ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
23.4.2014

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov obvinil USA, že se vměšují do dění na Ukrajině a fakticky ho řídí. Kromě toho naznačil, že pokud by došlo k "přímému ohrožení ruských zájmů", Moskva by mohla vojensky intervenovat.

Ve vystoupení pro anglickojazyčnou ruskou televizi Russia Today Lavrov řekl, že je prý "dost výmluvné", pokud protiteroristická operace na východě Ukrajiny byla obnovena právě během návštěvy amerického viceprezidenta Joea Bidena.

Kyjev a Západ tvrdí, že Moskva velí ozbrojencům na východě, ale Kreml to popírá.

Za poslední měsíc proruští ozbrojenci obsadili nejméně devět měst v Doněcké oblasti. Okupují veřejné budovy a instalovali do funkcí vlastní představitele. Podobná taktika předcházela anexi Krymu v březnu tohoto roku.

Kyjev včera obnovil protiteroristickou operaci na východě a odůvodňuje to nalezením údajně umučeného místního politika nedaleko města Slavjansk, které kontrolují separatisté.

USA již dříve požadovaly, aby Moskva veřejně vyzvala proruské ozbrojence ke složení zbraní a opuštění veřejných budov, jak to stanoví ženevská dohoda ze 17. dubna. Zároveň žádají, aby Moskva ztlumila agresívní rétoriku, nebo čelila dalším sankcím.

Moskva však již 18. dubna začala ženevskou dohodu interpretovat výlučně ve smyslu odzbrojení provládních polovojenských složek a obviňuje Kyjev z neplnění. A nyní obviňuje i Washington z vměšování do ukrajinské krize.

Podle Lavrova "není důvod" nevěřit, že Američané řídí dění na Ukrajině.

Lavrov také v televizi řekl, že Moskva na případné "přímé" ohrožení ruských zájmů odpoví "podle mezinárodního práva", přičemž však srovnal situaci s případem Jižní Osetie. Zde ruské jednotky v roce 2008 otevřeně intervenovaly.

Americký viceprezident Joe Biden slíbil, že USA přispějí částkou 50 milionů dolarů na politické a ekonomické reformy na Ukrajině, včetně 11 milionů na konání prezidentských voleb 25. května.

Americká armáda posiluje vojenskou přítomnost ve Střední Evropě a v Pobaltí. Jedná se o 600 vojáků, které má později posílit 150 dalších, kteří dorazí do Polska.

Kromě nálezu umučeného politika Rybaka se nyní hovoří o tom, že ozbrojenci ve Slavjansku drží v zajetí amerického reportéra Vice News Simona Ostrovského. (Ostrovsky poskytoval zřejmě nejlepší anglickojazyčné zpravodajství z regionu a vyhýbal se ideologizování událostí, o nichž informoval - KD.)

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.4.2014
Projekt EU nebyl nikdy méně oblíben. Berlín a Paříž se musejí vypořádat současně s ekonomickou i bezpečnostní krizí

Pro státy Evropské unie nebylo nikdy tak důležité zachovat jednotu. Ale nikdy také nebyl evropský projekt více ohrožen netečností, nepřátelstvím a dokonce otevřeným odmítáním, napsali pro Guardian Gérard Errera a Wolfgang Ischinger.

Můžeme tento příkop zasypat - a kde by se mohl vzít impuls, který by k tomu vedl? Evropská komise s jedním komisařem za každý stát nemůže být exekutivním orgánem; hlavy našich států si nepřejí, aby Evropskou radu vedl prezident; a federální EU je z hlediska nynější rovnováhy ekonomické a politické moci v unii nepravděpodobná.

Takže nám zbývá, jako vždy, francouzsko-německé partnerství. Nicméně tradiční idea "francouzsko-německého motoru nezbytného pro pohon Evropy" ztrácí svou důvěryhodnost kvůli rostoucím nesrovnalostem mezi oběma ekonomikami, zvětšujícím se rozdílům mezi národními zájmy a slábnoucí politické vůli společně budovat Evropu.

Řekněme to otevřeně: Francouzsko-německý vztah nikdy nebyl milostným románkem. S výjimkou období, kdy byli ve funkcích Helmut Schmidt a Valéry Giscard d'Estaing, nebo Helmut Kohl a François Mitterrand, šťastné časy vždy trvaly krátce a vždy byly přítomny postranní motivy, četné frustrace a nedorozumění. Francie dosud nestrávila německé sjednocení a Německo vždy nedůvěřovalo patronizující těkavosti grande nation. Za fasádou oficiálních prohlášení se to, co bylo vždy manželstvím z rozumu, nyní stalo soužitím poznamenaným nedůvěrou.

To nepřekvapuje. Francii a Německo dělí řada věcí - od geografie přes kolektivní historickou paměť, kulturu a ústavní strukturu až k ekonomické politice a jinému přístupu ke globalizaci. Nezbytnost zajistit mír a vůle pokračovat v evropském sjednocování byly jediným reálným pojivem. Navíc Německo bylo na čtyřicet let odsouzeno k poníženému postavení: Jeho ekonomická moc byla spojena s omezenou rolí v zahraniční politice.

Nyní se kontext zásadně změnil. USA se stahují, Rusko zůstává nepředvídatelné a vzrůstá váha Číny. Evropa je rozdělena a Francie oslabena. Německo je nejen dominantní ekonomikou, ale poprvé se také prohlašuje za připravené převzít větší mezinárodní zodpovědnost.

To může znamenat riziko, nebo velkou příležitost. Riziko spočívá v tom, že namísto smíření se vzájemné napětí vystupňuje a obě vůle se ještě více vzdálí. Příležitostí je reformovaný vztah a globální Nový úděl Francie a Německa.

V ekonomice nemůže vzniknout francouzsko-německé partnerství, pokud se propast mezi oběma zeměmi bude rozšiřovat. Francie se musí přiblížit Německu v oblasti korporátních daní, úrovně příspěvků na sociální zabezpečení, reformy trhu práce a omezení veřejných výdajů - zejména financování sociálních dávek. Naproti tomu Německo musí znovu promyslet svůj postoj k politice úspor, roli Evropské centrální banky a sdílení dluhu. Pokud toho obě země dosáhnou, budou s to navázat úzkou spolupráci při řízení eurozóny, která se tak stane jádrem EU.

To je z pohledu francouzského premiéra Manuela Vallse a německé kancléřky Angely Merkelové v sázce. Současně je třeba také nové dohody o zahraniční politice. Němci musejí překonat svůj poválečný pacifismus a více se zapojit do řešení krizí stále častěji se objevujících u našeho prahu. Francie musí být ochotna dělit se při rozhodování o zásadních záležitostech s Německem. Obě země by také měly mít jasno v obranné politice. To nezbytně zahrnuje otázku stálého členství v Radě bezpečnosti OSN a francouzských prostředků jaderného odstrašení.

Pokud existuje jedna oblast, kde mají obě země kapacitu i povinnost spolupracovat, je to evropská politika vůči Rusku, s cílem postavit bezpečnost kontinentu na nových základech. Je to priorita, jak názorně dokazuje Ukrajina.

Vše výše řečené vyžaduje kulturní revoluci. Pokud se nikdo neujme iniciativy, můžeme se s historickou vizí evropské integrace rozloučit. Ale jestliže naši lídři mají odvahu spojit síly pro dobro Evropy, EU má šanci na nový začátek. V případě, že si přejeme vyhnout se odmítnutí příštích evropských voleb, musíme jednat hned: Dějiny nešetří ty, kde se nedokážou ujmout příležitosti.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.4.2014
Zákaz kouření v Evropě

23.4.2014

Daily Beast včera článkem Joshe Rogina informoval o nejnovějším skandálu spojeném s ukrajinskou krizí. Titulek zní Germany Helped Prep Russia for War, U.S. Sources Say (Americké zdroje tvrdí, že Německo pomohlo připravit Rusko k válce).

Rogin se zaměřuje především na smlouvu, kterou v roce 2011 podepsala německá firma Rheinmetall. Předmětem bylo vybudování bojového simulátoru v Mulinu na jihu Ruska, schopného ročně vycvičit až 30 000 ruských vojáků. Tento kontrakt ještě nebyl dokončen a Německo ho zrušilo (cena činí 140 milionů dolarů...), avšak Američané přesto hovoří o tom, že Němci už Rusům s výcvikem léta pomáhali, a to podle nich dokonce i během invaze na Ukrajinu. A ve skutečnosti prý cvičili jednotky Specnazu, které při invazi sehrály/sehrávají klíčovou roli.

Jak měla konkrétně německá pomoc ruským ozbrojeným silám vypadat se Rogin nezmiňuje. Okrajově hovoří o společných cvičeních, jichž se Rusové účastnili v Německu, a v závěru cituje bývalou ruskou analytičku U.S. Army Fionu Hillovou. Ta upozorňuje, že změny, které Rusko provedlo v ozbrojených silách po roce 2008, nebyly ani tak odrazem poučení odvozených z invaze do Gruzie, ale poskytly spíše základnu "pro nový typ operací". "Měli jsme tomu věnovat větší pozornost", říká Hillová, jejíž místo bylo zrušeno s odůvodněním, že Rusko údajně nepředstavuje do budoucna žádný problém. "Tyto signály zde byly po dlouhou dobu, ale špatně jsme je chápali."

Zdroj, který si nepřál být jmenován, sdělil Britským listům, že aktuálně větší obavy, než zrušený kontrakt Rheinmetallu, budí lekce, kterou Moskvě přinesla účast na manévrech Atlas Vision, kam byli ruští zástupci pozváni právě z německé iniciativy, v rámci přípravy na dodávku simulátoru Rheinmetall. Rusko se účastnilo zmíněných manévrů v roce 2012 a 2013 a letošní ročník, jenž byl mezitím zrušen, se měl dokonce konat na ruském území.

Zejména ročník 2012 v Ga-Pa byl podle uvedeného zdroje z ruské strany výslovně označen za "historický", protože umožnil pochopit, jak vypadá rozhodovací proces v západních armádách. Kromě toho se zde ruští zástupci seznámili s nejnovějším americkým pojetím informačních operací, jehož autorem je major letectva David Faggard.

Jak vyplývá z osudu Hillové, která nyní pracuje pro Brookings Institution, ale i z faktu, že se letošní ročník manévrů Atlas Vision měl už bez jakékoliv německé, avšak za to s výraznou americkou účastí konat v Rusku, nebylo to ovšem zdaleka jen Německo, kdo v oblasti spolupráce s ruskými ozbrojenými silami leccos podcenil. Proto také není vůbec namístě ukazovat prstem výhradně na Berlín, případně na další země, které v době úřadování prozápadního exministra obrany Serďukova prodaly do Ruska některé zbraňové systémy (Francie, Itálie, Izrael).

Kremlu ani tak nepomohla nějaká konkrétní "lehkomyslná" země, jako obecně naivní přístup, který byl už před nějakou dobou popsán ve výroční zprávě české Bezpečnostní informační služby za rok 2012.

"Obchodníci, vědci i politici mají tendenci přisuzovat vlastní motivaci a cíle (výsledek výzkumu, investice, zisk apod.) i svým východním partnerům. Pro ně však mohou být tyto motivace a cíle spíše podružné a krátkodobé, protože ve skutečnosti sledují zcela jiný primární zájem, který je často mnohem dlouhodobější a který může představovat skrytá bezpečnostní rizika."

23.4.2014

Keď sa roku 1970 prvý raz oslavoval „Deň Zeme“, bolo to dobre mienené pripomenutie, že máme len jednu planétu a že ju musíme vo vlastnom záujme chrániť. Na Zemi vtedy žilo 3,7 miliardy ľudí, vozili sa na asi 200 miliónoch áut a v atmosfére našej planéty bolo 330 ppm oxidu uhličitého. Dnes na Zemi žije skoro dva krát toľko ľudí, na cestách je aspoň 5 krát viac áut, svetový hrubý domáci produkt je štvornásobný – a oxidu uhličitého je v atmosfére 400 ppm.

Keď ho bolo v dejinách Zeme naposledy toľko, boli hladiny oceánov o 25 metrov vyššie ako dnes.

Nejaký plyn v ovzduší však ľudskú fantáziu nevyburcuje – zato možnosť predviesť sa pred susedmi na novej nalakovanej plechovici na kolesách alebo s iným symbolom sociálneho statusu, to je pre veľkú väčšinu ľudí iná káva. Každoročné dni Zeme sa tak strácali v mori dní a rokov konzumných orgií, rok čo rok nenásytnejších. Dnes skôr ako o oslavách Dňa Zeme – ak sme to s nimi niekedy vôbec mysleli vážne – môžeme hovoriť o Súmraku Zeme a o kare za vyklčovanými lesmi, špinavými riekami a jazerami, kyslými oceánmi, rýchlo vymierajúcimi druhmi živočíchov a rastlín, erodovanými pôdami, znečistenou atmosférou.

Hoci presnejšie ako o súmraku Zeme je hovoriť o súmraku našej civilizácie. Zem a život na nej opakovane prežili výbuchy supervulkánov, dopady asteroidov, masové vymierania: trvalo to často milióny rokov, ale život si nakoniec našiel cestu a v novej podobe zregeneroval. Náš druh a naša civilizácia však neráta čas v miliónoch rokov: ľahko nás dokáže položiť aj ekologická kríza trvajúca pár rokov či desaťročí. Do takých kríz smerujeme rýchlym tempom. Na hornej palube Titaniku na ktorej my Európania žijeme to ešte necítime. Svetlá stále svietia, hudba stále znie, stoly sa prehýbajú pod plnými misami a internet zurčí džavotom, bezstarostnými klebetami, zábavou a reklamou na ďalšiu spotrebu. Ale v podpalubí sa už topia ľudia.

Pred pár dňami uverejnil Medzivládny panel pre klimatické zmeny (IPCC) svoje doteraz najjasnejšie varovania a prognózy dôsledkov rastu globálnej teploty. Aj keď sú jeho správy „obrúsené“ a zredukované na úroveň, ktorá je politicky prijateľná pre všetky zúčastnené vlády, IPCC vychádza z prác tisícok najvýznamnejších svetových klimatológov. I v tejto skrášlenej a zjemnenej podobe IPCC tvrdí, že zmena klímy je veľmi rýchla a veľmi vážna. Do roku 2100 vraj môže priemerná teplota na Zemi stúpnuť o 3,7 až 4,7°C. Sú významní vedci, ktorí tvrdia, že to môže byť aj oveľa viac. Čo vedci radšej nehovoria je, že ani vzostup teploty o 2°C nemusí byť zlučiteľný s prežitím našej civilizácie. Suchá, povodne, búrky a hladomory sprevádzajúce už vzostup globálnej teploty o dva stupne môžu civilizáciu uvrhnúť do vojen a rozvratu.

97% svetových klimatológov je dnes presvedčených že zmenu klímy spôsobuje činnosť človeka. Napriek tomu stále veľká časť verejnosti „neverí“ že ľudia klímu menia a že dôsledky budú drastické. Rovnako sa správajú aj politici: nakoniec tí len sľubujú a robia to, čo od nich chcú voliči. A tí chcú viac –viac -viac. Viac peňazí na nákup viac a väčších áut, televízorov, domov, viac cestovania, viac zábavy, viac plytvania. Znižovať spotrebu energie a materiálov znie pre politikov ako hlásať detskú pornografiu. Posvätným slovom je rast – rast HDP, rast spotreby, rast obyvateľstva.

Rast je úspech, ne-rast je pohroma.

Čo iné je ale rakovina než rast, čo zabudol prestať, až nakoniec zničil svojho hostiteľa?

23.4.2014

Zatímco někteří čeští komentátoři mudrují nad tím, kdo mohl na východě Ukrajiny zabít pět lidí a vycházejí o tom palcové titulky, během nejdůležitějších křesťanských svátků bylo z pohodlí úřadoven CIA v Nevadě americkými drony pozabíjeno minimálně 40 Jemenců ZDE. Obamova administrativa tvrdí, že šlo o bojovníky podezřelé z napojení na tamní odnož Al-Kajdy (AQAP). Jemenská vláda, již Washington dlouhodobě podporuje, prozatím uvedla, že při akci zemřeli tři civilisté. Bude u nás také někdo rozjímat nad tím, zda šlo o civilisty, fašisty nebo teroristy, jak se děje v případě zabitých na Ukrajině?

Podle webu middleastmonitor.com přišlo během Velikonoc v Jemenu při náletech amerických dronů o život více než 40 lidí. Ačkoliv se podle vyjádření Bílého domu a dalších masmédií většina usmrcených rekrutuje z řad Al-Káidy (nic na tom, že jde o Jemence, kteří jsou nehledě na jejich teroristický profil v této zemi „doma“ – na rozdíl od bezpilotních letounů), došlo také ke ztrátám na životech civilistů.

Zprávy o zabitých Jemencích se různí: Guardian informuje, že během náletů přišlo o život „přinejmenším 55 militantů z Al-Káidy“ ZDE s tím, že jen v neděli při několikahodinových úderech na tři jednotlivé cíle zemřelo 55 militantů, několik dalších pak bylo usmrceno v pondělí, a že mezi mrtvými jsou tři prominentní teroristé. Na realizaci této bleskové operace se měla podílet i Saúdská Arábie, stojí psáno v Guardianu.

Specialista na Střední východ Juan Cole na svém blogu Informed Comment píše, že v průběhu „bezprecedentní americko-jemenské vzdušné kampaně zahynulo 68 militantů z Al-Káidy operující na Arabském poloostrově“ ZDE. Ta se údajně snažila provést teroristické útoky na cíle Spojených států v Jemenu, především na důležitá vojenská zařízení. Mezi mrtvými byli také cizinci, míní Cole a dodává, že proces identifikace zabitých osob není zatím ukončen.

Jemen je polozapomenutou zemí, kde při bezpilotních náletech bývají celkem nezřídka zabíjeni civilisté, včetně žen a dětí, jak uvádí web thebureauinvestigates.com, jež velice důkladně informuje veřejnost o dopadech americké bezpilotní války také v Pákistánu, Somálsku a Keni ZDE.

V prosinci bylo podle tohoto webu drony v Jemenu usmrceno 12 civilistů účastnících se svatebního procesí ZDE, nicméně pozdější vyšetřování provedené organizací Human Rights Watch potvrdilo, že šlo o dvojnásobný počet mrtvých. Minulý rok o negativních dopadech bezpilotních úderů v Jemenu promluvil před americkým Kongresem jemenský novinář a aktivista Farea al-Muslimi, který na vládu Spojených států apeloval, aby smrticí nálety na vesnice v jeho vlasti ukončila, protože místo likvidace terorismu, terorismus a nenávist vůči USA tyto útoky naopak generují ZDE .

Celkem během tajné kampaně bezpilotních letounů v Jemenu v průběhu let 2002 až 2014 zahynulo více než 500 osob, z čehož asi 130 tvořili civilisté, jak je uvedeno na webu thebureauinvestigates.com.

23.4.2014

Člověk se narodí, trochu se rozkouká… a vidí: používají se peníze, kulaté a studené, papírové, elektronické… někdo je bohatý a jiný chudý… Tak jaksi bez otázek a komentářů běží svět. Jako dobrý úder tágem do rozehrané partie, šťouch, který osvětlí a zpřesní naše matné chápání hry, působí kniha Ekonomičtí disidenti zkušené autorky, ekologické ekonomky a vysokoškolské pedagožky Nadi Johanisové.

Život, myšlenky a činy dvaceti čtyř světových myslitelů a myslitelek, kteří se zabývali hájením tradičního životního stylu (Máhatmá Gándí), bojem proti nadnárodním monopolům (Vandana Shiva), teoreticky zaštiťovali právo lidí na důstojný život (J. Ruskin: „není jedno, jak jsme k penězům přišli, a není jedno, jak je utratíme. Je třeba je vydělat tak, aby neztěžkly lidskými slzami, a utratit tak, aby rozhojnily život – jediné skutečné bohatství“) nebo umožňovali změnu drasticky špatných životních podmínek k lepšímu či přemýšleli o skutečně trvalé udržitelnosti (J. C. Kumarappa: „spokojit se s trvalými zdroji“; Joan Martinez-Alier: „každý ekonomický růst je doprovázený nárůstem spotřeby materiálů a energie“) jsou shrnuty na přehledné ploše jednoho sta stran vlastního textu.

Všechny tyto osobnosti spojuje kritický názor na ekonomii hlavního proudu, jež si neuvědomuje neuskutečnitelnost stálého růstu v prostředí omezených možností reálného světa.

Z těch nejzajímavějších myšlenek uvedených v knize lze dále zmínit koncept lokální měny, jejíž používání je už řadu desetiletí běžné například v Bavorsku, Švýcarsku nebo je uplatňována v anglosaském systému LETS a vede k udržení měny a tak i zisku v místě vzniku. Koncept lokální měny vytvořil ekonomický reformátor Silvio Gesell (1862-1930).

České myšlenkové prostředí zastupuje František Cyril Kampelík (1905–1872), teoretik venkovských úvěrních družstev, Ladislav Feyrabend (1891-1969), vysoký činovník prvorepublikového zemědělského družstevnictví a ministr financí londýnské exilové vlády a ekonom Lubomír Mlčoch.

Na konci knihy čtenář téměř užasne – tolik světových osobností vědělo či ví a řadou příkladů ukazovalo nebo ukazuje, že moudře uspořádaný život lidí, vedený v úctě k člověku a k přírodě, je nejen nutný, ale i možný. Ona uvedená mnohost přístupů a řešení skýtá naději. V dnešním čase pochyb o směřování společenského vývoje tu máme vzory, inspiraci, fungující alternativy. A řadu možností, které se nabízejí k uskutečnění, pokud stávající peněžní systém úplně zklame.

23.4.2014

… jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.
Viktor Dyk

Když jsem nedávno přerovnával knihovnu, objevil jsem pár zapadlých knížek, na které jsem časem jaksi pozapomněl. A když jsem si v nich pak listoval, jako bych se vracel v čase, jako bych listoval svým životem. Znovu se mi vybavovaly chvilky, kdy jsem je četl, a s nimi zasuté příběhy, tváře, gesta…Potkával jsem sám sebe v různých životních etapách, jako bych potkával své mladší bratry, kteří mi vyprávěli o svých láskách i zklamáních, naději, touze, přátelství i zradě, o radosti setkání i bolesti rozchodů. V některých starých obrazech jsem objevil nová podobenství, která mě v době, kdy jsem ty řádky četl, vlastně ani nemohla napadnout.

Mnozí si zajisté ještě vybaví, jak jsme počátkem devadesátých let dychtivě sledovali zpravodajství, probírali se tiskem v dobré a upřímné víře, že máme konečně před sebou svobodné, nezávislé noviny, že skončil čas účelového filtrování informací, že svět, který se nám otevírá, bude spravedlivý, pravdivý a tolerantní. A média se tolik snažila, aby nás přesvědčila, abychom uvěřili… Vzpomněl jsem si na ty chvíle, když jsem při noční lampičce znovu pročítal Dykova Krysaře:

Píšťala krysařova pudila dále. Zástup šel mlčky za ní. A ve všech těch zašlých srdcích, zubožených duších, zaprášených cestou, zkaženými hříchy, ve všech těch srdcích vzpouzela se čistá jakás touha.

Ano, tenkrát jsme uvěřili. Uvěřili jsme, že „nejsme jako oni“ a že Pravda a láska má šanci zvítězit nad Lží a nenávistí. Uvěřili jsme v koncepci ekonomické reformy, „která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy…“. Je pozdě, noční lampa svítí, trochu mne pálí oči, ale nemohu se odtrhnout od Dykova textu.

A píšťala krysařova, když promluvila o bílých šatečkách družičky, úsměvu, dítěti, čistotě prvého snu, když promluvila o tolikerém hříchu a tolikeré zradě, o tolikeré neřesti a tolikerém kalu, o tolikeré bídě a tolikeré únavě, rozjásala se opět.

„Možná se ptáte, o jaké republice sním.“ (Vzpomněl jsem si na novoroční prezidentův projev z ledna 1990.) „Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí…. Za svůj (třetí) úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.“

Slova, slova, slova, která se vracejí jako bumerang… Ale Dykův příběh je sugestivní a tak čtu dál a nemohu se odtrhnout.

A mezi pestrým zástupem lidí z Hameln, sledujícím krysaře, radostně nějak to zašumělo. Nebylo nikoho, kdo by neporozuměl. Ano, jde se v zemi sedmihradskou. Ano, země sedmihradská čeká. Ano, je možno jinak žíti. A všichni, muži, ženy, děti, opouštěli Hameln v touze, kterou napovídala krysařova píšťala. Matky si tiskly nemluvňata prudčeji na svá prsa: bude to nový život, krásnější život! A starci, téměř nad hrobem stojící, zrychlili krok: je ještě nutno urvati několik dní, několik hodin, několik vteřin krásnějšího života!

Co dodat? Občas je prostě dobré udělat si pořádek v knihovně. I v životě. Ač mnohdy není vůbec jednoduché oddělit pravdu od vábení krysařovy píšťaly. Třebaže už dávno nezní tak magicky a sugestivně... Dobrou noc.

22.4.2014
POZVÁNKA:
Seminář o zahraniční politice

Spojenectví práce a solidarity

Vás zve na seminář na téma

ZAHRANIČNÍ POLITIKA

zvláště postoje k Ukrajině, k Rusku a k rozšiřování EU

Kandidát do EP a europoslanec za KSČM MUDr. Jiří Maštálka,

kandidát do EP za ČSSD Prof. PhDr.Jan Keller CSc.,

kandidát do EP za KSČM JUDr. Lubomír Ledl (SDS),

kandidát do EP za hnutí ANO JUDr. Ivan Jančárek

moderuje Jan Kavan

Seminář se koná dne 24.4.2014 od 17 hodin v Domě odborových svazů, sál Přítomnost (vchod z ulice Siwiecova)

Náměstí Winstona Churchilla, Praha 3

23.4.2014

Často jsem psal do Britských listů o našem výzkumu disulfiramu (antabusu) jako léku proti rakovině. Tento výzkum značně pokročil, o čemž bych chtěl podat podrobnější zprávu až v příhodný čas (po publikaci výsledků, která se připravuje). Disulfiram jako lék proti rakovině není patentovatelný, je velmi levný (asi dolar na denní dávku) a podle názoru mnoha lidí farmaceutické firmy musí mít zájem na blokování jeho prosazení.

Za celou dobu své práce na vývoji tohoto léku proti rakovině prsu jsem ovšem žádný tlak žádné firmy nikdy nepocítil. Ba naopak můj článek o koncepci „neziskových léků“, tedy léků, které by měly být nepatentovatelné a jejichž klinické testy by měly být placeny z veřejných peněz, vyšel v prestižním časopise Drug Discovery Today, kde publikují převážně farmaceutické firmy. Mám dokonce tu čest už skoro sedm let spolupracovat na prosazení disulfiramu do kliniky s prof. Raymondem Deshaiesem z Caltechu, který patřil k zakladatelům firmy Proteolix (prodána firmě Onyx s lékem Kyprolisem za asi 276 milionů dolarů) a v současnosti stojí za firmou Cleave Biosciences.

V současnosti se dokonce objevila farmaceutická firma, Cantex Pharmaceuticals, která má patent na jednodávkovou formu disulfiramu a mědi a která slibuje prosazení této kombinace do kliniky proti metastázující rakovině prsu do roku 2017. Celkem mne to překvapilo, neboť tato firma vychází z poznatků Dr. T. Kennedyho, který publikoval v roce 2004 v časopise Molecular Cancer Therapeutics případ pacientky s melanomem mestázujícím do jater, která byla vyléčena disulfiramem. Na to navazoval klinický test, sponzorovaný University of Utah, který kombinoval disulfiram a glukonát měďnatý v terapii pacientů s různými nádory jater. Výsledky tohoto testu nejsou publikovány, ale musely být pozitivní, pokud Dr. Kennedy vstoupil do Cantex Pharmaceuticals s programem vývoje disulfiramu pro onkologickou léčbu. Překvapivé je, že nyní cílí na metastazující rakovinu prsu, o níž dříve v souvislosti s disulfiramem nikdo na klinické úrovni neutrousil ani poznámku (na rozdíl od klinických testů disulfiramu u rakoviny plic, rakoviny prostaty, glioblastomu atd.), což si vysvětluji tím, že vycházejí ze staré klinické evidence, kterou jsem nedávno vytáhl z prachu zapomnění a publikoval ve více časopisech, naposledy v British Journal of Cancer. Jde o tyto případy:

ZDE

V každém případě pokud Cantex prosadí svou patentovanou jednodávkovou kombinaci mědi a disulfiramu do klinické onkologie, umožní tím zároveň používání mnohem levnější kombinace disulfiramu a glukonátu měďnatého tak, jak to bylo popsáno v utažském klinickém testu. O plánech z naší strany zatím psát nebudu, pouze chci poukázat, že realita ve vývoji nových léků opravdu nestojí na spiknutí bohatých firem proti levným, účinným lékům. Naopak díky Cantexu získává možnost konečného prosazení disulfiramu do onkologie mnohem reálnější obraz.

Mé starší články o disulfiramu (antabusu) jako léku proti rakovině a o našem projektu:

Okénko do onkologického výzkumu: disulfiramZDE
Antabus: naděj pro léčení rakovinyZDE
Antabus, rakovina a farmaceutické společnostiZDE
Zpráva o návštěvě CaltechuZDE
Zpráva o návštěvě Harvard Medical SchoolZDE
Onyx Pharmaceuticals To Acquire Proteolix, Developer Of CarfilzomibZDE
Plán Cantex Pharmaceuticals pro kombinaci disulfiramu a mědiZDE
Klinický test v Utahu, vycházející z článku Dr. KennedyhoZDE

23.4.2014

Jedním z rysů pacifické oblasti je - vedle vzájemného kontaktu populací, které byly v minulosti příliš daleko od sebe na to, aby se ovlivňovaly - rostoucí vliv čínského etnika. Věci typické pro čínskou kulturu se tak stávají charakteristickými pro celou oblast. Na příkladu čínských literátů vymezím jednu z těchto charakteristik.

Pominu-li ty čínské spisovatele, kteří žijí v Číně a píší čínsky nebo i jiným jazykem, nejčastěji anglicky, zůstanou mi dvě skupiny, do nichž mohu současné čínské literáty rozdělit:

- ti, kteří žijí mimo Čínu a píší čínsky;
- ti, kteří žijí mimo Čínu a píší jiným jazykem než čínštinou, nejčastěji anglicky;

Tyto dvě velké kategorie lze ovšem dále dělit:

- spisovatelé, píšící čínsky, žijící mimo Čínu v první generaci;
- spisovatelé, píšící čínsky, žijící mimo Čínu ve druhé nebo některé z následujících generací;
- spisovatelé, píšící jiným jazykem než čínštinou, nejčastěji anglicky, žijící mimo Čínu ve druhé generaci;

Teprve toto podrobnější dělení nám ukáže specifičnost čínské situace: Číňané žijící i po několik generací mimo Čínu neztrácejí svůj vztah ke své vlasti, Číně, a k jazyku svých rodičů, k čínštině. Použijeme-li jako kontrolní soubor české spisovatele žijící mimo Českou republiku, jasně se ukáže čínská specifičnost: Nevím o jediném spisovateli žijícím mimo ČR, jehož rodiče by pocházeli z ČR, který by se ve svém díle vracel do vlasti svých rodičů nebo který by dokonce psal česky.

Ve svém článku Vrh na trh (A2 13/2013) jsem reflektoval skutečnost, že nezbývá než do čínské literatury počítat i autory, kteří nepíší čínsky, neboť velké množství čínských spisovatelů nepíše čínsky. Zde chci toto poznání rozšířit o pohled generační:

Charakteristickým rysem čínské literatury (a kultury vůbec) - která ve zvyšující se míře ovlivňuje kulturu pacifické oblasti - je, že je tvořena autory čínského původu, kteří ve svých dílech užívají čínských námětů a témat, ať už v jiném jazyce než v čínštině, nejčastěji v angličtině, nebo v čínštině samé. Jako typické spisovatelky pacifické oblasti mi z tohoto hlediska vycházejí Maxine Hong Kingstonová a Amy Tanová.

23.4.2014

Dlouholetý člen KDU-ČSL a politik Leo Steiner se nesmazatelně  proslavil podáním trestního oznámení na politické vedení Krajského úřadu Ústeckého kraje kvůli podezření na předražení některých krajských zakázek a snahou o vyhlášení krajského referenda, které by současnému vedení Kraje uložilo povinnost vymáhat miliardové škody z rozkradených (?) eurodotací po konkrétních vinících.

Podle Leo Steinera, který je v současnosti, díky vládní KDU-ČSL a jejím koaličním partnerům, náměstkem ministra životního prostředí, nejde jen o zákonnou, ale i o morální rovinu, neboť elementárním základem  práva podle něho  je: Platit musí viník. U této právní formulace, kterou bych klidně tisíckrát podepsal, se v souvislosti s panem Steinerem zastavím. Mám, podle mne oprávněný, pocit, že pokud tento vzorný občanský a politický postoj zastává na krajské úrovni, pak by ho měl v dresu KDU-ČSL, konkrétně u církevních restitucí, zastávat i na  úrovni celostátní. Mělo by se to projevit tím, že by se k nejvyššímu vedení KDU-ČSL choval stejně, jako k vedení ústeckého kraje. Tedy nekompromisně kriticky.

Vycházím totiž z přesvědčení, že by i církve měly chtít peníze, pokud jim v minulosti vznikla škoda, po těch politicích, kteří rozhodli v jejich neprospěch – a ne po občanech, kteří jim nezkřivili ani ten pověstný vlas na hlavě. Stejně tak by měl Steiner vedení KDU-ČSL nabádat k politické podpoře referenda, ve kterém by si občané rozhodli, jestli chtějí církvím ze svých daních zaplatit více jak jedno sto miliard korun.

Pokud tak neučinil či se k tomu nechystá, pak je z mého pohledu  krajský Dr. Jekyll, který se na celostátní mocenské úrovni mění v  Mr. Hyda. Možná proto, aby se stejně jako hororový hrdina Jekyll mohl "v noci" věnovat svým mocenským choutkám, neboť i moc může být droga, byť se jí  jako vážený krajský politik navenek vyhýbá.  Pokud jsem nepřeslechl či nepřehlédl jednotný občanský a politický metr Leo Steinera, pak si za svým názorem musím stát. Ne proto, že bych osobně něco proti panu Steinerovi měl, to ani náhodou,  ale proto, že by nebyl prvním krajským politikem, který se na úrovni kraje bil za pravdu a na celostátní ztratil kuráž. Byl bych moc rád, aby ji neztratil, ale něco mi říká, že se náměstkem ministra mohl stát jen díky souhlasu koaličních partnerů jeho strany. Neumím si představit, že  před následujícími volbami bude  i nadále rétoricky "hnát" vysoké představitele ČSSD k trestně právní odpovědnosti a ČSSD ho bude z vděčnosti za to, že oslabuje její volební potenciál, podporovat ve funkci náměstka ministra. Rozhodně nejsem odborník na předpověď konkrétních dějů, a tak mé pochybnosti buď potvrdí, či vyvrátí čas. Ten je, na rozdíl od lidí,  neomylný.

22.4.2014

Na sociálních sítích se rozběhla diskuse o mém článku s názvem „Bagatelizaci zločinů Spojených států vnímám stejně jako bagatelizaci holocaustu“ , do níž se s vervou zapojilo také pár českých historiků. Přišlo mi, že jsem svým textem uhodil hřebík na hlavičku, jelikož se ke slovu dostaly standardizované představy, a potvrdila se mi teze o provinciálním myšlení značné části české intelektuální obce.

Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR se na Facebooku nechal slyšet, že v případě amerických zločinů jde o „nezamýšlené důsledky“. Smetana píše, že diktátoři typu Pol Pota či Husajna, posílení americkými chybami či nedůsledností, vraždí vlastní obyvatelstvo; něco jiného je ruský/sovětský expansionismus a Rusy či Sověty prováděné či organizované vraždění – od Katyně přes Sofii, Ukrajinu, atd. (…) Smetana pokračuje: „Připočtěme postřílení sedmi set tisíc lidí jen v letech 1937-38, k tomu další stovky tisíc zahynuvších v gulagu. Nejsem si vědom, že by Američané někdy něco podobného dělali. Taková My Lai je proti tomu všemu nic (jakkoli to byl nepěkný exces, jehož viníci ovšem neunikli trestu, byť nepochybně malému). Ano, k indiánům se "Ami" nechovali zrovna pěkně, to je pravda.“

Ony „nezamýšlené důsledky, chyby a nedůslednosti“, jak se pan Smetana domnívá, byly ve skutečnosti až krutě domyšlené. Kambodžský katan Pol Pot a jeho soukmenovci se těšili minimálně verbální podpoře Washingtonu již od podzimu roku 1975, kdy bývalý ministr zahraničí USA Henry Kissinger prohlásil, že Rudí Khmérové jsou sice banda hrdlořezů, ale Bílý dům si přeje, aby s ním udržovali přátelské vztahy s přáním, že by se toto přátelství mělo prohloubit, jak se můžeme dočíst v oficiálních dokumentech z archivu NSA ZDE, ZDE

Kissinger coby cynický pragmatik samozřejmě věděl, že Rudí Khmérové v té době na obyčejných Kambodžanech páchali ukrutná zvěrstva. Genocida byla zahájena už na jaře téhož roku, nicméně geopolitická situace a zájmy Států byly jaksi přednější; a proto nešlo o žádné „chyby ani nedůslednosti“, jak při obhajobě zločinů americké zahraniční politiky napsal Smetana. Navíc vláda prezidenta L.B. Johnsona už v roce 1965 iniciovala bombardování Kambodži ZDE, jak píše historik Ben Kiernan ve stati publikované na webových stránkách americké Yale University. Bombardování o pět let později eskalovali Nixon s Kissingerem, a tato destrukce posílila Rudé Khméry „vehnáním rozzuřených obyvatel do jejich řad“, usnadnila jim příchod k moci, a „nakonec skončila kambodžskou genocidou“. Kissengerova slova „vezměte všechno, co létá, a bombardujte všechno, co se pohne“ jsou dnes již klasická a vyvracejí Smetanova chlácholivá slova na adresu „chybující“ americké zahraniční politiky.

O přímé finanční a diplomatické podpoře Rudých Khmérů ze strany Spojených států a Velké Británie od roku 1979 až do 1. poloviny 90. let, tedy poté co Rudí Khmérové usmrtili kolem dvou milionů Kambodžanů, pojednávají důvěryhodní autoři, jako je právě odborník na toto téma Ben Kiernan či Michael Haas. Jejich publikace jsou doporučeny k četbě na webových stránkách Yale University ZDE.

V případě Saddáma Husajna je vše nad slunko jasné. Spojené státy, Velká Británie a další země ho vyzbrojily, financovaly, diplomaticky kryly až do té doby, kdy porušil pravidla vpádem do ropného satelitu USA v Kuvajtu ZDE. CIA počínaje rokem 1959 mladému Husajnovi dokonce pomáhala převzít moc v Iráku tím, že ho začlenila do šestičlenného komanda, jež mělo usmrtit tehdejšího iráckého vládce Abd al-Karima Qasima ZDE. Když Quasim v roce 1963 padl, CIA iráckým pučistům, včetně Husajna, zaslala seznam údajných komunistů, kteří byli na základě svědectví bývalých operativců CIA uvězněni, vyslýcháni a 4000 z nich bylo s tichým souhlasem Američanů zastřeleno. Bývalí vysocí představitelé CIA tyto masakry kvitovali s povděkem a slovy: „Upřímně jsme byli rádi, že jsme se jich zbavili.“ Pan Smetana se tedy mýlí, protože v tomto, a desítkách, ba možná stovkách obdobných případů šlo o cílené zločiny v režii Bílého domu.

Myslím, že nikdo nepopírá zločiny „ruského/sovětského expanzionismu“, naopak o nich existuje bohatá literatura, desítky dokumentů a filmů – na rozdíl od škály amerických zločinů, jež jsou porůznu zasety v myslích jejich obětí. Proč ale nosit sovy do Athén; jinými slovy proč neustále připomínat, to co už důvěrně známe – zločiny „od Katyně přes Sofii, Ukrajinu“? Ano, my o nich víme na rozdíl od celé řady hrůz, před nimiž cloníme zrak a jež se uskutečnily z popudu západních demokracií.

Smetana upozorňuje na masové popravy v průběhu největších Stalinových čistek v letech 1937 až 38 spáchaných samotnými Rusy a dodává: „Nejsem si vědom, že by Američané někdy něco podobného dělali.“

Je možné, aby profesionál zabývající se soudobými dějinami na akademické instituci takto reagoval? Považuje snad původní severoamerické obyvatelstvo USA, jež bylo „bílými tvářemi“ s požehnáním „otců zakladatelů“ důkladně vyhlazeno a mohlo inspirovat Hitlera ke genocidě evropských Židů ZDE, za cizorodý prvek? Dobrá tedy, a co přibližně stejný, nebo ještě vyšší počet usmrcených civilistů z rukou amerických „boys“ na Filipínách v letech 1899 až 1902, což tehdy veřejně pranýřoval jakýsi Mark Twain ZDE? V tomto případě hovoříme o přímé americké agresi a nasazení americké armády do boje, podobně jako v Koreji, Indočíně, Grenadě, Panamě, Iráku atd., nikoliv o proxy silách.

Smetana též píše, že takové My Lai je proti zvěrstvům stalinismu „nic“. Jistě, ono zmasakrování stovek vesničanů kdesi v zapadlé vietnamské vísce nic moc neznamená; maximálně se historikovými slovy stal „nepěkný exces“, protože šlo o aberaci jinak správně fungujícího stroje, jak Smetana implicitně naznačuje.

Investigativní novinář Nick Turse nedávno napsal knihu Kill Anything That Moves: The Real American War in Vietnam (American Empire Project) ZDE, v níž vycházel z utajených dokumentů Pentagonu a výpovědí očitých svědků – jak vietnamských obětí, tak amerických válečných veteránů.

Turse v knize uvádí, že násilí spáchané Američany v My Lai a vietnamské válce obecně nebylo žádnou náhodnou odchylkou či konáním několika „shnilých jablek“, nýbrž rozšířené a systematické: vycházelo totiž z oficiálního Kissingerova nařízení „zabijte vše, co se jen pohne“.

Ve starším článku týž autor píše ZDE , že jeden účastník „pacifikační“ operace americké armády Speedy Express v deltě Mekongu napsal důvěrný dopis americkému generálovi Williamovi Westmorelandovi, ve kterém stálo, že v oblasti se během jednoho roku odehrálo 12 masakrů typu My Lai. V publikaci Counter-Revolutionary Violence: Bloodbaths in Fact and Propaganda ZDE autorů Noama Chomskyho a Edwarda S. Hermana stojí psáno, že Johnsonova vláda a vláda Jižního Vietnamu naverbovaly jihokorejské žoldáky, kteří na jihovietnamských civilistech spáchali tucty masakrů jako v My Lai. Historik z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Smetana by asi ztuha nazval masakr v My Lai „nepěkným excesem“, kdyby na tyto poznatky reagoval střídmou polemikou.

Smetana nakonec na Facebooku napsal: „V logice toho Veselého výkladu tak jsou vlastně Američané odpovědní za oběti komunistického režimu u nás. Kdybych zrovna neměl co na práci, tak ten článek rozsekám na kousky. Tam je takových účelových zjednodušení, zkratek a pochybných tvrzení vytržených z kontextu a zasazených do předem vytvořené teze, že by to opravdu nebyl problém.“ Kdyby pan Smetana moje texty skutečně znal, nemohl by z úst vypustit hloupost typu, že jsou Američané odpovědní za oběti komunistického režimu u nás. To je namoutě nelogické tvrzení. Vyzval jsem ho tedy, aby polemický článek přece jen napsal, ale Smetana odpověděl, že na to opravdu nemá čas.

Moravský historik a překladatel Jiří Kacetl na můj článek o zločinech zahraniční politiky Bílého domu na FB reagoval takto: „Většinu podobných článků podle mého názoru rozehrává ruská rozvědka, v současnosti velmi aktivní a velmi penězi nabitá. Naše tajné služby evidentně zatím nechtějí tato fakta zveřejňovat, i když náznaky v několika posledních zprávách BIS mluví jasně v prospěch tohoto směřování. Co se Rusům ve střední Evropě nepodařilo udržet vojenskou silou a politickou mocí, toho nyní chtějí dosáhnout podobnými články, zpochybňujícími americkou angažovanost ve světě coby četníka a hlídače. Ten americký četník je hodně nedůsledný a dělá chyby, ale proto není důvod utíkat do mezinárodní izolace Evropské unie a oslabování transatlantické vazby podezíráním a nedůvěrou.“

Aniž bych si byl vědom toho, že jsem pravděpodobně na výplatní pásce ruské rozvědky a že oslabuji transatlantické vazby, stal jsem se součástí velké konspirace zpochybňováním „americké angažovanosti ve světě coby četníka a hlídače“. Jak si představit „nedůslednost“ třeba v souvislostí s rolí Bílého domu při masakru více než 100 000 Jihokorejců jeho klientem v Soulu na úsvitu korejské války, o čemž informuje i britský mediální mainstream ZDE? Jde o obří cynismus, nebo jen prázdný tlach? Opět dochází na americké „chyby“; to už jsme někde slyšeli: „Dělaly se chyby, ale…“.

Dojde-li na neznalost konkrétních fakt, přichází na řadu ruská rozvědka a snaha destabilizovat západní civilizaci zvnitřku; asi takhle o svém nepříteli přemýšleli stalinisté v Československu v 1. polovině 50. let. Uvědomíme-li si, že takto uvažuje profesionální historik čtvrt století po pádu železné opony, je to doopravdy na pováženou.

Historik a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět nicméně s kolegou Kacetlem polemizuje: „Ono ani nemusí jít o placení. Lenin tomu říkal "užiteční idioti" a získávat je se kupodivu Rusům vždy velmi dařilo. Nejzářnějším příkladem je asi postoj Feuchtwangera, Shawa a Rollanda k hladomoru ve 30. letech.“ Lituji toho, že jsem se pana Padevěta nezeptal z čeho, na základě mého textu, usoudil, že dělám „užitečného idiota“ – a také komu, že jej dělám? Třeba Rusům, přestože jsem na BL opakovaně psal i o jejich zločinech? Možná bych se dozvěděl další zajímavé informace o myšlení několika soudobých českých historiků.

22.4.2014

Rosbalt publikoval článek Viktora Jaduchy s dramatickým názvem Ruský meč v rukách NATO. Text konstatuje, že Moskva dokáže bez ukrajinského zbrojařského průmyslu produkovat pouze 17% sortimentu potřebného k masivnímu programu vyzbrojování, který po roce 2008 postupně spustila ruská vláda, a případné náhrady za ukrajinské dodávky by Moskva dokázala zajistit až za řadu let.

Na území Ukrajiny se v sovětských dobách nacházelo asi 30% kapacit sovětského zbrojařského průmyslu. Tento průmysl tam pochopitelně po rozpadu SSSR zůstal a jak vysvětluje Jaducha, jelikož Ukrajina nemohla nikdy žít z exportu surovin, přežil včetně výzkumné a vývojové základny lépe, než ruský. Zároveň je však závislý na východních trzích a nedaří se mu dobře přeorientovat se na jiné. I proto, že se až na některé výjimky jedná o subdodavatele ruských finalistů.

Stručně a jasně řečeno, Západ tento průmysl nepotřebuje. Vyrábí z největší části komponenty nepoužitelné v západních zbraňových systémech. Je Západu na nic. Význam pro Západ nabývá tento průmysl teprve prostřednictvím skutečnosti, že je na něm Putin těžce závislý.

Kyjevský konstrukční závod Antonov patří mezi podniky, na nichž je Rusko značně závislé, pokud jde o budování dopravního letectva. A toto letectvo má v nové ruské vojenské doktríně kladoucí důraz na permanentní připravenost a strategickou mobilitu obrovský význam. Obří letouny An-124, ale i řada dalších klíčových typů, vznikly právě zde. Nyní zde vzniká nový operačně taktický dopravní letoun An-70.

Letouny typu Antonov se vyrábějí v Charkově (Харьковское государственное авиационное производственное предприятие) a ve Lvivě (Львівський Державний авіаційно - ремонтний завод "ЛДАРЗ"). Záporožský Мотор Сич produkuje pohonné jednotky jak pro letouny Antonov, tak pro prakticky všechny typy ruských vrtulníků. Konstrukční kancelář Южное odpovídá za udržení ruských strategických mezikontinentálních raket RS-20 v provozu. Jde stále ještě o nejvýkonnější typ strategické rakety v ruském arsenálu a představuje asi 70% všech raket této třídy.

Charkovský koncern БРОНЕТЕХНІКА УКРАЇНИ vyrábí obrněná vozidla a jejich příslušenství, jako např. komplex aktivní ochrany obrněné techniky Заслон, dynamické a modulární pancéřování, PTŘS určené k vystřelování z tankových kanónů (systém Комбат), systémy řízení palby. Charkovský Завод імені В.О. Малишева vyrábí nejmodernější ukrajinské tanky T-84 navržené tamní konstrukční kanceláří Харківське Конструкторське Бюро з Машинобудування ім. О.О. Морозова.

Dvě loděnice v Nikolajevu zůstávají po těch, které už Rusové obsadili na Krymu (v Sevastopolu a Feodosii) jedinými zbylými závody tohoto druhu na Ukrajině. A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat.

Opakovaně se objevují spekulace o tom, že ukrajinská asociační dohoda s EU měla prý vést k přítomnosti NATO na území tohoto státu (bez sebemenšího důkazu), že se tam měly stavět jakési instalace NATO (bez důkazu), že jde o obsazení odbytiště v podobě ukrajinského trhu srovnatelného s Bulharskem (absurdní, bez důkazu), že EU s obrovskou nadprodukcí potravin chce ukrajinská pole (absurdní, bez důkazu), že jde o břidlicový plyn (kde je tedy Chevron?), produktovody (nelze vyloučit, nicméně bez důkazu), atd. Ale možnost, že cíl i těch "nejzlovolnějších" západních aktérů formátu Victorie Nulandové spočíval prostě v čistě negativních krocích, se okázale ignoruje. Nemožnost vyvážet 30% ruského exportu přes černomořské přístavy by výrazně zvedla ruské režijní náklady a nebezpečně snížila ziskovost ruských exportérů. A bez ukrajinského vojenskoprůmyslového komplexu, jednoho z největších na světě, by pro Putina bylo velmi těžké realizovat mamutí program vyzbrojování plus mínus do roku 2020.

Pokud připustíme zmíněnou možnost, je zřejmé, že pro aktéry s takovými cíli ("extrémisté" na straně Západu) je zhola zbytečné usilovat o nějakou kompletní ekonomickou, politickou a vojenskou kontrolu Ukrajiny, o níž se v kruzích "přátel Ruska" tak rádo spekuluje. Cíle by přece bylo bohatě dosaženo již tím, že by Moskva přišla o svou vlastní donedávna téměř kompletní ekonomickou a politickou kontrolu Ukrajiny doprovázenou rozsáhlou zpravodajskou kontrolou bezpečnostního aparátu.

Jinými slovy, suverénní Ukrajina není v žádném rozporu s cíli ani těch největších západních spiklenců a intrikánů, jimž zcela postačuje, aby Ukrajinu kontroloval kdokoliv jiný, kromě Putina. Naopak Moskva to je, kdo usiluje a při svých velmocenských ambicích dokonce musí usilovat o to, aby "blízké zahraničí", a zejména právě Ukrajinu, podřídil tuhé hospodářské a politické kontrole, začlenil je nejprve do celní a později Eurasijské unie a tím z něj udělal vazalské státy v poněkud jiné formě, než jakou měly coby členské státy někdejšího SSSR.

Jaducha v závěru svého článku (bez zdroje) uvádí, že nynější kyjevská vláda zvažuje prodej pozemků konstrukční kanceláře Antonov a další kroky vedoucí údajně k uzavření zbrojařských závodů v Charkově a Dněpropetrovsku, po jejichž produkci není na Západě poptávka. A výslovně tvrdí, že pro Rusko by přerušení dodávek z Ukrajiny bylo těžší ranou, než hospodářské sankce EU a USA.

"Proto není překvapivé, že podle vojenských expertů jedním z hlavních argumentů ve prospěch rozhodnutí o možném vstupu ruských vojsk na jihozápad Ukrajiny je samotná nevyhnutelnost získání kontroly nad jeho vojenskoprůmyslovým komplexem", uzavírá Jaducha.

22.4.2014

Na portálu Česká pozice se nedávno zajímavě rozepsal Roman Joch o české zahraniční politice v souvislosti s neutuchajícími (a současnými událostmi znovu živenými) diskusemi o šíření lidských práv a demokracie prostřednictvím aktivní zahraniční politiky státu. Je jistě zajímavý jeho názor na to, že žádná dichotomie mezi idealistickým pojetím lidských práv ( musíme je prosazovat vždy a všude protože svoboda a lidská práva jsou neoddělitelné) a realistickým (ničeho tím nedosáhneme je poškozujeme vlastní zájmy) neexistuje : musíme prosazovat jak své hodnoty v něž věříme tak i své vlastní zájmy. To je sice krásná myšlenka, ale že to je výsostně a zcela idealistická diplomatická kvadratura kruhu se mi zdá být zřejmé.

Asi k tomu dospěl i autor, když v dalším textu nabízí řešení: odlišovat komu a co chceme sdělovat. „ Lidská práva ve světě bychom neměli podporovat schematicky, abstraktně a absolutně, ale vždy v konkrétním kontextu. Měli bychom dvě země, jejichž stav lidských práv je totožně neuspokojivý, i stejně kritizovat a zaujímat k nim a jejich režimům stejný postoj? Nikoli nutně. Jak bylo naznačeno, lidská práva lze zajistit pouze v kontextu politické společnosti, která je jejím příslušníkům garantuje. Měli bychom kritizovat a nutit ke zlepšování lidských práv politickou společnost, v níž jejich stav není dokonalý? Opět nikoli nutně. Záleží na tom, je-li z hlediska lidských práv dokonalejší režim realisticky možný. Řečeno jinak, zda v něm existují nějací liberální demokrati.

S tím lze asi obecně souhlasit, i když přísné odlišení komu, kdy a co bude v konkrétní zahraniční politice asi obtížné. Ale v tom zásadnější problém nevidím. Daleko závažnější omyl Romana Jocha však spatřuji v zásadním nepochopení stavu lidských práv v dnešním světě resp. ve zcela nerealistickém lpění na dichotomii tzv. přirozených a „nepřirozených“ sociálních práv.

Roman Joch píše: „Nyní se budu věnovat otázce, která lidská práva prosazovat. Základní a skutečně podstatná lidská práva jsou osobní svobody, práva přirozená – právo na život, svoboda slova, politického projevu, tisku, náboženská svoboda, svoboda rodičů vychovávat děti podle svého přesvědčení či svoboda vlastnit legitimně získaný majetek a volně s ním disponovat. Naopak, takzvaná práva sociální jsou jen společenské konvence, politický konsensus a dohoda, co vše budou garantovat peníze získané zdaněním. Tato práva nejsou ani přirozená, ani objektivní, ale vždy daná konsensem a možnostmi – bohatstvím společnosti. Sociální práva mohou být velká jen jako produktivita společnosti. Jsou-li větší, produktivitu zadusí.“

Omyl první spočívá, podle mého, v nepřihlédnutí jednak k míře  respektu a pak k míře naléhavosti jaké se ona „přirozená“ práva v současné společnosti těší: neznamená snad dnes svoboda slova pro mnoho lidí spíše „piště a říkejte si co chcete“ bez vlivu na běh událostí?. Nemá snad v Evropě ale i jinde stále více lidí dojem že svoboda politického projevu je bez významu, pokud v ulicích nebudou barikády a nebudou tam hořet zapálená auta ? Jak ovlivnily tisícové pokojné demonstrace běh událostí ? Není snad mnoho lidí přesvědčeno o tom, že míra politických práv se posuzuje spíše podle raitingu, než podle svobodného mínění občanů? Nemá snad většina společnosti za to, že právě svoboda některých lidí zcela volně nakládat se svým majetkem je příčinou ekonomických potíží současného světa? Není snad právo vychovávat děti podle svého přesvědčení přesně to o čem si mnozí myslí že musí být omezeno májí-li se právě tyto děti dožít lepšího světa?

Kdy naposledy demonstrovali lidé za ona „přirozená práva“ ? Není naopak pravdou, že co týden lidé na celém světě demonstrují za onen pouhý Jochův „produkt společnosti“ za ona „nepřirozená“ sociální práva? Ostatně: není právě názor na druhořadost a nepřirozenost sociálních práv tím, proč se podstatná část společnosti dosud nedokázala „vyrovnat“ s minulým režimem, který zcela jistě nezaručoval ona „přirozená“ práva, ale zato garantoval ona „nepřirozená“ práva v míře, která je dnes pro mnoho lidí nedostupná?

Realizaci lidských práv – ať již jakýchkoliv – dnes významně ovlivňuje zcela nový jev: lidé nepřipustí realizaci jakýchkoliv práv bez povinnosti a odpovědnosti ! Dobře je to vidět na probíhajících diskuzích týkajících se problematiky sociálního vyloučení a sociálního bydlení. Každé absolutistické pojetí lidských práv ( každý má jen právo !) determinuje společenský nesoulad, zničující nejednotu společnosti a ohrožuje i realizaci práv jinak nesporných. To si Roman Joch „povyšováním“ nějakých „přirozených“ lidských práv nad práva jiná neuvědomuje.

Konečně druhý omyl Romana Jocha spočívá v jeho následujícím tvrzení: „V zemích, kde nejsou garantována práva osobní, politická či občanská, se lidé nemohou na režimu domoci práv sociálních ani ekologických. Naopak tam, kde mají práva osobní, občanská a politická, se mohou dohodnout i na míře sociálních a ekologických práv. Řečeno jinak, dávat liberální práva osobní, občanská a politická na stejnou úroveň se sociálními a ekologickými je nesmysl a politická pošetilost“.

>Nikoliv, je tomu přesně naopak: poučení z tragických událostí 20. století přece spočívá právě v tom, že, řečeno básníkem, „vlky z lesů žene hlad“. Že pokud v míře, kterou lidé budou považovat za potřebnou nebudou uspokojena jejich sociální práva, dříve či později budou i ostatní lidská práva vyvrácena. Možná těmi, kteří realizaci těch, podle Jocha, druhořadých práv při jejich dnešním nedostatku pro budoucnost slibují…

V době volání po zásadních změnách ve společnosti, v době přehodnocování minulých jistot bych resignaci na toto poučení považoval za mimořádně nebezpečné…

v

22.4.2014

Velká kvadratura je mocná konstelace planet (v tomto roce Pluto, Uran, Jupiter, Mars), která vyvrcholí 23. dubna. Je spojována s konflikty, mocenským potenciálem a radikálními změnami ve společnosti.

Řídíc se rčením „co je nahoře, je i dole, co není dole, není ani nahoře“, uvidíme, že i v ekonomické oblasti se nám Velká kvadratura formuje. I tato pozemská formace může mít explozivní účinky na celý světový ekonomický systém.

Místo planet Pluta, Uranu, Jupitera a Marse, najdeme ve vrcholcích Čínu, FED (USA), finanční kapitál a ceny primárních komodit – vše navzájem propojeno.

Na první pohled působí Čína jako motor světového ekonomického růstu se svým tempem 7,5%. Problém je ale právě v tomto tempu, ale zcela opačně, než se obvykle vnímá. Čínská ekonomika potřebuje provést obrat k posílení domácí poptávky, tak jak uvádí 12. pětiletka, i závěry Třetího pléna. Jedná se o velice riskantní národohospodářský obrat, který se tvrdě nepovedl Japonsku na konci 80. let. Psala jsem o něm podrobněji zde: http://www.blisty.cz/art/68813.html.

Hlavní problém spočívá v tom, že oficiální dokumenty sice hovoří jasně, ale hospodářská, či spíše politická praxe je jiná. Čínští představitelé, jakmile začne ekonomika ochabovat (což je zákonitě průvodní jev při takovém manévru), začnou panikařit a nalévat do ní další a další úvěry, které vytvářejí podmínky pro bubliny a následné dluhové krize minimálně na lokální úrovni. Tím nejenže obrat efektivně brzdí, ale protože čínská ekonomika je systémově důležitá, ohrožují tak fungování celé světové ekonomiky. Jejich strach ale není zcela iracionální, ne nadarmo jsou ambice Třetího pléna snad ještě závažnější než počátek reforem na konci 70. let za Teng Siao-pchinga. Zpomalení ekonomického růstu může ohrozit „pragmatickou smlouvu“ mezi čínskou vládou a čínským lidem: vy vládnete za podmínky, že se budeme mít stále lépe. Konfuciánská filozofie počítá s tím, že lid sice poslouchá panovníka, ale ten se musí o blaho lidu na oplátku starat. Pokud tak nečiní, má lid právo ho svrhnout – což je noční můra čínské vládnoucí elity. Přitom proti návrhům 12. pětiletky a šířeji i Třetího pléna těžko lze něco namítat – zahrnují posílení domácí poptávky, nastavení základní sociální sítě, posílení kvality života….ale čínští politikové mají příliš velký strach přejít na jinou kolej vývoje, než kterou sledovali posledních třicet let.

Druhým vrcholkem kvadratury je FED, resp. jeho politika o konci (resp. postupném oslabování) kvantitativního uvolňování (QE). Mnoho bylo napsáno o tom, že QE nepůsobí (překvapivě?) na inflaci, jako spíše bude mít tendence vytvářet nové bubliny – z nichž ta nejpravděpodobnější se podle mého názoru nachází na trhu s břidličným plynem. Cena břidličného plynu je v USA již nyní tak nízká, že sektor je v červených číslech a zoufale potřebuje přísun levných peněz k naději, že objeví nová ložiska. Korekce ceny směrem nahoru se zdá být nevyhnutelná. Vždyť v USA se za jednotku Btu platí okolo 3 dolarů, zatímco v Evropě je to okolo 11 dolarů.

Vyspělé země, i když jak Japonsko, tak USA provozují QE opravdu velkoryse, ale hrozbě hyperinflace rozhodně nečelí. Aktuální čísla serveru tradingeconomics ukazují, že inflace se v Japonsku i USA pohybuje kolem 1,5%, přičemž ovšem Japonsko má deflátor HDP stále hluboko pod úrovní 100. Blízko deflaci je Evropská unie. Výstupy Eurostatu udávají meziroční míru inflace (březen 2014) pro EU 0,6%. Očividně QE nemá dopad na reálnou ekonomiku v té míře, jak si jeho zastánci představovali. Za situace slabého až žádného ekonomického růstu, permanentního tlaku na snižování mezd těžko můžeme očekávat vyšší inflační tlaky. Ty by následně musely přijít z vnějšího prostředí (ropný šok), přičemž právě komoditní trh je čtvrtým vrcholem kvadratury…

Co se stane s cenou aktiv ve slabě rostoucích ekonomikách, pokud FED skutečně ukončí QE a tedy rovněž zvýší úrokové sazby na „normální“ úroveň? A následně s inflačním cílováním (2%)?

Zdaleka nejde „jen“ o dopad na Spojené státy, kde si finanční trhy zvykly za několik posledních let na „život v rauši“, vždy s dostatečným množstvím likvidity. Opatření FEDu mají globální dopad. Pokaždé, když došlo k obratu americké monetární politiky, byly ovlivněny globální finanční toky. Stačí vzpomenout krizi v jihovýchodní Asii (97/98), která kaskádovitě vedla od znevýhodnění rozvíjejících se trhů a stahování likvidity z těchto trhů (první v řadě bylo Thajsko), po panický útěk kapitálu z těchto trhů s nedozírnými následky, které se samozřejmě mohou opakovat i dnes.

Vzpomeňme, že po krizi v jihovýchodní Asii, která zcela diskreditovala MMF a po níž se právě pro tuto instituci rozšířilo heslo „pochval, potop, pomož, ovládni“. Mezi dalšími zeměmi postiženými finanční krizí následovalo Rusko, Turecko, Brazílie a – Argentina jako příklad rekordního defaultu („bankrotu“) suveréna. Náznaky vidíme již delší dobu. Minulý rok vzniklo sousloví „fragile five“ –Křehká pětka - jako pětice zemí, které jsou závislé na přílivu zahraničního kapitálu a po reverzi jeho toků (např. zpět do USA, neboť dolar stále slouží jako bezpečný přístav (safe haven)) může být intenzivně postižena.

Jedná se o Brazílii, Indii, Turecko, Indonésii a JAR – země, které mají problémy s běžnými účty a kromě toho je tento rok také čekaly/čekají volby. Přestože mají tyto země ohromný potenciál, nebyl dostatečně využit, aby jejich ekonomiky staly více strukturálně vyrovnanými a méně závislými na těchto finančních tocích. Nejde jen o vnitřní domácí úkoly, jak jsou tyto země někdy povýšeně peskovány, ale o to, že nevyužily čas dobrých let k vybudování kooperativních struktur, které by bylo ušity na jejich potřeby (např. banka BRICS).

Postiženy jsou hned tři země z akronymu BRICS, Čína má své vlastní problémy uvedené výše, a Rusko je případ na speciální analýzu a svých ekonomických (a demografických) problémů má samo víc než dost. O souvislostech a problémech Křehké pětky jsem psala zde: http://www.blisty.cz/art/72588.html

Posledním vrcholkem kvadratury jsou ceny primárních komodit. Můžeme se společně s analýzami FAO ptát, jestli „supercyklus“ vývoje primárních komodit u konce. Každopádně Čína ve vážnějších problémech by s cenami primárních komodit dosti zatočila (směrem dolů samozřejmě). Významnější pokles cen primárních komodit, především ropy, by poškodil velice silně nejen země OPEC, ale také Rusko a další surovinově založené ekonomiky. Proti tomu nicméně působí několik faktorů, které by mohly prudšímu propadu vzdorovat.

Jednak většina zemí OPEC nemůže dovolit pokles ceny ropy pod 95 dolarů za barel, protože by to znamenalo jejich ekonomický i sociální kolaps. Některé z nich (Irán, Irák) mají problémy i při ceně 105-110 dolarů za barel, okolo které se dnes pohybujeme.

Ať už jsou neshody v rámci OPEC (např. Saúdská Arábie X Irán) jakékoliv, v této otázce „života a smrti“ by bezesporu našly shodu. Proti poklesu a tedy jako případný vyvažovací faktor vzhledem k problémům Číny také působí geopolitické napětí, které cenu ropy vyhání vzhůru. V neposlední řadě se dnes těží stále více nekonvenční ropa, jejíž těžba je při nízkých cenách ropy (cca okolo 70 dolarů za barel) mimo ekonomickou realitu a vyšší cenu zkrátka potřebuje.

Velká kvadratura oznamuje obtížné období, přeskupování moci a hroucení starých struktur. Takovýto stav může lehce nastat také ve světové ekonomice.

22.4.2014

Pozoruhodnou vzpouru zaznamenala v těchto dnech britská mediální scéna. Reakce veřejnosti na publikovaný článek změnila jeho dopad o 180 stupňů.

Pravicový bulvární týdeník Mail on Sunday, na základě zprávy, že téměř milion Britů v současnosti závisí svým přežitím na food banks, centrech rozdávajících občanům zadarmo potraviny, publikoval dvoustránkovou "analýzu", v němž jeho tři reportéři, Simon Murphy, Sanchez Manning a Ross Slater, argumentovali, že problém je přehnaný a že se potraviny v těchto centrech rozdávají "parazitům" a "imigrantům". Nikdo prý nekontroluje, zda má občan na potravinovou pomoc nárok. Jeden z novinářů, Slater, napsal o tom, že dostal, hrůza, na tři dny jídlo zadarmo, aniž by potravinovému centru jakkoliv prokázal, že je nezaměstnaný.

Reakce veřejnosti na Twitteru na tento článek týdeníku Mail on Sunday byla bouřlivá a obrovská. Než list článek, útočící na existenci charitativních potravinových centrech vydal, jejich provozovatelé, Trussell Trust, dostali od ledna 2014 do nynějška jen asi 250 finančních příspěvků od občanů. Po vydání útočného článku v listě Mail on Sunday a v důsledku bouřlivé diskuse na Twitteru věnovala britská veřejnost za jediný den provozovatelů food banks více než 30 000 liber, tedy více než milion Kč. Dárců za 24 hodin od vydání kritického článku bylo více než 2800. Velká část dárců uvedla, že je k finančnímu daru potravinovým centrům pro chudé lidi přiměl právě článek v listě Mail on Sunday, že jsou ta centra "zneužívána parazity".

Autoři článku se stali také terčem obrovské kritiky na Twitteru: Dostávali takovéto zprávy: "Váš článek o food banks je nekrutější a nejodpornější ukázkou novinářské práce, jakou jsem kdy četl, blahopřeji."

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.4.2014

Česká republika kvůli své zeměpisné poloze a velikosti nebude nikdy mít možnost dělat vlastní, samostatnou zahraniční politiku, čeští ministři zahraničí by se však mohli aspoň v některých situacích chovat uměřeně, neprovádět rektální alpinismus vůči velmocím a v některých případech prostě mlčet, i když už nemohou určité věci říct, sdělil Britským listům jeden informovaný zahraničněpolitický expert. Jenže - a tato informace je zcela neověřená, nikdo ji nepotvrdí a varujeme, že je to zřejmě jen zlovolná protiamerická pomluva - pan ministr zahraničí Zaorálek musí zastávat v případě ukrajinské krize ostře proamerické stanovisko, protože mu - podle neověřeného zlovolného drbu, který nikdo nepotvrdí - údajně bylo dáno najevo, že americké ministerstvo zahraničí si dobře pamatuje, že v opozici vystupoval proti umístění amerického radaru v České republice, takže pokud by znovu projevil postoje, které se příčí americkým zájmům, ve funkci ministra zahraničí by prý skončil.

V souvislosti s tím vyslechly Britské listy také informaci o tom, že jeden z předchozích amerických velvyslaneců v České republice se dožadoval přijetí u českého ministra zahraničí v libovolnou denní dobu, kdy se mu zamanulo - aniž by si schůzku předtím objednal. Jednou stál před branami Černínského paláce a dožadoval se telefonicky přijetí u ministra zahraničí. "Ale vždyť jste se neobjednal, tak se v sekretariátě objednejte, mám pracovní program," sdělil mu ministr. "Ale já jsem americký velvyslanec!" zněla odpověď od vrat.

Velvyslanec, zuřil, odešel a objednal se na druhý den. Když se k ministrovi dostavil, položil mu na stůl papír formátu A4 s nadpisem Talking Points. Na něm bylo napsáno, co si americké ministerstvo zahraničí přeje, aby český ministr zahraničí říkal na veřejnosti.

I tato informace je samozřejmě nezdokladovatelná a je to čistý zlovolný protiamerický drb, od něhož se Britské listy s rozhořčením distancují.

22.4.2014

Úřadující prezident Olexandr Turčinov obnovil vojenské operace proti proruským militantům na východě Ukrajiny, poté co byli nalezeni dva muži, jeden z nich místní politik, "umučení".

Tělo místního politika Vladimira Rybaka bylo nalezeno nedaleko povstalci obsazeného města Slavjansk. "Teroristé, kteří si prakticky vzali celou Doněckou oblast jako rukojmí, nyní zašli příliš daleko", prohlásil Turčinov.

USA a další západní země obviňují Rusko, že podporuje separatisty z východní Ukrajiny, kde v nejméně devíti městech došlo k obsazení veřejných budov.

"Tyto zločiny jsou páchány s plnou podporou a shovívavostí Ruské federace", tvrdí Turčinovovo prohlášení.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

22.4.2014

Jaroslav Plesl psával takto, viz níže. Slušný novinář se vždycky dívá pod prsty mocným. To jaksi Jaryn pozapomněl. Teď naopak mocným leze do zadku a podporuje zblbnutí veřejnosti mediálními manipulacemi, aby "podnikatelé" mohli z nich ždímat co nejneskrupulózněji. Pročpak to asi je? Plesl takový nebýval, poznamenává Jan Čulík:

Lidové noviny:
21.05.2001
Názory - Autor: Jaroslav Plesl - Strana: 10

Václav Havel už nemluví s nikým, kdo mu klade nepříjemné otázky...

PŘÍMÝ ÚDER

...stále má sice plná ústa odpovědnosti a občanské společnosti, ale na pořádné tiskové konferenci už nevystoupil několik let.

K Havlovi se v posledních letech dostanou jen novináři, kteří se před stárnoucím hrdinou plazí po zemi a u nichž nehrozí, že by ješitného státníka konfrontovali například s jeho pochybnými kšefty. Servilita a strojenost stříká ze všech televizních rozhovorů s"Panem Prezidentem". Absurditu spojení voleného úřadu s havlovsky monarchistickým vystupováním často podtrhuje prostředí, v němž prezident v posledních letech poskytuje televizní rozhovory. Zatímco "normální" politici chodí za novináři do televizního studia, Václav Havel je přijímá na Pražském hradě nebo na zámku v Lánech. Novináři usazení v pohodlných křeslech pak jako by vůbec nebyli schopni položit Havlovi jakoukoli tvrdší otázku.

A je úplně jedno, zda s prezidentem mluví redaktoři z jeho oblíbené České televize nebo kolegové z Primy. S Novou - jak známo - se Havel nebaví. Stanici Vladimíra Železného prezident nemůže odpustit, že se až příliš často šťourá v jeho soukromí. "Neustále sháněli, co by na nás kdo práskl," postěžoval si prezident v sobotním rozhovoru pro deník Právo. Ale to je úděl demokratického politika, který se musí smířit s tím, že diváky a čtenáře zajímají informace z jeho života.

Tento rozměr otevřené občanské společnosti však prezident zjevně nechápe. Ani v nejnovějším rozhovoru pro Právo se čtenář nedočkal žádných tvrdých otázek. Přitom stačilo Havlovi připomenout jeho úžasný kšeft s dnes už zkrachovalou společností Chemapol Group.

Počátkem roku 1997 se Václav Havel rozhodl prodat svou polovinu pražského paláce Lucerna. Část lukrativní nemovitosti nakonec za 200 milionů korun odkoupil už tehdy velmi zadlužený Chemapol. O druhou půlku Lucerny přitom velmi usilovala také prezidentova švagrová Dagmar. Havel se však zachoval jako malé uražené dítě - chtěl svých 200 milionů. Rok se s rokem sešel a Chemapol Group zkrachoval. Konkursní správce Chemapolu Lucernu v roce 1999 prodal prezidentově švagrové. Ta však za ni zaplatila jen tržní cenu 145 milionů korun.

Havel dostal od Chemapolu o 55 milionů korun víc. To se dá nazvat prezidentovým podílem na vytunelovaných českých bankách. Takže jedna z nepříjemných otázek pro Václava Havla zní: Kdy tyto peníze vrátíte státu? Zkuste se prezidenta zeptat prostřednictvím tiskového mluvčího Ladislava Špačka a dostanete stejnou odpověď jako já v květnu 2000. Špaček mi napsal, že prezidenta tato otázka neinspiruje k odpovědi. Vskutku příkladná odpověď demokratického státníka.

22.4.2014
PŘEČETLI JSME:
Klusák a Remunda jsou komunisti!

Úvodník šéfredaktora časopisu Týden Jaroslava Plesla měl formálně za cíl ohlásit obsah nového vydání týdeníku. Šel mnohem dál už jenom svým názvem: „Komunistický film dokumentaristy Klusáka."

Plesl má jasno. Kdyby Klusák - dovozuje věru logicky - studoval Vysokou školu ekonomickou a ne FAMU, nebyl by dnes v šoku, že holt existuje nabídka a poptávka a že lidé chtějí vydělávat, bavit se a jíst. „Pan Klusák má zřejmě nějaký problém s tím, jak funguje kapitalismus,“ odhalil Jaroslav Plesl vnitřního nepřítele.

Bingo! Je to jasné: kdo „má nějaký problém s tím, jak funguje kapitalismus“ - a to jsou ve světě stamiliony, ba miliardy lidí, jimž ono fungování pulíruje hřbety - je podle Plesla komunista.

Klusák s Remundou mohou Pleslovi jenom závidět pevnou politickou orientaci a ideologickou zakalenost. Filozofická neukotvenost a rozmělňování systémových katastrof do tragikomických portrétů rázovitých postaviček autory nemůže zachránit. Je po nich veta, srazí-li se s bývalým tržním komsomolcem, mezitím kádrově dorostlým k řízení značkové mediální stoky.

Nemyslím, že je banální, když instinktivně kritičtí a rozhodně tvůrčí lidé jsou tak snadno cejchováni jako komunisté. Pogromistická atmosféra až příliš připomíná éru jinou.

Kompletní článek Martina Hekrdly ZDE

22.4.2014

„Básník není slepý / vidí co neviděli jiní / vzpomíná co jiní zapomněli / tuší zítřek / zatímco druzí přestali věřit včerejšku /a žijí jen pro ten dnešní den“.

(K. Sýs: Vykoupit se básníkem)

Přečetl jsem si na české, amatérsky zhatěné Wikipedii a hned nato i na otrocky opisujícím webu Spisovatelé cz., že Karel Sýs „po listopadu 1989 ztratil své výsadní postavení v české literatuře, a tak přešel do otevřené opozice vůči nové době“. Autor je přirozeně anonym. Je to mělký anonym?

Podaří-li se, aby nám dobou povolené zbyvší etikum dalo znovu rozpoznat zploštělé a nízké, ještě budeme číst. „Nová sovětská ústava se stala výmluvným důkazem, že neexistuje humánnější společenský systém než socialistický, že žádný jiný systém není schopen zaručit skutečně demokratický rozvoj lidu. Socialismus umožnil pracujícím masám široký přístup k duchovním hodnotám a učinil z nich také bezprostřední tvůrce kultury. Při charakteristice současného sovětského umění a literatury si proto neustále připomínáme slova Leonida Iljiče Brežněva: „Sovětské literární a umělecké pracovníky vychovala komunistická strana!"“

(„Cesta k tvůrčím úspěchům“; Zemědělské noviny, 29. 5. 1978)

Nemylme se. Tirádu nenapsal Karel Sýs, vícekráte vykřičený „prokletý básník“ z přelomu tisíciletí. Napsal ji literární kritik Jakýsi, na všech stranách a v každém politickém režimu úspěšný.

„V polemice s českou polistopadovou realitou se Sýs postavil do role jediného, bezmála posledního mravokárce a soudce nad dobou „vymknutou z kloubů“. (Tu je na pováženou, že se expresivní formulace (viz též níže) objevuje v opusu, kterým je slovník a který dozajista chce být seriózním počinem.) V souborech fejetonů, článků a glos ironicky, polemicky, útočně pod pseudonymem Kosmas i pod vlastním jménem zachycuje události v české společnosti devadesátých let a na počátku nového tisíciletí (Nová kronika aneb Bordel v Čechách, Bordel na druhou, Bordel do třetice, Vymknuta z kloubů). Obrazy bezútěšnosti i litanické chrlení veršů a slov, nadávky a přímočaré hrozby vyjadřují básníkovo přesvědčení o nutnosti obnovit spravedlivou vládu komunismu (Píšu báseň zatímco za oknem padá muž). Ve starozákonních stylizacích a hořkých sarkastických komentářích ekonomické a politické přítomnosti se básnické „já“ proměňuje v „my“, a odpůrci v „oni“ (Načas v očistci, Pět let v mrtvém domě). Ideologická předpojatost, slovní a myšlenková vulgarita v této době charakterizují rovněž Sýsovu literární a politickou publicistiku (Nová kronika aneb Bordel v Čechách). Bezútěšnost provází i milostné extáze a deprese v básních naplňovaných sexuální otevřeností, orgastickou posedlostí a formou směřujících až k říkadlu (Omráčená schránka),“ stojí v on line Slovníku české literatury po roce 1945. Je nezakrývaná devaluace v subjektivním komentáři ((Ivy Málkové) na místě slovníkového hesla opravdu tím, co svědčí o individuálních kvalitách, kredibilitě, neřkuli o dobrých mravech v konformní komunitě Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR?

Ten, o kterého tu jde, napsal: „Svět jako takový si dělá co chce / ale svět činu se uzavírá do ohrad / za ploty do dehtovaných bud“ (sb. Atomový pléd, 1986).

Jakýsi podruhé: „Česká literatura po XIV. sjezdu KSČ má za sebou mnoho významných úspěchů, zvlášť je třeba ocenit trvalý vzestup aktivity spisovatelské fronty, její příklon k socialisticky orientované tvorbě. XV. sjezd KSČ i sjezdy našich spisovatelských organizací však stanovily pro další období požadavek aktivního úsilí o kvalitní socialistickou literaturu… Velký podíl na současném úsilí naší kulturní fronty má nástup mladých nadaných prozaiků, v jejichž díle se odráží reálný život socialistické společnosti a kteří se snaží vyslovit svébytné svědectví o epoše. Právě v dílech vpravdě talentovaných mladých autorů se literatura stává účinným nástrojem socialismu a míru…“ („Štafeta mladé prózy“; Zemědělské noviny, 15. 7. 1978).

Podivuje se čtenář? Též básník Sýs se podivil. Vždyť světonázorovou a najmě etickou „vytříbenost“ ducha pisatele citovaného úryvku doba řečená polistopadová adekvátně ocenila a sám literární kritik se zajisté zavděčil už jenom mediální popravou těch tvůrců, na které po XIV. sjezdu KSČ tak halasně vsadil. Lidský typ Jakýsi vyhovoval po listopadové výměně garnitur (1989) lidským typům na Ministerstvu kultury ČR protěžovaným. Instalovaly ho do komise odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR pro podporu vydávání české literatury v zahraničí a také do Literární rady odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR. Ne dost na tom. Ani v expertní literární skupině Nadace Českého literárního fondu nebyl nadpočetným a příjemně mu bylo také v porotě pro udělování Státní ceny za literaturu, samozřejmě Ministerstvem kultury ČR zřízené. Zkrátka: Pojď, jen pojď a přidej se k nám! Na taková slova Jakýsi slyší opravdu vždycky. Ovšem to, co chtělo být revolucí, změnilo se v tragickou frašku.

Kdo je ten, který si troufl pojmenovat ji a neustává?

Enfant terrible Karel Sýs si položil ve vloni vydané sbírce-kapesní kronice čtvrtstoletí Apokalypsa podle Joba otázku, zda „je nutné zasvinit si báseň“. Vpravdě amorálnosti plná paradigmata, na kterých početní Jacísi předvádějí, kam až lze přizpůsobivou societu dostrkat, taková paradigmata se pravdaže nemusí ošklivit každému. Sýsovi ano. (Ze šestaosmdesátého je sb. Atomový pléd. V Atomovém plédu jsme přečetli: „A přece běda těm kdož místo větru dešti / Chtějí nadiktovat slohový úkol národu“.) Něco takového si Jakýsi dovolil až na konci devětaosmdesátého.

Nekonformní “inzitní intelektuál“, jak Sýse pojmenovali v nakladatelství Mladá fronta na záložce knihy Rodné číslo Homéra (1986), k námi vyznačeným a bezpočetným podobným společenským „fenoménům“ (s kterými ostatně měl a má „tu čest“ po celý svůj život), poznamenává lakonické: „místo polidštění opice / zopičtění člověka“. Zejména konvencionalizované teatrum magnum reálného takřečeného veřejného prostoru sytí vykřičeného autora neodbytnými náměty a neodbytnou inspirací. Sýs je ironický tam, kde vypočítavá sugestivní šplhavost dosáhne postů, má filozofický nadhled, když ostouzen nenávistí jím patřičně pojmenovaných. Zvláště zaujme jeho sarkastický nadhled: „Odstřihuji známku z parte / Zprávu už doručila / a ještě někomu udělá radost // A proto prosím / - až umřu / nelučte se se mnou nevyplaceně!“ („Být ještě naposledy kýmsi pochválen“; ze sbírky Pouhý jen básník, 2009).

Vyloučenosti uvykl, připadá nám, a s konjukturalismem si rozhodně nezadává. Dokonce: provázen leckdy poněkud enervovanou, nepřátelskou mu svitou vytváří dílo politikum. On chce. Je to jeho boj. Ostentativnost? Patří k jeho způsobům. Evokuje Vítězslava Nezvala, sám vzdáleně příbuzný spíše slezského ještěra Bezruče. „My z měst, my z venkova, my z hor, my odkudkoli, / jak malá kolečka sehnaná do soukolí / velkého kardanu otrockých osudů, // my v potu tváře belháme se pěšky / od pólu až po naše rovnoběžky / a lijeme ti zlato do chřtánu jak do sudu!“ („Ty ať jsi kdokoliv“; ze sb. Pouhý jen básník, 2009). Tvorba rychnovského rodáka dosvědčuje, že sociální poezii neodzvonilo, a nemůže nás zmást ani to, že „autoři se skrývají za filtr stylizace a nemají odvahu k přímému pojmenování právě žité reality.“ (Petr Bílek, „Proč si nevážit spisovatelů. Doba postliterární“; LN 4/2014.) Co všechno se musí stát, aby autoři odvahu nabyli? Acta est fabula. A čemu se ti odvážní vystaví? („Dejte si pozor na to co řeknete před básníkem / Bude to použito / proti němu / proti vám / proti momentálnímu marasmu / i proti věčně nervózní věčnosti“ („State zitti!“; ze sb. Pouhý jen básník, 2009)

Karel Sýs přebásňuje prózu české ulice i tragédii bezprizorních ve světě uzurpovaným všemocným i všeho schopným kapitálem - v současném slovesném umění tuzemska ho to staví do pozice z nejnápadnějších buřičů. Nicméně; třebaže takové pojetí tvorby nutně má svá specifika, jsme rozčarováni z frekventovaných hrubostí a vulgarismů. Sama údernost mnohých umělcových slok po nich sice začasto i volá, přesto si myslíme, že méně by bylo více. Že by působilo více. Básník si je vědom, že žádné umělecké dílo nemá absolutní hodnotu – leda pro svého autora. Jen relativní hodnotu – jak velký a jak hluboký svět dokáže probudit ve vnímateli. Právě o to jde. Neboť mezi předpokládaným pozitivním účinkem estetickým a naopak odpudivostí začasto existuje jen velmi, velmi tenká dělící čára. Za takových okolností i báseň z ranku řemeslně dobře zvládnutých se může s krásným písemnictvím snadno minout.

Chápeme dilema je nutné zasvinit si báseň, nicméně stále si myslíme, že ustoupí-li umělecký jazyk v masivním rozsahu prostému lidskému vkusu, samo umění ztrácí svoji ospravedlnitost, a tím spíše nenahraditelnost. (A to píšeme i s vědomím toho, že potkáváme individua, nás pro změnu potkávají události a zaskočí, uhranou společenské procesy – a nelze to vše pojmenovat jinak, než nevybraně. Máme zato, že přesvědčený oponent politicko-společenských poměrů v soudobé České republice panujících žije v táhnoucím se nevyřešeném konfliktu s frivolní politikou, s ulísaným pokrytectvím v kasuli se zahřívajícím, jakož i s morálně vypleněnými velkolumpy schopnými koupit si i Pravdu i Svědomí.)

Žije v hněvu nám snadno pochopitelném, a pochopitelném o to víc, o co více básníka známe. „Jsem sborista rozkladu / chtěl jsem být sbormistrem stavby // Jsem komorní pěvec novu // chtěl jsem být sólistou úplňku // Chtěl jsem se smát naposled / a pláču ještě než zvedli oponu …“ Je mužem přemnoha životních zkušeností a velkého kulturního a politického přehledu. Že vyrůstal odmala mezi ženami, uvěří každý, kdo zná jeho tvorbu. Že jeho prvním psacím stolem byl šicí stroj, napovídá, že prostředí dětství a dospívání nebylo z těch opulentních. A vysvětluje to - světonázorový růst a celoživotně neměnnou orientaci politickou. Sýsovo jméno je zejména dnes synonymem poezie řečené angažované (jako by bylo nějaké neangažované!). Ale chceme-li bez předsudků porozumět Karlu Sýsovi básníkovi, a také publicistovi, komentátorovi, esejistovi, nesmíme nevidět (jak je bohužel už uvyklostí) jeho svět niterný, intimní. Ač slýcháváme, že román píše rozum, zatímco báseň srdce, tane nám na mysli duše . (Její slabé chvíle a její paměť.) Tato konkrétní se neváhá odkrýt tam, kde to vůbec nečekáme.

„Spali jsme s babičkou jako klíč v zámku / kolínko v podkolení / loket v podpaždíčku / srdce v srdci / Ale zatímco mně v hlavě ležely herečky / z Dětí kapitána Granta / z Večera tříkrálového / z Babičky / babičce jsem v hlavě ležel jenom jenom já / V lebce se tísnil jen jeden věřící / jediný kdo přijímal bez zpovědi / jediný čekatel na Vykupitele / já – Kája / porodní váhou 2,30!“ (Dokonalá symbióza)

„Zatímco ostatní hvězdy vycházejí svobodně / dědeček tu jedinou kryje aktovkou / Hvězda tepe palec pod srdcem / ale úřadům zchlupatěly uši / a už židáček jede do Hradce / a z Hradce do ohně / a i když archanděl našlapuje zlehounka / dědečkův popel křupe pod patami / a Hospodin ho peskuje / - pro letošek mu zkazily hudbu sfér! - / „Ničeho jsem nebyl ušetřen!“ („Dědečku proč jsi mne opustil?;“ obě sb. Pouhý jen básník)

(Jsme jisti: Duše se stává básníkovou už tehdy, kdy ještě neumí číst a psát. A hluboké tajemství tvorby, praví básník Karel Sýs, spočívá ve faktu, že „řekneme všecko o jednom a rozproudíme mnohé.“)

Tvrdí, že literatura svou podstatou není výlučná. Tvrdí, že báseň od dob Baudelaira směřuje k dialogu s každým jednotlivým čtenářem.

Tvrdíme, že příští už budou vědět, co ze Sýsovy tvorby vybrala literární historie. Vybere si.

22.4.2014
PŘEČETLI JSME O ČESKÉ KMENOVÉ SPOLEČNOSTI:
Jak dostali hromadu cen "novináři", kteří nepíší o kauze Bakalových bytů v Ostravě

Vydavatelství Economia se dnes vlastním inzerátem v Hospodářských novinách pochlubilo, že jeho novináři získali nejvíc nominací v soutěži Novinářská cena 2013 nadace Open Society Fund. A skutečně, novináři Economie obdrželi jedenáct z celkově patnácti nominací v pěti kategoriích. To znamená ohromující úspěšnost. Buď Economia nominace podává systematičtěji než jiná vydavatelství, nebo je její redakční filozofie více v souladu s názory porotců, které vybrala nadace Open Society Fund. Úspěšnost 70-73 % u jediného vydavatelství Novinářskou cenu 2013 zcela diskredituje.

Kompletní článek Erika Besta ZDE

21.4.2014

Respektujeme právo pana premiéra na jeho náboženskou víru i skutečnost, že to nutně ovlivňuje i jeho vlastní život jako politika. Avšak protestujeme proti jeho charakterizaci Británie jako "křesťanské země" a proti všem záporným důsledkům, jaké toto tvrzení znamená pro politiku i pro společnost, napsalo v otevřeném dopise konzervativnímu deníku Daily Telegraph 55 britských veřejných osobností.

Kromě úzkého ústavního smyslu, že stále máme státní církev, Británie není "křesťanská země". Z opakovaných průzkumů a studií vyplývá, že většina z nás jako jednotlivců nejsou křesťany ani svou vírou ani svou náboženskou totožností.

Na sociální úrovni byla Británie pozitivně utvářena mnoha předkřesťanskými, nekřesťanskými i postkřesťanskými silami. Jsme pluralitní společnost s občany, kteří mají široký sortiment nejrůznějších postojů, a jsme drtivou měrou nenáboženská společnost.

Neustále tvrdit opak podporuje odcizení a rozpory v naší společnosti. I když je správné uznat příspěvek mnoha křesťanů sociálním akcím, je chybné vytvářet dojem, že tento příspěvek činí pouze křesťané, když totéž dělají Britové různých věr. Takový výrok zbytečně povzbuzuje ochromující sektářské debaty, které drtivou měrou nejsou v životě většině Britů vůbec přítomny. Britští občané si nepřejí, aby jejich volená vláda aktivně dávala přednost náboženství či náboženské totožnosti.

Kompletní článek v angličtině ZDE

21.4.2014
Lavrov obvinil Kyjev z porušení ženevské dohody

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov obvinil kyjevské úřady, že porušily čtvrteční ženevskou dohodu, uzavřenou mezi Ukrajinou, Ruskem, EU a USA. Zdůraznil, že kyjevská vláda - kterou Moskva neuznává - neodzbrojila ilegální organizace, zejména ultranacionalistický Pravý sektor.

"Navrch mají extremisté," uvedl a poukázal a usmrcení tří proruských aktivistů nedaleko Slovjansku na východní Ukrajině. Kritizoval také pokračující protesty na Majdanu v Kyjevě.

V neděli ráno byly usmrceny tři osoby u kontrolního stanoviště nedaleko Slavjansku. Okolnosti přestřelky zůstávají nejasné. Kyjev ji charakterizoval jako "provokaci", kterou údajně zorganizovala ruská tajná služba.

Proruští extremisté dál okupují vládní budovy nejméně v devíti městech v doněcké oblasti na východní Ukrajině.

Podrobnosti v angličtině ZDE

20.4.2014
Jim Bishop

Ježíš se naposled zvedl k hlavě kříže. „Otče,“ zvolal, „do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu.

Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: „Dokonáno jest.“ Jeho tělo se svezlo dolů. Ježíš se vzdal smrti.

Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo.

Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a jeruzalémskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů, a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami, překročila Cedron a zamířila k Mrtvému moři zanechávajíc svou stopu na zemi, na skalách i v horách.

Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž, pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. „Jistě to byl Syn Boží,“ řekl ostatním. Byl rozčilen a obrátil se za Ježíšovými přáteli – snad aby se jich zeptal – zjistil však, že odvádějí Kristovu matku k rozcestí u brány.

Všichni zřejmě plakali. Setník si všiml muže spěchajícího k městské bráně. Podle oblečení to byl zámožný člověk. Abenadar ho neznal, ale poslední hodinu ho viděl, jak stojí stranou ostatních a se zjevným soucitem pozoruje Ježíšovu tvář. Byl to Josef z Arimathie. Setník také zahlédl, že dva Pilátovi strážci hovoří s velekněžími. Podivil se tomu a vrátil se na své místo.

Strážci přešli skálu a řekli setníkovi, že velekněží byli za Pilátem. Řekli mu, že zůstanou-li odsouzenci viset na křížích ještě po západu slunce, celá Golgota bude znesvěcena a žádný Žid tam napříště nevkročí. Pilát chtěl mít celou věc co nejrychleji s krku. Zavolal dva strážce a přikázal jim, aby doprovodili kněze zpět na Golgotu a aby ukřižovaným bez prodlení zpřeráželi nohy.

Abenadar ukázal na kříže a řekl, aby konali svou povinnost. Jeden z binců byl ozbrojen kopím, druhý nesl prkno, asi dva centimetry tlusté, osm centimetrů široké a přes metr dlouhé. Oba muži se poradili a rozhodli se, že začnou vlevo. Mlčenlivý lotr věděl, že zpřerážení nohou urychluje smrt…

Když klesl dolů na svém závěsu a nejevil snahu se opět vytáhnout, oba muži popošli k Ježíšovi.

Ten, který držel kopí, poznamenal, že ukřižovaný už nežije. Pokynul druhému, aby šel stranou, sám ustoupil o krok, rozpřáhl se a zamířil oštěpem na pravou stranu Kristovy hrudi.

Chtěl se přesvědčit, nepředstírá-li smrt. Hrot kopí pronikl mezi páté a šesté žebro, projel pohrudnicí a plícemi a zastavil se v srdci. Mrtví obvykle nekrvácejí, avšak v pravé předsíni bývá i po smrti trochu tekuté krve a v osrdečníku se tvoří tekutina zvaná hydroperikard. Když voják kopí vytáhl, vytekla krev a voda.

Oba pak postoupili k druhému zločinci, který se vyčerpal svými protesty a mohl pouze v němé hrůze přihlížet, jak se muž s prknem chystá k úderu.

Pilátovi biřici pak zůstali stát před kříži a pozorovali popravené, zda projeví ještě známky života. Všichni tři viseli bezvládně na svých kůlech. Strážci požádali setníka o dovolení vrátit se do tvrze. Abenadar řekl, že také odejde se svou četou, jakmile seberou své věci.

To, co onoho odpoledne učinil Josef z Arimathie, vyžadovalo značné odvahy, ne-li hrdinství. Pospíšil do Antoniovy tvrze a požádal o slyšení u Piláta. Byl přijat a vyslovil přání, aby mohl ihned pohřbít Ježíše z Nazareta.

Pilát byl překvapen. Nevěřil, že je Ježíš už mrtev. Josef však tvrdil, že ho viděl umírat na vlastní oči. Aby celou věc uzavřel, Pilát poslal na Golgotu jezdce, který měl přinést hlášení od Abenadara. Josef mezitím čekal. Byl to pro něj kompromitující rozhovor, neboť tím, že požádal o vydání těla k pohřbu, dal vlastně Pilátovi najevo, že on, člen Velké rada a hlava známé saducejské rodiny, je tajným Ježíšovým učedníkem.

Proč by o to jinak žádal? Proč by se ponižoval návštěvou Antoniovy tvrze, když tou dobou mohl být naproti v chrámu a jako tisíce jiných lidí držet jehňátko a čekat, až zazní trojité znamení k oběti? Jistě si uvědomil, že prokurátor s potěšením vezme na vědomí, že i ve veleradě jsou tajní učedníci galilejského proroka.

Čekal. Za nějakou dobu došla zpráva., že Ježíš zemřel ještě dřív, než se dal do práce biřic s prknem. Pilát pokrčil rameny. Pak se zdvořile uklonil a dal Josefovi svolení sejmout tělo s kříže a pohřbít je podle židovských předpisů, než začne sobota.

Židovský senátor poděkoval a vyšel spěšně dvojitou branou do jeruzalémských ulic. Náhodou potkal Nikodéma, farizeje, který kdysi přišel v noci za Ježíšem. Řekl mu, že dal zřídit hrob v zahradě u Golgoty a že tam hodlá pohřbít Krista. Nikodém neváhal. Řekl, že i na něho působily slova a činy tohoto podivuhodného muže a že je ochoten vykonat vše potřebné, aby byl Ježíš pohřben se vší úctou.

Je téměř trapnou ironií, že Ježíšův pohřeb nezařizoval Petr ani Jan ani ostatní, kteří se ještě minulého večera bili v prsa a hádali, kdo miluje Krista nejvíc, nýbrž saducej, farizej a pohan.

Jim Bishop, Den, kdy zemřel Kristus, Vyšehrad, Praha, 1971, přeložil Jan Čulík senior (1925-1995). Další vydání Zvon, Praha, 1996, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2005.

Pozn. Jana Čulíka juniora: Tato kniha byla pozdním "květem" Pražského jara 1968. Kvůli dlouhým výrobním lhůtám za komunismu se dostala na knižní trh až r. 1971 a byla okamžitě vyprodána. Můj otec pak během sedmdesátých let byl s hrůzou svědkem toho, jak v katolických kostelích po Československu kněží na kazatelně se pravidelně vytasili s touto knížkou a oznamovali věřícím: „A nyní vám přečteme další kapitolu z knihy Jima Bishopa Den, kdy zemřel Kristus“.

Americký novinář Jim Bishop (1907-1987) zpracoval svůj „Den, kdy zemřel Kristus“ s věcnou reportérskou precizností. Potíž je, jak argumentoval otřesený český překladatel tohoto díla, že některým událostem není radno se přibližovat příliš blízko. Bishop svým podrobným popisem dne, kdy byl popraven Ježíš Kristus, odhalil totiž historii bestiální krutosti a poskytl tak velmi přesvědčivé argumenty, že Bůh Otec musí být vlastně sadista. Čeští venkovští faráři, kteří z kazatelny s nadšením četli z této knihy si to neuvědomovali, a soudě podle opakovaných vydání knížky, si to neuvědomují dodnes.

20.4.2014

Vizualizace Hórova oka ve filmu Ra, pouť slunečního Boha, na motivy ze staroegyptské teologie. Další podrobnosti ZDE

Velikonoce jsou pohanské svátky, píše v deníku Guardian Heather McDougall. Raní křesťané pragmaticky přijali starobylou pohanskou praxi. Všeobecný symbolický příběh o smrti syna (Slunce) na kříži (souhvězdí Jižního kříže) a jeho znovuzrození, při čemž syn vítězí nad silami temnoty, byla ve starověku známým příběhem. Existovala celá řada takových příběhů a celá řada spasitelů, kteří vstali z mrtvých.

Sumerská bohyně Inanna, neboli Ištar, byla nahá pověšena na kůl a posléze došlo k jejímu zmrtvýchvstání a k návratu na zem z podsvětí. Jedním z nejstarších mýtů o zmrtvýchvstání je mýtus o staroegyptském bohu Hórovi. Ten se narodil 25. prosince. Hór a jeho poškozené oko byly symboly života a zmrtvýchvstání. Mithra se narodil také 25. prosince a jeho následovníci také oslavovali jarní rovnodennost. Ještě ve čtvrtém století po Kristu bojovala katolická církev s Nepřemožitelným sluncem, spojovaným s Mithrou.

Dionýsos byl božským dítětem, jehož zmrtvýchvstání způsobila jeho babička. Dionýsos přivedl k životu svou matku Semelé.

Je ironické, že kult Kybelé se pěstoval na dnešním Vatikánském pahorku. Milenec Kybelé Attis se narodil z lůna panny, umíral a každoročně vstával z mrtvých. Tento jarní svátek začínal jako Den krve na Černý pátek a po třech dnech došlo k radování v důsledku zmrtvýchvstání. V raných dobách křesťanství docházelo na Vatikánském pahorku k ostrým hádkám mezi stoupenci Ježíše a pohany ohledně toho, který Bůh je ten pravý. Zajímavé je, že ve starověku všude tam, kde vládly pohanské mýty o bohu, který vstává z mrtvých, získali křesťané mnoho konvertitů. Takže nakonec se křesťanství s pohanským jarním svátkem smířilo. I když v Novém zákoně se velikonoce neoslavují, raní církevní otcové je oslavovali a dnes mnoho církví nabízí "bohoslužby za úsvitu" - což jsou zcela zjevně pohanské oslavy Slunce. Datum velikonoc není pevně určeno, ale určují ho fáze měsíce - to je naprosto pohanské.

Veškerá velikonoční zábava je pohanská. Králíčci a zajíčci jsou pozůstatkem pohanského svátku Eostre, to byla velká severská bohyně, jejímž symbolem byl králík nebo zajíc. Vyměňování vajíček je starobylý zvyk, který oslavuje mnoho kultur. Jidášky jsou také velmi starobylého původu. Ve Starém zákoně čteme o Izraelcích, kteří pečou sladké bochánky pro pohanský idol a náboženští předáci se tomu snaží zabránit. Raní křesťanští kněží se také snažili zabraňovat pečení posvátných bochánků o velikonocích. Nakonec se tváří v tvář vzdorným pohanským ženám vzdali a posvátné velikonoční bochánky požehnali.

Podrobnosti v angličtině ZDE

20.4.2014

Před několika dny jsem napsal do Českého rozhlasu Plus komentář, zdánlivě nevinný komentář, který se zabýval osudem volyňských Čechů. Stále si ho snad můžete přečíst - jmenuje se: Koho zajímá osud volyňských Čechů? - doufám, že ho ještě nestáhli, bylo to do rubriky Názorů a komentářů, kam jsem převážně přispíval s tématy o Francii.

Říká mi ale nyní Radko Kubičko, vedoucí rubriky komentářů Názory a argumenty Českého rozhlasu Plus, že jsem citově zaujatý, abych psal komentáře k tomuto tématu. Má pravdu.

Ale já jsem přísahal při památce své matky, že se o to budu snažit. Být korektní: to neznamená být nezaujatý, přece! Je to málo? Je to těžké. Byl můj komentář opravdu zaujatý? Ne, jen si stěžovala po telefonu (ta zbabělá, co mi to nedokázala říct) mluvči zamini...

Je to jako kdysi, že? Někdo telefonuje, ale po mailu vám (kdysi to byly dopisy) nikdo nereaguje?

A redaktor začne mít strach...

Co se to tu, proboha, stalo?

Příběh volyňských Čechů není pouze příběhem cesty tam a zpátky (na Volyň a zpět), je to zároveň ukázkou české civilizační kvality, na kterou jsme již zapomněli. Bohužel to ale v posledních dnech působí ze strany vlády a ministerstev jako velký nevděk, odmítnutí, dokonce snad i zavržení ze strany národa, který si myslí, že patří mezi ty evropské.

Přemýšlím v posledních dnech, co se vlastně stalo. Jsou Velikonoce, a já bych měl být na Volyni. Nejsem. Chtěl jsem tam být, a cítím se trochu vinen. To provinění, jež v sobě nechávám doznít, nesouvisí příliš se svátky, během nichž většina českých občanů již o Velký pátek odjíždí za „hranici všedních dnů“, nýbrž s pocitem, že se tu děje nespravedlivost.

Jak to řekl inteligentně ministr vnitra Milan Chovanec? „Žádné drama!“ Ano, na Volyni je naprostý klid. Na západní (volyňské) frontě klid. Ministr Chovanec si k tomu na tiskové konferenci 24. března po zasedání vlády pořídil kapesníček, který mu ladil s kravatou. „Žádné drama!“ Jistě, osud volyňských Čechů tady zajímá téměř tak mnoho, ne-li méně lidí, než osud Romů nebo bezdomovců, že?

Nic se neděje, ničemu nejsou vystaveni, máme na to experty, pravil ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, jsou to vlastně jen ekonomičtí a sociální emigranti. Fuj.

Opravdu? K tomuto tématu ale neudělají sociologové politického mínění - ani Jan Hartl, natož Jan Herzman - žádný výzkum. Kdo by ho také platil, že? Každý se musí nějak živit...

Přesto je příběh volyňských Čechů jedním z těch příběhů, který by nás měl zajímat. Je to dlouhý příběh: celé tři generace to jsou (připomněl mi to Varhan Orchestrovič Bauer), a nejsem v tom sám.

Navzdory aroganci moci, navzdory ignoranci většiny médií – a těch veřejnoprávních, bohužel, o to více - že se tu otevírá propast, jež nemůže nikdo zaplnit ničím jiným, kromě své vlastní dobré vůle. Ne, tohle opravdu nebude zpráva z žádné folklórní slavnosti, kde se pije do rána. Ani vodka, ani slivovice. Jen čistá voda...

Navzdory pohrdání, ideologickým schématům boje (kdysi studené války), ocitáme se na bojišti zcela jiném: vypovědět příběh lidí, jichž si dnes nikdo neváží méně, úměrně tomu, co považujeme za vlastní lidskou hodnotu.

Češi se v posledních dvaceti pěti letech naučili být poslušní, více, než to po nich někdo chtěl. Více možná než v tom prokletém protektorátu, více než za normalizace.

„Už nejste sami,“ psal na billboardech zvolený prezident Miloš Zeman. Vskutku?

Lidé stále mlčí, když jim vláda šlape po krku, mlčí, když se lže a falšuje (je jedno, zda jsou to zprávy o stavu země nebo jen obyčejné zpravodajství), je jim zcela jedno, že ve vládě byli (a podezřelí zůstávají) zločinci, protože všichni ti mocní mají dost nástrojů, jak je stále zničit.

Pochopil jsem to na vlastní kůži. A je to bitva o přežití v tomhle českém kapitalismu, mít vlastní názor. A ne, že ne... Co si myslíte? Promiňte, že se vůbec nahlas ptám. Kolik exekucí už máte na krku?

***

Před několika dny jsem napsal do Českého rozhlasu Plus komentář, zdánlivě nevinný komentář, který se zabýval osudem volyňských Čechů. Stále si ho snad můžete přečíst - jmenuje se: Koho zajímá osud volyňských Čechů? - doufám, že ho ještě nestáhli, bylo to do rubriky Názorů a komentářů, kam jsem převážně přispíval s tématy o Francii. Mnoho lidí to možná nesledovalo – koho taky zajímá, Francie, že? - ale nikdo mne necenzuroval, nikoho to nezajímalo, takže, o nic vlastně nešlo.

Někdy mne ale přepadlo, že bych mohl se vyjádřit rovněž k dění ve vlasti – i to proběhlo víceméně (s několika opomenutími spíše provozního zmatkářského charakteru) svobodně – nikdo mne necenzuroval. Až přišla minulý týden akce, kterou jsem víceméně zaznamenal náhodou, dotkla se mne ale velice. Volyňští Češi si stěžují, se k nim vláda nechová přiměřeně s jejich požadavky na vystěhování do vlasti. Ukrajina je neklidná.

Moje matka patřila k těm šťastným v únoru roku 1947, kteří se vystěhovali. Jeli s ní její rodiče – Josef i Marie Pelcovi, matka se jmenovala Tamara. Byl to okamžik, na který všichni ještě po letech vzpomínali jako na zázrak. Doslova zázrak boží, byť Ježíš u toho patrně nebyl, ale určitě u toho byla československá vláda, na čele s prezidentem Edvardem Benešem, co to s Josifem Visarionovičem Stalinem dohodla. Je to už dávno, všichni jsou dávno mrtví...

Přesto je to důležité stále dnes. Tamara, moje matka, to jméno dostala podle gruzínské princezny, a moje babička to křestní jméno nikdy neskloňovala. Vždy říkala: „Tamara!“. A matka se vždy otočila jako baletka, aby vyhověla ženě, která se rozhodla s ní rozhodla odjet „zpět do vlasti“ ve věku padesáti dvou let. Mé matce bylo devatenáct, mému dědečkovi, jehož jsem nikdy nepoznal, bylo přes šedesát. Zemřel v Bezdružicích deset let před mým narozením. Býval kdysi řídícím učitelem na Volyni, hrával na housle...

Babička vždy říkala, že si děda přál vnuka. A tak, drahý Josefe, dědečku, píšu ti tímto prostřednictvím o velikonočních svátcích, abys věděl, že tvoje památka nezůstala jenom v rukou těch dvou popů, které najednou rychle našli v těch vzdálených západních Čechách, aby na tebe hodili hlínu.

Jejich modlitby jistě nebyly marné. Nikdy jsme se neviděli, že? Nevadí, mám tvoji krev.

Matka měla reemigrační průkaz číslo: 2213. Podepsala ho stejná ruka, jako mnoho jiných průkazů v Košicích toho února roku 1947. V černobílém dokumentu, co promítala někdy tehdy Československá televize, říkával potom můj otec, viděl prý moji matku. Nevím, zda to nebyla jen pozdní koketérie...

Říká mi ale nyní Radko Kubičko, vedoucí rubriky komentářů Názory a argumenty Českého rozhlasu Plus, že jsem citově zaujatý, abych psal komentáře k tomuto tématu. Má pravdu.

Ale já jsem přísahal při památce své matky, že se o to budu snažit. Být korektní: to neznamená být nezaujatý, přece! Je to málo? Je to těžké. Byl můj komentář opravdu zaujatý? Ne, jen si stěžovala po telefonu (ta zbabělá, co mi to nedokázala říct) mluvči zamini...

Je to jako kdysi, že? Někdo telefonuje, ale po mailu vám (kdysi to byly dopisy) nikdo nereaguje?

A redaktor začne mít strach...

Co se to tu, proboha, stalo?

Nejsem v tom ale sám. Stejně těžké to musí mít rozhlasový matador, jehož tatínek byl komunistickým papalášem na komunistické československé ambasádě v Moskvě. Ten ale není vystaven v Českém rozhlase žádné kritice. Proč taky? Nikdo u něj nenaznačuje, že se tím vlastně vyrovnává se svým otcem!

On přece drží linii. Drží tu kampaň proti Rusku, které se přece chová jako u nás v roce 1968, že? Málokdo se tomuto ideologickému schématu vzepře, málokdo...

Výjimky ale jsou, že by je ale člověk moc nehledal... a na prstech jedné ruky spočítal.

***

Zdá se mi ale jinak, že v poslední době se ptáci v parku, u něhož bydlím, probouzejí stále časněji. Změna nálady? Obvykle je zaslechnu stejně časně jako první tramvaje, jež vyjíždějí z vozovny, s takovým temným hlomozem, jenž otevírá nový kalný den. Včera se počali první ptáci ozývat kolem půl páté. Přesně ve 4:35 spustili svůj ranní koncert, jako kdyby je někdo všechny rázem vyzval neviditelnou taktovkou.

Probudilo mne ale přece ťukání na okno již mnohem dříve. Na mobilu byly tři hodiny ranní. Možná i něco předtím.

Ptáky ale za oknem nekrmím, jak to dělávala v mém dětství paní Hanzlíková, co za protektorátu (tu a tam, domnívám se) hrávala v dětských představeních Divadla Anny Sedláčkové, co sídlívalo v pražském Mozarteu – zjistil jsem to relativně nedávno, když jsem o tomhle divadle sbíral materiály k připravované knize o zapomenuté slavné herečce, jíž její publikum neřeklo jinak než Andula – herecké manýry paní Hanzlíkové byly dokonce ještě ke stáru – ale proč vlastně „dokonce“, vždyť s časem se návyky neztrácejí, spíše se jaksi prohlubují, že? – kdy mne měla některé ty volné víkendy na starosti; ty její manýry byly tak neskonale teatrální, že za sebou musela mít každopádně nějakou hereckou průpravu.

Herectví... ne, to se neztrácí, a při procházkách na Vyšehrad, si občas i vzpomněla na nějaké ty taneční figury, nebo snad i zasuté dialogy, a občas mi je s oblibou ve vyšehradském parku, poblíž hřbitova, s nádherným výhledem na Vltavu, ráda předváděla – bývala to i pěkná předtančení.

Chodili jsem potom zpátky úzkými uličkami k řece, přes šraňky u viaduktu chvíli podél železničního mostu, a potom zpátky na Nové město pražské.

Když jsem se tam ještě ráno probouzíval, pod okny hučely těžké kamiony na Nuselák, jemuž se tehdy říkalo oficiálně Most Klementa Gottwalda (stejně jako stanici metra Gottwaldova), a já zřetelně slýchával, i přes ty několikery stěny pokojů s vysokým stropem, že k ní holubi přilétali ráno velmi časně. Bylo to, jako kdyby jim chystala snad snídani... i když to bylo zřejmě jen pár drobků. Mluvívala s nimi, nedělala žádná takové to „ná-puti-puti“ (to bay asi bylo stejně hlavně pro husy) a měla pro ně i nějaká vymyšlená jména, nepamatuji si to již přesně. Vzbuzovalo to ve mne pocity nejistoty, obav, a předtuchy podobné, jako v posledních dnech.

Ale tentokrát, před několika dny, v nichž jsem začal přemýšlet o cestě na Volyň, jsem měl skutečně dojem, že jeden z nich, jeden z těch holubů teatrální paní Hanzlíkové, přiletěl až ke mně po tak dlouhém čase, aby se mi připomněl.

Přes matnou roletu okna vypadal opravdu jako nějaký zmatený šedivý holub, který si spletl cestu: třikrát mi zaťukal na okenici. Byl to ale patrně jen nějaký zaplašený sen, jenž se prolnul do vzpomínek a matného svítání nového dne – a zase zmizel.

Řekl jsem si, že tomu nebudu přikládat význam. Zaplašená předtucha cesty? Možná. Jako z nějakého románu, v němž náhle cokoliv, co se přihodí, bude mít už jen a jedině povahu symbolického sdělení: každé ťukání, klepání, kroky i štrachání za stěnou.

A co potom hlasy?

Tenhle Volyňský román, co já vím, jenž tu začínám nad ránem vyťukávat do klávesnice, možná to bude mít později opravdu nějaký význam, nebo to bude jen nějaký marný pokus, naprosto zoufalý pokus, jak se přimět k tomu – zjistit, polapit, zachytit ty poslední stopy dávných osudů, jež se člověku v duši ozývají, nechá-li je k sobě přijít, a probudí ho nad ránem.

„Probudila se v tobě nějaká anima?“ napsala mi na Facebooku Lucie.

(pokračování příště)

20.4.2014
Rusko zase jednou jenom reagovalo

Ruská sociální síť Odnoklasniki publikovala fotografie pamětních medailí udělovaných ruským vojákům, kteří se údajně neúčastnili invaze na Krym, "Za navrácení Krymu". Pozoruhodným detailem na výrobku firmy Mosštamp, který prezentují i sběratelské stránky, přitom je uvedené datum trvání operace: "20.02.14-18.03.14".

Pokud jste náhodou pozapomněli, oficiální moskevská verze tvrdí, že anexe Krymu byla "nevyhnutelnou" reakcí na porušení dohody podepsané 21. února 2014 a následné "ohrožení" rusky hovořícího obyvatelstva "fašistickým" režimem v Kyjevě.

Medaile ovšem uvádí, že operace ústící v anexi Krymu, za niž jsou teď vojáci odměňováni, začala již den předtím, než byla zmíněná dohoda podepsána.

Dohoda, kterou Ruská federace sama nepodepsala (a nemá tedy právo ji v roli světového policajta vymáhat), tedy ani z oficiálního pohledu Moskvy už nemůže být příčinou ničeho, ať následně byla, či nebyla plněna...

Ani to ale nepochybně nezabrání věřícím, aby jako při každém dalším agresívním kroku Kremlu tvrdili, že "Rusko vždycky jenom reaguje".

20.4.2014

Často se podivuji nad tím, jak se mohlo to, že někdo dobrý a láskyplný skončil ukřižovaný na šibenici, a to z vůle kněží a lidu, stát základem naší západní civilizace. Nebyla to náhoda, nebylo to nedorozumění, mělo se to tak stát. A bylo to chápáno nikoli jako vítězství zla a cynismu, nýbrž jako vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí. Je jistě třeba říci, že samotná smrt na kříži není všechno, neboli jak píše apoštol (1Kor 15,17-18):

„Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“

Je přirozené, že chceme raději myslet na vzkříšení než na umučení, že Kristus jako vítěz a nesmrtelný Bůh je blíže tradiční představě božské moci. Vždyť proč si vážit slabého Boha, který nás nemůže ochránit, ba který je naopak vražděn a uvrhá v nebezpečí kohokoli, kdo se k němu hlásí? Je však opravdu síla v tom, když někdo mocný projeví svou moc, nebo je spíše v tom, když někdo slabý jde za něčím dobrým a správným i přes riziko bolesti a smrti? Je síla apoštola Petra v tom, když usekne v Getsemanech vojákovi ucho, nebo spíše v tom, když se hořce rozpláče nad tím, že Krista třikrát ze strachu zapřel?

Umučení Boha na kříži není dramatická vložka před triumfem zmrtvýchvstání, aby tento triumf byl působivější a sladčí. Kdyby šlo jen o triumf, o zmrtvýchvstání, nemusel všemocný Bůh přece volit tak krkolomnou cestu. Naopak: Kristus prožívá úzkost, prožívá reálnou bolest, Bůh se stává subjektem absurdních, nespravedlivých dějin. Už nejde bagatelizovat utrpení a zapomenout na ně s pohledem do Boží záře, už nejde uniknout ze světa před jeho pravdou, už jsou na tom všichni umučení, zmarnění, ponížení, poslední a pohrdaní stejně jako Bůh. A nebyla to náhoda: Kristus už během svého života vyhledával ty ponížené a trpící. Za příklad lásky dal Samaritána proti knězi a levitovi, za příklad pokání dal celníka oproti farizeovi.

Golgota je akt Boží solidarity, je to povýšení solidarity nad náboženství, obřady, nauky, nad lidské představy o Bohu a zneužívání jich k porobě, ke lži a tmářství. Jak ale říci, že solidarita (či láska) nemůže být solidaritou bez toho, aby měla smysl sama v sobě? Nemůže být ziskem pro toho, kdo je solidární, protože pak nejde o solidaritu, ale de facto o sobectví (jiná věc je ta, že lidé asi nikdy nedokážou být cokoli „dokonale“, tedy ani dokonale solidární). Kristus na Golgotě ani po ní nezískal nic pro sebe. Je přece Bůh. Co ale znamená to, že skutečně vstal z mrtvých? Proč apoštol Pavel říká, že máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí? Protože tento život je nespravedlivý a absurdní, protože v jeho logice solidarita nedává žádný smysl – protože solidarita pro solidaritu vyžaduje něco zásadně jiného, totiž vzkříšení.

A co je vzkříšení? Je to setkání se vzkříšeným Kristem. Zřejmě první, kdo jej uviděl, byla Maria Magdalská – viděla ho, ale nepoznala ho, poznala ho až poté, co se s ním mohla setkat díky tomu, že ji důvěrně oslovil jejím jménem (Jan 20,13-16):

„Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená „Mistře“.

Věřit, že spása přichází ze solidarity a že solidarita má smysl sama v sobě stejně jako má smysl samo v sobě setkání s nade vše milovaným, to je poselství golgotského příběhu. Nebo, řečeno slovy apoštola Pavla, vlastní setkání se světlem pravdy, vlastní probuzení a zmrtvýchvstání je předpokladem pro to, aby člověku zazářil Kristus (Efez 5,12-14):

„O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“

Co má mít smysl? Neustálý koloběh, svět tak, jak je? Marnost nad marnost. Křesťanství je nové objevení smyslu v solidaritě a lásce, je to vzpoura proti normální logice světa ve jménu toho, že svět je ve skutečnosti jiný, že je stvořen Bohem, který miluje až k smrti.

20.4.2014

Čtvrteční dohoda ze Ženevy ohledně řešení ukrajinské krize je vážně ohrožena v důsledku skutečnosti, že v neděli ráno bylo v přestřelce nedaleko Slavjansku usmrceno nejméně pět osob. Velikonoční příměří, které vyhlásila kyjevská vláda, bylo drsně porušeno, když na sebe začaly před noc střílet dvě skupiny. Podle zpráv byli usmrceni tři proruští extremisté a dva útočníci, jejichž totožnost nebyla zjištěna.

Slavjansk je jedním z řady měst, která v posledních dnech ovládli proruští ozbrojenci, jejichž podpora Rusku je zjevná, avšak jejichž původ zůstává nejasný. Podle dohody podepsané ve čtvrtek v Ženevě Evropskou unií, Ruskem, Ukrajinou a USA, měly být všechny tyto jednotky staženy, avšak nic takového se neděje. Na východní Ukrajinu směřuje tým vyjednavačů, kteří se budou pokoušet přesvědčit proruské skupiny, aby se rozešly, avšak úspěch takového přesvědčování je velmi nejasný. Situace neruských novinářů na východní Ukrajině začíná být v posledních dnech nebezpečná, poznamenává Guardian.

Rusko tvrdilo, že na vojenské stanoviště před městem zaútočili ultrapravicoví nacionalisté. Ministerstvo zahraničí v Moskvě obvinilo Kyjev, že neodzbrojil "extremisty a teroristy" a z přestřelky obvinilo Pravý sektor, nacionalistickou ukrajinskou organizaci, která podporuje prozápadní prozatímní vládu na Ukrajině.

Nový samozvaný primátor Slavjansku, Vjačeslav Ponomarjov, zdůraznil, že je naléhavě zapotřebí ruských vojsk na ochranu civilního obyvatelstva. Pohrozil, že by "osobně zastřelil" ukrajinského ministra vnitra Arsena Avakova, kdyby mohl.

Úřady v Kyjevě charakterizovaly incident, k němuž došlo brzo v neděli ráno v Slavjansku, jako "primitivní provokaci", vyrobenou pro ruskou televizi. Uvedly, že některé podrobnosti přestřelky byly tak nepravděpodobné, že byly až absurdní. Ukrajinská výzvědná služba tvrdí, že incident nainscenovala ruská vojenská rozvědka GRU za pomoci kriminálních elementů.

Ruské televize tvrdily, že útočníci na místě zanechali navštívenku Dmitrije Jaroše, šéfa Pravého sektoru. Nalezeny byly také čerstvě natištěné stodolarové bankovky, satelitní mapa oblasti a německá zbraň z druhé světové války.

Nebylo možno potvrdit z nezávislých zdrojů ani počet mrtvých, ani příslušnost útočníků. Nová ukrajinská vláda a mnozí na západě se obávají, že takovýto incident by mohl vést k obdobnému ruskému manévru, jaký vedl minulý měsíc k anexi Krymu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

18.4.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V březnu 2014 přispěli čtenáři finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 46 819 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v lednu 2014 částkou 3088,22 Kč.

Zůstatek byl koncem března 2014 325 206,53 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 166 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za březen 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 28.2. 2014:...............349 778,46 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 46 819 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (leden 2014)............3088,22 Kč




Bankovní úrok ...........................................................2,90 Kč

bankovní poplatky............................................................................-928,55 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1853,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
cesta do ČR ...........................................................................15 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář za práci na daňovém přiznání OSBL za rok 2013.................3500 Kč
programování (MP)......................................................................5200 Kč
Výdaje v ČR ..............................................................................5 000 Kč


Zůstatek k 31.3 2014: 325 206,53 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2012

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
7. 11. 2013 Nejnovější dokumenty z České televize jsou slibné Sam Graeme Beaton
7. 11. 2013 Latest Česká televize Offerings Show New Promise Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Normalization/Kauza Cervanová Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Ohlédnutí za jihlavským filmovým festivalem Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 More Thoughts from Jihlava Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
28. 10. 2013 Dál nic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval… Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Církevní restituce v ČR       Historie >
23. 4. 2014 Mám právo být zvědavý, jak se Leo Steiner (KDU-ČSL) vybarví František  Štván
10. 4. 2014 Církevní restituce je možné snížit   
9. 4. 2014 Je vydávání majetku církvím nelegální? Vojtěch  Adam
4. 4. 2014 Konstatoval Ústavní soud blud? Josef  Nerušil
3. 4. 2014 Kde se (ne)skrývá blud Marek  Řezanka
1. 4. 2014 ČSSD a restituce Josef  Nerušil
27. 3. 2014 Krátká poznámka k jednáním o církevních restitucích Josef  Mezihorák
28. 2. 2014 Odluka církví od státu: dnes již nesmyslný přežitek   
20. 2. 2014 Pozvání na archu Lenka  Procházková
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval…

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 „…na všech sloupích“ Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 „Ultimátní“ konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce