ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
2.3.2015

Předseda ODS Petr Fiala včera v Otázkách V. Moravce prohlásil, že občané jsou v této zemi frustrovaní zejména nadbytkem vměšování státu do jejich životů. I vzpomněl jsem si na české exekuce, které nemají obdoby v civilizovaném světě, neboť v Česku jsou občané ponecháni na milost bez ochrany státu exekutorským dravcům.

Volná ruka podnikatelského dravce a rezignace státu na kultivované právní prostředí nebo dokonce úplná absence státu slouží jako vynikající prostředek pro rozkvět společností na východ od nás – to je vzor pro ODS už od dob kuponové privatizace. V míře extrémní je to patrné na případech, kde se stát úplně zhroutil, jako je třeba Somálsko nebo Libye.

Ale zpět k exekucím. Nemáme tu už rok u vlády machry z hnutí ANO, kteří prostě makají a mají výsledky? Hana Marvanová, bývalá náměstkyně odstupující ministryně spravedlnosti za hnutí ANO, píše na svém Facebooku:

„Jak jsem si přečetla, za hlavního viníka svých neúspěchů vidí bývalá ministryně Válková to, že jsem tři a půl měsíce byla na ministerstvu. Ani slovo však neřekla o tom, proč nepřijatelně nechala přepsat zákon o státním zastupitelství a neprojednala koncepci humanizace exekucí, kterou jsem na ministerstvu připravila. Zajímavá byla otázka Václava Bělohradského v jeho vystoupení: zda je hnutí ANO vlaštovkou nebo naopak vránou, která věští brzké podrobení prostoru, kde vznikají kritická množství, korporativním projektům. Po výsledcích sněmu ANO si myslím, že odpověď Václavu Bělohradskému je jednoduchá. Jde o korporativní projekt, který se pouze tváří jako hnutí občanů. Je jen otázka času, kdy to bude zjevné více lidem.“

Co je smyslem firmy? Zisk majitelů – prospěch zákazníků až na druhém místě, ten naopak musí být ochráněn zákony proti různým podvodům, které jsou snadnější než férový byznys. Hlavní ideologií hnutí ANO je řídit stát jako firmu. Co to znamená? Občané jsou těžko majiteli státu a těžko chtějí od státu zisk. Chtějí od státu služby, chtějí, aby jim stát zajistil prostředí, ve kterém budou moci slušně žít a postarat se o sebe. Už více než 25 let chtějí západní standardy. Místo toho se jim vrací vylepšený předlistopadový model vůdce zvoleného bez kritické diskuse jednomyslnou vůlí strany, model dříve držený tanky, dnes obscénním bohatstvím majitele firmy.

Český pravicový model státu jako džungle zplodil vrcholového predátora, který se řídí logikou zisku. Zůstává majitelem firmy a stal se de facto majitelem státu. Čím mu může česká pravice čelit? Obsadil její prostor, vznikl v postsovětském modelu trhu bez pravidel, kterou tu od pádu komunismu rozvíjela. Je naprosto logické, že se nyní otevřeně definoval jako pravice. On je realizovanou pravdou české pravice. Nelze dělat českou pravicovou politiku a nemít Babiše. A jsou to přece zejména pravicoví voliči, kteří utekli od ODS a podpořili ANO. ODS bývala dříve hegemonem na pravici, dnes je to ANO.

Je kultivace exekucí cestou k zisku pro majitele státu? Kdyby byla, už je dávno prosazena. Žádná džungle nemá jenom jednoho predátora, i ti na nižších patrech musí něco jíst. V rámci logiky české pravice je krvavý exekuční byznys vlastně v pořádku. Lidi na dně pro vítězství v dalších volbách nepotřebuje. Jde jen o to, aby pokud možno všichni pravicoví a středoví voliči přijali firemní kulturu, aby pochopili konečně, že džungle má vrcholového predátora. Že za to, že je člověk oběť, si může sám.

Kultivace exekucí je veřejný zájem. V džungli nic jako veřejný zájem samozřejmě neexistuje, proto ani v Česku tohle slovo moc neuslyšíte, natož aby se jeho obsah stal principem politiky. Proto metanolová aféra, Vrbětice, obrovské daňové úniky a korupce, proto národní fronta ODS-TOP09-ČSSD-KDUČSL-ANO semknutá za paskvilem zákona o státní službě.

Zdálo by se logické, že kultivace exekucí by se měla stát horkým tématem pro levici, že premiér bude tvrdě kritizovat hnutí ANO za jeho nedostatečnou vůli exekuce kultivovat. Jenže koalice s pravicovým hegemonem dala levici vládní křesla a vliv na veřejné peníze. Co na tom, že tím mizí poslední alternativa vůči firmě a skutečný politický boj o veřejný zájem? Po nás potopa, to je dnes heslo české levice.

Prioritou nového ministra spravedlnosti za ANO, věc, ve které si chce prosadit svou pomocí síly, bez konsensu, je zákon o státním zastupitelství. Premiér s tím nenadělá nic, akceptuje takového ministra. Jak by ostatně stát mohl být firmou, pokud by existovalo něco jako nezávislé státní zastupitelství? Systém vnitřní kontroly slouží přece majiteli.

2.3.2015
Německý ministr financí Wolfgang Schaeuble zmírnil svůj tón vůči Řecku

Wolfgang Schaeuble, německý ministr financí, náhle a výrazně změnil svůj tón vůči Řecku. Nyní konstatuje, že je přesvědčen, že nová řecká vláda splní podmínky nutné k vyřešení své dluhové krize. Vyjádřil se, že vláda Syrizy potřebuje "trochu času", avšak zdá se, že je schopná pracovat pro vyřešení své dluhové krize. "Nová řecká vláda má velmi silnou podporu veřejnosti," řekl Schaeuble v týdeníku Bild am Sonntag. Schaeuble dodal, že jeho řecký protějšek, Janis Varoufakis, se navzdory vzájemným střetům "choval vůči mně vysoce korektně" a má "právo na stejný respekt jako kdokoliv jiný". Je to u Schaeubleho náhlá změna tónu - předtím si opakovaně s Varoufakisem vyměňoval verbální útoky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

2.3.2015
Radikalismus je tak nepředvídatelný, že bychom se měli méně bát silného státu než státu slabého

Vycizelovali jsme svou kritiku "Velkého bratra" s precizností vybíravých spotřebitelů spíše než zásadových občanů, píše Matthew d'Ancona. Většinou o stát nestojíme a stěžujeme si na jeho vpády, skutečné či představované. Ale když jdou věci špatně - když se mladý Londýňan zničeho nic stane globálním ztělesněním vražedného islamismu, například - stěžujeme si na stát ještě více. Řeknu to jednoduše: Jediná věc, vůči níž máme ještě větší námitky než vůči MI5 v akci je MI5, která nekoná.

To je paradox, který byl znova zjevný, co se zjistilo, že "John džihádista" je Mohammed Emwazi. Je otřepané tvrdit, že zpravodajské agentury jsou mocné (a touží po moci) do té míry, že to ohrožuje tkanivo demokratické společnosti. Ale starý dobrý doublethink umožňuje, aby takové tvrzení koexistovalo s obviněním, že zpravodajské služby jsou jaksi zodpovědné za Emwaziho činy - kvůli tomu, že se jej pokusily naverbovat a že jej nechaly uniknout do Sýrie.

Problém, jemuž kterákoliv zpravodajská agentura čelí, je přesně v tom, že důkazy požadované k zahájení stíhání tak často chybí. K tomu přístup k protiteroristickým pravomocem musí povolit parlament a oprávněně podléhá pravidelným kontrolám a strukturám zajišťujícím předvídatelnost.

Britská vládní koalice je právě rozdělena otázkou zákazu extrémistických projevů na univerzitách. Vince Cable zodpovědný za vysoké školství si přeje zakázat v předpisech pouze explicitní podněcování terorismu; Theresa May usiluje o širší definici. Prosím povšimněte si, že oba ministři jsou potenciálními lídry svých stran. Pouhých 66 dní před všeobecnými volbami vše co řeknou či dovolí, aby o nich vyšlo najevo, je spojeno s těmito ambicemi.

Abychom tyto otázky pochopili, je třeba připomenout, že politici, tak jako generálové, obyčejně bojují minulé války. Za dlouhá léta v opozici si mnozí toryové zvykli považovat protiteroristická opatření Tonyho Blaira za podkategorii autoritářství New Labour spíše než za legitimní reakci na hrozbu po 11. září. Po celé dekády byli toryové stranou bezpečnosti, práva a pořádku. Ale tváří v tvář Velkému Blairovi a Ještě většímu Brownovi mnozí propadli retroliberalismu, který vděčí za víc Magně Cartě než Shamimu Chakrabartimu.

Samotné zpravodajské agentury jsou omezeny právní sítí, a to je správné. Stejně tak je nevyhnutelné, že mají omezené zdroje.

Existuje každotýdenní schůzka MI5, na níž vysoce postavení důstojníci diskutují o tom, která "zájmová osoba" má být intenzivně sledována, čtyřiadvacet hodin denně. Zájmových osob je několik tisíc - jednou z nich byl Emwazi - ale jen pár jich může být nepřetržitě sledováno. Jak by tomu mohlo být jinak?

Když hovoříme o tom, že podezřelý "unikl", předpokládáme, že protiteroristické agentury mohou sledovat každého takového džihádistu, když se chystá dopustit se násilí, každé spiknutí s cílem prolít krev doma nebo v zahraničí. S ohledem na pravděpodobnost je dost pozoruhodné, že někteří z džihádistů jsou vůbec včas zastaveni.

Nelze dost často opakovat, že současní džihádisté nejsou jako IRA, UDA nebo ETA. Využívají toho, co nejlepší průvodce světem po 11. září, Philip Bobbitt, označuje za "unikátní zranitelnost globalizovaných, síťových tržních států" a "konektivity, která umožňuje využít kaskádující série slabých míst".

Dnešní džihádisté neoperují v rámci hierarchie buněk, ale mnohem víc připomínají místní vlastníky globální franšízy. Začínají z vlastního podnětu, proměňují se z aktéra jedné role ve vykonavatele jiné (bomboví atentátníci v Madridu byli v zásadě knihkupci, kteří se naráz stali ambiciózními).

Co z Emwaziho udělalo to, čím teď je, jak se stal schopným dělat, co dělá? To co nazýváme "radikalizace" - cesta z jedné strany hořícího mostu na druhou - často proběhne ve velmi krátkém časovém úseku, z důvodů, které odporují pohodlné psychologické spekulaci: Pokud bychom znali důvody, dokázali bychom rozluštit tajemství duše. S ohledem na tyto záhady by nás ve skutečnosti neměla znepokojovat moc státu, ale jeho slabost.

Zdroj v angličtině: ZDE

2.3.2015
Obraz jiného

Jedním z důsledků řazení lidí do skupin a hovoru o "diverzitě" (vůči čemu, vlastně?) je fakt, že je snadné nevšímat si subtility, nuancí, překvapení. Jedním z překvapení je, jak mnoho Afroameričanů dospívajících na přelomu 60. a 70. let našlo vztah ke Spockovi ze Star Treku, píše Bonnie Grier o nejznámější roli Leonarda Nimoye, jenž zemřel 27. února.

Po smrti Leonarda Nimoye jsem hovořila s několika přáteli - někteří z nich jsou teď prarodiči - a odpovídali větami jako "Byl to bratr" nebo "Měl jsem rád Uhuru, ale Spock byl nejčernější osobou na Enterprise".

Teď to může vypadat podivně, a skutečně, na škále "etnických minorit" to podivné je. Spocka nehrál černoch, ale muž, který kdysi řekl: "Jako ortodoxní žid, který vyrůstal v katolickém Bostonu vím, co to znamená být outsider." To je možná jedna z odpovědí.

Spock stál stranou; nikdy nebyl součástí svého sociálního prostředí, nikdy ne docela. Ano, byl na palubě lodi, ale znal věci, které nikdo jiný neznal. Kapitán Kirk představoval Ameriku, jak sama sebe viděla, jaká si přála být. Spock - jako všechny etnické menšiny - byl ve filmu kvůli své specializaci, tomu, čím mohl přispět.

Takže když kapitán Kirk promluvil a Spock s ním nesouhlasil - a měl pravdu - všem nám vyletěla ruka a salutovali jsme. Spock byl především "cool". Jako nejlepší jazzoví muzikanti. Nikdy nedovolil, aby "člověk" viděl jeho emoce. Nikdy. Ale bylo jich mnoho a existovaly v hudbě jeho mysli - jak se dokázal podívat na svět a vesmír novým způsobem. Měl svůj jazyk a ten byl neprostupný. Spock přišel odjinud a mířil jinam a nic na zemi ho nemohlo zadržet. Nikdo na Enterprise to vlastně nechápal.

Proto jsme se tedy nezajímali o to, jaký život vedl Leonard Nimoy za scénou. Neexistovala sociální média, sloupek s drby, který bychom sledovali, abychom rozluštili, kdo je. Proslavil se jednoduše proto, že to byl jazzman, král blues.

V dobách, kdy je těžké a poněkud nudné být považován za "etnickou menšinu" s tím spojenými limity a očekáváními, vše hotovo předtím, než otevřete ústa - zahlédám Spocka. Stojí tam a je spokojen se svou znalostí sebe sama.

Nikdy jsem se nezajímala o život Leonarda Nimoye. Ani jsem nevěděla, že byl nemocen. Ale vzpomínám si dosud na první den, kdy se objevil na obrazovce a jak jsme můj bratr a sestry a já doslova viseli očima na naší velké hranaté televizi normálně plné zpráv z Vietnamu a nepokojů v ulicích a všechno to zmizelo. Ten mimozemšťan, co byl jako my. A byl dobrý.

Zdroj v angličtině: ZDE

2.3.2015

Unijní embargo na vývoz zbraní do Ruska se nevztahuje na lovecké a sportovní zbraně. Ale Česká republika dodává do Ruska vojenské vzory.

Polský deník Rzeczpospolita získal faktury datované 17. únorem, jejichž prostřednictvím firma Exim-Arms z Rožnova pod Radhoštěm účtuje ruské firmě Novo-Obninsk z Kalugy (na západě Ruska, nedaleko hranice s Ukrajinou) americké karabiny Bushmaster 90705 a DPMS RFA 3-3G2. O něco dříve tytéž společnosti uzavřely smlouvy na dodávku automatických karabin Bushmaster 90838 a 90899.

Firma Cairo CZ z Lubiny dodalo firmě Novo-Obninsk švýcarsko-německé pistole SIG-Sauer a německé automatické karabiny Heckler a Koch. Tyto zbraně používají jednotky zvláštního určení z celého světa, včetně americké Delta Force a britské SAS. Současně bylo dodáno i 40 000 nábojů americké firmy Magtech.

O dva měsíce dříve Cairo dodalo Rusku elitní americké automatické karabiny Rifle Daniel včetně munice.

Rzeczpospolita tvrdí, že podle důkazů jež má k dispozici firmy nakupovaly zahraniční zbraně předem s úmyslem reexportovat je do Ruska. Například v červnu dovezly americké karabiny CheyTac 408 M300 používané americkou námořní pěchotou v Afghánistánu. Rusku byla zbraň prodána s 10% ziskem.

Další faktury dokazují prodej munice z Finska a Spojených arabských emirátů firmě z Moskvy.

Jan Jindřich, šéf úřadu pro kontrolu exportu zbraní, se brání, že Američané nezakazují reexport zmíněných zbraní. Podle něj existuje "garance" ruské strany, že zbraně budou prodávány pouze "soukromým odběratelům". Embargo uvalené EU přitom hovoří jasně. A zbraně, které se nacházejí ve výzbroji jednotek NATO, mají jednoznačně vojenský charakter.

Zdroj v polštině: ZDE

19.11.2014
Reklama zajišťuje nezbytné prostředky, zdaleka ne všechny. Její formát je kompromis

Vážení čtenáři, krátce k nově nastaveným formátům reklamy a k souvislostem, které z toho vyvstávají jak pro BL, tak pro vás. BL nejsou komerční projekt, ale peníze potřebují. Proto se v současnosti bez reklamy neobejdou. V rámci nového designu jsme se snažili najít kompromis mezi její „otravností“ a užitečným přínosem.

Odmítli jsme formáty zcela běžné na většině českých mediálních portálů, drželi jsme se formátů běžných na britských a amerických médiích. I tak se určitě najdou lidé, které to bude obtěžovat. Pochopte prosím, že bez reklamy to nejde.

Nepůjde to ale ani bez vašich příspěvků. BL na nich celou dobu své existence stojí. Vážíme si všech, kdo BL tímto způsobem podporují a zejména těch, kdo tak činí pravidelně. Podporují tak i všechny ostatní čtenáře. Omezený počet přispěvatelů však omezuje i možnosti BL. O jejich zlepšování se snažíme a redesign je toho důkazem. Chcete-li lepší BL, přispějte, kdo můžete. Solidarita s těmi, kdo nemohou, je na prvním místě.

Prosíme, přispěte finančně na Britské listy ZDE

2.3.2015

Každý si může myslet co chce. Řekne li to ale nahlas, bude oběšen. Tak znělo jedno z pravidel Obce Šosovské Krále Vávry od Milana Uhdeho. Oběšení dnes už přímo nehrozí, ale sankcí různého druhu se remcal dočká. Minimálně té, že zveřejnění v legálních sdělovacích prostředcích mu není dopřáno.

A nejen ve sdělovacích prostředcích, ale jednotlivci a organizace se mnohdy neobtěžují ani s odpovědí na dopis či mail. Zejména tehdy když by měli reagovat na stížnost pisatele. Necháme to prostě vyhnít a dotyčný se po čase unaví a dá pokoj. Ne li, pak nastoupí nějaké persekuce. Na občana z řady vybočujícího se počne hledět přísněji než na ostatní a ono už se něco najde i v mezích zákona, co by mu jinak stejně jako ostatním běžně prošlo. Teď ale už nikoli. Mluvím obecně i když mnozí by mohli i konkretně.

K těmto myšlenkám mne vedou příběhy naší televize nebo i rozhlasu, které neopomenou v rozličných situacích připomínat občanům jak je to dnes výborné a čeho byli změnou režimu ušetřeni. Tak zrovna nedávno se bývalý příslušník tajné policie NDR v kriminálním seriálu omlouval současné německé policii za svůj v podstatě bezdůvodný útěk tím, že v bývalé NDR tak lidé běžně reagovali. Báli se policie a hned raději utíkali. Zvláštní bylo, že on byl tehdy v roli té policie, takže jeho činnost byla asi opačná, tedy že on neutíkal ale pronásledoval. Měla by v těch epizodách být alespoň jakási logika.

Den před tímto zážitkem jsem se díval na pořad o chatě na Labské louce, která nahradila starou chatu , která vyhořela. Reportér se neopomenul zmínit o tom jak v minulém režimu podniky zaneřádily Krkonoše, stavbou chat ve kterých se rekreovali pracující. Těch chat, kterých se po sametovém převratu zmocnili nejrůznější spekulanti, aby je vyrabovali nebo aby z nich později dojili tučné zisky. To už v onom pořadu řečeno nebylo. Redakci leželi v žaludku hlavně ti pracující. Podobné mentorování a výchova je ve všech možných pořadech na denním pořádku. Už je předem můžeme očekávat a když se výjimečně nedostaví tak se jen podivujeme.

A tak dlouhé roky nemine snad ani den aby nebylo občanům připomínáno :těm starším v jak zločinné době žili, těm mladším jakým hrůzám unikli. Jen velice zřídka, spíše asi nějakým omylem se dnešní mladá generace dozví jak ti starší v minulosti opravdu žili, co v té minulosti bylo také dobrého. Nedozví se, protože zadání (čí?) je prosté a jasné!

Stejně tak jako bylo nutné přejmenovat ulice a mosty vhodnějšími názvy, tak čekám kdy dojde k likvidaci zbytků výtvarných děl, která oslavovala práci a pracujícího člověka. Možná ale , že nebudou přímo zlikvidována, ale nechají se zchátrat jako třeba výzdoba teplického nádraží nebo třeba rozsáhlá malba na dalším nejmenovaném nádraží, znázorňující práci v rozličných formách, ale i trávení volného času pracujících. Možná bude nahrazena něčím vhodnějším. Třeba postavami politiků vážně hledících do dáli, bankéřů podepisujících šeky, lobistů opatrně se plížících po kancelářích, advokátů a soudců nebo třeba exekutorů vítězně zabavujících domek dlužníka.

Zkrátka, pokud se mluví o minulosti tak se pravdu mladí lidé nedozví. Pro pamětníky se soustavně omílané nepravdy a polopravdy stávají důvodem nevěřit ani pravdám.

20.12.2014

Aktualizace: V neděli 1. března vysílala Česká televize první díl filmu Pouť důvěry naší spolupracovnice Dominiky Švecové (na webu k zhlédnutí ZDE), druhý díl se bude vysílat v neděli 8. března 2015. Je to dvoudílný dokument o ekumenickém setkání mladých, které na přelomu roku 2014 a 2015 zorganizovala komunita Taizé z francouzského Burgundska. Je to pěkný film, který observační metodou sleduje přípravy akce po dobu celého roku, od obdobného setkání, které se konalo na přelomu roku 2013 a 2014 ve Štrasburku, až do letošního Nového roku v Praze. Má vtip, lidskost i humor.

Film je částečně financován prostřednictvím crowdfundingu. Bylo zapotřebí shromáždit celkem 50 000 Kč, aby bylo možno zaplatit práci všech spolupracovníků. To se bohužel nesebralo. Pokud byste ještě na poslední chvíli chtěli pomoci, aby lidi neskončili bez honoráře, prosíme, udělejte to. Transparentní účet je ZDE. Děkujeme.



Dobrý den,

Pořádáme finanční sbírku na výrobu dvoudílného filmu o mladých lidech z celého světa, kteří nyní přijíždějí do Čech. Chtěli byste se stát součástí tohoto projektu? Mohli byste to učinit finančním příspěvkem na jeho výrobu. Sbírku organizujeme prostřednictvím transparentního účtu, který je ZDE

Ten, kdo přispěje, umožní plnou realizaci tohoto projektu. Pro dárce máme odměny.

Doufáme, že na náš projekt přispějete i vy, kdo jste zatím finančně nepřispěli.

O ČEM NAŠE FILMY JSOU?

Natáčíme dvoudílný časosběrný dokumentární film o evropském ekumenickém setkání mladých, které se bude konat v Praze.

Filmy natáčíme déle než rok, od prosince 2013 do prvních dnů ledna 2015. První z těchto dvou dokumentárních filmů bude pojednávat o přípravách Evropského setkání mladých v Praze během roku 2014. Sledujeme v něm trojici bratří - organizátorů, kteří se podílejí na přípravách ekumenického setkání.

Druhý dokumentární film se zaměří na osobní zkušenost jednoho českého účastníka. Sleduje mladého člověka, který na Evropské setkání mladých přijíždí poprvé, setkává se tu s mladými lidmi ze zahraničí a poprvé se také setkává se spiritualitou bratří z Taizé.

Je to pohled do zákulisí mezinárodního ekumenického setkání mládeže komunity Taizé.

Filmy se budou vysílat v České televizi příští rok v březnu. ČT ale na jejich výrobu poskytla jen část financí. Na to, abychom filmy mohli pořádně dokončit, potřebujeme finanční pomoc, kterou sháníme prostřednictvím sbírky – crowd fundingu.

Ideálně potřebujeme sebrat 50 000,- Kč.

Kdyby dal každý člověk korunu, máme to nasbírané hned. Věříme, že se nám to podaří. :)

Prosíme, přispějte na transparentní účet číslo: 2700671445/2010.

Dárci dostanou různé odměny. Jaké, to se dovíte na facebooku zde: ZDE

Prosíme sdílejte s přáteli, které by to mohlo zajímat.

Děkujeme za vaší podporu a přejeme vám krásný zbytek adventu a pokojné Vánoce.

2.3.2015
Na kouření umírají dvě třetiny kuřáků

Studie 200 000 osob v Austrálii - kuřáků i nekuřáků starších 45 let - zjistila, že na kouření umírá daleko více lidí, než se dosud usuzovalo.

Dosud se lékaři domnívali, že na kouření umírá asi polovina dlouhodobých kuřáků, avšak nyní vyšlo najevo, že na rakovinu a na srdeční choroby způsobené kouřením umírá 67 procent kuřáků.

Kouření 10 cigaret denně zdvojnásobuje riziko předčasné smrti a kouření dvaceti cigaret denně toto riziko zčtyřnásobuje až zpětinásobuje. Znamená to, že kuřáci mohou očekávat, že zemřou o deset let dříve než osoby, které nikdy nekouřily, anebo ty, které přestaly a poskytly svému tělu dost času na to, aby se uzdravilo.

Po zavedení neznačkového balení cigaret v Austrálii v letech 2010-2013 tam poklesl počet kuřáků o 15 procent. V důsledku neznačkového balení cigaret také začíná v Austrálii kouřit méně mladých lidí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

2.3.2015

Průměrný plat zaměstnanců ruských federálních orgánů byly vloni 3,34 krát vyšší než průměrný plat běžného zaměstnance. Jde o svérázný historický rekord současného Ruska, o němž informoval Rosstat. Rok předtím byl příjem státních zaměstnanců ještě "pouze" 3,18 vyšší. Nejvyšší platy berou zaměstnanci vládního aparátu, prezidentské administrativy, Šcotnoj palaty (parlamentního orgánu finanční kontroly) a ministerstev pro rozvoj Dálného východu a pro Kavkaz.

Vloni platy v Rusku rostly v průměru o 9,5%, kdežto platy "činovníků" téměř o 11%. Rosstat tyto údaje publikoval v pátek.

Průměrný plat ve federálních orgánech vloni poprvé překročil hranici 100 000 rublů a dosáhl hodnoty 109 000 rublů.

Zdroj v ruštině: ZDE

2.3.2015
Přečetli jsme:
Falešná facebooková skupina Romové proti Islámu dál zveřejňuje lživé příspěvky

Můžeme ještě vůbec na internetu něčemu věřit? Stal se internet nástrojem propagandistů, hejterů a podvodníků? Je stále složitější rozpoznat, co je ještě pravdivé nebo co už je manipulace nebo dokonce naprosto vymyšlená událost.

Na Facebooku vznikají kromě otevřeně rasistických skupin i skupiny falešné. Již na začátku ledna server Romea.cz informoval o skupině na Facebooku Romové proti Islámu, která zneužila jméno skupiny Terne čhave nebo sdružení Dživipen. Tehdy jsme vyslovili podezření, že skupina je falešná. Naše podezření se potvrdilo potom, co skupina zveřejnila fotografii svého údajného tajemníka a zapisovatele uskupení jistého Jána Balka.

Podrobnosti: ZDE

2.3.2015
CNN si "spletla" "džihádistu Johna" s Vladimírem Putinem



Americká televize CNN se omluvila za technický problém, v jehož důsledku odvysílala fotografii Vladimíra Putina během zprávy o údajném katu organizace Isis "džihádistovi Johnovi", který byl ve čtvrtek identifikován jako Londýňan Mohammed Emwazi. Podle televize Russia Today sdělila CNN tiskové kanceláři TASS na její dotaz: "V důsledku selháni video serveru během vysílání zpravodajství ve čtvrtek jsme omylem odvysílali fotografii Vladimíra Putina, připravenou pro další zpravodajský segment, v segmentu věnovaném džihádistu Johnovi. Za chybu se omlouváme."

2.3.2015
Pozvánka na přednášku s promítáním

V úterý 3. března se v kavárně klubu Cross v Praze koná od 19:00 přednáška s promítáním filmu Montoneros, una Historia z roku 1994 argentinského režiséra Andrése Di Tella. Akce se koná v rámci celoročního přednáškového cyklu „Mocenský vliv evrospkých zemí a USA na politiku jihoamerických států“, který je pořádán Úterními fóry klubu Cross (UFOSS).

Když se po osmnáctiletém exilu vrátil v r. 1973 do Argentiny Juan Peron, mnozí jeho příznivci věřili v úspěšné navázání na jeho předchozí mandát, přerušený v r. 1955 vojenským pučem. Věřilo se v ukončení násilí, v novou politickou stabilitu a v návrat hospodářské prosperity spojovaný se sociálním pokrokem. Jen o několik měsíců později se však peronistické hnutí rozštěpilo a země čelila prudkému nárůstu nové vlny násilí. Film Montoneros, una Historia režiséra Andrése Di Tella z r. 1994 mapuje vývoj tohoto levicově radikálního peronistického hnutí, ve své době jedné z nejmilitantnější gerilové skupiny Jižní Ameriky, a to až do tragického konce jeho členů v mučírnách nové vojenské diktatury. Film v původním španělském znění s českými titulky.

Přednášející Zdeněk Jehlička vystudoval historii na FF MU, přeložil knihu Zadní dvorek Ameriky: USA a Latinská Amerika od Monroeovy doktríny po válku proti teroru (2011) od Grace Livingstoneové.

Vstup zdarma.

2.3.2015
Pozvánka:

Sobota 7. března, 16:00--18:00, Městská knihovna v Praze, malý sál (Mariánské náměstí 1, Praha 1).

malý sál bude otevřen již od 15:30 - možnost zakoupení knížky a vyzvednutí sluchátek pro příjem tlumočení.

RogueWaves Global Arts Exchange (ve spolupráci s Mezinárodním hnutím solidarity a Amnesty International ESG) si Vás dovolují pozvat na přednášku Mika Peleda, izraelského aktivisty a autora knihy Generálův syn: Izraelcova cesta Palestinou, která se koná v sobotu 7. března od 16:00 do 18:00 v malém sále Městské knihovny (Mariánské náměstí 1, Praha 1). Sál bude přístupný již od 15:30, kde budete moci zakoupit knížku anebo vyzvednout sluchátka pro příjem tlumočení.

Moderuje Pavel Barša (Ústav politologie FF UK).

Přednáška bude v anglickém jazyce, tlumočení do češtiny zajištěno. Vstup zdarma. Na místě bude k prodeji kniha Mika Peleda (v anglickém originále).

1.3.2015

Za normálních okolností by bylo postavení Syrizy beznadějné. Jenže nic na tomto problému není normální. Kdyby eurozóna donutila Řecko k odchodu tím, že by mu odepřela bankovní likviditu a záměrně by vyvolala kolaps řeckého bankovního systému, vytvořila by pro celou evropskou levici mučednický stát. Vyvolala by tím další útoky na eurozónu a její další nejslabší článek řetězu. Západní bezpečnostní systém by se na Balkáně octl v chaosu. Musel by jednat se zatrpklým Řeckem, nepřátelským vůči NATO a ochotným postavit se na stranu Ruska. Tak by vznikl oblouk nestability od Ukrajiny přes Levant až po severní Afriku. Proto zasáhl americký prezident Barack Obama a požádal Angelu Merkelovou, aby odvrátila to nejhorší.

Radikálové z řecké Syrizy podepsali křehké příměří s věřiteli z eurozóny. Málokdo si myslí, že to přežije. Obě strany podepsaly tuto dohodu se stejným cynismem. Vědí velmi dobře, že prozatímní dohoda se vyhýbá pravé podstatě řecké krize a nemůže překlenout obrovské politické rozpory, píše v deníku Daily Telegraph z Atén Ambrose Evans-Pritchards.

Množství nevybraných daní dosáhlo 74 miliard euro a každý měsíc to roste o 1,1 miliardu euro. "To není vyhýbání se placení daní. Jsou to normální lidi, kteří nemohou daně platit, protože jsou v krizi," vysvětlil ministr financi Janis Varoufakis.

Lidem se zoufale snaží pomoci řecká ortodoxní církev. "Lidé k nám chodí pro jídlo," vysvětluje Otec Nicolaos z farností svatého Pabouriose v dělnické čtvrti na západě Atén. "Krmíme 270 lidí denně a stále se to zhoršuje. Dnes jsme objevili tři malé děti, jak prohledávají popelnice a hledají v nich jídlo. Žijí v polorozpadlé budově a vůbec netušíme, odkud jsou."

Energetické firmy vypínají lidem elektřinu a někdy i vodu, protože občané nejsou schopni za ně platit. 300 000 Řeků bylo odpojeno od elektřiny. "Chodí k nám a prosí o svíčky. Nemohou používat ledničku. Nemohou vařit. Jejich děti nemohou psát domácí úkoly," vysvětluje kněz. Je to v podstatě charakteristika státu, který selhal.

Prioritou pro Syrizu je obnovit občanům dodávku elektrického proudu, dále poskytnout jim poukázky na potraviny, zastavit konfiskaci domů a bytů a chudým lidem dát jednu měsíční platbu důchodů navíc.

Syriza má zvláštní mandát. Řekové hlasovali pro odpor, ale také zároveň chtějí zůstat v eurozóně. Což jsou dva neslučitelné cíle.

"Obávám se, že Tsipras se vzdá našeho programu, protože nebude chtít opustit euro," řekl jeden poslanec Syrizy. "Euro je totiž daleko víc než jen peníze. Pro Řeky je to svým způsobem talisman. Teprve když jsme se připojili do eurozóny, začali jsme se cítit jako praví Evropané. Vždycky jsme o tom předtím měli pochybnosti," dodal.

"Avšak proti škrtům se nedá bojovat bez přímé konfrontace s eurozónou. Musíme být připraveni odejít."

Rychle se vyvíjející události toto rozhodnutí zřejmě přiblíží. Nomura varuje, že Syrize mohou dojít peníze pro základní vládní provoz do deseti dnů. V březnu musí Řecko splatit Mezinárodnímu měnovému fondu 1,6 miliardy euro. Informované kruhy uvnitř Syrizy varují, že situace je tak špatná, že státní bankrot je reálnou možností.

Ministr Alekos Flambouraris obviňuje z toho Evropskou centrální banku, která odmítla přijmout řecké záruky za řecké půjčky, a tím vyvolala "úprk úspor z řeckých bank". Atény toto rozhodnutí považují za záměrný pokus ECB svrhnout vládu první radikálně levicové strany zvolené v západní Evropě v období po ukončení druhé světové války. Řekové to Evropě jen tak nezapomenou.

Kapitál prchal z Řecka už před tím. V lednu 2015 z Řecka odplynuly úsporyu ve výši 12,8 miliard euro. Pasiva řecké ústřední banky vůči síti bank v eurozóně v rámci systému Target2 stoupla v důsledku úprku kapitálu ze 49 miliard euro v prosinci na 76 miliard euro v lednu 2015. Nyní zřejmě dosahují až 100 miliard euro.

Znamená to, že věřitelé přijdou o obrovské množství peněz, pokud Řecko udělá bankrot. Kdyby Řecko odmítlo uhradit svůj dluh eurozóně, ta by přišla o více než 300 miliard euro. Byl by to rekordně největší bankrot všech dob.

Německý ministr financí Wolfgang Schaeuble přesto mlátí pěstí do stolu, že Řecko nedostane ani jedno euro navíc, "dokud nesplní své povinnosti". Řecko musí dokázat, že plní požadavky Trojky.

Velký problém nastane, až koncem června vyprší nynější prozatímní dohoda mezi eurozónou a Řeckem, těsně před tím, než Řecko bude muset Evropské centrální bance splatit dalších 6,7 miliard euro. "Budeme se teď čtyři měsíce hašteřit s eurozónou a v červnu budeme v téže situaci ohledně likvidity jako nyní, ne-li horší," řekl Costas Lapavitsas, poslanec Syrizy a profesor ekonomie na London University.

Jeden vysoký diplomat v Aténách vysvětlil, že Trojka se tak úporně snaží získávat z Řecka peníze, že toleruje různé pochybné dohody uzavřené ve prospěch zájmů mocných oligarchů. "Víme přesně, kdo nejvíce pašuje lodní palivo a proč se proti tomu nic nedělá. Syriza není součástí tohoto systému a nemá možnost to zastavit," řekl.

Řekové vědí z prozrazených záznamů tajného jednání MMF, že jejich země byla při prvním "záchranném balíčku" v roce 2010 obětována, aby bylo zachráněno euro a evropské banky v době, kdy Evropský měnový mechanismus neměl žádnou obranu proti nákaze. "Už tehdy měla být Řecku nabídnuta restrukturalizace dluhů," řekl člen MMF z Brazílie.

Namísto toho Trojka Řecku vnutila další dluhy a zatáhla daňové poplatníky z eurozóny do sporu mezi řeckým státem a soukromými držiteli řeckých obligací. "Evropa se rozhodla vyřešit tento bankrot tím, že uvrhla na nejslabší ramena, na řeckého daňového poplatníka, největší možný dluh v lidské historii," upozorňuje Varoufakis. "Je to finanční waterboarding."

Řecká vláda snížila za pět let náklady na státní platy o třetinu. Počet pracovních míst ve státním sektoru poklesl o 170 000. Průměrný plat poklesl o 22,5 procent. Avšak zadluženost Řecka drasticky stoupla, ze 157 procent r. 2012 na 182 procent v loňském roce.

To je sisyfovský úděl Řecka. Zuřivost fiskálních škrtů - bez měnového stimulu, bez obvyklé devalvace a restrukturalizace dluhu, které jsou vždy normálně součástí balíků MMF - způsobily, že se řecká ekonomika změnšila o čtvrtinu, a tím se výrazně zmenšila ekonomická základna, která má splatit dluhové břemeno.

Řecku se nyní nařizuje, že musí svůj dluh během nadcházejících pěti let snížit na 124 procent HDP. Je to velká lež, jejímž prostřednictvím věřitelé podvádějí své vlastní demokracie u sebe doma. Ministr hospodářství pokrčil rameny a zasmál se, když jsem se ho zeptal, jak plánuje jeho země splnit tento zjevně absurdní požadavek, píše britský novinář.

Syriza doufala, že se jí podaří zlikvidovat tento nesmysl tím, že si zajistí spojence v jižní Evropě. To se jí nepodařilo.

Za normálních okolností by bylo postavení Syrizy beznadějné. Jenže nic na tomto problému není normální. Kdyby eurozóna donutila Řecko k odchodu tím, že by mu odepřela bankovní likviditu a záměrně by vyvolala kolaps řeckého bankovního systému, vytvořila by pro celou evropskou levici mučednický stát. Porušila by celistvost měnové unie a zredukovala by ji jen na fixovanou výměnu "ERM3". Tím by vyvolala další útoky na eurozónu a její další nejslabší článek řetězu.

Západní bezpečnostní systém by se na Balkáně octl v chaosu. Musel by jednat se zatrpklým Řeckem, nepřátelským vůči NATO a ochotným postavit se na stranu Ruska. Tak by vznikl oblouk nestability od Ukrajiny přes Levant až po severní Afriku. Proto zasáhl americký prezident Barack Obama a požádal Angelu Merkelovou, aby odvrátila to nejhorší.

Je absolutně nejasné, kdo má navrh v této hře strategického přetahování. Obě strany mohou racionálně počítat s tím, že druhá strana ustoupí jako první. Jedna strana se přepočítá. Proto je toto drama tak napínavé a tak nebezpečné.

Kompletní článek v angličtině ZDE

1.3.2015

Žádné z předchozích politických vražd v Rusku nebyly řádně vyšetřeny, píše se v redakčním komentáři deníku Guardian. Avšak zavražděním Borise Němcova Rusko překročilo Rubikon, protože je to první politická vražda od té doby, kdy se Vladimír Putin rozhodl proměnit Rusko v iredentistickou expanzionistickou mocnost, která nyní pro Evropu zosobňuje vážné bezpečnostní problémy. Právě tak, jak Putinův režim ukázal na Ukrajině, že nebude tolerovat svobodnou volbu sousední země připojit se k euroatlantickým strukturám, založeným na demokratických normách a raději zahájí válku, než aby to připustil, tato politická vražda vysílá signál, že se Rusko proměnilo v ještě temnější, utlačitelštější místo.

Tím, že podřídil vyšetřování Němcovovy smrti své přímé kontrole, zajistil Putin, že nebude v rámci tohoto vyšetřování nikdy zveřejněno nic nepříznivého o něm samotném ani o jeho režimu. Je to výmluvnou známkou koncentrace moci v Rusku, když je práce policie a soudnictví tak otevřeně podřízena moci prezidenta.

Už několik minut po Němcovově smrti běžela kremelská propagandistická mašinérie na plné obrátky. Putin sám okamžitě označil vraždu za "provokaci", jejímž cílem mělo být poškodit jeho pověst. Po smrti paní Politkovské se Putin vyjádřil, že byla příliš nedůležitá na to, aby ji stálo za to usmrtit, takže nikdo nemůže vinit ani jeho, ani jeho mocenské struktury. Je lehké porozumět tomu, proč řekl Boris Němcov v rozhovoru 10 dní před svou smrtí, že se obává, že ho Putin nechá zabít. Němcov byl připraven stát se šéfem ruského liberálního hnutí. Připravoval také ke zveřejnění podrobné odsouzení Putinova angažmá ve válce na Ukrajině.

Usmrcení Borise Němcova, ať už ho Vladimír Putin přímo nařídil nebo ne, vrhá kruté světlo na nacionalistický režim, živený propagandou, který ruský prezident vytvořil, režim, v němž se umlčení nezávislého demokratického hlasu téměř stává trofejí, předávanou vládci. Putin učinil základní charakteristikou své vlády vést celostátní kampaně nenávisti vůči těm, kteří jsou považováni za "zrádce", způsobem, který připomíná éru stalinismu. Němcov byl usmrcen přímo pod kupolemi Kremlu, v té části Moskvy, která je saturována bezpečnostními kamerami. To vypovídá leccos o pocitu beztrestnosti vrahů. A o strachu, který mají v úmyslu šířit.

Kompletní komentář v angličtině ZDE

1.3.2015

Zůstává otevřenou otázkou, zda Němcova zavraždil stát anebo skryté nacionalistické síly, spojené s ním. Asi se to nikdy nedovíme. Informační kanály ovládané Kremlem už vytvořily celou řadu konspiračních teorií. Jsou součástí cynické postmoderní mediální strategie, kterou kremelští političtí technologové přivedli k dokonalosti. Cílem této strategie je smíchat to, co je pravda, s tím, co pravda není, aby pravda zmizela.

Pouhých několik hodin, než byl v pátek večer zastřelen nedaleko Kremlu, Boris Němcov poskytl rozhlasový rozhovor. Rozhlasová stanice Echo Moskvy ho pozvala, aby hovořil o nejnovější opoziční demonstraci, kterou zorganizoval a která se měla konat dnes v neděli.

Je pravda, že úřady vyhnaly demonstraci do čtvrti Maryino, na předměstí paneláků ze sovětské éry na vzdáleném jihovýchodě. Němcov věděl velmi dobře, že se demonstrace nedostane do televizního zpravodajství, i kdyby se jí účastnily tisíce lidí. Suše poznamenal, že mu nebylo dovoleno vystoupit v ruské státní televizi už osm let.

Přesto však je tato demonstrace důležitá a nutná, řekl. Je to příležitost pro Moskvany, aby projevili svou opozici vůči Vladimíru Putinovi. Demonstrace, nazvaná "Jaro", byla částečně protestem proti tomu, jak špatně Kreml spravuje ruské hospodářství a jak vede domácí politiku do slepé uličky. Měla to být demonstrace proti krizi.

Němcov poukázal na to, že současný model obřích státních korporací, spravovaných nekompetentními byrokraty, selhal. Němcov požadoval decentralizaci. Některé peníze, které nyní konzumuje chtivá Moskva, by měly jít do provincií. Vláda by měla vydávat více peněz na zdravotnictví a méně na válku. Velká část Ruska se podle něho rozpadá.

Němcov byl také nejotevřenější kritik Putinovy tajné války na Ukrajině. Je možné, že se Krym chtěl připojit k Rusku, uvedl Němcov, avšak způsob, jímž byl tento poloostrov loni anektován - pomocí maskovaných ozbrojených mužů, kteří okupovali krymský parlament - porušil mezinárodní právo. Na místě nebyli řádní pozorovatelé, dodal.

Bylo to v devadesátých letech, kdy se stal Němcov poprvé známým na ruské politické scéně jako guvernér města Nižnij Novgorod. Jako reformista, liberál a stoupenec Borise Jelcina se stal náměstkem ruského premiéra. Právě během této éry, řekl Němcov v pátek v rozhlase, zaručila Moskva Ukrajině územní celistvost. Oplátkou za to se Ukrajina vzdala jaderných zbraní.

Němcov dodal, že má "dokumentární" důkazy, že na východní Ukrajině tajně bojují a umírají ruští vojáci. Bylo to toto tvrzení, podpořené trvalým proudem rakví, které se v noci vracejí z válečných zón v Doněcku a v Luhansku - které ho zřejmě stálo jeho život. Němcov napsal četné brožury, výjimečné texty obsahující pravdu v zemi, která je obětí oficiálních lží. V jedné z nich, nazvané "Putin: Zúčtování" obvinil ruského prezidenta a jeho kruh z rozsáhlé korupce.

Podle jeho přítele Ilji Jašina pracoval Němcov na další explozivní brožuře, která měla odhalit roli, jakou hraje pravidelná ruská armáda ve vzbouřenci okupovaném Donbasu. Minulou sobotu policie zkonfiskovala Němcovovy hard disky.

Zůstává otevřenou otázkou, zda Němcova zavraždil stát anebo skryté nacionalistické síly, spojené s ním. Asi se to nikdy nedovíme. Informační kanály ovládané Kremlem už vytvořily celou řadu konspiračních teorií. Jsou součástí cynické postmoderní mediální strategie, kterou kremelští političtí technologové přivedli k dokonalosti. Cílem této strategie je smíchat to, co je pravda, s tím, co pravda není, aby pravda zmizela.

Co je však nesporné, je že za poslední rok Putin vytvořil v Rusku atmosféru hysterie a nenávisti, kterou šíří intenzivní imperiální propaganda. Státní televize neustále ukazuje hrstku odvážných liberálů, kteří kritizují Putinovu ukrajinskou válku, jako americké špiony a příslušníky páté kolony. Ve své posledním rozhovoru Němcov vysvětlil, že je ruský vlastenec - avšak člověk, který považuje ruskou vlajku za "symbol svobody" od sovětské tyranie.

Dnes v neděli se shromáždí desetitisíce lidí na místě, kde byl Němcov zastřelen. Byl usmrcen na dohled od Kremlu a chrámu sv. Vasila Blaženého. Jeho vrazi, jak se zdá, zvolili toto místo vraždy záměrně. Obraz Putinova oponenta, jak leží mrtvý na ulici nedaleko neosobních zdí zosobňujících ruskou moc - vypráví svůj vlastní šokující příběh.

Během posledních deseti let Němcov prakticky zmizel z veřejného života, neboť Putin potlačil opoziční strany. Avšak Němcov se nevzdával. Jeho vražda připravila Rusko o originální, odvážný a osobitý kritický hlas, a to ve chvíli, kdy se Rusko proměňuje z poloautoritářského státu v klasickou diktaturu. Je to děsivý čin. Zdá se, že Putinův režim stále více spoléhá na metody mafie: zabíjení, unášení rukojmích, systém absolutní korupce. Jiným klíčovým požadavkem na plánované nedělní demonstraci mělo být propuštění politických vězňů.

Je velmi nepravděpodobné, že by Němcovovi vrazi byli kdy potrestáni. Vrazi jiných kritiků Kremlu jsou stále na svobodě. Mezitím charakterizoval Putinův mluvčí Dmitrij Peskov Němcova jako někoho, kdo není v podstatě o nic důležitější než obyčejný ruský řadový občan. Obdobně se Putin vyjádřil o smrti aktivistky za lidská práva Anny Politkovské, poté, co byla zastřelena v roce 2006.

Co by měl Západ dělat? Západní sankce ohledně Ukrajiny jsou víceméně neefektivní. Avšak EU a USA dosud odmítaly zavést osobní sankce a zmrazit velká zahraniční konta superbohatých příslušníků ruské elity. Nyní nastal okamžik, kdy by se s tím mělo začít.

Kompletní článek v angličtině ZDE

1.3.2015

Fiona Hill byla poradkyní Americké výzvědné rady v otázkách týkajících se Ruska a je autorkou knihy Mr. Putin: Operative in the Kremlin (Vladimír Putin: Operativec v Kremlu). V neděli v poledne ji interviewoval v souvislosti s vraždou Borise Němcova rozhlas BBC:

Fiona Hill: Ta vražda mě skutečně šokovala. Je to těžká rána nejen současné opozici, ale celé té skupině lidí z devadesátých let, kteří se snažili změnit Rusko. Nebyla to obrovská opoziční vlna, ale byla to velmi výrazná skupina, silná skupina lidí, spojených s onou érou v devadesátých letech, a ještě dříve, s perestrojkou, kteří říkali: My chceme mít možnost volit si politické alternativy. Nechceme jediného vládce, který bude vládnout po dlouhou dobu. Nebylo to ani tak o ekonomice, ale o možnosti politické volby v zemi, o způsobu vlády. A to představoval Němcov.

Moderátor: Jeden ruský opoziční politik dnes napsal, že rozkaz k Němcovově usmrcení asi nevydal Putin, ale že Putin vytvořil Terminátora, že vytvořil lidi, nacionalisty, kteří byli ochotni tohle provést. Je na tom něco pravdy?

Fiona Hill: No, Putin dal těmto lidem svolení, aby se objevili na scéně. Toto není první politická vražda významné osoby, i když je to první politická vražda za značně dlouhou dobu. Po Putinově návratu do prezidentského úřadu se atmosféra v Rusku stala velmi paranoidní, velmi hysterická, na každém rohu se hledají nepřátelé. A šíří se argumenty, že k nepřátelům patří i opozice, která ohrožuje bezpečnost státu. A je to tahle atmosféra, která umožnila tuto vraždu. Bez ohledu na to, kdo učinil toto politické rozhodnutí, že má být zavražděn Boris Němcov, v Rusku dnes vládne atmosféra, v níž jsou takovéto násilné činy přijatelné. Určitým způsobem jsou to nyní přijatelné kroky v politice.

Moderátor: A proč je to důležité pro nás v Británii?

Fiona Hill: Mělo by to být pro Británii důležité hodně. Vazby mezi Británií a Ruskem jsou velmi silné. Británie byla samozřejmě také signatářem memoranda z Budapešti, které zaručilo územní celistvost Ukrajiny, poté, co se Ukrajina vzdala svých jaderných zbraní, další věc je, že v Británii žije velké množství Rusů, ale je to také celá otázka toho, jak máme v budoucnosti řídit své vztahy s touto významnou zemí, kterou nemůžeme ignorovat a musíme mít s ní vztahy. Jestliže se dostaneme do situace, že se ta země bude podílet na těchto strašlivých politických kataklysmatech a násilí v tolika různých formách se stalo přijatelným způsobem chování, to nevyhnutelně ovlivní naše vztahy. A ještě jednou: k těmto nájemným vraždám, ať si je objednal kdokoli, nedochází jenom v Rusku, dochází k nim ve Vídni, v Londýně. Je to vážná hrozba nám všem. A v této atmosféře paranoie, v atmosféře kolujících divokých pověstí, bude také nesmírně obtížné uskutečnit přímočaré interakce, které musíme mít, abychom vyřešili krizi na Ukrajině a abychom si ujasnili, jak umístit naše vztahy s Ruskem na jinou úroveň. Toto je opravdová katastrofa, nejen osobní katastrofa pro pana Němcova a jeho příbuzné a pro všechny, kdo ho znali, ale také katastrofa pro ruskou politiku.

Zdroj v angličtině (audio, od minuty 11.47) ZDE

1.3.2015

Reuben F. Johnson ZDE shrnul pro IHS Jane's výsledky ukrajinsko-americké bezpečnostní konference v Dněpropetrovsku. Hlavní závěr zní: Pro ruskou stranu vojenské řešení ve formě "hybridní války" funguje.

Ukrajinské síly jsou výrazně znevýhodněny nejen co se týče kvality zbraní, ale také sofistikovanosti ruského postupu. Proto pokračující "hybridní válka" postupně přibližuje Rusko žádaným cílům.

Aktuálně je na Ukrajině 14 400 ruských vojáků pravidelných jednotek, které "vyztužují" nepravidelné oddíly o 29 300 příslušnících. Tyto jednotky jsou vybaveny nejnovějšími zbraněmi a mají k dispozici stovky kusů děl a raketometů. Na Krymu se nachází 29 400 ruských vojáků a dalších 55 800 jich je soustředěno kolem východní hranice Ukrajiny.

Ruské jednotky široce využívají prostředky REB, včetně výkonných mikrovlnných systémů, jimiž likvidují kromě ukrajinských také průzkumné prostředky OBSE. Tato zbraň roztaví elektronické vybavení průzkumného dronu a zničí jej.

Ruské jednotky REB, spojovací jednotky a další kapacity centrálního významu jsou typicky umisťovány v civilních objektech, takže je Ukrajinci nemohou napadnout bez masivních obětí mezi civilisty.

Pro tento typ operací se Rusko připravovalo patnáct let, součástí přípravy byly i manévry Zapad 2013, které také nacvičovaly příští operace proti Pobaltí.

Informační kampaň zahrnuje více jak 300 milionů dolarů věnovaných ročně pro anglickojazyčnou mediální síť RT a 100 milionů dolarů pro proruské "nevládní" organizace.

Celkově je ukrajinská armáda ve vážné nevýhodě, protože jí chybí řada položek nezbytných k vyrovnání nerovnováhy. Jmenovitě bezpečná pojítka, protitankové zbraně s tandemovou kumulativní hlavicí, protibaterijní radary, drony, schopnost shromažďovat informace z mnoha zdrojů v centralizovaných velitelských centrech, aby se Kyjev dostal dovnitř "rozhodovací smyčky" protistrany a byl rychlejší, shrnuje Johnson.

Jakkoliv zní závěry dněpropetrovské konference v porovnání s povinně optimistickými deklaracemi západních politiků ohledně "příměří" značně syrově, koncentrací na technickou stránku problému bylo opět dosaženo ještě příliš optimistického pohledu na probíhající konflikt. Předně je třeba říci, že ukrajinské velení není s to dostatečně rychle vyhodnocovat ani informace, které přicházejí z otevřených zdrojů, a adekvátně se rozhodovat v nezbytných lhůtách, takže představa, že by mu pomohla velkorysá velitelská centra, je zřejmě pochybená. Nejprve musí o operacích začít rozhodovat kvalifikovaný personál vychovaný nikoliv na sovětské, ale na americké či třeba německé nebo francouzské doktríně, poté se lze nadít lepších výsledků. Velitelská centra mohou pomoci teprve po splnění uvedené podmínky. A tu nelze splnit za měsíc nebo za dva, vyžádá si léta práce ve vojenském vzdělávání a generační výměnu.

Jinak řečeno cíl dosáhnout rychlejšího cyklu OODA na ukrajinské než na ruské straně je v průběhu konfliktu stěží dosažitelný, pokud vůbec. Realistické by bylo spíše soustředit pozornost na oblasti, kde lze dosáhnout rychlejších výsledků. Například vytvořit a správně spravovat dostatečně velké zálohy.

Další otázkou jsou politické limity západního angažmá. Již je zřejmé, že nejen západní média, ale i Kyjev je zásobován pouze cíleně degradovanými satelitními snímky ruských jednotek, "aby se Moskva nezlobila" ZDE. Jak reálné je tedy očekávat, že politici povolí dodávky nejnovějšího vybavení,třeba i neletálního? Šance na to se zatím nejeví jako příliš velké.

Na Ukrajině je nyní vzhledem k ročnímu období neobvykle teplo a sucho. Jestliže počasí vydrží, plné obnovení ofenzívních operací ruských jednotek lze očekávat již koncem března. Frekvence záškodnických útoků v zázemí ukazuje, že kromě Mariupolu by se příštím cílem mohl stát Charkov, klíčové centrum výroby zbraní pro ukrajinskou armádu. "Na ráně" je ovšem také pětasedmdesátitisícový Arťomovsk nepříliš vzdálený od bývalého "debalcevského kotle".

1.3.2015

I když měl Němcov doktorát z fyziky, byl to v podstatě člověk, který nechával věci jednoduché. Vždycky dával přednost svobodě před diktaturou, míru před válkou, počestnosti před korupcí, důstojnosti před ostudou a pravdě před lžemi. Kromě toho byl přesvědčen, že tyto prosté ideály nakonec v Rusku zvítězí, ale bude to vyžadovat odvahu a úsilí lidí, jako byl on sám, píše v deníku Financial Times Sergej Gurjev, bývalý rektor Nové hospodářské školy v Moskvě, který nyní vyučuje ekonomii v Paříži.

Němcov, čelný opoziční politik, byl usmrcen za své projevy proti ruskému prezidentu Vladimíru Putinovi, za své protikorupční investigace a za svou klíčovou roli v ruské opoziční politice.

Jen ten může tvrdit, že k této vraždě došlo bez vědomí Kremlu, kdo ignoruje, kde k ní došlo. Rudé náměstí je trvale střeženo desítkami uniformovaných i tajných policistů. Na obou koncích mostu, kde byl Němcov zastřelen, jsou trvale přítomny hlídky dopravní policie. Most vede k té části Moskvy, kde je zvlášť hustý provoz. Daná oblast je pod přísným dohledem a pouhé dva dny před demonstrací, organizovanou Němcovem, byla jistě také pod přímým vládním dohledem.

Vrazi museli vědět, že je policie nebude pronásledovat. Kdyby to byli obyčejní vrazi, bývali by si vybrali jiné místo, například Němcovův byt, kam v pátek večer směřoval. Způsob, jak byl Němcov usmrcen, naznačuje, že se na jeho vraždě přímo podíleli lidé vysoce postavení v Putinově režimu.

Putinova popularita je v současnosti v Rusku tak velká v důsledku silné cenzury, propagandy a četných volebních podvodů. Není pochyb, že by Němcov nad Putinem zvítězil ve veřejné debatě. Není překvapivé, že se takové debaty nikdy nekonaly - Putin s opozicí nediskutuje. Jak se zhoršuje ruská hospodářská situace, ruská vláda stále intenzivněji kontroluje média a utlačuje opoziční organizace. Diktátorské režimy mohou přežít jen potud, pokud je většina veřejnosti přesvědčena, že vládce je lepší, než by byla alternativa. Proto je nutno opozici umlčet - zejména když hospodářská krize naznačuje, že režim selhal.

V důsledku svých minulých volebních úspěchů byla Němcovova strana jedinou opoziční skupinou, které mělo být legálně povoleno účastnit se parlamentních voleb v roce 2016. Němcovova účast ve volbách by se stala přirozenou platformou pro nejrůznější protiputinovské a prozápadní opoziční síly. Němcovova vražda tento problém pro Putina vyřešila. Němcovovou vraždou spálil Putinův režim poslední mosty k svým liberálním oponentům.

Podrobnosti v angličtině ZDE

28.2.2015

Jeden z předních kritiků prezidenta Vladimira Putina, Boris Němcov, byl v pátek v Moskvě zavražděn doslova pár metrů od Kremlu. Krátce nato začal ruský prezident veřejnosti sugerovat, že zločin měl kriminální, nikoliv politickou povahu. Podobně jako v případě sady vražd stručně charakterizovatelných jmény Politkovskaja, Litviněnko, Magnickij. Protože prý Putin na vyšetřování osobně dohlédne, lze se samozřejmě nadít, že prezidentova teze bude tak či onak nakonec potvrzena. Bez ohledu na fakta.

Podle svědků střelec vypálil z projíždějícího auta celkem sedm ran, přičemž čtyři kulky zasáhly Borise Němcova procházejícího se s ukrajinskou přítelkyní do zad a způsobily zranění neslučitelná se životem. To znamená úspěšnost zásahů 57%. Zdá se, že způsob provedení vylučuje obě možnosti, jež se na první pohled samy nabízejí: Že Němcova kvůli jeho kritice války na Ukrajině zabily ruské bezpečnostní složky - i tu, že se jednalo o najatého profesionálního vraha. V obou případech by vražda vypadala jinak a střílelo by se méně.

Z hlediska udržení moci Němcov pro Putina bezprostřední hrozbu nepředstavoval. Volební cyklus v Rusku neslouží k výměně držitelů moci, ale poskytuje občanům iluzi politické participace. Ti kdo sní o výměně ruského prezidenta prostřednictvím voleb jsou ještě nekonečně naivnější než ti co se domnívají, že by se americkým prezidentem někdy mohl stát nezávislý kandidát bez podpory stranické mašinérie a armády korporátních sponzorů.

Ani Němcovem připravovaný materiál dokazující ruskou vojenskou přítomnost na Ukrajině nebyl pro Kreml zvlášť nebezpečný. Způsob, jakým o Ukrajině informují ruská média - sama zdaleka nejbohatší zdroj důkazů o působení ruských jednotek a ruských zbraní na Donbasu - ukazuje, že se režim vlastně již ani nesnaží fakta zastírat, pouze oficiálně popírá, co je nad slunce jasnější. A většině veřejnosti to nevadí.

Nicméně je tu ještě jiná okolnost. Vystupňovaná nacionalistická hysterie, paranoia, neustálé opakovaná prohlášení o "existenčním ohrožení" Ruska, nepřetržité proklínání "zrádců" a "páté kolony" vytváří neobyčejně toxickou společenskou atmosféru, za niž nese režim bezprostřední odpovědnost. Pakliže někdo pod vlivem takového klimatu vzal do ruky zbraň a Němcova tolikrát verbálně odsouzeného za "zradu" odpravil, jednal podle státní propagandy vlastně v nejlepším zájmu Ruska - a oficiální Kreml nese nepřímou zodpovědnost za to, že k takovému činu připravil všechny podmínky.

Gangsterská vražda Borise Němcova s největší pravděpodobností odkazuje ke kruhům radikálních ruských nacionalistů, kteří mnoho let pěstují kult násilí a "rozhodné akce". V posledních letech se stali součástí ruského mainstreamu, vystupují pravidelně médiích, patří k bloku sil, o něž se dnes Putin opírá. "Normálně" vraždí "jen" přistěhovalce nebo gaye, ale povzbuzováni oficiálním honem na čarodějnice mohli beze všeho zamířit i výše.

Zpráva o zavraždění Borise Němcova je zprávou o stavu ruského režimu. Nikde na světě to dnes nevypadá příliš povzbudivě: USA se postupně mění v oligarchii s velkou částí exekutivní moci soustředěnou v bezprostřední blízkosti prezidenta a chronický deficit legitimity evropských institucí se spíše prohlubuje než snižuje. V případě Ruska je však řeč ještě o něčem jiném. O jednosměrné ulici, která vede k dalšímu utahování šroubů a radikalizaci společnosti, jež před sebou z velké většiny (kromě obyvatelů několika největších měst) nemá žádnou rozvojovou perspektivu a je připravována na válku, ve které už teď mentálně vězí se vším všudy.

Jak před pár dny ukázala razie v pobočce strany Spravedlivé Rusko ZDE, nejde již v Rusku o to, že politický systém neumožňuje výměnu držitelů moci na demokratickém základě - ale o to, že držitele moci nyní nesmějí kritizovat dokonce ani představitelé tzv. systémové opozice, kterou si režim donedávna starostlivě pěstoval. Ani s nimi se již nikdo "párat" nebude.

Ti kdo tvrdí, že by Rusku mělo být přiznáno právo na "sféru vlivu" v blízkém zahraničí, žádají de facto o to umožnit export zmíněného typu "politické kultury" do Evropy.

28.2.2015

Zdá se, že současné ruské úřady jsou do určité míry autenticky šokovány Němcovovou vraždou. Státní televize vysílala několik pořadů, které do určité míry Němcova a jeho úspěchy ve vládě chválily. Premiér Dmitrij Medveděv uvedl: "Boris Němcov se stal jedním z nejtalentovanějších politiků v době demokratické transformace naší země. Až do posledního dne svého života byl inteligentní osobností, zásadovým mužem." Avšak nynější chvála od vysokých ruských politiků ostře kontrastuje s předchozími Putinovými výroky, že politická opozice je "pátou kolonou", která se snaží Rusko zničit, a opakované špinění opozice ve státní televizi, která její příslušníky označovala za zrádce.

Moskevská policie hledá vrahy Borise Němcova, ruského opozičního politika, který byl v pátek večer zastřelen nedaleko Kremlu, avšak jeho přátelé a političtí partneři se obávají, že vrazi nebudou nikdy pohnáni k odpovědnosti.

Mnozí z těch, kteří měli k Němcovovi blízko, se domnívají, že byl tento bývalý náměstek premiéra usmrcen buď za to, že se stavěl proti Kremlu, anebo že ho zavraždily skryté nacionalistické síly, které reagovaly na dlouhou propagandistickou kampaň ve státní televizi, která politickou opozici systematicky označuje za zrádce národa.

Ruský vyšetřovací výbor uvedl, že pracuje s několika různými teoriemi, například že se Němcov stal "obětním beránkem" ve snaze destabilizovat Rusko, že se stal obětí "islámského extremismu", ukrajinského konfliktu nebo osobních problémů. Na seznamu možností, zveřejněných mluvčích Vladimírem Markinem však chybí skutečnost, že Němcov byl jedním z nejostřejších kritiků Vladimíra Putina.

Sergej Mitrochin z liberální strany Jabloko, konstatoval, že Němcovova smrt je ranou celému Rusku: "Jestliže budou politické názory takto trestány, tahle země nemá budoucnost."

Organizátoři zrušili nedělní protestní demonstraci a uvedli, že se namísto toho sejdou v centru Moskvy a demonstrace půjde k místu, kde byl Němcov usmrcen. Moskevské úřady, které původně nechtěly původní protestní demonstraci povolit v centru města, trasu demonstrace centrem nyní schválily.

Putin převzal vyšetřování Němcovovy vraždy "pod vlastní kontrolu" a také poslal 87leté Němcovově matce soustrastný telegram. Řekl v něm o Němcovovi: "Měl úkol pracovat v důležitých funkcích během obtížného přechodného období, jímž procházela naše země. Vždycky vyjádřil, kde stojí a argumentoval přímo a poctivě."

Zdá se, že současné ruské úřady jsou do určité míry autenticky šokovány Němcovovou vraždou. Státní televize vysílala několik pořadů, které do určité míry Němcova a jeho úspěchy ve vládě chválily.

Premiér Dmitrij Medveděv uvedl: "Boris Němcov se stal jedním z nejtalentovanějších politiků v době demokratické transformace naší země. Až do posledního dne svého života byl inteligentní osobností, zásadovým mužem."

Avšak nynější chvála od vysokých ruských politiků ostře kontrastuje s předchozími Putinovými výroky, že politická opozice je "pátou kolonou", která se snaží Rusko zničit, a opakované špinění opozice ve státní televizi, která její příslušníky označovala za zrádce.

Prokremelské síly se pokusily situaci zmást exotickými teoriemi, že Němcovova vražda je prý pokusem z ní obvinit nevinného Putina.

"Není pochyb o tom, že vraždu Borise Němcova zorganizovaly agentury mimo Rusko, které se snaží uspořádat ruský Majdan," napsal na facebooku Sergej Markov, prokremelský analytik. "Putinovi nepřátelé zavraždili jednoho z nejostřejších Putinových kritiků, aby mohli vinu svalit na Putina."

Putinův mluvčí Dmitrij Peskov uvedl, že "je jasné, že to byla stoprocentní provokace".

Internetový server Life News, který má blízko k ruským tajným službám, napsal, že vražda má zřejmě souvislost s tím, že Němcovova milenka podstoupila potrat.

Opozice však tyto interpretace nepřijímá. Vladimír Milov, další bývalý ministr, který je nyní v opozici, dodal, že "nemá pochybnosti, že toto spáchaly úřady," a jiní argumentují, že Kreml za Němcovovu vraždu nese alespoň nepřímou odpovědnost tím, že rozdmychává konflikt a nenávist ve společnosti.

Jiní poukazují na to, jak je možné, že se vrahům podařilo Němcova zastřelit na místě, které je pod trvalou kontrolou policie a vzhledem k tomu, že Němcova trvale sledovala ruská tajná policie.

Anatolij Čubajs, podnikatel a bývalý liberální politik varoval, že Rusko vstupuje do nebezpečného období. "Byla vytvořena poptávka po nenávisti a po agresi. Před několika dny se konala demonstrace, kde aktivisté nesli transparenty Zničme pátou kolonu. Dnes byl zavražděn Němcov. Zastavme se a zamysleme se nad tím, co se asi může stát zítra. Všichni si musejí dát pauzu. Všichni z nás. Úřady, opozice, liberálové, komunisté, nacionalisté. Musíme se zastavit a zamyslet se."

Podrobnosti v angličtině ZDE

28.2.2015

Předem se omlouvám: nejde mi o analýzu (ačkoliv bych ji rád udělal), vlastně ani o komentář – jak totiž komentovat budoucnost? Ale nepíši ani předpověď, o niž se kdysi pokoušeli úředně pověření prognostici. (Ti, které mám na mysli, pocházeli – jaká náhoda! – z Prognostického ústavu, ať už šlo o jeho ředitele Valtra Komárka nebo jemu podřízené jako Václava Klause, Miloše Zemana nebo Vladimíra Dlouhého. Mimochodem Valtr Komárek byl jediný, kdo se o výhled/prognózu jako souvislý dokument pokusil. Ostatní, jejichž politická dráha byla potom delší než Komárkova, na úvahy o budoucnosti vůbec nemysleli - jako na ně myslí sotva který politik. Politici žijí přítomností a jejich horizont málokdy překračuje volební období.)

Mně jde o několik myšlenek, vyvolaných opakujícími se výsledky průzkumů veřejného mínění. Bezprostřední nápad na článek mi daly dva titulky komentářů autorů, jejichž postřehy si pravidelně se zájmem – třeba i nesouhlasným - rád přečtu: Alexandr Mitrofanov pojmenoval svůj text „Pravice na dně“, Lukáš Jelínek svoje konstatování „Černá díra na levici" (obojí vyšlo v Právu 23. tm.)

Jestliže Mitrofanov končí své rozjímání prorocky: „Pravice je na dně. Jedinou výhodou takové pozice je. že se můžete ihned odrazit, až přijde vhodná chvíle. Ta ovšem není vidět ani námořním dalekohledem,“ Jelínek sice konstatuje na levici „černou díru“, do níž „mimo prostor a čas“ mizí „nepokojní levicoví aktivisté“, nápravu však – jako „správný“ sociální demokrat – vidí nikoli ve změně systému (bože chraň, to se v žádné, tím méně české socdem nenosí sto let, od konce první světové války), nýbrž v „rozhýbání politiky“. Je tedy poměrný optimista.

Přes tento rozdílný pohled na dvě v současnosti největší (nejsilnější?) politické strany v této zemi oba autoři, jeden explicitně, druhý v náznaku (černá díra levice), nevěří na jejich budoucnost. Jejich pesimismus sdílím, moje fantasie – nikoli vize! – nabízí místo toho něco jako „střed“ (který jindy v politice nesnáším): stát – zemi – v režii Andreje Babiše.

Pokud totiž bude současný trend pokračovat, budou v příštích několika letech na české politické scéně rozhodující dvě politické strany - s houštím stran drobných, zčásti nově vznikajících (poté, co jiné malé zanikly). Andrej Babiš se stane výkonným ředitelem firmy Česká republika.

Výhody jeho ANO (třebaže nespokojených občanů může jeho zásluhou ubývat) jsou zcela v souladu se současností (leckdo může říct modernitou): strana založená úspěšným podnikatelem, bez toho, čemu se jinak obvykle říká program (na vysvětlenou: jako program si představuji ucelený, souvislý výklad cílů a prostředků k jejich dosažení jakož i ideový základ projektu). Má přitom protestní charakter – který je vyjádřen už v názvu - čímž okamžitě přiláká spoustu sympatizantů, poněvadž společenský systém, v němž vzniká, produkuje trvale „nespokojenost“ všeho druhu.

Programová neurčitost znamená, že strana se neobrací na žádnou konkrétní sociální skupinu, vyhovuje tak „všem“ a podle dané situace, uzná-li to vedoucí představitel, se dokáže profilovat více ve prospěch těch voličů, od nichž očekává větší příklon. Obecně ovšem předpokládám – také vzhledem k faktu, že zakladatel je multimilionář – že orientace bude dána spíš tzv. střední třídou než „nižšími“ („sociálně slabými“) vrstvami. (Bez analýzy aspoň dílčí si netroufám na podrobnější rozlišení.)

Sociální rozvrstvení ČR se v nejbližších letech podstatně sotva změní. Krize svou hloubkou nebo rozsahem podobná té, kterou svět prošel v letech 2007 – 2010, se v tuto chvíli nezdá příliš pravděpodobná – „vyhlídky“ příslušných institucí jako jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond nebo OECD sice nejsou zrovna optimistické, shodují se však na mírném hospodářském růstu. Česko do tohoto rámce zapadá a mám-li užít obvyklý poukaz na největšího odběratele českých výrobků, Spolkovou republiku Německo, pak se zdá, že ani naši zemi nečeká hlubší ekonomický propad.

(„Hlubší“ říkám proto, že výkyvy hospodářského vývoje jsou samozřejmou součástí kapitalistické ekonomiky, takže případný dočasný pokles nelze vyloučit.)

Fakta této vsuvky jsou základem předpokladu, že v ČR v nejbližších letech – tedy ve zbytku tohoto volebního období a v období následujícím – nedojde k žádným výrazným politickým změnám neřku-li zvratu.

Pravice, soudě podle současné situace, je opravdu bez vyhlídek na podstatné zlepšení – nemá totiž co nabídnout voličům kromě kritiky takřka každého kroku vlády (přičemž Česká (!) televize neustává udržovat ve veřejném povědomí imidž pana Kalouska coby věcného – i věčného – kritika chybných kroků zejména finančních).

Čemu se v této zemi říká levice – co např. politolog Jiří Pehe nazývá demokratickou levicí – tedy ČSSD, má i vzhledem k postavení pravice reálné vyhlídky udržet své postavení.

Andrej Babiš v ní má jediného vážného konkurenta, jinými slovy i jediného seriózního spoluhráče. Jediné, oč by se tudíž v příštích volbách mohly tyto dvě strany – pardon, jedno hnutí a jedna strana – přetahovat je rozdíl několika málo procent hlasů, o něž jedna bude silnější. Vypadá to na Babišovu republiku.

Závěrečná poznámka: text byl dopsán dva dny před sněmem/konferencí hnutí ANO. Nečekal jsem na jeho dozvuky; sněm sice provede patrně jisté kosmetické úpravy ve složení vedoucích orgánů, nezmění však jistě nic ani na jeho řízení ani jeho směřování – k republice Andreje Babiše.

28.2.2015
Čínský diplomat se ve věci ukrajinského konfliktu postavil na stranu Ruska

Čínský velvyslanec v Belgii se vyjádřil, že bezpečnostní obavy Ruska "jsou legitimní". Qu Xing apeloval na Západ, aby vzal "reálné bezpečnostní obavy Ruska v úvahu". Dodal, že "podstatou a kořenem" krize je "hra" mezi Ruskem, západními mocnostmi, USA a EU a že je zapotřebí změny přístupu, má-li být problém vyřešen.

Podle britského deníku Independent je toto vyjádření vysokého čínského představitele "překvapivé", vzhledem k tomu, že skoro rok Čína k rusko-ukrajinskému konfliktu mlčela.

Podrobnosti v angličtině ZDE

28.2.2015

Nakonec se Němcov stal obětí zavedených mafiánských metod. Jeho vražda je první politický atentát uskutečněný proti významnému politikovi v Moskvě za posledních deset let. Vražda připravila Rusko o odvážný, autentický a osobitý hlas v době, kdy je země obětí temné spirály války a propagandy.

Charismatický, fyzicky atraktivní, typicky oblečený v texaskách a neformálním koženém kabátě, Boris Němcov byl autenticky populární ruský politik. Byl to také ostrý kritik Vladimíra Putina, píše v deníku Guardian jeho dlouholetý moskevský zpravodaj Luke Harding.

Němcov vystupoval důrazně a vehementně proti vládní korupci. Stavěl se proti Putinově anexi Krymu a jeho tajné válce na východní Ukrajině. Podle Němcova to bylo "zbytečné dobrodružství" a "Putinova válka".

Proto byl v Kremlu nesmírně nepopulární. V roce 2015 byl Němcov posledním významným opozičním politikem, který ještě nebyl zlikvidován. Někteří - jako bývalý ruský oligarch Michail Chodorkovskij, který strávil 10 let ve vězení na Sibiři - jsou v exilu. Jiní, jako Alexej Navalnyj, který publikuje protikorupční blog, jsou v domácím vězení. V neděli 1. března se měl Němcov postavit do čela velké politické opoziční demonstrace.

Namísto toho byl v pátek večer zastřelen ve 23.40 moskevského času. K jeho vraždě došlo v samém centru Moskvy, v těsné blízkosti Kremlu a katedrály Vasila Blaženého.

Je to oblast, která je doslova saturována policií, která normálně zlikviduje opoziční demonstraci během několika vteřin. Přesto však se Němcovovu vrahu podařilo uniknout, poté, co z bílého automobilu Němcova čtyřikrát střelil do zad.

Boris Němcov se narodil v Soči u Černého moře r. 1959. Vystudoval fyziku na univerzitě v Gorkém. Koncem osmdesátých let zahájil svou politickou kariéru. Vystupoval jako reformista.

Po neúspěšném prvním pokusu se stal poslancem zastupujícím město Gorkij - později přejmenovaném na Nižnij Novgorod - a stal se oddaným stoupencem Borise Jelcina. Jelcin ho jmenoval guvernérem Nižného Novgorodu. V roce 1997 se Němcov stal náměstkem premiéra. Vypadalo to, že se stane ruským prezidentem.

Avšak následující desetiletí, které přišlo po Jelcinovi, nepatřilo Němcovovi, ale neznámému a nešarmantnímu bývalému důstojníku KGB jménem Vladimír Putin. Němcov založil svou vlastní liberální stranu, která byla v prvních letech Putinova prezidentství mu schopna volebně konkurovat.

Pomalu,ale jistě začal Putin potlačovat občanskou opozici. Prostor, v němž Němcov fungoval, se výrazně zmenšil.

Od roku 2004 se Němcov víceméně vzdal parlamentní politiky. Namísto toho se stal ostrým kritikem Vladimíra Putina a přeměny Ruska v autoritářský stát.

V roce 2008 založil Němcov s šachovým velmistrem Garrym Kasparovem, který se stal Putinovým nepřítelem, pokrokovou demokratickou stranu s názvem Solidarita. Avšak její shromáždění v Moskvě nikdy nepřilákaly příliš velké množství lidí.

Němcov, který byl v devadesátých letech v ruském veřejném prostoru viděn všude, zmizel ze státem kontrolované televize a ocitl se na samém okraji veřejného života.

Nevzdával se však. Vydával celou řadu opozičních publikací, včetně rozboru nazvaného Putin: Zúčtování v němž obvinil ruského prezidenta osobně z rozsáhlé korupce. Vydal také polemické materiály proti Juriji Lužkovovi, primátoru Moskvy, kterého posléze Kreml svrhl.

V roce 2009 kandidoval Němcov na primátora svého rodného města Soči. Nebyly to férové volby: oficiálně byl obviněn z podvodu a jeden aktivista z prokremelské mládežnické organizace Naši stříkl Němcovovi do tváře čpavek. Ve volbách zvítězil Putinův kandidát.

Němcov otevřeně vystupoval proti obrovské korupci v Soči, kde stavebníci budovali sportovní areál a paláce pro zimní olympijské hry v roce 2014. Navzdory obviňování, že je Němcov sám zkorumpovaný, nebyla jeho kampaň podpořena penězi - jezdil po městských kopcích v zrezavělém žlutém minivanu.

V roce 2011 se Němcov pokusil vrátit na oficiální politickou scénu. Spolu s bývalým premiérem Michailem Kasjanovem založil stranu Lidové svobody. Úřady ji odmítly registrovat.

Gennadij Timčenko - miliardářský přítel Vladimíra Putina, kterého loni Spojené státy daly na seznam osob, postižených sankcemi, se snažil Němcovovi zabránit, aby směl cestovat z Ruska do zahraničí. Němcov, který byl v té době ve Štrasburku, se přesto do Ruska vrátil.

Nakonec se Němcov stal obětí zavedených mafiánských metod. Jeho vražda je první politický atentát uskutečněný proti významnému politikovi v Moskvě za posledních deset let. Vražda připravila Rusko o odvážný, autentický a osobitý hlas v době, kdy je země obětí temné spirály války a propagandy.

Kompletní článek v angličtině ZDE

28.2.2015

Přímo pod naším nosem se odehrává skutečná lidská tragédie, která se netýká jen několika osob, ale celé populace Pásma Gazy. Ta se ještě plně nevzpamatovala z letní izraelské ofenzivy, během níž byly pod bombami pohřbeny celé tamní rodiny, rozsáhle poničena infrastruktura a zavražděny stovky dětí – a to vše bylo omlouváno „sebeobranným útokem Izraele, který má právo se bránit“. Pojďme se podívat, co si takový způsob sebeobrany loni vyžádal a ponechejme stranou fakt, že okupující země se z logiky věci nemůže bránit před (zvenčí) okupovanou populací. Podle některých komentářů může však krveprolití v Gaze brzy zase nastat.

Izrael během uplynulých šesti let provedl v Gaze tři rozsáhlé vojenské operace, které připravil o život zhruba 3700 lidí, z nichž ta poslední byla co do míry destrukce a ztrát na lidských životech nejhorší.

Nemají pravdu ti, kdo obhajují názor, že Gaza není okupována Izraelem s pomocí Sísího junty se sídlem v Káhiře – vždyť kontroluje hranice Pásma, blokuje přísun mezinárodní pomoci, často tam uskutečňuje vojenské vpády a udržuje takzvanou nárazníkovou zónu, jinými slovy zónu, kde jsou nejčastěji farmáři „lovnou zvěří“ pro izraelské snipery – a na níž se nachází třetina tamní úrodné půdy (300 metrů až dva kilometry hluboko do území Pásma). To samé se týká pobřežních vod. Rybáři, kteří „naruší“ nárazníkovou zónu, to jest, kteří vyplují příliš „daleko“ na moře, protože odpad ze zanedbaného a zničeného kanalizačního systému zamořil moře blízko pobřeží, se mohou stát cíli izraelských válečných plavidel. Gaza se také již řadu let nachází pod krutou ekonomickou blokádou, jež pomalu nemá ve světě obdoby.

Přestože se nyní schyluje k zásadnímu střetu mezi Obamovou administrativou a izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem kvůli chystanému uzavření smlouvy s Íránem ohledně jeho jaderného programu, proti čemuž Tel Aviv navzdory mezinárodnímu nesouhlasu zuřivě vystupuje, zůstávají Spojené státy skalním finančním sponzorem Izraele a jeho diplomatickým ochráncem před „zvůlí“ světa, například v podobě možného obvinění z válečných zločinů ze strany Palestinců. Bílý dům tedy zůstává hlavním komplicem v jeho válečných zločinech a zločinech proti lidskosti.

Strohá fakta tísnivou situaci v Pásmu nemilosrdně obnažují. Mezinárodní organizace Oxfam nyní přichází se zprávou, že pokud bude Izrael nadále v rámci blokády zadržovat dodávky stavebního materiálu nutného k opravě izraelským bombardováním a ostřelováním zničené infrastruktury – domů, škol a nemocnic – náprava tohoto stavu by trvala více než sto let ZDE.

Pásmo urgentně potřebuje přes 800 tisíc nákladních aut se stavebním materiálem, aby bylo možné opravit infrastrukturu zničenou během letní války s Izraelem, nicméně v průběhu posledních tří měsíců Izrael povolil dodávky pouhé čtvrtiny procenta nutného materiálu. Více než 100 tisíc lidí, z čehož polovinu tvoří děti, žije v přístřešcích, nouzových ubikacích nebo v přeplněných domech u příbuzných – a tisíce dalších nešťastníků žijí v poničených budovách pod plastovými foliemi, stojí psáno ve zprávě Oxfam.

Loni v říjnu bylo na konferenci v Káhiře přislíbeno, že mezinárodní dárci poskytnout zničené Gaze na rekonstrukci 5.4 miliardy dolarů, avšak jen malý zlomek z této částky byl vyplacen. Navíc minulý měsíc byl Úřad pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) nucen pozastavit hmotnou pomoc pro tisíce Palestinců žijících v Gaze, jejichž domy byly zničeny či poničeny izraelskou armádou ZDE.

Nicméně je to právě Izrael, který podle mezinárodních organizací jako okupující síla má přímo povinnost zjednat nápravu; navíc logicky, uvědomíme-li si, že to byly Američany dodané stíhací letouny, bitevní helikoptéry a izraelské tanky či válečná plavidla, jež tuto téměř apokalyptickou destrukci způsobily.

Izraelský novinář Gideon Levi, který doma čelí četným výhružkám násilí, v liberálním izraelském deníku Haaretz píše ZDE, že Pásmo toto léto zachvátí další izraelská invaze, dokonce existuje plán na evakuaci komunit žijících podél hranic s Izraelem. Nezáleží na tom, kdo vyhraje nadcházející volby a kdo se stane příštím izraelským premiérem, vzorec je stále stejný, jak míní Levi.

„Malé děti umírají mrazem pod troskami domů, zatímco mladí Gazané riskují své životy, když se snaží překročit hranici a skončit v izraelském vězení, kde dostanou najíst, aby byli posléze deportováni zpět …Salma žila pouhých 40 dní – jako věčnost motýla. Minulý měsíc zemřela na prochlazení… Tři sta Gazanů se minulé září utopilo v moři, když se zoufale snažili uniknout z vězení zvané Gaza,“ vykresluje neblahou realitu v Pásmu izraelský novinář.

Je to hrubě cynické – jakmile někde dojde k živelné pohromě, jsme plni empatií a nabízíme postiženým nutnou pomoc, avšak v případě Gazy jde o systematickou a plánovanou destrukci, která by žádnému jinému státu nemohla beztrestně projít – a my toho vesměs nedbáme. Za každým usmrceným Palestincem v Gaze vidíme sklad zbraní hamásovců či jejich rafinovaně zakuklené hnízdo, odkud tito teroristé vypalují rakety na Izrael. Banální aritmetika však tuto domněnku dokáže hravě vyvrátit. Řada politiků a novinářů tyto periodické masakry dokonce veřejně schvaluje a podporuje, a to je zcela tristní.

28.2.2015
Bývalý šéf britské rozvědky MI6 hovořil o ruské a islámské hrozbě

Rusko se stalo pro Británii větší hrozbou, a proto bude nutno zvýšit rozpočet na obranu, varoval v sobotu v britském rozhlase bývalý šéf rozvědky MI6 John Sawers. Dodal, že Rusko "nutně neohrožuje přímo Británii, ale země na své periferii".

"Hlavním problémem je, jak koexistovat s Ruskem, které se nyní cítí velmi zranitelné. Putin jedná jako vedoucí politik, který je přesvědčen, že je ohrožena jeho vlastní bezpečnost," řekl Sawers.

Rusko neustále upozorňuje Západ, že má jaderné zbraně, zdůraznil Sawers, a jeho jaderný arzenál je podobný americkému. "Nechceme, aby došlo k opakování kubánské raketové krize z roku 1962, kdy stál svět na pokraji jaderné války. Musíme být schopni tohle vyřešit zintenzivněným dialogem."

Sawers konstatoval: "Evropa a Rusko k sobě nekonvergují, tak budeme muset najít nový způsob jak koexistovat s Ruskem. Neměli bychom si namlouvat, že je Rusko na cestě směrem k demokracii, protože není. Musíme mít schopnost poradit si se skutečnostmi, jako je hybridní válka, kterou Rusko používá, nejprve ji použilo na Krymu a pak v donbaském regionu. Musíme mít taky schopnost poradit si s kybernetickou válkou. Budeme muset vydávat víc peněz na obranu a na bezpečnost, protože hrozby jsou větší.

Hrozba z Ruska se zvýšila a my musíme být připraveni podniknout nutná obranná opatření, musíme být schopni bránit sebe i své spojence, které nyní máme až v pobaltských zemích i ve střední Evropě."

K hrozbě Islámského státu na Blízkém východě a rozhodnutí některých Britů podpořit radikální džihádisty Sawers dodal, že jsou "muslimové méně dobře integrováni" do britské společnosti v důsledku celé řady sociálních a ekonomických faktorů. Podle jeho názoru není islámské náboženství "dostatečně schopné se obnovovat a modernizovat se, aby bylo schopno reagovat na hodnoty a normy společnosti z 21. století". Tak vzniká "velký politický problém, který mohou však řešit pouze vedoucí osobnosti v islámském světě - řešení mu nemůže vnucovat Západ."

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.2.2015

Sedmým rokem ministerstvo financí zavádí nový počítačový systém státní pokladny. Má zefektivnit hospodaření od ministerstev až po obce. I když stát počítačovým firmám a jejich zprostředkovatelům za to již zaplatil téměř pět miliard, většina obcí se do něj ani nedostane. Poslanci kontrolního výboru kvůli tomu ve čtvrtek zpovídali náměstkyni ministra financí Simonu Hornochovou.

(Autor tohoto příspěvku je redakci znám. Z dobrých důvodů nezveřejňujeme jeho jméno.)

Z reakcí Hornochové ve stručnosti vyplývá, že předchozí vedení ministerstva financí z nepochopitelných důvodů nakoupilo zbytečně mnoho drahých licencí, které nepotřebuje, ale smlouva s dodavatelem je brání předat dalším státním organizacím.

Projekt integrovaného informačního systému státní poklady ministerstvo financí spustilo v roce 2008, za období tehdejšího ministra financí a dnešního poslance TOP 09 Miroslava Kalouska, jenž shodou okolností právě v roce 2008 získal titul „nejlepší ministr financí ve střední Evropě.“

Následuje koncentrát z nejdůležitějších otázek a odpovědí náměstkyně Hornochové, které během a po jednání Kontrolního výboru zazněly.

Vy, Babišovi úředníci, jste sice neměli možnost ovlivnit zadávací podmínky tendru a smlouvy, nicméně je teď na vás, zda ho rozhýbete, nebo v něm i vy jen promrháte další miliardy. Proč nový systém státní poklady dosud nevyužívají obce?

HORNOCHOVÁ: Ministerstvo financí má k dispozici dva tisíce volných licencí opravňujících využívat tento systém. Jedná se, laicky řečeno, vlastně o klíče umožňující vstup do státní pokladny.

Byly nakoupeny a nasmlouvány přímo pro potřeby ministerstva financí. Jenže, i když se ukázalo, že je nevyužije, nesmí licence dát k dispozici například právě obcím (kterých jsou tři tisíce, pozn. red).

Znemožňuje to smlouva s dodavatelem (hlavním dodavatelem je firma SAP, pozn. red.), kterou podepsalo ministerstvo financí v počátcích projektu. Smlouva není dostatečně flexibilní.

Jak k tomu mohlo dojít, když jde o tolik peněz?

HORNOCHOVÁ: Ministerstvo financí si těch licencí prostě nakoupilo strašně moc, ty dva tisíce, to je zbytek. Jenže je smluvně vázaný pouze na ministerstvo financí.

Jedná se o příliš velký rozsah a příliš úzce vázaný. Licenční smlouva vždy uděluje právo k užívání někomu konkrétnímu, takže my ty licence nemůžeme prostě předat jinam, do jiné státní složky. Smlouvu vypovědět nelze.

Kolegové samozřejmě velmi intenzivně vyjednávají o změně smlouvy s dodavatelem, aby licence bylo možné uvolnit dále. Každá licence má nějaké podmínky a tomu odpovídá cena. A jakmile změníte užití, mění se pochopitelně cena.

Na čtvrtečním jednání kontrolního výboru Sněmovny jste uvedla, že v souvislosti s projektem informačního systému státní pokladny ministerstvo financí podalo trestní oznámení. Co konkrétně oznamujete, respektive na koho bylo podáno?

HORNOCHOVÁ: To nemohu komentovat, neznám jeho detaily.

Finanční úřad paradoxně svému nadřízenému, ministerstvu financí, ovšem kvůli projektu státní pokladny napařil obří, 240miliónovou pokutu. Za co byla tak vysoká?

HORNOCHOVÁ: Pokuta byla za formální chyby v zadávacím řízení. Fakt, že finanční úřad dnes pokutuje samotné ministerstvo, dokazuje naší otevřenost.

Diskutujeme samozřejmě o smysluplnosti toho, když jeden státní úřad sankcionuje druhý, tedy, že peníze se pak stejně přesouvají z jedné kolonky do druhé, ale já si myslím, že to má určitý výchovný smysl do budoucna.

Někteří poslanci v souvislosti s touto zakázkou hovořili o kumulovaných škodách v řádech až stamiliónů korun. To nikoho nepoženete k odpovědnosti?

HORNOCHOVÁ: Je nyní velmi problematické soudit předchůdce, jak oni nastavili podmínky, a zda dnes můžeme výslovně hovořit o škodách. Podmínky zákona o zadávání veřejných zakázek, kterými se nyní probíráme i my, jsou skutečně velmi složité. Míra papírování je katastrofální. Vzniká samozřejmě otázka, zda někdo dobře domyslel původní zadání a to, jak nastavil smlouvy.

Kolik má prvopočáteční vybudování integrované státní pokladny stát? Tedy základ - bez modernizací.

HORNOCHOVÁ: Upřímně řečeno: to nikdo neví.

A kolik už stál?

HORNOCHOVÁ: 4,9 miliardy korun. Z toho přišel software, tedy moduly účetnictví, na zhruba 2,5 miliardy korun, zbytek je za zbudování datového centra. Samozřejmě tento systém bude stále vyžadovat nějaké peníze, protože technologie rychle zastarávají.

Co je vlastně smyslem integrovaného systému státní pokladny?

HORNOCHOVÁ: Každý subjekt, který hospodaří s veřejnými financemi, tak bude pod neustálou kontrolou. Dále když jedné organizaci během roku přebývají peníze, tak systém by měl umožnit je transparentně přelít do druhé, které scházejí.

Díky tomu nebude docházet k tomu, že zatímco některým státním subjektům peníze zbytečně přebývají, tak jiné si je půjčují na úrok. Není pak důvod, aby stát vydával dluhopisy, když ty peníze ve skutečnosti má, jenom v jiných složkách, než potřebuje.

Dnes to funguje tak, že například obcím se poskytují peníze sice prostřednictvím České národní banky (ČNB), jenže pak si je stáhnou někam k sobě na své účty u libovolných komerčních bank. Tam jim totiž běží úroky.

Integrovaná pokladna by znamenala, že by existoval jeden obří státní účet, jenž by pod sebou měl tisíce podúčtů, tedy co organizace, co například obec, to jeden podúčet?

HORNOCHOVÁ: Znamená centrální účet u ČNB, kam se neustále stahují přebývající prostředky z podúčtů, a kdokoliv ze státních subjektů naopak potřebuje čerpat, tak si za jasných podmínek stáhne. Získává je ale až v okamžiku kdy je skutečně potřebuje.

27.2.2015
Ne že by to nestálo za výchozí úlek!

Ne že by zde šlo o článek v posledním tištěném čísle (z 21/2); jde o stať z 25/2 v elektronické verzi tohoto týdeníku. A ta je nadepsána, v tom významu, který možná čtenáře napadne asociativně nejdřív, „Zakrslá dáma“. Možná, aby skutečně nebylo mýlky, uvedu i původní anglické znění: „Scrub Lady“. Nebudu se pouštět do dalších možných sémantických asociací. (Je možné podívat se do slovníku!). Ta stať má i podtitulek: „Bývalá aktivistka Transparency International Adriana Krnáčová je novou starostkou Prahy.

Kritikové jsou na rozpacích, zda na tu práci stačí.“ Až mnohem níže v poměrně dlouhém článku (v 5. odstavci) je nejdříve uvedeno, že má 54 let a že krátkou dobu byla též náměstkyní ministra vnitra; takže její nynější funkce primátorky hlavního města Prahy má být její první hazardní zkouškou v politice, která je přímo propojená s voličskou základnou. Sice se čtenář(ka) tohoto elektronicky šířeného článku už v úvodním odstavci také dověděl, že pí. Krnáčová působila v české odbočce Transparency International, a to přímo v jejím čele; je tam hned také informace o tom, že právě podle žebříčku této mezinárodní organizace se Česká republika v úrovni své korupce kupodivu měří s Rwandou. Přitom byl hned také citován názor samotné pí. primátorky, když hodnotila práci pražských městských agentur. Ne že by fungovaly špatně; podle jejích slov se zdá, že nefungují vůbec. 

Teď si stručně všimneme především jedné závažné pasáže již zmíněného článku. Byl tu zmíněn onen proslulý zřejmě podraz (švindl, podfuk, „malá domů“) pod názvem „OpenCard“. Podle údaje z textu už náklady na tento projekt přesáhly 1,5 miliardy Kč. Českému čtenáři, zvláště pražskému, asi není nutné příliš osvěžovat v paměti, o jaký to „projekt“ vlastně šlo. A že i bývalý primátor dr. Svoboda jako poslanec PČR má na krku před mandátním výborem dvě žádosti, aby byl vydán soudnímu stíhání. Asi mnohem závažnější v této souvislosti je, že i Bratislava před časem takový projekt s kartou zkusila iniciovat. Nejenže nestál bratislavskou městskou „kasu“ ani centík (z eura), tamní karta je navíc polyfunkční, s řadou aplikačních možností, o jakých se držitelům pražské karty ani zdát nemůže. Abychom ušetřili místa, odkážu jen na to, že Hospodářské noviny mají k těm bratislavským „Open“-kartám článek, jehož nadpis říká „Na rozdíl od té pražské se s ní dá platit“; a raději pro pořádek ještě datum pro ty noviny: 26/2/2015. Jiný kraj, jiný mrav? (To jen náhodou jsou jak ministr Babiš, tak primátorka Krnáčová, oba slovenského původu?)

Ještě k té stati z The Economist-u. Její autor připouští, že ANO disponuje profesionály. Ale měl zatím za to, že možná nejsou tak technokratickými, jak se možná zdá. Pokud jde o vztah paní primátorky k šéfovi ANO, měla prohlásit, že sice neví, jak by asi o Andreji Babišovi smýšlela v minulosti, ale v současnosti mu věří. Paní primátorka má ovšem sama nemalé problémy na pražské radnici, kde disponuje v 65-členném kolegiu „většinou“ pouhého jednoho hlasu; přičemž křehká koalice je složena z šesti stran (což my doma ovšem víme).

Voličům nezbývá, než pouze tak či onak těm politikům a političkám, jimž důvěřují, držet jen ty metaforické (a iracionální) palce? Copak může být člověk pyšný na to, že se „o nás“ zase jednou po čase psalo v renomovaném mezinárodně proslulém týdeníku (i když zatím jen v jeho elektronické verzi; stačí kliknout si na The Economist, aktuální číslo; to, že tam byla zmiňována také aféra kolem bývalého premiéra Nečase a jeho nynější choti, spolu s údaji o milionech za dámské kabelky, jsem výše neuváděl)… A mám ovšem divnou představu nad anglickým titulkem v úvodem zmíněném článku.

27.2.2015
Akademická diskuse o médiích v ČR je banální, plochá, nezajímavá

Máte pocit, že kvalita české žurnalistiky není kontroverzní téma? Jistě, stačí tomu řádně přizpůsobit podmínky. Fakulta sociálních věd UK uspořádala další ze série diskusí o médiích, tentokrát s názvem Kvalita v české žurnalistice. Diskuse se zúčastnili porotci a ocenění Novinářské ceny, kterou de jure pořádá Open Society Fund a de facto ji čeští žurnalisté udělují sami sobě: Lenka Svobodová (oceněná), Daniela Drtinová (oceněná), Štefan Hríb (porotce), Karel Hvížďala (porotce).

Organizátoři omezili diskurz o kvalitě české žurnalistiky velmi jednoduchým způsobem: kvalita je, když se novináři sami shodnou, že jsou kvalitní. Mezi hosty nebyl nikdo, kdo by měl jakoukoliv motivaci kvalitu žurnalistiky kritizovat. Tím pádem se vlastně nediskutovalo o tom, zda a proč kvalita chybí, ale o do slova a do písmene o ničem. Prohlášení plné truismů jako „je třeba být odvážný“ nebo „nepodléhat autocenzuře“ nebo „dobří se prosadí“, nářky na podmínky a naprostá neschopnost uchopit mediální krajinu v jejím celku byly nejtypičtějšími průvodci diskuse.

Etalonem kvality české žurnalistiky je podle diskutujících (a zjevně i podle přítomného publika) interview Daniely Drtinové, v níž se několikrát zeptala Michala Haška, zda byl na povolební schůzce se Zemanem. Daniela Drtinová vcelku bezelstně přiznala, že celé je to vlastně nedorozumění. ČT věděla, že má důkaz o tom, že schůzka proběhla, kolegové Daniely Drtinové hledali rozhovor s Milanem Chovancem, který schůzku potvrdil a moderátorka během celého rozhovoru pouze stále opakovala otázku, na kterou znala odpověď.

Jeden z porotců, Štefan Hríb, popsal svůj pohled na kvalitu žurnalistiky skutečně jednoduše: "Kritérium toho, co je dobré je, když vás to zaujme. Na to není třeba nějakých kritérií." Nu, zajímavý může být i článek o dvouhlavém teleti. Co bylo zajímavého na tom, že Drtinová věděla, že Hašek lže, a tedy mu stále vracela tutéž otázku, ujišťovaná z newsroomu o tom, že důkaz najdou? Jak lze vyvrátit vlastní vnímání kvality české žurnalistiky, lapidárně vyjádřil Karel Hvížďala: "Drzost to byla od pana Haška, od paní Drtinové to byl normální výkon." Neměl tedy cenu dostat Michal Hašek? Daniela Drtinová však nakonec našla to podstatné, co z jejího interview dělá okamžik radikálně otáčející kormidlem historie: "Kdyby se věci odehrály podle scénáře schůzky a ČR neměla prozápadního premiéra, byli bychom někde jinde,“ prohlásila s vážnou tváří.

Zoufalství českých moderátorů, kteří nepochopili, že jejich práce není exhibovat a utvrzovat o vlastní nevědomosti, ale objasnit divákům nebo posluchačům téma, mimoděk vyjádřila moderátorka diskuse Alice Němcová Tejkalová, překvapivě vedoucí Mediálního institut FSV UK: "Byla jsem připravena na to, že když se tu sejdou čtyři novináři, kteří se zabývají rozhovory, nedostanu se ke slovu."

Kvalita českých novinářů, jak v diskusi zaznělo, možná také souvisí s tím, že tu není nikdo, kdo by ji reálně posuzoval. Na otázku "Stane se Syndikát novinářů ČR silnou oborovou organizací?" odpověděla z publika členka zcela impotentní Etické komise syndikátu Barbora Osvaldová vysloveně tragikomicky: "Musí". Jako byste se ptali umírajícího v agónii, jestli bude dál žít a on na to odpověděl stejně. Naivní? Spíš okázale hloupé. Není nic politováníhodnějšího, než si takhle veřejně lhát do kapsy.

Debata se pochopitelně svezla k tomu, jak je hrozné, že česká a slovenská média kupují oligarchové (Penta na Slovensku, Babiš v Česku; zajímavé je, že se stále mluví jen o Babišovi). Jakoby mediální krajina a její úroveň byla závislá pouze na těchto mediálních titulech. Karel Hvížďala (ne)překvapil tvrzením, že třeba kvalita MF Dnes utrpěla, když už její komentáře nepíší pánové Steigerwald a Komárek. Tentýž Komárek, který nyní zastupuje hnutí ANO ve sněmovně, kde dokazuje, že je stejně špatný politik jako byl komentátor. Moderátorka diskuse poté vyjádřila přesvědčení, že by asi nevadilo, kdyby se počet titulů zredukoval, nicméně zároveň projevila starost o to, co se stane s těmi zaměstnanci...

Mám velmi silný dojem, že čeští novináři ještě nevybředli z iluze, že dělají něco podstatného. Expertní diskuse jim v tom zjevně nepomohou, protože nejsou expertní a jediné, co jim dodává nádech akademického, je ona půda pod nimi. Novinářům se na těchto diskusích dostává jen setrvalého a vzájemného poplácávání po ramenou, vzájemného ujišťování, že za problémy mohou jiní (oligarchové) a pak už jen jakéhosi nekritického ticha. Jak tedy mohou pochopit, že to je jinak? Podivnou diskusi zakončil Štefan Hríb tvrzením, že když je někdo z novinářů dobrý, tak si ho nakonec někdo všimne a prosadí se. V jakém neuvěřitelném mediálním světě to pan Hríb žije? No přece na Slovensku…

 

27.2.2015

U všech druhů je hra mláďat výcvikem k základním úkolům nezbytným pro přežití dospělých. Lidské děti si hrají na mnoho věcí, ale nejdůležitější je hra na kulturu. Mimo dohled dospělých se děti učí a cvičí veršování, rituály a instituce vlastní kultury odlišné od kultury dospělých, píše Sarrah Perryová.

Západní dítě je dnes většinou drženo uvnitř doma, setkává se s jinými dětmi jen ve vysoce strukturovaných, dospělými kontrolovaných uspořádáních jako škola a sportovní týmy. Vždycky tomu tak nebylo. Během dějin se dětské tlupy shromažďovaly a valily ulicemi měst i venkovskou krajinou, vytvářely vlastní společnosti, každou s vlastními zvyky, právními pravidly a procedurami, parodiemi, politikou, přesvědčeními a uměním. Se svými verši, písněmi a symboly vytvářely a propracovávaly významy místní krajiny a kultury, cvičily se k dospělé práci téže povahy. Zůstaly nám jen zbytky a ozvěny kdysi úžasné sítě dětských kultur schopných působivé koordinace.

Iona a Peter Opie vykonali nezměrné studium dětských kultur Britských ostrovů. Kniha The Lore and Language of Schoolchildren (Zvyklosti a jazyk školáků, 1959) je svou bohatostí srovnatelná s knihou The Fairy-Faith in Celtic Countries (Víra ve víly v keltských zemích, 1911) Waltera Evanse-Wenze nebo se sbírkami americké a evropské lidové hudby od Alana Lomaxe.

Tyto děti nedávné minulosti se řídily tím, co Opieovi nazývají "kodex orální legislativy" - kulturními institucemi pro testování spolehlivosti, skládání přísah, uzavírání sázek a vyjednávání, a rozhodování o vlastnictví - miniaturou dospělého právního kodexu. Tyto kodexy nicméně univerzálně zahrnovaly prvek chybějící v zákonech dospělých - žádost o strpení, to co známe jako "vzít si oddechový čas", a čemu dnešní děti údajně říkají "pauza", jak si to vypůjčily z videoher.

Děti mívaly vlastní charakteristická rčení sestávající z výzvy a odpovědi i verše o Mikymauzovi a Shirley Templeové, ale prováděly také rituály podle kalendáře plného prastarých významů. Na severském venkově nosily 29. května v knoflíkových dírkách žaludy nebo dubové listí jako připomínku útěku Karla II. - za tu cenu, že byly jinými dětmi šlehány kopřivami. Na jihu nicméně děti trávily říjen přípravou hranic a výrobou "panáků" - atrap určených ke spálení na Guy Fawkes Day (oslava výročí dne, kdy král James I. 5. listopadu 1605 přežil pokus o atentát).

Tyto dětské kultury uznávaly existenci strašlivých příšer a byly s to organizovat se proti těmto hrozbám. V roce 1954 "stovky dětí z okresu Gorbals v Glasgowě údajně zaútočily na místní hřbitov při honu na "upíra s železnými zuby". Podle zpráv dobového tisku děti tvrdily, že upír "zabil a sežral dva mrňousy". (Sandy Hobbs and David Cornwell, “Hunting the Monster with Iron Teeth,” in Perspectives on Contemporary Legend Vol. III, 1988.)

Tento incident byl jedním z přinejmenším osmi "honů" zdokumentovaných novinovými články a rozhovory, od 30. až do 80. let. Stovky nebo v jednom případě tisíce dětí se účastnily honu na příšery, který často trval několik nocí - milice byly mobilizovány nejen proti upírovi s železnými zuby, ale také proti takovým postavám jako Springheeled Jack (skákající příšera viktoriánského folklóru), nejmenovaná banshee (ženský duch irského folklóru věštící smrt) a duchové známí jako Bílá paní a Šedá paní. Dospělí v roce 1954 dávali vinu hororovým filmům a komiksům (podobně jako by dnes vinili videohry), ale Hobbs a Cornwell sledovali dětské protivníky daleko do minulosti. Rodiče 19. století (a patrně i generace před nimi) strašily zlobivé děti děsivým strašidlem známým jako "Janka s železnými zuby" (Jenny wi’ the airn teeth) a jeho charakteristické zuby jsou znázorněny také na starých strašidlech od Yorkshiru (Tom Dockin) až po Rusko (Baba Jaga).

Aby rozvinuly a vyjádřily svou kulturu a dosáhly takových výkonů v oblasti koordinace, děti musely disponovat časem a prostorem nezávislým na dohledu dospělých. Na dnešním Západě je taková nezávislost s výjimkou malých kapes takřka exkluzívně výsadou chudých dětí obklopených rozpadajícími se kulturami, jimž chybí vůle monitorovat a chránit. Skupiny těchto dětí se dosud snaží o organizaci a a ozbrojený odpor, aby se chránily před všudypřítomným násilím, když dospělí jejich autonomii odmítají připustit.

Mimo kapsy extrémní deprivace je dětská společnost vážně omezena naší praxí umisťování dětí prakticky do domácího vězení. Před pouhými třemi generacemi děti Britských ostrovů stejně jako Spojených států ztratily svobodu potulovat se, nezávisle prozkoumatelná území se smrštila ze stovek akrů na rozměr dvorku. To není obviňování rodičů; jejich rozhodnutí odrážejí úsudky ohledně bezpečnosti dětí ve světě. Rodiče se zejména domnívají, že za dveřmi už není společenství, jemuž by mohli důvěřovat, že udrží dítě v bezpečí. Christopher Alexander tvrdí, že "Pokud děti nejsou s to prozkoumat celek dospělého světa kolem sebe, nemohou dospět. Ale moderní města jsou tak nebezpečná, že dětem nelze dovolit, aby je volně zkoumaly". Naneštěstí se to začalo týkat nejen velkých měst, ale i městeček a dokonce venkovských oblastí.

Výsledkem je, že dětská společnost má stále méně a méně co do činění se zemí okolo - se zemí, kterou stejně sotva budou obývat, až dospějí v naší hypermobilní společnosti. Dětská společnost existuje na internetu, pokud vůbec, nájezdy v rámci videoher a chaty nahrazují geograficky lokalizované hony na příšery. (To ve stále větší míře platí také o společnosti dospělých, která rovněž postrádá architektonickou a geografickou oporu.) Stojí za povšimnutí, že internet není příčinou těchto problémů. Spíše je křehkou rezervací, do níž byla kultura zatlačena, bezútěšná a odcizená, ve svém měřítku nelidská. A dokonce i internet je stále více monitorován a tvarován týmž zhoubným čtvercovým systémem, který především kulturu zahnal právě sem. Co se stane s kulturou, až se i tato hraniční oblast uzavře?

Selhání kultury dospělých, její fyzické architektury a sociálních institucí, dětskou kulturu ožebračilo. Na oplátku děti již ve svých hrách vášnivě netrénují převzetí břemene uchovávání a přepracovávání kultury dospělých. Dítě je ve svém pokoji jaksi samo, nosí sluchátka, bojuje s Jankou s železnými zuby, nepřítelem kontrolovaným počítačem ve videohře. Ale snad je to aspoň hra pro více hráčů a má tam sebou kamarády.

Zdroj v angličtině: ZDE

27.2.2015

Rusko právě posílá Litvě protestní nótu ZDE. Má se týkat postoje Vilniusu k ukrajinské válce, konkrétně tvrzení Moskvy, že litevský velvyslanec při OSN údajně "přiznal" litevské dodávky zbraní a munice na Ukrajinu.

Podle ruského ministerstva zahraničí Litva porušila své mezinárodní závazky týkající se vývozu zbraní. Moskva se odvolává na evropský kodex pro obchodování se zbraněmi, který zakazuje export v případě, že zbraně mohou být použity k vnitřní represi. Dále zmiňuje mezinárodní dohody zakazující dodávky zbraní zemím, které se mohou dopouštět genocidy, zločinů proti lidskosti, porušování Ženevských úmluv a útoků na civilisty.

Podle litevského ministerstva zahraničí Litva již před rokem přiznala, že pomáhá Ukrajině "v rámci svých možností", nebylo ovšem uvedeno nic konkrétního. Z dostupných údajů ohledně materiální pomoci lze zatím pouze usuzovat, že během bojů o doněcké letiště mohla ukrajinská strana z Litvy získat menší množství moderních protitankových prostředků. V jakém smyslu by taková dodávka představovala nebezpečí vnitřní represe není příliš jasné.

Kodex EU pro obchodování se zbraněmi má deklarativní charakter a dochází bohužel k jeho častému porušování bez jakýchkoliv podstatných následků, také ze strany České republiky. Že by se ukrajinská strana dopouštěla genocidy, zločinů proti lidskosti, porušování Ženevských úmluv doloženo nebylo. Z porušování Ženevských úmluv a mezinárodního válečného práva jsou na prvním místě podezřelí "separatisté" s oblibou sami natáčející zneužívání válečných zajatců a dopouštějící se také jejich poprav. Na civilisty v konfliktu útočí obě strany, ukrajinská armáda i "separatisté", a to včetně útoků kazetovou municí dodanou z Ruska.

Litevská strana se podivuje, že Moskva, která masivně zásobuje jednotky na východní Ukrajině vojáky, všemožnou výzbrojí, municí a posílá na území sousedního státu bez jeho souhlasu i pravidelné jednotky kritizuje Litvu za pouhý zlomek toho, co provádí sama - a navzdory velkému množství důkazů ZDE stále opakuje historky o "hornících a řidičích, kteří se zmocnili zbraní".

27.2.2015

Jeden z mála českých tištěných periodik, který se neustále nezabývá bouřemi ve sklenici vody, tedy Nový prostor, věnoval své minulé číslo tématu „Německo“. Jak se od určité míry dalo předpokládat, většina článku se točí kolem otázek německé identity ve světle zjevu, jakým byla posledních pár měsíců Pegida.

Autorům, a celému českému mediálnímu establishmentu, ale naprosto ušla na internetu v Německu hojně diskutovaná " studie univerzity Bielefeld ", podle níž se 55% respondentů „zlobí, že jsou stále Němcům předhazovány přečiny vůči židům“. 49 % jich „toho má dost“. 18% se také domnívá, že židé jsou na svém pronásledování spoluvinni a o tři procenta méně má za to, že židé mají v Německu příliš velký vliv. Poslední dva údaje jsou asi vyšší, než by většina z nás ráda, ale asi nikoho zase tak nepřekvapí (podle studie se s těmito názory ztotožňovali více lidé nad 60 let). Co ale říci na to, že 70 let po konci druhé války více než polovina Němců toho připomínání má dost a chce udělat „tlustou čáru“ (studie užívá termínu „Schlussstrich-Mentalität“) za historií? K tématu se v  " krátkém komentáři " vyjádřila moderátorka pořadu Panorama státní televize ARD (neplést se stejnojmennou výplní vysílacího času na ČT2!) Anja Reschke a na německých internetech se strhla bouře. V komentáři především jiné zaznělo:

„V dějinách nejsou žádné tlusté čáry, v žádných dějinách. Samozřejmě, raději budeme vzpomínat na Karla Velikého, Bismarka, nebo znovusjednocení – ale Osvětim se přece také stala. Proč bychom měli zrovna kapitolu pronásledování židů nechat za sebou? Tato část našich dějin je ve své zrůdnosti tak jedinečná, že nejde zapomenout.“

Na závěr dodala Reschke, že po sledování dokumentu o Osvětimi jí bylo zle a nemohla spát, načež přepnula na jiný kanál, kde zrovna probíhal přenos z demonstrace Pegidy. Pak jí prý bylo pravdu zle.

Zatímco tisíce lidí „lajkovalo“ a „tvítovalo“ proslov, museli prý tři zaměstnanci bděle střežit diskuzní sekci pořadu a " vymazávat „antisemitské příspěvky“ " (mimochodem stojí za povšimnutí, že cenzura je v Německu legitimní prostředek usměrňování diskurzu) (Pozn. red. Nejen v Německu, v západních státech je běžné, že pokud internetový diskutér spáchá na fóru trestný čin, trestně odpovědný je – právem – provozovatel serveru.).

Z negativních reakcí, které například na Youtube nebo v diskuzních sekcích bulvárních médiích převažují, je vidět, že se mnozí Němci (tedy mnozí z těch, kteří mají  přístup na internet) z velké části ztotožňují s přesně těmi postoji, které Reschke kritizovala. Zastánci Schlussstrichu se nerekrutují jenom z řad nerdů, konspiračních teoretiků, pegidovců a nácků (to by jich nebylo 55%). I jinak celkem normální lidé si stěžují na každoroční připomínání viny a snaží se vytvářet paralely k jiným genocidám (nejčastěji amerických domorodců), kvůli kterým se prý nikdo nestydí.

Obdobné, i když trochu odlehčené, reakce vyvolaly řecké zmínky o nevyrovnaném (ve skutečnosti odpuštěném) německém dluhu za škody způsobené ve druhé světové válce. Mnoho diskutujících si ulevilo vtipnou, ale naprosto nepřesnou anekdotou o splacení dluhu tehdejší měnou, protože tehdy přece prý chleba stál 10 miliard, takže se Řekům pošle 10 euro (jde o záměnu inflace z poloviny dvacátých let a druhé světové války).

Jak Anja Reschke bystře poznamenala ve svém komentáři, Němci vzpomínají rádi. Ať už na zmíněného Karla Velikého, na založení svého rodného města, na velké skladatele, spisovatele, filosofy (zatímco my máme v zahraničí Česká centra, Němci mají Goethe Instituty). Mezi největší atrakce německých měst patří památky a muzea, například dosti neapologeticky pojmenované Deutsches Museum v Mnichově.

Historii tedy Němci mají rádi. Ale jen tu „dobrou“, tu negativní by mnozí nejraději vymazali. O tom se může kupříkladu přesvědčit návštěvník bezplatného muzea/návštěvnického centra Alter Hof v Mnichově, kde expozice detailně dokumentuje historii města od založení do dneška, tedy s výjimkou dvacátých až padesátých let. Expozice tak vylíčí obětavou rekonstrukci města bez zmínky o jeho zničení, nebo proč k němu došlo. Kdo chce vědět něco o Mnichovu jako hlavním městu nacistického hnutí, může si najít nudnou, poměrně dobře schovanou expozici městského muzea (jejíž otevření navíc několik let úspěšně blokoval primátor Mnichova), nebo si počkat na otevření Dokumentačního centra Národního socialismu, které vzniká už 25 let.

Každý národ se snaží reprezentovat sám sebe v tom nejlepším možném světle. Čím významnější je ten který národ na světové scéně, tím silnější tato tendence bývá, stačí zmínit Rusko a USA. Němci jsou v poslední době do významné pozice doslova tlačeni. Vzniká pak pro některý nepřekonatelný protiklad současného Německa, státu sociálních výdobytků, silného hospodářství a vzrůstajícího mezinárodního významu a Německa minulého, které bylo samo o sobě největší katastrofou první poloviny minulého století. Tak jako američtí republikáni, kteří ve světle současného statutu USA vidí Prohlášení nezávislosti jako boží nezměnitelné zjevení lidstvu, mají mnozí Němci dojem, pakliže je Německo v současnosti prosperující, respektovaná a nenásilná země, muselo tomu být tak vždy. Pokud oběti nacismu jsou dnes v mnohých případech periferní, zkorumpované země, až po krk dlužící Německu, musí to být přece jasný důkaz toho, že jsou Němci prostě lepší lidé, kteří by nemohli nikdy dát světu hrůzy Osvětimi, Chelmna, Dachau, Stalingradu, Bergenu-Belsecu a dalších.

Co z toho všeho plyne? Nechci zde vyvyšovat Čechy nebo jakoukoliv jinou národnost poukazem na „zlé“ Němce, právě naopak. Je třeba si uvědomit, že tendence k nacionalizovanému výkladu dějin lze najít v každém národě, samozřejmě někde více, někde méně. Vědomí, že i u našich sousedů tyto problémy existují a to třeba i ve větší míře může naši vlastní veřejnou debatu (například o koncentráku v Letech) obohatit. Proč tedy média všech odstínů tyto jevy ignorují? A proč se tak strašně diví, když se jednou za čas objeví nějaká ta Pegida?

27.2.2015

Britská vláda neměla informace o tom, že Rusko anektuje velké části Ukrajiny, protože britští diplomaté neumějí rusky. Vyplývá to ze zdrcující zprávy britské Dolní sněmovny.

Jazykové schopnosti na britském ministerstvu zahraničních věcí jsou nyní tak ubohé, že diplomaté nebyli schopni informovat britskou vládu, že probíhá ruská anexe Krymu.

"Britská diplomacie vůči Rusku i jiným zemím utrpěla v důsledku ztráty jazykových znalostí, především na britském ministerstvu zahraničí," konstatoval Sir Tony Brenton, bývalý britský velvyslanec v Moskvě při svém vystoupení v podvýboru pro zahraniční vztahy v Horní sněmovně.

"V britské vládě bylo vzneseno docela hodně stížností po anexi Krymu, že britské ministerstvo zahraničí včas neposkyutlo takové informace, jichž bylo zapotřebí. Myslím si, že je to politováníhodné a že je to změna ve srovnání s dobou, kdy jsem tam pracoval."

Tyto skutečnosti vyšly najevo ve zprávě britského parlamentního výboru pro zahraniční věci, který zkoumal činnost ministerstva zahraničí.

Výbor poslanců zjistil, že jen 27 procent pracovních míst na britském ministerstvu zahraničí, které mají být obsazeny osobami hovořícími rusky, je obsazeno zaměstnanci schopnými mluvit rusky na požadované úrovni.

Ve všech jazycích byl průměr jazykově systemizovaných míst obsazen osobami hovořícími cizími jazyky pouze v 38 procentech, což parlamentní výbor charakterizoval jako "alarmující".

Všestranická skupina poslanců zjistila, že škrty v rozpočtu ministerstva zahraničí znamenaly, že ministerstvo není schopné udržet si požadovanou míru odborných znalostí.

Další vládní škrty zjevně povedou k podstatnému poklesu vlivu Británie ve světě a k omezení britských zahraničněpolitických ambicí, konstatovali poslanci.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.2.2015

Franklin Delano Roosevelt, právem dnes považovaný za nejlepšího amerického prezidenta historie, kdysi řekl: „Jediné, z čeho si musíme dělat obavy, je strach.“ Jeho slova se dnes jeví ještě proročtějšími než v době, kdy byla pronesena.

Úvodem něco z historie

Strach. To je přesně to, s čím dnes většina politiků úspěšně pracuje. Začalo to už na přelomu 40. a 50. let minulého století, kdy některé západní mocnosti začaly šířit strach z „rudého nebezpečí“. Mistrem v tomto „oboru“ byl americký senátor Joseph McCarthy, který postupně odstartoval novodobý hon na čarodějnice. Jenže tehdy se ještě mezi politiky našli tací, kteří se mu neváhali postavit. A společně s nimi i investigativní novináři jako třeba Edward R. Murrow.

Na druhé straně zeměkoule zase východní mocnosti šířily strach z amerického imperialismu a jaderné války. Dětem ve školách byly brány míry na plynové masky, kdyby náhodou strýček Sam příštího dne zaútočil.

Komunisté, Řecko, islám, Putin...

A nyní se přesuňme do České republiky. Po pádu komunistického režimu začalo mnoho nastupujících politiků strašit tím, že by se tento režim mohl dříve nebo později vrátit. Proto musíme volit je, protože jedině oni tomu mohou zabránit. Dnes už je „komunistická karta“ mírně vybledlá, tak naši páni politici straší jinými věcmi. Tu Řeckem, tu islámem, tu Putinem.

Proč? Protože vystrašený volič se vždycky více hodí „do krámu“. Vystrašeného voliče snáze získá politik na svou stranu. „Jen se neboj, zvol si mě a já tě ochráním! Já jsem tím skutečným strážcem demokracie!“

Vystrašený volič je navíc i poslušnější volič. Jelikož má neustále z něčeho strach, nezajímá se o to, co jeho „ochránci“ právě činí. Nepřemýšlí o prohnilosti politického systému, protože se ráno probouzí a večer usíná s hrůzou, jestli třeba druhý den nepřijde o práci, jestli nezačne válka nebo jestli nepřijde o střechu nad hlavou. A mezitím se třeba na ministerstvech schvalují nevýhodné státní zakázky, prohlubuje se propojení politiky a byznysu a nadnárodní korporace zvyšují své zisky.

Stateční v roli vyvrhelů společnosti

Když se pak objeví na scéně někdo, kdo v sobě najde odvahu poukazovat na problémy, které si druzí běžně neuvědomují, stane se takřka vyvrhelem společnosti. Pravda bývá někdy velmi bolestivá a nepopulární. Proto se ji někteří bojí vyslovovat nebo hledat. A na takovéto „vyvrhele společnosti“ je pak snadné svádět vše ostatní. Je to stará věc, možná tak stará jako lidstvo samo. Vítězové jsou oblíbení, na poražené se plive. Co na tom, že se třeba ti „poražení“ ukáží být za pár let těmi, kteří vlastně měli pravdu?

Navíc se mezi námi najdou tací, kteří mají „dar“ strach druhých zpeněžit. Můžete narazit na několik sdružení, která se sice pompézně ohání slovy jako „občanská odvaha“, ale ve skutečnosti vám vaši situaci ještě ztíží, třeba tím, že vás ve chvíli, kdy dojde na „lámání chleba“, nechají na holičkách. A vy tak na vše zůstanete sami.

Existuje řešení?

Kdybych si nemyslel, že řešení existuje, psal bych tento text? Nepsal. Takže co s tím? Choďte k volbám, ale buďte obezřetní. Čtěte volební programy a všímejte si toho, jak která politická strana vede předvolební kampaň. Většina našich „partají“ vede předvolební kampaně tím způsobem, že straší voliče a říkají, v čem je konkurence horší. Nebylo by rozumnější vzbuzovat v lidech naději a říkat, v čem jsme lepší než ti druzí?

A i když pak zjistíte, že takto pozitivně „uvažuje“ jen jedna malá strana, nenechte se tím odradit, stůjte si za svým a dejte jí ve volbách hlas. V politice už dávno neplatí úměra „čím větší strana, tím lepší strana“. V těch velkých stranách také mnohdy panuje určitá atmosféra strachu. „Nesouhlasíš s tím, co si myslí stranické vedení? Tak se s tebou nebudeme bavit!“ Ale neodbíhejme...

Nebojte se oslovovat těch pár statečných, kteří to s naší společností myslí dobře, ale jsou v menšině. A nebojte se jim pomáhat. Právě oni jsou těmi hrdiny, které potřebujeme, právě oni jsou těmi, kteří chtějí druhé zbavit strachu.

Stmelujte se. Obklopujte se těmi, kteří uvažují pozitivně a nebojí se hledat pravdu. Čím více vás bude, tím budete silnější a strach menší. Nebojte se jít proti proudu.

Neodsuzuji nikoho, kdo má strach. I já mám někdy strach. Je to přirozené, je to lidské. Ale je třeba se strachem bojovat. Protože když s ním bojovat nebudeme, nebudeme nikdy svobodní. Budeme vydáni na pospas těm, kteří mají také strach, ale strach, který je jiný než ten náš. Je to strach o moc.

27.2.2015
Americké vojenské zpravodajství: Válka na Ukrajině "bude pokračovat celý rok 2015"

Vojenská aktivita na východě Ukrajiny nejpravděpodobněji ze všeho bude pokračovat po celý rok 2015. Tak se vyjádřil ředitel Národní bezpečnostní služby USA James Clapper.

"Další boje na Ukrajině s velkou pravděpodobností budou tento rok pokračovat," prohlásil Clapper na zasedání senátního výboru pro ozbrojené síly. Podle jeho slov "rozhovory o statusu území na jihovýchodě Ukrajiny, která drží separatisté, bezpochyby budou dlouhé a složité".

Zdroj v ruštině: ZDE

27.2.2015

Ruský opoziční politik Boris Němcov byl v pátek večer zastřelen v centru Moskvy. Agenturu Interfax o tom informoval zdroj v bezpečnostních složkách.

"Neznámý muž čtyřikrát vystřelil na Borise Němcova. Politik v důsledku střelných zranění zemřel," uvedl zdroj.

Němcov, 55, napsal v posledních letech celou řadu analýz, která spojovala Vladimíra Putina a jeho vnitřní kruh spolupracovníků s korupcí. Němcova v centru Moskvy, nedaleko Kremlu a katedrály sv. Vasila Blaženého, čtyřikrát střelil do zad útočník, který uprchl v bílém autě.

Němcov se měl v neděli účastnit demonstrace proti Vladimíru Putinovi. Několik hodin před svým zavražděním vystoupil Němcov v rozhlasové stanici Echo Moskvy a vyzýval Moskvany, aby se v neděli účastnili opoziční demonstrace.

Jeden z dalších organizátorů této demonstrace, Alexej Navalnyj, byl 15 dní před demonstrací uvržen do vazby.

V posledních letech používal Kreml proti opozičním politikům šikanování a vláčení po soudech, avšak už 10 let až do dneška nebyl žádný opoziční politik zavražděn.

Podle informace Němcovova spolupracovníka Ilji Jašina připravoval opoziční politik ke zveřejnění materiál věnovaný přítomnosti ruských vojsk na Ukrajině.

Ruský prezident označil zabití Borise Němcova za "nájemnou vraždu" a adresoval rodině kondolenci.

Ruské tiskové kanceláře uvedly, že na místě zločinu jsou vysocí policisté a vrah se hledá.

Boris Němcov byl ruský liberální politik, kritik prezidenta Vladimira Putina. V letech 1997-98, v době prezidentství Borise Jelcina, zastával funkci vicepremiéra. V roce 2010 se stal jedním z prvních signatářů opoziční kampaně s názvem "Putin musí odejít".

Reportérka rozhlasu BBC z Moskvy v sobotu ráno konstatovala, že Němcov byl sice významným členem ruské opozice, a kdysi dávno v Rusku čelným politikem, ale že opozice je v Putinově Rusku dnes naprosto marginalizována a především za poslední rok Rusko ovládá atmosféra vypjatého nacionalismu, kdy jsou lidé v médiích označováni za národní hrdiny nebo národní zrádce. Němcov byl v tomto diskursu považován za zrádce ruského národa.

Podrobnosti v ruštině ZDE ZDE ZDEZDE

Podrobnosti v angličtině ZDE

14.2.2015
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V lednu 2015 přispělo 374 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 53 044,79 Kč (a další částkou ve výši 48 781 Kč na pomoc důchodkyni v nouzi, žíjící na Praze 8), dále dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v listopadu 2014 částkou 3675,74 Kč.

Zůstatek byl koncem ledna 2015 260 035,26 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za leden 2015

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.12. 2014:..............272 741,85 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 53 044,79 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (listopad 2014)........... 3675,74 Kč
bankovní úrok................................................................2.32 Kč
příjem z reklamy .........................................................20 800 Kč


bankovní poplatky..........................................................-1275,44 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1771 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje v ČR (JČ) ................................................. .........................6000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář (BK) ...............................................................................15 000 Kč
charitativní příspěvek, který je na splátky vracen (MK) .................14 383 Kč
programování nového redakčního systému (MP) ...............................8800 Kč


Zůstatek k 31. 1. 2015: 260 035,26 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Tykadlový řidič Roman Smetana       Historie >
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
15. 3. 2013 Krajský soud potvrdil podmíněný trest pro Romana Smetanu Milan  Daniel
15. 1. 2013 IDnes napsala o protestu 15 lidí proti komunismu :) o demonstraci 150 osob na podporu Romana Smetany neinformovala Milan  Daniel
15. 1. 2013 Roman Smetana dostal za vyhýbání se vězení podmíněný trest Jan  Čulík
15. 1. 2013 Smetana nedostal trest, který by mohl mařit Milan  Daniel
7. 1. 2013 Zdravím Vás z 23. století Oldřich  Kříž
5. 1. 2013 Poněkud nevěrohodný "nestraník" Cikrt Jiří  Baťa
4. 1. 2013 Proč lžete, pane Doležale? Roman  Smetana
3. 1. 2013 Tykadla

Václav Havel - dramatik a politik       Historie >
12. 1. 2015 Foreign Policy: Why Washington Needs to Get Over Vaclav Havel Jan  Čulík
13. 12. 2014 Vaklav Hejvl a výprodej české devótnosti Karel  Dolejší
11. 12. 2014 Respekt zasahuje: Jak smíme mluvit o Havlovi Bohumil  Kartous
20. 11. 2014 Názor dne Oldřich  Průša
20. 12. 2013 Václav Havel -- padouch, nebo hrdina ? Štěpán  Forgáč
4. 1. 2013 Něco málo navíc k mladé až mladičké přítelkyni Luděk  Prokop
6. 2. 2012 Odcházení: Havel se postavil k svému celoživotnímu dílu s obrovskou svobodou Miroslav  Tejkl
6. 2. 2012 Omlouvá nás sebekritičnost? Alex  Koenigsmark
1. 2. 2012 Otevřený dopis vládě České republiky Petr  Kellner
23. 1. 2012 O preferencích a omezené universálnosti

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce