ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
20.10.2014

Říkám si, kdy asi prezidenta Miloše Zemana napadlo, že otevře „druhou frontu“? Možná právě v Normandii, kde se účastnil v delegaci pozvaných hostů (téměř jako „veterán“) k připomenutí oslav vylodění Spojenců. Onoho dne, 6. června, stál jen kousek od kancléřky Angely Merkelové a ruského prezidenta Vladimira Putina. Co mu tehdy asi běželo hlavou? Možná právě zde, na pozadí mezinárodní konfliktu pochopil, a u vědomí mimořádného výročí, jež na člověka dolehne - uvědomil si, věřím tomu -, že se musí vložit do tématu Ukrajiny, a české komunity. A to způsobem, jež dosud blokoval svou hrdinskou „proevropskou ofenzívou“ ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.

V době, kdy jsem publikoval zatím poslední, v pořadí VIII. část Volyňského románu, co už tu na Britských listech běží půl roku, ale vypukla doslova - válka o volyňské Čechy. Připomeňme si tu některé důležité výměny, abych se mohli posunout dále v popisu tématu, jež se po tom čase stalo doslova bojištěm dvou citadel. A dostalo se i do hlavních zpráv. Téma přerostlo sebe sama. Na jedné straně stojí politika Černínského paláce, na straně druhé Pražského hradu. Není to ostatně poprvé, co se tak děje...

Když jsme požádali volyňské Čechy počátkem května v hotelu Ukrajina (Žitomír), aby se obrátili, pokud chtějí, přímo na českého prezidenta – o němž část z nich tvrdí, že má evidentně volyňské předky – , pokud mu chtějí něco říci, netušili jsme se štábem ostravského studia České televize (scenáristkou Lenkou Královou a režisérem Jakubem Motejzikem), že jejich sdělení bude tak silně emotivní. Pochopil jsem v tu chvíli, když paní Romaněnková (rozená Zvonařová, viz foto) vysvětlovala na kameru, že nejsou „žádní černoši“, aby se k nim české vláda nechovala jako k méněcenným, byl to ještě ozvuk vyjádření dvou ministrů: ministra zahraničí a vnitra Zaorálka a Milana Chovance, kteří situaci na Ukrajině vyhodnotili jako sice potenciálně nebezpečnou, nikoliv ovšem kritickou, jak mohli vidět téměř v přímém přenosu z Krymu.

Na západní frontě byl stále klid, řečeno s klasikem. Od té doby jsem tenhle filmový džingl viděl a slyšel několikrát. Objevil se dokonce v televizním zpravodajství České televize. Stal se i součástí Reportérů ČT, co rychle Lenka s Jakubem sestříhali. Ale po pořádku...

Naposledy jsem opustil volyňské Čechy v prostorách pražské Valdštejnské zahrady, kam v polovině září nepřišel jediný zástupce českého státu, žádní poslanci, ani senátoři – s čestnou výjimkou senátora Tomáše Grulicha, který srdnatě uděloval diplomy a křišťál na závěr této krajanské sešlosti. Sotva se ale den se dnem sešel, již v pondělí 16. září přijal náměstek ministra zahraničních věcí Rudolf Jindrák na ministerstvu ve své kanceláři Ludmilu Muchinu (viz foto), zástupkyni volyňských Čechů z celé Ukrajiny. Výsledkem bylo neuvěřitelně manipulativní oznámení, z něhož dosavadní žádosti volyňských Čechů vyšly jako neopodstatněné.

Několik aktivistických pracovníků Českého rozhlasu u toho trapně statovalo. Ani se mi o nich nechce psát (ale znám je). Náměstek Jindrák, který byl donedávna specialista na německy mluvící země, kde působil jako velvyslanec, to téma vyhodnotil zcela přesně v úzce zaorálkovské linii. Nic se neděje. Média přinesla zprávu o tom, že zájem vystěhovat se, mají pouze tři rodiny.

Těžko říct, zda měl opravdu náměstek Jindrák zájem se o situaci informovat, nebo zda byl pouze významně instruován. O tom, proč předsedkyně Muchina nikomu nic neřekla, a šla referovat na zamini, se už patrně nedozvíme. Paradoxní o to více, že to byla právě stejná Muchina, která na jaře posílala jeden z dopisů, který dorazil na pověřené české orgány se žádostí o vystěhování. Publikujeme ho zde: Po půl roce platí přísloví: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej?

Na ministerstvu zahraničí se prostě rozhodli vůči prezidentu Zemanovu opevnit. Nasadili známé páky. Zcela v tradici partajních válek... A co více, ministr Zaorálek se najednou rozhodl přímo do Žitomíru vyrazit. Najednou to zajímá ministra Zaorálka – a to nejen po obědě (a po dezertu). Vypravil speciální letadlo (kolik to stálo?), nabral kolik mohl novinářů, a letělo se.

Začala otevřená propagandistická válka. Média toho týdne byla vzápětí plná zpráv o tom, že nikdo se stěhovat nechce. Zcela v duchu brežněvovských zpravodajských her, jejichž nápadná podobnost mohla překvapit jenom nezkušené.

Opakovaly se stejné věty, a vybraní novináři poskakovali jako cvičení napudrovaní pudlové, překvapeni tou nečekanou cestou za hranice všedních dní. Dosud tam nebyli, a když ministr zavelel, vyběhli hledat... Haf, haf!

Byl to doslova hon na volyňské Čechy, jak jsem mohl vidět potom všude tam, kam jsem se podíval. Je to tak snadné, že? Vzpomněl jsem si, jak jsem tam do Žitomíru jel konce května naposledy dvacet čtyři hodin autobusem, a Český rozhlas se v účtárně hodně (ale hodně) cukal, jestli mi to vůbec zaplatí (velmi neobyklé na poměry!); v tom autobusu na této trase jsem byl nakonec jediným Čechech – a občanem Evropské unie. Trochu jsem se styděl. Na monitoru běžely ruské filmy, děžurnaja mluvila rusky (a ukrajinsky) a divila se. „Vy českij?“

Vlajkovou lodí Zaorálkovy kampaně byla Česká televize. Jaksi z podstaty věcí. Pokryla snímky kladení věnců a několik omletých frází. Velvyslanec Ivan Počuch, jemuž nikdo nevyčítá rusínský původ, byl odhodlaně připraven na místě, sám nic moc neřekl, ale byl tu. Tak jako tomu bylo na jeho dřívějších misích. Jen lopatka na sníh mu v tomhle létě chyběla.

„Volyňští Češi z Žitomirské oblasti netouží odcházet do Česka a situace v regionu je k tomu ani nenutí. Říkají to příslušníci české komunity na západě Ukrajiny a stejný dojem si z Žytomyru odváží i ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který město dnes navštívil. Nikdo prý ani neví, odkud se vzal požadavek na repatriaci 40 rodin, které se v březnu obrátily o pomoc na české představitele a který minulý týden podpořil prezident Miloš Zeman,“

začínají zprávy České televize 17. září 2014. Nevěřím vlastním očím, zdá se mi, že mne klame sluch. Nikdo nic neví? Copak nečetli dopisy, copak nemluvili s lidmi? Ale, víme přece, že všechno je jinak... Všechno?

***

Tamara, jež má jméno jako moje matka, se znovu se mnou schází. Tentokrát na vlastní žádost. Zdálo se mi minule, že nechce o kauze volyňských Čechů moc slyšet. Přináší mi ale do café Blatouch dokumenty, které jí poslala její drahá matka, z nichž se dozvídám, že základy prvního spolku Čechů na Volyni hned po sametové revoluci v zemi jejích předků, památném roce 1989, vytvořil její otec.

Spolek se původně odkazoval na památku Jana Ámose Komenského. Otec dal v místních novinách někdy hned poté inzerát, kde se obracel k zájemcům o obnovu české komunity. Sešlo se jich jako do mariáše, nicméně byl to základ jako u všech spolků – někdy stačí tři, aby byl utvořen základ kolektivu. Kdekoliv se sejdou dva a nebo tři... aby vzývali noc ve jménu dne...

Později iniciativu mezi Čechy přebírá Emma Snidevyč, co se domlouvá společně se svou sestrou Aňou s tehdejším českým konzulem, právě ony stojí také později za jarní žádostí na české instituce. Dlouhá léta organizovala Emma festivaly krajanských hudebních folklórních uskupení v Česku. V Česku vytvořila skvělou spolupráci s Věrou Doušovou, předsedkyní organizace Sedm paprsků, co na konci věku v devadesátých letech organizovala přesun Černobylem zasažených lidí. Prezident Václav Havel tehdy se svou ženou Olgou podpořil téměř vše, Olga údajně chtěla ještě více. Emma a Věra tvoří spolu neoddělitelnou dvojici. Mezi některými Čechy jsou Emma, stejně jako Věra vnímány jako ty, které ze svých skrovných prostředků zástupkyň Čechů na Ukrajině, a zejména v Žitomíru, vyvolaly zájem o „věčný návrat“, jak si sám pro sebe nietzscheovsky vykládám tuhle snahu. „Kdo má věřit ženám, které tu již nežijí?“ slyším z několika úst. „Žijí v Praze a organizují přesun, a jejich aktivity nejsou sdíleny všemi.“

Na záznamu z Žitomíru pro Českou televizi stojí vedle ministra Zaorálka dámy, které znám: mé drahé volyňské Češky, s nimiž jsem dělal pro Zaostřeno České rozhlasu Plus výpovědi: Míla a Rajsa (ta má na sobě český kroj, který mi nikdy neukázala), vypadají šťastně, že se jim někdo věnuje, že za nimi dokonce někdo přijel. Dokonce i sám ministr Zaorálek. Novináři dělají rozhovory, kde jsou ovšem hlavními mluvčími za volyňské Čechy ženy, které se vracet nechtějí, mají svůj osud spjatý s novou „demokratickou Ukrajinou“. Kdo se má vyznat v tomhle spolku Čechů?

Jedna z mluvčích dělá rozhlasové vysílání v češtině - její muž ovšem přijel v srpnu 1968 na tanku do Prahy (nebyla to armáda ruská, ale sovětská, v němž ta ukrajinská část nebyla nevýznamná). Druhá má za muže příslušníka bezpečnostní ukrajinské kontrarozvědky.

Jak často tyhle složky vyslýchají krajany? „Připadá mi, že lidé, se kterými jsem se tady setkal, jsou lidé, kteří chtějí žít tady. A chtějí po nás, abychom jim pomohli se tady sdružovat a pěstovat českou kulturu," sdělil českým novinářům své dojmy ministr Zaorálek.

„Z té debaty nevyplynulo, že by tady byl masový zájem (o přesídlení do ČR). Nepochopil jsem z toho, že je tady situace nebo atmosféra taková, abychom my organizovali nějaký masový exodus," doplnil Zaorálek v České televizi.

Nechce se mi o tom psát, ale je zjevné, že v komunitě není zcela jasno. Dokument, pro který jsem přijel do Žitomíru, se jmenuje Exodus. Ví to ministr Zaorálek? Točí se to do cyklu Moje soukromá válka. Jsem tím pádem vlastně také ve válce. V mé „soukromé válce“. Nemám ani neprůstřelnou vestu, ani přilbu, přesto jsem najednou ve válce – na té zkoušené Ukrajině.

***

Tamara skvěle hraje nejen na piáno, ale i na klávesy. Pozvala mne na koncert do pražské kavárny Farm na Letné. Je tu prázdno, kavárna otevřela teprve nedávno; jakmile se ale objevuje Tamara, publikum návštěvníků houstne: chodí na Tamaru, jejíž repertoár je složen z převážně anglo-americké tvorby, občas to proloží hitem ve stylu Autumn Leaves, což je americká varianta francouzské sklady Les Feuilles mortes, s mimořádným textem Jacquese Préverta, již proslavil nesmrtelný Yves Montand. Umí to podat i gesticky, a mně se zdá, že tohle jsem naposledy viděl v nějakém filmu. Proč vlastně nehraje v Blatouchu? Musím to tam pro ni domluvit...

Procházím se s ní potom po širokém prostoru památníku na Vítkově, odkud to má kousek do práce, kde končí až v 18 hodin. Říká, že bojovala o návrat do Čech v průběhu celých deseti let, vychovávaná rodiči jako Češka – nejprve na ozdravné pobyty po havárii v Černobylu, později ve snaze studovat na střední škole – až se jí podařilo zde zakotvit. Mluví o srdci a o duši, a já si tahle slova sám pro sebe opakuji, abych si to zapamatoval. Byla nejdříve v továrně na cédéčka, potom někde jako uklízečka, překládá („Dosud mi ještě nezaplatili“), nyní v americké agentuře pro zahraniční studenty, co přijíždějí do Čech. Mluví (a také zpívá) skvěle anglicky, a když je trochu dojatá, občas se v její češtině objeví záchvěv ruského (ukrajinského?) akcentu.

Nejlepší byla na koncertu v písních ruských. Nebo se mi to jen zdá? Nejsem schopen si zapamatovat autora té nejkrásnější ruské písně. Dmitrij Šurov? Proč vlastně nehraje nic třeba od Hany Hegerové? Snažím se jí tu myšlenku vnuknout, proč třeba nehraje nádhernou lidovku Černé oči jděte spát? Nebo: Co mi dáš (česká verze Les Feuilles mortes s textem Pavla Žáka). Dívá se na mne s otevřenýma mandlovýma očima, a já přemýšlím, kde se nachází její srdce a duše...

***

Soukromá válka se vede ale i na úrovni komentářů. Začal to nejprve Alexandr Mitrofanov v deníku Právo, jehož jméno odpovídá výkladům, že jde o mimořádně zasvěceného znalce poměrů v ČSSD. Pamatuji se, jak mi kdysi Miloš Zeman, když ještě nebyl prezidentem, ale pouze aspirantem na premiéra, řekl, že považuje Mitrofanova za výjimečného komentárora. Tentokrát ale tento skvělý komentátor napíše:

„Minulý týden požádal prezident Miloš Zeman ministra vnitra Milana Chovance, aby 'vyšel vstříc požadavkům 40 rodin volyňských Čechů na repatriaci do České republiky, vzhledem k tomu, že pozice v současné Ukrajině jim neumožňuje plnohodnotný život'.“

Komentátor opakuje mantru, kterou převezme i jinak dosti obezřetný Petr Schwarz na Českém rozhlasu Plus, neboť

„prezident podle mluvčího Jiřího Ovčáčka zdůraznil, že stát je státem pouze tehdy, jestliže se dokáže postarat i o své zahraniční občany. Je to na první pohled neprůstřelná formulace. Až na drobnost, že v tomto případě jde o občany Ukrajiny. Ale kdybychom to brali podle současné doktríny Moskvy nebo Budapešti, na tom nesejde. Téma ovšem není nové, na jaře prověřovalo ministerstvo zahraničí situaci těchto krajanů a nutnost okamžitého stěhování z bezpečnostních či jiných důvodů neobjevilo.“

Mitrofanov, který bývá seznámen se situací uvnitř ČSSD jen zoufale opakuje:

„Kvůli vztahům se sousedy nebo kvůli vidině lepší životní úrovně by podle ní své domovy na Ukrajině neopouštěli. Muchinová navíc ví pouze o třech rodinách, které projevily zájem přestěhovat se do Čech. Žádných čtyřicet. A stejně tak nad tímto číslem na otázky českých novinářů v Žytomyru krčili rameny místní Češi.“

A hanákovsky uzavírá:

„Neštymuje to. A tak se zdá, že po několika nedávných popíchnutích Sobotky a Dienstbiera šlo především o to, že se měl před Zemanem cítit provinile i Zaorálek, poslední ze soc. dem. vládní trojky, které si Hrad neváží.“

Podle komentátora Práva je to jen politická hra a házeni „klacků pod nohy“.

Budiž, můžeme si myslet, že prezident nemusí ministra Zaorálka, a to kvůli volbám na prezidenta v roce 2003, ale jak to souvisí s problémem volyňských Čechů? Hraje se tu pouze nějaká partajní hra? To novinářka Kateřina Šafaříková v Lidových novinách, co její argumentaci převezme v Českém rozhlasu Plus komentátor Jiří Leschtina, proslulý tím, že nemá přehled, ale zato rád opisuje, o to více tasí, když napíše:

„Úvahy o naší pomoci volyňským Čechům, včetně jejich možného přesídlování do vlasti zejména z částí Ukrajiny, okupovaných Ruskem, jsou jistě správné. Naše vláda nemůže ignorovat ohrožení a rizika, v nichž se naši krajané ocitli. V posledních dnech se však ukazuje, že prezident Miloš Zeman rozehrává právě kolem krajanů na Ukrajině jednu z nejpodivnějších her své politické kariéry.“

V čem spočívá podivnost?

Především v zájmech Miloše Zemana.

„Vše tedy nasvědčuje tomu, že Miloš Zeman má v ruce jakýsi seznam lidí, kteří reagovali na nepravdivou informaci, vypuštěnou právě za účelem získání tohoto seznamu. Přičemž vše se událo za zády ministerstva zahraničí i české ambasády v Kyjevě. Což ale nebrání prezidentovi, aby těžce zkoušené volyňské Čechy nepoužil jako politickou zbraň k útoku na našeho velvyslance v Kyjevě Ivana Počucha, jehož obvinil, že krajany v podstatě ignoruje.“

Zdá se, že velvyslanec je něco jako mílius, který hájí poslední zájmy České republiky.

„Právě Počuch hned po okupaci Krymu vybízel k protiruským 'personálním sankcím, vízové restrikci a zmrazení majetku.'“

Všichni zapomněli, že ho jmenoval ještě Václav Klaus a potvrzen byl prezidentem Viktorem Janukovyčem.

„Také byl jedním z prvních diplomatů, kteří potvrdili zprávy, že na východě Ukrajiny operuje ruská armáda. Což muselo zvednout ze židle dnes již otevřeně prokremelského Zemana. A lze věřit informacím, že by rád ambasadora vypudil a nahradil svým člověkem – Antonínem Murgašem z brněnské skupiny Alfa, která má miliardové obchody na Ukrajině i v Rusku.“

Inu, není toho málo, co se tu děje, co se rozehrává, a co z toho plyne. Prezident Zeman zkrátka není v této věci čistý, hraje prokremelskou kartu, a volyňští Češi jsou mu pouze rukojmím. Kam tohle ještě půjde?

Nezbývá než věřit, že se situace na Ukrajině definitivně uklidní: počet obětí války, kterou nikdo nechce vidět, ale stále narůstá, navzdory údajnému příměří. Problém volyňských Čechů má ale i konkrétní dopady, protože nejde už jenom o Ukrajinu, ale i o ně. Posledním výsledkem české ignorance je napadení Serheje Mikuly, jemuž neznámí pachatelé dali najevo, co si myslí o jeho úmyslu odejt z Ukrajiny. „Ty česká svině, ty chceš odjet?“ řekli mu.

Serhej, jemuž zahynul před dvěma měsíci bratranec v Porošenkově válce, jehož předkové zahynuli koncem třicátých let v gulagu, je nyní obětí české zaorálkovské ignorance.

Bylo to ve zprávách České televize. Kdo hodí kamenem? Na koho vlastně? Obviňuji z toho ministra zahraničí Luboše Zaorálka kvůli jeho politikaření a laxnosti! Obviňuji za to českou diplomacii, která má vždy důvod nic nevidět, ani neslyšet! Víte, prosím, kdo ho přepadl, pane ministře?

20.10.2014

Na Wikileaks byly zveřejněny údaje o tajném vyjednávání dohody o transpacifickém obchodním partnerství (TPP). Vyplývá z nich, že spotřebitelé v Austrálii budou muset platit vyšší poplatky za léky proti rakovině a budou čelit trestnímu stíhání za nekomerční porušení autorských práv na webu.

Na Wikileaks byla zveřejněna kapitola z dohody o transatlantickém partnerství, která se projednává mezi Austrálií, USA, Japonskem, Singapurem, Malajskem, Kanadou, Mexikem, Vietnamem, Peru, Chile, Brunei a Novým Zélandem.

Dohoda má v mnoha oblastech vyšší právní sílu než domácí australské zákonodárství. Vyjednává se však tajně, takže občané zemí, jejichž vlády tuto dohodu vyjednávají, nemají plný přístup k tomu, jaké postoje australská vláda snad hájí.

Dvě nejspornější oblasti ve zveřejněné kapitole o autorských právech se týkají léků a copyrightu.

Současné patentové právo například umožňuje farmaceutickým firmám udržovat si po určitou definovanou dobu monopol nad léky, které vyvinuly. Po dobu tohoto období není dovoleno jiným firmám kopírovat a prodávat tyto léky jako "generika". To se považuje za férové, protože to odměňuje firmu, která lék vyvinula, za její výzkum, který bývá nákladný. Jakmile patentové období skončí, trh zaplaví levnější léky a cena pro zákazníky se sníží.

Avšak text dohody obsahuje návrh, aby měly farmaceutické firmy právo trvání svých výlučných patentů prodlužovat. To by znamenalo vyšší cenu léků po delší období.

Spojené státy a Japonsko, největší držitelé autorských práv, prosazují tvrdší zákony proti porušování copyrightu, včetně kriminálních trestů za nekomerční porušení autorského práva. Tak by byli kriminalizováni i uživatelé, kteří si z internetu stáhnou televizní program či hudbu, aniž by na tom vydělávali.

Z prozrazeného dokumentu vyplývá, že opozice menších zemí proti návrhu trestního stíhání za nekomerční porušení autorských práv slábne.

Matthew Rimmer, australský odborník na autorská práva, varuje, že dohoda TPP zřejmě postihne celou řadu vnitřních australských zákonů, včetně zákonů o neatraktivním balení cigaret.

"Vzbouřenecká aliance Kanady, Nového Zélandu, Singapuru a dalších tichomořských zemí se dohodě brání a požaduje uznání veřejného zájmu v oblasti autorských práv, především ochrany veřejného zdraví, přístupu ke znalostem a ochranu konkurenceschopnosti."

Avšak Rimmer varuje, že dohoda TPP bude mít i záporný dopad na novináře a na whistleblowery:

"Spojené státy požadují, aby dohoda TPP obsahovala kriminální tresty pro osoby, které prozradí obchodní tajemství, včleněná do dohody TPP. Taková ustanovení by postihla nejen průmyslovou špionáž, ale i práci novinářů, mediálních organizací, aktivistů v oblasti informační technologie a whistleblowery."

Jon Edwards z organizace Lékaři bez hranic varoval, že dohoda TPP zjevně likviduje záruky předchozích dohod, které hájily právo vlád nedodržovat patenty farmaceutických společností, pokud je to nutné "na ochranu veřejného zdraví".

Trish Hepworth z Australské digitální aliance uvedla, že snad nejvíce znepokojující prvky prozrazené dohody se týkají kriminalizace autorských práv a rozšíření copyrightu na dobu 100 let. "Vidíme, například, snahu, kriminálně trestat kohokoliv, kdo se pokusí zaznamenat si kus filmu v kině, bez ohledu na jeho délku, či zda to někdy někdy vidí. Je to nesmyslně přehnané a znamenalo by to, že teenageři, kteří sedí v kině se svými mobilními telefony, by natočením upoutávky spáchali trestný čin."

Hepworthová poukázala na to, že z dokumentu vyplývá, že je už těsně před uzavřením. Varovala, že dohoda nastaví normy pro mezinárodní obchod, protože její signatáři ovládají až 40 procent světového HDP.

Kritikové požadují, aby před podepsáním australská vláda dohodu TPP plně zveřejnila, aby bylo jasné, že dohoda neznevýhodňuje australské spotřebitele, vzhledem k tomu, že má vyšší právní sílu než domácí australské zákony.

Podrobnosti v angličtině ZDE

20.10.2014

Hospodářská krize trvá už šest let a zdá se, že nikdy neskončí. Ochromuje to naši psychiku. Likviduje to totiž naši důvěru ve schopnost jednat, v lidskou schopnost vyhnout se nebezpečí, odstraňovat rizika, ovládnout chaotické situace, píše ekonomický komentátor Channel Four News Paul Mason.

Nejjasněji je to vidět na postoji lidí vůči válkám a katastrofám. Editor publicistického pořadu Today rozhlasu BBC přiznal, že vzhledem k neustálým deprimujícím zprávám přicházejí o posluchače: Sýrie, Isis, Libye, Gaza. Lidi rádio nevypínají, že nechtějí poslouchat o hrůzách, vypínají ho kvůli své bezmocnosti.

Je logické, že si lidi cítí bezmocní, když vidí, jak selhávají nejlepší lidi vaší generace - politikové i diplomati jsou bezradní tváří v tvář kolapsu globálního pořádku.

V ekonomice normálně vládnou velké, nezvládnutelné síly, avšak tím, že jim porozumíme, získáváme schopnost jednat. V normálním kapitalistickém systému znamená schopnost jednat znát pravidla systému.

Jenže v rozbouraném systému se moc přesunuje k extrémům. Většina lidí má pocit bezmocnosti, protože pravidla už nefungují. Naproti tomu miniaturní menšina náhle získává neuvěřitelnou moc.

Takoví lidé zakládají firmy a lehce je zase likvidují, dávno předtím, než přijde povinnost podat daňové přiznání. Vznikla celá mezinárodní třída podvodných podnikatelů. Krize takovéto lidi osvobozuje, my ostatní jsme ochromeni.

Rezignujeme: přijímáme, že je normální, že ekonomiku vedou pitomci k bankrotu, že všechny války končí katastrofálně, fiaskem, anebo nespravedlností. A přijímáme, že všichni političtí hrdinové - jakkoliv vznešení - nás zradí.

Zrekonstruovat ekonomiku, zastavit epidemii eboly a přivést pořádek na Blízký východ, to jsou úkoly, které jsou pro jednotlivce příliš velké. Avšak boj proti fatalismu musí začít v demokratické republice mozku. Řecko je v obrovské krizi, způsobené škrty. Tamější mladí lidé mají obrovskou schopnost bránit se proti fatalismu a být inovativní. Ať jsou to anarchisté, kteří vytvořili největší legální squaat v Evropě, anebo podnikatelé, kteří si tváří v tvář nepřátelství řecké byrokracii vypracovali nové formy podnikání.

V současnosti jsou stovky našich spoluobčanů - civilistů i vojáků - v západní Africe a dobrovolně riskují život v boji proti ebole. To je aktivismus v nejobdivuhodnější formě. Lidé, kteří se snaží zachránit město Kobane - turečtí anarchisté, kurdští partyzáni, novináři na volné noze a posádky britských stihaček - to je také aktivismus v nejčistší formě.

Největší pocit bezmocnosti však pociťujeme v oblasti ekonomiky. Politikové, ústřední bankéři, podnikatelští manažeři, dělníci a spotřebitelé jsou obětí fatalismu. Největším nebezpečím v současnosti není klesání cen akcií na světových trzích, ale masová psychologie bezmocnosti. Jejím dlouhodobým důsledkům nerozumíme.

Kompletní článek v angličtině ZDE

20.10.2014

List Rossijskaja gazeta, respektive jeho anglický web Russia Behind the Headlines, přinesl rozhovor s poslední hlavou Sovětského svazu Michailem Gorbačovem ZDE. V textu pod titulkem "Jsem proti všem zdem", který se mezitím stal nedostupným (ZDE), se Gorbačov mimo jiné vyjadřuje k v Rusku tolik oblíbenému tvrzení, že mu západní představitelé slibovali nerozšiřovat NATO na východ. Je zajímavé, že Gorbačov zde potvrzuje verzi událostí, kterou na jaře listu Komsomolskaja pravda předložil bývalý Reaganův velvyslanec v Moskvě Jack Matlock ZDE.

Tvrzení, že "Západ zradil" údajný slib Gorbačovovi nerozšiřovat NATO na východ, je úhelným kamenem ruské revanšistické ideologie. Ta staví Moskvu do role sprostě podvedené důvěřivé oběti, kterou nepřátelé svedli a zneužili, když jí měli během jednání o sjednocení Německa dát závazný slib, že se NATO nebude šířit dále na východ. Tento mýtus zrady, stejně jako třeba meziválečná německá Dolchstoßlegende, funguje v příběhu oživení ruského imperialismu obdobně, jako expozice v levném hollywoodském krváku, řekněme v klasickém "Přání smrti" s Charlesem Bronsonem. Ve zkratce jsme seznámeni se strašnou a neodčinitelnou křivdou - v "Přání smrti" jde o zavraždění manželky a znásilnění dcery - načež hrdinovi jednoduše nezbývá, než zvolit agresi s cílem tento zločin pomstít. Expozice slouží k motivování jinak v podstatě nepřijatelného jednání hlavní postavy.

To je i případ ruské protizápadní ideologie. Situaci, kdy evropské země NATO téměř všechny snižují výdaje na zbrojení a armáda hypoteticky nejvýznamnější evropské mocnosti Bundeswehr je dokonce po letech špatné akviziční politiky a šetření neschopna plnit úkoly ve střednědobém horizontu, stále v Moskvě vykládají tak, že "NATO nás zradilo, chystá se na nás a obkličuje nás". Přestože ministr financí Anton Siluanov varuje před neúnosností současných ruských výdajů na zbrojení, ty mají dále růst i v situaci, kdy se prakticky všude jinde v ruském státním rozpočtu prostředků nedostává - kvůli vyčerpání růstového modelu z dob prvních dvou Putinových mandátů, cenové válce na ropných trzích i západním sankcím vyvolaným ruským vpádem na Ukrajinu.

Co tedy říká Gorbačov? Cituji:

Téma "rozšiřování NATO" vůbec nebylo projednáváno a v těchto letech nebylo předloženo. Říkám to s plnou zodpovědností. Ani jediná východoevropská země toto téma nezvedla, dokonce ani po zrušení Varšavské smlouvy v roce 1991. Západní představitelé je také nepředložili. Bylo projednáváno jiné téma, které jsme předložili: Zajistit, že vojenské struktury NATO po sjednocení Německa nepostoupí a dodatečné ozbrojené síly aliance nebudou umístěny na území někdejší NDR. Bakerovo (tehdejší americký ministr zahraničí James Baker - KD) prohlášení bylo učiněno v této souvislosti, zmíněné ve Vaší otázce. [Bývalý německý kancléř Helmuth] Kohl a [bývalý ministr zahraničí Hans-Dietrich] Genscher o tom hovořili.

Vše co bylo nutné a potřebné udělat k upevnění politického závazku bylo uděláno. A splněno. Dohoda a konečné závěrečné vypořádání s Německem říká, že ve východní části země nebudou vytvořeny žádné nové vojenské struktury; nebudou rozmístěny dodatečné jednotky; nebudou tam umístěny žádné zbraně hromadného ničení. Celá ta léta to bylo dodržováno. Takže nepředstavujte Gorbačova a tehdejší sovětské představitele jako naivní lidi, které si Západ otočil kolem prstu. Pokud tu byla naivita, bylo to později, když se téma objevilo. Rusko na počátku nevzneslo námitky (zvýraznil KD).

Rozhodnutí USA a jejich spojenců rozšířit NATO na východ bylo v zásadě přijato v roce 1993. Označuji je za velký omyl od samého počátku. Bylo to určitě porušení ducha (zvýraznil KD) prohlášení a záruk, které jsme dostali v roce 1990. Co se týče Německa, byly legálně zakotveny a jsou dodržovány."

Rozšíření NATO na východ v 90. letech jako "omyl od samého počátku" vnímalo jistě mnohem více lidí, než jen Gorbačov, včetně autora těchto řádků. Ostatně pokud jde o český kontext, Václav Havel původně hovořil o zrušení obou vojenských bloků a teprve pod vlivem Alexandra Vondry "otočil" a začal prosazovat nekriticky proamerickou politiku. Formulace typu "omyl od samého počátku" dělí nicméně od "podlé zrady Západu, který falešně slíbil nerozšiřovat NATO na východ a slib nedodržel" celé světelné roky. "Omyl" druhé strany, který neporušil žádnou výslovnou dohodu a proti němuž Rusko zpočátku ani nic nenamítalo, ovšem nepředstavuje vhodný základ protizápadní propagandy sloužící coby odrazový můstek k znovuvybudování sovětského impéria v nových obrysech. Je to kritické hodnocení rozhodnutí protistrany, rozhodnutí, které možná nikdy nemělo být přijato, ale nikoliv "odhalení neodpustitelné proradnosti".

Je jen logické, že v podmínkách probíhající likvidace posledních zbytků legální ruské opozice ZDE se takový rozhovor s Gorbačovem stal záhy pro čtenáře nedostupným.

20.10.2014

Německá zahraniční rozvědka Bundesnachrichtendienst (BND) konstatuje, že při své analýze katastrofy malajského letadla MH17 nad Ukrajinou dospěla k názoru, že letadlo sestřelili ruští separatisté nedaleko Doněcku, píše týdeník Der Spiegel.

Při prezentaci dne 8. října 2014 v příslušném německém parlamentním výboru poskytl Gerhard Schindler, ředitel rozvědky BND, podstatné množství důkazů na podporu své argumentace, včetně satelitních fotografií a četných pozemních fotografií. BND má výzvědné informace, které naznačují, že proruští separatisté se zmocnili ukrajinského protiletadlového raketového systému BUK na jedné ukrajinské vojenské základně a odpálili dne 17. července raketu, která vybuchla v těsné blízkosti malajského letadla, na jehož palubě bylo 298 osob.

Schindler tvrdí, že jeho výzvědná služba má k dispozici celou řadu nezvratných zjištění. Jedním z nich je, že ukrajinské fotografie byly pozměněny a že existují podrobnosti, které to dokazují. Řekl také v parlamentu, že ruské tvrzení, že raketu odpálili ukrajinští vojáci a že ukrajinská stihačka letěla blízko letadla jsou falešná.

"Byli to proruští separatisté," konstatoval Schindler. Při katastrofě zahynuli i němečtí cestující. Mluvčí německé generální prokuratury oznámil, že bylo zahájeno vyšetřování proti neznámému pachateli kvůli možnosti, že sestřelení letadla byl válečný zločin.

Podrobnosti v angličtině ZDE

20.10.2014

Švédské pracoviště SIGINT minulý čtvrtek zachytilo signál v ruštině na nouzové vysílací frekvenci. Krátce na to vypukl ve švédských vodách hon na ponorku. Přesněji řečeno na ruskou výzvědnou miniponorku, která pravděpodobně působila z plovoucí základny - tankeru NS Concord plujícího pod liberijskou vlajkou, ale ve vlastnictví ruské společnosti Novo lodi a s domovským přístavem v Novorossijsku. Zmíněné plavidlo se v dané době zdržovalo mimo švédské výsostné vody nedaleko Stockholmu.

Hony na sovětské ponorky ve švédských vodách doprovázené zcela seriózním svrháváním hlubinných bomb patřívaly ke koloritu studené války stejně, jako letecké provokace na na hranicích systému PVO testující reakce oponenta a snažící se rozkrýt, jak jeho systém protivzdušné obrany přesně funguje. Obojí je nazpět. A pilný čtenář si snadno zjistí, čí zásluhou.

27. října 1981 najela sovětská ponorka S-363 na podmořské skalisko asi dva kilometry od hlavní švédské námořní základny Karlskrona, kde se v té době konalo důležité cvičení. Proběhla jednání s posádkou, jejíž vysvětlení navigační chybou v této členité oblasti Švédové přijali s velkou nedůvěrou. Ztroskotavší ponorku následně přijela vyzvednout skupina sovětských válečných lodí, na které ovšem ze břehu nedůvěřivě mířily švédské pobřežní baterie. Když se sovětské lodě přiblížily ke dvanáctimílovému pásu výsostných vod, obsluhám baterií byl vyhlášen bojový poplach. Všechna sovětská bojová plavidla se na to zastavila za hranicí výsostných vod, pokračovala pouze vlečná loď, i ta však byla švédskými torpédovkami vytlačena. SSSR těžce postižený důsledky invaze do Afghánistánu nemohl potřebovat další PR katastrofu a zařadil zpátečku. Následoval výslech kapitána zajatého plavidla v přítomnosti sovětských zástupců na švédské půdě a měření, které provedl Totalförsvarets forskningsinstitut. Z výsledků bylo zřejmé, že na palubě plavidla v oblasti torpédometu se nachází radioaktivní látky. Po několikadenních průtazích Švédové odtáhli ponorku, nejspíše vyzbrojenou torpédem nebo protilodní raketou s jadernou náloží, ze "dvorku" do mezinárodních vod, kde ji předali Sovětům.

Nejvýznamnější z ponorkových incidentů podtrhl význam švédské "ozbrojené neutrality" a zdůraznil význam připravenosti bránit vlastní území navzdory faktu, že země není součástí žádného vojenského bloku chovajícího skutečné či domnělé agresívní úmysly vůči Moskvě. Materiály zveřejněné po rozpadu SSSR následně ukázaly vcelku zřetelně, že ve vojenských plánech Kremlu se s nějakou neutralitou nepočítalo. Připravovala se nová invaze do Finska navzdory "finlandizaci" a na Vídeň byla pro případ útoku na západ namířena 400 kt termojaderná hlavice. Ani Švédsko nebylo tedy vnímáno coby stát relativně benigní jen proto, že zůstávalo neutrální. Potenciálně to byl stále nepřítel.

To vše je znovu zpět, jak ukazuje stále častější působení ruských vojenských letounů a plavidel ve švédském vzdušném prostoru a výsostných vodách. K dalšímu ponorkovému skandálu dochází i přesto, že nová levicová vláda zarazila kurs na sbližování s NATO a její nástup k moci doprovázely drobné, nicméně indikativní personální změny v některých bezpečnostních institucích. Nová vláda tedy zvolila opakovanou snahu o deeskalaci napjatých vztahů s Ruskem, postup, který už byl jednou vyzkoušen spolu s jednostranným odzbrojením. Moskva to posléze "komentovala" vysláním bombardérů do děravého systému protivzdušné obrany, až téměř ke Stockholmu. Do té doby, a do ruské invaze na Ukrajině, bylo příznivců jakéhokoliv sbližování Švédska s NATO opravdu jako šafránu...

Příklad Švédska, stejně jako Finska, jehož vnější smířlivost je z ruské strany cejchována coby "rusofobie", ukazuje na problematičnost koncepce neutrality v evropském prostoru, v němž pomalu začíná nové překreslování map a sfér vlivu a situace se stává nestabilní. Neutrální země nejsou v Moskvě automaticky vnímány coby přátelské jen proto, že jsou neutrální; k tomu by musely splnit ještě další podmínku v podobě rezignace na samostatnou zahraniční politiku a akceptování podobných "rad" sousedům, jaké Kreml laskavě vzkazuje na Ukrajinu či do Moldavska. A jestliže k tomu nedochází, neutralita nakonec mnoho neznamená. Stále platí, že "kdo nejde s námi, jde proti nám".

Může mít tedy neutralita nějaký smysl? Ano: Tam, kde se dává najevo odstup od politiky vojenských bloků (jde tedy navenek o určité gesto zejména adresované Západu), pakliže ovšem není mdlou rezignací na obranu nezávislosti vlastního státu za cenu kapitulace před agresí. Je nakonec jistě dobrý pocit žít v zemi, která se ani symbolicky nepodílela třeba na invazi do Libye. Ale v bezpečnostní oblasti není rozhodně možno omezovat se pouze na pocity.

V zahraničněpolitickém a bezpečnostním ohledu má neutralita stále ještě jistý zbytkový smysl i vůči potenciálnímu agresorovi. Poměrně těžko se totiž mobilizuje veřejné mínění do konfliktu s neutrálním státem.

Švédská, nebo když na to přijde finská či švýcarská ozbrojená neutralita nejsou tedy něčím zastaralým, třebaže studený mír Moskvy se Západem význam neutrality kvůli paranoidním postojům ruské strany ("všichni nás pořád obkličují a konspirují proti nám") výrazně snižuje.

Něco jiného jsou ovšem v Česku ti, kdo se neutralitou ohánějí proto, že se touží jednou znovu mocně přivinout k "velikému dubisku" na východě a nechápou, proč by vůbec někdo měl mít možnost stavět se vůči jejich aktu oddanosti na účinný odpor.

19.10.2014

Podle zprávy České televize z neděle ráno, (která však pak po většinu dne byla na serveru ČT nedostupná, její text je níže) plánuje Andrej Babiš zavést do roku 2016 internetovou evidenci tržeb v českých hostincích, aby se zajistilo poctivé vybírání daní. Podle České televize však možnost, že by hostince musely platit daně, české hostinské "děsí". Přiznávají, že dosud daně neplatili, a české hostince jsou tedy založeny na tvrdé zlodějně.

Babiš se inspiroval situací v Chorvatsku, kde ministerstvo financí systematicky vynucuje dodržování zákona o registračních pokladnách, a všude jsou rozvěšena varování (viz přiložená fotografie), že pokud vám prodejce nevystaví účet z registrační pokladny, nemáte mu nic platit.

V ČR si však podnikatelé za posledního čtvrt století zvykli na zlodějnu. Zaplatíte-li v hostinci, nebo někde za občerstvení (chronicky to bylo zjevné na stáncích a v restauracích na letošním karlovarském filmovém festivalu) prodejce si strčí peníze kamsi do kapsy či do šuplíku a pokladna to vůbec neregistruje.

Divím se, že se lidi nad tímto podváděním nestydí. Na Facebooku se dokonce někteří dobráci podivovali nad tím, jak to, že by měli platit daně ze spropitného!! Je to ovšem příjem jako každý jiný a je tedy samozřejmě zdanitelný.

Kňučení hostinských, že budou muset do nové registrační pokladny investovat až "desítky tisíc korun",. je nepřesvědčivé. Náklady na provoz jsou totiž odečitatelné od daní.

Je to ostuda. Proč to jde v Chorvatsku a nikoliv v ČR? Jsme jako Češi rození zloději?

ČT: Babišova evidence tržeb děsí hospodské. Placení daní nás zruinuje, říkají

19. 10. 2014 08:00, autor: obr

Praha – Resort financí plánuje od roku 2016 kontrolovat přes internet tržby v každé pokladně v Česku, a zlepšit tak výběr daní. Podnikatelé v pohostinství ale varují, že důsledné placení daní pro ně není existenčně únosné. Mohla by prý skončit až třetina restaurací nebo barů. Kvůli takzvané elektronické evidenci tržeb budou navíc firmy muset investovat do nových či vylepšených pokladen miliardy korun.

Nahrání nového softwaru, který umožní státu kontrolovat tržby na dálku, může u starších pokladen vyjít i na desítky tisíc korun. Mnoho stávajících přístrojů pak napojit na internet vůbec nelze. "Ty pokladny jsou do budoucna naprosto k ničemu. Jejich výrobce, když je vyráběl, nepočítal s tím, že budou někdy připojeny na jakýkoliv server," upozorňuje Tomáš Pačes, jednatel firmy Vectron, která se specializuje na pokladní systémy.

Takových pokladen je v Česku odhadem víc než 100 000. Pokud stát zavede elektronickou evidenci tržeb, budou je muset obchodníci vyměnit. Koupit nové pokladny pak budou muset ti, kteří žádné nemají. Změna se bude podle odhadu Asociace malých a středních podniků týkat celkem 400 000 až 600 000 pokladních míst (z toho 50 000 si vystačí s jednoduchým upgradem). Celkové náklady se můžou vyšplhat až na 4 miliardy korun.

Jak elektronická evidence tržeb funguje? Jde vlastně o vylepšený systém registračních pokladen. Právě ty slouží jako paměťové médium, které zaznamenává údaje o všech tržbách daného podnikatele. Záznamy posléze živnostník odevzdá jako součást daňového přiznání.

Elektronická evidence ale pracuje na bázi internetové sítě a údaje sbírá průběžně po celý rok. Pokladna je napojena přímo na internet a informace o každé přijaté platbě jsou okamžitě k dispozici pracovníkům finančních úřadů.

Podle firem není vůbec jisté, jestli lze výměnu pokladen technicky a časově zvládnout. "Možná se to za rok nedá stihnout. Budeme muset zdvojnásobit až ztrojnásobit počet zaměstnanců. Nevím, kde je budeme hledat," uvažuje Pačes.

Desítky tisíc korun za nové pokladní systémy nebo šibeniční termín nejsou to jediné, čeho se podnikatelé obávají. Pro řadu z nich může povinnost platit řádně daně znamenat konec. "Zhruba třetina restaurací bude muset zavřít. Ty ostatní budou s největší pravděpodobností zvedat ceny," očekává Václav Stárek, prezident Asociace hotelů a restaurací.

20.10.2014

Myslím, že je dobré k plánované internetové evidenci tržeb uvést i zápory, píše Michal Škop. Má se týkat všech plateb bez výjimky, včetně třeba malých živnostníků s "vedlejší činností" (tj. s dalším zaměstnáním, studentů, důchodců) - a takových je v ČR zhruba 300 000 - kteří Vámi zmiňované "desítky tisíc" často nevydělají za rok (a nemohou to tedy od ničeho odečítat) - ač náklady budou spíše nižší.

Doposud jim stačilo vypsat bloček a jednou za měsíc ho zapsat do účetnictví. Nyní si budou muset pořídit smartphone, do něj aplikaci (pravděpodobně placenou), ročně nový certifikát na elektronický podpis, platit internet, to jsou podstatné náklady. Další klacky pod nohy lidem, kteří se snaží si třeba přivydělat.

Dále MF ČR ignoruje fakt, že v ČR jsou stále místa, která nejsou pokryta funkčním internetem (ani mobilním).

Další problémy jsou technického rázu - pražská ministerstva opakovaně ukázala, že nejsou schopna zprovoznit bez problémů ani jednoduché systémy typu registr vozidel. Zde se plánuje 1000x náročnější aplikace s plánovanými 2-3 měsíci testování před ostrým uvedením do provozu. To je naprosto nedostačující.

Takže ano, nechť i hospody platí daně, ale proč to mají za ty nepoctivé odnést ti poctiví a speciálně ti nejslabší, to mi jasné není (resp. je: "z Prahy tací nejsou vidět".

Zde by stačilo stanovit limit, do kterého to není třeba (jako je např. u výběru daní v některých případech, např. 5 000 ročně za nájem se nemusí ani přiznávat - aby to nezpůsobilo více nákladů, než se vůbec vydělá).

19.10.2014
Ještě k druhému kolu senátních voleb

Hlavním signálem, jak interpretovat druhé kolo senátních voleb, je téměř naprostý nezájem (účast 16,7 procent je opravdu rekordně nízká a signalizuje jednak přesvědčení většiny voličů, že politiku v zemi nemohou změnit, jednak jejich názor, že horní komora českého parlamentu je zcela irelevantní - otázkou je, kolik občanů je ve svém přesvědčení, že se nic nedá změnit, nespokojeno, a kolik je naopak situací v zemi spokojeno).

Jenže ta menšina občanů, která se k druhému kolu senátních voleb nakonec dostavila, hlasovala pak poněkud jinak, než bývalo donedávna v kraji zvykem. Do určité míry opustila ideologickou zaťatost - antikomunismus už zjevně skoro vůbec nefunguje - a často hlasovala pro kandidáty, které považuje za "dobré hospodáře".

Projevuje se tu trend, který vidíme i v poslední době, kdy ve volbách většinou vítězí Babišovo Ano. Volba dvou miliardářů do Senátu naznačuje, že aspoň ta menšina občanů, kteří šli k volbám, si váží toho, že zbohatlík dokáže svou firmu vést úspěšně, váží si jeho organizačních a manažerských schopností a doufá, že je zvolený kandidát uplatní i při správě země. Z toho by zpětně vyplývalo, že ani hlasy pro Babišovo Ano možná už nejsou jen hlasy protestními, ale prostě hlasy těch občanů, kteří si váží Babišových manažerských schopností. Do téže kategorie spadá nejen vítězství obou miliardářů, ale i šéfa někdejšího legendárního JZD Slušovice Františka Čuby, a různých starostů či starostek po vlastech českých, kteří se dlouhá léta odpovědně starají o svůj kraj.

Zřejmě do téže oblasti patří i výrazné vítězství KDU-ČSL, pro kterou lidé bezpochyby hlasovali právě kvůli odpovědné a účinné komunální politice. Zajímavé je, že výrazná podpora pro KDU-ČSL zřejmě znamená, že českým občanům už toliḱ nevadí církevní restituce. Před protestem proti církevním restitucím dávají zjevně přednost dobré místní správě.

Co vyvstává v nynějších volbách velmi silně, je, že voliči si konečně zřejmě uvědomili, že politikové z tzv. "pravicových" stran jsou jen ideologicky zaměřenými parazity, kteří léta existovali ve slonovinové věži Poslanecké sněmovny a státního aparátu a tyli ze státního rozpočtu. Lidé jako Kalousek nebo takový Marek Benda se neproslavili žádným efektivním podnikáním, stejně jako třeba Václav Klaus jen dlouhá desetiletí žijí z vysokých státních platů a o volném podnikání jen kecají, sami s ním nemají žádnou zkušenost. Jako dobrý hospodář by snad mohl býval fungovat Karel Schwarzenberg, vzhledem k tomu, že jako člověk bez vzdělání je to vlastně jen šafář svých jihočeských lesů, jenže zdá se, že voliči lesnickou správu restituovaných latifundií za úspěšné manažerství nepovažují, takže Schwarzenberga potrestali stejně jako ostatní činitele TOP 09, kteří ve sféře soukromého podnikání či péče o svůj okres nic nedokázali.

Je myslím důležité poukázat na to, že voliči v těchto volbách hlasovali veskrze pragmaticky a osvobodili se od ideologie. Strašení, že Babiš byl možná u Stb, nebo že Čuba byl šéfem "komunistického" JZD, případně Bursíkovy pražské ideologické výlevy voliče vůbec nepřesvědčily. Zdá se, že lidé nyní hodnotí, co politik skutečně dokázal, a už jsou alergičtí na kalouskovské prázdné kecy.

V této souvislosti však existuje nezodpovězená otázka: Co vedlo k tomuto antiideologickému prozření voličů? Jak to, že ještě začátkem roku 2013 v prezidentské volbě volila Praha houfně a nadšeně schwarzenbergovské simulakrum, mediálně vytvořený a tvrdě zidealizovaný obraz, který neexistuje, a jak to, že na podzim 2014 si to už voliči uvědomili? Takže heslo, rozlepované po Praze, "Tady volíme Karla", se ukázalo jako lživé.

Co způsobilo, že to voličům konečně došlo?

18.10.2014

Když pražský primátor Hudeček a šéf pražské TOP09 Vávra odešli ze dne na den ze své politické strany, musel jsem si přečíst tu zprávu v novinách několikrát: stále jsem tam měl tendenci vidět, že rezignovali na své funkce, nikoli na členství ve straně.

Vezměte si Michala Haška, hejtmana na jihu Moravy za ČSSD: předvedli nám s Bohuslavem Sobotkou před rokem bratrovražedný boj v samotném čele strany a ČSSD to přežila, aniž by Hašek musel odejít… odešel z postu druhého muže strany, vzdal se poslaneckého mandátu, měl se možná vzdát všech svých funkcí, nicméně možnost, že by byl odejit z ČSSD, by asi vyžadovala velmi slabou členskou základnu strany a její autokratické fungování.

Nemohu se zbavit dojmu, že bleskový a de facto vynucený odchod Hudečka a Vávry z TOP09 svědčí pouze o tom, že TOP09 má velmi slabou členskou základnu, že nominuje na významné posty lidi, kteří nemají pevnou oporu v členské základně a kteří, pokud se znelíbí autokratovi, musí opustit stranu právě proto, že by tak slabá a autokratická strana neustála vnitrostranické spory. Demokracii ovšem nelze realizovat bez střetů a sporů, právě i těch veřejných a vyhrocených.

Dovede si někdo vůbec představit TOP09 bez jejího autokrata Kalouska? Není to jako loutkové divadlo bez loutkoherce? Jako ANO bez Babiše?

Proto je zvláštní číst o tom, jak loutka v roli předsedy TOP09 mluví o tom, že TOP09 prohrála volby a má se „reformovat“. Likvidace Hudečka a Vávry je výmluvný signál, jak se mají zachovat členové, kteří by o nějakých reformách TOP09 chtěli vést otevřenou, veřejnou debatu. Podobný model „demokracie“ aplikovali komunisté ve své straně čistkami v době po sovětské invazi.

18.10.2014
Britský komik Russell Brand vyhoštěn z Fox News



Britský komik Russell Brand zveřejňuje na YouTube své politické komentáře "True News", neboli "Trews". Odhaluje pokrytectví establishmentových novinářů, v tomto pokračování, při němž stojí před budovou americké Fox News, kritizuje islamofobii této televizní stanice a konkrétně jejího "komentátora", ideologicky a bigotně zaujatého Seana Hannityho.

Bezpečáci firmy to nesnesou a snaží se mu v natáčení zabránit. Prý je chodník před Fox News "soukromým vlastnictvím", patří "budově". Russell Brand se proto vydá dovnitř televize a žádá, aby ho pustili na její prohlídku.

Video, jako skoro každé "Trews", má na YouTube obrovskou sledovanost: půl milionu diváků za poslední dva dny.

18.10.2014
Německá hymna vznikla za demokratického hnutí r. 1848, nacisté její význam zkreslili

Na stanici Radio Four rozhlasu BBC se v současnosti vysílá výsostně zajímavý seriál o totožnosti a historických kulturních kořenech Německa, který píše ředitel Britského muzea v Londýně Neil MacGregor.

Páteční pokračování "1848: Vlajka lidu a Karel Marx" přineslo zajímavou informaci, že německá státní hymna, jejíž první sloka začínala "Deutschland, Deutschland über alles" (v důsledku nacistického zneužití této sloky se už první sloka dnes nehraje a nezpívá) je produktem demokratického kvasu z revolučního roku 1848. "Německo, Německo, nade všecko" v původním významu neznamená, že by se Němci vyvyšovali nad jiné národy, ale že sjednocená demokratická země je lepší než jednotlivé, rozdělené a monarchisticky a autokraticky samostatně řízené německé regiony, Länder. Hlavním motivem písně není vyvyšování se Německa nad jiné národy, ale heslo „Einigkeit und Recht und Freiheit“ (Jednota, právo a svoboda). Píseň "Deutschland, Deutschland über alles" byla výzvou proti roztříštěnému partikularismu a apelem na sjednocení Německa v rámci demokratických struktur. Od roku 1952 se používá jako německá hymna třetí sloka písně, obsahující toto heslo, aby se zdůraznilo dědictví historického úsilí o demokracii a právo.

Pořad se také zabýval německou vlajkou, s tradičními barvami černé, červené a zlaté, která má v německém kontextu také dlouhou historii úsilí o demokracii a byla autokratickými vládci během devatenáctého století několikrát zakazována a její stoupenci pronásledováni.

Dědictvím roku 1848 v Německu podle Neila MacGregora však není pouze liberální demokracie, ale také socialistické hnutí, protože právě v tom roce vyšel Marxův Komunistický manifest. Zatímco se po druhé světové válce stalo západní Německo nositelem liberálnědemokratické tradice z r. 1848, východní Německo se stalo nositelem socialistické Marxovy tradice z téhož roku. Obě tyto tradice používaly prvních deset let po válce tutéž černočerveně zlatou vlajku, NDR pak na ní pro odlišení přidala symbol pracovních nástrojů, ovšem od roku 1990 se vlajka zase sjednotila.

18.10.2014
Desetitisíce odborářů protestují v Británii proti nízkým platům

Přibližně 90 000 odborářů se v sobotu účastní demonstrací v Londýně, v Glasgow a v Belfastu proti nízkým platům. K demonstracm se připojili i důchodci a protijaderní aktivisté. Zorganizovala je odborová centrála TUC pod heslem Britain Needs a Pay Rise, Británie potřebuje zvýšení platu. Tento měsíc v Británii poprvé v historii stávkovaly porodní sestry na protest proti vládnímu rozhodnutí nezvýšit jim plat o 1 procento, jak to doporučila nezávislá komise. Příští týden budou stávkovat nemocniční radiografové a vězeňští dozorci. Podrobnosti v angličtině ZDE

18.10.2014
Německá dadaistická strana nabídla britské euroskeptické straně UKIP členství v "alianci idiotů v Evropském parlamentu"

Šéf německé dadaistické strany Die Partei (Strana), komik Martin Sonneborn, informoval, že byl požádán, aby vstoupil do aliance s britskou euroskeptickou stranou UKIP s cílem vytvořit nový poslanecký klub v Evropském parlamentu, poté, co se dosavadní ultrapravicový poslanecký klub "Svoboda a přímá demokracie" rozložil a strana UKIP tak přišla o dotace z Evropského parlamentu ve výši až milionu euro ročně.

Poslanecké kluby v Evropském parlamentu musejí mít nejméně 25 členů z nejméně sedmi zemí EU. Sonnebornova Die Partei získala v eurovolbách 0,6 procent hlasů na základě průbojných předvolebních hesel jako "Merkelová je blbá" a "Ruce pryč od německých ptáků - odmítáme snahy EU znormalizovat penisy". Sonneborn informoval list Guardian, že má v úmyslu získat britskou euroskeptickou stranu UKIP pro nový poslanecký klub "idiotů a hlupáků", a zdůraznil, že si přeje, aby Británie odešla z Evropské unie: "Vždyť k evropskému kontinentu nepatří, jen se podívejte na mapu."

Strana UKIP však prý na nabídku spojit se v alianci idiotů a hlupáků dosud nereagovala.

ZDE

18.10.2014

Osian Rhys Edwards, velšský učitel základní školy, se stal obětí pouliční krádeže v Barceloně, kde mu ukradli mobilní telefon. Nyní čelí osobnímu bankrotu, protože firma Vodafone od něho požaduje platbu 15 000 liber (525 000 Kč) za telefonní hovory, které prostřednictvím ukradeného mobilu uskutečnili zloději.

Osian Rhys Edwards telefonoval z Barcelony firmě Vodafone okamžitě po krádeži a informoval ji o zcizení telefonu, avšak Vodafon tvrdí, že o tom nemá žádný záznam. K incidentu došlo letos v srpnu Velšský učitel je nejnovější obětí mobilních firem, které odmítají zavést cenový strop na účty za telefonní hovory, navzdory tomu, že r. 2012 uzavřely dohodu s britským státním regulačním orgánem pro telekomunikace, jejímž prostřednictvím se zavázaly, že to učiní.

Vodafone tvrdí, že nemá záznam telefonního rozhovoru, jímž Edwards informoval o ukradení svého mobilu, a věc nemůže prošetřit, protože se tyto rozhovory mažou po 60 dnech.

Turisté v katalánském hlavním městě se velmi často stávají obětí pouličních zlodějů. Jiným podobným případem je případ zdravotnice Sarah Harveyové, které byl také v Barceloně ukraden mobil a Vodafone ji sdělil, že musí uhradit účet 5800 liber za následné telefonní hovory. V roce 2013 sdělila firma Vodafone jiné zákazníci, Georgii Harrisové, jejíž mobil byl také ukraden v Barceloně, že bude muset uhradit účet za hovory ve výši 21 000 liber, i když firma posléze ustoupila.

Britský úřad pro pomoc spotřebitelům Citizens Advice Bureau varoval, že loni se zabýval 130 000 případy zákazníků, kteří žádali o pomoc s příliš vysokými účty za mobilní telefon, které je v mnoha případech vehnaly do situace vážné osobní zadluženosti. Mnoho obětí prostě účet zaplatilo, protože se obávaly, že negativní credit rating by způsobil, že v budoucnosti nedostanou hypotéku.

Deník Guardian varoval své čtenáře už v roce 2013, že jsou majitelé mobilních telefonů odpovědní o ukradení jejich mobilního telefonu za platbu hovorů až do okamžiku, kdy informují mobilního operátora o krádeži. List během let pravidelně informuje o případech, kdy jsou zákazníci mobilních firem pronásledování kvůli účtům za hovory zlodějů ve výši 10 000 liber a více.

Oběti se opakovaně dotazují, jak je možné, že mobilním operátorům je stále dovoleno vnucovat zákazníkům tyto horentní účty, když po krádeži úvěrových karet je zákazník banky odpovědný pouze za prvních zlodějem utracených 50 liber (cca 1750 Kč).

Podrobnosti v angličtině ZDE

17.10.2014

V Británii přišel do kin dokumentární film Laury Poitrasové o americkém whistleblowerovi Edwardu Snowdenovi CitizenFour. Snowden ve film hovoří o šokujících změnách, které vlády provádějí s naším soukromím, píše v deníku Guardian filmový kritik Peter Bradshaw.

Jde o to, že vlády dnes zcela ruší naše soukromí. Nejde o omezení soukromí, ale o jeho úplné zrušení. Namísto soukromí je budována obrovská nová Stasi, jejímž motorem je euforie tajných policistů nad tím, co všechno je dnes technicky možné, a touha politiků občany zastrašovat, špehovat a vytvářet na úkor daňového poplatníka pro sebe hory byrokraticky motivované prestiže.

Navzdory tomuto kolosálnímu vývoji proti němu pozoruhodně vůbec neprotestuje libertariánská pravice, která se nechala zastrašit argumentem o "boji proti terorismu". Pasivní jsou i levicoví aktivisté, kteří prostě přijali, že vznik sociálních sítí znamená, že jsme se tím nutně vzdali svého práva na soukromí. Ale ono to tak není.

Film Laury Poitrasové přináší první rozsáhlé rozhovory s Edwardem Snowdenem, které byly natočeny v jeho hotelovém pokoji v Hongkongu, když poprvé prozradil své informace reportéru Glenu Greenwaldovi. Snowden se s ním spojil pod pseudonymem Citizenfour.

Snowden odhalil, že Spojené státy a Velká Británie, přestože to popírají, široce používají svou schopnost odposlouchávat všechny telefonní hovory, číst všechny naše emaily a analyzovat všechno, co hledáme na internetu, zaznamenávat každé naše stisknutí písmena na klávesnici. Toto preventivní shromažďování dat zašlo daleko dál, než je zapotřebí pro boj proti terorisu,

"Budujeme největší zbraň pro útlak v dějinách lidstva," varuje Snowden. Tajně vzniká stanné právo pro monitorování telekomunikací, a to navzdory tomu, že vlády to popírají.

Snowden je ve filmu nevzrušený a racionální. Stres na něho nepůsobí a ve filmu svědčí neemocionálně o tom, jak musel opustit svou partnerku Lindsay Millsovo, aniž jí předem sdělil, co hodlá udělat.

Ve filmu jsou okamžiky intenzivního strachu. Interview je přerušen, když začne znít poplach, Snowden telefonuje do recepce a je mu řečeno, že jde o běžný požární poplach. Snowden je s vysvětlením spokojen, ale odpojí telefon, protože může být odposloucháván. Když zadává do svého počítače hesla, zakryje sebe i počítač látkou, jako kdysi fotografové, aby mu někdo hesla nepřečetl.

Co se dá proti šířícímu se špehování podniknout? Aktivisté nyní varují před spojováním všech údajů. V Americe jsou občané žádáni, aby si převedli účty svých permanentek pro veřejnou dopravu na své úvěrové karty. Jakmile budou všechny informace o nás na jediné kartě, poskytne to vládám o nás daleko větší množství údajů než dosud. Film Citizenfour je napínavým svědectvím o tom, jak jsou naši vládci posedlí touhou získat nad námi co nejvíce moci a kontroly - pokud jim to dovolíme.

Kompletní článek v angličtině ZDE

16.10.2014

Jaký je nejcharakterističtější rys dneška, ve srovnání se všemi érami z minulosti? ptá se v deníku Guardian George Monbiot. Dnešek je věk samoty.

Když tvrdil Thomas Hobbes, že v přírodním stavu, než vznikl stát, který nás začal kontrolovat a civilizovat, jsme všichni vedli válku "proti všem", absolutně se mýlil. Lidé byli od samého počátku tvory společenskými, žili jako včely v úle, naprosto na sobě navzájem záviseli. Hominidi ve východní Africe by sami nepřežili jedinou noc. Jsme utvářeni, daleko víc než jakýkoliv jiný biologický druh, stykem s jinými lidmi.

Vstupujeme však do éry, v níž existujeme o samotě. Je to éra, která se radikálně odlišuje od všech předchozích.

Před čtvrt rokem jsme četli o tom, že samota se v Británii stala epidemií mezi mladými dospělými. Nyní se dovídáme, že je to stejně vážný problém u starších lidí. Organizace Independent Age zjistila, že vážné problémy se samotou postihují životy 700 000 mužů a 1,1 milionu žen starších padesáti let a že ty počty rychle dál rostou.

Ebola nikdy neusmrtí tolik lidí, kolik jich zabíjí samota. Sociální izolace je tak častým důvodem předčasné smrti jako je kouření 15 cigaret denně. Samota, jak vyplývá z výzkumu, způsobuje dvakrát častěji smrt než obezita. Demence, vysoký krevní tlak, alkoholismus a nehody - všechno tohle, stejně jako deprese, paranoia, úzkostné stavy a sebevražedné pocity, se vyskytují daleko častěji, když nemáte s lidmi kontakt. Sami si totiž neporadíme.

Ano, továrny byly uzavřeny, lidé jezdí autem namísto autobusem, používají YouTube, namísto aby šli do kina. Ale tyto změny samotné nedokáží vysvětlit rychlost rozkladu naší společnosti. Tyto strukturní změny jsou doprovázeny ideologií, která popírá život, ideologií, která posiluje a oslavuje naši sociální izolaci. Válka každého jednotlivého člověka proti jinému člověku - konkurence a individualismus, jinými slovy - to je náboženstvím naší doby. Ospravedlňuje ho mytologie samotářů, samotářských obchodníků, self-made-menů, lidí, kteří sami a vlastním úsilím zbohatli. Nejdůležitější je zvítězit. Všechno ostatní jsou kolaterální škody.

Britské děti už dnes netouží po tom, aby se stali strojvůdci nebo zdravotními sestrami. Více než pětina jich říká, "prostě chci být bohatý". Bohatství a sláva je jedinou ctižádostí 40 procent dotazovaných mladých lidí. Z britské vládní studie, zveřejněné v červnu, vyplynulo, že Británie je evropským hlavním městem samoty. V Británii je daleko méně pravděpodobné než jinde v Evropě, že bychom měli blízké přátele anebo znali své sousedy. Koho to překvapí, když se na nás všude naléhá, abychom se navzájem prali jak potulní psi o popelnici?

Změnili jsme dokonce i svůj jazyk, což odráží všechny tyto změny. Největší urážkou, která se dnes používá, je slovo "socka", "loser". Už nemluvíme o lidech. Říkáme jim dnes individua.

Jedním z tragických důsledků samoty je, že lidé se pro útěchu obracejí k televizi: dvě pětiny starších lidí informují, že tento jednooký Bůh je jejich hlavní společností. Tento "lék" situaci ještě zhoršuje. Ze studie vypracované ekonomy na milánské univerzitě vyplývá, že televize jen prohlubuje pocit nutnosti soutěžit s jinými. Silně posiluje paradox týkající se pocitu štěstí, založeného na příjmech. Jde o to, že i když nám stoupají příjmy, pocit štěstí se nám nezvyšuje.

Naše nároky, které se zvětšují s našimi příjmy, zajišťují, že pocit, že jsme dosáhli úspěchu, že jsme dosáhli uspokojení, před námi ustupuje. Vědci zjistili, že ti z nás, kdo se dívají hodně na televizi, mají menší míru uspokojení z určité příjmové úrovně než ti, kteří se na televizi dívají jen málo. Televize roztáčí rychleji hedonistický šlapací mlýn, nutí nás, abychom vyvíjeli daleko větší úsilí k tomu, abychom udrželi svou stejnou úroveň uspokojení. Televize nám vnucuje generalizovanou posedlost se slávou a s bohatstvím, všudypřítomný pocit, když se na ni díváme, že život je někde jinde, než kde jsme my.

Tak jaký to má tohle všechno účel? Co získáváme z této války všech proti všem? Konkurence vyvolává hospodářský růst, jenže na jeho základě už nebohatneme. Z údajů zveřejněných tento týden vyplývá, že zatímco příjem ředitelů firem vzrostl o více než o dvacet procent, mzdy zaměstnanců za poslední rok v reálných číslech poklesly. Šéfové vydělávají - omyl - berou si - 120x více než průměrný zaměstnanec na plný úvazek. (V roce 2000 to bylo 47 krát více.) A i kdyby nás konkurence činila bohatšími, neučinila by nás šťastnějšími, neboť uspokojení odvozené z vyššího příjmu by bylo ochromeno aspiračním dopadem konkurenčního úsilí.

Nejbohatší 1 procento lidí vlastní 48 procent globálního bohatství, ale ani oni nemají pocit štěstí. Průzkum Boston College o životě lidí, kteří v průměry každý vlastní 78 milionů dolarů, zjistil, že i oni zápolí z úzkostnými stavy, s nespokojeností a se samotou. Mnoho z nich uvedlo, že mají pocit finanční nejistoty: na to, aby se cítili bezpečně, by v průměru potřebovali asi o 25 procent více peněz. (A kdyby je získali? Pak by bezpochyby potřebovali dalších 25 procent.) Jeden respondent uvedl, že se nebude cítit bezpečně, dokud nebude mít v bance miliardu dolarů.

A pro tohle všechno jsme zlikvidovali přírodu, zdevastovali své životní podmínky, vzdali jsme se své svobody a možnosti spokojenosti a odevzdali jsme se chorobnému, atomizujícímu hedonismu bez radosti, v jehož rámci, poté, co jsme spotřebovali všechno ostatní, začínáme požírat sami sebe. Pro tohle všechno jsme zlikvidovali podstatu svého lidství: svou propojenost s druhými.

Pokud máme tento cyklus rozbít a pokud se máme zase někdy dát dohromady, musíme se postavit proti tomuto svět požírajícímu, člověka požírajícímu systému, který nám byl vnucen.

Kompletní článek v angličtině ZDE

16.10.2014

Výsledky komunálních a senátních voleb naznačily, že voliči vnímají současnou vládní koalici jako lepšího zastánce jejich zájmů, než tomu bylo u vlád minulých. Jde však o zlepšení proti velmi špatnému stavu a mnoho důvodů k nespokojenosti ještě zůstává, spíše se zpomalilo zhoršování, než aby se již něco podstatného napravilo. Tak, například, pokud jde o českou korunu, Rada České národní banky se vloni v listopadu těsným poměrem 4:3 rozhodla, že ji skokově znehodnotí a nadlouho zabrání jejímu posilování. Byla to zlomová věc, byl zničen výsledek velmi pomalého zlepšování, stav byl vrácen daleko zpět a směřování k důstojnějšímu postavení republiky bylo zastaveno zcela. Za nevhodné to označili i přední odborníci. Bylo potřeba se s pozadím tohoto případu blíže seznámit a případně najít způsob, jak svévoli ČNB čelit, ale neudělalo se nic.

Protože jde o zásah Národní banky ČR do života všech občanů, toto pojednání je uzpůsobeno pro cílovou skupinu neodborníků. Číst to mohou i odborníci, ale měli by se s lidovým způsobem výkladu smířit. Klasickým odborníkům, kteří svému oboru rozumějí a umějí udělat, co je potřeba, to asi vadit nebude, a ti, kteří jen mají nějaký papír, nebo funkci, a na základě toho je media zvou, aby nám kázali, tak ti ať prominou.. My, obyčejní lidé, víme, že je nesmíme kritizovat, protože tomu nerozumíme. Rozumět tomu (to je jedno čemu) nemůžeme, protože nejsme odborníci a ani neznáme odborný jazyk, který místy obsahuje některá jen zdánlivě česká slova, ta ovšem zde mají význam neodborníkem netušený. Dovolávat se logiky a selského rozumu, se jaksi nesluší.

Za těchto okolností přirozeně nemůžeme „odborně“ chápat ani nedávné opatření ČNB, a to svádí prosté občany k tomu, aby toto opatření považovali za hovadinu a vyjadřovali se o tak významném orgánu, jakým je Rada ČNB, bez náležité úcty. A protože je ošklivé nadávat bez hlubšího pochopení, tak se pokusme aspoň o lidový výklad toho, co se vlastně stalo. Snad nám ukáže, zda jsme rozhořčeni spravedlivě.

Aby se nějak vyjádřil více či méně zasloužený větší či menší nárok jednotlivých občanů zmocňovat se hmotných i nehmotných statků a služeb, byly vynalezeny peníze a všechno má nějakou, jimi vyjádřenou cenu. V ustáleném stavu, o jehož stabilitu má podle zákona ČNB dbát, jsou ceny takové, aby požadavky držitelů peněz byly správně uspokojovány, aby se právě za tu cenu dalo příslušné zboží nebo služba opravdu koupit. Tak je to i v jiných státech, i když případně používají jinou měnu. Ta by se v ideálním případě měla směňovat tak, aby se za vyměněné peníze dalo zakoupit totéž, co za nevyměněné. Není-li to tak, říká se, že chybí parita kupní síly.

Tak třeba v případě české koruny ve vztahu k euru, viz výroční zprávy OECD, je koruna trvale podhodnocená, směnný kurs je horší, než kurs stejné kupní síly. Aby se to srovnalo, měla by koruna posilovat, ale vážné chyby naší hospodářské politiky, způsobily, že se to ani za více než dvacet let dost nepovedlo a tak jsme během té doby přišli i jen v zahraničním obchodu o hodnoty v řádu tisíců miliard korun, jak dále na základě údajů Českého statistického úřadu uvidíme.

Například, během roku 1996 jsme vyvezli zboží a poskytli služby, které měly v ČR hodnotu 1570 miliard korun. Po proúčtování v tehdejším kursu koruny k cizím měnám a utracení výtěžku v cizině, jsme za to dostali jen zboží a služby v hodnotě 603 miliardy korun, ale tehdejší dovoz měl hodnotu 754 miliardy korun. Proto jsme za hodnotu 151 miliard Kč museli s ohledem na tehdejší poměr směnného kursu a kursu stejné kupní síly ve výši 2.60 zaplatit dalších 393 miliard Kč. Celková ztráta vlivem rozdílu kursů byla tedy v roce 1996 1206 miliard Kč. Podobně to pokračovalo i dále. V roce 2012 měl, ještě bez vlivu zásahu ČNB, vývoz v hodnotu 4610 miliard korun, ale za získané devizy jsme mohli koupit zboží v hodnotě jen zhruba 3200 miliard korun. Rozdíl kursů způsobil ztrátu 1410 miliard korun. Poměr směnného kursu české koruny a kursu stejné kupní síly se (podle údajů ČSÚ) během 16 let zlepšil z hodnoty 2.60 na hodnotu 1.44. Český statistický úřad ovšem tyto hodnoty stanovil pro skupinu evropských států, pro Německo a Rakousko by šlo o vyšší hodnoty.

Když se podle zpráv ČSÚ vyhodnotí i ostatní léta, ukáže se, že neviditelná ztráta (neviditelná, protože bilance zahraničního obchodu je z větší části vyrovnávána tím, že se vyváží větší hodnota, než dováží) zahraničním obchodováním během posledních 20 let obnáší zhruba 26 000 miliard korun. Jde o hrubý odhad, protože samo stanovení poměru mezi směnným kursem a kursem stejné kupní síly je obtížné. Záleží na skladbě zahraničního obchodu a na tom, kam se vyváží a odkud dováží. Avšak ani chyba desítek procent (která navíc může být v obou směrech) nemění nic na tom, že rozdíl obou kursů způsobuje ztráty o řád větší, než schodek státního rozpočtu v posledních letech (v průměru to bylo asi 100 miliard Kč ročně).

Překvapivě i ztráty odcházením dividend do zahraničí, v řádu stovek miliard Kč ročně, jsou proti kursovým ztrátám relativně malé a rovněž tak to, co chybí vlivem nedostatečného zdanění příjmů. Také celkový státní dluh, který v roce 2013 dosáhl 1683 miliard korun se ve srovnání se ztrátami zahraničním obchodováním zdá malým. Velmi vážné je, že jsme během nezodpovědného vedení státu přišli o podstatnou část národního majetku a zdrojů státních příjmů. Při prosazování proexportní politiky nikdo z vládnoucích politiků neuváděl, že se tím dále zvětšují tak obrovské ztráty. Dříve vyspělý průmyslový a potravinářsky soběstačný stát se stal upadající novodobou kolonií, jak to znamenitě popsala Ilona Švihlíková v tomto článku.

Stát byl vykrádán a likvidován, aniž by se tomu věnovala potřebná pozornost. Bylo to způsobeno také tím, že zničující následky zběsilé a kradení maskující privatizace se začaly projevovat s určitým zpožděním a pokud někdo katastrofální podstatě národohospodářství zavedeného v období klausismu rozuměl, byl umlčen.

Když už nebylo čím dorovnávat státní rozpočet, protože byl rozkraden a prošustrován národní majetek a omezování příjmů obyvatelstva se nedalo dále stupňovat, začal růst státní dluh. Dvacet dva let nikdo z tak zvaných odpovědných politiků chyb v hospodaření státu nedbal a nikdo nebyl hnán k odpovědnosti. Byli to dlouho stejní lidé, úpadek národního hospodářství ještě podpořili násobně nižší cenou práce, setrvali v přílišné orientaci na vývoz při nebezpečné specializaci a ztrátě univerzality národního hospodářství a navíc budoucnost ohrozili devastací školství.

Právě příliš nízká cena práce, a velký rozdíl mezi směnným kursem, a kursem stejné kupní síly v případě obchodů s většinou našich obchodních partnerů, ochuzoval naše občany dlouhodobě, skrytě a zákeřně. Posilování koruny tento problém zmenšovalo. Když se však kursové poměry začaly trochu zlepšovat a náš stát jako dojná kráva přece jen začínal pro zahraničí o něco méně dojit, vymyslela Rada ČNB opatření, které nás zase srazilo o pěkný kus zpátky. Vymysleli to dobře, bohužel ne pro náš stát, kterému by měli sloužit, ale pro zahraničí.

Jednali přitom v rozporu se zákonem o České národní bance a pan prezident by je za to mohl aspoň odvolat z funkcí, ale zatím tak neučinil. Zákon to umožňuje jen jemu. Je však málo pravděpodobné že jednali jen z hlouposti. A to jsme u otázky, jaká motivace vedla čtyři ze sedmi členů Rady ČNB k rozhodnutí, které označme jako nešťastné, abychom se vyhnuli potížím kvůli výstižnějším termínům. Jde zejména o to, že zdůvodnění, které Rada ČNB uvedla a potom po poukazech na jeho nesmyslnost měnila, nelze uznat za nic pro Radu ČNB příznivějšího, než doklad její nekompetence.

Avšak zamysleme se ještě nad zajímavými čísly. Rada ČNB se přihlásila k záměru oslabit kurs o 7%, neboli připravit kde koho, například mne, o 7% příjmů, případných úspor a podobně a výtěžek někomu přihrát. Zde bych chápal 7% jako u byznysmanů přirozenou volbu, neboť u nich platí, že do operace, která slibuje vývar aspoň 7% je dobré se pustit.

A proč se rozhodli natisknout právě 220 miliard korun a stačilo to? Věděli, že roční objem zahraničních nákupů je v ČR zhruba 3200 miliard korun a tak ohlásili přidání 7% z 3200 miliard korun do oběhu a současně slíbili, že to je opatření předpokládaného trvání asi jeden rok. Později se dali slyšet, že to bude i déle, a že budou dále intervenovat. Znehodnocení koruny se potom ještě zvětšilo na více než 10%, zejména proti stavu, který by koruna měla bez intervence – měla totiž přirozenou tendenci posilovat. Kdo by takto vnucované výhody nebral?

Jak ale pustila ČNB těch 220 miliard korun do oběhu? Zdá se, že za ně „koupila“ problematické dluhopisy a jejich původní držitel získané ničím nepodložené koruny uplatnil na trhu a znehodnotil tak českou korunu, jak bylo plánováno.

Cena práce i úroveň důchodů nadále a ještě více zaostává, naopak do ciziny odchází ještě větší část národního důchodu. Po vražedném zákroku ČNB musíme k roční kursové ztrátě, například, 1410 miliard korun, přidat dalších asi 300 miliard ztracených zhoršením kursu koruny. Pro velmi hrubou ilustraci: na čtyřčlennou rodinu potom připadá ztráta 47 + 10 = 57 tisíc korun měsíčně. To by přibližně zdvojnásobilo průměrnou mzdu v republice na úroveň vyspělých států. Toho se, pochopitelně, nedá po předchozím vývoji hned tak dosáhnout a ani by to neznamenalo zdvojnásobení kupní síly, protože kupní sílu ovlivňuje také vývoj cen a kursů. Ale vysvětluje to, kde jsme a proč tam jsme a kam je třeba směřovat.

Je zbytečné se vymlouvat, že to a ono je trochu jinak a že to nemůže být lepší. To budou říkat ti, kteří za současný stav odpovídají. My se teď musíme rozhodnout pro nápravu a musíme vybrat ty, kteří nás k ní povedou. Zatím jsme pořád vybírali špatně. Je nutné zavést jiný způsob politiky, především nový způsob voleb. Tak získáme zastupitele, kteří by s potřebnou rozhodností schválili zákony nutné k nápravě a byli odvolatelní, kdyby selhali a dali se koupit. Takový volební model je popsán, například, v kapitole o novém způsobu voleb v tomto článku. Právě proběhlé komunální volby se uskutečnily podle zákona, který obsahuje jen zdánlivě lepší možnost výběru zastupitelů. Chybí tam všechno podstatné.

16.10.2014
Problém s reakcí na Ebolu:

Ebola se nyní stala symbolem "africkosti": "černošství", "cizáctví" a "nákazy", které ohrožují údajnou čistotu západních hranic a těl

Thomas Eric Duncan, první člověk, který zemřel na ebolu v USA, nebyl pro Západ správnou obětí: nebyla to atraktivní mladá žena, usmívající se ve slunečních brýlích, neměl mladou, benevolentní tvář lékaře, která by správně vypadala a objevila se na velkých fotografiích ve všech novinách, nebyla to starší zdravotní sestra, která by novinářům vyprávěla, jak ji Pánbůh ušetřil. Duncan nebyl osobou, jíž by věnovaly televizní zpravodajské bulletiny dvacet minut a glorifikovaly by ho citáty od milujících příbuzných.

Thomas Eric Duncan byl černoch, byl chudý a byl to Afričan.

Nemocnice v Dallasu zprvu odmítla tohoto liberijského přistěhovalce bez zdravotního pojištění do nemocnice přijmout. Média ho proměnila v nesympatickou, odpornou tvář nákazy, s níž Západ nyní freneticky bojuje, píše Hannah Giorgis v deníku Guardian.

Duncan a další lidé ze západní Afriky se nyní nestali ničím jiným než jen vektory nemoci, která je odpovědná za nákazu nevinných západních zdravotníků, nemoci, která pošpiňuje dokonalé západní národy tím, že dováží špínu africké epidemie.

Ebola nyní funguje v lidovém diskursu jako drsná rétorická figura "africtví", "černošství", "cizáctví" a "nákazy" - je to mlhavá, ale mocná hrozba, která hrozí zničit údajnou čistotu západních hranic a těl.

V současnosti se zdravotníci mimo západní Afriku zabývají méně než dvaceti případy eboly. Mezitím v západní Africe samotné - v Sierra Leone, v Guinei, v Libérii a v Nigérii - už na ebolu zahynulo téměř 4500 lidí. Dívky a ženy v tomto regionu, které mají tradičně úkol starat se o nemocné rodinné příslušníky - umírají daleko častěji než muži. Libérie má nebezpečně nedostatečnou zdravotní infrastrukturu a je hrozivé, že Spojené státy se do této země rozhodly vyslat jen armádu.

Prostě odepisujeme "afrického pacienta", který nakazil nemocnici ve Španělsku. Oddychneme si s ulehčením, když vzpomeneme, že španělský kněz, nakažený v Libérii, dostal experimentální lék, který tamější Afričané nedostali, když zemřel, uvažovali jsme nad tím, zda si Afričané vůbec zaslouží křesťanství.

Píšeme na twitteru o hrůzách eboly v Africe. Zdůrazňujeme, že Brita v Makedonii usmrtil alkohol, ne ebola. Zdůrazňujeme, že ebola je tak častá v západní Africe, jako by to bylo součástí předpovědi počasí. Nezmiňujeme se o tom, že v Nigérii nevznikl nový případ eboly už šest týdnů.

Snažíme se skrývat svůj strach za vtipy o černošských mrtvolách. A až tohle všechno skončí, najdeme si nový důvod, jak zesměšňovat černošské utrpení, abychom odlehčili našemu neotřesitelnému strachu. Vždycky bude nějaká nová krize, nová hrozba, nový důvod, proč černým tělům nesmí být dovoleno, aby infiltrovaly hranice národů, které vybudovala naše krev a náš pot. Černošskou smrt zaznamenáváme jen potud, pokud by mohla postihnout i občany, které si zaslouží více sympatií, více zpravodajství a více života.

Nevadí nám viry, které ničí celé společnosti, pokud tyto společnosti nevypadají jako ty společnosti, o nichž věříme, že mají právo na zdraví. O černošských tělech se zmiňujeme jen potud, pokud jsou spojována s apokalyptickými kontrolami na letištích, jejichž cílem je eliminovat nositele eboly (s pochybnými výsledky). Afrika existuje jen v ostrém kontrastu s civilizovaným Západem, kde je nutno nemoci a nepořádek zvládnout, aby byly ochráněny zdraví a hierarchie.

Být černý - Afričan nebo někdo jiný - znamená narodit se do světa, který se zatajeným dechem očekává vaši smrt. Znamená to také žít v postavení sociální smrti, existovat v provizorním prostoru, který nezaručuje ani žádná práva, ani žádné uznání podle zákona. Být černochem znamený být trvalým znečištěním těla západního světa.

Kompletní článek v angličtině ZDE

K tomu: Štěpán Kotrba: Ponížený student? A co riziko zavlečení nákazy? ZDE

16.10.2014
Kontrolní opatření na hranicích afrických zemí kvůli ebole jsou nyní daleko přísnější než v Evropě

Západní reportéři informují o tom, že kontrolní opatření kvůli ebole, prováděná při odjezdu a odletu z afrických zemí, mj. i z těch, které jsou ebolou postiženy, jsou daleko přísnější než kontroly v Evropě a v Americe. Problémem s incidentem s ghanským studentem na pražském Hlavním nádraží není v tom, že byl kontrolován kvůli možné ebole, ale v tom, jakým způsobem byla tato kontrola provedena.

Samozřejmě, že rasistické reakce se vyskytují nejen v České republice, v Británii bylo například zaznamenáno a široce medializováno, že jedna soukromá škola odmítla kvůli nátlaku rodičů přijmout pravidelnou každoroční návštěvu jednoho žáka z Libérie, ačkoliv také nemá nic společného s ebolou, a jinde v Anglii odmítli ubytovat slavného západoafrického novináře, jehož pořady jsou přenášeny do pětatřiceti zemí světa, prostě také proto, že se obávají od černocha možné nákazy.

V západních médiích se objevují důvodné komentáře o tom, že epidemie eboly je nyní samozřejmě spojována s rasistickými postoji, "protože mnozí mají dodnes problém s tím ošetřovat černochy".

Konec konců i na facebooku naleznete v češtině takovéto komentáře, právě ohledně incidentu s ghanským studentem na pražském Hlavním nádraží:

"Byl to sice jenom negr, ale co kdyby se to stalo člověku?"

Co k tomu dodat.

16.10.2014
CORDON SANITAIRE
reakce na článek Nathana Gadugaha, přeložený pod titulkem "Česká republika zatkla a zostudila ghanského studenta, který onemocněl chřipkou"

Žádná země na světě není povinna přijmout na své území kohokoliv, kdo potencionálně ohrožuje veřejné zdraví. Na vstup na cizí území nemá žádný cizinec pražádný právní nárok. Na setrvání zde také ne. Šířící se nákaza eboly legitimizuje jakékoliv, opakuji jakékoliv karanténní opatření vůči potenciálnímu zdroji infekce. Kterýkoliv cestující z celé Afriky, přilétající do kterékoliv země EU (včetně ČR) musí počítat se zadržením speciální jednotkou armády či policie, nuceným vyšetřením včetně odběru tělních tekutin a případnou izolací - na neurčitou dobu. Případně vyhoštěním. Bez jakéhokoliv váhání a bez milosti.

Světová zdravotnická organizace varovala, že do dvou měsíců naroste počet nakažených ebolou na deset tisíc týdně. V tuto chvíli je celá Afrika, nejen ta západní, riziková oblast. A to legitimizuje cordon sanitaire.

Migrace a faktická neexistence jakýchkoliv karanténních opatření na hranicích afrických států může vést i k pokusům nakažených dostat se vědomě a za jakoukoliv cenu ke kvalitnějšímu zdravotnímu ošetření. Z jejich strany je to pochopitelné, z druhé strany je pochopitelné, že se tomu budou země EU snažit zabránit. Všemi prostředky. I včetně nasazení armády na hranicích či zablokováním mezistátní dopravy. Reakce ghanské velvyslankyně Zity Okaikoi je proto neadekvátní a nebojím se říci, že hysterická. To, že je "oběť" policejního zásahu "silně ztraumatizována", je úplné nic proti tomu, kdyby na české území pronikl díky neexistenci vstupního filtru na letišti jediný nakažený, který by nakazil další.

Pokud si to paní velvyslankyně neuvědomuje, může dojít k úplné blokaci osobní letecké i námořní dopravy s Afrikou. Protože epidemie může být za několik měsíců nezvládnutelná jinak než vymřením všech na daném teritoriu. Bez pomoci. Na hranicích EU budou hlídky pobřežní stráže potápět lodě s uprchlíky namísto jejich přijetí z "humanitárních" důvodů. Žádné letadlo ani loď se z kontinentu nedostane. Zde nejde o lidská práva nějakého afrického studenta, zde jde o přežití stovek tisíc či milionů občanů zemí Evropy. Takže končí sranda.

Ghana je v epicentru nákazy. Sousedí na severu s Burkina Faso, na východě s Togem, na západě s Pobřežím slonoviny. Sama není schopna vytvořit neprostupnost na celé hranici, není schopna ani eliminovat rizika. Není schopna zajistit pro všechny cestující aktuální výstupní certifikát bezinfekčnosti. Čili... o svou bezpečnost se musíme v Evropě postarat sami. Bez ohledu na trauma jednoho afrického studenta v improvizovaném medivaku v podobě černého pytle na odpadky.

16.10.2014





Velké rozhořčení v Ghaně - kde se nevyskytuje ebola! - vyvolal případ ghanského studenta v České republice, který, jak informoval ve středu rozhlas BBC, byl, poté, co byl zatčen, navlečen do černého pytle, umístěn na vozík a hozen do autobusu. Lékařská zkouška posléze samozřejmě prokázala, že mladík není nakažen ebolou.

(Pozn. red. Server IDnes, který zprávu o tomto incidentu přinesl poté, co na něj poukázaly Britské listy, tvrdí, že šlo o bundu a prý se jí student zakryl sám.)

Jak píší rozhořčeně noviny v Ghaně, mladík byl nucen strávit několik hodin v nesnesitelném, ponižujícím stavu. Posléze oznámilo Ministerstvo zdravotnictví České republiky, že mladík má pouze chřipku.

Mladý muž prošel úspěšně v sobotu večer kontrolou na pražském letišti, ale pak ho zatkli na nádraží muži v ochranném obleku a donutili ho podstoupit dehumanizující proceduru.

Video ghanského mladíka, ponižovaného v České republice, dosáhlo v Ghaně na YouTube velké sledovanosti.

Zita Okaikoi, ghanská velvyslankyně v České republice, konstatovala, že ghanské velvyslanectví bylo "šokováno" tímto incidentem, avšak dodala, že by se měl incident stát "poučením" pro všechny občany ze západní Afriky. Uvedla, že oběť byla zatčena s dvěma dalšími osobami, které byly také na určitou dobu umístěny do karantény.

Podle ghanské velvyslankyně je oběť zásahu "silně ztraumatizována". Velvyslankyně ho navštíví a nabídne mu pomoc.

Ghanská velvyslankyně upozornila, že přestože se v Ghaně ebola nevyskytuje, Evropané se zaměřují na všechny občany ze západní Afriky. Bude u českých úřadů protestovat, avšak očekává, že se budou bránit, že musely přijmout "opatření proti ebole".

Zita Okaikoi upozornila ghanské občany, aby byli ostražití a byli připraveni, že se v Evropě mohou stát obětí takovýchto incidentů.

Podrobnosti v angličtině ZDE

16.10.2014
Odpovědi Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky na dotazník EU o strategii pásma UHF
reakce ředitelky elektronických komunikací Chudomelové z MPO na článek Štěpána Kotrby "Úřednická zlodějina při plánování kmitočtů aneb budeme mít za deset let v Česku ještě klasickou televizi?"

V únoru 2014 vydala Evropská komise žádost o stanovisko k "Dlouhodobé strategii pro budoucí využívání pásma UHF (470-790 MHz) v Evropské unii". Tato žádost o stanovisko navazuje na záměr Radio Spectrum Policy Group, vyjádřený v "pracovním programu na rok 2014 a další období", aby vypracovala dlouhodobou strategii pro UHF pásmo 470-694 MHz, včetně "realistické vize" pro platformu DVB-T, a posouzení "případného uskutečnění" wireless broadband (bezdrátového vysokorychlostního internetu) v pásmu 694-790 MHz .

Dotazník byl gesčním ministerstvem průmyslu ČR odeslán dle požadavku vedoucí pracovní podskupiny Luisy Mendes na její adresu. O zařazení výsledků pracovní podskupiny Radio Spectrum Policy Group pro jednání skupiny RSPG se bude hlasovat 12. listopadu 2014 v Bruselu na 35 mítingu Radio Spectrum Policy Group, sdělil Štěpánu Kotrbovi Boris Kačírek z odboru elektronických komunikací ředitelky Chudomelové na MPO. Britské listy přinášejí doslovné znění dokumentu, odeslaného za Českou republiku úředníky ministerstva průmyslu. Je to opravdu definitivní pozice vlády Bohuslava Sobotky? Tuším, že nikoliv. Pro ČR je nezbytně nutné zachovat využití 700 MHz UHF pro rozhlasovou službu (tj. digitální televizní vysílání) nejméně do období 2025.

Answers Ministry of Industry and Trade of the Czech Republic to the Questionnaire to the strategy UHF band

In February 2014, the European Commission issued a request for an opinion on a “long-term strategy on the future use of the UHF band (470-790 MHz) in the European Union”. This Request for an Opinion follows the intention expressed by the RSPG in its "Work Programme 2014 and beyond" to develop a long-term strategy for the UHF band 470-694 MHz including a realistic vision for the DTT platform, and the assessment of the possible implementation of WBB in the 694-790 MHz band.

The RSPG sub-group dealing with the development of the draft opinion on this matter, is seeking your views in relation to the role of DTT platform, including the current and planned use of the spectrum in the 700 MHz.

For this purpose, responses and details related to the following questions would be appreciated before July 30th.

700 MHz band (694-790 MHz):

What is the current and planned spectrum usage of the 700 MHz band?
At the time being, the band is occupied by TV broadcasting, ie. 4 nationwide networks for digital terrestrial broadcasting. The population coverage with the signal of these networks reaches at least 98 %. The corresponding rights of use validity is spread within the period of 2021 to 2024. The contracts between network operators and TV broadcasters are bound to these allocations. This frequency band is planned to be used also for DTT, in accordance with ITU’s Radio Regulations.
In case the TV channels of the 700 MHz band are taken out of the used networks, the coverage of population with these networks may drop significantly.
WBB is expected to be implemented in the future, while the existing spectrum rights of use need to be taken into account. The usage of the 700 MHz band for WBB can be supported by transition of broadcasting to the DVB-T2 standard. Any transition before 2021 would not be desirable bearing in mind the rights of use, costing and other risks.

Has your country already adopted national decisions on the implementation of WBB in the 700 MHz band? In case that a national decision has not yet been taken, what is your preliminary view on the possible implementation of WBB in the 700 MHz band?

No national decision has been taken yet.
Any such decision on the WBB implementation is based on reaching consensus in goals of WBB and media policy. Any prospective freeing up of the 700 MHz band for WBB must be based primarily on a political decision of the Czech Republic due to its possible negative effects on digital terrestrial television broadcasting.
General understanding is to implement the 700 MHz WBB only if the rights of use in the broadcasting service are not to be touched. There is no consensus at the national level on the possible unconditional release of the 700 MHz frequencies for WBB. It could hardly be expected that any conclusion will be taken before 2017.
In the case of transition to the DVB-T2 standard, the bottleneck is in how the households are equipped with proper receivers. In accordance with the receivers’ lifetime and a natural changing cycle, it should be taken into account that the sets are changed in 7 years’ horizon, which means well beyond 2020.
Did you already make an assessment of advantages and disadvantages of having a coordinated approach on the implementation of WBB in the 700 MHz band (long term different use of the spectrum MOBILE vs. BC, or only a limited different use, i.e. when 2 different dates are chosen by 2 neighboring countries)?
There has been made no such assessment so far at the national level. However there already are some ad hoc analyses and practical experience coming from the coordination with the neighbouring countries. Different use of the spectrum has been taken as possible just in cases when measures are taken by both states based on bilateral negotiations according with the current GE06 plan.
An experts’ group on making a strategy of DTT development has been established with the aim to identify the impact of freeing up the 700 MHz band.

Evolution of the DTT platform:

Do you envisage some provisions on a national level for facilitating the transition to new BC technologies in the UHF band (i.e. DVB-T2, HEVC)?
The ongoing consultations with broadcasters have indicated their preliminary openness in the discussion on migration to the higher technology standards, ie. to DVB-T2 incl. HEVC. The issue is discussed either on the ministry advisory group or by the experts’ group (see above).
Bearing in mind a dominant position of DTT, the Czech Republic agrees with European harmonisation in this area. It is necessary to respect substantial differences in the position of the digital terrestrial platform in individual countries while coordinating the radio spectrum usage. In the states with dominant part of households depending on DTT, it is usually necessary to count on longer, more costly and difficult transition period with dual broadcasting in both older and newer standards.
If the time framework of freeing up the 700 MHz band frequencies is not set appropriately, it can substantially limit the transition onto the new TV technologies in the future.
Do you see a shift to other distribution platforms in the future?
It is not likely that it comes to a change in the dominant position of the digital terrestrial platform in next 10 to 15 years. No significant development in potentially substitute platforms can be realistically expected in the mentioned period. Broadcasting strategies should therefore count on the dominant position of DTT.
The influence of the European targets (DAE), concerning significant increase of the share of households connected to broadband or ultra-broadband access networks, may not be omitted. A further development of an integrated DTT/IPTV platform can thus be expected in the future. Time framework for a broader use of this integrated platform reaches anyway beyond 2020.

3. Long term strategy for the UHF band:

To what extent does the DTT platform play a specific role in your country to achieve general interest objectives (regulation, political, social , cultural/economic , etc.)? Are these objectives attached to the spectrum rights of use? If not, where are these objectives laid down? Are DTT rights of use granted to media service providers (i.e. the entity which has editorial responsibility)?
Approximately 50 % of households use DTT platform as a primary source of TV broadcasting reception, whereas only approximately 16 % homes have BB connection above 30 Mbps. Based on that point of view, the DTT plays for the time being an important role in the cultural sphere. The DTT platform is most valued by viewers for its access to a sufficiently broad choice of freely receivable TV channels. Maintaining a functional dual broadcasting system (the coexistence of public and private broadcasters) is in the public interest of the Czech Republic. However, in the context of the Czech Republic, such a situation is not viable without maintaining the functionality of the DTT platform.
Note: The operation of public TV broadcaster is covered by the specific Act .
There are generally no economic, political or cultural objectives bound to the licenses. Apart from the technical parameters, only the parameters of the provided broadcasting service concerning the nationwide coverage of population by the TV signal are bound to the spectrum allocations.
The objectives are in some extent included in specific media legislation .
Rights of use of the DTT spectrum are basically not granted to broadcasters. Holders of such rights are the network operators, in accordance with the Electronic Communications Act. The only exception is the public TV broadcaster (who is the holder of the rights based on the mentioned Act No. 483/1991 Coll.).

Processed by the Department of Electronic Communications 31. 07. 2014


1 Provide details, if available, in relation to the implementation of Article 14 of Audiovisual Media Services Directive.

2 Action 82 of the Digital Agenda for Europe, Promotion of European cultural diversity and industry.

3 Act No. 483/1991 Coll. of 7 November 1991 on the Czech Television (public broadcaster)

4 Act No. 231/2001 Coll. of 17 May 2001 on Radio and Television Broadcasting and on Amendment to Other Acts, Act No. 483/1991 Coll. of 7 November 1991 on the Czech Television (public broadcaster), Act No. 484/1991 Coll. of 7 November 1991 on the Czech Radio (public broadcaster).

16.10.2014

Pan Bátěk v článku „Když v lese duní motory“ píše o tématu, kterému se již asi čtyři roky aktivně věnuji. Psal jsem o něm mnoho článků do Britských listů (na některé odkazuji níže) a dovolil bych si shrnout svou zkušenost: dnes chodím do lesa pouze s fotoaparátem a fotím každého motoristu, kterého potkám (postupně jsem se dohodl s pronajímatelem honitby a s lesní správou, že jejich automobily fotit nebudu), pokud možno tak, aby na fotce byla čitelná SPZ (ale i fotky motorových vozidel bez SPZ jsou užitečné a stojí za to je zveřejňovat).

Pokud mám takovou fotku, posílám ji na krajské ředitelství dopravní policie, odkud mi po nějaké době pak přichází oficiální vyrozumění o tom, zda majitel vozidla měl nebo neměl povolení (fotka takového vyrozumění je obsažena níže v mém albu na rajce.idnes.cz). Zatím jsem nikdy na policii nemusel, musel na ní ale třeba právě mnou vyfocený pronajímatel honitby, který se na základě této zkušenosti se mnou domluvil tak, aby se to příště už nestalo (i on právě souhlasí s užitečností mé činnosti). Přes počáteční obtíže s nespokojenými a naštvanými motorkáři se setkávám jenom se souhlasnými reakcemi. Motoristé nemají v lese co dělat, zakazují jim to hned tři zákony.

Když jsem před čtyřmi lety začínal, lesy, do kterých chodím, byly plné motorových vozidel. Dnes tomu tak už není. Stačí de facto aktivita jediného člověka, spolupráce se státní policií (městská policie mi stále vysvětlovala, že nemůže nic udělat, zatímco státní policie udělala na moje výzvy nad našimi lesy vrtulníkovou akci) a veřejná osvěta (otevřené dopisy na radnici, tlačení politiků k odpovědnosti a zákonnosti). Musíte ovšem vytrvat několik let, než se to roznese, než to lidi pochopí a uvědomí si, že nejde o duševní postižení nějakého jedince, ale o principiální veřejnou věc.

Moje fotky motoristů u nás v lese: ZDE

Motorkáři do lesa nepatří, tak je vyfoťte ZDE

Boj s vandalskými motoristy na Ježníku pokračuje ZDE

Fotografujte ničení lesa motorkáři a posílejte snímky policii ZDE

Otevřený dopis starostce města: ZDE

Velice doporučuji také tuto stránku na Facebooku: ZDE

15.10.2014
PERIODIZACE GLOBÁLNÍCH PROCESŮ

Nakladatelství Ekopress přihází na trh s pátým, přepracovaným vydáním knihy profesora Oskara Krejčího Mezinárodní politika. Protože Oskar Krejčí je dlouhodobým spolupracovníkem Britských listů, přenášíme ukázku z nových pasáží této knihy.

V odborné literatuře lze nalézt velké množství různých představ o počátcích globalizace a o periodizaci tohoto procesu. Při diskusích o ekonomických aspektech globalizace někteří autoři upozorňují, že jevy, které se pokládají za důkaz kvalitativní změny na přelomu 20. a 21. století, nejsou nikterak nové.

Například Robert Gilpin tvrdí, že od začátku osmdesátých let 19. století do roku 1914 volný trh ve světě a ekonomika laissez-faire vzkvétala. Britové, kteří tehdy ve světě dominovali, se v roce 1846 postavili na stranu obchodní liberalizace a cíleně ji prosazovali prostřednictvím dvoustranných dohod. Tehdejší mezinárodní monetární systém byl založen na klasickém zlatém standardu a přinášel cenovou i monetární stabilitu. To vše padlo na bojištích 1. světové války. Nová éra snah o liberalizaci světové ekonomiky nastoupila až po 2. světové válce. Jinak řečeno, „svět zakusil pouze dvě větší období liberalizovaného obchodu a rostoucí prosperity v globálním rozměru. Obě tyto éry – Pax Britanika před 1. světovou válkou a Pax Americana následující po 2. světové válce – byly postaveny na pevných politických základech.“ Ovšem už v Marxově a Engelsově Manifestu komunistické strany (1848) se lze dočíst, že „tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou“. Tomu odpovídá pokračující odnárodňování výroby, roste vzájemná celosvětová závislost národů, a to jak v materiální, tak i duchovní produkci. Proměny světa v globalizaci naznačuje tabulka číslo 54.

Z hlediska vývoje světového politického systému lze vymezit pět hlavních etap globalizace:

  • Přípravná, „kontinentální“ fáze: Mongolská říše. Ta se svými 24,0 miliony km2 rozloženými na euroasijském kontinentu ve 13. století pomocí obnovené hedvábné stezky propojila Čínu s Evropou – tedy civilizační okruhy, které až do této doby existovaly odděleně a bez vzájemných znalostí o sobě. Informace se hledaly různými cestami. Putování Marka Pola bylo umožněno mimo jiné tím, že cestovat se dalo v jednom mocensko-právním prostředí; jeho zprávy byly jednou z inspirací pro Kryštofa Kolumba. Tento první globalizační impulz zatím jen v rozměru jednoho kontinentu nelze oddělit od první předzvěsti globálních problémů, kterou byla „černá smrt“, morová epidemie ve 14. století. Ruský etnohistorik Lev Gumiljov uvádí, že při obléhání krymské pevnosti Kaffa (dnes Feodosija), která tehdy patřila Janovu, tatarský chán Džanibek nařídil katapultovat přes hradby mrtvolu člověka, který zemřel na mor. Město zachvátila „černá smrt“, posádka nasedla na loď, prchla – a cestou se zastavila v Konstantinopol a pak doma. Následně na mor vymřela většina obyvatel jižní Itálie, tři čtvrtiny obyvatel Německa, asi 60 % obyvatel Anglie; přes Německo a Švédsko pak mor vstoupil do Novgorodu a pak do Moskvy.311 Počet obyvatel Evropy se tehdy zmenšil přibližně o třetinu.
  • 1. fáze: Kolonizace. Období zámořských výbojů Evropanů od konce 15. století bylo odlišné od čínských námořních výprav „lodí pokladů“ z počátku 15. století – cílem evropských expedic nebyly objevy a obchod, ale obsazení, připojení, kolonizace. Po pádu Byzantské říše první výpravy měly za cíl obnovit kontakty přerušené rozšířením Osmanské říše; v tomto smyslu kolonizace navázala na přípravnou fázi, ovšem vytvořila trvalé politické i obchodní vztahy. Propojení do té doby odděleně existujících civilizačních okruhů bylo spojeno s podřízením Ameriky, Afriky a do značné míry i Asie malému subkontinentu – Evropě. Začalo se formovat to, co Immanuel Wallerstein nazval „světo-ekonomika“ (zpočátku „evropská světo-ekonomika“) – celoplanetární kapitalistický hospodářský systém, který je větší než jakákoliv říše. Je to systém, jehož struktura je dána dělbou práce mezi regiony. Tato struktura nalezla svůj výraz jak ve zformování, tak i fungování asymetrických vazeb ekonomicko-politického západního centra a periferie v připojených územích. Tato dominance evropského Západu vedla k tomu, že se prosazovaly i některé kulturní rysy Evropy, především došlo ke globálnímu exportu křesťanství. Počátkem 17. století se objevují první nadnárodní korporace typu východoindických společností a s nimi nové soukromé armády prosazující zájmy imperiálního centra. Katolický gregoriánský kalendář přijímali i protestanté a jejich kolonie.
  • 2. fáze: Průmyslová revoluce. Objevy parního stroje, textilních strojů a nových technologií zpracování železné rudy v období po roce 1760 zvýraznily nadřazenost evropského centra nad ostatními civilizačními okruhy, jejichž ekonomika již získala periferní význam dodavatele surovin a pracovních sil. Následoval exponenciální nárůst inovací výroby, mezistátní i mezikontinentální dopravy a informačních komunikací (telegraf, telefon, bezdrátové spojení). Jak ale ukazují propočty Anguse Maddisona, které přináší tabulka číslo 55, podíl západní Evropy na světovém HDP přesáhl čínský podíl až v polovině 19. století – britský v první polovině 20. století a podíl USA předstihl čínský podíl na světovém HDP na přelomu 19. a 20. století. Vzniká a postupně se prosazuje rozdělení světa na časová pásma, globu na poledníky, ale i metrická soustava. Na počátku se Velké Británii daří získat postavení vojenského i ekonomického hegemona a angličtina se začala stávat globálním nástrojem komunikace. Na konci 19. století se jak dynamikou, tak i hrubým domácím produktem dostává Velká Británie za Spojené státy, počátkem 20. století i za Německo. Protože průmyslová revoluce vyvolala i revoluci ve vojenství, zprůmyslnění výroby zbraní i jejich mechanizace, změnily se také formy konfrontace, taktiky i strategie. Dvě světové války pak ukázaly novou podobu globalizace: zúčastnily se jich všechny mocnosti světa.
  • 3. fáze: Po 2. světové válce. Ukončení 2. světové války je spojeno se vznikem mezinárodních institucí, které se pokoušejí řídit globální procesy. Původní brettonwoodský (měnový) systém byl opřen o režim pevných směnných kurzů a zahrnoval Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Po skončení 2. světové války se k nim jako institucionalizovaným nástrojům řízení globalizačních procesů přidala Všeobecná dohoda o clech a obchodu, která se v devadesátých letech minulého století změnila na Světovou obchodní organizaci. Brettonwoodský systém byl projevem ekonomické hegemonie USA prosazujících liberální nástroje globalizace, které se socialistické země bránily snahou vytvořit nezávislý nekapitalistický mezinárodní trh – jak o tom hovoří následující podkapitola. Počátkem šedesátých let minulého století byly vypuštěny první telekomunikační družice.
  • 4. fáze: Sedmdesátá až devadesátá léta 20. století. Spojené státy zrušily brettonwoodskou pevnou fixaci dolaru na zlato. Končí éra levných energií. To vedlo k výrazné sekuritizaci především otázek těžby i dopravy ropy a plynu. Energetická krize byla podnětem k většímu důrazu na nové technologie. Jak uvádí Ilona Švihlíková, toto období bylo ve znamení rozpadu brettonwoodského systému, tzv. strukturální krize a konce „zlaté éry“ sociálního státu. Objevují se i „technologické inovace, které ale mají odlišný dopad než v 50.-60. letech – vedou k úspoře pracovních míst.“313 Zároveň bylo zformulováno širší pojetí globálních problémů: na vizi environmentálního dluhu navázala představa limitů růstů, ale též požadavek trvale udržitelného rozvoje. Nástup nových technologií evropské socialistické země nezachytily. Ekonomické reformy učinily z Čínské lidové republiky nejdynamičtější stát světa a zapojily ji do kapitalistické světo-ekonomiky. Obdobně porážka Sovětského svazu ve studené válce zapojila východoevropský trh do kapitalistické ekonomiky, ovšem tato změna byla spojena s prudkým ekonomickým a sociálním propadem většiny postsocialistických zemí a jejich přesunu z pozice semiperiferie na periferii. Kapitalistická světo-ekonomika se stává plně globální, a to včetně své struktury. V devadesátých letech minulého století nastupuje komerční využívání internetu.
  • 5. fáze: Současnost. Podle Williama Robinsona už v poslední dekádě 20. století došlo ke kvalitativní proměně: jestliže v minulosti „vyvinula každá země národní ekonomiku a tyto národní ekonomiky byly navzájem propojeny obchodem a financemi v integrovaném mezinárodním trhu“, pak v nové globální ekonomice vstupuje kapitalistický systém do transnacionální fáze, kdy byly „národní produkční procesy rozbity a zvenčí integrovány do nových globalizovaných okruhů akumulace“. Z hlediska vývoje světového politického systému je ovšem důležité, že neklesá význam mateřských zemí nadnárodních monopolů, tedy místa, kde je manažerské i vlastnické ústředí a kde se shromažďují zisky. Koncem první dekády 20. století začala tzv. globální krize, která byla zpočátku chápaná jako hypoteční, potom jako finanční a později jako dluhová krize, získala i své systémové charakteristiky. Je zřejmé, že neomerkantelisticky orientované ekonomiky lépe dokázaly lépe čelit dopadům krize než ty, které se opíraly o liberalismus. Tabulka číslo 56, zpracovaná na základě údajů Mezinárodního měnového fondu, ukazuje, jak na krizi odlišně zareagovaly ekonomiky vybraných států. Z těchto údajů vyplývá, že se rozebíhají vývojové trajektorie starých a nových ekonomických oblastí. Zároveň prognóza zpravodajských služeb Spojených států Globální trendy 2030 upozorňuje, že čínský podíl na růstu globálních investic je 1,5 x větší než příspěvek USA. Podle analýzy Světové banky by se v roce 2025 měla Čína podílet na globálním růstu jednou třetinou, tedy více než kdokoliv jiný. To co se jeví jako globální krize, je ve skutečnosti krize hegemonie Západu: pojetí globalizace jako westernizace prostřednictvím liberální konkurence výhodné pro ekonomicky silnější centrum naráží na fakt, že paralelně se západním centrem získávají dynamiku relativně nezávislou ekonomikou země BRICS, tedy Čína, Indie, Brazílie, Rusko a Jihoafrická republika. Při udržení těchto tendencí lze očekávat, že se některým státům – především Číně – podaří během několika dekád přesunout z periferie mezi státy centra, přičemž osud tradičního centra se stává nejistý.

Toto pojetí naznačuje, že ekonomické definice globalizace jsou příliš úzké – pomíjejí trvající roli států, význam transformace světového politického systému, globalizaci masové kultury a roli globálních problémů. Před nástupem tzv. globální krize se zdálo, že v rámci globalizace vzniká (a) nový ekonomický řád a nová dělba práce, (b) nový politický řád s novou strukturou i režimem světového politického systému, (c) kosmopolitní kultura. V současné době stagnace centra a dynamika některých států periferie a semiperiferie naznačuje, že ani globalizace nebude mít lineární průběh. Stále ale platí, že globalizace je rozporuplný proces na škále „solidarita –kooperace – konflikt“, který se opírá o ekonomickou výhodu a nutnost.

KREJČÍ, Oskar: Mezinárodní politika. 5. upravené vydání. Praha: Ekopress, 2014. 804 s. ISBN 978-80-87865-07-1

14.10.2014

Bylo by asi hloupé si myslet, že ODS spadla do prostoru České republiky odněkud z Marsu a přinesla do čestného prostředí mafiánské principy. Bylo to naopak: ODS prostě zdědila mafiánskou mentalitu z normalizace. Ono se dá snadno „bojovat“ proti starým pořádkům a budovat nový řád, když mentalita zůstává a staré se novému v míře zlodějiny, cynismu a právního nihilismu podobá jako vejce vejci. Podobně jako ODS na začátku 90. let i ANO v roce 2014 chce vymést staré struktury a posunovat zemi na Západ, osvobodit ji od mafie. Jaká je ovšem skutečná mentalita jeho členů? Něco o tom by asi měla vědět manželka ministra obrany za ANO a kandidátka v pražských komunálních volbách za ANO a zvolená zastupitelka v městské části Praha-Suchdol Veronika Žilková. Její slova jsou vskutku zdrcujícím přiznáním se k mafiánské mentalitě:

„Všem stranám a hnutím v Suchdole by ale doporučila, aby tu s ANO udržovaly dobré vztahy. "Je v zájmu ostatních stran, které uspěly, aby s námi vycházely, protože peníze půjdou z magistrátu. A tam budou sedět dámy z ANO," říká nová zastupitelka s úsměvem.“

Zdroj:ZDE

Veřejné peníze se přece nesmějí rozdávat podle toho, kdo je k dané politické straně „hodný“, to je pak klientelismus, korupce a mafie. A už vůbec nemůže politik vydírat své konkurenty tím, že jim odepře veřejné peníze, když bude u moci, pokud k němu nebudou hodní. Tohle je horší než cokoli, co kdy řekli Václav Klaus, Jiří Paroubek a Mirek Topolánek dohromady. Představte si, že by Paroubek jako premiér vystoupil ve Sněmovně a pohrozil Topolánkovi, že pokud nebude k ČSSD hodný, že zastaví tok peněz do měst a krajů, ovládaných ODS.

9.10.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V září 2014 přispělo 187 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 38 899.50 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v červenci 2014 částkou 2529.87 Kč. Příjem z reklamy byl 11 080 Kč.

Zůstatek byl koncem září 2014 323 559,25 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za září 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.8. 2014:...............354 231,52 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 38 899.50 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (červenec 2014)........... 2529,87 Kč
bankovní úrok................................................................2,91 Kč
reklama ..........................................................................11 080 Kč



bankovní poplatky..........................................................-831,55 Kč

dva vrácené příspěvky...........................................................-10200 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1853,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
honorář (JB) .....................................................................10 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
účetnictví ....................................................................................3500 Kč
programování (MP) .....................................................................13800 Kč


Zůstatek k 30.9. 2014: 323 559,25 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
7. 11. 2013 Nejnovější dokumenty z České televize jsou slibné Sam Graeme Beaton
7. 11. 2013 Latest Česká televize Offerings Show New Promise Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Normalization/Kauza Cervanová Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Ohlédnutí za jihlavským filmovým festivalem Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 More Thoughts from Jihlava Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
28. 10. 2013 Dál nic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval… Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 „…na všech sloupích“ Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 „Ultimátní“ konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce