ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
29.6.2015

Bulvární server Parlamentní listy se specializuje na vydávání nejrůznějších nesmyslů, například zcela nepodložených a nezdokladovaných tvrzení vojáka v penzi Skácela, který tvrdil, že požadavek, že Česká republika má přijmout 1300 uprchlíků (Německo jich přijalo 100 000) "je invaze, kterou někdo řídí, aby nás zničil. Nedojímá mě, že se utopili". A četné mnohé další, Parlamentní listy matou veřejnost blbostmi, které zveřejňují v obrovské míře, každý den.

Paranoidní nesmysly se jistě dobře čtou, zvlášť když jsou emocionálně formulovány. Co to ale dělá s atmosférou v zemi? Bude editor Polanský skutečně chtít žít v zemi, v níž systematicky na svém serveru legitimizuje nesmysly, pitomosti a bláboly? Je sice jistě velmi příjemné šířením nesmyslů vydělávat, avšak pan Polanský posunuje Českou republiku velmi blízko Rusku, kde média také šíří naprosté pitomosti. Legitimizace a normalizace nesmyslů je velmi vážná věc.

Uvědomují si to ve Velké Británii, kde podepsalo více než 120 poslanců z Dolní sněmovny dopis, požadující, aby veřejnoprávní rozhlas a televize BBC nepoužívaly výrazu "Islámský stát" pro patologicky vražedné uskupení, které vzniklo na Blízkém východě. Jak poslanci Dolní sněmovny zdůrazňují, toto uskupení není ani islámské, ani to není stát. Normalizace a legitimizace nesmyslů je nebezpečná. Destabilizuje zemi.

V pondělí se premiér David Cameron v rozhovoru s moderátorem rozhlasu BBC Radio 4 Johnem Humphrysem v této věci střetl. "Kéž by BBC přestala jim říkat Islámský stát, protože to není Islámský stát," řekl britský premiér. "Je to děsivý, barbarský režim. Je to perverze islámu a mnoho muslimů, kteří poslouchají tento pořad, budou mít pocit, jako když dostali elektrický šok, pokaždé, když slyší výraz Islámský stát."

Dopis 120 poslanců, který inicioval Rehman Chishti, konzervativní poslanec za Gillingham a Rainham, podepsali mj. i konzervativní primátor Londýna Boris Johnson a labouristický předseda poslaneckého výboru pro otázky vnitra Keith Vaz. Dopis požaduje, aby BBC pro "Islámský stát" používala jméno "Daesh". Je to akronym arabského výrazu al-Dawla al-Islamiya fil Iraq wa’al Sham, což znamená Islámský stát Iráku a Sýrie, ale je to velmi blízké výrazu "Dahes", což znamená "ten, kdo vyvolává konflikty".

Posléze při pondělní debatě v Dolní sněmovně požadoval Cameron, aby se používal výraz ISIL, anebo "takzvaný": "Myslím, že je nepřesvědčíme, aby používali výrazu Daesh, tak používat výraz ISIL je asi lepší než Islámský stát, protože není podle mého názoru ani islámský, ani to není stát."

Na rozdíl od České republiky a takzvaných "Parlamentních listů" si Britové dávají pozor na užívání slov, protože vědí, že může vést ke krveprolévání.

30.6.2015

Krátký postřeh od mého německého známého k tématu přijímání uprchlíků v Německu versus v České republice, píše Nikola Slabáková.

„Většina uprchlíků například ze Sýrie pochází ze střední střídy a jsou velmi dobře vzdělaní. Můj lékař zde v Hamburku, kterého znám již léta, získal dva lékařské tituly tady v Německu, jeho rodina pochází z Aleppa v Sýrii. Založil tu (v Německu) nadaci na pomoc Sýrii a já pro tuto zemi také přispívám. Na zítřek večer jsme jako členové nadace pozváni na setkání.

Celkem velmi mě nazlobilo, jak Vaše vláda a Slovensko zachází s přijímáním uprchlíků. Zapomněla Česká republika, kolik uprchlíků jsme my a jiné státy přijali z ČSSR v roce 1968? Morálně je to od ČR a Slovenska velmi zlé. Nepřináší to žádné body sympatie. Co mě dokáže rozhněvat, je počet uprchlíků, které má ČR a Slovensko přijmout (podle návrhu Evropské komise 1328 ze Sýrie a Eritreje). Je to velmi málo lidí, my přijmeme přes 100 000, ale problémy jsou s tím jen v bývalé NDR, kam málokteří z nich přijdou. Socialismus totálně zkazil lidskost v tomto regionu, bohužel i v Drážďanech. V neděli byla v Míšni, v blízkosti Drážďan, odkud pochází slavný míšeňský porcelán, zapálena mladými neonacisty ubytovna, která měla přijmout 35 uprchlíků, zase opět.“

26.6.2015
Rozhovor Britských listů 11:
Ztratili Češi lidskost?

"Podle mezinárodního práva to není otázka, jestli je nějaký stát vinen nebo nevinen. Je to spíš o odpovědnosti."

Rozhovor Jana Čulíka s Andrewem Stroehleinem, evropským ředitelem pro média z lidskoprávní organizace Human Rights Watch, se vysílá na Regionální televizi od pátku 26. července 2015.

30.6.2015
"LId se o vás dozvídá a je mu hamba"

Vážený deníku, dokud bude u vás pracovat pan Čulík, nepřispěji ani korunu. Stydím se za takové lidi, jako je pan Čulík, ten by se měl spíše zajímat o to, jak naše české děti nemají peníze na léčbu, sbíráme pro ně víčka, jak hodně rodin žije na hranici bídy. Až potkám venku člověka tmavé pleti, pošlu ho přímo do vaší redakce, aby jste (sic) mu poskytly (sic) zázemí, lásku a stravu. Kdysi jste bývali solidní noviny, zveřejňovali příběhy lidí, teď o tom silně pochybuji. Věřte že lid se o vás dozvídá a je mu hamba (sic).

Občan České republiky.

30.6.2015

Německý vicekancléř Sigmar Gabriel řekl nahlas to, co si myslí evropští politikové: že Tsipras je hrozbou evropskému pořádku

Jediný den před ukončením evropského záchranného balíčku varovali důrazně vedoucí západoevropští politikové Řeky, že pokud budou v nedělním referendu hlasovat proti přijetí podmínek věřitelů, znamená to rozloučit se s eurem.

Politikové byli bledí, rezignovaní, zoufalí a prosili Atény, aby si věc rozmyslela a ustoupila od okraje propasti.

Také ostře útočili proti Alexisi Tsiprasovi, řeckému premiéru, jehož odvaha zašla dál, než si kdo myslel, že by to mohlo být možné, a uvedl tak evropské politiky do stavu naprosté paniky.

Měřítkem vážnosti situace byla pracovní agenda evropských politiků. V Berlíně, v Bruselu, v Paříži a v Londýně svolal ministr financí, dva prezidenti a premiér schůze vlády, vedoucích politiků vládnoucích stran a vysokých činitelů. Jednalo se jen o Řecku.

V čele stál francouzský prezident François Hollande. "Řekové mají právo rozhodnout, jakou chtějí mít budoucnost," řekl. "Je to o tom, zda chtějí zůstat v eurozóně anebo zda chtějí přijmout riziko odchodu."

Atény tvrdí, že o tom nedělní referendum není, ale Berlín, Paříž a Brusel daly jasně najevo, že hlasování dne 5. července bude znamenat buď, že Řecko zůstane v eurozóně za přísných podmínek, anebo se vrátí k drachmě.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker varoval Řeky, aby "nepáchali sebevraždu jen proto, že se bojí, že by mohli umřít." Bylo to poněkud netaktní v situaci, kdy 11 000 Řeků spáchalo v důsledku škrtů v Řecku sebevraždu.

Junckerův pětačtyřicetiminutový projev působil, jako by Juncker už truchlil nad likvidací Evropy, jíž zasvětil svou dlouhou politickou kariéru. Zdálo se, že se Evropa proměňuje v drsnější a neukázněnější region.

To bylo jasné z přímých výroků Sigmara Gabriela, německého vicekancléře a šéfa německých sociálních demokratů. Gabriel spojil situaci v Řecku se sprostými výroky proti imigrantům z minulého týdne a řekl, že Evropa čelí své nejhorší krizi od podepsání zakladatelské smlouvy r. 1957.

Gabriel byl první vedoucí evropský politik, který řekl nahlas, co si mnozí myslí a soukromě říkají o Tsiprasovi - že je hrozbou evropskému pořádku, že je jeho radikalismus zaměřen proti politice mainstreamové Evropy a že chce, aby všichni přepsali pravidla, podle nichž se řídí jednotná měna. Nevyslovený signál byl, že Tsipras je nebezpečný a je nutno ho zastavit.

Na rozdíl od Junckera a Hollanda, kteří prosili řecký lid, aby odmítli Tsiprasovu politiku v referendu, němečtí vedoucí politikové byli chladně rezignovaní a očekávají rozkol.

Pro Merkelovou bylo jasné, že předpisy, řídící provoz jednotné evropské měny, jsou daleko důležitější než Řecko. V této válce vzdoru nesmí být Tsiprasovi dovoleno, aby zvítězil.

Podrobnosti v angličtině ZDE

30.6.2015

Ekonomická argumentace podkládající "záchranný program" trojky pro Řecko je zoufale špatná. Vedla k poklesu HDP Řecka o 25 procent. Žádná jiná krize nebyla tak úmyslně vyvolána s tak katastrofálními důsledky. Nezaměstnanost mladých lidí v Řecku nyní je vyšší než 60 procent. Je šokující, že trojka odmítá za to přijmou odpovědnost a stále vyžaduje, aby Řecko dosáhlo primárního rozpočtového přebytku 3,5 procent HDP do roku 2018.

Je nutno zdůraznit: skoro vůbec žádné peníze z těch obrovských částek, půjčených Řecku, nepřiplynuly přímo do Řecka. Skončily na účtech soukromých věřitelů, včetně německých a francouzských bank.

Největším problémem jsou ale tvrdé lhůty, jejichž cílem je přimět Řecko, aby přijalo nepřijatelné, nejen škrty, ale další regresivní a trestní politickou strategii.

Proč to Evropa dělá? V lednu Řekové hlasovali pro vládu, která přislíbila ukončit politiků škrtů. Evropa nyní jedná protidemokraticky: její šéfové chtějí svrhnout vlády strany Syriza.

Je obtížné radit Řekům, jak 5.7. hlasovat. Schválení podmínek trojky by znamenalo nekonečnou hospodářskou krizi. Hlasování proti podmínkám trojky by však zemi aspoň umožnilo vzít svůj vlastní osud do vlastních rukou, i když v budoucnosti nebude Řecko tak bohaté jako v minulosti.

Vím, jak bych hlasoval, uzavírá svůj komentář zveřejněný na Project Syndicate nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz.

30.6.2015

Řecký ministr financí Janis Varufakis se specializuje na teorii her. Magazín BBC toho minulý týden využil k prognóze výsledků jednání o řeckých půjčkách na základě známého "vězňova dilematu" ZDE. Dospěl k názoru, že "se dohodnou", protože odchodem Řecka z eurozóny by mohly ztratit obě strany - a nikdo prý nedokáže přesně předpovědět, zda by eurozóna přežila, nebo by došlo k nastartování jejího rozpadu.

Jelikož dnes Řecko nezaplatí Mezinárodnímu měnovému fondu a Tsipras vyzval voliče k odmítnutí návrhů věřitelů, hra se pomalu chýlí ke konci, který tak docela neodpovídá prognóze podle teorie her. Někteří z toho vyvozují, že prý evropští politici nejednají racionálně. Ale dost možná, že byla prostě použita chybná sada předpokladů. Realita bývá vždy mnohem složitější než i ten nejsofistikovanější mentální model. A v Bruselu mohou hodnotit ústupky, které si chtějí Athény vynutit, jako ještě mnohem větší riziko pro euro, než Grexit. Proč? Třeba proto, že pak už by platilo jen jediné pravidlo: Věci probíhají tak, jak si je vydupe hráč ochotný podstoupit největší riziko a schopný se spojit proti EU třeba i s Putinem.

Pokud Tsiprasovi a Varufakisovi nevyjde riskantní sázka na to, že v Bruselu blafují, nejen že Řecko zbankrotuje, ale prošustruje zároveň zbytky kreditu, který v mezinárodních ekonomických kruzích ještě má. Země přejde k hotovostní ekonomice a obyčejným lidem, kteří nevidí do toho, co provádí vláda, se bude žít dokonce ještě hůře než dosud. Politické elity může sice soukromě zachránit projekt ruského plynovodu, za který patrně budou kasírovat provize, ale většině obyčejných lidí se ještě přitíží. Když se pustíte do hazardní hry, můžete prohrát. Když hrajete s budoucností vlastního národa, který vězí ve slepé uličce, může se poštěstit, že objevíte v uličce ještě jinou, daleko slepější, než byla ta původní... Jenže jako příslušník privilegované politické třídy neponesete sami následky.

A když jste všem slíbili úplně všechno, nakonec nezbývá než najít někoho, na koho hodíte veškerou vinu za to, co jste nesplnili - a ve skutečnosti splnit ani nemohli.

30.6.2015
Norsko vyžaduje, aby mu katolická církev vrátila 4,6 milionů euro

Norská vláda požaduje, aby norskému státu vrátila katolická církev asi 4,6 milionů euro, protože církev vědomě přeháněla počet věřících. Oznámila to katolická diecéze v Oslo. Od února, kdy to zjistily úřady, prohledávala policie církevní budovy.

Úřady obviňují církev, že si vypisovala z telefonního seznamu jména imigrantů a registrovala je automaticky jako věřící, pokud pocházeli z převážně katolické země. Týkalo se to především Poláků. Cílem bylo zvýšit státní příspěvek na církev. V roce 2014 církev v Oslo uváděla počet věřících jako 140 000, dvojnásobný v poměru k roku 2010. Církev odmítá příspěvek vrátit, avšak policie případ vyšetřuje jako závažný podvod.

Podrobnosti v němčině ZDE

29.6.2015
Juncker posedlý strachem apeluje na Řeky, aby hlasovali proti Tsiprasovi

Jean-Claude Juncker, prezident Evropské komise, apeloval na řecké občany, aby v nadcházejícím referendu hlasovali pro přijetí škrtů, které Řecku chtějí vnuti věřitelé. Byl to zjevně poslední, zoufalý pokus zabránit tomu, aby Řecko vypadlo z eurozóny. Řekl v podstatě řeckému lidu, že volí mezi eurem a odchodem z eurozóny, že jim řecká vláda lže a že věřitelé jsou přátelé řeckého lidu. Varoval je, aby "nespáchali sebevraždu, protože se bojí smrti". Dodal, že "celá planeta" bude odmítnutí podmínek věřitelů v referendu "interpretovat jako rozhodnutí Řecka odejít z Evropy."

Zdá se, že to povzbudí Řeky, aby hlasovali pro Tsiprase.

Ať je tomu jakkoliv, Tsiprasovi se podařilo dostat evropskou elitu do naprosté paniky, píše na Twitteru analytik deníku Guardian Ian Traynor. "Juncker vystupoval jako muž éry, která už skončila".

"Juncker byl zjevně v naprosté panice během pondělní tiskové konference, protože Tsipras svým manévrem nad nimi vyzrál," řekl Alexis Mantheakis, bývalý mluvčí pravicové strany LAOS: "Řecká vláda přijala jejich bluffování poté, co vydali Řecku ultimátum. Tspirase už oni neovládají. Je ptákem, který jim uletěl z klece."

A řecká vláda vydala zuřivé prohlášení na Junckerovy výroky:

"Nepostradatelným faktorem jako známky dobré vůle a důvěryhodnosti při jakémkoliv jednání je upřímnost."

Řecký ministr dopravy Christos Spirtzis oznámil, že veřejná doprava v Aténách bude až do referenda jezdit zadarmo.

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.6.2015
David Cameron společnosti BBC:
Nenazývejte teroristy jménem "Islámský stát", nejsou to muslimové

V reakci na násilný útok v Tunisku, při němž zahynulo 30 britských turistů, apeloval konzervativní britský premiér David Cameron na BBC, aby pro teroristy nepoužívala název "Islámský stát". Zdůraznil, že je to hrůzný barbarský režim, který je perverzí islámu a na nějž většina muslimů pohlíží s hrůzou.

Británie podle Camerona podnikne proti teroristům "širokospektrální akce". Cílem britského vojenského angažmá v Iráku je rozdrtit Isis v Iráku i v Sýrii. Cameron dodal, že v Sýrii vznikla ISIS v důsledku "strašlivého zacházení" se sunnitskými komunitami, jehož se dopouští syrský prezident Assad.

Podrobnosti v angličtině ZDE

30.6.2015

Žactvo sice již dostalo svá vysvědčení, takže tam bychom již dostali nějakou představu třeba o aktuálních výsledcích. Problém ovšem může být s objektivitou tohoto papírového pohledu. Také by se mohlo zdát, že všechno stojí a padá na objektu pedagogické činnosti, tedy na žákyních a žácích. Což nemusí být automaticky pravda, i když to tak na první pohled vypadá. Vždyť můžeme stále znovu a snad docela oprávněně opakovat, že žák má být pozorný, zodpovědný, pečlivý… Atd.

Obávám se, že případný problém či evidentní bolest (alespoň na základním a středním stupni škol) s největší pravděpodobností je zcela jinde. Přímo na protipólu žáka. V učiteli či v učitelce. Ve vzdělavateli je centrální neuralgický bod, z něhož je nutné konečně pokorně vyjít. Má-li se vůbec něco opravdu celkově zlepšit. Nejen protože kdekdo po tom zlepšování stále volá. A na první pohled se zdá, že právě ty výsledky nejsou zrovna omračující. Společnost přece potřebuje úspěšné výsledky ve vzdělávání. A ví se již dlouho o tom, že nemalé procento žactva má se školou své potíže. Či spíše ty potíže má s některým předmětem. Žehrá se zvláště na matematiku. (A proč by měli všichni maturanti z ní povinně také maturovat.) Přičemž se stále hledá jinde, než by se mělo vůbec dohledat…

Nebudu dále obcházet kolem horké kaše. Proč soudím, že základní problém je především právě v učitelích, nikoli bezprostředně a zrovna jenom a především v samotných žácích? Samozřejmě všichni asi slušně ze zkušenosti víme, že něco leze do našich hlav jako poznatky líp a něco hůř. Je-li ovšem angažována naše pozornost, spolu se vzbuzeným zájmem (lze-li?), potom to, co odolávalo našemu porozumění, snad se zmíněnými předpoklady rychleji zvládáme a v přiměřenější míře absorbujeme. A naše pozornost je okamžitě bdělejší, jsou-li ve hře další faktory. Řekněme že mezilidské. Že třeba někdo, na kom nám záleží, napjatě čeká, zda přijdeme na to, kde a jak „uhodit hřebík na hlavičku“. Jinak řečeno: všechno má najednou jiné „parametry“, cítíme-li současně kolem sebe bezprostřední zájem na tom, zda se nám nad tím zapeklitým problémem „zadaří“. Kromě těch výlučně poznávacích elementů se pak zřejmě stávají součástí atmosféry řešení doprovodné faktory emoční. (Zatím jsme do tohoto experimentu netahali školu, že? Ani platové otázky učitelstva!)

Učitel(ka) má v první řadě něčemu podle osnov naučit. To jistě „za prvé“. Někomu z žáků může stačit otázky jen naťuknout. Pro přístup k určitému učivu býváme někdy „natvrdlejší“. Co pak? Navíc je tu zcela jedinečně k dispozici Wikipedia. (Jenže jsou tu také okamžitě nemálo možná lákavější rozmanité hry na počítači, že?) — Pochopitelně vyučující musí sám nejen své učivo ovládat; musí současně znát jeho možná úskalí. Musí odborně vědět, jakými racionálními cestami usnadnit osvojení učiva. Musí zaujmout svým přístupem k učivu. To není vůbec samozřejmé.

Trochu přihořívá. Ale pořád nejsme na pravé stopě! (Nechci to případné další zjištění protahovat. Ale ještě maličko odbočím.)

Vzpomínám si na velmi dávné časy. V septimě jsme tehdy měli zařazen jako nový předmět biologii. Také vyučující profesor měl být pro tu výuku nový, nám dosud neznámý. Hned poprvé, když přišel, trochu se s námi zkoušel seznámit. A potom vyprávěl. Jako kdyby nás chtěl jen pobavit. Ale byl to úvod do té nám nové biologie. Vycítil-li, že něco je v tom výkladu ne dost srozumitelné, okamžitě měl snahu přiblížit ten námět jinak. I případnými dotazy mezi námi. Takže nás poměrně brzy všechny znal. A věděl, co lze očekávat za znalosti, kdyby nás měl zkoušet „na stupínku“ (či u tabule, jak se tehdy také říkalo). Kupodivu u té tabule pořád nezačal zkoušet. Když jsme se později opatrně zeptali, kdy se bude psát kontrolní test, když nás pořád jednotlivě u tabule nezkouší, s úsměvem tu otázku odbyl. Otázkou. Zda si myslíme, že on ještě neví, co v komkoliv z nás za známku již klíčí? A jen tak, jako kdyby to ani nebylo ve výuce, začal nám zadávat několika studentům střídavě pár otázek k přednášené látce, jakoby jen tak, mezi vlastním výkladem. A potom, jakoby jen pro sebe, ale s očima vždy směrem k tomu, o koho se zrovna jednalo, těm několika studentům, co byli předtím jakoby vyvoláni k doplnění či ke komentáři, velmi přátelsky dodával (podle okolností), že by se zřejmě neměl zlobit třeba J. P., že asi vypadá na jedničkáře v tomto předmětu, anebo A. B., ten že vypadá spíše na chvalitebnou, co on na to? A my byli u vytržení, jak přesně nás měl již za nějaké možná tři týdny „ocejchované“. I ti mezi námi, kteří se předtím zmiňovali o tom, že biologii „zabalí“, protože se hodlají již orientovat spíše na své další zaměření po maturitě, na tu výuku se pokaždé již předem těšili… Neptejte se, kde to bylo. Ani kdy. Jako by to bylo v pohádce. Protože takhle dnes málokdo učí. (Ten náš tehdejší středoškolský profesor biologie se jmenoval Vlk a příští rok tomu již bude 70 let, co nás učil. Zbyla nás pamětníků již jen zanedbatelná hrstka. - Takže už mohu přejít k poslednímu odstavci.)

Dnešní škola potřebuje nejvíc — vyučující, kteří mají své žáky rádi. Učitelky a učitele, kteří nejenže mají rádi svůj obor, ale zároveň mají láskyplný vztah k těm, jež zrovna učí. Protože ten vztah navodí přímo potřebu aspoň trochu ukázat, že i my žáci jsme si vědomi učitelovy pozornosti vůči nám. Takže věnujeme více péče přípravě na výuku v předmětu, v němž učí někdo, koho si hrozně moc vážíme… — (Ne že bych nevěděl, že je v učitelských sborech na I. nebo II. stupni, jak bývalo hodně dlouho zvykem říkat, někdy takový stav, že poměr mezi ženami a muži v pedagogickém sboru se mnohde blíží 9 : 1, což taky není dobře. Pokud jsou na některé základní škole dva muži, jeden bude ředitel, a ten druhý školník, že? A neříkejme si nic o učitelských platech. Ani o tom, jakou práci mnozí pedagogové odvádějí… Že s učiteli, kteří by měli pozitivní vztah ke svým žákům, by se zvedla celková úroveň výsledků té výuky, je zřejmé. A potom je na místě také se odpovědně zabývat tím, že bez přiměřeného místa uděleného na všech stupních povinné školní docházky matematice a práci s počítači, bude to stále v naší společnosti skřípět. A to jsme si nic neřekli o morálních aspektech v praktickém provozu škol. Ale ministerstvo [MŠMT] by rovněž nemělo trvale zapomínat, že každý kvalitní mladý člověk nebude optimálně chtít být „kantorem“ jen proto, že je to záslužné – a snad i přitažlivé – povolání; když také chlebem živ je člověk…)

29.6.2015
Limonády plné cukru zabíjejí každoročně 184 000 dospělých

Cukrové limonády usmrcují každoročně 184 000 dospělých lidí a měly by být odstraněny z toho, co lidé konzumují, argumentují vědci v článku, který vyšel v časopise American Heart Association.

Většina lidí, tedy asi 133 000, umírá na cukrovku. Dalších asi 45 000 lidí umírá každoročně na srdeční choroby a dalších 6450 na rakovinu podle této studie, která je první globální analýzou úmrtí způsobených nápoji obsahujícími množství cukru.

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.6.2015

Andranik Migranjan, Putinův člověk, který se přimlouval za vyhození historika Andreje Zubova z politických důvodů z moskevské univerzity, se proslavil spíše obhajobou Adolfa Hitlera. Podle tohoto autora byl Hitler "prostě nový Bismarck", dokud nezaútočil na Polsko. Vše co se dělo do té doby v Německu a na jím anektovaných územích bylo zřejmě v pořádku, za což Migranjana neopomenuli ocenit neonacisté ZDE ZDE ZDE.

Migranjan pro Putina v New Yorku od roku 2007 vedl "Institut pro demokracii a spolupráci" šířící ruskou propagandu za Atlantikem. Institut ale nyní končí - podle Migranjana proto, že se díky jeho působení lidskoprávní situace v USA zlepšila ZDE.

Argument, že se lidskoprávní situace v USA lepší v době, kdy propukají například rasové bouře kvůli policejnímu násilí, by byl sám o sobě spíše komický - kdyby mu nepředcházela absurdita samotné představy, že lidé jako Migranjan vůbec vědí, co jsou lidská práva.

Migranjan ovšem v USA nebyl rozhodně ignorován, vystupoval dokonce v Kongresu. Že by to vedlo ke zlepšení lidských práv, to lze tvrdit těžko. Docela určitě to ale vedlo k tomu, že se Putinovo Rusko kvůli obhájci Adolfa Hitlera alespoň na čas stalo pro americkou politickou třídu o něco přijatelnějším.

Podle informovaných hlasů v ruském tisku Migranjanův institut končí ve skutečnosti proto, že na něj už Putin nevyčlenil finanční prostředky ZDE. Podobným problémům v menším rozsahu čelí i francouzská pobočka ZDE, kterou spoluzakládal Snowdenův právník Anatolij Kučerena. Ta ovšem zrušena nebude, protože hledání spojenců ve Francii uspělo a ultrapravicová Národní fronta plně podporuje ruskou zahraniční politiku.

Když v průběhu současné fašizace české společnosti dochází k masivnímu hledání "alternativních" zpráv za cenu naprosté rezignace na elementární faktickou přesnost ZDE, když se na prvním místě žádá projekce vlastní úzkosti a nenávisti na vhodného obětního beránka, není divu, že proruská média, která tuto metodu u nás využívají programově nejméně rok a půl, postupně získávají na oblibě.

Apokryfní výrok připisovaný Winstonu Churchillovi tvrdí, že "Budoucí fašisté budou nazýváni antifašisty". Zdá se, že ať už je autorem kdokoliv, mimoděk se velmi přiblížil pravdě dnešní doby...

30.6.2015

Zrovna nedávno (23. 6.) jsem opět slyšel na ČT24, že v programu Hyde Park výraz „v Čechách“ byl uplatněn zase nejednou ve významu „ČR“. Ač jsem ten program nesledoval, byl asi jinak na úrovni. Termín „Česko“ ovšem kupodivu stále nemá „na růžích ustláno“.

I když by se neměly záležitosti kolem historických názvů zemí citlivě přehánět. Jenže my doma přece víme, že vzhledem k té menší „polovině“ našeho dnešního státu Čechy končí na Českomoravské vysočině. A ne někde u Hodonína nebo Ostravy. Ještě jsem nezapomněl, jak už v roce 1992, když se schylovalo rozdělení ČSFR, mnozí představitelé ohrnovali nos nad výrazem „Česko“ jako údajně ne právě libým. Jako kdyby všechny státy střední Evropy neměly formálně totéž gramatické odvození. Raději si to připomeňme: Německo, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko. Takže proč ne „Česko“?! Jako kdyby bylo zcela jedno, když pak někdo prohodí, že „v Čechách“, a míní místo někde na Bruntálsku či v okolí Břeclavi…

Týž problém je – asi zvýšenou měrou! – také s případným anglickým jednoslovným označením našeho státu. „Czechia“ se zatím za těch 20 let do té míry nelíbilo zodpovědným činitelům, že i tam, kde by bylo žádoucí mít krátký jednoslovný název, trčí v rozmanitých úpravách „the Czech Republic“, dresy sportovců počínaje. (Někdy tak, že pak není vhodně vidět, že nejde o „Čecha“, ale reprezentanta „ČR“!) „Czechia“ je výraz, který s sebou nenese žádnou negativní doprovodnou sémantiku. Zrovna se opět kolem toho diskutuje, má-li být na webu (ve wikipedii) v anglické verzi jako zkrácené znění „Czechia“, anebo ne. Co jiného a líp?

Jak to, že už víc jak dvě desetiletí zodpovědným činitelům ČR tyhle problémy nevadí? Nezačíná zrovna zde všechno, čím se posléze prezentujeme navenek? A doma? Ne že by nutně bylo pokaždé třeba zdůrazňovat Moravu či Slezsko. Ale ve všech médiích (a předtím už ve školách!) by se mělo bdít nad korektním rozlišováním zemí a státu. (A nehrát si údajně s estetikou. Zvláště když tu je funkce krátkého dvouslabičného jména, dokonce formou uplatněná pro všechny státy kolem! O tom dluhu vůči angličtině nemluvě.)

29.6.2015

Tisková zpráva

Je třeba vzít na vědomí statistiku Centra pro průzkum evropské ekonomiky, kde se uvádí, že v roce 2012 přistěhovalci v německém veřejném rozpočtu vytvořili přebytek ve výši 22 miliard eur.

Diskuse kolem kvót rozbouřila vášnivou debatu ve společnosti, ale i na levici, která je rovněž rozpolcená. Jedna půlka kvóty odmítá, druhá je stejně zarputile hájí.

Problém s imigranty je důsledkem krachu mezinárodní politiky „vývozu“ demokracie, kdy USA i země EU svými aktivitami odstranili vlády Libye, Iráku, Egypta, Afghánistánu, aniž by uspokojivě nalezli řešení otázku, kdo tam bude vládnout poté. Obdobné je to v případu Sýrie, kde probíhá destruktivní občanská válka, aktivně podporovaná USA i některými státy NATO. Bláhově si vlády některých západních zemí myslely, že stačí odstranit „padouchy“ a demokracie se ustaví sama od sebe. To byl však velký omyl, protože, tamní společnosti nebyly připraveny na demokracii přivezenou k nim na tancích. K zodpovědnosti za vzniklý chaos by se měli přihlásit politici, jejichž špatné rozhodnutí mohlo být ovlivněno ziskuchtivými zbrojařskými společnostmi. Z tohoto chaosu pak vzešly ty nejhorší síly, jako je např. Islámský stát. Demokracii na bodácích nelze vyvážet. Nyní tamní obyvatelstvo trpí materiálním nedostatkem, hladem a strachem a mnozí i nadále umírají v ozbrojených konfliktech. Zdůrazňujeme, že za tento stav jsou odpovědny USA i NATO, tudíž i my, protože jsme proti tomu nic neudělali a naopak na některých operacích jsme se i podíleli, i když menším dílem.

Situace s kvótami v EU připomíná tu, když hosté restaurace dojedli a po výzvě, aby zaplatili, ukazují jeden na druhého, že on snědl nejvíc a měl by taky vše zaplatit. Bohaté země jako Německo žádají solidaritu chudších zemí s bohatšími, aby se podělili o imigranty a náklady na jejich pomoc. To samozřejmě není překvapující, pokud si uvědomíme, že za poslední rok přibylo v Německu 700 000 přistěhovalců a celkem jich tam tedy žije již téměř 10 miliónů, včetně lidí, kteří přišli z východní Evropy. Současně je třeba vzít na vědomí statistiku Centra pro průzkum evropské ekonomiky, kde se uvádí, že v roce 2012 přistěhovalci v německém veřejném rozpočtu vytvořili přebytek ve výši 22 miliard eur.

To znamená, že každý přistěhovalec na daních a sociálním zabezpečení přispěl v průměru o 3 300 eur více, než vyčerpal. Je třeba vzít na vědomí statistiku OECD, z níž vyplývá, že na daních a sociálním zabezpečení zaplatí imigranti více, než vyčerpají, a pro ekonomiku tedy mohou být obecně přínosem. To ovšem neznamená, že bychom současně ignorovat problémy, které jiní běženci objektivně vytvářejí.

USA tuto situaci ignorují a profitují z faktu, že pašerácké bárky s utečenci stěží doplují do Itálie, natož aby dopluly do slunné Kalifornie. Na druhé straně je třeba uznat, že se USA potýkají s desítkami miliónů přistěhovalců, především z Mexika a s integrací utečenců mají bohaté (ne vždy úspěšné) zkušenosti, o níž by se mohly podělit s Evropany.

Kvóty fakticky nic neřeší a ignorují pravidla schengenského prostoru. Přijmeme-li imigranty na základě kvót, nic je nebude držet v ČR, do které ani neměli namířeno. Pro naprostou většinu běženců je Česká republika jen tranzitní zemí a přejí si dostat se do ekonomicky silných zemí, jako je třeba Německo a díky schengenské svobodě pohybu jim v tom nikdo nebude moci zabránit. V těchto cílových zemích může díky velkým vlnám imigrantů dojít k závažným sociálním otřesům a k posílení tamní extrémní pravice, což se nám může v integrované Evropě později vrátit jako bumerang. Záměr rozdělit mezi země uprchlíky i náklady na pomoc pro ně je sice logické a solidární, ale učinit tak prostřednictvím kvót je nejen necitlivé, ale především zcela nefunkční, což je fatální trhlinou tohoto plánu.

Zatímco se však země EU dohadují o kvótách, lidé stále umírají. Musíme si přiznat, že naše společnost drtivě kvóty odmítá. A nemáme se čemu divit, asociální pravicové vlády a neoliberalismus s nimi spojený, dokázali z lidí udělat individua hledící si pouze svého zisku s nezájmem o jiné v nouzi, které vnímají jako břemeno pro sociální rozpočet státu nebo jako lacinou pracovní sílu, která by jim mohla konkurovat či jako něco tak bytostně cizího, že z toho čiší iracionální strach. Neoliberalismus mezilidskou solidaritu zdeformoval. Je třeba si rovněž přiznat, že Češi nejsou morálně ani hodnotově na příchod velkého počtu imigrantů připraveni. Důvody jsou dané i naší historií. Neměli jsme dosud ve větší míře možnost se naučit žít dlouhodobě s občany ze vzdálených zemí (s jistou výjimkou Vietnamců), neboť nemáme ani koloniální minulost, ani jsme nebyli účastníky západoevropského hospodářského zázraku z 60. let. Nemáme tedy se soužitím s imigranty vůbec žádnou zkušenost. A naopak máme strach a předsudky. Národy se učí žít s jinými etniky po generace. Nás to teprve čeká.

Přijetím kvót riskujeme, že se i v naší společnosti může ukázat fenomén, který známe zatím především z Francie, kde roste popularita ultranacionalistické strany Marine Le Pen, která s odkazem na imigranty rozdmýchává nenávist a xenofobii a vytváří tak živnou půdu i pro jisté fašizoidní názory. Ruku na srdce, naše společnost má k tomuto scénáři také jisté „vlohy“, důkazem je Tomio Okamura, i absurdní nenávist vůči Islámu v našich podmínkách, kde na muslimy a islám prakticky nenarazíte. Za tuto situaci nesou jistou vinu i média, která díky posedlosti sledovaností a senzacechtivostí se pohybují na velmi křehkém ledě etiky, kdy se zaměřují se na to, čeho se lidé obávají a nabízejí jim vykonstruovaný svět extrémních obrazů, které ovšem nemají nic společného s realitou. Z medií, kdysi hlídacího psa demokracie, se stal vlčák, který místo ochrany na demokracii štěká a straší ji, čímž posiluje všeobecnou nejistotu ve společnosti. Kromě toho, že na imigranty není připravena naše společnost, ani Česká republika není na přijetí většího množství imigrantů absolutně připravena. Nemáme totiž zpracovanou koncepci imigrační politiky ani zákonodárství přizpůsobené na masovou imigraci, nemáme dostatek kapacit na ubytování většího množství imigrantů, nemáme zajištěné školy pro jejich děti.

Nicméně i přes nebezpečí negativní reakce obyvatelstva vůči imigrantům, které jim v Evropě hrozí a vysoké náklady na jejich integraci, jsme kvůli spoluodpovědnosti za situaci v jejich rodných zemích povinni běžence ochránit od smrti na mořském dně, která již potkala tisíce lidí, kterým nebyla poskytnuta patřičná pomoc. Nezapomínejme, že lidský život má nevyčíslitelnou hodnotu.

Je nezpochybnitelné, že kvóty nejen nic neřeší, ale naopak mohou situaci ještě více zkomplikovat. To však neznamená, že bychom měli strkat hlavu do písku, zavírat oči, obracet se zády k potřebě nabídnout nejvíce postiženým pomoc, která bude odpovídat možnostem našeho státu a jeho omezené ekonomické základně. Vláda proto musí objektivně posoudit schopnosti státu a stanovit počet utečenců, které dobrovolně přijmeme a za které budeme zodpovědní. Nesmíme dopustit ghettizaci imigrantů, jako se tomu stalo v některých západních zemích, které své síly značně přecenily, utečencům nedokázaly dostatečně pomoci a nyní jsou tato ghetta zdrojem mnohých těžko řešitelných společenských problémů.

Nalézt nejpřijatelnější řešení vysokého přílivu běženců do Evropy bude nesnadné. Bude třeba nalézt vhodnou rovnováhu mezi principy odpovědnosti a solidarity. Především musíme pečlivě rozlišovat mezi azylanty, kteří utíkají před válkami, represemi a diskriminací, ze strachu o své životy a mezi ekonomickými migranty, kteří utíkají před bídou a od nemožnosti využít svého případného vzdělání a kvalifikace. Musíme upřednostňovat azylanty při poskytování pomoci, protože těžko můžeme někomu vyčítat, že se snaží uprchnout z míst, kde se střílí a bombarduje, a opustí svůj domov, aby si zachránil život. V případě ekonomických migrantů, kterým nehrozí bezprostřední ohrožení života, bychom si mohli vybírat koho přijmout, např. podle jejich dosaženého vzdělání. Je samozřejmě logické tyto lidi vracet do zemí jejich původu, ale pokud tam nevytvoříme prostředí, v němž by mohli relativně důstojně žít a pracovat, tak budou znovu utíkat do Evropy. Vidíme tady potřebu, aby USA a bohaté země EU, bývalé koloniální mocnosti, které jsou spoluodpovědné za destabilizaci regionů, z nichž imigranti prchají, významně investovaly do rekonstrukce těchto států. Je nutné tam vybudovat potřebnou infrastrukturu a zajistit podmínky pro jejich zapojení do mezinárodního obchodu, neboť jen charitou není možné tyto regiony dlouhodobě vyrvat ze spirálů chudoby, do níž by se nevyhnutelně jinak vrátily.

Dovolíme si shrnout: Je nutné, aby západní země vědomy si své spoluzodpovědnosti za rozvrácené země Blízkého Východu a Afriky, se daleko aktivněji zúčastnily boje proti teroristům z tzv.Islámského státu (IS). IS, ale i proti Al-Kajdě či její odnože, jakou je např.An-Nusra. Porazit je můžeme jen ve spolupráci s některými arabskými státy a s Iránem a současně bychom se měli podílet na úsilí o vytvoření podmínek pro obnovení mírumilovného soužití šiítů a sunnitů. Západ se musí aktivněji snažit ukončit válku v Sýrii, kterou pomohl rozdmýchat, a prosadit mírové řešení tamějších problémů. Stejně potřebné je zastavit válku v Jemenu i boje mezi znesvářenými kmeny v Libyi, kterou rozvrátily především útoky Aliance proti bývalému režimu Kaddáfího.

Musíme začít otevírat oči naší společnosti osvětou a porazit tak stále se rozšiřující xenofobii, předsudky a zcela iracionální strach. Demonstrovat proti imigrantům, tedy proti důsledkům špatné politiky a ne proti příčinám, považujeme za hloupé. Stát musí lidem, kteří prokáží právo na azyl jasně garantovat bezpečnost a pomoci zařadit se do běžného života. Ekonomické migranty můžeme po dohodě s vládami jejich zemí vracet do jejich domovů, ale současně je nutné, aby USA a EU zafinancovaly programy rekonstrukce a stabilizace. To znamená vytvořit takové podmínky, aby lidé ze své domoviny nemuseli dále utíkat. Obnáší to zajištění potravinové pomoci, zdravotní zabezpečení, a především bezpečí. Je to tak velký cíl, že jej může realizovat jen sjednocená Evropská unie, a to ve spolupráci s USA a s OSN.

Pokud situaci, kterou jsme pomohli vytvořit, nezačneme rychle řešit, můžeme za to zaplatit mnohem větší cenu, než si dnes dovedeme představit.

Mluvčí Doleva ČSSD: Jaroslav Foldyna, Jan Kavan a Lukáš Ulrych.

V Praze dne 29.června 2015

29.6.2015

Mezinárodní měnový fond, Evropská banka a Evropská komise učinily osudovou chybu a nyní ztratily kontrolu nad událostmi. Jestli Řecko odejde z eurozóny, bude zlikvidována myšlenka, že se z eurozónu neodchází. Každá vláda, která se dostane do potíží, bude mít v budoucnosti řeckou možnost devalvace jako alternativy k nekonečné politice škrtů. Je důležité, že finanční trhy to budou vědět a budou vyvíjet nátlak na zranitelné země. Proto je Řecko pro eurozónu existenciální krizí. Bude se říkat, že Řecko je malá, bezvýznamná země a že jednotná měna má nyní velmi dobrou obranu. Diplomaté v evropských hlavních městech koncem června 1914 argumentovali velmi podobně.

Před 101 lety tuto neděli zazněly výstřely v jednom městě v jižní Evropě. Málokdo tehdy věnoval pozornost atentátu na arcivévodu Franze Ferdinanda a jeho manželku v ulicích Sarajeva. O šest týdnů později byla Evropa ve válce, píše v deníku Guardian jeho ekonomický komentátor Larry Elliott.

Rozhodnutí Alexise Tsiprase uspořádat referendum ohledně záchranného balíčku pro Řecko má potenciál stát se pro Evropu novým Sarajevem. Jde totiž o budoucnost samotného eura.

V následujících dnech se bude hovořit hodně o tom, jak by bylo možné Řecko izolovat od finančních trhů. Trojka bude silně doufat, že Tsipras prohraje nedělní referendum. V tom případě by Syriza musela uspořádat nové volby. Kdyby vznikla nová vláda v čele například s pravostředovou stranou Nová demokracie, otevřelo by to možnost, že Atény přijmou podmínky trojky.

Jenže to není zaručeno. Trojka si minulý týden byla jistá, že Tsipras ustoupí, až se mu předloží její konečná nabídka. Mýlila se. Mezinárodní měnový fond, Evropská banka a Evropská komise učinily osudovou chybu a nyní ztratily kontrolu nad událostmi.

Německo silně podporuje okamžité zastavení nouzového poskytování likvidity (ELA) Řecku. Argumentuje, že daňoví poplatníci v Evropě by neměli být dále vystavováni riziku, že Řecko opustí eurozónu. Evropská centrální banka však neustoupila tomuto politickému tlaku a oznámila, že bude dál poskytovat likviditu řeckým bankám na úrovni z minulého týdne.

Pokud by referendum dne 5. července podpořilo Tsiprasův vzdorný postoj, řecká vláda nebude mít jinou možnost než odejít z eurozóny.

Mezitím už začalo vzájemné obviňování. Věřitelé tvrdí, že poskytli Řecku nabídku, která by zajistila budoucí financování oplátkou za reformy a rozpočtové úspory, které by prý vedly k hospodářskému oživení Řecka. Lagardová tvrdí, že teď už se nenabízí nic a Řecko po referendu nemůže očekávat stejné podmínky, jaké mu byly nabídnuty před ním.

Tsipras se vyjádřil, že trojka navrhuje "vyděračské ultimátum" "přísných a ponižujících nekonečných škrtů".

Postoj trojky je chybný, ale nevyhnutelný. Řecká ekonomika se za posledních pět let zmenšila o 25 procent. Čtvrtina řeckého obyvatelstva je nezaměstnaná. Řecko trpí krizí jako ve třicátých letech dvacátého století, avšak trojka požaduje další zvyšování daní, které potlačí poptávku i růst a povede k zvýšení řecké zadluženosti.

Kdyby Řecko nebylo v eurozóne, MMF by mu poradilo, aby devalvovalo svou měnu. Doporučilo by věřitelům, že musejí část řeckého dluhu odepsat, aby Řecko dokázalo své dluhy splácet.

Tuto možnost však Řecko nedostalo. Nemůže svou měnu devalvovat a evropské vlády odmítají odepsat jeho dluhy. Takže Řecko může jedině snižovat mzdy a důchody.

Řádně fungující měnová unie má prostředky jak přesunovat zdroje z jednoho regionu do druhého. To se děje v Británii i ve Spojených státech, když se přerozdělují daně z prosperujících oblastí na pomoc regionům s nižším růstem a vyšší nezaměstnaností.

Euro však bylo zkonstruováno jinak. Státům bylo dovoleno se k němu připojit, i když bylo jasné, že se jim nepodaří konkurovat bohatším státům, jako je Německo. Od samého začátku bylo jasné, že jediným mechanismem pro stát, který se dostane do finančních obtíží, budou kruté škrty. Řecko je příkladem toho, k čemu dojde, když je dovoleno, aby politika převálcovala ekonomiku.

Jestli Řecko odejde z eurozóny, bude zlikvidována myšlenka, že se z eurozónu neodchází. Každá vláda, která se dostane do potíží, bude mít v budoucnosti řeckou možnost devalvace jako alternativy k nekonečné politice škrtů. Je důležité, že finanční trhy to budou vědět a budou vyvíjet nátlak na zranitelné země. Proto je Řecko pro eurozónu existenciální krizí.

Bude se říkat, že Řecko je malá, bezvýznamná země a že jednotná měna má nyní velmi dobrou obranu. Diplomaté v evropských hlavních městech koncem června 1914 argumentovali velmi podobně.

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.6.2015
Světové burzy padají v důsledku řecké krize

V pondělí poklesly ceny akcií na všech evropských burzách poté, co banky v Řecku uzavřely své dveře po osudovém víkendu, který otřásl jednotnou evropskou měnou.

Řecká vláda rozhodla v neděli večer, že nemá jinou možnost než uzavřít řecké banky poté, co Evropská ústřední banka zmrazila proces poskytování likvidity řeckým bankám, který je udržovat při životě během půl roku trvajícího překotného vybírání vkladů.

V Londýně poklesl už ráno burzovní index FTSE o 150 bodů - o více než 2 procenta. Francouzská a německá burza poklesly o 4 procenta. Nejvíce byly postiženy akcie evropských bank, které zaznamenaly ztráty až 10 procent. Přes noc poklesl v Tokiu inde Kikkei o téměř 3 procenta a v Hongkongu akcie poklesly o 2,5 procenta.

"Řecký motýl zřejmě vyvolá tornádo na finančních trzích," řekl Michael Hewson, hlavní analytik trhů ve firme CMC Markets UK.

Britský premiér David Cameron se v pondělí ráno vyjádřil v rozhlase, že pokud Řecko odejde z eurozóny, Evropská unie bude povolnější vůči jeho požadavkům na rozmělnění vztahu Británie s EU.

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.6.2015
Zkorumpovaná policie, gangy lupičů, lidské zrůdy zneužívající zoufalé situace uprchlíků...

Na prudkém kopci před nimi zářilo rudé světlo. Makedonské město kasin, kterému je nutné se vyhnout. Gangy ozbrojené zbraněmi a olověnými trubkami bijí a olupují migranty. Na cestě je zkorumpovaná policie. Kamery s termovizí. Vlci. Ahmed po dlouhých dnech chůze kulhá, v zádech ho bolestivě řeže. Neléčená struma skrytá za límcem mu pulzuje. Zkouší oživit svůj Samsung, který přestal fungovat. Na černém trhu v syrském Aleppu ho stál 275 dolarů, tři měsíční platy. Jeho kompas, Polárka. Průvodce pro uprchlíky dnešních dní, kteří cestují do Prvního světa díky mobilnímu internetu. Deník Washington Post přináší reportáž o cestě jedné syrské rodiny za vytouženým azylem v Rakousku.

Ismail, učitel matematiky z Aleppa, odešel do Rakouska minulý rok. Měl plán zajistit politický azyl pro celou svou rodinu, syna, dceru a manželku, jenže plán selhal. Tedy se rozhodl hrát se systémem hru. Jestliže se mu podaří dostat do země jedenáctiletého Mohameda, má Mohamed právo žádat jako neplnoletý o azyl. Dále má právo na to, aby do země mohla přicestovat jeho matka a ta může zajistit, aby o azyl mohla žádat i jejich devatenáctiletá dcera Marwa.

Ahmed, Ismailův bratr, má sám rodinu. Živil se rozvozem a doručováním věcí. Manželku, která se zotavuje ze zranění způsobeného zbloudilou kulkou a šest dětí. „Svého bratra miluju víc než sebe. Potřeboval, abych mu dovezl jeho děti. Musím to pro něj udělat. Pokud se vrátím, odvezu i svou rodinu,“ říká, zahanbený slzami, které se mu derou do očí.

Prodali s bratrem vlastně úplně všechno, aby se dostali do Evropy. Ismail dvě auta, Ahmed svou dodávku. Jen cesta z Turecka, kam utekli před válkou do uprchlického tábora, stála každého dospělého 2 tisíce EUR, které museli zaplatit ukrajinskému pašerákovi. Na výletní lodi pro 30 lidí se jich tísnilo 75, nicméně na řecký Tilos se dostali. Měli štěstí, na rozdíl od ostrova Kos, kde jsou tisíce migrantů umísťovány do páchnoucích ruin hotelů, zde mohou uprchlíci poměrně bezpečně v rámci možností alespoň trochu pohodlně najít útočiště v klášteře. Dokonce jim přišel jeden britský důchodce uvařit vydatný čočkový guláš.

Pocítili úlevu, konečně v Evropě. Dysfunkční Evropě. Lidé z válečných zón Sýrie či Iráku by si mohli zažádat o politický azyl už zde, ale vyhlídky za život v této zbankrotované zemi nejsou zrovna dobré. Většina se jich proto snaží dostat do zemí, kde mají možnost najít slušnou práci a slušné zázemí do začátku, do Rakouska, Německa, Francie či Švédska. Jenže EU nezajišťuje žádnou bezpečnou cestu imigrantů do cílových zemí. Proto volí tisíce kilometrů dlouhou „černou cestu“ přes Balkán, jak ji nazvali pracovníci organizací, kteří imigrantům pomáhají. Je plná nástrah v podobě pašeráků, kteří si nechají zaplatit tisíce EUR a pak beze stopy zmizí, zkorumpované policie, lupičských gangů, které vědí, že stejně jako Ahmed mají i další migranti u sebe často nemalé peníze, které potřebují na to, aby platili pašerákům, policii, za ubytování, za cestu.

Ahmed zaplatil jinému pašerákovi, ještě když byl v Turecku, 12 tisíc EUR. Našel ho na doporučení, stejně jako on je Syřan a slíbil jim, že je dostane do Rakouska. Na jeho radu se měli na Tilosu nalodit na trajekt do Atén. V Aténách měli sednout na vlak a dostat se do Soluně. Tam se měla Ahmedova čtyřčlenná skupina, kterou kromě dětí jeho bratra doplňoval ještě Ahmedův švagr Mostafa, setkat s dalším uprchlíkem, sedmnáctiletým Ahmedem. Na nádraží je měl někdo čekat a měl jim zajistit dopravu do Makedonie. Nikdo tam však nebyl. Telefon, který jim pašerák dal, byl od té doby nedostupný.

Ahmedovi nezbylo než zaplatit taxikáři u nádraží 300 EUR za to, aby je dovezl na makedonskou hranici. Po deseti minutách jim řekl, aby z auta vypadli… Do Makedonie se dostali pěšky. Trvalo to dva dny pochodu okolo železničních tratí, s vysokým rizikem, že je vlak zasáhne. S Evzonoi, kam se dostali, to bylo už jen kousek na makedonské hranice. Spolehnout se mohli pouze na Ahmedův mobil připojený k internetu. Pokud budou mít štěstí, Makedonii přejdou během dvou dnů a dostanou se do Srbska.

Štěstí moc neměli. Do Bělehradu se dostali za dalších pět dní. V Makedonii dlouho bloudili a nakonec Ahmed rozhodl, že pojedou vlakem do Skopje. Když už si myslel, že dosáhli cíle, průvodčí na ně zavolal policii. Zavřeli je na 24 hodin do vězení připomínajícího tábora. Ráno je odvedli do vesnice blízko srbských hranic a řekli jim, že mají jít s mužem, který je měl dostat na hranice. Místo toho se dostali do spárů gangu, který požadoval 400 EUR za každou osobu. Ahmed to nakonec uhádal na polovinu. Hned za hranicemi je zatkla srbská policie…

Do Bělehradu se nakonec dostali vlakem, s mnoha dalšími uprchlíky z Blízkého východu. Byli po týdnech cestování doslova zbědovaní, na dva dny si tedy pronajali hostel. Na opuštění Srbska měli 72 hodin, které země migrantům standardně uděluje. Čtyři hodiny strávili v autobuse směrem k maďarským hranicím a plánovali další cestu. Maďarská policie hlídkuje na hranicím a každého imigranta nemilosrdně deportuje. Mohli by se tomu sice vyhnout, kdyby požádali o azyl v Maďarsku, nicméně tím by si značně ztížili možnost získat azyl v dalších zemích EU.

Ahmedův plán byl dostat se do maďarské vesnice Rostle, kde je, na doporučení jiného uprchlíka ze Sýrie, měl čekat další pašerák a za 500 EUR za každou osobu je dostat do Vídně. V srbské Kanjize, kde končila jejich cesta, je však okamžitě dostala srbská policie. Nařídili jim, aby počkali na lavičce, ale když se začali zajímat o další skupinu migrantů, Ahmed se svou skupinou se nepozorovaně vzdálili. Po dalších peripetiích se jim nakonec podařilo dostat se k hranicím a domluvit si schůzku na další den. Zbývalo jim deset mil.

Ismail, otec Mohameda a Marwy, mezitím netrpělivě očekával zprávy. Už dva dny se nikdo neozval. Nakonec skutečně zavolal Ahmed, ale nikoliv jejich bratr. Sedmnáctiletý uprchlík, který jeho rodinu doprovázel. Dostali se do vesnice, ale telefon přestal fungovat. Nemohli se s pašerákem spojit. Policie je objevila, když se schovávali za obchodem se zeleninou. Byli dohodnuti, že když na to dojde, sedmnáctiletý Ahmed bude tvrdit, že je Mohamedův bratr a oba se tak budou moci dostat na svobodu. Maďarská policie sice mladého Ahmeda propustila, ale odmítli mu vydat Mohameda do jeho péče. Ahmed se nicméně nevzdal, přišel druhý den a ztropil poprask. Nakonec se mu podařilo jedenáctiletého chlapce dostat ven a sdělil jeho otci, že se snaží dostat do Rakouska. Druhý den se skutečně setkali v malé mešitě ve Vídni.

Ismailův bratr Ahmed, jeho dcera Marwa a Ahmedův švagr Mostary zůstali v maďarském vězení 15 dní. Lékař zjistil, že Ahmed má vychýlený obratel. Nakonec byli deportováni. Třetího června se jim však podařilo znovu překročit maďarské hranice a prostřednictvím pašeráka se dostali do Gmündu, kde Ismail žije.

Kompletní příběh s obrazovým doprovodem a mapou cest imigrantů Evropou v angličtině ZDE

29.6.2015
Zločinem je ideologizace xenofobie

Jan Čulík vyzývá k tomu, abychom se postavili zločinné xenofobii. „Hysterická antiislámská kampaň českých médií a protiislámských aktivistů je zločinecká, protože povede k ztrátám na životech.“ To je příliš velká zkratka, která vede k dojmu, že zastávání xenofobních postojů je něco trestuhodného, něco, co by si žádný člověk neměl připustit a co by měl zcela vytlačit ze svého smýšlení. Obávám se, že taková zkratka povede k podobnému morálnímu pokrytectví, na němž Sigmund Freud vystavěl teorii psychoanalýzy…

Xenofobii nelze vykořenit. Xenofobie je "strach z neznámého", což je, půjdeme-li k antropologické podstatě lidství, přirozená reakce na prostředí. Tato reakce má v původním, etologickém slova smyslu pozitivní funkci: je to ochrana před možným nebezpečím, které může ono neznámé představovat. Tuto původní "xeno-fobii" lze sledovat v podstatě u jakéhokoliv živočišného druhu, ocitne-li se tváří v tvář nové zkušenosti.

Lidská antropologická podstata se plně promítá do podstaty kulturní. Od okamžiku, kdy prvního člověka napadlo podívat se vzhůru a položit si první otázku o světě, který ho obklopuje, se do jeho pocitů vmísil strach. Strach z nepochopitelného neznáma, z nevysvětlitelných událostí a jevů, které vstupují do jeho života, aniž by měl možnost je ovlivnit nebo alespoň znal klíč k jejich rozluštění.

Vždyť základním principem každého náboženství je snaha zodpovědět znepokojivé otázky, zmírnit nebo zcela zvrátit strach, jenž dodnes vyvolává v člověku ta jedinečná schopnost uvědomovat si sebe sama. Náboženství je vpravdě reakcí na všudypřítomnou lidskou xenofobii, xenofobie je příčinou vzniku náboženství. Problém je, že náboženství je jako odpověď na xenofobii, na rozdíl od vědy nebo filosofie, fundamentální, uzavřený a těžko revidovatelný komplex odpovědí, které ve svém historickém důsledku - a při převládajícím způsobu interpretace - jednu variantu xenofobie nahrazují druhou.

Xenofobie má v mezilidských vztazích nespočet podob, od nevraživosti k sousedovi, k němuž člověka váže vlastně úplně stejný kulturní kód, až po mezikulturní xenofobii, jejíž výjimečně ubohé a brutální projevy dokumentuje a ilustruje iniciativa Islám v ČR nechceme. Xenofobii zažíváme pravděpodobně bez výjimky každý, neexistuje proti ní žádná zcela účinná obrana, v určitém okamžiku, kdy jsme vystaveni konfrontaci s neznámým a neumíme najít klíč k řešení hádanky, cože se za tím neznámým skrývá, je nedůvěra a strach zcela bazální a spontánní reakcí. Rozdíl je v tom, zda a jak se umíme s tímto počátečním, pudovým efektem vyrovnat: zda ho přijmeme jako vůdčí instinkt, nebo zda ho konfrontujeme s tím, co dělá člověka člověkem: s rozumem a citem. Míra xenofobie je u nás pravděpodobně přibližně stejná. Rozdíl je právě v tom, jak dalece jsme schopni chápat souvislosti a jak dalece umíme projevit empatii s druhými, kteří netvoří náš nejbližší mikrosvět.

Pociťovat xenofobii není zločin. Zločin spočívá v tom, kdy záměrně zneužijeme této lidské přirozenosti k tomu, abychom rozpoutali davovou nenávist. Právě to, tedy ideologizace xenofobie je zločinným aktem, záměrným a zcela programově nenávistným. Xenofobie není nenávist, xenofobie, jak vyplývá z pravé podstaty toho slova, je strach. Strach lze buď odbourat, nebo jej potvrdit. Iniciativa Islám v ČR nechceme nedělá nic jiného, než že záměrně, propagandistickým a demagogickým způsobem potvrzuje oprávněnost strachu a přeměňuje ho v otevřenou nenávist vůči jinakosti.

Obrana proti xenofobii neexistuje, nemůžeme se bránit vlastní přirozenosti. Freud přece odhalil, že právě pokusy zvrátit lidskou přirozenost vedou k těžké, násilné distorzi, která si vybere svou daň v podobě, jakou nejsme schopni předem očekávat. V případě potlačování sexuálních pudů to byla hysterie a další psychické poruchy, v případě moralistního potlačování se nám i xenofobie pravděpodobně vrátí v nějaké zvrácené podobě. Existuje ale obrana proti jejímu zneužívání a proti manipulaci, pro kterou – ať už se jednalo o jakoukoliv zločineckou ideologii – byla právě xenofobie hlavním motivem a generátorem. Obranou proti tomu bylo vždy vzdělání a výchova, tedy sociální procesy, které zajišťují dostatečnou míru rozumu a empatie. Jistě, je to truismus, který je ale třeba stále dokola opakovat a připomínat. Nenávist stavěná na xenofobii vždy vyrůstá z prostředí pomyslné lůzy, tedy té části společnosti, která trpí limitním nedostatkem vzdělání a charakteru. Vždy se totiž najde někdo, kdo je schopen postavit se do čela lůzy, dát jí dostatečný dojem respektu a autority hodné následování, ať už se jmenuje Sládek, Le Pen, Haider, Okamura nebo Konvička.

V situaci, kdy má taková nenávistná ideologizace xenofobie standardní podporu 5 % společnosti je vše relativně v pořádku. Vždy se taková část společnosti najde. Hrozba přichází tehdy, pokud podpora takového hnutí překročí kritickou hranici a začne atrahovat lidi, kteří se za běžných okolností distancují, byť vnitřně mohou nacházet určité sympatie. Jsou to typicky lidé, jejichž charakter, přesvědčení a vzdělání nejsou dostatečně odolné vůči sociálnímu tlaku. To je ovšem většina společnosti. Nejúspěšnější zločinecké ideologie dosáhly stavu přesně opačného tomu, co považujeme za normální: pouze nějakých pár procent lidí se nenechalo morálně zkorumpovat a i přes hrozbu likvidace svůj charakter nepopřeli.

V takové situaci zatím nejsme. Jenže česká společnost je výrazně náchylná k tomu nechat se strhnout stádním instinktem. Její „hobití“ zahleděnost dovnitř, omezená schopnost chápat a přijímat existenci jiných kultur je pro překonávání xenofobie krajně rizikovým faktorem. O to důležitější je podporovat vzdělání, které dokáže vzdorovat syndromu maloměstského inženýra jako etalonu vzdělanosti, k čemuž mimochodem český vzdělávací systém stále tenduje. Důležité je naučit se chápat vlastní projevy xenofobie a umět s nimi pracovat, nikoliv je popírat a pak náhle nechat vzplanout  v nestřeženém okamžiku. To je jediný způsob, jak se vyrovnat s vlastní přirozeností.

29.6.2015
Tisíce lidí z mnoha náboženství podpořily ve Vatikánu papežovu ekologickou encykliku

Tisíce aktivistů a vedoucích náboženských představitelů se účastnily demonstrace v Římě, při níž podpořili nekompromisní ekologický postoj papeže Františka před vatikánskou konferencí o globálním oteplování a naléhali aby světoví politikové začali jednat.

Činitelé ze Svaté stolice budou v nadcházejícím týdnu debatovat o životním prostředí s aktivisty a vědci na jednání, kde bude hrát čelnou roli Naomi Kleinová, prominentní sociální aktivistka, a kardinál Peter Turkson, jeden z nejvyšších papežových poradců.

Brzo po vydání encykliky papeže Františka o životním prostředí, která je považována za zásadní zásah do světové debaty o globálním oteplování, aktivisté přicestovali v neděli do Říma, aby argentinskému papeži poděkovali za jeho dokument.

Asi pět tisíc lidí, příslušníků nejrůznějších věr, se sešlo na svatopetrském náměstí ve Vatikánu.

Jejich heslo "MNOHO NÁBOŽENSTVÍ (včetně islámu) - JEDINÁ PLANETA" ostře kontrastuje s vlnou islamofobie v České republice.

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.6.2015
Tuniský muslim o násilném útoku v Tunisku

Jmenuji se Karim Zribi a je mi dvacet let. Jsem z Tuniska, ale před několika lety jsme se s rodinou přestěhovali do Dohy v Kataru. Jedenáct let jsem studoval ve své rodné zemi a pak jsem dokončil střední školu v Doze, kde jsem absolvoval v oboru matematiky a fyziky s červeným diplomem. Teď studuji v Brně letectví. Jsem tady už čtyři měsíce a opravdu se mi líbí zdejší životní styl, i když počasí je hodně odlišné od počasí v Tunisku nebo v Doze, píše Karim Zribi na facebookové stránce Openminded Brno, kterou založili mladí lidé ze zahraničí v reakci na vlnu rasismu a islamofobie v České republice.

Dověděl jsem se, co se stalo před několika dny v letovisku Sousse a je mi opravdu líto všech obětí, ať odpočívají v pokoji...

Byl to protiislámský čin, protože jako muslim (ale piju alkohol od tří let svého věku!) jsem v životě neslyšel o tom, že by se mělo útočit na jiné lidi anebo šířit strach. Zásadní přece je respektovat každého člověka z každé země, z jakéhokoliv náboženství a z jakéhokoliv kontinentu, protože jsme všichni lidské bytosti, konec konců se všichni snažíme žít v míru a v souladu se všemi.

Tenhle terorista se pokusil zničit image a pověst islámu po světě, ale já jsem si jist, že většina lidí na této Zemi ví, že Tunisko bojuje proti takovémuto chování a bude intenzivně usilovat o to, aby všichni, ať jsou to místní lidé nebo turisté, měli pocit bezpečí a mohli se těšit z toho, jaké krásy, přírodu a historii ta země nabízí.

Je opravdu povzbuzující zaznamenávat existenci takovýchto facebookových skupin v Brně, plných uvědomělých lidí z celého světa. Opravdu to oceňuju!!

Napište mi, jestli byste chtěli zajít na drink. Mluvím plynně anglicky, francouzsky, arabsky a španělsky, takže komunikovat problém nemám.

28.6.2015

Řecko řeší tři problémy najednou a zdá se i tři lhůty. Referendum má být primárně k určitému typu hospodářské politiky, která dovedla Řecka tam, kde teď je. To by mělo být 5.7., vládnoucí Syriza bude apelovat na NE. Simultánně a provázaně s tím, je to problém likvidity a ten se řeší teď - bude dát ECB poskytovat ELA (emergency liquidity assistance) řeckým bankám? Podle mě by tedy měla, ale dneska by mělo být sezení ECB k tomuto. Možností je vícero: buď bude pokračovat (a řekne do kdy, např. do 1.7. minimálně, kdy mi to přijde nejlogičtější), nebo to odmítne rovnou, což znamená: zavřené banky, kapitálová kontrola, a urychlený přechod na vlastní měnu (IOU).

Řecko by tímto způsobem bylo de facto vyhozené z eurozóny - na což není žádný postup, jsme na neprobádaném území. třetí problém je samozřejmě dluh - teď mi nejde o to, že je nesplatitelný, ale o to, že do 30.6. se má odehrát další splátka. Řecko na ní samozřejmě nemá, takže představa, že bude spláce 360 mld. institucionálním věřitelům, kteří vykoupili soukromé (německé a francouzské banky), je mimo realitu...

Pokud nebude pokračovat ELA, jdeme k grexitu, vlastní měně. pak referendum už asi nebude dávat moc smyslu.

Pokud dnes ECB ELA nezařízne, pak je další datum 30.6. - Řecko buď sežene prachy někde (Čína?), což se mi nezdá moc pravděpodobné. nebo prostě nesplatí, ergo default. ale: default by nutně neměl znamenat odchod z eurozóny, protože Řecko už si dvěma restrukturalizacemi dluhu prošlo a v té době nebude ještě rozhodnuto o tom, zda řečtí občané přijmou či nepřijmou podmínky věřitelů. Vidím tu hodně prostoru pro výklad oběma směry. Je možno udělat bankrot v eurozóně, by zněla otázka 30.6.?

Default by měl vést k jednáním (zase!) o restrukturalizaci dluhu s věřiteli, tj. jsme tam, kde jsme byli. ale dopady na eurozónu (kurz vůči dolaru, a my se s tím svezeme) bezesporu budou. Řecko bude asi chtít jít cestou bankrot vedený věřitelem, a la Argentina. - což byla rada řady ekonomů, myslím i Costase Lapavitsase. Následující týden (minimálně) nebude klidný...."

Shrnutí toho, jak Řecko neprovedlo žádné reformy: Jak zcela jasně vidno, Řecko je v trojkrizi: je to krize hospodářská (a sociální), dluhová a krize likvidity. když se vrátí k drachmě, nebo nějak jinak nazvané vlastní měně, vyřeší krizi likvidity, částečně to může pomoci hospodářství (devalvace není nic moc nástroj, ale pořád lepší než interní devalvace, tedy tlak na ceny a mzdy...) a dluh zůstane, resp. nakyne v drachmách ještě nakyne. Možná už je to jedno, protože je stejně nesplatitelný.

Katastrofa je, že by se dal splatit lehce (vždyž věřitelé jsou instituiconální! prostě ty peníze mohou "natisknout), ale nebudu ted tady rozebírat otázku dluh a moc (viz můj článek k MMF), event. problematiku morálního hazardu. Nejvíce spěchá krize likvidity (dneska), alespon podle informací, které zatím mám - že by ECB měla rozhodnout o (ne)pokračování ELA. Dostala se ke mně informace, že banky by měly mít větší zásoby peněz než vkladů, ale prozatím to nemám ověřeno. To by samozřejmě podstatně usnadnilo situaci.

Co Řecko protrpělo za posledních sedm let?

Deficit rozpočtu se změnil na primární přebytek, mzdy klesly o více než třetinu, penze o téměř polovinu, téměř třetina státních zaměstnanců byla propuštěna, spotřeba klesla o třetinu. Významně se narovnal běžný účet, který je jedním z dominantních ukazatelů nerovnováh (o 16%). Podle FT si Řecko prošlo největší depresí v kategorii vyspělých zemí od r. 1950, kromě případů válek a revolucí. Plus tato deprese trvá dlouho - opět rekord. Problém ŘeckA je struktruální + institucionální, špatná Státní správa. Viz konvergenční kritéria, která se zjednodušeně zaměřila jen na pár výstupových čísel, ale už se nedívala, co do té ekonomiky vstupuje, struktury, instituce atd...

29.6.2015

Pokud člověk sleduje nenávistné projevy proti uprchlíkům ve virtuálnu, má možnost se tomu nějak bránit. Buď někam vloží nějakou protireakci nebo, když už toho má dost, jednoduše se odhlásí ze sítě. Jiné to je ale v reálném životě, když si povídáme s někým, koho známe, nebo kdo je z blízkého okolí. Potom je pro nás těžké se rozhodnout, jak se k tomu člověku zachovat. Zvláště k takovému člověku, o kterém si myslíme, že je to člověk solidní.

Třeba když jsem seděl u holiče a manžel kadeřnice, neúspěšný komunální politik ČSSD mluvil, aby řeč nestála, o situaci ve své čtvrti: „ Ani tady už to není, co to bývalo. V parku polehávají bezdomovci, válí se tam injekční stříkačky. Přijde doba, kdy tu uslyšíme samé alah akbar.

V sobotu zase sedím v autě a jedeme z jižních Čech a vedle mne na sedadle slyším z úst studenta, který po jednom a půl roce opustil filosofickou fakultu toto: „Z historie vidíme, že národy z jihu si nedovedly nikdy vládnout samy. Potřebovaly nadvládu zemí naší kultury“.

Z jiné strany na mě doléhá: „Moji dceru přepadli cikáni a od té doby je všechny nenávidí“.

Strach z neznámého, pocity zneuznání, tíživá sociální situace byly a jsou živnou půdou pro nesnášenlivost či nenávist. Jak známo z historie, využili toho mnozí při propagandě svých ideologií.

I v dnešní době tomu není jinak. Konzervativní a ultrapravicové síly v ČR šturmují na poplach v podobě akcí typu sdružení Akce D. O. S. T., kdy Konvičkové, Okamurové, Zemánkové a jiní horují proti imigrantům.

Objevují se však i staří známí Vandasovci, kteří cítí další šanci, jak se zviditelnit.

V Brně na demonstraci proti přijímání uprchlíků předseda DSSS Vandas rozjásal tisícové publikum i takovými slovy jako:“Přijde doba, když z těch zlých extremistů a neonacistů budou rázem hrdinové“.

Je to asi můj subjektivní pocit, ale lidé slušní, tolerantní a snášenliví jsou slyšet daleko méně a mnoho lidí ve svých názorech nyní hlavně vůči pomoci uprchlíkům ustrnulo v předsudcích a obavách z jejich nebezpečnosti.

Vážím si toho, že lidé jako Jan Čulík nebo performer Milan Kohout se odvážili do jámy lvové a pozvedli svůj hlas proti nevědomosti, neznalosti a zaslepenosti v naší společnosti. Jejich aktivity plně podporuji, tak jako podporuji akce hnutí Ne rasismu nebo Brno blokuje.

Závěrem ještě jeden malý postřeh. Čítám na internetu i takové názory, že humanismus byl překonán. Pokud toto přijmeme, co nám vlastně zbude?

Pocházím z kraje, kde se s největší pravděpodobností narodil Jan Hus. Nesmím ho tedy zklamat a budu šířit pravdu v podobě švejkovské parafráze: „Lidi co blbnete, uprchlíci jsou taky lidi“.

29.6.2015
Nebudeme-li tuto zemi christianizovat, bude za pár let muslimská!

Kodex Českého rozhlasu praví, že jedním z jeho poslání je „odrážet rozmanitost filozofických koncepcí a náboženských vyznání ve společnosti, aby napomohl vzájemnému porozumění a toleranci a podporoval soudržnost mnohonárodnostní a multikulturní společnosti. Podle všeho se toto poslání Českému rozhlasu naplňovat příliš nedaří. Jeho nadstandardní vztahy s katolickou církví a v podstatě neustálý přístup jejích představitelů do vysílání ČRo vytváří dojem, že je snad katolictví nějakou dominantní eticko-filosofickou doktrínou, kterou bychom měli kdoví proč stavět před ostatní. V souladu s nevyváženým využíváním informačních zdrojů veřejnoprávními médii je nutné stále poukazovat na dlouhodobé popírání těch nejzákladnějších principů, jimiž by se veřejnoprávní média měla řídit.

Možná si chtějí kompetentní v ČRo zajistit nadstandardní pokoje a služby během života posmrtného, možná mají jen přízemnější cíle a rádi by byli za dobře z nejbohatší organizací v ČR. Možná jen mají neodbytný dojem, že katolická církev sama odráží „rozmanitost filozofických koncepcí a náboženských vyznání“. Pokud totiž srovnáme proporci pořadů s náboženskou (veskrze katolickou) tématikou, oproti jiným myšlenkovým proudům mají vysoce nadstandardní postavení. Toto postavení upevňuje i skutečnost, že náboženství (zejména křesťanství a zejména katolictví) má na rozhlasovém portále vlastní a velmi bohatou sekci. Sekce by měla být věnována duchovním tématům, proto překvapí rubrika Církevní restituce, jejíž obsah je v podstatě informační podporou těch, kdo extraordinární podobu restitucí, v jakých byla prosazena, podporují.

Pokud vůbec narazíte na portálu ČRo na tématiku církevních restitucí, výběr referujících a úhel pohledu v sobě většinou obsahuje tendenci obhajovat. Kdoví proč byli do pořadu Dvacet minut Radiožurnálu v dubnu 2015 v rozmezí pouhých 14 dnů pozváni bývalý a současný kardinál, aby – mimo jiné – o restitucích pohovořili.

Oproti tomu je takřka nepochopitelné, jak to že nemá vlastní rubriku téma Jana Husa, jehož významné výročí na letošek připadá. Vzbuzuje to dojem, že buď to není dostatečně silné duchovní téma, nebo postava Jana Husa nějak odporuje tomu správnému náboženskému pohledu, protože přirozeně vybízí ke kritickým postojům.

Od náboženství, filosofického směru či ideologie by mělo veřejnoprávní médium zachovávat přirozený odstup, umožnit nahlédnout každý takový myšlenkový směr zvnějšku, podrobit kritice jeho slabá místa, případně vybízet k jejich hledání. Náboženské relace ČRo jsou často naprostou službou církvím v evangelizaci či pastoraci. Představme si, že by ČRo podobné pořady nabízel neoliberálům, socialistům, kryptoanarchistům nebo zeleným, pravděpodobně by těžce narazil. Fakt, že katolická církev, která zaujímá v programovém schématu ČRo s velkým náskokem přední postavení, je přímo svázána s konkrétní politickou silou v ČR, která zcela otevřeně a nepokrytě hájí její „světské“ zájmy, nechává ČRo a jeho radu klidnými. K nevíře...

Stejně tak je dost nepochopitelná praxe, kdy ČRo zcela přenechává vysílací časoprostor lidem z okruhu katolické církve, jak se děje v nedělním pořadu Jak to vidí. A co teprve podívat se na to, jak ČRo referuje o ateismu. Člověk musí nabýt dojmu, že ateismus je vinen ze všech hříchů současné společnosti a je třeba ho vykořenit. Pravděpodobně proto, že o ateismu smějí v ČRo hovořit jen lidé s náboženským „handicapem“.

Duchovno (či spiritualita), etika a teleologie v nich obsažené jistě jsou navýsost společenskými tématy. Duchovno má velké množství podob, z nichž jediné, katolické pojetí připadá ČRo, na rozdíl od etalonu publicistiky, jako je třeba BBC World, nejhodnější podpory. V době, kdy se multikulturalita stala terčem nedovzdělaných a někdy dokonce zjevně přihlouplých technokratů, maloměstských inženýrů, fachidiotských manažerů a dalších vlivných svého druhu jakoby se česká média, ta veřejnoprávní nevyjímaje, bála dát větší prostor informacím o jiných kulturách, čímž paradoxně pouze utužují atmosféru tupého ignorantství, tak typickou pro do sebe uzavřenou českou společnost.

Vedle soupeřících ideologií vzbuzuje praxe v ČRo další otázku. Jak je možné, že stanice Radiožurnál, ČRo Plus (dříve 6) a Vltava věnují významně více prostoru náboženství, které je z hlediska vlivu v současnosti i budoucnosti zcela marginální, a tak málo prostoru vzdělávání a vědě, které jsou z hlediska současného a budoucího vlivu zcela neporovnatelně důležitější. Ze statistik vysílání je evidentní, že pouze ČRo 2 vyjadřuje z hlediska významu, vlivu a důležitosti pro společnost smysluplný poměr odvysílaných hodin. Statistiky jsou přitom běžně dostupné veřejnosti.

Problém je, že neexistují v podstatě žádné organizace, které by se z pozice watchdoga zabývaly tématem médií a pravidelně na tyto zjevné rozpory v mediální praxi upozorňovaly. Mediální rady, ať už ty malé (ČRo a ČT), nebo ta velká (RRTV) jsou zcela bezzubé a v podstatě plní pouze roli ochránců zájmů těch, kdo jejich členy jmenují, což jsou dnes parlamentní politické strany. Soudce by ze zákona byl, ale pokud není žalobce, který by systematicky a s potřebnou erudicí upozorňoval na podobné prohřešky českých médií, nic zásadního se nezmění, ať už bude klíč pro jmenování rad jakýkoliv. Jde o jeden z citelných nedostatků k rozvoji této společnosti směrem k občanskému modu.

Nicméně i tento text samotný, stejně jako výše odkazovaný text o nevyváženosti ve využívání informačních zdrojů, je nutno považovat za podnět k prošetření o neplnění povinnosti veřejnoprávního média, ať už pro jeho vlastní radu, nebo RRTV. Začněte laskavě jednat.

29.6.2015
Bodláky Václava Duška

V šedesátých letech nedaleko Strážského, děsilo okolí sršní hnízdo. Důstojník útvaru rozhodl, že nebezpečné ohnisko je třeba zlikvidovat. Navlékli jsme se do atomových obalů, včetně plynových masek, a vydali se bojovat se zdánlivě slabším nepřítelem. Boj dopadl následovně: hnízdo zapáleno, sršni vzlétli – důstojník skončil ve špitále s dvojitou hlavou – svou a druhou oteklou. Málem zemřel. On se sršňů nebál, masku si pohrdinsky nenasadil...

Zdá se, že v současném nelítostném světě jsou nebezpečná hnízda svou podstatou podobná sršním. Nerozvážní plánovači světového uspořádání tak dlouho šťouchali v nebezpečných lokalitách, až došťouchali. Arabský svět se proměnil. Kdeže jsou jeho vzdělanci, kultura?! Barbaři ničí památky, vybíjejí "lidský materiál" nevhodný k podpoře Novoboha...

V těchto dnech jsme svědky odporných krutostí přenesených ze středověku. Miliony bytostí se dávají do pohybu. Holý život znamená málo. I u nás najdeme myšlenkové ubožáky – prý ať se klidně běženci utopí, pravil jakýsi dvojpřísahový generál Krasomil Úžasný. Hledáme příčiny i viníky. Sáhnout si do svědomí nebývá u politiků běžné. Ovšem svůj díl viny máme i my, volíme s mávátky v rukou, při písních pitomě obehraných, nasloucháme slovům vyčteným a zkomoleným uměleckou sbornou komandou. Zběsilost ideově zabarvená je vynálezem Satana.

Vrahům vzkaz: "Ve jménu Boha milosrdného, slitovného, ustaňte v běsnění – vězte, že není Boha, který vás za  skutky nelidské miluje!"

29.6.2015
Čím dříve pochopíme, jaký druh počítače mozek představuje, tím lépe

Věda neumí posloužit dostatečnými důkazy, když dojde na srovnání mozku k technologiím daného období. Descart se domníval, že mozek je hydraulická pumpa, Freud srovnával mozek s parním motorem, neurovědec Karl Pribram jej viděl jako holografické paměťové zařízení. Spoustu neurovědců by dnes bylo možné přidat na seznam chybných srovnání, když říkají, že mozek je počítač. Další analogie bez podstaty. Někteří z nich aktivně popírají, že by taková představa byla k něčemu užitečná a většina ji prostě ignoruje. Přesto je tu řada podobností, které vedou nikoliv k odmítání, ale spíše ke snaze nalézt to správné srovnání, domnívá se psycholog a neurovědec Gary Marcus z New York University.

Vědci často odmítají srovnání mozku a počítače proto, že vidí rozdíl mezi mozkem a počítačem, který představuje stroj s uloženými programy, pomocí nichž provádí sériové úkony. Program je uložen do paměťového zařízení počítače a algoritmus nebo návod je prostě proveden krok po kroku. Do lidského mozku, poznamenávají kritici, nejsou ukládány programy, a neurony jsou příliš pomalé a různorodé na to, aby snesly srovnání s přenašeči a logickými výhybkami, které používáme v dnešních počítačích.

Jenže argumenty, které zpochybňují podobnost mozku a počítače jsou slabé. Vezměme si ten, který tvrdí, že zatímco mozek je paralelní, počítač funguje sériově. Kritikové správně tvrdí, že ať už člověk dělá cokoliv, do činnosti jsou zapojeny různé části mozku. Jenže představa, že počítače jsou striktně sériové je žalostně zastaralá. Od počátku rozvoje počítačů je patrný určitý stupeň jejich paralelního fungování, kdy část jejich procesů vždy běží současně, jako je například běh hard disku a procesoru. A trend je jasný: dělat počítače více a více paralelní prostřednictvím vícejádrových procesorů a grafických karet.

Skeptici počítačové metafory také často argumentují, že mozek je analogový a počítač digitální. Jenže i když jsou dnešní počítače veskrze digitální, ty dřívější byly analogové a dodnes nejsme s to určit, do jaké míry je mozek analogový či digitální, případně do jaké míry je kombinací obojího.

Velmi oblíbeným je argument, že mozek je schopen emocí, zatímco počítače nikoliv. Ačkoliv počítače, jak je známe dnes, nejsou emocí schopny, tento fakt sám o sobě neznamená, že emoce nejsou produktem procesu podobného těm, které počítače používají. Některé nervové systémy, které modulují emoce, jako třeba amygdala, zjevně fungují na zhruba stejném principu jako ostatní části mozku, tedy na přenosu signálů, integraci informací a transformaci vstupů do výstupů. Jak vám řeknou odborníci, počítače fungují právě tímto způsobem.

Společně s Adamem Marblestonem z MIT a Thomasem Deanem z Googlu jsme se snažili v článku pro časopis Science ukázat, že určitý druh počítače, známý jako programovatelné logické pole, mohou posloužit jako předběžný výchozí bod k úvahám o fungování mozku. Tato pole sestávají z množství logických bloků, které mohou být naprogramovány k výkonu určitých činností. Jeden může vykonávat aritmetické výpočty, další může procesovat signály, další zase lokalizovat věci na stole. Chování celku závisí na tom, jak jsou naprogramovány jeho části. Řada logických činností může probíhat paralelně, stejně jako v mozku.

Ačkoliv se ani já, ani kolegové nedomníváme, že mozek je totéž co programovatelné logické pole, domníváme se, že mozek je taktéž složen z vysoce koordinovaných základních stavebních bloků, které vytvářejí posloupnosti, vyvolávajících informace z paměti a zprostředkovávajících je mezi různými částmi mozku. Identifikace těchto bloků může být Rosettskou deskou pro pochopení mozku.

Kompletní článek v angličtině ZDE

28.6.2015
PŘEČETLI JSME:
Nechceme o sobě slyšet, že jsme bezcitní, že nám je cizí neštěstí ukradené

Problém s tajemnými uprchlíky, kteří k nám nepřijíždějí, pouze výjimečně jednotlivě projíždějí, je dvojí. Nechceme je tady, ale současně nechceme o sobě slyšet, že jsme bezcitní, že nám je cizí neštěstí ukradené. Naši politici tuto komplikaci řeší odmítnutím povinné solidarity a hlásí se k solidaritě výběrové, selektivní a omezené. Nebudeme pomáhat těm, kteří mají největší problém, nýbrž těm, se kterými budeme mít nejmenší problém. Neumíme se vžít do pocitů zoufalce, který nemá budoucnost anebo mu dokonce jde o život. Prostě nevíme, proč bychom se dělili. Nedává nám to smysl.

Zdroj: ZDE

28.6.2015

Dobrý den pane Čulíku,

rád bych Vám tímto poděkoval za provoz BL a za vaši neúnavnou snahu o nápravu věcí, které ČR stále řadí mezi "transformující se" státy. Předesílám, že jsem Severomoravák, žijící v Praze, ale proč to píšu? Dnes a denně přemýšlím nad tím, proč tady stále spousta lidí, možná většina, uvažuje a chová se velmi omezeně, odmítá přemýšlet nad problémy svého okolí a nechce vidět věci v souvislostech. Vžil se pro to nic neříkající výraz "být konzervativní", což v českých poměrech znamená věřit pohádkám, které nám tloukly do hlavy knihy komunistického dějepisu, tedy že gros naší historie začalo v roce 1948, v lepším případě v roce 1918. Podle mne luxus, jaký si dnes užíváme a svým způsobem i užívali před rokem 1989 (elektřina 24/7, teplá voda, asfaltové silnice.....) pramení z velmi dobrých základů vybudovaných za první republiky a především v době jí předcházející (protože jako ekonom vím, že Československo se po úspěšném startu v roce 1918 začalo velice brzy ekonomicky propadat vůči zemím jako např. Švédsko), píše Tomáš Rys.

Stále kroutím hlavou, proč si i mí inteligentní a úspěšní přátele klidně zvolí za prezidenta Zemana, když musí jasně vědět, že ten člověk jenom plká nesmysly, není za ním vidět žádná práce.

S tímto stylem krátkozrakého myšlení také souvisí ona xenofobie, díky které lidé chtějí věřit nesmyslům, které byly ve světě dávno prokazatelně překonány. Mj. jistě znáte nářky afrických fotbalistů, kteří jdou raději do Německa, kde trenér využije jejich rychlosti a výbušnosti a nebude po nich požadovat, aby tvořili hru a kombinovali. Naopak český trenér se z nich bude silou vůle snažit vychovat Čechy jak poleno, což mu nikdy nevyjde, ale to pro něj není důvod, aby na tom cokoli měnil....a jsme zpátky u "konzervatismu" po česku.

Stále nad tím přemýšlím, proč ona těžkopádnost je mnohým Čechům tak vlastní, stejně jako např. některým Rusům (pochopitelně ne všem) je vlastní územní rozpínavost bez jakékoli starosti o vytvoření fungujícího systému na získaných územích.

Systém hodnot, který dříve zaručoval soužití různých etnik na našem území, byl nahrazen kamarádíčkováním, které vylučuje z normálního života kohokoli, kdo jen trošičku vybočuje. Za mě můžu říct, že na severní Moravě i přes ekonomické a jiné problémy stále existuje jakási otevřenost, vědomí, že i jiní lidé jsou lidé. Myslím, že je to proto, že zde kromě Čechů žije velké množství Slováků, kteří nejsou tolik tlačeni do jakési české šablony, jako je tomu v Praze. Kromě toho zde jsou oblasti jako Hlučínsko, kde žije spousta Němců, rovněž velmi sebevědomě, aniž by se museli tvářit, že jsou Čechy. Je zde historicky velká polská menšina na Těšínsku a Třinecku, rovněž velmi svébytná a inspirující. Kousek na jih žijí Valaši, původem snad z Rumunska, velmi skromní a nekonfliktní lidé.

Bohužel mám dojem, že od rozdělení Československa je ten pragocentrismus stále silnější a pokrytectví je čím dál horší. Oni dají do televizních zpráv jako hlasatele jednoho černocha a jednoho Roma a tím si udělají čárku za toleranci. Pak pošlou deky a balenou vodu někam do Afriky a udělají si čárku za pomoc lidem v nouzi.

Samozřejmě, že všichni vědí o těch desetitisících běženců a je jasné, že Itálie a Řecko je nemůžou zvládnout. Podle mě mají Češi strach sami ze sebe. Celou dobu s chutí nabourávají systém, odmítají dodržovat jakákoli pravidla, neplatí pokuty atd atd. Stále mají dojem, že ono se to nějak nakonec samo vyvrbí a odskáče to někdo jiný. Pak na ulicích potkáváte většinu lidí zahořklých a vyhořelých, protože on ty intriky těch druhých samozřejmě musel někdo slíznout.

Hlavně se tady lidi bojí toho, že jak jsou sami mezi sebou rozhádaní, tak se ani nedomluví na jednotném postupu, pokud by hypoteticky nějaké to nové etnikum tady začalo vytvářet nějakou strukturu, která by jim připadala jako konkurence ....což je při těch počtech směšné. Velká překážka je taky ministr Chovanec. To je evidentně chlap, který neudělá nic, neumí, netuší co s uprchlíky, bude jenom živit tu naši starou xenofobii.

Já pocházím z Frýdku. Kousek od nás ve Vyšních Lhotách býval utečenecký tábor. Ne že by tam nebyly problémy, ale nic fatálního to nebylo. Pamatuju, si jak jsme hrávali fotbal s černochy. Taky u nás bývali ještě za totáče Kubánci, strašně machrovali, oni hodně boxujou. Jeden mě chtěl zmlátit, prý jsem mu ukradl cigarety, ale za půl hodiny už jsme byli kámoši a zval mě na Kubu na levnou dovolenou Všechno jde, když se chce a může to být pestré a zajímavé.

Ta dnešní doba tady mi opravdu přijde pitomá.

Já lámu hůl nad politiky, ale co mě opravdu mrzí, to jsou novináři. Tady snad opravdu není nikdo osvícený, kdo by uvažoval globálně.....ne kvůli světu, ale kvůli nám. Prostě krátkozrakost, oni nevidí souvislosti. Jezdí po světě, čtou, ale nic nechápou. Znáte to i historicky, když světu vládl surrealismus, Češi měli poetismus - převzali jenom tu formu, ale souvislosti nechápali.

Já to vidím dneska, jak se snaží hudební průmysl vyrobit nové hvězdy šoubyznysu. Jsou to všechno děti jejich známých a příbuzných, totálně bez talentu. Zase tady bude stupidita a bezvýchodnost sálat z médií až hanba. Žádný návod k životu, jen hloupá zábava, zapomenout na všechno a odvázat se.

Víte co?

Mně by vůbec nevadilo, kdyby se tady vyrojily houfy uprchlíků na Václaváku, nejradši bych jim poradil ať se ničeho nebojí a přijdou sem. Když už tady budou, tak oni si na ně Češi zvyknou a hlavně: KONEČNĚ JE UVIDÍ NA VLASTNÍ OČI a třeba jim i něco dojde.

Na závěr posílám svoji písničku, která se týká běženců. Jsem tak trochu folkáč.

Přeji hodně trpělivosti a ať se daří,

Z Prahy zdraví váš čtenář

Tomáš Rys

28.6.2015
"Tohle je cikánská škola, tu bych vypálil"

Dobrý den, vážený pane Čulíku,

viděl jsem video z diskuze v petičním výboru. Souhlasím s Vámi ve všech bodech, píše Tomáš Linhart. Bohužel většině účastníků diskuze se nepodařilo vyspět a zůstali dětskými "konvičkami". Současný společenský jev selektivní intolerance mě také velmi znepokojuje.

Učím ve škole s nadpoloviční většinou romských žáků. Ty děti nejsou žádní beránci, potýkáme se s celou řadou vážných problémů a řada učitelů po pár měsících ze školy raději odešla. Nikdy mě však žáci doopravdy nepodrazili a nic se mi neztratilo, přestože příležitostí k tomu byla celá řada - například zapomenutý notebook, dataprojektor, vrtačka a já nevím co všechno v odemčené učebně, v dílně atd.

Mrazí mě z reakcí některých dětí "z bílých" škol, když se s nimi potkáváme při školních akcích ve městě nebo na výstavě. Mrazí mě, když slyším před školou poznámky typu: "tohle je cikánská škola, tu bych vypálil".

27.6.2015
Rusko odmítlo požadavek, aby byl ustaven tribunál OSN pro stíhání osob podezřelých ze sestřelení letadla MH17

Gennadij Gatilov, náměstek ruského ministra zahraničí, odmítl návrhy na ustavení tribunálu OSN pro proces s osobami odpovědnými za sestřelení malajského letadla MH17 loni na východní Ukrajině. Řekl: "Jsme proti tomu. Není to vhodné a bylo by to kontraproduktivní."

Holandsko, Malajsko a tři další země požadují vytvoření tribunálu OSN, který by vyšetřil incident z července 2014, kdy zahynulo všech 298 cestujících a členů posádky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.6.2015

Dnes se hodně hovoří o dopadech takzvaných úsporných opatření na ekonomické systémy řady evropských zemí - nejen na příkladu Řecka, které stojí tváří tvář svévoli svých nepřátelských věřitelů. Dějiny se opakují proto, abychom v nich nalezli inspiraci a především se na základě konkrétních dějů vyvarovali osudných chyb. Chtěl bych čtenáře BL upozornit na inspirativní článek nositele Nobelovy ceny za ekonomii Amartyi Sena o negativech dopadů úsporných opatření, jež demonstruje především na příkladu Německa po 1. světové válce ZDE.

Amartya Sen ve svém textu líčí neutěšenou situaci, která nastala poté, co bylo Německo poraženo v 1. světové válce. Cituje znepokojeného ekonoma Johna Maynarda Keynese, který v roce 1919 důrazně protestoval proti sankcím, dnes bychom řekli úsporným opatřením, uvaleným vítěznými mocnostmi na poražené Německo. Učinil tak v dopise tehdejšímu britskému premiérovi Davidovi Lloydovi Georgovi, v němž rezignuje na funkci reprezentanta britského ministerstva financí na pařížské mírové konferenci. Keynes vlastními slovy nechtěl působit na „scéně noční můry“, aby si tak symbolicky umyl ruce nad dalším osudem Německa. Jako kdyby tušil, kam nelítostná politika vítězných mocností povede…

Keynes o tomto klíčovému tématu evropských dějin napsal knihu s názvem The Economic Consequences of the Peace, kde přirovnal hospodářskou klatbu uvalenou vítězi 1. světové války na poražené k podmínkám tzv. Kartaginského míru, konkrétně ohledně sankcí a reparací, jež uvalila vítězná římské říše na poražené Kartágo po punských válkách. Podle něj se Německo ocitlo v obdobné situaci, neboť sankce a reparace musely zákonitě zruinovat německé hospodářství, a to se negativním způsobem odrazilo v celé Evropě. Keynes odsoudil vítězné mocnosti – Británii, Francii, Itálii a Spojené státy – za to, že od Německa požadovaly něco, co mělo děsivé následky jak pro Berlín, tak pro celou Evropu. Tento věhlasný ekonom kriticky analyzoval další příklady evropských zemí, jež se ocitly v postavení Německa po 1. světové válce, ačkoliv nešlo o tak fatální případy, například v knize The General Theory of Employment, Interest and Money.

Víme velice dobře, že ekonomický chaos Výmaru způsobený tvrdými úspornými opatřeními vedl k Hitlerovu triumfu a nakonec k jím rozpoutané 2. světové válce.

Autor se dokonce dovolává „otce moderní ekonomie“ Adama Smithe, k jehož odkazu se hlásí nejeden neoliberál, jenž ve svém stěžejním díle Wealth of Nations demonstruje, jak provádět životaschopnou ekonomiku. Smith uvádí dva faktory, jak tohoto cíle dosáhnout. Zaprvé je lidem nutné poskytnout bohaté příjmy a obživu, či přesněji – vytvořit pro ně takové podmínky, aby těchto příjmů a zisků mohli dosáhnout. Zadruhé je podle Smithe zapotřebí zajistit státu dostatek příjmů, aby mohl poskytovat občanům veřejné služby. Myšlenky tohoto ekonoma, který je též považován za pionýra tržní ekonomiky, by však v současné Evropě tvrdě narazily jako levičácké a protisystémové. Je proto zřejmé, že stoupenci implementace úsporných opatření a tvrdé tržní disciplíny, jako je kupříkladu německý ministr financí Wolfgang Schäuble, by měli urychleně oprášit klíčové dílo tohoto proslulého ekonoma a filosofa.

Jak Amartya Sen píše, je ironií dějin, že kdysi ekonomicky zdecimované Německo se nyní s pomocí EU a MMF ocitlo v roli vítěze a „diktátora“, který požaduje, aby Řecko, jež je nyní hospodářsky na kolenou, pokračovalo v důsledném plnění drastických ekonomických opatření. Ekonom sice poukazuje na skutečnost, že situaci z roku 1919 nelze srovnávat se situací v roce 2015, přesto ale existují neopomenutelné paralely.

Amartya Sen se tak hlásí nejen k dědictví Johna Maynarda Keynese a Adama Smithe, ačkoliv se v některých ohledech s nimi míjí, ale připojuje se k dalším nositelům Nobelovy ceny za ekonomii – Josephu Stiglitzovi a Paulu Krugmanovi, kteří nekompromisně odsuzují politiku úsporných opatření a odmítají oprátku, která se pomalu ale jistě zadrhává na hrdle Řecka.

27.6.2015

Hovořil jsem včera s Usámou Hasanem, islámským učencem a někdejším džihádistou. Hovořil o svém zhnusení nad zločiny, spáchanými tento týden. Poukázal na to, jak cizí jsou islámskému náboženství, které například zakazuje zohavování mrtvol. Řekl, že vznikl boj o civilizaci, v níž se musejí spojit všechny velké společnosti a velká náboženství světa - křesťanství, islám, hinduismus, judaismus i další - proti tomuto zlovolnému, miniaturnímu kultu smrti.

Kromě vražd v Kuvajtu, v Tunisku a ve Francii došlo v minulých dnech i k dalším zvěrstvům. V úterý byl zveřejněn videozáznam popravy pěti muslimů, které zavraždil Islámský stát. Pět muslimů bylo uvrženo do klece, která byla potopena do vody v plaveckém bazénu. Hypermoderní kamery umožňující natáčet pod hladinou zaznamenaly poslední minuty života umírajících mužů, kteří sebou v kleci házeli, jak umírali. Je to krutost, která dnešek spojuje s hrůzami nacistických koncentračních táborů. Po ukončení druhé světové války napsala v roce 1945 politická teoretička Hannah Arendtová: "Problém zla bude zásadní otázkou poválečného intelektuálního života v Evropě." Měla tím na mysli, že se Evropané budou snažit pochopit, jak bylo možné, že docházelo k hrůzám vraždění v nacistických koncentračních táborech, píše v deníku Guardian Jonathan Freedland.

Vraždění a zvěrstva, k nimž dnes dochází, je jistě možno do určité míry vysvětlit politickými, vojenskými a hospodářskými faktory. Jenže to nevysvětluje absolutní sadismus, schopnost jedné lidské bytosti nejen druhého zavraždit, ale zavraždit ho bolestným, ponižujícím způsobem.

Jednou možností je nepovažovat to za nevysvětlitelné. Vzpomeňme na postavu ve filmu Woodyho Allena Hana a její sestry. Její reakcí na Arendtové problém zla bylo říct, že když se lidi ptají, jak je možné, že došlo k holocaustu, ptají se špatně. "Vzhledem k tomu, jací lidé jsou, otázkou je, proč se to neděje častěji?"

Pokud věříme, že lidé jsou svou podstatou divoši, kteří se radují z bolesti druhých, není překvapující, že mladí muži z Isis páchají jedno zvěrstvo za druhým: upálí muže v kleci, popravují děti, nutí dítě, aby zastřelilo dospoělého. Sadismus proměnili ve sport, v němž se předhánějí.

Pokud však máme jiný názor na lidské bytosti a jsme přesvědčeni, že jsou lidé schopni lásky a empatie, pak dál čelíme problému nevysvětlitelnosti zla. Můžeme se pokusit věc vysvětlit prostřednictvím psychologie, můžeme poukázat na to, že muži, páchající dnešní hrůzy, jsou prostě šílení, poškození lidé.

Anebo pokud usoudíme, že vrazi jsou psychicky zdraví a normální, můžeme se odkázat na psychologii skupin. Připomeneme si post-holocaustovou práci Stanleyho MIlgrama, jehož experimenty o poslušnosti dokázaly, že lidé jsou schopni a ochotni vyvolávat u druhých obrovskou bolest, pokud plní příkazy důvěryhodné autority.

Jednodušším vysvětlením je, že vrazi z Islámského státu prostě jen používají starodávnou vojenskou taktiku, kterou dobře znali Džingischán a Atilla Hun: vyvolejte v nepříteli co největší strach. Isis utopil ty muslimské muže proto, abychom se ho báli.

Funguje to. Turisté přestanou jezdit do tuniského letoviska Sousse, aspoň na určitou dobu. Ale zatímco tyto zločiny vyvolávají strach, vyvolávají i hnus a odpor. Aa ten hnus a odpor je sdílený. Hovořil jsem včera s Usámou Hasanem, islámským učencem a někdejším džihádistou. Hovořil o svém zhnusení nad zločiny, spáchanými tento týden. Poukázal na to, jak cizí jsou islámskému náboženství, které například zakazuje zohavování mrtvol.

Řekl, že vznikl boj o civilizaci, v níž se musejí spojit všechny velké společnosti a velká náboženství světa - křesťanství, islám, hinduismus, judaismus i další - proti tomuto zlovolnému, miniaturnímu kultu smrti. Bylo by nesmyslem hovořit o takovém boji jako o válce proti zlu. Takovou válku nikdy nevyhrajeme. Zlo je v nás a je zjevně věčné. Ale nesmíme se bát nazvat zlo zlem.

Kompletní článek v angličtině ZDE

27.6.2015

Přijímáme teze o nebezpečí radikálního muslimského náboženství, protože chceme, aby bylo zlo záhadné a aby bylo zosobněním jinakosti. Chceme zdůrazňovat, že s námi to nemá nic společného. Chceme si tvrdit, že my jsme sekularističtí a osvícení a s tímto krveproléváním nemáme vůbec nic společného. Tohle lidi normálně se zlem dělají - konceptualizujeme si ho tak, aby od nás bylo co nejvzdálenější. Avšak islamistický terorismus je o politice a my musíme přiznat, že dlouhá historie katastrofálních západních intervencí na Blízkém východě je součástí příčiny hororu, který pokračuje. Musíme přijmout svou odpovědnost.

Falešný je předpoklad, že radikální teologické myšlenky z islámu jsou příčinou teroristických útoků. Podle této radikalizační hypotézy jsou motivací vražedného chování konzervativní islám a nebezpečné myšlenky obsažené v Koránu, píše Giles Fraser v deníku Guardian.

Je to asi tak přesvědčivé jako tvrzení, že výzvy k vraždění, obsažené v Bibli, jsou odpovědné za brutalitu katolické Irské republikánské armády. Mnoho mladých lidí, kteří byli přesvědčeni, aby se ze Západu vydali bojovat v Sýrii a v Iráku, se těžko dostalo dál než do první kapitoly brožury Islám pro idioty. Nevědí o Koránu skoro nic a jsou motivováni Koránem asi natolik, jako průměrný katolický severoirský terorista byl k vraždění motivován Saulovým genocidním vyhlazením Amalekitů v první knize Samuelově. Ano, jazyk násilného džihádu si možná půjčuje slovník z islámské teologie, je to užitečný signál sdílené totožnosti, ale základní motivací je, jako vždycky, politika.

Teroristé z Irské republikánské armády nebyli katolíci, pevně věřící v Bibli, byli to většinou přesvědčení ateisté. Katolicismus byl pouze signál, který je označoval jako "lidi, kteří patří k nám". A totéž platí o islamistickém terorismu.

Nedávno vydal profesor Arun Kundnani fascinující analýzu toho, jak rétorika radikalizace vytvořila "ztracené desetiletí". Kundnani analyzuje slabý a pochybný empirický základ, na němž byla vybudována vazba mezi radikální teologií a terorismem.

V žádném případě není cílem omlouvat náboženství. Je faktem, že jak Korán, tak Bible obsahují pasáže, které jsou hluboce amorální. Ale to nesmí odvádět naši pozornost od jádra věci. To není důvodem, proč lidé odjíždějí do Iráku a stávají se tam vražednými zločinci. Odjíždějí, většinou, protože dospěli k přesvědčení, že jejich kmen je terčem útoků, že Bašar al Assad shazuje chlórový plyn, že Západ napadl Irák, že v zálivu Guantánamo dochází k mučení vězňů, a protože mají zkreslenou a popletenou touhu po dobrodružství.

Přijímáme teze o nebezpečí radikálního muslimského náboženství, protože chceme, aby bylo zlo záhadné a aby bylo zosobněním jinakosti. Chceme zdůrazňovat, že s námi to nemá nic společného. Chceme si tvrdit, že my jsme sekularističtí a osvícení a s tímto krveproléváním nemáme vůbec nic společného. Tohle lidi normálně se zlem dělají - konceptualizujeme si ho tak, aby od nás bylo co nejvzdálenější. Avšak islamistický terorismus je o politice a my musíme přiznat, že dlouhá historie katastrofálních západních intervencí na Blízkém východě je součástí příčiny hororu, který pokračuje. Musíme přijmout svou odpovědnost.

Velmi vážným problémem je, že toto vyhýbání se odpovědnosti vede k tomu, že teroristy hledáme na špatných místech. Chcete-li najít teroristu, hledejte lidi, kteří kupují podezřelé chemikálie, ne lidi, kteří se modlí.

Kompletní článek v angličtině ZDE

26.6.2015

V současné době jsem na studijní pobytu Erasmus na jedné univerzitě v Itálii. Všechnu tu davovou hysterii, propagandu a lži o uprchlících, kterou šíří i veřejnoprávní média, sleduji bohudík jen zpovzdálí, a to především díky vaší stránce Britské listy, píše student, jehož jméno je redakci známo.

Obdivuji, že jste se vůbec pustil do debaty s těmi jemně řečeno zaostalými lidmi na půdě PS PČR. Tito nacističtí stoupenci diktátora Konvičky se chovají stejně jako mnoho Němců před druhou světovou válkou. Jen se hrozím, kdy se v České republice strhne nějaký pogrom na muslimy. Některá online vydání Blesku bych bez váhání přirovnal k vydání slavného der Stürmer. Lidská selektivní paměť spolu s manipulativními médii zapříčiňuje, že nikdo není schopný si vytvořit historické paralely, nechápe "břímě bílého muže" a ve většině nikdo z nich nepotkal jediného muslima.

V rámci výzkumu jsem strávil určitou dobu v bývalé britské kolonii v Africe, kde je 95 % obyvatel muslimů. Navázal jsem tam dodnes udržovaná přátelství. Tito lidé byli mírumilovní a dovolím si říci, že by za mě položili život, kdybych je o to požádal. Pro českou masu buranů je kdokoli z Afriky nebo Blízkého východu nepřítel.

Právě toto nacionální a nacionalistické chování vyvolalo v minulosti mnoho válek a dnes opět lidé rozdmýchávají další xenofobní vlny proti imigrantům, uprchlíkům a dalším lidem. Těžko průměrnému zabedněnému Čechovi vysvětlíte, co se nyní odehrává. Pohybuji se cca jednou týdně na vlakové stanici Milano Centrale a nikdy jsem si nevšiml těch "stovek" uprchlíků, kteří by stanici měli "okupovat".

U nás je asi nejvíce markantní (bohužel v ostatních zemích to není o mnoho lepší) absence intelektuálních elit, které by měly vystoupit a kterým by měly masy naslouchat. Nic takového se neděje. Lidé vidí řešení ve vystoupení z EU, stavbě nových železných opon či v odeslání uprchlíků "tam, kam patří". Otázka řešení uprchlické krize není snadná a nepodaří se nám ji vyřešit během roku nebo dvou. Nicméně bychom se měli chovat jako vyspělá civilizace, jako lidé, kteří jsou nositeli západních hodnot. Tyto hodnoty ovšem svým chováním pošlapáváme, přičemž ke všemu přispívá i nekoherentní Evropská unie. Ta je sice sjednocena měnou, ale nemá žádnou vyhraněnou společnou zahraniční politiku stejně jako jiné oblasti politiky.

Stále doufám v prozření Čechů prostřednictvím osvěty v různých typech médií. Doufejme, že se tak stane.

26.6.2015
POSTAVME SE PROTI ZLOČINNÉ XENOFOBII
Zprávy o násilných útocích jen dál naléhavě potvrzují, že je nutné, abychom uprchlíkům pomáhali

Při pátečním útoku na šiitskou mešitu v Kuvajtu zahynulo při modlitbách 25 lidí. V Tunisku při atentátu, jehož cílem bylo zničit tamější turistický průmysl a zemi tak hospodářsky destabilizovat, zahynulo 38 lidí. Je to jen dalším z nesčetných důkazů, že drtivou většinou jsou obětmi násilných útoků extremistů právě muslimové. Zejména ti jsou násilím, mučením a válkou nuceni opouštět své domovy.

Hysterická antiislámská kampaň českých médií a protiislámských aktivistů je zločinecká, protože povede k ztrátám na životech. Uplatňování kolektivní viny je princip nacistický. Soudný člověk ví, že za zvěrstva záměrně páchaná sadisty z tzv. "Islámského státu" nenesou odpovědnost miliardy normálních, mírumilovných muslimů. Obviňovat z těchto zvěrstev islám jako celek je iracionální.

Když vrah Breivik, běloch a křesťan, usmrtil desítky nevinných mladých lidí, znamená to snad, že za tuto masovou vraždu nesou odpovědnost všichni běloši a křesťané světa? Nesou všichni běloši a křesťané vinu vraha Roofa, který ve Spojených státech nedávno vyvraždil nevinné věřící v kostele?

Pokud z vražd bělošských teroristů neobviňujeme všechny bělochy, je pokrytecké uplatňovat princip kolektivní viny na miliardy mírumilovných muslimů.

26.6.2015

Členové eritrejské diaspory demonstrovali před evropským sídlem OSN v Ženevě. Shromáždění podpoří nedávno vydanou zprávu OSN dokumentující rozsáhlé zneužívání v Eritreji.

Tisíce Eritrejců z Evropy, USA a Kanady přijely na demonstraci. Opoziční představitel Nagash Osman, který žije ve Švédsku, řekl před akcí: "Lidé přijíždějí autobusy ze Švédska, Británie, Německa, Francie a zbytku Evropy. Několik představitelů také přilétá z USA a Kanady. Je to poprvé, co Eritrejci mají pocit, že nám svět konečně naslouchá. Nálezy zprávy pro nás nejsou nové, to už víme. Ale cítíme, že svět konečně začíná chápat naše utrpení."

Zpráva byla OSN předložena v úterý. Den předtím proběhl na stejném místě jako dnes protest členů diaspory, kteří s nálezy nesouhlasí.

Rahel Weldeabová, která také žije ve Švédsku a se zprávou nesouhlasí, tvrdí, že metodologie i závěry zprávy je třeba odmítnout.

"Založili zprávu na 500 rozhovorech provedených v zahraničí. Není reprezentativní, zejména když OSN tvrdí, že každý měsíc prchá ze země 3 500 Eritrejců," tvrdí Weldeabová.

Komise, která zprávu vypracovala, získala výpovědi více jak 500 Eritrejců z diaspory a mezi uprchlíky, z nichž mnozí zemi opustili teprve nedávno.

Weldeabová dodala, že si nepřeje, aby na Eritreu byl uvalen ten typ demokracie jako na Libyi a Irák. "Zpráva doporučuje zahraniční intervenci. Přejí si vbombardovat demokracii do naší země, cítím, že hrozba pro Eritreu je reálná."

OSN v roce 1952 odmítla uznat eritrejskou nezávislost a od té doby jsou vztahy špatné.

Buthaina Nasserová, opoziční představitelka a lidskoprávní aktivistka, která se podílela na zpracování zprávy, sdělila Al-Džazíře: "Zdá se, že někdo opravdu potvrdil, co říkáme 20 let! Vláda nás připravila o důstojnost. Myslela si, že nás nikdo nebude poslouchat a my se s tím prostě smíříme, to už dělat nemohou."

"Fakt že komisi nevpustili do země toho o vládě říká dost, měli ji vpustit," dodává aktivistka.

Když vloni zpráva začala vznikat, Sheila Keetharuthová, zvláštní zpravodajka OSN pro lidská práva, sdělila Al-Džazíře: "Nemám přístup do země; neexistuje spolupráce eritrejské vlády s mým mandátem."

Eritrejský případ bude předložen Valnému shromáždění OSN v říjnu a může být také předložen Mezinárodnímu trestnímu soudu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

26.6.2015

Vážený pane Čulíku,

dovolte mi, abych Vám touto cestou vyjádřil svou individuální, snad ne zcela bezvýznamnou podporu v boji proti aktivitám hnutí Islám v České republice nechceme a spolku Blok proti Islámu, píše Jiří Pavlásek.

Jako nastupující doktorand sociologie s údivem pozoruji, s jakou lehkostí se v určité části české populace - nikoli však věkově, vzdělanostně, či ekonomicky specifické - šíří fanatická agenda pana doc. Konvičky. O to více mě děsí, že se nejedná pouze o jakýsi názorově vyhraněný proud, který by zastával krajní stanovisko v otázce ryze politické, etické, či estetické, tj. ve veřejné diskuzi o věci hodnotově, nikoli fakticky podložené. Naopak, rétorika tohoto uskupení je zvrhlá jak obsahem, tak svojí formou a logikou.

Pan doc. Konvička, navzdory svému povolání, v obecném smyslu onoho slova, nevyzývá českou veřejnost k přijetí určitého závěru a způsobu uvažování, pan doc. Konvička se snaží legitimizovat odmítnutí základních myšlenkových postupů, jež k validním závěrům vedou, a zaujímá pozici jakési flexibilní logiky, která, přesně po vzoru jiných historických případů užití propagandy, rozkládá především samotný koncept pravdy.

A právě to je, podle mého skromného soudu, tím nejnebezpečnějším a zároveň nepříliš zřetelným rysem agendy IvČRN. Jeho aktivní příznivci neužívají logiku jako nástroj odhalování povahy světa, nýbrž jako podpěrnou konstrukci reality vytvořené ex nihilo. Ve světě pana doc. Konvičky nejsou antiislámské postoje principiálně nutné, nebo historicky ospravedlnitelné, nebo morálně podmíněné.

Antiislamismus je podle IvČRN především logický, křišťálově racionální. Bylo by mylné tvrdit, že tito lidé se opírají primárně o pomýlenou interpretaci konceptu obrany civilizačních hodnot. Tito lidé jsou přesvědčeni, že hájí osvícenský rozum oproti politické falši, logiku proti iracionálním zájmům a objektivitu vůči pochybným subjektivním přesvědčením.

Každý, kdo spadne do této jámy, je ztracen, neboť jej obalí sedm let utvářený komplex vzájemně provázaných faktoidů, argumentačních klamů, asociací a redefinovaných pojmů a kategorií. Obdivuhodná vnitřní konzistence této směsi znemožní komukoli zvenčí zasáhnout do takové "autonomní oblasti reality" prostřednictvím standardních nástrojů, jako je konfrontace s fakty, kritická úvaha, analýza, diskuze. IvČRN je svět sám o sobě, který má vlastní pravidla pro všechny výše jmenované mechanismy a techniky. Jeho logika je jiná, nesouměřitelná. Proto jediné, co podle mého soudu můžete Vy, nebo já, v této situaci dělat, je usilovat o záchranu oné "dosud nepohlcené" části populace, která ještě nestihla zaujmout definitivní postoj, a to poukazováním na ty nejzřetelněji demagogické, neřkuli fašistické aspekty Konvičkova smýšlení.

Z tohoto důvodu Vám z pozice angažovaného občana ještě jednou děkuji za Vaše dosavadní veřejné působení a přeji pevné nervy (jichž bylo tolik třeba kupříkladu toto úterý).

S úctou, Jiří Pavlásek, student

26.6.2015
1945: Divošský mír ve střední Evropě

BBC natočila brilantní dokument o vyhánění etnických Němců z Československa a z dalších zemí střední Evropy v roce 1945 a o hromadném znásilňování německých žen a dětí, většinou ruskými vojáky (2 miliony případů). závěru filmu jsou neuvěřitelné dokumentární záběry. Hovoří samy o sobě, nepotřebují kontext, upozorňuje Amy Mackinnon. Některé záběry vypadají jako z koncentračního tábora. Vrazi postaví do řady 40 Němců - včetně rodiny Švédů - všechny je zastřelí, a pak mrtvoly přejedou náklaďákem. Bezdůvodně, jen ve snaze je potupit a zohavit.

2.6.2015
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V květnu 2015 přispělo 146 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 35 258,16 Kč. Příjem z reklamy byl 23 115 Kč.

Zůstatek byl koncem května 2015 165 038,78 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za květen 2015

Zůstatek k dispozici Britským listům k 30.4. 2015 :..............174 465,31 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 35 258,16 Kč
úrok........................................................................1,55 Kč
reklama ...................................................................23 115 Kč

bankovní poplatky..........................................................1206 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................2795,24 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář (BK) ...............................................................................15 000 Kč
programování a technická správa BL (MP) ......................................5800 Kč


Zůstatek k 30.4. 2015: 165 038,78 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2014

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013 2014
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Tykadlový řidič Roman Smetana       Historie >
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
15. 3. 2013 Krajský soud potvrdil podmíněný trest pro Romana Smetanu Milan  Daniel
15. 1. 2013 IDnes napsala o protestu 15 lidí proti komunismu :) o demonstraci 150 osob na podporu Romana Smetany neinformovala Milan  Daniel
15. 1. 2013 Roman Smetana dostal za vyhýbání se vězení podmíněný trest Jan  Čulík
15. 1. 2013 Smetana nedostal trest, který by mohl mařit Milan  Daniel
7. 1. 2013 Zdravím Vás z 23. století Oldřich  Kříž
5. 1. 2013 Poněkud nevěrohodný "nestraník" Cikrt Jiří  Baťa
4. 1. 2013 Proč lžete, pane Doležale? Roman  Smetana
3. 1. 2013 Tykadla

Václav Havel - dramatik a politik       Historie >
12. 1. 2015 Foreign Policy: Why Washington Needs to Get Over Vaclav Havel Jan  Čulík
13. 12. 2014 Vaklav Hejvl a výprodej české devótnosti Karel  Dolejší
11. 12. 2014 Respekt zasahuje: Jak smíme mluvit o Havlovi Bohumil  Kartous
20. 11. 2014 Názor dne Oldřich  Průša
20. 12. 2013 Václav Havel -- padouch, nebo hrdina ? Štěpán  Forgáč
4. 1. 2013 Něco málo navíc k mladé až mladičké přítelkyni Luděk  Prokop
6. 2. 2012 Odcházení: Havel se postavil k svému celoživotnímu dílu s obrovskou svobodou Miroslav  Tejkl
6. 2. 2012 Omlouvá nás sebekritičnost? Alex  Koenigsmark
1. 2. 2012 Otevřený dopis vládě České republiky Petr  Kellner
23. 1. 2012 O preferencích a omezené universálnosti

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce