ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
28.7.2015



"Snažíme se dostat na kamiony, ale nikdy se nám to nepodaří."

"Pokaždé, když se o to pokusíme, nás chytí policie."

"Byli jsme v Sýrii, kde spousta lidí umíralo."

"Moje maminka mě sem přivezla, aby mi vyléčili nohu."

Reportér: Jak se ti to stalo?

Dítě: "V Sýrii. Hrál jsem si venku. Přišli vojáci a řekli, že mi chtějí koupit dárek. Unesli mě a přejeli mě autem."

Jiné dítě: "Nevím, co mám říct. Jsem tu ztracená s maminkou."

Moderátor v televizi: V přístavu Calais roste napětí... Migranti v Calais dobíhají kamiony...

Reportér: Děje se to za denního světla!

Reportér: Stávkující zaměstnanci lodí vyvolali chaos ve francouzském přístavu Calais. Televize je plná dramatických scén. Kamiony ve frontách, a zoufalí uprchlíci, kteří se do nich snaží dostat, ve snaze dostat se do Británie.

Britský premiér David Cameron: Musíme dělat víc, aby se do Británie ilegální přistěhovalci tak lehce nedostávali.

Reportér: Ale ve vzdálenosti od dálnic a přístavu se v Calais děje něco jiného. Nový přistěhovalecký tábor rychle roste a stává se trvalým. Lidé, kteří tu žijí, jsou součástí rostoucí uprchlické krize Evropy. Obrovské množství lidí, kteří prchají před chudobou a konflikty. Nyní čelí novému problému:

ŽIVOTU V DŽUNGLI

"Tohle je naše kuchyně, kde si vaříme."

"Kuře chutná jako papír. Dostáváme jedno jídlo denně."

"Vyrobili jsme si koupelnu, pojďte se podívat."

Reportér: Farrows byl v Súdánu studentem. Ale v roce 2011 byl donucen uprchnout. Poté, se mu několik let nepodařilo dostat se z Libye, přicestoval do tábora Džungle v Calais před půl rokem.

"Sdílíme a vyměňujeme si věci, potraviny, pití, léky proti bolesti, nástroje."

"To, co potřebujeme, si vzájemně půjčujeme."

Reportér: Jako mnoho zdejších muslimů, Farrows drží během ramadánu půst.

"Držet půst znamená pro zdejší lidi mnoho. Symbolizuje to trpělivost a výdrž. Držet půst za těchto podmínek je pro člověka opravdu výzvou."

Reportér: Nikdo nepočítá, kolik lidí tady žije. Většina lidí ale souhlasí, že je to nejméně 3000 osob. Lidé přijíždějí každý den a pokaždé, když se sem vrátíme, vypadá to, že je Džungle stále více natrvalo.

Podmínky jsou tam tvrdé, ale všude vidíte známky komunity, která se snaží vytvořit si něco jako normální život.

Otevřely tu kavárny a obchody s potravinami.

Kamarád Farrowse, který pracoval v Súdánu jako automechanik, založil obchod na opravu jízdních kol.

Tato kůlna, postavená z palet, bude brzo fungovat jako škola.

"Tady bude mít učitel stůl. Sem dáme jednu tabuli. Tady bude okno. Snažíme se, co nejvíc dokážeme, víte."

Reportér: Mnoho lidí, kteří uprchli z Eritreji, jsou křesťané. Byli pronásledováni kvůli své víře. V táboře Džungle stavějí kostel.

"Někdy potřebujete pro sebe čas na rozjímání. Můžete přijít sem, můžete číst, můžete se modlit, můžete myslet. Bude to tady pro vás lehčí. Dům vašeho Boha může být kdekoliv."

Reportér: Davidova rodina odešla z Eritreji, když mu zemřel otec. David strávil řadu let jako uprchlík v Súdánu. Jeho život tam byl tak zoufalý, že se vydal do Británie a zanechal za sebou svého dvouletého syna.

David: "Chci ho přivézt, pokud to bude možné. Chci pro něho být dobrým otcem. Je to těžké, je to velmi těžké. Ale díky Bohu, jsem ještě stále naživu a šťastný."

Reportér: David se zapřísáhl, že až bude kostel skoro hotový, pokusí se dostat do Anglie. Kostel měl kněze, ale ten nechtěl čekat.

"Když tu není kněz, modlíme se sami."

"Byl tady jeden kněz, odešel do Británie. Tak tu nemáme kněze."

Reportér: I když se tábor stává permanentním, je tu všechno dočasné. Zdá se, že se táborem rozšířila informace, že se na dálnici utvořila zácpa. Vyvolalo to spoustu zájmu, řada lidí se nyní přesunuje ke kamionům. Snaží se zjistit, zda by se do nich mohli dostat.

Reportér: Imigranti si opakovaně stěžují, že se k nim policie chová krutě. Policisté často používají pepřový sprej. A zvyšují se bezpečnostní opatření, financovaná miliony liber z britských vládních zdrojů.

Reportér: Včera jsme tu byli a skupiny uprchlíků se snažily dostat se na dálnici, uniknout policii. Dnes jsme se vrátili a vidíme, že úřady ty rychle stavějí vysoký plot. Nahoře bude ostnatý drát.

Reportér: Fadhel a jeho přítel se připravují na ukončení půstu. Tábor poskytuje jedno jídlo denně. Dnes večer je k dispozici i další jídlo od místní alžírské komunity. Fadhel, stejně jako mnoho dalších lidí v táboře, si zažádal o azyl ve Francii. Avšak protože nedostal vůbec žádnou podporu, neměl jinou možnost než žít po dlouhé měsíce v táboře Džungle, zatímco se jeho žádost o azyl zpracovává.

Fadhel: "Zažádal jsem o azyl dne 20. dubna. Cítím se izolovaný. Člověk v hlubokém zoufalství. I jestliže mi Francie dá azyl, dokážu se tady integrovat? Jsou schopni mě vnímat jako lidskou bytost? Potřebuju, aby se o mě někdo staral. Alespoň v Británii, i kdybych byl bezdomovec, bych se mohl naučit anglicky. Tady je to tvrdé a zdejší jazyk je tak těžký."

Jiný muž: "To je ten problém, Fadhele. Musíš buď naskočit na kamion, anebo tady zůstat."

Fadhel: "Takže naskočím na kamion, dostanu se do kontejneru, pohřbí mě to zaživa a já umřu?"

Reportér: Pro ty, kteří se snaží dostat do Británie, nastala výjimečná noc. Desítky imigrantů se snaží dostat se do kamionů, které stojí ve frontě. Jejich řidiči zuří a snaží se jim v tom zabránit. Účastní se toho policie. Nic takového jsem tu zatím ještě nikdy neviděl.

Reportér: Proč se chcete dostat do Británie?

Uprchlík: "Vzdělání. Svobodu. Práci."

Reportér: Británie přijímá daleko méně uprchlíků než Francie. Nikdo neví, kolika lidem se podařilo dostat se za posledních šest týdnů do Británie a kolik z nich tam zažádá o azyl. Ale víme, že během takovýchto nocí je zabráněno vstupu do Británie každou noc více než 1000 lidem.

Reportér: Pokusíte se znovu?

Muž: Pokusím se znovu.

O ČTRNÁCT DNÍ POZDĚJI

Reportér: Vrátili jsme se do Calais o čtrnáct dní později napotřetí. Plot mezi dálnicí a táborem Džungle byl už dokončen. Další možnost úniku zlikvidována. Avšak imigranti stále přijíždějí. Teď se setkáváme s osmiletým Khalidem. Syrským chlapcem s vážně zraněnou nohou. Právě přijel s maminkou.

Khalid: "Tohle je náš čtvrtý den tady.

"Kde máš tatínka?

Khalid: "Tatínka? Je mrtvý."

Reportér: Před třemi lety uprchl Khalid s maminkou ze svého domovského města Aleppo, které bylo zničeno válkou. Od té doby procestovali celou řadu zemí a snaží se najít nějaké místo, kde by se mohli usadit a kde by někdo vyléčil Khalidovu nohu.

Khalid: "Když jsem přijel, velmi mě to tady překvapilo. Lidi bydlí ve stanech v lese. Ale my jsme byli ještě v daleko horší situaci, než je tady."

Maminka: "Ztratila jsem víru, že Bůh tohoto chlapce ochrání."

Reportér: Nálada v táboře je depresivní. Rozšířily se informace, že několik lidí zemřelo, když se snažili dostat se na vlaky a kamiony. Fadhel, který stále ještě čeká na své vyrozumění ohledně své žádosti o azyl, je znepokojen rizikem, které lidé podstupují.

Fadhel: "Lidé sem přicházejí s nadějí, ale pak je zasáhne realita. Naše problémy se znásobily."

"Jeden muž tu minulý týden zemřel. Jiní se stávají obětí zranění, stávají se invalidy. Někteří jsou v nemocnicích, jiní prostě zmizeli."

HŘBITOV V CALAIS

Reportér: Bylo nám řečeno, že na tomto hřbitově jsou pohřbíváni imigranti, když si jejich příbuzní nemohou dovolit je nechat odvézt domů. A pak asi před deseti minutami jsme se dověděli, že zemřelo nenarozené dítě, když jeho těhotná matka spadla z kamionu. Matka zmizela a přítomní jsou jen dva úředníci a dva hrobníci. Požádali nás, abychom pohřeb nemluvněte nefilmovali.

Samir byl jedním z nejméně šesti lidí, kteří za poslední týden zemřeli.

Reportér: Vracíme se do tábora a zjišťujeme, že Khalidův stan je prázdný. Náhodou je nalezneme, jak se vydávají na cestu. Dvě hodiny půjdou pěšky k terminálu eurotunelu. Pak se musejí vyhnout policii a pokusit se dostat se do kamionu, anebo skočit na jedoucí vlak.

Maminka: "Khalid sní už tři roky, že se dostane do Británie."

Reportér: A proč Británie, Khalide?

Khalid (anglicky): Budu tam chodit do školy a dostanu pas a uzdraví mi nohu. Miluju Británii.

Maminka. "Mým snem je, aby můj syn mohl zase normálně chodit, aby měl možnost chodit do školy a žít normální život."

Khalid: "Myslím na všechny ty kamiony, které jedou do Británie. A doufám, že se nám to podaří."

Reportér: Ostatní lidé v jejich skupině byli nervózní. Požádali nás, abychom přestali filmovat.

Reportér: Člověk mu drží palce. Je to trochu hodně, očekávat od malého kluka, aby šel pěšky dvě hodiny a pak naskočil na jedoucí vlak.

Reportér: Fadhel začal mezitím chodit do školy. Kůlna, kterou jsme viděli dříve, je už plně vybavená učebna. A vyučují tam učitelé z místních škol jako dobrovolníci.

"Chci říct Ztratil jsem se."

Učitelka: "Ztratil jsem se, ukažte mi cestu."

Fadhel: Pro začátek, je to Okej. Bylo to dobré.

Reportér: Kostel je už také skoro dostavěný. Ptáme se, kde je David, ale lidé říkají, že je pryč.

Khalid a jeho maminka se ale museli vzdát svého pokusu dostat se do Británie. Bolela ho noha a nemohl jít dál.

Maminka: Začal brečet a říkal, že už dál nemůže jít. Začal se sám sebe bít a říkat: "Proč se ke mně Británie takhle chová? Budu si stěžovat královně. Duševně trpí."

Reportér: Khalid a jeho maminka jsou ve známé pasti. Bylo jim řečeno, že Syřané, kteří se dostanou do Británie, tam dostanou azyl. Problém je jak se tam dostat.

Maminka: "Oni zablokovali všechny cesty. Tvrdí, že nás přijmou, ale znemožnili nám se tam dostat."

28.7.2015

Na konci hřbitova na předměstí Calais hovoří tiše dva hrobníci a čekají u malé, čerstvě vykopané díry. Jejich rozhovor končí a připojí se k nim dva úředníci. Za okamžik později je přinesena z blízkého automobilu miniaturní rakev a umístěna do hrobu. Celá scéna trvá jen několik minut.

Samir Khedija, nemluvně, které se narodilo mrtvé, zemřel, když jeho maminka, dvacetiletá žena z Eritreje, potratila po 22 týdnech těhotenství, poté, co spadla z kamionu, když se snažila dostat do Británie.

Samir je nejnovější obětí drsné humanitární krize, která zahltila francouzských přístav a ještě se prohloubila v důsledku stávky pracovníků přívozu mezi Francií a Británií.

Calais vypadá stále více jako pevnost. Kolem dálnic byly postaveny stovky metrů vysokého plotu, na jehož vršku je žiletkový drát. Na severu města je sídliště brlohů, v němž nyní žije více než 3000 osob. Tábor "Džungle" je každý den permanentnější.

"Situace se zhoršuje, protože uprchlíci se musejí snažit nacházet stále nebezpečnější cesty jak se dostat do Velké Británie," konstatuje Cécile Bossy, zdravotnická dobrovolnice, která pracuje v Calais s migranty.

Francouzské úřady nezaznamenávají, kolik imirantů bylo usmrceno či vážně zraněno při pokusech dostat se do Británie. Deník Guardian zjistil, že za poslední rok zemřelo nejméně 15 lidí. Za posledních šest týdnů bylo usmrceno šest osob.

V bludišti stanů, úkrytů z umělé hmoty a hromad odpadků v táboře "Džungle" vyprávějí uprchlíci o svých strašlivých cestách.

Teddy, z Eritreje, byl nucen odejít z vlasti poté, co eritrejský režim před dvěma lety zabil jeho otce. Přežil přechod přes Saharu a strávil "strašlivý rok" v libyjském vězení. "Moje dívka v tom vězení myslím ještě je," řekl. "Tohle tady není dobré, ale ve srovnání s tím, co jsem zažil, je to OK."

Bahad, 16, opustil svůj domov v Etiopii před rokem. Svědčí, že tamější režim zavraždil jeho rodiče. Před stanem pro dva, v němž bydlí se šesti dalšími teenagery, hovořil tíše a vysvětloval, jak 10 ze 40 lidí, kteří přešli Saharu s ním, spadlo v důsledku vyčerpání z náklaďáku, který je převážel.

Lidé, kteří žijí v táboře "Džungle" u Calais, patří k těm nejchudším. Lidé, kteří se snaží dostat do Británie a mají více peněz a lepší kontakty, často vůbec do Calais nejezdí a zaplatí 40 000 až 160 000 Kč gangům za to, že jim dovolí nastoupit do kamionů stovky kilometrů před tím, než kamiony dorazí do přístavu Calais.

Ostatní hrají potenciálně smrtící hru kočky s myší, snaží se v Calais přelstít francouzskou policii a soukromé bezpečnostní firmy a skočit na kamiony a stále více i vlaky a dostat se do Británie.

Adil, ze Súdánu, dorazil do Calais před půl rokem. Bývalý automechanik svědčí o tom, že se mu už podařilo dostat se do Británie, ale byl odtamtud deportován do Itálie, protože neměl správné dokumenty. Snaží se znovu dostat do Británie.

Brzo si povšiml, že uprchlíci používají k dopravě jízdní kola, a viděl v tom podnikatelskou příležitost. Podařilo se mi dát dohromady vyhozené součástky kol a zahájil rudimentární podnik, kupuje, spravuje a prodává zánovní jízdní kola.

V táboře je více než deset obchodů, prodávajících všechno možné, dvě kavárny a dokonce i společný stan se starým stereopřehrávačem, který hraje většinou etiopskou hudbu a slouží jako rudimentární noční klub.

Imigranti také postavili deset metrů vysoký katolický kostel z dřevěných palet a plátů z umělé hmoty. Jsou tu také dvě mešity a škola.

Podmínky v Calais jsou však horší než v uprchlických táborech ve válkou zničených zemích. "Nemůžeme tomu ani říkat uprchlický tábor, protože nemá globálně schválené humanitární normy," říká dobrovolník Bossy.

Francouzské úřady tábor mlčky podporují. Za posledních několik týdnů v táboře postavili Francouzi pouliční lampy, několik dřevěných bloků se záchody a další kohoutek s vodou. Bývalá nemocnice pro děti na jednom konci tábora poskytuje útočiště asi 100 ženám s dětmi, má několik sprch a rozdává se tam jedno jídlo denně. Lidé přicházejí a mizejí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

28.7.2015

Ideologické hašteření jim jde, ale ohledně opravdu důležitých věcí zůstávají v nečinnosti

Ve svém komentáři "Máme se dobře, děkujeme za optání. Ale nikomu to neříkejte" argumentuje šéfredaktor pražských Hospodářských novin Miloš Čermák, že Češi mají velké štěstí, že žijí zrovna v České republice, která podle něho patří k nejbohatším a nejbezpečnějším zemím světa:

"Z hlediska objektivních podmínek jsme někde mezi pěti procenty zemí s nejlepšími příležitostmi a možnostmi pro své obyvatele na světě. Máme vynikající zdravotnictví, nadprůměrné vzdělání zadarmo, skoro absolutní svobodu slova a minimální chudobu. Žijeme si v komfortu, který je pro naprostou většinu obyvatel téhle planety nepředstavitelný," píše Čermák.

Uznávám, že je to pohled zazobaného manažera, který ze své klimatizované limuzíny nemá asi zrovna mnohostrannější informace o životě v České republice - proč proboha musí Čermák, například jezdit V PRAZE, která má má jeden z nejlepších systémů veřejné dopravy, antiekologicky do zaměstnání autem a přispívat k nesnesitelným a zdravotně škodlivým automobilovým zácpám v hlavním městě?

Rozumím argumentu Miloše Čermáka, že je pro život daleko konstruktivnější - a vlastně i zdravější - dívat se na skutečnost kolem nás optimisticky. Jak známo, pokud nemalujete čerty na zeď a spíše očekáváte pozitivní výsledek a konstruktivně pro něj pracujete, namísto, abyste jen negativisticky nadávali, velmi často svým pozitivním přístupem vyvoláte pozitivní výsledek.

Je také pravda, že i když Češi obecně nemají moc peněz, většina z nich zřejmě dnes netrpí ani hladem, ani nedostatkem, ani útlakem. V ČR žije pod hranicí chudoby "jen" deset procent obyvatelstva, v EU průměrně je pod hranicí chudoby dnes 25 procent obyvatelstva. Z takzvaného koeficientu GINI, který měří sociální nerovnost v zemi, vyplývá, že Česko stále ještě patří k těm zemím světa, které jsou sociálně nejrovnější.

Z toho všeho se Češi jistě mohou těšit, to má Miloš Čermák pravdu. (Otázka je, jaký je trend - bude se hospodářská a politická situace v Česku zlepšovat, nebo lépe už bylo?)

Jde ale o jinou věc. V Britských listech neustále narážíme na případy lidí, žijících na hranici chudoby, které v případě onemocnění systém zničí a promění je v bezdomovce, protože pro ně neexistuje spolehlivé sociální zabezpečení. Pak je jejich osud ještě horší. Ministryně sociálních věcí paní Marksová-Tominová nám napsala, že "dokud nebude existovat zákon o sociálním bydlení, systémová pomoc pro takto postižené občany v ČR nebude existovat". Jak to, že to média nechává chladným? Jak to, že Miloš Čermák nepíše o tom, že český občan, který sotva vyžívá ze svého minimálního důchodu, je existenčně a posléze fyzicky zničen, pokud náhodou onemocní. Jak to, že nemocný člověk v ČR si musí platit 200 Kč za obvazy a dezinfekci? Situace, jakou nám opakovaně líčí jí postižení čtenáři, se vlastně rovná vraždě státem. Jak je možné, že to lidi nezajímá? Jak je možné, že Miloš Čermák může při svém ultrapozitivním líčení dokonalosti České republiky klidně spát a tyhle věci ve svých článcích nezaznamenávat?

Ve Velké Británii žije zřejmě daleko větší množství chudých lidí než v ČR, také je tam daleko více příslušníků tzv. underclass (v Rakousko-Uhersku se tomu dříve říkalo "lumpenproletariát", ožebračených, ubohých a nevzdělaných lidí). Nicméně by se tam nikdy nemohlo stát, aby člověk, který onemocní skončil na ulici, anebo aby si občan bez finančních prostředků musel sám platit za obinadla.

Ve Skotsku existuje zákon, který nedovoluje bezdomovectví. Jakmile policista najde občana, spícího na ulici, má zákonnou povinnost ho do 24 hodin umístit v nějakém sociálním přístřeší.

V ČR existuje přes 30 000 lidí, žijících na ulici. Jak to, že to Miloše Čermáka nezajímá? To nejsou lidi?

V ČR je přibližně deset procent obyvatelstva, téměř 1 milion lidí, postižen dluhovým otroctvím. To má také vyvolávat optimismus? Jak to, že to Miloše Čermáka v jeho optimismu nezajímá?

Je známo, že skoro nikdo, kdo byl odsouzen do vězení, se v ČR už nikdy ze stigmatizované pozice nedostane. Jste-li odsouzen třeba jen na krátkou dobu, je to trest doživotí. Proč to Miloše Čermáka nezajímá?

Občas mluvím v ČR s důchodci. Zrovna jsem hovořil s jednou paní, žijící v malé garsoniéře na okraji Prahy, jíž zbývá po zaplacení činže z důchodu na všechny ostatní výdaje celých 2500 Kč na měsíc. Jsou to normální, středostavovští občané, které po odchodu do důchodu český stát ožebračil.

Jak to, že osud takovýchto lidí Miloše Čermáka a Hospodářské noviny nezajímá? Že by o nich nevěděli? Nebo si jejich existenci nepřipouštějí? Nebo ji vytlačují ze svého vědomí? Nebo jim existence tohoto šíleného útlaku nevadí?

Mám nepříjemný dojem, že v ČR vládne nade vše povrchní ideologie. Ta převálcovala, zdá se i tu obyčejnou slušnost a lidskost. Vidíme to na přestřelkách na Facebooku i v médiích, které se zabývají pitomostmi, avšak věci, o něž opravdu jde, zůstávají neřešeny.

Typickým příkladem byla nedávná katastrofa rychlostního vlaku v moravské Studénce. Proboha, vždyť šlo o lidská zranění a lidské životy! Všichni řešili národnost řidiče kamionu, který vjel na přejezd poté, co už svítilo výstražné červené světlo, případně diskutovali o dalších podružnostech. To nejdůležitější, že totiž v moderním světě nemohou vůbec z bezpečnostních důvodů existovat u železničních tratí přejezdy, nikdo neřešil. Proč se tolik Čechů zabývá ideologickými podružnostmi a nejsou schopni projevit obyčejný každodenní pragmatismus? Proč je jako první nenapadne, že u Studénky prostě už měl dávno - kvůli zachování lidských životů - stejně jako všude jinde na jedné z nejvytíženějších železničních tratí v ČR, kudy jezdí Pendolíno rychlostí kolem 140 km/h, mimoúrovňový přejezd? Proč je tak těžké hovořit o praktických věcech a bezodkladně realizovat jejich nápravu? Proč raději šíříme ideologické bláboly a hašteříme se tzv "zprava" či "zleva" (Česko netuší, co je skutečná pravice či levice) na Facebooku?

Všímám si často situace na českých silnicích, které jsou nebezpečné a nebyly napraveny ani čtvrt století po pádu komunismu. Kdežto ve Francii či v Británii nenaleznete na silnicích křižovatku tvaru T nebo X, pokud u ní není funkční semafor, a to čtyřiadvacet hodin denně, a všude jinde jsou kruhové objezdy (ty jsou daleko bezpečnější, protože stačí, aby se řidič díval jediným směrem, nemá nutnost jako na křižovatce typu X dívat se do tří směrů najednou, což je nebezpečné) v ČR dodnes jsou mimo města skoro všude ony staré nebezpečné křižovatky typu T nebo X, přestože by často stačilo prostě na silnici barvou nakreslit kruhový objezd.

Proč to Češi neřeší a je jim jedno, že na silnicích umírají lidé?

Uznávám argument Miloše Čermáka, že bychom neměli být škarohlídi a pohlížet optimisticky do budoucnosti. Avšak pokud zároveň nezaznamenáme, že v Česku umírají chudí lidé, kteří se dostanou v důsledku onemocnění do finančních potíží, protože jim stát nepomůže, že 1 milion lidí je v dluhovém otroctví (ČR v tomto smyslu patří k nejpostiženějším zemím v Evropě), že třicet tisíc lidí je nuceno žít jako bezdomovci na ulici, že člověk, který je propuštěn z vězení, už skoro nikdy nedostane možnost začlenit se do společnosti, že mnoho starších občanů, kteří celý život pracovali, dnes v podstatě ani nemá na jídlo, pokud to nezaznamenáme a z normální slušnosti či lidskosti se nepokusíme proti tomu něco dělat, výzvy Miloše Čermáka ohledně toho, že nemáme důvody bědovat a všechno je v pohodové České republice vlastně v pořádku, nebudou ničím jiným než strašlivým pokrytectvím.

Jak to, že lidé dokáží tolerovat nebo dokonce ignorovat, že jejich bližní se potýkají s nouzí, nebo jsou dokonce bez jakéhokoliv vlastního zavinění na pokraji existenční i osobní katastrofy?

Je to zjevně obdobná nelidskost, která nyní vyvolává v České republice vlny netolerantní nenávisti vůči ubohým lidem, kteří jsou postiženi válkou a pronásledováním v severní Africe.

28.7.2015

Ještě loni v lednu publikoval politolog Bohumil Doležal komentář, ve kterém stvrdil a rozvinul příležitostnou poznámku Václava Klause, že v České republice dochází ke změně režimu ZDE. Podle Doležala ovšem Klaus osobně ke změně režimu přispěl. Tvrzení, že se v ČR změnil režim, Doležal od té doby vícekrát zopakoval, v mnoha jiných souvislostech. Například, že k polistopadovému režimu s jeho zahraničněpolitickou orientací a hodnotovými základy pociťoval loajalitu, jakou k současnému již necítí.

Slyší Doležal trávu růst, nebo přece jen nalezneme určitý základ, který jeho postoj v něčem odůvodní?

Doležal původně hovořil především o nové zahraničněpolitické orientaci ČR jako o základní změně. Později se rozepsal také o vnitropolitických tématech. Změny, které v ČR v posledních zhruba dvou letech proběhly, ovšem neospravedlňují až tak příkrou diskontinuitu mezi stavem "před" a "po", jakou někdy sugeruje. Na druhé straně se je však ani nevyplatí bagatelizovat, jak to dělá s oblibou okruh aktérů, jemuž pro programový politický cynismus nejlépe sluší označení "nihilistická levice". Zatímco Doležal notně idealizuje polistopadový režim "před Zemanem", "nihilistická levice" se zase staví naprosto cynicky ke všemu, co kdy polistopadový režim prosazoval, a odmítá, že by se vůbec kdy snažil o cokoliv pozitivního. Tedy - mezi jiným - programově cynicky se staví také k pojetí právního státu a univerzálních lidských práv.

Pošilhávání po Rusku není vynálezem Zemanových kamarádů. Vždyť to byl Nečas, kdo jel první do Moskvy orodovat za české obchody, usiloval o ruský Temelín, atd. Nečasova ODS se těšila na "vejvary" z ruského Temelína, ne na přímé sponzorování. Měla větší manévrovací prostor, nemusela tak zřetelně plnit sponzorům jako ti, kdo přešli od nepřímé politické korupce ke korupci přímé a otevřené, ne-li dokonce "transparentní".

Byla to ODS, kdo jako první realizoval propojení s velkými vlastníky, kteří prostřednictvím "Pepů z Hongkongu" plnili stranickou pokladnu v očekávání, že strana bude hájit jejich zájmy. Ale opět, šlo o spojení nepřímé a utajované, když bylo odhaleno, vznikl obrovský skandál a padla vláda. Nyní, když je ministrem financí monopolista jednoho odvětví, jehož impérium získává ze státního rozpočtu zakázky, zní až neuvěřitelně, že někomu kdysi vadili utajení kapitalističtí sponzoři.

Debata o "změně režimu" by se mohla do značné míry překrývat s debatou o možném civilizačním významu pokrytectví. Přistoupíme-li na chvíli a jen pro tento odstavec textu na Doležalovu terminologii, ve starém režimu se přinejmenším předstíralo, že Česká republika má ambici stát se jednou demokracií západního typu. Co tomuto obrazu neodpovídalo bylo skrýváno v temných zákoutích - a pokud to už vyšlo na světlo, vzniklo pozdvižení. V novém režimu, jak tomu Doležal říká, ani taková skromná ambice už neexistuje. Panuje v něm naopak veřejná atmosféra, v níž se právě ty nejhorší věci fiktivně legitimizují tím, že se dokonce perverzně vystavují na odiv. "Na nic si nehrajeme," říkají výmluvné fotografie Andreje Babiše u pisoáru, obtloustlého Zemana vysvlečeného do půl těla po cestě k rybníku nebo zásadní sdělení Zdeňka Škromacha, že dostal průjem.

"Nesahejte nám na naše provinciální buranství. Nezajímá nás, co si kdo ve světě myslí. Nemáme ani tu nejmenší ambici stát se něčím jiným, než co už jsme."

To tu dříve nebylo, to je skutečně výrazem nových poměrů. Předzemanovské politické elity trpěly ještě přinejmenším zbytkovým pocitem trapnosti a nepatřičnosti, když byly přichyceny, jak porušují pravidla. Dnes ale žijeme v době, kdy se vehementně demonstruje hrdost na to, že žádná pravidla se už dodržovat nemusejí, dokonce ani v náznaku.

Česko navázalo na bohulibou tradici a zavádí vlastní model, "reálně existující kapitalismus", který ze sebe svlékl veškerý ideový háv a předvádí veřejně moč, špeky a stolici již zcela beze studu - jako to, co reálně působí v české politice silou samotných mocenských poměrů, ne už v nějakém ideovém projektu, na nějž se tu zvysoka kašle.

To je kulturní posun zásadního významu. Nedává žádný smysl přivírat před ním oči a vybírat si z celého spektra jen a pouze některé izolované disgustující projevy, jako třeba fašizující přístup k uprchlíkům.

28.7.2015

Titulek se čte jako parodie na vážně míněnou argumentaci, parodií však bohužel není. Celé široké spektrum veřejně činných osob v České republice, včetně různých "levicových" politiků a komentátorů, hájí v "diskursu" extrémně konzervativní postoje. Včetně ministra vnitra Chovance, který nejnověji navrhuje, aby čeští policisté, technika a peníze v Maďarsku "chránili křesťanskou civilizaci", na níž ministrovi údajně tak záleží ZDE, před uprchlíky.

Chovancova agenda dělá z ČR jednoho z nejbližších spojenců maďarského režimu, který je programově antiliberální a antievropský, a v mnoha ohledech funguje coby ruský trojský kůň uvnitř evropských institucí. Kdysi zahraniční pozorovatelé konstatovali, že kvůli prezidentu Zemanovi je ČR vnímána jako "soft" Maďarsko. Když ale Zeman na mezinárodní scéně prosazuje pozemní vojenskou intervenci země s téměř žádnými vojenskými kapacitami proti "islámskému státu" ZDE, žádné "soft" už dávno není namístě. Naopak, Česko s prezidentem, který si notuje se subjekty typu IvČRN, zašlo mnohem dále, než kam se kdy vůbec dostalo Orbánovo Maďarsko, které se stále snaží fašisty z Jobbiku udržet na druhé koleji.

Bývá běžné, třebaže to rozhodně není pravidlem, že středopravicové politické strany v dobách sílící xenofobie přebírají část ultrapravicové agendy s cílem přetáhnout voliče konkurenci. Středolevicové strany normálně o takový elektorát nestojí. ČSSD nicméně není středolevicovou stranou západního typu a nikdy jí nebyla. Už za Zemanova předsednictví se snažila přetáhnout příznivce Sládkovým republikánům a vstupovali do ní populističtí ultrapravičáci jako Vítězslav Jandák. Už za Zemanova a Špidlova premiérování posunula politiku zaměstnanosti oproti předchozím pravicovým vládám fakticky doprava a prosazovala v ní přístupy běžné ve středopravicovém křesťanskodemokratickém prostředí (nezaměstnanému má primárně pomáhat rodina, ne stát, atd.).

Změnu ovšem nečekejme, a to ani v rovině reflexe. Dokud nedojde k rozpletení celého tabuizovaného uzlu zavázaného hysterickými "protikalouskovskými" řvouny nad prezidentskou volbou, ve které ve skutečnosti nikdy ani na chvíli nešlo o střet "levicového" a pravicového kandidáta (a už vůbec ne o Kalouska), ale o programově nihilistický postoj k právnímu státu, ústavnosti, lidským právům a západním hodnotám vůbec, nelze se nadít žádného konzistentního a reflektovaného postoje ani ke křižáckým výpravám navrhovaným prezidentem či jeho oblíbeným ministrem.

24.7.2015
Rozhovor Britských listů 15:
Jak poznat, že média lžou

Jak nám pomůže, abychom poznali, zda tvrzení, zveřejňovaná na internetu i jinde, jsou spolehlivá:

- Vyhýbat se tomu, co je anonymní, co vám tvrdí, že je jediné, že má tyto informace

- Vyhýbat se zdrojům, které spojují spoustu různých informací a dávají vám k nim výklad, aniž by vás nechaly přemýšlet, co ty jednotlivé informace samotné znamenají

- Pozor na emocionalitu






Rozhovor Jana Čulíka s analytikem České televize Milanem Krumlem o tom, podle čeho se dá poznat, že "informace", která nacházíme na internetu nebo jinde, jsou nepravdivé. Rozhovor se vysílá na Regionální televizi na kabelu a internetu od pátku 24. července 2015.

27.7.2015

Po velmi dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl ještě naposledy požádat Vás o pomoc na účet 2110241859/2700 nebo o radu, práci, cokoliv… Jsem zoufalý.

Po posledním článku, kdy mi milí čtenáři Britských listů několikrát pomohli vyhnout se bezdomovectví, jsem doufal, že se po čase vrátím s happy endem. Nicméně jsem invalidní důchodce, žiji sám a žiji na severu Česka. Pro lidi jako já, zdá se, nejsou šťastné konce k mání. Naneštěstí, píše Petr Hartman a ke svému dopisu čtenářům Britských listů přiložil kompletní dokumentaci, která potvrzuje všechna fakta, jež uvádí.

Táhl jsem to pár měsíců, s prací na půl úvazku v Call centru, občasnou brigádou a důchodem, tip-top. Rozpočet: nájem, elektřina, jídlo, pes. Bohužel, když jste nucen fungovat tímto způsobem, stačí pár náhod, nečekaných událostí a celý rozpočet se zhroutí.

V loni 24.12.2014, tedy na vánoce večer, sem byl hospitalizován a operován s gangrénou levého hemiscrota. Propuštěn jsem byl 2.1.2015, následně prodělal zánět lymfatických uzlin a hrozila mi další hospitalizace. Začal jsem si znovu bolestivě uvědomovat, že jen s nemocenskou to zase nezvládnu. Pracuji za základní plat 5.500 Kč, nemocenská mi byla spočtena na cca 2396 Kč. Do toho jsem měl předepsáno mnoho léků, z nichž některé také nejsou zadarmo. Třeba jen za balení gázy 10X10 cm a desinfekci, kterou jsem potřeboval na převazy, zaplatíte 200 - 300 Kč!

Bez ohledu na rady lékařů jsem tedy od 1.5.2015 spěchal zpátky do práce, bohužel již opět se značným deficitem na nájemném. Pracoval jsem přesně měsíc než jsem byl 1.6.2015 znovu hospitalizován pro aterosklerózu dolních končetin. Prodělal jsem aplikaci stentu do pravé nohy a po rekonvalescenci jsem byl 17.6.2015 propuštěn do domácího ošetřování.

Nicméně celou dobu v nemocnici mi hlavou běžely myšlenky, že tentokrát je to prostě už v háji. Těšil jsem z nemocnice domů, ale věděl sem, že se vrátím jen proto, abych začal pomalu balit.

Hned po příjezdu mě taky na dveřích do bytu přivítal lístek, že se mi CPI byty pokoušejí doručit písemnost – výpověď z nájmu, neboť dluh dosáhl více než trojnásobku měsíčního nájemného. Po značné intervenci mi dali čas do konce měsíce, abych zaplatil 19500 Kč! Díky chybě zaměstnavatele mi ještě minulý měsíc nepřišla nemocenská, takže dlužím i za elektřinu.

Do dnes jsem v domácím ošetřování a hledám, jaké mám v této situaci možnosti, zvlášť pokud mě výhledově čeká ještě jedna operace – by-pass cévy v levé noze. Děsivá bezmoc. Jednoduše nechci skončit se psem na ulici. Chtěl bych mít zároveň možnost chovat se zodpovědně k radám lékařů a léčit se, ale i to se stává luxusem.

Po velmi dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl ještě naposledy požádat Vás o pomoc na účet 2110241859/2700 nebo o radu, práci, cokoliv… Jsem zoufalý.

Petr Hartman

27.7.2015
Je nepochopitelné, jak je možné, že český stát vás existečně zlikviduje a připraví o přístřeší, když onemocníte

Případ Petra Hartmana, jemuž, jak vděčně píše, čtenáři Britských listů finančně pomohli už v minulosti, není jediným případem, kdy se člověk na hranici svých existenčních možností dostal do katastrofální situace.

Nedávno jsme vás informovali o případu Jiřího Lofa, invalidy prvního stupně, který trpí arterosklerozou tepen a prodělal dvojitý bypass tepny . Na kotníku má bércový vřed cca 8 cm v průměru, který mu na chirurgii vyřezali a dodnes tuto ráno hojí. Panu Lofovi hrozilo, že skončí jako bezdomovec, protože jako nemocný neměl možnost vydělat prostředky na činži. Stát mu sice údajně uznal, že panu Lofovi náleží finanční podpora, ovšem prý ji může dostávat až od října 2015! Informoval jsem o jeho situaci ministryni sociálních věcí paní Marksovou-Tominovou, přislíbila, že případ dá k prošetření, zatím jsme od ní nedostali žádnou reakci. Přitom i pan Jiří Lof navzdory určité finanční pomoci, které se mu dostalo od našich čtenářů, stále stojí na pokraji finanční propasti.

Jiným případem byl případ pana Jana Posoldy ze Zlína, pacienta po mrtvici, který se těžce zadlužil, protože pomáhal synovi s problémy jeho firmy. Pan Posolda argumentoval, že by dluhy dokázal postupně splácet, avšak státní systém sociálního zabezpečení mu dlouho odpíral jakoukoliv pomoc. Nyní, když mu určitou pomoc už poskytl, pan Posolda skutečně pravidelně platí splátky z dluhů, ovšem jeho zdravotní stav a zdravotní stav jeho manželky se ve stresu, v němž žijí, výrazně zhoršuje.

Jsem si jist, že výše vyjmenované tři případy pana Lofa, pana Hartmanna a pana Posoldy jsou jen špičkou ledovce.

Jak je možné, že k takovýmto případům v České republice vůbec může docházet? A jak je možné, že se lidé zabývají nejrůznějšími pitomostmi - viz například nesmyslné ideologické řeže na facebooku - ale zásadní problémy, jako je lidskost a péče o lidi, kteří přece nemohou být necháni naprosto na pospas krutému osudu, je nezajímá?

27.7.2015

Motto : „V mých očích jsou zdi, oddělující zdravé a nemocné, jen výrazem slepoty vůči skutečné hodnotě člověka, která je tam i zde stejná..“ Franz Kafka

Během posledního roku se v českých médiích velmi často objevují pojmy jako duševní porucha, psychiatrie, psychicky nemocný člověk v úzkém spojení se slovy agrese, nebezpečnost, nevyzpytatelnost a dokonce vražda. Zvláště se potom bez uvedení hlubších souvislostí hovoří o schizofrenii. Přitom se v psychiatrických ambulancích z velké části pohybují lidé, kteří řeší potíže v osobním nebo pracovním životě, někdy jsou to úzkosti spojené s osamělostí, jindy z vyčerpávajícího zaměstnání, starosti o fyzické zdraví, strach z nedostatečné naplněnosti života, obavy ze smrti své nebo svých blízkých.

Takovým člověkem hledajícím pomoc může být kdokoliv z nás. Není to zřídka, kdy svůj příchod do ambulance zahájí slovy : „Prosím vás, mám nějaký problém, ale nemyslete si o mně, že jsem nějaký blázen nebo snad šílenec.

“Potom je další skupina lidí, jež může být nápadná tím, že si nestěžuje téměř na nic, tvrdí o sobě, že jsou zcela zdraví, ale jsou jen někdy trochu hůře soustředění, ztrácejí zájem o věci, o vztahy, jsou o něco pomalejší, propadají se do svého vnitřního světa, jindy se také bojí, že je někdo sleduje, usiluje jim o život, ovládá je na dálku a někdy také slyší hlasy, které komentují jejich chování nebo jim nařizují věci, které by je jinak nenapadly, i tyto hlasy většinou vyvolávají velkou úzkost a pocity ohrožení, člověk se bojí svěřit, protože je považuje za zcela reálné a s těmito vjemy, myšlenkami a pocity se také může ostatním jevit zvláštně, jako by byl odtržený od skutečnosti a hovořil cizí, nesrozumitelnou řečí, prožitky mohou být tak děsivé, že se daný člověk začne sebepoškozovat různými způsoby, přestane vycházet z domu, přijímat potravu nebo může uvažovat i o ukončení svého života, v případě velkého strachu z okolí nebo neúnosnosti svých pocitů se může projevit i agresivně vůči druhým.

I to se může stát, a to komukoliv z nás, protože s jistotou neznáme své genetické predispozice a životní stresy (časté spouštěče) zažíváme všichni. Není tu řeč o žádných bláznech nebo šílencích, ale o lidech trpících tzv.schizofrenní psychózou, kterých je cca 1% ve všech kulturách bez ohledu na národnost, vyznání či socioekonomický status a statistiky uvádějí, že jsou tito lidé mnohem méně agresivní než lidé s poruchou osobnosti, se závislostí nebo s tzv. organickou poruchou mezi které patří například demence včetně Alzheimerovy choroby.

Lidí postižených těmito poruchami je také procentuelně více než lidí se schizofrenií a nevolá se po jejich izolaci od společnosti pro nebezpečnost. Vzhledem ke zvýšené spotřebě alkoholu by potom v České republice musela být v režimu dlouhodobého nedobrovolného léčení valná většina národa.

Stav české psychiatrie je poněkud tristní již dlouhodobě a není to tím, že by psychiatričtí pacienti měli oproti dobám minulým více volnosti, psychiatři hrubě zanedbávali svou práci, stejně tak soudy přistupovaly laxně k nedobrovolným hospitalizacím nebo tzv. ochrannému léčení jako alternativě výkonu trestu u duševně nemocných, ale především tím, že z celkového rozpočtu financí vydaných na zdravotnictví připadá na českou psychiatrii nejmenší objem peněz v poměru k jiným členským státům EU a lépe jsou na tom i některé postsovětské republiky.

Již krátce po převratu se započaly kroky k tzv. reformě psychiatrie, která by počítala s větším rozšířením psychosociálních služeb, přesunula těžiště psychiatrické péče mimo zdi velkých ústavů (často ještě z dob Rakouska-Uherska s nepříliš vyhovujícím a stimulujícím prostředím), pojímala péči o pacienta komplexně včetně časného záchytu a práce s jeho nejbližšími.

Tímto způsobem by mohla přispět i k destigmatizaci a humanizaci oboru i samotných pacientů. Plány a koncepce ale zatím kráčejí mílovými kroky před realizací.

Během loňského roku se stala tragédie ve Žďáru nad Sázavou, kdy mladá žena trpící psychózou zavraždila šestnáctiletého chlapce- V médiích se ihned začaly objevovat poplašné zprávy o nebezpečnosti duševně nemocných, aniž by se někdo důkladně zabýval otázkou, co danou ženu k činu skutečně vedlo, jak probíhalo její předešlé léčení, proč nebylo úspěšné etc.

Začalo se s mediálním lynčem těžkých psychiatrických pacientů a lékařů, kteří jí ženu z léčebny po stabilizaci stavu propustili, Část veřejnosti začala volat po zpřísnění podmínek léčby , trvalém umístění pacientů v detenci a odstoupení ředitele léčebny v Opavě. Čelní představitelé státu se populisticky na této vlně svezli a namísto reformy péče a navýšení objemu financí pro obor, začali plánovat represivní opatření.

Ministryně spravedlnosti Válková hovořila o nerespektování trestního řádu, protože nebyla důsledně posouzena možnost recidivy. Avšak psychika člověka i s vážnou duševní poruchou se během života dynamicky mění. Vždy záleží na průběhu léčby a dalších proměnlivých okolnostech včetně nenadálých stresových událostí.

Nelze tedy riziko recidivy stoprocentně určit, podobně jako ji nelze určit u různých tělesných onemocnění. Stejně tak míru agrese jednotlivého člověka nelze ani přes sebedokonalejší psychiatrické a psychologické vyšetřování zcela přesně odhadnout. Nikdy nemůžeme předvídat, do jaké zátěžové, zcela nepředvídatelné situace se pacient dostane, a to se nemusí týkat jen skutečně závažných poruch.

V případu byla nařčena dokonce i pacientčina matka jako pravděpodobně nespolehlivá osoba. Také se o dotyčné nemocné ženě psalo rovnou jako o schizofreničce. Je otázkou, zda mají média právo označovat někoho konkrétní diagnózou, pokud neznají podrobně zdravotnickou dokumentaci,

Navíc v rámci psychiatrie se stává, že se diagnózy během života člověka mohou změnit nebo nenastává zcela jasná shoda o typu poruchy u všech odborníků. Také se může u jednoho člověka prolínat několik poruch zároveň. Proto je označování pacienta konkrétní diagnózou značně zavádějící a může vést k další stigmatizaci takto postižených lidí.

Policejní prezident naznačil, že diskuse by se měla ubírat směrem, jak chránit obyvatele před duševně nemocnými, což explicitně hlásal i titulek článku na hojně navštěvovaném zpravodajském portálu.

Během letošního února došlo k dalšímu neštěstí. Po útoku střelce v restauraci v Uherském Brodu zemřelo osm lidí. Znovu se ihned v mnoha titulcích začaly objevovat články o tom, že muž je zřejmě duševně nemocný.

Přitom pozadí případu ani motivace činu nebyly dosud známy (mohlo se jednat o čin v afektu, vyřizování účtů atd.), také se v článcích uvádělo, že se manželka pachatele zabarikádovala v domě a léčí se se schizofrenií,

Nevím, nakolik je tato informace pro rozuzlení celého případu podstatná, působí spíše nadbytečně a senzacechtivě, přitom později vyplynulo, že žena pravděpodobně o úmyslu svého muže ani neměla ponětí.

U článků se objevovaly i odkazy na vzpomínky sousedů, jeden z titulků například hlásal, že muž z domu téměř nevycházel a žena bývala agresivní.

Starosta města se vyjádřil, že jsme to nejspíše s demokracií trochu přehnali, protože psychicky nemocní lidé by měli být pod lékařským dohledem a ne v ulicích.

Už ale chybí informace, že některé duševní poruchy farmaky ovlivnit nelze a k dlouhodobé psychoterapii musí mít člověk dostatečnou motivaci, mentální kapacitu i přístup, v České republice často i dostatečný finanční obnos pro platbu za terapii v hotovosti.

Také zákon o tzv. nedobrovolných hospitalizacích je formulován velmi vágně a hovoří o bezprostředním ohrožení fyzickém a nikoliv společenském, kdy skutečně v některých případech – opakované výhrůžky okolí, silné narušení mezilidských vztahů, zadlužování mohly vést k nedobrovolné hospitalizaci, ale naše současná legislativa to neumožňuje. Je zde také vysoké riziko zneužitelnosti případně nově vzniklého zákona.

Některé poruchy osobnosti nemusí být možné ovlivnit vůbec, jedná se v podstatě o poruchu charakteru (není to tedy duševní porucha v pravém slova smyslu), a potom by se musela psychiatricky léčit značná část obyvatelů věznic, Vyvstává potom otázka nakolik je tato část problematiky předmětem medicíny.

Předseda výboru pro zdravotnictví Vyzula byl v anketě přesvědčen o nosnosti myšlenky přísnějších kontrol psychiatrických pacientů v ambulantním léčení.

Další medializovaný případ vraždy člověkem s psychiatrickou anamnézou se odehrál koncem letošního května na Plzeňsku. Jednalo se o muže, který byl poměrně krátce před tragickým činem nedobrovolně hospitalizován v psychiatrické nemocnici v Dobřanech a po stabilizaci stavu propuštěn.

Objevovaly se zprávy, že údajně trpěl bludy. Do léčebny byl záhy vyslán kontrolní tým ministerstva zdravotnictví. Primář oddělení, kde byl muž léčen ukončil pracovní poměr. Ředitel nemocnice byl odvolán.

Opět tedy padaly hlavy bez hlubšího zamyšlení nad tím, zda a jaké vůbec byly možnosti léčby a jaké byly možnosti dalšího nedobrovolného držení muže v léčebně, pokud nebyl bezprostředně nebezpečný.

Trpěl duševní poruchou nebo poruchou osobnosti?Byl jeho stav ovlivnitelný? Kolísal v závislosti na okolnostech? Byl závislý na drogách? Trpěl skutečně bludy? Chtěl se léčit? Měl v místě pobytu dostatečné možnosti?

Podle vyjádření policie byly v místě činu dlouhodobé problémy s narkomany a dále i ss chudými lidmi. Do knihovny prý chodili „problémoví“lidé, Bezplatný internet údajně využívalo jen velmi málo „slušných“ lidí , proto byl krátce po násilném činu v knihovně zrušen.

Co k těmto situacím vede a jaké jsou možnosti změny k lepšímu již uvedeno není. V západních Čechách je ale každopádně velmi řídká síť psychiatrické péče včetně terapeutických komunit a možností dalšího doléčování.

Muž je nyní umístěn ve vazbě, čeká ho soudně znalecké vyšetřování a ministr zdravotnictví Němeček zatím plánuje registr duševně nemocných, kdy by lékaři do databanky povinně zapisovali každého pacienta, stačilo by, aby se objevil v ordinaci jen jednou, například v krizové životní situaci. Tedy další stigmatizace, která by pacienty pouze odrazovala od vyhledání odborné pomoci. Řada těžce duševně nemocných pacientů včetně lidí trpících schizofrenií vedou téměř nebo úplně normální životy, pracují nebo vychovávají děti, jsou mezi nimi i velmi úspěšní lidé včetně vědců a umělců.

Měli by opravdu tito lidé být označování za nebezpečné s vysokým rizikem agresivního chování jen proto, že v ČR nedostatečně funguje systém psychiatrické péče, mezi lidmi je stále malá osvěta, co se duševních nemocí týče, a média k ní alespoň nepřispívají?

Nakonec se do registru a špatného mediálního světla můžete dostat i vy, kteří trpíte úzkostmi, depresí nebo nespavostí. Duševní problémy se mohou týkat každého z nás, i když si to nechceme připustit.

27.7.2015

V Šanghaji byl dnes zaznamenán největší pokles kurzů čínských akcií za osm let, o 8,5 %, a vyvolal odezvu na burzách a komoditních trzích po celém světě. Burzy ve Frankfurtu, Londýně a Paříži se propadly o více než 1 %, o něco nižší propad je očekáván v New Yorku. Dolar oslabuje, naopak euro kvůli lepším než očekávaným výsledkům německé ekonomiky sílí.

Čínské indexy CSI300 a Šenžen spadly o 8,5 %, japonský Nikei o více než 1 %, širší asijsko-pacifický MSCI o 1,6 %.

Propadají se futures mědi (o 1 %) a širší komoditní index Thomson Reuters CRB dosáhl nejnižší hodnoty za šest let.

Ropa Brent se propadla na 53,78 dolaru za barel, což je úroveň nejnižší za takřka čtyři měsíce.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

28.7.2015

Co je císařovo, dejte císaři, co je Boží, dejte Bohu. Zatímco jednomu je od narození souzeno poroučet, druhý musí celý život poslouchat. Zatímco jeden rozhazuje pro svou potěchu tisíce, druhý je spokojen, když si vydělá na živobytí.To je stará pravda, která se vztahuje i na nadprůměrné platy lékařů. Co by za to daly tisíce důchodců. Kteří pobírají 5-6 tisíc Kč, kdyby jim bylo přidáno tisíc Kč., co by za to daly tisíce fyzicky pracujících, kteří berou minimální plat a musí živit rodinu a děti, kdyby jim zaměstnavatel zvýšil plat o tisíc Kč.

A lékařům to nestačí. Oni jsou něco víc než druzí. Jak zpíval Jan Werich - ten umí to, a ten zas tohle, všichni dohromady uděláme moc. Jak se traduje mezi lidmi. když bude scházet na firmě půl roku ředitel, tak to nikdo nepozná, když bude scházet jeden den uklízečka, tak to na druhý den poznají všichni.

Je to z rovností před zákonem v naší republice hodně povážlivé. A o dodržování mezinárodních úmluv je zbytečné se zmiňovat.

Již několikrát jsem kritizoval zvyšování platů u státních zaměstnanců, soudců, státnících zástupců a jiných VIP postavených osob, ale jde o ztrátu času. A nedoufám, že se to někdy změní. Jan, 760 01 Zlín, 27.7.2015

28.7.2015

V posledních několika dnech probíhá na Britských listech s pouze omezenou pozorností možná jedna z nejvýznamnějších debat, jaká se kdy vyskytla na českém internetu. Přežití či konec kapitalismu a jeho nahrazení něčím novým je natolik důležitým tématem, protože je s ním jakožto celosvětovým společenským systémem svázán osud celého lidstva. Ačkoliv Karel Dolejší i Bohumil Kartous v reakci na výňatky z knihy Paula Masona mají ve svých tvrzeních částečně oba pravdu, jsem přesvědčen, že jejich hlavní sdělení jsou mylná.

Tvrzení Bohumila Kartouse o již proběhlém „konci kapitalismu" Dolejší správně odmítá, neboť pro něco takového opravdu nemůžeme najít oporu ve skutečnosti. Kapitalismus je nadále dominantní sociální systém v drtivé většině všech zemí, s postupující globalizací dokonce stále větší moc leží v rukách kapitálu.

Zatímco od svého vzniku až téměř do současnosti byly nezávislé státy více méně suverénní ve svém rozhodování ohledně vnitřních ekonomických politik, tvrdit něco takového dnes je přinejmenším směšné. Nemám tím na mysli země jako Řecko chycené v dluhové pasti a tudíž de facto závislé na jiných zemích či mezinárodních organizacích, které jim proto mohou diktovat reformy výměnou za půjčky, ale fakt, že si země nemohou svobodně zvolit ekonomickou politiku, se kterou silně „nesouhlasí" mezinárodní finanční trhy.

Když byl François Mitterrand v roce 1981 zvolen prezidentem Francie s keynesiánským programem státních investic a znárodňování a pokusil se jej následně aplikovat, kapitálové trhy reagovaly natolik rozsáhlými spekulacemi proti franku, že na něj musel rezignovat a do značné míry přijmout neoliberální přístup aplikovaný tou dobou v USA a Velké Británii. Od té doby se žádná další země G7 nepokusila o obdobné vzepření se kapitalismu1 a země, které se o něco podobného pokusily, zpravidla končily s rozvrácenou ekonomikou.

Zastánci neoliberalismu budou tvrdit, že je to z důvodu nefunkčnosti daných politik, ale pravým důvodem je spíše nemožnost v globalizovaném světě vzdorovat převládajícímu ekonomickému přístupu, neboť takové vzepření je trhy v kapitalismu nemilosrdně trestáno odlivem investic, finančními spekulacemi a jakýmkoliv dalším vhodným nástrojem, který může podrýt ekonomickou stabilitu dané země.

Radikálně levicové projekty typu Syriza a Podemos, pokud se už dostanou k moci, stejně nebudou s to naplnit sliby dané voličům, neboť státy už si dnes nemohou určovat svou ekonomickou politiku, pokud nechtějí čelit tvrdým reakcím trhů. Ekonomický systém světa, v němž žijeme, byl nastaven a přetvářen Spojenými státy v dobách, kdy šlo o nepochybného celosvětového ekonomického hegemona, dnes však nejspíše ani ony nemají dostatečnou moc na změnu tohoto systému.

O to spíše toho nedosáhne bezplatné sdílení informací na internetu, jak tvrdí Paul Mason, neboť můžeme jakkoliv horlivě číst Britské listy či Wikipedii, vzdělávat se přes KhanAcademy a Udacity, sdílet zdarma fotky a používat open source programy, nakonec je to počítač od Applu, IBM, HP či jiného technologického giganta, který k tomu používáme, a pro jídlo si zajdeme do supermarketu nadnárodního řetězce. Kapitalismus nejenže neskončil, je dnes dokonce mocnější než kdy dřív.

To však neznamená, že současný technologický pokrok nemůže být pro kapitalismus rizikem, jak tvrdí Karel Dolejší. ZDE, Jeho poznámka ohledně nesrovnatelně většího odhodlání dělníků na počátku 20. století ke svržení kapitalismu oproti těm dnešním se bezpochyby zakládá na pravdě, důležitý ale je i důvod, proč tomu tak je: poklesla totiž motivace bojovat proti kapitalismu, zatímco v 19. století a na počátku 20. byly životní podmínky dělníků jen těžce snesitelné, dnes o něčem takovém hovořit nelze. Kapitalismus pro své fungování potřeboval proletariát a tak se musel transformovat, aby zabránil svému svržení. Když dělnické třídě rostl životní standard, ztratila potřebu proti kapitalismu bojovat. Avšak technologické změny, které začínají ve světě probíhat, velmi brzy toto paradigma změní.

Karel Dolejší argumentuje tím, že v současné době nedochází k úbytku pracovních míst, a proto je celá teorie o nahrazení lidské pracovní síly roboty mylná ZDE, avšak obdobně mnozí argumentovali na přelomu 18. a 19. století, kdy byly dopady vynálezu parního stroje ještě zcela minimální, že nic nenasvědčuje tomu, že by něco mělo nahradit tekoucí vodu jako hlavní zdroj energie ve výrobě nebo tažnou sílu koně jako dominantní pohon v pozemní dopravě. Také v tomto případě není možné analyzovat statistická data, protože v nich se technologické změny zatím neprojevily, přesto je možné racionálně předpokládat důsledky budoucího zavádění některých technologií.

Jestliže víme například o automobilech, které nepotřebují lidského řidiče a řídí bezpečněji než lidé, je pouze otázkou úspěšného dokončení vývoje a následné ekonomické výhodnosti, jestli bude lidská pracovní síla v dopravě nahrazena robotickými auty. Výhody pro firmy v tomto odvětví jsou zřejmé, zmizely by mzdové náklady na lidské řidiče, snížil by se počet dopravních nehod, a v důsledku tedy i náklady na pojištění, nemluvě o možnosti robotických automobilů pracovat 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Jeden robot je tak schopen nahradit zhruba 4 lidské řidiče, a pokud bychom odhadli jeho průměrnou životnost na 10 let, vyplatilo by se firmám pořídit jej, pokud by stál méně než zhruba 480 měsíčních platů řidiče (včetně daní, sociálního pojištění apod.), což minimálně ve vyspělých zemích po zahájení masové produkce bezpochyby bude. ZDE

Ačkoliv doprava je nejzřejmějším kandidátem na robotizaci, v bezpečí nejsou ani mnohá další povolání. ZDE a ZDE Tento proces nahrazování lidské pracovní síly pochopitelně bude trvat nezanedbatelnou dobu a tudíž bude dlouhou dobu popírána jeho existence ze strany těch, kteří z něj budou těžit a nebudou chtít řešit jeho sociální dopady. Nezaměstnatelná vrstva obyvatelstva nebude pro fungování kapitalismu nijak potřebná a těžko si představit, že ten bude nějak dbát na zajištění její životní úrovně.

Jakýkoliv pokus jednotlivých států o řešení nastalé sociální situace je předem odsouzen k nezdaru, neboť již dnes nejsou státy schopny efektivně danit firemní zisky a většina příjmů jejich rozpočtů je tak z daní, které jsou buď přímo (daň z příjmů fyzických osob) nebo v důsledku (DPH) placeny běžnými pracujícími, pokud těch však bude rapidně ubývat a naopak porostou náklady potřebné k zajištění sociální úrovně obyvatelstva, stát přestane být schopen plnit své funkce.

Velká část populace se tak ocitne v existenčním ohrožení a svržení kapitalismu jako podstaty světového systému se pro ni stane primárním cílem.

Včera kapitalismus držel lid v chudobě, dnes jej pozvedl k bohatství, ale zítra jej může zabít. Motivace k jeho svržení tak ještě nikdy nebyla větší.

27.7.2015
POZNÁMKA NA OKRAJ:

Socialisté kdysi snili o brzkém konci kapitalismu. Později si ani neuvědomili, že státní kapitalismus v takzvaném "reálném socialismu" byla jen varianta, a to asi v ještě hroznější formě, ve které klika lídrů fašistických stran držela v rukou moc v zemi a předstírala proletářům, že jedná pro jejich dobro.

Nejen na to jsem si vzpomněl, když jsem četl jako odezvu na článek Karla Dolejšího ZDE text Bohumila Kartouse ZDE s titulem "Kapitalismu uz skončil". Ale i na dlouhodobé ideologické rozlišování mezi západním kapitalismem a údajně nekapitalistickým socialismem nebo ještě lépe komunismem ze strany západních vědců. Toto rozdělení bylo obvykle přísně dodržováno, i když v obou systémech, v západním i východním, mělo jen málo kdo moc rozhodovat o výrobních prostředcích, hodně lidí ale muselo pracovat bez ní, aniž by skutečně byli schopen určit, jak bude využita nadhodnota.

Zdálo se to být dost divné, bylo to ale pochopitelné, protože samozřejmě „Západ“ potřeboval svého "nepřítele na východě" na ochranu zájmů kapitalistů, tak jako pro "Východ" byl zapotřebí "nepřítel na západě", aby mohla být zakrývána bezmocnost tamních mas. Kapitalisté a jejich sluhové potřebují ale i nadále odvádět pozornost od účinků kapitalismu a proto mluvení a psaní o post-kapitalistické době plní nejen svět zaslepující záměry, protože by se nemělo zapomínat, že ve věku "post-kapitalismu" kritický pohled na kapitalisty má pravděpodobně menší význam, než už tak pro mnoho štědře placených vědců v době stále ještě existujícího kapitalismu.

Proto je to překvapující a pravděpodobně korunováním západního mlžení psát v době rostoucí celosvětové akumulace kapitálu o uskutečněném konci kapitalismu, přičemž západní komentátoři to rozhodně nedělají proto, aby chránili ruské nebo ukrajinské oligarchy, ale pravděpodobně spíš oligarchické systému Spojených státu amerických (viz Martin Gilens a Benjamin I. Page ZDE).

Cesta směrem k "post-kapitalistickému", a tudíž už delší nekapitalistickému světu by vyžadovala nejen zásadní změny v existujících politických systémech, ale v také metodách produkce, kdyby se nechtělo jednat proti nesporné naději světové populace na z dnešního pohledu minimální bohatství.

Dnešní výrobní metody a výsledky výroby - věřte to nebo ne - jsou založený na relativně vysoké akumulaci kapitálu - a to nejen v zemědělství hospodařícím na velkých plochách. Bylo by to ale hezké, distribuovat veškerý kapitál mezi dělníky, protože nejen Daimler Benz a BMW by patřily pak samy pracujícímu lidu, ale také například velké kombajny a půda, na níž roste obilí. Ta moc všech "nových kapitalistů" rozhodovat o pro výrobu potřebných prostředcích by musela ale být regulována skrze přímé volby ve velkém měřítku. A to se zdá být dost problematické.

A konečně jedna možná pro někoho udivující poznámka:

Marx psal o "diktatuře proletariátu" v systému, ve kterém existuji pouze proletáři, takže méně o diktatuře než zvláštním druhu demokracie lidí opravdu stejných práv a stejné moci. Zdá se mi, že "post-kapitalisté" - pokud to chceme vidět pozitivně - mají podobný sen. Myslím ale, že i oni by při prvních hlavních krocích do éry "post-kapitalismu" poznali hojnost problémů při pokusu o dosažení svých cílů.

Ale kromě toho u každého plánu na svržení kapitalismu jde zatím jen o vizi. Stále žijeme, žijete, milí čtenáři, v kapitalistických podmínkách. Nebo to chcete opravdu popírat?

27.7.2015

Je tomu již 55 let, co vyšlo první francouzské vydání knihy Bernarda B. Falla o vietnamském komunistickém režimu. Ačkoliv však Fall prožil dětství a mládí ve Francii, Le Vietminh byl překládán z americké angličtiny, protože Francouzi se vlastně o protivnících z války v Indočíně nic podrobného sami dozvědět nechtěli. A také další, mnohem slavnější Fallova kniha, Street Without Joy, musela být francouzskému čtenáři zpřístupněna teprve dodatečně.

Ne že by Američané byli o tolik chytřejší. Z těch kdo rozhodovali Fallovy knihy ve skutečnosti nikdo nečetl. A to byla obrovská chyba. Fall Vietnamu rozuměl jako málokdo. Že Spojené státy a jejich jihovietnamští spojenci prohrávají válku zjistil v roce 1957 - mnoho let předtím, než americké vojenské angažmá ve Vietnamu přešlo z "poradenství" v přímé zapojení a velmi dávno předtím, než kulminovalo.

Fall rozuměl Vietnamu a rozuměl i povstalcům. Nešlo u něj o záležitost akademické hermeneutiky, nepotřeboval studoval filologické metody, jak se "vciťovat" do cizí perspektivy. Když mu gestapo umlátilo otce a matku poslalo zemřít do koncentráku, stal se Fall v šestnácti povstalcem sám. On, rakouský žid, mezi Francouzi. Jaký div, že pak chápal i Vietnamce bojující proti Francouzům, a ještě později také proti Američanům...

Fallovo varování z roku 1957 zůstalo oslyšeno - a o deset let později právě v oblasti, o níž pojednává Street Without Joy, přišel autor o život na ruské skákající mině. Kdyby žil ještě osm let, po pádu Saigonu by se zřejmě stal hvězdou první velikosti. Možná by formuloval ještě pronikavější poučení, než jaká zanechal do té doby. Možná by si monopol na výklad jeho odkazu neuzurpoval Noam Chomsky.

A přece je myslím možné pokusit se o takové poučení ještě i dnes, s podmínkou, že nejprve vyložím historickou anekdotu, která problém náležitě nasvětlí.

Fall se v roce 1957 vracel do Vietnamu, který intenzivně studoval během první války v Indočíně, a všichni kolem mu tvrdili, že situace je vynikající. On si však všiml v jihovietnamském tisku velmi mnoha nekrologů vesnických starostů. To dobře znal, zažil to tři roky předtím. Vietmin v oblastech v nepřátelském zázemí, které plánoval ovládnout, hromadně pozabíjel starosty a dosadil vlastní lidi. Byly to oblasti, o nichž si Francouzi mysleli, že je mají pod kontrolou, ještě dávno poté, kdy to už nebyla pravda ani v nejmenším. Představa, že se jedná o jakési oblasti "za frontou", byla nanejvýš falešná. Fronta v klasickém lineárním pojetí byla v této válce jen konvenční čára na mapě, vlastně výraz myšlenkové pohodlnosti vládnoucí ve štábech. Ve skutečnosti fronta vedla doslova všude.

Studiem tisku Fall zjistil, že za poslední rok zemřelo v Jižním Vietnamu přes 450 vesnických starostů, a nakreslil si mapku, aby si ujasnil, kde přesně leží těžiště aktivit Vietcongu. Mapku v roce 1958 ukázal tehdejšímu jihovietnamskému ministrovi vnitra, který se s ním za to podělil o vlastní, ještě mnohem podrobnější. To vše v době, kdy oficiální americké vládní zprávy i média přetékaly optimismem a předpovídaly brzký konec komunistické vzpoury. Nikdo nechtěl vidět Fallovu mapku, ale ani mapu pana Nguyễna Hữu Cầua.

Nechci určitě nikoho vyzývat ke studiu černé kroniky. Fallův příklad ukazuje něco jiného a mnohem důležitějšího, než se máte věnovat četbě nekrologů v místním plátku. Fall demonstroval, jak je snadné, aby kompletně celá decizní sféra i mediální establishment obrovské země na základě nevhodně zvolené metriky viděly události přesně v opačném gardu, než jak se opravdu vyvíjejí.

Nevhodná metrika stačí. Víc myslím není třeba.

Vlastně ano, ještě jedna věc schází, aby byl "úspěch" zcela zaručen. Musíte žít v kultuře, která každému agresivně vnucuje tupý optimismus a která se cíleně snaží marginalizovat všechny, kdo tuto ideologickou perverzi nesdílí.

27.7.2015

Umělecká skupina Dies Irae se snaží v malém saském městě Freital zbavit ulice přítomnosti neonacistů. Zvolila k tomu jako prostředek billboardovou kampaň ve stylu "adbusters", podobně jako když si dělá legraci ze sexistických reklam v Berlíně.

Jenže minulou středu se vydala do Freitalu, který se v minulých měsících stal synonymem pravicového extrémismu, když zde neonacisté protestovali proti vznikajícím ubytovacím kapacitám pro žadatele o azyl.

Skupina nahradila běžné reklamy na autobusových zastávkách svými představami o tom, co by měli lidé ve veřejném prostoru vidět.

"Nacisté se tajně krmí falafelem", říká jeden z plakátů, zatímco další proklamuje "Žádný člověk není ilegální". A do třetice vedle stylizovaného symbolu psovité šelmy stojí psáno: "Liška je chytrá, ale hraje hloupou. Nacista naopak."

Jednání radnice ekonomicky deprivovaného městečka počátkem června skončilo pokřikováním na politiky, kteří se snažili vysvětlit, proč chce stát přijmout uprchlíky.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

24.7.2015
Studie oxfordské university:

Carl Benedikt Frey a Michael A. Osborne zkoumali ve své studii, do jaké míry jsou pracovní příležitosti ohroženy komputerizací. Použili nové metodologie, jejímž prostřednictvím podrobně zkoumali pravděpodobnost komputerizace u 702 nejrůznějších zaměstnání. Dospěli k závěru, že je v USA ohroženo 45 procent pracovních míst. Jejich studie poskytuje další důkazy, že "mzdy a úroveň vzdělání mají silně negativní vztah k pravděpodobnosti komputerizace určitého zaměstnání".

Např. časopis Fortune varuje, že už nyní jsou počítači nahrazována zaměstnání i novinářů, právníků, lékařů, a finančních analytiků. Nejde tedy o likvidaci pouze mechanických zaměstnání. Sdělovací prostředky například zjistily, že počítače dokáže lehce samy psát finanční a sportovní zpravodajství, a používají tohoto softwaru v době, kdy trpí finančními problémy v důsledku klesajících rozpočtů.

Podle zprávy britských analytiků z programu NESTA je 21 procent amerických zaměstnání "vysoce kreativních". 86 procent těchto pracovních míst (18 procent všech pracovních míst) prý v důsledků své kreativity nebude ohroženo automatizací, ovšem platy v těchto oborech budou nízké.

Všimněte si, že eroze tradičních pracovních míst už probíhá delší dobu. Většina turistických kanceláří byla zlikvidována, protože si lidi objednávají dovolenou na internetu. V Británii bylo uzavřeno velké množství bankovních poboček, protože lidé spravují své účty na webu a do pobočky většinou vůbec nemusejí chodit, atd.

Dokument v angličtině ZDE ZDE

27.7.2015
Obama hájil v Keni práva žen
"Špatné tradice je nutno změnit"

Během své návštěvy v Keni americký prezident Barack Obama silně odsoudil ženskou obřízku a další "špatné tradice", v jejichž důsledku se s ženami zachází jako s druhořadými bytostmi. 4500 Keňanů mu bouřlivě tleskalo, když řekl: "Každá země a každá kultura má tradice, které jsou jedinečné a pomáhají činit tu zemi tím, co je, ale prostě jen proto, že něco je součástí vaší minulosti, neznamená, že je to správné, neznamená to, že to definuje vaši budoucnost," řekl Obama a poukázal na nedávnou americkou debatu o vlajce Konfederace.

"Po celém světě existuje tradice utlačování žen a odpírání jim příležitostí, a tradice manželů, bijících své manželky, a tradice dětí neposílaných do školy. To jsou tradice. Zacházení s ženami a dívkami jako s druhořadými občany. To jsou špatné tradice. Musejí se změnit."

Podle OSN je v subsaharské Africe odpíráno 31 milionům dívkám základní vzdělání a 32 milionům dívkám nižší středoškolské vzdělání.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.7.2015
BRITÁNIE:

Po debaklu britské Labouristické strany v květnových všeobecných volbách se na podzim budou konat volby nového šéfa strany. Centristické a pravicové křídlo Labouristické strany, včetně bývalého šéfa Tonyho Blaira, je šokováno, že daleko nejpopulárnějším kandidátem na šéfa strany se stal Jeremy Corbyn, představitel velmi tradicionalistického levicového labouristického křídla. Centrum a pravice v Labouristické straně se obává, že pokud by Corbyn vyhrál, Labouristická strana se stane nevolitelnou tak, jak to bylo za jejího levicového šéfa Michaela Foota v osmdesátých letech, kdy vládla nepřerušeně Margaret Thatcherová.

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz se však vyjádřil, že vůbec není překvapující, že "protiškrtový" Corbyn je nejpopulárnějším favoritem na šéfa Labouristické strany. Stiglitz vyjádřil názor, že Corbyna zřejmě hlavně podporují mladí lidé, kteří jsou silně zklamáni z mainstreamové politiky v Británii.

"Nejsem překvapen, že existuje poptávka po silném protiškrtovém kandidátu, v důsledku zvýšeného znepokojení ohledně nerovnosti. Nová labouristická strana v Británii a clintonovci v USA byli zklamáním," uvedl Stiglitz a poukázal na to, že veškerý ekonomický prospěch v USA od začátku osmdesátých let jde jen do kapes nejbohatších 10 procent. 90 procent ekonomiky už třetinu století stagnuje a obdobné trendy existují i v jiných zemích.

"Je velmi obtížné říci, co vlastně tyto středolevicové strany většině lidí přinesly. Jejich ekonomické modely nefungují."

"Británie udělala velmi dobré rozhodnutí, že se nepřičlenila k euru. Možná to udělala z nesprávných příčin, ale přesto to bylo správné rozhodnutí a měli byste být šťastni, že jste vyvázli," řekl Stiglitz.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.7.2015

Europoslanec Jaromír Štětina se během návštěvy Ukrajiny setkal s bojovníky dobrovolnických praporů Azov, Donbas a Pravý sektor ZDE. Učinil tak v okamžiku, kdy se zejména Pravý sektor po přestřelce v Mukačevu stále více angažuje v protivládních aktivitách a otevřeně napadá legitimitu demokraticky zvolených představitelů ukrajinského státu.

Štětina zpochybňuje, že by dobrovolnické jednotky byly "extrémistické". Všechny jistě ne, ale minimálně dvě ze tří, které navštívil, Pravý sektor a Azov, nepochybně mají ve svých řadách extrémisty. V případě Pravého sektoru jsou jimi prakticky všichni příslušníci jednotky, u Azova přinejmenším část z nich. Politické tendence Pravého sektoru jsou dobře známé, v případě Azova existuje množství videozáběrů a fotografií individuálních příslušníků jednotky s dodatečnou extrémistickou symbolikou, včetně dobře doložené substituce symbolu celého praporu, tzv. Wolfsangelu, za nacistickou svastiku, k níž dochází rutinně mezi extrémisty po celém světě. 2., 4. a 34. divize SS plus další nacistické bojové jednotky a organizace standardně používaly tohoto symbolu. Renomovaný reportér Vice News Simon Ostrovsky při natáčení akcí Azova v Širokyne označil zálibu jeho příslušníků v extrémistické symbolice za "nezdravou" ("unhealthy"), což je skutečně to nejmenší, co lze o tak znepokojující věci říci. Avšak Jaromír Štětina neudělal ani to. Místo toho popírá, že by si všiml jakýchkoliv známek extrémismu. Nemyslím, že by tak špatně viděl, nebo byl tak zle informován, abych mu tento přístup mohl věřit.

Ruské tajné služby v posledních letech před majdanem rozložily ukrajinský bezpečnostní aparát a politici neprokázali žádnou rozhodnost při jeho zakceschopňování ani po otevřeném vojenském napadení Ruskem. Je mimořádně politováníhodné, že se Kyjev s rozloženou armádou musel v klíčových momentech v minulosti spoléhat doslova na jakékoliv bojeschopné jednotky, které existovaly, aby uhájil vlastní státnost. Ale Ukrajina jako každý jiný stát nemůže dlouhodobě koexistovat se systémem válečných podnikatelů sledujících vlastní politickou agendu, tím méně pravicově extrémistickou. Jaromír Štětina coby europoslanec by měl také obzvláště dbát na evropské směřování Ukrajiny a podporovat proevropské, nikoliv protievropské síly na tamní politické scéně. A je dobře známo, že Pravý sektor má k Evropské unii odporující jeho xenofobně nacionalistické vizi světa mírně řečeno nevlídný vztah. Občas jej projevuje například odstraňováním symbolů EU z veřejných budov.

Štětina tvrdí, že chce bojovat proti ruské propagandě. To by bylo skvělé, kdyby ovšem nedělal přesný opak - neposkytoval jí cennou munici, kterou může využít při rutinním označování celé Ukrajiny za "fašistickou". Proti propagandě nelze bojovat tak, že bude Evropa lhát stejně nebo ještě více než Kreml a jeho poslušná média. A pravda je, že extrémisté mezi ozbrojenci na Ukrajině prokazatelně existují, že se Štětina vydal na návštěvu extrémistů. V tuto chvíli dokonce tito lidé pracují na konfrontaci s legitimními kyjevskými úřady. Nikdo kromě Kremlu nemůže mít zájem na tom, aby uspěli.

Bratříčkováním se s ukrajinskými extrémisty Štětina nebojuje s ruskou propagandou, jak tvrdí, ale stal se v důsledku svého postupu jejím nejlepším spojencem. A dokud o ozbrojených extrémistech usilujících o svržení Petra Porošenka nezačne konečně říkat pravdu, tak to i zůstane.

25.7.2015

Americký prezident Barack Obama zahájil během své návštěvy Keni bezprecedentní obranu práv homosexuálů v Africe. Řekl keňskému prezidentu, že stát nemá právo lidi trestat jen za to, "koho milují".

Obama během návštěvy rodné země svého otce poprvé ve funkci amerického prezidenta konfrontoval keňského prezidenta Uhuru Kenyattu a miliony Keňanů v televizi svými "jasnými" názory. V Keni je homosexualita protizákonná a 90 procent obyvatelstva ji považuje za nepřijatelnou.

Obama srovnal homofobii s rasovou diskriminací, s níž se potýkal ve Spojených státech. Dosud nikdy se tak mocný politik otevřeně nepostavil proti názorům Afričanů tak otevřeně na jejich vlastním území.

"Mluvím o tom systematicky po celé Africe," řekl během tiskové konference v Nairobi. "Když začnete zacházet s lidmi jinak, protože jsou jiní, to je cesta, která vede k omezování svobody. A dějí se pak špatné věci."

"Když si vláda zvykne zacházet s některými lidmi jinak, ty zvyky se mohou rozšířit. Jako Afroameričan ve Spojených státech si jsem bolestně vědom historie toho, co se stane, kdy se začne s lidmi zacházet jinak podle zákona. Ve Spojených státech mocenské struktury přinášely nejrůznější racionalizace pro segregaci a Jima Crowa a otroctví a neměly pravdu. To říkám jasně."

Spekulovalo se, že se Obama této otázce vyhne a zaměří se na bezpečnost a na obchod s Keňou. Ale v souladu se svými odnedávna odvážnějšími činy a výroky v celé řadě oblastí se Obama nežinýroval a keňský prezident Keynatta přihlížel tomu mlčky.

Obama dodal, že "když občan dodržuje zákon a dělá si své věci a pracuje a dodržuje dopravní předpisy a nikomu neubližuje, představa, že by s ním mělo být zacházeno jinak kvůli tomu, koho miluje, je nesprávná, tečka."

Keňský prezident s Obamou veřejně nesouhlasil: "Musíme přiznat, že některé věci nesdílíme," řekl Kenyatta a zdůraznil, že práva homosexuálů "nejsou tématem, o něž by se Keňané nějak zajímali". Dodal: "Je pro nás velmi obtížné vnucovat lidem to, co sami nepřijímají."

Afrika je nejhomofobnějším kontinentem. Homosexuální vztahy jsou zákonem zakázány v 36 z 54 afrických zemí a v několika afrických zemích se trestají smrtí.

Obamovy výroky na obranu homosexuálů okamžitě kritizoval Irungu Kang’ata, poslanec v Kenyattově vládnoucí straně. "Byly nevkusné," řekl a dodal, že "je to porušení principu suverenity a rovnosti států. Co kdyby cestoval Kenyatta do Ameriky a doporučil tam, aby USA zrušily trest smrti? A nebo to je, jako kdyby Obama cestoval do Londýna nebo do Madridu nebo do Haaagu nebo dokonce do Japonska a řekl tam, vaše monarchie je utlačitelská, je to plýtvání penězi a měla by se zrušit. Stejně tak nemůže přijet do Keni a říkat nám věci, které jsou nepřijatelné."

Jak ukázal Matthew Waites z Glasgow University, homofobie převládá v zemích Britského společenství národů, protože ty převzaly jako britské kolonie někdejší homofobní britské zákony. Zatímco v Británii však byly dávno zrušeny, v zemích Britského společenství národů tyto zákony přežívají. Jiným důvodem pro silnou homofobii v Africe je vliv misionářů amerických extremistických evangelikálních církví.

Podrobnosti v angličtině ZDE

26.7.2015

V Česku si mnoho lidí plete náboženství, založená na posvátných knihách, jako je Bible nebo Korán, s nějakým doslovným dodržováním nějakého ideologického manuálu. Je tam napsáno to a to a ti lidi to musejí dělat, pokud chtějí být skutečnými věřícími. Dějiny náboženství ale ukazují opak: věřící čtou posvátné knihy podle toho, v jaké historické situaci žijí.

Díky tomu existuje i v jednom čase mnoho odlišných čtení v různých zemích, daných tradicí té které společnosti. Některé protestantské církve dnes např. oddávají homosexuály v kostele, zatímco jiné považují homosexualitu za léčitelnou nemoc a ještě jiné za strašný hřích. Někdy ale dochází i v rámci jedné tradice k velikým změnám v poměrně krátké době. Příkladem může být vývoj evangelikálního křesťanství v USA. Velmi hezké pojednání o tomto příběhu podává Theo Hobson v recenzi knih American Apocalypse Matthewa A. Suttona a Republican Theology Benjamina T. Lynerda v The Times Literary Supplement z 3. července.

Evangelikální (neplést s tradičním protestantismem, který bývá označován jako evangelický) hnutí v USA vyšlo z adaptace koloniálního kalvinismu na americké poměry. V polovině 18. století do sebe vstřebalo citově orientovanou zbožnost a později republikánskou politiku Americké revoluce. Uprostřed 19. století šlo o pokrokářskou víru, která stála na straně zrušení otroctví, demokratického idealismu a sdílela dobové přesvědčení, že pokrok lidstva je přípravou na druhý příchod Krista.

Během první světové války se však v USA začalo mezi evangelikály šířit přesvědčení, že před druhým příchodem Krista dojde ke katastrofě (Armagedon) a nikoli k pokroku. Postupný návrat Židů do Jeruzaléma, zrození ateistické říše (SSSR) a plány prezidenta Wilsona na mezinárodní systém vlády byly vnímány jako potvrzení těchto očekávání (na základě čtení velmi těžko srozumitelné novozákonní knihy Zjevení sv. Jana neboli Apokalypsa). To vedlo ke zrodu toho, co dnes známe jako americká křesťanská pravice, která jako své úhlavní nepřátele vnímá vědu, intelektuály, tisk, vzdělání a socialismus.

Tak např. Rooseveltova politika Nového údělu byla v této optice viděna jako znamení příchodu Antikrista nebo snaha o zrušení segregace jako humanistický postoj, který ospravedlňoval ohavnost přebujelé vlády (přebujelá státní moc = Antikrist). Samozřejmě šlo také o silně antifeministické hnutí. Např. kolem roku 1910 bylo mezi evangelikály možno se setkat s názorem, že účes „bob“ (česky asi „mikádo“) je nástroj Satanův. Do 40. let měla tato bizarní forma křesťanství marginální vliv, ten se výrazně zvětšil až v rámci studené války, kdy evangelikálové podporovali nacionalismus a vedli boj proti většinové kultuře ve jménu křesťanských hodnot (recenzent výmluvně poznamenává, že odpor k politice sociálního státu nebo desegregace ve jménu odmítnutí přebujelé vlády jim nebránilo prosazovat přes vládu svou konzervativní křesťanskou agendu).

S podporou evangelikálů se dostali k moci prezidenti Nixon a Reagan, jejich vliv pak začal až do 11. září 2001 upadat. Ovlivnili rétoriku Bushe mladšího, nicméně v dnešní době se podle recenzenta očekávání Armagedonu vytrácí z kázání evangelikálních pastorů a jejich hlavní zpráva pro věřící je v tom, že jim Bůh velmi mnoho přeje veliký úspěch. Zcela jiný obraz amerického evangelikalismu podal nedávno prezident Obama z perspektivy černošské African Methodist Episcopal Church.

Náboženství i v rámci téže země a téže teologické tradice může skutečně nabýt velmi protikladných forem co do názoru na společenské a politické otázky. Bez toho nelze nikdy pochopit, co to náboženství je a jak funguje.

25.7.2015

Připravovaná smlouva mezi USA a EU o volném obchodu (TTIP) by mne jako přesvědčeného liberála měla spíše těšit, kdyby to ovšem v dnešní deregulované době měli liberálové tak snadné. Často se stává, že naplnění ideových požadavků v reálném životě podkopává samotné původní ideje. Mezi deregulací a svobodou není automatické rovnítko.

Deregulace může vést k tomu, že moc nad svobodou slabých získá někdo silný. Jak by se mohli např. zaměstnanci, spotřebitelé, pacienti, obyčejní občané bránit proti ekonomicky a politicky mocným, kdyby se jich nezastal právní stát, který omezuje moc silných? Svoboda není žádný přirozený stav, přirozený stav je džungle. Svoboda je myslitelná pouze v právním státě.

Časopis Nature ve svém úvodníku z 26. května „Trading places“ varuje právě před možností, že TTIP, jejíž vyjednávání je podle Nature vedeno netransparentně, povede k tomu, že zájmy soukromých firem budou postaveny nad veřejný zájem, nad právní stát.

Nature nezpochybňuje, že TTIP může přinést „nezměrný užitek“, nicméně varuje před nebezpečím, že převáží-li ekonomický pohled na globalizaci, může TTIP vést k „cestě, jak firemní zájmy uchvátí právo suverénních států jednat v nejlepším zájmu svých obyvatel.“ Debata o TTIP musí být podle Nature mnohem otevřenější a musí se zabývat nebezpečím zvýšené deregulace a také tím, že různé společnosti mohou mít zcela legitimně různé standardy ochrany svých obyvatel, pokud tyto standardy vycházejí ze svobodné občanské společnosti a právního pojetí státu.

Staré liberální pravidlo říká, že veřejnou moc je třeba rozdělit a kontrolovat. To se má dít proto, aby tato moc nezotročila své občany, ale aby jim sloužila. K čemu ale veřejnou moc občané vůbec potřebují, v jakém smyslu jim má sloužit? Právě k tomu, aby soukromé zájmy silných neovládli zájmy slabých, aby se ze společnosti nestala džungle.

Editorial časopisu Nature z 26.5.2015 ZDE

23.7.2015

Řecké drama poněkud zastínilo jak summit BRICS a Šanghajské organizace spolupráce, ale také vývoj v Číně. Některé komentáře se omezily na konstatování o prasknutí čínské bubliny. Protože je Čína jak vedoucím elementem ve skupině BRICS, tak i významným aktérem celé globální ekonomiky, zaslouží si podívat se na problém tzv. bubliny trochu podrobněji.

Ve zprávě týkající se vývoje dluhového zatížení v globálním měřítku (McKinsey Global Institute: Debt and (not much) deleveraging) je speciální pozornost věnována právě Číně. Je to především proto, že význam dluhu pro čínskou ekonomiku intenzivně rostl. Dluh se přitom koncentroval v sektoru nemovitostí, který je na vznik bublin enormně citlivý. Sektor nemovitostí je přitom pro Čínu velmi důležitý, tvoří až 15 % HDP.

Znepokojující byl rovněž růst významu stínového bankovnictví a dluhů místních vlád. Lokální vlády mají totiž omezené příjmy a jeden z významných zdrojů je tak pro ně prodej půdy, která je následně využívána opět v sektoru nemovitostí. Tato propojení vzbuzovala již před rokem značné obavy. Zpráva McKinsey sice konstatuje, že čínské rezervy jsou dostatečně mohutné, aby se v nejhorším případě „postaraly“ o záchranu (bail out) lokálních vlád, dopady na čínský a tedy i globální ekonomický růst, by ale nebyly zanedbatelné.

Ceny nových domů začaly klesat již ke konci minulého roku, a prozatím se zdálo, že dna poklesu bylo dosaženo v dubnu tohoto roku. Již od konce roku 2014 tedy klesají ceny domů i prodeje, což se dále odráží ve zpomalení investic. Čínská centrální banka reagovala dalším uvolněním měnové politiky, včetně snížení úrokových sazeb a povinných minimálních rezerv (ZDE a ZDE).

Čínská vláda se pokusila uřídit prasknutí bubliny na akciovém trhu jednak restrikcemi ohledně obchodování, ale také finanční injekcí (uvádí se až 14 mld. dolarů od centrální vlády). Bublina nebyla malá, uvádí se ztráta až 4 biliony dolarů na kapitalizaci za měsíc (!), takže byla povolána i státní agentura China Securities Finance. Stimul, který byl přes China Securities Finance dodán, se odhaduje až na 209 mld. dolarů (ZDE a ZDE).

Pro čínskou ekonomiku je to po mnoha dekádách poznání, že neustálý růst není automatický a především finanční trhy vykazují značnou volatilitu. Čína zjistila, že vhodným nástrojem pro dohánění čínského zpoždění a zapojení se do globální ekonomiky je to, čemu dnes říkáme státní kapitalismus. Na rozdíl od Ruska měla Čína to „štěstí“, že se začala zapojovat jednak dříve a jednak byla schopná si vytvořit svůj vlastní mix hospodářské politiky, který odpovídal jejím ekonomickým a politickým podmínkám.

Ekonomický rozvoj Číny v posledních cca 30 letech je něco, co zřejmě v dějinách nemá obdoby. Stále ovšem platí, že globální ekonomika je Čínou ovlivňována, ale nikoliv dominantně tvořena. Instituce globální ekonomiky byly stvořeny a jsou doposud z velké míry kontrolovány Západem. Rychlý rozvoj Číny ji už posunul k problému tzv. středněpříjmové pasti (middle income trap). A je otázkou, jestli v této fázi jak čínské ekonomiky, tak i globálního prostředí s deflačně-stagnačními charakteristikami je možno dále brát státní kapitalismus jako vhodný nástroj. Prasklá bublina se může zdát oním milníkem, který ukáže, co lze ještě uřídit, resp. že existují síly vypuštěné z lahve, které si následně žijí vlastním životem a uřídit je buď nelze vůbec, nebo jen za neúměrných nákladů (kritický pohled k tomuto ZDE).

Bublina na trhu nemovitostí samozřejmě vyvolává analogie s Japonskem na konci 80. let. Následující dvě ztracené dekády, dlouhodobé deflační problémy a pokles váhy japonské ekonomiky v globální by měly sloužit jako velké varování. Jedna podobnost je jasná a netýká se (bohužel) jen Číny: je to zoufalé hledání růstového impulsu. Víme dobře, že Čína začala narovnávat svůj obrovský přebytek běžného účtu (aktuálně jen 2,1 % HDP), zatímco německý přebytek je u vyspělé (a neropné) země mimo kategorie ve výši 7,6 % HDP. Je také známo, že čínští představitelé mají v zásadních dokumentech zakotven cíl posilování domácí poptávky, která je stále ve srovnání s vyspělými zeměmi nízká. Poslední údaje Světové banky uvádějí u Číny v kategorii spotřeby domácností 36 % HDP, což je v nejlepším případě stagnační trend. Vyspělé země se obvykle pohybují v rozmezí 50 – 60 % HDP, extrémem jsou Spojené státy s 68 % HDP (ZDE).

Zvýšení spotřeby domácností se tedy Číně nedaří, proto se koncentruje na masivní investiční aktivitu. Ta je asi dvojnásobná oproti tomu, co je obecně považováno pro země, které dohánějí, za normální. Je logické, že tak masivní investice mohou vést k přehřívání ekonomiky a také ke vzniku nadbytečných kapacit. Rozhodně to není tak, že by Čína neměla obrovské investiční potřeby. Její ekonomická struktura ještě není usazená (tj. existují značné disproporce mezi podílem sektorů na zaměstnanosti a na HDP) a např. v oblasti ekologie jsou obrovské plánované investice žádoucí.

Jde spíše o systém vnitřních pobídek, které mohou nadměrně stimulovat právě rozvoj v oblasti nemovitostí, který s sebou nese - v kombinace s rozvojem stínového bankovnictví - obrovská rizika. Čínští představitelé jsou si povětšinou rizik vědomi a proto tolik kladou důraz na projekt Hedvábné stezky, která má investiční aktivitu přenést alespoň z části do zahraničí.

Čína je jednou z rozvojových zemí, která dle Mezinárodní organizace práce zaznamenává velmi dynamický růst mezd. Natolik dynamický, že řada firem, především textilních, se přemisťuje do levnějších zemí ASEAN. Navzdory tomuto rychlému růstu je produktivita práce ještě mnohem vyšší, podíl mezd na produktu tak v Číně, podobně jako ve vyspělých zemích, klesá. To může mít bezesporu vliv na spotřebu domácností, podobně jako vysoká nerovnost.

Přetrvávající otázka ovšem je, do jaké míry dokáže čínská vláda investiční aktivitu nejen „uřídit“, ale ekonomiku přesunout k více spotřebnímu modelu. Ten má svá rizika, protože implikuje překonání pasti středněpříjmových zemí, neboť s nízkou přidanou hodnotou v ekonomice je prostor pro navyšování mezd omezen. A konkurence je vskutku globální, jak je u montoven všeho druhu dobře známo. A ani Číně se už nevyhýbá rozšiřující se automatizace, která masivně vyřazuje i levnější čínskou pracovní sílu.

Přidejme k tomu ještě fakt, že pokud by se spotřeba domácností zvyšovala, je možné, že by se obchodní toky mohly začít obracet a čínské obchodní přebytky by se staly minulostí, dokud by se čínský trh nerestrukturalizoval (jak ovšem čínská vláda již několikrát v minulosti učinila). To si samozřejmě čínská vláda nepřeje a nadále se snaží o inovativní opatření ke stabilizaci obchodní výměny, kterou spojuje i se stabilním vývojem yuanu (ZDE).

Hodnocení Jong Kima, šéfa Světové banky, který označil čínskou ekonomiku za silnou, se zdravými fundamenty, je s vědomím toho, jak dříve dopadala v praxi hodnocení Světové banky a MMF, spíše znepokojivé než povzbudivé (ZDE).

A ještě více je znepokojivé, pokud by bublina měla být součástí plánu na zvýšení příjmů domácností (a tedy i jejich budoucí spotřeby) přes tzv. efekt bohatství. Ten, který se ve vyspělých zemí používal tehdy, když „zamrzly“ mzdy a zcela se odpoutaly od produktivity práce, která rostla. Je to scénář, který už byl vyzkoušen: s katastrofálními dopady nejen pro dané země, ale i pro světovou ekonomiku. Tudy cesta nepovede, jak se, doufejme, ukázalo.

Ale kudy dál pak pro zemi, která se svými úspěchy dostává do stejné pasti jako země vyspělé? Bude se Čína nadále držet svého dosavadního motta: být vítězem staré, známé hry? Protože změna tohoto postoje by vyžadovala větší úsilí na změnu světového ekonomiky jako takové, což by nutně narazilo - ještě masivněji než nyní - na zájmy Západu.

23.7.2015

Pendolino narazilo do kamiónu na přejezdu plnou rychlostí, v blízké stanici totiž nezastavuje. Nádrž náklaďáku se roztrhla, její obsah se proměnil v oblak snadno vznětlivých kapek a výsledkem byla ohnivá koule tlačená vlakem 500 metrů. Scénu jak z amerického katastrofického filmu si naplno vychutnali i lidé čekající na místní spoje, protože souprava s ohnivou ozdobou prosvištěla zdejším nádražím mezi nástupišti. Nejzajímavější na tragické události je, že kritický železniční přejezd tam už dávno neměl být.

V projektech pěti našich rychlostních železničních koridorů se počítalo se zrušením přejezdů už od roku 1995. Jenomže pak se privatizovalo, kradlo, odklánělo a následně šetřilo, šetřilo a šetřilo až se na původní požadavek projektu pozapomnělo a nastoupila lidová tvořivost místních klik z dotačních peněz.

Sledoval jsem to konkrétně na jednom místě severojižního koridoru Ústí nad Labem - Praha. Přejezd vytížené rychlostní trati mezi Prahou a Roztokami u Prahy záhadně odolával nařízením snížit počet křížení silnic a tratí na minimum. Nebyly peníze.

Když se později peníze našly, povedlo se hejtmanu Bendlovi přesměrovat je na modernizaci hokejového stadionu na Kladně. Přejezd byl nahrazen podjezdem až po změně politické reprezentace Středočeského kraje.

Ve zbytku republiky je situace stejná. Například mezi léty 2005 až 2007 se v Česku zrušilo jen 38 přejezdů. V Německu se ve stejné době zrušilo 1 300 obdobných křížení. V dalších letech (2007 - 2011) se u nás zrušilo dalších 278 přejezdů. Na první pohled jde o uspokojivé číslo, ale není. Podle Dalibora Dostála ze společnosti Česká krajina se totiž mimoúrovňové křížení budovalo hlavně na méně frekventovaných lokálních tratích. Proč?

Pokud by stát dostatečně dozoroval správné provedení jím iniciované výstavby páteřních rychlostních tratí s napojením na evropský železniční systém, k neštěstí ve Studénce by nemohlo dojít. Počet takto kritických přejezdů je totiž i podle mluvčího Jakuba Ptačinského ze Správy železniční a dopravní cesty (SŽDC) jen několik desítek!

Vina padá konkrétně na Ministerstvo dopravy a pochopitelně SŽDC. Že o riziku vědí, dokládá například tento článek v deníku E15 z roku 2012: Železnice zrychlí, zruší se přejezdy na koridorech

Pro deník tehdy náměstek SŽDC Petr Šlegr prohlásil: „Přejezdy jsou překážkou pro zrychlení koridorů nad 160 kilometrů v hodině. Proto patří jejich odstraňování na koridorech k našim prioritám.“ V případě křížení silnic a rychlostních koridorů se ze zodpovědných úředníků slovo „priorita“ sype pravidelně už 20 let. Měli bychom si to zapamatovat.

26.7.2015
Žádný Perry Mason, aneb Proroctví z hlubin ještěřího mozku

Klasická kritika ideologie v pojetí, které v českých zemích pěstoval snad jen Záviš Kalandra, se věnovala reflexi zájmů a přání formujících perspektivu pozorovatele - a často způsobujících, že dotyčný některé věci vůbec nedokáže nebo dokonce ani nechce vidět. Sociologie vědění k tomu přidala četné podrobné studie nebo Mannheimovo rozlišení mezi totálním a partikulárním pojetím ideologie (ideologií danou sociální pozicí nebo způsobenou individuálními faktory). A ekonomický nobelista Daniel Kahneman, k jehož studii "Thinking, Fast and Slow" napsal Michal Kašpárek výbornou recenzi ještě před českým vydáním ZDE posunul reflexi příčin nepřesnosti lidského uvažování o další stupínek výše, když rozlišil mezi dvěma systémy vyhodnocování informací: "Systém 1" je založený na rychlém, rutinním, emocím a předsudkům konvenujícím zařazení nové věci do příslušné škatulky, jež provádí s minimálním úsilím archaický "ještěří mozek", zatímco "Systém 2" je založen na pomalé, pečlivé a náročné analýze "sine ira et studio". První systém se věnuje pouhé heuristice, zatímco plnohodnotné poznání pochází teprve ze druhého. Lidé mají pochopitelnou tendenci šetřit čas a prostředky a obejít se pouze s heuristikou.

Kahneman, který mj. spolu s Tverskym příspěvky k behaviorální ekonomii zpochybnil užitečnost teoretické abstrakce racionálního aktéra, podal ve zmíněné knize rozsáhlý výčet logických klamů, kterým "ještěří mozky" při vyrovnávání se se světem typicky podléhají. Jedním z nich je "optimistické zkreslení" (optimism bias). Zda Kahneman četl Kunderův "Žert" se mi zatím nepodařilo zjistit...

Optimistické zkreslení dle Kahnemana způsobuje u aktéra iracionální víru, že jej negativní události, o nichž má přinejmenším potenciálně k dispozici solidní informace, ohrožují méně než jiné lidi v obdobné situaci, a že má naopak sám větší šanci na úspěch, než odpovídá statisticky vypočtené pravděpodobnosti. Kašpárek v recenzi zmiňuje velmi vhodně zvolený příklad: Lidé vstupující do manželství se například chovají, jako by se na ně statistika rozvodovosti vůbec nevztahovala.

Kahneman vyjmenovává čtyři faktory způsobující, že lidi hledí na svět prizmatem optimistického zkreslení: To co si tito lidé sami přejí, to ve světě vidí; dále úřadují jejich nepřesné kognitivní mechanismy, nepoměr informací o nich samých versus o ostatních a nakonec celková nálada. Díky výslednému pocitu vlastní výjimečnosti pak třeba kuřák věří, že je méně ohrožen rakovinou plic než ostatní kuřáci, nebo spekulant na burze je přesvědčen, že možnosti ztráty investice je vystaven méně než kolegové.

Doug Henwood, jehož kdysi k zájmu o politickou ekonomii přivedla práce na disertaci věnované literárním projevům narcismu, napsal zřejmě první podrobnější reakci na tezi ekonoma Paula Masona o "konci kapitalismu" prostřednictvím psa pana Zuckerberga ZDE.

Henwood trefně poznamenává, že většina argumentů, které dnes najdeme u Masona, zazněla již v debatě doprovázející minulou technologickou investiční bublinu na konci 90. let. Protože v roce 2003 Henwood vydal studii "After the New Economy" ZDE, v níž většinu z Masona předem důkladně vyvrátil, nyní se věnuje především jednomu specifickému tvrzení: Že totiž kapitalisté kvůli robotizaci údajně již nepotřebují dělníky.

Kdyby to byla pravda, konstatuje Henwood, pak by růst HDP už neměl korelovat s údaji o přírůstku nových pracovních míst - protože nárůst výroby by byl realizován s klesající potřebou živé pracovní síly. Tak tomu ovšem není, ukazuje Henwoodův graf zohledňující na rozdíl od Masonova cherrypickingu agregátní data z USA od roku 1950 ZDE. Naopak, vzájemná korelace obou faktorů je dlouhodobě velmi těsná. Když dochází k ekonomickému oživení, nová místa zpravidla vznikají. A specificky v letošním prvním čtvrtletí by očekávaný růst zaměstnanosti v USA vypočtený z přírůstku HDP podle "tradičního" modelu vzájemné závislosti měl činit 163 000 nových míst, jenže ve skutečnosti jich přibylo až 253 000. To ale také znamená, že produktivita práce v USA téměř neroste (přírůstek je nejnižší od roku 1948, pouhých 0,4 %). Podle Masonovy teze o důsledcích elektronizace a robotizace by však měla produktivita nadprůměrně stoupat, protože pár specialistů začíná obsluhovat výkonné stroje nahrazující práci plných hal tradičních zaměstnanců.

Právě jen koncem 90. let rostla v důsledku velkých investic firem do elektronického vybavení produktivita práce, upozorňuje Henwood. Tento trend už se však v USA vyčerpal a nepokračuje.

Mason svou vizi "postkapitalismu" staví zcela ortodoxně na marxleninském schématu protikladu výrobních prostředků a výrobních vztahů. Podle něj již ve sféře výrobních prostředků existuje možnost eliminace námezdní práce, zatím ji však prý brzdí nepřipravenost sociálních systémů, tedy (odvozeně) kapitalistické výrobní vztahy. Jenže kdy se vlastně investoři obtěžovali se ztrátou zisků z potenciální inovace kvůli sociálním ohledům?, ptá se zcela správně Henwood. (Pochopitelně téměř nikdy, i ti kdo by podobnému rozhodnutí byli osobně nakloněni si to v konkurenčním prostředí objektivně nemohou dovolit.)

Kdyby investoři skutečně mohli získat tak velké výhody díky eliminaci zaměstnanců elektronizací a robotizací, jak sugeruje Mason, už by to dávno dělali a vůbec na nic by se neohlíželi. Jenže to právě nelze doložit žádnými tvrdými daty. Naopak, místo ubývání pracovních míst a menšího přírůstku nových, vysoce náročných na kvalifikaci a dobře placených, vidíme, že i v USA, kde jsou mzdy mnohem vyšší než třeba v Číně nebo Indii a vyplatilo by se na nich systematicky šetřit, elektronizace a robotizace nevedou k výraznému poklesu tvorby nových míst. Místa dokonce přibývají rychleji, než by hypoteticky měla, jsou však téměř jistě také mizerněji placená, než dosavadní, dokonce velmi pravděpodobně zahrnují i větší podíl manuální práce. Henwood to vysvětluje marxistickým žargonem, zde postačí doplnit, že byť i jen hypotetická hrozba zániku pracovních míst v důsledku robotizace logicky generuje tlak na pokles mezd, protože v této perspektivě vypadají dělníci jako zbytní darmožrouti a jejich vyjednávací pozice je mizerná. Ale pokud práce zlevňuje, určitě se ji příliš nevyplatí eliminovat robotizací. Nejen američtí kapitalisté si ve svém boji proti odborářům fakticky nemohou přát lepšího spojence, než je Paul Mason. A ještě to přinejmenším zvonka vyzerá, že s kapitalisty osobně nemá nic společného, naopak se tváří, že hájí zájmy "obyčejných" lidí "zbytečně trpících" pod knutou nemoderního kapitalismu.

Proč se asi Mason vůbec neobtěžuje zkoumat klíčové trendy ve stále ještě největší světové ekonomice a místo toho opírá mimořádně odvážné "epochální" závěry o konci kapitalismu o data z vybraných jednotlivých případových studií, která nemohou poskytnout žádný reprezentativní obraz? Proč se nepoučil na kauze proponentů technologické investiční bubliny z 90. let a nevyhnul se opakování stejných argumentačních chyb?

S největší pravděpodobností proto, že hledal právě jen taková data, která potvrzují předem daný postoj jeho "ještěřího mozku". Prostě typické "potvrzovací zkreslení" (confirmation bias).

Henwood z Masonovy teorie vybral hypotézu umožňující odvodit empirickou predikci, tuto predikci otestoval a nepotvrdila se ani v nejmenším.

Kapitalismus tedy přinejmenším zatím neskončil ani nekončí. Ačkoliv si oba názoroví oponenti, Mason i Henwood, osobně přejí konec kapitalismu, pouze v Masonově případě to vedlo k politováníhodnému zaslepení vůči datům, která vytouženému přání odporují.

Henwood se totiž se svým kahnemanovským 2. poznávacím systémem slušně přiblížil maximu možného vědomí organického intelektuála "dělnické třídy", jímž se snaží být, zatímco Mason s ještěřím mozkem zůstal daleko za hranicí svých možností. Toužebné přání u něj na plné čáře zvítězilo nad nezávislou realitou.

25.7.2015

Představa a naprosté libovolnosti toho, jak si sociálně konstruujeme realitu, má své zřetelné meze. Ovšem čím virtuálněji nebo v čím omezenější sociální bublině žijete, tím menší šance, že si meze libovůle v poklesle postmoderní cochcárně vůbec kdy uvědomíte.

Voda v hrnci za normálního atmosférického tlaku vaří zhruba při 100 stupních Celsia. Pokud už vaříte v hrnci, je v důsledku skutečně jedno, jak proces nazýváte, základní parametry jsou totiž za takových okolností neměnné. A je dokonce vedlejší, jestli ve vodě v hrnci vaříte hovězí místo včerejších brambor a pociťujete nutkavou potřebu jen proto začít proces nazývat nějak jinak, třeba "napařování". Fyzika kašle na nezávazné plácání, třebaže se mu říká "diskurs".

A je dokonce jedno také to, pokud nekorektně argumentujete a tvrdíte, že kdo upozorňuje na neměnnost základního parametru vaření hlásá prý dosažení tepelné smrti vesmíru.

Kapitalismus je socioekonomický proces, jehož hlavní a rozhodující parametr představuje reprodukce kapitálu, která si bezohledně podřizuje vše ostatní. Zda kapitál vstupuje do anglické manufaktury nebo polského šlechtického velkostatku, obchodu s indiánskými kožešinami v Québecu, na mauretánský trh s otroky, do bavlnářské otrokářské farmy v Alabamě nebo těžby dřeva v Chiapasu, pěstování palmy olejové v Indonésii, výroby aut ve Škodě Mladá Boleslav, proherních automatů v brněnském ghettu, exekutorského byznysu v Praze, výroby elektroniky v Silicon Valley či spekulací na tokijské burze je podobně důležité, jako zda v hrnci vaříte brambory, hovězí či česnečku. Ne že by na rozdílech nezáleželo, někdy jsou opravdu dosti důležité, ale nikoliv v tom ohledu, že by měnily podstatu vaření. A tak také změna způsobů reprodukce kapitálu nemění než některé vlastnosti, třeba i důležité, nikoliv ovšem podstatu kapitalismu.

Ta by se změnila teprve tehdy, kdyby proces reprodukce kapitálu přestal být systémově určujícím parametrem.

V turbulentní době, kdy se řada věcí mění, nikoliv nutně však záležitosti v širší historické perspektivě určující a podstatné - a to že se společnost mění samo o sobě zdaleka neznamená, že by se účelně adaptovala, natož že se jí daří úspěšně řešit klíčové výzvy (kdo tvrdí opak, vymyslel si sekularizovanou verzi klasické kněžourské iluze, že pánbíček vše předem skvěle promyslel a ani vlas z hlavy nespadne...) - lze postupovat vícero způsoby. Lze si například připustit, že západní společnosti sice běhají freneticky jako veverka v kole, ale to co je nejvíce trápí a ohrožuje se ve skutečnosti vůbec nedaří řešit.

Nebo se můžete spokojit s rolí postmoderního baviče, který nemá problém tvrdit, že voda v hrnci včera vařila při 70 stupních a dnes při změně jídelníčku sledujeme už nějaký úplně jiný proces, protože staré vaření se samo změnilo v něco jiného, "napařování", "postvaření", nebo jak už je ctěná libost.

Postoj, v němž lze plynout s pěnou dní a chválit tu Klause, tu Sobotku, tu Babiše jako zásadní a podstatné změny, aniž byste se obtěžovali otázkami co je v nejnovějším humbuku na mediální scéně podstatné a co nafouknuté, či problémem logické konzistence vlastního oportunismu, v sobě ovšem nese řadu čertových kopýtek. Tím hlavním je zřejmě nebezpečí, že s rolí srostete a už vám ji nikdo neodpáře. Lidé od vás začnou očekávat oportunní komické výstupy, které musejí být zítra zapomenuty, aby se nebylo třeba tázat, nakolik se výpovědi slučovaly se stavem světa a nakolik šlo pouze o samoúčelnou kabaretní šou, jež situaci dokonale odvysvětlila a odvedla od ní pozornost.

24.7.2015
Indický premiér pochválil projev opozičního poslance, požadující od Británie reparace

Narendra Modi, indický premiér, pochválil opozičního poslance Shashiho Tharoora ze středolevicové Kongresové strany, který při vystoupení na Oxfordské univerzitě vášnivě argumentoval, aby Británie poskytla Indii odškodné za staletí ekonomického ničení a odvážení přírodních zdrojů. Mimo jiné Tharoor upozornil, že za druhé světové války způsobil v Indii Winston Churchil hladomor, v při němž zahynulo několik milionů lidí. Indický premiér uvedl:

"Tharoorův projev odráží pocity vlasteneckých Indů v této otázce a dokazuje, jak velký dopad může člověk mít, když v pravou chvíli na správném místě přednese přesvědčivé argumenty," řekl Modi na akci v parlamentě v Novém Dilí ve čtvrtek.

Patnáctiminutové video Tharoorova projevu zhlédlo více než 1,5 milionu lidí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.7.2015

Nestává se příliš často, aby se před soudem objevili takzvaní „naši bastardi“, jinými slovy diktátoři, které v minulosti a v současnosti podporuje Západ (zejména Bílý dům) jen, aby popřel své nahlas proklamované hodnoty ohledně lidských práv. V těchto dnech stanul před soudem v Senegalu bývalý čadský diktátor Hissène Habré (a zároveň další z řady „gentlemanů“, které podporoval americký prezident Ronald Reagan), jemuž se také přezdívá africký „Pinochet“.

Skutečnost, že se po více než čtvrtstoletí trvajícím úsilí lidskoprávních aktivistů a obětí Habrého režimu podařilo před spravedlnost pohnat Reaganem instalovaného a podporovaného tyrana, je vskutku nevídaná a zároveň inspirující. Proto je klíčové zmínit, že v tomto případě kampaň zdola přinesla své ovoce. Většinu Západem vydržovaných tyranů totiž spravedlnost nedostihne, dožívají vesměs v luxusu; této „výsady“ se dostává především diktátorům, již nestojí, tak říkajíc, na správné straně barikády.

Habré byl v Čadu u moci v letech 1982 až 1990 a v průběhu jeho vlády bylo usmrceno zhruba 40 000 osob ZDE. Obviněný diktátor byl vyveden ze soudní síně hned první den procesu, a to poté, co tribunál označil za naprostou frašku.

Tento muž se dostal k moci díky první tajné operaci Reaganova kabinetu a měl představovat jakýsi „vlnolam“ proti expandujícímu libyjskému vůdci Kaddáfímu, jenž byl tenkrát v mezinárodní klatbě. Habré se těšil podpoře nejen ze strany Reaganovy administrativy, ale i francouzské vlády; nezapomínejme, že v té době byl v úřadu francouzského prezidenta v našich končinách oblíbený „socialista“ François Mitterrand.

Čadský diktátor proměnil zemi v policejní stát, nechal systematicky mučit a zabíjet své pravé a domnělé odpůrce a prováděl etnické čistky na jihu země. Nakonec byl svržen stávajícím čadským prezidentem a uprchl do Senegalu. Habrého tajná policie DDS byla podle slov zmocněnce z Human Rights Watch Reeda Brodyho „jeho osobním gestapem“ ZDE. Brody dále uvedl, že příslušníci DDS získali výcvik přímo ve Spojených státech a američtí „dohlížitelé“ Čad pravidelně navštěvovali.

List Guardian označil fakt, že byl Habré po dlouhých 25 letech pohnán před spravedlnost, za historickou událost, která představuje zásadní krok týkající se justiční praxe v Africe, již kvůli tomu, že africký diktátor stanul před africkým tribunálem ZDE.

Musím přiznat, že jsem o existenci Hissèna Habrého neměl vůbec ponětí, ani o tom, že byl podporován Ronaldem Reaganem a Françoisem Mitterrandem. Tito dva státníci neměli problém pomáhat řezníkovi, který má na rukou krev 40 000 nevinných osob, a zároveň podporovat československý disent, jehož příslušníci trpěli nepoměrně méně než jejich kolegové v Čadu.

23.7.2015

Téměř devadesát procent Rusů schvaluje jednání svého prezidenta. Silně také podporují strategii Ruska vůči Ukrajině

V červenci dosáhla popularita Vladimíra Putina 87 procent, letos v červnu 89 procent, podle průzkumů organizace Levada Centre.

Zatímco v letech 2012 a 2013 byla Putinova popularita "jen" kolem 60 procent, výrazně se zvýšila loni po událostech na Ukrajině.

Jedním z vysvětlení pro vysokou Putinovu popularitu je skutečnost, že ruský stát nyní téměř úplně ovládá sdělovací prostředky. Nezávislé hlasy byly vytlačeny z rozhlasu a z televize a zavádí se i stále silnější vládní kontrola internetu.

Podle jiného průzkumu veřejného mínění organizace Levada z června 2015 je 66 procent Rusů přesvědčeno, že cílem západních sankcí je ponížit a oslabit Rusko. Jen 5 procent si myslí, že účelem sankcí je ukončit konflikt na Ukrajině. Asi 70 procent Rusů si myslí, že by Rusko nemělo měnit svou současnou strategii vůči Ukrajině jen proto, aby byly zrušeny sankce. 87 procent Rusů podporuje anexi Krymu a jen 4 procenta Rusů zastávají názor, že by se doněcký a luhanský region měly vrátit ke statusu, jaký měly před zahájením nyńějšího konfliktu.

Co se týče hospodářství, jen 13 procent popisuje stav ruské ekonomiky jako dobrý, 53 procent jej charakterizuje jako průměrný a 31 procent jako špatný nebo velmi špatný.

Putinova popularita je také daleko vyšší než popularita jiných světových vedoucích politiků. Nejblíže je mu Angela Merkelová s 67 procenty.

Hospodářský výkon Ruska se od roku 2000 téměř zdvojnásobil, i když se růst od roku 2007 zpomalil. Avšak více než polovina Rusů (53 procent) stále žije ze státního rozpočtu, buď jako státní zaměstnanci, důchodci anebo příjemci sociálních dávek. Někteří Rusové astronomicky zbohatli. Rusko má nyní 82 miliardářů. Když přišel Putin k moci, v chudobě žilo 29 procent Rusů. V roce 2013 to pokleslo na 11 procent, ale počet se dále nesnižuje. Průměrná délka života se za Putinovy vlády zvýšila od roku 2000 z 65 let na 70 let.

Bohatství Ruska je disproporčně založeno na přírodních zdrojích, a to ze 43 procent.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.7.2015
Pravděpodobnost vzniku nového společenského systému hraničí s jistotou: on už tu je, jen ho neumíme pojmenovat

Někteří lidé, jako ekonom Paul Mason, předpovídají konec kapitalismu pod tlakem společenských a technologických změn. Někteří lidé, jako třeba Karel Dolejší, se domnívají, že podobné předpovědi jsou v podstatě periodicky se opakujícími projevy nekritického optimismu těch, kdo si přejí spravedlivější společenský řád. Obojí lze považovat za chybu v úsudku, i když ta Masonova je poněkud méně zkratkovitá: kapitalismus už totiž skončil, společenské vědy ale ještě nebyly schopny dost dobře popsat změny, které se udály, a vytvořit nový pojem. Říkejme mu pracovně postkapitalismus.

Společenské vědy mají vůbec problém pojmenovávat po tzv. "konci dějin" další dějinné etapy. K jednoduššímu pojmenování může dojít až zpětně, historicky. Bylo by samozřejmě snazší, kdybychom dokázali najít adekvátní pojmenování historické epochy, kterou prožíváme, jelikož platí, že omen nomen. V duchu postmoderní bezradnosti jí pracovně říkejme postkapitalismus.

Kapitalismus, který přišel ruku v ruce s průmyslovou revolucí, má jednoduchou definici. Jde o ekonomický systém, v němž jsou na jedné straně držitelé bohatství, transformovaného do směnitelného kapitálu, a na straně druhé ti, kdo s držiteli kapitálu směňují svou vlastní hodnotu, transformovanou na něco, čemu generalizovaně říkáme práce. V ideálním stavu je tento vztah přímý a původní kapitalismus se tomuto stavu skutečně blížil. Od té doby se ovšem tento systém proměnil do podoby, která z něj vlastně dělá úplně něco jiného. Na mnoho způsobů...

Je více než evidentní, že současná globalizovaná společnost vytváří vysoce variantní podoby toho, čemu stále říkáme jednotným pojmem kapitalismus. Copak lze ale spojovat dohromady ekonomické systémy, které jsou praktikovány v asijských státech, v Rusku, v USA nebo v jednotlivých evropských zemích? Je kapitalismem více čínský etatistický systém, nebo systém řízené nadvlády korporací v USA, nebo oligarchický systém v Rusku? A co jednotlivé evropské země? Jsou více "kapitalistické" země východní Evropy, kde se po období plánování začal vyvíjet více či méně predátorský kapitalismus, který ventiluje všechny nahromaděné společenské patologie, nebo je to systém německý, který se snaží vyvážit roli státu a ekonomických hegemonů a spoléhá na občanskou loajalitu? A co teprve skandinávský socialismus, který staví na velké míře solidarity? A co to vlastně vzniklo na jihu Evropy, třeba v Řecku? To je snad kapitalismus?

Nehledě na různé formy ekonomického uspořádání, které dělají z tzv. kapitalismu desítky různých systémů, jedno se od dob průmyslové revoluce velmi výrazně změnilo. Ve všech případech totiž vstupuje do vztahu mezi vlastníky tzv. kapitálu a těmi, kdo prodávají svou vlastní práci, někdo další. Role tohoto třetího je přitom zcela odlišná. Role třetího v Číně je direkcionistická. Role třetího ve skandinávských zemích je protekcionistická vůči těm slabším, role třetího v predátorském kapitalismu je protekcionistická vůči těm, kdo drží moc. V každém případě osoba třetího dávno zrušila přímou vazbu a podle své povahy ji významně vychyluje.

Pokud navíc vezmeme v úvahu další nezpochybnitelnou vývojovou "komplikaci", kterou je efektivní omezení moci národních států a přenos ekonomického rozhodování na úroveň globální struktury, operující nikoliv s reálnými hodnotami, ale metadaty, které následně reálnou hodnotu stanovují, dost těžko tomuto vzájemně provázanému a vnitřně vysoce divergentnímu systému říkat kapitalismus. V mnoha ohledech má zcela jinou povahu a ekonomické vztahy v něm se řídí zcela jinými pravidly.

Ale dobře, možná že nepotřebujeme zkoumat historický vývoj a možná že si stále vystačíme s tím, že kapitalismus je kapitalismus, i když to na počátku byl koňský povoz a dnes auto s hybridním pohonem. Budiž. Těžko ale ignorovat změny v jednotlivých systémech, které už reálně probíhají, a těžko ignorovat rychlost vývoje, který činí ekonomickou budoucnost v podstatě nepredikovatelnou, na což společnost pochopitelně reaguje zcela specificky. Vezměme si jen posun společnosti na zcela jinou životní úroveň. Tento vliv sám o sobě zcela zásadně mění vnitřní očekávání, motivaci a chování lidí. Generace současných rodičů se domnívá, že jejich děti se nebudou mít lépe než oni, nic proti tomu ale nedělají a jejich děti žijí v domnění, že stačí udržet si životní standard, na který si zvykly, přičemž nemají ponětí, za jakých podmínek (a zda vůbec) bude možné si takový standard udržet. Jejich představa počítá v podstatě s velmi solidární distribucí společného bohatství, kdy bude na relativně hodně koláčů stačit relativně málo práce.

Ta představa se při vší dnešní skepsi jeví jako zcela praštěná, přitom ale není vůbec nereálná: extrapoluje pouze současný stav. Ono se totiž během tzv. "kapitalismu" stala spousta dalších věcí, například se výrazně zvýšila efektivita výroby. Na počátku kapitalismu většina lidí pracovala v zemědělství, dnes pracují v sektoru, který tehdy tvořil v podstatě nepodstatnou část ekonomik, ve službách. Minimální zaměstnanost v zemědělství přitom dokáže produkovat mnohem vyšší výnosy než kdykoliv před tím. Dnes se zcela otevřeně hovoří o tom, že zaměstnanost velké části populace je umělá. Stará se o ni velmi široký státní sektor, v Evropě se o ni do značné míry stará také struktura eurounijního financování. To není kritika, to je stav věci. To není důsledek nějaké špatné politiky, jak se snaží periodicky tvrdit zástupci různých politických stran, to je prostě fakt, který s sebou přinesl vývoj ekonomického systému, jemuž ze setrvačnosti říkáme kapitalimus.

Jesliže uvažujeme o proměně ekonomického systému, musíme brát v úvahu to, o čem jsem už na Britských listech nedávno publikoval. Jestliže dnes je možné nezaměstnanost řešit umělou zaměstnaností v oblasti přímo regulované státem, s dalším technologickým pokrokem už to možné nebude (a nebo ano, ale pouze za cenu přechodu na čínský model). Jestliže skutečně budeme moci prostřednictvím technologického vývoje udržet či ještě zvýšit efektivitu výroby a přitom postrádat desítky procent lidského pracovního výkonu, může dojít na dva scénáře: společnost imploduje a vrátí se do bodu nula, nebo změníme pravidla společenské smlouvy a práce už přestane být nutným předpokladem ekonomické směny. To prosím není žádná utopie, to je stav, k němuž podle dostupných indikátorů velmi rychle směřujeme.

Karel Dolejší má jako někdejší ekologický aktivista pravdu v tom, že tato společnost možná stojí před mnohem hůře řešitelnou, environmentální výzvou. Rozhodně ale není jediná a rozhodně nelze společenský vývoj omezovat pouze na tento fakt. Skepse vůči předpovědím společenského vývoje je jistě zdravá, neměla by ale hraničit s představou, že se vývoj zastavil. To odporuje jakékoliv dosavadní lidské zkušenosti.

17.7.2015
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V čeervnu 2015 přispěli čtenáři finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 150 564,80 Kč. Příjem z reklamy byl 13 996 Kč.

Zůstatek byl koncem června 2015 209 875,59 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za červen 2015

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.5. 2015 :..............165 038,78 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 150 564,80 Kč
úrok........................................................................1,86 Kč
reklama ...................................................................13 996 Kč

bankovní poplatky..........................................................1615,35 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................2190,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář (BK) ...............................................................................15 000 Kč
programování a technická správa BL (MP) ......................................12 400 Kč
účetnictví Britských listů za rok 2014 ..............................................30 520 Kč
výdaje na cestu a pobyt v ČR (JČ) .................................................15 000 Kč


Zůstatek k 30.6. 2015: 209 875,59 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2014

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013 2014
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Tykadlový řidič Roman Smetana       Historie >
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
15. 3. 2013 Krajský soud potvrdil podmíněný trest pro Romana Smetanu Milan  Daniel
15. 1. 2013 IDnes napsala o protestu 15 lidí proti komunismu :) o demonstraci 150 osob na podporu Romana Smetany neinformovala Milan  Daniel
15. 1. 2013 Roman Smetana dostal za vyhýbání se vězení podmíněný trest Jan  Čulík
15. 1. 2013 Smetana nedostal trest, který by mohl mařit Milan  Daniel
7. 1. 2013 Zdravím Vás z 23. století Oldřich  Kříž
5. 1. 2013 Poněkud nevěrohodný "nestraník" Cikrt Jiří  Baťa
4. 1. 2013 Proč lžete, pane Doležale? Roman  Smetana
3. 1. 2013 Tykadla

Václav Havel - dramatik a politik       Historie >
12. 1. 2015 Foreign Policy: Why Washington Needs to Get Over Vaclav Havel Jan  Čulík
13. 12. 2014 Vaklav Hejvl a výprodej české devótnosti Karel  Dolejší
11. 12. 2014 Respekt zasahuje: Jak smíme mluvit o Havlovi Bohumil  Kartous
20. 11. 2014 Názor dne Oldřich  Průša
20. 12. 2013 Václav Havel -- padouch, nebo hrdina ? Štěpán  Forgáč
4. 1. 2013 Něco málo navíc k mladé až mladičké přítelkyni Luděk  Prokop
6. 2. 2012 Odcházení: Havel se postavil k svému celoživotnímu dílu s obrovskou svobodou Miroslav  Tejkl
6. 2. 2012 Omlouvá nás sebekritičnost? Alex  Koenigsmark
1. 2. 2012 Otevřený dopis vládě České republiky Petr  Kellner
23. 1. 2012 O preferencích a omezené universálnosti

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce