Rathiáda v přímém přenosu zastínila návštěvu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v České republice. Premiér Petr Nečas při této příležitosti prokázal, že je naprosto mimo realitu i v případě izraelsko-palestinského konfliktu, když tvrdil, že postavení Izraele na Blízkém východě je v podstatě totožné s postavením „Československa v 30. letech“. Premiér prohlásil doslova toto: „Velmi dobře chápeme, v jaké situaci je Izrael jako malá, demokratická země ve velmi nebezpečném regionu a s velmi nebezpečnými sousedy. Vzpomínáme si na naši situaci ve 30. letech, když mělo malé, demokratické Československo sousedy, kteří ho chtěli ničit nebo zabrat část našeho území.“

Shodou okolností si v těchto dnech připomínáme výročí založení Izraele a zároveň palestinské národní tragédie – takzvané nakby, kdy bylo židovskými bojovníky z domovů vyhnáno tři čtvrtě milionu lidí, zničeno 500 vesnic a měst a byly spáchány desítky masakrů.

Těžko říct, jestli je český ministerský předseda takový oportunistický pokrytec, že neodkladnou záhubu vlastní vlády projikuje do fiktivního ohrožení jednoho z nejmilitarističtějších a nejagresivnějších států na světě, nebo je jen hloupý ignorant – anebo obojí. Zatímco některé evropské země jsou ve vztahu vůči Izraeli řekněme střízlivější než dříve, česká vláda se k němu radostně přimyká, ačkoliv politika silně pravicové vlády židovského státu potenciálně vede k jeho sebevraždě.

Nečas si se svým izraelským protějškem notoval v démonizaci Íránu, který se svými konvenčními silami ani omylem nemůže ohrožovat jedinou jadernou velmoc na Blízkém východě, již navíc chrání největší jaderná velmoc na světě. Skutečné nebezpečí zatím číhá dále na východě.

Netanjahuova vláda dosáhla na domácí půdě nevídaného úspěchu, jak píše veterán-reportér a komentátor Jonathan Cook. Podařilo se jí uzavřít tajnou dohodu s hlavní opoziční stranou Kadima, v jejímž čele stanul nový lídr Šaul Mofaz, a vytvořit tak neprůstřelnou koalici v Knesetu (izraelský parlament). Netanjahu zabil dvě mouchy jednou ranou: Zbavil se svého politického rivala a nepřítele Avigdora Liebermana, jehož další setrvání v kabinetu je „neúnosné“, a získal více než dvoutřetinovou většinu v Knesetu. Podle Cooka lze očekávat, že silně pravicová izraelská vláda může navrhnout další diskriminační zákony a opatření proti Palestincům, beduínům a chudým imigrantům z Afriky. Má na to ještě rok a půl času.

A jaký je aktuální stav v Izraeli a na jím okupovaném území? V izraelských věznicích před několika dny s částečným úspěchem proběhla hladovka dvou tisíc palestinských vězňů na protest proti nedůstojným podmínkám a chování dozorců. Gaza zůstává dále pod neúprosnou blokádou, přestože Egypt částečně otevřel hraniční přechod s Pásmem. Ekonomický život jakoby se zde zastavil; Izrael brání Gazanům v rekonstrukci poničené infrastruktury a rybářům značně znepříjemňuje jejich práci. Na Západním břehu dále probíhá zábor cenné palestinské půdy a vodních zdrojů, výstavba ilegálních židovských osad vesele eskaluje. Životní prostor Palestinců se nemilosrdně smršťuje na bezcenné půdě, o niž nemá Izrael zájem. Mám za to, že o tak banálních věcech naši premiéři nehovořili; však se jich to netýká, protože tyto problémy podle nich prostě neexistují.

Izraelská vláda loni na podzim přišla s plánem, který počítá s vysídlením 30 000 beduínů z jejich domovů v Negevské poušti. Jedná se o krok, který odsoudil Výbor pro eliminaci rasové diskriminace při OSN (CERD). Tel Aviv také hodlá poblíž hranice s Egyptem vybudovat detenční centrum v rámci boje s migrací, jež by mělo pojmout až 11 000 osob, a to navzdory četným protestům.

Premiér Nečas pravděpodobně bere za vděk vším, co může jeho rozpadajícímu se kabinetu pomoci – a je mu úplně jedno, že se realita ukrývá za hustou mlhou jeho fantasmagorie.

Spor mezi USA a Pákistánem o zásobovací trasy do Afghánistánu hrozí zastínit summit NATO v Chicagu. Obě strany se nedokážou dohodnout ohledně pákistánských podmínek pro znovuotevření koridorů uzavřených po amerických náletech, jež usmrtily několik pákistánských vojáků. Jakkoliv Rusko spolupracuje při zásobování afghánských operací NATO, samo o sobě to kapacitně nestačí a trasy vedoucí přes Pákistán mají tedy pro pokračování operací strategický význam.

Summit dnes pokračuje druhým dnem a hlavním bodem agendy je stahování z Afghánistánu. Francie přitom trvá na tom, že své jednotky stáhne již do konce tohoto roku - nový prezident Francois Hollande řekl AFP, že tato záležitost nebude předmětem vyjednávání, "protože to je otázka francouzské svrchovanosti".

Předání moci afghánským úřadům má být dokončeno v roce 2014, ale lídři několika zemí NATO jsou pod rostoucím domácím tlakem, aby jednotky stáhli před tímto termínem.

Summitu v Chicagu se účastní více než padesát světových lídrů, vedle představitelů osmadvaceti členských zemí jde například o afghánského prezidenta Karzaje a pákistánského prezidenta Asífa Alího Zardárího.

Druhý zmiňovaný byl Američany pozván s nadějí, že zde podepíše smlouvu o znovuotevření pákistánsko-afghánské hranice pro americké zásobovací konvoje. Strategicky důležitá trasa byla přerušena v listopadu poté, co nálet Američanů na pohraniční stanoviště usmrtil několik pákistánských vojáků.

Pákistán však požaduje veřejnou omluvu za zabití svých vojáků, přehodnocení politiky amerických bezpilotních útoků na pákistánském území a zvýšení tranzitního poplatku z 250 dolarů za vozidlo na 5 000 dolarů. Podle amerického ministra obrany Leona Panetty není pravděpodobné, že by USA se zvýšením poplatku souhlasily.

Summit NATO doprovázejí veřejné protesty organizované hnutím Occupy. Prozatím bylo zatčeno více než dvacet osob. Devět aktivistů bylo již ve středu při ozbrojeném policejním zásahu ve čtvrti Bridgeport zadrženo na 48 hodin. Poté bylo šest z nich propuštěno bez obvinění, ale tři jsou obviněni z podpory terorismu, držení výbušnin, zápalných zařízení a ze spiknutí. Státní advokátní komora postup úřadů odsoudila jako "terorizování aktivistů a ohrožování jejich práva protestovat".

Obviněnými aktivisty jsou Jared Chase, Brent Beterly a Brian Jacob Church.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Členové afghánské armády uzavírají tajné aliance s Talibanem proti NATO a ohrožují tak schopnost afghánských úřadů udržet kontrolu nad zemí, zatímco se jednotky NATO připravují k odchodu.

V provincii Ghazní, na místě vzdáleném hodinu jízdy z Kábulu, poručík Mohammmad Walí v rozhovoru pro list Sunday Times připustil spolupráci s místním velitelem Talibanu. "Když jsem poprvé dorazil na základnu, ztratili jsme v léčce sedm mužů," řekl Walí, který velí osmnáctičlenné jednotce, britskému listu. "Proto mě napadlo, proč riskovat svůj život, když existuje jiná možnost?"

S velitelem islamistických milicí teď sdílí informace o vojenských operacích a plánech přepadání konvojů NATO na dálnici Kábul-Kandahár, při němž obě strany spolupracují.

"Plán je jednoduchý," vysvětluje Walí. "Když Taliban útočí na konvoje, zůstáváme na základnách. Pokud se Taliban zmocní něčeho cenného, tak se o to později s námi podělí."

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Britský konzervativní premiér David Cameron odmítl možnost nového britského vyšetřování odsouzení Abdelbaseta al Midžráhího za údajnou účast na leteckém atentátu na letadlo společnosti Pan Am nad Lockerbie. Řekl, že soudní proces byl proveden profesionálně a "úmrtí Midžráhího by mělo být příležiotstí ke vzpomínce na 270 osob, které zemřely při tomto děsivém teroristickém útoku."

Skotský premiér Alex Salmond, jehož vláda v roce 2009 Midžráhího propustila z humanitárních důvodů, však poukázal na to, že je to na Midžráhího příbuzných, kteří vždycky zdůrazňovali, že byl nevinen, zda chtějí zahájit nové vyšetřování.

42 celebrit podepsalo společné prohlášení nazvané Spravedlnost pro Midžráhího. Mezi nimi je jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu, bývalá slavná válečná korespondenta BBC Kate Adie, šéfredaktor satirického čtrnáctideníků Private Eye Ian Hislop, kardinál Keith O'Brian, nejvýznamnější skotský katolík a profesor Noam Chomsky. Signatáři požadují nezávislé vyšetřování odsouzení Midžráhího. Jeho stíhání bylo založeno na "fantastické historice", která nebyla podložena přímými ani forenzními důkazy, tvrdí signatáři.

Tři soudci, kteří Midžráhího v Holdadsku r. 2001 odsoudili, byli pod "obrovským nátlakem", aby ho shledali vinným. Případ byl děravý jako řešeto. Máme obvinění klíčových svědků, kteří dostali úplatky, aby svědčili proti Midžráhímu, existuje množství vážných otázek ohledně hmotných důkazů. Je velmi pravděpodobné, že klíčový fragment tištěných obvodů z bomby byl zfalšován, zdiskreditovaní forenzní vědci svědčili pro žalobce, klíčoví svědci po procesu své svědectví odvolali a existovalo množství klíčových důkazů o nevině, které byly skryty před obhajobou.

V Lybii není příliš velký zájem o případné otevření věci Midžráhí. Midžráhí jako Kaddáfího tajný policista je považován za symbol minulého režimu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Abdelbaset al-Midžráhí, pracovník libyjských tajných služeb, který byl odsouzen v Británii za to, že údajně spáchal atentát na americké letadlo společnosti Pan Am, které vybuchlo nad skotským městem Lockerbie v prosinci 1988, v neděli zemřel na rakovinu prostaty.

V dlouhém rozhovoru v televizi BBC zopakoval v neděli v poledne při příležitosti Midžráhího smrti dr. James Swire, jehož dcera při výbuchu letadla zahynula, četná fakta, která podle něho dokazují, že Miždráhí byl odsouzen za atentát nevinně. Šlo o syrskou, nikoliv libyjskou bombu, která byla podle dr. Swirea umístěna v letadle Pan Am na žádost Íránu. Írán se tak Spojeným státům pomstil za sestřelení íránského dopravního letadla.

R. 2009 skotská vláda Midžráhího propustila z vězení z humanitárních důvodů, podle lékařských odborníků bylo pravděpodobné, že do tří měsíců zemře. Podmínkou pro propuštění z milosti však bylo, aby se Midžráhí vzdal práva na revizi svého procesu, což učinil.

Po pádu režimu Muammara Kaddáfího se začaly ozývat četné hlasy, zejména z USA, aby byl Midžráhí vrácen do vězení, či znovu postaven před soud, nová libyjská vláda však uvedla, že nedovolí deportaci žádného Libyjce z Libye.

Podrobnosti ZDE

Spojeným státům a Francii se podařilo zdůraznit v konečném komuniké podporu hospodářského růstu. Toto komuniké je vítězstvím pro Obamu a francouzského prezidenta Hollanda, ale může být jen krátkodobé, protože komuniké neobsahuje podrobnosti o stimulu hospodářského růstu a Merkelová může prosadit své škrty při neformální schůzce v Evropě příští týden.

Obama podporuje podobný balíček zaměřený na hospodářský růst, jaký prosadil v Americe r. 2009. Totéž podporuje Hollande. Oba politikové chtějí udržet Řecko v eurozóně. Poté, co tři roky čelil evropským politikům prosazujícím škrty, má nyní Obama spojence v Hollandovi.

V sobotu se střetli Obama a David Cameron s Merkelovou. Požadovali, aby přestala odmítat přijetí jasných kroků k vyvedení Evropy z krie. Němci nechtějí povolit volnější politiku Evropské centrální banky, která by umožnila kvantitativní uvolňování (tištění peněz), které použila americká Federální rezervní banka a Anglická banka.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Podle informace ČTK Ústřední výkonný výbor ČSSD vyzval Davida Ratha, aby se kvůli PR strany vzdal poslaneckého mandátu. Současně se podle stejného zdroje uvažuje o tom, že na postu středočeského hejtmana Ratha nahradí Milan Urban. Ten má ovšem v souvislosti s korupcí sám víc než dost co vysvětlovat kvůli proslulé toskánské dovolené, která svého času pohnula ČEZkem. Jestliže v Rathově kauze šlo "o pár ušmudlaných milionů" ukrytých v soukromém bytě, v kauze Toskánsko šlo v podstatě o hru v řádu miliard. Pokud tedy ČSSD má skutečně v plánu vylepšit svůj obraz ve veřejnosti výměnou Ratha za Urbana, je to asi jako nahradit zánět mandlí rakovinou hrtanu, nebo pivo před jízdou tequilou.

Snaha sociálních demokratů vylepšit své renomé by se výše zmíněnou personální rošádou předvedla ve stylu absurdního dramatu. Opravdu nechápu, kam se chce Lidový dům podobnými kroky dostat, jestliže se informace ČTK ukáže jako pravdivá. Pokud v případě Ratha platí, že už pouhé podezření z přijetí úplatku znamená automaticky požadavek povinné rezignace na všechny funkce, co potom s případem člověka účastnícího se lobbistické akce tehdejšího ředitele ČEZu, ve které šlo o podstatně větší věci než v kauze nějaké předražené rekonstrukce v Buštěhradu, který polovina voličů ani nenajde na mapě?

Náhrada Ratha Urbanem by znamenala definitivní selhání snahy Lidového domu zbavit se pověsti strany lobbistů a přikradačů. Obraz by pak bylo třeba poopravit asi takto: V ČSSD existují kmotři s malým sociálním kapitálem jako Rath, kteří mohou příležitostně dopadnout i špatně - a vedle nich postavy typu Urbana, o nichž naopak platí, že jsou každopádně (bez ohledu na to co činí) příliš vysoko, než aby padli.

Volbu takové strany bych ale přirozeně nemohl s čistým srdcem nikomu doporučit.

Naděje Srbska na rychlou integraci do Evropské unie dostaly vážnou ránu. Při volbách v Srbsku přišel o prezidentskou funkci dosavadní prozápadní prezident Boris Tadič a voliči proti očekávání hlasovali pro Tomislava Nikoliče, známého svými extremně nacionalistickými postoji. Nikolič zvítězil nad Tadičem asi o dva nebo tři procentní body. Srbsko to zřejmě odsoudilo k období ochromené politiky, protože ultrapravicový prezident bude muset pracovat s levostředovou vládou. Výsledky parlamentních voleb před čtrnácti dny byly nerozhodné.

Nikolič, známý jako funebrák protože provozoval v Srbsku pohřební společnost, byl v minulosti čelným představitelem Srbské radikální strany, kterou založil Vojislav Šešelj, válečný magnát z války v devadesátých letech, který je nyní před soudem pro válečné zločiny v Haagu.

Během války v devadesátých letech podporoval Nikolič vytvoření Velkého Srbska, tedy dobytí a začlenění velkých částí Chorvatska a Bosny do Srbska. V poslední době však zmírnil své postoje a tvrdí, že je pro Evropskou unii.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Uložil jsem si soukromý závazek mlčenlivosti ke kauze MUDr. Ratha. Nakonec ho ale přece jenom porušuji, protože v záplavě informací mi chybí ta prvotní. Problém policejních odposlechů. Kolem nich se mi nahromadilo několik otázek. Není mi jasné, zda trvaly půl roku, což je ta nejméně důležitá. Za druhé mne zajímá, jak přesvědčivé argumenty k jejich povolení policie uvedla, tedy jejich legalita. Za třetí pak jejich legitimita, čili jestli v tomto případě jejich využití nebylo, v porovnání s jinými kauzami, poněkud nadstandardní, čti, přece jenom především politicky motivováno.

Pokud imunitní výbor Sněmovny neujistí veřejnost minimálně o legalitě odposlechů, podezření z politické manipulace tím jenom posílí. O nepolitičnosti budoucího soudu totiž v našem veřejném prostoru panuje vysoký stupeň pochybností. A to nejen na levici. Ve jmenované kauze je totiž až příliš vysoké procento náhod. V neposlední řadě pak obrovské množství projevů nekultivovaného chování. Mediální lynč, únik informací z vyšetřování, policejní mnohomluvnost a další.

Nedělní vydání španělského deníku El País (20.5. str 20-21) zveřejnilo rozhovor s ministrem obrany Pedrem Morenésem před zasedáním NATO v Chicagu. Třiašedesátiletý ministr přišel do vládní funkce z vojenského průmyslu. K tématu setrvání španělských vojáků v Afghánistánu došlo i na následující otázku a odpověď.

Otázka: „Nový francouzský prezident oznámil, že tento rok vyvede své bojové jednotky…“

Odpověď: „Sám jste to specifikoval – bojové jednotky. Obecně platí, že jednotky jsou bojové, i když mohou plnit i jiné úkoly… Za pět měsíců co jsem na ministerstvu se odehrála prohlášení ve Francii, v Austrálii, dokonce i v samotných Spojených státech. Když jsem se zeptal Rasmussena (generální tajemník aliance) na takováto prohlášení, tak mi odpověděl: “Jedna věc je, co se říká, a druhá, co se dělá“. No tak uvidíme.“

Mysleli jsme si to už dávno, že NATO nedělá to, co říká, a to co dělá, neřekne. Teď nám to generální tajemník NATO prostřednictvím prostoduchého ministra jenom potvrdil. Bezelstná upřímnost ministra zjevně nezběhlého ve styku s médii čtenáře jistě potěší. Za to tajemník Rasmussen už toho milému ministrovi moc nepoví.

U příležitosti Mezinárodního roku družstev 2012 vyhlášeného 64. Valným shromážděním OSN pod heslem “Družstva znamenají lepší svět” pořádá Pražská škola alternativ ve spolupráci s Alternativou zdola, o.i. a Klubem samosprávného lidového podnikání – Českou společností pro zaměstnaneckou participaci, o.s.

v Praze dne 25. května 2012 workshop „Úloha družstev v podpoře demokracie, zaměstnanosti a malé ekonomiky– Proč a jak začít s družstevním podnikáním?“

a to pro všechny občany, kterým může být družstevní způsob hospodaření východiskem k zajištění jejich obživy (OSVČ, nezaměstnaní, další zájemci).

Místo konání: Sídlo Svazu českých a moravských výrobních družstev, Václavské nám. 21 (vchod z Jindřišské ul.), Praha 1, Velký sál

Cílem workshopu je osvětlení podstaty družstevních hodnot a principů, které podporují lepší živobytí osob a jejich skupin; odhalení kladů a záporů podmínek pro uplatňování těchto hodnot a principů v ČR, a také vzájemné poučení, jak na to.

Odborné vedení: Ing. Magdalena Hunčová, Ph.D.

Dotazy a předběžné přihlášky zasílejte na e-mail: v.habova@volny.cz

Poslepu klopýtáme, pro plnění všech těch zdánlivě nutných příkazů doby nenacházíme sílu zas a znovu se ptát: Kam a proč jdu a je má cesta správná? Většina z nás chtě nechtě neposlušně – poslušně skládala zkoušky z černobílého marxismu. A ti mladší, kteří je již skládat nemuseli, se zas učili sklonit hlavu a vyhovět panujícím podmínkám od svých učitelů, jež se po roce 1989 ani nestačili nadechnout a na jejich bedra byly naloženy úkoly nových časů – přežít... mít a dobýt, získat a dokázat… urvat teď a hned vše, co se dá.

U autorčina eseje O smyslu vědy se vyplatí tiše zastavit, dočíst až do konce a zamyslet se. Jedno z mála děl, které se zabývá v současném českém kontextu etikou vědy, nedává odpověď, ale klade neodbytné otázky. Odpovědět si na ně musí každý sám. Je to naléhavé volání žízní umírajícího na poušti. Je to naléhavé volání po humanitě namísto scientometrie, je to naléhavé volání po světě, ve kterém věda slouží poznání a moudrosti - a ne zisku, burzovním indexům a bezedné, nenasytné touze po neustálém růstu Růstu.

"Potápí se celý systém. A nedá se zachránit nic - jen snad vlastní čest" , tvrdila před několika dny autorka v emailu redakci. Nejsem realitou zmlácený, rezignovaný pesimista, ale dějinný optimista. Věřím (ale to je ovšem něco jiného než "vím"), že za pravdu má smysl se rvát. I dnes. Nebo právě proto dnes.

Redakce Britských listů děkuje autorce a vydavateli za čin výsostně odpovídající tématu - smyslu vědy. Za možnost rozsáhlých citací z tohoto díla a zároveň za souhlas se zveřejněním celé eseje, které vyšlo pouhých 200 kusů, v elektronické podobě. Tak má vypadat opravdová moderní věda ve službách člověka. Být užitečná všem. │ŠOK

O užitečnosti vědy

Technický termín „vědecká práce“

Dřívější poměrně srozumitelný termín „vědecká práce“ nebo ještě starší pojem „badatelství“ jsou dnes nahrazovány v psaném i mluveném projevu legislativními pojmy. Od 6. srpna 2008 platí nařízení Komise Evropských společenství číslo 800, které rozlišuje jen základní výzkum, průmyslový výzkum překládaný také jako aplikovaný výzkum (industrial research) a vývoj. Toto nařízení je nadřazené české legislativě a stejně jako v Rámci Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací z roku 2006 v něm chybí tzv. neprůmyslový vývoj a další kategorie. (…) Současný stav bude platit do roku 2013, uvedla místopředsedkyně Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace Miroslava Kopicová na zasedání Akademického sněmu 16. 12. 2008 (Akademický bulletin, leden 2009, s. 20–21).

Užitečnost jako příkaz doby

Kdy se vynořil příkaz nutnosti „užitečnosti“ života a konání jednotlivce? To je otázka, která vyvstává jako jedna ze základních při úvahách o smyslu vědecké práce.

V průběhu středověku zněla mocenská doktrína: Vše pro víru! Ta byla v renesanci nahrazena příkazem: Vše pro člověka. A ten se do dnešních dob dochoval ve smutně deformované podobě: Vše pro materiální potřeby člověka – vše pro výkon a prosperitu! Tento proces mistrně líčí a kriticky komentuje český filozof Jan Patočka (1975, vyd. 2007).

Jako by mizelo povědomí o tom, že lidé vykonávají velké množství činností, které mají smysl samy o sobě nebo které mají jiný smysl než tvorbu zisku. Použiji-li velmi drsný příměr, mohu například říci: Nepochováváme přece své mrtvé proto, aby pohřební služba měla zisk… Americký právník a politik Horace Mann (1796–1859) označoval vzdělání za pramen materiálního zisku a svým kritikům ucpával ústa vlastními sociologickými šetřeními a anketami u továrníků a majitelů fabrik, kteří ve shodě s jeho stanoviskem dokládali, že vyšší vzdělání a kvalifikace přináší dělníkům (a nejen jim) schopnost většího profesního růstu, a v důsledku toho i vyšší výdělky (Lovčí 2007). S tímto pojetím smyslu vzdělání se u nás ztotožňovala z vůdčích osobností českého intelektuálního života počátku 20. století např. Alice Masaryková (1879–1966). Naproti tomu, soustředění společenského směřování k pouhému materiálnu shledává nemoudrým Patočka (1975, vyd. 2007): Nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí se stává dominantní, charakterizuje současnost.

Ve shodě s ním se domnívám, že uvažování o smyslu (blíže filozofický pojem „smysl“ osvětlil vynikajícím způsobem Patočka 1975, vyd. 2007) nebo užitečnosti vědy lze paralelizovat s obhajobou smyslu nebo užitečnosti víry anebo smyslu či užitečnosti života samého. Lze vůbec definovat nějaký obecný podstatný smysl lidské existence a činnosti – existence lidstva a jeho organizace v civilizacích? Nestačí „smysl sám o sobě“ nebo „smysl v tom, že svým životem nevadím či nepřekážím ostatním, a pokud k tomu mám síly a nadání, pomáhám tam, kde je potřeba“? Dobrodružství poznání, humánního – ve smyslu neškodícího – poznání vlastně čehokoli, je jedním z největších dobrodružství lidstva.

Zvídavost a touha po poznání jsou jedněmi ze základních lidských potřeb, které není možno přehlížet, zlehčovat nebo ponižovat na služku „užitku“. A člověka není možno ponižovat ve smyslu běžných tradičních sedláckých úvah – není dobytče, aby jeho hodnota tkvěla ve výkonu, úspěchu, dosažených metách. Pokud mám k těmto úvahám citovat některé z autorit, lze uvést kupříkladu: Lidé jsou vlastní hodnotou, nikoli pouhými prostředky (T. Akvinský) nebo výzvu druhého vatikánského koncilu (1965) rozvíjet důstojnost lidské osoby (...) která je přece původcem, středem a cílem veškerého hospodářsko-společenského života (obé citováno ze Sedláčka 2009).

Na druhé straně, přiměřená péče o vzdělávací obory užitečné pro výrobní praxi je jistě rozumná a nese podstatnou část našeho středního i vysokého školství od dob průmyslové revoluce 19. století. Není ale možné ostatní vzdělávací obory (obvykle zahrnované pod pojmy „společenskovědní a humanitní“ a některé teoretičtější přírodovědné) ponižovat tvrzením o „neužitečnosti“ nebo podsouvat nutnost pouhé „užitečnosti“ (ve smyslu pouze přímého dosahování rychlého zisku) vlastně jakémukoli oboru!

(Jak to vypadá s kvalitou duševní práce vlivem nutnosti rychlé tvorby, máme každodenně na očích v soudobé práci žurnalistů.)

Nutnost „užitečnosti“ je práci ve vědní oblasti podsunována těmi, kteří stojí u financování této oblasti lidské činnosti. U nás jsou to tedy vládní politici a další lidé u politické moci. Škoda, že si ještě nevšimli, že se schyluje ke změně paradigmatu. V této chvíli nevíme, zda tolik adorované „vývoj“ a „rozvoj“ společnosti se promítá též do zvýšení kvality života, pokud do kvality počítáme i osobní svobodu, osobní štěstí nebo přístup k přírodním zdrojům, jako je třeba kousek čistého trávníku...

...

O smyslu publikování (veřejného sdělení)

Možnost písemně zachytit poznané spolu s možností snadného šíření (knihtisk) se stala jednou z podmínek pro vznik vědy, tak jak ji známe dnes. Tak písemný projev slouží – přirozeně – nejen ke generačnímu, ale i mezigeneračnímu přenosu informací. Domnívám se, že publikování většina z nás podvědomě či vědomě vnímá jako jistý vstup do nesmrtelnosti. Nutno dodat, že s ohledem na trvanlivost médií či civilizací jde jen o iluzi…

Publikováním jsme dohledatelně a prokazatelně vřazeni k zástupu předchůdců i následovníků této činnosti. Formální metoda nutnosti citování je nejen řemeslnou nutností, ale může být vnímána také jako pieta k předchůdcům (a jakási půjčka za oplátku našim následovníkům). Systém duševní práce ve vědě a výzkumu nebyl – přirozeně – původně vytvářen za účelem publikování v renomovaných vědeckých periodikách ani pro tvorbu monografií. Tato činnost – tedy zveřejňování výsledků vědecko-výzkumné práce – byla jen jedním z prostředků komunikace mezi jednotlivými odborníky.

K oponentským a recenzním řízením

Kromě pedagogického procesu a pestré škály neformálních kontaktů se mezigenerační přenos odbornosti děje v rámci oponentských a recenzních řízení. Jde o jednu z mála oficiálních platforem, na které se specialisté několika generací mohou setkávat k odborné diskusi.

V tomto užitečném a smysluplném kontaktu různých generací odborníků dochází nejen k přenosu odborných znalostí oběma směry, ale také k něčemu, co bych nazvala obvykle nevědomou a nepojmenovávanou iniciací – přijímání nováčků do cechu a různorodých odborných společenství.

Pokud je oponentní a recenzní řízení prožíváno jednou nebo oběma stranami jako „zkoušení“, jde o nepochopení vnitřního hlubokého významu tohoto kontaktu mezi specialisty. Ve smyslu kolegiality jsou zkušenější i ten méně zkušený kolegy v procesu poznávání, nepsanou povinností zkušenějšího by mělo být kladení otázek, ale také pomoc při jejich zodpovídání a řízení vzájemné práce na posunování vědění. O přirozené lidské úctě méně zkušeného ke zkušenějšímu a naopak (!) bych nepsala, kdybych si myslela, že je samozřejmostí.

A skutečnost, že oponentská a recenzní řízení mohou v některých případech být zneužita k mocenským bojům mezi jednotlivými odbornými skupinami, pokládám jen za jednu z možností, jak může být původně ušlechtilý institut oponentního a recenzního řízení posunut neetickým směrem.

Kdy je požadavek na udržitelnost/etablování oboru legitimní?

Ke každému oboru i specializaci lze přistoupit minimálně jako k civilizačnímu výdobytku – součásti národního bohatství, kulturně-historické hodnotě, kterou stojí za to obhajovat,

pokud nám stojí za to obhajovat základní hodnoty, na kterých stojí civilizace. Každý z nich má smysl, je hodnotou samou o sobě, místem, které stojí za to udržovat, stejně jako stojí za to udržovat architektonické památky, umělecká díla, řemesla a všechny další větší i malé projevy lidského vrcholného nadání, umu, schopností.

Naproti tomu dnešní vysokoškolští pedagogové, akademičtí a další odborní pracovníci jsou státně-úřednickou mocí přesvědčováni, že cílem vědecké práce je výlučně publikování – to je ale naprosté nepochopení věci samé, nepochopení ze strany nejvyšších rozhodovacích míst! Smyslem badatelské činnosti je hledání pravdy – ale také posun vědění a přenesení ušlechtilého vztahu k poznání, procesům poznání a rovněž úcty k vědění a poznání prostřednictvím mysli jednotlivců, popř. skupin odborníků, do další generace. Smyslem technických oborů, které se hlásí k adjektivu „aplikovaný“, je, přirozeně, přímé uplatnění v hospodářském sektoru.

...

Hodnota vysokého školství

Všechna vědecko-výzkumná pracoviště se ve své většině v oblasti odborných lidských zdrojů, v jejich kvantitě i kvalitě, odvíjejí od tuzemských vysokoškolských pedagogických pracovišť.

Zcela nezpochybnitelný je fakt, že mnohé ve státě – úroveň řízení státu a nastavení dobových paradigmat – se odvíjí od kvality vysokého školství, od talentu vysokoškolských pedagogů a možnosti co nejúčinněji tento talent uplatnit ve vzdělávacím procesu elity národa.

Absolventy vysokých škol je nejen většina politiků, ale i finančníci a téměř všichni další lidé u moci, kteří staví mantinely nebo naopak otevírají nové cesty našeho světa. Jejich odborný i morální kredit, jejich vůle rozpoznat žádoucí stav a směřovat k němu, měnit cokoli směrem k lepšímu, střežit a slovy i činy nést skutečné nadčasové všelidské hodnoty, je silně ovlivňován a formován osobnostmi vysokoškolských pedagogů.

Konkurenční boj ničí etiku vědecké práce (etiku života akademické polis)

Popravili jsme své starší?

V současné společnosti, v souvislosti se skokovým vývojem informačních technologií a velmi rychlým vývojem poznání (růst kvantity poznatků a jejich interpretací), dochází stále častěji k tomu, že životně nezkušení lidé jsou v rozhodovacích společenských pozicích.

Neúčinnější informační kanály a moc jsou nyní často v rukou nepříslušně mladých (z hlediska lidských tradic) osob a/ nebo lidí s nevyzrálým hodnotovým systémem. Neorganicky jsou zviditelňovány (a uváděny v život prostřednictvím vykonaných rozhodovacích procesů) názory a postoje lidí bez podstatných životních zkušeností, obvykle vyrůstajících a žijících ve městech a v hojnosti statků, lidí, kteří nebyli vystaveni vážnějším životním útrapám a jejichž systém hodnot je často ve srovnání s dějinně všelidsky uznávanými hodnotami sporný. S obavami můžeme, bohužel, obvykle jen sledovat, že tato charakteristika doby se dravě a bezskrupulózně prosazuje i do vědecko-výzkumného sektoru.

Pilíře

Proto nezbývá než stále připomínat základní pilíře, na kterých stojí (nejen) akademický svět. Těmi pilíři jsou etické způsoby chování. Téma etiky ve vědecké práci je živé, bývá vyslovováno i diskutováno, ačkoli spíše okrajově (Roithová 2009) a obvykle jen s požadavkem striktního dodržování citačních pravidel (např. Boldiš 1999–2004).

Apriorní vzájemná důvěra jako první a zásadní akademická hodnota

Ve chvíli, kdy vznikala duševní práce jako řemeslo, musela také vznikat velká důvěra společnosti k tomu, že toto neviditelné, špatně kontrolovatelné a měřitelné „řemeslo“ je konáno s dobrým úmyslem a ostře vyhraněným smyslem pro čest. Dnešní atmosféra zostřené snahy o kontrolu výkonu duševních pracujících je jen odrazem nízké schopnosti důvěřovat, která panuje v celé naší společnosti.

Pro dnešní ČR je uváděna velmi malá obecná důvěra, schopnost důvěřovat. Jen 18 % dotázaných vyjádřilo přesvědčení, že většině lidí lze důvěřovat (Potůček a kol. 2003). Prostředí vědecké práce je však místem, kde široká důvěra je jedním z pracovních nástrojů. Domnívám se, že bez nadsázky lze říci, že vědecká komunita je nejpočetnější segment společnosti udržující prostředí důvěry.

Pravdomluvnost a pravdopisnost

Pochopení významu pravdivých sdělení se generuje ve vztahu učitel–žák (student), ať už v zaměstnání, v rodině nebo na kterémkoli místě, kde si lidé tvoří své vzory. Den za dnem, hodinu za hodinou, s každou novou komunikací a s každým novým rozhodováním a vnímáním okolních vzorů. Principy pravdy a osobní ambice ji ctít jsou ve světě vědy naprosto zásadní, jsou ovšem silně nahlodávány dobou a jejími výkonnostními principy. Jde o systematický útok moci na vlastní podstatu komunikace ve vědeckém světě.

Smysl pro pravdu souvisí se sebevědomím a vůlí k mravní identitě každého zúčastněného a při překročení určité míry koncentrace nepoctivých nebo částečně nepoctivých jedinců dochází k degradaci celého vědního odvětví a odborná práce v odvětví ztrácí veškerý smysl, kromě smyslu profesního přežití praktikujících jedinců. (Podrobněji k vývoji morálního života jedince a příčinám poruch Koukolík – Drtilová 1996.)

Lež a její použití vyplývá ze strachu či z neschopnosti obhájit vlastní názor nebo se vůbec do jeho obhajoby pouštět. Pokud chybí úcta k sobě samému, chybí i úcta k dalším lidem. Pokud podvádím, beru za jisté či samozřejmé, že podvádějí i ostatní.

Elitářství versus pochopení smyslu práce v širokých odborných i společenských celcích

Domnívám se, že ti, kterým byl dán větší talent, by jej měli dát do služeb celého společenství, a ne se s ním vyvyšovat a užívat si ho v dětinské soutěži „kdo bude lepší“. Jde o vnímání vlastního talentu elitářskou versus rovnostářskou optikou. Snad i do akademické sféry se vplížil jev, který pojmenoval J. Vavroušek: Ke zvláště tíživým důsledkům nadměrné centralizace moderní společnosti patří infantilizace řadových občanů, která je původním jevem monopolizace politické i ekonomické moci v rukou poměrně malého počtu lidí (citováno - viz zdroj ). Jde o nezralost, jak ji popisuje také například Koukolík v textu Umění být dospělý (in Hvížďala – Procházka 1999).

...

Petáková, Z. (2009): O smyslu vědy. Vyd. Čes. geol. služba. 80 s. 155 Kč
PLNÝ TEXT KNIHY ZDE

16. 05. 2012 Štěpán Kotrba: My, krávy počítačem řízené a mlhavá předpověď dojivosti - díl 3. ZDE

Rada ČT už ví, jak podrobný má schvalovat rozpočet a ví, co je to "zveřejnit". Čtyřměsíční stěžovací maratón v tomto bodě skončil. Předseda Rady Uhde dostál své cti a povinnosti, jak jsem očekával, a to přesto, že Rada jako celek odmítla přiznat, že porušila zákon. Předseda to sice poslancům v souladu se svým mandátem tlumočil, ale zároveň konstatoval, že výsledkem jednání Rady bylo, že Rada zveřejnila "ten pravý" rozpočet. Jinými slovy...

Přiznání znemožnilo zapírání.

Při projednávání jsem čestný postup předsedy Rady ČT do protokolu ocenil. Uhde se jako jediný zachoval veřejně férově. Ti, kteří mi sice soukromě říkali totéž, ale veřejně nevystoupili, nebo dokonce ani nepřišli na jednání, nepočítám. Když pštros strčí hlavu do písku, aby neviděl nebezpečí, vystrčí přitom zadnici k nebesům. Nekopnout ho do ní nejde. Zároveň jsem konstatoval, že k nápravě došlo, neboť rozpočet je zveřejněn a Rada už ví, jak postupovat...

Volební výbor Poslanecké sněmovny přijal usnesení, že stížnost Štěpána Kotrby na nezveřejnění rozpočtu ČT byla oprávněná. Navrhoval jsem původně usnesení, že "Rada porušila zákon o ČT" (což je jedno a totéž, vzhledem ke znění merita stížnosti) ale Volební výbor nechtěl už celý spor znovu eskalovat a postoupit jej doteď nic netušící sněmovně. Evidentně si předseda výboru nebyl jist, jak by mohlo dopadnout hlasování a zda by to pro Sněmovnu nebyla nakonec záminka ke shození celé Rady (k tomu by mohlo dojít). Kompromisní usnesení, které nakonec navrhl ministr kultury Besser, sice jinými slovy praví totéž co mnou navržené, nicméně nepověřuje předsedu VOV, aby spor přeložil plénu. To je totiž stejně tak jako tak v pravomoci předsedkyně Sněmovny, neboť stížnost byla směrována na ni jako statutární orgán, mající právo jednat za sněmovnu navenek. Zároveň výbor na návrh bývalého ministra kultury Bessera s mým souhlasem konstatoval, že kroky Rady směřují správným směrem. Což je pravda.

Rada už nyní ví, že bude muset zveřejňovat veškeré DOKUMENTY, SCHVÁLENÉ V SOULADU S §8 ZÁKONA procedurou podle §7 odst. 4 : rozpočet, přehled pohledávek a závazků a účetní závěrku ověřenou auditorem, dokumenty o kontrole účelného a hospodárného využívání finančních zdrojů a majetku České televize, písemné upozornění generálnímu řediteli na každou zjištěnou nehospodárnost, zprávy o sledování naplňování požadavků práva Evropských společenství na transparentnost finančních vztahů v České televizi, změny Statutu České televize, změny Kodexu České televize, návrhy generálního ředitele na zřizování nebo zrušení televizních studií, Radou schválené smlouvy o pronájmu nemovitostí nebo jejich částí v majetku České televize na dobu delší než 3 měsíce nebo smlouvy o převodu, popřípadě zatížení nemovitostí nebo jejich částí v majetku České televize, rozhodnutí o stížnostech týkajících se generálního ředitele včetně podrobného odůvodnění, jakákoliv stanoviska Rady k plnění úkolů veřejné služby v oblasti televizního vysílání (§ 2 a 3) a ohledně naplňování zásad vyplývajících z Kodexu České televize, stanoviska a doporučení Rady týkající se programové nabídky, dlouhodobé plány programového, technického a ekonomického rozvoje, kontrolní řád Dozorčí komise (§ 8a odst. 7) a výši odměn členů dozorčí komise, rozhodnutí o mzdě generálního ředitele, Výroční zprávu o činnosti České televize , Výroční zprávu o hospodaření České televize. To je prakticky celý rozsah kompetencí Rady...

audiozáznam z projednávání stížnosti Štěpána Kotrby na Radu ČT na Volebním výboru Parlamentu WMA

Jedno a totéž není totéž?

Volební výbor tímto rozhodnutím (de facto v souladu se stížností) předešel projednávání věci u Mezinárodního soudu pro lidská práva, kam by se byl býval dostal, kdyby Parlament zůstal nečinný nebo rozhodl, že se stížností nebude zabývat nebo rozhodl v rozporu se zněním zákona. To totiž nyní hrozí v případě druhé stížnosti, směřované na tentýž problém, ale u Rady Českého rozhlasu. Volební výbor zcela v rozporu se zákonem rozhodl, že se stížností nebude zabývat. Jelikož tím se vyčerpaly možnosti dle českého právního řádu, otevřela se cesta k pokračování ve Štrasburku. Zvrátit tuto situaci může ještě předsedkyně Poslanecké sněmovny nebo výbor sám, o což se snažil jeho člen, bývalý předseda kontrolního výboru poslanec Koníček (KSČM). Ten tuší, že volební výbor nerozhodl správně a proto donutil generálního ředitele ČRo Duhana k přiznání na místě. Duhan sdělil výboru, že rozpočet, jak jej předal Radě ke schválení v souladu s § 8, není totožný s tím, co Rada ČRo zveřejnila. Lhát se neodvážil. Koníček navrhl výboru, aby revokoval usnesení, že se stížností na Radu ČRo nebude zabývat, neb se týká téhož problému, o kterém už výbor právě rozhodl... Šaráda proto pokračuje...

vystoupení poslance Koníčka (KSČM) na jednání VOV - návrh na revokaci usnesení WMA

Zelenka na pokračování

Stejně tak šaráda pokračuje ve věci třetí stížnosti na nezákonnost souběhu funkcí člena Rady ČRo Zelenky,který byl zároveň zastupujícím vedoucím odboru vnějších vztahů MŠMT. O stížnosti na Zelenku VOV nerozhodl, i když o Zelenkovi jednal a rozhodl. Výbor odmítl projednávat stížnost současně s návrhem bodu, který navrhl předseda výboru. Diskuze, která následovala 17.5.2012, byla fraška. Jelikož Zelenku z MŠMT nový ministr propustil na hodinu, prý už v tom okamžiku pominul důvod stížnosti, o porušení zákona nejde a Parlament nemá o čem rozhodovat. Právní bezvědomí prosazovala pouze ODS, ze které sena jednání dostavili všichni členové výboru a hned poté většina odešla. „Jednalo se o neslučitelnost funkcí, v této chvíli se o neslušitelnost funkcí nejedná. Takže nemůžeme navrhnout, aby poslanecká sněmovna řešila věc, která neexistuje. Pan ministr nás předešel, abych tak řekl. Věc je vyřešena,“ řekl předseda výboru Mencl. PRO zamítavé usnesení hlasovala pouze koalice - ODS, VV a TOP09 a zmatená a hloupá poslankyně ČSSD ze Zlína, Miroslava Strnadlová,která Meclovu argumentu uvěřila. Proti hlasoval poslanec Koníček, ostatní poslanci ČSSD a KSČM se zdrželi (což je de facto totéž jako být proti).

Nesmyslnost logiky poslanců vynikne, když si převedeme provinění na krádež: Zloděj který ukradne věc a po dopadení a obvinění ji vrátí, není už zloděj, protože škoda okradenému pominula? Právní bezvědomí předsedy výboru Mencla ze všech, kteří ho obhajovali, udělalo před přítomnými právníky naprosto směšné šašky a diletanty. ODS si svého nominanta musí moc považovat, když ho za cenu zpochybnění soudnosti svých členů takto bránila - prý měla dokonce povinnou účast a povinné hlasování...

Právně bezvědomá diskuze poslanců o Zelenkovi WMA

Šachová partie na pokračování

Jelikož ale výbor neprojednával stížnost, ale bod navržený předsedou výboru, budu jako stěžovatel trvat na novém procedurálním projednání doporučeným dopisem předsedkyni Poslanecké sněmovny Němcové (ODS), kterou vyzvu, aby výboru přikázala se případem zabývat znovu, neb Sněmovna by jinak nedostála své povinnosti ze zákona. Stejně tak vyzvu předsedkyni Sněmovny, aby anulovala usnesení výboru o neprojednání stížnosti na radu ČRo - pro jeho nezákonnost. Procedurální válku je nutné vyčerpat, aby bylo možné případně úspěšně zažalovat Parlament u evropského soudu.

10. 05. 2012 Štěpán Kotrba: Kafkárna na Kavkách – Rada ČT neví, jak podrobný má schvalovat rozpočet a neví, co je to "zveřejnit" ZDE

Pokračování příště

plné znění každý den ZDE

Francouzská vláda si ve čtvrtek na prvním zasedání snížila platy o 30%. Opatření se vztahuje na prezidenta a všechny ministry.

Snížení prezidentského platu z 21 300 euro na 14 910 euro patřilo mezi Hollandeho předvolební sliby.

Tento krok ostře kontrastuje s Hollandeho předchůdcem NicolasemSarkozym, který si při nástupu do úřadu plat naopak zvýšil.

Opozice však kritizuje fakt, že nová vláda má o 14 pozic více než Sarkozyho kabinet, takže ve výsledku bude výrazně dražší než její předchůdkyně.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

V oblasti dotací z EU se pohybuji více jak deset let jako poradce a později i jako hodnotitel projektů. Znám tedy velmi důvěrně prostředí, v němž se připravují projekty, podávají a vyhodnocují žádosti. O korupci a zneužívání evropských fondů vím jen z doslechu nebo z médií. U případů, které jsem pro klienty připravoval či pro řídící orgány hodnotil, jsem se přímo s podezřením na korupci nesetkal.

K problematice jsem se vyjadřoval již v době, kdy média zaměstnávala tzv. kauza Budišov. Jako jeden z mála jsem se tehdy zastal bývalé náměstkyně ministra pro místní rozvoj Věry Jourové, na kterou také byla na základě „zdrcujících důkazů“ uvalena vazba, a snad jako jediný jsem si troufnul vyslovit podezření, že přičinlivý a s policií okázale spolupracující architekt je do pokusu o zneužití dotace namočen více než připouštěla média i tehdejší ministr Radko Martínek. Ukázalo se, že jsem měl pravdu, a kdyby se tehdy orgány státní moci více opřely o odborníky, mohly si ušetřit ten milion (nebo kolik), který musely Jourové vyplatit jako odškodnění za utrpěnou újmu.

I s ohledem na to, co si ve sféře dotačního byznysu „cvrlikají vrabci na střeše“, považuji za prakticky jisté, že v regionech existují propojené struktury podnikatelů, úředníků a poradců, které usilují o manipulaci s projekty i jejich hodnoceními. Nejde přitom jen o Střední Čechy či Ústecký kraj. Velké problémy měl i operační program Jihozápad (Jihočeský a Plzeňský kraj), které vyústily v trestní stíhání dvou vlivných úředníků Regionální rady z doby vlády ODS. Jak ministerstvo financí pod tlakem z Bruselu přitvrzuje v kontrolách, objevují se průšvihy i jinde.

I když i v celostátně řízených programech dochází k plýtvání a schvalování nesmyslů (viz různé propagační a podobné projekty), vyloženě kriminální činnost se objevuje téměř výlučně u tzv. regionálních operačních programů. Při jejich přípravě totiž došlo k systémové chybě: v případě projektů samotných krajů byl v procesu administrace sjednocen žadatel, hodnotitel i schvalovací orgán. Dost se divím, že tuto anomálii Evropská komise posvětila. Asi měla příliš velkou důvěru v naše politiky. Ve fiskálním období 2004 – 2006 tato situace nebyla, protože o všech regionálních projektech rozhodoval řídící orgán na úrovni MMR. Ukazuje se vhodné, když o projektech rozhoduje komise při orgánu minimálně o stupeň vyšším než je úroveň žadatele.

Způsobem administrace regionálních programů se vytvořil prostor pro rozsáhlé manipulace ve prospěch místních podnikatelských struktur, které zase na oplátku štědře podporovaly největší politické strany. Davidu Rathovi se na počátku hejtmanské kariéry podařilo rozbít kartel napojený na ODS, přehlédl ale (nebo úmyslně přimhouřil oko – těžko říci), že mu za zády nenápadně vznikl kartel nový, s oranžovým zabarvením. Po pravdě řečeno, vznikl by tak jako tak, protože ze strany zejména stavebních podnikatelů je po něm v dobách krize poptávka. Klíčovou roli v kartelu (chcete-li – zločinném spolčení) hrají hodnotitelé projektů a zejména firmy, které pro příjemce dotace připravují výběrová řízení. Právě v regionálních programech jsou hodnotiteli často úředníci krajských úřadů, regionální rady nebo s nimi spříznění odborníci, kteří vlastní projekt těžko potopí.

Rozhodujícím článkem v systému manipulace s dotacemi jsou firmy organizující výběrová řízení. Nechci se dotknout těch poctivých, ale v mnoha případech odborníci podléhají nátlaku některého z uchazečů o zakázku či častěji samotných zaměstnanců příjemce dotace a ušijí zadávací podmínky na míru předem vybraného subjektu. Vede je k tomu i obvykle nízká odměna za složitou a náročnou práci, jakou příprava a realizace výběrového řízení s mnoha účastníky představuje. Nesrovnatelně vyšší „provizí“ od vítěze tendru si notně přilepší.

Zmanipulovaná zakázka přitom vůbec nemusí být předražená. Žadatelé mají povinnost kalkulovat náklady podle oficiálně schválených softwarových programů (nejčastěji tzv. program URS) a není moc prostoru pro umělé nadhodnocování. Dokonce veřejné finance mohou paradoxně ušetřit. Je velkou chybou médií, že každou „cinknutou“ zakázku považují za předraženou.

Korupční peníze se generují většinou nikoli z nadhodnocených rozpočtových nákladů, nýbrž z rozprodeje vysoutěžené zakázky menším subdodavatelům za nižší cenu v řádu jednotek až desítek procent. Diskuse o tom, zda rekonstrukce zámku v Buštěhradu měla stát 160, 180 či 215 milionů je bez nahlédnutí do projektové dokumentace pouhou spekulací. Pokud bylo příčinou navýšení ceny jen čarování s čísly v rozporu se použitelným kalkulačním programem, dotaci by stejně na základě auditu nebylo možné proplatit v plné výši. Do projektu musely být proto zahrnuty ještě další tzv. způsobilé výdaje.

Kolem případu Davida Ratha vidím stále jen samé otazníky. Na rozdíl od případu Věry Jourové si netroufám předem tvrdit, že je nevinný, ale ani disponibilní důkazy nejsou tak „zdrcující“, jak se snaží dovozovat média. Obviněný poslanec mohl, ale nemusel vědět, co nese v krabici. Navíc se objevila spekulace, že celý obnos neměl být ani pro něho. Tedy pro koho? Hejtman jako distributor korupčních peněz?

Policie mohla jednat daleko chytřeji – stačilo pouze monitorovat pohyb sledovaného, počkat si třeba do rána a zkontrolovat na místě, zda příjemce zásilku otevřel a pak by se už těžko mohl vymlouvat. Jeho povinností by totiž bylo okamžitě případ nahlásit.

Takhle pokud nejsou po ruce pádné důkazy v podobě odposlechů (přímo jeho, nikoli těch, kteří si o něm pouze povídají), má Rath podle mne docela slušnou šanci se z obvinění vyvléci nebo obstát v soudním řízení.

Ono totiž nestačí, když si odposlouchávaní původci zločinného spiknutí pouze pochvalují, jak jim hejtman zajistil „lepšího“ projektanta. Dotyčný by totiž musel znát i účel, proč musel být projektant vyměněn. A ani navýšení zakázky ještě není samo o sobě trestným činem, muselo by být jasně prokázáno, že to bylo za účelem zajištění dostatečného objemu prostředků na úplatky.

Celý případ vlastně začíná, ale jak bývá u nás zvykem, obviněný je už předem označen za vinného. Mediální štvanici na nepohodlného opozičního politika bohužel podléhají i předáci sociální demokracie, podobně jako kdysi Paroubek v případě Jourové, Schwarzové a dalších neprávem obviněných. Pozastavení členství, odchod z funkce hejtmana atd. – to je naprosto v pořádku (kéž by tak postupovaly i jiné politické strany – viz Drobil, Vondra atd.), ale komentáře by si Sobotka, Hašek a spol. mohli prozatím odpustit. Měli by si vzpomenout na staré televizní záběry, kde jejich stranický kolega, nynější hejtman, tehdy ministr pro místní rozvoj Radko Martínek dojatě děkuje za odhalení případu Budišov později odsouzenému pachateli této kauzy (a patrně i kauz dalších) architektu Řičářovi.

David Rath je stále „jen“ silně podezřelý. Počkejme, jak dopadne další vyšetřování, potažmo soudní řízení. Na jednom politikovi nemůže stát výsledek krajských ani senátních voleb, nevyvolávejme zbytečnou paniku. Tím bychom jenom pomohli těm, kteří chtějí z kauzy vytěžit politický kapitál, ačkoli mají sami daleko více másla na hlavě. V každém případě by to však mělo vést odpovědné činitele k zamyšlení, zda neupravit způsob vyhodnocování a administrace regionálních operačních programů, například tím, že všechny projekty krajů jako žadatelů by musel schvalovat orgán na úrovni vlády. Tím by byl značně omezen prostor k manipulaci a korupčnímu jednání. Podobně jistě pomůže zpřísnění pravidel pro výběrová řízení v rámci schválené novely zákona o veřejných zakázkách. Ale hlavně: veřejnost nesmí ochabnout v tlaku na vládu, aby jí řízené orgány vyvinuly nemenší úsilí o potrestání lumpů ve vlastních řadách. Kauzy Janoušek, Promopro či Drobil nesmí spadnout pod stůl jen proto, že opoziční činitel byl nachytán s miliony v krabici.

Charles Murray konstatuje, že z hlavních organizačních principů západní tvorby je ten vůbec nejnovější - systematické užití abstrakce ve výtvarném umění - sto padesát let starý; všechny ostatní (například román) jsou pak staré dvě stě let a více. John Ward zase ukazuje, že západní pravice i levice, Schäuble i Krugman, vlastně neanalyzují současnou situaci, ale jsou zakleti do obrazu idealizované minulosti, kterou se snaží udržet stůj co stůj - takže už nemají kapacitu a energii zabývat se podrobně tím, čím se současnost od minulosti podstatně odlišuje.

Pravice má své friedmanovce hlásající deregulaci a levice keynesiány vyzývající k dalším a dalším fiskálním stimulům, i když Keynes sám považoval za první podmínku takové praxe, aby státní finance byly jinak v naprostém pořádku - a to dnes není splněno prakticky nikde.

Západ se mnoho let usilovně zaklíná svým údajným dynamismem, ale zdá se že mu vůbec nedochází, jak ustrnulé jsou základní rámce jeho myšlení ve srovnání s obdivovanou dynamikou technologických změn. Německý ministr financí je duchovně doma v roce 1929 a periferní nobelista komentující pro New York Times v roce 1939. Ani jeden z nich nechce dopustit nic nového - oba touží pouze způsobit návrat ke starým zlatým časům, které už znají a považují za vůbec nejlepší. Ward v této souvislosti používá termín "konzervanti" (Preservatives), lehce odlišný od "konzervativců". Je to zřejmě namístě, protože máme v hlavách zafixováno, že konzervativní bývají zpravidla pravičáci, zatímco dnešní levice je stejně sterilní a staromilská jako dřívější reakcionáři - a jak dokazoval už Karl Mannheim, je to teprve nápaditá kritika zleva, co vůbec uvádí konzervativní myšlení do pohybu. Protože se dnes však na levici pouze oprašuje, ani pravice se nemusí nijak snažit. Konzervanti jsou tedy vpravo i vlevo, každý chce zachovat to své - "volný trh" (globálních monopolů) a "sociální stát" (sobeckých individualistů). Skutečné vývojové tendence nejsou ve vědomí vítány a čelí soustavnému vytěsňování dokonce i u osob teoreticky placených za to, aby reflektovaly, kam svět směřuje.

John Michael Greer v textu věnovaném soumraku protestního hnutí zmiňuje neschopnost jeho protagonistů osobně se rozejít se statem quo jako hlavní příčinu neúspěšnosti západních sociálních protestů v posledních třiceti letech. Odkazuje přitom na Damiena Perrotina a jeho analýzu rozporné role bobos (buržoazních bohémů) v paralyzovaném hnutí nominálně prosazujícím společenské alternativy. V této souvislosti Greer poněkud překvapivě píše o tom, že jistou formu průlomu v USA očekává od marxistů (s nimiž jinak sebeméně nesympatizuje) - jednoduše proto, že mohou být neburžoazní a rozejít se s ochromující fixací na vydržená privilegia příslušníka střední třídy...

Západ kdysi uvedl do pohybu globální ekonomické a sociální síly, které nikdy plně nekontroloval a které se dnes ve výsledku stavějí proti němu. Nikdo však nechce slyšet, že tzv. vyspělé země čeká stagnace nebo úpadek, sladká iluze se nakonec vždy cení mnohem výše než smysl pro realitu.

Otázka zní, jak dlouho Západu tyto sebeklamy mohou vydržet. Svět se zajisté nezastaví jenom proto, že jedna civilizace dospěla do fáze naprostého duchovního ustrnutí a přestala být schopna změnit úhel pohledu a základní rámce svého uvažování. Najdou se jiní a jinde, kdo takovými potížemi netrpí a dokážou se v nové situaci zařídit mnohem lépe.

Otázka zní, zda je takové ustrnutí a následné sklouznutí do temnoty a chaosu na konci bezprecedentní civilizační expanze nutné, nebo se ho přece jen nakonec může povést nějakým způsobem zmírnit...

Doug Mc Williams z Centra pro hospodářský a podnikatelský research varoval, že řízený rozpad eurozóny bude znamenat, že eurozóna přijde o 2 procenta svého HDP, tedy o 300 miliard euro, kdežto při chaotickém rozpadu eurozóny přijde eurozóna o celých 5 procent svého HDP, tedy zaznamená ztrátu ve výši bilionu dolarů. "Konec eura v jeho nynější formě je jistotou," dodal.

Alistair Darling, bývalý britský labouristický ministr financí, se vyjádřil: "Toto má charakteristiky katastrofy. Je to šílenství. Jestliže se to rozšíří do větších zemí, pro Evropu by to mohla být skutečná katastrofa. Mohlo by to znamenat léta stagnace."

Z Řecka prchá kapitál od chvíle, kdy začalo být jasné, že tam nelze utvořit koaliční vládu. Ústřední banka uvedla, že za jeden den tento týden vkladatelé vybrali 800 milionů euro.

Sony Kapoor, z bruselského thinktanku Re-Define, řekl: "Bluffování mezi řeckými politiky a politiky z EU musí okamžitě skončit. Jde o příliš mnoho. Ti, kteří tíkají, že odchod Řecka z eurozóny nebude žádný problém, buď nevědí, o čem mluví, anebo mají nějaké skryté motivy. Sociální, politické a hospodářské škody Evropské unii z odchodu Řecka z eurozóny by byly nevyčíslitelné.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Jedná se o titul knihy, jejímž autorem je Moisés Naím ( 1952). Je držitelem titulů Ph.D. a M.S. z Massachusetts Institute of Technology. Působil jak ministr průmyslu a obchodu ve Venezuele, byl výkonným ředitelem Světové banky. Knihu vydal jako šéfredaktor vlivného časopisu Foreign Policy. Jeho články se pravidelně objevují ve světově významných listech a periodicích. Černá kniha globalizace (2005) vyšla v téměř dvaceti jazycích a list Washington Post ji zvolil za jednu z nejlepších odborných knih roku 2005.

U nás kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad, v edici Světové dějiny v roce 2008. Již na obálce knihy zaujme stručný výčet témat – ilegální obchody, obchod se zbraněmi, terorismus, drogové kartely, pašeráci, prostituce, praní špinavých peněz, mezinárodní mafie, novodobé otrokářství, korupce, zločinecké vlády, nadnárodní korporace.

Zájemce o tuto globalizovanou problematiku z řad laické čtenářské veřejnosti kniha zaujme svojí čtivostí, logicky ucelenou koncepcí podloženou u nás nebývalým množstvím údajů, faktografického materiálu, mimořádnou hlubokou znalostí a zkušeností z dané problematiky, rovněž nesporná objektivita a v neposlední řadě i snaha pojmenovávat a nalézat řešení problémů v současné době téměř neřešitelných.

Myslím, že od vydání knihy se, kromě některých významnějších světových událostí (např. poprava Sadáma Husajna, zavraždění Usámy bin Ladina) nestalo nic tak podstatného, aby obsah jejího sdělení jakkoli zastaral. Spíše naopak. Ke knize jsem se v poslední době vrátil a jako naprostý laik v této oblasti bych rád pro případné zájemce ocitoval některé kratší pasáže, které se mi v kontextu současného světového i domácího dění zdají velice aktuálními. Samozřejmě, že se zde nutně jedná o pouze malé fragmenty, vytržené z logické struktury této dosti obsažné knihy. Mojí motivací je přesvědčení, že už jen dílčí znalost a trochu hlubší pochopení dané problematiky nemálo otevírají oči pro lepší pochopení toho, co se nyní děje nejen ve světě, a tím samozřejmě i u nás, jelikož jsme jeho nedílnou součástí. V neposlední řadě se jasněji rozkrývá častá plochost, účelovost, neznalost, se kterými se setkáváme denně při poslechu zpráv nebo četbě textů prezentovaných v našem tisku a v médiích.

V úvodní kapitole – Války, které prohráváme – se mj. říká: V rozporu s předpisy a daněmi, dohodami a zákony je doslova všechno, co má nějakou hodnotu, nabízeno na dnešním globálním tržišti k prodeji – včetně zakázaných drog, ohrožených druhů, lidských nevolníků pro sexuální otročení a práci v robotárnách, lidských mrtvol a živých orgánů k transplantaci, kulometů a raketometů, centrifug a chemikálií používaných při vývoji jaderných zbraní.

Nezákonný obchod samozřejmě silně rozvrací legální podnikání – ovšem s výjimkou případů, kdy tomu tak není. Mezi legálními a ilegálními transakcemi existuje obrovská šedá oblast, která obchodníkům přináší velké výhody.

Ilegální obchod je nejenže na vzestupu, ale i jeho provázanost se sociální krizí – s konflikty, korupcí, vykořisťováním – je nejkomplexnější od doby zrušení transatlantického obchodu s otroky. Přes veškeré důkazy přetrvávají přinejmenším tři velké iluze – první, že nejde o nic nového. Autor zde, ale i dalších kapitolách podrobně rozebírá dnešní stav, který od ekonomických reforem a politických změn devadesátých let spolu s novými technologiemi zaznamenaly kvalitativně i kvantitativně takový nárůst nezákonných aktivit, které byly donedávna nepředstavitelné, které svět dosud nepoznal a vlády na něj nebyly, a ani nemohly, být připraveny. Druhou iluzí je, že v nezákonném obchodě jde jen o zločin. Globální kriminální aktivity transformují mezinárodní systém, staví na hlavu pravidla, vtahují nové účastníky a mění poměr sil v mezinárodní politice a ekonomice. Nejedná se již jen o jednotlivé mafie, teroristické organizace či buňky a jednotlivé zločince, ale o rozsáhlé sítě vysoce motivovaných jedinců, které neváže loajalita k žádné zemi. Zisk pro ně může být stejným stimulem jako Bůh. Třetí iluzí je představa, že nezákonný obchod je „podzemní“ jev ležící jakoby mimo naše hranice, mimo oblasti našeho běžného života. Autor dokazuje, že se opět jedná o velice nebezpečnou iluzi.

V kapitole Nepolapitelní a mocní autor mj říká: První nepochybný záblesk transformace ve světovém dění přišel 11. září 2001. Politikové říkali, že toho dne „se svět změnil“. Výstižnější by bylo asi říkat, že toho dne bylo o světě něco odhaleno – přinejmenším ta neuvěřitelná moc, kterou má v rukou naprosto nový druh mezinárodní entity, z povahy věcí bez státní příslušnosti a vymykající se kontrole. Dokonce ani experti se neshodli na tom, čeho jsou svědky a jak to souvisí s konkrétními státy a režimy.

V některých zemích představují zločinecké sítě často nejmocnější zájmy, jimž musí tamní vlády čelit. Někde jejich zdroje a možnosti dokonce překonávají zdroje a možnosti vlády. Ty pak často převádějí na politický vliv. Kontrolují politické strany, významné sdělovací prostředky, nebo jsou největšími filantropy stojícími za nevládními organizacemi. A jakmile se jednou jejich obchod rozšíří a upevní, směřují sítě nezákonného obchodu k tomu, co dělá velký byznys všude – diverzifikují riziko do jiného podnikání a investují do politiky. Tak jsou tyto sítě nejen těsně propojeny se zákonnými aktivitami soukromého sektoru, ale jsou také hluboce zakořeněny ve veřejném sektoru a politickém systému. A jakmile se jednou rozšíří do legálních soukromých korporací, politických stran, parlamentů, místních správ, mediálních skupin, soudních dvorů, armády a neziskového sektoru, získávají sítě nezákonného obchodu mocný – a v některých zemích bezkonkurenční – vliv na státní záležitosti.

Nejde tu už jenom o zločin. Jde také o novou formu politiky v 21. století a o nové ekonomické skutečnosti, které vynesly do popředí celou novou škálu politických aktérů, jejichž hodnoty mohou kolidovat s našimi a jejichž záměry nás všechny ohrožují.

Osobně si dovoluji znovu zdůraznit přesvědčení o vysoké míře nebezpečnosti představ či iluzí některých i našich politiků a politických stran o tom, že my tady v Čechách, nejlépe ještě odděleni od „svazujících struktur EU“ a některých mezinárodních organizací, budeme jaksi z obliga a „dílčí problémy“ že si tady vyřešíme po svém. Myslím, že případní zločinci, či jejich spojenci, přímo či zprostředkovaně svázaní se „sítěmi“, jim jen srdečně tleskají a zapalují si své další havana ke skleničce té nejlepší whisky.

Autor knihy též podrobně analyzuje dopady nových technologií na rozmach globální zločinné činnosti. Říká, že každá z nich je svým způsobem vedlejším produktem týchž technických, politických, ekonomických a společenských změn, které se od devadesátých let urychlily. Zde se našinci chtě nechtě vnucuje otázka, jakýže asi podíl na celkové transformaci naší společnosti po roce 1989 měly, mimo legální a legitimní síly, právě ony zločinné sítě. Do jaké míry, a zejména kde a kým, se postupně „vylíhly“, a nejprve jako „zámotek“ a pak jako téměř organická součást, se staly méně či více viditelným článkem oficiálních ekonomických a politických struktur, o soukromých korporacích nemluvě.

V Itálii i jinde nekalé podnikání s odpadem zahrnuje sítě, které mohou, ale nemusí mít spojení s organizovaným zločinem a v nichž vedle sebe existují legální i ilegální podniky, které se sdružují nebo si vzájemně poskytují služby podle toho, jak to vyžadují okolnosti.

V knize je dále podrobně analyzována činnost vlád, příslušných ministerstev a bezpečnostních služeb i nestátních iniciativ. Zde jen krátký citát – „Bariéry spolupráce jsou téměř nepřekonatelné, když je třeba koordinovat činnost přes státní hranice. Jestliže pro CIA a FBI byla problémem i výměna těch nejzákladnějších informací, které snad mohly zabránit útokům z 11. září, pak si představme těžkosti při zajišťování toho, aby FBI a jeho ruský, thajský nebo bulharský protějšek své akce koordinovaly a společně využívaly prostředky tak rychle a efektivně, jako mezinárodní sítě, proti nimž bojují.“

Autor však nerezignuje při vědomí nesmírné obtížnosti daných úkolů, ale snaží se nacházet možnosti vedoucí zejména ke nutným změnám přístupů jednotlivých vlád a jejich bezpečnostních složek. Kladně oceňuje možnosti států sdružených v EU (toto ovšem ještě před současnou ekonomickou a tudíž i politickou krizí).

Ještě jednou můj názor – myšlenky o cestě zpět k národním státům jsou v daném kontextu již jen onou již pověstnou cestou do pekel, cestou likvidující i ty dosud přežívající formy demokracie. A v případě ČR, která si údajně nestojí ekonomicky a fiskálně zatím špatně – co vlastně zůstalo státu po divoké privatizaci majetku, a tím i zatím dílčí likvidaci jeho moci a vlivu na správu věcí veřejných? Jaké zájmy představují ty nejsilnější soukromé korporace a nejvlivnější miliardáři s majetky někde na ostrovech? Vedle enormních, téměř nezměřitelných, zisků „sítí“ bude stát již pouze jako chudý příbuzný, nebo snad je? Stane se postupně stále trapnější figurou stěží odolávající jejich vlivu na veškeré ziskové a politické aktivity, s postupnou marginalizací a likvidací těch málo zajímavých a neziskových?

Z knihy však mám zároveň i dojem, že tento scénář není fatálně nevyhnutelný. V kapitole Co dělat autor říká, že totéž sbližování mezi novými technologiemi a měnící se politikou, které od devadesátých let posílilo zločince a oslabilo vlády, se po roce 2001 objevilo znovu, a to v nové formě – tentokrát s potenciálem změnit trend ve prospěch vlád. Nezákonný obchod nemusí být záhadou. Máme veškeré informace, abychom aktualizovali svůj náhled na to, jak funguje a proč je tak všudypřítomný a mocný. Současně však autor varuje před iluzí, že by samotné technologie dokázaly zvítězit, to by mohl být fatální omyl.

Ze současného stavu znalostí formuluje a blíže rozvádí následující teze: „Pohnutkou k nezákonnému obchodu jsou vysoké zisky, nikoli nízká morálka. Nezákonný obchod je politický jev – jeho provozovatelé nemohou prosperovat bez pomoci vlád a kompliců v klíčových státních úřadech.

Nezákonný obchod je spíše záležitostí transakcí než produktů. Nemůže existovat bez legálního obchodu. Všichni jsme součástí nezákonného obchodu. Vlády na to samy nestačí.“

V jedné ze závěrečných kapitol rozebírá autor otázku stanovení dosažitelných cílů vlád. Uvádí princip snížení hodnoty nezákonných zisků a snížení společenských škod. Za mnohé jeden konkrétní příklad – Švédsko legalizovalo prodej sexuálních služeb, současně však bylo zakázáno jejich kupování. Riziko přesunulo z prostitutky na zákazníka s tím, že pokutování zákazníka je mnohem účinnější způsob, jak odradit poptávku, což následně vede dále ke snížení očekávaných zisků přepravců těchto otrokyň do země.

Jediným řešením problému, který překračuje hranice, je řešení, které překračuje hranice. Mezinárodní spolupráce je nevyhnutelná. Má však ďábelsky obtížné praktické důsledky.

To vše nemohou zvládnout vlády samy, ani politikové. Posilování politické vůle ke konfrontaci s nezákonným obchodem je úkolem nás všech. Nic z toho není možné bez jistého stupně povědomí veřejnosti, kterého teprve musíme dosáhnout. Klíčem je pochopit povahu celé hrozby. Jenže často jsou to právě voliči některých politiků, kteří by byli ochotni jít do potřebného rizika a něco skutečného podniknout, kdyby nevěděli, že je v následných volbách jejich voliči nezvolí. Autor se zde odvolává na konkrétní rozhovory např. s některými americkými politiky.

V kapitole Budoucí svět autor říká, že se schyluje k novému globálnímu protikladu: Je jím kolize geopolitických světlých míst a černých děr (další vysvětlení nechť si doplní čtenáři knihy). Alespoň jeden konkrétní příklad – španělské pobřeží Costa del Sol, město Málaga, významné turistické centrum, patří současně k místům s největší nezaměstnaností a nejnižšími příjmy ve Španělsku. Přesto zde vzrostla během pěti let výstavba soukromých domů o 1 600 procent. Proč? Jeden vrchní policejní inspektor řekl listu Financial Times, že „zločinci jsou dnes obchodníci … chtějí dobré cestovní spojení, výkonný bankovní sektor, pěkné počasí a anonymitu“. V téže zprávě se uvádí, že ve Španělsku operuje 550 zločineckých skupin, z toho polovina zahraničních. Tehdejší španělský ministr vnitra řekl, že tento organizovaný zločin je pro bezpečnost Španělska stejně velkou hrozbou jako islámský terorismus.

Vlády v méně rozvinutých zemích, které jsou již nyní slabé, budou dále oslabeny, až nezákonné sítě operující na jejich území nahromadí velké bohatství. Sítě budou toto bohatství nevyhnutelně investovat do získávání politického vlivu a vojenské kapacity, která by mohla konkurovat silám vlád v zemích, kde operují. Zároveň vlády v bohatých zemích budou čelit vzrůstajícím těžkostem při potlačování vlivu černých děr ve svém středu, které se plíživě, ale účinně spojují s jinými v zahraničí. Vynořuje se důležitý paradox – čím zpevněnější a úspěšnější jsou světlá místa, tím větší hodnotu (rozuměj zisk) má narušování jejich opevnění. Nezákonný obchod je v zásadě určován cenovými rozdíly.

Poznání a důsledky – nezákonný obchod postrkuje svět novými směry, které se dosud vymykaly našemu chápání. Způsobuje, že svět je méně bezpečný. Posiluje ty, kdo zavrhují kontrolu a společenské normy. Poskytuje ekonomické útočiště rebelům, podvodníkům a teroristům Podněcuje korupci, narušuje hospodářský rozvoj a činí zranitelnějšími nás ostatní, kteří dodržujeme zákony a spoléháme na jejich ochranu. Díky novým technologiím, nové ekonomice a nové politice získal schopnost měnit svět. Je to otázka globální nestability.

Následují další kapitoly. V té krátké poslední nastoluje autor otázku, zda je tento trend nezvratný. Odpovídá – „Pokud věříte jedině a výhradně v moc motivu zisku, odpověď musí znít ano. Pokud věříte, že ideje mohou svět změnit, pak odpověď zní ne. Zisk nikdy úplně nezvítězí nad idejemi, ani ideje nevykoření přitažlivost zisku.“

K zastavení tohoto trendu – k vymanění ze sestupné spirály – bude zapotřebí využít obojí. Nalézt způsob, jak zlepšit svět, aniž bychom se této pravdě vyhýbali nebo jí lakovali na růžovo, je pro nás výzvou i příležitostí.

"Jak je možné, že jsme zašli tak daleko?"

Pokračování seriálu "Jak se dělá věda na hnojárně" a "Kterak se studenti i pedagogové učí tahat za finanční vemena"

Česká zemědělská univerzita je ctihodnou veřejnou vysokou školou. Pouze trpí tím, čím téměř všechny vysoké školy, nejen ty veřejné. Věda se zde pojí s byznysem a neúprosná logika zisku a boj o přežití v nelítostné konkurenci už dvacet let ničí morálku vědců i akademických funkcionářů. Britské listy se na začátku května obrátily na děkana provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity prof. Jana Hrona a předsedu Akademického senátu ČZU doc. Davida Heráka s řadou otázek, které měly osvětlit poměry na provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity. Dodnes jsem nedostal ani od jednoho z těchto akademických funkcionářů na jednotlivé velmi konkrétní a věcné otázky konkrétní a věcné, písemnými podklady či odkazy zdokladované odpovědi, ačkoliv podle rektora univerzity jsou všechny otázky v přímé působnosti děkana či Akademického senátu.

Dnes se seznámíme i s dalšími aktéry procesu, při kterém se studenti i pedagogové učí tahat za finanční vemena. Někteří pedagogové v tom dosáhli mistrovství a nehynoucích zásluh ostatních. Ale dojené krávy to bolí a tak bučí.

Akademický senát schvaluje vnitřní předpisy vysoké školy a jejich součástí (tedy i organizační opatření Vrany), kontroluje využívání finančních prostředků vysoké školy (tedy i účelnost vydávání prostředků na činnost  ing. Aly a okolnosti uzavření jeho smluv s ČZU), schvaluje hodnocení činnosti vysoké školy (tedy i hodnocení fakulty prof. Hrona a prof. Vrany). Ruší vnitřní předpis, rozhodnutí nebo jiný úkon orgánu součásti veřejné vysoké školy anebo pozastaví jeho účinnost, pokud je tento vnitřní předpis, rozhodnutí nebo úkon v rozporu se zvláštními předpisy (tedy i „organizační opatření“ prof. Vrany).

Kontrolních kompetencí Akademického senátu ve věci předpisů i peněz tudíž mnou pokládané otázky týkají. Neplnění těchto povinností hraničí i s trestním právem, protože jde mimo jiné o zákonnost a jde o peníze… Ne malé…

Dodnes předseda Akademického senátu na otázky neodpověděl, legislativní komise senátu se má sejít až ve čtvrtek. Akademický senát celý bůhvíkdy.

Vrána nebo Vrana, jedno jsou...

Povinností školy je, aby k odborným otázkám výzkumu zasedala také oborová rada. Nejméně jednou ročně. Od za posledních sedm let se sešla pouze 1x v usnášeníschopném stavu (v roce 2005, v roce 2012 se sešla pouze jedna třetina jejích členů). Povinnost svolat toto shromáždění má předseda, což je prof. Vrána, který nicméně oborové otázky řeší mailem. „Sejít se“ dle zákona ovšem neznamená „poslat mail“.

ČZU je veřejná vysoká škola a veřejnost má právo kontroly jí vynakládaných veřejných prostředků, kvality a úrovně výuky, aby nebyla svědkem tak závažných pochybení, ke kterým došlo například na právnické fakultě ZČU, kde akademičtí pracovníci místo plnění svých povinností pěstovali mývaly. Zodpovědní akademičtí funkcionáři fakulty či školy jsou proto povinni otevřeně a pravdivě odpovědět na otázky a své odpovědi relevantně doložit, aby o nich nemohlo být pochyb. Vzhledem k tomu, že Akademický senát je samosprávným orgánem a rozhoduje nezávisle, kladl jsem některé otázky nejen děkanovi fakulty jako nadřízenému prof. Vrány, ale i předsedovi tohoto orgánu. O všech položených otázkách byl informován i rektor.

Ezopovy bajky podruhé a o to podrobněji

1. Otázky, směřující k rozkrytí nejasností okolo vedoucího katedry prof. Ivana Vrány, zejména rozporu s jeho (mnou nijak nezpochybňovanou, ale dvacet let starou) specializací v oboru radiotechnika (analýza signálu radarů, jeho filtrování a výpočty s tím související) a oborem, který vede dnes (informační inženýrství – systémová integrace, návrhy IT systémů pro podporu řízení a rozhodování).

To jsou otázky, které je naprosto legitimní si klást.

Aby má úvaha nebyla „rozhodováním v podmínkách neurčitosti“, rozhodl jsem se zeptat:

• Jaké samostatné odborné publikace (práce v impaktovaných časopisech, odborné recenzované knižní publikace) v oboru informační inženýrství má prof. Ivan Vrána od roku 1990?
• Jaké jsou výsledky samostatné vědecké činnosti prof. Ivana Vrány v oboru informační inženýrství od roku 1990, které by splňovaly nároky na jím zastávanou akademickou pozici?
• Jak byla tyto publikační činnost hodnocena vedením fakulty či ČZU?
• Kdo toto hodnocení prováděl?
• Jakým způsobem a kdy byl ustanoven prof. Ivan Vrána do funkce vedoucího katedry informačního inženýrství?
• Jaké odborné předpoklady pro tuto funkci má, když CSc (1973) a DrSc (1987) dělal v oboru radiotechnika / šíření radarového signálu)?
• Bylo na jeho místo od roku 1990 vypsáno výběrové řízení?
• Proč ne?
• Jaké jsou vědecké a pedagogické požadavky na vedoucího katedry ČZU?
• Jakým způsobem splňuje tyto požadavky prof. Ivan Vrána?
• Jakým způsobem ing. Vrána splnil odborné předpoklady pro udělení titulů doc. a prof. informačního inženýrství, které dostal na ČZU, jestliže na toto téma do té doby nic relevantního nepublikoval?

Odpovědí děkana Hrona bylo mlžení. Odeslal mi odpověď, kterou mu připravil sám Vrana a zkontrolovalo místní právní duo. Posuďte sami:

Mezinárodně uznávanou vědeckou osobností je vědec, kterého citují ostatní. Který publikuje i jinde, než v časopise vlastní fakulty. Management výzkumných projektů či řízení fakulty není věda, ale úředničina. Od roku 1990 do roku 2012 publikovat pouze 40 prací, z toho pouze 12 s mezinárodním impaktem, je dost málo… Odečteme-li pět publikací v časopise Agricultural Economics (Zemědělská ekonomika), vydávaný na ČZU, jehož impakt je pochybený a dva články o radarech z osmdesátých let za Vránova působení na FEL ČVUT, máme problém. Z celkem 14 záznamů v databázi SCOPUS vyjde sedm. Odečteme-li od sedmi ty, u kterých je Vrana pouze spoluautorem, zůstane po roce 1990 jeden. Ano, za 22 let vědecké práce „mezinárodně uznávané vědecké osobnosti“ zbyl JEDEN SAMOSTATNÝ odborný článek z oboru informatiky v mezinárodně uznávaném časopise IEEE Transactions on Information Theory. Z roku 1993. Od té doby nic.

Kniha Ivana Vrany a Karla Richty "Zásady a postupy zavádění podnikových informačních systémů" z roku 2004 není žádná vědecká monografie, ale "praktický návod" - učebnice s barevnou obálkou v edici informatika, které Grada chrlí už mnoho let. ERGO: Vrana nemá žádnou monografii.

Ivan Vrana, Karel Richta : Zásady a postupy zavádění podnikových informačních systémů ZDE

Ivan Vrána - 2 záznamy v databázi IEEExplore ZDE

Jo, a databáze SCOPUS není veřejně přístupná… A o těch vědeckých projektech, jejich kvalitě a jejich výtěžnosti si povíme příště...

Habilitační řízení proběhlo – podle Vranových podkladů pro Hrona – 18. ledna 1991. Kde je jeho habilitace, zda vůbec existuje a jaký je její název, nikdo neví. V knihovně FEL resp. ČVUT není, v NTK ani na ČZU (VŠZ) také ne. NIKDY TAM NEBYLY, nezbyl ani lísteček,ani kartička. Habilitační řízení není jmenování docentem dle vyhlášky ministerstva školství Československé socialistické republiky o postupu při jmenování profesorů a docentů a při obsazování volných míst učitelů vysokých škol 111/1980 Sb., která byla zrušena zákonem o vysokých školách 172/1990 Sb. Tehdejší jmenování podléhalo přezkumu – „re“habilitaci dle posametových pravidel. Přesto dostal Vrana – podle podkladů pro Hrona – v roce 1992 profesuru v profesorském řízení. Podle zjištění Britských listů za přednášku na katedře informatiky ČZU na své oblíbené téma „Detekce a odhad parametrů signálu v radiolokaci a radionavigaci“. Za tento výkon byl prý – opět podle jeho slov – jmenován profesorem oboru Informatika v agrokomplexu na České zemědělské univerzitě…

Profesorská práce, pokud byla písemná, se také nenašla, ale podle údajů z knihovny ČZU, kde by měla být k dispozici, má shodný název s jeho doktorskou prací z roku 1988: "Detekce a odhad parametrů signálu v radiolokaci a radionavigaci"...

Hron konstatoval na Vranovu obranu:

Jak mohla Česká zemědělská univerzita udělit profesuru informatiky „v agrokomplexu“ za signálovou analýzu, by měl jeho dnešní děkan Jan Hron vysvětlit, protože v tu dobu byl prorektorem VŠZ pro vědu… Otázkou k zamyšlení též je velmi krátká doba jednoho roku mezi docentskou habilitací a titulem profesor. Albert Einstein či starostka Řápková by to v Plzni nezvládli rychleji.

Nicméně titul profesor používal Vrana kupodivu už od roku 1991 a ne až od roku 1992, kdy přiznává, že ho dostal. Živnostenský list na označení obchodní firmy „prof. Ing. Ivan Vrana, DrSc.“ s IČ 18650538 vznikl 16. 4. 1991, k zapsání došlo 5.11.1992. Další pikantnost: Dne 25. 8. 2010 si příjmení Vrana nechal z nepochopitelných důvodů v živnostenském rejstříku změnit na Vrána, ačkoliv všude jinde používá až dodnes jméno Vrana. On si snad myslel, že Vrána a Vrana není jedno a totéž? Pro strojové vyhledávání snad ne. Pro expertní systémy na podporu rozhodování orgánů činných v trestním řízení je to však fuk. Oba údaje jsou (samozřejmě) dávno zvazbené. Podle informací z registru nikdy označení obchodní firmy („prof.“) v živnostenském rejstříku neměnil. Má ho tedy od 16. 4. 1991. Živnostenské oprávnění dostal na „konzultační činnost v oblasti vývoje systémů“ – tedy to samé téma, kterým se dodnes v podstatě zabývá na škole. Živnost si registroval jako prorektor ČZU pro informační systémy. Kdo jsou klienti živnostníka Vrany?

prof. Ing. Ivan Vrána, DrSc. – Registrace živnostenského listu v rejstříku ARES – REPOZIT RES RŽP

Leonardo: Transfer znalostí z veřejné školy na soukromou

Vrána není jako podnikatel na fakultě sám. I další profesor fakulty, také narozený v roce 1941, spoluautor oné „koncepce virtuálního vzdělávání na PEF ČZU“ má podnikatelský vedlejšák. Vedle pozice vedoucího dojivé agentury – IPC (informačního a poradenského střediska PEF na granty a projekty) je prof. RNDr. Jaroslav Havlíček, CSc. ředitelem soukromé školy pro terciární vzdělávání, která ovšem pro svou podnikatelskou činnost používá techniku, telefony a server ČZU. Prof. Havlíček byl za rektora Hrona dlouhá léta prorektorem pro pedagogickou činnost. Stal se samozřejmě profesorem (Měkké rozhodování v dimenzích informační společnosti, 15.3.2000), ačkoliv má jen JEDEN článek v databázi SCOPUS, a to ještě ani ne samostatný. Je pouze spoluautorem. A článek byl publikován v již výše zmíněném „měkkém“ školním časopise Agricultural Economics (Zemědělská ekonomika) … Havlíček ve svém vlastním profilu na stránkách univerzity sám přiznává, že Zemědělská ekonomika je nerecenzovaný časopise (mimo kategorie RIV). Jde o článek s názvem „Knowledge transfer“, jehož hlavní autorkou je čerstvá profesorka Tichá, která profesuru získala za vědeckou přednášku na téma „Management: koncepce rozvoje oboru v kontextu znalostí společnosti“. Jde o neúspěšně akreditovaný obor, který Akreditační komise odmítla. Také měkká přednáška v europantu (byrokratická obdoba esperanta v Bruselu) … Citován je Havlíček v databázi SCOPUS jinými autory pouze jednou. Není divu. To už se dá raději citovat Lisabonská strategie a iniciativa e-Europe…

Stránka http: //projects. czu. cz/ se tváří jako projekty ČZU (jméno školy pomáhá získávat projekty LEONARDO – školící projekty), ale jsou to projekty, na kterých spolupracuje firma „FYTO-PRAGUE“. Projekt Leonardo da Vinci CZ/05/B/P/PP-168007 podporuje Evropská Unie. „FYTO kontroluje kvalitu studijních textů, organizuje interní a externí evaluaci textů, provádí konečnou redakci všech studijních materiálů. FYTO je rovněž autorem modulů č. 8, 12 a 13.“ FYTO-Praha je soukromá vzdělávací instituce, která „nabízí vzdělávací kurzy pro absolventy středních škol, dospělé a malé a střední podnikatele“. Telefon FYTO-PRAGUE je přesměrován na vnitřní linku ČZU. Korespondence se měla roce 2008 zasílat na jméno sekretářky Aleny Pelikánové, ČZU-PEF, děkanát, telefon 603 943 670. Teď už je tento kontakt vymazán, ale autor ho má pečlivě uložen …

Kde je hranice mezi podnikáním a vzděláním – „strategies for the future e-Government“? Hranice mezi veřejným a soukromým? S trochou nadsázky se dá říci, že na děkanátě PEF ČZU a v kaceláři profesora Havlíčka tamtéž. Jak by tak vzděláváním vytížený podnikatel měl čas na chudou vědu, když za peníze z grantů píše blábolivé učební texty, které se dají tak výhodně zpeněžit… Vzhledem k tomu, že FYTO-Praha organizuje také přípravné kursy z matematiky pro budoucí studenty ČZU a kursy pro studenty, kteří neuspěli u přijímacího řízení, vznikají neodbytně další otázky…, na které ale musí odpovědět někdo jiný.

Identifikace Havlíčka jako klíčové osoby spojení FYTO-Prague a PEF ČZU ZDE

Jaroslav Havlíček - 1 záznam v katalogu SciVerse SCOPUS ZDE

Mlhavá logika spolupráce

2. Otázky, směřující k rozkrytí nejasností okolo bývalého doktoranda a dlouholetého zahraničního spolupracovníka vedoucího katedry prof. Ivana Vrány ing. Shady Refat Saad El-Din Alyho, který je od svého ukončení studií na PEF ČZU spoluautorem naprosté většiny článků svého bývalého školitele v angličtině a jehož závěrečná práce na ČZU byla nápadně shodná s tématy, kterými se Vrána už čtyřicet let zabývá (mlhavá logika – dle Vrány „rozhodování v podmínkách neurčitosti“, fuzzy expertní systémy).

Ing. Shady Aly má několikrát obnovované dohody o pracovní činnosti dle §76 ZP (od 1.10. 2006 do 31.12.2012 prakticky nepřetržitě, nyní dokonce dvě souběžně) a vedle toho souběžně ještě smlouvy o provedení práce dle §75 ZP (2005, 2007, 2x 2009), ačkoliv se na fakultě nevyskytuje a působí na Helwánské univerzitě v Egyptě, kde původně studoval. S touto univerzitou nemá dle sdělení děkana ČZU žádnou oficiální dohodu o spolupráci. Jelikož dle §74 ZP má „zaměstnavatel zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru“, je otázkou, na jak výjimečném dlouhodobém vědeckém úkolu tento externista, placený měsíčně už několik let paušální odměnou, vlastně pracuje…

Publikační výsledky Shady Alyho, které uvádí ve svém profesionálním životopise, mimo řešení rozhodovacích systémů s použitím fuzzy logic a stále módní a stále (naštěstí) spekulativní ambient intelligence pro všudypřítomné počítačové sledování prostředí a vyhodnocování jeho interakcí s lidmi kvůli zvyšování pracovního výkonu a expertní rozhodování, žádný konkrétní samostatný vědecký úkol neukazují, jen spolupráci s Vranou.

Na Helwánské univerzitě ani na ČZU ale žádná technologicky orientovaná laboratoř na Ambient Intelligence (Eli Zelkha a Brian Epstein 1998, Artur Lugmayr) ani Internet of Things (Kevin Ashton, 1999) neexistuje. Fuzzy logikou se dlouhodobě zabývají jen matematici a využití inteligence prostředí v pracovním prostředí manažerů řeší prof. RNDr. Peter Mikulecký Ph. D., Ing. Pavel Čech Ph. D. a Ing. Vladimír Bureš Ph. D. z Fakulty informatiky a managementu na univerzitě v Hradci Králové na základě grantu GA402/06/1325 – AMIMADES. Do evropského výzkumného projektu ITEA 2 OSAMI (Open Source Ambient Intelligence) ČZU, pokud vím, zapojena není.

Brave New World

Od teoretického článku Koncepční modely pro manažerské využití inteligence prostředí (společná práce Vrány a Alyho jako příspěvek k společnému projektu UHK a ČZU AMIMADES) po implementaci nějakého šíleného modulu SAPu do školního informačního systému k automatickému sledování počtu úderů doktorandů do klávesnice školních počítačů při psaní vědeckých článků v „domácím“ vězení učebny 405 pro multikriteriální rozhodování o jejich studijní výkonnosti, či voperované RFID čipy do oháněk krav pro sledování jejich trávícího cyklu a chování na pastvě, je hodně, ale opravdu hodně daleko…

Rámec celého výzkumu umožňuje ovšem velmi divoké interpretace… – viz např. film Minority Report, což je jeho předobraz. Stejně tak divoké může být jeho propojení s projektem 6. rámcového programu Enhanced Learning Unlimited (ELU-IST-4-027866) do „ambient-inteligentního“ e-learningového prostředí. O etické problematičnosti implementace takovéhoto systému se venkoncem rozepsal řešitel Mikulecký už poměrně dávno ve stati s poněkud méně kontroverzním titulkem Možnosti nových technologií při výkonu veřejné správy a jejich etické aspekty (2008). Je poměrně logické, pokud má dojít v určité fázi k implementaci – pokusům na lidech, že vyvstává otázka, na jakém úkolu Vránou placený Aly vlastně pracuje, kdo ho úkoluje, kdo tyto úkoly kontroluje a vyhodnocuje a jaká je efektivita takto dlouhodobě vynakládaných peněz z rozpočtu univerzity.

A tak se ptám:

• Od kdy a na jaké pozici je zaměstnán ing. Shady Refat Saad El-Din Aly (osobní číslo ČZU 3772, kanc. 410), jaká je jeho náplň práce, jaký je jeho plat a kolik pracovních hodin v roce 2011 strávil na pracovišti – ČZU?
• Jaká je pracovní činnost, kterou od roku 2005 pro ČZU odvedl?
• Jakou mzdu či odměnu ročně dle dohod o pracovní činnosti a o provedení práce s ČZU ing. Shady Aly pobírá?
• Čeho je ing. Shady Aly doktorem, pokud tento titul užívá před svým jménem v oficiálním styku? Kdo osvědčil tento titul v souladu s právním řádem ČR (resp. EU)?
• Vzhledem k tomu, že ing. Shady Aly není trvale přítomen na ČZU, kde se nachází vybavení v hodnotě více než 25 000 Kč, jemu svěřené, u kterého je v evidenci majetku napsáno, že se má nacházet v místnosti 410?
• Jaké studijní, pracovní či vědecké dohody o spolupráci v oblasti informačního inženýrství má ČZU s Helwánskou technickou univerzitou?
• Jaký je předmět plnění těchto dohod a kdo je kdy kontroloval?
• Jaký je výsledek těchto kontrol?

I na témata, týkající se ing. Alyho, odpověděl děkan Hron vyhýbavě, neúplně a částečně i nepravdivě:

Aly není ničeho doktor, ale pouze inženýr – magistr (B. Sc. 1997 a M. Sc. – Master of Production Engineering 2000, Helwánská univerzita), který dostal na ČZU titul Ph. D. v roce 2006. Titul Ph. D. ovšem není Dr. a píše se za jménem a ne před jménem. To za prvé.

Pan Aly je v současné době zaměstnán jako odborný vědecký pracovník projektu na dohodu o provedení práce za plat 16000 Kč měsíčně – měsíčním paušálem (nikoliv s výkonovým plněním), s určeným místem výkonu práce PEF ČZU, kde má strávit 20 hodin týdně a s proplácením cestovních náhrad – což se při Alyho trvalém pobytu v Egyptě nejspíš zřetelně prodraží… To za druhé. Smlouva, na které je titulován Ing. Shady Aly, PhD., byla vytvořena 2. 4. 2012. První smlouvu o provedení práce dostal v roce 2005, ještě když byl doktorandem. Za co?

3. Otázky, týkající se sporů většiny akademických pracovníků na katedře (14 osob, z toho jeden docent a pět asistentů) s vedoucím katedry prof. Ivanem Vránou, kteří si přejí jeho co nejrychlejší odchod a instalování jiného pracovníka na jeho pozici. Proti této petici vznikla antipetice tří docentů (pouze jeden z nich není v důchodovém věku) a dvou administrativních pracovnic.

• Jakým způsobem naložil Akademický senát se stížnostmi na křivé obvinění doc. Ing. Vojtěcha Merunky prof. Ivanem Vránou, obvinění z porušení pracovní kázně a další verbální spory prof. Vrány s doktorandy, doc. Merunkou, které jsou obsahem podání Ing. Davida Buchtely?
• Jakým způsobem jste na tyto stížnosti (buď samostatné nebo sdružené) reagoval vy jménem Akademického senátu?
• Kdy a s jakým výsledkem tyto stížnosti (či podněty, chete-li) Akademický senát projednával a kolik členů AS mělo názor odlišný od Vámi prezentovaného stanoviska?
• Ví Akademický senát o petici 14 členů akademické obce z 3. 4. 2012, která si stěžovala na postupy prof. Vrány?
• Byla tato petice předmětem jednání?
• S jakým výsledkem?

S odpovědí na tyto otázky počkám na rozhodnutí děkana a zasedání Akademického senátu. To abych neovlivňoval jejich rozhodnutí v této věci. Buďdojde ke smíru a nebo bude podána série žalob. Poškozené vědce zastupuje advokátní kancelář, která už ve věci konala.

Věda v karceru

4. Otázky, týkající se šikanózního nařízení vedoucího katedry prof. Ivana Vrány, přikazujícího doktorandům katedry povinnosti, které nemají oporu ani ve studijním řádu, ani ve vysokoškolském zákoně, a vyhrožující doktorandům vyloučením ze studia za nepodvolení se. O tomto nařízení byl článek „Jak se dělá věda na hnojárně„.

• Na základě jakého právního předpisu, vnitřních předpisů ČZU či fakulty, které schválil Akademický senát, lze nařídit INTERNÍMU doktorandovi osmihodinovou pracovní dobu na určeném místě (Organizační opatření pro zlepšení práce doktorandů KII – autor prof. Ivan Vrána, datum 19. 4. 2012), platnou možná pouze pro zaměstnance, jestliže pozice doktorand není zaměstnáním dle podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce a nařízení vedoucího katedry je v rozporu s platným Studijním a zkušebním řádem ČZU pro studium v doktorských studijních programech?
• Dostal akademický senát podnět ke zrušení tohoto vnitřního předpisu ČZU?
• Prověřil Akademický senát faktické okolnosti právního rámce tohoto „opatření“ (existence platné pracovní smlouvy na pozici „doktorand“, případně její soulad se zákonem o VŠ či zákoníkem práce)?
• Jak s tímto podnětem Akademický senát naložil?

Na tyto otázky děkan Hron v odpovědi přímo nestydatě lhal…

Obsáhlé vysvětlení lži je zejména v části „Sborka a rozborka právního samopalu vz. 2006“ prvního článku „Jak se dělá věda na hnojárně“. Studijní a zkušební řád ČZU v článku 5 o poslušnosti ani pokynech vedoucího katedry nemluví. Ani slůvkem…

Vrana je, jak se ukazuje, katalyzátorem a mozkem systému. Bez katalyzátoru se některé chemické reakce neuskuteční… Hron je dvacet let fasádou, za kterou se vše schová. Havlíček a Tichá jsou systémovými konstruktéry odpovědi na společenskou objednávku kapitalismu bez přívlastků a morálky. Výsledkem je čtveřice, která organizuje život celé fakulty v systému, ovládaném vůní peněz a moči – pardon, moci.

Jiný svět je možný

„Velikán našeho elektrického světa Michael Faraday říkával: „work – finish – publish“. To je dle mého názoru přesné vystižení smyslu odborné publikační činnost, jenže dnes se z tohoto hesla řídí většina lidí na vysokých školách jen tím třetím slovem a důkladná práce, která by měla publikacím předcházet, je v tom nejlepším případě nahrazena počítačovým modelováním nebo spíše simulováním.“, napsal mi s poděkováním za předchozí díly seriálu doc. Ing. Václav Žalud CSc. z FEL ČVUT (*1936). Kdysi dávno Vranův kolega. Pro neelektrotechniky: Michael Faraday byl velikán chemie i fyziky, objevitel elektromagnetické indukce. Žalud, který v roce 1960 vystudoval FEL, zde dodnes přednáší – buňkové mobilní sítě, rádiové sítě ad-hoc a sítě mesh, zabývá se optoelektronickými komunikačními systémy, pozemními i družicovými komunikačními systémy. Celou dobu, po kterou já žiji, on se věnoval výuce a psaní skript pro své studenty (nejstarší, které jsem našel, pocházejí z roku 1964, to mi byl rok) a konstrukci radiových zařízení… Jeho skripta, ohmatané cyklostyly, najdete v leckteré radioamatérské laboratoři a v domácích knihovnách inženýrů. Jím a jeho žáky a kolegy navržená a vyrobená zařízení byla součástí technologických celků rozhlasu i televize, české družice Magion, českých projektů programu Interkosmos, vojenských pojítek a spojovacích systémů, počátků GSM a sítí 3G. Jemu se nikdo neodváží počítat, zda měl nebo neměl nějaké impaktované publikace. Pane docente, Vám patří poděkování a hluboká úcta několika generací inženýrů – za celoživotní skromnou práci…

Štěpán Kotrba: "Jak se dělá věda na hnojárně" - díl 1. ZDE

Pokračování příště

V dubnu 2012 přispělo finančně na Britské listy 252 osob bankovním příkazem celkovou částkou 79 694,45 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v únoru 2012 částkou 8290,77 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30.4. 2012 částku 103 178,69 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní €4,251.63. Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za duben 2012

Zůstatek k 31.3. 2012 ..................................91 029,04 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2010

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009