ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25.10.2014
PROSBA INVALIDNÍHO DŮCHODCE:

Po článku o tom, jak se státní sociální systém, dnes chová k invalidním důchodcům a nejen k nim, uběhlo několik dalších měsíců. Po poslední litanii, kdy mi milí čtenáři Britských listů pomohli uhradit větší část dluhu na nájemném, za což jim z celého srdce děkuji, jsem bohužel v podobné situaci jako v únoru.

Už jsem doufal s nadějí, že se mi vše podaří zvládnout, jsem si znovu poctivě oběhl celý sociální systém, abych zjistil, na co mám jako invalidní důchodce, kterému důchod 4605 Kč nestačí ani na nájem, nárok. Samozřejmě, mi byl přiznán příspěvek na bydlení 2640 Kč. Toť vše. Už po předchozích zkušenostech vím, že z já „nich“ prostě více nevyrazím. Nejsem ten typ, který by si uměl leccos vyhádat a chovám se podle pravidel. Nechci přestat věřit, že je to správné - nejenom blbé…

I když jen veškeré mé holé náklady na bydlení činí 6700 Kč (nájem + elektřina) byl jsem odhodlán, to s částkou 7245 Kč a občasnou brigádou, když už se mi nevedlo najít stálou práci, zvládnout.

Jedna má hospitalizace, kdy jsem kvůli cévní operaci strávil pár týdnů v nemocnici, a nemohl si přivydělávat, způsobila, že jsem znovu kvůli opožděným platbám za nájemné, přišel o příspěvek na bydlení. Když mě propustili, začal jsem vše na novo; Doplatil splátkami nájem, elektřinu a znovu požádal o příspěvek na bydlení. Současně jsem pořád hledal stálou práci, ale jsem třiačtyřicetiletý invalidní důchodce…

Pak přišla rána, která veškeré mé snažení pokazila úplně. Moje fenka Sofie, o které jsem psal v předchozích článcích, přestala ze dne na den jíst, choulila se sama v jiné místnosti a chystala se umřít. Na veterině zjistili diletovanou slezinu a přetočený žaludek. Operace nutná nebo se do rána udusí. Nepřemýšlel jsem ani vteřinu. Žije se mnou sedm let, z toho jsme poslední tři roky sami…

Operace stála 9000 Kč, pooperační péče a rekonvalescence ještě neskončila. Pořád jsou nějaké komplikace. Naštěstí mi doktorka s platbami vždy počká. Sofie ještě měsíc, kvůli operovanému žaludku, může pít jen vývary, tak jí je dělám a mám radost, že se pomalu zotavuje.

Jenže bohužel znovu nemám na nájem a dluh narostl tak, že nám opět hrozí vystěhování. Vím, že jsem si to způsobil sám, ale já o Sofii ještě nemůžu přijít. Nikdy jsem nemyslel, že budu postaven před podobné rozhodnutí…

Před měsícem se mi konečně podařilo najít si stálou práci, alespoň na půl úvazku, v call centru. O praktikách těchto institucí se už také psalo, ale jsem rád, že tu práci mám. S důchodem a šesti tisíci měsíčně co tam vydělám, bychom se Sofií už přežili. Bohužel můj pokus sjednat si na domovní správě splátkový kalendář selhal. Už jsem jednou za nájemné dlužil, a tudíž chtějí celou částku 21000 Kč okamžitě, jinak se musíme vystěhovat.

Leč nemáme kam jít ani na koho se obrátit s prosbou o pomoc než ještě naposledy na čtenáře BL. Pomůžete mi, moc Vás prosím, ještě jednou odvrátit hrozbu, že ze mě bude invalidní bezdomovec s nemocným psem?

č. ú. 2110241859/2700

26.10.2014
JIHLAVA:

Je tomu šestadvacet let, co český disident Pavel Wonka zemřel v komunistickém vězení v Hradci Králové. Od pádu režimu v Wonkově poctě pojmenovali ulice a mosty, je oslavován spolu s disidenty z Charty 77, a loni na podzim mu posmrtně udělil medaili Za zásluhy prezident Miloš Zeman. Nyní nový film Libuše Rudinské zpochybňuje Wonkův charakter v novém dokumentárním snímku Pavel Wonka se zavazuje.

An English version of this article is in CLICK HERE

Bylo to v sobotu odpoledne kontroverzní promítání, a to v přeplněném sále. Je pochopitelné, že tento film vyvolal na festivalu množství pozornosti a během třiasedmdesáti minut Rudinská prezentuje alternativní argumentaci. Tvrdí, že Wonka se podílel na činnosti pro StB. Důkazy pro to prezentuje prostřednictvím orální historie, rozhovorů s bývalými agenty a s Wonkovými známými a dalšímí tehdejšími aktivisty, a také prostřednictvím několika indicií z dokumentů, které byly odhaleny (je nutno poznamenat, že svazky, které vedla na Wonku Stb, se od konce roku 1989 ztratily). Angažmá na plátně je založeno na osobních rozhovorech, na telefonních rozhovorech a na tom, že režisérka sama vystupuje v obraze. Dokumentární film postupuje, na základě toho, co bylo odhaleno, chronologicky. Mapuje Wonkovy poslední roky, než jeho zanedbávání a násilí vedlo k jeho smrti za mřížemi.

S výše zmíněnými rozhovory a argumenty, obsaženými ve filmu Pavel Wonka se zavazuje, se zdánlivě zachází jako s fakty. Je to zjevně úmysl Rudinské - na začátku promítání argumentuje, že kolem Wonky se vytvořil kult osobnosti. To bylo zdrojem důležité základny pro diskusi po filmu, která byla plná napětí a občas ji bylo nepříjemné sledovat. jak se dalo očekávat, komentáře publika drtivou většinou převážily nad otázkami, směřovanými na režisérku - nejčastější bylo obvinění, že je zaujatá, že do filmu nezahrnula druhou stranu příběhu, že se nezabývala Wonkovou historií jako aktivisty za lidská práva a tak dále. Tato kritika mi přišla frivolní - dokumentární filmy nemají povinnost prezentovat dva protikladné argumenty a vyvažovat pozitiva negativy - všechny dokumentární filmy jsou různou měrou a různými způsoby zaujaté. Film slouží svému účelu, jímž je odhalit nový úhel pohledu na protagonistu. Je nutno se tu zmínit o příspěvku Jana Šinágla z hlediště, jímž obvinil režisérku, že se záměrně pokusila Wonku pomluvit a že jsou její důkazy nepřesvědčivé, protože jsou založeny na tom, že tisíce československých občanů různým způsobem kolaborovaly. Šináglovo asi desetiminutové extempore se setkalo s potleskem od určité části publika a s potřásáním hlavou od jiné části publika - je to film, který opravdu rozštěpil veřejné mínění.

Chtěl bych se zvlášť zmínit o příspěvku od diváka vzadu v sále, který upozornil na zajímavý úhel pohledu, který stojí v tomto kontextu za zaznamenání. Je tohle, zeptal se tento dívák, součástí jevu, kdy jsme posedlí "touhou vytvářet legendy ... které se pak stávají zdrojem trapnosti, když je musíme demontovat?" Pro mě je tohle klíčové téma. Můžeme zcela jistě dělat paralely mezi tímto případem a články v tisku před několika lety, která "odhalila" Milana Kunderu jako kolaboranta s Stb. Ráíd bych prezentoval následující otázky bez komentáře: Je skutečně ve veřejném zájmu a je skutečně zapotřebí ještě v roce 2014, aby novináři a filmaři zkoumali minulost slavných hrdinských postav z komunistické éry a lze taková obvinění skutečně prokázat nade vší pochybnost? Jaké etické otázky musíme řešit, když se začneme zabývat tímto citlivým tématem? Vznáším tyto otázky v naději, že ti, kdo také viděli film Pavel Wonka se zavazuje, anebo ho ještě uvidí, se k těmto otázkám budou schopni vyjádřit. Osobně se k tomu z mnoha důvodů necítím kompetentní. Až se tento film dostane k širšímu publiku, má potenciál stát se zdrojem neuvěřitelně silné kontroverze. Mělo by se k němu přistupovat s opatrností.

26.10.2014
JIHLAVA:

It has been twenty-six years since Czech dissident Pavel Wonka died in a communist prison in Hradec Králové. Since the fall of the regime, Wonka has had streets and bridges named in his honour, been celebrated alongside the Charta 77 dissidents, and last October was posthumously awarded the Medal of Merit by President Miloš Zeman. Now a new film by director Libuše Rudinská casts doubt upon Wonka's character in her new documentary feature, Pavel Wonka se zavazuje.

This was a controversial screening, and to a packed-out audience this Saturday afternoon. It is understandable that the film has attracted a lot of attention at the festival, and over the seventy-three minutes Rudinská presents an alternate case, alleging that Wonka was in fact involved in activities for the StB. Interviews with former agents, Wonka's associates and other activists at the time give evidence by means of oral history, in addition to several document leads that have been uncovered (it should be noted that the protagonist's StB files have been missing since the end of 1989). Engagement on-screen comes from face-to-face interviews, telephone calls and the director herself being in the picture. Based on what has been discovered, the documentary progresses chronologically, mapping his final years before the neglect and violence that led to his death behind bars.

The above interviews and arguments presented in Pavel Wonka se zavazuje are seemingly treated as factual. Obviously, this is Rudinská's intention - at the start of the screening she argues that there is a cult of personality based around Wonka, and this formed an important base for the discussion afterwards which was rife with tension and in parts uncomfortable to follow. Expectedly, comments from the floor overwhelmingly outweighed questions to the director - the most common one was allegations of bias, not putting over the other side of the story, not spending time on Wonka's record as a human rights activist and so on.

These comments struck me as frivolous - there is no obligation for documentaries to put over two arguments and to balance the positives with negatives - all documentaries are biased to various degrees and in various ways. The film serves its purpose, which is to reveal a new angle on the protagonist. Jan Šinágl's contribution from the floor, in which he accuses the director of deliberately attempting to defame Wonka and that the evidence falls based on thousands of Czech citizens collaborating in some way or another, should be noted here. Šinágl's ten-minutes or so of speaking time was met with applause in some areas and head shakes in others - this is a film that has truly split opinion.

I want to mention in particular the contribution from an audience member at the back of the room, an interesting angle that is worth dwelling on within this context. Is this, he asks, part of a phenomenon where we are obsessed with the "urge to create legends...only for it to become an embarrassment when we have to dismantle them?" For me, this appears to be crucial. We can certainly draw parallels between this case and the revelations made in magazines a few years ago which ‘outed’ Milan Kundera as a StB collaborator.

I pose the following questions without comment - is there a public interest need in 2014 for journalists and filmmakers to look into the past of noted hero figures originating from the communist era, and can these allegations be proven beyond reasonable doubt? What ethical considerations must we make when dealing with this sensitive subject? I ask these in the hope that those who have also seen Pavel Wonka se zazavuje, or will see it, will be able to offer their thoughts in this regard. I feel unqualified to do so personally for a number of reasons. When this film gets a wider audience this has the potential to become an item of extreme controversy - it should be approached with caution.

25.10.2014

Více než 250 000 diváků zhlédlo od čtvrtka další vydání "Trews", tj. "True News" britského komika Russella Branda, který v něm zesměšnil žvanění kanadského premiéra po násilném útoku osamělého střelce v Ottawě, stejně jako fráze Baracka Obamy a chladnokrevně zlovolné výroky britské konzervativní ministryně vnitra Theresy Mayové. Je to velmi inteligentní dekonstrukce pokryteckých oficiálních řečí, jakou by měl provozovat i někdo v ČR. Zde je to video a český překlad.


Russell Brand: Dnešní Trews, True News, se soustřeďují na události v Ottawě, v Kanadě, a na nedávné násilnosti, k nimž tam došlo. Jak se to vztahuje k širšímu mezinárodnímu narativu. Říkají nám konvenční média pravdu? Podívejme se.


France24.com: Došlo během dvou dnů v Kanadě k dvěma útokům. Zaprvé dva lidi byli přejeti automobilem v Quebeku, dva vojáci zemřeli, útočníka posléze usmrtila policie, a teď vidíme v Ottawě uzamčený parlament. Střelec nejprve začal střílet u válečného památníku a pak v parlamentě.

Russell Brand: Zatím máme jen dvě fakta: že došlo k dvěma násilným incidentům na místech, kde normálně k násilí nedochází. To je všechno, co zatím víme:

France24.com: Město je také uzavřeno, A Ottawa - normálně z Ottawy nepřichází mnoho zpráv - -

Russell Brand: Tak to je pozitivní - konečně přicházejí zprávy z Ottawy!

France24.com: - - samozřejmě, je to kanadské hlavní město a Kanada se podílí na úsilí porazit organizaci Islámský stát.

Russell Brand: Ale! (Smích) Dostali jsme informaci o dvou násilných činech a teď se zmínili o Islámském státu. Vůbec nevím, jak to spojili dohromady. Jen jsem ty dvě věci prostě slyšel ve zprávách dohromady.

Kanadský premiér Stephen Harper: Mí kanadští spoluobčané!

Russell Brand: Co je to, že se postaví mezi dvě vlajky? Cameron to taky nedávno dělal. Nelíbí se mi, když vedoucí politikové stojí takhle mezi vlajkami. Jako okřídlení andělé spravedlnosti.

Kanadský premiér: Napodruhé tento týden došlo na naší půdě došlo k brutálnímu a násilnému útoku.

Russell Brand: Zajímavé. Na půdě?

Kanadský premiér: Dnes jsou naše myšlenky a modlitby s rodinou a přáteli desátníka Nathana Cerilla z pluku Argyle and Southern Highlanders. Desátník Cerillo byl dnes usmrcen, byl chladnokrevně zavražděn -

Russell Brand: Používá tady hodně evokativního jazyka. Je to zajímavé. Tenhle projev má vlastní agendu. Skrývá se za ním úmysl. Tohle není jazyk, který používáme pro poskytování informací. Protože když se tady podíváte na Stephena Harpera, já jsem byl v Kanadě, nenávidí ho, protože demokracie tam nefunguje pořádně, je úplně zjevné, že vás tímto projevem někam vede. Viz to používání těch militaristických titulů, použití výrazu "chladnokrevně". To je přece zajímavé. Vždyt nevíte, v jakém rozpoložení jsou lidi, když vraždí. Klidně mohl být ve frenetickém stavu horečného rozčilení, nevíme o tom nic. Tenhle projev je pokus vyjádřit názor a nikoliv prezentovat informace. Ale k jakému závěru máme podle vás dojít, pane Harpere?

Kanadský premiér: - když poskytoval ceremoniální strážní službu u kanadského válečného památníku. To svaté místo, které je poctou těm, kteří obětovali své životy, abychom my mohli žít ve svobodné, demokratické a bezpečné společnosti.

Russell Brand: (Smích), No, teda Steve, tak to teda nevím, jestli je funkcí armády zajišťovat, aby obyvatelstvo žilo v bezpečné a svobodné demokratické společnosti. To zní jako tvrzení, které potřebuje trochu analýzy. Myslím, že rolí armády je hájit zájmy mocných lidí nahoře, a zabránit tomu, aby ve společnosti docházelo k nějakému dialogu, který by to paradigma dokázal pozměnit. Ale dobře, Steve, přednášíš projev, tak dál?

Kanadský premiér: Naše myšlenky a modlitby také zůstávají u příbuzných a přátel důstojníka Peteri Svensonna, který byl tento týden usmrcen teroristou, který se inspiroval organizací ISIL.

Russell Brand: Tak to moment, kde jsou důkazy, že ho inspiroval ISIL? To je tvrzení naprosto bez důkazů.

Kanadský premiér: V příštích dnech se o tomto teroristovi a o jeho možných komplicech dovíme další informace.

Russell Brand: Tak možná do té doby drž hubu, ne?

Kanadský premiér: Také nám to připomíná, že útoky na náš bezpečnostní personál a na naše vládní instituce jsou svou samotnou podstatou útoky na naší zemi, na naše hodnoty, na naši společnost, na nás Kanaďany.

Russell Brand: Je to zajímavé. On vám říká, jak máte přemýšlet. Co bych si měl o tomto násilném aktu myslet? Nemějte pochyb, je to útok na naše kanadské hodnoty, na naši svobodu. To je velmi známý druh projevu, že. Když dojde k takovýmto útokům, "je to útok na nás na všechny". Je to ale skutečně útok na nás na všechny? Skutečně nás všechny ty instituce ochraňují? Jen to tak říkám, ale kde máš důkazy, Steve?

Kanadský premiér: A ať není žádné nedorozumění. My se nenecháme zastrašit. Kanada se nikdy nenechá zastrašit.

Russell Brand: Cha! Je to opravdu divné, říkat něco takového o Kanadě! Kanada je jen kus země. A vlajka s tím slonem. No, vypadá pěkně sebevědomě. Není zastrašená? Ne, protože je to kus země a pak látka, na níž je zobrazen list, takže ty asi těžko zastrašíte. Je to velmi zjednodušený a emotivní jazyk, aplikovaný na pojem.

Kanadský premiér: Povede nás to k tomu, že posílíme svou rozhodnost a zdvojnásobíme své úsilí a úsilí našich státních bezpečnostních struktur.

Russell Brand: Aha, takže dáme další moc armádě a vládním institucím a té moci budeme používat, jak my chceme, protože vy jste ohroženi a my nechceme, aby byla Kanada zastrašována. "No, ale já chci být svobodný a mít možnost dělat si -" - "Ty chceš, aby byla Kanada zastrašována?? Podívej se na tu vlajku! Představ si, jak bude zastrašená, bude viset zplihle." - "No, to nechci." - "Dobře, tak mi dej svůj počítač."

Kanadský premiér: - podniknout všechny nutné kroky k identifikaci a boji proti hrozbám , abych tady doma byli v bezpečí.

Russell Brand: "Důležité je, že on pořád mluví o Islámském státu a o ISIL. Proč to dělá? Zatím vědí jen to, že jediný chlap, o němž říkají, že to byl džihádista, byl sympatizant, a ten druhý člověk byl nový konvertita k islámu. Ale ten nový konvertita k islámu byl také duševně nemocný. Kdybyste se s někým seznámili, a dali si s ním kafe, a zeptali se ho, "Tak mi o sobě něco řekněte? Nedávno jste přestoupil k islámu, že?" - "Ano, a taky jsem duševně nemocný." A pak v další minutě začne rozbíjet talíře. A vy řeknete: "To děláte, protože jste muslim?" Ne, přece normální reakce by byla: "Kamaráde, jsi duševně nemocný, přestaň rozbíjet ty talíře." "Je to v Koránu, že se mají rozbíjet talíře? Ty jsi členem organizace ISIL?" Pěkně se to hodí pro jejich argumentaci.

Kanadský premiér: - stejně jako zdvojnásobíme své úsilí ke spolupráci s našimi spojenci po celém světě a budeme bojovat proti teroristickým organizacím, které brutalizují osoby v jiných zemích ve snaze přinést své divošství i k našim břehům.

Russell Brand: "Lidi v jiných zemích doufající přinést své divošství k našim břehům." Mě by zajímalo, co si myslí lidé na Blízkém východě o neustálé okupaci jejiích zemí západními armádami, které podporují tamější průmysl a korporace, které mají prospěch z tamějších přírodních zdrojů.

Kanadský premiér: Tito lidé nikde nenaleznou útočiště.

Russell Brand: Je zajímavé, že mnoho z toho, co Steve Harper říká, zní velmi rozumně. Ano, došlo k útoku na instituci, došlo k útoku na vojenský personál, to je nesprávné, je to nesprávné. Ale jde o to, co se s těmito informacemi děje a jak jsou tyto informace používány a k čemu, to je zajímavé. Protože člověk jménem Justin Balk střelbou usmrtil tři kanadské policisty na koních v Novém Brunswicku, došlo k tomu v červnu. A v té souvislosti se vůbec o žádném terorismu nehovořilo, i když vraždy měly charakteristické rysy konzervativního protistátního spiknutí, připomínající norského vraha Anderse Breivika. Je zajímavé, že když dojde k takovémuto vraždění, bylo to relativně nedávno, to není užitečná vražda. Byla to taky vražda policistů, stalo se to také náhle a překvapivě, ale ve zprávách to nebylo. Nikdo neřekl, "Pozor, musíme si dávat pozor na bělochy, inspirované individualistickou materialistickou, nihilistickou korporátní kulturou, která je sobecká a chtivá peněz." Protože to se nehodí pro cíle kanadské vlády a jejích spojenců. Ti jsou součástí širšího tématu, širšího narativu. Důležité je, jak se tyto vraždy používají k přesvědčování lidí o určitých argumentech. Podívejme se, co k tomu říká Barack Obama. Ten se k tomu přidává:

Barack Obama: Je pro nás velmi důležité uznat, že když jde o teroristickou činnost, Spojené státy se musejí naprosto synchronizovat.

Russell Brand: Ne. Vůbec nejde o teroristickou činnost. Jde o naše podnikatelské zájmy v zahraničí. Když jde o přijímaný narativ, v jehož rámci se vnucuje vládní moc domácímu obyvatelstvu a podporuje se korporátní moc v zahraničí. Pak USA a Kanada a mezinárodní korporátní svět hovoří jediným společným jazykem. Nikomu nevadí, když běloch zabije tři kanadské policisty na koních, ale všem vadí, když "nedávný konvertita k islámu" zastřelí kanadského vojáka.

Barack Obama: Spolupracovali jsme v minulosti a jistě budeme spolupracovat i v budoucnosti.

Russell Brand: Barack Obama, si to přiznejme. On už to není člověk, jakým byl. Vždyť se na něj podívejte. Je mi líto. "Yes, we can." "Jsem velmi, velmi unavený." Podívejte se, jak vypadá. Jako by ho vyždímali. "Jsem přesvědčen, že uděláme lepší Ameriku. Podívejte se na mě, jsem černoch a stal jsem se prezidentem! Podívejte se na mé děti a na manželkou, bude to senzační." (Zvuk ždímání) "Do prdele, jděte tam, je to vina islámu, ISIL, jsem šíleně unavený, ještě musím pár věcí udělat, nechte mě, ať to přežiju."

Barack Obama: Opravdu to mnou otřáslo.

Russell Brand: Vadilo ti, když zastřelil ten běloch ty tři policisty? Ne, to mnou neotřáslo. Není to použitelné pro širší narativ. Pro to, co potřebujeme v zahraničí a pro to, co potřebujeme k udržení kontroly na domácí scéně. Klidně si postřílejte, kolik lidí chcete, když jste běloch. S autem si zajeďte, kam chcete, když jste běloch. Pozor, ale nesmíte být zatracený muslim a udělat to, protože pak my toho zneužijeme ke svým cílům.

Barack Obama: Samozřejmě to začleníme do našeho pokračujícího boje proti terorismu.

Russell Brand: Je to tady dokonce velkými písmeny: OBAMA: JEŠTĚ NEMÁME INFORMACE O MOTIVACI STŘELCE. No, ale určitě za to může islám, přece. Bylo by to dobré, kdyby tomu tak bylo, hodilo by se to. Vzpomínáte na toho atentátníka z Oklahomy, Tima McVeigha? "Někdo vybombardoval támhletu budovu!" (Šeptá upozornění:) "Ale byl to běloch." "Aha, tak to se neznepokojujte, nic to není, ignorujte to. Až teprve, až něco udělá hnědý člověk, pak můžeme začít vést války."

Barack Obama: Existuje celá řada spiknutí, která jsou překažena.

Russell Brand: Jen vám chci říct, že tohle není šílený blábol paranoidního šílence - no, možná to je, ale taky je to náhodou pravda. Po 11. září rozšířil Vlastenecký zákon v Americe státní dohled nad občany. A nezapomeňte na Steve Harpera v jeho projevu: "Kanada se nedá zastrašit, ta vlajka zůstane napnutá!" Zneužijí toho k zavedení nových zákonů, budou špehovat domácí obyvatelstvo a pokračovat v agresi na Blízkém východě k prosazování svých podnikatelských cílů. To se stalo. Po 11. září byli vězňové v zálivu Guantánama mučeni a vězněni bez jakéhokoliv obvinění. "Nemylte se," řekl George W. Bush roku 2005. "Toto je válka proti lidem, kteří šíří ideologii a používají terorismus k prosazování svých cílů." Ale to je on! On je ta osoba, "Je to válka proti lidem, kteří šíří ideologii" - ano, kapitalismus, konsumerismus, neoliberalismus, "a používají teror k dosažení svých cílů". Ten teror odpovídá našim postojům a toho teroru budeme používat. Myslím, že George W. Bush byl vlastně brilantní existencialistický básník. "Kdo je vlastně terorista??"

A Theresa May nyní před znepokojující mapou Británie, udělanou z britských vlajek:

Britská ministryně vnitra Theresa May: Je absurdní, že je pro britskou vládu tak obtížné zbavit se nebezpečných cizinců.

Russell Brand: Thereso, ne! Nebezpeční cizinci! Nebezpeční cizinci přijíždějí do naší země, kradou nám zaměstnání a naše ženy! Ty jsi politička? Já jsem komik, lidi mi říkají, Neříkej to v televizi, Russelle, ty idiote, ale tahle osoba má opravdu dobré zaměstnání a mluví v televizi o nebezpečných cizincích! V Británii, naše reakce na atentáty v Londýně r. 2005: Tony Blair, tehdejší vůdce, teď víme, že to, co tehdy dělal, bylo, že se tajně připravoval na to, že bude pracovat pro kazašského diktátora a pro kuvajtské ropné společnosti, po těch atentátech v roce 2005 Blair řekl, "Ať nikdo není na pochybách, že se pravidla hry změnila." - Ona je to snad hra? "Ano, je to hra, protože já z toho velmi brzo budu mít velmi lukrativní místo."

Theresa May: Proto příští volební manifest Konzervativní strany zruší Zákon o lidských právech.

Russell Brand: Samozřejmě. Kdo z nás by chtěl Zákon o lidských právech. Znáte vůbec někoho, komu by záleželo na Zákonu o lidských právech? To na nás bude mít dopad. Budu moct veřejně říkat "Zbavme se cizinců" a udržím si pořád své místo, kde vystupuju v tartanovém saku:

Theresa May: Jestliže odchod Británie z Evropské konvence o lidských právech napraví naše zákony o lidských právech, uděláme to.

Russell Brand: Skutečné zprávy za všemi těmito informacemi jsou, že v Americe rychle stoupají ceny akcií. Ve firmách, které vyrábějí bomby pro západní koalici a rakety, bezpilotní letadla a stihačky, které se podílejí na nejnovější válce. To jsou pozoruhodné zprávy. V Británii je předložen ke schválení nový zákon, tzv. Špehovací charta, oni nás budou špehovat pro naši vlastní bezpečnost. "Proč špehujete naše účty na Facebooku? Proč nám čtete emaily?" - "Děláme to, abychom ti pomohli. Chtěli jsme ti pomoci zorganizovat narozeninový večírek a tys to zkazil!" Minulý měsíc americké válečné lodi odpálily rakety Tomahawk během pouhých 24 hodin za 65 milionů dolarů. Kdybychom vydali tyto peníze na léčení eboly, nebyla by žádná ebola. Oni odpálili léčbu eboly za jediný den. "Promiňte, my máme ebolu." "Drž hubu. Střílíme."

Theresa May: Britská vláda zanedlouho zveřejní zákon o imigraci, aby bylo jednodušší zbavit se lidí, kteří tady nemají co dělat.

Russell Brand: Jasně. Zbavte se lidí, kteří tady nemají co dělat. Myslíte firmy jako Vodafone, Starbucks a Amazon? Google, který sem leze, zneužívá naše zdroje a naše daňové poplatníky, pracovní síly, které dostaly vzdělání z našich peněz? Ne, my chceme odstranit lidi, kteří se trochu odlišují...

Theresa May: Snížíme možnosti práva na odvolání.

Russell Brand: "Jdi do prdele!" "Smím se odvolat?" "Ne." (Smích). Už jsem vám řekl, že jsem byl na místě, kde ilegální žadatelé o azyl dostávají potraviny, právní poradenství a léky. Opravdu, jako člověk, si tam zajděte, podívejte se, jak to tam vypadá. "Vy svině, vám se tady daří tak dobře, žejo." Proboha, vždyť jsme všichni lidé, nalezněme způsob, jak si navzájem pomáhat. A jestliže to bude znamenat, že zisky korporací budou trochu menší a skončí války v zahraničí, tak ať tomu tak je. "Sýrie: Musíme pomoci Sýrii." Syřané: "Chceme přijít do Británie." Británie: "V žádném případě!" "Můžu se odvolat?" "Jdi do prdele!"

Jde o to, že události v Ottawě jsou zneužívány k prosazování narativu, který jim umožní, aby dál vedli války v zahraničí, umožní jim omezovat naši svobodu. A to jsou pravdivé zprávy. Trews, True News.

26.10.2014
JIHLAVA:

Pět let natáčený časosběrný film Jany Ševčíkové, v němž sleduje farnost katolického kněze Mariána Kuffy ve slovenských Tatrách je stimulativní, bohaté dílo, které se už ukázalo být jedním z nejzajímavějších filmů tohoto víkendu. Film se odehrává v městečku Zakovce a Kuffova farnost je útočištěm pro nejrůznější alkoholiky, narkomany a bývalé vězně, kteří doufají, že se jim podaří s knězovou pomocí změnit svůj život. Jeho úkol je opravdu velký, jeho útočiště neustále roste a nyní poskytuje střechu nad hlavou více než stovce mužů a žen. Film zkoumá skutečnost na mnoha rovinách - Kuffovu hlubokou katolickou víru a přesvědčení, míru, do níž jeho ovečky věří v Boha, a sociální problémy, které stále ještě trápí venkovské Slovensko.

An English version of this article is in CLICK HERE

Práce kamery je skutečným triumfem. Úvodní záběry města z výšky berou dech, ostré barvy exteriérů doplňují práci zvukařů a umožňují divákovi plně si uvědomit, o jaké kontrasty tu jde - ostrost sněhu o hučícího větru, jimž čelí bezdomovci a chudí lidé v kontrastu s vřelostí, kterou vnímáme ze zářivých záběrů v interiérech; široká rozloha pohoří Tatry ve srovnání s přeplněným útočištěm zcela plným lidí. Toto je odvážný, profesionální dokumentární film, je esteticky ohromující, aniž by byl příliš posedlý Kuffovým příběhem. Vnímáme suchý humor mužů a žen, stejně jako jejich často hluboce smutné osobní svědectví. Ve zvlášť dojemné chvíli jsme svědky, jak Pavla, která žije ve farnosti už pět let, se potká se svou matkou, která ji ani nepozná, ale téměř automaticky svou dceru požádá o peníze. Také je tu Kalmánův příběh, invalidy na kolečkovém křesle, který odchází, protože si našel novou lásku, a slibuje, že se nikdy nevrátí, avšak vrací se za pár týdnů, poté, co přišel o všechny peníze a spal na ulici. Myšlenka odchodu a návratu, možná i pasti (fyzické i psychické) se často opakuje po celý film. Mnoho z těch, kteří chtějí odejít, jsou naprosto nepřipraveni na život venku, ti, kdo jsou v útulku dlouhodobě, rezignují, protože vědí, že nikdy nebudou moci odejít.

Občas máme pocit, že Kuffa vykonává nevděčný úkol, že ho jen žene jeho víra a nic jiného. Jenže to, jak Ševčíková dokumentuje interakci mezi protagonisty, vytváří dojem, že bez svých oveček by byl Kuffa ztracen, stejně jako mnohé z nich by byly ztraceny bez něho. To neznamená, že všechno, co Kuffa dělá, je dílo světce - ve filmu jsou pasáže, pojednávající o sociálních otázkách, kde je kněz zcela mimo mísu, nemá tušení, jak to chodí v moderním světě, a více než jednou se zabýváme otázkou, zda má být náboženství součástí rehabilitace a útulku zranitelných lidí a outsiderů. Avšak vrozené dobro mnoha lidí nakonec září navzdory jejich často deprimujícím poměrům a pod Kuffovým dogmatem vidíme jeho charakterové vlastnosti, které doufají v pozitivní budoucnost, která se dokáže vymanit z cyklu uzavřenosti a chudoby, uprostřed něhož se nachází.

Tento film se nepokouší plně řešit otázky víry a utrpení, které jsou podstatou života ve farnosti Otce Mariána a obdobných útočišť. Film je však triumfem stylizovaného, observačního stylu, kdy nemáme nikdy pocit, že by kamera byla vlezlá anebo by situaci narušovala. Naděje a obavy desítek lidí jsou dobře zdokumentovány, promyšleně sestříhány do obrazu vysoké kvality. I když ještě v Jihlavě letos uvidím mnoho dalších filmů, doufám, že Opři žebřík o nebe bude součástí oficiálního výběru koncem týdne.

26.10.2014
JIHLAVA:

Jana Ševčíková's five-year-long project of following catholic priest Marián Kuffa's parish in the Slovak Tatras is a thought-provoking, rich body of work that has already proven to be one of the highlights of the weekend. Based in the small town of Zakovce, Kuffa's parish is a refuge for a whole manner of alcoholics, drug users and former prisoners hoping to turn their lives around with the priest's help. He has had quite a task on his hands, the refuge steadily growing year-on-year to now provide shelter for over a hundred men and women. It is an exploration on a number of levels - of Kuffa's deep Catholic faith and conviction, the extent that his flock fully believe, of the social problems that still blight rural Slovakia.

The cinematography on show is a triumph. Opening overhead shots of the town are breathtaking, the bold colours when outdoors complementing the work of the sound team in allowing the viewer to fully grasp the contrasts at play here - the crispness of the snow and howling winds that face those who are destitute and homeless versus the warmth that we feel from the glowing indoor shots; the wide open spaces of the Tatras compared to the cramped conditions of a refuge at capacity. This is a bold, professional documentary that is aesthetically stunning without overbearing itself on Kuffa's story.

The dry humour of the men and women feature side-by-side with their often deeply saddening personal testimonies. In a particularly upsetting moment we witness Pavla, who has been in the parish for five years, interact with a mother who doesn't even recognise her, before almost instantly asking her daughter for money. There is also the story of the wheelchaired Kalman, who leaves because of a new love, promising to never return, before coming back some weeks later after being penniless and sleeping rough. The idea of leaving and returning, perhaps entrapment (both physically and psychologically) is often repeated throughout the film. Many who wish to leave are fully unprepared for life on the outside, those who are long-term lodgers resign themselves to never leaving.

At times we feel that Kuffa is performing a thankless task, driven on by his faith and not much more. Yet the way in which Ševčíková documents the interaction between protagonists, gives us the impression that without his flock, he would be lost; much in the same way as many would be without him. That is not to say that everything Kuffa does is saintly - there are sections dealing with social issues where the priest is completely out of step with the modern world, and on more than one occasion we approach the question of involving religion in the rehabilitation and shelter of vulnerable people and outsiders. However, the inherent good of many people shines through despite their often bleak circumstances, and beneath Kuffa's dogma we see a side that is hopeful for a positive future which breaks from the cycle of entrapment and destitution he is right in the middle of.

The film won't, and doesn't attempt to, fully square the questions of faith and suffering that are a bedrock of Father Marián's parish and others like it. Rather, it is a triumph of a stylistic, observational style where we never feel the camera as being fully intrusive or disruptive. The hopes and fears of scores of people are well-documented, thoughtfully put together and edited into a visual image of great benefit. Although there are many more films to be seen this year, I hope Opři žebřík o nebe will be up there amongst the official selections at the end of the week.

25.10.2014

Odchod Velké Británie z Evropské unie a její rozklad se dále přiblížil se zjištěními, vyplývajícími z průzkumu veřejného mínění, provedeného společností Opinium pro týdeník Observer. Z něho vyplývá, že téměř třetina Angličanů by byla ochotna podpořit ultrapravicovou, euroskeptickou a protiimigrantskou stranu UKIP, pokud by byli přesvědčeni, že v jejich volebním okrsku má šanci zvítězit. Z průzkumu také vyplývá, že konzervativci a labouristé mají nyní stejnou podporu 33 procent voličů (podpora konzervativců výrazně stoupla).

Vzestup popularity strany UKIP bude pro obě hlavní strany silně znepokojující. Za tři týdny se budou konat doplňovací volby ve volebním okrsku Rochester a Strood, normálně bezpečné konzervativní křeslo, které však zřejmě získá strana UKIP. Pokud v těchto volbách zvítězí za stranu UKIP Mark Reckless, který minulý měsíc opustil Konzervativní stranu, je pravděpodobné, že od konzervativců ke straně UKIP začnou přebíhat i další poslanci, pokud získají pocit, že je pravděpodobnější, že se v květnu 2015 znovu dostanou do parlamentu v rámci strany UKIP a nikoliv jako konzervativci.

Strana UKIP spolu s Konzervativní stranou budou téměř určitě usilovat o odchod Velké Británie z Evropské unie a o zákaz volného přístupu evropských občanů do Velké Británie.

Naproti tomu Skotsko, které není euroskeptické, bude těžko tolerovat snahy londýnských politiků odejít z Evropské unie.

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.10.2014

Ruský prezident popřel, že by se Rusko na Ukrajině chovalo agresivně a že by porušovalo suverenitu sousedních zemí

Vladimír Putin ostře kritizoval na setkání se zahraničními novináři a experty na Rusko Spojené státy a současný světový pořádek. Obvinil Washington z mnoha současných globálních problémů, včetně nepokojů na Ukrajině a islámského terorismu.

Putin uvedl, že se za posledních dvacet let Spojené státy chovají, jako kdyby to byl nějaký "zbohatlík, který najednou dostal obrovský majetek - v tomto případě, globální vůdcovství". Namísto toho, aby USA používaly svou moc moudře, řekl Putin, vytvořily jednostranný a neférový systém.

Během svého stručného úvodního vystoupení, než začal odpovídat na otázky po dobu téměř tří hodin, řekl Putin: "Výjimečnost Spojených států, způsob, jímž realizují své vůdcovství, je to opravdu ku prospěchu? A přinášejí jejich globální intervence mír a stabilitu, pokrok a vrchol demokracie? Můžeme se uvolnit a užívat si té nádhery? To vůbec ne."

Putin hovořil na závěrečném zasedání Valdajského klubu, volného seskupení zahraničních analytiků a odborníků na Rusko, které se koná každým rokem. Tentokrát se zasedání konalo v černomořském letovisku Soči. "Unilaterální diktatura a rozbíjení existujících vzorců vedou k opačnému výsledku. Namísto urovnávání konfliktů dochází k jejich eskalaci. Namísto suverenních, stabilních států, vzniká rostoucí chaos. Namísto demokracie - podpora pro velmi pochybní lidi, jako jsou neonacisté a islámští extremisté," řekl Putin.

Při odpovědích na otázky přítomných nemusel Putin čelit kritickým otázkám. Peter Lavelle, moderátor kremelské televize Russia Today, sdělil ruskému prezidentu, že je "nejvíce populárním mužem v moderní historii" a že velká část světa na něho pohlíží "jako na spasitele".

Putin popřel, že by chování Ruska na Ukrajině bylo agresivní: "Tvrzení, že se Rusko snaží obnovit nějaké impérium, že porušuje suverenitu sousedů, jsou bezpodstatná," zdůraznil.

Avšak když se Putina jeden britský novinář zeptal konkrétně na časté zprávy o ruských armádních jednotkách, operujících na východní Ukrajině, Putin otázku ignoroval.

Nebyla možnost dávat doplňující otázky. Putin se zejména zaměřil na násilí, páchané ukrajinskými jednotkami na východní Ukrajině, kde Kyjev bojuje proti proruským separatistům, jimž pomáhají ruské armádní jednotky, o nichž Kreml systematicky popírá, že jsou na Ukrajině. "Nevidíme snahu od našich partnerů v Kyjevě vyřešit problémy vztahů na jihovýchodě země politickým procesem, rozhovory," řekl Putin. "Pořád jsme svědky téhož v různých formách: potlačovat násilím."

Putin také dostal otázku ohledně výroku jeho vysokého poradce z předchozího dne, že "pokud by neexistoval Putin, neexistovalo by ani Rusko". Vjačeslav Volodin se vyjádřil, že každý útok na ruského prezidenta by měl být považován za útok na samotné Rusko. Putin se vyjádřil, že si myslí, že Rusko bez něho přežije, ale on sám by nepřežil bez Ruska. "Rusko pro mne znamená všechno, to je fakt. Nedovedu si představit, že bych byl oddělen od Ruska na jedinou vteřinu."

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.10.2014

Spolu s výsledky listopadových komunálních voleb jsme se, sice sporadicky ale přece, dozvídali i výsledky místních referend. Jejich iniciátoři se stanovením termínu referend na dny voleb snažili vyhnout obvyklému smutnému výsledku svého snažení, tedy prohlášení referenda za neplatné z důvodu nízké účasti.

A zprávy, které jsme se dovídali, byly téměř výhradně stejného znění: to a to referendum bylo neplatné z důvodu nízké účasti. Abych řekl pravdu, zarazilo mě to. Vždyť průměrná volební účast v komunálních volbách, 44.46 %, přesahovala požadovanou 35 % účast pro platnost referenda! Co zabránilo občanům, kterým nebylo líto času a námahy a k přišli volbám, aby vhodili svůj hlas i do urny referenda?

Rozhodl jsem se, že se v tom zkusím zorientovat, a pustil se do googlování. Už výsledky pražských referend vnesly do problému trochu světla.

Navzdory dojmu, který jsem získal z obrazovky, nebyla všechna zmíněná referenda neúspěšná. Z pěti referend konaných v termínu voleb byla dvě referenda platná. Nemám pro to samozřejmě žádné důkazy, ale mám dojem, že, ať už záměrně nebo podvědomě, zafungovala obvyklá jednostrannost oficiálních médií. Zdůrazňují to, co podporuje stávající stav případně zájmy lidí aktuálně u moci, a zlehčují vše ostatní.

Avšak mnohem důležitější bylo zjištění, že referenda byla úspěšná tam, kde se náhledy iniciátorů referenda na problém podstatně nelišily od náhledů místní samosprávy. Tak tomu bylo např. v případě Klánovického referenda. Naopak, příkladem neplatného referenda, na kterém se zřetelně projevila různost náhledů, bylo referendum na Praze 8 o zákazu heren a kasin. Podle informací dohledatelných na internetu učinilo místní zastupitelstvo maximum pro to, aby se o referendu voliči pokud možno nedozvěděli. Budu citovat několik zveřejněných informací:

„Na dobrovolníky, kteří opodál volebních budov informují voliče, že se s volbami koná i referendum, bez jakéhokoli navádění, jak mají hlasovat, někdo poslal Policii ČR. Hlasovací místnosti se často nacházejí v patře daleko od volebních místností, ač by v některých školách mohly být hned vedle. Na tyto skutečnosti si stěžují především starší občané a rodiče s kočárky a je to mnohdy důvod, proč k referendu nejdou. Mnozí voliči o nich ani nevědí, cedule směřující k referendu jsou dost zastrčené a napsané malým písmem. Členové volební komise u komunálních a senátních voleb mají prý navíc dokonce zakázáno o konání referenda voliče informovat.”

Přitom místní referenda jsou nástrojem schopným aktivovat onu občanskou společnost, po které volali protagonisté sametové revoluce. Politici, kteří si stěžují na malou účast obyvatelstva v politickém životě a dokonce mluví o povinných volbách, by si měli uvědomit, že hlavní příčinou malé aktivity lidí je pocit, že svou účastí ve volbách či jiných nástrojích demokracie stejně nic nezmůžou. Není účinnějšího prostředku proti takovému malomyslnému postoji, jako jsou pozitivní příklady případů, ve kterých se vůle občanů prosadila. Obavy z neinformovaného rozhodování nejsou na místě. Řídké případy, kdy veřejnost následně vyhodnotí, že výsledek referenda nepomohl, nebo situaci dokonce zhoršil, mohou být řešeny po uplynutí zákonné lhůty opačným referendem. Zvýšená občanská aktivita, kterou jak pozitivní tak i negativní důsledky konkrétního referenda vyvolají, je přínosem, který z dlouhodobého hlediska převáží jakékoli případné negativní důsledky.

Po zjištěních uvedených výše jsem nahlédl do zákona 22/2004 Sb. o místním referendu (http://www.nssoud.cz/zakony/22_2004.pdf) a musím konstatovat, že formulace zákona dává za pravdu onomu všeobecně rozšířenému pocitu, že stejně nelze nic změnit. Věřím, že poslanci, kterým jde o demokracii, budou mít naopak po jeho přečtení pocit dluhu, pocit, že je s tím třeba něco udělat.

Úsvit přímé demokracie přišel již 28. 4. 2014 s alespoň dílčím návrhem na jeho úpravu. Navržená novela se má v parlamentu projednávat v těchto dnech. Změny v ní navržené ruší omezení, kladená na platnost referenda z hlediska účasti oprávněných voličů. Není divu, vždyť právě tato ustanovení jsou nejčastěji zneužívána těmi, kteří nadřazují své osobní či skupinové zájmy zájmům obyvatelstva lokality, ve které se referendum koná. Některé způsoby, jak při tom postupují, jsou naznačeny výše.

Sami předkladatelé zákona v důvodové zprávě uvádějí, že jedním z účelů novely je otevření debaty o této problematice na půdě parlamentu. O potřebnosti takové debaty jsem stoprocentně přesvědčen. Zákon o místním referendu vyžaduje mnohem širší úpravy, ať už jde o zabránění obstrukcím ze strany některých zastupitelstev, nebo o velmi striktní omezení témat, kterých se může referendum týkat. I v případě, kdyby poslanci omezení platnosti referenda z hlediska účasti zcela nezrušili, ale pouze snížili tak, aby z přípravy místního referenda sňali punc onoho příslovečného prorážení zdi hlavou a místo toho provedli některé jiné pozitivní změny, by projednávání této novely bylo přínosem. Věřím, že je v parlamentu dostatek skutečných zastánců demokracie, kteří propustí novelu do druhého čtení a umožní tak příslušným výborům zákon dopracovat tak, aby mohl být přijat.

25.10.2014

Johann Lamontová, šéfka skotských labouristů, oznámila, že odstupuje z vedení Labouristické strany ve Skotsku, a to pouhých sedm měsíců před nacházejícími všeobecnými volbami, které se budou konat v Británii v květnu 2015. Lamontová charakterizovala anglické vedení Labouristické strany jako "dinosaury", kteří nechápou situaci na politické scéně ve Skotsku, která se od referenda o nezávislosti radikálně změnila.

Lamontová obvinila své anglické labouristické kolegy, že se snaží řídit Skotsko "jako pobočku Londýna". Plně ji podpořil bývalý skotský labouristický první ministr Henry McLeish, který poukázal na to, že anglická Labouristická strana nemá absolutně tušení o "realitě politiky ve Skotsku" a čelí problému "historických, epochálních rozměrů", které mohou znamenat, že labouristé prohrají nadcházející všeobecné volby.

Labouristická strana může ve všeobecných volbách v Británii zvítězit jen potud, pokud má silnou voličskou podporu ve Skotsku. Anglie totiž většinou hlasuje pro konzervativce. Právě proto se labourističí politikové, včetně Lamontové, drtivou většinou postavili proti nezávislosti Skotska, neboť bez skotských labouristických poslanců by už zřejmě Labouristická strana nikdy v Anglii nevyhrála volby.

Potíž je, že svou "kolaborací s anglickými stranami" během skotského referenda ztratila skotská Labouristická strana obrovské množství voličské podpory, především v tradičně levicových volebních okrscích, jako je Glasgow. Voliči úprkem přešli ke skotským nacionalistům, jejichž členská základna se více než ztrojnásobila na přibližně 90 000 (z 25 000 před referendem), a stali se tak třetí nejsilnější britskou stranou.

V rozhovoru pro lidový skotský deník The Daily Record zdůrazňuje Lamontová, že odstoupila z vedení strany, "aby se mohla konat debata, kterou naše země požaduje". Dodala: "Myslím, že moc by měla být decentralizována ze skotského parlamentu do jednotlivých komunit. Avšak labourističtí kolegové si musejí uvědomit, že ohniskem skotské politiky je dnes Edinburk, nikoliv Londýn."

V rozhlase BBC Lamontová v sobotu uvedla: "Labouristická strana ve Skotsku je už deset let v úpadku a stále roste popularita skotských nacionalistů. Labouristická strana prostě nezvládla svůj postoj k otázce decentralizace Skotska."

Zdá se, že rozklad Labouristické strany ve Skotsku, signalizovaný nynější rezignací Lamontové, může znamenat, že britské všeobecné volby v květnu 2015 vyhrají konzervativci a extremně pravicová strana UKIP.

Konzervativní strana je postižena euroskeptickou hysterií, nejnověji signalizovanou odporem konzervativního premiéra Davida Camerona vůči požadavku Bruselu, aby Británie uhradila Evropské unii dalších 1,7 miliard euro, podle systému plateb, který Británie předtím stejně jako všechny ostatní členské země EU schválila.

Anglická média jsou v současnosti trvale plná neuvěřitelné hysterie proti Evropské unii, imigrantům a cizincům. Dosti podstatná část anglické veřejnosti se ukájí naprosto nerealistickými sny o odchodu Británie z EU a o jakémsi znovuvytvoření někdejšího Britského impéria. Přestože angličtí podnikatelé opakovaně varují, že odchod Británie z EU by byl pro zemi katastrofou, je zjevné, že pod tlakem euroskeptiků se angličtí konzervativci skutečně připravují na to Británii z EU vyčlenit a vytvořit proti evropským zemím vysokou imigrační hráz - především chtějí zamezit vstupu do země občanům z nových členských zemí EU, jako je Polsko a Česká republika, jejichž vstup do EU Británie kdysi podporovala.

Pokud by k odchodu Británie z Evropské unie opravdu došlo, je velmi pravděpodobné, že ve Skotsku dojde k revoluci. Skoti totiž drtivou většinou nejsou euroskeptiky a chtějí zůstat v Evropské unii. Zdá se, že usilovná snaha anglické pravice dosáhnout odchodu Británie z EU bude mít katastrofální dopady: Skotsko se na odchodu z EU odmítne podílet, a dojde tak zřejmě k rozčlenění Spojeného království. Angličtí politikové ve své aroganci si nejsou vědomi, jak silný hněv vládne ve Skotsku po referendu o nezávislosti: velký počet skotských voličů, kteří na základě příslibů anglických politiků ohledně další decentralizace Skotska, učiněných před referendem, hlasovalo proti nezávislosti, je nesmírně zklamáno tím, co vnímají jako zradu anglických politiků.

K tomu: Johann Lamont resigns as Scottish Labour leader: Some of my colleagues are dinosaurs, they don't see that things have changed ZDE

Johann Lamont quits as head of Scottish Labour ZDE

25.10.2014
JIHLAVA:

Jedním z prvních filmů, promítaných na letošním jihlavském festivalu dokumentárních filmů, byl fascinující snímek Erica Baudelairea Letters from Max. Film zaznamenává přesně tohle - dopisy, které režisér posílá Maxovi, plným jménem Maximu Gvinjiovi, bývalému ministru zahraničí zpochybňovaného státu Abcházie. Po vyhlášení nezávislosti a po trpké válce s Gruzií se Abcházie stala začátkem devadesátých let de facto republikou, i když ji mezinárodně skoro nikdo neuznal. Během řady let koresponduje Baudelaire s Gvinjou (původně mu napsal, říká, jen prostě aby zjistil, zda dopis vůbec dorazí do mezinárodně neuznaného státu na Kavkaze) a tato výměna dopisů se stává hlavní součástí filmu. Gvinjův dialog se ve filmu přednáší a kamera se (náhodným způsobem) snaží kreslit obraz každodenního života v abcházských městech a vesnicích.

An English version of this article is in CLICK HERE

Baudelaireův film by se měl považovat za úspěch z řady důvodů. Stejně jako v případě separatistů v Jižní Ossetii, většina našich informací o Abcházii se zakládá na různých záběrech od tiskových agentur, záběrech leteckých úderů, hořících budov a různých projevů vojenské síly. Úvodní sekvence filmu Letters from Max, v níž vidíme, jak na pokraji prašné silnice zarůstá tank trávou a dalšími rostlinami, naznačuje, že tohle všechno je reálné, ale latentní, že se tento region přesunul od doby, kdy ho definovala válka, a věnuje se nyní namísto toho složitému úkolu budování státu.

Baudelaireova kamera, jak se zdá, zaznamenává všechno: od polorozpadlých budov, z nichž uprchli Gruzínci, "mrtvých gruzínských budov v Abcházii", jak jim říká, až po záběry vnitřního města Suchumi (to je hlavní město Abcházie) a malých vesnic kolem něho. Vidíme havarijní stav rozpadávajícího se mola v Suchumi vedle nových luxusních činžovních domů, kanceláří a obchodů. Mladí lidé energicky podnikají různé aktivity ve své střední škole, dechovka má zkoušku na hlavní ulici (záběry jejího kapelníka, který si dlouho kamery nepovšimne, až ji konečně zaznamená, poskytují příjemný okamžik autentické hřejivosti). Přitom pozorně posloucháme Maxovy různé monology, které se zabývají politikou, ("velmi se mi stýská po Sovětském svazu"), a jeho rodinou, až po problematická témata, jako bylo zmizení jeho otce.

Prostřednictvím jeho dopisů vnímáme člověka, který je daleko více než pouhý politik. Abcházie možná není v této chvíli významným hráčem na mezinárodním jevišti, avšak do určité míry stále očekáváme, že ministr zahraničí se bude chovat více státnicky a bude se neustále vracet k politice a k politickému postavení svého státu.

Namísto toho sledujeme uvolněného, nesmírně pozitivně naladěného a hovorného muže, který nemá problém s tím, že Ericovi odhaluje mnoho skutečností o svém životě, něco, co je pak v tomto filmu stále více vizualizováno, když se objeví na plátně. Hravost filmu mu umožňuje vytvořit obraz Abcházie, který se vůbec neshoduje s běžným stereotypním obrazem, který většina z nás má o Kavkaze, kde většinou vidíme lidi v daleko více zpolitizovaném kontextu války. Film je paradoxně daleko víc zaměřený na lidi než tradiční záběry z Abcházie. Tím neříkám, že všechny obrazy ve filmu Letters from Max jsou efektivní: záběry umělce při práci jsou příliš dlouhé, určité části filmu by mohly být stručnější - ale naše celková fascinace s Abcházií a jeho obyvatelstvem tím není významnější měrou umenšena.

Je zajímavé, že tento film se dostává k divákům v době, kdy se malé separatistické státy znovu dostávají do mezinárodního zpravodajství - v popředí toho je samozvaná Doněcká lidová republika. Lidé z jiných takových států by se mohli poučit od Maxe a jeho nepotlačitelného optimismu ohledně budoucnosti, v budoucnosti bez války, a možná, že tyto státy zažijí cestu podobnou Abcházii. Ať je už odpověď jakákoliv, film Letters from Max je cenným dokumentem, který ukazuje lidskou a občanskou tvář míst, o nichž se tohle málokdy dovíme. Odcházíme pak z kina tím obohaceni.

25.10.2014
JIHLAVA:

One of the first films to be shown at Jihlava this year was Eric Baudelaire’s fascinating Letters from Max . The film documents just that – letters the director sends to Max, full name Maxim Gvinjia, former Foreign Minister for the disputed state of Abkhazia. Following a declaration of independence and a bitter war with Georgia, Abkhazia became a de facto republic in the early 1990s, albeit one with severely limited recognition. Over a series of years, Baudelaire corresponds with Gvinja (originally sending a letter, he says, simply to see if it would fact arrive to an unrecognised state lying in the Caucasus) and this exchange becomes the main component of the film. While Gvinja’s dialogue is read out on screen, the camera attempts to (at random) paint a picture of everyday life in the Abkhazian towns and villages.

Baudelaire’s film should be considered a success for a number of reasons. Like fellow separatists South Ossetia, much of our perceptions of the state have been formed through various news agency footage of airstrikes, buildings on fire and assorted military displays of strength. Letters from Max ’s opening shots, which feature a tank at the side of a dirt road, becoming overgrown with grass and plants, suggests that this is all real, yet dormant: that this region has moved on from the war defining it and has instead turned to the tricky business of state building. Baudelaire’s camera appears to capture everything: from buildings still in a state of disrepair from fled Georgians, “the ghost Georgian houses of Abkhazia” as he calls them, to shots of inner-city Sukhumi (the capital) and the small villages around it. The disrepair of Sukhumi’s crumbling pier are shown alongside expensive new apartment blocks, offices and shops. While young people bustle about a high school, a brass band rehearse on the main road (the seemingly oblivious conductor finally catching the eye of the camera gives us a pleasing moment of genuine warmth). All this while we listen intently to Max’s various monologues, ranging from politics (“I have a great nostalgia for the Soviet Union”) to his family, through at times difficult subjects such as the disappearance of his father.

Through his letters, we get the sense of a man who is much more than a politician. Abkhazia may not be a main player on the international stage in this moment in time, but to an extent we still expect the foreign minister to be more statesmanlike, constantly returning to politics and the political status of his state. Rather, what we get is a relaxed, relentlessly positive and chatty man who has no problems revealing much about his life to Eric; something that is visualised more throughout the documentary as we start to see him on screen. The playfulness of the film allows it to craft a vision of Abkhazia far removed (and paradoxically far more people-centred) from the usual stereotyped image that most of us have of the Caucasus region, where more often than not we see people in the far more politicised context of war. That isn’t to say that all the images in Letters from Max are effective – the shots of the artist as work are too long, the film itself could be more concise in parts – but our overall fascination with Abkhazia and its people is not significantly reduced because of it.

It is interesting that this film has been released at a time where small, breakaway states are again part of the fabric of international news – the self-proclaimed Donetsk People’s Republic being at the forefront of this. Perhaps other states could learn from Max and his relentless optimism for the future, sometime in a future free from war; and maybe these states will experience a journey similar to Abkhazia’s. Whatever the answer, Letters from Max is a valuable document showing the human and civic side of areas where such an approach is rarely taken, and we leave the cinema feeling enriched because of it.

24.10.2014
Zahájení jihlavského festivalu 2014:

Zase jednou bylo zahájení jihlavského festivalu dokumentárních filmů svědkem přílivu tisíců filmových nadšenců z České republiky i odjinud do tohoto malého města na Českomoravské vrchovině. Po "dobré sklizni" roku 2013 je volbou pro letošní, osmnáctý výroční festival, téma "továrna" a divákům bude promítána před začátkem každého filmu příslušná krátká pohlednice evokující těžký průmysl, prach a strojírenské zařízení toho, co vypadá jako spalovna odpadků. Téma "továrny" podle mě vyvolává množství zajímavých nejrůznějších asociací, a tak mi přišla vizuální volba zahajovací ceremonie poněkud bizarní, z důvodů, které teď vysvětlím.

Měl jsem štěstí, že jsem dostal vstupenku na zahajovací ceremonii, a těšil jsem se na to, že uvidím, co se chystá letošní festival divákům nabídnout. Optimisticky jsem byl přesvědčen, že některé nedostatky z celkově velmi dobře zorganizovaného festivalu roku 2013 byly odstraněny. Naštěstí se moje znalost češtiny rok od roku zlepšuje, což bylo dobré, protože letos opět nefungovala překladatelská sluchátka. Avšak jedna věc, která, ironicky, nepotřebovala tlumočení, byla největším zklamáním. Čtenáři Britských listů, kteří četli moje nedávné články, zaznamenali, že mé poslední dva příspěvky se tu snažily zabývat otázkou rasismu. Je mi velmi líto, že můj první článek z letošního jihlavského festivalu se musí také zabývat tímto tématem. Divadelní doprovod zahajovací ceremonie, kdy se představují poroty, a tak dál, je normálně koncipován s lehkostí, s nadhledem a zábavně, anebo představuje robustním způsobem umělecký záměr festivalového tématu. Proč však festivaloví organizátoři rozhodli, že vizualizace vietnamské robotárny na jevišti je dobrý nápad, stále ještě, 24 hodin po ceremonii, naprosto nechápu.

Otevře se opona a mezi úvodním dialogem různých organizátorů z filmového průmyslu a místních politiků vidíme dramatické, údajně humorné skeče toho, co se oděje v té vietnamské robotárně, kde pracují jedině ženy na šicích strojích značky Singer, na než dohlížejí dva bělošští strážci, kteří je pravidelně bijí obušky z šedivé umělé hmoty. Odehrává se celá řada koordinovaných tanečních výstupů, bez dialogů anebo s minimálním dialogem. Bohužel to vyvolává dojem, že herečky na jevišti byli vybrány proto, že to jsou asijské ženy žijící v České republice, nikoliv podle svých schopností nebo talentu. Po celou dobu ceremonie visí nad nimi rudožlutý transparent s něčím, co je zřejmě vietnamsky psané komunistické heslo. Nakonec, závěrem ceremonie, dělnice úspěšně přemohou své "dohližitele" a nemilosrdně je bijí, dokud nespadne opona. To zřejmě má být pozitivní poslání o sociální solidaritě a osvobození dělnic - jenže skutečností zůstává, že po celou hodinu vidíme většinou jen tyto ženy, které se občas pokoušejí tančit na hudební výňatky od Bjorka, jak je mlátí muži s pendreky. Vietnamské prostředí s politickými slogany a s ženami je znepokojující: vyvolává "bělošskou liberální" představu, že tyto strašlivé podmínky mohou existovat a k porušování lidských práv může docházet jen na opačné straně zeměkoule. Je to celé těžce orientalistické.

Celkově mi to dokazuje pozoruhodnou absenci imaginace na úkor něčeho, co je mezinárodní skandál. Měl by se jihlavský festival dokumentárních filmů posmívat lidskému útlaku? Co vedlo organizátory k tomu, že dospěli k názoru, že zahajovací ceremonie by měla být prostorem pro toto "představení"? Jihlava je nejstarší hornické město v České republice, má hluboké průmyslové kořeny a je v zemi, která má sama bohatou průmyslovou historii. Nebylo by bývalo daleko vhodnější využít této historie, namísto země, která je od České republiky vzdálená 9000 kilometrů? Také to nemělo absolutně nic společného s úvodním filmem festivalu, dokumentem Alice Nellis Konkurz na rodiče. Jihlavský festival by měl právem být považován za důležitou kulturní akci pro každého českého i mezinárodního filmového tvůrce i pracovníka filmového průmyslu. Neměl by se redukovat na urážlivá představení, jako bylo to, které se odehrálo ve čtvrtek večer při zahajovací akci.

24.10.2014
Jihlava’s 2014 Opening

Once again, the beginning of the Jihlava Documentary Film Festival again sees thousands of film enthusiasts from the Czech Republic and beyond converge on the small town in the Czech highlands. Following on from the “good harvest” of 2013, the choice for this, the 18th annual festival, is ‘factory’; and visitors will be treated to a suitable short postcard evoking the heavy industry, dust and machinery of what appears to be a refuse plant before each film begins. With much inspiration from the subject to play on, I found the visual choice of the opening ceremony somewhat bizarre, for reasons I will now explain.

Being fortunate enough to have a ticket for the opening ceremony, I was looking forward to seeing what this year’s festival has in store, and optimistic that several of the concerns I had of 2013’s on the whole exceedingly good operation, had been ironed out. Thankfully my Czech seems to be improving every year, as once again the audio equipment in my possession for interpretation didn’t seem to work. Yet it was the one thing that ironically needed little to no translation that turned out to be the most disappointing. Readers of Britské listy who have seen my recent articles may notice that the last couple have attempted to deal with issues surrounding race. It is with great pity that my first dispatch from Jihlava has to turn in the same direction. The theatrical accompaniment to the opening ceremony, where the juries are announced and so on, are usually designed for levity and entertainment or to showcase the artistic direction of the festival theme in a robust manner. Why the festival organisers felt that visualising a Vietnamese sweatshop on stage was by any means a good idea is still beyond me 24 hours afterwards.

The curtains are drawn, and in-between opening dialogues with various industry organisers and local politicians we are met with dramatic, quasi-humorous skits of what goes on in this sweatshop, comprising solely of women operating Singer sewing machines and overlooked by their two white overseers, who routinely beat them with grey Styrofoam batons. The answer is that a lot of coordinated dance routines, with little or no dialogue – unfortunately inferring that the actors on stage have been selected to be there as Asian women in the Czech Republic rather than on any merits of talent. Above them for the whole ceremony is a red and yellow banner, with what appears to be a Vietnamese Communist slogan written onto it. Eventually, at the ceremony’s conclusion, the workers successfully overpower their (for want of a better word) ‘supervisors’ and mercilessly beat them until the curtain comes down, designed to be a positive message of social solidarity and empowerment – yet the fact remains that for a solid hour we mostly see these women, who occasionally coordinate to dance to excerpts of a Bjork track, getting abused by men with batons. The Vietnamese setting with the political banners and women is troubling – it invokes the “white liberal” idea that these atrocious conditions and disregard for human rights can only happen on the other side of the world, and orientalist to boot.

Above all, it seems to me to show a remarkable lack of imagination at the expense of something that is an international scandal. Should Jihlava Documentary Film Festival be trying to make light out of human misery? Why did they believe that the opening ceremony was the right stage for this? Jihlava is the oldest mining town in the Czech Republic, with obvious industrial roots; in a country with a rich industrial history of its own. Would it not have been more appropriate to use this angle, rather than that of a country 9,000 kilometres to the East? It also had no connection whatsoever to the opening screening, Alice Nellis’s Konkurz na rodiče. The festival should rightfully be regarded as a must-go for Czech and international filmmakers and industry. It should not be reducing itself to offensive displays such as the one witnessed last night.

25.10.2014

Narazil jsem na celkem pozoruhodný rozhovor filmaře a investigativního novináře Andre Vltcheka s perforemerem a někdejším českým disidentem Milanem Kohoutem, který se uskutečnil 12. října v malé západočeské vesnici Klikařov. Kohout, jenž po podpisu Charty 77 emigroval do Spojených států, s Vltchekem hovořil o životě za minulého režimu u nás a nyní, o Václavu Havlovi, reálné zkušenosti života v soudobé České republice a dalších zajímavých tématech. Je ale paradoxní, že text, který by dle mého názoru měl vyjít v českém tisku, a mělo by se o něm otevřeně debatovat, otiskl americký levicový zpravodaj Counterpunch ZDE.

Rozhovor Vltcheka a Kohouta skutečně nemohl být v žádném českém periodiku zveřejněn. Je v něm až příliš kontroverzních postojů a hledisek; se všemi samozřejmě nemusíme souhlasit, nicméně řada českých čtenářů zažívajících na vlastní kůži „úžeru“ reálného kapitalismu se v něm může nalézt. A nejen oni.

Vltchek s Kohoutem zprvu hovoří o éře československého disentu. Spousta disidentů podle obou pánů vyznávala levicové hodnoty, a teprve pád takzvaného komunismu je donutil změnit politický kurz, bojovala proti takzvané komunistické vládě, ale v jádru se opírala o nefalšované komunistické myšlenky. Ty však s režimem existujícím u nás v letech 1948 až 1989 neměly vůbec co do činění. Vltchek naráží na skutečnost, že i bývalý prezident Havel zpočátku zastával levicové hodnoty a podle Kohouta některé z jeho filosofických postojů byly zbrusu marxistické. Avšak posléze začal podporovat západní imperialismus, ve Washingtonu přednesl servilní projev a na oplátku se mu v americkém Kongresu dostalo ovací ve stoje. Kohout tvrdí, že si zpočátku Václava Havla jako „lidového prezidenta“ vážil, toto období ale netrvalo příliš dlouho. Kohout k Havlově politickému a lidskému a politickému obratu poznamenává: „… Vysoká politická moc korumpuje (…)V průběhu takzvaných restitucí začal schraňovat majetek patřící dříve jeho rodině, začal podporovat imperialistickou zahraniční politiku Spojených států, což mě velice mrzelo… A později se stalo ještě něco bizarnějšího: Havel ztratil spojení s reálným světem – vedl život s vyvolenými lidmi v jakémsi skleníku – nebo něco na ten způsob.“

Ano, tato charakteristika je, jak se domnívám, zcela trefná, bohužel se takto, myslím zcela legitimním způsobem, o Václavu Havlovi nemůže informovat zejména v tuzemských mainstreamových sdělovacích prostředcích, ale ani v některých „levicových“. Tato skutečnost ovšem jen posiluje kult osobnosti, o němž/níž by se ale mělo hovořit otevřeně a přirozeně i s odpovídající dávkou kriticky.

Vltchek v interview s Kohoutem vyslovil dle mého mínění velice zajímavou myšlenku – ať už lidé v časech ČSSR za okupace vojsky Varšavského patku čelili celé řadě problémů, republika stála na straně utlačovaných po celé světě. Pravda, lidská práva ve sféře sovětského impéria ve východní Evropě (ale i jinde) byla mnohdy tvrdě pošlapávána, na druhou stranu v řadě konfliktů studené války stál Sovětský svaz na straně utlačovaných, byť šlo samozřejmě o cynický velmocenský kalkul: Palestinci, Angolané, Mosambičané, Vietnamci, občané ultrapravicových latinskoamerických diktatur atd. Po pádu železné opony se Česká republika podle Vltcheka a Kohouta jednoznačně ocitla v „globálním utlačovatelském aparátu“, a oba muži se shodli na tvrzení, že „Česká a Slovenská republika pro dobro světa už nic pozitivního nedělá“.

Na přetřes přišla také ekonomická situace občanů České republiky. Kohout říká, že „vybrané části společnosti“ si polepšily a stávající establišment si přirozeně pochvalují. „Tyto kruhy vlastní média a propagují tento pravicový systém. Avšak mnoho lidí se z porevolučního snu probudilo. Pro většinu Čechů se život ve stávajícím systému stal mnohem horším než život za takzvaného socialismu,“ míní Kohout s tím, že přes mnohá negativa se lidem žilo klidněji než dnes, měli na sebe více času apod. Když se Kohouta ve Spojených státech na tamních univerzitách ptali, kde se cítil nejsvobodněji, dokonce odpovídal, že za „totalitního systému“ v Československu. Podle Kohouta za takzvaného socialismu republika vyráběla všechno – doslova od jehel až po lokomotivy – a byla soběstačná, především šlo o potravinovou soběstačnost. „Poté nám však průmyslová odvětví, jedno po druhém, byla odcizena nebo prostě zmizela v rukou nadnárodních korporací,“ konstatoval.

Kohout si též posteskl, že kapitalistický systém v České republice zejména prostřednictvím vzdělávacího systému vymývá mozky dospělým lidem, především pak ale dětem. Ty jsou permanentně vystavovány pokrouceným lžím o dobách reálného socialismu a vytváření jakýchsi orwelliánských dogmat, jak uvádí Kohout. Stávající moc má dle něj velký zájem na tom, aby se informace o bývalém režimu označené za nevyhovující nedostaly na příliš prudké světlo.

Vltchek se v závěru rozhovoru Kohouta zeptal, zda si lidé v České republice uvědomují, že se Západem ocitli na „špatné straně dějin“, a ten odpověděl, že někteří z Čechů si to již uvědomují, avšak většina z nich stále nikoliv. Domnívám se, že tato otázka není šikovně formulována, nicméně to, že jsme se po pádu železné opony ocitli na straně vítěze z nás „vítěze“ a už vůbec ne monopolisty na pravdu skutečně nečiní.

24.10.2014

Fotografie z demonstrace ultrapravicové strany Jobbik, která se konala v Budapešti ve čtvrtek 23. října. Foto Amy Mackinnon.

24.10.2014

Máme po komunálních volbách a s napětím budeme čekat, koho jsme si to vlastně do vedení měst a obcí zvolili. Rozbalíme si pod pomyslným vánočním stromkem překvapení ve formě osvícených zastupitelek a zastupitelů, kteří zastupují zájmy všech lidí obce včetně lidí v nouzi? Nebo budou zastupovat jen zájmy většiny? Či dokonce zájmy nějaké menšiny – zpravidla té mocnější? Anebo jen své vlastní? Uvidíme, rozbalování dárků pomalu začíná.

Mezi obzvláště napjaté divačky budou pravděpodobně patřit sociální pracovnice na obcích. Ty by měly realizovat činnosti sociální práce na obci, kterou ukládají zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Měly by se zabývat nepříznivými sociálními situacemi například lidí s handicapem, seniorek a seniorů, lidí pečujících, osob ohrožených sociálním vyloučením či žijících rizikovým způsobem života, obětí agrese, lidí s materiálními problémy, nepříznivými sociálními situacemi imigrantů či rodin s dětmi. Těmto lidem by měly pomáhat řešit jejich problémy jak posilováním jejich vlastních kompetencí, tak vyjednáváním s jejich sociálním prostředím (rodinami, organizacemi, obcemi, státem atd.), které některé problémy samo zapříčiňuje, nebo může pomoci při jejich řešení. Sociální pracovníci nyní čekají, jak se nová vedení měst k tzv. sociální práci na obcích postaví.

Zkušenosti s předchozími vedeními měst a obcí mnohdy ukazují, že zastupitelé a zastupitelky bohužel s oblibou volili strategie „Okamura“ nebo „úklid“. Ty vycházejí z přesvědčení, že za všechny nepříznivé situace si mohou lidé sami, tudíž je musí řešit sami a zejména neočekávat pomoc obcí. Pana starostu či tajemníka přece takové události, jako jsou onemocnění, postižení, stáří, násilí, ztráta zaměstnání, materiální problémy a především ztráta domova nemohou potkat.

Strategie „Okamura“ jednoduše znamená, že se v obci přes zákonem danou povinnost sociální práce nedělala, protože dle slov tohoto politika sociální pracovníci problémy neřeší, ale naopak vytvářejí. Pokud žádná sociální práce na obci nebude, nebudou se tam logicky vyskytovat ani žádní lidé v nepříznivých sociálních situacích. To vede k otázce, zda by nemohlo být celorepublikovým řešením sociálních problémů lidí zrušení všech sociálních programů a sociální práce obecně. V USA to již navrhoval jakýsi pan Charles Murray, kterého pan Okamura tak rád cituje. Vyzráli bychom tak na stáří, nemoci, dluhy (i v našem legislativním prostředí exekucí), násilí a další sociální problémy.

…Zpětnou vazbu, kam tito lidé zmizeli, by možná mohly dát zastupitelky a zastupitelé sousedních měst a obcí, které strategii „Okamura“ z humánních důvodů odmítli.

Strategie „úklid“ je pro vedení měst o něco komplikovanější, neboť bez sociálních pracovníků nelze realizovat. Je totiž třeba najmout „uklízeče“, kteří z očí řádných občanů odklidí osoby viditelně v sociálních problémech. Protože politici a političky nezřídka nemají představu, co je posláním sociální práce, považují za ideální „uklízeče“ právě sociální pracovníky (takže dostávají i platy uklízeček). Problém (myšleno člověka) není třeba řešit, ale hlavně schovat. „Řádní“ občané obcí a měst by si mohli stěžovat, že je tito lidé obtěžují svou přítomností na veřejných místech. Tento úkol se však stává pro sociální pracovnice jen obtížně řešitelným, protože zatímco ostatní uklízeči mají profesionální náčiní, jako třeba košťata, popelářská auta, skládky a spalovny, tak sociální pracovnice zpravidla od vedení města takové náčiní nedostávají. Dostávají úkol „uklidit“, ale nikoliv nástroje, kterými by mohly být například prostupné sociální bydlení, finance na dlouhodobou sociální práci ze strany neziskových organizací specializovaných na jednotlivé problémy lidí či dostatečný počet kolegů na obci, se kterými by bylo časově reálné odvádět kvalitní sociální práci. Sociální pracovnice se bez těchto nástrojů dostávají do začarovaného kruhu, protože klienty není kam „odklidit“, tudíž jsou stále vidět, a to je přece důkazem, že ta sociální práce je k ničemu. Logickou reakcí obcí je pak přechod ke strategii „Okamura“.

Možná by mohly být inspirativní spalovny, kterými disponují technické služby. Odpad zpravidla odvážejí někam na periferii, kde se spálí, a tudíž nesmrdí a neruší. Možná bylo v tomto směru nejdále hlavní město Praha, které vymyslelo plán na odsun „lidského odpadu“ do koncentračního tábora na periferii Prahy. Jako kámen úrazu se ovšem ukazuje, že vybrané periferie chtějí být také hezké a nechtějí kazit estetické vnímání svých obyvatelek a obyvatel pohledem na lidi bez domova. Sociální pracovníci tedy svou „spalovnu“ možná nedostanou.

Asi by bylo naivní očekávat od všech zastupitelek a zastupitelů, že budou nahlížet na lidi v nouzi jinak než jako na lidský odpad, který je třeba zamést. Ale když už takový náhled mají, neuškodilo by, kdyby se zamysleli nad řešením nerudovské otázky „kam s ním?“. To v překladu do humánnějšího jazyka znamená podporovat vznik návazných služeb, které na sebe důsledky někdy individuálního a mnohdy společenského selhávání převezmou.

Na závěr se omlouvám všem političkám a politikům, kteří na lidi v nepříznivých sociálních situacích nahlížejí stále jako na „lidi“, a nikoliv na „odpad“, a sociální práci považují za cestu pomoci lidem v nouzi v jejich městě, a nikoliv za „úklidovou službu“.

24.10.2014
Do konce roku 2015 bude vyroben milion vakcín proti ebole

Oznámila to Světová zdravotnická organizace. Dodala, že "několik stovek tisíc" těchto vakcín bude k dispozici v první polovině roku 2015. Od prosince 2014 budou touto vakcínou očkováni zdravotníci, kteří bojují proti ebole v západní Africe.

Avšak Světová zdravotnická organizace varuje, že vakcína nebude "kouzelným řešením".

Dvě experimentální vakcíny, které vyrobily firma GlaxoSmithKline a Public Health Agency of Canada (Úřad veřejného zdraví v Kanadě) procházejí nyní bezpečnostními testy.

Světová zdravotnická organizace uvádí, že by měla mít informace, jak efektivní budou tyto vakcíny, do dubna 2015.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.10.2014

"Vypadá jako komunista, ale jeho zavazadla neobsahovala žádnou podvratnou literaturu."

Z policejní zprávy o historikovi Christopheru Hillovi.

Britská rozvědka MI5 shromáždila obrovské množství dokumentů o britských historicích Ericu Hobsbawmovi a Christopheru Hillovi, kteří byli kdysi členy britské komunistické strany. Christopher Hill byl slavný historik, zabývající se anglickou občanskou válkou v 17. století.

Oba vědci byli desítky let terčem sledování tajné policie. Britští tajní policisté z MI5 odposlouchávali a nahrávali jejich telefonní rozhovory, četli jejich soukromou korespondenci a monitorovali jejich kontalky. Dohled poskytl MI5 více informací o soukromém životě obou historiků než o jakékoliv skutečné hrozbě britské bezpečnosti.

Vyplývá to z dokumentace, kterou v pátek zveřejnil britský Národní archiv. MI5 a její nejvyšší činitelé tajně sledovali osobní i profesní činnosti komunistů i osob, podezřívaných ze sympatií ke komunismu, od doby před začátkem studené války. Z dokumentace také vyplývá, že MI5 vedla špehovací spis na známého oxfordského profesora A.J.P. Taylora, na spisovatelku Iris Murdochovou a na morální filozofku Mary Warnockovou poté, co oni a Christopher Hill podepsali dopis, podporující demonstraci proti jaderným zbraním, která se konala r. 1959.

Lady Warnocková sdělila listu Guardian ve čtvrtek večer: "Ráda bych se do toho svého spisu podívala, zajímá mě, co považovali za podezřelé. Jsem naprosto ohromena, a do určité míry dokonce poctěna."

Historiku Hobsbawmovi, který zemřel r. 2012, byla odmítnuta jeho žádost z doby před pěti lety, aby mu byl zpřístupněn jeho špehovací spis. Mnoho pasáží, často celé stránky, v Hobsbawmově spisu zůstávají začerněny a celá jedna jeho složka je stále ještě "dočasně nepřístupná". Dokumentace zahrnuje dlouhé seznamy jmen a adres osob, jimž Hobsbawm a Hill psali dopisy.

Z dokumentace vyplývá, že MI5 často četla až 10 dopisů denně. Tajní agenti MI5 zároveň tajně zaznamenávali telefonní rozhovory a schůzky sledovaných historiků.

Hobsbawma, který se stal jedním z nejrespektovanějších britských historiků a Tony Blair mu dal státní vyznamenání Companion of Honour, sledovala MI5 od roku 1942, kdy on a jeho 38 kolegů bylo charakterizováno jako "zjevní členové Komunistické strany Británie". I když MI5 dospěla k závěru, že Hobsbawm meprovádí žádnou podvratnou činnost, šéfové MI5 pochybovali, že by kdy byl použitelný jako britský špion, a zabránili mu, aby se stal členem oddělení pro politickou výzvědnou činnost na britském ministerstvu zahraničí.

V červenci 1945 poznamenal jeden pracovník MI5: "Jelikož je známo, že má kontakty s komunisty, zajímá mě jeho osobní korespondence."

Podrobnosti v angličtině+ ZDE

24.10.2014
Horší praxe, než jakou praktikovala Stb

Londýnská Metropolitní policie rozhodla, že vyplatí odškodné ve výši 425 000 liber (15 milionů Kč) aktivistce za práva zvířat, kterou léta špehoval tajný policista a měl s ní sexuální poměr. Aktivistka mu porodila syna, aniž by věděla, že její partner je tajný policista, který na ni byl nasazený a že je ženatý a má jinou existenci, manželku s dvěma dětmi. Dva roky po narození jejího syna její partner - policejní špeh - zmizel z aktivistčina života.

Je tomu poprvé, kdy se britská policie rozhodla vyplatit odškodné ve snaze neutralizovat žaloby aktivistek, které se staly obětí policejních špehů, na ně nasazených, kteří měli s nimi sexuální poměr.

Poškozená žena se musela podrobit psychiatrické léčbě a uvažuje o sebevraždě od doby, kdy se r. 2012 dočetla v tisku, že muž, který opustil ji a její dítě před 24 lety, byl tajný policista, který na ni byl nasazený.

Žena, která si přeje zůstat v anonymitě, obvinila také policii, že vyřízení její žaloby u soudu protahovala, protože policie dva roky odmítala přiznat, že tajný agent Bob Lambert byl příslušníkem britské tajné policie, i když on sám už to předtím veřejně přiznal.

Uvedla: "Měla jsem pocit, jako že do mě neustále kopou. Měla jsem pocit, že mě hodili do moře, nechali mě, a já jsem se topila." Předtím se vyjádřila, že má pocit, že ji "znásilnil stát".

Britská policie se brání, že její tajní agenti neměli dovoleno mít sexuální vztah s "objekty", které sledovali. Avšak z důkazů, které vyšly najevo, vyplývá, že takovéto sexuální vztahy mezi tajnými agenty a jejich obětmi byly běžné a často trvaly několik let.

Policie stále odmítá přiznat odpovědnat v nejméně dalších deseti takových případech.

Postižená žena svědčila o tom, jak se ve věku 22 let velmi rychle zamilovala do "velmi šarmantního a charismatického" Boba Lamberta, který si říkal "Bob Robinson". Byl její první láska. Byla důvěryhodnou aktivistkou, takže "Robinsona" nikdo nezpochybňoval, zejména poté, co se ženě s ním narodilo dítě.

O mnoho desetiletí později zjistila, že Lambert měl jinou rodinu, mnoho kilometrů za Londýnem, a se svou skutečnou manželkou už měl dvě malé děti. V neděli, kdy tato žena porodila Lambertovi dítě, strávil Lambert víkend se svou skutečnou rodinou. "Žila jsem se špionem, který byl placen britskou vládou, aby mě špehoval, a to do takové míry, že mě sledoval i při porodu, viděl nejintimnější věci. Byl tam se mnou, když jsem rodila, po celých 14 hodin. Jak o tom asi psal pak policejní zprávu?"

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.10.2014

Už jsem se skoro lekl, že Václav Klaus za všechno to hezké, co pro národ udělal, kupónovou privatizací začínaje (ZDE) a amnestií/abolicí konče (ZDE), nebude mít žádnou veřejnou funkci, aspoň symbolickou, aspoň ctihodnou, když už ne vlivnou a mocnou.

Situaci naštěstí zachránil ministr školství Chládek, který zřejmě vyhodnotil svůj výsledek v senátních volbách jako napomenutí k návratu do opoziční smlouvy a který se rozpomněl na slovutného pedagoga a vědce, odborníka na globální změnu klimatu, nevládní organizace, Evropskou unii a na různá ekologická témata, tedy právě na Václava Klause, a postavil ho do čela Rady pro vzdělávání ZDE.

Václav Klaus k tomu poznamenal, že má „vážné pochybnosti o kvalitě našich škol i o způsobu, jak jsou hodnoceny“. Doufám, že nikoho nenapadne mít „vážné pochybnosti“ o úsudku i osobnosti Václava Klause a zejména o rozhodnutí ministra Chládka takto se přihlásit k našim nejlepším novodobým tradicím. Třeba na Klausův kredit vsadí obrozující se ČSSD v příštích volbách. Dnes je jeho jméno vlastně díky kroku pana Chládka spojeno právě už jen se sociální demokracií a pod oranžovou růží se vrací na veřejnou scénu.

24.10.2014

Začátkem 90. let býval Václav Klaus ještě "pouze" nekriticky ortodoxním zastáncem menšinového teoretického směru v tehdejší ekonomii, nikoliv šarlatánem a tmářem. Nicméně osoby s ním spojené skrze ODS už dávaly jasně najevo, kam celá věc směřuje.

Jediný přednášející na tehdejším filozofické fakultě v Brně, který si dovolil do svého kursu zařadit něco z Marxe - sám byl konzervativních názorů - čelil záhy obtěžování Klausových svazáků, kteří se ve skupině usazovali v posluchárně, brali si sami slovo, rušili přednášku a zastrašovali. Totéž se týkalo přednášek nynějšího europoslance Kellera, tehdy se ještě ze sociologického hlediska systematicky zabývajícího ekologickou problematikou. Ta byla ostatně celkově trnem v oku ódéesáckým sekerníkům, takže i ona stačila ke stigmatizaci. Vznikl seznam nežádoucích vyučujících, proti nimž se psaly do straně blízkých plátků ideologické pamflety odvozené od šáhlých myšlenkových konstrukcí nevzdělaných amerických pravičáků.

Další "myšlenkový" vývoj "profesora" Klause ho zavál do končin pseudovědecké kritiky klimatologie a vedl ke spolupráci s naprosto obskurními konspirátorskými postavami typu Petra Hájka.

Když jsem tedy zjistil, že Klaus - svého času zapálený přímluvce zoufale příšerného ministra školství Dobeše - má být předsedou nové Národní rady pro vzdělávání zřizované údajně sociálně demokratickým ministrem Chládkem ZDE, ve které zasedne také další polistopadový lumen Vladimír Dlouhý nebo český zástupce Microsoftu, čtu takovou zprávu jednoznačně: Ministr se chystá školství ideologicky očišťovat. To ostatně ukazuje i první veřejné vyjádření hlavy nové ministerské rady. "Mám vážné pochybnosti o kvalitě našich škol i o způsobu, jak jsou hodnoceny. Mohu-li přispět k nějaké změně v tomto smyslu, rád to udělám," řekl Klaus Deníku.

A proč vlastně ne. Vždyť už je to stejně jedno. Kdo škodil čtvrt století, kde mohl, bude prostě odměněn dalším křeslem a dostane možnost opět vnucovat své samolibé sebestředné obskurnosti učitelům a mládeži. Do každé školy sebrané spisy Václava Klause a Petra Hájka. Do každé školy jednoho Koniáše, který vytřídí knihy ve školní knihovně, ty ideologicky "nevhodné" vyřadí, anebo rovnou rituálně upálí.

Ministr Chládek se právě zařadil mezi nadšené hrobaře české vzdělanosti.

24.10.2014
Otevřená výzva ministru školství Marcelu Chládkovi

tisková zpráva

V Praze dne 24.10. 2014

My níže podepsaní představitelé občanských iniciativ důrazně protestujeme proti jmenování ex-prezidenta ČR Václava Klause do čela nově zřízené Národní rady pro vzdělávání. Tento sbor má být poradním orgánem ministra školství na základě připravované novely školského zákona.

Ministr školství Marcel Chládek tímto svým osobním rozhodnutím legitimizuje odkaz Václava Klause, který je zvláště po jeho loňské prezidentské amnestii velmi sporný. Za tímto krokem se mohou skrývat i politické a obchodní zájmy Václava Klause ml., což nově zřízenou Národní radu pro vzdělávání diskredituje na samotném počátku její existence.

Václav Klaus st. navíc v minulosti svými nekompetentními a skandálními vyjádřeními na adresu veřejných vysokých škol, v nichž v podstatě zpochybnil princip akademických svobod, vzbudil velké pobouření akademické obce. Z tohoto důvodu se dá očekávat, že jeho případné jmenování do čela Národní rady pro vzdělávání narazí na ostrý odpor v akademické a vědecké komunitě.

Vyzýváme tímto ministra školství Marcela Chládka, aby své rozhodnutí přehodnotil a Václava Klause st. nejmenoval nejen do čela Národní rady pro vzdělávání, ale ani za jejího člena.

Za iniciativy Vraťte nám stát!, Veřejnost proti korupci a Nadační fond proti korupci


Petr Havlík
Martin Hausenblas
Hana Marvanová
Olga Sommerová
Václav Němec
Jiřina Dienstbierová
Petr Soukenka
Jan Štern
Pavel Troubil
Jan Kopička
Libor Halman

24.10.2014
Nové vydání Psího vína, časopisu pro poezii

Srdečně Vás zveme na další večírek Psího vína ve čtvrtek 30. 10. od 19.20 v Café Jedna(Veletržní palác)

Vše začne procházkou Avantgardní Letnou s autory průvodce Avantgardní Praha Karlem a Kateřinou Pioreckými (info ZDE). Před večírkem proběhne open mic od 19.20. 

Ve 20.00 začíná oficiální program večírku, uvedeme dvousetčtyřicetistránkovou antologii displej.eu (ukázka ZDE), která bude samostatnou přílohou nového čísla a vznikla ve spolupráci s berlínsko-hamburským časopisem Randnummer. Vystoupí autoři z Německa, Čech a Slovenska ( Charlotte Warsen (DE), Peter Dietze (DE), Pavel Novotný (CZ), Michal Rehúš (SVK), Štefan Hovan (SVK), Dan Jedlička (CZ), Adéla Součková (CZ), Ondřej Buddeus (CZ). Hudba: Kosektiv (CZ), d.neal (DE). Moderance/performance: Dan Kranich a Kryštof Bartoš. Fotí: Ondřej Lipár.). 

V závěru bude DJ set a tančírna s lipskou DJkou d.neal

To vše bylo umožněno díky laskavé podpoře Česko-německého fondu budoucnosti, Goethe Institutu v Praze a Literárneho informačného centra Bratislava (Děkujeme!). Díky podpoře, které se nám dostalo, bude nové PV v kompletu s knížkou stát 100,-, na místě 70,-. Později bude možné si aktuální číslo vč. přílohy objednat přes Kosmas či zakoupit u dobrých knihkupců. 

Předplatitelé obdrží knížku a nové PV samozřejmě v rámci předplatného. 

Předplatné na 4 čísla vč. aktuálního si můžete objednat na predplatnepv@gmail.com.

Podrobné informace (tiskovou zprávu), obálku nového PV a antologie DISPLEJ.eu najdete v příloze. 

na shledanou se těší a za redakci Psího vína zdraví

Ondřej Buddeus 

- - - - - - - - - - - -

PSÍ VÍNO

Časopis pro současnou poezii od roku 1997

www.psivino.cz / fcb: https://www.facebook.com/casopis.psi.vino

24.10.2014

V oblasti doněckého letiště se soustřeďuje obrněná technika a místní obyvatelé byli separatisty vyzváni, aby odešli ze svých domovů.

V Kyjevském rajónu pokračuje přeskupování separatistů, informují místní obyvatelé na sociálních sítích. Přitom informují, že Proletarském a Petrovském rajónu města je slyšet palbu.

Separatisté žádají všechny obyvatele v oblasti od Putilovky do Větky, aby někam odjeli. Přitom organizovaná evakuace neprobíhá. Také spolupracovníky podniků v této oblasti žádají, aby odjeli domů.

Podle kyjevských zdrojů byla oblast letiště ráno dvakrát ostřelována raketomety Grad.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

24.10.2014

Astronom Jason Pun z katedry fyziky univerzity v Hongkongu studoval světelný smog téměř deset let. Říká, že lidé se ho často ptají, jestli je blázen. Od Hongkongu se očekává, že bude osvětlen. "Jak můžete vůbec hovořit o světle jako o nějakém znečištění?"

Hongkong je proslaven neónovými reklamami na prodejních stáncích, zastavárnách a restauracích; osvětlenými mrakodrapy; nóbl obchody, které zůstávají přes noc otevřeny a osvětleny. "Když v noci procházím kolem některých z těchto komerčních center, je takové světlo, že skoro toužíte po slunečních brýlích," říká astronom.

Ovšem v naší kolektivní představivosti je zakotveno, že by města měla být osvětlena. Nicméně studie začínají ukazovat, že příliš mnoho světla může škodit zdraví. A pokud je nás méně schopno zvednout zrak ke hvězdám, jsou města příliš osvětlena jen proto, aby byla osvětlena?

Hongkong není ve své oslavě světla osamocen. Paříž je dosud známa jako Město světa; pouze o něco méně slavný Blackpool závisí na svém celoročním osvětlení kvůli turistice a více než milion svítidel vysílá světlo na vzdálenost 10 km.

Tato oslava umělého osvětlení je patrně nepřekvapivá, vzhledem k tomu, jak nedávno se elektrické pouliční osvětlení stalo normou. Je snadné zapomenout, že být zaplaven světlem je relativně moderní fenomén. Ačkoliv elektrické pouliční osvětlení se poprvé začalo objevovat v evropských hlavních městech v polovině 19. století, širokého rozšíření se dočkalo až ve století dvacátém.

Hongkong je dnes považován za město s nejvyšší úrovní světelného smogu na světě - což je názor podpořený nedávnou studií vypracovanou Punem a jeho oddělením, Hong Kong Night Sky Brightness Monitoring Network, která měřila takzvanou "jasnost noční oblohy". Výsledky měření na osmnácti místech byly porovnávány se světelným standardem stanoveným Mezinárodní astronomickou unií, který určuje, jak by mělo být nebe jasné bez umělého osvětlení. V nejosvětlenějších oblastech města bylo tisíckrát více světla. Podobné studie v Berlíně nebo Vídni by zjistily 100-200 násobek základní hodnoty.

Je ovšem možné, že studie v Las Vegas, Tokiu, Soulu a New Yorku by ukázaly, že Hongkong ve skutečnosti není první.

Nadměrné osvětlení ovšem nepřekáží jen astronomům, kteří mají problémy s akomodací oka a vůbec s pozorováním noční oblohy, ale může to vést i ke zdravotním problémům. "Je tu kaskáda změn v naší fyziologii, které jsou spojeny s nočním vystavením světlu," vysvětluje Steven Lockley, neurovědec a hostující profesor medicíny na Harvard Medical School. Zkoumal dopad umělého osvětlení na lidskou fyziologii, včetně stavu pozornosti, spánku a úrovně melatoninu.

Protože lidé se vyvíjeli ve čtyřiadvacetihodinovém cyklu světla a tmy, jakékoliv světlo po soumraku je "nepřirozené", říká Lockley. Když jsme vystaveni světlu po soumraku, "spustí se naše denní fyziologie a naše mozky se stanou pozornějšími, naše tepová frekvence se zvýší stejně jako tělesná teplota, a produkce hormonu melatoninu je potlačena".

V důsledku toho jsme soustavně posunuti a opožděni. Každý den, kdy nejdeme spát "se slepicemi", prožíváme to, čemu Lockley říká "mini jetlag".

Podrobnosti v angličtině: ZDE

24.10.2014

Všichni jsme si zvykli na to, že na ulicích potkáváme jedince trpící samomluvou. Jdou po chodníku, překračují vozovku, míří na tramvaj, zkrátka jsou v nějakém pohybu, odněkud někam, a přitom mluví, někdy i gestikulují a rozhazují rukama. Zkoumáte prostor kolem nich, s kýmpak to asi mluví, zda někde krok za nimi se neplíží jakýs Hopkirk v bílém, tragicky zesnulý kamarád, jehož duch ne a ne opustit svět.

A pak najednou vidíte, že ti samomluvou stižení mají v uších sluchátka a dráty od nich se jim vinou kamsi pod sako. Nejsou to tedy samomluvci, ale lidé ponoření do diskuze přímo peripatetické, praví to žáci Aristotelovi.

Jednou jsem v Antverpách na chodníku potkal Inda. Původně měl obě ruce v kapsách, nemluvil, ale přímo řval. Křičel, naříkal, lkal, plakal, ruce pak náhle vytahoval z kapes a vzpínal k nebesům. Chvíli jsem na něj hleděl, asi jako Pan Brouček na husitu s loučí v ruce a dlouhou dýkou u pasu, jenž odlepil se jako stín od zdiva staropražské ulice. Nerozuměl jsem Indově řeči. Z míry zoufalství, jež vyzařoval jeho monolog, jsem ale usoudil, že hovořil patrně se svou ženou, partnerkou, milou, bývalou milou, obchodním partnerem, bývalým obchodním partnerem, skrývajícím se obchodním partnerem, nebo indickým finančním úřadem. A docela jsem si představil, o čem asi tak mohla býti řeč.

Nebo jiný obrázek. V autobuse městské hromadné dopravy sedí i stojí lidé. Nemluví spolu, ale přesto je ve voze spousta povídání. Jako vosy bzučí to hovor kolem lidských hlav a malých hračiček přitisknutých k uším. Gulliver přišedší ze zemí obrů a trpaslíků by usoudil, že se ocitl v zemi bláznů. Ne tichých, ale naopak hodně výřečných.

Téma mobilních telefonů a urputné komunikace jsem si v plné míře uvědomil, když jsem před několika dny, bylo to večer v bruselském metru, usedl na volné místo čtyřsedadla. Po levé ruce mladý muž držel mobil a hrál na něm hru. Naproti něj dlela jeho partnerka, i ona držela před sebou mobil a hbitými prsty klouzala po jeho povrchu něco hledajíc. Vedle ní seděla paní středního věku, leč chabého zraku, takže s dotykovým mobilem nakládala spíše nosem než prsty. Ovšem i ona důkladně zabrána do komunikace s touto věcičkou.

Podíval jsem se napravo od sebe, přes uličku. I tam bylo čtyřsedadlo plně obsazeno čtyřmi lidmi s mobily v rukou. Osmělil jsem se podívat dopředu. Tam na plošině u dveří stála dvě děvčata a pes. Pes neměl v tlapce mobil, což mě potěšilo. Dodal jsem si odvahy a ohlédl se dozadu. Vzadu za mnou spal jeden muž, vedle něj seděla babička pozorně sledujíc tmu za oknem. Další dva pasažéři nezklamali a telefonovali. Patřili k sobě, ale každý mluvil s někým jiným. Takže k sobě vlastně nepatřili.

Když se mobilní telefony začaly počátkem devadesátých let minulého století šířit Evropou, bývaly zpočátku využívány toliko coby telefonní přístroje, takové jakési zakrnělé vojenské vysílačky bez nutnosti naučit se morseovku. Velikostí připomínaly menší žehličky, člověk si jen jejich přilepením na ucho nezpůsobil popáleniny třetího stupně, což bylo velice sympatické. Záhy se na nich psaly textové zprávy, pak se objevily různé drobné hry na ukrácení dlouhé chvíle, načež jejich konstruktéři a inovátoři (dnes se po zkonstruování něčeho přistupuje ihned k inovaci, která představuje rychlé zahození původního výrobku a nutnost koupit nový, dražší) přišli na to, že z mobilního telefonu možno učinit věčného kamaráda, takové alter ego majitele. A jelikož lidé potřebují to, co potřebují i ostatní, tedy to, co ve skutečnosti vůbec nepotřebují, roztrhl se pytel s dobrými nápady.

A tak současný majitel špičkového mobilního přístroje využívá stažené elektronické navigace, aby se v cizím městě dopravil z nádraží do hotelu, z hotelu do restaurace, z restaurace do parku, z parku na toaletu, z toalety do postele, z postele do snu a ze snu do reality. Tedy, pardon, zpět k telefonu. Jeho vděčný majitel a okouzlený ctitel se též dozví, jaké je právě počasí v Singapuru a Tokiu, což mu ovšem tu a tam zabrání včas utéct před prudkým deštěm, který se ráčil spustit v témže okamžiku právě nad jeho hlavou.

Lidé si při chůzi čtou zprávy, které jim přicházejí na jejich e-mailové adresy, a z nichž je devadesát procent nevyžádaných a vcelku otravných, pět procent nezajímavých a zbytek vyloženě cílí ke zhoršení nálady. Taktéž si tito sebemrskači a masochisté dopřávají potěšení při procházce městem nahlédnout do svého bankovního účtu a zkazit si tak krásné odpoledne. A když už krásné odpoledne přece jenom, na vzdory četbě účtu, vypukne a přejde v neméně krásný večer, pak se muž a žena posadí do kavárny, objednají si sklenku portského, podívají se sobě hluboce do očí, vzdychnou a uchopí do rukou své mobily i začnou komunikovat. Tedy vyřizovat své neodkladné záležitosti.

Vzpomínám na staré dobré mayovky, ve kterých indiánští náčelníci usedali k ohňům, aby v jejich svitu spolu rokovali. Mluvili málo, každý jen pár vět. Ale to, co řekli, mělo váhu. Dnes se mluví - nebo spíše komunikuje všemi technickými prostředky - hodně, ale slova jsou lehčí nežli vánek. Každý člověk vede vlastně tři paralelní životy. Jeden u svého osobního počítače, druhý se sluchátky na uších nebo s maličkou elektronickou krabičkou u ucha (to, pokud se mu nechce tahat notebook všude s sebou) a ten třetí, když zbyde čas, a když je opravdu nejhůř a nejde to jinak, pak život sám o sobě. A vzhledem k tomu, že čas máme všichni vyměřený a označený dvěma body úsečky, z nichž na jednom se usmívá kolébka a na druhém šklebí jiná dřevěná konstrukce, obávám se, že první dva paralelní světy časem stlačí ten třetí do podoby téměř nukleární.

Rozbujelá elektronická komunikace, potřeba mít pořád na uších nebo před očima něco, co nás propojuje s okolím, co nám ukazuje a říká, jak to dělají druzí, co si o tom myslí ostatní, jak se to komu povedlo či nepovedlo a jak je to třeba tedy dělat, aby se to (ne)povedlo zas, že tohle univerzální napojení všech na vše, má za následek přímo děsivou fóbii z ticha a z vlastního prostoru. Ani minuta bez rámusu, bez bzučení světa. Ani minuta ticha pro vlastní myšlenky. Ani minuta ticha pro vlastní duši. Nebo už, ani minuta ticha za vlastní duši?

21.10.2014

30. – 31. října 2014

Francouzský institut v Praze, kino 35

Štepánská 35, Praha 1

Vstupné dobrovolné

Konference bude simultánně tlumočena do češtiny, angličtiny a francouzštiny.

Dílo Alaina Badioua představuje význačnou polemiku se stavem současné filosofie. Badiou připouští, že na světě neexistují jen těla a jazyky, ale i pravdy. Dle Badioua jsou tyto pravdy věčné a universální, objevují se však lokálně ve chvíli, kdy událost převrátí určitou situaci vzhůru nohama. Badioův důkaz existence pravd je významným obratem současné filosofie, který pomáhá myšlení, aby se vymanilo ze slepé uličky postmodernismu, konečnosti a „demokratického materialismu“. Hloubka a záběr Badiouva myšlení (které sahá od matematické ontologie, teorie množin až po Lacanovu psychoanalýzu a současnou logiku) tvoří nejvýznamnější filosofický projekt naší doby.

Konference „Filosofie pravd“ se zabývá myšlením Alaina Badioua a jeho možným přínosem pro střední Evropu. Zahrnuje vztahy mezi jeho filosofií a jinými obory jako jsou estetika, politika či architektura.

Alain Badiou přednese Praze dvě přednášky – první přednáška Střední Evropa v současné kapitalistické globalizaci se uskuteční 29. října. 2014 v 19:30 hod ve Městské knihovně v Praze, druhá přednáška Co je to pravda? bude součástí dvoudenní konference ve Francouzském institutu 30. a 31. října 2014.

www.badiou.cz

www.facebook.com/ThePhilosophyOfTruths

Událost se koná pod záštitou rektora Karlovy university v Praze, Prof. MUDr. Tomáše Zimy, DrSc., MBA

Organizátoři:

Karlova universita v Praze, Pedagogická fakulta

Filosofický ústav Akademie věd České republiky

Francouzský institut v Praze

A2 kulturní čtrnáctideník

Hosté konference:

Alain Badiou je francouzský filosof, dramatik a romanopisec (narozen v roce 1937 v Maroku). Je emeritním profesorem na École normale supérieure v Paříži známým mimo jiné i díky své politické angažovanosti. Je autorem Bytí a události a Logik světů. Ve svém myšlení dokazuje, že pravdy existují, a nastiňuje čtyři pravdivostní procedury: lásku, politiku, umění a vědu. Badiou se inspiruje současnou matematikou, zejména teorií množin, a popisuje vesmír složený z mnohostí, v němž jednička neexistuje. Matematika je pro něj diskursem popisujícím tyto mnohosti neboli bytí. Jeho myšlení je zakořeněno v materialistické dialektice a jeho hlavní kategorie jsou: subjekt, událost, pravdy, množina.

Rado Riha je slovinský filosof zabývající se Lacanovou psychoanalýzou, Immanuelem Kantem. Je vedoucím filosofického ústavu slovinské akademie věd a spoluzakladatelem časopisu Filosofski vestnik. Vydal knihy ve slovinštině a němčině jako např. Teorie fetišismu či Filosofie vědy, poznámky k třídnímu charakteru marxistické teorie. Bývá označován jako představitel Lublaňské psychoanalytické školy.

Jelica Šumič Riha – je slovinská filosofka, překladatelka zabývající se politickou teorií, psychoanalýzou a etikou. Je rovněž představitelkou Lublaňské psychoanalytické školy. Vydala knihy jako např. Jedinečnost v psychoanalýze, jedinečnost psychoanalýzy či Proměny etiky.

Giuseppe Bianco je momentálně výzkumníkem na Institut des études avancées v Paříži a členem Mezinárodního centra francouzské filosofie na École Normale Supérieure v Paříži, jehož spoluzakladatelem je Alain Badiou. Ve svém posledním výzkumném projektu se zabývá myšlením Georgese Canguilhema.

Bruno Besana vydal spolu s Oliverem Felthamem knihu Spisy o myšlení Alaina Badioua. Ve svém výzkumu se zabývá současnou francouzskou filosofií a politickou teorií.

Oliver Feltham je rektorem Americké univerzity v Paříži. Působí jako filosof a překladatel. Jeho nejznámějším překladem je anglické verze Badiouva opusu Bytí a událost. Ve svém filosofickém výzkumu se zabývá především marxismem, kritickou teorií a psychoanalýzou. Mezi jeho publikace patří například: Anatomie neúspěchu: filosofie a politická akce či Alain Badiou: živá teorie.

Petra Čeferin je slovinská architektka, profesorka na fakultě architektury na Lublaňské univerzitě. Zabývá se finskou moderní architekturou. Spolu s Rado Rihou zkoumala možné uplatnění Badiouva myšlení v architektuře.

Jan Völker vyučuje na Svobodné univerzitě v Berlíně. Zabývá se estetikou, německým idealismem, současnou francouzskou filosofií a politickou teorií. Mezi jeho publikace patří například Úvod do současné filosofie politična: Badiou, Laclau, Lefort, Nancy.

Frank Ruda vyučuje na Svobodné univerzitě v Berlíně. Zabývá se politickou teorií, marxismem a současnou francouzskou filosofií. Mezi jeho publikace patří např. Hegelova sebranka, zkoumání Hegelovy filosofie práva či Badiou: Idealismus bez idealismu. Obě dvě knihy vyšly s předmluvou Slavoje Žižka.

Petr Vopěnka je významný český matematik a filosof. Zabývá se teorií množin, barokní matematikou a myšlením Bernarda Bolzana. Vypracoval rovněž alternativní teorii množin.

Rob Jackson dokončil doktorát na Kings College v Londýně. Zabývá se problémem subjektivity v marxismu a filosofií Georga Lukácse a Antonia Gramsciho.

Tomáš Pivoda dokončil doktorát na Filosofické fakultě UK. Jeho doktorská práce se zabývala ontologií Alaina Badioua. Působí jako tlumočník a překladatel.

Michael Hauser je český filosof a překladatel, zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Zabývá se kritickou teorií a neo-marxismem. Vydal knihy jako např. Adorno: moderna a negativita či Prolegomena k filosofii současnosti.

Jana Beránková je spisovatelka a doktorandka architektury na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Studovala na École Normale Supérieure v Paříži a na École des Hautes Études en Sciences Sociales. Zabývá se myšlením Alaina Badioua, francouzskou filosofií a teorií architektury.

24.10.2014

Americký černý filosof a aktivista Cornell West ve své nové knize připomíná, že doba prvního černého prezidenta je také érou rasových bouří ve Fergusonu, dronových válek, nového Jima Crowa a Wall Streetu.

Nejnovější kniha Cornella Westa Černý prorocký oheň: V dialogu a editováno Christou Buschedorfovou (Black Prophetic Fire: In Dialogue With and Edited by Christa Buschendorf) ZDE předkládá sérii rozhovorů o příkladech černé profetické tradice zaměřené proti rasové a ekonomické nespravedlnosti. West čtenářům připomíná, proč zůstává jedním z nejznámějších, nejkontroverznějších a nejvýznamnějších amerických veřejných intelektuálů. V minulé dekádě West zaujímal v americkém intelektuálním životě unikátní roli. Bývalý profesor Harvardské univerzity - nyní přednáší v Union Theological Seminary v New Yorku - a autor bestsellerů se stal jedním z nejhlasitějších kritiků prezidenta Baracka Obamy.

Nová kniha tuto fundamentální kritiku zřetelně artikuluje. "Když černá střední třída ztrácí takřka 60% svého bohatství, černá dělnická třída je devastována stagnujícími mzdami a rostoucími cenami a černí chudí v rámci nového Jima Crowa (symbolu rasové segregace) pustošeni masivní nezaměstnaností, zchátralými školami, nepřijatelným bydlením a hypervězněním, doba Obamova nahlížena optikou černé profetické tradice vypadá bezútěšně," tvrdí West. "Tento profetický pohled není osobním útokem na černého prezidenta; spíše jde o celkové obvinění systému vedeného spoluvinným černým prezidentem."

To jsou ohnivá slova a West je používá s vášní a horlivostí připomínající aktivisty s duchem Idy B. Wellsové, Elly Bakerové, Fredericka Douglase nebo Malcolma X, tedy postav, které ve své knize představuje. Některé Westovy minulé kritiky byly za hranou, ale zde zůstává uměřený.

Vyhýbá se osobním útokům a zaměřuje se na depresívní stav rasové a ekonomické nespravedlnosti v Americe, v zemi, kterou charakterizuje jako ovládanou bohatými elitami, jež aktivně potlačují demokratické snahy a cenzurují radikální hlasy a vize.

West definuje černou profetickou tradici jako integrálně zahrnující "morální integritu, politickou konzistenci a systematickou analýzu". West srovnává odvážnou pravdomluvnost a aktivismus minulosti se zakřiknutými a tichými hlasy současných černých lídrů, a nabízí skutečný útok na americkou kulturu chamtivosti, individualismu a popírání, která, jak tvrdí, se zmocnila značné části černé komunity.

Prorocký oheň je důležitý a včasný výkřik srdce, který připomíná Jamese Baldwina. Kapitalistické excesy, bezpáteřný ústup neoliberalismu od spravedlnosti a kolaborace černé elity s bohatými jsou podle Westovy analýzy všechny součástí širšího národního úpadku, který prakticky ochromil kdysi pyšnou tradici černého profetického aktivismu.

Klíčové postavy hnutí černých za osvobození, jak nám West připomíná, vyslovují pravdy, kteří si mocní nepřejí slyšet. Stejně důležité je i to, že sdílejí radikální vize sociální spravedlnosti, které děsí i ty komunity, za něž bojují. Nové Westovo dílo se snaží tento typ aktivismu vzkřísit, předkládá příklady síly a vlivu tradice, jejíž odkaz oslovuje i naši dobu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

24.10.2014

Po ruskojazyčném hovoru mezi Stockholmským souostrovím a ruským Kaliningradem odposlechnutým švédskou agenturou FRA armáda objevila to, co považuje za ruskou ponorku těsně u Stockholmu. Ačkoliv Rusko popřelo přítomnost jakékoliv ponorky v souostroví, tentokrát švédská armáda reagovala rychle a vyslala velkou skupinu plavidel a několik vrtulníků.

Švédsko se ze zkušenosti poučilo: Vloni na Velký pátek provedlo šest ruských vojenských letadel, včetně čtyř těžkých bombardérů, simulovaný raketový útok na Stockholm a jižní Švédsko. Incident známý jako Ruské Velikonoce švédskou armádu tak překvapil, že její Gripeny ani neodstartovaly. "To co se děje ve Stockholmském souostroví je vážná věc," říká Karin Enströmová, donedávna ministryně obrany.

"Rusko modernizuje a testuje své vojenské vybavení, ale probíhá také více vojenských cvičení. Je to známka toho, že Rusko navyšuje své vojenské kapacity, jak pokud jde o vybavení, tak bojové kapacity. Tento vývoj v kombinaci s válkou na Ukrajině je velmi vážný a alarmující. Ukrajina ovlivňuje naši část světa velice negativně."

Zatímco svět sleduje Ukrajinu, Rusko se angažuje v mnohem důležitější a širší mocenské hře v Baltském regionu. Údaje jsou znepokojivé. V roce 2010 bylo v blízkosti lotyšských vod zachyceno jedno ruské vojenské plavidlo. Letos už toto číslo překročilo čtyřicítku, konstatuje lotyšské ministerstvo obrany. Ve stejném období počet incidentů s ruskými vojenskými letouny přibližujícími se k lotyšskému vzdušnému prostoru, proti nimž odstarovaly stíhači, vzrostl z přibližně pěti na více než sto osmdesát. Sousední Litva už letos zaznamenala 132 vzletů, namísto čtyř v roce 2010. Estonsko zažívá nejen nevítané provokace na moři a ve vzduchu, ale také únos zpravodajského důstojníka do Ruska.

Pak je tu menší počet narušení výsostných vod a vzdušného prostoru v sousedních zemích. V roce 2010 nedošlo k ruskému narušení finského vzdušného prostoru. Letos údaje ministerstva obrany hovoří o pěti. "Jaké jsou záměry?", ptá se generálmajor Jonas Vitautas Zukas, litevský ministr obrany. "Můžeme jen spekulovat. Z mého pohledu to může být demonstrace vojenské síly v rámci informační operace, nebo test připravenosti letectva NATO.

Ve stejné době vede Moskva informační válku proti malým sousedům na západě. Podle lotyšského ministerstva zahraničí média napojená na Rusko tvrdí, že integrace Lotyšska do západních struktur byl geopolitický omyl; že země byla vždycky součástí Ruska; že země diskriminuje etnické menšiny, včetně 26% podíl Rusů (v tomto bodě má ovšem ruská propaganda pravdu - pozn. KD); a že Lotyšsko podporuje nacismus.

Ovšem konsensus mezi malými sousedy Ruska v bohatém a klíčově významném obchodním regionu kolem Baltského moře tvrdí, že mocná bývalá supervelmoc na východě se je buď snaží šikanovat, nebo testuje jejich obranu, nebo obojí.

"Je to zčásti velmocenská arogance," říká plukovník Jan Mörtberg ze Švédské královské akademie obrany. "Nebo může jít o kontingenční plánování pro případ konfliktu v Baltském moři, nebo se snaží docílit toho, abychom utráceli více peněz za přípravu. Vojenská připravenost je drahá, ale musíte odpovídat na provokace. To znamená, že budeme mít méně peněz na jiné vojenské záležitosti."

I během studené války ovšem Sovětský svaz věnoval Švédsku a Finsku spoustu zlověstné pozornosti. "Ale tehdy nemusel obnovovat svůj status supervelmoci. Tento status byl jasný. V tom je teď rozdíl."

Rusko nyní zřejmě vysílající ponorku ke Stockholmu je zemí, která rapidně navyšuje svůj obranný rozpočet a modernizuje vojenské vybavení. "Rusko se snaží na globální scéně zaujmout pozici dominantního mocenského centra," poznamenává vysoce postavený lotyšský představitel. "Jeho ambice se neomezují na Ukrajinu."

Ačkoliv členství v Litevské střelecké unii, miliční sebeobranné organizaci, v posledních měsících rostlo raketovým tempem a europoslanec Gabrielius Landsbergis hlásí, že jeho krajané by ochotně přešli k akci, pokud by se v ulicích objevili zelení mužíci, nikdo nevěří, že by Rusko plánovalo vojenské akce ukrajinského stylu v Pobaltí, Švédsku nebo Finsku. Pravděpodobnějším cílem, zejména když jsou USA zaměstnány jinde, je ovlivnit rozhodování místních politiků strachem z Vladimira Putina.

"Dnešní ruské provokace jsou v myslích těch, kdo v regionu rozhodují, když přijímají rozhodnutí," poznamenává Pauli Järvenpää, finský bezpečnostní expert a bývalý velvyslanec, který nyní žije v Tallinu.

"Ve Finsku nyní 60% lidí považuje Rusko za hrozbu, ve srovnání s 30% na počátku roku." Putinův cíl, tvrdí Mörtberg, může být zajistit, aby ani Švédsko, ani Finsko nevstoupily do NATO. Ovšem zasloužilí švédští diplomati nedávno tvrdili, že švédské členství v NATO by Rusko zbytečně provokovalo. "Pokud se věci zhorší, požádáme o větší zapojení NATO," říká Landsbergis. NATO ovšem už střeží vzdušný prostor v Pobaltí.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

24.10.2014
BRITÁNIE:

Zisky britského supermarketu Tesco za první pololetí r. 2014 jsou na absolutním minimu v důsledku toxické směsi nedávného účetního skandálu této firmy a drastického poklesu obratu v jeho obchodech.

Zisky supermarketu Tesco v Británii poklesly o 92 procent na pouhých 112 milionů liber. Tesco je v současnosti předmětem vyšetřování od účetní firmy Deloitte, která vyšetřuje účetní podvody, v jejichž důsledku byl účetní odhad zisků firmy přestřelen o 250 milionů liber.

Firma Tesco nyní přiznala, že už nedokáže předpovědět, jaké zisky zaznamená v letošním roce. Její akcie ve čtvrtek poklesly o dalších 6 procent, čímž přišly o celou miliardu liber.

Ratingová agentura Fitch and Moody snížila úvěrový rating firmy Tesco do předposlední kategorie před kategorií "bezcenné", což povede k tomu, že bude pro Tesco nákladnější získávat úvěr.

Předseda správní rady firmy Tesco Richard Broadbent oznámil svou rezignaci.

Tesco přichází o zákazníky v důsledku ostré obchodní války a rychle rostoucích levných supermarketů Lidl a Aldi, kam si Britové navykli chodit nakupovat od vzniku finanční krize, která je připravila o peníze.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.10.2014

Lossiemouth v severní části okresu Moray na severovýchodě Skotska je jedním z osmi možných míst pro vybudování britského kosmodromu. Čelkem šest kandidátských lokalit se nachází na území Skotska.

Základna pro pilotované lety a dopravu satelitů by měla být v provozu již od roku 2018 a vláda má brzy rozhodnout o jejím umístění. Sedmitisícové pobřežní městečko Lossiemouth by takový projekt zcela proměnil. Přilákal by podnikatele a turisty.

Kořeny astronauta Neila Armstronga sahají do jihoskotského Langholmu a v roce 1972 během návštěvy slavný Američan prohlásil, že Langholm považuje za své rodné město.

"Vesmír je pro Británii velký byznys," říká ministr ekonomiky Vince Cable. Podle něj již ročně přináší až 11,3 miliardy liber a zajišťuje téměř 35 000 pracovních míst. Do roku 2030 by se zisky odvětví mohly zvednout až na 40 miliard liber a může být dosaženo až 10% podílu na trhu, tvrdí ministr. Ale země si musí pospíšit a připravit se na nové technologie.

Kosmická loď SpaceShipTwo společnosti Virgin Galactic má vynést turisty na šest minut do volného prostoru a dosáhnout stavu bez tíže v rámci balistického skoku, po němž se vrátí zase zpátky na zem. Jeden let v celkovém trvání dvě a půl hodiny by měl stát 145 000 liber. Zařízení bude ovšem prohlášeno za "experimentální letadlo" a pasažéři budou muset podepsat prohlášení o tom, že se seznámili s možnými riziky. A společnost počítá, že pokud se odvětví uchytí, suborbitální let by časem neměl stát více, než 2 000 liber. Tolik dnes stojí cesta na Mount Everest.

Nedostatek zákazníků však přesto zřejmě nehrozí. Společnost Virgin Galactic již předem obdržela platby přesahující 50 000 000 liber od 650 klientů, včetně herců Toma Hankse, Ashtona Kutchera a Angeliny Jolie, závodních pilotů Rubense Barrichella a Nikiho Laudy, vědce Stephena Hawkinga a teenagerského idolu Justina Biebera.

Očekává se, že kosmodrom vznikne v blízkosti moře, čímž se sníží rizika vyplývající z možných havárií. Proti Lossiemouthu však hovoří klima - často tu prší, vane silný vítr, a to by mohlo omezit počet potenciálních letů.

Dříve město žilo z rybolovu, dnes 21% pracovních míst zajišťuje přímo nebo nepřímo britská letecká základna.

Podrobnosti v němčině: ZDE

24.10.2014

V posledních padesáti letech, po objevu tisíc let staré vikingské dopravní stanice v Newfoundlandu - archeologové a amatérští historici zaplavili východní pobřeží Severní Ameriky v rámci pátrání po dalších stopách vikingských návštěvníků.

Bylo to dlouhé a neplodné úsilí plné bizarních tvrzení a selhání. Ale na kanadské konferenci počátkem října archeoložka Patricia Sutherland oznámila nové důkazy silně nasvědčující objevu druhé vikingské stanice v Americe.

Při kopání ve zbytcích prastaré budovy na Baffinově ostrově daleko za polárním kruhem tým pod vedením Sutherlandové, která působí na univerzitách v Newfoundlandu a skotském Aberdeenu, nalezl velice zvláštní brousky. Otěrové vruby nesou stopy měděných slitin jako bronz, o němž je známo, že byl vyráběn vikingskými kováři, ale domorodí obyvatelé Arktidy jej neznají.

Spolu s dřívějšími objevy Sutherlandové nové nálezy posilují hypotézu o vikingském táboře na Baffinově ostrově.

Archeologové dlouho vědí, že vikingští námořníci kolem roku 1000 navštěvovali oblast Newfoundlandu. Populární islandská sága popisuje příběh Leifa Erikssona z Grónska, který se plavil na západ, zastavil se na Baffinově ostrově, kde prošel pobřeží. Tuto oblast Vikingové nazývali Helluland, což je starý nordický výraz s významem "země kamenných desek". Poté se vydal na jih k místu nazývanému Vinland.

V 60. letech dva norští výzkumníci, Helge Ingstad a Anne Stine Ingstadová, objevili a vykopali vikingskou základnu na L'Anse aux Meadows na severním pobřeží Newfoundlandu. Byl to první nález vikingské předsunuté základny v Americe. Tábor z období mezi lety 989-1020 zahrnoval tři síně a několik chýší určených ke tkaní, kování a opravám lodí.

Sutherlandová prosazuje hypotézu, podle které jí objevená základna měla charakter obchodní stanice, na níž Vikingové směňovali s místními lovci mroží kly a kožešiny polárních lišek za kovové polotovary.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

24.10.2014

V Praze, 22. října 2014

Vážený pane premiére,

od 23. do 24. října 2014 budete v Bruselu jménem České republiky vyjednávat s představiteli zemí Evropské unie o konečné podobě tzv. cílů energetiky a ochrany klimatu pro rok 2030.

Evropská komise navrhuje (a Evropský parlament ji v tom podpořil), aby cíle pro rok 2030 zahrnovaly snížení tuzemských emisí EU o 40%, závazné zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na 27% v celkovém energetickém mixu EU a zvýšení energetické účinnosti o 30%.

Tento návrh Komise však zdaleka není dostačující pro potřebné snížení emisí a transformaci energetického průmyslu. Závazný cíl EU snížit emise do roku 2030 o 40% se příliš neliší od scénáře „business as usual“, podle kterého by i bez aktivních opatření do roku 2030 došlo k poklesu emisí zemí EU o 32%. Zvýšení energetické účinnosti o 40% (místo navržených 30%) by přineslo pokles dovozu plynu o celých 40%.

Ambicióznější cíle přinášejí větší energetickou bezpečnost, zásadně snižují naši závislost na dovozu plynu ze zemí mimo EU i náklady zdravotnictví díky pozitivnímu dopadu na zdraví obyvatel. Kombinace tří závazných, ambiciózních kroků by snížila náklady evropské energetiky až o 21 miliard EUR [3], a to hlavně díky vytvoření bezpečného prostředí pro investice.

Mnohé evropské země jsou si pozitivních ekonomických dopadů vyšších klimaticko-energetických cílů velmi dobře vědomy – Německo, Dánsko, Španělsko, Portugalsko či Lucembursko považují návrh z dílny Evropské komise za minimální možný. Švédská vláda nedávno prohlásila, že bude prosazovat závazné cíle výši 50% na snížení emisí, 40% na zvýšení podílu obnovitelných zdrojů a 30% na zvýšení energetické účinnosti.

Ochrana klimatu není pouze věcí politiky. Tři čtvrtiny českých občanů a občanek se v průzkumu veřejného mínění v červnu 2014 také jasně vyjádřily pro to, aby se státy EU dohodly na podpoře obnovitelných zdrojů a zvyšování energetické účinnosti. Dvanáct nadnárodních společností, mezi nimi chemický koncern Unilever, výrobce nábytku IKEA, výrobce domácí techniky Philips, obchodní řetězec Spar či energetický gigant Eneco, podporuje podstatně vyšší závazky EU, než jsou ty navržené Komisí.

Česká národní pozice ke klimaticko-energetickým cílům 2030 zatím stojí v nápadném kontrastu k posunu diskuze o ochraně klimatu a energetické nezávislosti na evropské úrovni i v české společnosti. Česká vláda se připojila k Polsku, Slovensku a Maďarsku jak pozicí, tak rétorikou, a závazné cíle pro energetickou účinnost a obnovitelné zdroje odmítá.

Vážený pane premiére, vaše vláda počátkem roku 2014 nastupovala s programem proaktivního a čitelného přístupu ČR k evropské politice. Dosavadní pozice ČR tomu nenasvědčuje – právě naopak. Česká republika má však ve Vašem zastoupení pořád šanci vyprofilovat se v rámci summitu jako progresivní středoevropská země.

Podle ekologických organizací je do roku 2030 realistické snížení tuzemských emisí až o 55%, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů až na 45% a zvýšení energetické účinnosti až o 40%. Vyzýváme Vás proto, abyste na summitu EU 23. – 25. října 2014 zaujal ambiciózní a jasnou pozici ve vyjednávání o klimaticko-energetických cílech EU.

David Murphy, ředitel Greenpeace Česká Republika
Ondřej Pašek, národní koordinátor CEE Bankwatch Network
Edvard Sequens, předseda Calla – Sdružení pro záchranu prostředí
Barbora Urbanová, koordinátorka Klimatické koalice
Jiří Koželouh, programový ředitel Hnutí DUHA

24.10.2014

Hlavy vlád a států EU – včetně Bohuslava Sobotky – se dnes v Bruselu domluvily na cílech pro evropskou energetiku a ochranu klimatu do roku 2030. Ačkoli se některé členské země snažily dohodu až do poslední chvíle blokovat, EU se podařilo stanovit si tři cíle: snížení emisí skleníkových plynů o minimálně 40 %, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na minimálně 27 % a zvýšení energetické účinnosti o minimálně 27 %. Cíl pro zvýšení energetické účinnosti byl stanoven pouze jako indikativní, a prosadit jeho naplňování tak bude velmi obtížné.

Cíle pro přechod na čistou energii a energetické úspory jsou navíc natolik slabé, že ve skutečnosti klopýtají za  přirozeným tempem zvyšování energetické účinnosti i již probíhajícím rozvojem obnovitelných zdrojů. Snížení emisí o 40 % do roku 2030 zdaleka není dostačující pro to, abychom zmírnili dopady katastrofální změny klimatu.

Pro Českou republiku tento výsledek znamená především zpomalení zateplování domů a veřejných budov, které má značný dopad na spotřebu energií, a přitom se těší velkému zájmu lidí. Premiér Sobotka zároveň promarnil šanci zásadně snížit naši závislost na dovozu ropy a plynu ze zemí mimo EU, za nějž ročně utratíme přes 200 miliard korun, a přispět tak k energetické bezpečnosti Česka právě v nynější obtížné geopolitické situaci. Cíl pro energetickou účinnost ve výši 40 % měl šanci snížit dovoz plynu do EU až o 40 % ve srovnání se současností. Nyní přijatý cíl však při stejných nákladech sníží evropskou závislost na dovozu plynu o méně než 9 %.

Jan Rovenský, vedoucí energetické kampaně Greenpeace ČR, uvedl: „Mohli jsme výrazně snížit naší závislost na dovozu fosilních paliv, omezit ničení zdraví Evropanů těžbou a spalováním uhlí, a ještě přitom ušetřit – ale evropští lídři řekli ne. Je přitom patrné, že většina západoevropských zemí by se na ambiciózních energetických cílech byla schopna dohodnout. Potopily je ale země jako Polsko, Slovensko a Česká republika, které už předem hrozily, že celé jednání zablokují. Čeští euroskeptici by měli premiéru Sobotkovi poděkovat: potvrdil roli ČR jako sabotéra, který společnou evropskou politiku spíše rozbíjí, než buduje.“

Jiří Koželouh, programový ředitel Hnutí DUHA, řekl: „Zima na krku a vysoká závislost na ruském plynu trvá. Bude trvat na věčné časy? Premiér Sobotka a česká vláda o to zatím stále bohužel usilují. Jak jinak si vysvětlit odpor k energetickým cílům, které by snížily import paliv a posílily českou ekonomiku. Přípravu summitu EU provázely excesy jako například umělé nadhodnocování investiční rizikovosti u zateplování domů a zatajování přínosů závazných a ambiciózních cílů pro evropskou (i českou) ekonomiku a konkurenceschopnost.

Barbora Urbanová, koordinátorka Klimatické koalice, uvedla: „Zatímco globální teplota láme rekordy už pomalu každý měsíc, evropští lídři schválili snížení emisí, které není v souladu ani s doporučením vědců, ani s předchozími dohodami na evropské úrovni. Nízký cíl navíc komplikuje vyjednání smysluplné globální dohody, která má být přijata příští rok na klimatické konferenci OSN v Paříži.”

Edvard Sequens z Cally řekl: „ Evropa postupně ztrácí svoji roli světového lídra a cíle, které si stanovila v energeticko-klimatickém balíčku, jsou toho důkazem. Epitaf na jejím náhrobku, který si tak připravuje, jednou bude znít: „Malí politici, malé cíle, velké prohry.”

24.10.2014
Tisková zpráva Rekonstrukce státu

Senát právě schválil novelu jednacího řádu Poslanecké sněmovny, která pomůže ke zprůhlednění schvalování zákonů. Novela jednak pomůže odhalit pokoutné legislativní přílepky a posoudit jejich dopady, a to prodloužením lhůty pro seznámení se s návrhy, jednak ruší anonymní hlasování na výborech. Jde o pozměněnou verzi návrhu, který byl z iniciativy Rekonstrukce státu předložen skupinou poslanců ANO, TOP 09 a KDU-ČSL hned na prvním zasedání Sněmovny. Novela splňuje parametry definované v Prohlášení o podpoře Rekonstrukce státu, ke kterému se připojilo 158 poslanců. Předchozí pokusy o zprůhlednění legislativního procesu přitom od roku 2009 selhaly ve Sněmovně celkem čtyřikrát.

„Jsme rádi, že poslanci schválili toto nutné minimum pro zlepšení současné rychlovýroby zákonů,“ říká Jiří Boudal, koordinátor platformy Rekonstrukce státu. „Dříve si nenechali poslanci omezit svoji libovůli ani o milimetr, první návrhy proti „přílepkům” měli přitom na stole již před osmi lety,” dodává.

Rekonstrukce státu a její členové dlouhodobě upozorňovali na nebezpečné „přílepky” k zákonům, které rozhodují o miliardách veřejných prostředků nebo zcela mění zákon bez řádné analýzy a průvodní zprávy. „Největší“ známý přílepek byl v roce 2010 ukryt do novely zákona o spotřební dani – ČEZ díky němu získal desítky miliard korun v bezplatných emisních povolenkách. Byl nenápadně navržen pět dní před hlasováním. Dalším příkladem je problematická sKarta, která byla ukryta ve stostránkovém „přílepku” schváleném za pět dní. Současná sněmovna má na svém kontě zase snížení daně u benzinu a nafty, které poslanci „omylem“ odhlasovali spolu se snížením daně u zelené nafty letos v červnu. Na konci září pak poslanci „propašovali“ do návrhu novely zákona o elektronických komunikacích přílepek, který zhoršuje postavení zákazníků ve vztahu k mobilním operátorům.  Zákazníkům se výrazně ztíží možnosti odstoupení od smlouvy v případě, že operátor změní smluvní podmínky, například ceník.

Největší přínosy novely jsou následující:

  • Informace, kdo navrhl pozměňovací návrhy i jak o nich jednotliví poslanci hlasovali, budou snadno dohledatelné. Poslanci už se nebudou moci schovávat za kolektivní rozhodnutí výboru.
  • Poslanci, média i veřejnost budou mít více času zjistit, co je obsahem pozměňovacích návrhů. Prosazování překvapivých „přílepků” tak bude výrazně složitější.
  • Ke všem pozměňovacím návrhům bude muset vydat odborné stanovisko garanční výbor k příslušnému zákonu.

Ze zákona, který na výzvu Rekonstrukce státu znovu předložilo po volbách 46 poslanců ANO, TOP 09 a KDU-ČSL, vypadly některé další návrhy, například požadavek na úplnou legislativní stopu zákona, důvodovou zprávu k pozměňovacím návrhům nebo posílení principu veřejnosti jednání výborů. „Byly to rozumné návrhy a je škoda, že spadly pod stůl,“ dodává k tomu Boudal.

Jednací řád se v minulosti pokusily zlepšit různé návrhy:

  • Návrh senátorky Soni Paukrtové na změnu jednacího řádu Poslanecké sněmovny – senátní tisk č. 197 (schválen Sněmovnou, zamítnut Senátem), předložen už v roce 2006.
  • Návrh skupiny poslanců (Peake, Andrýsová, Gazdík, Langšádlová) na změnu zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny - sněmovní tisk č. 1029.
  • V minulém období vznikl podvýbor pro změnu jednacího řádu Poslanecké sněmovny vedený předsedkyní Sněmovny Miroslavou Němcovou. Nedospěl však k žádným výsledkům.

Více informací  k zákonu i příklady přílepků najdete ZDE

Popis procesu schvalování a kroky Rekonstrukce státu ZDE

24.10.2014
Tisková zpráva IQ Roma servisu

Evropský hospodářský a sociální výbor v Bruselu udělil dne 16. října 2014 ocenění občanskému sdružení IQ Roma servis za činnost vedoucí ke zlepšení hospodářského a sociálního začlenění Romů. Ocenění si přímo z Bruselu odnesly zástupkyně IQ Roma servisu Katarína Klamková, ředitelka a Kateřina Plachetková, pedagogická pracovnice. Více k ceremonii a fotografie z akce naleznete v článku Kateřiny Plachetkové ZDE.

IQ Roma servis získal za činnost vedoucí ke zlepšení hospodářského a sociálního začlenění Romů evropské ocenění a z celkového počtu 81 nominovaných z celé Evropské unie se umístil na druhém místě. Součástí ocenění je také peněžitá odměna ve výši 7,5 tisíc EUR, o jejíž využití rozhodne členská schůze IQ Roma servisu. Nicméně je patrné, že volné finanční prostředky využije organizace na zlepšení stability financování. U neziskových organizací je zejména nejvíce potřebné finančně zajistit chod organizace v období leden až březen.

Pracovníci organizace jsou na získané ocenění patřičně hrdí. Například Ivona Parčiová, jedna z romských pracovnic IQ Roma servisu, která říká, jak je hrdá na tak významné ocenění udělené právě proromské organizaci a dodává, že úspěšnost organizace není závislá na etnickém původu vedení, ale na vizi organizace, schopnostech a citu vedoucích pracovníků.

„Někdy je slyšet nepříjemné hlasy lidí, kteří naráží na neromský původ ředitelky IQ Roma servisu, ředitelky jedné z největší organizace pracující s Romy v České republice. To ovšem není důležité. V IQ Roma servisu pracuji již několik let a vím, co vše Katarína Klamková pro rozvoj organizace a zejména zlepšení postavení Romů v ČR udělala, a to nejen jako ředitelka IQ Roma servisu, ale jako člověk. Jsem ráda, že na pozici ředitelky je právě ona, protože Katarína dokáže organizaci vést dopředu s vizí a neústupně za tak náročnou vizí bojovat. Její píle a snaha o zlepšení postavení Romů je hezky vidět nejenom na výsledcích a ocenění organizace, ale také na rozvoji pracovníků jednotlivých týmů, ve kterých Romové zastávají pozice nejenom běžných pracovníků, ale i vedoucích nebo členů organizace s rozhodovací pravomocí. Je jasné, že sociální či etnické problémy nezmizí ze dne na den, ale je potřebné trpělivě bojovat za změnu, o což IQ Roma servis pod vedením Kataríny Klamkové poctivě usiluje různými způsoby přímé nebo koncepční práce i za spolupráce odborníků, politiků a samozřejmě Romů. To je důležité.“

24.10.2014
Tisková zpráva FSC ČR

Dne 4. listopadu pořádá po pěti letech nezisková organizace FSC ČR v prostorách MŽP mezinárodní konferenci na téma „Nové možnosti certifikace lesů v systému FSC.“ Záštitu nad konferencí převzal ministr životního prostředí Mgr. Richard Brabec. Na konferenci vystoupí jak zástupci lesních majetků, tak dřevozpracovatelů a obchodníků, kteří chtějí FSC surovinu, ale potýkají se s jejím nedostatkem v České republice.

Konference je určena všem vlastníkům a správcům lesních majetků a zástupcům papírenského a dřevozpracovatelského průmyslu, kteří požadují odpovědné hospodaření v lesích. Diskutována bude ekonomická výhodnost šetrného lesního hospodaření, budou vysvětleny některé stále se objevující mýty o certifikaci FSC. Účastníci budou seznámeni se způsobem hospodaření v borových lesích bez použití holosečí, tak jak probíhá v lesích města Berlín, za něž vystoupí lesní hospodář Dirk Riestenpatt.

Ředitel FSC ČR, Tomáš Duda doplňuje: „Kromě šetrného lesního hospodaření bude konference také reflektovat témata a otázky spojené s malou rozlohou FSC certifikovaných lesů v ČR a z ní vyplývajícími problémy českého dřevozpracovatelského průmyslu. Budou nastíněny možné změny v pravidlech lesního hospodaření pro Českou republiku, v rámci certifikace FSC.“ Aktuálně je totiž také revidován Český standard FSC. Dojít může například k upraveně indikátorů týkající se holin, referenčních ploch, zavádění ekostabilizačních dřevin a přípravy půdy.

Na konferenci vystoupí i významní dřevozpracovatelé, kteří se v důsledku nedostatku FSC certifikovaných tuzemských lesů dostávají do složité situace a musí FSC dřevo dovážet ze zahraničí, kde je certifikovaných lesů podstatně více. O aktuálních požadavcích v této oblasti bude hovořit Tomáš Kisiel, ze společnosti Ikea, která v letošním roce vydala svůj katalog kompletně na FSC certifikovaném papíru a zavázala se v mnohem větší míře právě FSC certifikované produkty nabízet, ať už v podobě papírového či dřevěného zboží.

Konference, která je zdarma, tak díky prezentujícím z různých oborů a oblastí lesnicko-dřevařského sektoru poskytne všem účastníkům možnost nahlédnout do nejnovějších a kompletních informací a zkušeností se zaváděním nejdůvěryhodnějšího standardu šetrného lesního hospodaření – certifikace FSC.

Konference „Nové možnosti certifikace lesů v systému FSC“ se koná 4. listopadu 2014 od 10: 00 do 15:00 hod v prostorách Ministerstva životního prostředí v místnosti č. 900, Vršovická 1442/65, Praha 10. Účast na konferenci je zdarma pro všechny registrované, kteří navíc obdrží podrobné studijní materiály včetně praktických ukázek a příkladů. Registrace je možná e-mailu konference@czechfsc.cz anebo prostřednictvím registračního formuláře přímo na webu FSC ČR ZDE. Na stejném místě najdou zájemci také detailní program konference.

Program:

  • Certifikace FSC z pohledu MŽP – Vladimír Dolejský (MŽP)
  • Bližší pohled na lesní certifikací FSC – Tomáš Duda (FSC ČR)
  • Zkušenosti s FSC v Německu – Dirk Riestenpatt (Lesy města Berlín)
  • Nepřímé náklady lesní certifikace FSC – Václav Jansa (KRNAP)
  • Mýty a fakta o FSC – Vasil Hutník (FSC ČR)
  • Aktuální požadavky trhu vzhledem k FSC surovině a certifikaci – Tomáš Kisiel (IKEA)

23.10.2014

V polovině osmdesátých let způsobily dva roky vážně klesajících cen ropy a následné dva roky stagnace kolaps Sovětského svazu, píše ekonomický analytik britského konzervativního deníku Daily Telegraph Ambrose Evans-Pritchard.

Bývalý ruský premiér Jegor Gajdar datoval začátek krize na září 1985, kdy Saúdská Arábie přestala hájit ropné trhy a dramaticky zvýšila těžbu ropy. "Sovětský svaz začal přicházet o 20 miliard dolarů ročně a bez těch peněz nemohl přežít," napsal. "Rozpad Sovětského svazu by měl být poučením těm, kdo vytvářejí politickou strategii na základě přesvědčení, že ceny ropy zůstanou trvale vysoké. Zdánlivě stabilní supervelmoc se rozložila jen za několik pár let."

Rusko Vladimíra Putina je po patnácti letech jeho vlády v klíčových ohledech slabší než Sovětský svaz v osmdesátých letech. Je to rentiérská ekonomika, závislá na ropě, plynu a kovech.

MMF uvádí, že reálný efektivní kurs rublu (REER) stoupl během komoditního supercyklu v letech 2000-2013 o 130 procent. Vytlačil všechno ostatní. Neropné vývozy z Ruska poklesly z 21 procent na 8 procent HDP.

"Bohatí Rusové si proměňují rubl v západní měny. Ročně z Ruska prchá kapitál v hodnotě 4 až 5 procent HDP. Rusko musí v nadcházejících 12 měsících splatit zahraničním věřitelů 150 miliard dolarů. Bude velmi nebezpečné, pokud ruské rezervy klesnou pod 330 miliard dolarů," varuje Lubomir Mitov, moskevský šéf Institutu mezinárodních financí.

Mitov zastává názor, že Rusko je zásadním způsobem ochromeno. "Outsourcovalo své mozky a přišlo o svou technologii. Nejlepší ruští inženýři šli pracovat pro Boeing. Ruské železnice používají německou technologii."

Saúdské drama z roku 1985 má mocnou ozvěnu dnes. Nevíme, proč se nyní Saúdská Arábie rozhodla snížit ceny ropy. Saúdský pricn Bandar bin Sultan, bývalý šéf saúdské tajné služby, strávil loni čtyři hodiny na Putinově letním sídle za Moskvou. Transkript jejich rozhovorů zveřejnila Moskva, ve snaze ztrapnit Saúdskou Arábii. Vyplývá z něho, že saúdský princ navrhl Rusku, aby si mezi sebou rozdělili globální ropné a plynové trhy, pokud bude Rusko ochotno obětovat syrský režim prezidenta Asada. Údajně mluvil s plnou podporou Washingtonu.

Schůzka k ničemu nevedla, ale odhaluje tvrdou geopolitiku vyjednávání o ropě. Vysvětluje to zřejmě, proč Saúdská Arábie radostně pokrčila rameny nad poklesem ceny ropy o 24 procent od letošního června. "Je to politická manipulace a Saúdská Arábie je manipulována a může to skončit špatně," řekl Michail Leontjev z ruské ropné společnosti Rosněft.

Ropa Brent stojí nyní asi 85 dolarů za barel. Podle Deutsche Bank je minimální výdělečná cena ropy pro Saúdskou Arábii 99 dolarů, pro Rusko a Omán 100 dolarů, pro Nigérii 126 dolarů, 136 dolarů pro Bahrain a 162 dolarů pro Venezuelu. Vládne široce sdílené mínění, že Saúdská Arábie bluffuje, ve snaze donuit OPEC, aby snížil těžbu ropy. Pokud je tomu tak, ukáže se to v listopadu.

Je ale jasné, že Saúdská Arábie dokáže vydržet dva nebo tři roky za současné ceny tím, že použije něco ze svých devizových rezerv, které dosahují 745 miliard dolarů. Pro ni to bude mít dodatečnou výhody, že to zastaví výzkum v oblasti břidlicové ropy a hledání ložisek ropy v hlubokém Atlantiku.

Ať už je motiv Saúdské Arábie jakýkoliv, Rusko z toho má už nyní obrovské problémy. Firma Moody uvedla, že centrální ruská banka už vydala 60 miliard ze svých ruských rezerv na podporu firem, které trpí nedostatkem dolarové likvidity. Rusko nyní vážně ohrožují západní sankce. Ruské banky, firmy a státní instituce nemají nyní přístup na globální kapitálové trhy a nemají možnost si prodloužit své existující úvěry ve výši 720 miliard dolarů.

Ruské rezervy levné ropy na západosibiřských polích se blíží vyčerpání a Rusko potřebuje západní technologii a obrovské investice do otevření nových polí, jenže ty byly zablokovány. Firmě Exxon Mobil bylo nařízeno, aby zastavila joint venture v Arktidě. Frackování v Baženovské nížině je neproveditelné bez nejnovějšího trojrozměrného zobrazování a počítačové technologie z USA. Čína tu technologii nenahradí.

Lukoil varuje, že by Rusko mohlo přijít až o čtvrtinu své těžby ropy, pokud budou sankce platit další dva nebo tři roky.

Pozoruhodné jsou údaje z indexu konkurenceschopnosti, které zveřejnilo Světové hospodářské fórum. Rusko je na 136. místě do co kvality silnic, na 133. místě co do ochrany práv, na 126. místě co do schopnosti firem absorbovat novou technologii, na 124. místě co do rozšířenosti technologii, na 120. místě co do břemena vládní regulace, na 119. místě co do nezávislosti soudů, na 113. místě co do kvality škol vyučujících management, na 107. místě co do rozšířenosti HIV, na 105. místě co do sofistikovanosti svých výrobků, na 101. místě co do průměrné délky života a na 56. místě co do vzdělání v oblasti matematiky a vědeckých oborů. To je profil země v úpadku.

Rusko mělo po ukončení studené války možnost vybudovat za pomoci Západu moderní, diverzifikovanou ekonomiku. Tuto šanci Vladimír Putin proplýtval. Jeho zbrklé rozhodnutí začít se hašteřit se Západem situaci vážně zhoršilo. Levná ropa může být pro Rusko rozsudkem smrti.

Kompletní článek v angličtině ZDE

23.10.2014

Těžba zemního plynu v Rusku je letos znatelně nižší, než vláda ještě nedávno plánovala. Ani v následujících letech nemůže rozpočet počítat s růstem příjmů z exportu plynu, ani z exportu ropy. V roce 2014 se růst těžby ropy v Rusku zastavil. Informovali o tom naftaři a státní představitelé na včerejším fóru věnovaném těžbě ropy a plynu v Moskvě.

Těžba plynu v Rusku za rok 2014 dosáhne 650 miliard krychlových metrů, což je "o něco méně, než v roce 2013", prohlásil ministr energetiky Alexandr Novak na Národním ropněplynovém fóru. Jak je známo, v roce 2013 Rusko vytěžilo 668 miliard krychlových metrů plynu a snížení o 18 miliard lze, chcete-li, označit za nevelké.

Nicméně ještě nedávno vláda počítala s růstem těžby.

V prosincové vládní prognóze z loňského roku bylo plánováno vytěžit letos 674 miliard krychlových metrů zemního plynu. S ohledem na tento cíl reálné snížení těžby dosahuje 24 miliard krychlových metrů, neboli téměř 3,6%.

Dnes vláda plánuje zvýšení těžby v příštích třech letech na 690 miliard krychlových metrů. Ale ukrajinská krize a neochota Evropy zvyšovat závislost na ruských dodávkách sotva dovolí takové zvýšení.

Optimistické prognózy především počítaly se zahájením dodávek novým plynovodem South Stream obcházejícím Ukrajinu. Nicméně perspektivy tohoto projektu dnes vyhlížejí krajně pesimisticky. Takže základní podmínky ekonomické prognózy na rok 2017 by měli státní představitelé přezkoumat.

Neradno očekávat ani růst důchodů z těžby ropy. "Rok 2014 byl posledním rokem růstu těžby", prohlásil včera viceprezident Lukoilu Leonid Fedun. Vysvětluje to zejména rychlým poklesem objemů vrtů. Východiskem z této situace je podle něj co nejrychlejší změna daňového režimu pro naftaře, zejména přechod na nový daňový systém.

Současně je ministerstvo energetiky přesvědčeno, že kvůli podpoře úrovně těžby je nezbytné zvýšit množství průzkumných vrtů. "Efekt růstu těžby ropy v závislosti na průzkumných vrtech se mezi lety 2005 a 2013 snížil dvojnásobně - z 50 na 25 tun z jednoho metru penetrace," cituje Novaka agentura Samotlor-expres. Podle názoru ministra kvůli zachování těžby bude nezbytné dosáhnout nárůstu průzkumných vrtů minimálně o 5-7% ročně.

Totéž tvrdí i Leonid Fedun. Domnívá se, že k zachování úrovně těžby bude nutno vrtat ne 20 milionů metrů jako dnes, ale 30 milionů. Ale to znamená zvýšit počet týmů provádějících tyto vrty průměrně o 60%. A s ohledem na to, že západní dodavatelé omezují činnost na ruském území, je podle něj velmi sporné, zda toho lze dosáhnout.

Naftaři potřebují také nové technologie, jejichž dostupnost je dnes omezena sankcemi. Bez nich a bez nových objevů nevyhnutelně dojde k vyčerpávání 10% hlavních ložisek, která dávají 85% produkce ropy a plynu.

Ministr energetiky slíbil naftařům zavedení daně z přidané hodnoty. Přechod k této dani by měl podle něj proběhnout už v blízké době a je "klíčový". Naproti tomu ministerstvo financí má vůči daňovým představám ministerstva energetiky námitky.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

23.10.2014

Maďarský miliardář George Soros varuje, že expanzionismus Ruska je existenční hrozbou Evropské unii a požaduje větší hmotnou podporu pro Ukrajinu.

Tento investor a filantrop poukazuje na to, že Putinova směsice autoritářství a agresivního nacionalismu představuje alternativní model k západním liberálním demokraciím, který obdivují extremističtí politikové, jako je Brit Nigel Farage ze strany UKIP, Francouzka Marine Le Penová z Národní fronty a maďarský premiér Viktor Orbán.

"Evropa čelí z Ruska ohrožení své samotné existence. Ani evropští politikové, ani jejich občané si této hrozby nejsou plně vědomi a nevědí, jak nejlépe proti ní jednat," píše Soros v rozsáhlém článku v New York Review of Books.

"Rusko nyní představuje alternativu, které je fundamentálním ohrožením hodnot a principů, na nichž byla Evropská unie původně založena. Tato nová ruská alternativa je založena na používání síly, která se na domácí scéně projevuje útlakem a v zahraničí agresí. Je protikladem zákonnosti."

Soros dodal: "Lidé jsou všeobecně s Evropskou unií nespokojeni v důsledku finanční krize, která zmarnila původní myšlenku unie obdobně smýšlejících států. Evropská krize byla zpackána, a tak se dobrovolná unie rovných národů proměnila v něco zcela jiného."

Soros argumentuje, že se Evropská unie stala dysfunkčním vztahem mezi věřitelskými a zadluženými státy, což vedlo k vzniku široce rozšířeného resentimentu. "Putin si vytvořil dobré vztahy s těmi, kteří agitují proti Evropě," dodává Soros. "Kdyby Evropská unie selhala jako experiment nadnárodního soustátí, Rusko by se stalo potenciální hrozbou. Rozklad Ukrajiny by byl obrovskou ztrátou pro NATO, EU i Spojené státy. Vítězné Rusko by mělo v EU daleko větší vliv a bylo by mocnou hrozbou pro pobaltské státy, kde žijí velké etnicky ruské menšiny.

Soros, zakladatel a předseda sítě prodemokratických nadací jménem Open Society, předpovídá, že po volbách na Ukrajině nabídne Putin ukrajinskému prezidentu Porošenkovi dohodu o dodávce plynu pod podmínkou, že Porošenko bude jmenovat premiéra, přijatelného pro Putina. Pokud to Porošenko odmítne, Putin "se zaměří na menší vítězství, které bude mít stále ještě na dosah: otevře před zimou násilím pozemní cestu z Ruska na Krym a do Podněstří (což je promoskevský státeček v Moldavsku).

Soros požaduje, aby Západ poskytl Ukrajině okamžitě radikální finanční podporu, s bezprostřední finanční pomocí nejméně 20 miliard dolarů a příslib dalších peněz, aby bylo možno odepsat ukrajinský státní dluh a pomoci reformovat ukrajinský energetický sektor a učinit ho méně závislým na Rusku. Pomocí ukrajinským reformátorům by podle Sorose Evropská unie objevila své původní principy. Pomocí Ukrajině by se Evropská unie zachránila, míní Soros.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.10.2014

Příběh eboly začal téměř před čtyřmi dekádami, v roce 1976, kdy se poprvé rozšířila v Súdánu a Demokratické republice Kongo (Zairu). Podobně jako malárie našla tato nemoc sympatizujícího partnera v neoliberální ekonomické politice, která dává přednost alokaci zdrojů nikoliv podle toho, kde jsou třeba, ale podle toho, kde může korporátní kapitál nejsnadněji dojít zisku.

Minulý týden jsme byli svědky přenosu infekce z člověka na člověka na třech kontinentech. A to je jen začátek, co říkáte?

Malárie přirozeně zasahuje tropické oblasti, kde žijí převážně chudí lidé. (Ne tak docela, ještě v 19. století se hojně vyskytovala například i na Krymu - KD.) Ebola historicky vzato zasáhla pouze Afriku. Lékařský výzkum je drahý a obyčejně tažen soukromými investicemi, které jsou motivovány ziskem, ne službou. Takže zatímco malárie dál devastovala třetí svět a ebola setrvávala v skrytu jako časovaná bomba, zdravotnický průmysl obojí z největší části ignoroval a vynakládal peníze na ziskovější podniky, jako je vývoj léků proti erektilní disfunkci osmdesátníků.

Zatímco korporátní peníze na výzkum míří do ziskovějších produktů, boj s nemocemi jako ebola zůstává na veřejném sektoru. Po celé Africe, kde kolonialismus drancoval zdroje a neoliberalismus zatížil vlády strukturálním dluhem, není veřejný sektor moc silný a často nesvede zajistit ani základní infrastrukturu pro zásobování vodou nebo vzdělání. Rozvinutý a pokročilý zdravotnický sektor nevznikl. To ponechává kontinent na milost a nemilost americké a evropské filantropii, která je však často více přitahována atraktivnějšími a módnějšími případy, jako záchrana divoké přírody nebo nenávist k eminentně nenáviděníhodnému ugandskému válečnému podnikateli Josephu Konymu.

Apatie prvního světa vůči ebole pokračovala i poté, co před šesti měsíci propukla stávající epidemie, která se postupně rozšířila do sedmi zemí a nejhůře zasáhla Sierru Leone, Libérii a Guineu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.10.2014

Socialistická strana Moldavska vyvede lidi do ulic, pokud vláda občanům nezajistí právo hlasovat 30. listopadu v parlamentních volbách na ruském území. Listu Nězavisimaja gazeta to sdělil lídr strany Jednotné Moldavsko, která se socialisty spolupracuje, Vladimir Curkan.

Curkan se domnívá, že rozhodnutí vlády snížit počet volebních místností v Ruské federaci, kde pracuje 700 tisíc Moldavanů, je počátkem zfalšování voleb, protože gastarbeiteři by hlasovali pro "východní vektor".

K protestům se připravují i proevropské strany.

Lídr socialistů Igor Dodon vystoupil s protestem proti rozhodnutí vlády snížit počet volebních místností v Rusku, kde podle údajů ruské migrační služby pracuje na 700 tisíc Moldavanů. Socialisté a jejich spojenci z boku "Za celní unii" tvrdí, že rozhodnutí vlády neumožní všem hlasovat a znamená zfalšování voleb.

Strana Patria označila rozhodnutí vlády za neústavní a žádá zvýšení počtu volebních místností v Rusku na 30. Podle ní v Rusku pracuje "kolem milionu" Moldavanů a není možné, aby tam bylo otevřeno pouze pět volebních místností. Přitom v Itálii, kde jich pracuje něco přes 200 tisíc, má být místností pětadvacet. Vláda chce podle Patrie jasně ovlivnit výsledek voleb.

Strana Patria prohlašuje, že je připravena anulovat asociační dohodu s EU. Jedním z lídrů je Renato Usatyj, Moldavan, který udělal kariéru a zbohatl v Rusku, kde pracoval pro státní železnice (politicky blízké prezidentu Putinovi - pozn. KD.), zpočátku jen jako průvodčí. Na politické scéně doma se objevil před rokem a získal podporu obyvatelstva otevřeným vystoupením proti vládní korupci. Podporuje vstup Moldavska do ruské Celní unie a spolupráci s Ruskem, a také štědře rozdává peníze potřebným.

Komunisté, kteří dříve vystupovali za Celní unii, nyní tento bod z volebního programu vyloučili a další levicové strany je za to napadají. Nicméně i komunisté vystupují za to, aby všichni Moldavané pracující v Rusku mohli hlasovat ve volbách, protože si myslí, že na východě působí nemalá část jejich elektorátu. Strana ztrácí členy, ale stále zůstává nejvlivnějším politickým subjektem v zemi.

O možných protestech po volbách však nehovoří jen strany s východní orientací. Místopředseda pravicové Liberálně demokratické strany Moldavska Vadim Pistrinčuk nevylučuje riziko zkomplikování situace. Podle vyjádření pro Realitatea TV může dojít k protestům, pokud volby vyhrají protievropské strany, protože "lidé vyjdou do ulic, aby bránili evropské aspirace". Mohla by pak nastat "ekonomická, politická a sociální tragédie".

Liberální strana tvrdí, že aby se země vyhnula ukrajinskému scénáři a nebezpečí ze strany Ruska, pomůže jí vstup do NATO. Také kritizuje ruskou hrozbu, která zazněla z úst ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že v případě zrušení neutrality může separatistické Podněstří, kde jsou umístěna ruská vojska, "samo rozhodnout o svém osudu". Liberálové požadují stažení ruských jednotek z Podněstří a označení Ruska za stranu konfliktu. Mírové síly v Podněstří by podle liberálů měly mít evropský a mezinárodní charakter.

Moldavsko kvůli obavám z ovlivnění voleb plánuje vypnout všechny ruské televize.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

23.10.2014
Červená řepa, česnek a meloun snižují krevní tlak

V dalším pokračování pořadu BBC Trust me, I am a Doctor byl veřejnosti předložen experiment, dokladující, co už je známo z vědeckých studií, že konzumace červené řepy, česneku a do určité míry i melounu snižuje krevní tlak.

Průměrný systolický krevní tlak testované skupiny 28 postarších mužů byl 133,6 mmHg. Po třítýdenní konzumaci dvou červených řep denně poklesl krevní tlak na 128,7 mmHg a po konzumaci dvou stroužků česneku denně na 129,3 mmHg. Konzumace dvou velkých kusů vodního melounu snížila tlak na 129,88 mmHg. Nejméně to bylo proto, že vodní meloun se skládá především z vody a neobsahuje příliš mnoho aktivní látky.

Nicméně zaznamenané snížení krevního tlaku znamená snížení rizika infarktu a mrtvice o celých 10 procent. Aktivní látka v česneku, alicin - je také přítomna v cibuli, v pórku, a v pažitce. Aktivní látka v červené řepě, nitrát, je přítomna i v celé řadě zelené zeleniny: v mj. celeru, v salátu, ve špenátu i v brokolici.

Je důležité, jak se potraviny připravují. Saláty a zeleninu je nutno konzumovat syrové. Je záhodno pít džus z červené řepy. Špenát a další zelenina by se měly připravovat v páře, nikoliv vařit. Pokud je vaříte, použijte i vodu z vaření, neboť se do ní vylouhuje aktivní látka.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.10.2014
Ruský výrobce oděvů se přesouvá do Hongkongu

Nejvýznamnější ruský výrobce oděvů Gloria Jeans stěhuje své sídlo z Rostova na Donu do Hongkongu.

V Rusku podle majitele firmy Vladimira Melnikova vzniká státní kapitalismus. V rozhovoru pro list Snob Melnikov řekl, že 80% výroby už je přestěhováno do asijských zemí a jen 20% ještě zůstává v Rusku.

Podle něj k tomu dochází proto, aby se zabránilo perspektivě "umírat zde jako otroci". Firma vlastní více než 20 továren, z toho 9 na východě Ukrajiny. Melnikov prohlásil, že v Doněcké a Luhanské oblasti byly jeho závody obsazeny separatisty.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

23.10.2014

Od příštího roku slovenská společnost SPP plánuje snížit nákupy plynu v Rusku o 10-15%. Informoval o tom ředitel společnosti Štefan Šabik.

Podle informace v českých médiích jde Slovensku o snížení ceny. Slovensko chce platit za ruský plyn méně, prohlásil Šabik.

"Vedeme rozhovory o objemu dodávek na následující rok a o ceně plynu. Nechceme objem zvyšovat. Slovensko už provedlo řadu opatření, aby snížilo dodávky plynu z Ruska," řekl Šabik.

Rozhovory s Gazpromem o snížení dodávek plynu probíhají již dva měsíce. Slovensko má smlouvu do roku 2028, která předpokládá přezkoumání podmínek každé dva roky.

Společnost SPP nejednou oznámila, že v poslední době se dodávky plynu z Ruska stejně snížily prakticky na polovinu. Ruská strana to zdůvodňuje nezbytností naplnit vlastní podzemní zásobníky.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

23.10.2014

Podpora členství v EU je v v Británii nejvyšší od roku 1991, navzdory vzestupu euroskeptické strany UKIP a tlaku premiéra Camerona na reformu vztahů s unií.

Průzkum agentury Ipsos-Mori ukazuje, že 56% dotázaných by zvolilo setrvání v unii, 36% je proti a dalších 8% je nerozhodnutých.

Neexistuje jasná odpověď na to, jak to zapadá do vzestupu euroskeptiků, ale jedním z možných vysvětlení může být, že zatímco v některých regionech euroskepse sílí, v jiných tím spíše posiluje odhodlání v unii setrvat.

Agentura také informuje, že představy o členství jsou poněkud složitější, protože pouze 14% dotázaných je příznivci posilování vazeb s EU, 28% se pak domnívá, že by vazby měly být ekonomické, ale nikoliv politické.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.10.2014

Americké nálety proti "Islámskému státu" v Sýrii od září zabily 553 lidí, tvrdí propovstalecká organizace Syrian Observatory for Human Rights se sídlem v Londýně.

Podle organizace zemřelo při náletech 464 bojovníků IS, 57 dalších militantů a 32 civilistů.

Mezitím dochází k obnovení těžkých bojů ve městě Kobani, kde militanti a kurdské síly usilují o ovládnutí strategického sídla u turecké hranice.

Kurdské zdroje sdělily BBC, že IS se znova zmocnil strategicky významné výšiny Tal Šajr 4 km západně od města. Kurdské milice ji obsadily před devíti dny.

Zprávy také naznačují, že islamisté ostřelovali kurdské pozice a útočili na centrum města.

Syrské kurdské zdroje sdělily BBC, že bojovníci IS zahájili intenzívní útoky ve středu v noci z jižních a východních částí města ve zjevné snaze zmocnit se jeho centrálních částí.

Boje dnes pokračují po krátkém přerušení.

Analytici tvrdí, že ten kdo kontroluje výšinu Tal Šajr má mnohem lepší šance kotrolovat celé Kobani. Obsazení města by islamistům zajistilo plnou kontrolu dlouhého pruhu syrského území podél hranice.

Kurdští bojovníci a jejich spojenci ze "Svobodné syrské armády" sdělili BBC, že zahájili protiútok západně od Kobani ve snaze snížit tlak na spolubojovníky jižně a východně od města.

Zdravotnický zdroj ve městě hlásí ztráty, ale nikoliv jejich počet.

Omar Aluš, kurdský představitel v Kobani, sdělil BBC telefonicky, že "boje jsou nejtěžší za několik týdnů".

Americké nálety jsou prováděny bez výslovného souhlasu prezidenta Bašára Asada, jehož odchod od moci Západ žádá.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.10.2014
V Sierra Leone nyní umírá na ebolu až 20 lidí denně

Podle vládních odhadů se zvýšil počet obětí eboly v západních částech Sierra Leone na více než 20 úmrtí denně.

V pondělí bylo potvrzeno 49 nových případů ve dvou zónách postižených ebolou v hlavním městě Freetownu a nedaleko něho. V obou zónách je nyní 851 potvrzených případů. Zatím epidemie eboly hlavně postihovala východ Sierra Leone. Úřady mají problémy se sbíráním mrtvol, které jsou vysoce infekční.

Naproti tomu v Nigérii, kde letos na ebolu zemřelo osm lidí, byla epidemie velmi efektivní zdravotnickou kampaní zcela zlikvidována. Po šesti týdnech bez jediného nového případu eboly byla v pondělí Nigérie vyhlášena zemí bez epidemie eboly. Nigerijská úspěšná zdravotní kampaň proti epidemii eboly by se mohla stát vzorem pro ostatní svět.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.10.2014

Navzdory opakovaným žádostem členských a partnerských států OBSE Ruská federace pokračuje v blokování rozšíření Pozorovatelské mise na pohraničních přechodech za rámec dvou přechodů, kde je nyní nasazena. Tyto přechody dohromady zahrnují pouze 1 km ze stovek kilometrů mezinárodní hranice mezi Ukrajinou a Ruskem, tvrdí tiskové prohlášení americké mise při OBSE.

Stálý zástupce USA při OBSE velvyslanec Daniel Baer vyjádřil své politování nad tím, že Rusko odmítlo souhlasit s rozšířením pozorovatelské mise na další hraniční přechody a hraniční úseky mezi nimi - jak navrhovalo švýcarské předsednictví OBSE. Rusko také vetovalo mírné zvýšení počtu pozorovatelů, jež bylo požadováno hlavním pozorovatelem, aby byla omezena nadměrná pracovní zátěž, které čelí malé pracovní týmy pozorovatelské mise.

"Bohužel, tato trvající obstrukce je pro Rusko opět další ztracenou příležitostí dostát slovům jednáním a přispět k deeskalaci," prohlásil velvyslanec Baer. "Neměly by zde být žádné iluze - pozorovatelská mise tak jak je je neadekvátní."

"Pokračujeme ve výzvách Rusku, aby podpořilo plnou implementaci Minského protokolu, který jasně předpokládá monitoring a verifikaci OBSE na obou stranách ukrajinsko-ruské mezinárodní hranice, stejně jako vytvoření bezpečnostní zóny v hraničních územích Ukrajiny a Ruska," prohlásil Baer. "Rusko musí také stáhnout své bojovníky a těžkou výzbroj z Ukrajiny a vrátit všechna rukojmí, jak se k tomu podpisem zavázalo v Minsku."

Protože rozšíření mise bylo zablokováno, Stálá rada byla schopna schválit pouze jednoměsíční prodloužení existujícího úsilí, které zahrnuje 16 pozorovatelů pracujících jen na dvou přechodech.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

22.10.2014
Se zájmem jsem zaznamenal článek na stránkách Czech Free Press "Šokující prohlášení zdravotní sestry z Ghany: Ebola není skutečná" Ve vysoce populárním článku se uvádějí tyto nesmysly:

"Lidé v západním světě musí vědět, co se děje tady v západní Africe. Oni lžou!!!. Virus „Ebola“ neexistuje a „nešíří se“. Červený kříž tuto nemoc přivezl do 4 specifických zemí kvůli 4 specifickým důvodům a nakazí se jí pouze ti, kteří dostávají léčbu, nebo injekce od Červeného kříže. To je důvod, proč Liberijci a Nigerijci začali pracovníky Červeného kříže ze země vyhazovat a začali v médiích šířit pravdu.

Většina lidí hovoří o „depopulaci", což bylo bezpochyby vždy v hlavách Západu, pokud jde o Afriku. Ale ujišťují vás, Afrika nemůže být nikdy vylidněna tím, že zabijete 160 lidí denně, pokud se tam denně rodí tisíce dětí. Takže skutečné důvody jsou mnohem reálnější."

Stránky technet.cz přetiskly argumentaci psychoanalytika Vladislava Šolce z magazínu Vesmír, který se snaží zjistit, proč lidé propadají konspiračním teoriím, a usuzuje, že motivem je frustrace a bezmocnost. Šolcův článek je do určité míry nepřesvědčivý, v tom smyslu, že považuje mainstreamovou interpretaci událostí, jak ji hlavní česká média prezentují jako jedinou možnou, za jedinou správnou. Šolc také přehání negativní obraz Ruska a ruského obyvatelstva, není prostě pravda, že kdo je Rus, tak nekriticky podporuje Putina, a je vždycky nutno poukazovat na to - což česká mainstreamová média zkreslují - že v dnešní době je v Rusku daleko větší množství svobody, než tam bývalo za Sovětského svazu - přestože Putinova tajná služba systematicky neutralizuje jeho hlavní politické oponenty. Přestože Šolcův argument tak trochu připomíná argumentaci představitelů někdejšího sovětského brežněvovského režimu: "Když nesouhlasíš s naším dokonalým socialismem (dnes kapitalismem), jsi blázen a zavřeme tě do blázince", nicméně podstata Šolcova hlavního argumentu, že důvodem, proč velká část veřejnosti propadá konspiračním teoriím, je bezmocnost, je zřejmě platná.

Ničivý psychologický dopad bezmocnosti bychom neměli pomíjet. Je to zjevně v dnešní době velmi důležitý faktor, jak na to například v poslední době poukázal ekonomický komentátor televizního zpravodajství Channel Four News Paul Mason:

"Hospodářská krize trvá už šest let a zdá se, že nikdy neskončí. Ochromuje to naši psychiku. Likviduje to totiž naši důvěru ve schopnost jednat, v lidskou schopnost vyhnout se nebezpečí, odstraňovat rizika, ovládnout chaotické situace. Největším nebezpečím v současnosti není klesání cen akcií na světových trzích, ale masová psychologie bezmocnosti. Jejím dlouhodobým důsledkům nerozumíme," píše varovně Paul Mason.

Bývalo tomu tak, že nesmyslům a ideologickému kýči propadali v české veřejnosti především pravičáci. Vždycky se v ČR hovořilo o tom, že pravičáci sice umějí nahromadit peníze a podnikat, avšak co se myšlenek týče, nejsou moc chytří. Kritičnost a intelektovou schopnost si údajně zachovávali levičáci. Nyní se bohužel ukazuje, že zřejmě právě frustrace a pocit bezmocnosti vede mnohé levičáky k tomu, že propadají konspiračním teoriím. Velmi to oslabuje českou levici, pokud je zjevné, že se její aktivisté chovají jako blázni. Ano, jistě. Ebolu schválně vytvořili zločinci v USA, aby zlikvidovali obyvatelstvo Afriky. Ano, jistě, kyjevský režim je fašistický a zločinecký, přestože průzkumy veřejného mínění ukazují, že se v nadcházejících volbách Pravý sektor vůbec neumístí nikde. A tak dále.

Pocit frustrace a bezmocnosti není jen ničivým jevem v České republice. Ve Velké Británii vážně hrozí, že povede k likvidaci současné politiky a zničí hospodářskou a politickou budoucnost země. Píše o tom ve středu zajímavě v deníku Guardian Rafael Behr.

Poukazuje na to, že sílící podpora pro euroskeptickou stranu UKIP v důsledku frustrace voličů vede k likvidaci politiky:

"Jestliže Británie opravdu vystoupí z Evropské unie a zavede drakonický vízový režim, který zabrání polským instalatérům, aby přijížděli do Spojeného království, duch strany UKIP nebude uspokojen: soustředí se na jiný údajný zdroj sociální a ekonomické kontaminace z ciziny: pravděpodobne začne bojovat proti neúplně integrovaným menšinám nebo proti údajné neloajalitě britských muslimů - protože faragismus je nacionalismem a toto je způsob, jak se projevuje nacionalismus."

Bahr dále argumentuje:

"Strana UKIP prodává výkřiky protestů lidem, kteří mají zásadní problémy a mají pocit bezmocnosti. Přehání a zdůrazňuje problémy v zemi, aby rozšířila trh svých stoupenců. Tohle je jiný podnikatelský model, než jaký běžně používají mainstreamové politické strany. Mainstreamové politické strany normálně vystupují jako navrhovatelé uvěřitelných řešení. Farage a jeho strana UKIP vedou kulturní válku proti politice praktických řešení a realizovatelných kompromisů."

Je to úplně totéž jako když lidi s nadšením čtou články o tom, že ebolu vytvořili "zlí Američané".

Politika frustrace a bezmocnosti vede ke konspiračním teoriím a k zamlžení skutečného obrazu světa. Je to velmi nebezpečné. Můžeme se lehce dostat do situace, v jaké byli Němci začátkem třicátých let, když propadli nesmyslům, které jim kázal jakýsi Adolf Hitler...

Je asi banální upozorňovat, že bychom si měli zachovat kritičnost a rozumné uvažování a nenechat se zpitomět emocemi.

22.10.2014

Děvčata nám začala psát paměti. Bude to patrně fenomén letošního podzimu, když už se nám nezadržitelně blíží to „velké výročí“: v této zemi se vlastně všechno odehrává jenom v souvislosti s výročími, dosti dlouho na jeden život, a to výročí je navíc opravdu velké – celých dvacet pět let.

Sametová revoluce, ta oslava „pravdy a lásky“ se tentokrát blíží mílovými kroky na „kuřích nožkách“. Andrea Sedláčková, jež o „velký knižní čtvrtek“ 16. října vydala svůj memoir Moje pařížská revoluce (Prostor), bude brzy ze svého piedestalu svržena trumfem, jenž přichystala na počátek listopadu její přítelkyně a životní souputnice Monika Pajerová, tentokrát s názvem (a ve stejném nakladatelství Prostor) pod titulem Vezměte s sebou květinu. Před nějakým časem své vzpomínky sepsal Martin Mejstřík, a psal je vskutku dlouho, trápil se s tím, to vím... a byl neméně lyrický v názvu: Řekněte jim, že sametová... (Cpress, 2010). Byl jsem v té době v Brně, a jeho objemný svazek jsem hodně dlouho potěžkával v knihkupectví – vyrobil k tomu i cédéčko. Nevím, kolik lidí si koupilo Mejstříka, zatím je možná brzy uvažovat nad tím, jak uspějí děvčata. Monika tentokrát nebyla první... vlastně získala v běhu za svědectvím až tu bronzovou medaili. Bude ale jistě nejdůkladnější, nejosobnější, její vzpomínky mají podtitul, zahrnující celé desetiletí: Deníky 1980-1990.

„Kdy napíšeš něco ty?“ ptá se mne na večírku Andrea, kam přišli téměř všichni. Je to jediná otázka, kterou mi položí, a já sleduji ty hosty, kteří se s Andreou vítají, někteří přinášejí dokonce i květiny... vzali je s sebou (a pro Andreu).

„Počkám, až si vás všechny přečtu... a uvidím,“ říkám šeptem, ale Andrea to možná ani neslyšela, protože se opět vrhá na další a další gratulanty. Je nevděčné být středem pozornosti; člověk se stejně nezavděčí všem, a každý bude mít vždy pocit, že právě jemu se nevěnovala dostatečně dlouho. Již nyní sedí jeden z jejích dávných obdivovatelů zkroušeně v rohu, a čeká. Čeká. Andrea za ním rychle běží. Nevím, kdo to je, a nesnažím se to ani dozvědět. Martin Mejstřík nepřišel, kdo ví, kde je mu konec...

Naposledy jsem potkal Martina na obří sešlosti v pražské Lucerně, přišel v černém klobouku, měl výraz „špatně vyřezaného svatého“, a byla v něm směsice zarputilosti a smutku. Zemřel Václav Havel. Lucerna je vůbec plná lidí, kteří přišli, aby se naposledy „ve velké stylu“ rozloučili s králem-prezidentem, jimž bude – jak vědí, ach jak vědí – navždy chybět. Většina si již prošla před předtím tu velkou nekonečnou trasu od kostela svaté Anny, směrem na Hradčany, na Hradčanské náměstí, lemované špalíry pozůstalých z celého národa, odkud se ale již mnozí do katedrály svatého Víta nedostali, pokud se nepřevlékli za kněze. Katolická církev se chopila „velkého-malého“ krále Čechů, jehož přivezli nejprve na lafetě, aby mu vzdala hold ve stylu, k němuž neměla za celý jeho život mnoho příležitosti. Přenášela to v přímém přenosu Česká televize a o den později si čtu téměř mystickou reportáž Jiřího Peňáse v Lidových novinách. Díval jsem se na tu tryznu na internetu v kavárně Slavia, a čekal, až to skončí... na jednoho z vážených hostů, který si mne k tomuhle aktu vyžádal až z Paříže. Přiletěl soukromou linkou, což francouzská média sarkasticky okomentovala slovy, že si „nechtěl zadat“ s prezidentem Nicolasem Sarkozym. V Česku to nikdo moc neřešil, neboť „grand Bernais“ François Bayrou jak se mu přezdívá, není příliš známý... a na moje poznámky, že byl v roce 2007 „třetí na pásce“ v souboji o křeslo v Elysejském paáci, nebere nikdo vážně. Pouze ČTK, jež potom vyšle před Buquoiský palác na Malé straně svého fotografa. Jedeme nakonec ještě s jedním novinářem z Týdne nacpaným vozem francouzského velvyslanectví, a Bayrou zdvořile odpovídá za jízdy na všetečné otázky, snažím se to překládat.

Martin dorazil do Lucerny neoholen, ale u něj se to nedá nikdy příliš poznat. Má skelný zrak, odkládá klobouk, a vysvětluje, že mu cesta trvala déle, než sám předpokládal. Blanka se usmívá, býval to její idol sametové revoluce, velký studentský vůdce a potom jeden mandát také senátor. Od té doby ale již uplynuly dva roky, a Martin si s sebou nenese květiny, snad jen tu hořkost z porážky, kdy proti němu na Praze 1 kandidovali snad všichni bývalý stoupenci „pravdy a lásky“ - Michal Kocáb i Martin Jan Stránský... Vystříleli se všichni mezi sebou, nikdo Martinovi neustoupil, každý měl důvod tak nečinit, každý měl svůj vlastní důvod. Říkám si občas, jak to vlastně je vůbec možné, že právě hodnoty, s „králem-filozofem na trůnu“ spjaté, prohrávají v zápase o politická místa kdesi, kam se po dlouho dobu většina národa dívá s opovržením. Jedna hysterická dívka, s níž mne seznámil Roman, pravila, že tento národ svými osobnostmi vymírá, a že je to strašné.

„Cítím se jako Havlův sirotek,“ vykřikne v jednu chvíli zničeně.
„Máte jako žena neodolatelnou příležitost s tím něco udělat,“ říkám jí, snažím se usmívat, ale ona mi nerozumí.
„Jak to myslíte?“ táže se nechápavě.
„Být ženou, takto bych se neptal!“ opakuji a dívám se směrem k bratru krále „pravdy a lásky“ Ivanu Havlovi.
„Co tím sakra myslíte?“ říká již o poznání nervózněji, v tónu jejího hlasu cítím snad i osten lehké nenávisti.

Mám jeden okamžik intenzivní dojem, že nebýt již dívka lehce podroušená, a navíc - nezasažená tím velkým smutkem, jistě by mi dala pořádnou facku. Snažím se ještě dodat, že nechápu, proč odváželi Havla do chrámu na lafetě, protože Havel přeci nebyl řádný voják, ale spisovatel... na rozdíl od armádního generála Ludvíka Svobody, osvoboditele země a hrdiny od Dukly, vojáka tělem i duší, na jehož pohřeb si stále živě pamatuji, a že nejlepší by bylo, kdyby ho odnesli třeba Ivan Klíma s Ludvíkem Vaculíkem na ramenou; snažím se ji přesvědčit, že Havel neměl mít vůbec ani katolický pohřeb, on, který snad ani nebyl katolík, že? Dívka se zlostně otáčí a po zbytek večera mne významně ignoruje. Neznám ji příliš, patrně si moje komentáře vzala příliš k srdci. Nálada je tu vůbec k popukání, byť dole hraje ve velkém sále Lucerny hudba, a Dáša Havlová, žena prezidentova bratra, toto poslední sbohem pojala skutečně velkoryse.

Být sirotkem „pravdy a lásky“ je těžké. Každý se s tím vyrovnává po svém. Na večírku v restauraci Ultramarín, který uchystal nakladatel Aleš Lederer, ale žádná tryzna nepanuje, je tu naopak veselo, a vína jsou vybraných značek, jídla je rovněž dosti. Všichni si to pochvalují. Přicházejí další a další, je už skoro plno. Velkorysost nakladatele je v těchto krušných časech obdivuhodná: nakladatel má navíc dobrý instinkt, tenhle typ literatury umí (nedávno jsem u něj vydal překlad Anne Wiazemské: Studijní rok), a Andrea, podobně jako Monika, mají svůj okruh obdivovatelů – i obdivovatelek. Andrea má za sebou pár úspěšných filmů, Monika strmou kariéru v diplomacii. Obě stále velkou perspektivu před sebou, i přes různé dílčí eskapády.

Říkám si, kdo vlastně z toho historicky vychází lépe? Andrea, nebo Monika? Není to jasné. Aleš mi ukazuje na mobilu obálku Moničiny knihy. Má vyjít již brzy – 6. listopadu. Obálka se mi nelíbí, na rozdíl od té s Andreou. Ale pokud tomu tak zůstane, i fotografie charakterizují každou velmi přesně. Obě, Monika i Andrea, byly svého času - před oněmi pětadvaceti lety – ikonami studentských časů (Monika na filozofické fakultě UK, Andrea na FAMU), tohoto zvolna postupujícího času, jenž tolik zrychlil na podzim do hektických dnů, až nakonec přešel do katarze velké mše „sametové revoluce“, jíž Martin Mejstřík, navzdory své vzpomínkové knize říkal potom již jenom důsledně: převrat. Byl u toho, tak jak to vlastně bylo? Musím si to připomenout, myslím si ale své. Třeba na to někdy jednoho dne opravdu přijdeme. Andrea a Monika byly někdy jako dvojčata, člověk se nemůže ani dnes ubránit tomu srovnání. Dvě blondýny, jež se po dvaceti pěti letech cítí být osloveny dobou, tím silným hnutím mysli, aby vypověděly své příběhy, otevřely své deníky, jež skrývají mnohé pikantnosti, ale i srdceryvné okamžiky zoufalství i něhy. Monika na rozdíl od Andrey v Československu, kdy „pukaly ledy“, byla. Já byl v Paříži s Andreou, i když to nebylo stále, vlastně jsme se dosti míjeli (navzdory osudům jsme nakonec poznali podobné lidi), ale po 17. listopadu nás stejné pocity svedly dohromady do ulice Saint-Jacques, kde ona tehdy bydlela. Zatímco Monika organizovala s Martinem Mejstříkem tu slavnou „sametovou revoluci“, respektive stále významnou měrou za manifestací 17. listopadu, kde poprvé vystoupila z davu na banánovou krabici, aby jí bylo vidět, a na Albertově promluvila k davu, Andrea se opíjela na večírcích u básnířky Vladimíry Čerepkové, jež jsem měl rovněž tu čest poznat, žila si své velké efemérní lásky v boji o místo na slunci v městě nad Seinou, jak o tom ostatně sugestivně píše. Monika stavěla chrám „pravdy a lásky“. Já házel cihly na střechu v Burgundsku filozofu Zdeňku Vašíčkovi, a bydlel převážně v Bour-la-Reine (jižním předměstí Paříže). Když přijela s Martinem do Paříže v kašmírovém kabátku a se šálou šálou Burberry kolem krku, měl jsem na sobě v japonské restauraci na Défence, kde jsem myl nádobí, slušivé kimono a vlasy stažené gumičkou. Sešli jsme se tehdy všichni na Sorbonně. Oni šli potom na nějakou večeři ke Cohn-Benditovi, já na polévku ke kostelu Saint-Eustache.

Jak jsme vlastně všichni dopadli? Jsou to jen běžná mámení, nebo je dnes důležité si klást vůbec takové otázky? Co by bylo se mnou, kdybych koncem září 1989, podobně jako Andrea o měsíc předtím, zůstal v Praze? Byli bychom, Andrea a já, také hrdiny „sametové revoluce“ jako Martin a Monika? V zrcadle času se někdy nemůžeme poznat, každý by se ale jistě rád nějak líbil. Kdo chce ale vidět v zrcadle krutou pravdu? Toužíme přeci všichni po lásce...

Toto je ale večer Andrey a ten večer je hlavní hvězdou právě ona. Po jejím boku stojí kamarádka a herečka Ivana Chýlková, nechávají se fotografovat, obě v ruce knihu, Andrea má ten večer oslavu své „pařížské revoluce“. Dávám si další pivo. Brzy ale mizím, protože nechci dělat křoví. Křest je oficiálně ohlášen a zábava může pokračovat. Blesky ale stále práskají a jedna půvabná útlá novinářka s platinovou kšticí a velkým výstřihem se vrhá do práce s diktafonem. Je to nějaká dívka z Blesku? Rytmus života? Další neznám... Bavím se chvíli představou, že bych to měl zjistit, nikdo tu dívku ale nezná. Herečka Chýlková ochotně poskytuje rozhovor, je to profesionálka. Je tu dokonce i televize, zvukař, který se nezastaví, mi potom vysvětluje, že nejde o Českou televizi, ale o jakousi televizi regionální, ovšem silně expandující. S ohledem na délku natáčení to chvílemi vypadá jako přímý přenos, reflektor kameramana mne oslepuje na baru. Než jsem se stačil vzpamatovat, bulvární dívka (Blesku nebo Rytmu života?) zmizela, ztratila se, než jsem se rozhodl ji oslovit...

Výměna stráží. Přichází Monika. Nemá čočky, ale slušivé brýle, na sobě nonšalantní bílou košili přes boky, je dětinská jako vždy, mluví v zdrobnělinách, a tváří se, alespoň se mi to zdá, že mne nevidí. Tato její hra, tolikrát opakovaná při různých příležitost, mi jde trochu na nervy. Její dcera Emma, hlasatelská hvězda televize Nova, se jí velmi podobá.

„To je to až takové?“ ptá se televizní dramaturgyně, s níž vedu řeč o volyňských Češích. Monika ale vždycky hrála, přijde mi, nebo jsem pouze obětí vlastní inklinace vidět za vším nějakou divadelní inscenaci?

„Ano, je to až takové,“ snažím se téma odlehčit, „kdyby neměla brýle, mohl bych si myslet, že zapomněla čočky doma.“

Dezertéři lásky. Nejsme nakonec všichni vlastně jen „dezertéři lásky“? Kdybych si tolik věcí nepamatoval, mohl bych žít možná spokojeně, mohl bych se chlácholit myšlenkou, že vše bude stejně zapomenuto, a co se tím trápit, že? Takový je běh času, nové vždy nahrazuje staré. Nová setkání přehlušují staré vztahy, proč se trápit příběhy, jež nikoho dnes ani nezaujmou, ani nedojmou? Představa, že někdo dokáže strhnout masku času, je do té míry falešná, jako stále nové a nové interpretace dějin, o nichž se dozvídáme pouze z per historiků. Co ale když jsme sami prožili nějaké dějiny, své malé dějiny třeba, i když jsme se minuli s těmi velkými? Může to být důvodem k nějakému rozhodnutí?

Sirotkem se být necítím, mohu být ale hodnověrným svědkem? Nikdy jsem si nepsal deníky, nesdílel jsem tu představu, že si musím vše okamžitě zapsat, myšlenku nebo situaci, pocit nebo anekdotu, říkal jsem si vždy, že mám přeci vlastní paměť – a hlavu. S časem mizí lidé i věci, mladí vynášejí staré, bitvy – zejména ty prohrané – se vedou o paměť. Třeba národa, Ústav paměti národa, tak se měl původně jmenovat Ústav pro výzkum totalitních režimů, o něž se čas od času vede skutečná válka.

Kde ale zůstala paměť našich citů, pochybností a lásek, jež se nám smějí do tváře? Myslím, že Andrea napsala skvělou knihu. Upřímnou a silně emotivní. Přečetl jsem ji z pátku na sobotu doslova na jeden zátah. Jakou knihu asi vydá Monika?

(pokračování příště)

22.10.2014

V nadcházejících předčasných parlamentních volbách na Ukrajině, které proběhnou 26. října, mají i bývalí "regionálové" a komunisté více šancí na úspěch, než radikálové z krajní pravice. V nové Věrchovné radě budou mít příznivci prezidenta Porošenka pohodlnou většinu.

Na prvním místě je v předvolební kampani Blok Petra Porošenka pojmenovaný takto před půl rokem. Ještě na jaře 2014, než prezident tuto formaci převzal, šlo o malou stranu s názvem "Národní aliance svobody a ukrajinského patriotismu NASTUP". Porošenko opustil svou vlastní stranu "Solidarita" v únoru a v srpnu převzal NASTUP, který změnil název na "Blok Petra Porošenka" (BPP). Lídrem se stal Jurij Lucenko, bývalý ministr vnitra.

V čele kandidátky symbolicky stojí starosta Kyjeva Vitalij Kličko, který se k bloku připojil, ale prohlásil, že poslaneckého mandátu by se ani v případě vítězství neujal.

BPP nyní podle průzkumu GfK Ukraine podporuje 29,9% dotázaných a podle Sociálního monitoringu až 39,8%.

Podle dalších sociologických průzkumů skupiny "Rejting" a KMISu strana BPP získá 26. října 33,5% hlasů, respektive 39,5%.

Radikální nacionalisté ze strany Svoboda představující voličsky nejsilnější extrémní subjekt ukrajinské politické scény nejpravděpodobněji nedosáhnou ani na jediný parlamentní mandát.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

22.10.2014
Velvyslanci byla předána protestní nóta

Špionážní letoun Il-20 ruských ozbrojených sil v úterý ve 13:54 místního času pronikl do estonského vzdušného prostoru. Stroj přelétl hranici zhruba o 500 metrů západně od baltských ostrovů Hiiumaa a Saaremaa s vypnutým transpodérem a nekomunikoval s pozemním naváděcím stanovištěm. Setrval v tomto prostoru přibližně minutu a odstartovaly proti němu portugalské letouny F-16, informoval estonský generální štáb.

Ministerstvo zahraničí si dnes předvolalo ruského velvyslance Jurije Merzljakova a předalo mu protestní nótu.

Narušení hranice zaznamenalo Estonské centrum řízení letového provozu v Ämari. Ruský stroj neměl letový plán, jeho transpodér byl vypnut a vyhýbal se rádiovému kontaktu s pozemním stanovištěm.

Proti stroji odstartovaly portugalské stíhačky F-16 zajišťující protivzdušnou obranu Pobaltí ze základny v Šiauliai. Navázaly vzdušný kontakt s narušitelem nad neutrálními vodami.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

22.10.2014

Západní svět si hýčká svůj výklad dějin podobnými způsoby jako totalitní režimy. Vytváříme mytologie, jež mají sloužit k upevnění svatých dogmat stávajícího establišmentu – prý „abychom nikdy nezapomněli“. K takovým mýtům můžeme počítat nutnost použití jaderných bomb v Japonsku, Kennedyho holubičí mimikry, vražedné běsnění ve Rwandě a Srebrenici, ale i vznik Berlínské zdi.

Letos si především západní civilizace připomíná 25. výročí pádu Berlínské zdi – s nímž oficiálně skončila éra studené války – a brzy poté měl nastat rajský „konec dějin“. Jak jsme již hořce seznali, nestalo se tak.

V roce 1961 vláda východního Německa s pomocí ozbrojených složek a policie obsadila v Berlíně hranice, aby její občané, jež utlačovala, neutíkali houfně na demokratický Západ. Není samozřejmě lží, že vláda NDR byla represivní a východní Němci před onou represí utíkali, nicméně jde pouze o jednu část dramatického příběhu; část, jež ale vrhá všechnu vinu za postavení zdi na NDR a zamlžuje další důležité okolnosti vedoucí k jejímu vzniku.

Ještě před tím, než byla zeď vybudována, mnoho východních Němců dojíždělo do západní části Berlína za prací a vracelo se večer zase domů, takže skutečnost, že by totalitní režim držel východní Němce v absolutním zajetí, je nesmyslná. List New York Times v roce 1963 informoval o tom, že s postavením zdi přišel Západní Berlín o 60 000 kvalifikovaných dělníků, kteří tam z východní části města denně cestovali do zaměstnání. To se přirozeně muselo negativně odrazit v ekonomice Západního Berlína, tedy nejen na Východě.

Americký historik a novinář William Blum píše, že za neprodyšným uzavřením hranic stojí dva zásadní důvody ZDE. Západ prováděl intenzivní „náborovou kampaň“, respektive masivní rekrut východoněmeckých „mozků“ a kvalifikovaných dělníků a řemeslníků, což na Východě vyústilo v povážlivou hospodářskou krizi.

Druhý důvod tkví v tom, že v průběhu 50. let američtí a západoněmečtí studenoválečníci za asistence CIA a dalších amerických služeb zahájili tvrdou kampaň sabotáží a subverze proti východnímu Německu s přímým záměrem – oslabit ekonomický kurz NDR, dále pak podlomit politickou moc Východního Berlína. Podle Williama Bluma šlo o obyčejný terorismus, jak podrobně líčí ve své klíčové publikaci Killing Hope: US Military and CIA Interventions Since World War II ZDE. Cílem teroristických a sabotážních aktivit se staly východoněmecké továrny, elektrárny, přehrady, veřejné budovy, obchody, radiostanice, benzínové stanice, veřejná doprava atd. Atentátníci vyhazovali do povětří železniční mosty, vykolejovali vlaky, zakládali požáry v jednotlivých továrnách atd., jak dále popisuje Blum.

Tato fakta potvrzuje i think-tank Woodrow Wilson International Center for Scholars, jehož výzkumníci v jedné studii o studené válce uvádějí ZDE, že na území východního Německa před postavením zdi operovala stovka agentů CIA, kteří zde prováděli špionážní činnost a verbovali potenciální spolupracovníky. Dále pak v NDR působily vojenské zpravodajské služby USA, které zde byly „velice aktivní“, píše se ve stati. Opět lze vytvořit paralelu: co když se na území České republiky nachází stovka ruských špionů, kteří draftují naivní putinofily na špionážní aktivity, a vojenské zpravodajské služby Kremlu provádějí u nás totéž co Západ ve východním Německu před postavením mytologií obestřené Berlínské zdi?

I tyto skutečnosti ukazují rozhodnutí východoněmeckého režimu postavit zeď trochu v jiném světle – souhrnně řečeno, vláda NDR čelila skutečné hrozbě ze Západu a z tohoto důvodu se rozhodla hranici se Západním Berlínem obsadit a uzavřít. Dalším „argumentem“ pro zeď byl masivní odliv intelektuálních kádrů a kvalifikované pracovní síly z Východu na Západ, což se výrazně podepsalo na východoněmeckém hospodářství. Tyto jakkoliv pádné důvody ovšem východoněmecký režim neomlouvají, neboť vlastním občanům násilnými způsoby zabraňoval v opuštění Východního Berlína, potažmo východního Německa, či jen zabraňoval volnému pohybu jeho občanů na Západ a zpět.

22.10.2014
Stále dokola potlačujeme symptomy, neboť nedovedeme problémy řešit

V imperiální metropoli čelící hongkongským protestům se zrodil nápad, jak Deštníkovou revoluci vypořádat bez toho, aby prezident a politbyro protestujícím ustoupili a umožnili hlasovat v demokratických volbách. Čínský vynálezce Čchuan Wang z Nan-ťingu pracuje na projektu zrušení deštníku ZDE.

Látkové deštníky prý nahradí zařízení připomínající plastové žezlo, které poslouží nositeli vyfukováním proudu vzduchu nad hlavu, čímž prý vytváří "vzduchové silové pole" chránící uživatele před dopady vodních kapek. Smůlu by ovšem mohli mít kolemjdoucí, neboť na ně takové zařízení vrhá vody tím více. Ale nebuďte přece škarohlídové nepřející pokroku!

"Vzdušný deštník" pohání lithiová baterie v držadle, nad kterou je umístěn elektrický motor. Jím poháněný ventilátor nasává vzduch ve spodní části hlavice a vyfukuje jej pod vysokým tlakem nahoře. Popsaným způsobem má nad hlavou hrdého nositele vzniknout "neviditelný" deštník.

Na další vývoj zařízení zatím fanoušci vysbírali 85 930 amerických dolarů, ačkoliv vynálezce původně doufal, že dostane alespoň 10 000. Svůj vynález vyvinul ve spolupráci s postgraduálními studenty univerzit v Nan-ťingu a Pekingu a hodlá jej vyrábět ve třech velikostech. Největší varianta měří 80 cm a baterie ji udrží v chodu po dobu 30 minut. Celá legrace by měla být k dostání v prosinci 2015 v ceně 88-108 dolarů.

Tolik zpravodajství. Je ovšem jasné, že vynálezce musel na převratné myšlence zrušení deštníku začít pracovat mnohem dříve, když ještě v Hongkongu po nějakých protestech nebylo ani památky. Teprve díky synchronicitě se jeho nápad právě dostává do popředí zájmu a zdá se, že má všechny předpoklady stát se kasovním trhákem. Zatímco v ulicích Hongkongu probíhají blokády a střety se studenty i odboráři požadujícími politická a sociální práva, Čchuan Wang nabídne komunistické elitě a finanční smetánce způsob, jak se i v deštivých dnech obejít bez toho zatraceného deštníku a zbavit se mimoděk splňované role poutače upozorňujícího na protesty. Namísto aby věrchuška řešila požadavky těch dole, raději odloží "jejich zastaralý" deštník. Vynález Čchuana Wanga může nakonec fungovat coby velice sofistikovaná forma cenzury odstraňující z každodenního provozu banální objekt, jenž demonstranti cíleně naplnili politickým významem. Protesty budou nakonec potlačeny a požadavky zůstanou ignorovány, avšak vynálezce na tom může mezitím opravdu leccos trhnout. Držitelé moci budou díky němu již brzy smět vítězoslavně mávat nad hlavou plastovým žezlem.

Model symbolického zcenzurování problému ovšem není ani zdaleka typický jen pro čínský kapitalismus s komunistickou tváří. Stává se pomalu univerzální normou globální průmyslové civilizace, která nedokáže při řešení problémů používat tvůrčím způsobem mozek a v pekle všech úředních šimlů světa se za každých okolností drží sklerotické rutiny jako nacistický čert hákového kříže.

Wangův vynález (kolik toho na něm prakticky zadarmo oddřeli proletarizovaní postgraduanti?) má pro fungování současné společnosti asi takový význam, jako parní turbína vynalezená v 1. století Hérónem Alexandrijským pro antickou společnost, která při ohromném nadbytku levné otrocké práce neměla pražádnou motivaci zahajovat nějakou průmyslovou revoluci. Hérónův i Wangův vynález představují kratochvilné hračky saturovaných elit, stejného řádu jako třeba vynález hrajících stolních hodin či cínových vojáčků.

I vědecká invence, která kdysi dávno doslova revolucionizovala společenské poměry, slouží už pouze k tomu, aby z dohledu publika odstraňovala symptomy nazrávajících osudových krizí.

22.10.2014

"Fond národního blahobytu" vznikl v Rusku v roce 2008 rozdělením dřívějšího rezervního fondu s výslovným cílem dlouhodobého zabezpečení výplaty penzí v případě, že se průběžný penzijní systém dostane do deficitu. (Dalším cílem je spolufinancování systému dobrovolného důchodového spoření občanů.) Jak v Kommersantu informuje Jana Cinojeva ZDE, vláda má nyní v plánu utratit tento fond na podporu ruských naftařů.

Ruské společnosti jsou nehledě na "statečnou" vlasteneckou rétoriku Kremlu rutinně odkázány na západní úvěry, neboť vlastními finančními rezervami disponují jen v míře velmi malé a investice provádějí na základě západního úvěrového financování. Nyní, když ceny ropy kvůli stagnaci poptávky a cenové válce klesají a ruské ropné společnosti s poměrně vysokými provozními náklady se nedostanou k dlouhodobému západnímu úvěru také kvůli sankcím, je situace "velmi zajímavá". Každý pokles ceny barelu ropy o dolar stojí ruskou ekonomiku 70 miliard rublů ZDE, nicméně vláda se rozhodla pomoci naftařům v jejich finančních problémech právě z výše zmíněného rezervního fondu určeného k zajištění důchodů. Ten, jak uvádí Cinojeva, začátkem října obsahoval 83,2 miliardy dolarů.

Zájem o peníze projevily již dříve společnosti Rosněfť a NOVATEK, jejichž žádosti byly schváleny ministerstvem energetiky a čekají na vyjádření ministerstva hospodářství, přičemž vláda jako celek již vyjádřila připravenost peníze poskytnout. K dalším zájemcům patří Gazprom něfť a Lukoil. Pouze společnost Transněfť prohlásila, že tyto prostředky nepotřebuje a nebude o ně žádat.

Tak fond určený k zajištění důstojného stáří ruských občanů skončí zřejmě na účtech naftařů, přičemž se ani na všechny zájemce nedostane.

O tom, že by v době, kdy ceny ropy opět vzrostou a sankce budou zrušeny naftaři peníze státu vrátili, nepadlo přirozeně ani slovo. Zůstává tedy otázkou, jak to tedy nakonec s ruským důchodovým systémem dopadne. Již dříve totiž bylo rozhodnuto o tom, že aktuální přebytky průběžného systému budou mj. použity k financování velkorysého Putinova zbrojení.

22.10.2014

Zatímco 25. září slunce zapadá nad východotureckým městem Urfa, v ulicích se překřikují dvě skupiny syrských opozičníků - a místní obyvatelé cítili potřebu zavolat policii. Důvodem je spor mezi dvěma opozičními frakcemi, které by měly stát na stejné straně: 12 bojovníků z brigád spojených se Svobodnou syrskou armádou konfrontovalo tři zaměstnance přechodné vlády, které obvinili, že kradou peníze.

"Mnohokrát jsme si přáli začít bojovat, ale ovládli jsme se," říká Muhammad, bojovník brigády Sukúr Alí. Poté co se objevila turecká policie hádka utichla, ale spor, který ji způsobil, zůstal nevyřešen.

Zatímco Spojené státy eskalují tažení proti "Islámskému státu", konfrontace v Urfě představuje mikrokosmos odrážející rozsáhlejší boje v táboře spojenců Washingtonu. Syrská opoziční koalice, kterou prezident Barack Obama označuje za "legitimní zástupce syrského lidu", trpí podfinancováním a ochromující nedůvěrou mezi protiasadovskými silami v exilu.

Ve výsledku instituce, u nichž američtí představitelé doufali, že by mohly vyplnit vakuum v oblastech opuštěných režimem prezidenta Asada, byly z velké části z mezinárodního tažení v Sýrii vyloučeny. Washington svůj postup s FSA nekoordinuje a slovy jednoho důstojníka arabských zpravodajkých služeb volně propojená sbírka miličních uskupení "není připravena kontrolovat" situaci na zemi. Mezitím opozici dál ochromuje rivalita mezi dvěma hlavními patrony, Saúdskou Arábií a Katarem, kteří se snaží dostat své spojence do mocenských pozic v této organizaci.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

22.10.2014

Z otřesné zprávy, vydané organizací UNICEF, vyplývá, že každý den je na světě zavražděno 365 dětí, tedy jedno dítě každých pět minut. K většině tohoto zabíjení dochází mimo válečné zóny - děti se prostě zabíjejí "jen tak".

V mnoha zemích světa se proti dětem používá systematické násilí. Jsou země, kde dítě zabijí, protože se v noci pomočilo. Podle zprávy UNICEF trpí miliony dětí a mladých lidí strachem z násilí ve svých domovech, ve školách a v komunitách.

UNICEF požaduje koordinované akce, aby násilí proti dětem skončilo do roku 2030.

Analýza organizace zjistila, že děti, které jsou obětí násilí, mají mozkovou činnost, která je obdobná mozkové činnosti vojáků vystavených přímému boji a více než 30 procent dětí trpí dlouhodobými příznaky post-traumatického stresu.

Nejčastěji jsou obětí násilí děti žijící v chudobě. Dospívajícímu chlapci v Latinské Americe hrozí sedmdesátkrát častěji zavraždění než dospívajícímu chlapci v Británii.

Jen 41 zemí světa zákonem zakazuje násilí proti dětem. Jen 2 procenta zemí má systematický právní rámec, který zabraňuje násilí proti dětem.

Nejčastěji dochází k zabíjení dětí v El Salvadoru, v Guatemale, ve Venezuele, na Haiti a v Lesotho. K 75 procentům vražd dětí dochází v důsledku násilí mezi osobami a nikoliv v důsledku vojenských konfliktů.

Dochází k násilí spojovanému s ozbrojenými gangy, zejména ve střední Americe, ale nejvíce šokující je skutečnost, že děti v mnoha zemích světa trpí každodenním násilím, včetně sexuálního násilí, tělesných trestů, šikanování na hřištích, násilím od učitelů a násilím od internetové komunity.

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.10.2014

"Beze mě," říká Stultitia, tedy Bláznivost, v Erasmově Chvále bláznivosti, "nemůže svět existovat ani okamžik". Tato věta zní prostě a člověk, když se tématem pošetilosti světa nechce zabývat příliš dlouho, se trochu pousměje a řekne si pro sebe, že je to pravda pravdoucí, a vydá se pokračovati dále ve své "bláznivé" pouti světem.

Erasmus Rotterdamský nebyl zdaleka první ani poslední člověk, který si všiml toho, že se lidé drží zvyků, které nemají rozumové opodstatnění, podléhají bludům, které rozum vyvrátí s lehkostí sobě vlastní, neustále opakují dokola chyby svých dějin, aniž by se poučili, nechávají na sebe působit prastaré metody ovládání, aniž by je chtěli prorazit logikou argumentů, naslouchají raději lžím než pravdě. Zkrátka všiml si toho, že lidstvo žije uvnitř konstrukce, v jakémsi skleněném zámku nebo snad slaměné chýši, a neumí nebo nechce nebo se jednoduše bojí z ní ven.

Vedle Erasma to byli Sebastian Brant v Lodi bláznů, Le Sage v Kulhavém ďáblovi, Cervantes v Donu Quijotovi, Swift v Gulliverových cestách, Baltazar Gracián ve svých radách a aforismech, Komenský v Labyrintu, Goethe ve Faustovi a další a další, až k Nietzschemu, Marxovi, Freudovi, Jungovi, Konrádu Lorenzovi. Všichni tito literáti, filozofové a vědci (dokonce i duchovní) si v podstatě všimli téhož, co Erasmus s vtipem a jednoduchostí vložil do úst Bláznivosti, která se tak stala mluvčím jeho poznání a snímala z něj za toto poznání odpovědnost, což bylo v jeho době určitým "bezpečnostním opatřením". Každý z nich naložil s touto zkušeností po svém a rozvedl ji podle toho, nakolik se opovážil přistoupit k propasti a pohlédnout dolů.

Prorazit stěny konstrukce, v níž sídlí lidská společnost organizovaná v zásadě na jednom jediném základním a společném principu, je ve skutečnosti velice nebezpečné. Člověk, který se toho opováží a rozbije konvence - ne své doby, ale celé civilizace - může se ocitnout ve vzduchoprázdnu. Může zjistit, že mimo Bláznivost lidstvo neexistuje a nemůže existovat. Vezměte lidem Bláznivost a s ní jim vezmete pevné kontury jejich existence, ba půdu pod nohama. Lidstvo se ale, naštěstí (!) nedá o svou Bláznivost připravit. Brání ji zuby nehty a člověka, který má v sobě tolik drzosti a opovážlivosti, že volá na všechny kolem sebe: "Podívejte se, vždyť král je nahý." označí samotného za blázna.

Každá společnost je konstruována na jednoduchém základě. Malá skupina lidí ovládá většinu, a to za pomoci několika dalších početně nevelkých skupin obyvatelstva, které jsou ke své práci motivovány. Tyto "výpomocné moci" se zaměřují na ozbrojenou ochranu menšiny a jejího řádu, na byrokratickou správu systému a na myšlenkové zpracování většiny, tedy na její zklidnění do podoby pasivního příjemce dané reality. Jediným cílem vládnoucí skupinky je udržení své moci, její rozmnožení, posílení, ochrana a udržení většiny v takovém stavu, aby se neodvážila pokusu o změnu situace na šachovnici. Tyto cíle mohou být rozmnožovány podle potřeby, situace v souladu s dobovými zvyky a metodami. Jde-li vše po dobrém, tím lépe. Přijmou-li sami ovládaní systém za svůj, je to značka ideál. Ideologie se rovněž mění, ovšem jejich základní princip "posvětit" systém a učinit ho v očích většiny věčným, neměnitelným a nevyžadujícím žádných reforem je konstantní.

Nad tímto základním vzorcem společenské konstrukce se postupem věků rozprostřel obrovitý skleněný zámek zvyků, tradic, rituálů, obřadů, obvyklých praktik, mechanismů, novinových článků, politických vystoupení, učebních osnov, mravů, doporučení, konvencí, zábran, ponaučení, drzostí i studu a kdoví ještě čeho, který není těžké prorazit. Je ho však nemožné zbořit. Postupem doby do sebe totiž vstřebal všechno zvířecí i lidské, přírodní i civilizační. Jsa zkonstruován z mýtů, pověr, běžností, obvyklostí, "osvědčených" postupů, vzorů, tradic, rituálů, polopravd, lží, šíleností, zkrátka z celé matérie lidské zkušenosti, stal se v pravdě lidskou civilizací, jejím jediným reálným prostorem, ve které může existovat. Rozum jej snadno usvědčí z absurdity a má tisíc chutí jej zbořit, rozmetat po celém Vesmíru. Ale neudělá to. I ti nejsmělejší duchové minulosti se nakonec, už rozpřáhnuti k zásadnímu úderu, zastavili. Jejich ruka poklesla. Uvědomili si, že rozbitím této bláznivé konstrukce nevznikne chrám Rozumu, ve kterém by vládla Pravda a vše, každý čin i každá myšlenka, by měly racionální podstatu, byly by logické a existovaly by v čisté podobě nezasažené praktickými znetvořujícími ohledy.

Takový chrám Rozumu by musel existovat nejenom mimo lidskou civilizaci, ale dokonce mimo celý Vesmír. V nějakém jiném Vesmíru nebo alespoň v nějaké jiné dimenzi, ve které by základ existence všeho hmotného nezávisel na pohybu jednoho předmětu vůči jiným předmětům, bez sebemenšího definování toho, které z pohybujících se těles představuje Dobro a které Zlo, které z nich je tedy při náhodné nebo matematicky vypočitatelné srážce v právu a které nikoliv.

Protože lidský rozum stále naráží na základní problém existence, a sice, že ve Vesmíru není nic v právu a nic nemá pravdu, ale všechno jsou jen fyzika, chemie a matematika, bezohledné vůči lidské potřebě být v právu a mít pravdu, proto se lidstvo tak zoufale uteklo pod ochranu svého skleněného zámku, ve kterém platí to, co platí, pravdu má to, co má pravdu, zákonem je to, co je zákonem, vládne tomu ten, který tomu vládne a řídí se vyšším zákonem toho, kdo byl za vyššího vybrán a uznán. Většina z těchto daností je bláznivá a snadno, ba dokonce velice snadno odhalitelná ve své nejvyšší pošetilosti. Přesto ten, který se pokusí Bláznivost sesadit z lidského trůnu, narazí na prázdnotu a této snahy zanechá. Naopak ten, který jí svěří svůj život a své myšlení, žije s pocitem, že se nachází pod ochranou Řádu, který o něm ví, který se o něj zajímá a jemuž není lhostejný.

Pro Vesmír je totiž lhostejnost charakteristická. Všechny procesy se v něm odehrávají s vyhlídkou na to, že se budou opakovat nesčíslněkrát a v horizontu téměř nekonečného času. Ve Vesmíru není nikdy ničeho škoda. Všeho je v něm až přespříliš. A nikomu nikdy nic nechybí. A Země je součástí Vesmíru a její život, jakkoliv úchvatný a zázračný, dostal do vínku stejný princip. Jen člověk si s tím faktem neumí poradit. Propadá zoufalství, kdykoliv si připustí, že je sám a nemá nad sebou žádnou ochranu. To je jeden z hlavních motivů obecného strachu člověka prorazit stěny skleněného zámku, ve kterém žije.

Pro velké filozofy, kteří se srazili s teologií, bylo vždy zásadním tématem vysvětlit, jak se nespravedlnost a zlo ve světě slučují s boží všemohoucností, všemocí, spravedlností a dobrotou. Je skutečně úžasným zážitkem sledovat, jak se tito velcí duchové z této důvodové pasti dokázali vyplétat. Například Kierkegaard soudil, že Bůh dopouští tak veliké zlo proto, aby viníka mohl náležitě potrestat. Za menší zlo nebo za zlo, které by mu neumožnil spáchat, by Bůh nemohl viníka potrestat tak důkladně, jako když ho ponechá, aby své zlé dílo dokončil. A Leibniz se v konfrontaci Boha a Zla jednoduše přiklonil k názoru, že lidský rozum není s to tyto jemné nuance pochopit. A bylo vymalováno. Skleněný zámek stojí a bude stát navždy. A bohužel, zdá se, že je to tak dokonce i dobře.

22.10.2014

Světová zdravotnická organizace (WHO) usiluje o vakcínu pro boj s šířením krvácivé horečky ebola. Doufá přitom, že dvě verze budou k dispozici v lednu.

Desetitisíce dávek experimentální vakcíny proti ebole určených k testování v reálné situaci může být k dispozici již v lednu, pokud budou považovány za bezpečné, prohlásila včera WHO.

Doktorka Marie Paule Kieny, asistentka generálního ředitele WHO, tvrdí, že klinické testy, které buď probíhají nebo jsou plánovány v Evropě, Africe a USA, by měly přinést předběžné údaje o bezpečnosti vakcín v prosinci.

Pokud budou vakcíny prohlášeny za bezpečné, dojde k jejich zkušebnímu použití v Západní Africe od ledna, aby jejich účinnost byla ověřena na vzorku desetitisíců osob. S masovou vakcinací příští rok se nepočítá.

Epidemie eboly v Západní Africe již zabila přes 4 500 osob, většinou v Libérii, Guinei a Sieře Leone. Experti tvrdí, že pokud úřady nepodniknou rozhodné kroky, za dva měsíce může propukat 10 000 nových případů denně.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

9.10.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V září 2014 přispělo 187 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 38 899.50 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v červenci 2014 částkou 2529.87 Kč. Příjem z reklamy byl 11 080 Kč.

Zůstatek byl koncem září 2014 323 559,25 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za září 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.8. 2014:...............354 231,52 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 38 899.50 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (červenec 2014)........... 2529,87 Kč
bankovní úrok................................................................2,91 Kč
reklama ..........................................................................11 080 Kč



bankovní poplatky..........................................................-831,55 Kč

dva vrácené příspěvky...........................................................-10200 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1853,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
honorář (JB) .....................................................................10 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
účetnictví ....................................................................................3500 Kč
programování (MP) .....................................................................13800 Kč


Zůstatek k 30.9. 2014: 323 559,25 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
26. 10. 2014 Kolaborace a kontroverze - měl by být Wonka odhalen? Sam Graeme Beaton
26. 10. 2014 Collaboration and Controversy – Should Wonka be Exposed? Sam Graeme Beaton
26. 10. 2014 Opři žebřík do nebe - film roku? Sam Graeme Beaton
26. 10. 2014 Opři žebřík o nebe – A Highlight of the Year Sam Graeme Beaton
25. 10. 2014 Letters from Max Sam Graeme Beaton
25. 10. 2014 Letters from Max Sam Graeme Beaton
24. 10. 2014 Proč ta vietnamská továrna? Sam Graeme Beaton
24. 10. 2014 Why the Vietnamese Factory? Sam Graeme Beaton
7. 11. 2013 Nejnovější dokumenty z České televize jsou slibné Sam Graeme Beaton
7. 11. 2013 Latest Česká televize Offerings Show New Promise

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval… Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 „…na všech sloupích“ Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 „Ultimátní“ konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce