. temné žilky, ostatně jako kdekoliv na světě. U nás jsou nyní temnými žilkami estébáci, tímto označením můžeme plivnout na každého, kdo se nám nelíbí, a dál už nemusíme nic dodávat, natož dokazovat. Dokazovat musí označený.

Rovněž se udělala ještě jedna náramně chytrácká věc pro zatažení občanů do politiky, která vycházela z lidské nátury k účasti na veřejném životě, a obyčejně se vymstí i svým tvůrcům. Ví se obecně, že nikomu se nechce příliš chodit k volbám, ale každý je rád, když je on jako osobnost respektován. Proto se tak nějak zavedlo, že pokud výsledek voleb nevyhovuje, tedy nevyhovuje někomu významnému, začne se věc řešit demonstracemi nespokojených, jejich prezentací v televizi a vše se vydává za hlas lidu, tedy hlas boží. Samozřejmě jen ty správné demonstrace. Těch nesprávných není potřeba si všímat.

Nastavila se i tři měřítka pro hodnocení politiky. Je to v souladu s politikou a přáním našeho největšího bratra, je to v souladu s vyjádřeními EU? A abychom nebyli závislí jen na cizích, přidává se ještě, zda by to tak udělal exprezident Havel. Pokud se dokáže, že činnost, nebo vyjádření odpovídá všem třem uvedeným měřítkům, jedná se o demokracii, jinak ne. Stejně se i považuje za dobré zmínit se o nedodržování lidských práv v Číně a Rusku. Není ani třeba uvádět kterých. Někoho by mohlo pak napadnout se zajímat, zda jsou tato vyslovená práva dodržovaná i v pro nás přátelských zemích. Proto se nechá tato starost komentátorům.

Co s tím? Boris Cvek napsal – jedině právo nám může dát svobodu. Bezesporu má pravdu, pokud samo právo a jeho uplatňování bude splňovat minimálně Ulpianovo Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non leadere, suum cuique tribuere, tedy právní pravidla jsou tato: čestně žít, nikomu neubližovat a každému přiznat, co mu patří. Ovšem je nutné dodat, že i v Římě, který právo světu dal, nechal císař Caracalla Ulpiana pro jeho přísnost a čestnost popravit.

Tím rozhodně nechci dojít k nějakému nihilistickému nebo cynickému závěru, že se s tím prostě nedá nic dělat, a kdo má moc nebo peníze, tak bude rozhodovat bez ohledu na cokoliv a kohokoliv. Možnost s tím něco dělat, nám ukázali třeba lidé ve Velké Británii, když Tonyho Blaira donutili odejít, protože je mylně informoval o situaci v Iráku, a zatáhnul tak zemi do války.

Nakonec jsme si možnost s tím něco dělat, ukázali i sami volbou prezidenta v roce 2013, kdy přes veškerou mediální masáž u nás i ze zahraničí, abychom prezidentem zvolili Schwarzenberga, byl zvolen Zeman. Ne, že bych tím byl bůhvíjak nadšen, ale vzhledem ke kandidátům a pravidlům volby, to bylo asi jediné možné a správné.

Tedy i skutečná demokracie je možná. Pokud budeme respektovat pravidla, zákony a rovněž možnost vyslovit názor ostatními. Pro jistotu opakuji, jde o možnost vyslovit druhým jeho názor, nikoli o souhlas s tímto názorem. Ale i pokud s ním nesouhlasím, nemusím ho ještě fackovat, nebo po něm házet shnilé ovoce. Jistě to neznamená, že se smíříme se vším, co si parlament vymyslí a přijme díky převaze poslanců té či oné strany. Máme stejné právo vyslovit svůj názor, a protestovat proti zákonům, které považujeme za špatné. Neznamená to ovšem, že budeme kamenovat poslance, kteří pro ně hlasovali a tyto zákony nedodržovat, dokud jsou platné.

Osobně považuji za špatné až absurdní minimálně tři zákony. Je to tzv. lustrační zákon, tzv. zákon o církevních restitucích a nový občanský zákoník. Jediné co lze proti nim dělat, je nevolit poslance, strany a hnutí, která se na jejich přijetí podílela. Posílat petice, případně demonstrovat za jejich změnu, obracet se na ústavní činitele a orgány, které v tomto mohou mít nějaký vliv. Sdělit každému, kdo je ochoten naslouchat, proč je považuji za špatné. Je to samozřejmě pracné a trvá dlouho, než dojde k nápravě. Ale demokracie, pokud ji bereme vážně, je během na dlouhou trať. Na to si musíme zvyknout, jinak o ni brzy přijdeme. Jsme na rozcestí, aspoň si to myslím, když se dívám, co a jak se děje kolem.

Začínáme si vytvářet proroky, kteří mají vždy a ve všem pravdu, a pokud ji náhodou v něčem neměli, tak se o tom mlčí. Z médií, až na výjimky se k nám line jediný názor, ten správný. Ve školách se místo učení hledat a nalézat, učí věřit vyřčenému. V zahraničí jsou správné země, ať udělají cokoli a nesprávné, které zasluhují jen kritiku, také ať udělají cokoli. Jak chápat historii předem určuje parlament. Člověk je posuzován podle výše konta. Právo začíná být uplatňováno rozdílně. Nejvyšší čas obrátit směr.

19.11.2014
Pravidelný týdenní přehled o událostech ve vzdělávání

Omezovat přístup k vysokoškolskému vzdělání bude mít důsledky pro naši konkurenceschopnost, prezident Zeman ale soudí jinak. Novela školského zákona dál nese riziko udržování nerovnosti ve vzdělávání, školský výbor sněmovny ji bude projednávat ve čtvrtek 20. 11. Jak snadné je stát se obětí i pachatelem kyberšikany a co s tím? Přijďte diskutovat o Národní radě pro vzdělávání a hlasujte o devíti finalistech ceny Eduína. Více v pravidelném týdenním souhrnu Beduin (10. 11. – 17. 11. 2014), připravovaném spolkem EDUin.

Témata týdne:

Výrok týdne:

„Profesor Piťha kdysi napsal zajímavou studii, kde tvrdí, že vysokoškolsky vzdělavatelných je maximálně 20 procent z populačního ročníku. Dnes podle soudobých statistik přijímáme 40 procent. Z toho logicky vyplývá, že produkujeme, pokud nepropadnou v prvních ročnících, 20 procent odpadu. Já si vzpomínám na jednu krásnou větu ze hry Vyšetřování ztráty třídní knihy Járy Cimrmana, kde přijde inspektor do třídy, učitel ho touto třídou provází a říká: Je to tady strašné. Podívejte se, v první řadě sedí idiot vedle debila, v druhé řadě sedí debil vedle idiota. Ve třetí řadě blbeček vedle idiota, jen v poslední řadě je to jiné, tam sedí vedle sebe dva idioti. Jinými slovy, přemýšlejme o tom, jak se zbavit tohoto odpadu, jak změnit systém financování vysokých škol, nejlépe podle úspěšnosti absolventů na trhu práce. Pan rektor mě informoval, a k tomu vám blahopřeji, že vaše úspěšnost je 90 procent, možná právě proto, že jste studenti přírodovědných a technických oborů, o které mají podnikatelé zájem“. Prezident Miloš Zeman o vysokém školství (VŠB – TU, Ostrava, 12. 11.).

Novinky (výběr ze zajímavých událostí)

  • Diskriminace Romů ve vzdělávání trvá. Šest nevládních organizací vydalo společné prohlášení, v němž upozorňují na přetrvávajících diskriminaci Romů českým vzdělávacím systémem. Ministr Chládek poukazuje na dotační programy, které mají pomoci nerovnost snížit. Ve čtvrtek má školský výbor sněmovny projednávat novelu školského zákona. Její součástí je i sporné ustanovení o tom, jak posuzovat postižení dítěte a tedy zda doporučit umístění v praktické nebo speciální škole (§16, odst. 5).
  • Miloš Zeman obhájcem omezení přístupu k vysokoškolskému vzdělání. V diskusi se studenty Technické univerzity - Vysoké školy báňské prezident prohlásil, že na VŠ je vzdělavatelných jen 20 % populace. Jan Čulík upozorňuje, že takový názor je založen na neznalosti vývoje vzdělávání a vztahu mezi mírou vzdělání a ekonomickými daty (Britské listy). Podobně usvědčuje prezidenta z neznalosti i Reflex.
  • Odpoledne u počítače nemusí být pro dítě bezpečné. Aktuální kauza kyberšikany dokládá, jak jednoduché je stát se její obětí i pachatelem (Novinky.cz). Připomeňme poučný film Seznam se bezpečně, který mnohé rodiče šokuje tím, jak snadno se naše děti mohou stát obětí sexuálního obtěžování či zneužití ve chvíli, kdy odpoledne u počítače bezelstně chatují se svými kamarády na sociálních sítích. Najdete v něm i konkrétní rady, jak děti chránit.
  • Teach for Slovakia už tu je, kdy přijde Teach for Czech Republic? Na ostravském TEDx byl prezentován projekt Teach for Slovakia. Jedná se o projekt, jehož cílem je přitáhnout talentované lidi do základních škol. Projekt je inspirován obdobnými iniciativami z USA (Teach for America) a Velké Británie (Teach First). Podobný projekt by prospěl i českému školství, ale novela zákona o pedagogických pracovnících ho znemožňuje.

Inspirace z (a do) praxe

  • Odborná porota vybrala 9 projektů do veřejného hlasování o cenu Eduína za inovace ve vzdělávání. Hlasujte!
  • Škola otevřená rodičům, rodiče otevřeni škole. Seminář pro učitele, jak komunikovat s rodiči. Omezená kapacita.
  • Den v socialistické škole. Na pražském gymnáziu PORG si studenti vyzkoušeli, jaké to bylo
  • Pracovní listy pro inkluzi. Najdete na portálu Inkluze.cz.

Akce tohoto a příštího týdne (výběr z EDUkalendáře)

  • Jak připravit akci oddílu s dětmi ze sociálně vyloučeného prostředí. Pořádá Junák a ČOSIV. 20. 11., 17:00 – 20:00, Vyšší Odborná Škola Sociálně Pedagogická A Teologická, Salmovská 1538/8, Praha.
  • Inspirovat pro enviromentální výchovu. Prožijte výukové aktivity v rolích žáků. 21. 11., 9:00 – 16:00, pracoviště Jezírko, Brno – Soběšice 97.
  • O ekonomice a ekonomii pro učitele základních a středních škol. Organizuje CERGE-EI a VŠE. 29. 11., 9:00 – 17:00, nám. Winstona Churchilla 1938/4, Praha.

Více akcí a podrobnosti ke každé z nich najdete v EDUkalendáři

19.11.2014

Milí čtenáři,

Rozdávání letáků a materiálů pro demonstrace jsem provozoval od roku 1967 a mnoho z toho se dostalo do bolševického rozsudku na 3,5 roku nepodmíněně na Borech. Mnohokrát jsem do „občanské aktivity“ dal i svoje vlastní peníze. Ale tuším, jaké jsou rozpočty na skutečné akce, a věřte, že zdroje peněz jsou bohužel podstatné.

Když za vás někdo vymyslí chytrou vychytávku a rozdá vám červené kartičky pro našeho presidenta, tak tu kartičku vezmete. Nemusíte přemýšlet, berete to, čemu se říká free lunch. Ale úsloví je přesně o opaku. Nic takového jako free lunch není.

Máváte kartičkou a váš dnes třeba oprávněný nesouhlas bude zafixován tak, že se ho nebudete schopni zbavit. Vezmete si příště zadarmo něco hutnějšího než vejce, něco jako dlažební kostky? Anebo se dáte cestou rozvahy a hledání skutečností?

Hledání nacistických zločinců bylo úspěšné tehdy, když se sledovaly peněžní toky. Podívejte se, kdo do čeho investuje a jaký výsledek očekává. Buďte skeptičtí a buďte sami sebou, ne tiskem ovládaným davem.

Váš

Aleš Macháček

11.11.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V říjnu 2014 přispělo 195 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 36 037 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v srpnu 2014 částkou 974.62 Kč. Příjem z reklamy byl 11 080 Kč.

Zůstatek byl koncem října 2014 308 885.56 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za říjen 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 30.9. 2014:...............323 559.25 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 36037 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (srpen 2014)........... 974.62 Kč
bankovní úrok................................................................2.70 Kč



bankovní poplatky..........................................................-831,51 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1856.50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje festival dokumentárních filmů Jihlava (SB) .........................6000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč


Zůstatek k 31.10. 2014: 308 855.56 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Prezident Miloš Zeman ve funkci       Historie >
21. 11. 2014 Z ruského bláta do americké louže? Milan  Daniel
20. 11. 2014 Proč podporuji Zemana Rudolf  Převrátil
20. 11. 2014 Komu patří červené karty Milan  Dubský
20. 11. 2014 Prezidente Zemane, odstupte!   
20. 11. 2014 O iracionalitě demonstrantů   
20. 11. 2014 Americké umravňování české zahraniční politiky může mít destabilizační dopad Jan  Čulík
19. 11. 2014 Miloš Zeman – politická diagnóza Petr  Žantovský
19. 11. 2014 Miloš Zeman médiem české nekritičnosti Bohumil  Kartous
19. 11. 2014 Buďte sami sebou, ne tiskem ovládaným davem Aleš  Macháček
19. 11. 2014 Prezident Zeman říká nepravdu. Záměrně?

Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Tykadlový řidič Roman Smetana       Historie >
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
15. 3. 2013 Krajský soud potvrdil podmíněný trest pro Romana Smetanu Milan  Daniel
15. 1. 2013 Smetana nedostal trest, který by mohl mařit Milan  Daniel
15. 1. 2013 IDnes napsala o protestu 15 lidí proti komunismu :) o demonstraci 150 osob na podporu Romana Smetany neinformovala Milan  Daniel
15. 1. 2013 Roman Smetana dostal za vyhýbání se vězení podmíněný trest Jan  Čulík
7. 1. 2013 Zdravím Vás z 23. století Oldřich  Kříž
5. 1. 2013 Poněkud nevěrohodný "nestraník" Cikrt Jiří  Baťa
4. 1. 2013 Proč lžete, pane Doležale? Roman  Smetana
3. 1. 2013 Tykadla

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce