ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19.12.2014

Představitelé států a vlád členských zemí EU včera schválili investiční záměr předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera. Evropský fond pro strategické investice by měl být zřízen "urgentně", prohlásil předseda Rady EU Donald Tusk na summitu v Bruselu. Fond je ovšem spojen s požadavkem na "posílené strukturální reformy" a "pokračující úsilí o ozdravení veřejných financí.

Fond se zaměří na boj proti ekonomické recesi a masové nezaměstnanosti. V nadcházejících letech by mělo být možno investovat nejméně 315 miliard eur, počáteční vklad fondu tvoří 210 miliard z prostředků EU a Evropské investiční banky. Plánovaná účast soukromých investorů v projektu by měla částku navýšit až patnáctkrát. V lednu by měla Komise předložit konkrétní návrhy ohledně konstrukce fondu a projekt by měl odstartovat v polovině roku 2015.

Juncker se snažil na summitu získat konkrétní závazky jednotlivých států týkající se navýšení prostředků ve fondu. To se mu ovšem nepodařilo.

Podrobnosti v němčině: ZDE

19.12.2014

Lídr euroskeptické strany UKIP Nigel Farage je nyní v Británii stejně nepopulární jako premiér David Cameron. Jeho popularita za měsíc poklesla o 14 procentních bodů.

Farage byl zasažen sexuálním skandálem, v němž figuroval bývalý generální tajemník jeho strany, a také spory kvůli námitkám vůči kojení na veřejnosti nebo výdajům na přistěhovalce.

53% dotázaných potenciálních voličů se v průzkumu společnosti Ipsos Mori vyjádřilo, že je s Farageovou prací nespokojeno a jen 33% spokojeno. Pouze 92% příznivců samotné UKIP je s ním spokojeno.

Výzkum také ukazuje, že preference Zelených vzrostly o 2% na celkových 9%. Naproti tomu dál klesají preference tradičních stran - labouristů, konzervativců a liberálních demokratů.

UKIP letos zaznamenala řadu úspěchů, avšak koncem listopadu utrpěla kvůli Farageově podpoře návrhu, podle nějž by děti emigrantů měly mít samy status emigranta - a taková změna by přitom zasáhla i jeho vlastní děti.

Počátkem prosince se Farage pustil do sporu ohledně kojení na veřejnosti.

Sexuální skandál, do nějž byl zapleten bývalý generální tajemník Roger Bird, evidentně také neprospěl. A o víkendu musel rezignovat stranický kandidát Kerry Smith, který kromě homofobních a rasistických poznámek žertoval na účet chudých lidí. Místopředseda strany Neil Hamilton se, jak se ukázalo, zastává návratu "civilizované vlády" do Jihoafrické republiky.

Ukázalo se rovněž, že strana si založením nové skupiny v EU přišla na 1,5 milionu liber a Farageova žena je placena z veřejného sektoru, což Farage popíral.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

19.12.2014

Dalibor Balšínek, Pavel Šafr, Robert Čásenský. Lidé, kteří zde minimálně v posledních deseti letech diktovali úroveň českých deníků a časopisů, bojují svými čerstvými počiny za svobodu slova. A myslí to smrtelně vážně. Vyplynulo to z diskuse, kterou na téma nových mediálních projektů uspořádala Fakulta sociálních věd UK (18. 12.). Britské listy byly u toho.

Čeští novináři a mediální manažeři zažívají těžké chvíle. Vnitřní mediální prostor se drasticky zúžil vlivem upadajícího mediálního průmyslu. Nerentabilita a neochota původních majitelů prodělávat vede k fúzím, majetkové koncentraci do obřích mediálních domů s podporou z jiných - výnosných - ekonomických aktivit jejich vlastníků a logickou snahou ušetřit.

Tradiční hra "škatulata, hejbejte se", která létá probíhala v malé české mediální louži, kdy se lidé přemisťovali relativně volně z jedné redakce do druhé, byla k zoufalství českých mediálních nádeníků přerušena. A protože ani klidný veřejnoprávní přístav není nafukovací, řada z nich musela z kola ven. A protože většina z nich nic jiného neumí, zrodilo se v posledních dvou letech hned několik nových mediálních projektů. Mají několik společných věcí: odvážné proklamace o tom, jaké místo chtějí v mediální krajině obsadit, nedostatek peněz i čtenářů a také společného nepřítele: vládce českého mediálního Mordoru Andreje Babiše.

Z debaty, relativně povrchní a ne právě profesionálně vedené, vyplynul jediný podstatný fakt: protože média získala nové majitele, kteří už původní mediální manažery nepotřebovali, proměnila se najednou česká mediální krajina ze dne na den z poklidného Kraje, kde se dařilo "hobití" žurnalistice, v Mordor, jemuž vládne Andrej Babiš. Proto je zde třeba nezávislých médií, která se postaví tomuto zlu, jež reziduuje v ohrožení svobody slova.

Nic nového, natož zajímavého, nepadlo. Komické byly nářky těch, kdo si zvykli na benevolenci a naprostou nezúčastněnost svých někdejších německých majitelů, a nyní ji zaměňují za "nevměšování se" do redakční práce. A pak taky zjevná intelektuální průměrnost lidí, kteří léta vedli česká média a nyní aspirují na roli hrdinů. Z hobita elfa neuděláš...

Co stálo za zmínku:

Ondřej Neumann (Hlídací pes)

Když jsem skončil v Ekonomu, říkal jsem si, co budu dělat. Ve veřejnoprávních médiích jsem byl, byl jsem v různých redakcích, jsem novinář a nic jiného neumím, tak jsem se rozhodl vrátit se na začátek a dělat práci, kterou mám rád.

Česká novinařina stůně na nedostatek peněz.

Někde jsem četl, že je ta nejlepší doba pro žurnalistiku.

Dalibor Balšínek (Echo24)

Nemůžu pracovat pro majitele politické strany (pan Balšínek pracoval jako šéfredaktor LN, pozn. redakce). (...) Naše společnost je řízena monistickým způsobem, já jsem majitel, předseda představenstva a šéfredaktor, takže mi do toho vůbec nikdo nemůže kecat.

Naše novinařina je postavena na kvalitních komentátorech, kteří mají velký přehled, čtou zahraniční média, inspirují se jimi a to je naše velká konkurenční výhoda. To se totiž nedá ukrást.

Pavel Šafr (Free Czech Media)

Chceme ukázat, že oligarchizace médií prostřednictvím majitele Agrofertu vedla v této zemi k úbytku svobody slova.

Já bych si přál, aby zde můj projekt za dva roky nebyl, aby ho nebylo potřeba, aby nebylo potřeba boje proti zmanipulovaným médiím.

My jsme s německým majitelem zažili skvělou zkušenost, jak má vypadat přístup majitele k médiím. Jediné, co jim mám za zlé je, že nás opustili.

Eva Hanáková (Dotyk)

Máme 22 tisíc odběratelů a to je zajímavý inzertní potenciál. Když jsme to počítali, na nule bychom měli být po třech letech, máme ještě rok.

Robert Čásenský (Reportér)

Nelze dělat žurnalistiku tak, že už na začátku víte, kdo je dobrý a kdo špatný.

19.12.2014

Jedním z diskutovaných opatření, které by Rusko mohlo ještě použít na záchranu rublu, je zpřísnění kapitálové kontroly. Zdá se však, že na to může být poněkud pozdě.

Analýza CNBC.com vycházející z údajů ruské centrální banky ukazuje, že odtok kapitálu z Ruska byl letos masivní a peníze směřovaly zejména do zemí bývalého SSSR, do Číny a na Západ.

K předním příjemcům ruského kapitálu patří Kazachstán (kolem 25 miliard dolarů), následují Čína, Tádžikistán, Ukrajina, Švýcarsko, Kyrgyzstán, USA, Arménie, Španělsko, Turecko, Německo, Británie, Ázerbájdžán, Rakousko, Itálie, Francie, Nizozemsko, Litva a Spojené arabské emiráty. Poslední dostupná data pocházejí ze 3. čtvrtletí a ukazují, že z Ruska od počátku roku odešlo do zahraničí 13,4 miliardy dolarů.

Zároveň se objevují pochybnosti o tom, zda oficiálně udávaný objem ruských rezerv v cizích měnách, 414,6 miliardy dolarů, je reálný. Anders Aslund z Petersonova institutu ve Washingtonu tvrdí, že z praktických hledisek je třeba odečíst dva velké fondy obsahující téměř polovinu udávané částky. I tak by ovšem měly ruské rezervy postačit na dva roky hospodaření při nízkých cenách ropy.

Rusko by ovšem mělo investovat do nových odvětví, diverzifikovat export a snížit závislost na exportu energetických surovin. A k tomu mu dostupné rezervy stačit nemusí, upozorňuje Natalia Orlovová z Alfa Bank.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

19.12.2014

RIA Novosti informují ZDE, že po čtvrteční tiskové konferenci, na níž ruský prezident Vladimir Putin obvinil západní politiky z "imperátorství", americký prezident Barack Obama podepsal zákon č. 5859 "O podpoře svobodné Ukrajiny".

Řada komentátorů očekávala, že zákon, který je především dílem republikánské opozice, bude vetován. Návrh prošel výraznými úpravami a nyní již neoznačuje Ukrajinu za důležitého spojence USA mimo rámec NATO, nicméně i tak bylo očekáváno, že jej prezident odmítne.

Zákon povoluje Obamovi zavést další sankce vůči Rusku a také dodat Ukrajině obrannou výzbroj, kterou specifikuje výčtem položek. Nemůže však prezidentovi "dát za úkol", aby tato opatření také skutečně provedl. Bílý dům dal již najevo, že v tuto chvíli o žádných dodatečných sankcích vůči Moskvě neuvažuje. Jak se zachová ve věci dodávek zbraní zatím nekomentoval. Scénářů je několik, od prakticky nulové změny v dosavadní politice přes zahrnutí např. bezpečných pojítek, s jejichž dodáním dosud Washington váhal, až po pokročilé systémy řízení a velení a dělostřelecké radary. Důraz který američtí zákonodárci kladou na protitankové zbraně Kyjev nesdílí a argumentuje, že má dost vlastních, levnějších a srovnatelně kvalitních.

Zákon nehovoří o útočných obrněných vozidlech, dělostřeleckých systémech nebo pokročilé přesné munici, jakou např. USA dodávají Polsku. Výčet tedy neobsahuje zbraně, které by Ukrajině umožnily získat výraznou převahu nad proruskými a ruskými oddíly v Donbasu a zajistily možnost vedení útočných operací.

Rusko varovalo před "vážnými důsledky", pokud by Západ Kyjevu dodal zbraně. Zbraně ovšem již otevřeně nabízejí Kanada a Austrálie, stejně jako Polsko, a již před nějakým časem nabídla Itálie prodej lehkých obrněných automobilů. Zatím se zdá, že Washington by, pokud vůbec, preferoval dodávky zbraní Kyjevu prováděné spojenci spíše než samotnými USA. Jak Moskva zareaguje na Obamův podpis není zatím jasné. Někteří se obávají, že výsledkem bude další kolo eskalace ruské účasti na konfliktu v Donbasu.

Nic z toho co Západ nabídl nebo možná ještě nabídne ukrajinským ozbrojeným silám ovšem nepřibližuje realitě vlhké sny tajemníka Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny Olexandra Turčynova, podle nichž jeho země vybuduje nejsilnější armádu v Evropě.

19.12.2014

Kurdské oddíly dosáhly v Iráku hory Sindžár a osvobodily zde stovky lidí obklíčených islamisty, informoval Masrúr Barzání, který stojí v čele Kurdistánské rady pro národní bezpečnost.

Podle Barzáního bylo při operaci zabito sto islamistů a podařilo se otevřít koridor do oblasti Sindžáru.

Operace představuje naději pro stovky příslušníků jezídské menšiny obklíčených na hoře od srpnové ofenzívy "Islámského státu". Evakuace ovšem ještě nezačala.

Také nedaleké město Sindžár dosud nebylo osvobozeno.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

19.12.2014

Dělníci čínského cukrovaru na Madagaskaru, kde minulý týden dlouhodobé pracovní spory přešly v nepokoje s nejméně čtyřmi mrtvými, mají jediný požadavek, který je třeba splnit, aby se vrátili do práce: "Nechceme Číňany. Nechceme pracovat pro Číňany," říká Leon Clement, dělnický zástupce v podniku Sucoma.

"Před vládními ministry slibují, že nám dají více práv, ale nikdy to neudělají!"

Bernard Jerome, další z 2 000 osob zaměstnaných v závodě Sucoma v Morondavě na západním pobřeží ostrova Madagaskar, říká: "Žádáme stát, aby našel nové partnery. Cokoliv, jen ne Číňany."

Dělníci si stěžují, že dostávají asi 30 eur měsíčně, pár vybraných dostalo zvláštní privilegia, ale ostatní čelí ponižování a nátlaku.

Po několikaměsíčních sporech v listopadu došlo na násilí. Dva čínští zaměstnanci byli zraněni a zařízení továrny poškozeno.

Minulý týden po zatčení dvou dělnických představitelů byli při potyčkách s policií dva lidé zabiti a devět zraněno. Následující den došlo k ubodání příslušníka bezpečnostní služby a vojáka, kteří hlídali továrnu.

Kromě toho byli usmrceni dva policisté, když jejich motocykl přejel nákladní automobil.

Asi dvacet čínských řídících pracovníků bylo evakuováno do hlavního města Antananariva, poté co jejich byty byly vyloupeny. Došlo také k vyloupení skladů s cukrem.

Čínský majitel, který v roce 1997 zachránil státní podnik před krachem, oznámil, že bude od vlády žádat náhradu škod.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

18.12.2014

V souvislosti se zprávou, že univerzita v Amsterodamu se rozhodla zlikvidovat česká, polská a chorvatská studia, publikoval k této věci tento týden literární server H7O nakladatelství Host rozhovor s tamější lektorkou českého jazyka Magdou van Duijkeren-Hrabovou a Janem Čulíkem z Glasgow University ve Skotsku, "která se již delší dobu potýká se stejnými problémy".

Jak jsme tu už nesčetněkrát psali, existence dobře vedených českých studií především ve vybraných západních zemích má pro ČR velký strategický význam, v podstatě k nezaplacení, protože v místních populacích vytváří v destabilizujícím se světě pro Českou republiku důležité informované spojence. Nestačí tedy pouze prosazovat tzv. "ekonomickou diplomacii", jak vědí politikové v mnoha zemích světa, kulturní diplomacie v rámci vysokých škol je strategicky klíčovou formou zviditelňovaní dané země na mezinárodním fóru.

Níže přinášíme nezkrácené odpovědi Jana Čulíka na otázky serveru H7O, neboť se domníváme, že nezkrácená verze rozhovoru přináší k této problematice užitečné shrnutí nejdůležitějších informací.

Brutalizace univerzit se chystá i v ČR, takže čtěte, co se děje v Británii - ale to je trochu jiná historka.

  • Na serveru Britské listy se 4. prosince 2014 objevila zpráva o likvidaci českých, polských, srbských a slovanských studií na Amsterodamské univerzitě. Na University of Glasgow bojujete o zachování centra pro studium slovanských studií již několikátým rokem. V čem spočívá problém udržitelnosti těchto center?
  • Charakteristika západních univerzit se radikálně mění. Problém je komercionalizace především anglosaských univerzit, kterou nyní napodobují univerzity po celé Evropě. Přecházejí na tržní princip a dostávají se pod správu nevolených podnikatelských manažerů, takže akademičtí pracovníci už nemají při řízení univerzit žádné pravomoci. Manažeři proměňují univerzity ve velmi výkonné mlýnky na peníze. Sami si přitom platí bankéřské platy. Například plat rektora Glasgow University je 285 000 liber ročně, tedy přibližně 830 000 Kč měsíčně. Je to dvojnásobný plat britského premiéra, ale není to rektorský plat zdaleka nejvyšší. Přehled o platech britských univerzitních rektorů naleznete ZDE.

    O brutálních poměrech na nynějších britských univerzitách existuje dnes už rozsáhlá literatura. Nejnověji o tom vyšel v angličtině drastický článek ZDE, k němuž se v BL ještě vrátíme. V Británii se zavádění brutálních metod do vysokého školství - ne zrovna efektivně - brání Campaign for Public University. (Britští akademici mají dojem, jako akademici všude na světě, že stačí problém pojmenovat, a je vyřešen, jenže v politice platí síla a moc, nikoliv argumenty.) Podívejte se například na knihu cambridgeského profesora Stephana Colliniho o likvidaci původního étosu britských univerzit manažerskými praktikami, What Are Universities For?, Penguin (2012). ZDE recenzuje dvě významné knižní publikace o manažerském brutalismu na nynějších britských univerzitách. V Britských listech vyšly o tomto procesu česky četné analýzy, k nejvíce šokujícím patří tyto dvě: ZDE ZDE

    Dovoluji si poukázat i na svůj příspěvek do debaty v britském týdeníku, věnovaném britskému univerzitnímu školství Times Higher Education: ZDE

    Manažeři s bankéřskými platy vedou univerzity bankéřsky. Jedinou a zásadní prioritou je provozování obřích kurzů, především pro zahraniční studenty z dalekých zemí, kteří musejí platit vysoké školné, jimiž se vydělává. Například Glasgow University má nyní tisíce studentů podnikatelských oborů z Číny, kteří za rok studia platí školné kolem 18 000 liber ročně. Jsou to kurzy, kde je v posluchárně tisíc studentů, respektive přednáška se přenáší prostřednictvím videolinku do dalších učeben, protože se do prvotní už studenti nevešli. Jde o obrovské částky. Glasgow University má roční rozpočet půl miliardy liber, tedy cca 17,5 miliard Kč. Ač je to univerzita státní, plánuje, že do pěti let bude přes třicet procent jejího příjmu pocházet z vybírání školného. Přitom místní pregraduální studenti a studenti z EU ve Skotsku neplatí žádné školné. Důraz tedy bude kladen stále více na lákání zahraničních studentů z dalekých zemí pro obory, kde se jich budou vyučovat stovky až tisíce. Strategický plán manažerů z Glasgow University na léta 2015-2020 upozorňuje, že prioritou pro univerzitu budou ty nejvýdělečnější obory. V strategickém plánu se výslovně praví, že univerzita zamýšlí omezit rozsah vyučovaných oborů jen na ty, které jsou nejlukrativnější. Na univerzitě ovšem mezi akademiky proti této její brutalizaci existuje dost podstatný odpor. Uvidíme, zda se prosadí.

    Budou postupující managerializací a komercionalizací univerzit postiženy i jiné obory? Ano. Hovořím o tom podrobněji v tomto videu: ZDE

  • Rušení slovanských studií je spojeno s komercionalizací západoevropských univerzit. Existuje nějaká možnost na zvýšení profitu univerzity ze slovanských studií? Měla by pak větší šanci na zachování?
  • Vývoji, který jsem popsal v odpovědi na první otázku, podléhá nyní většina anglosaských univerzit. Obory jako česká či středoevropská studia nikdy nebudou mít stovky či tisíce studentů. Z hlediska zisku jsou proto pro univerzity zcela nezajímavé. Jedinou možností, aby dlouhodobě přežily, je vznik strategického plánu vlád středoevropských zemí, v jejichž rámci je nutno tyto obory externě spolufinancovat ze státních zdrojů dané země. Samozřejmě, jakákoliv vládní dotace například z České republiky pro česká studia v Amsterodamu či v Glasgow bude z hlediska vedení tamních univerzit směšně halířová. Pokud však ta dotace bude existovat, univerzita obor nezruší. Česká vláda si musí nezbytně vypracovat strategii podpory českých studií na aspoň několika klíčových zahraničních univerzitách v rámci tzv. měkké, kulturní diplomacie. Mnoho zemí světa je si vědomo, jak důležitá je přítomnost kateder studujících jejich kulturu a jazyky na západních vysokých školách. Například v Glasgow spolufinancují programy jazyků a kultur svých zemí Německo, Itálie, Portugalsko, Brazílie, Rusko, Čína, finanční podporu nabídlo i Chorvatsko.

    O klíčovém významu kulturní diplomacie jsme psali už mnohokrát. Nejdůležitější konkrétní články jsou ZDE ZDE. Existuje k tomu i facebooková stránka Chceme mluvit do dějin, o tom ZDE

    Bez vytvoření strategického programu měkké diplomacie ve prospěch České republiky na aspoň některých západních univerzitách budou česká studia zlikvidována. K likvidaci českých studií dochází ve Francii, v USA jsou dnes naprosto okrajová a i v Německu a ve skandinávských zemích je dnes situace taková, že když odejde do důchodu univerzitní učitel českých studií, západní univerzita ho už nenahradí a obor uzavře. Je samozřejmě jasné, že ČR nemůže financovat nebo dotovat česká studia ve všech místech, kde jsou dnes likvidována, ovšem vláda by si měla vytvořit strategický program a podporovat je aspoň někde.

    Bohemistika je na českých vysokých školách v současnosti do určité míry přehlížena. Čeští univerzitní manažeři a politikové se na česká studia dívají tak trochu spatra, protože je to prý jen „nevýznamný, humanitní obor“. Tito lidé se mýlí. Česká studia mají potenciálně obrovský strategický význam, protože, pokud se provozují dobře, vytvářejí v domácích populacích klíčových zemí v zahraničí pro Českou republiku nadšené a informované strategické spojence, nové Ernesty Dennise či Roberty Setony-Watsony, kteří se zasloužili o vznik nezávislé Republiky československé v roce 1918. Takových strategických spojenců je v destabilizující se globální situaci pro Českou republiku nesmírně potřeba právě nyní. Vytvoření strategie kulturní diplomacie na západních univerzitách by mělo být prioritním úkolem pro českou vládu. Existující bohemistická centra v České republice by měla intenzivním způsobem navázat spolupráci se zahraničními univerzitními centry českých studií: čeští profesoři by tam měli dojíždět a ve spolupráci s tamějšími profesory vyučovat, provádět výzkum i školit v oboru českých studií doktorandy. Musí vzniknout mezinárodní program, který tohle bude umožňovat.

    MŠMT už má program podpory „českého kulturního dědictví v zahraničí“, ten je však problematický. Zaprvé se zaměřuje v podstatě jen na děti českých manželek v zahraničí, to však nestačí. Program kulturní diplomacie musí oslovovat MÍSTNÍ OBYVATELSTVO, tedy cizince, musí vystoupit z českého ghetta. Dále, tento program MŠMT financuje jen lektorky českého jazyka, a ty jsou na univerzitách v podstatě jen manuálními pracovními silami, nejsou to plnohodnotní akademičtí pracovníci, nerozhodují o strategii univerzity. Česká vláda musí financovat profesory, tak, jak to dělal Masaryk. Nesmírně důležité také je, aby česká studia existovala v rámci učebních programů celoevropských kulturologických studií, to znamená, aby se o Václavu Havlovi či Miloši Formanovi dověděl i student, který hodlá studovat francouzský strukturalismus či německou současnou literaturu. Česká studia musejí existovat v rámci komparatistiky. Už před lety poukazoval Milan Kundera na to, že nechce, aby se o jeho románech učilo na katedrách slavistiky, které jsou na západních univerzitách jen exotickými ghetty pro pár studentů. Česká studia musejí být součástí hlavního kulturologického europeanistického proudu.

    Hovořím na základě dvacetileté zkušenosti výuky českých studií na univerzitě v Glasgow. Neskromně se domnívám, že tato má zkušenost může být Česku k užitku a jsem ochoten při vytváření strategie kulturní diplomacie pomoci komukoliv, kdo o to bude mít zájem. Už léta produkujeme v Glasgow nadšené, strategické spojence pro ČR v místních populacích západních zemí. Student, který se naučí česky a má povědomí o české literatuře, filmu a historii, a skončí pak ve vlivném postavení v mezinárodní organizaci, má pro Českou republiku podle mého názoru obrovský význam - je to strategický kapitál. Příklad: Jeden z našich studentů, který se v Glasgow naučil plynně česky, působí nyní jako tajemník jednoho poslance Labouristické strany v Dolní sněmovně. Sám se do dvou tří let stane poslancem. Mít v Dolní sněmovně několik poslanců, kteří znají česky a rozumějí českým poměrům je svým způsobem pojistkou, že v rychle se destabilizující evropské politické situaci nedojde znovu k novému Mnichovu. Mimochodem mě zaujalo, že v nynější skandálně hysterické protiimigrantské atmosféře v Británii, kdy premiér Cameron chce zakázat přístup do Británie i Čechům, právě tento náš absolvent se v Dolní sněmovně a na Twitteru ostře postavil za české zájmy. Investice do vytváření informovaných zahraničních spojenců České republiky se vyplatí. Máme celou řadu absolventů, kteří skončili jako významní činitelé v mezinárodní organizacích. Viz například Američan  Andrew Stroehlein, evropský ředitel pro komunikace lidskoprávní organizace Human Rights Watch. Jiný absolvent  třeba, Kanaďan Michael Kaethler pracuje v OSN. Jedna naše německá absolventka je dnes významnou reportérkou německého týdeníku Focus, atd.

    Nechci pořád prosazovat Glasgow nad jiné univerzity, je však faktem, že Glasgow jako centrum pro podporu má určité výhody. 1. Ve Skotsku studenti neplatí školné. 2. Je to jedna z nejstarších anglosaských univerzit (založený 1451) s vynikající pověstí, studují tu studenti ze 100 zemí světa. 3. Na rozdíl od amerických univerzit je odsud do ČR blízko - podle mé zkušenosti nemají na amerických univerzitách odborníci na střední Evropu dostatečně těsné styky s oblastí, o níž vyučují - je to příliš daleko, takže mívají nepříliš přesné informace. 4. Významná je integrovanost českých studií do středoevropské i celoevropské kultury. Studenti v Glasgow studují Rolanda Barthese spolu s Mukařovským.

    Uvádím Glasgow jako příklad, jak by se kulturní diplomacie měla dělat.

  • Jaká je aktuální situace a budoucnost slovanských studií na University of Glasgow?
  • Od roku 2010 došlo na University of Glasgow k neúspěšnému pokusu zrušit česká a středoevropská studia a všechna studia jazyků a kultur mimo francouzštiny a hispanistiky. Vyvolalo to obrovské místní i mezinárodní protesty. Jejich historii studenti zaznamenali na těchto stránkách: http://savesmlc.wordpress.com/news/. Najdete tam snad stovku odkazů na články a televizní reportáže ze skotských i světových médií k skandálnímu pokusu vedení Glasgow University zrušit velkou část tamější School of Modern Languages and Cultures. Tento pokus selhal a česká i polská studia nadále existují na University of Glasgow v rámci programu srovnávací literatury, což je ideální – nejsou v ghettu. Pokud však nedojde k systematické externí finanční podpoře pro alespoň některé tyto programy ze strany české a polské vlády, déle než několik let nebudou existovat. Jejich více než šedesátiletá tradice bude zlikvidována, k vážné škodě České republiky.

    18.12.2014

    Dnešní velká tisková konference ruského prezidenta Vladimira Putina ZDE se nepřekvapivě nesla v duchu bagatelizace ekonomické krize a obviňování Západu.

    Pokud někdo čekal, že Putin nastíní cestu z ekonomické krize, čekal marně. Ruský prezident hovořil o objemu devizových rezerv a prohlásil, že krize přejde nejpozději do dvou let, ale žádné účinné ekonomické opatření, které by krizi skutečně zmírnilo nebo zastavilo, nepředložil. Ve skutečnosti je Rusko závislé na globálních cenách ropy, které nemá pod kontrolou. Naštěstí pro ně se ceny právě začaly mírně zvedat - a to je také jediná naděje na záchranu znehodnoceného rublu.

    Kromě toho Putin obvinil západní politiky, že se chovají jako "imperátoři" a údajně usilují o ruskou Sibiř. Pokud Rusko někdy v budoucnu skutečně přijde o Sibiř, zabere mu ji nepochybně Čína, kterou považuje za svého nejlepšího spojence - v uvedeném bodě se shoduje velmi mnoho ruských příznivců i odpůrců - ale to v daném kontextu zřejmě není vůbec podstatné. Jde o to vyvolat v ruské veřejnosti pocit obležení, který je historicky dán už z časů tatarské poroby a stále se v cyklech vrací, neboť se osvědčuje coby mobilizační nástroj proti "zlým cizákům".

    V politice platí sada poměrně jednoduchých pravidel, která je třeba dodržovat. Neplatí ovšem, že když je dodržíte, vede to samo o sobě k úspěchu - politika se poněkud liší od přípravy instantní polévky a rutina nic nezaručuje - nicméně pokud pravidla nedodržujete, s velkou pravděpodobností dopadnete špatně.

    Jedním z takových základních pravidel je, že politik nikdy nesmí věřit vlastní propagandě a ať už cokoliv z jakýchkoliv důvodů říká, měl by si být současně vědom, jak se věci mají doopravdy. V případě, že toto nečiní, začne se chovat podle zjednodušené virtuální reality původně určené pouze k ohlupování veřejnosti. Následují chybná a nesmyslná rozhodnutí.

    Putin a jeho vnitřní kruh poradců s vysokou pravděpodobností již delší dobu zmíněné pravidlo nedodržují.

    18.12.2014

    Na rozdíl od neoliberálního a zbídačeného Česka

    Velice rád bych rovněž přispěl k pohledu na Poláky (a v jednom detailu i vztahy k Rusům). Doufám, že to bude doplňující, protože jsem se mezi Poláky a v Polsku pohyboval dostatečně dlouho a často. Navíc mne Poláci často ani nepovažovali za „echt“ Čecha, protože jsem zastupoval švýcarsko-italskou společnost. Jako typický Čech ani nevypadám, nepohyboval jsem se v Polsku auty s českou SPZ (RZ) a navíc i mé křestní jméno a příjmení neprozrazuje Čecha, píše Pavel Petkov.

    Do Polska jsem začal intenzivně služebně jezdit v polovině 90. let. Hlavním důvodem byl dohled a zajištění bezproblémového předzpracování ruských surovin v Polsku do takové podoby, aby jejich konečný příjemce v Itálii byl spokojen. Jednalo se o obří objemy v řádech desítek kamionů měsíčně a v desítkách milionů korun. Ruský dodavatel i italský konečný objednavatel se rozhodli pověřit moji společnost, aby jim zajistila hladkou komunikaci s polským předzpracovatelem, polskými celníky, fytoveterinární kontrolou, daňovými úřady a dalšími zainteresovanými.

    V té době bylo na Západě Polsko považováno za chudou a málo rozvinutou zemi, s nedostatečnou infrastrukturou, obchodními návyky a nejistým výsledkem v čemkoliv, co se Polska dotýká. Víceméně, podobný pohled vůči Polsku byl zakořeněn i v Česku, a to zejména díky zážitkům Čechů s Poláky, co na konci 80. a počátkem 90. let zaplavovali české bleší trhy, burzy a tržiště různým pašovaným zbožím ze Západu i Orientu.

    Na první „obhlídku“ polského zpracovatele vyrazili moji dva kolegové proto „maskováni“ raději v ojetém českém favoritu. Po návratu mi povzbudili, že to zase takové „Peklo na zemi“ v Polsku není. Moje služební auta měla většinou italské či švýcarské SPZ (RZ).

    S českými celníky jsem měl jen ty nejhorší zkušenosti, protože se opakovaně pokoušeli o různé úplatky s odůvodněním, že když ukazuji český pas, tak musím za takové auto při vjezdu do Čech složit kauci! Často jsem proto musel do Česka vjíždět až na 2. pokus přes jiný hraniční přechod, přestože jsem měl potvrzení, že pracuji pro zahraniční společnost a mám plnou moc k řízení auta, které je jejím majetkem.

    Dokonce jsem se setkával u českých celníků s konstrukcí, že když mám v Praze „na tom Václaváku“ to zastoupení zahraniční organizační složky, musím ukázat za takové auto zaplacenou i silniční daň (i přestože je auto registrováno přímo na zahraniční „matku“). Prostě Česko v 90. letech bylo Klondikem pro každého úředníka, který chtěl sypat písek do soukolí businessu. (A proto dnes Česko již kouká na paty jak právě Polákům(!!!), tak Slovákům a dokonce i postsovětskému Estonsku.)

    Z tohoto důvodu jsem se domníval, že tehdejší „chudé a nerozvinuté“ Polsko bude pro mne ještě horším Záhořovým ložem, když i v Česku řeším každodenně problémy banánových republik. Proto při své 1. cestě do Polska jsem se před hranicemi v Náchodě mnohokrát nadechoval. A byl připravený, že mě (podle zkazek a „zaručených varování“ většiny Čechů i cizinců) zlí Poláci na hranicích svléknou do naha, seberou veškerou hotovost, zničí požadovanými úplatky a kaucemi za auto. Ihned za hranicemi mi zavraždí, okradou (i o auto), vymění falešné zloté, natankují falešný benzín, stáhnou celý kredit z karty atd. atd.

    Kupodivu, už přejezd hraničního přechodu se vyznačoval lepší komunikací s polským celníkem nežli jeho českým kolegou. I s osobákem jsem tehdy čekal frontu cca 4-5 hodin, anžto celé Východní Čechy jezdily do Polska tankovat a nakupovat shrnovací dveře do paneláků. Pozoroval jsem nekonečné zástupy polských „mrowek“, kteří pro své „zaměstnavatele“ přenášeli opakovaně pěšmo basy piv a kořalky. Stejně jako jsem na západních českých hranicích býval vhodným exotem k „vyždímání“, tady na východních resp. severovýchodních hranicích Česka, jsem si připadal naopak jako jednooký mezi slepými.

    Většinou jsem v Náchodě (poprvé a ani nikdy potom) jako jeden z mála ani nemusel vystupovat z auta a ukazovat kufr. Patrně se nečekalo, že v kolonách maluchů, českých škodovek stovek, stodvacítek, dacií a favoritů, v autě se „západní značkou“ bych něco vůbec pašoval.

    Za hranicemi jsem se přilepil na zpětná zrcátka. A očekával „pronásledovatele“ nebo „falešné policisty“, kteří mi zkrátí na hrdle i na majetku – podle zaručených „Urban Stories“ z Česka. Před sebou jsem měl ještě cca 350 km do bývalého hlavního města Polska – Gniezna . A byl jsem dopředu varován, ať (i se svým silným autem) nepočítám s lepším průměrem, nežli 20-40 km/h na tehdejších polských silnicích. První, co mi utkvělo v paměti, bylo daleko více dýmu z komínů, aut, náklaďáků i ošuntělost budov. Hluboce vyjeté koleje v asfaltu, kdy v některých místech hrozilo až vyvrácení kola. I okolní krajina působila díky tomu tehdy zasmušile, šedivě, nevábně.

    Průjezd samotnou Vratislaví směrem na Poznaň byla tehdy záležitostí na hodinu i hodinu a půl. V Polsku nebyly tehdy obchvaty ani semafory nastavené do „zelené vlny“. Každé odbočující auto znamenalo 5-10 minut zdržení, nežli v proudu pomalu se posouvajících aut se našel jeden „kavalír“. I na volných úsecích plynulost zdržovaly maluchy nebo staré žuky a další lenochodi, vlekoucí se max. padaesátkou. Průjezd Poznaní byl velice podobný Vratislavi. A teprve malý kousek mezi Poznaní a Gnieznem jsem se přiblížil alespoň osmdesátce v hodině. Unavený a vysílený jsem se tehdy svalil v celkem příjemném hotelu v centru Gniezna. Naprosto jsem chápal každého, kdo se Polsku obchodně raději vyhýbal.

    Gniezno se tehdy chystalo na návštěvu papeže Karola Wojtyly a.k.a. Jana Pavla II. Proto centrum procházelo gigantickou rekonstrukcí. I v zimě všude stály stany rozměrů šapitó, a pod nimi se ozýval ťukot dlaždičů rekonstruujících v zimě chodníky a ulice. Ve srovnání s neoliberálním klausovským Českem, mne taková ohleduplnost k dělníkům již tehdy veskrze dojala. V továrně mi druhý den vycházeli naprosto ve všem vstříc. Zařídili mi vjezd do areálu, abych nemusel procházet vrátnicí a mohl si vjíždět a vyjíždět, kdykoliv uznám za vhodné. Byl jsem pro ně „Pan z Wloch“ tj. „ten Ital“, i když byli rádi, že se se mnou klidně i domluví polsko-česky tj. bez tlumočníka :-) Musel jsem ihned ocenit, že se - na rozdíl od tehdejších Čechů v rozkrádaných a tunelovaných fabrikách - nikdo nechoval ani servilně, ani přezíravě. Naprostou samozřejmostí byl úsměv, pozdrav a zamávání i od posledního polského ještěrkáře nebo nádvorního dělníka.

    Takhle jsem se „pohodově“ začal zabydlovat ve fabrice i hotelu a ve městě první dny. Restaurace byly tehdy v Polsku až o 300-400% dražší nežli v Česku. Přesto byly večer vždy plné mladých i starších, i přestože šlo na polské poměry o malé městečko. Velice jsem byl překvapený kvalitou jídel, kdy na rozdíl od Česka jsem nikdy nemusel jediný kousek masa nebo přílohy „vykrajovat“, odsouvat na okraj talíře, nebo nepřežvýknutelná sousta vyplivávat jako v Česku do ubrousků. Přisuzoval jsem ten propastný pozitivní rozdíl v polské kvalitě „ceně“ – tzn. že nemuseli tak šetřit, jako Češi, aby vůbec prodali a přežili. Naprosto nikde jsem se v Polsku nesetkal s typickou tehdejší českou specialitou „na půl roztrženými ubrousky“, aby „se ušetřilo“. Naopak, Poláci všude po stolech měli stojánky s neomezeným zdrojem sice menších, ale naprosto vyhovujících ubrousků pro hosty.

    Pomalu jsem se začal „osmělovat“. Procházet se ve volném čase po městě. Projíždět se v jeho okolí. Vstupovat do obchodů. Dokonce, když jsem si zajel něco vyřídit do hotelu během dne, nechal jsem „samochud luxusovy zagraniczny“ stát klidně na ulici! :-) A nezajížděl jsem s ním do dvora hotelu na „parking strzeżony“. Postupně se začali osmělovat i moji polští partneři a přecházeli jsme i k osobnějším hovorům a diskusích.

    Celá tahle česko-švýcarsko/italsko-polská idylka se ale zhroutila, když začaly najíždět první kamiony, obvykle s ruskými či běloruskými SPZ (RZ). Ze všech do tehdy „milých Poláků“, se stali sršni, kteří rusky hovořící šoféry šikanovali, nechávali je poníženě stát před nezvednutými vjezdovými závorami. Úmyslně prodlužovali vjezdové, váhové , fytoveterinární procedury.

    Jak malé děti pyšně mezi sebou drmolili – jak hrdinsky dusí a trestají „wioski rosyjske“ (moskalské vši). Maximálně jsem se snažil obrušovat hrany, ale musím přiznat, že jsem byl najednou malým pánem. A Poláci sice nadále zdvořile, ale důrazně, mi dávali najevo, že je to jejich „právo“, když jsem jim tu „příležitost“ k hrdinné pomstě na zlých Rusech přinesl až „s neba wloskiego“. Najednou jsem pochopil, proč moji obchodní partneři z Ruska i Itálie, si nezajistili dohled nad polskou částí vlastními silami. A proč se jim Čech hodil do krámu!

    Jakmile byl zvážen a vyložen poslední ruský kamion z první série, veškeré „bojové“ vzrušení Poláků se zklidnilo jak mávnutím kouzelného proutku. Opět mi začali vnímat, komunikovat se mnou a domlouvat se na každém dalším kroku. Řídil jsem se všemi možnými fígly a triky švindlířů, které jsem znal z Česka i Itálie a dalších zemí, které mohly zpracování poškodit nebo ovlivnit. Jak technologickými, tak i zejm. lidskými nestandardy, které zvlášť v Česku sloužili k obohacování (roz. rozkrádání). Byl jsem velice překvapen, že jsem v Polsku nenarazil ani na náznak takové snahy o „malou domů“ nebo odfláknutí nějaké operace či kontroly nad ní.

    Musím přiznat, že postupem doby jsem se přesunul spíše do hotelu, kde jsem v době, kdy ještě nebyly mobily GSM v Česku a Polsku zavedeny, trávil čas telefonickou a faxovou komunikací se svými kolegy. Do továrny si začal odskakovat „jen pro formu“. S některými Poláky si zaskočil na oběd či večeři mimo areál. Dojalo mě, když mi chtěli obstarat pronájem bytu ve vile v soukromí, abych nebyl v „neosobním hotelu“. Nebo mi zvali do rodin na večeře a oslavy, či na „koníčky“ o víkendu – aby mi nebylo smutno... Často jsem jezdil do Čech, odkud jsem občas přivezl nějakou basu piva nebo pár becherovek, či partnerku na pár dní.

    Začal jsem číst historické knihy v polštině, naučil se i uspokojivě mluvit polsky. Ve volném čase poznával polská města a vesnice, bohatou historii, kulturu, filmy. Zamiloval si polskou gastronomii. Polsko a tamní „nové“ kolegy si zamilovala i moje partnerka. Musel jsem i vyrážet na hranice do běloruského Brestu za polskými celníky, fytoveterináři, deklaranty – vždy se vše srovnalo daleko snadněji, nežli během vydírání českých ceníků a úředníků. Postupně jsem poznával polskou laskavost, hrdost i osudovost. Začal jsem Polákům rozumět.

    Švýcarsko-italské kolegy jsem šokoval, když jsem po cca roce a půl řídil „Polsko“ již jen (po faxu a nově zavedených mobilech GSM) z Česka nebo z třetích zemí, kde jsem se právě nacházel. Vedly mi k tomu jen tehdejší strašné silnice a doprava na nich. Jinak jsem v Polsku nechal srdce. A vše klapalo k naprosté spokojenosti, až do ruského defaultu 1998. A i tehdy jsem zařídil „demontáž“ Polska z naší struktury businessu „na dálku“ – a bez ztráty jediné penny.

    Dnes je Polsko moderní zemí. Velice vlivnou a neopomíjitelnou. V mnohém z polskými geostrategickými postoji nesouhlasím. Přesto Poláci a Polsko mají obrovské místo v mém srdci. Polský zlotý je součástí měn v domácnosti. Výlet do Polska za přírodou, památkami, ale hlavně gastronomií, je téměř každoměsíčním rituálem – i díky novým skvělým polským silnicím a dálnicím!

    Polsko je - na rozdíl od neoliberálního a zbídačeného Česka - velice lidskou a zdvořilou zemí. Naše srdce tam vždy pookřejí, nejen naše chuťové a smyslové pohárky a vjemy! Zajímavé, úsměvně i dojemné zážitky z mého pracovního působení v Polsku, i neustávajících již soukromých návštěv Polska, by vydalo na patrně povícero knih.

    18.12.2014

    O čem nelze jasně mluvit, o tom je třeba mlčet. Jasně mluvit lze pouze o tom, co lze zároveň jasně (mechanicky) reprodukovat. Mechanická reprodukce je důležitá, protože na ní lze založit jasné hodnocení. A jasné hodnocení je důležité, protože vytváří dojem rozpoznávání kvality. Takhle se dá popsat absurdní kružnice, do zblbnutí opisovaná po desítky let napevno zaraženým kružítkem (nejen) českého školství, samozřejmě vždy se skvěle zastrouhnutou tuhou a okraji v sešitu. To je pro české učitele mnohdy nejdůležitější měřítko úspěchu vzdělávání.

    Ne náhodou. Zastrouhnuté tuhy a okraje v sešitu sice mají svůj funkční význam, ten je ale vcelku podružný. Obojí lze řešit jinak. Proč na nich škola lpí? Jsou výtečným způsobem, jak trénovat disciplínu. A disciplína je stěžejní požadavek, který škola předkládá. Disciplína jako stěžejní požadavek odpovídá úplně jinému typu společenského uspořádání než na jaké tato společnost aspiruje. Disciplinovanost bez možnosti tázat se proč je paralelou doktríny a její nezpochybnitelnosti.

    Má to své pragmatické důvody. Pro systém i jednotlivce v roli strážců doktríny je pochopitelně jednodušší oznamovat "tak to je" než ptát se "Jak to je?", byť už žádnou oficiální doktríny nehlídají. Dělají to že zvyku a z pohodlnosti a vytvářejí tak nebezpečné společenské schizma: očekáváme, že se společnost bude rozvíjet demokratickou cestou, ale základní reprodukční mechanismus staví na poslušnosti vůči doktríně.

    Problém reprodukce kultury v její předpokládané konfiguraci, resp. v módu na který společnost podle všech indicií aspiruje, je v celkově zastaralém konceptu. Atavismus spočívá nejen ve schizoidním přístupu na ose svobody myšlení a poslušnosti vůči doktríně. Spočívá i v tom, že struktura vzdělávání kopíruje svět definovaný pozitivistickým prizmatem a výše uvedeným, silně zdeformovaným neopozitivistickým pojetím poznání definovaným Ludwigem Wittgensteinem: "co se dá říci, dá se říci jasně; a o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet."

    Zkuste si představit hierarchii požadavků na vzdělávání podle důležitosti pro rozvoj osobní i společenský. Podmínkou je, abychom tyto dvě dráhy nerozdělovali, ale spojovali. Určitě je nutné, aby si člověk osvojil základní instrumentální dovednosti, které rozvoj umožňují. Za současných civilizačních a technologických možností se jedná o dovednost přijímat, zpracovávat, vyhodnocovat, vytvářet, sdělovat a sdílet informace. Konkrétně to za současných podmínek znamená umět dobře "číst a psát " v jazycích, které nám umožňují poznání světa vnitřního a vnějšího: řeč, technické kódy (matematika, html...), empatie, představivost. Osvojit si tyto jazyky umožňuje poznání a jeho míra je závislá nikoliv na dosahování excelence v jednom z nich, ale dosáhnout pokud možno co nejvíce rovnovážného rozvoje v všech z nich. V takovém okamžiku je možné spolehnout se, že v chápání a přijímání světa (vnitřní i vnějšího) nebude převažovat pouze jeden typ zdroje, který je preferovaný právě z důvodu afinity jednoho jazyka. Právě (ne)schopnost sdílet vnitřní i vnější svět je měřítkem homogenity společnosti prostřednictvím jejich kulturních vazeb. Od tohoto základního požadavku se odvíjí vše ostatní, což je široké spektrum oblastí, z nichž lze poznání čerpat.

    Nyní konfrontujme tento model s reálným stavem vzdělávání, které má být cestou k němu. Pozitivistický model uděluje vzdělávání silně asymetrický tvar, který silně umocňuje pouze jeden typ jazyka, a to je ten technický. To se týká nejen těch oblastí, v nichž je tento typ jazyka optimálním prostředkem poznání (matematika, chemie, fyzika), ale i ve všech ostatních. Mateřský i cizí jazyk je předkládán jako souhrn technických pravidel, všechny typy výchov (hudební, výtvarná, občanská) jsou pojímány jako souhrn technik a algoritmizovaných postupů, byť jejich hlavní podstatou má být rozvoj řeči (pojmenování a tedy myšlení), empatie či představivosti. Výtvarná výchova tak nevede k tomu, aby člověk rozvíjel svou vizuální představivost a čerpat z ní podněty pro své etické a estetické prožívání, hudební výchova nevede k hlubšímu rozvoji empatie a hledání jejich nuancí, tak důležitých pro rozeznávání sociální situace, byť je jedinečným médiem tohoto procesu. A občanská výchova nerozvíjí řeč, chápání a důležitost pojmů, dovednost chápat jejich složitou sémantiku, kterou pojmy jako lidské právo, životní prostor či demokracie nabývají ve veřejném prostoru.

    Nic z toho nelze říct (sdělit) jasně a zároveň není řešením o tom mlčet. Systém vzdělávání - v duchu neopozitivistického teorému - se evidentně vyhýbá všemu, co nelze podřídit iluzorní jednoznačnosti. Samotná struktura toho, čemu říkáme vzdělávání v rámci společenského systému, je jí poplatná. Je třeba si uvědomit, kolik času věnují děti ve školách získávání znalostí v pozitivisticky orientovaných oblastech poznání (matematika, přírodní vědy) a kolik všemu ostatními. Konfrontujme tyto poměry s reálným naplňováním života jednotlivce a společnosti a jejich rozvoje. Zkuste bilancovat, kolik vlastně ulpí a kolik z toho má následně význam. Zjištěním bude, že velká část drahocenného času je trestuhodně promrhaná, v přímém konfliktu s očekáváním.

    Vzdělávání je třeba redefinovat. To neznamená bořit a radikálně rekonstruovat. U tak složitých struktur, silně provázaných s existencí celé společnosti, to ani není možné. Jde o to projektovat budoucnost s vědomím, že model, v němž žijeme, se přežil. V řádu let je možné leccos změnit.

    18.12.2014

    "Jak si mladí lidé pamatují druhou světovou válku? Na základě uměleckých děl, muzeálních památek, filmových blockbusterů, rodinných fotoalb a komiksu Maus," říká Andrea Průchová, generátor projektu Fresh Eye. Projekt si bere za cíl mapovat současnou vizuální kulturu na tématech vizuálního smogu, reklamy ve veřejném prostoru, konzumace pornografie, ideologie korporátní identity a dalších.

    Mimo to poskytuje návod středním školám, jak učit studenty orientovat se v prostředí, které vytváří podstatnou část jejich vnitřního i vnějšího světa. "Zásadní je i z běžné zkušenosti udělat fenomén, na kterém lze něco zajímavého vidět," vystihuje Andrea Průchová podstatu rozvoje vizuální gramotnosti mladých. A protože je to člověk činorodý, z rozhovoru se dozvíte i o portálu DAFilms.cz, který poskytuje velkou databázi dokumentárních filmů...

    Váš projekt Fresh Eye se programově věnuje vizuálnu, vizuální kultuře, vizuální komunikaci. Proč?

    Vizuální kultura představuje fenomén, kterým doslova žijeme. Žijeme totiž uvnitř vizuální kultury i prostřednictvím ní. Zrak je pro nás klíčovým smyslem. Učíme se „vizualitě“, určitému systému toho, co je ve společnosti vidět, kým, jak a kdy a s rozvojem moderních technologií 20. a 21. století se pro nás vizuální komunikace stává stále dominantnějším způsobem komunikace.

    Některé ze současných komunikačních nástrojů, jakými jsou například sociální sítě, jsou mnohdy založeny výhradně na komunikaci prostřednictvím obrazů (fotografií, videí), což postupně proměňuje vztahy ve společnosti, způsob, jakým vnímáme druhé, sami sebe a prostředí, ve kterém žijeme. Věřím, že tyto základní fakta o našem současném životě jsou také základními důvody, proč vizuální kulturu zkoumat a ptát se po zkušenosti druhých lidí – osobní i profesní, individuální i kolektivní.

    Pictura est laicorum literatura, čili obraz je literaturou prostých, zní staré latinské přísloví. Tento poznatek tedy není nový, ale s rozvojem technologií se obraznost stala intenzivnější, dotěrnější, takřka neodbytná. Je to tak?

    Vzhledem k tomu, že z cyklu vizuální kultury, tedy ze vztahů její produkce a konzumace, nemůžeme jen tak vystoupit, se vizuální kultura skutečně stala „neodbytnou“. Na druhou stranu myslím, že z ní nikdy ani vystoupit nelze, jelikož se rozpíná napříč našimi aktivitami a každodenním životem, ať si toho jsme či nejsme vědomi. Obrazy ve formě vzpomínek a fantazií okupují naši paměť a mysl, procházíme ulicemi, které jsou plné legálního i nelegálního plakátového výlepu, ovlivňuje nás urbanistický plán města, jsme obklopeni mediálním zpravodajstvím, produktovým designem - to vše a mnoho dalšího ovlivňuje a utváří prostor, ve kterém žijeme.

    Na vaší otázce je zajímavá proměna role obrazu. Od jeho středověké edukační a zábavné funkce, kterou zmiňujete v přísloví, jsme se dostali k obrazu jako komunikačnímu fenoménu, který mění naše kognitivní procesy a který se stává kódem, jenž je současným generacím srozumitelnější nežli písmo. V určitém smyslu se možná může zdát, že se ke středověké funkci obrazu vracíme – obraz nám poskytuje vzdělání i zábavu. Situace se však změnila, protože obraz nenahrazuje písmo, jak tomu bylo ve středověku. Je jeho rovnocenným partnerem a nové formy komunikace obraz začínají upřednostňovat.

    Obraznost a obrazotvornost jsou však i neodmyslitelnými atributy umění (výtvarno, film) a vzdělávání. Nepůsobí jeho nadbytek tak trochu inflaci v této oblasti? A není tím divákovi ztížena orientace?

    Věřím tomu, že vizuální kultura je odrazem společnosti, ve které dokážou nová témata rychle vyvstat a dnes mohou být navíc i rychle rozšířena. Proto je ovlivňování umělecké tvorby v oblasti vizuálních umění a filmu s populární obrazovou kulturou nevyhnutelné, vzájemné a intenzivní. To, zda je divák schopen rozlišit mezi tím, co patří do umělecké a co do obrazové populární kultury je komplexní otázka vzdělání, společenských hodnot a rozlišování kontextu, ve kterém se obrazy pohybují. Pro někoho takovéto rozlišování může být důležité, mě naopak spíše zajímá, kde se objevují meziprostory společné komunikace a ovlivňování se.

    V současné době se v rámci výzkumu vizuální kultury navíc prosazuje nová metoda nazvaná „plurimedia analysis“, která se zabývá právě tím, jak se obrazy spjaté jedním tématem prolínají napříč různými vizuálními médii a různými oblastmi vizuální kultury. Ptá se po tom, jak si vytváříme představu o určitém společenském fenoménu na základě obrazů odlišné povahy a kontextu. Například, jak si mladí lidé pamatují druhou světovou válku? Na základě uměleckých děl, muzeálních památek, filmových blockbusterů, rodinných fotoalb a komiksu Maus.

    Obraz je velmi účinnou formou persvaze, přesvědčování, pracuje s ním propaganda, reklama. Dá se nějak stanovit hranice toho, kde se už dá mluvit o zneužití obrazu?

    Obecně lze s kritickou teorií obrazu tvrdit, že každé setkání s obrazem je určitým typem „image-elicitation“, tedy momentu, kdy nás obraz oslovuje a očekává od nás určitý způsob reakce, chování. Na vědomé i nevědomé úrovni tak při každém pohledu dochází ke vzájemné komunikaci mezi námi a obrazem, který na nás působí jak kognitivně, kdy jsme schopni rozeznat, co je jeho obsahem, tak i emocionálně. To, jak na obraz reagujeme, je pak výsledkem mnoha faktorů, včetně našeho kulturního, sociální zázemí, vzdělání, osobní zkušenosti, paměti individuální i kolektivní nebo aktuální nálady.

    Nedokážu přesně určit, kdy jsou tyto hranice komunikace překračovány, ale myslím, že k momentu „vědomého přesvědčování“ ze strany obrazu dochází ve chvíli, kdy nenabízí prostor pro více interpretací. V momentu, kdy přestává být otevřeným médiem, do kterého se promítají výše uvedené faktory, ale stává se nástrojem autora či skupiny lidí, kteří jej vytvořili a promyšleně šíří.

    Existují různé typy vizuálních a obsahových analýz, které sledují reakce diváka ve vztahu k různým elementům obrazu (rámování, kompozice, stylizace, barevnost, perspektiva, způsob zobrazení osob či objektů), které nám umožňují vysvětlit divákovo chování vůči obrazu, a tedy se ho i pokusit předem ovlivňovat. Důležité je také zmínit, že v současné vizuální kultuře jsou persvazivní obrazy reklamního či politického charakteru často součástí celku komunikace, a jsou tedy například ve formě videoklipů doprovázeny zvukem a slovem, jsou také umísťovány do předem vymezeného kontextu a šířeny v určitém prostředí, kde je předpokládán pohyb určité skupiny diváků, s nimiž má daný obraz komunikovat.

    Jsou nějaké základní principy, které by si člověk měl osvojit při vnímání účelově persvazivních obrazů? Skepse, snaha proniknout pod povrch? A je snadné vždy poznat, že jde o cílenou manipulaci?

    Vzhledem k množství a rychlosti, s jakou před námi obrazy vyvstávají v každodenním životě, je přirozené, že není vždy možné se kriticky zamyslet a zaujmout vlastní postoj. Důležitým se proto jeví určitý „trénink“ kritického oka, který nám pomůže být stejně rychlými, jako jsou obrazy. Anebo se o to alespoň pokusit. Věřím, že základní analýza obrazu, například jednoduché pokusy o sémiotickou analýzu, založené na rozboru toho, co skutečně vidíme, a co se za viděným skrývá za myšlené významy, které nám jsou prostřednictvím jednotlivých elementů obrazu předávány, může být zábavným cvičením. Často si během tohoto tréninku můžeme uvědomit vlastní stereotypy i myšlenkové zkratky, které používáme.

    Fresh Eye připravuje setkání se zajímavými tvůrci, teoretiky i profesionály z oblasti vizuální komunikace a kultury. Krom toho jste začali navštěvovat střední školy a vyučujete základy vizuální komunikace. Co se snažíte středoškolákům a jejich učitelům předat?

    Po téměř čtyřech letech aktivního budování platformy Fresh Eye jsme se během diskuzí dopracovali k tomu, že mnoho problémů, které řešíme (například problém vizuálního smogu, reklamy ve veřejném prostoru, konzumace pornografie, ideologie korporátní identity), vychází z opomíjení důležitosti nejobecnější vizuální kultury v našem každodenním životě, a tedy i ve výuce na školách.

    Téměř nikdo z nás, kteří jsme na prahu třiceti let, neměl možnost se v rámci školní výuky setkat s tématy toho, jak obrazy vznikají, kudy se šíří, proč je důležité si jich všímat. Nebavili jsme se příliš o tom, jak nás populární vizuální kultura ovlivňuje, ale pečlivě jsme se ve volitelných předmětech věnovali spíše dějinám umění a historii kultury. Nechci těmto oblastem ubírat na významu, myslím si však, že je nutné reflektovat také aktuální společenské dění, jehož je vizuální komunikace hybnou silou.

    Věřím, že prostor pro tuto diskuzi je nejenom ve volitelných předmětech, ale i jinde, například v rámci občanské výchovy. Jakákoliv exkurze žáků mimo prostor školy se může změnit v analýzu veřejného prostoru a věřím, že tak stále více vyučujících činí. Pojem vizuální gramotnosti pro nás již není něčím zcela neznámým. Naopak, propojuje různé oblasti lidské společnosti a činnosti, s nimiž se žáci a studenti setkávají v různých předmětech. Bylo by proto skvělé, pokud by ho téma vizuální kultury vyučující takto průřezově používali, v případě specializovaných předmětů se mu pak podrobněji věnovali.

    V našich workshopech se snažíme studenty spíše posunout k zamyšlení, nakolik je obrazová kultura kolem nich daností či samozřejmostí. Během našeho setkání, které trvá 90 minut a na které si nás vyučující může zdarma pozvat, se věnujeme třem propojeným oblastem. Nejprve se bavíme o proměně fotografie od její analogové k digitální podobě, upozorňujeme na možnosti technické i kontextuální manipulace fotografií, vše doplňujeme o historické i současné příklady. Navazujeme pozváním do oblasti reklamní tvorby, ve které je fotografie stále důležitým médiem a analyzujeme způsoby, jakými jsou vytvářena loga známých značek, rozebíráme tištěné reklamy a zakončujeme analýzou reklamního videoklipu. Plynule se tak posunujeme do veřejného prostoru, kde se často studenti s reklamou setkávají. Mluvíme o tom, co veřejný prostor je, jak je využíván, co můžeme na jeho fungování zlepšit a představujeme vybrané umělecké intervence do veřejného prostoru. Každou tematickou oblast zakončuje pracovní část, kdy se studenti věnují navazujícímu úkolu.

    Jak na vás středoškoláci reagují? To je jistě téma, které je zajímá, vždyť žijeme ve věku dominance audiovizuálních vjemů...

    Všichni studenti vědí, o čem mluvíme. Jsou aktivní součástí vizuální kultury, témata jsou pro ně přístupná. Někteří z nich se například zajímají o uměleckou fotografii, zkoušejí sami fotit, a tak občas znají i některá historická fakta o vývoji fotografie. Je zřetelné, že se orientují ve světě značek a reklamy. Obsah analyzovaných příkladů často znají. Po chvíli společné práce jsou schopní si všímat také jednotlivých prvků a přisuzovat jim roli v celku vyznění reklamy.

    Jak jsou na tom vlastně středoškoláci s přístupem k zajímavým vizuálním podnětům? Nejsou příliš okupováni mainstreamem a reklamou?

    Myslím, že významně záleží na prostředí, ve kterém se pohybují a ze kterého čerpají tyto podněty. Různorodost setkání s obrazem a vizuální kulturou je zásadní. Návštěva výstavy, zajímavého filmu, workshop mimo prostředí školy, všechny tyto nové zkušenosti mohou studenta překvapit, vzít ho za horizont běžného obsahu, který zdánlivě bezmyšlenkovitě přijímá. Zásadní je i z běžné zkušenosti udělat fenomén, na kterém lze něco zajímavého vidět. Kdo daný obraz vytvořil, co nám jím chtěl říct, proč ho sem umístil, připomíná nám daný obraz něco, co jsme již dříve viděli, a když obraz vyfotíme, sdílíme ho na sociální síti, komu pak bude patřit a můžeme ho nějak upravit? Věřím tomu, že studenti mají zájem o to, co se kolem nich děje, a ti, kteří ho plně nerozvíjejí, žijí také v bohatém vizuálním prostředí, které lze pro ně ozvláštnit, ukázat v jiné perspektivě, a pasovat tak studenty do jiné role, nežli jsou pasivní diváci.

    Na vašich stránkách, fresheye.cz, je k dispozici stále rostoucí databáze textů a videí z vašich akcí. Můžete doporučit nějaká konkrétní?

    Mým úkolem je doporučit všechny záznamy, protože věřím, že naše databáze je zcela unikátním příspěvkem do mapování vizuální kultury u nás jak po akademické, tak projektové, praktické stránce. Věřím, že mnohé pedagogy by mohlo zaujmout téma komiksu, který je stále častěji využívaným edukačním médiem, a tak bych doporučila záznam přednášky Pavla Kořínka. K aktuálnímu tématu válečné pornografie skvěle promluvil Filip Láb (FSV UK). Vzhledem k nedávným politickým volbám se současnými jeví video příspěvky z večera "Obraz versus politický marketing" o tom, jaký je základ úspěšné komunikační politické kampaně (David Brada) či představující historii politické komunikace (Karel Komínek). Jako podařený vhled do fenoménu videoher může fungovat přednáška Jaroslava Švelcha.

    Máte s Fresh Eye nějaké plány do budoucna? Jakým směrem míníte progradovat?

    Za prvé máme velkou radost, že jsme jako DIY projekt bez dotací, o které jsme poprvé žádali až v letošním roce (museli jsme si nejprve vybudovat relevantní historii) přežili až doposud a je za námi kus originální a věřím, že i důležité práce. Do budoucna bychom rádi více zabrousili do oblasti edukace středoškoláků. Mým cílem je vytvořit vzdělávací materiál, který by se věnoval základním fenoménům vizuální kultury a který by učitelé mohli samostatně používat ve svých hodinách. Zároveň bychom rádi vytvořili e-book, který by obsahoval multimediální obsah (videozáznamy, prezentace, texty, fotografie) k nejatraktivnějším tématům, s nimiž jsme během našich večerů pracovali.

    V jste, krom Fresh Eye, "namočená" i do mezinárodního projektu zaměřeného na dokumentární film. Můžete ho prosím čtenářům přiblížit?

    Ano, pracuji pro portál DAFilms.cz, který je mezinárodní dokumentární platformou, na níž je možné zhlédnout přes více než 1 000 dokumentů zejména evropského původu, které prošly přísným kurátorským výběrem a procestovaly prestižní světové filmové festivaly. Portál založilo sedm evropských dokumentárních festivalů, tým portálu sídlí v Praze a tvoří ho české osazenstvo. Každý týden je na stránkách www.dafilms.cz zveřejněn filmový program zdarma, který se věnuje aktuálnímu politickému tématu (boje na Ukrajině, izraelsko - palestinský konflikt), historické události (výročí listopadu 1989) či práci zajímavého filmového tvůrce (v říjnu jsme takto představili kompletní tvorbu Heleny Třeštíkové).

    Tento projekt nabízí zajímavé vzdělávací možnosti, nejen školám. Mám pravdu?

    Ano, portál zaštiťuje také filmový vzdělávací projekt My Street Films, který v roce 2014 zahájil svoji úspěšnou činnost. Na stránkách vznikla první filmová mapa České republiky, na kterou svými krátkými dokumentárními filmy o místě, kde žijí, přispěli filmoví amatéři i profesionálové. Otevřenou výzvu natočit krátký snímek doprovázela také série přednášek o tvorbě dokumentu. Ty jsou na daných stránkách společně se všemi zaslanými filmy zdarma k vidění. Připravuje se další ročník výzvy, a tak jsou virtuální filmové dveře pro všechny školy otevřeny!

    18.12.2014

    (Zrovna včera zase začal jeden scénář, který nemá jasný konec)

    Zrovna 17. prosince 2014 se rozehrávalo první kolo té zvláštní politické hry. Až na Balkáně. Přímo v Řecku. V tamní poslanecké sněmovně. A mohlo by se zdát, že jde jen o formalitu. Už proto, že tamní poslanci měli poprvé zas hlasovat o možném kandidátovi na příštího prezidenta. Tato funkce je pouze formální, čestná, víceméně ceremoniální, a jakoby šitá pro generaci politiků, kteří již nebudou aspirovat na výkon zjevné moci. (Ještě před čtyřmi desítkami let bylo Řecko královstvím. A 17/12 večer v hlavním zpravodajství ČT o Řecku nebylo ani pípnutí, pokud vím.) Tak kde se tady hned v nadpisu této stati vzala ta zvláštní vazba, dokonce na významnou světovou měnu, měnu Eurozóny?

    Je nutné se nejdříve aspoň letmo vrátit půl druhého desetiletí v čase zpátky. Když se rodilo euro jako měnová jednotka řady států Evropské unie, kupodivu politická reprezentace tehdejšího Řecka usilovala hned a rozhodně o začlenění do Eurozóny. Reálné podmínky pro to ale svou stávající finanční bilancí nesplňovala. Neskýtala okamžitě ani záruky, že Řecko bude schopné prezentovat zodpovědnou finanční politiku aspoň do budoucna. Předložilo ovšem doklady, že se svým hospodařením vešlo do limitu s 3 % deficitu státního rozpočtu. Že ty údaje neodpovídaly realitě, se blíže nezkoumalo. Navíc šlo o ekonomiku malého státu, takže možná ani proto nedošlo pro Řecko při schvalování jeho členství v Eurozóně k dalším komplikacím.

    Moc nerozvádějme, jak hospodařili Řekové dál. A už ovšem s eurem! Aniž sami zodpovídali za kredibilitu měny, se kterou docela velkoryse hospodařili. Kdekdo byl zaměstnán, aby měl z čeho žít. A když byl v penzi, bral dokonce důchod vyšší, než byl předtím jeho příjem. Nezkoumejme nyní další velkoryse pojatá opatření, třeba k soustřeďování kapitálu v zemi. (Úroková politika Řecka nebyla ani zodpovědná, ani férová.) Když posléze před pěti lety začaly finanční problémy v Eurozóně, jejich první provalení začalo právě v Řecku. Situace v Eurozóně se posléze s nemalými finančními oběťmi po vrcholu krize (2011-12) účetně stabilizovala, i když přesto zůstal zvláště celý evropský jih ekonomicky a sociálně nestabilní; navíc s vysokou úrovní nezaměstnanosti.

    Takže teď zatím jde jakoby pouze o volbu řeckého prezidenta republiky. Teď jím je Karolos Papoulias (85-letý). Řecko tento proces uskutečňuje parlamentní cestou. Jsou celkem tři kola volby. V jednom z prvních dvou kol by byl zvolen kandidát, který by získal 2/3 hlasů, tj. 200 ze 300 možných. Až ve třetím kole by potom stačila třípětinová většina hlasů, tj. nakonec 180 z těch 300 hlasů. V aktuální situaci je pochybné, že by premiér Antonio Samaras, který překvapivě teď tu volební iniciativu vyvolal, získal v některém z těch dvou prvních kol volby potřebných 200 hlasů (i při jisté tříšti menších seskupení, kde se může pokusit získat pár hlasů). Takže? Tudíž zřejmě rozhodně až třetí kolo. Naděje umírá poslední? K tomu by došlo teď za necelé dva týdny, 29/12. Premiér Samaras (Nová demokratická strana) chce zřejmě navodit stabilitu. Bylo to konstatováno i mezinárodně s příznivým ohlasem. Mj. chtěl uzavřít projekt s čtyřletou kaucí za €230miliard, aby mohl usilovat o další půjčky. Zároveň hodlal zvýšit daně, a naopak snížit penze, aby si udržel kredit u Evropské komise, Evropské ústřední banky a Mezinárodního měnového fondu. Na prezidentskou funkci má jako kandidáta Stavrose Dimase. (Ten působil předtím rovněž jako komisař EU, takže jde o osobnost s nemalou prestiží i pro zahraničí.)

    Když se objevila zpráva o Samarasově prezidentské iniciativě (k volbě 17/12/14), na burze došlo k markantnímu poklesu aktivit; a naopak vyletěly do výše procenta za dlouhodobé zástavní a hypoteční listy. Ještě jsme v tomto textu neřekli, že kdyby navrhovaný kandidát ani po třetí volbě neprošel, musí být vypsány všeobecné volby. Podle průzkumů veřejného mínění by takové volby vyhrála Syriza! To je strana charakterizovaná jako „krajní levice“. Vede ji Alexis Tsipas. Tento předák neříká, že by mělo Řecko opustit euro. Ovšem slibuje voličům vyšší veřejné výdaje (aby se také dalšími „pracovními místy“ zvýšila zaměstnanost), a současně vyhlašuje, že by byly za jeho vlády nižší daně. Nejen to. Zdarma by byla poskytována elektřina a potraviny těm, kteří jsou bez prostředků. Zní to až příliš lákavě, ne-li spásonosně. Tsipas ani jeho strana Syriza ovšem neříkají, „za co“ by bylo možné tohle uskutečnit. Má to potom nechvalné znaky líbivého (ale nezodpovědného) populismu. Že by vítězství Syrizy v příštích volbách třeba mohlo utopit známou stranu Pasok (Panhelénské socialistické hnutí), ale i jiná politická uskupení, teď nerozvádějme. (V Řecku je hranice volitelnosti do parlamentu stanovena na 3 % hlasů.)

    Zkusme si ještě letmo připomenout, že euro se podařilo konečně stabilizovat až roku 2012. Mj. vznikla i bankovní unie nebo fond ke krytí možných kaucí. Docházelo pak pomalu k celkovému hospodářskému oživení. I měna se zvolna zase zpevňovala. Dodnes ovšem neexistuje přijatelná finanční kázeň v zemích Eurozóny. Navíc nejedna její členská země má pořád nebezpečně vysokou nezaměstnanost (s požadavky na sociální dávky, ale také s projevy sociálního neklidu). Není div, že voliči jsou „rozzlobení“. Voliči v nejednom státě Eurozóny teď netrpělivě čekají na spásonosná řešení. Anebo spíše – aspoň prozatím – na „Spasitele“, kteří by jim mluvili „z duše“. Takže rostou populistické nálady. Nejen v Řecku. Nejen ve Španělsku či Portugalsku. Třeba v Itálii ze čtyř největších politických stran dnešní politické scény jsou tři proti dalšímu členství v Eurozóně! Také ve Francii nebývale teď roste Evropská národní fronta paní Mariny Le Penové (tradičně populistická). Dokonce i v Německu začíná nespokojenost; alespoň s tím, co a jak se děje kolem eura (pokud nebudeme mluvit o problémech s přistěhovalci, atd.). Přitom zatím se stále zdá, že většinově jsou i „rozzlobení“ voliči spíše pro setrvání v rámci eura, pokud v něm jsou; protože alternativa zřejmě vypadá mnohem hůř, protože je prakticky zcela pro většinu lidí dnes nečitelná.

    (Když zde padla zmínka o Francii a Itálii: Je třeba stále mít na paměti, že jde ve stávající ekonomické potenci o druhý a třetí nejvýznamnější stát Eurozóny! Zároveň je nutné konstatovat, že fiskálně se k jednotě v rámci hospodaření a financování států Eurozóny moc nesměřuje. Nerespektuje se stále rámcově stanovená rozpočtová disciplína. A zatím ani nebyly účinné sankce, aby se tomu začalo konečně předcházet.)

    Takže teď berme na vědomí, že už včera se začalo znovu hrát „řeckou“ kartou o další poněkud narušené zdraví eura…Což určitě není pouze lokální problém!

    18.12.2014

    S výměnou Castra za Castra v únoru 2008 se v kubánské politice posunuly důrazy. Rudá poněkud ustoupila do pozadí před zelenou, strana před armádou a komisař před manažerem. Zemi se podařilo přestát drsná 90. léta, kdy zčistajasna přišla o zaoceánského sponzora, a dožít se obnovení sponzoringu z nedaleké Venezuely. Ovšem aktuální úpadek venezuelské ekonomiky věští znova nástup potíží a je nepravděpodobné, že by se našel ještě třetí zájemce o dotování kubánského režimu. Napříště se tedy bude muset Havana uživit za své. Normalizace vztahů s USA by tomu mohla výrazně napomoci.

    Komentátoři se zatím předhánějí ve vysvětlování důvodů, které americkou stranu vedly k obnovení diplomatických styků s Kubou. Hovoří se o politické motivaci Baracka Obamy, výzkumech veřejného mínění (většina Američanů blokádu Kuby nepodporuje) a konkrétních hospodářských zájmech. Ale zatím se nepíše o těžkých časech, které kubánský režim musí očekávat kvůli problémům ve Venezuele, která až dosud Havanu štědře dotovala.

    Až penězovody vyschnou a skončí i dodávky dotované ropy, Kuba bude znovu na začátku. Kdysi ji východní blok dotoval tak, že se mohla do značné míry soustředit na "vývoz revoluce" a propagační projekty ve 3. světě. Po hubených letech bez sovětských dotací přišly znova tučné roky za venezuelské petrodolary. Až dojdou i ty, Kuba bude muset vyžít s tím, co opravdu vydělá, zřejmě již napořád. To nebude vůbec jednoduché a obnovení vazeb s USA se jeví jako velmi žádoucí. Vazby s Ruskem mohou být zajímavé ve vojenské oblasti, ale v ekonomické sotva. A na Floridu je to co by kamenem dohodil a zbytek došel.

    Mezi jmény vězňů a špiónů, které si obě země vyměnily, se ztratila zpráva, že Kuba povolila registraci nezávislým novinářům, poprvé od roku 1959. To je patrně stejně důležitá změna, jako propuštění politických vězňů. Režim zjevně sází na politiku uvolňování, přinejmenším v této fázi. Nakolik se mu to nakonec hospodářsky vyplatí, to se teprve uvidí. Americká pravice není vůbec nadšena. Rušení sankcí bude obtížný a zdlouhavý proces.

    Soudě podle schopnosti přežít ropný šok 90. let není vyloučeno, že se kubánský režim adaptuje na nové podmínky a bude žít přiměřeně svým možnostem ještě mnoho let. Konec zbytečné viktimizace ze strany USA a pohled na to, co si Kuba za své skutečně může dovolit by přitom měly garantovat, že už jen málokdo v Latinské Americe bude režim v Havaně napříště považovat za hrdinný vzor.

    To je optimistický scénář, ve který zelený Raúl Castro nepochybně doufá. A při pomyšlení na alternativy není žádný rozumný důvod nedoufat spolu s ním.

    18.12.2014
    Po brutálním masakru dětí v pákistánské škole se zařekl pákistánský premiér, že zlikviduje Táliban

    Obrovské rozhořčení v celé muslimské komunitě v Pákistánu vyvolal brutální masakr v pákistánské škole, který spáchala skupina bojovníků z Tálibanu. Pákistánská vláda na masakr 148 osob, převážně dětí, reagovala znovuzavedením trestu smrti a premiér Nawaz Sharif se vyjádřil, že Pákistán už nebude rozlišovat mezi "hodným" a "zlým" Tálibanem, ale zlikviduje v Pákistánu Táliban jako celek. "Povedeme válku proti terorismu až do té doby, kdy bude eliminován poslední terorista," vyjádřil se pákistánský premiér. Otázkou je zda mu to pákistánská armáda dovolí. Někteří její činitelé totiž dosud s Tálibanem spolupracovali, přestože pákistánskou vládu zapřísahal Afghánistán, aby základny Tálibanu na svém území zlikvidovala. Podrobnosti v angličtině ZDE

    17.12.2014

    George Friedman

    Stratfor, Geopolitical Weekly, 16.12.2014

    George Friedman (nar. 1949 v Budapešti) je zakladatel a ředitel soukromé zpravodajsko-analytické agentury Strategic Forecasting (Stratfor) se sídlem v Austinu, Texas, USA.

    Minulý týden jsem byl v Moskvě. Přiletěl jsem osmého prosince o půl páté odpoledne, kdy je už v Moskvě touto roční dobou skoro tma. Slunce vychází teprve kolem desáté dopoledne – jsou to takzvané černé dny jako protiklad bílých nocí. Lidi zvyklé žít blíž k rovníku to vyvádí z míry. Je to první znamení, že se nacházíte nejen v cizí zemi, což pro mě není nic zvláštního, ale také v cizím prostředí. Ovšem když jsme pak jeli do centra Moskvy, což trvalo hodně přes hodinu, všechno vypadalo všedně, dopravní ruch, stavební práce na silnici. Moskva má tři letiště a my jsme přistáli na nejvzdálenějším od centra, na hlavním mezinárodním letišti Domodědovo. V Moskvě se všechno neustále přestavuje a obnovuje, což sice zdržuje dopravu, ale naznačuje, že hospodářská konjunktura trvá, aspoň v hlavním městě.

    Jakmile si nás vyzvedl náš hostitel, dali jsme se hned do práce, do vzájemného seznamování a hovoru o aktuálních událostech. Strávil dlouhou dobu ve Spojených státech a byl mnohem lépe obeznámen s nuancemi amerického života než já ruského. V tomto ohledu byl perfektní hostitel – tlumočil mi svou zemi, a to vždy z pohledu ruského vlastence, kterým nepochybně byl. Povídali jsme si po celou jízdu do Moskvy a dokázali jsme se ponořit hodně hluboko do našeho tématu.

    Od něj a z rozhovorů s ruskými odborníky na většinu světových regionů – působících v Institutu mezinárodních vztahů – a s hrstkou lidí, které jsem považoval za obyčejné občany (lidí nepracujících ve vládních úřadech zabývajících se řízením zahraničních a ekonomických záležitostí Ruska) jsem získal představu o tom, co dělá Rusku starosti. Souhrnně vzato v nich nebylo nic neočekávaného. Překvapivé ale bylo jejich pořadí a důrazy na ně kladené.

    Ekonomická očekávání Rusů

    Myslel jsem si, že se lidé budou zabývat především ekonomickými problémy. Propad rublu, pokles cen ropy, celkové zpomalování ekonomiky a dopad západních sankcí – to vše se na Západě jeví jako těžké údery dopadající na ruskou ekonomiku. Předmětem našich konverzací to ale nebylo. Pokles rublu sice postihl plány na cesty do zahraničí, ale veřejnost začala pociťovat dopad těchto faktorů teprve nedávno, zejména prostřednictvím inflace.

    Byl zde ale ještě další důvod relativního klidu, s nímž je přijímána finanční situace, uváděný nejen vládními úředníky, ale také soukromými osobami, důvod, který je třeba brát velmi vážně. Rusové mi zdůrazňovali, že ekonomické zmatky jsou pro Rusko normou a prosperita něčím výjimečným. Neustále se žije v očekávání, že prosperita skončí a opět zavládnou normální omezení plynoucí z ruské chudoby.

    Rusové strašně trpěli v devadesátých letech za Borise Jelcina, ale také za předchozích vlád, což sahá až do carských dob. Nehledě na to, jak mi zdůraznilo několik lidí, zvítězili ve válkách, které potřebovali vyhrát, a dokázali žít důstojným způsobem. Zlatý věk posledních deseti let končí. To se dalo čekat a vydrží se to. Vládní představitelé tím chtěli varovat a nemyslím, že by blufovali. Ústředním bodem našich konverzací byly sankce a záměrem mých partnerů bylo ukázat, že sankce nedonutí Rusko, aby změnilo svou politiku vůči Ukrajině.

    Síla Ruska spočívá ve schopnosti vydržet věci, které by jiné národy zlomily. Bylo také zdůrazněno, že když se Rusko cítí ohroženo, lidé mají sklon podporovat vládu bez ohledu na to, jak je kompetentní. Z toho plyne, argumentovali Rusové, že by nikdo neměl očekávat, že by sebetvrdší sankce přiměly Rusy ke kapitulaci. Rusové budou namísto toho odpovídat vlastními sankcemi, které nebyly specifikovány, ale které by jak předpokládám znamenaly zabavování aktiv západních podniků v Rusku a omezování zemědělských importů z Evropy. O zastavení dodávek zemního plynu do Evropy se nikdo nezmiňoval.

    Je-li tomu tak, pak si Američané a Evropané dělají iluze o dopadu sankcí. Celkem vzato nemám osobně velkou důvěru v jejich účinnost. Kromě toho mi Rusové poskytli jiný úhel pohledu. Sankce jsou odrazem prahu bolesti vlastního Evropanům a Američanům. Mají za účel vyvolat bolest, která by byla pro lidi ze Západu nesnesitelná. Jestliže se uvalují na někoho jiného, účinky mohou být odlišné.

    Domnívám se, že Rusové byli seriózní. To by vysvětlovalo, proč zostřené sankce spolu s propady ceny ropy, ekonomickými poklesy a vším ostatním prostě nevyvolaly očekávanou erozi důvěry. Spolehlivé průzkumy veřejného mínění ukazují, že prezident Putin je dál mimořádně populární. Je jiná otázka, jestli zůstane populární, až nastoupí úpadek, a jestli si elita zachová svůj optimismus, až pocítí finanční postihy. Ale pro mě je nejdůležitějších poznatkem, který jsem možná získal v Rusku – „možná“ je zde velmi podstatné slůvko – , že Rusové nereagují na ekonomický tlak stejně jako lidé na Západě a že myšlenka, která se proslavila jako součást jednoho hesla prezidentských voleb, „je to v ekonomice, pitomče“ nemusí v Rusku účinkovat stejným způsobem.

    Ukrajinská otázka

    O Ukrajině se hovořilo s mnohem větší tvrdostí. Všeobecně se soudí, že události na Ukrajině jsou pro Rusko obratem k horšímu a Obamově administrativě se má za zlé, že spustila podle názoru Rusů propagandistickou kampaň, která má Rusko vykreslit jako agresora. Pravidelně zaznívala dvě tvrzení. První říká, že Krym je historickou součástí Ruska a že na základě smlouvy už byl vojensky ovládán Ruskem. Nedošlo k žádné invazi, pouze k potvrzení skutečnosti. Za druhé se vášnivě trvalo na tom, že obyvatelstvo východní Ukrajiny je ruské a že tak jako v jiných zemích je nutno Rusům poskytnout vysokou míru autonomie. Jeden z vědců uvedl jako příklad Kanadu a Quebec, které ukazují, že Západ normálně nemá žádný problém s regionální autonomií pro etnicky odlišné oblasti, ale přitom je šokován, že se Rusům zachtělo uplatnit formu regionalismu, která je na Západě běžnou věcí.

    Pro Rusy je mimořádně závažný případ Kosova – jednak proto, že podle nich nebyl v této věci brán ohled na jejich přání, jednak proto, že vytvořil precedent. Západ poskytl Kosovu nezávislost léta poté, co padla srbská vláda ohrožující kosovské Albánce. Rusové tvrdí, že došlo ke změně hranic, ačkoliv v Kosovu neexistovalo žádné nebezpečí. Rusko si tuto změnu nepřálo, ale Západ ji udělal, protože mohl. Když Západ překreslil mapu Srbska, nemá podle ruského názoru právo něco namítat proti překreslení mapy Ukrajiny.

    Pokusil jsem se ukázat, jaký je strategický přístup Ameriky. Spojené státy sledovaly po celé uplynulé století jediný cíl: zabránit vzniku jakéhokoliv výlučného hegemona, který by byl schopen využít západoevropskou technologii a kapitál a ruské materiální a lidské zdroje. Spojené státy zasáhly roku 1917 do první světové války, aby zablokovaly německou hegemonii, a totéž udělaly ve druhé světové válce. Ve studené válce bylo cílem zabránit ruské hegemonii. Strategická politika USA byla po jedno století stálá a důsledná.

    Okolnosti přivedly Spojené státy k obezřetnosti vůči každému povstávajícímu hegemonovi. V tomto případě vyvolávají obavy z opětovného vzestupu Ruska vzpomínky na studenou válku, a to ne bezdůvodně. Jak mi zdůrazňovali někteří lidé, ekonomická slabost málokdy znamenala vojenskou slabost nebo politickou nejednotnost. V tom jsem s nimi souhlasil a zdůraznil, že přesně z toho důvodu se Spojené státy právem obávají Ruska na Ukrajině. Jestliže Rusko dokáže obnovit svoji moc na Ukrajině, co přijde potom? Jeho vojenská a politická moc by se mohla začít dotýkat Evropy. Pro Spojené státy a přinejmenším pro některé evropské země tudíž není iracionální snažit se uplatňovat na Ukrajině svoji moc.

    Když jsem takto argumentoval velmi vysoce postavenému představiteli ruského ministerstva zahraničí, v podstatě mi odpověděl, že vůbec nechápe, co chci říci. Ačkoliv si myslím, že plně chápal geopolitické imperativy, kterými se řídí Rusko na Ukrajině, stoleté imperativy řídící jednání Spojených států byly pro něj příliš dalekosáhlé na to, aby se uplatňovaly ve věci Ukrajiny. Věc není v tom, že by viděl pouze svou stranu problému. Jde o to, že pro Rusko je Ukrajina bezprostředním problémem a obraz americké strategie, který vykresluji, je tak abstraktní, že se nezdá, že by byl spojen s bezprostřední realitou. Amerika automaticky reaguje na to, co vidí jako ruskou asertivitu; Rusové mají ovšem pocit, že vůbec nebyli ofenzivní a že se jen brání. Pro tohoto představitele byly americké obavy z ruské hegemonie prostě příliš přehnané na to, aby se o nich rozjímalo.

    Při jiných setkáních s vedoucími činiteli Institutu mezinárodních vztahů jsem zkusil jinou taktiku: snažil jsem se vysvětlit, jak Rusové zaskočili prezidenta USA Baracka Obamu v Sýrii. Když byl v této zemi použit jedovatý plyn, Obama nechtěl zaútočit, protože to bylo vojensky obtížné a protože po svržení syrského prezidenta Bašára al-Asáda by zemi ovládli sunnitští džihádisté. Argumentoval jsem tím, že Spojené státy a Rusko měly identické zájmy a že ruský pokus o zaskočení prezidenta vyvoláním dojmu, že Putin donutil prezidenta k ústupu, způsobil reakci USA na Ukrajině. Upřímně řečeno jsem si myslel, že mé geopolitické vysvětlení bylo mnohem logičtější než tento argument, ale přesto jsem jej použil. Diskuse probíhala při obědě, ovšem moc jsem se nenajedl, protože jsem celou dobu vysvětloval a argumentoval. Zjistil jsem, že obstojím se svou geopolitickou argumentací, ale že mí partneři ovládají jemnosti Obamovy administrativy takovým způsobem, jaký já nikdy nedosáhnu.

    Budoucnost Ruska a Západu

    Důležitější bylo, co přijde teď. Samozřejmá otázka zní, jestli se ukrajinská krize rozšíří na Pobaltí, Moldávii nebo Kavkaz. Položil jsem ji zmíněnému představiteli ministerstva zahraničí. S velkým důrazem několikrát zopakoval, že se tato krize nebude šířit dál. Vyvodil jsem z toho, že Rusové nebudou vyvolávat nepokoje v Pobaltí ani Moldávii a že nepodniknou žádnou vojenskou akci na Kavkaze. Myslím, že byl upřímný. Rusové se už teď hodně rozpřáhli. Musí řešit Ukrajinu a vyrovnat se s existujícími sankcemi bez ohledu na to, jak jsou schopni snášet ekonomické problémy. Západ dokáže zvládat více krizí najednou, Rusko musí omezit tuto krizi jen na Ukrajinu.

    Rusko by se spokojilo s jistou mírou autonomie ruského obyvatelstva v částech východní Ukrajiny. Jak velká by měla tato míra být, nevím. Potřebují výrazné gesto k ochraně svých zájmů a potvrzení jeho významu. Jejich argument, že regionální autonomie existuje v mnoha zemích, je přesvědčivý. V dějinách ale rozhoduje moc a Západ využívá svoji moc k tvrdému nátlaku na Rusko. Je ale zřejmé, že nic není nebezpečnější než zranit medvěda. Je lepší ho zabít, ale jak je známo, zabít Rusko není snadná věc.

    Odcestoval jsem se dvěma pocity. Jednak že Putinova pozice je bezpečnější, než jsem se domníval. Věcně vzato to neznamená mnoho. Prezidenti přicházejí a odcházejí. Je to ale upozornění, že věci, které by smetly západního vůdce, se ruského vůdce nemusí dotknout. Zadruhé že Rusové neplánují nějakou agresivní kampaň. Zde jsem víc na rozpacích – ne proto, že by chtěli někoho napadnout, ale že si státy často nejsou vědomy toho, co je na spadnutí, a mohou reagovat takovým způsobem, který bude pro ně překvapivý. To je nejnebezpečnější rys nynější situace. Nejde o to, co se zamýšlí a co vypadá doopravdy neškodně. Nebezpečí tkví v nepředvídaném jednání Ruska i ostatních.

    Na mojí celkové analýze se přitom nic nemění. Bez ohledu na to, co Rusko dělá někde jinde, Ukrajina má pro ně zásadní strategický význam. I kdyby její východ získal určitou autonomii, Rusko zůstane hluboce znepokojeno vztahem zbytku Ukrajiny k Západu. Ať je to pro Západ jakkoli těžké pochopit, ruské dějiny jsou příběhem nárazníkových pásem. Nárazníkové státy chrání Rusko před západními nájezdníky. Rusko chce takové uspořádání, v němž bude Ukrajina aspoň neutrální.

    Pro Spojené státy vyvolává nástup jakékoli nové mocnosti v Eurasii automatickou reakci zrozenou ze století dějin. Ať je to pro Rusko jakkoli obtížné pochopit, skoro půlstoletí studené války způsobilo, že Spojené státy jsou velmi citlivé na možnost opětovného vzestupu Ruska. Spojené státy strávily uplynulé století znemožňováním sjednocení Evropy pod jednou nepřátelskou mocností. To, co zamýšlí Rusko a čeho se bojí Amerika, jsou velmi odlišné věci.

    Spojené státy a Evropa mají potíže s pochopením obav Ruska. Rusko má potíže zejména s pochopením obav Ameriky. Obavy obou jsou reálné a legitimní. Nejde přitom o vzájemné neporozumění mezi zeměmi, ale o neslučitelné imperativy. Veškerá dobrá vůle na světě – a té je žalostně málo – nedokáže vyřešit problém dvou zemí, jež jsou nuceny chránit své zájmy a tím nutně vyvolávat u druhé strany pocit ohrožení. Ze své návštěvy jsem si odnesl hodně poučení. Nepoučil jsem se, jak řešit tento problém vyjma toho, že každá strana musí jako minimum chápat obavy druhé strany, i když je nemůže rozptýlit.

    Text s původním názvem „Viewing Russia From the Inside“ zveřejňujeme se souhlasem Stratforu.

    Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil

    Předchozí Friedmanův text „Do Moskvy s naším modelem strategického zpravodajství“ ZDE.

    17.12.2014

    Ruští zemědělci zvyšují ceny obilí a orientují se podle cen na světovém trhu. Při současném pádu rublu to může znamenat, že se cena zvedne až o 150%. S tím nevyhnutelně porostou ceny chleba a dalších potravin. Množství osob žijících v bídě poroste a podle vicepremiérky Olgy Goloděcové se již pod hranicí životního minima nachází zhruba 15,7 milionu lidí.

    Průměrný nárůst cen spotřebního zboží v první polovině roku 2015 je prognózován na 15%. Tuto prognózu předložil ředitel společnosti AKORT Andrej Karpov. Ten nicméně nevyloučil, že koncem roku dojde ke korekci prognózy s ohledem na prudce padající kurs rublu.

    Prezident a generální prokuratura tvrdí, že budou sledovat nárůst cen a v případě potřeby zasáhnou. Nemají však k tomu adekvátní nástroje.

    V období říjen-listopad cena ruského vepřového masa stoupla o 30%, nicméně generální ředitel společnosti Čerkizovo Sergej Michajlov na příští rok prognózuje zdražení o 15%.

    Na Dálném východě v období říjen-listopad cena obilí vzrostla o 60%, v důsledku čehož zdražuje i mouka a chléb. Dochází k tomu i přesto, že v Rusku letos sklidili rekordní úrodu v objemu 110 milionů tun obilí. Podíl pšenice byl totiž nízký a chlebové ještě nižší.

    Přitom generální ředitel společnosti ProZerno Vladimir Petričenko očekává, že se růst cen obilí v důsledku pádu rublu zrychlí. Intervenční nákupy pro státní rezervy, jejichž cílem je stabilizovat domácí ceny obilí, jsou aktuálně relativně malé, protože státem stanovená nákupní cena je nízká.

    Zemědělci se kvůli propadu rublu stále více orientují na vývoz obilí. Průměrná nákupní cena v USA nebo ve Francii je téměř dvakrát vyšší, než minimální ceny, které platí nákupčí pro ruský státní fond rezerv, nebo kolik činí průměrná cena na ruském trhu.

    Růst cen by mohl patrně ovlivnit zákaz exportu, ministerstvo zemědělství však včera oznámilo, že s takovým opatřením se nepočítá.

    Podrobnosti v ruštině: ZDE

    17.12.2014

    Nejrychlejší odpověď poskytuje graf, který vychází z dat agentury Bloomberg. Pád kursu rublu velmi dobře kopíruje pád cen ropy v posledních měsících, což ukazuje, že jde o hlavní faktor vysvětlující potíže ruské měny.

    Zdroj: ZDE

    V první polovině roku byly již západní sankce v platnosti, ale až do července se s rublem nic zásadního nedělo, dokonce několik měsíců mírně posiloval právě v době, kdy došlo i k posílení sankcí.

    Rusové ovšem jako vždy, když se jim nedaří, konstruují paranoidní historky. Nevěří tomu, že ropný kartel OPEC skutečně vede cenovou válku s Američany, aby udržel podíl na trhu. Místo toho se domnívají, že ropná krize je protiruský komplot. Přitom ve sporu mezi dvěma centry produkce ropy o Rusko primárně vůbec nejde. Saúdové doufají, že se jim podaří při nižších cenách vytlačit americké producenty z trhu a podvázat rozvoj těžby ropy hydraulickým štěpením.

    Fantazírování o mezinárodním spiknutí právě vytlačuje fantazírování o tom, že levnější rubl podpoří domácí ruské producenty. Ani jeden z těchto ruských narativů si nezaslouží, abychom je brali vážně.

    V debatě o obnovení sankcí, která propukne v prvním čtvrtletí příštího roku, by nemělo chybět zjištění, že ruskou ekonomiku na pokraj propasti nepřivedly západní sankce. Byla to kombinace obchodních válek které Putin vede se svými sousedy (včetně Běloruska) a posléze horká válka na Ukrajině, co vyvolalo masivní únik kapitálu. A rentiérská ekonomika závislá na příjmech z vývozu ropy a plynu nemůže dobře přestát kolaps cen klíčových komodit.

    S tím vším západní sankce nemají bezprostředně nic společného.

    17.12.2014
    AUDIATUR ET ALTERA PARS:

    Před časem jsem byl někým dotázán na informaci, že jsem v roce 2000 povolil panu Bernatíkovi vyvézt zbraně do Konga, které bylo tehdy pod embargem EU. Tuto informaci poměrně pravidelně zveřejňuje již od roku 2005 redaktor Kedroň, tehdy především v HN, dnes v Lidovkách a jinde. Vždy s informací, že jde o dosud nikdy nezveřejněné dokumenty MZV.

    Tyto dokumenty, pokud vím, byly ukradeny ze sejfu MZV v roce 2005 (ministrem zahraničí byl tehdy Cyril Svoboda) a dotyčný vysoký úředník je poskytl právě zmíněnému redaktorovi. Ten je používal především pro útoky na mě a na Hynka Kmoníčka, který byl tehdy mým náměstkem a měl tuto problematiku na starosti a dnes je ředitelem zahraničního odboru v KPR. Dnes stejný redaktor prostřednictvím Kmoníčka používá tyto informace jako útok na prezidenta Zemana.

    Jen stručně, neboť Hynek Kmoníček na tyto hlouposti již několikrát reagoval a situaci popsal. Bernatíkova firma konzultovala MZV v souvislosti se svou zamýšlenou žádostí, pak formálně požádala o vývoz do Zimbabwe, což jí bylo povoleno.

    V roce 2000 jsme nebyli v EU, a tedy stejně její embargo na nás neplatilo. na Zimbabve žádné embargo nebylo. Embargo OSN z roku 1993 se týkalo bývalého prezidenta Mobutua a jeho "armed groups" a nikoli prezidenta Kabily a oficiální konžské armády.

    Takže i kdybychom to povolili tenkrát do Konga, bylo by to legální, stejně jako to kdysi zajistil v roce 1995 A.Vondra. Jenomže za nás nic do Konga vyvezeno nebylo, tedy žádné zbraně.

    Spíše by bylo zajímavé se ptát jak je možné, že z MZV unikají utajené dokumenty a zda se tímto únikem vůbec někdo někdy zabýval. Nebo se zeptal redaktora Kedroně, kdo mu ty dokumenty poskytl.

    17.12.2014

    Problémy s ruským rublem se ve středu trochu zmírnily poté, co ministerstvo financí oznámilo, že začne prodávat zahraniční devizy, a posílit tak postižený rubl.

    Po úterních divokých fluktuacích na měnovém trhu, kdy se hodnota rublu pohybovala mezi 58,27 a 80 rubly za dolar, a pak zase klesla na 70, se rubl na začátku prodával ve středu za 72,2 rublů za dolar a pak stoupl na základě vládní intervence na 66,12 rublů za dolar.

    Ministerstvo financí považuje rubl za extremně podceněný a začíná prodávat své zbývající finanční rezervy na trhu, pravilo se ve středečním prohlášení.

    V úterý večer hovořil Vladimír Putin o situaci na Ukrajině s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem a s ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem. Žádná nová řešení nebyla přijata, ale Putinův úřad vydal prohlášení, v němž zdůrazňuje "potřebu zajistit trvalé příměří v regionech Doněck a Luhansk".

    Německá vláda uvedla, že Merkelová požadovala rychlé svolání kontaktní skupiny pro Ukrajinu, skládající se ze zástupců Ruska, Ukrajiny a OSCE. Požadovala také, aby Kyjev směl na východ Ukrajiny posílat humanitární pomoc.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

    17.12.2014

    Vyšroubovaný nacionalismus je hrozně nebezpečná věc, jak v Rusku, tak mimochodem na Ukrajině. Zatemňuje mozek, vede k nebezpečným a extremním řešením, přímo podporuje to nejhorší v každé společnosti. V Rusku, na Ukrajině a jinde ve světě. Je opravdu třeba myslet na to, aby se nedělala kontraproduktivní opatření, která se snaží zabránit konfliktu, aby k němu nakonec přispěla.

    Je třeba brát v potaz kulturní zvláštnosti, sociální psychologii a neházet všechny do jednoho pytle.

    To, co si myslíme my z dálky, odjinud, nemusí být takhle vůbec chápáno z ruského hlediska - byť se může ruské hledisko mýlit, být zcela nesprávné, je to ruské hledisko.

    Jeho kritika bez naslouchání (nebudeme se bavit s agresorem, maž na místo, které jsme ti my určili) či dokonce nadávky a urážení, hysterické stavby zdí, plivání, vyhrožování, výsměch (a dobře vám tak, že se vám hroutí měna a ekonomika, můžete si za to sami, volíte Putina, máte to za to, trpte si, když jste agresivní národ), s tím těžko něco udělají.

    V Rusku zvlášť, protože Rusové jsou prostě hrdý národ a špatně snáší kritiku zvenčí. Prostě já sleduju, jak Rusové, kteří jsou naprosto kritičtí k ruské politice, Putina nikdy nevolili, nejsou jeho zastánci, nejásali nad Krymem, začínají Putina podporovat, protože se cítí uražení. A bude opravdu super mít na hranicích EU zhroucenou zemi jako Rusko, která ze svého zhroucení bude vinit ne sebe (jasně, mají to pochopit), ale nás...to bude opravdu záruka bezpečnosti, prosperity a míru pro nás i pro Ukrajinu.

    Četli jste vlastně něco od Anguse Roxburgha, např. jeho knihu o Putinovi, kde rozhodně není k Putinovi nekritický, ba naopak? To, že někdo má schopnost vžít se do ruské mentality a snažit se uvažovat v ruských kategoriích z něj nedělá nepřítele Ukrajiny ani Evropy, ani zastánce mnichovanství, ani hned užitečného idiota.

    Existuje obrovská škála, často i naprosto protikladných názorů názorů na dnešní Rusko a jeho politiku, na to o co se snaží, na to co je geneze problémů, kdo je vinen, existuje celá škála názorů na to, o co Rusku jde. Neexistuje na tom vůbec odborná shoda. Jen totalitní myšlení chce mít jednu linii, jeden jasný názor, jednu pravdu.

    Rusko není prostředník, ale strana konfliktu a nemám pocit, že by se jinak tvářilo. Celou dobu je jedním z aktérů, takže není mediátor. Pokud řeším konflikt, musím ho řešit s tím, kdo je v něm zainteresován - a to je bohužel Rusko se všemi jeho problémy, mýlkami, strachy, komplexy, zkušenostmi, historickou pamětí, divnostmi a obsesemi.

    Já znám - myslím - dost dobře ruské dějiny, myslím, že jsem odborník a jako odborník jsem v nich viděla, že katastrofy dokáží Rusy nejlépe mobilizovat, sjednotit a 2x v dějinách to znamenalo Rusko v Evropě... to je sociální dynamika ruských dějin, takže tady se vypráví, že celé se to dělá, aby byl mír, trestá se agresor...a co když se tím agresor vytváří? Není to důležitá otázka, relevantní otázka? Ono hledání paralel s Hitlerem a appeasement kulhá, protože my nevíme, jestli by tvrdší postoj k něčemu pomohl, zastavil válku, nebo by jí uspíšil a hlavně víme dnes jak a kdo pomohl Hitlera a jeho revanšismus vytvořit. Co by bylo kdyby v dějinách neplatí...

    Celé dějiny ruského velmocenského myšlení či imperialismu jsou o masce, povrchu, síle, která nestála na stabilitě, prosperitě lidí v Rusku, ale na konsolidaci, utrpení, sebezapření, násilí - Rusko nemělo strukturou stejný imperialismus jako Britové a Francouzi, kteří bez skurpulí brali bohatství odjinud, aby se měli dobře doma, modernizovali se atp... Historie Ruska jsou dějiny země, která kolonizovala sama sebe, napsal Ključevskij a je to přesné... fakticky je Putinův režim pokračováním toho příběhu, není výjimka, není bohužel ani snahou o to ten vzorec změnit, možná to chtěl někdy v roce 2000-1, ale selhal v tom - takže pokud jde o reálné síly, tak mám dojem, že v ruském případě to není měřítko. A tady nemluvíme o roku, o dvou... ale třeba o perspektivě 10 let... na čem chceme stavět budoucnost s Ruskem? Na uvedení země na kolena, protože ho musíme potrestat, protože jsme v roce 38 nepotrestali dost Hitlera?

    17.12.2014
    Čtenáři Novinek schvalují mučení

    Píše Veronika Sušová-Salminen:

    Na Novinkách.cz je nyní anketní otázka:

    Schvalujete brutální praktiky CIA při výsleších lidí podezřelých z terorismu? Odpovědi jsou k mému nepříjemnému překvapení: 72,4 % ano a 27,6 % ne.:

    Tak si říkám, jak na tom vlastně tedy jsme s těmi západními hodnotami a s jejich přenášením do konkrétní praxe a s jejich deklarovanou universální platností. Mučení v našich komunistických vězeních je zdrojem kritiky (oprávněné, mimochodem) a odsuzuje se (taky oprávněně). Odsuzuje se Rusko za anexi Krymu, která porušila mezinárodní právo. Zavádí se proti němu sankce, protože se mu nesmí z principu ustoupit.:

    Ale 72, 4% si v internetové anketě nejčtenějšího serveru v ČR myslí, že brutální praktiky mučení CIA, které západní civilizovaný svět zrušil jako barbarské už v 18. století, jsou něco, co mohou schválit a z universálně platného principu ustoupit. Tady něco není v pořádku...:

    17.12.2014
    Tak trochu jiná německá výzva:

    Míru by mělo být dosaženo beze zbraní a nikoliv legitimizací jejich ofenzivního použití. Exportu neliberálních představ Kremlu do EU by se mělo zabránit v našem vlastním zájmu. Důležitý pilíř celosvětového režimu nešíření jaderných zbraní, Budapešťské memorandum, by měl být uchován ve jménu našich dětí a vnoučat.

    KD│ Především prostřednictvím partnerských organizací a osob blízkých straně Die Linke se v České republice šíří informace o německé výzvě "Opět válka v Evropě? Ne naším jménem!" ZDE. Šiřitelé dokumentu, který blahosklonně přehlíží, že jedna válka už letos v Evropě začala a je dosti zřejmé, kdo ji vyvolal, zatímco oni straší válkou, kterou nikdo nechce ani nepřipravuje, jistě jen nedopatřením zapomínají informovat o reakci, kterou propagovaný dokument v německy mluvících zemích vyvolal. Více než stovka expertů na Východní Evropu, mezi nimi přední znalec ruského extrémismu Andreas Umland, totiž zveřejnila vlastní vyjádření, které koriguje extrémní postoje německých přímluvců Putinova Ruska. Britské listy přinášejí překlad tohoto dokumentu.

    Zajištění míru namísto odměňování expanzionismu

    Výzva více než stovky německy hovořících expertů na Východní Evropu k politice vůči Rusku založené na realitě místo na iluzích

    5. prosince 2014 zveřejnilo šedesát prominentních německých osobností z oblasti politiky, ekonomiky a kultury výzvu "Opět válka v Evropě? Ne naším jménem!" I když v tomto textu jde o německou politiku vůči Rusku a Ukrajině, nikdo ze signatářů se nevěnuje aktuálnímu výzkumu a zpravodajství z Ukrajiny.

    Většina signatářů má spíše malou expertízu ve vztahu k postsovětskému prostoru, málo relevantních zkušeností z výzkumu a zřejmě žádné speciální znalosti ohledně Ukrajiny jakož i nedávných událostí tamtéž. To není žádná náhoda.

    Drtivá většina německých výzkumníků, aktivistů a reportérů, kteří se současnému konfliktu na Ukrajině věnují z perspektivy vědy, občanské společnosti nebo z pohledu novinářského, se ve svém úsudku shoduje: V této válce je jasný agresor a také jasně identifikovatelná oběť. Stejně jako vady jiných okupovaných států nerelativizují zločinnou povahu jejich obsazení, nelze ani nedostatky ukrajinského politického systému stavět proti ruské anexi Krymu a špatně zastírané intervenci na východní Ukrajině.

    Pokud se Moskva cítí ohrožena EU a/nebo NATO, měla by tento spor vést v Bruselu. Ukrajina není členem těchto organizací, ani s nimi nevede přístupová jednání. Namísto toho Ruskem s ohledem na údajné hrozby ze Západu vedená "hybridní válka" v Donbasu způsobila tisíce mrtvých a zmrzačených, traumatizovaných a vysídlených.

    Šedesát osobností ve své výzvě radí: "Německá vláda nedělá nic zvláštního, když v této patové situaci i nadále vyzývá ke klidu a dialogu s Ruskem." Minulé zkušenosti by měly Berlín varovat: V létě 2008 vznikla na Kavkaze v důsledku faktického ruského ukončení rusko-gruzínské mírové dohody zprostředkované EU podobná "patová situace". Přestože Moskva nesplnila nejdůležitější bod, stažení svých jednotek z gruzínských regionů Abcházie a Jižní Osetie, navrhla Spolková republika během několika týdnů Rusku "modernizační partnerství". Později EU a většina členských států následovala německý příklad. Ruské jednotky jsou v Gruzii dodnes.

    Chování Kremlu v roce 2008 představuje již opakovaný přečin, stejně jako tehdejší německá reakce na ruskou okupaci gruzínských území vyvolává pocit déjà-vu. V roce 2001 pozvalo Německo Vladimira Putina k velmi uznávanému projevu do Spolkového sněmu. V té době však již bylo jasné, že Rusko nedokončí smluvně zaručené stahování vojsk z moldavského regionu Podněstří. V roce 2003 Brusel nabídl Kremlu novou dohodu o spolupráci s EU. Ruští vojáci jsou v Moldavské republice dodnes.

    Šedesát osobností píše ve své výzvě: "Každý novinář zdatný v zahraniční politice pochopí strach Rusů z pozvání členů NATO v roce 2008 pro Gruzii a Ukrajinu, aby se staly členy této aliance." Novinář zdatný v zahraniční politice si bude pamatovat, že v té době přibližně 3% obyvatel Ruské federace považovala vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO za hrozbu pro svou zemi. NATO se na naléhání Německa a zejména s ohledem na varování Ruska na svém 20. summitu v Bukurešti v dubnu 2008 odmítlo zabývat žádostmi o členství ze strany Gruzie a Ukrajiny.

    Moskva od té doby neuznává územní integritu obou států. Prokremelská média také očerňují bývalé sovětské republiky Estonsko a Lotyšsko, že se svými velkými rusky mluvícími menšinami zacházejí stejně restriktivně jako Ukrajina. Pobaltské státy jsou nicméně od roku 2004 členy NATO a mají tedy schopnost uchovat si územní integritu a pokojný rozvoj.

    Polopravdy, z nichž některé představují pouze špatně převlečené pomluvy ukrajinského lidu, se ve velkém rozsahu dostávají do oběhu mezi německou veřejnost. Ať už se jedná o jazykovou otázku nebo menšinovou politiku, pravicový extrémismus nebo politický rozvrat na Ukrajině, dezinformace a tendenční interpretace Ukrajiny se v důsledku povrchních výzkumů a častých zásahů mluvčích Kremlu do televizních diskusí o Ukrajině uchytily v myslích mnoha lidí.

    Německá politika vůči Východní Evropě by měla být založena na empirickém hodnocení, faktických znalostech a výsledcích analýz, ne na patosu, historické amnézii a paušalizování. Nikdo není příznivcem vojenské konfrontace s Ruskem, ani nechce přerušit dialog s Kremlem. Nicméně územní celistvost Ukrajiny, Gruzie a Moldavska nemůže být obětována "opatrnosti" německé (a rakouské) politiky vůči Rusku.

    Míru by mělo být dosaženo beze zbraní a nikoliv legitimizací jejich ofenzivního použití. Exportu neliberálních představ Kremlu do EU by se mělo zabránit v našem vlastním zájmu. Důležitý pilíř celosvětového režimu nešíření jaderných zbraní, Budapešťské memorandum, by měl být uchován ve jménu našich dětí a vnoučat.

    Ukrajinská SSR mezi lety 1941 a 1944 ztratila nejméně pět milionů lidí. Asi dva miliony Ukrajinců byly deportovány do Německa na nucené práce. Přibližně čtyři miliony ukrajinských rudoarmějců se podílely na porážce Třetí říše. Zrovna my Němci bychom neměli znova zavírat oči, pokud jde o suverenitu postsovětské republiky a také o přežití ukrajinského státu.

    Podepsáni:

    Sabine Adler, Deutschlandradio Warschau
    Hannes Adomeit, ehemals Stiftung Wissenschaft und Politik, Berlin
    Vera Ammer, Memorial Deutschland, Berlin
    Martin Aust, Ludwig-Maximilians-Universität München
    Klaus Bachmann, Sozial- und Geisteswissenschaftliche Universität Warschau
    Mariano Barbato, Universität Passau
    Marieluise Beck, Deutscher Bundestag, Berlin
    Klaus Bednarz, ehemals ARD-Büro Moskau
    Jan-Claas Behrends, Zentrum für Zeithistorische Forschung, Potsdam
    Timm Beichelt, Europa-Universität Viadrina, Frankfurt/Oder
    Tilman Berger, Eberhard-Karls-Universität Tübingen
    Dietrich Beyrau, Eberhard-Karls-Universität Tübingen
    Florian Bieber, Karl-Franzens-Universität Graz
    Katrin Boeckh, Institut für Ost- und Südosteuropaforschung, Regensburg
    Tim Bohse, Deutsch-Russischer Austausch, Berlin
    Falk Bomsdorf, ehemals Friedrich-Naumann-Stiftung, Moskau
    Hans-Jürgen Bömelburg, Justus-Liebig-Universität Gießen
    Thomas Bremer, Westfälische Wilhelms-Universität Münster
    Ulf Brunnbauer, Universität Regensburg
    Karsten Brüggemann, Universität Tallinn
    Timm Büchner, Integrate Climate UG, Berlin
    Lars Bünger, Libereco – Partnership for Human Rights, Zürich
    Viola von Cramon-Taubadel, Grüne Osteuropa-Plattform, Göttingen
    Claudia Dathe, Eberhard-Karls-Universität Tübingen
    Andreas Decker, Memorial Deutschland, München
    Klaus-Helge Donath, „Die Tageszeitung“, Moskau
    Heike Dörrenbächer, ehemals Deutsche Gesellschaft für Osteuropakunde, Berlin
    Gesine Drews-Sylla, Eberhard-Karls-Universität Tübingen
    Wolfgang Eichwede, ehemals Universität Bremen
    Tobias Ernst, Fachübersetzer Russisch / Ukrainisch, Stuttgart
    Liana Fix, Deutsche Gesellschaft für Auswärtige Politik, Berlin
    Tobias Flessenkemper, Südosteuropa-Gesellschaft, Nizza
    Jörg Forbrig, German Marshall Fund of the United States, Berlin
    Annette Freyberg-Inan, Technische Universität Darmstadt
    Helmut Frick, ehemals Auswärtiges Amt, Berlin
    Juliane Fürst, Universität Bristol
    Mischa Gabowitsch, Einstein Forum, Potsdam
    Caroline von Gall, Universität zu Köln
    Klaus Gestwa, Eberhard-Karls-Universität Tübingen
    Christoph Giesel, Friedrich-Schiller-Universität Jena
    Luciano Gloor, Kulturprogramm der „Östlichen Partnerschaft“, Kiew
    Witold Gnauck, Deutsch-Polnische Wissenschaftsstiftung, Frankfurt/Oder
    Frank Golczewski, Universität Hamburg
    Tobias Grill, Ludwig-Maximilians-Universität München
    Hanno Gundert, n-Ost Netzwerk für Osteuropa-Berichterstattung, Berlin
    Michael Hagemeister, Ruhr-Universität Bochum
    Steffen Halling, Stiftung Wissenschaft und Politik, Berlin
    Lars Handrich, DIW econ GmbH, Berlin
    Rebecca Harms, Europäisches Parlament, Brüssel/Strasbourg
    Anne Hartmann, Ruhr-Universität Bochum
    Guido Hausmann, Ludwig-Maximilians-Universität München
    Nicolas Hayoz, Universität Fribourg
    Andre Härtel, Friedrich-Schiller-Universität Jena
    Andreas Heinemann-Grüder, Georg-Eckert-Institut, Braunschweig
    Felix Heinert, Herder-Institut für historische Ostmitteleuropaforschung, Marburg
    Marlene P. Hiller, ehemals Geschichtsmagazin „Damals“, Badenweiler
    Mieste Hotopp-Riecke, Institut für Caucasica-, Tatarica- und Turkestan-Studien, Berlin
    Hubertus Jahn, Universität Cambridge
    Sabine Jenni, Eidgenössische Technische Hochschule Zürich
    Jürgen Jerger, Institut für Ost- und Südosteuropaforschung, Regensburg
    Wilfried Jilge, Universität Leipzig
    Andreas Kappeler, Universität Wien
    Walter Kaufmann, Heinrich-Böll-Stiftung, Berlin
    Peter Koller, Grüne Osteuropa-Plattform Berlin
    Miriam Kosmehl, Friedrich-Naumann-Stiftung, Kiew
    Irma Kreiten, ehemals Eberhard-Karls-Universität Tübingen
    Katharina Kucher, Eberhard-Karls-Universität Tübingen
    Sergey Lagodinsky, Heinrich-Böll-Stiftung, Berlin
    Nico Lange, Konrad-Adenauer-Stiftung, Berlin
    Manuel Leppert, Stiftung Ettersberg, Weimar
    Markus Löning, Liberal International, Berlin
    Heinz-Dietrich Löwe, ehemals Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg
    Otto Luchterhandt, ehemals Universität Hamburg
    Marian Luschnat, Universität Hamburg
    Markus Lux, Robert Bosch Stiftung, Stuttgart
    Martin Malek, Landesverteidigungsakademie Wien
    Markus Mathyl, Institut für Ost- und Südosteuropaforschung, Regensburg
    Markus Meckel, Stiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur, Berlin
    Stefan Melle, Deutsch-Russischer Austausch, Berlin
    Jakob Mischke, Westfälische Wilhelms-Universität Münster
    Michael Moser, Universität Wien
    Uwe Neumärker, Stiftung Denkmal für die ermordeten Juden Europas, Berlin
    Dietmar Neutatz, Albert-Ludwigs-Universität Freiburg im Breisgau
    Andrej Novak, Grüne Osteuropa-Plattform, Nürnberg
    Ferdinand Pavel, DIW econ GmbH, Berlin
    Christian Pletzing, Academia Baltica, Sankelmark
    Nikolaj Plotnikov, Ruhr-Universität Bochum
    Susanne Pocai, Humboldt-Universität zu Berlin
    Gerd Poppe, ehemals Deutscher Bundestag, Berlin
    Jakob Preuss, Dokumentarfilmer, Berlin
    Detlev Preuße, ehemals Konrad-Adenauer-Stiftung, Sankt Augustin
    Edgar von Radetzky, Memorial Deutschland, Berlin
    Boris Reitschuster, „Focus“, Moskau
    Felix Riefer, Lew Kopelew Forum, Köln
    David Rinnert, Grüne Osteuropa-Plattform, Glasgow
    Stefan Rohdewald, Justus-Liebig-Universität Gießen
    Maren Rohe, Junge Europäische Föderalisten, Bonn
    Heike Roll, Universität Duisburg-Essen
    Erich Röper, Westfälische Wilhelms-Universität Münster
    Claudia Sabic, Johann Wolfgang Goethe-Universität Frankfurt/Main
    Manuel Sarrazin, Deutscher Bundestag, Berlin
    Karol Sauerland, Pommersche Akademie Stolpe
    Schamma Schahadat, Eberhard-Karls-Universität Tuebingen
    Stefanie Schiffer, „Kiewer Gespräche“, Berlin
    Judith Schifferle, Philosophicum Basel
    Felix Schimansky-Geyer, Kiewer Mohyla-Akademie
    Frank Schimmelfennig, Eidgenössische Technische Hochschule Zürich
    Karl Schlögel, ehemals Europa-Universität Viadrina, Frankfurt/Oder
    Carmen Schmidt, Universität zu Köln
    Henrike Schmidt, Freie Universität Berlin
    Winfried Schneider-Deters, ehemals Friedrich-Ebert-Stiftung, Kiew
    Anna Schor-Tschudnowskaja, Sigmund Freud Privat Universität Wien
    Gunda Schumann, Zentrum für Internationale Friedenseinsätze, Berlin
    Christoph Schulz, MitOst Verein für Sprach- und Kulturaustausch in Osteuropa, Berlin
    Werner Schulz, ehemals Europäisches Parlament, Brüssel/Strasbourg
    Diana Siebert, Initiative Demokratische Ukraine, Köln
    Jens Siegert, Heinrich-Böll-Stiftung, Moskau
    Gerhard Simon, ehemals Universität zu Köln
    Susanne Spahn, freie Journalistin, Berlin
    Stephan Stach, Universität Leipzig
    Martin Stein, Freie Universität Berlin
    Kai Struve, Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg
    Susan Stewart, Stiftung Wissenschaft und Politik, Berlin
    Wolfgang Templin, ehemals Heinrich-Böll-Stiftung, Warschau
    Hartmute Trepper, ehemals Forschungsstelle Osteuropa Bremen
    Stefan Troebst, Universität Leipzig
    Andreas Umland, Institut für Euroatlantische Kooperation, Kiew (Redakteur des Aufrufs)
    Ricarda Vulpius, Ludwig-Maximilians-Universität München
    Bodo Weber, Democratization Policy Council, Berlin
    Elisabeth Weber, Lew Kopelew Forum, Köln
    Tobias Weihmann, Deutsch-Belarusische Gesellschaft, Berlin
    Reinhard Weißhuhn, Robert-Havemann-Gesellschaft, Berlin
    Anna Veronika Wendland, Herder-Institut für historische Ostmitteleuropaforschung, Marburg
    Martin Schulze Wessel, Ludwig-Maximilians-Universität München
    Jan-Henrik Wiebe, „Thüringische Landeszeitung“, Jena
    Hans-Georg Wieck, ehemals Auswärtiges Amt, Bonn
    Irina Wutsdorff, Eberhard-Karls-Universität Tübingen
    Bernd Wieser, Karl-Franzens-Universität Graz
    Susann Worschech, Europa-Universität Viadrina, Frankfurt/Oder
    Johann Zajaczkowski, Kiewer Mohyla-Akademie
    Kerstin Zimmer, Philipps-Universität Marburg
    Josephine von Zitzewitz, Universität Cambridge

    Zdroj v němčině: ZDE

    17.12.2014

    Skupina Avilon se stala dealerem luxusních vozů značky Bentley a otvírá nový autosalón, informoval ředitel společnosti Vagif Bikulov. Otevření oficiálního dealerského centra Bentley proběhne na jaře 2015, dodal vedoucí zastoupení Bentley v Rusku Richard Leopold.

    Dealerské centrum luxusní britské značky bude otevřeno v dubnu 2015 na Volgogradském prospektu v Moskvě, ale již od 1. prosince je v provozu dočasný salón prodávající Bentley.

    Avilon zaznamenal úspěch v segmentu luxusních vozů se značkou Rolls-Royce a jeho strategie do roku 2020 počítá s dalším rozvojem prodeje v uvedeném segmentu.

    Do letošního roku byla exkluzívním dealerem Bentley v Rusku skupina Mercury, která prodává tyto vozy v Moskvě a Sankt Petěrburgu.

    V březnu bylo dealerské centrum Bentley otevřeno v Krasnodaru a Jekatěrinburgu. Celkově prodej značky v Rusku letos zaznamenal pokles téměř o třetinu, avšak dealeři si věří, že se situace opět zlepší.

    Celosvětový prodej značky Bentley dosahuje zhruba 130 kusů ročně, zatímco vozů značky Rolls-Royce se v roce 2014 prodalo asi 55 kusů.

    Podrobnosti v ruštině: ZDE

    17.12.2014
    Pravidelný týdenní přehled o událostech ve vzdělávání

    Ministr Chládek využil svého vystoupení na Radě Evropy pro vzdělávání k tomu, aby loboval za zájmy českého průmyslu. Skutečné priority zdůraznil jen okrajově. Jedná v rozporu se Strategií 2020, která má být koncepčním dokumentem rozvoje českého vzdělávání a kterou jím řízené ministerstvo zpracovalo a přijalo za vlastní. Existuje řada odborníků na matematiku a její výuku, kteří říkají, že za současné situace je povinná maturita z matematiky nesmysl. Chládek je neposlouchá. České školství systematicky podceňuje vzdělávání k občanství, vakuum zaplňuje mimoškolní vzdělávání, jako třeba Mapa společenských stereotypů. Více v pravidelném týdenním souhrnu Beduin (1. 12. – 7. 12. 2014), připravovaném spolkem EDUin.

    Témata týdne:

    Výrok týdne:

    "Většina akademických pracovníků věnujících se středovýchodní Evropě, se ČR nezabývá, a to ani ve středoevropském prostoru (mimo ČR). Tak jsem si ji vždy zvolil jako případovou studii pro zkoušky a seminární práce, protože vím, že univerzitní učitel v daném kurzu neví o ČR vůbec nic, a tak mám daleko větší prostor psát si, co chci, a oni to nepoznají..." Student středoevropských studií na Glasgow University o reálném povědomí o ČR v zahraničí (Britské listy).

    Novinky (výběr ze zajímavých událostí)

    • Trestuhodně zanedbaná výchova k občanství. V pátek 12. 12. proběhla na půdě PedF UK v Praze diskuse na téma občanské výchovy na školách. Zúčastnění se shodli na tom, že předmět občanská výchova je systematicky podceňována. Existuje řada programů, které mohou učitelům pomoci. Příkladem může být projekty Active citizens nebo Chci to řešit. Existuje také řada mimoškolních aktivit, k nimž mohou učitelé své žáky nasměrovat, např. produkce kulturního centra DOX (aktuálně výstava Mody demokracie). Btw. Občankáři.cz mají nový web.
    • Povinná matematika: Proč ministr Chládek ignoruje odbornou kritiku? EDUin rozeslal tiskovou zprávu, v níž shrnuje počet odborníků v oblasti matematiky a její výuky, kteří poukazují na neudržitelnost vzdělávání matematiky na českých školách a nesmyslnost zavádění povinné maturity z matematiky v těchto podmínkách, jak požaduje Marcel Chládek. Blog na stejné téma napsal Tomáš Feřtek (Respekt). V konsensu s tím reaguje Jan Jandourek (Reflex). Komentáře pod zveřejněnou TZ naopak ukazují, v čem spočívá nejčastější argumentace kritiků: není třeba nic měnit. O smysluplnější výuce matematiky hovoří v čerstvém rozhovoru Milan Hejný (iDNES.cz).
    • I čeština potřebuje “svého“ Hejného. Lidové noviny si všímají, že ačkoliv rámcové vzdělávací programy kladou důraz na komunikační pojetí výuky češtiny, v praxi je výuka stále často založena na samoúčelných jazykových rozborech. Výsledkem je, že děti češtinu nesnášejí. O potřebě změny se debatuje již desítky let, přesto rozumná a ucelená alternativní metoda chybí. Vývoj výuky českého jazyka po roce 1989 popisuje Milan Polák (RVP.cz).
    • Technologie způsobují sociální změnu. Podle aktuální zprávy neziskové organizace Ashoka mohou být informační technologie (jejich ovládání a vzdělávání v tomto směru) důležitým iniciátorem sociálních změn. V souvislosti s tím je zajímavé komerční sdělení projektu IT Fitness, podle nějž jsou čeští žáci dobří v používání sociálních sítí, ale zaostávají v dovednosti vyhledávání na internetu.

    Inspirace z (a do) praxe

    Akce tohoto a příštího týdne (výběr z EDUkalendáře)

    • Česko hledá budoucnost. Závěrečné shrnutí projektu, jehož cílem je vytvořit vizi rozvoje české společnosti, včetně rozvoje v oblasti vzdělávání. 16:00 - 17:00 Drtinova 10, Praha.

    Více akcí a podrobnosti ke každé z nich najdete v EDUkalendáři

    17.12.2014
    Spojené státy se rozhodly normalizovat styky s Kubou

    Spojené státy a Kuba zahájí rozhovory s cílem normalizovat vzájemné styky poté, co byl na Kubě propuštěn po pěti letech věznění americký podnikatel Alan Gross a Spojené státy souhlasily, že výměnou propustí tři Kubánce uvězněné za špionáž. Spojené státy plánují otevřít v Havaně velvyslanectví a ukončit konflikt z doby studené války. Alan Gross byl na Kubě uvězněn v roce 2009. Organizoval tam pro židovské komunity přístup k internetu, který se vyhýbal kubánské internetové cenzuře. Byl posléze uvězněn na patnáct let za údajnou "špionáž".

    Tři Kubánci, které propustí americká strana, jsou součástí tzv. Kubánské pětky, skupiny, kterou vyslal Fidel Castro provádět špionáž na Floridě. Muži byli r. 2001 odsouzení v Miami mj. za spiknutí a za to, že se "neregistrovali u Spojených států jako cizí agenti".

    Americká vláda údajně tiše vyjednávala s Kubou o uvolnění vztahů už celou řadu měsíců. Vedlo to v první řadě k nynější výměně vězňů.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

    6.12.2014
    PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

    V listopadu 2014 přispělo 195 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 42 902 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v září 2014 částkou 1573.86 Kč. Příjem z reklamy byl 2000 Kč.

    Zůstatek byl koncem listopadu 2014 284 623,91 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

    Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

    Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

    Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

    Hospodaření OSBL za listopad 2014

    Zůstatek k dispozici Britským listům k 31. 10.2014:..............308 855,56 Kč

    Příjmy:

    Od sponzorů .......................................................... 42 902 Kč
    Dobrovolné předplatné mobilem (září 2014)........... 1573,86 Kč
    bankovní úrok................................................................2.46 Kč
    reklama ....................................................................2000 Kč




    bankovní poplatky..........................................................-853,47 Kč



    Výdaje:

    připojení k internetu: ...........................................................1856.50 Kč
    honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
    výdaje v ČR (JČ) ................................................. .........................6000 Kč
    honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
    honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
    honorář (BK) ...............................................................................15 000 Kč
    charitativní příspěvek (JP) .............................................................4000 Kč


    Zůstatek k 30. 11. 2014: 284 623,91 Kč

    Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

    2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

    2010 2011 2012 2013
    Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
    5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
    5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
    1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
    1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
    31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
    31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
    30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
    30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
    28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
    28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

    Předčasné volby 2013       Historie >
    21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
    16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
    31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
    10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
    1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
    27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
    25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
    20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
    18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
    11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

    Tykadlový řidič Roman Smetana       Historie >
    29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
    29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
    15. 3. 2013 Krajský soud potvrdil podmíněný trest pro Romana Smetanu Milan  Daniel
    15. 1. 2013 Smetana nedostal trest, který by mohl mařit Milan  Daniel
    15. 1. 2013 IDnes napsala o protestu 15 lidí proti komunismu :) o demonstraci 150 osob na podporu Romana Smetany neinformovala Milan  Daniel
    15. 1. 2013 Roman Smetana dostal za vyhýbání se vězení podmíněný trest Jan  Čulík
    7. 1. 2013 Zdravím Vás z 23. století Oldřich  Kříž
    5. 1. 2013 Poněkud nevěrohodný "nestraník" Cikrt Jiří  Baťa
    4. 1. 2013 Proč lžete, pane Doležale? Roman  Smetana
    3. 1. 2013 Tykadla

    Václav Havel - dramatik a politik       Historie >
    13. 12. 2014 Vaklav Hejvl a výprodej české devótnosti Karel  Dolejší
    11. 12. 2014 Respekt zasahuje: Jak smíme mluvit o Havlovi Bohumil  Kartous
    20. 11. 2014 Názor dne Oldřich  Průša
    20. 12. 2013 Václav Havel -- padouch, nebo hrdina ? Štěpán  Forgáč
    4. 1. 2013 Něco málo navíc k mladé až mladičké přítelkyni Luděk  Prokop
    6. 2. 2012 Odcházení: Havel se postavil k svému celoživotnímu dílu s obrovskou svobodou Miroslav  Tejkl
    6. 2. 2012 Omlouvá nás sebekritičnost? Alex  Koenigsmark
    1. 2. 2012 Otevřený dopis vládě České republiky Petr  Kellner
    23. 1. 2012 O preferencích a omezené universálnosti Jiří  Jírovec
    21. 1. 2012 Na kritiku Václava Havla i státního pohřbu čas ještě nenastal

    Koutek reklamní tuposti       Historie >
    12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
    10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
    31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
    29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
    28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
    27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
    17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
    15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
    31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
    13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

    Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce