ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
2.9.2014

Ukrajinská vláda tvrdí, že na její území pronikly "stovky" ruských tanků. Evropští politikové zase jednou bezradně uvažují jak reagovat, píše reportér Channel Four News Paul Mason. Ruské úmysly jsou nečitelné.

Vojensky je více méně jasné, že po ztrátě území původní vzbouřenecké Doněcké lidové republiky a obrovského ztrapnění Ruska v důsledku sestřelení malajského letadla MH17 otevřely proruské jednotky třetí frontu, podél jižního pobřeží Ukrajiny, ve snaze vytvořit pozemní koridor z Ruska na okupovaný Krym.

Zatímco Vladimír Putin začal hovořit o Novorusku - to je jeho kód pro ruskou anexi doněcké a luhanské oblasti, jeho ministr zahraničí Lavrov požaduje příměří.

Neinterpretuju to jako nesystematičnost, jako jako jasný signál, píše Paul Mason: "Vzhledem k tomu, že vy, na Západě, se nedokážete přimět k tomu, abyste udělali cokoliv na naše odstrašení od pokračování s invazí, my Rusko budeme dělat tuto situaci nekonečně chaotickou. Nekonečný chaos na Ukrajině je pro Kreml plán B, pokud se mu nepodaří Ukrajinu ovládnout. Bude to chaos, v němž Západ nikdy neuhádne, zda Putin zamýšlí poslat své tanky do Oděsy, anebo je stáhnout před ukrajinskou hranici zpět do Ruska.

Nové sankce?

V reakci na tuto situaci nařídila Evropská unie svým státním úředníkům, aby připravili nové kolo hospodářských sankcí. Británie prý usiluje o zrušení mezibankovní služby SWIFT pro Rusko.

To by byl podstatný krok. Vážně by to omezilo schopnost ruských firem obchodovat s vnějším světem. Avšak Angela Merkelová konstatovala o víkendu, že raději chce jen posílit existující sankce vyhlášení proti malé skupině ruských podnikatelů a několika velkým bankám a olejářským firmám spojeným s Putinem, kterým bylo zabráněno cestovat a v některých případech vydávat obligace na západních trzích.

Putin ví, že NATO nepoužije vojenské síly. Ví, že západní politikové by se rádi vrátili k situaci před ukrajinskou krizí a že chtějí nechat co největší množství otevřených dveří. Putin také ví, že Západ ho neumí "interpretovat" - stejně jako ho neumějí interpretovat ani jeho nejbližší poradci.

Problémem je že mezi posílením existujících sankcí pro několik bankéřů a podnikatelů a zrušením celé mezibankovní výměny je jen velmi málo další možností.

Vojenské obchody

Takže se přikročilo k vojenským obchodům. Chorvatsko uzavřelo operativní dohodu, že prodá Ukrajině 14 dopravních vrtulníků Mi-8 oplátkou na to, že Spojené státy dají Chorvatsku několik druhořadých amerických útočných vrtulníků AH-1. Maďarsko prodalo 58 sovětských tanků T-72, použitelných v ukrajinské armádě, jedné soukromé firmě v České republice. Polský tisk informoval, že ty tanky nakonec skončí na Ukrajině.

Polský šéf úřadu národní bezpečnosti prohlásil, že neexistují žádné ústavní překážky, proč by polské zbraně nemohly být vyváženy na Ukrajinu, a informované kruhy jsou přesvědčeny, že se připravuje bilaterální polsko-ukrajinská vojenská pomoc.

Závislost na Rusku

Větší evropské mocnosti nepřijmou proti Rusku výraznější hospodářské sankce. Německo je závislé na dodávkách plynu z Ruska, Itálie je na Rusku závislá finančně a v Británii je její podnikatelská elita podstatnou měrou provázána s ruskou podnikatelskou elitou. Takže se k vojenské pomoci Ukrajině připravují pouze země, které plně závisí na záruce NATO - Polsko, Litva, Maďarsko.

Kromě toho NATO oznámilo, že vytvořilo čtyři trastové fondy, jejichž prostřednictvím budou západní vlády financovat ukrajinskou vojenskou logistiku. To je docela hodně zástupného válečnictví pro zemi, která je stále ještě oficiálně nezávislá, i když ukrajinský premiér o víkendu řekl, že navrhne zahájení procesu, jímž by se Ukrajina začala přibližovat k NATO.

Vážné hospodářské sankce Západu by přivedly ruský finanční systém velmi rychle ke kolapsu. Často se poukazuje na to, že je Západ neochotný je zavést, protože by to přímo poškodilo jeho ekonomiky. A zrušení systému SWIFT pro Rusko by ostatní svět interpretoval jako rozhodnutí Evropy odstoupit od globalizace.

Čím méně hospodářských sankcí však proti Rusku zavede Západ, tím více budou východní členové NATO jednat s Ukrajinou bilaterálně.

Podrobnosti v angličtině ZDE

2.9.2014

NATO vytvoří mimořádnou "údernou" vysoce připravenou vojenskou sílu čítající 4000 mužů, které bude možno rychle použít ve východní Ervopě a v pobaltských zemích na ochranu před potenciální ruskou agresí, konstatovali činitelé Severoatlantického společenství. Očekává se, že šéfové 28 členských zemí NATO tento plán schválí tento pátek na své vrcholné schůzce ve Walesu.

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen uvedl, že tato vojenská síla, která bude vytvořena na rotační bázi z armád spojenců NATO, bude schopna akce "velmi rychle". Rasmussen ji charakterizoval jako směsici pravidelných vojenských oddílů a speciálních jednotek, které budou "schopny cestovat bez přítěže, ale zaútočit ostře".

Rusko bude zjevně toto rozhodnutí interpretovat jako agresivní. NATO zatím nebylo schopno efektivně reagovat na akce Ruska na Ukrajině. Nová "úderná" vojenská síla však nijak nepomůže s nynější krizí na Ukrajině, která čelí ruským vojenským zásahům na východě a jihu země. Měla by však mít funkci odstrašení, kdyby chtělo Rusko destabilizovat pobaltské země.

Od březnové anexe Krymu Ruskem požadují Polsko a pobaltské země NATO, aby je Severoatlantické společenství aktivněji hájilo. Jiní spojenci avšak nechtějí ohrozit dohodu s Moskvou z roku 1997, v jejímž rámci se NATO zavázalo, že neumístí velké počty svých vojáků ve východní Evropě na trvalé základně. Proto říkají činitelé NATO, že vojáci nové úderné síly budou neustále rotovat.

Hlavním problémem pro Severoatlantické společenství je, že NATO bylo vytvořeno pro vedení konvenčních válek, jenže většina akcí Ruska na Ukrajině byla podniknuta tajně a Rusko je popírá. Nová úderná síla NATO bude vycvičena k řešení nekonvenčních situací, od financování separatistických skupin až k užívání sociálních médií, zastrašování a propagandy.

Podrobnosti v angličtině ZDE

2.9.2014
BRITÁNIE:

Celou Británii a zároveň i Španělsko fascinuje v posledních několika dnech případ rodiny Kingových, kteří "unesli" svého na smrt nemocného pětiletého syna z nemocnice v Southamptonu. Do případu je zapletena i klinika v České republice.

Rodiče pětiletého Ashyi Kinga ho odvezli proti vůli lékařů z nemocnice v jihoanglickém Southamptonu, kde postupoval léčbu na nádor v mozku. Důvod neshod mezi rodiči a nemocnicí není jasný, neboť nemocnice nemůže veřejně hovořit o soukromých informacích. Zdá se, že rodiče byli nespokojeni, že podle jejich názoru léčí nemocnice jejich na smrt nemocného syna neefektivně a rozhodli se mu zařídit léčbu prostřednicvím protonového paprsku, která však není k dispozici v rámci britského státního zdravotnictví, ale je k dispozici v jedné soukromé klinice v České republice.

Odtud je situace nejasná. V některých případech se prokázalo, že léčba protonovým paprskem je nesmírně úspěšná, a britská média, včetně televize, ukázala takové případy, kdy rodiče také zprvu museli tvrdě bojovat u britských lékařů, aby takovou léčbu povolili. Odborníci na dětskou rakovinu však poukazují na to, že léčba protonovým paprskem je použitelná pouze u některých druhů nádorů.

Případ se však stal spíše než lékařským problémem zásadním problémem v komunikaci mezi nemocnicí v Southamptonu a rodiči nemocného chlapce. Ti ho proti vůli lékařů odvezli z nemocnice, čímž podle lékařů ohrozili jeho život. Nemocnice proto zalarmovala policii a ta vyhlásila po rodičích pátrání Interpolem. Rodina byla nakonec nalezena ve Španělsku, kde se chystala prodat svůj tamější dům, aby měla finance na léčbu syna protonovým paprskem v České republice.

Ashyovi rodiče však byli zatčeni a nacházejí se nyní ve vazbě a španělský soudce bude rozhodovat o jejich vydání zpět do Velké Británie. Pětiletý Ashya je nyní sám ve španělské nemocnici, hlídá ho policie a jeho rodinní příslušníci, ani rodiče, ani jeho sourozenci, k němu nemají přístup. Rodiče byli zatčeni na základě podezření, že péči o syna zanedbali. Jsou to Svědkové Jehovovi.

Zatčení rodičů je, zdá se, šokující. V Británii vznikla na jejich obranu petice, jejíž podpisy mají být předány britskému premiéru Cameronovi.

Před zatčením umístil otec Ashyi na internetu video, v němž celý případ vysvětlil. Zdůraznil, že mu a jeho manželce šlo jen o dobrou léčbu svého syna a že lékaři v Southamptonu ho v tom smyslu neuspokojili.

Město Portsmouth minulý pátek získalo proti Ashyovým rodičům dočasný soudní příkaz, který jim nařizuje, aby syna předvedli "pro lékařské ošetření". Soudní příkaz znamená, že pravomoci rodičů převzal komunální úřad.

Juan Isidro Fernandez, právník pro rodiče Kingovy, konstatoval, že rodiče byli "zoufalí a smutní" a usilovali o jinou léčbu pro dítě. Mezitím byli v tisku "pomluveni a jejich pověst byla zničena". Fernandez dodal, že Ashya byl sice v Southamptonu léčen chemoterapií a radioterapií, ale rodiče usilovali pro něho o léčbu protonovým paprskem, která je k dispozici v Praze a v Houstonu v Texasu.

Rodiče nepotřebovali svolení odvézt Ashyu z nemocnice, uvedl právník, "protože když jste rodič, máte právo se postarat o své dítě". Dodal, že oba rodiče uvažují o žalobě za pomluvu a falešné věznění.

Policie v anglickém hrabství Hampshire se hájí, že Ashya se octl po odvezení z nemocnice "ve vážném nebezpečí" a že baterie jeho vyživovacího přístroje měla v pátek být vyčerpána.

Rodina se ostře bránila prostřednictvím videozáznamů umístěných na YouTube. Na jednom z nich vysvětlil Ashyův otec, že neměli jinou možnost než syna odvézt z nemocncie v Southamptonu, protože se rodina obávala, že chlapce úřady rodičům odeberou.

Centrum protonové terapie v Praze potvrdilo, že je schopné léčit Ashyu okamžitě, pokud bude léčba pro něho vhodná, a že náklady léčby se mohou řešit později. Avšak jeho britští lékaři by museli s léčbou souhlasit. Léčba nádorů dětí v pražském středisku stojí kolem 2 milionů korun. Jedna britská charitativní organizace se zavázala, že léčbu bude hradit.

Podrobnosti v angličtině ZDE

2.9.2014
Kýčem k bohatství

Přednášku o kýči v české politice, pravicové i levicové, měl v sobotu 23. srpna 2014 Jan Čulík na Letní žurnalistické škole Karla Havlíčka v Havlíčkově Brodě. Videozáznam přednášky i následné diskuse naleznete ZDE. Klikněte na záložku "Archiv", přednášku i diskusi naleznete v pravém sloupci.

1.9.2014

Poprvé za poslední čtvrtstoletí je Západ vážně znepokojen Ruskem. Ekonomické sankce mají potenciál poškodit Rusko tak, jak ho poškodily v osmdesátých letech. Západní sankce poškozují ruskou ekonomiku, v Rusku je nyní dražší nově financovat půjčky a je už téměř nemožné přilákat zahraniční kapitál, jehož je zapotřebí k modernizaci ruského sektoru energetiky. Růst ruského hospodářství se zastavil a Rusko se brzo zřejmě propadne do hluboké recese.

Pokud to Vladimíra Putina znepokojuje, zatím se to neprojevilo. Eurozóna se také potácí na pokraji nové krize a Putin je jistě přesvědčen, že ve válce sankcí mezi Západem, které se sotva dostal z krize, a Ruskem, které je zvyklé na utahování opasků, to bude Západ který ustoupí jako první. Ať má či nemá pravdu, jedna věc je jasná: Éra, která začala zvednutím železné opony, skončila, píše Larry Elliot v deníku Guardian.

Po rozkladu Sovětského svazu se rozšířil kapitalismus do zemí, kam předtím pronikl jen částečně nebo nepronikl vůbec: do Číny, do Indie a do Ruska. Dolar se stal globální měnou. Federální rezervní banka ve Washingtonu se stala světovou centrální bankou. Sedm let trvající uruguayská jednání o mezinárodním obchodu vedlo k snížení tarifů a k otevření trhů. Vznikla nadnárodní Světová obchodní organizace, která měla fungovat jako světový policista pro obchod a umožnit další liberalizaci.

Rusko se stalo obětí šokové terapie, v jejímž důsledku se jeho hospodářství do konce devadesátých let zmenšilo o 40 procent. Průměrná délka života ruských mužů se radikálně zkrátila. Prostřednictvím privatizace se státní kapitál dostal do rukou oligarchů, kteří nesmírně zbohatli. Míra chudoby stoupla na rekordní výši.

Západ pocítil rozklad Sovětského svazu dvěma způsoby. Prvním dopadem byla velká mírová dividenda. Už nebylo třeba rozsáhlých výdajů na zbrojení. Británie dnes vydává na obranu 2,3 procenta svého HDP. Koncem osmdesátých let to byla 4 procenta HDP. Postupně však také začalo být jasné, že existence soupeřící ideologie pomáhala do určité míry zcivilizovat brutalitu kapitalismu. Jakmile přestal Sovětský svaz existovat, kapitalismus se měl možnost projevit ve svých pravých barvách, se vší brutalitou. Několik let to nebylo zjevné, neboť vlna levných výrobků z nově vznikajících trhů znamenala nízkou inflaci a umožnila rychlý růst cen nemovitostí.

Ale jakmile se model založený na levných úvěrech a přehnaném objemu zadluženosti začal rozkládat, začalo být zřejmé, že nová varianta kapitalismu bez přívlastků také znamená likvidaci pracovních příležitostí, klesající životní úroveň a škrty v sociálních službách. To ovšem není populární, a proto voliči také tolik vlád od začátku finanční krize vykopli.

Politikové si problém začali uvědomovat. Dospěli k názoru, že v tvrdším klimatu je nutno starat se sám o sebe, bez ohledu na to, že všichni ostatní ponesou toho následky. Například, měl-li unipolární svět fungovat řádně, americká Federální rezervní banka by bývala musela vzít vážně svou odpovědnost jako globální centrální banka. To by bývalo mělo znamenat, že strategie, jako je kvantitativní uvolňování a konečná normalizace americké měnové politiky bude prováděna tak, aby to vzalo v úvahu i zájmy jiných zemí. Jenže strategie americké Federální rezervní banky se řídí čistě domácími americkými zájmy. Ohrožuje to slabší trhy v jiných zemích.

Kvantitativní uvolňování se také dnes používá k získání výhod pro export. Takže jestliže například japonská centrální banka oznámí, že začne tisknout peníze, a tím devalvuje japonský jen, je to totéž, jako kdyby Japonsko uvalilo celní bariéry proti vstupu zahraničního zboží do země.

Volný obchod se také stal obětí nynější situace. K žádné globální dohodě o obchodu nedošlo. Svět ustupuje od multilateralismu.

I když Putin nemá žádnou alternativní ideologii, kterou by světu mohl nabídnout, doba se změnila. Žijeme nyní v chaotičtějším, hůře definovatelném multipolárním světě. Nejde jen o to, že nadvládu dolaru se pokusilo oslabit Rusko oznámením, že při ropných obchodech s Čínou se bude používat rubl a yuan.

Po kataklysmatech posledních sedmi let je těžko si představit amerického prezidenta, který by řekl, jak to učinil George Bush starší v devadesátých letech: "Víme, co funguje. Volný trh funguje."

Nový světový pořádek zemřel. Zrodil se v Berlíně r. 1989. Zemřel s kolapsem firmy Lehman Brothers v září 2008. Pohřben byl na východní Ukrajině v srpnu 2014.

Kompletní článek v angličtině ZDE

1.9.2014
Ruské organizace za práva vojáků:

Moskva popírá, že by do Ruska poslala pravidelné jednotky, avšak ze zpráv vyplývá, že od června vyslala na pomoc separatistům až 15 000 vojáků

Valentina Melnikovová, předsedkyně Výboru matek vojáků, hlavní organizace, která v Rusku zastupuje rodiny vojáků, uvedla, že se odhaduje, že je na Ukrajině v současnosti asi 7000-8000 ruských vojáků, informuje tisková kancelář Agence France Presse.

Podle jejích odhadů bylo na Ukrajinu v posledních týdnech posláno asi 10 000 - 15 000 ruských vojáků. Uvedla, že je tento údaj založen na informacích od rodin, jejichž manželé a synové byli posláni na cvičení nedaleko ukrajinské hranice a pak přestali s rodinami komunikovat.

"Vojenští velitelé provádějí tajné zvláštní operace," uvedla Melnikovová, členka veřejné rady ruského ministerstva obrany. Ministerstvo obrany se k tomu odmítlo vyjádřit.

NATO tvrdí, že je na Ukrajině více než 1000 ruských vojáků.

Organizace pro práva ruských vojáků tvrdí, že ruské úřady uvalily totální embargo na jakékoliv informace o vysílání vojsk.

Výbor matek vojáků a občanů a armády, další organizace, která hájí práva vojáků, uvedla, že nemá oficiálně potvrzené seznamy mrtvých a raněných. Jiné organizace hájící práva vojáků uvedly na základě informací od příbuzných a vojenského personálu, že na Ukrajině zahynulo zřejmě až 200 ruských vojáků.

Sergej Krivenko, předseda organizace Občan a armáda, a Ella Poljakovová, která je předsedkyní organizace Matky vojáků v Petrohradě, informovali, že podle odhadů zahynulo na Ukrajině 100 vojáků z 18. pěšácké brigády v Čečensku.

"Úřady by měly vysvětlit, proč umírají vojáci na území jiného státu a proč úřady mlčí," řekla Poljakovová, členka poradního sboru Vladimíra Putina pro lidská práva.

Opoziční poslanec Lev Šlosberg, který vyšetřuje přítomnost ruských vojáků na Ukrajině, uvedl v sobotu, že zemřelo asi 100 ruských vojáků ze základny v Pskově, na severozápadě Ruska.

Ljudmila Bogatenkovová, předsedkyně organizace Matky vojáků v regionu Stavropol na jihu Ruska, dodala: "Velký počet vojáků umírá." Uvedla, že nemocnice v městě Rostov, nedaleko ukrajinské hranice, je raněnými vojáky "přeplněná".

Organizace pro práva vojáků uvádějí, že i když dokumentace doprovázející mrtvoly vojáků uvádí, že zemřeli na střelnou ránu nebo na rány od šrapnelů, neuvádí se v nich, kde k zabití došlo.

"Tyto dokumenty jsou neuvěřitelné. Tam, kde se má v nich uvádět místo úmrtí, je na nich prázdné místo," řekl Poljakovová. "Obdobnou situace známe z Čečenska."

Dodala, že úřady podle jejího názoru chtěly boj ruských vojáků udržet pod pokličkou a pokusily se nezanechávat za sebou žádné důkazy.

"Všechny rozkazy jsou vydávány pouze ústně," dodala a spekulovala o tom, že vojáci jsou zřejmě pod nátlakem velitelů a možná museli podepsat prohlášení, že neprozradí utajované informace.

Organizace za práva vojáků poukazují na to, že z celé situace je zjevný určitý charakteristický postup: ruští vojáci jsou vysláni na cvičení nedaleko ukrajinské hranice, kde je jim nařízeno, aby se převlékli a zabarvili identifikační čísla svých tanků. Pak jsou vysláni na Ukrajinu. Konečný cíl je pro mnoho vojáků velkým překvapením.

"Velitelé nejsou vždycky dostatečně odvážní, aby vám řekli pravdu," uvedl Anatolij Salin, který bojoval v obou čečenských válkách a nyní pracuje v organizaci Matky vojáků v jižním astrachanském regionu.

Ministerstvo spravedlnosti označilo minulý týden petrohradskou organizaci Matky vojáků za cizího agenta, což vyvolává asociace se špionáží z dob studené války.

"Kreml je rozhodnut umlčet své kritiky a potlačovat veškeré informace, z nichž vyplývá, že Rusko hraje přímou roli v konfliktu na Ukrajině, přestože se důkazy o tom hromadí každým dnem, " řekl Sergej Nikitin, ředitel organizace Amnesty International v Rusku.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

V pondělí pokračovaly na východní Ukrajině boje, zatímco se připravovalo zahájení rozhovorů v běloruském Minsku, jejichž cílem má být ukončení krize. Poprvé se rozhovorů účastní i představitelé Ruskem podporovaných separatistů na východní Ukrajině.

Mluvčí ukrajinské armády Andrij Lysenko informoval, že kyjevské jednotky opustily letiště v Luhansku poté, co se staly terčem útoků ruského tankového praporu. Přicházejí také zprávy o bojích u letiště v Doněcku, kde v posledních dnech informují ukrajinské jednotky a dobrovolnické proukrajinské prapory při úsilí ustoupit z obklíčení kolem města Ilovajsk o svých těžkých ztrátách.

V Minsku má začít jednat "kontaktní skupina", jejímž členem má být údajně i bývalý ukrajinský prezident Leonid Kučma a doněcký vzbouřenecký předák Andrej Purgin.

Vzbouřenci v minulosti vyhlásili existenci nezávislých státečků, avšak ruské tiskové kanceláře v pondělí informovaly, že v Minsku požadují regionální decentralizaci a oficiální status ruštiny, avšak území by zůstala součástí Ukrajiny.

Je nepravděpodobné, že by Kyjev souhlasil s požadavky vzbouřeneckých předáků, avšak změna tónu naznačuje, že poté, co Moskva poskytla vzbouřencům rozsáhlou vojenskou pomoc, usiluje nyní zřejmě o kompromisní řešení, které by Rusko přesto poskytlo velký vliv nad částí Ukrajiny. I kdyby se znesvářené strany v Minsku dohodly, je nejasné, zda by všechny jednotky bojující na obou stranách takový kompromis přijaly.

Kyjev vypracoval mírový plán, avšak chce nejprve nad ozbrojenými separatisty vojensky zvítězit a teprve pak nabídnout rusky mluvícímu obyvatelstvu na východě země podstatné ústupky. Avšak ukrajinská vojenská ofenzíva vedla k usmrcení a zranění stovek civilistů, protože obě bojující strany používají těžké dělostřelectvo.

Kyjev v posledních týdnech, jak se zdá, nad separatisty vítězil, avšak v posledních dnech je zřejmě silně podpořily ruské jednotky ve snaze udržet v konfliktu rovnováhu.

V první den přednášek na čelné univerzitě pro diplomaty v Rusku, na Moskevském státním ústavu mezinárodních vztahů uvedl ministr zahraničí Sergej Lavrov ve své přednášce pro studenty, že "Rusko vojensky na Ukrajině nezasáhne".

Jeho výroky jsou v rozporu s četnými důkazy, že ruské jednotky na Ukrajině už bojují.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Ben Judah ve vypjatém komentáři pro New York Times ZDE obratně mísí tvrdé pravdy s polopravdami. Nelze popřít jeho tvrzení, že pokud se Západ v daném okamžiku ukrajinské krize Putinovi jasně nepostaví, mohl by to být i jeho konec. Z podobné paralýzy meziválečného francouzského spojeneckého systému v Evropě, z nedostatku vůle bránit se, politicky vzešel pád - a i tentokrát by události mohly proběhnout podle podobného scénáře.

Judah tvrdí, že si Západ musí vybrat ze dvou variant: Buď vyzbrojit Ukrajinu, přijmout ji do NATO a vyslat dokonce na její území vlastní vojska; nebo ji přinutit ke kapitulaci - ale ta by prý byla v důsledku kapitulací samotného Západu. Samozřejmě, tento autorský přístup je ke čtenářům silně manipulativní. Téměř nikdo na takto položenou otázku neodpoví, že by Ukrajina měla kapitulovat - a nejméně ze všech vždy "proaktivní" Američané.

Avšak nikdy nikdo nezařadil právě Ukrajinu do západního spojeneckého systému a nelze tedy doložit žádný důvod, proč by se kvůli ní o tomto spojeneckém systému mělo v jakémkoliv smyslu rozhodnout, pokud to Západ sám takto nepostaví. Ukrajinský nejvyšší zákon dokonce stále ještě jednoznačně určuje, že země stojí mimo vojenské bloky. Asociační dohoda s EU na tom nezměnila ani ň. Ukrajina je neutrální země. Její osud v konfliktu s Ruskem se jistě stane precedentem pro osud dalších, slabších postsovětských zemí, to je nepochybné. Avšak u Mariupolu se nebojuje za NATO.

Pokud má alespoň ve vzdálené budoucnosti existovat nějaká naděje na politické řešení probíhající mezinárodní krize, musí to tak bezpodmínečně zůstat.

Ale to znamená: Jestli chce Západ tváří v tvář ruské expanzi něco věrohodného a rozumného udělat, musí podpořit boj Ukrajinců za zachování vlastní nezávislosti a neutrality. Prezident Porošenko se nechal slyšet, že nechce cizí vojáky, ale potřebuje zbraně. Ať tedy zbraně i peníze dostává, proti podpisu mezinárodní smlouvy o neutralitě uzavřené řekněme nejméně na příštích padesát let a garantované nezávislou instancí. Ať ersatzpremiér Jaceňuk okamžitě stáhne předlohu zákona o zrušení statutu země nezúčastněné ve vojenských blocích, jinak žádná pomoc nepřijde. Ať Západ vyvrátí podezření, že cílem asociační dohody s EU nebylo nic než přičlenění Ukrajiny k NATO. Uvidíme, jak ochotně budou pak ruští vojáci bojovat proti zemi, která i v této situaci otevřeně odmítne odložit neutralitu.

A žádné západní bojové jednotky na Ukrajině. Ani jedno družstvo.

Dilema, které předložil Ben Judah, je falešné. Řinčení šavlemi za Ukrajinu v NATO a konec Ruska, ale ani sulcovitá třasořitnost v předklonu u vrat Kremlu nemají žádnou budoucnost a nikam nevedou, než k příšerným koncům, jedněm či druhým, rychlým nebo pomalým, podle orientace a nátury.

V prostoru Střední Evropy se lidé v dilematech tohoto typu za dlouhá staletí pohnutých dějin už trochu vyznají - a málokdo má chuť nechat si předepsat povinný výběr mezi dvěma způsoby, jak se stát imbecilem.

Nechť tedy Západ pomáhá obhájit ukrajinskou neutralitu, nebo tak či onak opravdu odtáhne na smetiště dějin.

1.9.2014
Jaký je rozdíl mezi osvětou a podívanou

Pravidelně sleduji facebookovské stránky Pink Ribbon Blues, což je komunita, která vznikla kolem stejnojmenné knihy Gayle Sulik (Oxford University Press 2012) o tom, jak „osvětové kampaně“ na podporu pacientek s rakovinou prsu de facto falšují obraz této nemoci a odvádějí pozornost od reality a skutečné pomoci.

Dnes, zřejmě pod vlivem kampaně na podporu ALS, se na Pink Ribbon Blues objevuje snaha vysvětlit, jaký je rozdíl mezi osvětou (awareness) a podívanou (spectacle).

Osvěta se soustředí na reálné problémy pacientů s danou nemocí a na to, jak jim konkrétně pomoci, jak opravdu pochopit jejich situaci.

Samozřejmě to vede k nepříjemným pocitům. Je mnohem snazší udělat nějakou podívanou, kdy se lidé smějí a baví a dají peníze „na výzkum“, než přemýšlet nad konkrétní situací tisíců žen, které právě teď umírají na metastazující rakovinu prsu, více než 40 let poté, co president Nixon vyhlásil „válku rakovině“ (v roce 1971).

I když se v USA (podle National Cancer Institute) investuje do výzkumu rakoviny prsu asi 16,5 miliardy dolarů ročně, stále na tuto nemoc v této zemi umírá – přes mírný pokles za posledních 20 let – USA asi 40 tisíc žen ročně.

Pink Ribbon Blues na Facebooku: ZDE

National Cancer Institute: A snapshot of breast cancer ZDE

Bilance „války proti rakovině“ z pohledu roku 2010 (časopis Science) ZDE

2.9.2014
OSN bude vyšetřovat zvěrstva, páchaná Islámským státem i iráckou armádou

Činitelé OSN budou vyšetřovat zvěrstva, spáchaná v Iráku, vzhledem k tomu, že přicházely opakované zprávy, že bojovníci Islámského státu spáchali "nelidské činy v neuvěřitelném rozsahu", včetně stínání hlav a dalšího zabíjení, nucených konverzí, otroctví a sexuálního zneužívání. Flavia Pansieri, náměstkyně komisaře OSN pro lidská práva, uvedla v mimořádné debatě v Ženevě, že i irácké vládní jednotky páchaly během bojů za posledního čtvrt roku zvěrstva, i když nikoliv v tak velké míře.

Podrobnosti v angličtině ZDE

2.9.2014

Ctitelé Jana Koblasy, legendárního výtvarného umělce proslulého zejména sochařskou tvorbou, se mohou od letoška těšit z rozsáhlého knižního textu Konec exilu. Cizinec mezi svými. Na ploše téměř pěti set stran seznamuje Jan Koblasa (*1932 Tábor) čtenáře se svým životem mezi lety 1989 a 2012. Ve stručných, často až telegraficky koncipovaných záznamech míjí rok za rokem, v těžké práci, pochybách, prohrách i jasných vítězstvích, v naléhavém boji o čas a sílu k práci.

Neoddiskutovatelně výrazný výtvarný talent Jana Koblasy, patrný už od časného mládí, se pro naši veřejnost snad nejvýrazněji zaskvěl realizací výzdoby kostela v Jedovnicích (1963/1968). Od roku 1968, kdy se Koblasa po sovětské okupaci rozhoduje žít v zahraničí, je v Československu lidmi u oficiální moci až do roku 1989 vytrvale zneviditelňován a je tak u nás až dodnes nepříliš známý.

Jan Koblasa, autor více než osmdesáti velkých soch v plenéru a prakticky nespočetné řady dalších uměleckých děl, byl hned v roce 1990 hostem sochařského sympozia v Hořicích v Podkrkonoší. A jeho Velká oběť je od té doby jednou z dominant zdejšího proslulého vrchu Gothard. Jedním z dalších míst, kde můžeme zhlédnout práci Jana Koblasy, je kaple sv. Václava v Bílce pod Milešovkou. Zde vytvořil spolu se Soniou Jakuschewou vnitřní výzdobu. V místě též inicioval realizaci mezinárodního sochařského projektu s názvem Cesta přátelství. V povědomí kulturní veřejnosti je také Koblasův návrh koncepce parku a pomník k poctě Gustava Mahlera v Jihlavě, realizace v Deštném v Orlických horách, Českých Budějovicích a na několika dalších místech. V roce 2013 byla jeho bronzová plastika Vzkříšení instalována na fasádu chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Talent a silný duch Jana Koblasy svým významem daleko přesahuje hranice vlasti. O to je cennější, že nám tento umělec dovoluje se při četbě deníkových zápisků alespoň trochu přiblížit k jeho vlastnímu životu a dílu. Podobně jako dochované a knižně šířené zápisky či dopisy Jana Ámose Komenského mám mohou Koblasovy texty sloužit jako memento. Jako jeden z dokladů toho, jak národ se svými talenty zacházet nemá.

Kniha Konec exilu/cizinec mezi svými vyšla péčí Jana Placáka a jeho nakladatelství Ztichlá klika. Zde byly dříve v obdobném mimořádně vkusném grafickém zpracování vydány i Koblasovy deníkové zápisky z let 1968 až 1990 pod názvem Emigrace. Vstávání z mrtvých se živým nedaří.

2.9.2014
Anexi palestinského území Izraelem odsoudily Spojené státy i Británie

Americká a britská vláda kritizovaly výjimečně ostrým jazykem rozhodnutí Izraele schválit jednu z největších anexí palestinského území za poslední desetiletí.

Britský ministr zahraničí Philip Hammond konstatoval, že je toto rozhodnutí "mimořádně špatné". Izrael se zmocnil téměř 400 hektarů palestinského území u Gvaotu nedaleko Betléma. Označil ho za území vlastněné izraelských státem, přestože dosud to byly soukromé pozemky vlastněné Palestinci. Znamená to, že území může být nyní použito k výstavbě izraelské osady.

Podrobnosti v angličtině ZDE

2.9.2014

Sotvaže izraelská armáda dovršila svůj masakr v Gaze, který svou brutalitou zaskočil i Spojené státy, vyhlídky, že Tel-Aviv spadne rovnýma nohama do další války, nejsou vyloučené. Přestože se Izrael do války se sousední Sýrii zapojil opakovaným bombardováním vojenských cílů v této zemi loni a letos (ačkoliv letos izraelské letectvo bombardovalo pozice syrské armády na Izraelem okupovaných Golanských výšinách, nikoliv přímo v Sýrii) ZDE, její běsnění a tragédie se jej prozatím příliš nedotkly. Nyní se však na okupovaných Golanech objevila nová, mnohem větší hrozba.

Válka v Sýrii si podle posledních údajů ZDE vyžádala nejméně 191 000 lidských životů a boje vysídlily tři miliony lidí.

Za této situace můžeme hovořit o jednom z nejhorších válečných konfliktů současnosti. Karty se však poněkud zamíchaly a dnes západní země, syrskou vládu a Írán „spojuje“ týž nepřítel v podobě extrémistů z Islámského státu (IS), který se rozkládá na čtvrtině iráckého území a třetině syrského území, kde žije asi 6 až 7 milionů lidí ZDE.

Rozmach džihádistických elementů z IS v Iráku a Sýrii je tristní skutečností a bezpečnostní situace v Sýrii již je natolik vážná, že Spojené státy údajně režimu v Damašku, který chtěly před rokem napadnout, předaly zpravodajské informace o pozicích těchto militantů ZDE. Ačkoliv vláda Spojených států popřela, že by jakýmkoliv způsobem spolupracovala s režimem prezidenta Asada, není vůbec vyloučeno, že tomu tak není. Všichni přece dobře víme, že Washington lže často a nemusíme zmiňovat pouze jeho „důkazy“ o existenci zbraní hromadného ničení v Iráku. Kdyby se podle katastrofického scénáře džihádisté z IS zmocnili Damašku, měl by jejich klíčový partner v regionu – Izrael – vážný, ba přímo existenciální problém, neboť Damašek se nachází cirka 60 kilometrů od syrsko-izraelských hranic.

Izraelští představitelé dnes totiž s velkými obavami sledují, že checkpoint Kunejtra, nacházející se mezi Sýrií a okupovanými Golanskými výšinami, padl do rukou extrémistů z An Nusrá kooperujících s Al-Káidou ZDE. Tato extrémistická organizace nedávno zajala 44 Fidžijců, kteří na Golanech operovali jako příslušníci mírových jednotek pod hlavičkou OSN, a obklíčila 75 Filipínců taktéž v modrých přilbách ZDE.

V blízkém pohraničí Izraele neoperuje jenom An Nusrá, protože se objevily zprávy o tom, že džihádisté z IS infiltrovali syrské vesnice, které se nacházejí severně od izraelských hranic. Syrská armáda se totiž doslova vypařila poté, co prohrála několik bitev s extrémisty z IS. Damašek také přišel o leteckou základnu Tabqda, kde džihádisté popravili desítky syrských vojáků. Někteří izraelští politikové a generálové dosud vnímali syrský konflikt velice cynickou optikou: doufali, že se islamisté navzájem vyvraždí a bude po problému. Asadův režim před vypuknutím války v Sýrii pro Izraelce představoval jakousi záruku ohledně klidu zbraní na jejich severní hranici.

Tato neblahá fakta a domněnky signalizují, že by se syrský konflikt mohl rozšířit a ohrozit Izrael, který by v tom případě již měl právo na obranu – na rozdíl od masakrování jím okupované populace v Gaze. Potenciální konflikt epických rozměrů by mohl zastínit i krizi na Ukrajině, neboť jde o klíčový region, a to nejen kvůli ropě.

Mezitím Tel Aviv zasadil smrtelnou rán do beztak komatózního blízkovýchodního procesu, když oznámil, že hodlá zabrat více než 400 hektarů půdy patřící Palestincům, aby zde mohl postavit nové město. Jde o pozemky nacházející se poblíž nelegální osady Gvaot ZDE. Podle izraelského deníku Haaretz patří území, které chce Izrael zabrat, pěti palestinským vesnicím ležícím nedaleko města Betlém ZDE. Katarská televize Al Džazíra informuje, že se jedná o největší zábor palestinské půdy za posledních 30 let ZDE. Rozhodnutí izraelského kabinetu dokonce kritizuje i Obamova administrativa, jež jej označila za kontraproduktivní.

Izrael opět ukázal, že v jeho zájmu mírové soužití s Palestinci není. Nyní ale čelí mnohem větší hrozbě ze strany Islámského státu. Nelegální zábor palestinské půdy však jeho bezpečnostní situaci rozhodně nezmírní.

10.8.2014
Prosíme, podpořte finančně interkulturní filmový projekt



Britské listy spolupracují s dokumentaristkou Dominikou Švecovou na dvou časosběrných dokumentárních filmech o přípravě a průběhu Evropského setkání mladých Taizé, které se bude konat v Praze mezi Vánocemi 2014 a Novým rokem 2015. Do Prahy přijede přes 30 000 mladých lidí z nejrůznějších zemí. Připravované filmy Dominiky Švecové budou zkoumat, jakým způsobem proběhne interakce mezi těmito "cizinci" a lidmi z České republiky. Taizé je ekumenické hnutí, které organizuje mezinárodní setkání mladých lidí - příslušníků nejrůznějších náboženství světa - katolíků, protestantů, ale i muslimů. Jak bude uzavřená Česká republika reagovat na tuto akci?

Jsme přesvědčeni, že otevírání dveří do světa je jedním z nejdůležitějších úkolů dnešní české společnosti. Proto na výrobě těchto filmů spolupracujeme.

Oba snímky se budou vysílat v České televizi v březnu 2015. Z větší části ČT tento projekt financuje, avšak k jeho zdárné realizaci potřebujeme určitou finanční podporu od veřejnosti prostřednictvím crowd funding. Doufáme, že nám čtenáři Britských listů pomohou. Ideálně potřebujeme sebrat částku 50 000 Kč.

Kdo by chtěl přispět, otevřete si prosím TUTO STRÁNKU

Děkujeme.

Jan Čulík

Zde je informační video klip také v angličtině:

29.8.2014

Mezinárodní řád je dlouhodobý projekt a neměl by se stávat obětí oportunistických pokusů "honem něco udělat" s tou či onou konkrétní mezinárodní krizí. Pokus ohýbat mezinárodní pravidla podle momentálních potřeb v Kosovu v roce 1999 a dalších letech například vytvořil nebezpečný mezinárodní precedent pro válku v Gruzii v roce 2008 a invazi na Krym v roce 2014.

Washingtonský summit NATO v roce 1999 formuloval sadu podmínek, které uchazeč o členství v alianci musí splnit. Na prvním místě stojí "Ochota řešit mezinárodní, etnické nebo vnější územní spory mírumilovnými prostředky, závazek vůči právnímu státu a lidským právům a demokratická kontrola ozbrojených sil". Je zřejmé, že Ukrajina usiluje o členství v NATO v podmínkách územního sporu s Ruskem, tento spor chce řešit vojenskými prostředky a členství má pro ni být cestou k tomu, jak zvýšit šance na úspěch tohoto podniku. Řada zákonů navržených nebo i přijatých v poslední době, včetně čerstvého návrhu mediálního zákona, zpochybňuje respekt současné kyjevské vlády vůči právnímu státu a lidským právům.

NATO však - navzdory konspiračním teoriím - samo ke vzniku územního sporu mezi Ruskem a Ukrajinou žádným způsobem nepřispělo a není tedy zřejmý žádný důvod, proč by mělo být zataženo do jeho řešení. Co více, takové zatažení by výrazně zvýšilo riziko nekontrolovatelné eskalace probíhajícího ozbrojeného konfliktu.

Stabilita v Evropě vyžaduje existenci stabilní, prosperující, neutrální Ukrajiny. Bude-li třeba, NATO by mělo svým dílem přispět k podpoře a obraně této neutrality, a to včetně dodávek výzbroje a výcviku ukrajinských jednotek čelících ruské intervenci. To je však něco zcela jiného, než žádost odstupujícího nezvoleného premiéra Jaceňuka o členství v alianci, žádost, která kromě jiného trpí značným deficitem legitimity.

Rusko své agresívní jednání vůči Ukrajině od počátku krize ospravedlňuje nikterak nepodloženými pověstmi ohledně údajného pronikání NATO k jeho hranicím, údajných plánů na výstavbu radarů zde atp. Případným přijetím Ukrajiny do NATO by se tyto pomluvy zdánlivě potvrdily. Současně by tím ruský prezident získal možnost propagandisticky posílit podporu ruské veřejnosti pro ozbrojený zásah na Ukrajině. Tato podpora je v danou chvíli mimořádně slabá. Je to Putinovo slabé místo.V dané chvíli jedno z mála slabých míst.

V zájmu Ukrajiny je ubránit se ruské agresi a pak se jako rovný s rovným dohodnout s Moskvou na kooperativních sousedských vztazích, namísto pozice vazalského teritoria, jehož hranice i národní identitu Moskva otevřeně odmítá uznávat. Není ovšem zájmem Ukrajiny stát se pro Rusko nepřítelem číslo jedna - byť právě to by možná vyhovovalo těm, kdo rozhodli o jmenování Arsenije Jaceňuka ukrajinským premiérem.

Členství v NATO by Ukrajině ani bezpečnostní situaci v Evropě ve skutečnosti žádným způsobem neprospělo. Pokud by měl někdo zájem ukrajinský problém řešit v širším rámci, nabízí se otázka skutečně věrohodných mezinárodních garancí ukrajinské neutrality, které by nahradily nefunkční Budapešťské memorandum.

31.8.2014

Představa, že konflikt na Ukrajině "lze přece řešit diplomaticky", opět spektakulárně selhala - aniž si opakovatelé mantry vzali sebemenší poučení. Jako s invazí na Krym ztratila věrohodnost fanfarónská polská politika vůči Ukrajině, nyní je podobně "na lopatě" střízlivé Německo. Kancléřka Merkelová přiletěla 24. srpna podpořit Porošenka do Kyjeva před jednáním v Minsku, kam následně odjel. Pod patronátem běloruského diktátora si tam podal ruku s Putinem. Za dva dny na to začala otevřená ruská invaze.

Problém pokusů prodat diplomatické řešení spočívá v jedné "drobnosti": Můžete být vládcem Spojených států, Německa či Francie, uspořádat tucet mírových konferencí a pozvat na každou z nich zástupce znepřátelených stran - ale pokud jsou jejich stanoviska navzájem nekompatibilní a nechtějí se nebo dokonce se nemohou navzájem sblížit, výsledky jsou mizivé, dokud jeden z nich nedospěje k názoru, že byl definitivně poražen. A dlouhá historie neúspěšných izraelsko-palestinských jednání budiž zde příkladem toho, že poražený může někdy svou porážku i po desítky let soustavně odmítat.

Podle zpráv z ukrajinských zdrojů, které zatím nelze nezávisle ověřit, byla na východě země do včerejška ruskou invazí zničena přibližně třetina zde přítomných ukrajinských sil. Toto ničení má zjevně zatím prioritu před dalšími ofenzívami směrem na západ, takže se možná Kyjevu za cenu ztráty nejlepších jednotek podaří získat čas na to, aby udržel ohrožený přístav Mariupol. Jestli se mu dokonce povede stabilizovat frontu do října, kdy ruská armáda povolá nové záložníky a zhorší se počasí, mohl by začít během rasputice a přes zimu budovat novou armádu - prakticky od nuly.

Ozývají se hlasy, že by měl prezident Porošenko vzhledem k situaci přijmout ruské podmínky. Které to jsou? Inu, požadavek na "synchronizaci" vstupu Ukrajiny a Ruské federace do EU je fakticky jinak podaným starým známým požadavkem na odmítnutí asociační dohody s EU. "Federalizace" na rozdíl od racionální decentralizace státní správy je způsob, jak ruské enklávy na východě získají právo veta nad zahraniční politikou Kyjeva. Status ruštiny coby úředního jazyka se nakonec na Ukrajině nezměnil, není tedy co řešit. A ano, zachování neutrality, o které ale ještě před pár dny, tedy před otevřenou ruskou invazí, nebylo pochyb.

Co by se stalo, kdyby Porošenko na zmíněné podmínky přistoupil? Ze všeho nejpravděpodobněji by byl záhy svržen a nahrazen podstatně radikálnějším politikem, který by slíbil dalšímu majdanu pokračovat v úsilí o plnou národní suverenitu. Uvedený scénář by se ovšem záhy mohl ukázat coby neslučitelný se snahou probíhající konflikt alespoň lokalizovat.

A co se stane, pokud Porošenko podmínky rovnající se de facto rezignaci na všechny zahraničněpolitické cíle posledního majdanu nepřijme? Bude muset nalézt způsob, jak pokračovat v dlouhé a vyčerpávající válce s Ruskem, s níž ovšem začne úplně znovu. Vsadit v podstatě může jedině na to, že Ukrajinci jsou ohledně vlastního území podstatně více motivováni k boji, než tajně a pokradmu do války povolávaní ruští vojáci. (Dobrovolníci bojující za "Novorusko" docházejí; tento typ lidí, často s neobyčejně extrémními politickými názory, tvoří v každé společnosti malou menšinu a spousta jich už padla, včetně proslulého naivně idealistického Brňana Iva Stejskala.)

"Můžete přivést koně k vodě, ale napít se musí sám," říká staré české přísloví. A má pravdu. Nikdo na světě na žádné konferenci nedonutí Putina, aby v čemkoliv ustoupil, pokud neprohraje válku. A Porošenko za předpokladu, že se nechystá rezignovat, nemá v geografickém ani politickém smyslu kam ustoupit. V tom případě mu však nezbude, než se pokusit Putina a ruskou armádu za cenu dalších obrovských obětí utahat. Donutit ho uznat, že pokračování v útoku na Ukrajinu se rovná katastrofě a ohrožuje setrvání u moci, které má samozřejmě nakonec přednost i před imperiálními ambicemi.

Již téměř před rokem jsem napsal ZDE:

Jestliže EU hodlá integrovat Ukrajinu, musí se připravit na zásadní a dlouhodobý konflikt s Ruskem, který nikdy neskončí ruskou rezignací. Odveta se může v první fázi omezit na snahu o destabilizaci a rozdělení Ukrajiny na západní "proevropskou" a východní "proruskou" část, ale může nabýt velmi snadno i podstatně rozsáhlejších parametrů. Řeči o integraci Ruska do EU za 20-30 let jsou v této souvislosti fakticky obdobou iluzívně harmonizující Benešovy koncepce Československa jako mostu mezi Východem a Západem a naprosto tedy neumožňují pochopit závažnost konfliktu, který v Evropě právě vzniká.

Je to s odstupem velice hořké čtení. Konflikt s Ruskem se mezitím rozvinul naplno, leč typicky české harmonizační vyprávění o tom, jak z rybí polévky uděláme zase pěkně akvárium, dokonce i ve Strakovce, kterou by už asi bylo vhodné přejmenovat na Staré bělidlo, jen kvete. Jinde ale tak naivní nejsou a plně si uvědomují, že změny, k nimž kvůli ukrajinské krizi v Evropě došlo, mají nevratný charakter ZDE:

Zatímco dopadům krize v oblasti Krymu a na východní Ukrajině byla věnována velká pozornost, zatím bylo méně analytického úsilí zaměřeno na účinky přesahující rámec regionu a možné následky pro mezinárodní systém. V této studii jsme předložili tvrzení, že neexistuje žádný způsob, jak se vrátit ke statu quo ante. Obrysy nové situace ve strategických záležitostech lze jasně rozeznat, ale dlouhodobé dopady a důsledky ještě teprve uvidíme.

V Západní Evropě i v Česku vesměs pokračuje podsouvání vlastních motivů typických pro zpohodlnělou pozdně buržoazní konzumní společnost ruské vládnoucí elitě, jejíž logika je přitom do značné míry předkapitalistická. Chápe se například jen výjimečně, že to co Kreml považuje za vlastní vojenskou bezpečnost má pro něj každopádně vždy přednost před jakýmikoliv ekonomickými úvahami, takže ho v této oblasti "měkkými" ekonomickými nástroji nelze jednoduše k ničemu "přesvědčit", ani naopak cokoliv "uhladit".

Dále jsou naprosto nechápány širší důsledky vehementního důrazu na mocenskou vertikalitu coby nezcizitelné ruské "civilizační" specifikum, v kteréžto optice neexistuje fakticky žádný prostor pro skutečně rovnoprávné partnerské vztahy - vždy pouze pro vztahy jasné nadřízenosti a podřízenosti. Žádné masarykovské "Já pán, ty pán" se tedy s touto optikou tradičně neslučuje. Vždy je jeden (=Rusko) jednoznačně "senior partner", kdežto druhý má plné právo souhlasit, abych se vyjádřil politicky korektním jazykem. Jak to v praxi může vypadat lze demonstrovat například na naivním dotazu směrovaném před nedávnem k Vladimiru Putinovi, zda by Moskva měla po úmrtí současného prezidenta kvůli nacionalistům "anektovat Kazachstán". (V reakci na otázku i Putinovu odpověď mezitím kazašský vládce Nursultan Nazarbajev pohrozil vystoupením z teprve vznikající Eurasijské ekonomické unie ZDE.)

Přece byste snad nechtěli raději otročit EU.

Porošenko tedy buď Putinovi ustoupí a pak Ukrajina s největší pravděpodobností upadne do naprostého politického a ekonomického chaosu s radikály argumentujícími dosavadními oběťmi v čele; nebo neustoupí a krize bude stejně pokračovat krvavou cestou. Jedna možnost je "lepší" než druhá, ale protože situace je velmi vyhrocená a Moskva se rozhodně nechystá nikam uhnout, další varianta zde už sotva vznikne. (Nelze slovy vypovědět, jak rád bych se mýlil. Svět se ovšem neřídí podle našich subjektivních přání.) - Nelze se přitom vrátit do bodu nula ukrajinské krize. Tento bod byl nenávratně ztracen v závěru loňského roku.

Můj osobní názor, za nímž si ovšem silně stojím, je, že bude pro Evropu nakonec ještě mnohem lepší, pokud válku, jíž se opravdu nelze zbavit zaklínáním, dál povede Porošenko (i s neschopným policejním generálem v čele ministerstva obrany, ale samozřejmě lépe bez něj), než ten, kdo by ho mohl podle logiky revoluce ve funkci ukrajinského prezidenta vystřídat.

1.9.2014
Čtenost Britských listů




Podle Google Analytics si Britské listy od 1. ledna 2014 do 31. srpna 2014 otevřelo celkem 1,756,878 individuálních čtenářů, od 1. srpna do 31. srpna 2014 252 755 individuálních čtenářů.

2.9.2014
Dokáže Itálie uchránit své kulturní dědictví?

Mistrovské dílo renesančního malíře Raphaela se zbortilo, protože muzeum v Římě, kde je vystaveno, půl roku nebylo schopné uvést v provoz svou zničenou klimatizaci. Podle britského listu Independent to znovu vyvolává otázky, zda je Itálie vůbec schopna či ochotna postarat se o své cenné kulturní dědictví.

V horku a vlhkosti italského léta se zbortil Raphaelův obraz Ukládání Krista, na němž je ukřižovaný Ježíš snímán z kříže. Pracovníci Galerie Borghese v Římě byli pak nuceni u obrazu ve snaze ho zachránit umístit odvlhčovač vzduchu.

Letos v květnu varovala ředitelka muzea Anna Coliva, že už dva měsíce v muzeu nefunguje klimatizace, protože systém, instalovaný v roce 1977, "je zcela rozbitý". Dodala, že je to proto, že celou řadu let nebyl vůbec udržován.

Ohrožena jsou další cenná díla, včetně obrazů od Caravaggia, Tiziána a Rubense, a soch od Berniniho a Canovy.

V srpnu, kdy teplota v Římě stoupla na 35 stupňů a spolu s tím vzrostla i vlhkost vzduchu, zaměstnanci galerie použili větráky a otevírali okna ve snaze místnosti ochladit a ochránit cenná umělecká díla.

Mnoho návštěvníků si stěžovalo, že je v muzeu nesnesitelné vedro. Někteří dokonce omdleli. Ředitelka muzea nyní uvádí, že se na opravě klimatizace už pracuje, ale není známo, kdy bude dokončena.

Před poškozením Raphaelova obrazu vyvolaly mezinárodní znepokojení informace, že Italové zanedbávají údržbu starobylého města Pompejí a že slavné památky, včetně římského Colossea, jsou ve zhoršujícím se stavu. Colosseum se nyní restauruje za pomoci velkého grantu od soukromé firmy. Pompeje dostaly grant z Evropské unie, který musí být použit do konce příštího roku.

V roce 2009 spadla velká část podzemního komplexu Zlatého paláce římského císaře Nera.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014
(úryvek z eseje)
Dmitrij Měrežkovskij

Boj proti nacionalismu je hlavní úlohou ruské inteligence. Tento boj se ovšem nevedl v žádné zemi a v žádné době tak nesmiřitelně, jako u nás. Od Čaadajeva až k Vladimírovi Solovjevu není ruské „západnictví“, boj proti slavofilství, ničím jiným, než bojem proti nacionalismu. „Prokletá buď každá národnost, která lidskost ze sebe vylučuje!“, tento odkaz Bělinského je heslem vší ruské společnosti.

V tomto smyslu je Petr Veliký naším pravzorem: byl prvním zapadnikem a zároveň nejruštějším ze všech Rusů. A jakkoli velice zaměňoval nacionální ideu se státem, jeho nevlastnější podstata je přece stále nenacionální a všesvětová. Totéž vidíme na Puškinovi a celé ruské literatuře: nacionální povznáší se v ní vždycky k všelidskému.

Těžkým hříchem slavofilství je zdánlivé uznání a skutečné popření všesvětového. Ruské slavofilství vyznačuje se svou zvadlostí, bezpáteřností, nemohoucností nebo nechtěním domysliti nějakou myšlenku, udělati tečku nad i. Tuto nedomyšlenou myšlenku odhaluje nám formou křišťálově čistou, matematicky přesnou, nejneohroženější a nejdůležitější ze všech ruských slavofilů, Ťučev. Dává tomuto tělu páteř a nad všecka i dělá tečky. Jeho logika je nemilosrdná: přijme-li kdo jeho předpoklady, musí vyvoditi všechny jeho závěry.

Podstatou revoluce je – tvrdí Ťučev – lidské „já“, které se staví na místo Boha, k politickému a sociálnímu právu pozdvižená autokracie lidského „já“. Tato podstata je „antikristovská“, protože Antikrist je člověk, který se povýšil na Boha, „bohočlověk“.

A z toho vyvozuje tyto závěry: „Podstatou evropského západu je revoluce, antikristovství, tedy naprostá lež; na lži zbudované lidské společenství je však zasvěceno záhubě“. (…)

Stud slavofilství, obraceného proti Západu, je lidovražedná nenávist. Zde však jiný stud, obracený proti Rusku:

„Obtížen břemenem kříže
Proputoval tě, vlasti, celou
Již v rouše rabském
Náš Pán se svým požehnáním…“

To znamená: Kristus požehnal samotnému Rusku a všechny ostatní národy zatratil. „Russland, Russland über alles“, „Ergebt euch, ihr Völker, denn Gott ist mit uns“, jedině s námi a jinak s nikým. („Rusko, Rusko nade všecko“, „Poddejte se, národové, neboť Bůh je s námi“. Pozn. překl.)

„Na světě jsou pouze dvě moci: Rusko a revoluce. Mezi nimi nemůže býti kompromisů a úmluv: co pro jednu znamená život, je druhé smrtí. Na výsledku jejich zápasu závisí budoucnost lidstva… Na velikou hromadou trosek Západu vznáší se ještě zvětšené Rusko jako posvátná archa… Kdo se opováží pochybovati o povolání Ruska?..

Kdo chce, může o Rusku pochybovati,
Ono však nechť věří samo sobě!“

„Nyní jsme zapletení do války s celou Evropou“, píše roku 1854, v předvečer krymské války. „Je proti nám spiknutí… Ve světové historii nebylo dosud nikdy tak hnusného úkladu… Pozdvižení Evropy proti Rusku je pozdvižením Antikristovým proti Kristovi:

Bohu rouhající se národy,
Bohu rouhajícího se ducha
Vyplil na nás pekla jícen…

Je to poslední boj všeho západoevropského lidstva s Ruskem. Je sice možno, že Rusko hyne. Nehyne-li však, pak Západ nebude míti už nikdy co činiti s Ruskem, nýbrž s novým a konečným olbřímím tělem, pro něž světová historie dosud nemá jména. Napoleonovo proroctví na sv. Heleně: „Evropa bude v 50 letech buďto revolucionářská, nebo kozácká“, plní se před našima očima.“ (…)

Ťučev odkrývá hanbu slavofilství nejbezohledněji tam, kde je nejnestydatější: v otázce o náboženském smyslu autokracie.

Carova moc – světská jako duchovní – je od Boha: car je pomazaným Páně; car je nejen carem, vrchní hlavou státu, ale i veleknězem, nejvyšší hlavou církve, místodržitelem Kristovým, obráceným papežem: v Římě se stává církev státem, v Rusku stát církví. V stavění obou theokracii proti sobě, západní i východní, tkví také základní idea Dostojevského, který jde dále než všichni slavofilové. Avšak ani on nedochází ke konci cesty. To činí Ťučev:

„Veleben buď, ó care, veleben a oslaven,
Ne však jako car: jako místodržitel Páně!“

To znamená jako papež třetího ruského Říma.

Co žvatlají dětinsky noví slavjanofilové (Bulgakov, Berďajev aj.), to Ťučev zřetelně vyslovil: autokracie a ortodoxie jsou spolu spojeny jako forma a obsah, jako tělo a duch; autokracie je Apokalypsou ortodoxie; ortodoxie dochází svého naplnění v autokracii; odtrhnouti je od sebe, znamená je usmrtiti.

Poslední závěr, který vyvozuje, je ruská světová říše.

„Nemožno zavrhnouti myšlenku křesťanské světové říše, aby při tom nebyla zavržena i církev: jsou korelativní. Církev posvětila světovou říši a učinila ji tím absolutní.“ Jediná světová církev znamená jedinou světovou říši.

Uskutečnění této myšlenky musí předcházeti dva veliké činy: v oblasti světské vytvoření slovansko-ortodoxní říše, v duchovní – opětné sjednocení církví, nebo, přesněji řečeno, absorpci církve západní církvi východní.

„Světová říše ustavičně trvala, pouze vládci se střídali. Prvními čtyřmi říšemi byly: Asýrie, Persie, Macedonie a Řím. Konstantinem apoštolským počala konečná pátá říše: křesťanská; jejím dovršením je Rusko.“

Jak je uspořádáno „křesťanství“ této křesťanské světové říše, možno viděti z toho, jak Ťučev rozhoduje o osudech jednotlivých národů:

„Buďto Polsko nebo Rusko: obojí nemůže existovati současně.“ Protože však samozřejmě Rusko musí existovati, musí býti Polsko zničeno, rozšlápnuto „obří nohou“ Ruska. A to nejen samo Polsko, nýbrž i Rakousko, Itálie, Německo a všichni „Bohu se rouhající národové“. Rozšlápnutí, zardoušení, povraždění „krucifixem a mečem v téže ruce“, jak Ťučev praví o Prvním Římě, čehož však mohl právě tak dobře užiti o Třetím ruském Římě. Vražda pod Kristovou korouhví, říše „zvířete“ pod jménem království božího.

Byzantinská Ťučevova restaurace, tato drahocenná tkanina, prokázala se býti nevhodnou ruské politice. Záležitost ta dala se provésti lacinějšími prostředky. Prohlédneme-li však přesně rozstřílené cáry dnešního slavofilského nacionalismu, můžeme v nich objeviti tentýž byzantinský vzor – orly a kříže – jako na Ťučevově zlatem protkaném ornátě. Odhaluje nejhlubší podstatu toho, co se ještě dnes nastrkuje jakožto „ruský sloh“, „ruský duch“. Ťučev není ani lepší, ani horší ostatních slavofilů; je pouze upřímnější.

V této válce slaví slavofilský nacionalismus, který se na konec zvrhl v „zoologický“ patriotismus, triumfy. Proto je tradicionelní úloha ruské společnosti – boj proti nacionalismu – dnes obtížnější a zodpovědnější, než kdykoliv jindy.

Podle vydání: D. Merežkovskij. Od války k revoluci. Nečasový deník. Vydal J. Toužimský, Praha, 1919. Přeložil J. Trumpus. Str. 109-115.

Dmitrij Sergejevič Měrežkovskij (1865-1941) – spisovatel, básník, náboženský myslitel.
Pjotr Jakovlevič Čaadajev (1794-1856) – filosof a publicista, přítel A. S. Puškina.
Vladimír Sergejevič Solovjov (1853-1900) – náboženský myslitel.
Vissarion Grigorjevič Bělinskij (1811-1848) – literární kritik, představitel „západničestva“.
Fjodor Ivanovič Ťutčev (1803-1873) – básník, diplomat, v letech 1821 až 1844 ruský atašé v Mnichově.
Nikolaj Aleksandrovič Běrďajev (1874-1948) – filosof.
Sergej Nikolajevič Bulgakov (1871-1944) – filosof, pravoslavní kněz.
(Pro Britské listy vybral a upravil Max Ščur)

1.9.2014

Aktivisté konstatují, že Hongkong vstupuje do "éry občanské neposlušnosti" poté, co se Čína vyjádřila, že svobodné volby správce Hongkongu by vedly k vzniku "chaotické společnosti"

Prodemokratičtí aktivisté v Hongkongu chtějí ovládnout finanční centrum svého města v kampani občanské neposlušnosti. Čína totiž nechce povolit obyvatelům Hongkongu svobodné volby příštího správce této enklávy.

Peking dlouho slibuje, že správce hongkongského regionu má být volen ve všeobecných volbách od roku 2017, což motivovalo organizaci Occupy Central a prodemokratické poslance, aby usilovali o podstatnou volební reformu.

Avšak v neděli dal Peking najevo, že bude určovat, kdo bude smět být pro volby nominován. Budou smět být nominováni jen dva nebo tři kandidáti a budou muset být schváleni nominačním výborem pekingských loajalistů. To znamená, že jakýkoliv demokrat bude z nominace vyloučen.

Li Fei, náměstek nominačního výboru, sdělil novinářům, že volné nominace by vytvořily "chaotickou společnost" a že příští správce Hongkongu musí "milovat tuto zemi a musí milovat stranu".

V Hongkongu jsou politicky daleko volnější poměry než v kontinentální Číně, avšak Xi Jinping tam utužuje poměry od té doby, co se dostal k moci, a aktivisté se obávají, že jejich svobody jsou likvidovány.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Izraelský premiér Binyamin Netanyahu se proto rozhodl snížit vládní výdaje letos o 2 procenta. Největší škrty v důsledku vojenské ofenzívy v Gaze má pocítit izraelské školství. Kritikové, včetně členů Netanyahuovy vlády - poukazují na to, že tíhu škrtů ponesou nejchudší Izraelci.

Někteří ekonomičtí pozorovatelé odhadují, že válkou v Gaze přišel Izrael o 0,5 procentní růst svého HDP, avšak Netanyahu hájil nově zavedené vládní škrty tvrzením, že "Bezpečnost je až na prvním místě."

Na palestinské straně odborníci odhadují, že rekonstrukce zničených částí Gazy bude stát více než 6 miliard dolarů a bude trvat 20 let, vzhledem k nynějším izraelským a egyptským omezením na dovoz stavebního materiálu.

V neděli se Izrael rozhodl anektovat 400 hektarů palestinského území na Západním břehu Jordánu, podle izraelského rozhlasu "v reakci na unesení a usmrcení tří židovských mladíků v této oblasti letost v červnu". Prohlášení, zveřejněné izraelskou armádou, však pro anexi území neudalo žádný důvod.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014
Čelní britští muslimští předáci vydali fatwu proti Islámskému státu

Vysocí muslimští představitelé ve Velké Británii vydali fatwu odsuzující islámskou extremistickou organizaci Islámský stát a zdůraznili, že britští džihádisté "zrazují své vlastní společnosti" tím, že se pouštějí do bojů v Iráku a v Sýrii.

Tato fatwa představuje dosud nejsilnější odsouzení Islámského státu od muslimské komunity v Británii. Fatwa Islámský stát charakterizuje jako "kacířskou organizaci" a jako "utlačitelskou a tyranskou skupinu".

Fatwu napsal Šejk Usama Hasam, bývalý imám z východního Londýna, a podporuje ji šest vysokých islámských učenců z celé Británie. Zdůrazňují, že "je z náboženských důvodů zakázáno ("haram") podporovat Islámský stát a podílet se na jeho akcích.

I když muslimové mají "morální povinnost" pomáhat syrskému a iráckému lidu, musejí tak činit, "aniž by zrazovali své vlastní společnosti", praví se v fatwě.

Fatwa je edikt, který vydávají muslimští učenci a který se týká islámského života.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Už předem je jasné, kde leží největší problém: prostřednictvím hlavních britských politických stran začalo být nemožné vyjadřovat opozici vůči volnotržní ekonomice.

Něco neuvěřitelného probíhá v těchto dnech ve Skotsku, píše reportér Channel Four News Paul Mason. Knoflíky na klopách s nápisem "Ano" a "Ne" vyvolávají mezi lidmi na ulici debaty: na plovárně, v hospodě, ve frontě na poště. Celá země pěti milionů lidí se ptá sama sebe, někdy docela halasně, čím chce být.

Po týdnu stráveném v Glasgow je zjevné, že největším překvapením bude zřejmě volební účast. Jestliže se politické nadšení šíří i do relativně apolitického světa dělnických městských periferií, do hospod a do nočních klubů a vede to lidi k aktivismu, vysoká volební účast může přinést výsledky, které se naprosto budou odlišovat od volebních průzkumů. Šéf vládnoucích skotských nacionalistů Alex Salmond předpokládá osmdesátiprocentní volební účast. Myslím si, píše Paul Mason, že účast bude zřejmě ještě vyšší a každý další procentní bod účasti nad normál vytváří faktor nepředpověditelnosti.

V světově známém klubu Sub Club v Glasgow byla debata pozoruhodně souvislá, dokonce i ve dvě hodiny ráno mezi opilými kuřáky kouřícími venku. Pokud lze zestručnit vox populi lidí mladších třiceti let v jedinou myšlenku, zní takto: "Chceme si sami vládnout ve své vlastní zemi."

Všichni tito lidé slyšeli katastrofická makroekonomická varování, o libře, o bankách, o zadluženosti, o nespolehlivosti ropných příjmů. Jenže oni se chtějí rozejít s politikou Londýna a s neoliberální ekonomikou a jsou ochotni všechna tato rizika přijmout.

Jestliže se probudíme ráno 19. září a zjistíme, že Skoti hlasovali pro nezávislost, šok v oficiálních kruzích bude extremní. Bude jasné, že se tak britští konzervativci zasloužili o rozbití Velké Británie.

Ještě ztraumatizovanější bude Labouristická strana. Pokud Skotsko vyhlásí nezávislost, po roce 2016 už labouristé v Londýně snad nikdy nevyhrají volby. Ve Skotsku se labouristé úplně rozloží a v táboře tamějších labouristických aktivistů, kteří podporovali nezávislost, vznikne nová nezávislá levice kolem Strany zelených a pokrokářů kolem organizací jako Common Weal, Veřejný zájem.

Bude to mít okamžité mezinárodní dopady: V Madridu a v Bruselu bude poprask, v Barceloně budou lidi šílet radostí, Moskva bude projevovat tichou škodolibost.

Z nynější etapy volební kampaně před referendem se zdá být jisté, že aktivistům proti skotské nezávislosti - přestože pořád mají v průzkumech veřejného mínění náskok - se nepodařilo proměnit referendum o skotské nezávislosti v referendum o velkém makroekonomickém riziku. Pokud se to podařilo, je to u starých lidí, nikoliv však u většiny lidí mladých.

Nejjasněji argumentující mladí lidé, s nimiž jsem mluvil, dobře rozumějí makroekonomickému riziku. Ale větší váhu pro ně mají dvě stále nesnesitelnější břemena: neschopnost relativně levicového voličstva ve Skotsku jakkoliv ovlivnit londýnskou vládu a neschopnost přesvědčit Labouristickou stranu ve Skotsku, aby přestala podporovat protržní a proškrtovou vládní politiku.

Toto všechno znamená, že i když se voliči nevysloví pro nezávislost Skotska a podpora pro nezávislost zůstane někde kolem 45 procent, charakter veškeré příští debaty o skotské nezávislosti je už určen.

Nezávislost se stala narativem lidí, kteří jsou proti silné vládě. Je to o zaktivizovaných skotských ulicích, barech a nočních klubech, které jsou proti mafiánské a špinavé oficiální politice.

Jakmile se takováto politická psychologie etabluje, už nezmizí. Historie nám ukazuje, že takováto politická psychologie sílí, dokud se něco nepoddá, a většinou to jsou hranice státu.

Teď už víme, že podstatná část skotského obyvatelstva má sen, v němž státnost, sociální spravedlnost a kulturní sebevědomí dohromady vytvářejí jasný a populární projekt.

Zbytek Británie bude zřejmě ohromen, ale neměl by být překvapen, pokud nadšení pro tento sen přiměje dostatečné množství lidí u volebních uren poskytnout skotské nezávislosti těsné vítězství.

Pokud k tomu dojde, lidi se začnou vzájemně obviňovat, ale už předem je jasné, kde leží největší problém: prostřednictvím hlavních britských politických stran začalo být nemožné vyjadřovat opozici vůči volnotržní ekonomice.

Někteří angličtí a velští voliči si myslí, že to dělají tím, že hlasují pro euroskeptickou stranu UKIP. Avšak referendum nabídlo skotským voličům způsob, jak to udělat zničením unie Velké Británie. Ať už si myslíte, že je to iluzorní nebo pochybné, toto je podstatou nynějšího narativu ve skotských ulicích.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Skoti mají daleko větší tendenci vyhnat směnárníky z chrámu, než aby si nechali od nich diktovat, jak mají hlasovat.

Po vítězství skotského premiéra Alexe Salmonda v televizní debatě s labouristickým šéfem kampaně za jednotnou Británii Alistairem Darlingem je vítězství aktivistů za nezávislost Skotska v referendu dne 18. září na dosah ruky, míní komentátor listu The Glasgow Herald Iain Macwhirter.

Politika je vždycky o morální volbě - zejména ve Skotsku, kde mají voliči komunitárního ducha a vždycky odmítali hrubé apely, aby prosazovali svůj sebezájem. Skoti odmítli v sedmdesátých letech podpořit hrubě hmotařské heslo tehdejších skotských nacionalistů "Je to skotská ropa", stejně jako odmítli argumentaci thatcherismu, že jeho přijetím zbohatnou, v osmdesátých letech.

Kampaň za skotskou nezávislost byla v nebezpečí, že tuto chybu udělá napotřetí, když málem umístila na billboardy po celém Skotsku otázku, zda chtějí Skoti být bohatí. Jenže k srdcím skotských voličů se nedostanete tím, že budete apelovat na jejich peněženku, ani si nezískáte jejich respekt, když jim začnete vyhrožovat.

Morálka Nového zákona je ve Skotsku stále živá, i když jen málo Skotů ještě chodí i dnes do kostela. Skoti mají daleko větší tendenci vyhnat směnárníky z chrámu, než aby si nechali od nich diktovat, jak mají hlasovat. Šéf skotských nacionalistů Alex Salmond tohle dobře ví, a proto se v televizní diskusi opakovaně dotazoval svého soupeře, unionistického Darlinga, zda je ochoten respektovat "suverénní vůli skotského lidu", pokud by skotští voliči hlasovali pro nezávislost, a začít podporovat jednotnou měnu pro Skotsko i pro Anglii. To Darlinga donutilo, aby volil mezi skotskou občanskou společností a londýnskými finančníky, a s grimasou padl do této pasti.

Samozřejmě, že Darling nepodpoří mandát skotských voličů. Avšak ta diskuse o tom, jakou bude mít Skotsko měnu, byla už víceméně neutralizována. Co opravdu motivuje skotské voliče je férovost, pracovní příležitosti a obrana státního zdravotnictví, které mají občané zadarmo.

Darling ve věci měny podpořil londýnské bankéře a vyvolal také dojem, že nebude protestovat proti privatizaci zdravotnictví. Tím, jak to řekl Salmond, "vlezl do postele s konzervativci". To je pro každého skotského politika velmi nebezpečné postavení.

Každý skotský volič ví, že skotští podnikatelé jsou v posteli s konzervativci. To potvrdil David Cameron, který ve Skotsku promluvil nikoliv k voličům, ale k asociaci "bossů", ke Konfederaci britského průmyslu.

Začíná být jasné, že Cameronovo odmítnutí debatovat o nezávislosti se skotským premiérem Salmondem bylo pro unionistickou kampaň vážným omylem. Cameron tak vypadá jako zbabělý absentující domácí. Skoti by ho respektovali, kdyby přijel na debatu se skotským premiérem. Cameron aspoň dokázal říct, že Skotsko může být "úspěšnou nezávislou zemí". Alistair Darling nedokáže nic takového říct, působí mu to téměř fyzickou bolest. To, co sděluje, je jasné: Skoti si nemají vyskakovat a musejí přijmout to, co je.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Americké letecké údery a britská, francouzská a australská vojenská pomoc přispěly k ofenzívě proti organizaci Isis

Americké letecké údery u šiitského turkomanského města severně od Bagdádu umožnily ozbrojencům a iráckým jednotkám zachránit 12 000 obyvatel od džihadistů, kteří je drželi v obklíčení déle než dva měsíce.

Džihádisté z extremistické organizace Islámský stát se částečně stáhly z předměstí města Amerli asi 180 km severně od Bagdádu, kde polovojenské jednotky a irácká armáda zaútočila v neděli za úsvitu. K útoku došlo několik hodin poté, co americká letadla pronikla hlouběji na jih Iráku než kdykoliv v předchozích třech týdnech, kdy útočila na povstalecká postavení na pomoc Kurdům. Britská, francouzská a australská letadla také shazovala do města Amerli pomocné balíky.

Irácké jednotky dostávají silnou podporu od kurdských jednotek a šiitských ozbrojenců, kteří stojí v čele většiny bojů s organizací ISIS v centrálním Iráku. Šiitští ozbrojenci jsou zejména aktivní v oblastech, kde žije větší množství šiitů nebo kde jsou v ohrožení šiitské náboženské svatyně. Obyvatelé města Amerli jsou šiitští Turkomanové. Byli obklíčeni ve městě, které bylo odříznuto od vody a elektřiny. Extremisté se zapřísáhli, že je zavraždí, pokud nekonvertují k jejich puritánské verzi sunnitského islámu.

Úspěšné dobytí města Amerli je jediným případem, kdy irácké jednotky, se silnou podporu, zvítězily nad organizací Isis od té doby, co ovládla Mosul, Tikrit a většinu západního Iráku. Ofenzívu extremistů zastavilo americké bombardování. Američani nyní provedli více než 115 úderů proti Isis v severním Iráku. To umožnilo Kurdům a iráckým jednotkám znovu dobýt přehradu v Mosulu, kterou předtím ovládla Isis, což vedlo k evakuaci desetitisíců příslušníků sekty Jazdi, jimž z horského pohoří pomohly uprchnout kurdské milice, které přešly do Iráku ze Sýrie.

Washington ale nicméně trvá na tom, že bombardovat cíle v Iráku nebude donekonečna. Bagdád požaduje podobnou americkou podporu na ochranu hlavního města, avšak Obama odmítl schválit takové letecké údery, dokud nebude utvořena inkluzivní centrální vláda. Nový premiér Haider al-Abadi má už na to jen několik dní, neboť ústavní lhůta pro utvoření nové vlády zanedlouho vyprší.

Dlouhé vyjednávání o nové vládě vyvolává otázky, zda Iráku bude moci i nadále existovat v rámci jeho současných hranic. Iráčtí politikové zejména řeší otázku, zda iráčtí sunnité, kteří byli marginalizováni po svržení Saddáma Husajn v roce 2003, a od té doby jsou odcizeni od politického procesu, budou moci být do něho znovu včleněni.

Kurdové z částečně autonomního severního regionu si také nejsou jisti, zda nová ústřední vláda bude zastupovat jejich zájmy. Vztahy mezi sunnity a Kurdy a bývalým premiérem Nourim al-Malikim byly v době, kdy začala ofenzíva Isis, naprosto toxické. Irácké instituce, včetně armády, byly naprosto ochromeny sektářstvím.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Deset let po vstupu Polska do Evropské unie získalo Polsko prezidentský úřad Rady Evropy a polský premiér se stal prostředníkem a vyjednavačem mezi Angelou Merkelovou. Françoisem Hollandem, Matteem Renzi, Davidem Cameronem a dalšími evropskými politiky, píše Ian Traynor v deníku Guardian.

Tusk je tichý, skromný, tvrdý a politicky nemilosrdný pravostředový liberál z Gdaňsku. Je jedním z nejúspěšnějších a nejproevropštějších evropských premiérů z poslední doby v éře, kdy je důvěra v EU silně zpochybňována.

Polsko je jedinou zemí v Evropské unii, která neupadla v důsledku finanční krize v roce 2008 do recese. Ještě důležitější však je, že za sedm let Tuskovy vlády v Polsku a za pomoci jeho anglofilského ministra zahraničí Radka Sikorského Polsko proveslo strategickou reorientaci a nově definovalo svůj národní zájem.

Při vstupu do EU bylo Polsko přirozeným spojencem Británie. Bylo dostatečně velké, bylo na okraji, bylo liberální, zastávalo principy volného trhu a z historických důvodů bylo nedůvěřivé vůči francouzsko-německému spojenectví, které ovládalo EU až do jeho rozšíření v roce 2004.

Tusk zdědil Polsko, které bylo nepřátelské vůči Rusku a nesmírně nedůvěřivé vůči Německu, a to z dobrých historických důvodů. Polská aliance s Británií byla posílena tím, že Británie podpořila vstup Polska do EU tváří v tvář silné rezervovanosti v západní Evropě, a také politikou otevřených dveří vůči polským přistěhovalcům, kterou na rozdíl od většiny zemí EU od roku 2004 přijala právě Británie.

Za Tuska a Sikorského se tohle všechno změnilo. Nadšený proamerikanismu se rozplynul a zanechal za sebou pachuť v ústech. Tusk a Sikortski dospěli k závěru, že Británie a zejména David Cameron udělali paseku ze své taktiky vůči v Evropské unii a při svém jednání s ostatními vládami EU.

Tusk se spřátelil s Merkelovou, vytvořil těsnou polsko-německou alianci a dospěl k závěru, že budoucnost Polska závisí na co nejtěšnější evropské integraci, kdežto Anglie jde opačným směrem.

Je nejasné, jaký dopad bude mít jeho strategie na řízení EU na jejích vrcholných schůzkách. Prezident Rady Evropy musí totiž dělat, co mu poručí ostatní vedoucí politikové EU. Avšak prezident určuje agendu a má určité vyjednávací schopnosti, takže do určité míry bude Tusk schopen ovlivňovat směr, jímž se EU vydá.

"Nový prezident bude muset řešit tři zásadní otázky: ekonomiku, Ukrajinu, a problém Anglie," řekl jeden vysoký činitel EU.

Ve všech třech záležitostech bude mít Tusk samostatný, energický vlastní názor. Rychlé změny, k nimž došlo za posledních dvacet let v bývalých komunistických zemích, znamenají, že Tusk zastává reformistické argumenty stejně jako David Cameron. Co se týče Ukrajiny a Ruska stojí Tusk v čele evropských jestřábů, kteří požadují tvrdé zacházení s Putinem, jenže se mu nepodaří přimět Německo, Francii a Itálii, aby v této věci udělaly něco, co nechtějí.

Co se otázky Anglie týče, Tusk bude muset vyjednávat s Cameronem, pokud ten zůstane u moci, o takzvané nové dohodě o změnění britských podmínek členství v EU. Avšak Tusk nebude pánem těchto jednání, bude jen sdělovat, co si myslí ostatní politikové EU o tom, kam až může Evropská unie v ústupcích vůči Británii zajít.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V srpnu 2014 přispělo 187 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 42 002,88 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v červnu 2014 částkou 22 809,65 Kč.

Zůstatek byl koncem srpna 2014 354 231,52 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 166 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za srpen 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.7. 2014:...............380 070,10 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 42002,88 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (červen 2014)........... 22 809,65 Kč
bankovní úrok................................................................3,19 Kč




Bankovní úrok ...........................................................3,19 Kč

bankovní poplatky..........................................................-855,61 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................2695,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje ČR srpen 2014 .............................................................15 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
účetnictví ....................................................................................3500 Kč
programování (MP) .....................................................................15600 Kč
sponzoring, filmový projekt (DŠ)......................................................10 000 Kč


Zůstatek k 31.8. 2014: 354 231,52 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
7. 11. 2013 Nejnovější dokumenty z České televize jsou slibné Sam Graeme Beaton
7. 11. 2013 Latest Česká televize Offerings Show New Promise Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Normalization/Kauza Cervanová Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Ohlédnutí za jihlavským filmovým festivalem Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 More Thoughts from Jihlava Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
28. 10. 2013 Dál nic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval… Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 „…na všech sloupích“ Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 „Ultimátní“ konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce