ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
24.7.2014
Evropský soud pro lidská práva odsoudil Polsko za mučení osob podezřelých z terorismu

Polsko je první zemí Evropské unie, která byla shledána vinnou ze spiknutí se Spojenými státy ve věci unášení, tajného věznění a mučení osob obviňovaných z údajného terorismu.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že polská vláda se spikla s americkou CIA a založila tajnou věznici ve Starých Kiejkutách, která fungovala v letech 2002-2005. Na tomto místě, 180 km severně od Varšavy, byly osoby tajně vězněny a mučeny.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.7.2014

Dr. Mads Gilbert: Za posledních 24 hodin bylo šest dalších dětí usmrceno a 100 dalších dětí bylo zraněno. Celkem je to 166 usmrcených dětí a 1310 raněných dětí. Celkový počet usmrcených osob, včetně dospělých, je 695 a celkový počet raněných 4519. Počet dětí je v tomto vzorku neobvykle vysoký. Znamená to, že Izraleci vytrvale zabíjejí děti a zraňují děti.




Moderátor Channel Four News Jon Snow, jeden z nevěhlasnějších britských novinářů, informoval ve středeční reportáži v Channel Four News v devatenáct hodin o válce, kterou Izrael vede proti dětem:

Jon Snow: V Gaze opět proběhl jeden úporný den pro zdravotníky, kdy do nemocnic bez přestání byli přivážení ranění a mrtví. Je tragické, že mnoho těchto obětí jsou děti. Hovořil jsem tu s dětmi o jejich životě, byl jsem v některých jejich domovech. Mluvil jsem s dětmi v této nemocnici. Varuji vás však: moje reportáž obsahuje záběry, které zdrtily mě, o vás nemluvě.

I v nejopuštěnějších ulicích si děti hrají, běhají v prachu a v písku. Je to důkaz jasného faktu, že drtivá většina zdejších Palestinců jsou děti. Sdělují nám, že byli evakuováni poté, co izraelské jednotky vybombardovaly jejich domovy. Navzdory jejich úsměvům zažily tyto děti strašlivé věci. Takže, mají strach?

"Já nemám strach. Já nemám strach. Já nemám strach."

Náš vlastní tlumočník má strach. Jeho rodina je izolována daleko na jihu, daleko odsud. Jsou odříznuti od místa, kde jsme my, v Gaza City. On nemůže jet k nim a oni nemohou jet za ním a včera večer byla jejich čtvrť bombardována a sanitky odvážely raněné osoby.

Tlumočník Zohair AL-Najjar: "Moje děti brečí a moje manželka brečí a já je sotva slyším v hluku toho bombardování. Včera mi moje dcera řekla, Tati, řekni mi, že neumřu. Šestiletá holčička žádá jejího otce, aby jí ujistil, že neumře."

Pak se odpoledne Zohair dověděl, že v oblasti, kde žije jeho rodina, bylo usmrceno dalším izraelským bombardováním 17 osob. Jeho rodina přežila. Jediné, co může dělat, je poslouchat, jak mu brečí do telefonu.

Tady, do nemocnice Šiva, jsou rychle přiváženy děti, které byly střelbou zasaženy. Desetiletý Anwar má rány šrapnelem a vážnou popáleninu na stehnu. Řekl nám, že jeho příbuzní byli při útoku usmrceni.

Anwar: "Tři byli usmrceni. Můj dědeček, moje babička a moje teta."

Jon Snow: "Je mi to strašně líto."

Jon Snow: Neemě je teprve dva a půl roku. Zasáhl ji raketový útok ze stihačky F 16. Má rozbitý nos a prasklou lebku. Neřekla jediné slovo. Je v hlubokém šoku.

A tohle je sedmiletý Norodin. Vážně zraněn při útoku stihačky F-16, kdy bylo zraněno dalších 45 lidí. Jeho maminka svědčí, že mnoho dětí bylo usmrceno.

Sedmiletá Maha utrpěla vážná zranění při dělostřeleckém bombardování, které usmrtilo 8 lidí a zranilo dalších 7 osob. Údajně je nutnou vedlejší škodou při izraelském tvrzení, že je nutno bojovat proti extremistům. Špínu z doby, kdy si hrála na ulici, má ještě na nohou. Na intenzivní jednotce je desetiletý Kamad. Právě ho přivezli. Má vážná zranění hlavy, vepředu i vzadu. 20 dalších dětí bylo zraněno při tomto útoku. A ještě Šahid. Byla zraněna při tomtéž útoku. Má také zranění hlavy od šrapnelu. Vedoucí intenzivní jednotky si zoufá:

"Všichni lidé, které tady přijímáme, jsou civilisté. Proč? Jak dlouho to bude trvat? Jak dlouho? Už to stačilo. Podporuju okamžité příměří. Teď. Je potřeba zachránit ty nevinné lidi. Jsou to lidské bytosti. Kde jsou lidská práva?

Jon Snow: Před jeho ordinací pláčí neutišitelně otcové, kteří přišli o děti. U vchodu právě přijelo soukromé auto a přivezlo zraněnou matku.

Jon Snow: Jedním z těch lékařů, kteří se starají o zraněné děti, je profesor intenzivní péče ze severního Norska, Dr. Mads Gilbert. Pane doktore, co teď víte o počtu mrtvých dětí a zejména o zraněných dětech?

Dr. Mads Gilbert: No, víme, že za posledních 24 hodin bylo šest dalších dětí usmrceno a 100 dalších dětí bylo zraněno. Celkem je to 166 usmrcených dětí a 1310 raněných dětí. Celkový počet usmrcených osob, včetně dospělých, je 695 a celkový počet raněných 4519. Počet dětí je v tomto vzorku neobvykle vysoký. Znamená to, že Izraleci vytrvale zabíjejí děti a zraňují děti.

Jon Snow: Já bych chtěl vědět, kolik z těch raněných dětí přežije. Protože jsme byli dnes odpoledne na jejich pokoji a někteří byli prostě příliš vážně zranění na to, abychom je vůbec mohli nafilmovat. Jak to s nimi dopadne?

Dr. Mads Gilbert: Čelí vážným komplikacím z primárních zranění. Mnoho těchto dětí má složité operace, Šifa má 250 chirurgů, pracujeme čtyřiadvacet hodin. Mnoho těchto pacientů potřebuje nesmírně vysoce kvalitní lékařství, na univerzitní úrovni, ale Šifa nemá zdroje. Nemáme všechno, co potřebujeme. Pacienti s největšími traumaty měli být evakuováni z Gazy,

Jon Snow: Pokud vím, máte strašně málo léků na utišení bolesti.

Dr. Mads Gilbert: Absolutně, a nemáme epidurální katetery, místní umrtvení, a tak dále. Šifa dělá všechno, co je v jejích silách, pro ty děti, ale tato invaze znamenala takové vyčerpání zdrojů, že naše pomoc není dostatečná a mnoho těch dětí zemře.

Jon Snow: Tak jaké je řešení?

Dr. Mads Gilbert: Zastavte bombardování, zrušte obléhání a otevřete toto místo, aby sem mohly přijít mezinárodní zdravotnické týmy. Už to stačilo. Ukončete zabíjení. Ukončete to zabíjení dětí.

23.7.2014

Navi Pillayová, vysoká komisařka pro lidská práva, dnes varovala, že se Izrael mohl při své ofenzívě v Gaze dopustit válečných zločinů. Při operaci byly během posledních dvou týdnů zabity stovky civilistů.

Pillayová během mimořádného jednání Rady pro lidská práva OSN v Ženevě řekla, že Izrael nevyvinul dostatečné úsilí na ochranu civilistů, zejména během ostřelování obytných domů a nemocnic.

Pillayová také odsoudila palestinské hnutí Hamás a další militantní skupiny za "nerozlišující útoky" na Izrael.

Projednávaný návrh rezoluce v orgánu, kde existuje propalestinská většina, požaduje zřízení mezinárodní vyšetřovací komise s pravomocí prošetřit všechna porušení lidských práv a mezinárodního humanitárního práva na všech okupovaných palestinských územích.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.7.2014

Česká televize, potažmo čeští mainstreamoví novináři, přináší zprávy o válce na východě Ukrajiny: ZDE vyjadřuje hluboký šok nad sestřelením malajského letadla, nicméně nezřídka vulgárním způsobem informuje o izraelských útocích v pásmu Gazy. Jeden takový příklad je podle mého soudu skutečně za hranou. Navíc „válka“ v Gaze bohužel kvůli neústupnosti Izraele přistoupit na zcela legitimní požadavky militantů z Hamásu brzy neskončí.

Nelítostný útok izraelských ozbrojených sil ze vzduchu, pevniny a moře proti hermeticky uzavřenému pásmu Gazy, a to navzdory nedělnímu masakru ve čtvrti Sadžaja, kde bylo během tankové a letecké ofenzivy zmasakrováno 72 osob a zraněno na čtyři sta lidí (jde nezřídka o strašlivá zranění, příkladně o amputace končetin apod.) ZDE.

Avšak naši novináři, politikové a „osobnosti“ jsou schopni neustále odsuzovat hlavně „svého“ Putina (nejnověji třeba Romancov: Putin, zkorumpovaný autokrat ZDE), ale nikoliv pachatele otřesných zločinů v Gaze. Je to pořád tatáž písnička, což si uvědomuji, ale nelze to jen tak pustit z hlavy.

Skutečně alarmujícím a děsivým faktem je pak vyvražďování celých rodin izraelskou vojenskou mašinérií. Podle organizace Euro-Mild Observer for Human Rights se sídlem v Ženevě Izrael v pásmu během dvou týdnů při 15 000 náletech téměř vyhladil 50 rodin ZDE.

Sami představitelé izraelské armády uvedli, že v uplynulých dvou týdnech zasáhli v pásmu skoro tři tisíce cílů, z toho polovinu za pozemní invaze, která trvala pouhé čtyři dny ZDE. Zkusme si představit, že by Praha byla z větší části (Gaza se rozkládá na území, které je o 136 kilometrů čtverečních menší než Praha) takto masivně ostřelována, navíc s tím, že by zde přibylo obyvatelstvo Bratislavy, tedy asi půl milionu lidí…

Z celého světa a z celé řady (nejen) západních velkoměst, od západních intelektuálů a dokonce i mainstreamových novinářů se šíří tsunami nevole proti (zatím) patnáctidennímu nemilosrdnému izraelskému vraždění v Gaze, jemuž dosud podlehlo 633 Palestinců ZDE a 3640 dalších bylo zraněno ZDE. Jde hlavně o obyčejné civilisty včetně více než stovky dětí. Přes sto tisíc Palestinců bylo nuceno opustit své domovy ZDE. Poslední zprávy hovoří už o 150 000 uprchlíků, kteří museli opustit své domovy kvůli nepolevujícímu izraelskému bombardování a ostřelování ZDE.

Zvěrstva spáchaná izraelskou armádou jsou mimořádně krutá. Korespondent pořadu Democracy Now! Sharif Abdel Kouddous líčí z Gazy hororové scény: Otec jedné ze zabitých dívek musel jít do dvou nemocnic, protože jedna polovina těla jeho dcery byla v jedné nemocnici a druhá v další ZDE. Aktuální reportáž z Gazy od tohoto novináře, který líčí izraelské útoky na studio televize Al-Džazíra, mešity, nemocnice atd., a který viní Izrael z neochoty přijmout příměří, lze zhlédnout zde ZDE.

Izrael od vypuknutí vražedné kampaně přišel o životy 27 vojáků, jeden voják byl vzat do zajetí a rakety odpalované militanty z pásma usmrtily dva izraelské civilisty. Přestože jsou západní média zaplavena informacemi o tom, jak moc trpí izraelské obyvatelstvo pod palbou primitivních raket odpalovaných z Gazy, uznávaný izraelský letecký inženýr Moti Shefer v listu Haaretz píše ZDE, že Iron Dome (Železná kopule), který funguje od roku 2011, je jen blaf. Shefer tvrdí, že počet raket odpálených z pásma na Izrael je ve skutečnosti mnohem nižší, než Iron Dome udává a ztráty na životech a hmotné škody jsou beztak nízké. Z 95 procent jsou před těmito raketami Izraelci v bezpečí, nehledě na Iron Dome, vysvětluje. Sheferovu domněnku potvrzují statistiky izraelské organizace B'Tselem ZDE, jež uvádějí, že v průběhu let 2004 až 2013 rakety a minometné útoky z Gazy usmrtily 33 Izraelců a 10 Palestinců.

Tato fakta jednoznačně vyvracejí lži izraelské vlády a jejich stoupenců o „smrtelném ohrožení“ Izraele, a odvádějí tak pozornost od závažnějších témat, jako je nelegální okupace, zábor palestinské půdy na Západním břehu a výstavba nelegálních izraelských osad, jež znemožňuje vytvoření samostatného palestinského státu.

Rovněž Česká televize nám předkládá důvěrně přežvýkanou propagandu o tom, jak se hlavní spojenec izraelských zvěrstev v zastoupení Johna Kerryho „neúspěšně snaží o příměří“ s tím, že „při bojích mezi Izraelem a Hamásem zemřelo už přes šest set lidí, velké ztráty jsou na straně palestinských civilistů“ ZDE (jako by snad šlo o vyváženou válku, při které neumírají z 80 procent palestinští civilisté a většinu zraněných netvoří děti coby ony „velké ztráty“ ZDE). Zato tiskařská čerň na začátku textu vypíchla počet usmrcených Izraelců. Také první věta tohoto článku mate veřejnost, když tvrdí: „Ukončete násilí v Pásmu Gazy, vzkázali palestinskému hnutí Hamás generální tajemník OSN Pan Ki-mun a šéf americké diplomacie John Kerry.” Nebyl to však Hamás, kdo jako první porušil příměří a začal masivní leteckou kampaň proti Gazanům ZDE.

Opravdovým cynismem je text o reportáži Jakuba Szántó (Szántó lže, když tvrdí, že Izrael kývl na tři nabídky příměří) s názvem Tunely Hamasu jsou mocnější zbraní než rakety ZDE. Titulek divákovi i čtenáři sugeruje, naprosto děsivý nesmysl o tom, že tunely, jimiž kvůli sedm let trvající izraelské blokádě vedle zbraní putují i životně důležité komodity, snad zabíjejí víc lidí a páchají větší destrukci než izraelské granáty a bomby, či spíše, jak je z textu patrno, rakety Kassám?? Tak či onak, titulek příspěvku je naprosto zavádějící. V textu dále stojí: „Vchody do svých tunelů skrývá Hamas i v civilních domech. To sice přímo ohrožuje jejich obyvatele, jenže mrtví civilisté znamenají pro vládce Gazy další výhody - rostoucí mezinárodní tlak na Izrael a jeho armádu.”

Ačkoliv to samozřejmě není vyloučené, je schopen autor textu věrohodně doložit, že tomu tak skutečně je? Nejspíš citoval vyjádření izraelské armády, která obviňuje Hamás z toho, že používá palestinské civilisty jako lidské štíty, což samozřejmě vůbec nelze vyloučit, nicméně byli to izraelští vojáci, kteří byli před soudem usvědčeni, že během operace Cast Lead použili jedenáctiletého chlapce jako lidský štít ZDE. Jestliže autor reportáže skutečně vycházel z prohlášení izraelské armády, tak podle této logiky bychom mohli citovat prohlášení ozbrojeného křídla Hamásu jako věrohodný zdroj informací.

V těchto dnes se hovoří o uvalení dalších sankcí na Rusko, které se v konfliktu s Ukrajinou ve srovnání s Izraelem chová naprosto gentlemansky (navíc není dokázáno, že by Kreml sestřelil malajský civilní let ať úmyslně, či neúmyslně). Obamova vláda jen cynicky vyjadřuje nevoli nad zabíjením uskutečňovaným svým VIP klientem, které ona sama sponzoruje a které může kdykoliv zastavit. Je tedy klíčovým spolupachatelem masového vyvražďování civilistů v Gaze. Dalšími spolupachateli jsou některé země EU, například Velká Británie, Nizozemí, Francie, jež svými investicemi a obchodními styky s Izraelem včetně obchodů s ilegálními osadníky udržují ilegální okupaci v chodu ZDE. Žádné sankce na Izrael ale nepřicházejí v úvahu, i když po nich volají desítky známých osobností včetně šesti nositelů Nobelovy ceny.

A čeští „pundits“, politici a novináři tlachají o ruské agresi na Ukrajině (sic!). Skutečně nevím, jak potom nazvat to, co provádí Izrael v Gaze. Že by „obranu“?

Posedlost českého mediálního středního proudu ukrajinsko-ruským konfliktem je doopravdy tragikomická, taktéž víra některých komentátorů v ukrajinskou demokracii při boji proti putinovskému Rusku a jím podporovaným proruským separatistům, která na východ země přilétá na křídlech stíhacích letounů a se střelbou z minometů, což odnášejí desítky civilistů.

Ano, několik měsíců trvající konflikt na Ukrajině si na základě tvrzení náměstka ukrajinského ministra zdravotnictví vyžádal životy 478 civilistů (tedy asi stejný počet mrtvých civilistů jako v Gaze, ovšem za mnohem delší dobu) a 1400 osob bylo zraněno ZDE. List Kyjev Post uvedl, že během „války s Rusy“ zahynulo přinejmenším 270 ukrajinských vojáků ZDE.

Jsou-li uvedené informace skutečně pravdivé, vyplývá z nich, že zatímco při konfliktu v Gaze jsou v drtivé většině barbarskými způsoby usmrcováni palestinští civilisté, kteří se tváří v tvář izraelským útokům tísní na jednom z nejhustěji obydlených míst světa, kdežto na východě Ukrajiny probíhá spíše válečný konflikt a nikoliv jednostranný masakr. Česká mediální scéna ale jako obyčejně vidí vše úplně jinak.

23.7.2014
Alexandr Chodakovskij poprvé připustil, že separatisté mohli sestřelit let MH17

Vysoce postavený velitel povstalců na východě Ukrajiny Alexandr Chodakovskij připustil, že ozbrojení separatisté měli pod kontrolou raketový systém Buk. Kyjev a západní země tvrdí, že tento systém byl minulý týden použit k sestřelení letounu Malaysia Airlines.

Velitel praporu Vostok řekl, že povstalci mohli získat systém z Ruska. "O tom Buku vím. Slyšel jsem o něm. Myslím, že ho poslali zpátky. Protože jsem se o něm dozvěděl právě ve chvíli, když jsem se dozvěděl, že došlo ke katastrofě. Pravděpodobně ho poslali zpátky, aby odstranili důkaz o jeho přítomnosti," sdělil velitel agentuře Reuters.

Chodakovskij současně obvinil úřady v Kyjevě, že nezabránily letu civilního letounu přes povstalecké území a "vyprovokovaly" tragédii. Tvrdí, že Kyjev o přítomnosti Buku věděl.

Další představitelé separatistů opakovaně podíl na sestřelení MH17 popírají. Chodakovskij se dostal do sporu s Igorem Strelkovem, nyní hlavním velitelem v Doněcku.

Guardian tento týden také hovořil se svědky, kteří odpalovací zařízení systému Buk viděli minulý čtvrtek několik hodin před tragédií projíždět městem Torez nedaleko oblasti, kde se letadlo zřítilo.

Chodakovskij řekl, že neví, odkud systém pocházel, ale že mohl pocházet z Ruska. Podle něj se separatisté několika těchto systému zmocnili na ukrajinských základnách, ale ty nebyly v operačním stavu.

Podle Chodakovského mohlo Rusko nabídnout tyto zbraně v rámci "zcela lokální iniciativy".

Mluvčí nizozemského týmu vyšetřovatelů, který se nachází v Kyjevě, sdělil AP, že asi 25 členů týmu analyzuje informace z místa katastrofy, včetně fotografií, satelitních snímků a radarových informací. Místo pádu letadla však ještě nenavštívili, protože od separatistů neobdrželi bezpečnostní záruky.

Není jasné, na co tým čeká. Povstalci oznámili, že na ně čekají, a protože se nedaleko lokality bojuje, místo nebude v dohledné budoucnosti bezpečnější. Na nepřítomnost expertů si stěžuje šéf týmu pozorovatelů OBSE Michael Bociurkiw.

Podle nizozemské strany černé skříňky letadla nenesou stopy manipulace.

Ve středu ukrajinská Rada národní bezpečnosti a obrany oznámila, že na východě byly sestřeleny dva letouny Su-25 ve výšce 5 200 metrů a mohly být zničeny raketami odpálenými z ruského území.

Letadla letěla v menší výšce, než sestřelený malajsijský boeing, ale stále byla mimo dosah přenosných protiletadlových systémů separatistů. (Mobilní systém Strela-10, jehož držení separatisté již před delší dobou také přiznali, má výškový dosah 3 500 metrů - pozn. KD.)

Podrobnosti v angličtině: ZDE

24.7.2014

Vyjádření jednoho z velitelů ozbrojených separatistů na východě Ukrajiny, Alexandra Chodakovského, spolu s dalšími podobnými vyjádřeními, může signalizovat počátek důležité změny v postojích Kremlu k separatistickým jednotkám v Doněcké oblasti.

Nad "partou" Igora Strelkova, která podle ruských analytiků po anexi Krymu začala jednat víceméně na vlastní pěst a za peníze ze soukromého sektoru, Kreml postupně ztratil kontrolu. Jedním z pokusů tuto kontrolu obnovit mělo být vyslání praporu Vostok pod velením Chodakovského, které, předpokládají někteří zkušení ruští komentátoři, iniciovala Putinova šedá eminence Vladislav Surkov.

Pokud je tato interpretace správná, pokus nevyšel. Nejprve se jednotky pod vedením Chodakovského dostaly do průšvihu na letišti v Doněcku; podle Chodakovského kritiků ztráty zde způsobila "přátelská palba" a údajně velitel sám ji zavinil. V minulých týdnech navíc Strelkov, který opustil Slavjansk, sesadil Chodakovského z postu hlavního velitele v Doněcku.

Jestliže Chodakovskij dříve jednal na podnět Surkova, pak ani v takové důležité věci jako přiznání se k držení systému Buk a ruskému původu zbraně nejedná čistě na vlastní pěst. Může jít o zkušební balónek, kterým Kreml testuje reakce na Západě, pokud by případně přiznal barvu. Chodakovskij promluvil hned den poté, co americké vyjádření dalo najevo, že záležitost s letem MH17 nemusí být nutně využita k pranýřování Moskvy a hlavní díl odpovědnosti bude připsán samotným separatistům. Toto stanovisko vydal úřad ředitele národních zpravodajských služeb (Director of National Intelligence, DNI) podléhající přímo prezidentu Obamovi a liší se od poněkud radikálnějších prohlášení ministerstva zahraničí; nicméně i ta tvrdí, že cílem separatistů bylo sestřelit vojenský letoun.

Vzhledem k tomu, že lidé z "Doněcké lidové republiky" s vazbami na ruské extrémní politické síly jsou opravdu neřízenými střelami, postup vylučující označení Moskvy za hlavního viníka by byl zřejmě adekvátní. Není v zájmu nikoho obviňovat Moskvu z terorismu a špendlit ji ke kauze MH17. To mrtvým z boeingu život nevrátí, toho, kdo osobně nařídil sestřelení letadla před soud nedostane a mír na Ukrajině nezajistí. Mnohem důležitější je, aby Moskva dostala prostor pro ústup a přinejmenším alespoň nad Strelkovovou skupinou přestala držet ochrannou ruku. Je to koneckonců i v jejím vlastním vnitropolitickém zájmu.

V příštích dnech až týdnech se nepochybně vyjasní, zda je takové vysvětlení překvapivého Chodakovského přiznání správné.

23.7.2014
Proč někteří Češi nekriticky věří ruské propagandě?

Od vzniku konfliktu na Ukrajině šíří ruská média, a z nich zejména státní ruská televize, docela neuvěřitelnou propagandu. Mnozí právem poukazují na to, že kromě dodávek vojenské techniky proruským vzbouřencům na východě Ukrajiny je právě tato propaganda nesmírně nebezpečná, protože vytváří hysterický, národně-konzervativní diskurs nenávisti vůči vnějšímu světu a konflikt zostřuje. Nejnebezpečnější na ruské oficiální propagandě je, že naprosto ignoruje fakta a manipulativně překresluje obraz skutečnosti tak, aby to vyhovovalo ruským vládním kruhům.

Ve válce ovšem je objektivní novinářská práce první obětí. V konfliktu o Ukrajinu nelze v podstatě věřit žádným zdrojům, ani ukrajinským, ani ruským, ani americkým. I mnozí západní politikové propadají propagandistické rétorice. Naštěstí ještě na Západě existují zbytky plurality, takže srovnáváním zdrojů je víceméně možno dosáhnout pravdy.

Je pro mě fascinující, kolik lidí v České republice ztratilo racionalitu a soudnost a naprosto nekriticky přijímá šílenou propagandu z ruské strany. Je přece úplně jasné, že v konfliktu je možno dobrat se faktů pouze věcným srovnáváním nejrůznějších zdrojů, o což se v Britských listech snažíme.

Je stoprocentně dokázáno, že to, co publikuje ruská strana, je v 99 procentech případů zcela nedůvěryhodné a je nutno to kriticky analyzovat a srovnávat s informacemi z jiných zdrojů.

To, že česká média jsou prodejná a šíří hloupou protiruskou propagandu, přece proboha neznamená, že automaticky začnu věřit každé pitomosti, kterou šíří ruská televize! Co to je za šílený přístup?

Češi mívali v minulosti schopnost kriticky myslet. Je na pováženou, že mnozí z nich tuto schopnost v současnosti ztratili. Ke své vlastní škodě.

23.7.2014

V následně smazaném "přiznání Strelkova" na pravidelném blogu ruského velitele východoukrajinských povstalců se 17. července v podvečer objevily dvě zprávy, které mluvčí ovšem nedal do přímé souvislosti: Tvrzení, že separatisté v Grabovu/Hrabovu sestřelili "ukrajinský An-26", a vedle toho byl v jiném sektoru sestřelen ještě další letoun, patrně Su-25.

Podle ruského ministerstva obrany měl ukrajinský bitevník Su-25, který údajně doprovázel malajsijské letadlo, hlídkovat ("барражировал") nad místem havárie letu MH17, jak ukazovaly údajné záznamy z pozemního střediska. Zvláštní na tom ovšem je, že separatisté ani nikdo z místních o žádném Su-25 nad místem katastrofy nehovoří, jen o letounu údajně sestřeleném jinde. Tento údaj tedy pochází pouze z jediného zdroje - z ruského ministerstva obrany, které přitom prezentovalo Su-25 ikonou zobrazující letoun EF-111 a o sestřeleném boeingu informovalo jako o "Boeingu 772", což není žádné oficiální označení.

Naproti tomu kromě západních novinářů také místní obyvatelé viděli v prostoru katastrofy separatistický systém Buk ZDE, což je konzistentní s předchozí informací o sestřelu ukrajinského dopravního letadla An-26 ve výšce 6 500 metrů.

To, co z letounu Boeing 777 zbylo, ukazuje rozsáhlé střepinové poškození na veliké ploše mnoha částí letounu. Střepiny z bojových/é hlavic(e) zasáhly pilotní kabinu, spodní část letounu a části křídel, což vše se na místě nehody navzdory chaosu podařilo fotograficky zdokumentovat.

Raketa R-60, kterou teoreticky může nést letoun Su-25 v počtu dvou kusů, má bojovou hlavici o hmotnosti 3 kg. To, co je vidět na zbytcích boeingu není konzistentní s verzí, podle níž letoun mohl sestřelit Su-25, ani kdyby na něj odpálil obě rakety, které nesl. A také informace o okamžité ztrátě spojení nenaznačuje, že by stroj sestřelilo něco ve "váhové kategorii" rakety R-60.

Malá historická vsuvka: Během střelby na jihokorejský let KAL 007 v roce 1983 musel sovětský stíhač Su-15 odpálit dvě mnohem silnější rakety R-98 se 40 kg bojovou hlavicí, aby velké dopravní letadlo zničil - jeden zásah nestačil. A přesto cílový stroj nebyl tak evidentně okamžitě destruován, jako letos let MH17, a posádka ještě komunikovala s řídící věží v Tokiu.

Hlavice rakety 9M38 systému Buk má ovšem hmotnost 70 kg.

***

Americká strana zatím kromě politických obvinění nepublikovala nic. To se prý má konečně brzy změnit. Přípravu materiálů má ovšem "pod palcem" ředitel DNI James Clapper, který už prokazatelně lhal Kongresu ve věci Snowdenem odhalených odposlechů a nese také zodpovědnost za "úpravu" důkazního materiálu o chemickém útoku v syrské Ghútě podle politického zadání.

To, co ke kauze MH17 předloží Američané tedy bude třeba zkoumat stejně kriticky, jako produkty ruské válečné propagandy.

23.7.2014
Proč někteří Češi věří nekriticky ruské propagandě?

Většinou je to jinak, pane Čulíku. I na ostrovech je pravděpodobně stejné procento lidí, kteří věří nějaké propagandě. V našich luzích a hájích je to většinou tak, že Češi nevěří žádné propagandě. Ale dávají ostentativně najevo, že věří právě té, která hlásá opak toho co mainstream, píše čtenářka, která se podepsala, ale bojí se uvést své jméno.

Vůbec to není o víře v něco. Je to jen marná snaha nasrat ty, kteří nám vládnou. Je to jako za socialismu. Jen taková hra. Nic se nezměnilo. Oni se tváří, že nám dobře platí a my se tváříme, že jim za to odvádíme dobrou práci. Ale nevěří tu nikdo nikomu. A to je ještě větší tragedie, než věřit ruské propagandě.

Také nemáme důvod nikomu věřit. Vezměme si takovou paní Řápkovou, ta vystudovala práva v Plzni, nikdo z ročníku ji nezná, ona sama se proflákla v přímém přenosu, že neví ani název ulice kam chodila na fakultu a v závěru z ní nevydolujete ve kterých městech jsou nejvyšší soudy. A to je "vystudovaná" právnička!

Jiná známá kauza je počítání chyb na petičních arších Okamury. Když vám expert statistického úřadu sdělí, že chybovost jednoho vzorku je 12 procent a druhého vzorku je chybovost 13 procent, pak celková chybovost je 25 procent! Tady jsou základy nevíry v cokoliv u nás. Někdo nám tu, jde sakramentsky vzorem. Třeba ČSSD a slib, že stopnou církevní restituce.

Chovají se k nám ty naše "špičky" jako prasata. Proč bychom se my měli, sakra, chovat jinak k nim? Morálka? Buďme lepší? Ne, to nezkoušejte. A na závěr ryze české přísloví: KAŽDÝ DOBRÝ SKUTEK MUSÍ BÝT PO ZÁSLUZE POTRESTÁN.

P.S.Ta procenta u vzorků jsou ilustrativní. Nechtěla jsem se hrabat v Googlu. A tak se tam mějte v té zelené zemi hezky. Doufám, že vám jeden skeptik náladu nezkazí.

Těším se na další váš článek. Hezký den. Pokud byste chtěl text použít, klidně, ale prosím bez podpisu a mailové adresy.

24.7.2014

Jan Čulík si klade otázku, proč jsou dnes lidé obecně více náchylní k jednostranným pohledům s tím, že v minulosti byli kritičtější. Doslova ve svém článku píše: „Češi mívali v minulosti schopnost kriticky myslet. Je na pováženou, že mnozí z nich tuto schopnost v současnosti ztratili. Ke své vlastní škodě.“

Je tomu ale skutečně tak? Za normalizace byli lidé k oficiální propagandě skutečně nedůvěřiví a kritičtí. Dokázali být ale stejně kritičtí i k ostatním informačním kanálům, zvlášť když tyto kanály měly punc zakázaného ovoce? Nebagatelizovali náhodou riziko nezaměstnanosti s tím, že jde pouze o propagandu Východního bloku? Byli schopni analyzovat konflikty ve světě tak, aby se nepostavili nekriticky na jednu stranu? To jsou jenom některé z otázek, kterými bychom se v souvislosti s nekritickým přejímáním jakýchkoli zpráv měli zabývat.

Jan Čulík se ve svém článku mj. ptá: „To, že česká média jsou prodejná a šíří hloupou protiruskou propagandu, přece proboha neznamená, že automaticky začnu věřit každé pitomosti, kterou šíří ruská televize! Co to je za šílený přístup?“

Začněme nejdřív rozborem tuzemských mainstreamových médií. Jejich úroveň považuji za tristní, a to z důvodů, o nichž jsem již ve svých minulých článcích psal. Asi nejzávažnější pochybení masinstreamových médií lze spatřovat:

1) Ve způsobu zpravování o zločinech, kdy kladou důraz na to, že oběť byla „člověk“ a pachatel „Rom“, „Rus“ atp. Média nejsou od toho, aby lynčovala a podněcovala k nenávisti.

2) V naprosté absenci principu presumpce neviny (stačí se podívat na komentování kauzy D. Ratha pár hodin po jeho zadržení). Média nejsou od toho, aby nahrazovala roli soudů.

3) Ve vedení kampaně proti policii a státním zástupcům (lze zmínit kauzu P. Nečase a J. Nagyové). Média nejsou od toho, aby šířila poplašné zprávy a hysterii a aby nepřímo nabádala k bojkotu systému spravedlnosti. Mimochodem se zde opět projevila inklinace médií k vynášení soudů bez jakýchkoli důkazů.

4) V neprofesionalitě, která se projevila v prezidentských volbách. Média nejsou od toho, aby měla své favority a své outsidery.

v 5) V zamlčování některých podstatných faktů. Média nejsou od toho, aby budovala ideologii či aby burcovala do války (zatímco v případě legální překlenovací vlády J. Rusnoka jsme div neslyšeli, že se vracíme k totalitě, pučem dosazená vláda na Ukrajině, která jasně hraje na fašistickou strunu, je médii brána jako něco pozitivního, co je třeba podpořit).

Za tohoto stavu se snad ani nelze divit řadě lidí, že tato média pro ně přestávají mít jakoukoli váhu. Problémem je, že k sestavení nějakého jakž takž skutečného obrazu reality jsou zapotřebí kombinace více zdrojů, jejich porovnání, rozbor – a v neposlední řadě vlastní znalosti. Ty jsou ale vzhledem ke stavu současného školství a úrovně všeobecného rozhledu silně limitovány. Jistě že nelze čekat, že v rámci jednoho neoliberálního systému budou média fungovat lépe a radostněji, než v jiném neoliberálním systému. Navíc v zemi, kde je vyšší riziko, že se novinář stane obětí vraždy (např. A. Politkovská).

Toto ovšem není vinou lidí. Jak mají kriticky myslet, když k tomu nejsou vychováváni – a vše, co je obklopuje (reklamy, tzv. autority, média, školství, rodina, kolektiv, atd.), působí opačně?

Karel Dolejší upozorňuje na některé nesrovnalosti kolem zpráv z některých ruských zdrojů s tím, že kriticky bude potřeba se vymezit i vůči západním verzím pádu letadla, pokud nebudou podloženy jasným důkazním materiálem.

Je ale třeba dodat, že zejména v USA již zazněly hlasy (a že zazněly od vrcholných politických představitelů – např. J. Kerryho), že vina je jasně na straně Ruska (později došlo k určitému zmírnění této rétoriky, že „Rusko pouze vytvořilo podmínky“, jež k pádu letadla měly vést). Je ale jasně slyšet ony předválečné tamtamy, které se osudově rozezněly před vpádem do Iráku v roce 2003.

Není rozhodně dobře, že se vynášejí soudy, dokud nějací nestranní vyšetřovatelé neprozkoumají všechny důkazy a nedospějí ke konečným závěrům, co se vlastně stalo – a proč. Takto jsme pouze v zajetí argumentační války, která nemá s dokazováním nic společného. Nelze taktéž zapomínat, že představitelé USA ztratili u značné části světové populace kredit poté, co slovně šermovali s „nezpochybnitelnými důkazy“ proti S. Husajnovi a poté, co vedli bezprecedentní válku proti zemi, která se ničím neprovinila, nikoho nenapadla a nikoho neohrožovala, aniž získali podporu mezinárodních institucí. Mezinárodní právo zkrátka dostalo na frak. A dostává na frak dodnes.

Připomeňme si události v Lockerbie (atentát v dopravním letadle a pád na obydlené budovy) i fakt, že libyjský představitel, jenž měl za útoky stát, byl pro západní politiky až donedávna přijatelným partnerem k jednáním. Partnerem, s nímž si „ctihodní“ západní politici padali do náručí. Paradoxem je, že libyjští představitelé se přihlásili ke odpovědnost za atentát z roku 1988 v roce 2003, kdy se pozornost Západu upřela na Irák a S. Husajna. To měl být v danou chvíli „Hitler a nejhorší zločinec na světě“.

Rok 1988 se ovšem nenesl jen v duchu událostí v Lockerbie. Posádka křižníku USS Vicennes zaměnila několik měsíců před tím íránské civilní letadlo za stíhačku a sestřelila ho. Nikdo z 290 lidí na palubě letadla nepřežil. Čeho se dočkali příbuzní obětí? „K sestřelení letadla Íránských aerolinií nedošlo v důsledku zane

dbání ze strany amerického námořnictva," je uvedeno ve zprávě, podle které kapitán „jednal vzhledem k dostupným informacím a časovému rámci obezřetně.“ Admirál zdůraznil, že Írán musí nést zodpovědnost za „rizika vyplývající z provozování osobní letecké dopravy v těsné blízkosti válečného konfliktu." (Zdroj: ZDE)

Doteď nevíme, co bylo skutečnou příčinou pádu letadla nad Ukrajinou. Pokud bylo toto letadlo sestřeleno, nevíme, kdo jej sestřelil – a proč ho sestřelil. Zda šlo o nešťastnou náhodu, nebo o úmysl (tuto hypotézu raději nedomýšlejme do důsledků). Chtějme co nejpřesnější informace a co nejdetailnější vyšetření příčin. A co se vlastně stalo s jiným malajským letadlem, které i se dvěma stovkami lidí zmizelo nedávno neznámo kam?

Hledejme odpovědi dříve, než se necháme unést strachem, zuřivostí a vztekem k činům nanejvýš neuváženým, jejichž důsledky by pro nás všechny byly tragické.

Nezapomínejme ani na 3. února 1998. Tehdy piloti z letecké základny Aviano způsobili nehodu, při níž v kabinové lanovce přišlo o život dvacet lidí. Co by dnes spustila západní mainstreamová média, kdyby se něco podobného stalo ruským pilotům?

Nepodléhejme žádným neověřeným teoriím, a je jedno, zda se jedná o konspirační teorie, které vidí za pádem letadla tajné služby USA, nebo o teorie, které mají jasno, že za vše může Putin. Chtějme pouze ověřené důkazy, ať již budou svědčit o čemkoli. V žádném případě ale neaplikujme princip kolektivní viny, navrch na základě spekulací.

Požadujme, aby zpravodajství, na které máme právo, bylo co nejvyváženější, aby respektovalo presumpci neviny a aby bylo zatíženo ideologickými předsudky co nejméně, pokud možno vůbec. A aby z něj účelovost netrčela jako sláma z bot. Dokud se toto nezmění, nemá cenu obviňovat občany, že jsou nedostatečně kritičtí. Byl by to nářek na nesprávném hrobě.

Dovětek

Před pár dny, 22. 7., jsme si mohli připomenout hrůzné řádění střelce, který své činy hájil fašistickou ideologií (a u fašistů po celém světě nacházel odezvu). Připomeňme si především chování norské společnosti, která předvedla něco, co by nám v těžkých dnech mohlo dodat trochu víry a optimismu. Na násilí, které připravilo o život desítky převážně mladých životů, neodpověděla násilím, ale demonstrací hodnot skutečné humanity a demokracie. Mladí sociálně demokraticky smýšlející lidé protestovali proti spirále násilí na Blízkém východě (nové eskalaci tohoto násilí jsme svědky posledních několik dní).

Neposilujme fašismus. Netvořme podhoubí pro nenávist a strach. Válka není řešení. Každé vítězství v sobě nese porážku, každá porážka touží po kompenzaci. Jedině rovnováha může znamenat mír. A jedině vzdělaní a kriticky myslící lidé netrpící sociálními a existenčními problémy mohou tento mír garantovat.

23.7.2014

Asi každý z nás se někdy ocitl v situaci, kdy byl strašně frustrovaný poznáním, že vyřešit problém postaru se nově rázem nesmí, byť to zakázané bylo přitom tak efektivní, že to nově lze jen těžko nahradit.

Postaru učitel drzé žáky krotil rákoskou, děti se doma řezaly a pak byl chvíli klid, zločinci se rovnou věšeli, a když se vedla válka, tak se mohlo zabíjet bez obav, že vám to okolní svět bude vyčítat.

Izraelský velvyslanec v USA Ron Dermer, který v pondělí ve Washingtonu prohlásil, že izraelská armáda by neměla být kritizovaná, ale naopak by si zasloužila Nobelovu cenu míru za své „neuvěřitelné sebeovládání“, prožíval právě záchvat jedné takové frustrace, a prozradil se i tím, že vzápětí připomněl, že během druhé světové války přece britská armáda reagovala na německé útoky kobercovým bombardováním německých měst, zatímco izraelští vojáci dnes v „sršním hnízdě palestinského terorismu“ nasazují vlastní životy, aby nevinní Palestinci mohli žít a nebyli ještě masověji zabíjeni pro Izrael potenciálně jednoduššími útoky čistě ze vzduchu.

Dermer se navíc rozčílil, že provokatéři v publiku, kteří mu projev narušili pokřikováním, by měli odejít do zadní části místnosti, která je vyhrazena pro morální idioty, jenže hloupě se kvůli rozhorlení choval řečník sám, protože v danou chvíli (evidentně unesen emocionální obranou své země) zapomněl, že morální očekávání vyspělého světa se už od druhé světové války stačila hodně zpřísnit, a zatímco tehdy bylo ještě dobově přijatelné i zničující kobercové bombardování celých nepřátelských měst, dnes už je průšvih zabít i těch „pár set“ nevinných, a Izrael problém postaru silou řešit nemůže, jakkoli prý se „krotí“ a nevinné snaží varovat.

23.7.2014

K napísaniu tohto článku na tému demokracie v slovenských politických stranách ma inšpiroval pracovný snem strany Smer-SD na konci júna (jeho priebeh dokonale kopíroval predchádzajúci z konca minulého roka). Najprv som ho ponúkol nemenovanému celoštátnemu denníku, kde mi ho po týždni vrátil zodpovedný pracovník rubriky s odôvodnením, že je neaktuálny.

Ďalej inému celoštátnemu denníku, kde som podobné príspevky na tému publikoval viackrát pred 12 rokmi. Odpoveď mi nedošla, ale z predchádzajúcej komunikácie viem, že ak sa odborne nevenujem téme (vedecky, v think-tanku alebo vo firme; nepatrím k cechu), nech sú moje argumenty akokoľvek výstižné a podnetné, nebudú mi nič publikovať (zaujímavý prvok syndikalizmu v liberálnych novinách). Ďalej som skúsil jeden webový portál, kde sa píše moderne povrchne kriticky, ale nič som od toho neočakával. Potom som oslovil známy nezávislý webový portál, odkiaľ mi po čase šéfredaktor poslal esemesku, že je v zahraničí na dlhšej dovolenke a portálu sa momentálne nevenuje a posunie článok ďalej. Nevyšiel. Naposledy som poslal text ďalšiemu webovému portálu, kde som publikoval v obdobnom duchu v poslednom čase, ale bol odmietnutý z dôvodu, že u nich sa publikujú iné príspevky ako sú publikovateľné aj v iných masmédiách a boli spomenuté napr. prvé dva spomínané denníky a jeden neokonzervatívny týždenník. Väčšina čitateľov posledných dvoch portálov sú pravidelní čitatelia Britských listov.

Je text tak slabý a zle napísaný, že nie je hodný publikovania? Či téma nikoho nezaujíma? Či je téma príliš háklivá? Či sa dotýka širších pomerov na Slovensku, aj novinárskeho prostredia? Pomerov tabuizovaných, s ktorými nikto nechce nič robiť.

Samotný text:

Na konci júna, pred prázdninami a politickou uhorkovou sezónou, sme boli opätovne svedkami už tradičných obyčají tzv. straníckej a politickej demokracie na Slovensku. Vedenie strany Nova schválilo, že vyhodí zo svojich radov liberálov resp. zakáže ich frakciu, ktorých srdečne prijala medzi seba pred rokom, ako odídencov zo SAS. Úspešne neúspešný prezidentský kandidát Procházka zakladá novú politickú stranu. Sieť. A nakoniec sa konal pracovný snem najväčšej a najvplyvnejšej strany v spoločnosti Smer-SD.

Ako je bežné u všetkých našich strán, manažment strany Smer-SD resp. predstavenstvo a  dozorná rada akciovej spoločnosti v jednom navrhla opatrenia a redukované a vyberané valné zhromaždenie akcionárov poslušne všetky návrhy jednomyseľne odhlasovalo. Neprebehla takmer žiadna diskusia. Zvláštne to ponímanie práce u ľavicovej strany. Zaznela aj kritika z úst predsedu k spolustraníkom, aby viac vychádzali v ústrety obyčajným ľuďom. Lenže okresné a krajské bunky strany fungujú – ako aj u ostatných strán –, ako „eséročky“ bohatých podnikateľov, ktoré ich ovládajú od založenia strany. Otvorená diskusia vždy narazí na strach z vylúčenia alebo na otázku „kto to všetko zaplatí“. Ak chce predseda zmeniť prácu voči ľuďom, keď noví ľudia sa nemôžu presadiť ani v základných bunkách, pokiaľ teda nedisponujú veľkým kapitálom. Smer vo svojich radoch vždy preferoval podnikateľov a manažérov pred ľuďmi ostatných profesií. V strane bol vždy viac preferovaný aj hlúpejší podnikateľ, ktorý vie zarobiť peniaze než učiteľ, vedec, umelec, národohospodár alebo vzdelaný úradník. Ako keby vyrábanie peňazí a hromadenia bohatstva bol jediným prejavom inteligencie a zmyslom ľudskej činnosti - práce.

Lenže Smer nie je výnimkou na Slovensku, ale bežná strana. Žiaľ, všetky kritické námietky by sa dali aplikovať v podobnom duchu aj na ostatné strany, ale v Smere sú tieto spôsoby najmarkantnejšie.

Momentálne vzniká strana novej nádeje pre občanov Sieť R. Procházku? Áno, vieme, že konečne po 25 rokoch na Slovensku vzniká sociálno-konzervatívna strana so vzorom v CDU. Akí politici aktivisti ho zakladajú? Aké sú názory a pohľady? Ľudia a názory hnutia Alfa? Jeden z nich, bývalý poslanec KDH, je teraz pravou rukou ministra financií. Koho okrem Procházku vôbec poznáme? Nuž, odpoveď je jednoduchá: Novú strana zakladá, ako zakladajú blízki priatelia a sponzori okolo Procházku, ktorí budú tvoriť budúci manažment (predstavenstvo a dozornú radu a.s.). K nim sa hľadajú vhodné figúry z regiónov, kde bohatší a kariéristickí jedinci zafinancujú okresné bunky. Žiadne nové hlasy, občania rôznych kategórií sú vopred vylúčení, určení do pozícii štatistov. (Ako môžu prehlasovať hlavného sponzora a jeho kamarátov v okresnej bunke?) Takto ale vznikala aj Lipšicova Nova. Ako som v úvode uviedol, tá dokonca prijala liberálov a po roku sa predstavenstvo strany rozhodlo ich vylúčiť. Aká konzistentnosť nielen personálnej politiky, ale hlavne ideovej? Mali nejaké idey? SAS vznikala ako klub pre bohatých – vysoké členské si môžu dovoliť iba majetnejšie vrstvy.. OĽANO – Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti? Strana? Hnutie? Či úzky kruh kamarátov ( koľkí sú z pôvodných štyroch teraz? ) okolo lídra so sofistikovaným regionálnym médiom rozdávaním zadarmo poštových schránok? A môžeme pokračovať ďalej.

Vráťme sa k najväčšej strane na Slovensku, pretože tá najmarkantnejšie ilustruje celkové pomery na Slovensku – politický život odráža, a zároveň formuje, tieto spoločensky pomery. Prebehol pracovný snem. V čom bol pracovný? Vybraní delegáti bez diskusie schválili opatrenia (abstrahujme či reálne alebo nereálne) manažmentu strany, ktoré pripravili na jednotlivých ministerstvách štátni úradníci, ktorí pripravovali predtým pravicové opatrenia a o dva roky budú pripravovať protiopatrenia. Žiadnym podnetom z členskej základne alebo od ľavicových aktivistov nedošlo. Neboli prizvaní a nie sú vítaní. Dokonca sa na opatreniach a diskusii o prehodnotení smerovaní Smeru a novom reštarte nezúčastnili ani strední manažéri, „supervisori“/majstri, v podnikoch – poslanci Národnej rady. Urobili to isté, čo sú naučení v parlamente: poslušne všetko odhlasovali. A na ich názor nikto nie zvedavý. Na sneme nedostali priestor. Diskusia bola iba krátka a formálna, vopred oklieštená (časový limit ak si nemýlim bol jedna hodina a vystúpili štyria alebo piati delegáti). Vystúpili v nej manažmentom nové navrhnuté kádre, jednomyseľne schválené, aby sa predstavili. Vystúpila aj eurposlankyňa s dotazom, aby členovia dali podnety a pomohli tak eurposlancom, čím by oni, akou agendou, mohli pomôcť strane v domácej politike. Rozhodujúce je, ako návrhy manažmentu akciovej spoločnosti príjmu zákazníci – teda voliči -, či si nové tovary kúpia alebo nie. Maniere a pomery v ostatných strany sú žiaľ rovnaké.

Smer je strana sa najviac odzrkadľuje aj iný fenomén medzi stranami: je to strana tzv. technokratov, nie politikov svojim duchom. Sú to inteligentní ľudia, ktoré riešia problémy ako by ich riešili v ktoromkoľvek podniku. Politikmi sa stali zhodou okolností, riešia vyskytujúce sa problémy – DPH, eurofondy, nezamestnanosť -, ale neponúkajú politiku, víziu, duch, nádej. Samozrejme, napr. na boj proti daňovej kriminalite – ako klasickom probléme doby -, ich treba pochváliť. Ale politika znamená diskutovať o zmysle DPH na Slovensku a v EÚ, o možnosti zavedenia dane z obratu (USA), pretože stále hlbšie prepojenie v rámci EÚ bude stále lákať podvodníkov s DPH. Nie je preto prekvapením, že niektorým ľavicovým ministrom radia známi neoliberálni a neokonzervatívni pravicoví aktivisti.

Smer sa tvári ako ľavicová strana a uzurpovala si po privatizácia ostatných ľavicových strán v poslednom desaťročí celý tento priestor. Ale už aj širšia verejnosť si začína uvedomovať, že Smer sa iba tvári ako ľavicoví strana, ale je skôr klasickou liberálnou. Nikto neverí, že strana, ktorá rieši nezamestnanosť cez zavádzanie nádenníckej práce – pracovné agentúry -, či rušením štátnej almužny 61,60 eur - dávky v hmotnej núdzi -, je ľavicová Naopak širšia verejnosť netuší, že podobne ako je roztrieštená pravicová scéna, je aj tá ľavicová. Málokto vie, koľko ľavicových subjektov kandidovalo nedávno do volieb do EP. Boli to strany rôznych generácií a z rôznych regiónov Slovenska. Sú to zatiaľ amatéri a hochštapleri. Väčšina z nich narieka, že nemá veľký kapitál (ľavičiari a kapitál?), a nemôže sa tak dostať do hlavných médií a založiť regionálne štruktúry. Najzdatnejšia bola KSS, ale aj tá pôsobí veľmi amatérsky. Pôsobí v európskom združení ľavicových strán, kde sú zastúpená grécka Syriza, česká KSČM a nemecká Die Linke. Lenže to by tiež muselo prísť najprv k širšej slobodnej diskusii, o to nikto nemá záujem. Navyše pomenovanie komunistická pôsobí veľmi negatívne. (Nemci sú múdrejší.). Na Slovensku nefunguje ani strana zelených, čo je bežné v Európe. Máme síce registrovaných viac strán zelených, ale to len kvôli atraktívnej marketingovej značke, ktorá sa môže zísť niektorým podnikateľom v budúcnosti. To nevylučuje, že nakoniec nevznikne žiadna schopná ľavicová strana aj s účasťou nespokojencov zo strany Smer.

Niet divu, že politika a opatrenia slovenskej sociálno-demokratická strany SMER sa stali inšpiráciou a príkladom hodných nasledovania pre najsilnejšiu českú pravicovú stranu ANO2011 slovensko-českého oligarchu Babiša (jeho firme Smer nedávno schválil daňové prázdniny na 10 rokov). Je verejne známe, že je to strana jedného muža, zakladateľa (n sa tým netají). Ako je riadená a funguje strana ANO 2011? Nuž, ako tie slovenské...Demokracia...?

Budúcnosť? Obyčajní občania rôznych povolaní nemajú ani po 25 rokoch na Slovensku rešpekt. Sú odsunutí do role štatistov a spotrebiteľov politických tovarov. Nikto nie je zvedavý na širšie pojatú sociálnu situáciu, demokraciu a spravodlivosť na pracoviskách a v bežnom živote, problémy s inštitúciami apod. Rešpekt a moc majú iba majú ľudia s kapitálom (ako v minulosti so straníckou knižkou) alebo funkciou vo významnej inštitúcií. Havlova moc bezmocných? Ilúzia dávnych časov. Havel hovoril, že nádej nie je presvedčenie, že niečo dobre dopadne, ale istota, že niečo má zmysel, akokoľvek to dopadne... Dokážu sa občania Slovenska konečne spojiť v nejaké demokraticky fungujúce hnutie alebo stranu v prospech ich samých?

Sen? Skutočnosť bude asi nasledovná: Smer, ako monopolná ľavicová strana, bude naďalej ostrakizovať všetkých ľavicových aktivistov ochotných spolupracovať, rôzne názorové platformy, bude brániť diskusii, nebude dávať priestor na rôzne programové otvorené témy, ktoré ani nemusia byť bodmi vládnej politiky, nedopadne dobre. Pravicové strany – Sieť, Nova, SDKÚ a SAS, pokiaľ majú aspoň malý kúsok strategického myslenia, sa spoja do predvolebnej koalície SDK II. Môžu získať pod vedením Procházku okolo 30% voličov. Spolu s KDH a zjednotenými maďarskými stranami môžu v kľude vo voľbách v roku 2016 ústavnú väčšinu. Otázkou je, či Procházkovo prezentované sociálno-konzervatívnej videnie sveta (vzor CDU) nebude nakoniec ľavicovejšie než to zo Smeru alebo či sa Procházka sa zhodne s názormi členov SAS. Ústavná väčšina pravicových strán a sústavné ignorovanie ľavicových názorov môže byť nakoniec jediným výsledkom vládnutia Smeru i Róberta Fica.

Nádej? Zázrak? Nežná revolúcia?

23.7.2014
Další hloupá propaganda "Studia Zet"

Britské vládě se nepodařilo prodat studentský dluh do soukromého sektoru a vláda přiznává, že z rozpůjčených peněz studentům na školné se jí podaří dostat zpět jen 55 procent!

Kdyby člověk poslouchal česká média, asi by se upsal neustálým uváděním jejich nesmyslů na pravou míru. "Studio Zet" vysílající - bohužel - česky na frekvencích BBC World Service, ve středu před desátou hodinou vysílalo propagandistický rozhovor vlastně reklamu na australský univerzitní systém vybírání vysokoškolského školného. Kontroverzní systém, který převzala automaticky Velká Británie a který tam nyní spektakulárně krachuje, jakýsi "odborník" nekriticky vychvaloval do nebe, že prý je výborné, když studenti neplatí školné během studia, ale až po absolutoriu, a jen po dosažení určité příjmové hladiny, a splátky jsou prý "tak nízké", že si jich ani absolvent "nepovšimne". Že prý školné nakonec neuhradí jen asi 20 procent studentů. Také rozhovor obsahoval naprosto demagogické tvrzení, že když se financují univerzity ze státního rozpočtu, "chudí lidé" prý vlastně dotují "bohaté na univerzitách". No tak, ono to bylo vždycky přesně obráceně - univerzitní vzdělání bez poplatků umožňovalo nadaným lidem z jakýchkoliv společenských vrstev, aby ho získali bez diskriminace.

Interviewovaný "odborník" také jaksi pozapomněl na milý princip, zaváděný v "kapitalistických" společnostech od Margaret Thatcherové - občan platí daně a očekává za ně od státu určité služby. Thatcherová přišla však s geniálním nápadem: Jen ať občan platí daně, ty mu sebereme, ale za služby mu budeme účtovat ještě jednou, přímo. Kdo chce k lékaři, ať si zaplatí, kdo chce vzdělání, ať si zaplatí.

Nejpikantnější ale bylo, že "Studio Zet" naprosto nezohlednilo, při vychvalování australského školného, že se tentýž systém v současnosti dostal v Británii do spektakulární krize. Že by to ve "Studiu Zet" nevěděli, že by byli natolik izolováni od světa?

Britský ministr obchodu Vince Cable právě oznámil, že britská vláda byla nucena zrušit plán prodat studentské dluhy u státu soukromým vymahatelským firmám. Dluhy britských studentů za vysokoškolské školné od jeho zavedení před několika lety mají hodnotu 12 miliard liber, tedy 408 miliard Kč. Konzervativní premiér je plánoval odprodat do soukromého sektoru, což by mimo jiné bylo porušením původního vládního příslibu, že studentské dluhy zůstanou ve státním sektoru a budou mít jen minimální úroky. Soukromý vymahatel by měl najednou možnost účtovat komerční úrok.

Ukázalo se ale, že prodej studentských dluhů nepřinese do státní pokladny požadované příjmy. David Willets, ministr pro univerzity, tvrdil, že za každou jednu libru, kterou si student na školné půjčí, dostane stát zpět 70 procent. Odhadované zisky však jaksi klesají. Podle konzervativního ministra financí Davida Osborna to bude jen 65 procent, řekl loni o Vánocích. Nyní odhaduje britský vládní Úřad pro rozpočtovou odpovědnost, že vláda získá od studentů zpět jen 55 procent půjčených peněz na školné!

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.7.2014

Američtí výzvědní důstojníci obvinili Moskvu, že "vytvořila podmínky", které vedly k usmrcení 298 osob na palubě letadla Malajských aerolinií, které bylo minulý týden sestřeleno nad východní Ukrajinou, v oblasti ovládané proruskými separatisty.

Avšak poté, co byly americké výzvědné informace v úterý částečně odtajněny, vyšlo najevo, že americká výzvědná služba neobviňuje z katastrofy přímo Rusko. Americká výzvědná služba dospěla k názoru, že separatisté sestřelili malajské letadlo omylem.

Nově odtajněné informace více méně potvrzují verzi, kterou minulý pátek přednesla americká velvyslankyně u OSN Samantha Power, když tvrdila, že malajské letadlo sestřelila raketa z baterie protiletecké obrany SA-11 na území ovládaném vzbouřenci.

Američané tvrdí, že výcvik, který Rusko poskytlo separatistům v oblasti protileteckých zbraní, kterých separatisté v minulých týdnech použili k sestřelení asi deseti letadel, ke katastrofě malajského letadla přispěl. Ukrajinské jednotky dosud žádnou střelu země vzduch podle Američanů neodpálily, neboť jejich konflikt je pozemní.

Některé informace, které poskytly americké výzvědné služby, se vyskytly i na Facebooku: "Poté, co vyšlo najevo, že letadlo bylo civilní, separatisté vymazali prohlášení na sociálních sítích, jimiž se vychloubali, že sestřelili letadlo a že vlastní raketový systém Buk (SA-11)," konstatoval anonymně nejmenovaný americký výzvědný důstojník na tiskové konferenci.

Navzdory obrovskému mezinárodnímu rozhořčení vůči Moskvě, které vzniklo od letecké katastrofy, američtí výzvědní důstojníci jsou přesvědčeni, že Rusko dál separatisty vyzbrojuje. Tvrdí, že raketomety, dělostřelecké zbraně a tanky procházejí "výcvikovou základnou" v jihozápadním Rusku, která separatistům poskytuje zbraně systematicky.

Na neověřitelných satelitních fotografiích vojenské základny v Rostovu z pondělí, zveřejněných americkou výzvědnou službou, jsou kolony vojenského materiálu, které nebyly na fotografii z doby před dvěma dny.

Americká analýza trajektorie rakety Buk umísťuje její odpálení do blízkosti města Sněžnyj, nedaleko ruské hranice. Fotografie pořízené místními lidmi v městě Sněžnyj, umístěné na sociálních sítích, zdá se, zaznamenaly přítomnost mobilního raketového systému Buk.

Zdroj v angličtině s fotografiemi ZDE

23.7.2014
Pozvánka:

Zveme Vás na urgentní demonstraci za okamžité zastavení bombardování Gazy, zabíjení civilního obyvatelstva, ukončení blokády a za vyhlášení příměří. Sejdeme se ve čtvrtek 24. července v 17:30 na Václavském náměstí u sochy svatého Václava. Praha se tak opět přidá k protestům, které probíhají po celém světě a účastní se jich statisíce lidí.

Po projevech, které se kromě aktuální situace budou zabývat i kořeny problému, se vydáme na pochod přes Staroměstské náměstí a Klárov k izraelské ambasádě, kde budou předneseny požadavky na zastavení masakru obyvatel Gazy, deeskalaci násilí, ukončení okupace palestinských území a dodržování lidských práv, stejně jako práva mezinárodního.

Počet obětí poslední ofenzivy se neustále zvyšuje. Do dnešního dopoledne (22. července) bylo izraelskou armádou zabito 596 obyvatel pásma Gazy. Více než 80 procent z nich jsou civilisté, z nichž polovinu tvoří děti a ženy, uvádí Raji Sourani, mezinárodně uznávaný odborník na mezinárodní právo a ředitel  Palestinského centra pro lidská práva v Gaze. Mezi více než 3000 raněných je minimálně tisíc dětí. V mnoha případech se jedná o několikačetné zlomeniny, popáleniny, hluboké rány od střepin a výjimkou nejsou ani amputace končetin. K tomu se přidává i psychologické trauma, způsobené situací, ve které se jak děti tak dospělí stávají svědky brutálně usmrcených příbuzných a sousedů. Podle údajů OSN potřebuje více než 100 tisíc dětí přímou a odbornou psychosociální pomoc. Sto tisíc lidí bylo donuceno opustit své domovy a situace se nadále zhoršuje.

  Přijďte i Vy vyjádřit protest proti masakru obyvatel v pásmu Gazy, vyzvěte spolu s námi mezinárodní společenství a odpovědné činitele k ukončení spoluviny a prolomení mlčení. Přidejte se i Vy na stranu humanity.

  Pořádají: Sdružení Přátelé Palestiny a Mezinárodní hnutí solidarity ISM ČR

Více informací ZDE, pozvánka na facebooku ZDE.

23.7.2014

Reaguji na článek: Češi Gruzínkám diagnostikovali rakovinu. Tím pomoc skončila ZDE

Navzdory tomu, že mluvím dobře česky a také všemu rozumím, moje psaná čeština je velmi slabá. Píšu-li článek, obvykle mi to trvá několik dnů, někdy i týdnů. Pokaždé musím někoho poprosit, aby text opravil (a tímto jim moc děkuji). Samotné sepsání textu mi většinou netrvá moc dlouho. Tentokrát jsem ale potřeboval čas, abych se odhodlal a napsal osobní příběh. Mé odhodlání svůj příběh zveřejnit podpořilo přečtení článku o pomoci české vlády Gruzii.

Jmenovala se Šorena. Chodila na stejnou fakultu jako já. Začala studovat dříve, ale musela studium na tři semestry z rodinných důvodů přerušit. Když se rozhodla vrátit do školy, ocitla se v mé třídě. V oboru těžba nerostných surovin moc žen nestuduje, proto byli kluci příjemně překvapení, když k nám nečekaně nastoupila. Šorena byla na Gruzínku vysoká, měla krásné rezavé vlasy a velké, světle hnědě oči. Pocházela z vesnice hrdých horalů.

Nedaleko od její vesnice vede nejdůležitější dopravní tepna spojující Gruzii s Ruskou federací. Koncem 18. století otevřel gruzínský král bránu velkého Kavkazu ruské armádě. Cílem bylo společné tažení proti sílícímu Íránu. Předkové Šoreny staletí uzavírali bránu kavkazských hor před nájezdníky ze severu. Gruzínským úřadům brzy došlo, že carské Rusko se snaží narušit státnost země, nikoliv pomoci proti nepříteli. Gruzínci se samozřejmě obrátili proti Rusům a pokusili se úzký průsmyk přes Kavkaz uzavřít. Bylo pozdě, vyspělá ruská armáda už stihla obsadit všechny strategické body spojující Tbilisi a Ossetii (dnešní Severní Osetie, Rusko). V nerovném boji padlo tisíce horalů, ještě více jich bylo vysídleno nebo veřejně potrestáno. Pozdější sovětský totalitní režim definitivně rozvrátil všechny tradice těchto lidí. Téměř vše zmizelo. Mnohé tradiční zvyklosti se staly nelegitimními, ale v lidech přetrvala tradice krevní msty. Tyto zvyky se hodily i komunistům. Každý, kdo se pokoušel odporovat režimu, byl automaticky považován za vraha, jehož msta pramení z pohanských tradic divokých horalů, nikoliv z odporu proti represivnímu režimu. Šorena a její slavný rod se těmto represím částečně vyhnuli. Ve vesnici dodneška žijí její bratři a příbuzní. Nedaleko vesnice je starý kostel a vedle něj hřbitov. Její hrob je tam také.

Školu jsme dokončili společně a za necelý rok jsme se sblížili. Důvodem byla moje znalost angličtiny. Ve snaze najít nějakou práci jsme potřebovali angličtinu ovládat. V nesnesitelném vedru letního Tbilisi, kdy teplota dosahuje 40 stupňů, jsme se Šorenou chodili procvičovat angličtinu, buď do parku nebo k řece Mtkvari. Šorena nosila krátké sukně. V parku si rozložila knihy na své krásné nohy. To jsem si nemohl nechat ujít. Jednoho horkého odpoledne jsem to nevydržel a objal ji. Ona mě také. Vášnivě jsme se milovali. Celé léto jsme se někam chodili schovávat od okolního světa.

Konec srpna je v Tbilisi mimořádně teplý a všichni se snaží opustit město. Jel jsem k babičce do hor a Šorena ke svým rodičům. Měli jsme domluvené rande koncem srpna…. V podvečer jsme spolu znovu seděli v parku. Z nedaleké restaurace se linul zápach smaženého oleje. Řekla, že je jí špatně a že se jí chce zvracet…

Gruzínské slovo „Orsuli“ znamená dvě duše. Do češtiny se toto slovo překládá jako těhotenství. Jistě, děti jsou boží dar, každá rodina musí mít děti, ale nejdříve pár musí být sezdaný. Úpadek křesťanských, islámských nebo pohanských tradic nahradila na Kavkaze bolševická demagogie. Avizované sociální projekty např. ve zdravotnictví se v rukou komunistů staly také nástrojem teroru obyvatel. Dle stranické příslušnosti nasazení doktoři vytvořili systém, kde se lidé báli chodit k lékaři bez úplatků. Lidé měli strach na něco se ptát, mluvit o problému, znamenalo to být potrestán. Mít mimomanželský vztah nebo jít na potrat znamenalo ostudu, odsouzení celé společnosti. Někdy dokonce smrt. Lidé často museli kvůli chudobě a neinformovanosti přistoupit na nedobrovolné potraty. Na vesnici byla situace ještě zoufalejší. Oba, já i Šorena, jsme mezi řečí slyšeli od známých a příbuzných, jak se potraty provádějí. Každá rodina v Gruzii má svůj příběh. Hrůzy nelegálních ordinací nebo potraty v domě kolovaly ve vyprávění mezi lidmi. Moje teta, která otěhotněla a čekala čtvrté dítě (měla už tři dcery), se rozhodla zbavit plodu. S manželem si nemohli dovolit další dítě kvůli malému domu a práci. Nechtěli, aby se lidé o potratu dozvěděli. Proto poslechli nějaké paní rady, které jim doporučily, aby do plodu napustili mýdlovou vodu. Teta to udělala a bolestí se mučila téměř týden. Nešla ven, jenom druhá teta a její kamarádka chodili za ní. Týden po bolesti potratila. Byl to prý kluk. Mrtvý plod v noci hodili do suchého záchodu. Dozvěděli se to všichni. Já jsem se to dozvěděl až po její smrti. Za několik let onemocněla. Kvůli nádoru na mozku se pomátla, ležela v posteli a kolem sebe rozhazovala věci. Myslím si, že to byl následek stresu z potratu.

Když jsme si já a Šorena byli jisti, že je těhotná, lekli jsme se. Nejvíce jsme se báli, co komu řekneme. Ona samozřejmě poznala, že to nesu velmi špatně. Jednou večer mě objala a řekla, že v současné situaci si nemůžeme dovolit mít děťátko. Řekla, že už našla nějakou gynekoložku na státní poliklinice. Moc prý nebere. Předtím jsme rozhodli jít na echoskopii. Já musel jít s ní. Na dlouhé chodbě čekalo několik párů. Manželé doprovázeli své ženy (žena tam nemohla jít jenom sama). Vedle mě stál mladý pár ve velmi luxusním oblečení a muž demonstrativně držel v ruce klíče od drahého auta. Neskrýval, že je bohatý. Jeho žena měla dlouhý plášť, byla velmi krásná. Nechtěla v čekárně sedět a celým tělem se opírala o zeď. Byla bledá, zapadlé oči, slzy. Vypadala jako plakát smutných zpráv. Zdravotní sestra vyzvala Šorenu do ordinace, spolu s ní se ode zdi odlepila i ta mladá paní. Proč šly na vyšetření spolu, nevím. Když Šorena vyšla ven, celá se klepala. Byla k smrti vyděšená. Když jsem se ptal, co se stalo, pouze stručně řekla, že vedle ní nějaký chirurg prohlížel tu druhou paní, která se nechtěla svléknout a pouze ukázala své břicho. Měla na něm velký hematom, který se jí udělal po uměle provedeném potratu.

Dali jsme dohromady nějaké peníze. Ona si ode mě nakonec nic nevzala a šla na potrat sama. Viděl jsem ji za týden. Chtěla být doma sama. Ve své kabelce měla ukryté léky, některé měla schované pod polštářem. Nechtěla, aby se to její rodina dozvěděla. Řekla mi, že má bolesti a krvácí. Šla opět na kontrolu k té samé doktorce. Ta jí dala nějaké injekce a další ampulky jí prodala, aby si mohla Šorena píchat injekce sama. S injekcemi jsem jí pomáhal. Léky byly podle mě z Indie a z Ruska. Když jsem šel vyhodit injekci, v koši jsem viděl hromadu zkrvavené vaty, což mě zneklidnilo. Léky nezabíraly. Večer doma jsem se mámy jakoby mimochodem na léky vyptával. Nenapadlo jí, proč se na to ptám, ale řekla, že je nezná, protože v jejím oboru je nepoužívají. Nakonec se mě ptala, pro koho to chci a já se raději přestal vyptávat. Máma byla zdravotní sestra a často dávala známým injekce nebo kapačky doma (nebo si tak přivydělávala), tak jsem od ní odkoukal, jak se injekce aplikují.

Šorena přestala krvácet a cítila se dobře. Pár měsíců jsme se neviděli, odešla k rodičům na vesnici. Poté se několikrát vrátila do Tbilisi, ale se mnou se nesešla. Mobilní telefony nebyly a na vesnici spojení nebylo. Takže jsem musel čekat, až bude ve městě a zavolá mi. Jednoho dne mi konečně zavolala. Rozešli jsme se. Pak jsme se viděli jenom společně s ostatními kamarády nebo na nějaké party. Našla si práci a já jsem si také polepšil.

Jednou večer jsme se opět sešli. Podzimní studený vítr oprašoval špinavé ulice Tbilisi. Mlátil do oken a dveří domů. Jako vzkaz nechával u každého domu nashromážděné odpadky, vracel lidem zpátky to, co venku vyhodili. Prolézal mezi rozbitými okny, schody a šachtami na výtahy v nerozsvícených panelácích. Celé město naslouchalo jeho betonovým trumpetám.

Ráno jsem Šorenu odvezl do práce. Poprosil jsem ji, aby šla k doktorovi. Na levém prsu měla kouli tvrdou jako jablko. Řekla, že to ví a že ji to trápí už několik měsíců. „Proč jsi nešla k doktorovi?,“ zeptal jsem se. „Bojím se,“ odpověděla. A potom dodala, že je to strašně drahé. Za týden se odvážila a šla za doktorem. Diagnóza zněla: Rakovina prsu, pokročilé stadium. Kromě hrudníku už ji měla po celém těle. Díky společné kamarádce, která pracovala v lékárně, si kupovala se slevou velmi drahé léky na dluh, pomáhali jí i příbuzní, všichni. Začala chodit na chemoterapii. Postupně jí vypadaly vlasy. Já jsem si toho ale ani nevšiml, protože velmi šikovně nosila paruku a byla veselá. Začala chodit více do kostela, kde lidé také vybírali peníze, aby jí pomohli. Léčba takto závažných nemocí bez velké finanční pomoci v Gruzii vůbec nejde.

Druhý den po operaci jsem ji šel navštívit do nemocnice. V polosedě se na posteli opírala o svou krásnou matku. Obě si byly tak podobné. Máma jí podávala vodu. Šorena měla kolem hrudníku velký obvaz. Když mě uviděla, trochu se zastyděla, snažila se narovnat a přikrýt tělo dekou. Nezvládla to. Potom se na mě usmála. Byla tam celá její rodina. Podle mě tehdy všichni pochopili, že jsme měli spolu vztah. Šorena neřekla nic, až večer mi poslala krátkou esemesku. Doktoři jí dávali maximálně rok. Umřela začátkem července roku 2005. Necelý týden poté, co mi má žena porodila krásného chlapečka.

Šorena žila po operaci ještě sedm let. Začala si psát deník a malovala. Navštěvovala uměleckou akademii, lektoři ji brali na přednášky zdarma. Malovala hezky. Viděl jsem jen pár jejich obrazů. Deník zanechala své kamarádce. Ta mi pak podle Šorenina přání část těchto zápisku předala. Zbylé mi nikdy nedá.

Současná situace je v Gruzii daleko lepší, než koncem 90. let minulého století. Také díky zahraniční pomoci a velmi silnému neziskovému sektoru. Bohužel se většině gruzínské populace stále nedostává odpovídající péče. Za prvé za to může velmi nekvalitní zdravotní systém, za druhé jde samozřejmě o peníze za léčbu. Je velmi drahá - přestože stát částečně přispívá. Minulý týden jsem se vrátil z Gruzie. Pobýval jsem týden v jedné vesnici na západě země. Poznal jsem třináctiletého chlapce, který kvůli nedbalosti rodičů málem uhořel. Utrpěl popáleniny 3. stupně a už pět let se pomalu léčí z následků. Kdyby neexistovala solidarita celé vesnice, byl by už dávno mrtvý. Na umírajícího chlapce se celá vesnice složila, avšak za několik dnů z nemocnice volali a sdělili jim, že peníze dochází. Léčbu prý nebude možné dokončit. Zoufalí vesničané poslali jednoho ze svých lidí, jež je známý svou kuráží, do města za jednou nadací, která prý může pomoci. Tento muž se nemohl do kanceláře této „nadace“ dostat. Počkal do večera a pak tento stokilový, šedesátiletý muž přelezl přes plot. Počkal do rána, a když uviděl ředitelku této nadace, nepustil ji do budovy do té doby, než přislíbila peníze pro chlapce. Tento muž sám trpěl rakovinou dýchacího systému a kvůli léčbě musela jeho rodina prodat část majetku i obchod, kterým se živila. Solidárnost a podpora ale vždy nestačí. Svět se žene někam do vysokých čísel ekonomického rozvoje, kam tito lidé těžko dosáhnou.

Česká rozvojová pomoc, kterou za stát spravuje Ministerstvo zahraničních věci České republiky, během svého působení v Gruzii realizovala několik zajímavých projektů.  Na některých projektech jsem se podílel. Některé projekty zanikly poté, co je česká strana přestala financovat, kvůli lhostejnosti gruzínské vlády. Velmi často vlády zneužívají realizaci podobných projektů pro vlastní propagaci a zisk. Podsouvají lidem, že úspěch toho či jiného projektu za zahraniční peníze je zásluhou jejich politické činnosti. Pokud nějaký cizinec (jemuž je projekt svěřen) přestane jezdit a dohlížet nad jím realizovaným projektem, hrozí, že většina vynaloženého úsilí bude ztracena. To se týká projektů, jež musí mít hmatatelné výsledky (například sušičku na čaj a podobně), jejichž skutečný dopad může být zavádějící.

Zdravotnictví, stejně jako vzdělání, je v Gruzii v troskách. Nekvalifikované léčení pacientů za enormní peníze, často bez výsledků, způsobuje zadlužení desítek tisíc rodin. Nesprávná diagnóza posílá tisíce lidí na smrt, příbuzně jsou nuceni prodat svůj majetek, dobytek, a poté nemají kde bydlet. Opouštějí svojí zemi, aby mohli zadlužené rodiny nějak uživit. Zaplatit dluhy. Tímto článkem bych chtěl apelovat na českou vládu, aby pokračovala v projektu na podporu vyšetření nádorových onemocnění v Gruzii. Patří jí velký dík za pomoc při diagnostikování těchto onemocnění. Následná pomoc při léčení by mohla zachránit životy spousty žen a tím také zachránit jejich celé rodiny. Bez zbytečného zadlužení.

23.7.2014

Několik diváků si v Británii stěžovalo úřadu Ofcom na televizní stanici RT, která podle nich porušuje přísné britské předpisy ohledně nestrannosti zpravodajství.

RT zřizovaná Kremlem kritizuje "nestrannost a faktičnost mainstreamových médií", poté co zjistila, že může být sama vyšetřována kvůli porušení předpisů o přesnosti a nestrannosti vysílání během zpravodajského krytí katastrofy letu MH17.

Regulační úřad Ofcom zajišťuje, aby televize s britskou vysílací licencí poskytovaly široce nestranné zpravodajské pokrytí, a nyní informoval, že zvažuje vyšetřování RT kvůli stížnostem diváků na tón zpravodajství o katastrofě malajsijského letadla.

Minulý týden rezignovala hlasatelka Sara Firth, která televizi obvinila, že zpravodajské krytí se vyznačuje "naprostou neúctou k faktům".

Podle RT stanice naopak odmítá držet bez důkazů "stranickou linii" ohledně toho, co se na východní Ukrajině skutečně stalo. Detaily komunikace s Ofcomem však zveřejnit nesmí.

Již dříve bylo vyšetřováním Ofcomu zjištěno, že RT mnohokrát porušila kodex, včetně bodu 5.1, který požaduje: "zprávy, v jakékoliv formě, musejí být přinášeny s příslušnou přesností a prezentovány s patřičnou nestranností".

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.7.2014

Otázku, zdali jsou kanadští občané lhostejní k dodržování liberálních demokratických hodnot, položil žurnalista Douglas Todd v deníku The Ottawa Citizen. Vzal si na pomoc názory dvou významných přistěhovalců do Kanady, pana Ujjala Dosanjha a Farida Rohaniho. Oba se v podstatě podivují, proč se dnešní přistěhovalci nesnaží přijmout občanské hodnoty této země - Kanady - a vážit si jich. Vždyť přece přišli žít do nejlepší země na světě. 

Pan Ujjal Dosanjh (síkh původem z Indie, který se po studiích v Británii přistěhoval do Kanady v r. 1968) má dodnes jizvy na hlavě a rozdrcené prsty, které mu připomínají, jak zklamala kanadská liberální demokracie. Jako dřívější federální ministr a premiér Britské Kolumbie kritizoval před několika desítkami roků terorismus síkhů. Za to ho prohlásili vedoucí síkhských organizací ve Vancouveru za zrádce a "fyzicky potrestali" ocelovou tyčí. Došlo k tomu v temných dobách pro kanadskou toleranci. Dnes ale připomíná jak on sám tak i četní další přistěhovalci, že by nová vlna nesnášenlivosti měla vyburcovat všechny občany k obraně kanadských demokratických hodnot.

Podle zpráv federální vlády došlo v Kanadě k více než stovce tzv. vražd na ochranu cti. Mladé muslimské ženy i mladí muslimští muži byli zavražděni muslimskými a síkskými rodinami. Někteří členové druhé generace přistěhovalců se dali na náboženský extremismus ať vyrostli a vystudovali v Surrey (Britská Kolumbie), v Torontu (Ontário) nebo v Calgary (Alberta) a odešli bojovat do Sýrie, Indie, Srí Lanky a Íráku. Ministr pro multikulturalismus Jason Kenney sdělil minulý měsíc, že se domácí náboženští radikálové stávají bezpečnostním rizikem.

Není zrovna nutné, aby docházelo k fyzickému násilí, když se porušují zákony na ochranu kanadské liberální demokracie. Pan Dosanjh poznamenal, že se při masovém přistěhovalectví kombinuje kultura a náboženství takovým způsobem, že jsou především postiženy ženy v patriarchálních rodinách, kde jsou tvrdě omezována jejich práva.

Pan Farid Rohani, ředitel vancouverského Ústavu "Laurier" (Íránec víry bahá'i, který se přistěhoval do Kanady po r. 1980) souhlasí s obavami pana Dosanjha. Uvedl nejnovější případy muslimských studentů v Torontu a v Halifaxu, kteří agitovali za svoje údajná náboženská práva, mezi něž podle jejich požadavků patří právo pracovat v prostředí, v němž nejsou žádné ženy. To by znamenalo, že svoje náboženská "práva" kladou nad práva obou pohlaví. Pan Dosanjh se obává, že začalo v Kanadě docházet k nebezpečnému ohrožování kanadské společnosti a že občané nejsou dosti bdělí, aby takovému vývoji učinili přítrž.

Pan Will Kymlicka, filosof na univerzitě Queen's a pan Samir Gandesha na univerzitě Simona Frasera zastávají názor, že se až dosud obecně dařilo dávat v Kanadě prostor etnokulturním rozdílům. Oba akademičtí pracovníci ale upozorňují, že náboženství může ohrožovat multikulturní ideály.

Kanadská státní hymna žádá Boha, aby udržoval zemi "skvělou a svobodnou", ale podle názoru pana Rohaniho jsou zásady liberální demokracie porušovány mnoha nábožnými přistěhovalci. Ústav, který řídí, poskytuje prostor pro diskusi o multikulturalismu. Stěžuje si, že oslava kanadské různorodosti se mění na politiku, která umožňuje občany rozdělovat. Říká: "Vnucované či rodiči dopředu domlouvaná manželství, vraždy na ochranu cti, znetvořování ženských pohlavních orgánů, hlásání nenávisti vůči homosexuálům, rozsudky smrti nad odpadlíky od víry a podobně jsou dokladem toho, že veřejnost nediskutuje dostatečně o základních hodnotách liberální demokracie a jsou také dokladem pokřiveného konceptu náboženské svobody".

Průzkum veřejného míněný provedený firmou Angus Reid potvrzuje obavy obou akademických hodnostářů: 7 z 10 kanadských občanů souhlasí, že by se měly menšiny více snažit o to, aby se přizpůsobily hlavnímu proudu života v zemi. Ačkoliv anglofonní sdělovací prostředky zesměšňovaly před časem "Chartu quebeckých světských hodnot"  navrženou quebeckou separatistickou stranou v době, kdy v Quebeku vládla, 4 z 10 Kanaďanů mimo Quebek souhlasí se zákazem náboženských symbolů na pracovištích. Co se týká burqy (úplného zahalení obličeje), nepřeje si 62% občanů, aby se takto zahalovaly muslimské ženy na pracovištích.

Dřívější průzkum veřejného mínění provedený firmou Environics odhalil velké rozdíly, co se týká náboženství. Zatímco 81% občanů souhlasí s názorem, že by se měli přistěhovalci přizpůsobit kanadským názorům na práva a postavení žen, souhlasí s tímto názorem jen 36% muslimů. Průzkum také zjistil, že jen 11% Kanaďanů souhlasí s tím, aby se náboženského zákona šaría používalo při řešení občanských neshod, ale s tímto názorem souhlasí 53% kanadských muslimů.

Pánové Rohani a Dosanjh navrhují, aby se perspektivním přistěhovalcům vysvětlovaly základy liberální demokracie a rovnoprávnosti občanů. "Když přicházíme do Kanady jako přistěhovalci, proč nechceme přijmout její společenské hodnoty?" ptá se pan Dosanjh a pokračuje: "Jestliže chceme znova vybudovat stejnou společnost, kterou jsme opustili, proč raději nezůstáváme doma? Jako přistěhovalci bychom přece měli přijmout celou kanadskou společnost a nikoliv pouze její dolary".

Pan Tung Chan, dřívější ředitel služeb pro přistěhovalce SUCCESS financovaných vládou a přítel pana Rohaniho, je optimistější co se týká rizika založeného na náboženství. Dal by přednost tomu, aby se nezdůrazňovaly potíže, které podle jeho názoru způsobuje jen jedno procento nepřizpůsobivých přistěhovalců, kteří nejsou schopni přijmout svobodnou volbu a rovnoprávnost občanů. Souhlasí s oběma muži, že by se měli učit všichni přistěhovalci (a také domácí občané) o zákonech, které v této zemi platí, o její ústavě a o Chartě lidských práv a svobod, ale potom dává od celé situace ruce pryč. "Když jim všechno vysvětlíte a poučíte je, mělo by zůstat výhradně na nich samotných jestli náš systém hodnot přijmou nebo odmítnou, pokud nepřekračují zákony.

S tímto názorem pan Dosanjh rozhodně nesouhlasí a říká, že společnost není ovládána výhradně zákony: "Máme svoje hodnoty, etiku, integritu. Není to sice psáno v zákonech, ale měli bychom ponechávat na lidech, kteří se chtějí ženit a vdávat, aby si brali toho druhého podle své vlastní volby". Řekl to proto, že viděl mnoho rodičů-přistěhovalců, jak nutili své děti do předem dohodnutého manželství. Průzkum skutečně potvrdil, že přistěhovalci zakazují svým dětem vstupovat do manželství s partnerem jiné víry mnohem častěji než tak činí lidé narození v Kanadě. A potom se jedná o homosexualitu. Pánové Rohani a Dosanjh uznávají, že to nejsou jen přistěhovalci, kteří na základě svého náboženství tvrdí, že jsou homosexuální vztahy nesprávné. Na takové názory má právo každý člověk a rozhodně to není proti zákonu. Jenže mezi mnohými nábožnými přistěhovalci takové názory často vedou ke skutečné diskriminaci. Pan Justin Tse, který získal vzdělání na Univerzitě Britské Kolumbie, připomenul, že mnoho čínských přistěhovalců křesťanské víry považuje kanadské zákony na ochranu občanských práv, které se týkají homosexuality, za "bláznivé".

Pan Rohani je přesvědčen, že Kanaďani přestali pečovat o liberální demokracii a svobodnou volbu. Setkal se s několika ze stovek studentů ze Saúdské Arábie, kteří studují na Univerzitě Britské Kolumbie a byl šokován nedostatkem jejich úcty k hodnotám svobody každého člověka. Názory těchto studentů vznikly v teokratické zemi jejich původu, kde se přestup od islámské víry trestá smrtí.

Vědomi si toho, že náboženství má velkou moc konat dobro i zlo, pánové Rohani a Dosanjh jsou znepokojeni zejména rozšiřováním náboženských soukromých škol v Kanadě, při čemž mnoho z nich dostává finanční prostředky od vlády. Vstupuje do nich stále více muslimů, síků, katolíků, evangelikálů a dětí jiné víry a často v těch školách převládají přistěhovalci. Kanadské vlády (myslí se tím federální i provinční) nechtějí zasahovat do vedení náboženských škol a proto se podle názoru pana Dosanjha ani neví, zdali se v těchto školách studenti učí respektovat jiné občany a že oni sami mají právo na svobodnou volbu svého přesvědčení a jeho praktikování. Závěrem svých projevů prohlásili pánové Rohani i Dosanjh, že nechtějí mlčet (jako typicky skromní Kanaďani) o tom, co dělá Kanadu přitažlivou pro všechny lidi na celém světě a že hodlají nadále stát na stráži liberální demokracie.

Celý článek byl na dvou stranách novin a v podstatě vyjadřuje názory dvou významných přistěhovalců, s nimiž souhlasí mnoho občanů včetně přistěhovalců z nábožensky vlažných zemí. Živější diskuse nastane teprve když o situaci mluví několik lidí a při tom velice záleží na tom, jakých lidí. Původního obyvatelstva, které se dnes nazývá "Prvními národy" (First Nations), se nikdo neptá, protože tyto národy žijí na rezervacích svým starodávným životním stylem pokřiveným moderní dobou. Vyhnali je tam dřívější kolonizátoři z Evropy, odebrali jim jejich děti a dali je do tzv. rezidenčních církevních škol (60% katolických a 30% anglikánských). Tam nesměly mezi sebou mluvit jinak než anglicky. Provinilci byli fyzicky trestáni. Děti odtržené od rodin byly sexuálně zneužívány. Aby to v poslední době stát a církve napravily, vyplácejí postiženým odškodné. Prvním národům platí za půdu odňatou v minulosti. Co ale s penězi na rezervacích? První národy tam většinou žijí v pustině v chudobě - i když jsou výjimky. Lidé už neloví, aby se uživili, ale průmysl, ani domácký, tam nemají. Občané Prvních národů nacházejí ve své vlasti zaměstnání obtížněji než přistěhovalci. Výjimkou je kasino provozované národem Mohawků na rezervaci na americké straně státních hranic.

Na mnoha rezervacích je vysoký výskyt návyku na alkohol a drogy a také vysoký počet sebevražd mladých lidí. První přistěhovalci, Francouzi a Britové, se neptali Prvních národů na povolení přistěhovat se, ani se nepřizpůsobili jejich víře. Zabrali půdu a tu potom prodávali dalším přistěhovalcům. Výraz "politická korektnost" neznaly ani První národy ani přistěhovalci. Ty První národy, které první přistěhovalce vítaly, bezpochyby svého vstřícného postoje později litovaly. Ještě zřetelněji než v Kanadě to bylo vidět v Mexiku, kam přišli Španělé. Svým hostitelům se odvděčili tím, že jim pobrali, co se dalo odvézt a nakonec je vyvraždili.

Až donedávna přicházeli do Kanady žít lidé z Evropy, Britové, Francouzi, Němci, Italové, Poláci, Ukrajinci a jiní a také lidé z Asie - Indie (která zahrnovala i Pákistán a Bangladeš pod "britskou správou"), Číny a Japonska. Někteří si přicházeli jen vydělat peníze, aby si "doma" postavili domek nebo koupili dobytek a podobně. Kdo se nepřizpůsobil, žádné štěstí neudělal. Ještě v 60. letech minulého století platilo, že k úmyslu udělat dobrou kariéru patřilo být WASP - White Anglo-Saxon Protestant. To se postupně změnilo a ředitelem vědeckého ústavu se stal katolík! Jeho zástupkyně často povzbuzovala přistěhovalce, že v Kanadě není nikdo omezen ani zemí, z níž přišel, ani barvou kůže, ani svou náboženskou vírou, ani tělesnou vadou a že všichni mohou dosáhnout i toho nejvyššího postavení výhradně na základě své vlastní práce. Měla pravdu.

K dobrým mravům na pracovišti a na obranu před různým podezřením platilo ale nebavit se o náboženství, o politickém přesvědčení, o finančních příjmech ani o zdravotních problémech. Předmětem rozhovorů bylo tedy počasí, sport, stav burzy, automobily, čluny a chaty. V minulosti ponechávali přistěhovalci svoje politické, náboženské a jiné problémy ve staré vlasti a v Kanadě se všichni k sobě chovali přátelsky. Proto vzbuzuje dnešní výskyt nesnášenlivosti pozornost a obavy. Upozornění pánů Dosanjhe a Rohaniho na nedostatek veřejné péče o toleranci a další hodnoty liberální demokracie přivítali někteří čtenáři novin svými souhlasnými dopisy redakci.

Jak šla doba, z Kanady jakožto útočiště pro lidi různě pronásledované nebo jako místo, kde se dala najít práce, se stala země, která "potřebuje" přistěhovalce jako pracovní síly. Vláda tedy inzeruje příjemnou zemi, která nabízí svobodu, skvělé vztahy mezi lidmi a příležitost zbohatnout. Lidé v Evropě ani v Číně či v Japonsku si už nepotřebují zlepšit svou vlastní situaci odchodem do cizí země, kde to není s hledáním zaměstnání tak růžové, jak to vláda maluje, protože se zlepšila hospodářská situace v jejich vlastních zemích. Dnes přicházejí přistěhovalci také ze zemí, v nichž jsou lidé vzájemně znepřáteleni mezi sebou i ve vztahu k jiným zemím, a jen část jich uvažuje podobně jako pánové Dosanjh Rohani: "Jsme rádi, že jsme unikli nesvárům ve vlastní zemi, přizpůsobme se zemi, v níž to dobře funguje a v níž máme každý svou osobní svobodu". Takto myslící lidé, jichž je zřejmě většina, nejsou ale předmětem článku. Předmětem nejsou ani lidé, kteří do Kanady přicházejí proto, aby po několika letech dostali kanadské občanství a kanadské cestovní pasy. Potom se vracejí zpět, odkud přišli. Svého kanadského občanství používají v případě nebezpečné situace ve své vlasti, kdy žádají kanadské úřady o ochranu a "repatriaci". Naštěstí jich jsou jen tisíce a nikoliv miliony. Obavy - a to nejen u pánů Dosanjha a Rohaniho - vyvolávají ale ti, kteří chtějí předělat Kanadu k obrazu svému. Někteří dokonce se zbraněmi v rukou, které hodlají použít přímo zde nebo jdou s nimi bojovat na straně náboženských extremistů do zemí, z nichž přišli. Mnoho Kanaďanů, jejichž vlastní víra hlásá lásku k bližnímu, děsí nepřátelství náboženských extremistů k jinověrcům a nevyvratitelná víra, že se padlý bojovník i sebevražedný atentátník stává mučedníkem pro svou víru a je okamžitě odměněn cestou do ráje. K odstranění takových obav nepřispívá netečnost souvěrců extremistů a riziko, že kritika od jinověrců či bezvěrců bude považována za politicky nekorektní. Pan Dosanjh doplatil na svou kritiku teroristů vážným zraněním a proto je tím potřebnější zabývat se tímto stavem. 

23.7.2014

Samozřejmě především v Gaze je situace nezáviděníhodná. Je asi nutné znovu připomenout, že tam žijí skoro dva miliony lidí (1,8 milionu) v enklávě, za zdí zřízenou Izraelem, kterou se teď občas podhrabávají bojovníci Hamásu. Ti takto chtějí překvapit Izraelce, kteří vojensky obklíčili město a podnikají další útoky především na severu města.

Izrael přitom letecky monitoruje celé území a má – také díky letectvu – zřejmou vojenskou převahu nad silami Hamásu. Snad dodejme, že jde o oblast, kde ekonomika stagnuje. Je bez možnosti rozvoje. Takže polovina lidí v produkčním věku je v Gaze bez práce. Pokud jde o zajištění základních „služeb“, elektřina bývá k dispozici jen maximálně na půl dne denně. Přísun pitné vody z kohoutku je ohrožen. A teď na tomto území umírají lidé… A ne vždycky jim zůstává střecha nad hlavou…

17/7 už bylo přes 220 mrtvých Palestinců v Gaze. Na 600 domů bylo v tom čase již rovněž zničeno. Hamásu se do té doby zatím podařilo vystřelit přes 1 200 raket; byl zabit jeden izraelský občan. Toho dne bylo vyhlášeno krátkodobé příměří na 5 hodin. Nevydrželo. Hamás je nepovažoval pro sebe za závazné.

Jedno příměří mělo být zahájeno již předtím. 14/7 je měl zprostředkovat Egypt. Jenže dnešní Egypt, jemuž teď stojí v čele jako prezident al-Sisí, není Egyptem, kdy mu stál v čele ještě Muhammad Mursí (a s ním Muslimské bratrstvo). Hamás tuto nabídku nepřijal.

A 22/7 byla již smutná bilance válečných střetů 570 mrtvých přímo v Gaze. Ale zcela nově k nim přibylo již 29 mrtvých Izraelců. Ta čísla mrtvých – teď již na obou stranách – stále dramatičtěji volají po zastavení dalších bojů.

Samozřejmě tu je třeba předchozí zkušenost, z listopadu 2012, kdy vzájemné střety trvaly 8 dní. Tehdy vypouštěné rakety Hamásu byly jen domáckou výrobou a neměly zdaleka tak nebezpečný dolet. (Jen včera prý měli v Jeruzalémě čtyřikrát kvůli raketám poplach a výzvu odebrat se do krytů.) Je tu také zkušenost z roku 2006, kdy na Izrael dopadaly rakety z Libanonu a vojenské akce měly spíš problematický výsledek.

Teď snad má Hamás k dispozici těch raket na 11 000. Takže jde o zásobu ještě na pár týdnů? Stávající izraelská kampaň má název „Operace ochranný břit“.

Ještě si znovu připomeňme, jak dnešní kritická situace málem nepozorovaně pro vnější svět začala. (Viz i ZDE) 12. června 2014 zmizeli tři izraelští chlapci. Pak se našla až jejich mrtvá těla. Hamás údajně v tom neměl „prsty“. Ale jeho 500 stoupenců bylo izraelskými orgány zatčeno; aby takto bylo zahájeno pátrání po možných pachatelích. 2. července nato došlo k zavraždění palestinského mladíka. A pak se roztočila další kola agrese.

Také si připomeňme, že už 1948 Arabové chtěli překazit plán, podle něhož mělo tehdy dojít na území historické Palestiny ke zřízení židovského státu. Někteří arabští představitelé přímo hlásali, že přece s Židy „do moře“! Když nakonec vypukla šestidenní válka z června 1967, po ní se i vojensky situace Izraele vylepšila.

Jenže jaká je jinak celá ta vzájemná situace dnes? Na území historické Palestiny existuje stát Izrael a existuje také tzv. Palestinská autonomie (s Gazou, která má svou vlastní správu a územně s tzv. Západním břehem spojena není!). Palestinci se cítí být v trvalém obklíčení; už proto, že nemají svou vlastní státnost a navíc i to území, na němž žijí v té „autonomii“, je po léta systematicky rozdrobováno dalšími a dalšími osadami s nově tam ve stále nových vlnách usazovaným izraelským obyvatelstvem. Samotná Gaza pak může vypadat jako jen poněkud zvláštní vězení pod širým nebem.

Samozřejmě že na obou stranách stávajících bojů jsou rozmanité tábory, s více či méně radikálními recepty na řešení stávající situace. Samozřejmě že tu existují také některé vzájemně nepřekročitelné principy či požadavky, včetně rizik, která to s sebou nese.

Izrael má zřejmě mít nejen právo, ale i možnost, aby dále existoval bez nebezpečí překvapivých raketových i jiných záškodnických útoků. Na druhé straně nelze přehlížet, že palestinští Arabové nemají dodnes svůj suverénní stát.

V dlouhodobější perspektivě jsou ovšem konstruktivní a zcela zásadní jednání stále předem vyloučena; a to pro některé zcela kategorické požadavky na obou stranách. V té krátkodobé perspektivě může možná Izrael vytyčit branný požadavek zničit Hamás. Byť s rizikem ještě radikálnějšího nástupce po Hamásu. V současném kontextu je problém v tom, že sice tu je umírněnější Fatáh (s Abbásem v jeho čele), jenže je tu zároveň ultimativní stanovisko premiéra Netanjahua, že nehodlá jednat s Palestinci v takové konstelaci, jejíž oporou je zároveň Hamás.

Takže zatím porostou ztráty na životech. Budou přibývat iniciativy k zprostředkování příměří. A Hamás je stále navenek politickým představitelem Gazy.

Hamás se nemusí automaticky řídit žádnou svízelnou situací obyvatelstva Gazy. Vůdčí představitelé Hamásu přímo v Gaze mají k dispozici betonové bunkry; jinde, třeba v Kataru, kde je jedno ze zahraničních středisek Hamásu, jeho funkcionáři sídlí po hotelích. Mohou čekat. Samozřejmě že budou trvat na propuštění nedávných 500 zajatců, kteří jsou zadržováni izraelskými orgány. (Existuje dokonce jistý plán Hamásu, o 10 bodech, jehož součástí tento požadavek jmenovitě je.)

Především ovšem jsou tu dlouhodobé problémy a k nim ta zatím kategorická stanoviska, která pořád zabraňují, aby došlo k takovému jejich řešení, aby znovu a znovu nedocházelo k takovým střetnutím, jakého jsme zrovna teď svědky. A nikdo třetí zatím jako kdyby neměl autoritu, aby dvě strany konečně dostal k jednomu stolu a přiměl je ke konstruktivnímu jednání bez ultimát.

22.7.2014
Channel Four News



Jon Snow: K výbuchům dochází nepřetržitě, trosky z poškozených budov jsou všude. Dělostřelecké granáty prší na Gazu bez přestání. Podle izraelských zdrojů zasáhly více než 3000 cílů. 600 Palestinců je nyní mrtvých, také 30 Izraelců a jeden voják se pohřešuje. Nemocnice v Al Šifě, odkud nyní hovořím, se snažil vyrovnat se z následky izraelské ofenzívy. Je přeplněná raněnými a mrtvými nejrůznějšího věku. Uslyšíme některé pacienty a také lékaře, kteří se snaží raněné ošetřit. Ale nejprve - dnes večer probíhá diplomatické úsilí o příměří, aby lidé mohli vyjít do ulic a aby mohly být doplněny humanitární zásoby. Avšak šance na dlouhodobé příměří jsou naprosto nulové. Náš reportér Jonathan Miller má podrobnou reportáž odtud z Gazy, ale varuji vás: jsou v ní záběry, které mohou být pro vás nesnesitelné.

Jonathan Miller: V poničeném městě s podivně prázdnými ulicemi vycházejí davy do ulic z relativního bezpečí svých domovů jen, pokud se vyskytne opravdu něco mimořádného. A na druhé straně ulice od věže Al Salaam - to znamená mír - se všichni dívali nahoru.

No, po dvou týdnech leteckých úderů je po městě spoustu hromad trosek, ale tohle je jediná hromada trosek, která je v pátém patře. Pět pater na sebe spadlo. Nejméně dvanáct lidí bylo usmrceno. V ulicích je zápach smrti. Vevnitř budovy jsou další mrtvoly. Budovu zasáhly dvě stihačky F16. Včera večer v asi 8.30.

Hasiči se snažili sundat rozdrcené tělo ženy, uvězněné v betonových troskách.

Mohammad Shurab, svědek: Zásah byl ve čtvrtém patře. Mrtvoly dětí spadly před vchod do budovy. Stejně jako kusy těl žen a dětí. Tady je to velmi bezpečná čtvrť. Nejsou tady žádní extremisté. Zabíjejí civilisty v jejich bytech. Bylo to jak peklo.

Jonathan Miller: Skutečně, jako peklo. Toto byla ta scéna. V městě, kde skoro není eletřina, se sousedi zoufale snažili osvětlit zničený blok. Dnes večer: počet mrtvých: 16 a stoupá.

Video izraelské armády

Jonathan Miller: Izraelská armáda v akci. Tady tvrdí, že zastavili pokus o infiltraci,kdy Palestinci měli na sobě izraelskou uniformu. Obě strany zveřejňují propagandistická videa. V tomto záběru je izraelský dron zaměřen na podezřelou osobu. Námořní raketa s kamerou na nose zasáhne budovu.

Hamas zveřejnil toto video, na němž odpalují raketu na nějakou izraelskou vojenskou základnu. Hamas také tvrdí, že zajal živého izraelského vojáka. Izrael nyní přiznal, že se voják pohřešuje, ale říká, že si je jist, že je mrtev.

Nekonečná ofenzíva proti čtvrti Šedžaja v Gaza City pokračuje. Po celé Gaze, tvrdí Izrael, že zasáhl to, co nazval "teroristickými cíli", mezi nimi prý i raketomety, skladiště zbraní a infiltrační tunely. Izrael tvrdí, že bude v invazi pokračovat ještě týden nebo čtrnáct dní.

Ale takto to vypadá tady. Zoufalá matka. Její syn byl postřelen izraelským sniperem, jak utíkali ze čtvrti Šedžaja. Zde je, chlapec v tričku z Barcelony. Zasažen do nohy a krvácí. Jak zoufale poskakuje na jedné noze směrem k bezpečí, ozývá se znovu střelba. Podaří se mu doskákat k jeho nyní hysterické matce. Místní hrdina si ho dá na záda. Podaří se jim dosáhnout nákladní dodávky, ale střelba pokračuje. Kluka v barcelonském tričku naloží do vozu.

Izrael zničil už dvě nemocnice. Al Wafa v Gaza City a nemocnici Alexa, víc na jihu. Přímé zásahy na operačním sále. Izrael tvrdí, že cílem byla zásobárna raket Hamasu, nedaleko nemocnice.

Dr. Nassim Hmaid: Zaměřili se na druhé a třetí patro nemocnice. Čtyři pacienti byli usmrceni, asi sedmdesát lidí bylo zraněno. Nemocnice byla plná dětí, žen a starých lidí.

Jonathan Miller: Tyto záběry ukazují, co následuje po tom nechvalně známém "zaklepání na střechu". Stihačky F-16 se připravují k leteckému úderu.

Ale podívejte se pozorně. Výbuch zasáhl cisternu s nápisem OSN. Ta cisterna OSN měla být jasně viditelná střílejícím pilotům.

Tyto cisterny OSN vozí pitnou vodu osobám, vyhnaným z domova bombardováním. 69 škol OSN v Gaza City je nyní přeplněno více než 100 000 uprchlíky.

Jonathan Miller: Kolik lidí tady teď bydlí? Dva tisíce? Ano, je to škola. OK. Odkud všichni jste, jste z Bethanun?

Ne z Bathanun, řekly děti. Jsme z čtvrti Šedžaja.

Akram Sarsour, školní koordinátor: Lidi mají pravdu. Tyto budovy jsou nedostatečné. Potraviny, voda, ubytování, všechno je to nevhodné. OSN je ve finanční krizi a nedokáže těmto lidem poskytnout, co potřebují. Potřebujeme mezinárodní pomoc.

Jonathan Miller: Všechny děti starší šesti let v Gaze nyní zažily už tři války. Dětství je tak ničeno a nová generace je otravována a zahlcena trpkostí.

Jon Snow: To byl Jonathan Miller a my tu teď stojíme živě, protože jsme se dověděli něco nového. Jonathane?

Jonathan Miller: Dnes večer jsme se dověděli, že jedna z oněch 69 škol OSN, které jsou užívány jako útočiště pro palestinské bezdomovce v důsledku této ofenzívy, byla zasažena tím, o čem se OSN domnívá, že to je obrovský fragment šrapnelu, z izraelské zbraně. Tato škola je dívčí škola, je v centru Gazy a je v ní asi 300 uprchlíků. V druhé škole bylo údajně ukryto skladiště zbraní Hamasu. Obě tyto skutečnosti jsou trestnými činy podle mezinárodního práva.

22.7.2014

Tvrzení ruských separatistů ve východní Ukrajině, že nikdy neměli k dispozici raketový systém, jakým bylo sestřeleno malajské letadlo MH17, zpochybnilo několik svědků, kteří sdělili listu Guardian, že viděli to, co vypadalo jako raketomet Buk minulý čtvrtek nedaleko místa katastrofy.

Tato svědectví jsou podpořena celou řadou fotografií a videí, zveřejněných na webu. Podle nich byl systém ve čtvrtek nablízku místa katastrofy. Těsně před polednem ve čtvrtek, nedlouho před startem letadla Malajských aerolinií z Amsterodamu, projel systém Buk Gagarinovou ulicí, jednou z hlavních ulic v městě Torez, uvádějí svědci.

Byl to prý zcela nezvyklý konvoj. "Byli jsme uvnitř a slyšeli jsme hluk, který byl daleko hlasitější než jindy," konstatoval jeden majitel obchodu, který nechce uvést své jméno. "Vyběhli jsme na ulici a viděli jsme džíp, jak mizí v dálce s něčím daleko větším před ním. Později nám sdělili zákazníci, že to byl raketový systém."

V jiném obchodě v téže ulici se hovořilo o konvoji dvou džípů a raketového systému, který byl pokryt sítí. Konvoj jel směrem k městu Sněžnyj. "Nikdy jsem nic takového neviděla," řekla žena středního věku. Její manžel jí pak ukázal fotografii systému Buk a ona si uvědomila, že viděla právě to. Skupina dalších mužů také potvrdila, že viděla raketový systém Buk.

Mnozí svědkové uvedli, že skutečnost, že městem Torez ve čtvrtek projel raketový systém, se tam hojně diskutovala, avšak místní lidé se o tom báli hovořit s lidmi zvnějšku. Nikdo nechtěl uvést své jméno.

Ukrajinská rozvědka tvrdí, že raketový systém poskytlo Rusko a že po útoku na letadlo MH17 byl znovu odvezen za ruské hranice. Rusko to popírá a tvrdí, že ukrajinská armáda má v oblasti celou řadu systémů Buk. Rusko také tvrdí, že v době havárie letadla MH17 byla v jeho blízkosti ukrajinská stíhačka.

Proruští vzbouřenci sestřelili v posledních týdnech celou řadu ukrajinských letadel, a i když přítomnost systému Buk na území ovládaném povstalci neznamená, že povstalci letadlo sestřelili, dokazuje to, že lžou o tom, že systémy Buk nemají k dispozici, poznamenává deník Guardian.

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.7.2014
Evropská unie nenařídila nové sankce proti Rusku

  • EU se zaměřila na "kamarády" Vladimíra Putina, avšak žádné nové sankce nezavedla. Zahraniční služba EU dostala také úkol vypracovat seznam sektorových sankcí, týkajících se přístupu na kapitálové trhy, obrany, zboží dvojího užití a citlivých technologií. Seznam má být vypracován do čtvrtka, avšak to neznamená, že bude použit. Podmínkou nezavedení sankcí bude spolupráce Ruska na vyšetřování sestřelení letadla MH17 a ukončení "rostoucího proudu zbraní, vojenské výzbroje a extremistů přes ukrajinskou hranici".
  • Bývalý Putinův poradce Alexej Kudrin, bývalý ruský ministr financí, varoval před ruskou intervencí na Ukrajině a protizápadní rétorikou. Uvedl, že cena za zásah Ruska na Ukrajině a ekonomická izolace by vážně poškodily hospodářství Ruska a zejména jeho občany: "V této zemi jsou síly, které nás už dlouho chtějí izolovat, způsobit, abychom se spoléhali jen sami na sebe. Padá to na úrodnou půdu. Jsem převapen, jak intenzivní je tu teď protizápadní rétorika. Politická krajina v naší zemi se podstatnou měrou změnila," řekl Kudrin tiskové agentuře ItarTass. "Znovu jsme se stali nepřáteli Západu." Kudrin odstoupil r. 2011 na protest proti zvyšování vojenských rozpočtů. Varoval, že sankce budou Rusko stát 15-20 procent jeho příjmů. "Je to, jako kdybychom souhlasili, že se vzdáme 15-20 procent svých platů," varoval. Po anexi Krymu odplynul z Ruska kapitál v hodnotě více než 70 miliard dolarů.
  • Vladimír Putin ostře odsoudil návrhy protiruských sankcí. Charakterizoval je jako "podivnou logiku, a absolutně nepřijatelné". "Rusko dostává skoro ultimáta: zničme část obyvatelstva, které je etnicky, kulturně a historicky blízké Rusku, anebo na nás uvalí sankce." Putin také dodal, že vnější síly chtějí používat výzvědných služeb, médií a nevládních organizací k destabilizaci Ruska a "k tomu, aby bylo povolné při rozhodování otázek v zájmu jiných vlád". Putin sice přislíbil, že jeho vláda nebude režim utužovat, ale jeho výroky naznačují, že v mediální válce bude Kreml pokračovat. Ruská média prezentují zcela odlišný pohled na katastrofu malajského letadla a soustřeďují se na teorie, že letadlo sestřelili Ukrajinci nebo Spojené státy. Zastánci lidských práv tvrdí, že Rusko bude dál omezovat svobodu projevu v zemi. V úterý podepsal Putin zákon, který schválil těžké pokuty či vězení za "opakované porušování schválených procedur během shromáždění a demonstrací". Kreml také oznámil, že Putin opakovaně hovořil telefonicky s holandským premiérem Markem Ruttem o katastrofě a jejím vyšetřování.
  • Britští vyšetřovatelé leteckých katastrof z Farnborough budou na žádost holandské vlády pomáhat při analýze dat z černých skřínek. Britské ministerstvo dopravy konstatovalo, že informace lze z obou skřínek získat do 24 hodin, pokud nejsou příliš poškozeny.
  • Ministři zahraničí EU jednají v Bruselu o dalších možných sankcích proti Rusku, avšak Francie konstatuje, že dodá Rusku první z dvou objednaných hypermoderních válečných lodí. Pravděpodobnost zavedení rozsáhlých sektorových sankců proti Rusku kvůli Ukrajině je malá a stále se zmenšuje.
  • Pozůstatky mrtvých dorazily do města Charkov a budou převezeny do Holandska. Holandský premiér varoval, že identifikace obětí bude trvat dlouhé týdny až měsíce.
  • Vladimír Putin uvedl, že Rusko použije svůj vliv na ukrajinské separatisty, aby dovolili plné vyšetřování havárie, ale že Západ musí vyvinout tlak na Kyjev, aby ukončil boje.

Zdroj: ZDE

22.7.2014

Toto není konflikt s vojenskými cíli, jde v něm o prestiž, hrdost a národní mytologii, míní redakční komentář deníku Guardian.

Jestliže se zeptáte, jak to ospravedlňuje zabíjení žen a dětí, nebo i uniformovaných vojáků, tak to neospravedlňuje, jenže takto často násilí mezi Palestinci a Izraelci funguje.

Cílem je dosáhnout psychologické nadvlády nad nepřítelem a plnou kontrolu nad vlastními občany. Jak izraelská hypermoderní armáda i chudá armáda Hamasu fungují daleko hůře na bojišti než na politickém, mytologickém divadle. Účelem vojenských akcí je prokázat, že armády hájí vlastní lidi.

Avšak primitivní palestinské rakety, vystřelované Hamasem, jsou zcela neúčinné a za dlouhá léta, co jich Hamas používá, neusmrtily skoro nikoho. Jistě, lidi to děsí, vede to k uzavírání supermarketů, ztěžuje to podnikání a zvyšuje to pojistné. Jistě, je obtížné žít i pod vzdálenou hrozbou a trauma působené zejména malým dětem nelze bagatelizovat. Ale není to vážná hrozba.

Totéž platí i o tunelech, které Hamas buduje pro razie na izraelské území. Členové těchto útočných týmů byli téměř ve všech případech, s výjimkou jediného, v roce 2006? kdy byl unesen izraelský voják Gilad Shalit, odhaleni a usmrceni, většinou bez jakýchkoliv ztrát na izraelské straně.

Tunely nijak neospravedlnily obrovské náklady na jejich vybudování, které do nich Hamas investuje. Z racionálního izraelského hlediska by bylo daleko lepší nechat Hamas dál plýtvat svým časem a zdokonalit způsob, jak odhalovat bojůvky, které chtějí tunely pronikat do Izraele než se tunely snažit fyzicky zničit. Avšak izraelská doktrína velí, že jakékoliv hrozbě obyvatelstva, jakkoliv malé, je nutné čelit drtivou převahou a silou. Izraelská politická scéna trestá politiky, kteří tento princip ignorují. Hamas také nemá žádný vojenský důvod proč vést válku. Avšak jeho politické postavení sláblo, ztratil stoupence v Egyptě a další stoupence. Byl donucen utvořit vládu národní jednoty s Organizací pro osvobození Palestiny

Izrael mohl přijmout tuto novou vládu jako příležitost k omezení politického vlivu Hamasu. Návrat Palestinské osvobozovací organizace do Gazy by byl daleko lepším způsobem jak zabránit raketám a tunelům než vojenská ofenzíva. Namísto toho se Izrael postavil proti vládě národního smíření a pak využil únosu a vraždy tří izraelských školáků jako záminky k zatýkání aktivistů Hamasu na západním břehu Jordánu. Hamas se cítil obklíčen a jako jedinou možnost viděl boj.

Hamas začal útočit na Izrael vojensky v naději na příměří, které přinese peníze, zruší omezení a především ukáže lidem v Gaze, že Hamas stále hájí jejich zájmy.

Tato strašlivá válka, která je politicky nesmyslná a vůči civilistům nevýslovně krutá, musí rychle skončit. Hamas a Organizace pro osvobození Palestiny musí zrekonstruovat svou vládu národního smíření a Izrael musí přestat tuto vládu považovat za nepřátelskou. Pokud nedojde k širší dohodě, rakety a tunely se znovu objeví. A dojde k nové válce.

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.7.2014

Podle ruského ministerstva obrany ZDE se v den sestřelení letu MH17 k boeingu přiblížila ukrajinská "stíhačka" Su-25 a krátce na to se stroj zřítil. V souladu s tradicí Rádia Jerevan je k tomuto tvrzení ovšem třeba připojit další detaily, aby byla jeho nepochybná správnost náležitě demonstrována. Su-25 je protizemní bitevní letoun ZDE, není vybaven střeleckým radarem, pouze laserovým dálkoměrem a značkovačem; jeho maximální rychlost se blíží cestovní rychlosti běžného dopravního letounu a na letovou hladinu letu MH17 10 000 metrů nevystoupá, zůstane na 7 000 metrech. Během odpoledne se objevil důkaz o aktuální editaci hesla Su-25 na ruské Wikipedii ZDE, z ruské adresy ZDE, s cílem přepsat hodnotu maximálního dostupu. A večer web The Aviationist ještě doplnil ZDE, že grafika použitá ruským ministerstvem na tiskové konferenci ani nezobrazuje Su-25, ale starý americký průzkumný letoun EF-111.

Su-25 (na snímku) byl kdysi sovětskou odpovědí na americký projekt bitevníku Fairchild A-10. S využitím některých prvků převzatých z amerických F-5 ukořistěných v jižním Vietnamu sovětští konstruktéři navrhli stroj, jehož cílem je působit z nezpevněných travnatých VPD, pohybovat se podzvukovou rychlostí v malé výšce, útočit odsud na pozemní cíle a disponovat přitom odolností vůči palbě ze země až z hlavňových zbraní do ráže 23 mm. Proto se jedná o pomalý, robustní, silně pancéřovaný letoun, v ČR kdysi přezdívaný "Hrábě", v kódu NATO "Frogfoot" (žabí noha). Jeho maximální rychlost v typické přízemní výšce činí 975 km/h (dva motory upravené z typu MiG-21 nemají přídavné spalování), zatímco obvyklá cestovní rychlost Boeingu 777 dosahuje v 11 000 metrech, kam Suchoj již nevystoupá, 905 km/h. V operační historii tohoto typu z celkem pochopitelných důvodů není zaznamenán žádný případ, kdy by Su-25 sestřelil nepřátelský stroj. Není na to stavěn a není pro to ani vybaven, ačkoliv teoreticky může být vyzbrojen pro svou obranu dvěma leteckými protiletadlovými střelami R-60 na koncích křídel.

Představa, že právě tento letoun "dohání" v letové hladině 10 000 m malajsijské letadlo a sestřeluje ho, patří k těm několika málo možnostem případného sestřelení ukrajinskou stranou, které už z principu působí naprosto nevěrohodně. Dalo by se uvažovat o tom, že boeing sestřelil některý stíhací stroj ukrajinského vojenského letectva, nebo o tom, že byl zničen palbou ze země z ukrajinských baterií Buk, S-300. Ale tvrzení o stíhací misi Su-25 je opravdu mimořádně absurdní.

Navíc se lze jen těžko zbavit dojmu, že celá prezentace této verze byla ruským ministerstvem obrany opravdu mimořádně odfláknuta, počínaje zařazením stroje do špatné kategorie a konče zavádějící grafikou. Copak bylo autorům jedno, že budou před světem vypadat jako pitomci?

Rusko vede nevyhlášenou válku proti Ukrajině a ve válce propaganda samozřejmě často lže. Avšak ne každá lež je účinná, tomu, kdo a priori nevěří "autoritativním" zdrojům, nelze lhát zcela natvrdo a ani se nesnažit o věrohodnost prezentovaného výmyslu.

Myslím, že když nic jiného, svět má alespoň právo, aby mu Moskva o sestřelení letu MH17 lhala pořádně.

22.7.2014
Významné rozhodnutí Ústavního soudu – usnesení II.ÚS 1471/14 z 26. 6. 2014

Česká média se nijak zvlášť nezabývají problematikou týkající se pracovního práva a rozhodnutí Ústavního soudu v této právní oblasti se proto do médií nedostanou, přitom se jedná o věci, kterým by se pozornost věnovat měla.

Na stránkách Britských listů se již dříve často psalo o oslabování pracovněprávní ochrany, o katastrofálních poměrech na pracovištích, častém výskytu mobbingu a drzé bezohlednosti, s níž se podnikatelé dokáží zbavovat zaměstnanců. To vše jsou témata, která mají širší souvislosti. Úzce souvisí s nynější diskusí o (ne)placení daní bohatými lidmi (causa Petra Kvitová). V řadě médií se rozpoutala hysterická kampaň o tom, jak stát okrádá šikovné a úspěšné. V posledním vydání časopisu Reflex předvedl psychiatr a spolupracovník Reflexu Cyril Höschl v primitivním demagogickém kázání pravicovou vulgaritu a cynismus v celé její odporné nahotě.

S hulvátskou mentalitou, s níž v Česku mnozí podnikatelé přistupují k placení daní, staví se také k dodržování práv zaměstnanců. Tyto manýry bohužel mnohdy nacházejí pochopení v první instanci – u okresních soudů, což vede k jejich nespravedlivé rozhodovací praxi. Pokud jde o práva zaměstnanců, dlužno k tomu přičíst i celkově nízké právní vědomí.

Pracovní právo sice dává zaměstnancům do rukou určité nástroje obrany, avšak pokusy účinně je uplatnit často ztroskotávají na příliš formalistickém přístupu soudů. Pro některé soudce jsou pracovněprávní spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli pouhými soukromoprávními spory dvou stejně silných stran. Zcela se tak ignoruje rozdílné postavení automaticky vyplývající ze vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec a vše, co z něj – kupř. již v důkazním řízení – vyplývá.

O významných nálezech Ústavního soudu psaly Britské listy ZDE ZDE

Nyní je další významné rozhodnutí Ústavního soudu z oblasti pracovního práva – usnesení Ústavního soudu II.ÚS 1471/14 ze dne 26. 6. 2014, jímž byla v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele Mgr. P. G. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014 č. j. 21 Cdo 2924/2012-232 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2012 č. j. 15 Co 374/2010-219.

Krátce, oč v pracovněprávním sporu šlo:

Zaměstnavatel zrušil se svou zaměstnankyní okamžitě pracovní poměr pro opětovné porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. To podle názoru zaměstnavatel mělo spočívat v tom, že se zaměstnankyně „dne 8. 9. 2008 dostavila do zaměstnání více než čtyři hodiny po začátku pracovní doby a dne 16. 9. 2008 se dostavila do zaměstnání dvě hodiny po začátku pracovní doby“, dále v tom, že „dlouhodobě zanedbávala své pracovní povinnosti, neboť nezasílala po dobu více než dvou měsíců zaměstnavateli tzv. týdenní plány práce a používala pracovní mobilní telefon, který ji byl svěřen k plnění pracovních povinností, pro soukromé účely“. Ve skutečnosti se stalo pouze to, že zaměstnankyně dvakrát přišla do zaměstnání po začátku pracovní doby a z firemního telefonu soukromě provolala 62 korun.

Zaměstnankyně považovala důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru za smyšlené a účelové. Se svou žalobou o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního žalobkyně u Městského soudu v Brně však neuspěla. Jejímu odvolání vyhověl Krajský soud, který rozsudek městského soudu změnil tak, že určil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru.

Podle odvolacího soudu zaměstnavatel neunesl důkazní břemeno a neprokázal tvrzené porušení povinností spočívající v neomluvené nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti v pracovní době. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobkyně neplnila povinnost zasílat zaměstnavateli tzv. týdenní plány práce, ale vzhledem k tomu, že tyto plány nezasílala v měsících červenci a srpnu, tedy v měsících letních prázdnin, kdy je činnost na pracovišti (v jazykové škole) omezena a v době, kdy byla ukončována činnost pobočky, neshledal krajský soud toto porušení povinnosti jako porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. Stejně tak odvolací soud neshledal soukromé telefonáty ze svěřeného mobilního telefonu, kterými byla zaměstnavateli způsobena škoda ve výši 62,68 Kč, jako porušení povinností takové intenzity, která by odůvodňovala okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

Zaměstnavatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 2. 2014 č. j. 21 Cdo 2924/2012-232 jako nedůvodné zamítl, načež zaměstnavatel podal ústavní stížnost, která byla odmítnuta.

Odůvodnění usnesení II.ÚS 1471/14 ze dne 26. 6. 2014 je založeno na ochranné funkci pracovního práva vůči zaměstnanci v pracovněprávních vztazích, jejichž stabilitu má pracovní právo především zajišťovat. Bohužel jsou to věci, na které se pod dlouholetým masivním tlakem neoliberální teorie v českém právní prostředí zapomíná. Jde sice „jen“ o usnesení, avšak takové, kterým se lze v obdobných případech řídit a také jím argumentovat. Je proto vhodné na tyto věci veřejnost upozornit. Z odůvodnění předmětného usnesené Ústavního soudu:

„Ústavní soud považuje argumentaci stěžovatele za nesprávnou, vycházející z neznalosti či nepochopení principů, jež ovládají soudní řízení o pracovněprávních sporech. Předně je důležité zdůraznit ochrannou funkci pracovního práva vůči zaměstnanci v pracovněprávních vztazích, jejichž náležitou stabilitu má pracovní právo především zajišťovat. Ač má v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnanec formálně postavení žalobce, procesní povinnost tvrdit a prokázat, že se zaměstnanec dopustil porušení svých povinností ve smyslu citovaného ustanovení, má vždy zaměstnavatel. Opačný výklad by zcela popíral smysl pracovněprávní ochrany a umožňoval by zaměstnavateli ukončit pracovní poměr účelově jen na základě pouhých osočení, jejichž neopodstatněnost by zaměstnanec zpravidla nebyl s to žádným způsobem prokázat. Bylo tudíž na stěžovateli, aby pro svá tvrzení o neomluvených absencích žalobkyně předložil soudu přesvědčivé důkazy. V dané situaci to v prvé řadě znamenalo především prokázat, že se žalobkyně do práce v daných termínech skutečně nedostavila. Krajský soud nepochybil, pokud za důkaz nepovažoval rozporuplná vyjádření žalobkyně o tom, zda a kdy byla u lékaře. Obecné soudy byly oprávněny a povinny tato vyjádření žalobkyně hodnotit v kontextu situace obvyklé pro pracovněprávní spor tohoto typu. Není výjimkou, že se zaměstnanec proti nařčení zaměstnavatele ze zvlášť hrubého porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci brání nepřesnými tvrzeními v mylném domnění, že je na něm, aby toto nařčení vyvrátil přímými ospravedlňujícími důkazy nebo tzv. alibi. Tato skutečnost sama o sobě nemůže vést soud k závěru, že důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele byl dán.

Z hlediska naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je však otázka, zda se žalobkyně v uvedené dny nacházela u lékaře, naprosto irelevantní. Okamžité zrušení je totiž výjimečným institutem pro případ, že vytýkané jednání zaměstnance je nepochybné a má natolik závažný charakter, že po zaměstnavateli nelze za dané situace spravedlivě požadovat, aby zaměstnance dále zaměstnával ani po výpovědní dobu. Porušením povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem dle citovaného ustanovení nemohou být za žádných okolností dva neomluvené pozdní příchody (z judikatury vyplývá, že musí jít o nejméně několik celých pracovních dní neomluvené absence – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, srov. i usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 367/03 „déle trvající neomluvená nepřítomnost“). Za zcela nepřípadné je třeba označit tvrzení stěžovatele, jenž důvody okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně spatřoval v soukromých hovorech firemním telefonem za přibližně 100,- Kč, jakož i tvrzení o zjevně bezvýznamných tzv. týdenních plánech práce, jak správně vysvětlil odvolací soud.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací v napadeném rozhodnutí adekvátně označil a napravil vážná pochybení Městského soudu v Brně, jenž návrh žalobkyně zamítl bez náležitého přezkoumání. Odvolací soud oprávněně poukázal na okolnosti svědčící o tom, že stěžovatel postup dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zneužil, aby obešel zákonná ustanovení o výpovědní době (viz zejména skutečnost, že stěžovatel se chystal pražskou pobočku zrušit a v posledním období bezprostředně před zasláním vytýkacího dopisu žalobkyni jako administrativní síle odebral většinu pracovních pomůcek).“

22.7.2014

Příspěvek k diskusi (In)tolerance v rámci Festivalu Národů Podyjí 18.7.2014

Z pohledu zvenčí jsme. Je-li řeč o Česku, pravidelně se zmiňují Romové odkládaní do zvláštních škol, odsunovaní z měst do ghet, diskriminovaní na pracovním trhu, protiromské demonstrace. A nejsou to jen média, ale také Štrasburský soud pro lidská práva, Evropská komise, OSN, Světová banka, americké ministerstvo zahraničí.

Nechci ale hovořit o pohledu zvenčí, nýbrž o pohledu zevnitř. Ani tak hovořit, jako spíš diskutovat. Protože problém začíná vnímáním, cítěním, myšlením nás všech, každého osobně. A nezačíná u Romů. Podíváme-li se do naší historie, obdobné problémy jsme měli s našimi Němci, Maďary, Židy, Slováky, Rusíny. S těmi všemi jsme nedokázali žít. Z původně mnohonárodnostního Československa zbylo jako evropská kuriozita národnostně homogenní Česko.

Něco ze své historie ale dovodit můžeme. A sice, že náš problém nespočívá v rasismu. Němce, Maďary, Slováky, Poláky jistě nikdo nepovažoval za cizí rasu. Náš problém není dokonce ani nacionalismus. Mezi dlouhou řadou těch, koho jsme tu vedle sebe nemohli snést se vystřídali panstvo a katolíci, kolaboranti a zrádci, vykořisťovatelé a buržoazie, komunisté a estébáci, žebráci, socky, levičáci, podnikatelé, zbohatlíci, pravičáci. Naším problémem není ani tak rasismus nebo nacionalismus, jako neschopnost žít s druhými.

Kdo ale vlastně jsme my a kdo ti druzí? Koho počítáme k našim a koho ne? Je nám to naprosto jasné dokud o tom nezačneme přemýšlet. My – Češi, to je pro většinu z nás samozřejmá množina. Pozastaví se leda ti, kdo se přednostně cítí jako Moravané, Slezané, Romové, Němci, Židé, Vietnamci... a kdo tu – někteří od nedávna, jiní po desítky generací - žijí s námi. A já se ptám: jsou také naši? Jsou také Češi? A pokud ano, kdo jsou pak oni Češi - obyvatelé Čech? A pokud ne, kdo tedy vlastně jsou, když se narodili a žijí v Česku a žádný jiný domov nemají?

Identita, kterou dnes označujeme jako národ vzniká od konce 18. století s rozpadem feudalismu, zrušením nevolnictví a osamostatňováním kolonií. Masová migrace z vesnic do měst a továren vyžaduje novou, moderní definici toho, kdo jsou naši a kdo cizí, na čí straně stojím a proti komu mám bojovat. Od americké války za nezávislost a Francouzské revoluce se nacionalismy vymezují v první řadě regionálně, jako sjednocení našich, žijících uvnitř našeho regionu a bojují proti vnější, cizí nadvládě: Američané, Francouzi, Italové, Němci, Poláci...

Přes rozšířenost pojmu národ ale nelze přehlédnout jeho různé chápání. Abychom zůstali u tématu, v Česku je samozřejmé rozlišování mezi Romy a Čechy. Romové nejsou Češi, ale jakási odlišná cizí etnická skupina. V Rakousku by bylo dělení na Romy a Rakušany nemyslitelné. Rakouští Romové jsou samozřejmě Rakušané, takové dělení by dávalo asi stejný smysl, jako na blondýnky a Rakušanky. Povšimněte si, že nehovořím o menšinách, právech, diskriminaci. Hovořím o tom prvotním, nevědomém chápání našich a cizích, jak jsme se ho naučili od rodičů, ve škole a jak ho předáváme dál našim dětem jako součást naší české kultury. Proč a v čem se liší?

V Čechách a na Moravě jsou v 19. stol. proudy mladých lidí z česky hovořících vesnic do německy hovořících měst konfrontovány s odlišnou situací. Protivník, proti kterému je nutno se sjednotit se nenalézá venku, za hranicemi regionu, ale uvnitř, doma: německé panstvo. Moderní český národ si tak od počátku spojuje naše nikoli se spoluobyvateli regionu, ale s určitou jazykovou a sociální skupinou uvnitř regionu. Jeho protivníkem není vnější mocnost, ale privilegovanější spoluobčané jiného jazyka. Vnější mocnost, můžeme-li tak Vídeň 19. století označit, je proti nim naopak vítaným spojencem.

Od tohoto specificky českého pojetí národa se odvíjí několik vzorců, které se v našich dějinách pravidelně opakují dodnes.

Vymezování se proti německému panstvu znamená ale také distancování se od správy země a od zodpovědnosti za ni. To je jejich věc, věc panstva, my se staráme výhradně o naše zájmy – rozuměj o žabomyší boje mezi sebou navzájem. Anonymní oni, spojované postupně s Habsburgy, Němci, komunisty, určuje dodnes vztah občanů ke společnosti, státu i politikům – to je jejich věc. Nás to nezajímá, my se staráme o naše věci.

Také vymezování vůči vlastním spoluobčanům, vzorec vnitřního nepřítele, nekončí u panského etnika, ale prostupuje celou společnost dodnes. Kdo právě patří k našim a kdo je cizí a koho je třeba vyloučit se definuje každých dvacet let znovu. Na cizí sudetské Němce plynule navazují kolaboranti a zrádci, vykořisťovatelé, agenti, reakcionáři, kontrarevolucionáři, ztroskotanci a samozvanci, komunisté a estébáci, levičáci a pravičáci, Romové a cizinci. Ty všechny je třeba vyloučit, zbavit se jich, když už ne fyzickou likvidací, lágry a vyhnáním, tedy alespoň desavuací, diskriminací a izolací.

A konečně třetí vzorec: zatímco nepřítel je zde, mezi námi, za hranicemi se nalézá spojenec a ochránce. Všechny historické zvraty s výjimkou Pražského jara probíhají podle ustáleného scénáře: malá samozvaná elita se upíše zahraniční mocnosti, s její pomocí provede puč, rozvrátí stávající uspořádání a instaluje nový řád v intencích spojence. Takhle v roce 1918 vzniklo a v roce 1945 bylo obnoveno Československo, takhle v roce 1948 převzali a po roce 1968 obnovili moc komunisté, takhle se po roce 1989 probojovala k moci současná elita. Národ přijímá zvraty s tu větším, tu menším nadšením, ale že by se alespoň nakrátko pokusil vzepřít se dosud stalo jen jedinkrát, po srpnu 1968.

V dlouhé řadě našich vnitřních nepřátel tedy nyní opět přišli na řadu Romové. Naposledy jimi byli v pomnichovské republice a v Protektorátu. V letech 1942-43 jsme je z téměř 90% vyvraždili, asi nejdůkladnější genocida druhé světové války. Z naší, české iniciativy, ne z nacistické. A naopak, v některých dobách převládal k Romům spíše vstřícný vztah. Zejména v šedesátých a osmdesátých letech, kdy se česká společnost sama cítila bezpečná a sebejistá. Vztah k Romům se tak dá považovat za jakési zrcadlo vnitřního rozpoložení české společnosti: nenávistný, když se sama cítí na dně, vstřícný, když je sama se sebou vyrovnaná.

To ovšem neřeší náš problém, že naše neschopnost žít s druhými je zakódovaná již v základních vzorcích naší národní kultury. Že namísto zodpovědnosti za zemi a její obyvatele jsme v zájmu nějakého zahraničního spojence vždy znovu ochotni bojovat proti novým a novým vnitřním nepřátelům. Jestli je to konečné? Takoví už prostě jsme a nic na tom nezměníme?

Správnější otázkou je, zda takoví být chceme. Neexistuje žádná národní bytost, která by to za nás rozhodovala. Jako v každé skupině, je i jednání národa jako celku výsledkem jednání jednotlivců. Zda ve výsledku převáží to či ono závisí pouze na poměru jejich zastánců, který každý jeden z nás posouváme jedním či druhým směrem. Změna není výsledkem náhlého kolektivního prozření, ale pozvolného a nenápadného názorového posunu. Postupně dospěje stále víc jednotlivců k názoru, že ti, kdo píší a jedí levou rukou nebo milují osoby stejného pohlaví nejsou nebezpeční devianti, ale přirozená a neškodná menšina. V nějaké fázi pak společnost jako celek upustí od převýchovy leváků a trestání homosexuality, ačkoli mnoho jejích členů zůstává i nadále přesvědčeno o opaku.

Nakonec je tento Festival národů Podyjí příkladem, že taková změna myšlení je nejen možná, ale dokonce i vítaná.

22.7.2014

Je jistě chyba, pokud dochází ke zneužívání sociálních dávek, kladu si však otázku, co plyne ze zprávy o tom, že se v Česku zneužívá každá desátá sociální dávka. Lid za tím vycítí všelijaké ty „ulejváky“, možná dokonce přímo Romy, a rozvášní se podobně jako v případu tenistky Kvitové. Kvitová sice jedná legálně, nikoli však – prý – morálně.

Čeští politikové ovšem jednají vysoce morálně, když nechávají desítky miliard ročně promrhat ve veřejných zakázkách (výmluvné je, že k tomu dospěla Národní ekonomická rada vlády, která pracovala pro premiéra, jenž vysokými mzdami z veřejných peněz platil svou milenku za její vysoce profesionální práci), když dodnes neudělali účinné zákony proti úniku peněz do daňových rájů a když dali do rukou exekutorů moc, v civilizovaných zemích nebývalou, která žene spoustu lidí do neuvěřitelných tragédií.

Když Petra Kvitová ušetří na daních, můžeme si být poměrně jisti, že ty peníze nepoužije proti nám (srovnejte to s jedním českým podnikatelem, který se za peníze, přivezené z ČR, stal podle jihoafrických médií „vládcem“ tamního podsvětí, tedy podsvětí státu, který má asi 50 milionů obyvatel). Když někdo zneužije sociální dávky, nedá mu to ekonomickou moc, aby zkorumpoval mocné lidi v kravatách a dobrých oblecích, kteří zcela morálně vytvářejí zákony tohoto státu a odpovídají za jeho reálné fungování. Nejspíše ty peníze utratí na automatech, protože díky zcela morálním politikům je Česká republika největší kasino Evropy, a tím ty peníze pošle na účty hodně bohatým velmi morálním osobám. Možná si naposledy užije doušek laciného vína, než ho vysoce morální exekutor dožene k sebevraždě.

Co se ovšem děje s penězi, které si stát vybere od nás a s nimiž zacházejí morální politikové podle zákonů, které si sami udělali? Co se stane s tím, když Petra Kvitová zaplatí daně? Dostane ty peníze někdo potřebný? Velkou část z nich půjde na účty (třeba zrovna do Monaka) velmi morálních lidí, kteří si žijí vysoce luxusním životem a kteří – na rozdíl od Petry Kvitové – museli hodně trénovat ne tenis, nýbrž zlodějinu a zločinnost.

Výsledek je jasný: tupý lid se musí relaxovat ze své bídy a ponížení nenávistí ke Kvitové a k „ulejvákům“, kteří zneužívají dávky, naopak vysoce morální politici, kteří vytvářejí zákony a jsou zodpovědní za správu veřejných peněz, za podobu exekucí, za hazard atd. zůstanou pěkně schovaní, aby všechno mohlo pokračovat, jak je zvykem. A když si nebudou vědět rady, poradí jim Ivo Rittig… Cituji z rozhovoru Martina Veselovského s Ivem Rittigem (stopáž 6:19):

„Veselovský: Tak ještě jinak…

Rittig: mhm…

Veselovský: Kdybych… co bych od vás měl chtít, abyste mi dokázal poradit, a teď ne jako Martin Veselovský…

Rittig: mhm…

Veselovský: ale třeba jako… vysoký politik nějaké politické strany… a bylo by to například před sjezdem té strany… a chtěl bych být místopředsedou té strany… jste ten správný člověk, za kterým bych měl jít?

Rittig: Tak toto jste mi dal poprvé položil konkrétní otázku… a na tu jsem vám možná schopen konkrétně odpovědět. Když se mě zeptáte… jestli můžete tu otázku ještě zopakovat… jak by to bylo před sjezdem strany jste říkal…?

Veselovský: Politická strana…

Rittig: Ano.

Veselovský: Jsem její relativně vysoký politik…

Rittig: Ano.

Veselovský: Chci na tom sjezdu, který bude zanedlouho, být místopředsedou…

Rittig: Ano.

Veselovský: To znamená v nejužším vedení strany… tak se ptám, jestli vy jste ten správný člověk, za kterým jít, aby mi s tím pomohl.

Rittig: Já si myslím, že částečně můžu odpovědět, jaká je nálada na jeho jméno… a na jeho přijetí… u voličstva… v určitém regionu, který třeba znám… budem třeba říkat střední Čechy… a říká a ptá se mě, jestli mi můžu poradit, jaká je nálada a jak politici nebo ty voliči cítí toho svého lídra… a jak co by pro to měl udělat, aby cítil, aby ho cítili lépe… tak si myslím, že jsem mu schopen poradit a říct mu pravdivou situaci, jak to s jeho ambicemi vypadá… to jsem mu schopen říct.

Veselovský: Kdybych byl sociální demokrat, tak to umíte?

Rittig: Já si myslím, že i kdybyste byl sociální demokrat, tak vám to poradím… a zjistím tu situaci pro vás… a budu vědět, jestli jste ten správný člověk, kterýmu ty lidi dají hlasy.“

ZDE

Profil Ivo Rittiga na Wikipedii (jsou tam k nalezení i příslušné odkazy na zdroje):

Ivo Rittig (* 3. ledna 1963) je pražský „politický podnikatel“ a „monacký rentiér“ vyšetřovaný kvůli machinacím se stamilionovými veřejnými zakázkami považovaný za „vlivného zákulisního hráče ODS“ či kmotra. Bývalý vekslák, jenž oficiálně zbohatl na obchodech s módou, měl dle médií prostřednictvím rozsáhlé klientelistické sítě významným způsobem ovlivňovat českou celostátní i komunální politiku. S jeho jménem jsou zmiňovány mnohé korupční skandály, např. podezřelé zakázky pražského dopravního podniku a obchody s fotovoltaickými parky.

Po základní škole nastoupil na učiliště, kde se učil v oboru prodavač a lahůdkář. Na praxi docházel do lahůdkářství U Paukertů, což bylo považováno za prominentní místo. „A právě tam podle pamětníků poznal, že všichni kšeftují – od vedoucích samoobsluh, zelinářů či šéfů masny až po vysoké komunistické funkcionáře. Rittigovi se to zalíbilo, přidal se a mohl šplhat nahoru.“ Po vyučení nastoupil v červnu 1981 jako prodavač do státního podniku Potraviny Praha, pracoval v samoobsluze na rohu Štěpánské a Žitné na Praze 1. V prodejně se mu dařilo, během pouhých dvou let se stal vedoucím. „Říkalo se, že je nejmladším vedoucím pražských prodejen. Jeho kariérní postup byl neobvyklý. Těžko říct, kdo ho tlačil, vždyť ani nebyl členem komunistické strany,“ vzpomínal jeho tehdejší známý z potravinářské branže. Rittig se tehdy choval jako „čistokrevný spekulant“ a velmi dobře se znal s tehdejší komunitou veksláků. Přes své známé měl v Tuzexu nakupovat alkohol a další zboží a pak ho podpultově s velkým ziskem prodávat ve svém obchodě. Pro své „dobré zákazníky“ byl schopen dodávat i luxusní a obtížně dostupné zboží jako ruský kaviár či vodku. Podle jeho bývalých kolegů si tehdy z pokladen v obchodě často bral peníze. Když se na jeho obchod chystala v září 1984 velká inventura, dostal echo dopředu a včas zakryl schodek asi 100 tisíc korun tak, že si půjčil peníze od známých a navozil na místo zboží z jiných provozoven. „Zároveň použil i lest: prázdné kartony od kávy a alkoholického likéru zvaného Myslivec vystlal papírem a dalšími předměty přesně do požadované váhy.“

Podle listu IHNED.cz, jenž cituje soudní rozhodnutí z let 1987 a 1988 získaná na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, Rittig od podzimu 1983 až do zatčení v červnu 1985 spolu se svým zástupcem postupně rozkrádali svěřenou prodejnu potravin, především si brali peníze z tržeb, což zejména Rittig dle své argumentace u soudu „bral jako normální věc“. „...Krácení tržeb se v jeho (Rittigově) praxi stalo ve skutečnosti součástí jeho pracovního stylu,“ cituje IHNED.cz rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky z 8. června 1988. Celkové manko prodejny mělo činit 766 tisíc korun, což byla na tehdejší poměry obrovská částka. Nakonec byl Rittig potrestán devíti lety odnětí svobody poté, co byl jeho čin překvalifikován z původního rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Z devíti let strávil ve vězení polovinu, zejména proto, že ještě před pravomocným rozsudkem strávil tři roky ve vazbě. Začátkem roku 1990 se dostal na svobodu po Havlově amnestii.

Co dělal Rittig po návratu z vězení na začátku devadesátých let není veřejně známo, podle jeho známých (jak uvedeno v IHNED.cz) patrně kšeftoval se zahraničním a tudíž v tehdejším Československu ceněným zbožím (kosmetika, výpočetní technika, elektronika). S bývalou tlumočnicí Lenkou Vejvalkovou založil společnost Prospekta Moda, jež prodávala luxusní zboží (např. značku Versace) v centru Prahy a na ruzyňském letišti. Toto podnikání bylo značně výnosné a umožnilo Rittigovi jednak sponzorovat hokejový klub Prospekta Praha, tak i organizovat utkání v boxu, pozvat do Prahy několik hvězd bojových sportů a známých herců a zejména přes podobné společenské akce získat přístup „do nejvyšších pater byznysu a politiky“. Kromě toho Rittig figuruje v několika dalších společnostech, jejichž byznys dle IHNED.cz již tak průhledný není.

Při policejní razii 13. června 2013 prohledala policie jeho kancelář u Prašné brány a jeho vilu na Vinohradech. Sám Rittig byl v tu dobu Monaku. Spekuluje se o tom, že dostal o zatýkání předem zprávu a utekl před ním. Dne 13. února 2014 byl při policejní razii zatčen a obviněn, podle státní zástupkyně by mělo jít o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti související s pražským dopravním podnikem.

V Česku se podle úřadu práce zneužívá každá desátá dávka ZDE

NERV vytáhl proti korupci, ušetřit se prý dají desítky miliard ZDE

Řádění exekutorů v České republice ZDE

Fakta o hazardu v České republice ZDE

Kauza Radovana Krejčíře 'zatím' na vrcholu ZDE

22.7.2014

V souvislosti s prohlášením wimbledonské vítězky Petry Kvitové, že kvůli daním hodlá změnit trvalé bydliště a přesídlit tak do Monaka, se vyrojila celá řada různých komentářů. Politici, nejen pravicoví, ale i levicoví, se špičkové tenistky zastávali, v komentářích se psalo o prý tradiční české závisti. Objevily se i názory opačné, upozorňující, jak se k této problematice staví jinde, např. velmi dobrý komentář ZDE.

Nechci se pouštět do podrobného rozboru otázky daní a daňových rájů, to by vyžadovalo velký prostor, tak jen stručně chci osvětlit význam daní. Daň je definována 3 základními znaky: 1) nedobrovolnost – jedná se o povinnou platbu 2) neúčelovost – není přesně určeno, na co vybrané prostředky půjdou, záleží na rozhodnutí politiků 3) neekvivalence – to znamená, že nikdo se nemůže domáhat adekvátního protiplnění za jím odvedené daně.

Daně jsou příjmem veřejných rozpočtů (v současné době příjmem hlavním a nejdůležitějším) a stát z vybraných daní financuje veřejné výdaje (tj. důchody, sociální dávky, školství, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, národní obranu, vnitřní bezpečnost atd.) Daň je ale také velké politikum. Právě otázka daní a toho, co se z nich bude financovat, bývá hlavním tématem voleb (především těch celostátních), výše a struktura daní jsou tedy určovány politickým procesem. Není tedy to nejdůležitější řešit, jak který tenista (nebo podnikatel nebo umělec) čerpá či nečerpá veřejné služby v dané zemi a jestli odvedl adekvátně tomu daně (tento aspekt se ve vyvolané debatě často řešil). Daně jsou prostě nástrojem přerozdělování bohatství, přerozdělování národního produktu. Jestliže nějaká země politickým procesem určí, že lidé s vysokými příjmy budou odvádět vysoké daně (například proto, že špičkový tenista za jeden rok – na turnajích a v reklamách - vydělá více než většina jeho fanoušků za celý život), je to legitimní. A státy na západ od nás se snaží ty daně vybrat. Proto německý tenista Boris Becker musel doplácet desítky milionů na daních, když německé úřady zjistily, že přestože měl nahlášen pobyt v Monaku, ve skutečnosti bydlel u sestry v Mnichově. Proto italský motocyklista Valentino Rossi musel doplatit 35 milionů eur, když vyšlo najevo, že jeho londýnské sídlo je jen zástěrkou k lepším daňovým podmínkám. Ale čeští politici o tyto peníze asi nestojí.

Minulý týden bylo výročí proslaveného projevu Milouše Jakeše z Červeného hrádku. Média opakovala známé věty, například tu o umělcích, kteří berou vysoké finanční odměny. A opět se to spojovalo s prý tradiční českou závistí. Vždycky je lepší pustit si nějaký projev celý a ne jen sestřihané úryvky. Jsem rád, že tento projev je na internetu v téměř plném znění.

Zazněly tam totiž věty, které bych od tehdejšího vysokého představitele KSČ nečekal. Jeden příklad za všechny, v čase 25:30 Milouš Jakeš říká o socialismu: „Dnes je nespravedlivý, rovnostářský. Krajně nespravedlivý. To je to hlavní, s čím se musíme rozejít. Rovnostářství, já už to říkal ráno, platilo tehdy, když šlo o to, aby každý se najedl, někde bydlel, něco na sebe oblékl, do něčeho se obul. To bylo správný. Ale dnes? Jestli bude mít takový auto, makový, takový byt, onaký byt, takový nábytek, onaký nábytek, to musí být na základě výsledků jeho práce, jeho příjmů, jeho mzdy. A ta mzda musí být spravedlivá. A to je jeden z kardinálních problémů, před kterým stojíme.“

Jelikož mi bylo v roce 1989 pouhých 8 let, nedokážu přesně posoudit, do jaké míry byla tehdejší společnost rovnostářská. Četl jsem však v Ekonomii od Samuelsona a Nordhause, že v komunistických státech byla podobná mzdová diferenciace jako v zemích na Západě. Rozdíl byl v tom, že v komunistických zemích neexistovala třída těch nejbohatších. Nemám knihu u sebe, tak nemohu přesně citovat, jedná se však o vydání z konce 80. let. Tato učebnice ekonomie byla vydávána vždy po určité době v aktualizované verzi a některé kapitoly byly doplňovány, jiné zase vynechávány. Je otázkou, zda diferenciace ve mzdách v komunistickém bloku nebyla dána spíše politickou angažovaností než pracovními výsledky, nicméně je všeobecně známým faktem, že horníci, kteří vykonávali náročnou a zdraví ohrožující práci, byly placeny výrazně lépe než většina obyvatelstva. Tedy rozdíly v platech existovaly.

V souvislosti s výrokem M. Jakeše o příliš rovnostářském socialismu si vybavuji podobný výrok exministra financí M. Kalouska, který sklidil bouři nevole u široké veřejnosti. M. Kalousek v roce 2011: "Polovina naší země pořád je sociálně potřebná a já nechápu proč. Před Lidlem, jak to zboží padá z těch plných vozíků nakupujících nezaměstnaných, tak marně přemýšlím, proč jsme na tom tak strašně špatně," zamýšlí se Kalousek nad společným jmenovatelem aktuální evropské ekonomické krize, která má podle něj společného jmenovatele - život nad poměry a především na dluh. "Já žiju na venkově a myslím, že nikdo na tom není špatně, že si všichni žijeme jako prasata v žitě," hodnotí životní úroveň v ČR ministr financí v obsáhlém sobotním rozhovoru pro Lidové noviny.

Před přílišným rovnostářstvím často varuje i prezident Miloš Zeman. Kdysi jsem četl jeho knihu ze začátku 90. let Naše posttotalitní krize a její možná východiska, ve které psal o tom, že v době vlády Karla IV. zde byly značné sociální rozdíly, a proto země vzkvétala. Zeman to dával do kontrastu s husitstvím, které kritizoval. Knihu jsem měl pouze půjčenou, tak nemohu doslovně citovat, ale mám velmi dobrou paměť. Když se později stal M. Zeman levicovým politikem, rétoriku změnil a více hovořil o Švédsku a progresivním zdanění. Neopomene však nikdy ocenit individuální úspěch (což mi nevadí) a ve sporu Huml – Kvitová morálně podpořil daňový odklon tenistky (což mi vadí).

Dalšího překvapivého zastánce výrazných sociálních rozdílů najdeme mezi předlistopadovými politickými špičkami. Miroslav Štěpán ve knize Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu odpovídá na dotaz spoluautora knihy P. Holce, v čem byla největší chyba komunismu takto: „Jsem přesvědčen o tom, že v určitých fázích mohl socialismus, nebo chcete-li obecně komunismus, který se ale nikdy nekonal, přebírat určité věci, které dobře fungují v kapitalismu. Základní chybou bylo ono rovnostářství, které lidem říkalo: Nic neděláš, a máš se dobře; děláš hodně, a máš se stejně. To bylo opravdu zoufalé sdělení, asi nejhorší chyba. Ale nerad na tuto otázku odpovídám, protože na ni neexistují promyšlené odpovědi. Ani já ji nemám.“ Musím říct, že mě tato odpověď M. Štěpána velmi překvapila. Nejvíce vadilo rovnostářství, nejmenoval demokratické deficity, nejmenoval byrokracii.

Nabízí se otázka, co vlastně měli představitelé KSČ proti kapitalismu, když jim chyběly výraznější sociální rozdíly. A byli to vlastně oni, kteří dobrovolně předali moc (byť pod vlivem hroucení socialistického bloku v celé Evropě) a z mnohých komunistů se přes noc stali kapitalisté. A vzpomeňme i na falešného mrtvého studenta Šmída, kterého hrál agent STB Ludvík Zifčák. Byla to právě zpráva o smrti mladého člověka, která přivedla letargické Čechy do ulic.

S určitou mírou nadsázky se dá říci, že tužby pánů Jakeše, Kalouska, Zemana a Štěpána se naplnily a v ČR už máme pořádné sociální rozdíly. Podle internetových zdrojů je v ČR v současnosti 18000 dolarových milionářů. Na druhé straně zde máme 30 000 bezdomovců, přičemž bezdomovectví hrozí dalším 100 000 obyvatel. Alarmující jsou i další data.

O tom, že s rovnostářstvím v České republice to není až tak horké, svědčí i to, že česká ekonomika čelí deflačním tlakům. Deflace je opakem inflace a znamená pokles cenové hladiny v ekonomice. Občané většinou poklesy cen (alespoň statistické) vítají. Ale deflace svědčí o tom, že s ekonomikou není něco v pořádku, že je zbržděna v růstu a že není dostatečně vysoká poptávka. Česká národní banka proto provedla v závěru loňského roku tzv. měnovou intervenci s cílem oživit poptávku (aby lidé přestali sedět na penězích a začali utrácet, že levněji už nebude). Ale meziroční inflace se od začátku roku pohybovala na těchto číslech: leden 0,2%, únor 0,2%, březen 0,2%, duben 0,1%, květen 0,4%, červen 0,0%.

Přestože tedy ekonomika vzrostla, lidé moc neutrácejí. Mnoho lidí na to prostě nemá peníze, aby zvýšily svou spotřebu, řada lidí by mohla, ale je v takové osobní situaci, že si nemůže dovolit šáhnout na finanční rezervy. Pak jsou tu bohatí lidé, ale ti netvoří nikdy velkou část populace, aby to sami vytrhli, a řada z nich má již nasycené své potřeby. Podobným problémům čelí i jiné země. Evropská centrální banka nedávno snížila úrokové sazby, depozitní sazbu dokonce poprvé v historii snížila do záporného teritoria, aby čelila deflaci.

V souvislosti s výroky M. Jakeše a M. Štěpána mě napadlo, že předlistopadoví představitelé KSČ vlastně opustili myšlenku tzv. vědeckého komunismu, resp. utopického socialismu. Ten byl naznačen v řadě sci-fi filmů a seriálů. Jde o vysoce technicky vyspělou společnost, ve které je všeho dostatek a lidé pracují pro radost, nikoliv pro peníze. Hnutí, které opustí svou základní ideu, směřuje k zániku. Asi namítnete, že taková společnost je nerealizovatelná. A i ekonomie to definuje tak, že zdroje jsou vždy omezené, zatímco lidské potřeby jsou bez hranic.

Na druhou stranu už dnes jsou nám mnohé výrobky a služby doslova vnucovány, a to i agresivní reklamou. Jako příklad toho, jak velký vliv mají moderní technologie na změnu společnosti, bych uvedl hudební a filmový průmysl. Dříve, když chtěl člověk shlédnout nějaký film nebo poslouchat nějakou kapelu, musel si koupit vstupenku do kina nebo na koncert nebo si koupit kazetu či CD. Dnes stačí mít přístup k internetu a lidé mohou sledovat filmy, poslouchat hudbu či hrát počítačové hry téměř zadarmo. Tím neupírám nárok tvůrců těchto děl na jejich odměnu, ale je zřejmé, že do budoucna bude muset být jejich odměňování řešeno jinak, než je dnes obvyklé.

Ekonomie se ze své podstaty zabývá tím, jak uspokojovat lidské potřeby při hospodárném využití zdrojů. Moderní technologie umožňují, že velké množství lidí může uspokojit svou potřebu, např. potřebu poslechu hudby, prakticky zadarmo. Je to jen vymykající se věc, nebo se derou na svět zárodky společnosti hojnosti?

22.7.2014

Když izraelská armáda zaútočila na čtvrť Šudžaja v Gaza City a usmrtila tam desítky civilistů, první zprávy o tom přišly v neděli ráno prostřednictvím Twitteru, píše reportér Channel Four News Paul Mason. Jeden místní aktivista napsal: "Lidé utíkají ze čtvrti Šudžaja, v ulicích tam leží mrtvoly."

Brzo poté napsal na Twitteru známý palestinský novinář Mohammed Omer, držitel novinářských cen: "Izrael zakazuje sanitkám vjezd do čtvrti Šudžaja. Ve všech ulicích tam leží desítky mrtvol."

Nedlouho poté informovali četní západní novináři, včetně reportéra Channel Four News Jonathana Millera, z této čtvrti totéž. Bylo to okamžité, bezprostřední a existoval důkazový obrazový materiál.

Srovnejte to s tím, co vydává na Twitteru izraelská armáda: Toto jsou její první tři zprávy:

Šudžaja je civilní oblast, kam umisťuje Hamas své rakety, tunely a velitelská střediska.

Před několika dny jsme varovali civilisty ve čtvrti Šudžaja, aby oblast opustili. Hamas jim nařídil, aby tam zůstali. Hamas je vystavil střelbě.

Od 8. července odpálil Hamas do Izraele ze čtvrti Šudžaja více než 140 raket.

Nic v těchto zprávách na Twitteru, vydaných izraelskou armádou, nevysvětluje, ani neháji zabíjení desítek civilistů. Avšak než izraelská armáda tyto zprávy na Twitteru zveřejnila, všichni, kdo sledují konflikt v Gaze, viděli desítky nezávislých fotografií a zprávy o zabíjení civlistů a ničení obytných domů a civilní infrastruktury.

Tento incident ukazuje, kdo vítězí v mediální válce prostřednictvím sociálních sítí v Gaze. Je to důkaz, jak rychle se mění rovnováha moci mezi sociálními médii a starými, hierarchickými mediálními strukturami, na něž jsme dříve spoléhali pro informace o válkách.

Sociální média mají nyní moc dělat tři věci: zaprvé, ukazovat lidem skutečnost - nebo určitou verzi skutečnosti - která se odlišuje od toho, co vidíte v televizi. Zadruhé, a to je stejně tak důležité, novináři na místě používají sociální sítě jako zdroj informací a tak zkracují normální redakční procesy, které dříve filtrovaly, co novináři zveřejnili. Zatřetí, sociální sítě ovlivňují veřejnost daleko silněji než stará média.

Podívejme se podrobněji na tuto novou moc a pokusme se pochopit její dopad. Ve společnosti, kde se předpokládá, že média dodržují vyváženost a nestrannost, není zas tak revoluční získat přístup k ověřeným faktům nezávisle na televizních stanicích.

Avšak dnešní Spojené státy není zemí, kde by média byla vyvážená a nestranná. Americká média jsou tradičně silně zaujatá ve prospěch Izraele. Můj kolega z Channel Four News Matt Frei napsal na Twitteru, že rozhovor Wolfa Blitzera v CNN s premiérem Netanjahuem byl méně výslech a více "teplá lázeň a masáž zad". Jiní novinářští kolegové reagovali drsněji.

Ale nyní, poprvé při velkém arabsko-izraelském konfliktu, má americká veřejnost k dispozici jiné zdroje reality. Z veškerého průzkumu vyplývá, že mladí lidé všude považují Twitter v podstatě za zpravodajství a prostřednictvím sociální sítě získáte slova a videa a fotogradie, která mají daleko větší vliv než cokoliv, co vidíte v televizi. Než se v neděli mnoho Američanů probudilo, viděli fotografie mrtvých palestinských dětí.

Netanjahu si stěžuje, že strategií Hamasu je poskytovat "fotogenické záběry mrtvých lidí", jenže Izrael ztrácí sympatie světa nikoliv kvůli "fotogenickým záběrům mrtvých lidí": jsou to tisíce jpegu, které se objevují na mobilních telefonech milionů lidí pokaždé, když se podívají na mobil, který mají v ruce.

Později začal Netanjahu zveřejnovat na Twitteru také fotografie, jenže to byly grafy o tom, jak Hamas vybudoval pod Šudžajou tunely. Pro generaci lidí, která vyrostla s přístupem k okamžitým záběrům z reality, nemají předpřipravené grafy tvrdící, jaká realita možná je, takový dopad. Působí jako propaganda.

Řekněme to jasně: Zaměřovat se na civilisty a nevyhýbat se střelbě na civilisty během vojenských úderů, to jsou válečné zločiny podle čtvrté Ženevské konvence. Volné střílení raket do Izraele charakterizovala Amnesty International jako válečný zločin. V poledne v neděli měli všichni lidé, kteří na Twitteru sledovali, co se děje v Gaze, dostatečné množství důkazů o válečných zločinech páchaných Izraelci v Šudžaje.

Sociální sítě daly tak moc občnaům a odebraly ji vládám.

Druhou velkou změnou je schopnost novinářů posílat zprávy na Twitteru přímo z Gazy. Dnes se od novinářů očekává, aby posílali zprávy na Twitteru jako součást jejich práce. Ale zprávy na Twitteru a tradiční novinářská práce, to není totéž.

Tradiční novinářská práce prochází redakčním procesem: skutečnosti, které neodpovídají redakční politice, jsou odstraňovány. Fakta musejí být ověřena a zkontrolována s jinými zdroji. Televizní reportérský štáb - produkce, reportér, kamera, překladatel, tvoří počáteční filtr. Ale v Gaze žádný filtr nefunguje - a nadto nyní posílají zprávy na Twitteru všichni členové televizních štábů i netelevizní novináři. V novinách posílá zprávy na Twitteru několik různých reportérů, neprochází to už redakčním procesem a zveřejňuje se to jako jediná věc.

A důležité je toto: instantní, nefiltrované zpravodajství se automaticky samo ověřuje prostřednictvím struktury úlu, kterou vytvořila sama sociální média. Sociální síť sama se stává redakčním procesem: Například se to stalo v neděli, kdy informovaní izraelští novináři byli rychle schopni zlikvidovat nepravdivou zprávu Hamasu, že Hamas zajal jednoho izraelského vojáka.

Jakmile umožníte novinářům používat Twitteru, redakční úpravy se projeví na konečném, kvalitně vypracovaném - někteří kritikové by řekli zcenzurovaném a zideologizovaném - produktu, avšak syrové zpravodajství na Twitteru zůstane syrové a pokusy zideologizovat či zcenzurovat ho budou okamžitě zjevné.

Myslím, že toto platí pro všechny konflikty a všechny strany. Neumím arabsky, ale myslím, že Twitter v arabštině stejným způsobem zpochybňuje oficiální informace, které zveřejňuje Hamas. Vím, že anglický Twitter používaný Izraelci zpochybňuje oficiální vládní interpretaci událostí a taky ignoruje vojenskou cenzuru.

Třetí významnou charakteristickou vlastností, kterou do takovéhoto konfliktu přinášejí sociální sítě, kromě nezávislosti zpravodajství a jeho dopadu na novináře, je subliminální a nesmírně vlivný dopad obsahu těchto zpráv. Když se stane něco takového jako zabíjení v Šudžaje, doslova to zaplaví mobily milionů lidí.

Byl jsem toho svědkem, když sedím na poli ve Walesu, nemám tu televizi, nemám tu počítač, jen občas updatuji Twitter na svém IPhonu. Už několik dní pořád vidím fotografie mrtvých lidí z Gazy - civilistů, bojovníků - a stejně znepokojující fotografie obětí letu MH17-

Sice tak ztrácím citlivost na ty jednotlivé fotografie, ale znamená to taky, že otázky, které jsou spojeny s těmito fotografiemi, jsou nyní v mé mysli velmi přítomné. Prostřednictvím sociálních médií jsou tyto události pro nás nyní strašně živé.

Když chce dnes někdo bombardovat civilisty, nebo riskovat civilní oběti při vojenské operaci, uvidí rychle, co je podvod a co je realita. A totéž vidí i občané, kteří politiky volí. V tom je právě ten rozdíl.

Podrobnosti v angličtině ZDE

2.7.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V červnu 2014 přispělo 625 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 223 279,10 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v dubnu 2014 částkou 1991,75 Kč. Příjem z reklamy byl v červnu 2014 celkem 140 000 Kč.

Zůstatek byl koncem června 2014 403 628,99 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 166 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za červen 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31. 5. 2014:...............263 680,19 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 223 279,10 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (duben 2014)............1991,75 Kč
Reklama.........................................................................14 000 Kč





Bankovní úrok ...........................................................3,03 Kč

bankovní poplatky..........................................................-2171,58 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1853,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje ČR květen 2014 .............................................................21 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
účetnictví ....................................................................................3 500 Kč
projekty ČR, cesta do ČR červen 2014 ....................................21 000 Kč
programování (MP) .....................................................................6 800 Kč


Zůstatek k 30. 6. 2014: 403 628,99 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce