ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
17.4.2014

Žiju trvale v Irsku už 10 let. Od začátku roku 2009 jsem registrován jako nezaměstnaný. V současnosti dostávám podporu v nezaměstnanosti. V České republice jsem žil do 30. dubna 2004. Od té doby jsem nikdy nebyl kontaktován ani soudem ani policií, žádným způsobem, píše Zdeněk Kutheil.

Minulou sobotu mi sdělila má sestra, která žije v České republice, že ji kontaktovala Policie ČR a přikázala jí, aby mě informovala, že jsem byl v ČR odsouzen do vězení a že musím policii poskytnout svou adresu, jinak na mě bude vydán mezinárodní zatykač.

Téhož dne jsem se telefonicky spojil s Policií ČR a poskytl jsem jim svou irskou adresu a své irské telefonní číslo. Během tohoto telefonního rozhovoru mi Policie ČR sdělila, že jsem byl r. 2012 odsouzen do vězení za "neplacení alimentů za svou dceru". Bylo mi také sděleno, že nemám právo na odvolání, protože rozsudek byl vydán dávno (r. 2012) a že musím přijet do České republiky a hlásit se do vězení.

Mé dceři je nyní 18 let. Platil jsem na ni alimenty během svého života v České republice a platil jsem je i poté, co jsem se přestěhoval do Irska. Než jsem se přestěhoval do Irska, dal jsem vedoucímu své bankovní pobočky v ČR příkaz, aby byly alimenty placeny mé přítelkyni pravidelným platebním příkazem z mého českého účtu. Až do roku 2009 přijímala má přítelkyně tyto platby každý měsíc. Od roku 2009 je přestala přijímat, takže se peníze vracely na můj český účet s tím, že příjemce je nepřijímá. To se děje až do dneška. Platební příkaz je stále funkční a na mém českém účtu je dostatečné množství peněz na placení každoměsíčních alimentů. Mám k dispozici všechny bankovní výpisy jako důkaz.

NIKDY se se mnou nespojila ani policie, ani soudy. NIKDO mě nikdy neinformoval, že proti mně bylo zahájeno soudní řízení za neplacení alimentů. Údajně proto, že neznali mou adresu. Česká republika je ovšem členským státem Evropské unie. Irská republika mi r. 2004 vydala mé Personal Public Service Number (ekvivalent českého rodného čísla) a protože mám po celou dobu svého pobytu v Irské republice platnou adresu trvalého pobytu, kterou znají úřady, policie a soud si měly mou adresu zjistit a informovat mě, že je proti mě zahájeno soudní řízení.

Je mi třiapadesát let a v žádné zemi světa nemám zápis v trestním rejstříku. Tvrdě jsem pracoval déle než 30 let.

Vzhledem k výše uvedeným faktům a vzhledem k tomu, že mě nikdy nekontaktovala Policie ČR ani české soudy, a nikdy jsem nebyl vyslechnut ohledně alimentů pro svou dceru, přestože žiju deset let legálně v Irské republice a mám identifikovatelnou, platnou adresu - je tento případ v souladu s legislativou Evropské unie?

Podle mého názoru porušily Policie ČR a soudu v České republice v tomto případě oficiální lidská práva a v mém případě zničily jeden lidský život.

I have been permanently living in Ireland for 10 years. I have been registered on social welfare since the beginning of 2009. I am currently in receipt of jobseeker's allowance. I lived in the Czech Republic until April 30th 2004. Ever since, I have never been contacted by either court or the police by any means.

This Saturday, my sister living in the CR told me by phone call that she was contacted by the Czech police this Saturday and instructed to contact me to notify me that I was sentenced to jail and that I should therefore contact the police to provide them with my address, otherwise, my sister was told, an international arrest warrant will be issued, says Zdeněk Kutheil.

On the same day I contacted the police in the CR by phone call and told them my Irish address & phone number. During this conversation on Saturday, I was told that I was sentenced in the Czech Republic in the year of 2012 to jail for non paying of child support. I was also told that I have no right to appeal to court decision any more because the verdict was issued a long time ago (2012), and that I have to travel to the CR to enter the jail.

My daughter is now 18 years old, I have been paying child support during my residence in the Czech Republic and continued to pay after I moved to Ireland. Before I moved I instructed my bank manager to apply a permanent standing order to my Czech account. Until ca 2009 my ex girlfriend was collecting the monies every month. Since 2009 she suddenly stopped collecting the monies which were sent to her every month, so that the monies were coming back to my account with a letter from the bank explaining that even if the monies were sent by standing order, the receiver doesn't collect them. That has been happening until today, even though the standing order is still active on the account with sufficient funds to cover the monthly child support payment. I retained all bank statements as a proof.

I have NEVER been contacted by court or the police in terms of the commencement of a trial over child support. Allegedly, because they didn't know residence address. I suppose that because the Czech Republic is a member state of the EU, and I had my PPS number issued by the Republic of Ireland in 2004, and because I always had a valid residence address in Ireland, the court or police should have had to establish my residence address in order to deliver any documentation on my child support.

I am 53 years of age and I have no criminal record in any country. I was hard working for more than 30 years.

Considering the facts that I have never been contacted by any means by the court or police and I have never ever been questioned or notified or told of anything on child support for my daughter - even if I have been legally residing in Ireland for 10 years- always with an identifiable valid address - is the case in line with standard law of the European Union?

I find the above procedure by the court & police of the Czech Republic breeching official human rights and destroying a human life in my case.

Zdenek Kutheil

Co. Kildare

17.4.2014
Ministryně Marksová-Tominová neodpovídá

Reaguji na dopis paní Kunštátové, že mám požádat o změkčení tvrdosti zákona. To jsem již dávno udělal, bez odpovědi. Dovolím si Vás informovat o současné situaci, píše Jan Posolda.

Tento týden jsem obdržel 7ks doporučených dopisů, z toho dva od MPSV, kde mně sdělili, že řízení ve věci průkazu osoby se zdravotním postižením bylo zrušeno a vrací se zpět k dalšímu řízení a druhým se řízení o žádosti o příspěvku na péči přerušuje, až Posudková komise MPSV, detašované pracoviště v Brně, posoudí můj zdravotní stav. Pak bude v řízení pokračovat.

Tak zase budou posuzovat můj zdravotní stav beze mě, v životě mě členové komise neviděli a chtějí posuzovat zdravotní stav. Nestačí jim lékařská zpráva mého ošetřujícího lékaře MUDr. Josefa Zapletala, který můj stav posoudil, že mám nárok na přiznání žádosti o příspěvek na péči třetího stupně.

Jedná se o záměrné průtahy řízení, a tak tyto odpovědné orgány jednají již dva roky.

Od ministryně MPSV jsem na tři dopisy nedostal žádné vyjádření.

Dalším dopisem je elektronický platební rozkaz, který byl vydán be\ předžalobní výzvy a ani nevím k čemu se vztahuje, resp,vím, že ho podává oprávněný Vienna Insurance Group, které jsem již jednu pohledávku platil ve výši cca 2 684Kč.

Dalším je příkaz, abych zaplatil dovolání soudní poplatek, i když jsem žádal z důvodu hmotné nouze o osvobození od soudních poplatků. Navíc neuznávají mé pověření obecním zmocněncem a nařizují zvolit si svým právním zástupcem advokáta.

Je to porušení čl.6 odst.3 písm.c) Úmluvy.

Bohužel jsme v tomto bezprávním státě odkázáni na rozhodnutí jednoho člověka, který si říká soudce, a tím dochází k porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a z důvodu hmotné nouze je tak bráněno postiženému v přístupu k soudu.

Další dopis je exekuční příkaz ve věci, která se projednává již od roku 2002 a to přesto, že již v roce 2008 krajský soud projednácvání zrušil pro neunesení důkazního břemena ze strany soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka, který nyní v poslední době byl zbaven tohoto titulu a jeho případy byly převedny na exekutora Mgr. Marka Jenerála, aniž by žalovaní byli zpraveni usnesením o této skutečnosti, že tento subjekt byl pověřen prováděním exekuce po JUDr. Dědkovi.

Bohužel situace je neřešitelná, tento subjekt byl údajně pověřen vedením exekuce a vina v podstatě leží na nalézacím soudu, který nesprávně posoudil právní stav věci a nesprávně rozhodl, takže exekutor má volné ruce a může se krýt rozhodnutím,i když nesprávným, příslušného soudu. Jedná se o porušení rovnosti před zákonem , o diskriminaci jednoho z účastníků, ale jak jsem již podotkl, žijeme v bezprávním státě.

Deník Blesk nyní rozjíždí nějakou pomoc spolu s ombudsmanem na pomoc postiženým, tak ještě uvažuji, zda nevyužít této příležitosti. Prostě točíme se v začarovaném kruhu, který nemá východisko.

17.4.2014

Nemohu nikam chodit, nemohu telefonovat, jen mám občas přístup k internetu. Víte-li někdo o levném ubytování v Moravské Třebové nebo velmi blízkém okolí, dejte mi vědět prosím. Jestli je zde někdo, kdo by mě mohl asi jednou týdně odvézt k lékaři (z M.T. je to cca 8 km), ozvěte se prosím. Jestli je někdo ochoten poskytnout mi finanční podporu, prosím udělejte to ( přes účet o.s.). Nezachráníte tím jen mě, druhotně pomůžete i zachování činnosti na jedné maličké hvězdárničce.

Píšu zpověď, ale mnohem výstižnější by bylo slovo varování. Jestliže se ocitnete v situaci, která je běžně označována jako domácí násilí (fyzické, sexuální nebo psychické týrání od osoby blízké), vyhledejte okamžitě pomoc. Kde? Toť otázka, píše dagmar.jarosova149@seznam.cz Dagmar Jarošová.

Posuďte sami můj případ. Před čtyřmi roky vygradovalo týrání ze strany mého manžela až k násilí fyzickému. Nejhoršímu zabránil dospělý starší a nezletilý mladší syn doslova v poslední chvíli. Psychické a sexuální bylo na denním pořádku.

Události těsně předcházející tomuto násilí: tou dobou jsem kvůli onemocnění kloubů přišla o práci, nemohla jsem vykonávat ani běžné domácí práce a sex, to bylo něco nemyslitelného.

Abych si nepřipadala jako úplně zbytečný člověk, začala jsem organizovat dobrovolnickou akci, jejímž cílem byla rekonstrukce a znovuobnovení činnosti nedaleké lidové hvězdárničky. Doma byla atmosféra kritická, manžel místo, aby mi byl oporou, jako já kdysi jemu, začal se scházet se svou bývalou láskou. To bych ještě tolerovala, kdyby mi nelhal do očí a jeho chování se nedotýkalo celé rodiny. Jeho matka ho ještě kryla. Spíš z nevědomosti, protože jí také lhal.

Asi po třech měsících mě doslova v minutě poslední zachraňovali na JIPce, diagnóza- rozsáhlá masivní oboustranná plicní embolie. Taková plíživá forma. Přežila jsem bez následků, jen mě čekala asi roční léčba Warfarinem. Asi týden po návratu z nemocnice mě manžel napadl. Kopal do žeber, pak napřáhl ruku s prázdnou lahví a chystal se udeřit mě. V tom mu zabránili synové, které přivolal můj křik.

Volali jsme jeho rodičům, ti si ho odvezli. Já na internetu našla kontakt na nějakou poradnu. Dostalo se mi obecných informací a doporučení nahlásit incident na policii. Tím jsem se stala „udavačkou, lhářkou, hysterkou“ atd. Další napadení asi po týdnu bylo určeno mně, ale odnesl to jen počítač. Policii jsme volali, ale manžel se mezitím vypařil.

Zůstala jsem sama, s mladším synem (starší dokončoval školu a bydlel na internátě). Bez financí, bez možnosti se kamkoliv dopravit.

Tak začalo tříleté období stěhování z místa na místo, vždy na nějakou krátkou dobu. Po roce odloučení došlo k rozvodu na mou žádost (podmínka dalšího poskytování příspěvku ve hmotné nouzi). Ten příspěvek stačil sotva na ubytování. Abychom se synem přežili, musela jsem exmanželovi za jeho finanční podporu poskytovat sexuální služby dle jeho přání. Všechna hrdost musela stranou. Kdykoliv jsem se pokusila navázat nějaký vztah, okamžitě udělal vše, aby mi to znemožnil. To trvá dodnes. Jeho rodiče nemají tušení,že mě neustále nutí, abych zůstala v jeho životě. Obhajují jej a chrání.

Jediný kamarád, který mi pomáhal (J.G.), se kvůli mně ocitl sám málem na ulici. Alespoň se i nadále stará o mou fenku, která už nikdy nemůže být znovu moje. Také moje maminka mi pomáhala,ale už nemá jak.

Po celou dobu pracuji jako dobrovolník pro hvězdárnu Moravská Třebová, rozhodně se necítím jako příživník ujídající zadarmo ze státního chleba.

Současná situace: v lednu letošního roku mi byl přiznán ID II.stupně, dostávám důchod ve výši jen o málo vyšší, než jsem dostávala příspěvek ve hmotné nouzi (celých 4142 Kč). Žiju sama. Jsem asi 7 týdnů po další plicní embólii, tentokrát jsem nebyla v tak hrozném stavu, jako při první. Ovšem budu muset na vyšetření, jestli nejde o nějakou dědičnou poruchu srážlivosti krve. Na Warfarinu asi po zbytek života. Stav hladiny INR nestabilní. K lékaři se dostávám jen, když se mi podaří sehnat někoho, kdo mě odveze, a zaplatím mu benzín. Mám těch neduhů více, hlavně klouby neslouží a jediné léky na bolest, které mohu užívat jsou opiáty. Ty jsou návykové, tak zatím odmítám. Stejně mi od bolesti moc nepomáhají. Jsem nedoslýchavá a trpím tinitem, štítná žláza nefunguje , jak má, samozřejmě se to hluboce odráží na psychice.

Od návratu z nemocnice nemám kde bydlet. Zkoušela jsem inzeráty, prosila jsem exmanžela, ať mi pomůže. Jen sliby. Já totiž odmítám plnit jeho podmínku poskytování sexu za každou pomoc. O pomoci státu si můžu nechat jen zdát.

Stal se ze mě v mých 42 letech bezdomovec, pracující na zkrácený úvazek pro hvězdárnu. Zbytek práce, která je potřeba pro provoz, dělám dobrovolnickou formou. Jde především o program pro děti, o jejich vzdělávání. Založila jsem i o.s. na podporu hvězdárny. Pokud svoji činnost na hvězdárně ukončím, padne znovu i hvězdárna. Jenže tím by se moje situace stejně nezlepšila.

Možná píšu nesouvisle, rozhodně však za svými slovy stojím.

Moje varování a doporučení zároveň:

jste-li oběť domácího násilí, navíc ve věku po třicítce a zbytek vaší rodiny má svých problémů nad hlavu, zapomeňte na rady krizových center a policistů. To pomůže jen v opravdu krajních případech, kdy oběť končí těžkým ublížením na zdraví nebo smrtí. Jediná platná rady je mluvit o tom. Násilníci se za svoje chování stydí, nechtějí ho přiznat. Možná neskončíte jako já – žebráním o pomoc. A já o pomoc prosím zde, nemám se už kam jinam obrátit.

Nemohu nikam chodit, nemohu telefonovat, jen mám občas přístup k internetu. Víte-li někdo o levném ubytování v Moravské Třebové nebo velmi blízkém okolí, dejte mi vědět prosím. Jestli je zde někdo, kdo by mě mohl asi jednou týdně odvézt k lékaři (z M.T. je to cca 8 km), ozvěte se prosím. Jestli je někdo ochoten poskytnout mi finanční podporu, prosím udělejte to (přes účet o.s.). Nezachráníte tím jen mě, druhotně pomůžete i zachování činnosti na jedné maličké hvězdárničce.

17.4.2014

Empatie žádná.

Pozoruhodná korespondence.

Drasticky zjevně na mnoho občanů v České republice působí náhlé výroční vyúčtování spotřeby energií, které jim přinese neočekávaný, nezvládnutelný výdaj, a energetické společnosti v ČR neposkytují možnost náhlý nedoplatek splácet postupně. Nemělo by být zákonně ošetřeno tak, jako v jiných zemích, aby byla možnost splátkového kalendáře pro energetické firmy povinností? Jinými slovy, tak, jak je tomu třeba ve Velké Británii: Pokud zákazník pravidelně platí nějakou částku, energetická firma mu nesmí vypnout dodávku energií. Co na to poslanci? Nemají jednat v zájmu občanů? (JČ)

V zemích, jako je Velká Británie, nesmějí podle zákona energetické firmy vypínat energie osobám nemajetným, nemocným, invalidním a důchodcům. V České republice si zjevně smějí dělat, co se jim zachce.

Pokud by čtenáři chtěli postižené občance finančně pomoci, její bankovní účet je tento: 2194115103/0800. Suplovali by tím ovšem znovu neefektivnost českého státu, že? Tentokrát za to odpovídá paní Marksová-Tominová.


Od: pohledavky@eon.cz
Komu:
Datum: 14. 4. 2014 7:44:54
Předmět: RE: zakaznik 5651125888 Marie Sekaninová

Vážená paní Sekaninová ,

k dnešnímu dni evidujeme pod variabilním symbolem 6361124074 nedoplatek ve výši 22.014 Kč. Jedná se o zálohové platby za měsíc leden - únor 2014 a dále o vyúčtování ze dne 19.12.2013.

Z důvodu výše uvedeného nedoplatku, byla na Vašem odběrném místa, zadána servisní zakázka na přerušení dodávky elektrické energie.

Pokud bude dodávka elektrické energie přerušena, pro opětovné připojení je třeba doplatit částku ve výši 23.514 Kč, tj. včetně poplatku za opětovné připojení ve výši 1500 Kč.

Částku, prosím, uhraďte na číslo účtu 3299933/0300, pod výše uvedeným variabilním symbolem.

Kopii dokladu o úhradě nám, prosím, zašlete faxem na číslo 545 142 503 nebo e-mailem na pohledavky@eon.cz.

Rádi bychom Vás upozornili, že příkaz k úhradě pro nás není platným dokladem o provedené platbě. Prokazatelným dokladem o úhradě je ústřižek složenky, výpis z účtu nebo doklad o vkladu hotovosti v bance.

Děkujeme a přejeme Vám pěkný den.

S pozdravem/with kind regards

Jitka Křížová
Management pohledávek HZ
E.ON Česká republika, s.r.o.
T +420-840 111 222
pohledavky@eon.cz(mailto:pohledavky@eon.cz)
www.eon.cz

---------- Původní zpráva ----------
Předmět: zakaznik 5651125888
posílám doklad o platbě s 11.4 dále přikládám výplatní pásku a rozhodnutí ze sociálky. Dále vás uctivě žádám o shovívavost. Vím, že mi nemůžete dát další kalendář, ale jsem schopen vam to opravdu po 4 tisicich splácet. Každou platbu vám odešlu doklad. Další platbu byh provedl kolem 20.4., to by měli dojít peníze z tej sociálky.

---------- Původní zpráva ----------
Od:
Komu: pohledavky@eon.cz
Datum: 11. 4. 2014 6:29:04
Předmět:
zakaznik 5651125888
"dneska mám výplatu . peníze odešlu odpoledne složenku oskenuji a pošlu meilem

---------- Původní zpráva ----------
Od: pohledavky@eon.cz
Komu:
Datum: 9. 4. 2014 10:48:13
Předmět:zakaznik 5651125888

Vážená paní Sekaninová,
k dnešnímu dni evidujeme dlužnou částku 22.014Kč, která se skládá z neuhrazené faktury 12/13 a dvou měsíčních záloh 2,3/14 ve výši 2.000Kč. Tato pohledávka je již v systému určena na odpojení.
Je nutné ihned uhradit celou dlužnou částku a zaslat nám doklad o úhradě na fax.č.545 142 503 nebo na e.mail pohledavky@eon.cz (mailto:pohledavky@eon.cz). Pokud dojde k uhradě, k přerušení dodávky el. energie nedojde.
S pozdravem/with kind regards
Hana Guthová
Management pohledávek HZ
E.ON Česká republika, s.r.o.
T +420-840 111 222
pohledavky@eon.cz(mailto:pohledavky@eon.cz)
www.eon.cz

Od:
Přijato: 09.04.2014 08:49:55
Komu: pohledavky@eon.cz
Předmět: zakaznik 5651125888
" dobry den v patek jsem schopna poslat 2000 a pristi tyden take muze to prosim takto byt?

-------- Původní zpráva --------
Od:
Datum: 7.4.2014
Předmět: Re: RE: zakaznik 5651125888
Vazena pani je mi to lito ale nemohla jsem to ovlivnit, nebot pul splatky posilala socialka a i kdyz jsem to urgovala, tak to neposlali vcas, prave proto vas prosim o vyjimku v mem pripade. Prosim o prominuti je mi to opravdu lito,dejte mi prosim jeste sanci.

17.4.2014

List Nězavisimaja gazeta informoval, že separatistický region Podněstří odtržený od Moldávie požádal o vstup do Ruské federace podle "krymského scénáře". Dle redakce se tak stalo v koordinaci s Kremlem. Úřady v Tiraspolu přitom hovoří o údajné hrozbě ze strany moldavských úřadů.

Nejvyšší sovět Podněstří se obrátil na ruského prezidenta s prosbou uznat nezávislost regionu a následně jej přijmout do Ruské federace. Kopii žádosti Tiraspol odeslal OSN a OBSE. Podle poslance Dmitrije Sojina byl tento krok dohodnut s Moskvou.

Rumunský prezident Traian Basescu obvinil Rusko, že hodlá připojit Podněstří a rozšířit své hranice "do ústí Dunaje". A moldavský premiér Jurie Lianke označil žádost Podněstří přímou výzvou adresovanou své zemi.

Znepokojení v této souvislosti vyjádřili představitelé NATO, USA a EU.

Ukrajinská média tvrdí, že do Podněstří přes letiště v Kišiněvě přicházejí "ruští vojáci v civilu". Podle zástupce moldavské organizace Antimafia Sergia Mocana v období o něco delším než měsíc takto do země přicestovalo nejméně 750 ruských vojáků a přijíždějí další. Jejich cílem je podle Mocana destabilizace a účast v nastávajícím ruském útoku na ukrajinskou Oděsu.

Ruské zdroje tvrdí, že neexistují žádné důkazy pro tvrzení o přítomnosti ruských vojáků v Podněstří.

Zdroj v ruštině: ZDE

17.4.2014

Už několik týdnů pozoruju opakování trendu z české prezidentské volby. Není sice tak silný, ale je tu zase zpátky. Je to ideologizace, polarizace a schematizace mediální a veřejné debaty ohledně ukrajinské krize. Mluvit o schematizaci, znamená často schematizovat, takže tomu asi neuniknu sama, ale alespoň ve velmi hrubých obrysech jako pokus:

Ukrajinská krize v českém prostředí odráží české problémy a je nutně "domestikována". Jako vždy se ale i v ní mluví na prvním místě v ideologických pojmech, ale neřeší se pragmaticky konkrétní problémy, které pro Česko z krize vyplývají. K nim patří otázka, jak stavět českou zahraniční politiku v Evropě a ve vztahu k Rusku, zvážení pro a proti tvrdého protiruského postoje a možných důsledků dlouhodobé konfrontace EU, USA versus Rusko pro náš region a vůbec přemýšlení o tom, jak do budoucna předcházet podobným krizím v EU a v Evropě. Do této podmnožiny patří i analýza toho, jak k dané situaci došlo, kde vznikaly chyby a třecí plochy a co konkrétního z toho vyplývá pro naší zemi.

Český pohled je sice provinční a sebestředný (Krym jako Mnichov, jako rok 1968, my jako další terč ruské agrese), ale nikoliv v pozitivním slova smyslu. Takový pozitivní pohled zahrnuje sebekritické ocenění našich možností, naší reálné pozice v dnešní Evropě i geopoliticky ve vztahu k Rusku. Jinak řečeno, rozvahu nad tím, co chceme a co můžeme.

Namísto toho se ale volí "diskuze" o něčem úplně jiném. Místo strategie a analýzy postavené na faktech a znalostech vládne téměř všude ideologie a hysterie, která se topí v morálních odsudcích, dvojím metru, černo-bílé zkratkovitosti, vyvolávání strachu a vykreslování Ruska jako nepřítele. Disproporčnost protiruské hysterie má potom za následek posilování podpory Rusku nikoliv nutně z pocitu ideologické blízkosti (i když i ten je někde patrný a není výjimkou), ale z pocitu nespravedlnosti, falše a pokrytectví, které čím dál tím více unavují víc a víc lidí.

Diskuze ve smyslu mluvení o Ukrajině má frekventovaně formu polarizujících schémat, která se točí v kruhu kolem vypočítávání prohřešků Ruska vůči prohřeškům USA a která většinou skončí zjištěním, že velmoci se prostě chovají podle svých vlastních pravidel hry, která potom vnucují jiným. Tehdy a nebo právě proto vstupuje do hry "demokratický argument", který zřejmě pomáhá zahnat potenciální morální paniku vyvolanou takovým zjištěním. Nastupuje explicitně nebo implicitně přijaté schéma: Rusko není demokratické a nedělá svojí politiku z demokratických důvodů versus Amerika je demokratická země a má demokratické ambice pro svět. Fakt, že demokratická Amerika se v posledních sto letech nedemokraticky vměšovala do politického vývoje jiných zemí a podporovala zcela nedemokratické režimy, je "omluven" tím, že cíle Ameriky jsou přece demokratické a sama země je také demokracie. Roli hraje i to, že ČR nikdy takové americké "demokratické" vměšování nezažila. Naopak existence SSSR jako přímého předchůdce Ruska mluví jednoznačně a zcela proti němu. V zemi ovládané po víc než dvacet let diskurzem totalitarismu a antikomunismu, které předcházela negativní zkušenost se SSSR, je takové schéma lehce akceptovatelné.

Zahraniční politika je povýšena na otázku kvality politického režimu země, která jí dělá, popřípadě na otázku oficiální rétoriky dané země, kde se někteří tváří, že krásně znějící proklamace mají reálný základ. Rusko je tak samozřejmě degradováno na "nedemokratickou zemi", čímž dochází automaticky k delegitimizaci jeho veškeré zahraniční politiky a zájmů, které prosazuje. Jakýkoliv jeho krok je tím pádem vnímán a prezentován negativně a potenciálně nebezpečně, se zlými úmysly. Někdy jsou jeho motivace a kroky shrnuty dokonce do primitvního hodnocení jako "šílený".

Převládá tlak na to, že veškeré dění kolem Ukrajiny musí mít ten správný morálně zabarvený "pro-demokratický" rámec výkladu. Cokoliv mimo povinné odsouzení Ruska jako "okupanta" a "agresora" se automaticky přeloží a převede do režimu podporovatele Putinova Ruska a obdivovatele nedemokratického režimu. Tento trend je patrný napravo i nalevo a konkrétně a zjednodušeně se projevuje asi takto:



Kritika Ruska (i dílčí) => podpora USA a EU
Kritika kyjevské vlády (i dílčí) => podpora Ruska
Podpora USA a EU (dílčí) => kritika Ruska
Podpora kyjevské vlády (i dílčí) => kritika Ruska atp.
Podpora Ukrajiny => ? (de facto neexistuje bez obou stran sporu)

V některých případech je tlak této schématizace zvláště velký u dílčí kritiky nějakého konkrétního kroku. Někde je dílčí kritika pojata jako obecný soud zapadající zase do vládnoucího schématu, takže vlastně jakákoliv informace nebo hodnocení je násilně zařazeno do jednoho ze dvou táborů. Další poměrně problematické je mediální (i jiné) přejímání v podstatě propagandistickým pojmů jedné a nebo druhé strany a jejich "normalizace" bez bližšího vysvětlení a odstupu.

Týká se to například pojmů jako "antiteroristický", "terorista" nebo naopak "banderovec" a "fašista".

V tomto případě je chyba na prvním místě u médií, která takové pojmy přejímají a často k nim nezaujmou žádný odstup. To souvisí i s absencí pluralitní analyticko-vysvětlující dimenze a její přijetí jako součást demokratické diskuze. Hledání odpovědí a diskuze o různých scénářích, akcent na rozdílní problémy a jejich problematizace nejen, že často chybí, ale pokud se náhodou objeví, riskuje, že bude zase zazděn do černobílého schématu. Jinak řečeno, očekávají se silná slova a jasné pozice, nic co by bylo příliš matoucí, složité nebo ambivalentní.

Zdá se tedy, že tu hrají klíčovou roli vztahy k USA a EU jako východisko, odkud se odvíjí sekundárně tento vztah k Rusku a jeho dnešní politice na Ukrajině. Není to ale zcela tak, že by se dalo rozdělovat na levici-eurooptimistikou a pravici-euroskeptickou. Mnohem silnější se mi zdá kritická nebo pozitivní vazba na USA a na NATO. Tím se vlastně etabluje znovu studenoválečnické myšlení jako ideologické soupeření mezi dvěma alternativami.

Rozdíl je v tom, že Rusko dnes není (a ani se tak nechápe) žádná alternativa v oblasti politického a socioekonomického uspořádání a v mnohém představuje protiklad levicovým i liberálním představám a politice.

Rusko mnohem víc než cokoliv dnes představuje svodidlo nespokojenosti a pochybností, rostoucí frustace s politiky EU a jejího směřování, s domácí demokracii, bezpochyby hlavně s politikou USA ve světě a v neposlední řadě s chabou prací médií a stavem médiálního prostoru. To všechno ale zatemňuje reálný stav a možnosti Putinova Ruska, které není z mnoha důvodů alternativou k současným problémům. Naopak je jejich nedílnou součástí.

17.4.2014

Česká televize vysílá občas i něco jiného, než ideologicky obarvené zpravodajství. V pondělí 15. 4. zařadila – dokonce v hlavním vysílacím čase – do vysílání svého druhého programu tři roky starý dokument Banderovci, který se zpožděním korigoval u řady diváků pohled na problematiku vypjatého nacionalismu na Ukrajině. Je těžko pochopitelné, že cenný a rozhodně nečernobílý materiál nebyl odvysílán před několika týdny, kdy se české veřejné mínění ve vztahu k událostem v Kyjevě vytvářelo.

Shodou okolností přinesly BL ve stejný den odkaz na záznam debaty mezi exposlancem ČSSD a současným starostou Vysokého Mýta Miroslavem Souškem a ukrajinským podnikatelem Alexandrem Barabanovem, žijícím v Česku. Pan Barabanov se v něm na adresu svých krajanů ze západní části vlastní země vyjadřoval bohužel se značným despektem, beze snahy přihlédnout k tomu, čemu byli lidé na západní Ukrajině po celá desetiletí, zejména za vlády Stalina a Beriji vystaveni, jak byla jejich vlast devastována, tomu, že prakticky v každé rodině byly oběti vražd a nelidských zločinů ze strany sovětských, potažmo převážně ruských represivních složek.

V situaci, kdy šlo o přežití národa Bandera a spol. fakt těchto zločinů projektovali do nenávisti ke všem cizincům, především k Rusům, Polákům a Židům. Desetiletí utrpení a bezvýchodnosti musely v celé západoukrajinské společnosti zanechat nesmazatelné stopy, které jsou zřetelné i v nejmladší generaci. Každý národ touží po svobodě, důstojném životě, chce mít své věci ve svých rukou. Nepřijatelná cesta, kterou k tomu Banderovi stoupenci zvolili, znamenala nové zločiny. Lze jim do jisté míry rozumět, nelze je akceptovat. V situaci, kdy je velká část ukrajinské společnosti existenčně opět ohrožena, není vypjatý nacionalismus až fašismus, který vidí jediné řešení v etnickém vyčištění země a pomoci idealizovaného Západu, cestou ke svobodě a nezávislosti, ale do ještě většího pekla.

Neštěstím je, že prozatímní vláda v Kyjevě neusiluje o národní smíření, nový začátek, reflexi utrpení nejen jedné, ale i druhé části národa, která byla stalinismem postižena jen na jiný způsob. Místo toho, aby měl východ Ukrajiny v přechodné vládě zastoupení přiměřené svému významu pro celou zemi, jsou v ní exponenti krajní pravice, jichž je Bandera ikonou. Jaceňuk neprojevil minulý týden v Doněcku potřebu setkat se s názorovými oponenty. Místo dialogu a snahy zmírnit napětí přistupuje jeho „vláda“ ke konfrontaci.

Kyjev v Doněcku ztrácí poslední zbytky moci, na proruský břeh přecházejí celé policejní oddíly, místní autority a nejnověji mladí vojáci, kteří měli potlačit „separatisty“. Kyjev na to reaguje odvoláváním „zrádců“ a hrozbami. Mimochodem kdo je může nahradit „lépe“, než odhodlaný Pravý sektor s Banderovým praporem?

Rozumný politik by v této situaci chtěl zachránit co se dá, snažil by se především udržet zemi pohromadě. Kyjevská „vláda sebevrahů“ opojená vítězstvím na Majdanu, ale žila v domnění, že ovládne celou zemi. Část „revolucionářů“ by možná ráda střízlivě couvla, ale moc prostoru k tomu nemá. Problémem jsou Banderovi dědici, kteří budou nejspíš raději do svých spoluobčanů střílet, než aby přistoupili na rozum a kompromis. Slabá administrativa v Kyjevě je s nimi spojena pupeční šňůrou pomoci i účasti a musela by popřít sama sebe, aby se s nimi mohla vypořádat.

Putin na východě Ukrajiny přes přání Západu vojensky nejspíš nezasáhne, protože mu stačí sledovat situaci a čekat, až se Ukrajina sesype. Ze stejného důvodu je nutno brát s rezervou zprávy o ruských „špionech“, které lze podezřívat ze snahy utužit nenávist vůči „Moskalům“. Jistěže samopaly v rukou povstalců, spíše však ruských nacionalistů, nejsou žádnými vintovkami z druhé světové, ale sklady zbraní tajné služby SBU bílil už Pravý sektor. Spontánnost akcí v několika městech v oblasti lze zpochybňovat, ale přinejmenším zčásti ne vyloučit. Hlavní scénář nicméně nepíše amatér, účast tajných služeb na této (ale i na druhé straně) je zjevná.

Česká média většinou zastávají otevřeně protiruské postoje, málokdy se pokusí je vyvážit. Jednou z mála výjimek je rozhovor s běloruskou azylantkou a šéfredaktorkou ruského týdeníkuPražský telegraf Natálií Sudliankovou, který přinesl server Aktuálně.cz. Sudlianková v něm potvrzuje to, co je nezávislým pozorovatelům zřejmé: ruská menšina se cítí být na Ukrajině zbavována svého jazyka, kulturního prostředí i historie. Vnímá nepřátelství, které je ve veřejném prostoru i oficiální politice popřevratové vlády zjevné. Vágním slibům nové administrativy nevěří, chce referendum, chce plnoprávně zasáhnout do diskuze o ústavních změnách. Nejde jí ani tolik o odtržení od Ukrajiny, jako o plnou občanskou emancipaci a spoluúčast na tvorbě ukrajinské politiky, již si pro sebe uzurpují vítězové z Majdanu. Jako řešení vidí podobně jako mnozí jiní federaci, které „úřadující prezident“ Turčynov říká „trhání Ukrajiny na kusy“ a bojuje proti ní „uvážlivým“ nasazením armády.

Skličující je v této souvislosti politika EU, která o všech výše uvedených souvislostech nemůže nevědět, ale ve vleku USA podporuje jen jednu stranu. Nejde jí o prospěch Ukrajiny a Ukrajinců, ale o geopolitický zisk. Paradoxní je, že sama nezíská nic jiného, než obrovskou chudou zemi na východě, již by musela dlouhodobě sanovat. Členské země vědí, že na to prostě nemají. Všechno, čeho se EU za její politiku dostane, je pochvala od zastydlých rusofobů či amerických neocons.

Skutečné řešení je přitom nasnadě – dialog vzájemně si naslouchajících, spolupráce mezi EU a Ruskem na základě oboustranného respektu. Výsledkem by mohlo být postupné zlepšování situace Ukrajiny a jejích občanů, souběžně ovšem i likvidace nacionalistické munice. Proč a komu tahle myšlenka nevoní? NATO místo toho vede zatím jen informační válku, haraší zbraněmi, chce zvyšovat výdaje na zbrojení.

Kdo jiný ale z toho může mít prospěch než ten, kdo na tom chce vydělat?

17.4.2014
Polská umělecká skupina "Trpaslíci" čelí žalobě za rouhání kvůli "neuctivému" obrazu Jana Pavla II

Umělecká skupina "Trpaslíci" má být v Polsku postavena před soud za rouhání. Vytvořila totiž ironické plátno nazvané Bitva u Grunwaldu/Loď pitomců, na němž jsou zobrazeny současné polské osobnosti "v mezinárodním kontextu".

Na obraze - v levém dolním rohu - je zobrazen šéf kontroverzní pravicové katolické rozhlasové stanice Radio Maryja Tadeusz Rydzyk jako prase, které kojí bývalého polského papeže Jana Pavla II.

Skupinu "Trpaslíci") žaluje Ryszard Nowak z "Celopolského výboru proti sektám a násilí". V minulosti žaloval za rouhání různé polské hudebníky (včetně pophvězdy Doda). Vyjádřil se, že tento obraz "uráží náboženské city milionů lidí" a uráží také Otce Rydzyka a mrtvého papeže. "Trpaslíci" reagovali, že ti, kdo něco namítají proti jejich obrazu, by "měli vědět, že by se realismus neměl plést se science-fiction". Vydali toto prohlášení:

"Litujeme, že úroveň umělecké výchovy je tak nízká v organizacích, jako je "Celopolský výbor proti sektám a násilí", které by měly být místem inteligence v naší zemi. Tito lidé by měli vědět, že nelze plést realitu se science-fiction.

Obraz "Bitva u Grunwaldu/Loď pitomců" je jen fiktivní umělecké dílo. Obraz je lehké a přístupné dílo, které zobrazuje události a postavy ze současné polské historie v mezinárodním kontextu. Jsou to jen kreslené vtipy se smyslem pro humor, v žánru "South Parku". Poslání díla je naprosto pozitivní, bez úmyslu urážet. Jsou to jen naše polské zvyky, které způsobují, že vidíme ve všem ďábla a zlo."

Podrobnosti v angličtině ZDEZDE

17.4.2014

Jan Čulík znamenitě referuje o knize Jamese Krapfla, Revolution with a human face. Politics, Culture and Community in Czechoslovakia, 1989-1992. Zdá se, že to je poprvé, kdy je správně pochopena zásadní odlišnost Občanského fóra rostoucího jako výraz stavu společnosti a Občanského fóra, které potřebovaly „elity“ pro mocenské záměry.

Obě Občanská fóra existovala paralelně již od listopadu, ale my, kteří jsme organizovali občanské politické hnutí Občanské fórum jako něco zásadně odlišného od rigidní mocenské struktury KSČ, jsme dost nechápali, že by někdo chtěl pokračovat starým stranickým stylem. Takže od „elit“ jsme převzali jen název „Občanské fórum“ a volně jsme tvořili to, co bylo reakcí na předchozí dlouhodobé vyloučení občanů ze hry.

Nebylo to úplně všude. Tak třeba na okrese Nymburk působil železný thatcherovec Hynek Fajmon v tvrdém stranickém stylu a bylo pár míst, kde se příležitosti chopili překabátění komunisté a pracovali tak, jak uměli.

Zakládal jsem OF v obci, pomáhal na celém okrese a v Praze na Jižním městě a pracoval v kraji a jako jeho volený zástupce v Radě KCOF (Koordinačního centra Občanského fóra). Pracoval jsem na Stanovách OF a spolupořádal Sněmy OF. Přišel jsem do styku s mnoha lidmi na všech úrovních OF a mohu potvrdit, že to, co se dá vyčíst z komentáře Jana Čulíka, je pravdivé ve všech směrech. Na jedné straně zde bylo lidové OF, koncipované jako služba občanům, na druhé straně byl zájem „elit“, mít své místo v hierarchické mocenské struktuře.

KCOF a jeho Rada (nejvyšší orgán OF) sídlily ve Špalíčku – mezi Národní třídou a Václavským náměstím. Lidé z KCOF a někteří z šestnáctičlenné Rady tvrdě pracovali. Disidentská „elita“ zde téměř nebyla vidět, žila jinde. Ta dvojkolejnost byla více než zřejmá, ale podařilo se nám schválit docela dobré Stanovy OF, a tak jsme doufali, že se kolem nich všechno spojí, stačilo je dodržovat.

Mezitím Václav Klaus objížděl okresy a vysvětloval placeným „manažerům“, jak dobře na tom budou, až on udělá z OF pevnou stranu.

Byli to najmutí nevolení lidé, ale okresy je v rozporu se stanovami posílaly na Sněmy do Prahy jako delegáty, protože Sněmy byly časté (více než jeden za měsíc) a volené, normálně zaměstnané zástupce okresů ježdění unavovalo.

Tak se stalo, že byl překvapivě předsedou OF zvolen Klaus a okamžitě přikročil k jeho likvidaci. Skoncoval s demokracií i Stanovami, zmocnil se aparátu i majetku OF a měl hotovou ODS.

Marně jsme zorganizovali Černošickou výzvu za zachování OF. Klaus ovládl Havla a Rychetského a z lánských jednání vyloučili delegaci Výzvy, podporovanou 21 poslanci ČNR. Tím bylo zahubeno původní lidové OF a z OF „elit“ se stala klasická strana ODS, disidentskou „elitou“ požadovaný mocenský nástroj. Již tenkrát se media hned postavila za vítěze a tak se lidé ani nedozvěděli, co vlastně se stalo. Skončily naděje a začal se naplňovat neblahý osud republiky.

Autor se pokusil navázat na odkaz původního OF zformováním hnutí Demokraté 92 a později se spolupracovníky navrhl způsob skutečné účasti občanů v politice. Viz Občanské politické hnutí SPOJENÍ 12, www.spojeni.org

16.4.2014
Ukrajinští vojáci "odrazili dva útoky" v Mariupolu

Ukrajinská agentura Informační odpor hlásí dva útoky separatistů na pozice ukrajinských ozbrojených sil v Mariupolu, půlmilionovém městě v Doněcké oblasti na pobřeží Azovského moře. Ozbrojenci použili střelné zbraně a Molotovovy koktejly. Dvanáct vojáků bylo zraněno.

Příslušníci pozemních sil ukrajinské armády útoky s použitím zbraní odrazili.

Zdroj v ruštině: ZDE

16.4.2014

Je zaujímavé, do akého rámca sa počas krízy na Ukrajine podarilo umiestniť český verejný politický diskurz, pokiaľ ide o názory vo vzťahu k Rusku a Rusom.

Krajne oficiálny pól korešponduje s názorom jednej nemenovanej českej univerzity. Podľa nej by nemalo byť umožnené študovať na českej univerzite ruským poslucháčom. Jednoducho preto, lebo sú Rusi a ruská vláda si teraz nerozumie s vládami niektorých západných štátov. Z pohľadu tohto názoru je zrejme iba „logické“, že sankcionovaním študentov z Ruska si univerzita plní svoj záväzok sťažovať život tejto, asi už „nepriateľskej“ krajine.

Na druhom póle škály oficiálne ešte ako-tak prijateľných názorov sa nachádza mienka Karla Dolejšího z Britských listov. Podľa neho nie je celkom v poriadku, ak sa politické nezhody medzi vládami riešia na študentoch. Zároveň však uznáva, že nie je nič divného na tom, ak by ich najprv mala preveriť kontrarozviedka. Či náhodou nie sú agenti Moskvy ktorá by ich činnosť mohla takto maskovať. Ako prízvukuje, môže ísť predsa o Rusa, ktorý je voči ruskej vláde kritický, teda má podobný názor ako vlády niektorých západných štátov. Tento politický názor zrejme súvisí s možnosťou Rusa študovať v Čechách, inak neviem, prečo ho Dolejší v danom kontexte spomína. Neuvádza však, či to má zistiť spomínaná kontrarozviedka, alebo bude stačiť vyplniť dotazník a dať čestné prehlásenie.

Ak by sme sa dôsledne držali logiky Karla Dolejšího, no postupovali politicky nestranne, tak popri študentoch s ruským štátnym občianstvom je tu viacero ďalších kandidátov z radov zahraničných študentov, ktorých by mala preverovať kontrarozviedka. Na čele s tými, ktorí majú občianstvo nášho aktuálneho najväčšieho spojenca a ochrancu. Je to i americká tajná služba, u ktorej sa opakovane preukázalo využívanie novinárov, študentov, alebo dokonca i akademikov pre spravodajské účely.

Pritom paradoxne, ako uviedli viacerí americkí predstavitelia spravodajskej sféry, určité aktivity ktoré prv táto služba vykonávala pokútnym spôsobom, od 90. rokov 20. storočia na území niektorých štátov realizujú legálne a so súhlasom im naklonených politických režimov, organizácie tamojšej oficiálnej občianskej spoločnosti, financované z amerického štátneho rozpočtu. Predstava, že by slovenský alebo český mediálny a politický priestor „okupovali“ deklarované občianske združenia a think-tanky financované Moskvou, sa však javí ako blud. Tým viac, predstava, že by boli organizačne a personálne poprepájané s hlavnými médiami a establišmentovými stranami. Musíme mať preto jasný názor na to, kto je ten „dobrý“ a kto ten „zlý“, aby sme v takýchto podmienkach vedeli zúžiť hrozbu ideologickej či inej diverzie na jeden štát, prípadne na jednu svetovú stranu. A začať preverovať politickú spoľahlivosť vybranej skupiny zahraničných študentov. Podľa možností kontrarozviedkou.

Ťažko povedať, či je pre zahraničného študenta lákavejšia predstava zamedzenia vstupu na vysokú školu, alebo previerok zo strany kontrarozviedky. Avšak asi je z jeho pohľadu lepšie krajinu s takto vymedzenými mantinelmi politického diskurzu, obísť zďaleka.

17.4.2014

"Podrobí se tomu všemu evropští politikové, nebo se probudí? Instituce v Bruselu nebyly nikdy tak důležité jako nyní."

Mathias Döpfner, generální ředitel německé mediální skupiny Axel Springer, největšího vydavatele novin v Evropě, obvinil firmu Google, že zneužívá svého monopolního postavení v digitální ekonomice, že diskriminuje konkurence a buduje "superstát".

V otevřeném dopise Ericu Schmidtovi, šéfovi firmy Google, který vyšel ve středu v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, konstatuje Mathias Döpfner, že firma Google provozuje takový podnikatelský model, který by "byl v kruzích s horší pověstí charakterizován jako ochranářské podvádění". Firma Google totiž v hierarchii výsledků vyhledávání "diskriminuje konkurenci". Motto firmy Google je "pokud nechcete, abychom vás zničili, musíte nám platit".

Mathias Döpfner, jehož nakladatelství vydává nejprodávanější deník v Evropě, bulvární list Bild, stejně jako středopravicový deník Die Welt, přiznal, že jeho vlastní firma je na firmě Google naprosto závislá, "což mě a další vydavatele děsí".

"Zaměstnanci firmy Google jsou vůči nám vždycky velmi přátelští, ale nekomunikujeme spolu za rovných podmínek. Jak bychom mohli? Google nás nepotřebuje. Ale my potřebujeme Google."

Döpfner argumentuje, že u mnoha evropských občanů došlo "k podstatné změně názorů" ohledně firmy Google od té doby, co Edward Snowden loni odhalil, že existují "těsné styky mezi velkými americkými poskytovateli internetových služeb a americkými výzvědnými službami".

"Nikdo neví tolik o svých zákaznících jako Google. I vaše soukromé a podnikatelské emaily si všechny čte firma Google a analyzuje je, když to potřebuje," napsal Döpfner. Charakterizoval názor, který připsal jak Schmidtovi a Marku Zuckerbergovi od Facebooku v reakci na odhalení o špehování prostřednictvím americké NSA, že "když nemáte co skrývat, nemáte se čeho bát," jako znepokojující.

"Je to mentální postoj a názor na svět, který je typický pro totalitní režimy, nikoliv pro svobodné společnosti. Něco takového by klidně mohl říci ředitel Stasi nebo jiné tajné služby v diktatuře. Podrobí se tomu všemu evropští politikové, nebo se probudí? Instituce v Bruselu nebyly nikdy tak důležité jako nyní," zdůraznil.

Podrobnosti v angličtině ZDE

15.4.2014

Firma Google potvrdila na svých stránkách, že součástí podmínek používání gmailu je, že "automatické systémy analyzují obsah vašich emailů". Firma nyní ve zveřejněných podmínkách otevřeně potvrzuje, že obsah všech příchozích i odchozích mailů na gmail je automaticky analyzován. To se stalo terčem kritiky od organizací, hájící soukromí uživatelů (argumentují, že když pošlete dopis tradiční poštou, pošta si ho neotevře a nepřečte!) a soudních sporů ze školského sektoru.

Jim Killock, ředitel organizace Open Rights Group, požaduje, aby měli uživatelé gmailu právo automatické čtení své emailové pošty vypnout.

Firma Google shromažďuje informace z emailů uživatelů gmailu, spojuje je s informacemi, které získává z profilu vyhledávání každého uživatele a z historie sledování videí na YouTube každého uživatele. Tím se snaží umísťovat v prohlížeči uživatele cílenou reklamu.

Tato praxe firmy Google pravděpodobně porušuje americký zákon FERPA, Family Educational Rights and Privacy Act, což je hlavní americký zákon, který ochraňuje školské záznamy studentů. V Kalifornii je firma Google v souvislosti s tímto zákonem terčem žaloby.

"Skutečně nebezpečnou praxí firmy Google je shromažďování informací v Analytics, cookies v rámci reklamy a vytváření individuálních profilů jednotlivých uživatelů," varoval Killock.

"Měli bychom být znepokojeni množství informací, které firma Google shromažďuje o jednotlivých občanech, protože je to atraktivní pro vládu. Mělo by nás také znepokojovat, že se tyto informace občas dostanou na veřejnost," dodal Killock.

Podrobnosti v angličtině ZDE

17.4.2014

Americký soud rozhodl, že firma Lavabit neprávem odmítla předat americké vládě dešifrovací klíče

Federální odvolací soud ve středu potvrdil, že firma Lavabit se dopustila trestného činu pohrdání soudem, když odmítla předat americkým úřadům dešifrovací klíče k svému zašifrovanému emailovému systému, který používal Edward Snowden.

Zakladatel firmy Lavabit Ladar Levison zpochybnil právní platnost předchozího soudního rozhodnutí, že se dopustil pohrdání soudem, když americké vládě odmítl poskytnout dešifrovací klíče ke své službě zašifrovaného emailového systému.

Levison konstatoval, že ho americká vláda donutila zlikvidovat svůj podnik, což udělal, aby nemusel vládě prozradit své dešifrovací klíče.

Lidskoprávní organizace American Civil Liberties Union poukázala na to, že se odvolací soud při svém rozhodování soustředil na procedurální aspekty případu a zcela ignoroval meritum stížnosti firmy Lavabit.

"Co se týče merita věci, jsme přesvědčeni, že je jasné, že existují limity vládní moci donucovat nevinné poskytovatele internetových služeb, aby se podíleli na vládním špehování," řekl právník ACLU Brian Hauss ve veřejném prohlášení. "Americká vláda překročila tyto limity, když firmu Lavabit nutila, aby se vyhodila do povětří a ochromila šifrovací technologii, která zajišťuje naši kolektivní internetovou bezpečnost jen proto, aby získala informace, které Lavabit sám nabídl k dispozici.

Obdobný požadavek od FBI zlikvidoval v roce 2007 konkurenční firmu Lavabitu Hushmail, která tehdy byla také donucena poskytnout policii veškeré informace o uživatelích, kteří používali jejího zašifrovaného systému emailů.

Podrobnosti v angličtině ZDE

16.4.2014

Zakladatel největší ruské sociální sítě VKontakte Pavel Durov uvedl na svém profilu, že 13. prosince 2013 na něm zpravodajská služba FSB žádala, aby vydal osobní údaje organizátorů ukrajinského Euromajdanu.

Durov požadavek kategoricky odmítá s poukazem na fakt, že ruská jurisdikce se nevztahuje na ukrajinské uživatele. Proto by poskytnutí takových údajů bylo nejen nezákonné, ale také "zradou" ukrajinských občanů, kteří síti VKontakte věřili.

Durov mj. v prosinci prodal svůj podíl ve společnosti, který by mohl být použit při ovlivňování jeho rozhodnutí o ochraně osobních dat uživatelů.

Zdroj v ruštině: ZDE

16.4.2014
Pozvánka:

O víkendu 19. a 20. dubna proběhne v Café v Lese a klubu Pilot v Praze mezinárodní Anarchistický knižní festival. Představí se na něm na dvě desítky vydavatelů anarchistické a další spřízněné literatury z celé Evropy. Vedle těch oficiálně registrovaných půjde zejména o podzemní nízkonákladové samizdatové vydavatele, jejichž produkce se nedá pořídit v běžné komerční distribuční síti.

V rámci festivalu proběhne také přednáškové pásmo na téma „současné masové sociální protesty,“ na kterém vystoupí celá řada hostů ze zemí, ve kterých aktuálně probíhají pouliční protesty na hranici povstání či revoluce: Ukrajiny, Bosny, Brazílie či Španělska.

Mezi nejzajímavější hosty patří Američan dlouhodobě žijící ve Španělsku Peter Gelderloos, autor knih How Nonviolence Protects the State (Jak nenásílí chrání stát) a Anarchy Works (Anarchie funguje). Že to není jen akademický teoretik, ale také člověk praxe dokládá fakt, že v roce 2001 byl Peter odsouzen k šesti měsícům vězení za protest proti výcvikovému táboru School of Americas, které si do posledního dne odseděl.

Dalším hostem z USA bude zástupce kolektivu CrimetInc. Ten je jednou z nejznámějších anarchistických skupin současnosti. Jeho členové procestovali kontinent tam a zpátky v rámci nesčetných přednášek a akcí, vydávali knihy, časopisy a další literaturu (prvního vydaného titulu Fighting for Our Lives se prodalo na 650.000 kopií) a publikovali reportáže z prvních linií protestů, pouličních nepokojů, kampaní proti represi a dalších dobrodružství.

Mezi hosty z východu je zástupkyně anarchistického hnutí z ukrajinského Kyjeva, které přijíždí z frontové linie podat svůj pohled na Pravý sektor, roli Ruska a celý konflikt, na který se poslední týdny upírají zraky světové veřejnosti.

Chybět nebude ani skupina lidí z různých brazilských kolektivů, které se aktivně účastní masivních pouličních protestů posledních několika měsíců, nebo lidé z Bosny, kde obrovské protesty přerůstají ve vznik paralelních struktur a podkopávají moc státu v každodenním životě.

Vstupné na festival, který je organizován na nekomerčním, solidárním a samosprávném principu, je dobrovolné. Kompletní program je k nalezení na www.anarchistbookfair.cz.

16.4.2014

Otřel si řidič dodávky, brzy ráno, na odpočívadle zadnici zmuchlanými novinami. A to po té, co si za přilehlou lavičkou ulevil. Z pohledu lidského společenství nepěkný a nechutný akt. Z pohledu lidského...

Jinak tomu už bylo z pohledu dvou kolemjdoucích hovniválů.

„Tolik štěstí! To je zázrak, příteli! A hned dvojí!“ zjihnul starší hovnivál.

„Dvojí?“ pokukoval po lidské stolici zvědavě mladší – hovniválek.

„No jistě!“ poskakoval radostně stařec. „Jak dlouho už jsme si neuváleli kuličku? A teď?

Taková nádherná čerstvá stolice a hned u ní, vidíte to? Čerstvé noviny, dnešní!“

„Aha... ,“ zapřemýšlel nechápavě mladík. „A co?“

Stařík se rozjařil ještě víc. „Co, ptáte se, příteli? Potrava i kultura v jednom. A v obrovské hojnosti. A spadla přímo z nebe!“

Hovniválek nečekal a začal z toho božího daru válet kuličku. Naproti tomu starý hovnivál se pohodlně usadil ve zmuchlaných novinách.

„Co to tam děláte, mistře?“ ptal se udýchaně mládenec.

„Co by? Čtu si. Jen válejte klidně dál. A víte co? Když uválíte jednu i pro mě, řeknu vám, co píšou! ...Je to čerstvé!“ Lákal hovnivál mladíka k dílu. Hovniválek souhlasil, samotného jej čtení příliš nebavilo a válení mu šlo docela dobře. A tak staříkovi nezbývalo, než splnit slovo.

„Píší tu o vzpouře, víte?“ podrbal se hovnivál na nožičkách. „Píší, že v nějakém městě jedné země se lidé vzbouřili a policie do nich začala střílet. A že se to chování policie nelíbí velmoci, ke které teď chováme přátelství, a tak se to tedy nelíbí ani nám.“ Vysvětloval.

„Naopak v jiném městě, stejné země se také vzbouřili lidé a policie do nich také začala střílet. A že to chování policie se naopak tentokrát té velmoci líbí, a tak se tedy líbí i nám.“

„A co na tom?“ válel už druhou kuličku hovniválek.

„A co na tom? To všechno se zase nelíbí jiné mocnosti, ke které jsme chovali přátelství před tím.“ Usmál se vrásčitý chrobák „A její nelíbení se zase nelíbí bývalé velmoci, ke které jsme chovali náklonnost před oněma dvěma. Nemáme to jednoduché, víte? Musíme vždycky přesně vycítit, co si kdo přeje, abychom mu vyhověli. A nejen vyhověli, nejlépe i předčili jeho očekávání. A ještě lépe: abychom plnili očekávání, která se od nás ani neočekávají, ale mohla by být očekávána, víte? ...není to zkrátka lehké myslit si a psát tak, jak očekáváme, že se to od nás očekává.“

„Vy jste mi ale mudrlant, mistře! Kam na ty myšlénky chodíte, u všech všudy?“ Posadil se chrobáček na jednu z kuliček.

„Jen poslouchejte, moudré rady věkovitosti nepovlávají ve větru! Mám na to i takový deník. Začal ho psát už můj praprapradědeček. Ukážu vám ho, až dozrajete. A vůbec, co sedíte? Práce vám jde přece od ruky. Uválejte pro nás ještě dvě kuličky, až tudy půjdeme zpátky!“

Mladý hovnivál poslechl a válel. Válel ale pomaleji, to jak přemýšlel.

„A to, co jste říkal, mistře? To se týká jen lidí, co čtou ty noviny, nebo i nás, hovniválů?“

„Nás všech, všech v téhle malé, ale důležité zemi. Možná nejdůležitější na celém světě. Vždyť, která zemička dokáže udržovat tak dobré vztahy s tolika velmocemi? A možná, že si nevybírají ony nás, ale my je... Možná, že my ve skutečnosti rozhodujeme, která velmoc se na kterou má hněvat... Všichni nám závidí, příteli!“

Hovniválkovi už sotva stačily síly. Třetí kulička byla hotová.

„A co když si to všechno budeme chtít jednou myslet jen tak, sami za sebe? Co když se nebudeme ptát, co si o tom našem myšlení může myslet nějaká ta velmoc? Třeba by se s námi přátelila dál a třeba by si nás i bez toho vážila, ne?“

Starý podrážděně zvedl hlavu od novin: „A co bysme z toho měli? Stejné je to tady u nás i u lidí, u všech zdejších. Najdeme si nějakou tu zadnici, co největší. A pak ji bez ptaní doprovázíme, ať se hne kam chce. Vždycky se v ní nějaká ta potrava najde – a taková, příteli, na ulici neleží... tedy většinou ne. A kdyby se náhodou zdálo, že z té zadnice dlouho nic nevypadlo, můžeme do ní vlézt a třeba i hluboko, však ono se tam něco vyšťourá, věřte mi!“ kázal moudře starý chrobák.

„A napadlo by vás přitom té naší zadnici vyprávět, že za dvěma kopci sedí jiná, která se utírá jinými novinami a že bychom si v nich také jednou rádi početli? Že ne? Tak vidíte. Lepší počkat, až se k nám nějaké ty hyždě přiblíží samy a přimknout se k nim. Pevně. Ono to nebývá navěky, věřte mi, i přestože se to často v těch pomačkaných kouscích novin můžete dočíst... ale vy stejně čtete jen málo, že?“

„A ti lidé, zdejší...“ dokončil udýchaně poslední kuličku hovniválek. „Ti, co píšou i čtou ty noviny. Proč oni to dělají? Ti přece žádné kuličky neválejí, žádné zadnice tedy nepotřebují?“

„To byste se divil, příteli!“ zapýřil se moudře hovnivál. „I oni mají nad sebou nějaké zadnice, vždycky je měli. To je prostě koloběh řití v přírodě, rozumíte mi? Jen jsou ty jejich zadnice mohutnější a důležitější. Měli je nad sebou odedávna: za monarchie, za války, za komunismu, za demokracie... pořád byla nějaká ta zadnice k mání. A že větší? Co už? Vždyť jsou to naše zadnice společné. Lidem i broukům. Žijeme přeci v jedné zemi.“

Mladý hovnivál se opřel do své kuličky: „A mistře, nevezmeme kousek těch novin s sebou? Abysme tu moudrost v nich nezapomněli!“ uvažoval.

„Prosím vás! Za pár týdnů či měsíců najdeme podobnou potravu zas. Třeba i na stejném odpočívadle. A zas bude zabalená v nějakých těch novinách. Vsadím se, že moudrost v nich bude stejná, jen přátelská velmoc se možná změní. Ale to, věřte mi, není pro naši věc nijak důležité. “

„Myslíte, pro to vlezdo...“ navázal chápavě mladý.

Stařec ho přerušil: „ ...říkejme tomu spíš jen prdeláctví, příteli. On ten výraz sice tolik nevysvětluje, ale také tak neprovokuje, víte? A slezte z té koule a odpočiňte si na chvilku, zasloužíme si to oba.“

„Rozumím vám,“ lehl si hovniválek do trávy. „Ty noviny tu tedy necháme.“

Starý chrobák se spokojeně pousmál a podal mladíkovi svůj deník.

„Myslím, že jste dozrál. Tohle jsou daleko starší myšlenky. No, jen se přemožte a čtěte!“

A chrobáček se spokojeně uvelebil a četl: „Pamatujou si: nikdy nebojujou sám! Držej se při zemi! Myslej si svoje, ale neříkaj to nahlas! Koho chleba jedí, toho píseň zpívaj! ...“ četl dál.

„Moudrý deník,“ pomyslil si, než usnul. „I když je to psané starým jazykem, jak moderně to zní!“

16.4.2014
Pruruští separatisté se zmocnili ukrajinských obrněných vozidel

Ozbrojení proruští separatisté se v Kramatorsku ve středu dopoledne zmocnili pěti ozbrojených transportérů ukrajinské armády a jednoho ukrajinského tanku. Vítězně s těmito vojenskými vozidly pak jezdili v kruhu v centru města Kramatorsk, kde se ukrajinská armáda snaží znovu získat kontrolu nad městem. Proruské aktivisty podporuje jásající dav několika stovek civilistů. Nad městem létají ukrajinské vrtulníky, avšak ukrajinská vláda se nepokusila nijak zasáhnout.

Někteří místní obyvatelé se však k akcím proruských aktivistů stavějí kriticky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Pozn. KD: Separatistické zdroje samotné dnes hovoří o šesti výsadkových bojových vozidlech BMD-2, kterých se povstalci zmocnili, ale nepublikovaly žádné fotografie tanků. S ukrajinskými jednotkami, které včera obsadily letiště v Kramatorsku, ostatně žádné tanky nepřijely. Jednoho tanku se separatisté zmocnili o víkendu při jiné příležitosti.

Také není úplně vyloučeno, že reportér považoval za tank samohybný minomet 2S9 Nona, jehož fotografii separatisté publikovali na sociálních sítích kolem poledne.

16.4.2014
"Dokonalé" britské státní zdravotnictví má méně nemocničních lůžek než většina evropských zemí

Podle OECD měla Velká Británie r. 2011 ve svém státní zdravotnictví, na něž je většina Britů nesmírně hrdá, protože poskytuje zdravotní péči od narození až po úmrtí všem obyvatelům zadarmo, jen 3 nemocniční postele na 1000 obyvatel. Německo mělo 8,3 postelí na 1000 obyvatel, Rakousko,7,7, Maďarsko 7,2, Česká republika 6,8 a Polsko 6,6. Jen Švédsko mělo méně, 2,7. Problém také je, že britské státní zdravotnictví se musí potýkat s vážným problémem starší lidí, kteří blokují nemocniční postele, neboť chybějí sociální služby, které by se o ně po propuštění z nemocnice dokázaly starat.

Podrobnosti v angličtině ZDE

16.4.2014

Dovoluji si uvést na pravou míru prohlášení (resp. obavy) strany Zelených zveřejněné na BL zde: ZDE

Plošná ohláška shromáždění na dlouhý časový úsek na mnoha místech najednou je jistě jednáním eticky sporným, a to zejména v případě, pokud je účelem ohlášky bránit jiným ve výkonu práva shromažďovacího. Je třeba upozornit, že v případě podobných hromadných ohlášek správní orgány zpravidla nepostupují formalisticky, tzn. nezakazují jakékoliv následně ohlášené shromáždění, koliduje-li formálně čas a/nebo místo. A to z více důvodů.

Jednak pouze formální shoda v místě ještě neznamená, že se na daném prostoru nemůže konat více shromáždění - např. jedno v jednom rohu náměstí, druhé v opačném rohu. Konání vícero shromáždění ostatně není neobvyklé např. u prostranství typu Václavského náměstí - jedno je "u koně", druhé uprostřed náměstí, třetí "Na Můstku". Správní orgány proto nemají postupovat formalisticky, naopak by se měly řídit mj. i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), který ve věci Öllinger proti Rakousku (rozsudek ze dne 29. 6. 2006, stížnost č. 76900/01) v případě potenciálního střetu dvou konkurujících si shromáždění dovodil, že konat se mají pokud možno obě a na orgánech veřejné moci je pouze to, aby zabránily případným střetům. Jinými slovy, pokud se v určitém prostoru může konat více akcí, nemá v jejich konání být bráněno jen z důvodu formální kolize. To se týká i tzv. protidemonstrací, kdy případné projevení nesouhlasu či jiných názorů je legitimní součástí diskuze ve veřejném prostoru (které však nemá směřovat k "umlčování" druhého, resp. k bránění druhému ve výkonu jeho práv).

Dalším důvodem je skutečnost, že jen formální, plošně ohlášená, shromáždění se zpravidla v ohlášeném rozsahu nikdy nekonají a není proto důvod bránit jiným ve výkonu práva shromažďovacího. A to tím spíše, pokud by si některý "rychlý" ohlašovatel chtěl navíc osobovat právo rozhodovat, koho jiného na jím "vyblokované" prostranství vpustí či ne. V takovém případě by šlo o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. A to i v případě, kdy je účelem ohlášky "jen" obecně bránit jiným ve výkonu práva shromažďovacího. Nepřípustnost podobného postupu byla v teorii i praxi dovozována již dříve. Nejnověji pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29.11.2013, č.j. 2 As 60/2013 - 26, zrušil zákaz později ohlášeného shromáždění z důvodu kolize se shromážděním dříve ohlášeným, a to právě z důvodu, že první ohlášení bylo plošné (od rána do večera, po několik měsíců), aniž by se shromáždění reálně konalo, kdy jeho skutečným účelem bylo především bránit ostatním ve výkonu práva shromažďovacího.

Jinými slovy - pokud někdo paušálně oznamuje na řadu měsíců a mnoho míst shromáždění za účelem "poziční výhody" nebo dokonce za účelem bránění jiným ve shromažďování, riskuje, že nakonec nebude chráněn ani tehdy, když chce shromáždění opravdu konat. To by jej mělo motivovat k uvážlivějšímu ohlašování svých akcí. Pro úplnost dodávám, že rozdávání koblih u metra apod. lze stěží považovat za shromáždění.

K závěrečnému požadavku Zelených, aby Rada hl. m. Prahy přijala nařízení, jímž by regulovala ohlašování shromáždění a využívání veřejných prostranství, je třeba uvést, že daný požadavek není splnitelný. Zákon o právu shromažďovacím ani jiný zákon neobsahuje zmocnění k vydání nařízení (podzákonného předpisu, jehož vydáním rady územních samosprávných celků upravují vztahy v oblasti státní správy) a bez zákonného zmocnění takové nařízení vydat nelze (bez zmocnění může vydávat nařízení jen vláda ČR, a to k provedení zákona a v jeho mezích). Problém nelze řešit ani obecně závaznou vyhláškou, neboť regulace práva shromažďovacího je výkonem státní správy, nikoliv samosprávy. Řešení vidím spíše v ústavně konformní aplikaci zákona o právu shromažďovacím, užití zdravého rozumu a neustupování zneužívání zákona. Nevím zároveň o tom, že by Magistrát hl. m. Prahy, jako příslušný orgán státní správy, v tomto směru nějak selhával.

Pro úplnost ještě odkazuji na metodické podklady Ministerstva vnitra k právu shromažďovacíému, kde lze nalézt oporu i pro výše uváděné závěry, ZDE

16.4.2014

Tradiční české mediální nástiny událostí na Ukrajině, potažmo Krymu jsou čítankovým příkladem, jak důkladné opevnění si během desítek let zbudovala autorita zvaná Veličenstvo Jednostrannost či její věrný služebník Dvojí Metr. Prosazující se i tehdy, když existuje tisíc a jeden pádný důkaz, že situace je příliš komplikovaná na to, aby si vysloužila černobílá hodnocení. Karel Kryl zřejmě věděl, o čem také po Listopadu zpíval.

Uvedu dosti barvitý příklad. Minulý týden vynesl jeden mnohaletý zaměstnanec ČT neobvyklý informační trumf – vzbouřence na převážně rusofilním východě Ukrajinské republiky kritizoval věcně! Zdůraznil cosi ve smyslu, že povstalce na tamějších barikádách podněcuje i financuje Kreml. V pořádku, takovému podezření nutno popřát sluchu, Putinovi se zřejmě tyto separatistické figurky náramně hodí. Jenže proč dotyčný zpravodaj vynechal obdobnou charakteristiku stran jádra předchozích „prodemokratických lidumilů“ na Majdanu? A kterak to přijde, když už veřejnoprávně slýcháme „vše podstatné“, že opomněl, jak jsou si zmíněné bojůvky blízké také vizuálně…?

No dobrá, starého psa – ač si jeho prašiviny všímá stále víc diváků – novým trikům nenaučíš. Zafixoval si své cirkusové kousky ohledně Ukrajiny roku 2004, oplakal bleskovou porážku proamerické agrese Gruzínce Saakašviliho, mezi řádky dával znát zklamání, že zimní olympijské hry v Soči proběhly bez nového Beslanu (tudíž vytahoval „kausy“ místních záchodků) a měsíce otevřeně podporoval ozbrojený státní převrat proti legálně zvolenému prezidentu v Kyjevě.

Ani dál nemůže jinak. Angažovaně drží basu s těmi, kdo haraší protiruskými zbraněmi a sankcemi, přičemž se děsí dalšího západního skoku „ruského medvěda“. Zároveň snad ale ani netuší, že skutečně významní hráči pouze šlapou na plyn, aby zlepšili své vyjednávací pozice při brzkém licitování o nějakou formu rozdělení, řekněme federalizace nešťastné země. Acta est fabula. Kus je odehraný.

16.4.2014

Bylo nebylo, dozvěděl jsem se, že Technická univerzita v Liberci už nebude lákat ruské studenty - "s ohledem na současnou politiku Ruska na Ukrajině". V některých jiných textech k tématu, které se mi podařilo objevit, se tento krok označuje například také jako "podíl TUL na sankcích proti Rusku".

Vzpomněl jsem si na zmíněné opatření "uvědomělého" českého univerzitního managementu znovu, když jsem sledoval projev velitele probíhající vojenské operace na východě Ukrajiny generálporučíka Krutova. Krutov se včera vydal na východ země bojovat se zde přítomnými ruskými záškodníky, pakliže nesloží zbraně. Ještě předtím se k ukrajinské veřejnosti, ale zejména k oněm Rusům a ruskému vedení, obrátil s proslovem, v němž je oslovuje "drazí ruští bratři" a opatrně a ze široka vysvětluje, co se může stát, pokud dojde k nevratným krokům a začne opravdu "plnotučná" válka. A dodává, že má (coby bývalý důstojník sovětské zpravodajské služby) v Rusku řadu přátel, zrovna tak, jako velkou rezervu vůči současným úřadům v Kyjevě, ale že by se nakonec mohlo stát, že se oba národy začnou nenávidět, pokud se politici v Moskvě rozhodnou špatně a on bude muset jako voják jednoduše splnit svou povinnost.

Popravdě netuším, jaké konkrétní nebezpečí od ruské vlády aktuálně hrozí Technické univerzitě v Liberci, ale myslím, že nejspíš nebude tak docela srovnatelné s výzvami, jimž čelí generál Krutov. (Abych si představil, jaké si TUL tímto krokem případně plní povinnosti, na to mi skutečně rozum nestačí.) A přesto to vypadá, jako by ukrajinskému generálovi na dobrých vztazích s Rusy záleželo o dost více, než českým vysokoškolským byrokratům, jimž se tak nanejvýš může stát, že se o jejich studenty z Ruska začne nakonec zajímat kontrarozvědka.

Na tom by ovšem nebylo nic divného. Je dávno na mnoha případech doloženo, jak Moskva dlouhodobě využívá jakékoliv sportovní, kulturní, obchodní či studijní výměny ke zpravodajským cílům. Ale jedna věc je uchazeče o studium prověřit, nelze-li jinak, a druhá věc uplatňovat princip kolektivní viny.

Protože pokud se TUL obrací zády k ruským studentům, uplatňuje vůči nim princip kolektivní viny. Provinili se podle ní tím, že se narodili jako Rusové. To je postihuje jako kletba, připisuje se jim zodpovědnost za činy jejich vlády až do pátého kolena. Sankce TUL jsou tak mnohem horší, než sankce evropské nebo americké, protože ty se primárně aspoň zaměřují na osoby, které nesou odpovědnost za určitou státní politiku, která byla mezinárodním společenstvím odsouzena.

Tak si to představte: Jste třeba mladá/ý ruská/ý absolvent/ka střední školy z chudších poměrů někde mimo metropoli, ovšem nadaná/ý v technickém oboru, kde není na překážku poněkud nižší zásoba kulturního kapitálu. Máte kritický názor na politiku své vlády na Ukrajině a víte, že zejména v maloměstských poměrech dříve nebo později, pokud nebudete zticha, skončíte s osvědčenou nálepkou предатель. Začnete tedy hledat, kde byste mohli studovat, než se to doma třeba trochu uklidní - a zjistíte, že alespoň jedna česká vysoká škola o vás nestojí prostě proto, že jste se narodili v Rusku, ačkoliv jste si chtěli vybrat zemi s blízkým jazykem. Co si asi tak pomyslíte?

Nejhorší škody, které Evropa ve dvou světových válkách utrpěla, nebyly možná nutně ztráty na životech a majetku. Šlo také o zpřetrhání staletí trvající kulturní výměny, čehosi kdysi zcela samozřejmého. I obyčejný chudý tovaryš chodil "na zkušenou" do zahraničí a nikdo mu v tom v nejmenším nebránil. Díky nepřetržitému kontaktu různých kultur mohli existovat lidé s doopravdy evropským kulturním rozhledem, znalostí několika dalších národních literatur, atd. Když však končila poslední studená válka, bylo v celé této zemi skutečných Evropanů možná jen několik desítek. Cítí snad někdo "vlasteneckou povinnost" znovu přesekávat společenské kontakty a znovu nás odizolovat, byť tentokrát směrem na východ?

Nově navrhovaná ruská kulturní politika se prý nakonec nebude točit kolem teze, že "Rusko není Evropa", protože se veřejnost k takovému vymezení postavila nepříznivě. Nevím jak vy, ale já si myslím, že je to jasný signál neochoty ruské veřejnosti odříznout se od Západu, byť je k tomu Kremlem důrazně ponoukána.

Někteří ovšem Rusa od ruské vlády zřejmě nedokáží odlišit a hrají tak s naší národní budoucností ruskou ruletu...

16.4.2014

Ukrajina stojí na pokraji vážného ozbrojeného konfliktu, poté co vládní jednotky zahájily první významnou vojenskou akci na východě. Střetly se zde asi s třiceti proruskými ozbrojenci, kteří den předtím obsadili místní letiště.

Na letišti byla slyšet střelba, když jednotky zvláštního určení útočily, aby obnovily kontrolu Kyjeva nad tímto důležitým komunikačním bodem. Generálporučík Vasilij Vasiljevič Krutov, nový velitel operace, byl napaden demonstranty, kteří vykřikovali "Zavřete ho!", když se k nim pokusil promluvit a vysvětlit, proč museli jeho muži střílet.

Ve stejný čas se ukrajinské elitní jednotky shromažďovaly před na okrajích nedalekého města Slavjansk. Cílem nadcházející operace je převzít zpátky kontrolu od proruských ozbrojených skupin.

Nasazeny byly pravidelné jednotky spolu se silami zvláštního určení ministerstva vnitra a bezpečnostními službami. Vojáci přijeli nejméně devíti obrněnými transportéry a sedmi autobusy.

Šlo o první velkou operaci od té doby, co ukrajinská vláda oznámila, že má v úmyslu provést "protiteroristickou" akci, pokud povstalci nevyklidí vládní budovy na východní Ukrajině. Menší nepovedená operace proběhla v neděli v Slavjansku přestřelkou, v níž zahynul jeden ukrajinský voják a dva byli zraněni.

Ukrajinský úřadující prezident prohlásil, že obsazení letiště bylo pouze prevním krokem ke znovuobnovení kontroly Kyjeva nad východem země.

(Podle fotografií zveřejněných v pondělí samotnými separatisty, které se bohužel zpětně nedaří dohledat, byl oddíl na letišti v Kramatorsku tvořen nedisciplinovanými příslušníky milice, z nichž někteří sice měli automatické zbraně, ale jiní např. jen lovecké pušky. Působili na rozdíl od "zelených mužíků" neupraveně, asi jako bijci Pravého sektoru, žádný z nich nevypadal ani přibližně jako vycvičený voják. Vážný odpor lze čekat patrně až v centru Slavjanska od profesionálů, kteří o víkendu atakovali policejní služebnu v Kramatorsku, již ale mezitím opět vyklidili - KD.)

"Jsem přesvědčen, že brzy nezbude žádný terorista v Doněcku a dalších oblastech a zjistí, že jsou na lavici obžalovaných - kam patří", řekl Turčynov.

Ruský prezident Vladimir Putin prohlásil ukrajinské kroky za "protiústavní činy"a v telefonátu s generálním tajemníkem OSN Panem Ki-munem požadoval, aby je OSN odsoudila. USA však vyjádřily silnou podporu ukrajinské operaci a tvrdí, že Kyjev ozbrojeným skupinám "musí odpovědět".

Zástupci Ukrajiny, Ruska, USA a EU se mají poprvé od propuknutí krize v únoru tohoto roku setkat ve čtvrtek v Ženevě. Existují ovšem známky toho, že by se mezitím situace mohla vymknout kontrole.

V Kyjevě byli loajalistickým davem napadeni dva proruští kandidáti.

Velitel operace generál Krutov trvá na tom, že nepokoje na východě Ukrajiny jsou vedeny ruskými silami. Podle něj den předtím do vedlejší luganské oblasti infiltrovaly tři stovky ruských vojáků.

Starostka Slavjanska vypověděla, že místní příznivci Ruska byli podporováni neoznačenými vojáky z Ruska a Krymu. Úřadující prezident Turčinov dal ozbrojencům ultimátum do pondělka, ale ti místo vyklizení obsaených budov začali obsazovat další, policejní služebnu v Horlivce. Muž, který zde jmenoval nového policejního šéfa, později vypověděl, že je podplukovníkem ruské armády.

Krutov řekl, že vládní ultimátum nebude prodlouženo. To by bylo podle něj "příliš humanitární". Prohlásil také, že může dojít k obětem mezi civilisty, ale jeho jednotky se pokusí zajistit, aby "žádné nevinné osoby netrpěly", ačkoliv se ozbrojenci údajně skrývají za "lidské štíty" - čímž měl patrně na mysli místní obyvatele zdržující se v okupovaných vládních budovách.

Mluvčí Bílého domu v odpověď na otázku, jaké rady udělil ředitel CIA John Brennan, který v sobotu (tajně, upozornili na to Rusové - KD) navštívil Kyjev, řekl: "Vyzvali jsme ukrajinskou vládu, aby postupovala vpřed, postupně, odpovědně a se vší opatrností, která je třeba v situaci způsobené ozbrojenými militanty.

Mezitím kancelář OSN pro lidská práva oznámila, že etničtí Rusové na východní Ukrajině falešně tvrdili, že jsou terčem útoku, aby ospravedlnili ruskou intervenci. OSN varovala, že taková propaganda může ovlivnit prezidentské volby plánované na konec května.

Rusko zprávu OSN odsoudilo jako "jednostrannou" a údajně "zfabrikovanou" podle předem daného zadání.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

16.4.2014

Zdá se, že se konečně pohnuly tlusté ledy, neboť na světlo světa přišla Nová pravidla odškodňování za zdravotní újmy. Nyní to chce vzít rozum do hrsti a dožadovat se svých lidských a občanských práv. Sám se o to snažím již několik desetiletí, ale zatím opravdu zcela marně.

Vidina tučného odškodného snad dokáže rozbít masivní bariéru egoizmu, kterou se náš občan chrání před trpkým poznáním, že je závažným způsobem bytostně postiženým. Egoizmus má totiž ten velice příznivý hospodářský vliv, že jeho nositel se v konkurenci se stejně postiženou masou jedinců považuje za jedinečného, skvělého, chytrého, zdravého a dokonalého. Jako každá choroba, tak i sobectví či duševní omezenost chrání svého nositele.

Pokud typicky nemocného přenašeče upozorníme na nějaký nedostatek v jeho podprahovém přesvědčení a hodnocení, trvá mu v průměru asi 2- 0,5 vteřiny, než si uvědomí, že zde něco nehraje. Avšak i potom se sveřepě brání před nařčením a urputně obhajuje svůj egoistický postoj, dokud všichni okolo neseznají, že je úplným debilem. Ona krátká reakční doba je dostatečně dlouhá k tomu, abychom podvědomí daného jedince podvrhli cokoliv, z čeho můžeme mít příznivý ekonomický profit.

Takový typický jedinec je produktem masové genocidy, které je vystaven od svého narození v procesu výchovy, vzdělání, legislativy, výživy, zaměstnání, zdravotní péče, mediální manipulace, vlivu veřejného mínění a jiných činitelů. Není si vědom své zdravotní újmy, která mu byla způsobena společností a státním zřízením. Následkem toho taková osoba prožije celý život v mylném přesvědčení, že je s ní všechno v pořádku, a že případné nedostatky a chyby jsou pouze na straně druhých a prostředí.

Měli bychom být vděční marxistům a komunistům, že nás seznámili s faktem tzv. objektivní reality (hmoty) a jejím odrazem (vědomím). Místo toho jsme tento fakt jako prostí proletářští občané nedocenili. O to více jej přivítali, rozvinuli a vědecky propracovaly osoby se zločinnými a buržoazními sklony, které zaplavují elitní a vedoucí pozice v jakémkoliv společenském zřízení a režimu.

Typický odraz hmoty chce předělávat objektivní realitu (přírodu, společenské zřízení, druhé), aby byla dokonalá podle jeho zmrzačených a choromyslných představ, a teprve potom se případně (v optimálním případě) hodlá nějak uzdravovat a zlepšovat sám. Nic jiného mu ostatně jako mrtvému odrazu hmoty nezbývá.

Genocida nabrala moderních a sofistikovaných forem. Staré primitivní metody budily přirozený odpor, zatímco ty nové moderní si geneticky manipulovaný občan přenáramně chválí. Jsa organicky postižený, sám vstřícně do stejného chorobného zdravotního stavu zavléká své potomky i potomky občanů druhých.

Typický občan postižený civilizační degenerací (genocidou), ke stejnému zdravotnímu postižení nekompromisně nutí sebe i ostatní členy své rodiny a společnosti. Aby dosáhl trvale udržitelného zhoršování svého zdravotního stavu, ergonomicky, ekonomicky, právně, sociálně i politicky upravuje své životní prostředí, kterého je pouhou reflexní mátohou. Oplzlý adrenalinový pocit hrdosti a jedinečnosti je mu za to zaslouženou odměnou.

Těch nějakých 20 milionů korun, na které má každý občan nárok, jsou směšnou náplastí na zdravotní újmy způsobené genocidou četným generacím jeho předků. Je potěšitelné, že tvůrci nových pravidel odškodňování trvají na tom, že nárok na odškodné nezaniká ani smrtí postiženého. Tímto způsobem se celková suma odškodného v každé rodině může příznivě navýšit.

Organické deformace, kterých je každý civilizovaný občan nositelem, jsou velice snadno zjistitelné u osoby vlastní, ale i osob jiných. Zdravotní posudková komise může například požádat žadatele o odškodné, aby se sehnul při propnutých nohách dolů k zemi a dlaněmi rukou se dotkl podlahy. (Jedná se o jedno ze zdravotních postižení, která jsou způsobené polohou vsedě při školním vzdělávání.)

Pokud se testovaná osoba podlahy nedotkne podlahy, nebo dokonce pro nepřekonatelný duševní odpor ohnout ani nechce, je takový pacient evidentně zdravotně postiženým.

Duševní způsobilost odrazu objektivní reality lze zkoumat pomocí jednoduchých a naprosto objektivních kritérií. Požádáme například testovanou osobu, aby vstoje prováděla rukou kruhový pohyb (aby opisovala rukou pomyslný kruh). Pomineme to, že většina nezletilých i zletilých občanů není tohoto jednoduchého pohybu nijak schopna, takže jejich kruh je obvykle hranatý. Pokud se nepohne smyslové okolí, postižený nevykazuje žádné životní funkce.

Jestliže se k vyšetřovací komisi dostaví simulant, který bude vstoje kruhy rukou zručně provádět, požádáme jej, aby se při neustálém provádění kruhového pohybu otočil ke komisi zády. Tento požadavek je obvykle dostatečný k tomu, aby vyřadil motoriku vyšetřovaného zcela z funkce.

Vzhledem k omezenému rozsahu této občanské výzvy nelze zmínit všechny civilizační choroby, kterých je každý občan trpným nositelem (obětí), jako jsou alergie, deprese, cukrovka, rakovina, osteoporóza, hypertenze, obezita, neurózy, vředy, demence a jiné daně za pokrok v genocidě, degeneraci a zasloužené likvidaci lidstva.

Odpovědné zdravotnické orgány by měly vypracovat příslušné zdravotní testy, kterými by měl pojít každý nedospělý i dospělý občan bez ohledu na jeho mínění o svém tělesném a duševním zdravotním stavu. Prvními, kteří by měli zmíněným testy projít, by měli být všechny orgány zodpovědné za chod společnosti. Máme se tedy na co těšit. Obroda společnosti nastává konečně na tom správném místě. Správná revoluce nastává pouze v nás.

Průměrnou částku 20 milionů určili povolaní odborníci vcelku správně. Při současných cenách se jedná o sumu, o kterou byl přibližně okraden každý poctivě pracující občan republiky jako rukojmí ve spárech vyděračů před svým odchodem do důchodu.

Pokud na moji občanskou výzvu nikdo nebude reflektovat, spokojím se s odškodným 20 milionů korun za zdravotní újmy, které mi byly způsobeny výchovou, školstvím, zdravotnictvím, společností a státem vůbec, zcela sám. Nestydím se za to, že nejsem zdravý. A co vy?

16.4.2014
Britské univerzity odmítají poskytnout informace, proč jejich rektoři dostávají astronomické platy

85 procent britských univerzit odmítlo žádost odborového svazu britských univerzitních učitelů UCU, aby mu v rámci Zákona o přístupu k informacím zpřístupnily záznam o debatách platových výborů, které určují astronomické platy univerzitních rektorů. Zpráva UCU informuje, že odborový svaz obdržel pouze 27 záznamů debat univerzitních platových výborů, přestože požádal o zveřejnění těchto záznamů všech 139 britských univerzit.

Z těchto 139 univerzit jich 66 procent záznam odmítlo poskytnout,"protože diskuse byla důvěrná". Dalších 15 procent univerzit na žádost vůbec nereagovalo.

Odborový svaz univerzitních učitelů obdržel jen dva podrobné záznamy, a to z univerzit v Glasgow a ve Stirlingu. Rektor univerzity v Glasgow obdržel zvýšení platu o 2 procenta za své "vynikající vedení školy" a rektor univerzity ve Stirlingu dostal pětiprocentní zvýšení platy za "vynikající výsledky univerzity za rektorova vedení".

Sally Hunt, generální tajemnice odborového svazu UCU, konstatovala: "Na platy britských vysokoškolských rektorů se vydávají miliony liber z veřejných peněz, avšak o jejich platech se rozhoduje za zavřenými dveřmi a nikdo za to nenese odpovědnost. Nastal čas, aby bylo zlikvidováno přítmí platových výborů, kde se určuje výška platů manažerů na našich univerzitách."

Zdroj: Research Professional

16.4.2014
Britské univerzity vyhrožují učitelům, kteří hodlají stávkovat, stoprocentním zrušením platů

V Británii pokračuje vleklý spor mezi odborovým svazem univerzitních učitelů UCU a vedením britských univerzit o výši univerzitních platů. Odborový svaz UCU argumentuje, že plat univerzitních učitelů poklesl za posledních pět let o 13 procent, a požaduje jeho zvýšení, což vedení univerzit odmítá. V minulých týdnech se v Británii konalo několik krátkodobých celostátních stávek univerzitních učitelů, nyní odborový svaz UCU hrozí, že od 28. dubna 2014 zahájí univerzitní učitelé bojkot opravování písemných zkoušek studentů (jiné než písemné zkoušky na britských vysokých školách nejsou). Odvetou vyhrožuje vedení univerzit, že akademikům, kteří odmítnou opravovat písemné zkoušky studentů, zruší 100 procent jejich platu. Veškerou ostatní pracovní činnost budou totiž univerzity považovat za "dobrovolnou".

Zdroj: Research International

16.4.2014
Italský premiér jmenoval ženy do čela ministerstev obrany, zahraničí, a čtyř největších italských státních korporací

Italský premiér Matteo Renzi jmenoval ženy ředitelkami čtyř největších italských státních korporaci Eni (plyn), Enel (elektřina), Terna (národní rozvodný systém) a do čela italské pošty. Příležitost jmenovat osoby do čela velkých státních korporací se naskýtá pouze tak jednou za deset let a Renzi záměrně jmenoval ženy. Ženy také nyní zastávají osm ze šestnácti ministerských míst v Renziho vládě, včetně míst ministryně obrany a zahraničí.

Od roku 2011 platí v Itálii zákon, který zavedl kvóty pro ženy ve vedení podniků kótovaných na burze. Od té doby stoupl počet žen v exekutivních rolích ze 7 na 20 procent.

Podrobnosti v angličtině ZDE

16.4.2014
Berlusconi bude sloužit důchodcům a invalidům

Bývalý italský premiér Silvio Berlusconi (77) byl odsouzen za daňové podvody ke komunitní službě v městě Cesano "jednou týdně, a to po dobu ne kratší než čtyři hodiny" v centru pro přestárlé osoby a pro invalidy. Bude pomáhat s prací zdravotníkům. Berlusconi se obával, že bude odsouzen k domácímu vězení, což by mu zabránilo k účasti v předvolební kampani pro evropské volby příští měsíc, to se ale nestalo. Soudce také omezil Berlusconiho právo cestovat mimo Lombardii (s výjimkou cest do svého domova v Římě od úterý do čtvrtka) a nařídil mu, že musí být po 23. hodině doma.

Podrobnosti v angličtině ZDE

16.4.2014
Newyorská jednotka, která špehovala muslimy, byla rozpuštěna

Newyorské policejní oddělení zrušilo tajný program, který vysílal detektivy v civilu o muslimských čtvrtí, aby odposouchávali rozhovory a vedli podrobné záznamy o tom, kde lidé jedí, modlí se a nakupují.

Rozhodnutí je první známkou toho, že nový velitel William J. Bratton ustupuje od některých výzvědných praktik zavedených jeho předchůdcem po 11. září. Dochází k tomu v době, kdy vláda částečně přehodnocuje protiteroristickou politiku, včetně masových odposlechů ze strany služby NSA.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

16.4.2014

Interní dokument rozeslaný policejním zaměstnancům 6. pařížského obvodu vyzýval k vyhození romských rodin žijících na ulici z bohatých čtvrtí. Poté, co na to upozornil list Le Parisien, ministerstvo vnitra ještě týž den oznámilo, že dokument byl "opraven".

Odhalení dokumentu vyvolalo hněv protirasistických sdružení.

Ministerstvo vnitra prohlásilo, že "žádný policista se na jedince nesmí zaměřit kvůli jeho předpokládané národnosti".

Pravicový starosta městského obvodu Jean-Pierre Lecoq dokument bránil tvrzením, že měl předejít tomu, aby děti včetně kojenců spaly na ulicích, což je podle něj "nepřijatelné na lidské i společenské rovině".

Avšak organizace SOS Racisme zveřejnila ostré prohlášení odsuzující policejní oběžník ve světle rostoucí diskriminace Romů v Evropě.

Francouzská politika vůči Romům je předmětem ostré diskuse, zejména poté, co v roce 2012 ministerstvo vnitra nařídilo strhnout romské tábory. Jen v roce 2013 z těchto táborů bylo vykázáno 21 537 Romů, informují organizace Liga lidských práv a Evropské centrum pro práva Romů.

Protesty lidskoprávních organizací zesílily loni v září, když tehdejší ministr vnitra a dnešní premiér Manuel Valls řekl, že by se Romové měli vrátit do Rumunska a Bulharska, přičemž jejich životní styl označil za "neslučitelný" s francouzským.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

15.4.2014

Vím, že to moc na nás občanech nezávisí. Pokud vůbec do toho můžeme mluvit. Nakonec nejde jen o nějakou libost či nelibost vůči tomuto námětu. Bez jisté výchozí kompetence bychom se asi měli zdržet radikálního úsudku. A nedat jen na možné emoce.

Zrovna teď, při příležitosti 10. výročí vstupu ČR do EU, znovu jako kdyby ta otázka kmitala, ať už v pozadí, mimo scénu, či v nadhlavníku, dokonce v osvitu možné své přitažlivosti. I když jaksi zatím jenom „teoreticky“. Čili nic nám nehoří nad hlavou. Ani jako nějaký již závazný termín takového vstupu.

Samozřejmě máme jistou výhodu. Je tu před námi možnost posoudit těch výchozích 15 let existence této obchodní zóny. A máme zde k dispozici příklady, že některým státům zóny se začalo před krátkým časem proklatě nedařit. A zatím se jim pořád moc valně nedaří. A dokonce prosákly zvěsti (řeč se mluví, voda teče, že?), že v populaci vůdčího tahouna Eurozóny, v Německu, sílí hlasy po návratu k německé marce. Ne že by bylo všechno, jak náleží, třeba ve Francii, která je druhým ekonomicky nejvýznamnějším státem zóny.

Nezlehčujme zároveň, že již vznik Evropské ynie byl možná nejvýznamnějším politickým krokem Evropy za jejích možná posledních tisíc let. Měnová unie je ovšem nesrovnatelně těsnějším vzájemným poutem mezi členskými státy než spíše konfederační unie politická a právní. Zároveň bychom nemuseli zapomínat, jak rychle si od samého počátku své existence získávalo euro kredit ve světové ekonomice obecně a ve finančních transakcích zvláště.

Kupodivu, jako kdyby se od samého počátku vzniku jednotné evropské měny dost výrazně neuvažovalo o některých zkušenostech, které v tomto směru získaly při své poměrně rychlé integraci Spojené státy americké, když konečně uhájily svou nezávislost na Velké Británii. V mnoha ohledech až na tom proslulém prvním místě bývají finance. Je pochopitelné, že výchozí Konfederace amerických osad se svou osvobozeneckou válkou vydatně zadlužila; měla nemalé dluhy zvláště vůči Francii nebo Nizozemí, kromě třeba závazků spojených s dluhopisy drženými vlastními občany. Problémem od samého začátku bylo, že v jednotlivých státech americké Unie byly vzájemně výrazně nestejné profily tržní produkce. Takže když příkladně v Pennsylvánii měli jako výrobci železářských výrobků pochopitelný zájem na vysokých ochranných clech na takové zboží z Británie, v jižních státech bez této výroby měli naopak zájem na srovnatelně jinak levnějším britském železářském zboží, než aby měli upřednostňovat už tak dražší výrobky ze železa z Pennsylvánie. Totéž naruby by bylo možno uvést u zemědělských produktů. Jižní unijní státy s výhodnějšími přístavy mohly získávat z dovozu levnější rum než byl ten domácí; a domácí jeho výrobci ze severu chtěli naopak chránit vlastní výrobu vyššími cly na dovoz zvenčí. Tohle se mezi jednotlivými státy výchozí Konfederace jen obtížně slaďovalo do vzájemných kompromisů. Na začátku existence USA také neexistovala hned žádná federální banka. — Jinak vypadá dovoz a vývoz, jsou-li k dispozici vlastní přepravní kapacity, a jiná je ovšem situace, když i v tom je podnikatel odkázán na cizí servis, jako tomu tenkrát v USA zprvu často bylo u lodní přepravy (roli zde hraje ovšem i nárokovaná míra specializace, způsobilost rychle dodat apod.). Za určitých podmínek může být dokonce výhodnější prokazovat různé služby, než přímo vyrábět.

Zrovna jsme si letmo naznačili jeden vážný problém, celní politiku státu. Jinak se řeší dovoz surovin, jinak dovoz hotových výrobků; vždy s ohledem na vlastní výrobní kapacity a na případnou reciprocitu ze strany importujících států. Někdy se říká jakoby jedním dechem „celní a daňová politika“. V rámci celkové fiskální politiky se potom také řeší otázky důchodové či výše dotací do zdravotnictví apod.; samozřejmě pod jednou rozpočtovou střechou. A teď si třeba vzpomeňme, jak měli nastavenou důchodovou laťku ještě před pár lety třeba zrovna v Řecku; v důchodu tam brali ti lidé dokonce víc, než když byli ještě v řádném pracovním poměru. V celé Eurozóně tato problematika není s žádným předstihem vzájemně sladěná dodnes. A pochopitelně, pokud něco někde špatně investičně odhadli (jako třeba ve Španělsku tu následnou bublinu ve stavebnictví), není div, že také kapitálové disproporce posléze vedou k problémům na pracovním trhu (a máme tam dnes každého čtvrtého v pracovním věku bez práce).

Je ovšem možná vážnější otázka, zda se hodí zariskovat a využít již stávajících podmínek Eurozóny s výhodami bezcelního provozu, a zároveň s možností podílet se na dalších reformních opatřeních zóny jaksi „za pochodu“. Nejdříve bychom ovšem měli mít veškerou svou ekonomiku bez korupčních afér a roční státní dluh by měl zůstávat spolehlivě pod těmi limitujícími 3 %. A nezodpovězenou otázkou zatím stále zůstává, zda se podaří všem těm státům, které se v rámci Eurozóny dostaly do vážných platebních potíží, z těchto potíží se aspoň zčásti v dohledné době dostat (což jisté není). A zrovna v těchto dnech se objevila mediální informace, že snad každoročně podezřele unikají z Eurozóny dva biliony eur! (Je otázkou, zda někdo jenom nesprávně přeložil angloamerické „billion“? Ale i dvě miliardy eur by nebylo jako nehospodárný únik málo.)

Takže ta odpověď na otázku z nadpisu zase jednou je typicky „česká“? Ano, ale...?

Vyjádří se k těmto problémům (včetně té hospodárnosti v Eurozóně) také kandidáti na poslance do EU?

15.4.2014

Vedle biofilní i útočné složky adaptivní strategie, které jako predispozice našeho druhu koření v lidském genomu, se dnes stále větší část světové kultury (civilizace) ocitá v zajetí nakažlivé ideje ekonomického růstu. Tato s přírodou neslučitelná idea není součástí lidského genomu, ale skrytého predátorského paradigmatu evropské kultury. Pochopit tuto dnešní situaci předpokládá uznat, že v kultuře se dlouhodobě neudrží nic, co by na straně člověka nemělo své biologické zakotvení. Ale právě tak důležité je uznat, že se v kultuře může po jistou dobu prosazovat i to, co bylo z lidského biologického základu v určité fázi kulturní evoluce jen hypertroficky posíleno, ale co lze v dalším kulturním vývoji odhalit, racionálně korigovat a přizpůsobit novým podmínkám.

Pouze jinak řečeno, vedle lidské biologické přirozenosti (genomu), která je společná všem kulturám a kterou změnit nemůžeme, se dnes ve společenských vědách musíme zabývat také druhou, patrně významnější příčinou dnešní protipřírodní orientace kultury. Je jí biologicky podmíněné, ale teprve antickou kulturou vytvořené predátorské duchovní paradigma. Toto kdysi oprávněné nastavení evropské kultury, vycházející z řecké mytologie, filosofie a vědy, je dnes nezbytné kritizovat a opustit. Nebezpečně vyhrocuje globální systémový konflikt technické spotřební kultury s pozemskou přírodou.

Lovecko-sběračské kultury přežívajících lovců a sběračů v Africe, v Jižní Americe a v Austrálii, které byly v malém měřítku skutečně predátorské, ale jejichž lidé se řídili nám všem společnou (vrozenou) biofilní i útočnou adaptivní strategií, jsou důkazem toho, že duchovní nastavení starých kultur ještě predátorské nebylo. Naši vzdálení předkové neznali vědecké ani filosofické abstrakce, v nichž se později posvátnost přírody ztratila. Přírodu bezděčně uctívali, přinášeli oběti jejím bohům, pociťovali pokoru a strach před každou vyšší nadosobní mocí.

Bylo již řečeno, že predátorské duchovní paradigma kultury, které je patrně hlavní skrytou příčinou její dnešní protipřírodní orientace, vzniká až v řecké antice. Řecké geometrické, matematické a filosofické pojmy, odvozené z rysů makroskopické úrovně smysly poznávané skutečnosti, svou racionální pádností způsobily podvržení idealizované přírody za přírodu skutečnou. Na místo dění a neprůhledných jemně uspořádaných struktur studovali řečtí filosofové jen stálé bytí a hypostazované abstrakce. Aniž by si to přáli, jejich genialita zakládala silně antropocentrický přístup, v němž idealizované veličiny nahrazovaly realitu a v němž byla aktivní, tvořivá a vysoce uspořádaná příroda překryta důmyslnými substancemi a atributy, příčinami a účinky. Teoretická elegance tohoto vidění skutečnosti, jemuž se dostalo obecně srozumitelné podoby v novověké galileovsko-newtonovské vědě, dodnes bohužel formuje žáky a studenty, nasazuje jim falešné brýle, jimiž nejsou s to rozpoznat, že dnešní parciální vědění, technika, výroba i politika nebezpečně rozšiřují lidské druhové sobectví. Úkolem filosofické ontologie a nových věd o kultuře je proto odhalit a kritizovat toto kdysi oprávněné predátorské paradigma.

Je také ekonomika predátorská?

Zaměření dnešní ekonomiky, která produkuje stále více spotřební techniky, informací, zábavy, služeb a předmětů umělé abiotické povahy, na jedné straně vyplývá z vládnoucího predátorského vztahu kultury k Zemi a na druhé straně tento vztah podporuje a upevňuje. Predátorské paradigma ekonomika nejen zpředmětňuje, ale také je legalizuje jako normu občanského i hospodářského chování. Ve vztahu k přírodě se totiž pro fungování ekonomiky (i dílčího podniku) v důsledku tradičního boje s přírodou prosadil princip, že firmy mohou provozovat a rozšiřovat podnikatelskou činnost (těžební, výrobní, dopravní, obchodní, finanční, informační, donucovací atp.) v souladu s historicky vytvořenými technologiemi a institucemi. Ve vztahu k protipřírodní kultuře, která je širším systémem podnikání a jíž musí být ekonomika jako její subsystém „podřízena“, prý naopak postačuje, je-li o výsledky podnikání zájem, podaří-li se po zboží či službách vytvořit dostatečnou poptávku. Vyhroceně řečeno, postačuje, podaří-li se vyrobené zboží v souladu s platnými pravidly té které kultury co nejrychleji prodat (urychlit jeho přeměnu na odpad). Tato pravidla jsou ale pravidly dělení kořisti, jíž je dnes stále častěji úlovek s označením „neobnovitelný přírodní produkt“.

Utajený trik dnešní predátorské ekonomiky spočívá nejen v tom, že s využitím přírodních věd dokázala uspokojit tradiční biologické potřeby lidí. Spočívá hlavně v tom, že dokázala méně naléhavé potřeby člověka, který se zdokonalovat a fyzicky růst nemůže, transformovat na potřeby naléhavé pro hospodářství, které v predátorském paradigmatu růst musí.

Rychle rostoucí ekonomika tak lidem na čas nabídla novou seberealizační příležitost. Ale fyzický ekonomický růst, založený na vědě a technologickém vykořisťování přírody, stále více nahrazuje živou lidskou práci prací technicky ovládnutých neživých přírodních sil. Tím na jedné straně vzniká téměř neřešitelný problém nezaměstnanosti, a na druhé straně se nebezpečně rozšiřuje umělé kulturní bytí na úkor úbytku a poškozování staršího, s člověkem sourodého bytí přirozeného. Člověk jako druh tak poprvé může vyhynout z vlastní viny.

Evoluce ekonomiky, v jejímž rámci se rozvíjela také technika a technosféra, je sice tvořivým protientropickým procesem, ale jen uvnitř umělého systému kultury. Hospodářská aktivita, na rozdíl od aktivity živých systémů, totiž nesměřuje proti růstu entropie na Zemi. Na evolučně vytvořené planetě, která kulturu nevytváří a do svého systému nezačleňuje, musí vyspělá ekonomika nákladně udržovat své umělé struktury. Právě proto rozšiřování výroby i spotřeby směřuje proti sofistikovanému systému života, který reprodukcí své přirozené uspořádanosti vesmírné entropii čelí a v konečné bilanci entropii Země snižuje (zvyšuje její uspořádanost).

Ekonomika je sice vůči kultuře namířena protientropicky, ale vůči přírodě entropicky (i když nejprve jen slabě a lokálně). Od počátku rozbíjí nejorganizovanější ontickou vrstvu planety, přirozené ekosystémy. Ty jsou totiž lidskou technologickou aktivitou relativně snadno ovlivnitelné. Po průmyslové revoluci (tedy už s pomocí vědy) se však ekonomika stále více obrací i proti ostatním evolučně vytvořeným strukturám, zejména proti přirozeně uspořádaným horninám, které považuje za pouhé suroviny či energii pro budování továren a lidských sídel. Později je využívá také jako suroviny a energii pro hromadnou výrobu a provoz spotřební techniky.

Člověk sběrač a lovec, který byl součástí přirozených ekosystémů biosféry, žil z normální přírodní nadprodukce, takže to, co jeho organismus z přírody čerpal, také přírodě v přirozené podobě vracel. Vracel jí výsledky svého biologického i kulturního metabolismu ve formě, která byla s neživou i živou přírodou onticky slučitelná. A tento způsob převážně biotické závislosti jednoduché kultury na přírodě se v modifikované formě reprodukoval i v pozdější neolitické společnosti. Ta sice už zjednodušovala přirozené ekosystémy (např. vypalovala lesy, hubila snadno polapitelná zvířata i velké predátory) a byla nucena reprodukovat svou jednoduchou materiální kulturu (zejména sídla, chovaný dobytek, zemědělské stavby, rybníky, cesty, nářadí), ale produkty metabolismu lidí a zvířat, ani obnova převážně biotické („dřevěné“) materiální kultury, biosféru vážněji nepoškozovaly. Také proto nemusely být tyto dva různé metabolismy – přirozený a kulturní – až do začátku 20. století přísně oddělovány.

Produktivní a spotřební zátěž přírody, dvě různé složky zátěže, z nichž každá má ještě složku biotickou i abiotickou, se zřetelně oddělují až po průmyslové revoluci. Svým synergetickým účinkem i dnes přírodu nevratně poškozují. Kdysi totiž spotřební zátěž nezahrnovala ani umělé hmoty a pro přírodu neznámé chemické sloučeniny, ani spotřební techniku a její zplodiny.

Pozemské přírodě jako globálnímu výrobnímu podniku, který v pustém a studeném vesmíru vytváří podmínky i všechny polotovary pro lidské podnikání, nebyla dosud přiznána ani náležitá ekonomická hodnota, ani analogická morální a právní subjektivita, jakou má v protipřírodní kultuře každý podnik. Příroda je však nadřazeným hostitelským systémem kultury, s jehož pomocí či na jehož úkor každé podnikání probíhá. Přiznáváme-li subjektivitu, tj. schopnost poznávání, rozhodování a ontické aktivity (tvořivosti) člověku nebo výrobnímu podniku, jak ji vůbec můžeme upírat systému, jenž spontánně vytvořil člověka i předpoklady jeho podnikatelské subjektivity a který svou přirozenou produktivitou uspokojoval životní potřeby našich předků dávno před vznikem kultury a jakékoli hospodářské činnosti s umělými výrobními postupy? Jak ji můžeme upírat systému, jenž je mocnější než globální kultura a který o jejím (i lidském) osudu s konečnou platnosti rozhodne?

Podaří se ustoupit a vytvořit ekonomiku biofilní?

Ještě v období, v němž kultura nebyla ekologicky ohrožená, se velkým novověkým myslitelům zdálo, že předmětem filosofie a humanitních věd musí být člověk, který byl od antiky považován za míru všech věcí. Vztahy mezi lidmi a sociálními skupinami se jim jevily jako důležitější než svébytnost a umělá struktura kulturních systémů, než technologicky zpředmětněné vztahy kultury k přírodě. Současně s tím mnozí badatelé věřili, že člověk už není přírodní bytostí, že díky kultuře stojí nad přírodou a že narůstající občanská svoboda, rozvoj člověka a mezilidských vztahů budou optimalizovat také vztahy kultury k přírodě. Falešnost tohoto předpokladu se plně ukazuje až dnes.

Nekritické nadřazování člověka (i kultury) nad ostatní přirozeně vytvořené produkty přírody snahu překonat ekologickou krizi zbytečně komplikuje. Měli bychom proto včas opustit staré axiologické teorie, v nichž se podřízený vztah kultury k přírodě převracel. V klasické axiologii převládal názor, že hodnota vzniká teprve a pouze lidskou činností, popřípadě lidským hodnocením, tj. rozpoznáním užitečných vlastností předmětu, systému či ideje pro člověka hodnotitele. Ale to je hluboký omyl. Tak jako biologický druh primárně nevzniká jeho praktickým či teoretickým rozpoznáním, nýbrž onticky, tzn. je konstituován přirozenou evolucí, také hodnoty vznikají onticky: přirozenou nebo kulturní evolucí. (Myšlenku dvou způsobů vzniku hodnot zastává i gnoseologicky zaměřený myslitel K. R. Popper. Srovnej Popper, K. R. Věčné hledání. Intelektuální autobiografie. Praha: Prostor 1995, s. 186.)

Přírodní hodnoty tedy existují objektivně, byly vytvořeny přirozenou evolucí, byly vzájemně sladěny a uspořádány tak, že vytvářejí vysokou hodnotu přírody o sobě. A protože kultura je dočasný, na přírodě závislý a vůči ní opoziční systém, všechny kulturní hodnoty, a to nezávisle na tom, že byly vytvořeny člověkem a pro člověka, musíme poměřovat také nepodmíněnými hodnotami přírodními. Uzrál čas, abychom tuto obecnou metodologickou zásadu uplatňovali i při analýze zvláštních hodnot ekonomických.

Například lidská práce, která zhodnocuje původně přírodní předmět pro kulturu, musí tento předmět jako evolučně vytvořenou hodnotu nutně znehodnocovat pro přírodu. Práce totiž narušuje strukturu, celistvost a integritu přírodních předmětů i přirozených ekosystémů. I když to ve zdravé a málo narušené přírodě bylo zpravidla biologicky oprávněné a v měřítku planety téměř neznatelné, v přírodě kulturou obsazené a dobyté nadměrná hospodářská činnost i lidská spotřební aktivita přírodu destabilizují, nevratně poškozují.

Hospodářská činnost totiž organismy, přírodní struktury a procesy z přirozené souvislosti (z přírodního řádu) vytrhuje, upravuje je a orientuje je jiným (nepřírodním) směrem. Musí jim tzv. „přidat hodnotu“. V ekonomické teorii, ačkoli to zní neuvěřitelně, příroda zatím hodnotu o sobě nemá. V pracovní teorii hodnoty přidává hodnotu přírodním strukturám teprve lidská práce, tj. účelově zaměřené přírodní síly uvnitř člověka. Iluzi zhodnocování přírody lidskou prací totiž napomáhá fakt, že přírodní procesy nebo předměty ve své většině nemohou lidské kulturní potřeby uspokojit. Některé z nich mají sice ničím nenahraditelnou užitnou hodnotu (např. čistý vzduch, voda, příznivé klima), ale podle dnes platných ekonomických teorii nemají (neměly by mít) hodnotu kulturní.

Podle konvenčního ekonomického myšlení má být výroba prostředkem kulturního „zhodnocování přírody“. Ale hlubší podstata problému, které se ekonomické teorie nevěnují, spočívá v tom, že proces zhodnocování přírody z hlediska kultury je fakticky jejím ničením a znehodnocováním z hlediska přírody. Tento proces není totiž pouze privatizací a zcizováním části přírody kulturou. Jde o zcizení bez možnosti návratu původnímu účelu i původnímu „majiteli“. Jde o krádež spojenou s rozbitím či poškozením původní přírodní formy, kterou, až výrobek doslouží, už nebude s to obnovit ani kultura, ani příroda.

Dokážeme obnovit úctu k Zemi?

Aldo Leopold na klasickém antickém příkladu ukazuje, co je zamlčeným předpokladem každého morálního vztahu. „Když se bohům podobný Odysseus vrátil z trojské války, pověsil na jediném provazu tucet otrokyň ze své domácnosti, které podezíral, že se za jeho nepřítomnosti chovaly nemorálně…Dívky byly jeho majetkem…“ A autor dodává: „Země, tak jako Odysseovy otrokyně, je stále ještě majetkem“. (Leopold. A. Etika země. In: Závod s časem. Texty z morální ekologie. Praha: MŽP 1996, s. 36.)

Na tomto jistě smyšleném příběhu dobře vidíme, že morální vztah předpokládá úctu a respekt k předmětu, jehož se týká, že předpokládá uznání „subjektivity“ předmětu. Prosadit morální vztah lidí k přírodě, podobně jako proces biofilní transformace ekonomiky, znamená proto uznat přírodu jako subjektivitu, jako nejvyšší hodnotu ekonomickou a politickou. Dále to předpokládá teoreticky a hodnotově rehabilitovanou přírodu zahrnout do předmětu všech společenských věd včetně ekonomie, politologie i základního školního vzdělání. Znamená to zajistit, aby vztah k přírodě jako ničím nepodmíněné hodnotě – jako nejvyššímu mravnímu principu globalizující se kultury – byl respektován právem i politikou.

V biofilním duchovním paradigmatu, tj. v rámci všeobecně přijaté spolupráce kultury a ekonomiky se Zemí jako s celoplanetárním „výrobním podnikem“, by každé podnikatelské predátorství mělo být trestné. Naopak, vzájemná spolupráce mezi podniky byla nejen samozřejmá, ale také výhodná pro člověka, ekonomiku, kulturu i přírodu. Příroda jako plně automatizovaný výrobní podnik totiž „umí“ z vlastních abiotických i biotických surovin nejen bezodpadově vyrábět, ale také spolehlivě recyklovat všechny své amortizované produkty. (Biosféra ročně produkuje asi 200 miliard tun biomasy v sušině, která se průběžně rozkládá a znovu využívá pro růst živých systémů. Pro širší veřejnost může být překvapivé, že celá polovina biomasy je tvořena bakteriemi, tj. prokaryonty. „Prokaryonta zůstala hojná i po vzniku eukaryont. Dokonce jich ještě přibylo díky tomu, že se živila organickým odpadem a jako paraziti. Celková biomasa prokaryont na Zemi se podle některých výpočtů rovná celkové biomase eukaryont.“ Mayr. E. Co je evoluce. Praha: Academia 209, s. 71.)

Historicky bezprecedentní proces biofilní transformace ekonomiky může sice spontánně probíhat také iniciativou zdola, tj. ekologickým chováním spotřebitelů a novým obsahem produkce malých a středních podniků, ale vzhledem k nezbytnosti radikálně změnit paradigma, tj. pravidla podnikání v globálním měřítku, se na přípravě této transformace musí podílet vysoká teorie – filosofická ontologie. O vlastní prosazení pravidel v rámci nového biofilního paradigmatu se ovšem musí pokusit i nově filosoficky koncipovaná ekonomická věda.

Ale i bez této vědy již víme, že pokud by pozemská příroda nebyla nynější spotřební kulturou zbytečně přetěžována, mohla by, tak jako kdysi, z velké části recyklovat i její odpad a amortizované produkty (konstrukcí ovšem předem přizpůsobené požadavkům pomalého entropického procesu přírody). Bojovat v novém biofilním paradigmatu s přírodou by mělo být spojeno nejen s morálním odsouzením či s neodpustitelným hříchem, ale i s právním proviněním. Příroda je nejen nejvyšší hodnotou a absolutní mocí nad lidmi a kulturami, ale i přirozenou matkou všech lidí a kultur. Snad jen pro obecně nízkou úroveň biologického a filosofického vzdělání dnešní veřejnosti může nynější pragmatická politika svým souhlasem s rabováním Země „ústavu“ planety nechápat a beztrestně porušovat.

14.4.2014

Nacističtí okupanti, funkcionáři komunistického národního výboru i radní zvolení po roce 1989 v Praze – Modřanech měli a mají společný cíl: zlikvidovat aleje v místních ulicích. Cíle téměř dosáhli, po roce 2007 měly být vykáceny poslední zbývající lipové aleje v Převoznické a Voborského ulici. Padly čtyři stromy, dalšímu kácení zabránila petice místních obyvatel. Až do roku 2014 to vypadalo, že místní politici jsou ochotní řídit se přáním voličů. Nyní přichází další útok: 21 sedmdesátiletých lip by mělo být seřezáno na babku. Proč se papaláši všech režimů spojili proti stromům?

Strom - nepřítel státu

Modřany prodělaly ve 20. a 30. letech dvacátého století bouřlivý rozvoj. Stavěly se vilové čtvrtě i činžovní domy. Ulice zdobily aleje lip, javorů a hlohů. Ne na dlouho, za druhé světové války se fašistickým okupantům zdály ulice se stromy nepřehledné a nechali některé aleje vykácet. Další stromy padly v květnu 1945 na stavbu barikád. Za komunistů nebylo lépe, komunální služby chtěly zbývající lípy seřezaly ,,na babku“ a ze stromů by zbyla jenom torza. Naštěstí si to starosta nechal brzy rozmluvit a vážně bylo poškozeno jenom několik stromů. Konce totality se dožily aleje v Převoznického a Voborského ulici. Bez úhony přečkaly i uragán Kiril a na jaře 2007 se obalily takovým množstvím květů, až starousedlíci žasli. Musela to způsobit tehdejší teplá zima, vždyť jak by lípy mohly zjistit, že možná kvetou naposledy? O chystaném pogromu nic nevěděli ani lidé pod alejemi. Téměř všechny stromy měly být pokáceny na základě posudku soudní znalkyně Yvony Hájkové, která lípy v ulicích Převoznická a Voborského zařadila do druhu lípa širolistá (Tilia platyphylos), zatímco ve skutečnosti v alejích roste převážně hybridogenní druh Tilia x europea, což je kříženec lípy širolisté a lípy srdčité. Soudní znalkyně Hájková tedy nedokázala správně určit druh stromů, které de facto odsoudila k smrti. To ale není všechno. U některých stromů bylo v posudku uvedeno, že mají trouchnivé jádro kmene. K vyslovení takového závěru je nezbytné udělat vývrt – speciálním vrtákem odebrat vzorek dřeva z celého průměru kmene. To paní Hájková neučinila. Vyvstaly tak pochybnosti o její nezaujatosti či kompetentnosti vystavovat znalecké posudky. Nakonec padly jenom čtyři stromy. Další kácení zastavila petice, kterou podepsali obyvatelé dvaadvaceti domů ,,pod stromy“, V sedmi domech se nepodařilo nikoho zastihnout a v jedné domácnosti s kácením souhlasili.

V týdnu od 14. do 18. 4. 2014 stromům nehrozí pokácení, jednadvacet lip ve Voborského ulici bude ,,jenom“ zmrzačeno. Nechme promluvit oznámení, které visí na začátku aleje určené k devastaci: „Na základě znaleckého posudku č. 168-1 799/13 budou u 21 kusů lípy velkolisté (Tilia platyphylos) prováděny řezy... Na stromech budou ponechány 1 m dlouhé čípky, nejedná se o poškození dřeviny. V dalších letech budou opakovány tvarovací řezy (na hlavu) v intervalu nepřesahujícím 3 roky.“ Stručně: lipám uřežou všechny větve a nechají jenom metrové pahýly. To že není poškození stromu? Já bych se cítil poškozený, kdyby mi někdo svévolně uřezal ruce a nechal jenom pahýly. Následně budou lípy pravidelně seřezávat „na babku“, aby nemohly vytvořit novou korunu. Nesmyslný nápad, který se komusi vylíhl v hlavě před rokem 1989 a ještě před revolucí byl opuštěn, se opět vrací. A perlička na závěr: druh lip byl v novém posudku určen opět špatně, stejně jako v roce 2007.

Dendrosadismus, součást místní kultury

Žádný okupant ani režim nedokázal v Polsku vykořenit katolickou víru. Také radní v Modřanech si za všech okolností dokázali udržet svoji (ne)kulturní tradici: ubližují alejím. Jenomže stromy v ulicích jim brzy dojdou a místní dendrosadisté budou čelit krizi identity a nedostatku rozkoše. Svůj chtíč budou stále obtížněji ukájet, i kdyby se odvážili opustit přívětivou Modřanskou kotlinu a zkusili řádit například v krajském zastupitelstvu. Těžko budou hledat stromořadí na týrání, protože v posledních letech v České republice bez náhrady zmizel bezpočet alejí, jenom v posledním roce u silnic padlo 16 000 stromů. Jako by platilo: Kdo nekácí, není Čech!

15.4.2014

„Existují společné hodnoty, a když vyrostl a posílil Jobbik, proč by se podobná věc nemohla stát jinde?“ ptá se poslanec Jobbiku, Márton Gyöngyösi.

Může Evropská unie, jejíž socialistická frakce dala svému setkání vzletný název: „V Evropě rosteme společně“, v dohledné době viditelně hnědnout (tedy v překladu: fašizovat se)?

Toto mělo být téma pro Bohuslava Sobotku a jemu podobné, kteří na jinak bezproblémově fungující Unii vidí jedinou skvrnu na kráse – totiž skepsi lidí. Kdyby nebylo skeptiků, bylo by tu zřejmě velmi pěkně. Kde se ale ta skepse bere, pokud vše funguje, jak má?

Pokud se evropští socialisté sejdou ke společnému jednání, očekával bych, že se zaměří na podstatu současné krize. Že půjdou po systémových příčinách – a nebudou za příčiny vydávat důsledky. I vzhledem k výsledkům voleb v Maďarsku se domnívám, že je, o čem diskutovat a nad čím se zamýšlet.

Nejlepší kritika bývá ta, jež začíná u vlastních řad. Hloubá evropská levice, kde že udělala chybu? O tom, že asi nebude všechno v pořádku, svědčí fakt, že stále více lidí je přesvědčeno, že dělení na pravici a levici nemá smysl. Že stále více lidí dělí politiky podle toho, zda si jich vůbec ráčí všimnout, nebo žijí ve svém tvrdě izolovaném světě.

Kdyby byla v rámci Unie položena otázka, aby lidé jmenovali současného evropského skutečně levicového politika, zaznělo by vůbec něčí jméno? Možná jméno stávajícího francouzského prezidenta Francoise Hollanda jako symbol úpadku celé evropské levicové scény. Jak jinak je totiž možné, že levice na evropské scéně (naposledy ve Francii) dostává ve volbách jeden knockout za druhým, než že se zpronevěřila svým hodnotám a rezignovala na hájení zájmů těch, které pomáhá házet přes palubu. Není snad výsměchem hájit pod vlajkou levicovosti nástroje z neoliberální dílny, mezi něž patří například fiskální pakt? Je snad levicové předhánět se s tzv. pravicí v tom, kdo nabídne nadnárodním společnostem lepší podmínky (rozuměj: nižší daně, ještě levnější pracovní sílu a ještě více osekaná sociální práva zaměstnanců), aby jejich zisky zase o něco vzrostly?

Cožpak nikdo nevidí ty dvě třetiny mladých nezaměstnaných v Řecku, nezaměstnané ve Španělsku – a mohli bychom pokračovat? Nikoho nezajímá, že vytváříme další ztracenou generaci, jejíž vyhlídky do budoucna jsou vysloveně mizerné? Skutečně jediní, kteří nabourávají trup lodi zvané EU, jsou euroskeptici? Nevzniká ta největší trhlina v podpalubí naopak rezignací na sociální stát a jeho destrukcí, na níž se podílejí i strany, které se hrdě natřásají jako levicové? Překvapí v tomto kontextu vůbec někoho, že se sociálních témat zmocní strany s programem inklinujícím k vládě tvrdé ruky? A že ke svému vzestupu k moci zneužijí i sem tam něco z původního programu levice, aby se po čase těch, kteří je k moci vynesou, zbavily? Že si tyto strany najdou zástupné viníky, proti nimž budou moct namířit zášť těch, kteří pomalu nemají co jíst?

Hesla typu „V Evropě rosteme společně“ potom na tyto lidi zapůsobí toliko jako mávání rudým šátkem před očima statného býka. Občané nechtějí slyšet bezobsažná slova a květnaté fráze. Požadují řešení vleklé krize, jež vypadá na krizi systémovou. Dokáže evropská levice, že má k tomuto stavu co říct? Nebo se bude blahosklonně tvářit, že našla patent na vše a že přece každý může vidět pozitivní změny v ekonomikách jednotlivých států včetně Řecka, bohužel jen ta „data z trhu práce zaostávají za dalšími ekonomickými údaji, které začínají vykazovat pozitivní signály”, jak shrnul Nikos Maggina z Řecké národní banky?

Jistě, co je nám do nějaké nezaměstnanosti, hlavní je, že se ekonomika zotavuje. Pokud se ale tato věta stane mottem tzv. levicových stran, potom nejen že je takovýto postoj diskredituje, ale doslova žene jejich potenciální voliče do náruče stran více či méně tíhnoucích k fašistické ideologii. Neboť tito potenciální voliči si řeknou: Co je nám do nějaké zotavující se ekonomiky, když my stojíme před otázkou bytí a nebytí?

Je selháním levice napříč Evropou, že lidé pochybují o významu pravo-levé orientace na politické scéně. Toto dělení ze společnosti nevymizelo. Co ale bohužel vymizelo, je levicová politická síla, která hájí zájmy zaměstnanců, drobných a středních podnikajících, seniorů, samoživitelek a samoživitelů, rodin s dětmi, lidí handicapovaných a dlouhodobě nemocných. Která hájí sociální stát i životní prostředí, v němž žijeme a jehož jsme nedílnou součástí.

Česká sociální demokracie je příkladem strany, která zjevně od své levicovosti upustila, třebaže se k tomuto přívlastku čile hlásí, kde může. Ale marná sláva – na fiskálním paktu cokoli aspoň zdánlivě levicového či sociálního aby jeden pohledal. Pokud pátráme v českém prostředí po pokrokovém subjektu, který kloubí pohled sociální a ochranu životního prostředí a který hledá novou bázi pro udržitelnost demokratických principů, je to Alternativa zdola (Ilona Švihlíková), která (Bohužel? Bohudík?) není politickou stranou.

Jak to, že levicové strany se svými potenciálními voliči nevedou diskusi o tom, co fiskální pakt představuje a v čem je pro ně zhoubný? Jak to, že tyto strany nepřicházejí s vlastní alternativou, která by byla něčím více, než slohovým cvičením na papíře? Jak to, že nepřicházejí s představou systémové změny? Změny, která umožní fungování evropského projektu a která bude zárukou demokracie.

Nám všem hrozí, že sice po společné cestě půjdeme, ale jediná barva na všech ukazatelích bude hnědá.

„Ať si tam za humny dělají, co chtějí“, je sice regulérní voličský postoj, ale současně se nám všem může vymstít. Neboť, jak prohlásil jeden z poslanců Jobbiku, proč by se něco podobného jako v Maďarsku nemohlo rozšířit v celé Evropě? A možná k tomu chybí méně, než si myslíme.

14.4.2014

Listy Guardian a Washington Post dostaly nejvyšší americké ocenění za novinářskou práci. Byla jim udělena Pullitzerova cena za veřejnou službu, kterou společností prokázaly svými články napsanými na základě informací whistleblowera Edwarda Snowdena o špehování občanů po celém světě, které provádí americká špionážní agentura NSA.

Cena, která byla vyhlášena v New Yorku v pondělí, přichází 10 měsíců poté,co Guardian zveřejnil svůj první text, založený na informacích od Edwarda Snowdena, v němž odhalil, že americká NSA ve velkém množství shromažďuje záznamy o telefonních rozhovorech amerických občanů.

V následujících článcích publikovaly novinářské týmy v deníku Guardian a Washington Post nejzávažnější informace o amerických vládních tajemstvích od pentagonské dukumentace týkající se vietnamské války, publikované r. 1971.

Výbor pro Pullitzerovu cenu pochválil deník Guardian za to, že "odhalil rozšířené tajné špehování, prováděné americkou NSA a že prostřednictvím agresivní novinářské práce pomohl vyvolat debatu o vztahu mezi vládou a veřejností, co se týče otázek bezpečnosti a soukromí."

Snowden k tomu konstatoval toto: "Dnešní rozhodnutí je ospravedlnění pro všechny lidi, kteří jsou přesvědčeni, že veřejnost má roli ve vládě. Vděčíme za to úsilí odvážných reportérů a jejich kolegů, kteří pracovali tváří v tvář pozoruhodnému zastrašování, včetně nuceného zničení novinářských materiálů, nevhodného použití zákonů proti terorismu a dalšího nátlaku, jehož cílem bylo zabránit jim v práci, kterou nyní svět uznává jako věc životně důležitého veřejného zájmu."

ZDE

15.4.2014

„Každý člověk si ve svém životě vzpomene na chvíle, kdy se stal svědkem nějaké křivdy, velké či malé, a odvrátil zrak, protože kdyby zasáhl, mohly pro něho být následky tohoto konání příliš děsivé. Nicméně si uvědomuji, že existuje limit, kdy hrubost a nerovnost a krutost nelze akceptovat. Já jsem tu hranici překonal a už v tom nadále nebudu sám.“ Těmito slovy bývalý zaměstnanec Národní bezpečnostní agentury (NSA) Edward Snowden zahájil svou zpověď, otištěnou 8. dubna na stránkách časopisu Vanity Fair ZDE.

Třicetiletý Američan Edward Snowden paradoxně přijal azyl v Rusku ze strachu, že by jej mohl postihnout osud Chelsey Manningové, tedy přinejmenším několikaleté odnětí svobody. Bývalý zaměstnanec NSA, který se už téměř rok ukrývá před svoji vládou, poskytl tisíce choulostivých dokumentů ze „šanonů“ NSA o odposleších či sbírání dat desítek milionů lidí po celém světě a monitorování stovek milionů mobilních telefonů denně, významným světovým periodikům a novinářům.

Dokonce i informace týkající se desítek světových politiků, spojence Bílého domu nevyjímaje, neušly slídícímu oku novopečeného Velkého bratra. Tito novináři je posléze publikovali v listech Guardian a Washington Post, a spustili tak skandál celosvětového dopadu, proti němuž byla aféra Watergate, kvůli níž musel na funkci amerického prezidenta rezignovat Richard Nixon, věru slabým čajíčkem. I exponenti bývalé východoněmecké tajné policie Stasi by valili bulvy, kam až ten šmírovací pokrok dospěl.

Snowden na adresu svých odpůrců, kteří v něm vidí zločince a zrádce, veřejně prohlásil, že se nejdříve pokusil právníky NSA informovat o nekalostech a nešvarech v NSA, což jeho nadřízený, zástupce ředitele NSA Rick Ledgett, vehementně popřel a jednání svého podřízeného vylíčil jako „kopanec do břicha“.

Snowden ale naopak tvrdí, že má důkazní materiál v podobě e-mailové konverzace s právníky NSA a že vedení NSA o jeho kontaktech s těmito právníky moc dobře ví, stejně jako o jeho námitkách, jež vznesl na činnost NSA. Snowden prostřednictvím e-mailu dokonce zástupce NSA vyzval, aby popřeli, že své stížnosti posílal kompetentním osobám v NSA přímo prostřednictvím e-mailu.

Bývalý systémový administrátor pracující pro NSA tedy podle vlastních slov popírá nařčení z toho, že tajné depeše předal přímo do rukou novinářů, a své tvrzení dokladuje e-mailovou korespondencí s právníky NSA, protože chtěl o nečistých aktivitách NSA informovat nejdříve své nadřízené, nicméně marně. Zároveň Snowden vzkazuje svým četných odpůrcům, především z mocenských aparátů, že se nezachoval jako špion či zrádce. Shodou okolností byla činnost Edwarda Snowdena nyní nepřímo vyznamenána Pulitzerovou cenou, již obdržely redakce listů Guardian a Washington Post za zveřejnění tajných depeší NSA ZDE.

14.4.2014

Farmaceutická firma GlaxoSmithKline čelí žalobě, že podplácela lékaře v Polsku, aby předepisovali její léky. GlaxoSmithKline už předtím čelila obvinění z korupce v Číně a v Iráku.

Bývalý obchodní zástupce firmy GlaxoSmithKline sdělil televizi BBC, že obchodní zástupci firmy GlaxoSmithKline platili úplatky lékařům v Polsku, aby předepisovali její léky. Obvinění se bude vysílat v investigativním pořadu televize BBC Panorama v pondělí večer. Jarek Wisniewski svědčí v pořadu o tom, že v roce 2010 pracoval na marketingovém programu v Polsku, jehož cílem bylo prosazovat lék Seretide proti astmatu.

Formálně byly použité finanční prostředky vydávány na školení pacientů o astmatu. Ve skutečnosti však šlo o úplatky polským lékařům, aby předepisovali častěji lék Seretide.

Jiný obchodní zástupce firmy GlaxoSmithKline svědčil o tom, že firma platila polským lékařům za přednášky, které se nekonaly, a výsledkem bylo větší množství předpisů.

Wisniewski uvedl: Lékaři jsme zaplatili 100 liber (cca 3300 Kč), ale za to jsme očekávali více než 100 předpisů. Svědčil o tom, že dostal příkaz od svého regionálního manažera platit tyto úplatky. Nechtěl to dělat, takže nakonec byl v práci ostrakizován a propuštěn.

Pořad Panorama televize BBC bude informovat, že probíhá trestní vyšetřování a 11 lékařů a jeden regionální manažer firmy GlaxoSmithKline byli obžalováni z korupce.

Pokud bude toto trestní stíhání úspěšné, znamenalo by to, že firma GlaxoSmithKline porušila britský zákon proti úplatkům a americký zákon proti korupční praxi, které zakazují firmám podplácet vládní zaměstnance v zahraničí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

8.3.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V únoru 2014 přispěli čtenáři finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 52 766,58 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v prosinci 2013 částkou 2625,82 Kč.

Zůstatek byl koncem února 2014 349 778,46 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 166 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za únor 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.1. 2014:...............383 548,28 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 52766,58 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (prosinec 2013)............2625,82 Kč




Bankovní úrok ...........................................................2,81 Kč

bankovní poplatky............................................................................-1711,53 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1853,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
cesta do ČR ...........................................................................15 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (TK)..............................................................................2500 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář za práci na daňovém přiznání OSBL za rok 2013.................3500 Kč
programování (MP)......................................................................6600 Kč
Výdaje v ČR ..............................................................................15 000 Kč


Zůstatek k 28.2. 2014: 349 778,46 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2012

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
7. 11. 2013 Nejnovější dokumenty z České televize jsou slibné Sam Graeme Beaton
7. 11. 2013 Latest Česká televize Offerings Show New Promise Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Normalization/Kauza Cervanová Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Ohlédnutí za jihlavským filmovým festivalem Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 More Thoughts from Jihlava Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
28. 10. 2013 Dál nic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval… Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 „…na všech sloupích“ Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 „Ultimátní“ konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce