ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19.4.2015

Ve Středozemním moři probíhá velká záchranná operace poté, co vyšlou najevo, že se zřejmě v libyjských vodách utopilo až 700 osob. Byla to zřejmě dosud největší katastrofa týkající se přistěhovalců, kteří se snaží dostat do Evropy.

Italské pobřežní hlídky zatím zachránily 28 přeživších a nalezly asi 20 mrtvol. Loď se potopila 96 km od libyjského pobřeží a 193 km od italského ostrova Lampedusa.

Úřad OSN pro uprchlíky, UNHCR, konstatoval, že až 700 osob je zřeejmě ve vodě. K nehodě došlo, když přistěhovalci v dálce viděli obchodní loď a nahrnuli se na jednu stranu, aby přilákaly jeho pozornost, čímž se překotil rybářský člun, na němž pluli.

Pokud to bude potvrzeno, tato katastrofa z nedělního dopoledna znamená, že v roce 2015 už zemřelo ve snaze dostat se do Evropy 1500 osob - to je třicetkrát více než ekvivalentní údaj z loňska. Minulý týden se v podobném incidentu utopilo 400 osob.

Úmrtí uprchlíků ve Středozemním moři vyvolalo nové apely, aby Evropa ve Středozemním moři obnovila v plné verzi hledací a záchranné operace. Loni v říjnu se Evropská unie rozhodla neobnovit Mare nostrum, kterážto operace loni zachránila životy asi 100 000 lidí, protože někteří politici argumentovali, že to povzbuzuje imigranty v jejich snaze dostat se do Evropy.

Papež František, který otevřeně podporuje účast celé Evropské unie na záchranných akcích, opakoval svůj apel v neděli během mše poté, co se dozvěděl o nejnovější katastrofě.

"Jsou to muži a ženy jako jsme my - naši bratři, kteří hledají lepší život, hladovějí, jsou pronásledovaní, zranění, vykořisťovaní, jsou to oběti války," řekl na Svatopetrském náměstí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

19.4.2015

Lidé na světě r. 2014 vyhodili rekordní množství elektrického a elektronického zboží. Nejvíce ho vyhazovali v zemích, které mají dobrou ekologickou pověst.

Bylo vyhozeno 41,8 milionů tun většinou ledniček, praček a dalších přístrojů a strojů z domácností, uvádí zpráva OSN. Rovná se to 1,15 milionů naplněných těžkých nákladních vozidel, které by utvořily frontu o délce 23 000 km.

Méně než šestina vyhozeného zboží byla řádně recyklována.

V roce 2013 se vyhodilo 39,8 milionů elektrického a elektronického zboží a podle odhadů dosáhne objem vyhazovaného zboží 50 milionů tun do roku 2018.

Nejvíce vyhazovalo Norsko, 28,4 kg na jednoho obyvatele. Pak následuje Švýcarsko (26,3 kg), Island (26,1 kg), Dánsko (224 kg), Británie (23,5 kg) Holandsko (23,4 kg), Švédsko (22,3 kg), Francie (22,2 kg) a Spojené státy a Rakousko (22,1 kg).

Nejméně elektronického a elektrického zboží se vyhazovalo v Africe, 1,7 kg na jednoho obyvatele.

Co se týče množství, nejvíce vyhozeného zboží, totiž 32 procent celkového objevu, vyprodukovaly Spojené státy a Čína, pak následovalo Japonsko, Německo a Indie.

Materiál, který bylo možno z vyhozeného zboží recyklovat, měl hodnotu 52 miliard dolarů, včetně 300 tun zlata, což se rovná 11 procentům vytěženého zlata v roce 2013.

Vyhozené zboží však obsahovalo také 2,2 milionu tun škodlivých sloučenin olova, rtuti, kadmia a chromu a 4400 tun CFC, které ničí ozónovou vrstvu.

Celosvětově tvoří vyhazované elektronické a elektrické zboží cenný "městský zdroj", obrovský potenciální rezervoár recyklovatelného materiálu," uvedl náměstek generálního tajemníka OSN David Malone.

Asi 60 procent vyhozeného materiálu podle váhy pochází z přístrojů z kuchyní, koupelen a prádelen.

Podrobnosti v angličtině ZDE

18.4.2015
Rozhovor Britských listů 1:
Co je posláním Britských listů



První Rozhovor Britských listů, který se vysílá na Regionální televizi (přístupné na kabelu a na satelitu) od pátku 17. dubna 2015.

19.4.2015

Američtí představitelé jsou "znepokojeni" možností, že pokračující íránská podpora húsijských povstalců v Jemenu vyvolá konfrontaci se Saúdskou Arábií a uvrhne region do sektářské války.

Írán vysílá 7-9 lodí, některé se zbraněni, k jemenským břehům s potenciálním záměrem dopravit zásoby húsijským povstalcům, tvrdí dva američtí bezpečnostní představitelé. Ti se obávají, že to může skončit krizí ve vztazích s USA a členy Saúdy vedené koalice, která vynucuje námořní blokádu Jemenu a čtyři týdny provádí nálety na povstalce.

Írán vyslal minulý týden do blízkosti jemenských břehů orpédoborec a zásobovací plavidlo, tvrdí však, že jde o součást rutinní protipirátské mise. Neobvyklé je vyslání dalších plavidel, jehož skutečný účel Írán neskrývá a údajně se jej snaží USA a jejich spojencům "komunikovat".

Není jasné, co se stane, až se konvoj přiblíží k jemenským břehům. Oficiálně směřuje do Adenu, který Húsiové obsadili. Blokádu vynucují saúdská a egyptské plavidla.

USA poskytují pomoc saúdské koalici, ale neúčastní se blokády. U.S. Navy je však v regionu přítomna a zkontrolovala 1. dubna jedno plavidlo pod panamskou vlajkou kvůli podezření, že převáží zbraně pro povstalce.

Na Húsie bylo nyní uvaleno embargo OSN zakazující prodej zbraní. Americké ministerstvo zahraničí oficiálně prohlásilo, že hodlá embargo vynucovat, ačkoliv nevynucuje blokádu.

Konflikt v Jemenu ohrožuje americko-íránská jednání o jaderném programu i vztahy s Irákem.

Američtí představitelé si nejsou jisti, proč Írán jedná právě takto. Podle jedné hypotézy jde o důsledek toho, že již nelze povstalce zásobovat letecky. Podle jiné se Írán snaží odlákat pozornost od jiného plavidla, které se nyní nachází v Ománu, odkud by případně mohly být zbraně do Jemenu propašovány po zemi. Ještě další domněnka tvrdí, že si Írán přeje vyvolat konfrontaci se Saúdskou Arábií a je přesvědčen, že v ní zvítězí, protože saúdská armáda je slabá a současně USA nemají dost vůle k podpoře svého spojence.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

18.4.2015
Žijeme v zemi, kde si 80 % českých učitelů přeje segregované školství

Představte si, že jste náměstkem na ministerstvu školství a musíte se před zraky ambasadorů z Kanady, Švédska, Dánska, Norska, zástupců z dalších evropských zemí a EU zpovídat z toho, že ČR není ani po mnoha letech od ostudného rozsudku Soudu pro lidská práva ve Štrasburku (známého jako D. H.), který usvědčuje tuto zemi z rasové diskriminace ve veřejném vzdělávání, zpovídat z naprosté neschopnosti s tím něco podstatného udělat. Je to smutné, ale díky tomu, že drtivá většina učitelů - a společnosti obecně - se domnívá, že Romy je nutno ve vzdělávání segregovat, má tento stát v Evropě pověst zaostalé země, na kterou je třeba dohlížet. Nejsmutnější je, že zcela oprávněně.

Za podpory skandinávských velvyslanectví uspořádala nadace Open Society Fund v pátek 17. 4. kulatý stůl na téma rovných příležitostí ve vzdělávání. Toto téma je pochopitelně mnohem širší a nevztahuje se pouze k etnickým minoritám, jenže  v ČR je situace taková, že právě (ne)vzděláváním dětí z romského etnika překonáváme měřítka civilizovaných zemí. 

V praktických školách, které jsou určeny zejména pro vzdělávání mentálně postižených dětí, je naprosto disproporční počet dětí romského původu. Tvoří zhruba třetinu dětí, které jsou v těchto školách tzv. vzdělávány. Vzdělání v těchto školách je přizpůsobeno omezenému kognitivnímu potenciálu a když do nich umístíte zdravé a rozumově nepostižené dítě, odsoudíte ho k budoucnosti pologramotného jedince na společenském dně.

Český vzdělávací systém zdegeneroval do stavu, kdy se umisťování Romů do těchto škol stalo pravidlem. Pro běžné školy se velmi často zanedbané děti jevily jako přítěž a umístěním do praktických škol se řešil i další problém: "budete mezi svými a bude vám tam dobře". Tohle je ostatně i motivace romských rodičů, kteří se oprávněně obávají, že jejich děti budou v běžných školách šikanovány a bude s nimi i ze strany učitelů zacházeno jako s méněcennými. Jejich vlastní zkušenost, zkušenost sourozenců, odpor majoritní společnosti, rodičů "hodných, bílých dětí" a trvalé přesvědčování ze strany vzdělávacího systému vytváří začarovaný kruh, v němž se vše jeví naprosto v pořádku.

Osmnáct někdejších žáků praktických škol se rozhodlo podat žalobu na český stát kvůli tomu, že jim neoprávněně odepřel vzdělání, na které mají z ústavy právo. Rozsudek v kauze D. H. jim dal pochopitelně za pravdu. Očekávalo se, že ČR adekvátně zareaguje. Jenže rezistence systému je velká. Teprve před pár měsíci, sedm let od rozsudku, byla přijata novela školského zákona, která dává příležitost to napravit. Změnil se způsob aplikace podpůrných opatření a umístění do praktické školy už není automatickým řešením. Jenže to je "jen" zákon. Mezi tím na sebe praktické školy berou mimikry škol běžných, ministerstvo školství administrativně posiluje speciální školství, Asociace speciálních pedagogů, bojujících zcela otevřeně za zachování status quo, zpochybňuje kde co, klidně i rozsudek Soudu pro lidská práva.

Žijeme totiž v zemi, kde 80 % učitelů zastává názor, že je lepší vzdělávat odděleně. Jak totiž říká prezident Zeman, tato formálně "morální" autorita, "je jim mezi svými lépe". Žijeme v zemi, kde rodiče otevřeně dávají ředitelům škol najevo, že "jejich děti s žádnými cikány do školy chodit nebudou" a kde je šikana romských dětí ve školách brána jako kolorit všedního dne. Žijeme v zemi, kde jsou školy, které dokázaly, že je možné vzdělávat děti bez rozdílu etnika společně, stavěny do role narušitelů veřejného pořádku a kde je jim do očí tvrzeno, že něco takového není reálně. Představte si, že budete před někým jezdit na kole a on vám bude tvrdit, že je přece zhola nemožné udržet rovnováhu na dvou úzkých kolech bez jakékoliv další opory. Nemáte žádný další prostředek, jak ho přesvědčit.

I kvůli této zabedněnosti zahájila loni v září Evropská komise proti ČR tzv. infringement proceedings, což je v podstatě vyšetřování kvůli možnému porušení mezinárodně uznávaného práva, jež předchází soudnímu procesu. Tento stav trvá, protože ČR doposud nebyla s to uspokojivě dokázat, že podnikla taková opatření, která by zamezila opakování toho, co bylo v roce 2007 seznáno štrasburským mezinárodním soudem jako vážné porušení lidských práv celé skupiny obyvatel.

Není jednoduché být v takové situaci náměstkem ministra školství, ministra, který se ve své zbabělosti vyhýbá přímé konfrontaci se skutečností a raději místo sebe vysílá ty, kdo se upřímně snaží o nápravu, kterou však rezistence úřadu a systému spolehlivě eliminuje. Není jednoduché předvádět v přímém přenosu a před zástupci vlád řady evropských zemí vnitřní spor, který proti sobě staví ministerstvo školství a úřad ombudsmanky, jež kategoricky nesouhlasí s liknavostí úřadu i s navrhovanými řešeními, za nimiž vidí jen snahu problém zamaskovat, ne řešit.

Na závěr takový postřeh. Zatímco zástupci z velvyslanectví, která kulatý stůl zaštítila, setrvali a pozorně poslouchali po celou dobu setkání, zástupci českých úřadů v podstatě přišli jen proto, aby obhájili svou agendu. Zbytek diskuse je nezajímal, nebudou přece marnit čas v pátek odpoledne. I to je část ostudy, kterou si dlouhodobě neseme.


18.4.2015
Rasismus

Typicky rasistická reakce z české společnosti, poznamenává Bohumil Kartous:

reakce na kydy o rasismu na českých školách

Vážený pane,jenž jste ročník mého syna. Nehodlám tu rozvádět problém cikánské otázky .Občas čtu BL a někdy se nestačím divit, jací expertii si dovolují kázat a útočit na kantory, kteří jsou nuceni mít ve třídě častokrát téměř poloopice (bráno podle chování) a udržet alespoň zdání nějaké výuky. Zřejmě jste v takovéto kleci nikdy nebyl, a pokud chcete vycházet z té části tzv. "romské" inteligence, která si mohla dovolit uchytit se někde jinde a stěžovat si,na což mají plné právo, tak jste trochu mimo. Ti, co zůstali "věrni" a otravují život všem,tmavým, bílým žlutým, červeným a podobně, o těch je tu řeč. Až uděláte svoji "expertýzu" v nějaké takové kleci, např. v Ostravě, budete mít plné právo se k takovým věcem vyjadřovat. Do té doby nám prosím nevěšte na nos své nezralé šplechty v této oblasti.

Pokud přímo nemusíte,neodpovídejte.

Cenková

18.4.2015

Ředitel FBI James B. Comey zveřejnil v deníku Washington Post svůj první text. List publikoval jeho vystoupení v Muzeu holocaustu. Comey promluvil mj. o tom, že každému novému zaměstnanci nařizuje návštěvu muzea, aby se poučil, že "i dobří lidé pomáhali vraždění milionů", když se poddali vůli nacistů. A v prvé řadě jmenoval Němce, Poláky a Maďary.

Comey pochází z rodiny irských katolíků a prohlásil, že již jako teenager pochyboval ohledně víry v Boha, když se dověděl o milionech Židů zabitých nacisty. A nyní každého nového analytika nebo agenta posílá povinně do muzea.

"Chci aby viděli, že ačkoliv vraždění vedli choří a zlí lidé, ale k těmto chorým a zlým lídrům se připojili a následovali je lidé, kteří milovali své rodiny, nosili nemocnému sousedovi polévku, chodili do kostela a přispívali na charitu.

Dobří lidé pomáhali vraždění milionů. A to je nejstrašnější poučení ze všech - že samotná naše lidskost nás činí schopnými, nebo dokonce náchylnými, vzdát se své individuální morální odpovědnosti vůči skupině, kde se jí může zmocnit zlo. Být tak zastrašeni těmi u moci. Přesvědčit sami sebe téměř o čemkoliv.

Vrazi a pomahači z Německa, Polska a Maďarska a tak mnoha, mnoha dalších míst ve svých myslích nespáchali nic špatného," prohlásil ředitel FBI.

Mluvčí polského velvyslanectví Marcin Wojciechowski dnes na Twitteru napsal, že ambasáda ve Washingtonu reagovala na "nepřípustné formulace" na adresu Polska a požádala v této věci o vysvětlení.

Why I require FBI agents to visit the Holocaust Museum ZDE

Podrobnosti v polštině: ZDE

17.4.2015
NADCHÁZEJÍCÍ BRITSKÉ VŠEOBECNÉ VOLBY:

V poslední televizní debatě před nadcházejícími britskými všeobecnými volbami odmítl šéf britských labouristů Ed Miliband nabídku předsedkyně skotských nacionalistů Nicoly Sturgeonové na vytvoření protikonzervativní koalice. Vyjádřil se, že riziko jednotě Velké Británie je příliš veliké.

V závěru víceméně rutinní debaty mezi pěti předsedy opozičních politických stran (šéf britských konzervativců David Cameron se debaty odmítl účastnit) se vyjevilo prohlubující se soutěžení mezi šéfkou skotských nacionalistů Sturgeonovou a předsedou britských labouristů Edem Milibandem. Skotští nacionalisté jsou zejména pod vedením Sturgeonové výrazně levicovou stranou, podporující sociální spravedlnost. Britští labouristé flirtují s pravicí. Sturgeonová v debatě opakovaně zdůrazňovala:

"Mohu pomoci labouristům, aby získali větší odvahu a vykopli Davida Camerona z Downing Street. Neodmítejte to. Občané vám to nikdy neodpustí. Jde o to, abychom vyvolali skutečné změny v této zemi. Skutečné změny pro lidi po celé Británii. Vy byste opravdu chtěl raději vidět, aby se Cameron vrátil do Downing Street, než abyste spolupracovat se skotskými nacionalisty? To přece nemůže být váš postoj."

Miliband její námluvy odmítl: "Máme mezi sebou hluboké rozdíly. Proto neutvořím koalici se skotskými nacionalisty. Neohrozím jednotu Velké Británie. Mou odpovědí je bohužel Ne."

Za nepřítomnosti Davida Camerona se Miliband snažil vytvářet dojem, že je budoucím britským premiérem. V závěru devadesátiminutové televizní debaty vyzval Camerona, aby se s ním účastnil ještě jedné předvolební televizní debaty.

Podle rychle provedeného průzkumu veřejného mínění společností Survation pro Daily Mirror byl vítězem debaty Miliband s podporou 35 procent, na druhém místě se umístila Sturgeonová s 31 procenty, na třetím místě kontroverzní představitel ultrapravicové a euroskeptické strany UKIP Nigel Farage se 27 procenty. Šéfka britské Strany zelených Natalie Bennett získala 5 procent a šéfka welšské strany Leanne Wood 2 procenta.

Názory se různí na to, zda se měl debaty účastnit i Cameron, avšak konzervativci budou zjevně debaty využívat, aby před volbami varovali před "koaličním chaosem", kdy labouristé budou závislí na skotských nacionalistech.

Miliband předem věděl, že jeho účast v debatě bude riskantní, protože ho může izolovat trojice šéfů levicových stran - Sturgeonová, Bennettová a Woodová - jako mluvčího profláknuté westminsterské politiky škrtů.

Miliband zaútočil na Sturgeonovou, že prý údajně usiluje o koalici s labouristy, avšak ve skutečnosti vytváří koalice se všemi ostatními stranami, jen ne s labouristy. "Mohu vám garantovat, že se můžete zbavit vlády konzervativců, když prostě budete hlasovat pro labouristy."

Miliband poukázal na to, že Sturgeonová nevyloučila druhé referendum o skotské nezávislosti a že požaduje plnou fiskální autonomii pro Skotsko, což by vyžadovalo škrty ve výši 7 miliaard liber. Dodal: "Respektuju váš názor, že chcete rozbít Británii, ale to není můj názor. Myslím, že by to byla pro britské pracující katastrofa."

Sturgeonová vášnivě odpověděla: "Nikdy nebudu vyjednávat s konzervativci. To říkám naprosto jasně. Volby ukáží, že Ed Miliband není dostatečně silný na to, aby se konzervativců dokázal zbavit sám. Budu spolupracovat s labouristy, s Leanne i s Natalií, abychom se zbavili konzervativců. Ale Edovi chci říci, že chci nahradit konzervativce něčím jiným, něčím lepším, něčím pokrokovějším, protože tato země vyloženě volá po pokrokové změně. To je moje nabídka Edu Milibandovi. Jestliže je připraven být lepším než konzervativci, jsem připravena s ním spolupracovat a konzervativce nahradit, a myslím, že to chce mnoho lidí. Takovýmto způsobem můžeme vytvořit lepší politiku pro lidi nejen ve Skotsku, ale po celé Británii. Je to o příležitosti využít alternativu k politice škrtů. Ed jde do voleb, aniž by slíbil, že poskytne státnímu zdravotnictví peníze, které to zdravotnictví potřebuje. To, co já říkám, je že mohu pomoci labouristům nabýt odvahy a realizovat změny, které potřebujeme. Chci samozřejmě, aby byl slyšen hlas Skotska, ale na druhém místě mi jde o to, abychom realizovali skutečné změny. Ede, neodmítejte to a nevpouštějte znovu Davida Camerona do Downing Street."

Další drama v debatě vyvolal ultrapravicový politik z UKIP Nigel Farage, jediný hlas pravice v debatě, který obvinil BBC, která debatu vysílala, že záměrně pro debatu pozvala jen levicové diváky. ((Moderátor diskuse to suše odmítl a poukázal na to, že obecenstvo pro debatu vybrala pro BBC nezávislá firma pro průzkum veřejného mínění tak, aby bylo vyvážené, že výběr diváků neměl nic společného se samotnou BBC.) Pak Faarage obvinil Milibanda, že lže ohledně přistěhovalectví. Pokračoval: "Musíte jednat čestně a přiznat, že když jste členem Evropské unie, nemůžete udělat nic. Chceme kontrolovat své hranice a zavést bodový systém australského stylu, abychom si mohli volit množství a druh lidí, kteří přicházejí do naší země."

Miliband varoval, že UKIP chce zprivatizovat zdravotnictví. Nato na něj Farage zařval: "Přestaňte lhát! UKIP věří ve zdravotnictví zadarmo. On lidem lže. Musíme zajistit, aby přistěhovalectví odpovídalo našim ekonomickým potřebám."

Sturgeonová k tomu řekla: "Zastupuji komunitu v Glasgow s vysokým množstvím východoevropských přistěhovalců. Řešením je potlačit šéfy gangů a investovat do veřejných služeb. My jsme přece národem imigrantů - nechceme žádná omezení. Co potřebuje naše ekonomika, co by mělo ovlivňovat naše rozhodnutí o imigraci?"

Z ekonomických analýz vyplývá, že imigrace přináší Británii obrovský prospěch, stejně jako členství Británie v EU.

Z předvolebních průzkumů vyplývá, že labouristé skutečně nebudou schopni utvořit vládu bez skotských nacionalistů, kteří zcela ovládnou veškerá londýnská parlamentní křesla za Skotsko. Dosud zajišťovali labouristům volební vítězství právě skotští voliči, neboť Skotsko je o hodně levicovější než Anglie, jenže poté, co se labouristé v loňském referendu spojili s konzervativci v boji proti skotské nezávislosti, ztratila Labouristická strana ve Skotsku skoro všechnu svou volební podporu a skotští občané začali masově podporovat skotské nacionalisty. Ani labouristé ani konzervativci zřejmě nebudou schopni bez dalších koaličních stran získat parlamentní většinu. Zdá se, že pro konzervativce ani nebude žádná strana, která by je byla schopna a ochotna podpořit tak, aby získali v parlamentě majoritu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

11.4.2015
Začínáme vysílat Rozhovory Britských listů na Regionální televizi.cz



Regionální televize (www.regionalnitelevize.cz) bude od nadcházejícího týdne vysílat pravidelné patnáctiminutové Rozhovory Britských listů. Regionální televize vysílá na kabelu a na satelitu. První Rozhovor Britských listů se bude vysílat v pátek 17. dubna v 19 hodin a pak bude reprízován několikrát během dalšího týdne. Za technické a personální zázemí děkujeme Vyšší odborné škole publicistiky.

17.4.2015

Ve svém výročním mnohahodinovém televizním vystoupení, v němž odpovídal na vybrané telefonní dotazy veřejnosti, odsoudil Vladimír Putin to, co charakterizoval jako "ekonomickou blokádu". uvalenou Kyjevem na vzbouřenecké oblasti na východní Ukrajině. Putin v televizním vystoupení znovu tvrdil, že "na Ukrajině nejsou žádná ruská vojska". Moskva stále popírá obviňování ze Západu, že vyzbrojuje ukrajinské vzbouřence a podporuje je vlastními vojenskými jednotkami.

Putin se také vyjádřil, že vrazi opozičního politika Borise Němcova "asi nebudou nikdy nalezeni". Odsoudil vražd jako "ostudnou".

Byl to třináctý Putinův televizní maraton a trval čtyři hodiny.

Putin popřel zprávy, že by ukrajinský prezident Petro Porošenko nabídl Rusku, aby převzalo vzbouřenecké oblasti Donbasu.

Vzbouřenci odmítají vládu v Kyjevě a dostávají humanitární pomoc z Ruska, které loni anektovalo ukrajinský poloostrov Krym.

Putin se také vyjádřil, že neočekává, že budou sankce EU proti Rusku brzo zrušeny. "Musíme využít situace k vytvoření nové úrovně rozvoje," řekl.

Reportérka BBC v Moskvě poukázala na to, že Putinovy televizní maratony jsou silně manipulovány, ale že přesto je z nich zjevné, jaké má Putinova vláda obavy. Reálné mzdy Rusů letos poprvé od doby, kdy Putin převzal v Rusku moc, poklesly.

Putin tvrdil, že ruské ekonomice bude trvat asi dva roky, než dojde k oživení z recese a než hodnota rublu zase řádně stoupne. Dodal, že existují povzbudivé známky, že ruské zemědělství roste a nahrazuje dovoz západních potravin.

Avšak jeden zemědělec, který se charakterizoval jako "John - ruský občan" - dával Putinovi otázky na tělo ohledně těžké situace ruských farmářů. "Říkáte, že všechno jde dobře - no, já mám pět dětí a potřebuju ujištění ohledně jejich budoucnosti v Rusku. Věříte statistikám, nebo lžou?" ptal se rusky s anglickým přízvukem.

Farmář se údajně jmenuje John Kopisky, je to původem Angličan a žije ve vladimirském regionu už 15 let.

Putin přiznal, že farmáři mají problémy s nízkými cenami mléčných výrobků a že součástí problému je levný dovoz mléka v prášku z Běloruska."Nemám důvodu nevěřit statistikám," řekl Putin a dodal, že vláda bude muset zvýšit dotace pro zemědělce.

Později dostal Putin otázku ohledně kontroverzního rozhodnutí Ruska dodat Íránu střely S-300 pro protileteckou obranu. Putin trval na tom, že střely nejsou na seznamu OSN zakazující vývozy do Íránu podle sankcí spojených s íránským jaderným programem. Dodal, že Rusko se rozhodlo k tomuto vývozu, protože Írán projevil "touhu dosáhnout kompromisu". Rakety S-300 podle něho "Izrael vůbec neohrožují, je to čistě obranná zbraň", dodal.

Reportérka BBC poznamenává, že otázky pro Putina byly zjevně cenzurovány, neobjevilo se nic příliš kritického ani osobního. Rusové poslali asi 2 miliony otázek. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov uvedl, že asi 23 procent otázek se týkaly sociální podpory a druhou nejvýznamnější oblastí znepokojení pro Rusy byla otázka bydlení a místních služeb.

Podrobnosti v angličtině ZDE ZDE

17.4.2015

Poslední inteligetní spolupracovník Miloše Zemana Hynek Kmoníček sdělil HN, že až 90 % výroků českého prezidenta není vhodné brát vážně ZDE. Uvedl také, že kdyby tato vyjádření vážně brát měl, měl by s tím profesionální problém. Jako příklad předložil nápad na přenesení českého velvyslanectví v Izraeli do Jeruzaléma.

Otázka ovšem zní, jak by měl člověk poznat 10 % Zemanových výroků, jež byly myšleny opravdu s plnou vážností. (Každý na to může mít vlastní názor, já se například domnívám, že když vyjadřuje přání, aby se novináři utopili, nebo přeje smrt abstinentům a vegetariánům, patří to ke státnickým výrokům, jimž je třeba opravdu starostlivě naslouchat. Ale mohu se samozřejmě naprosto mýlit.)

Obávám se, že pokud někdo nevytvoří jakousi mentální centrifugu, na níž by prezidentova štěpná vyjádření obohatil tak, aby obsahovala nejméně 30 % relevantních tvrzení, z praktického hlediska je problém neřešitelný. Takže když Miloš Zeman otevře ústa, uděláte nejlépe, pokud budete očekávat výrok, jenž nedává žádný smysl. V devíti případech z deseti, jak tvrdí Kmoníček, nebudete zklamáni.

Co se týče zbytku, prostě se musíte bohužel smířit s tím, že nezodpovědný novinář géniův výrok pouze tupě zapsal.

Jenže co v životě je vlastně stoprocentní...

17.4.2015

Christine Lagardeová odmítla dovolit Řecku odklad splátek "záchranného balíčku". Vyvolává to obavy, že USA a Evropa se připravují na odchod Řecka z eurozóny.

Řecko je tlačeno stále více k bankrotu a k potenciálnímu odchodu z eurozóny. Jeden z jeho hlavních věřitelů, MMF, totiž téměř stoprocentně vyloučil možnost odkladu splátky 1 miliardy euro, která má být splacena příští měsíc.

Šéfka MMF Christine Lagardeová konstatovala, že odložení splátky by bylo bezprecedentní a situaci by to jedině zhoršilo.

Pokud bude Řecko donuceno tuto částku splatit, nebude moci koncem května vyplatit důchody a sociální dávky řeckým občanům.

Řecko energicky popřelo, že by žádalo o odklad splátky. Řecký ministr financí Janis Varoufakis to označil za "lži". Deník Financial Times však informoval, že Varoufakis byl odmítnut, poté, co "neformálně" požádal o debatu o k této věci.

Řecko čeká na poslední část záchranného balíčku ve výši 7,2 miliard eur, avšak tato platba byla pozdržena, protože nová radikální levicová vláda odmítla plnit přísliby předchozí vlády, že zprivatizuje státní majetek a sníží sociální podporu pro občany.

Pokud by došlo k dohodě, ministři financí z eurozóny by podepsali liberálnější splátkový kalendář, který by snížil úrokové míry, které Atény musejí splácet, a odložil většinu řeckých splátek na dobu až po roce 2030, pokud by řecká vláda vypracovala realističtější státní rozpočet.

Varoufakis se má setkat s ministry financí z eurozóny příští týden. Avšak jeho německý protějšek Wolfgang Schäuble už novou dohodu vyloučil kv;li tomu, že Řecko údajně neposkytlo dostatečné množství podrobností o nových reformních opatřeních.

Vznikají spekulace, že pokud Atény nedají dohromady podrobný plán reforem, Řecku bude dovoleno, aby opustilo eurozónu a vrátilo se k řecké drachmě.

Olivier Blanchard, hlavní ekonom MMF, uvedl tento týden, že odchod Řecka z eurozóny je možný, že to nebude jednoduché pro dalších 19 jejích členů, ale "že se to pravděpodobně udělat dá".

Podrobnosti v angličtině ZDE

17.4.2015
Charkov buduje opevnění, připravuje se na ruskou ofenzívu

16.4.2015

Kontroverzní proruský novinář Oles Buzyna byl ve čtvrtek zastřelen před svým příbytkem v Kyjevě, pouhých několik hodin poté, co byl v ukrajinském hlavním městě za podobných okolností zavražděn prominentní opoziční politik.

K oběma vraždám došlo po sérii údajných sebevražd bývalých stoupenců Viktora Janukovyče, který byl loni v únoru svržen majdanskou revolucí.

Všechna tato úmrtí vyvolávají obavy, že na Ukrajině vzniká hon na čarodějnice proti stoupencům bývalého režimu, avšak ukrajinský prezident Petro Porošenko se okamžitě vyjádřil, že obě vraždy byly úmyslnými provokacemi, jejichž cílem má být destaabilizace země.

Novinář Oles Buzyna byl zavražděn dvěma maskovanými osobami ve 13.20 místního času. Vrazi odjeli v automobilu s běloruskou či litevskou poznávací značkou.

Ve středu večer byl před svým příbytkem také zastřelen bývalý poslanec a Janukovyčův stoupenec Oleh Kalašnikov.

Porošenkovo vyjádření po obou vraždách bylo pozoruhodně podobné vyjádření Vladimíra Putina po únorové vraždě ruského opozičního politika Borise Němcova. Putin tehdy také tvrdil, že to byla "provokace", kterou zorganizovali nepřátelé Ruska.

Podrobnosti v angličtině ZDE

17.4.2015

Putinské Rusko má nyní již dobře zavedenou tradici. Jednou ročně se prezident objeví na několik hodin v televizi a odpovídá na otázky podané publikem ve studiu, nebo telefonicky, internetem, SMS, píše Ingo Mannteufel.

Na první pohled tento typ komunikace s lidmi vypadá moderně a demokraticky. Po přezkoumání se ukáže, že nejde o občany hovořící s nejvyšším politickým zástupcem, jehož si zvolili. Spíše jde o vládce, jenž hovoří ke svým ruským poddaným.

Tato show je neúprosně režírována: Na počátku dostane prezident příležitost představit své hodnocení společenskohospodářské situace. Ve zkratce: Přišly těžké časy, ale vše má pod kontrolou.

Poté je dovoleno bývalému ministru financí Alexeji Kudrinovi, zastánci tržní ekonomiky, poukázat na nedostatky ruské ekonomické politiky. Jeho přísná, ale také starostlivě formulovaná kritika je poté Putinem napadena: Kudrin údajně vyzývá k příliš vážným škrtům v sociálním systému a blahobyt lidí mu neleží dostatečně na srdci.

V kontrastu s tím je Putin plný soucitu pro své krajany a dalších několik hodin to nepřetržitě prokazuje. Vyjadřuje podporu všem: Zemědělcům, pracovníkům v letecké dopravě, stavitelům kosmodromů, budoucím penzistům, nemocným, turistům na Krymu, a tak dále.

Politici rozdávající voličům spoustu slibů jsou v západních zemích také obvyklí. Nicméně tento typ komunikace mezi vládcem a ovládanými v Rusku poukazuje na ošidnost politického systému. K prezidentovi se neobrací sebevědomý vládce, který požaduje vysvětlení zvoleného zástupce. Spíše se ruský poddaný jednající jako pokorný petičník pokouší získat pomoc starostlivého cara.

A Putin používající paternalistickou rétoriku poddané ujišťuje, že se věci zlepší. Je smutnou skutečností, že Rusové vyčerpali všechny jiné možnosti. Demokratické instituce jako politické strany, volby a parlament jsou v Rusku jen prázdnými skořápkami.

S ohledem na původní demokratický účel převádět zájmy lidu v politiku jsou tyto instituce zbaveny podstaty a plně kontrolovány exekutivou.

Výsledkem je, že prezident vládne národu a je v tom podporován všemocnou byrokracií. Televizní show s otázkami a odpověďmi je tedy událostí zdůrazňující fakt, že demokratické způsoby jak uplatňovat vliv lidu na ruskou politiku neexistují.

Ukrajina a ruské vztahy se Západem byly v televizním vystoupení znovu a znovu zmiňovány. Nepřekvapivě Putin v zásadě ospravedlňoval svou dosavadní zahraniční politiku. Jeho slova naznačovala, že jeho přístup k Ukrajině a Západu by mohl být méně tvrdý. Popřel, že by Rusko považovalo Západ za nepřítele a tvrdil, že Kreml má zájem pouze o politické řešení konfliktu na Donbase.

Nicméně důvěra v integritu prezidenta Putina vážně utrpěla. Nakonec, Putin kdysi vyjádřil závazek respektovat ukrajinskou suverenitu a neanektovat Krym. A v protikladu k mnoha zprávám, fotografiím a videím opět tvrdil, že na Ukrajině nejsou ruští vojáci, což jeho důvěryhodnost rozhodně nevylepšilo.

Západ nyní posuzuje ruského prezidenta pouze podle jeho činů. Tváří v tvář slibům ohledně zlepšení sociální situace by Rusové udělali jen dobře, kdyby postupovali stejně.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

17.4.2015

Členové Rady bezpečnosti OSN byli pohnuti k slzám coby první diváci posledního z údajných chlorových útoků na civilisty v Sýrii. Syrský lékař Muhammad Tennarí, který se pokoušel zachránit oběti, promítl videozáznam z 16. března. Pochází z města Sarmín v provincii Idlíb a ukazuje tři děti ve věku jeden až tři roky umírající navzdory snaze je zachránit.

"Všichni cítili zápach bělidla" a slyšeli zvuk vrtulníků, sdělil Tennarí po projekci. Většina obětí podle něj byly ženy a děti.

Spojené státy a další členové RB OSN opakovaně viní syrskou vládu z těchto útoků a tvrdí, že nikdo jiný v konfliktu nemá k dispozici vrtulníky. Tennarí, jemuž USA pomohly dostat se ze země, se dnes setká s ruskou delegací v rámci snahy přesvědčit hlavního spojence syrského režimu, aby přestal používat veto proti navrhovaným akcím.

S výjimkou zástupců Ruska, Číny a Venezuely byli členové RB OSN videozáznamem zasaženi a dojati, prohlásili zástupci syrské opozice.

Rada v březnu schválila rezoluci odsuzující použití toxických chemikálií v Sýrii a hrozící akcí proti takovým činům, avšak v rámci RB OSN neexistuje způsob, jak formálně připsat odpovědnost za takové útoky.

Ani OSN, ani Organizace pro zákaz chemických zbraní nemají mandát k takovému kroku, ačkoliv i druhá zmíněná organizace letos označila použití chlóru v Sýrii za porušení mezinárodního práva.

RB OSN se výjimečně shodla koncem roku 2013, kdy odsouhlasila odstranění a zničení syrských chemických zbraní, ale chlór používaný v chemickém průmyslu nebyl označen za chemickou zbraň.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

17.4.2015
Za mzdu, kterou McDonald's platí zaměstnancům v USA, se nedá přežít

Britské listy nedávno poukázaly na informaci z NY Times o tom, že společnost McDonald's po nátlaku zaměstnanců zvýšila mzdy. Tvrdí se v ní, že jako reakce na protesty zaměstnanců McDonald's byla těmto přímým zaměstnancům zvýšena mzda na průměrných $ 9,90 za hodinu. Problém je nejen v tom, že se jednalo jen asi o 1/10 všech jejich zaměstnanců v USA, že nedostali všichni přidáno na $ 9,90 za hodinu, ale a zejména v tom, že ani mzda $ 9,90 není považována za "living wage". 

Z této mzdy se v USA nedá v žádném případě přežít. Navíc je nutno poznamenat, že velká část těchto zaměstnanců má "zero-hour" kontrakt (nemají zaručeno, že budou pracovat ani minimální dobu). 

Federální vláda dotuje pracovníky rychlého občerstvení v USA celkovou částkou $7 miliard ročně pomocí tzv. food stamps, (nejde jen o McDonald's), což znamená, že lidé platíci v USA daně podporují nejednu z obřích amerických firem, aby její pracovníci vůbec přežili. 

Pokud vezmu za validní informaci z Wikipedie, že má McDonald's v USA 440 tisíc zaměstnanců a celosvětově 750 tisíc, "zvýšení mezd" se týkalo celosvětově pouhých 5, 86 % zaměstnanců této mezinárodní firmy. 

Takže byť ta původní zpráva vypadá velmi pozitivně, ve skutečnosti je to podfuk. Fakticky je to pravda, ale dojem, který čtenář získá, je klamný. Tragický fakt je, že největší americké podniky, spolu s Wal-Martem, ve skutečnosti nakládají s lidmi, kteří jim tvoří zisk, jako s nevolníky. Miliardářští majitelé získávají svůj profit vydíráním vlastních zaměstnanců. 

Protože je ale tato praxe tak rozšířená, noviny fakta cudně nedoříkávají, aby si lidi mysleli, že jsou na tom lépe než jsou a nevzpouzeli se. Dnes praktikovaný kapitalistický systém vede lidstvo do pekel. Aby se tento proces zastavil, vidím řešení jen v uplatňování prastarých morálních pravidel. Třeba "Co nechceš aby druzí dělali tobě, nedělej ty jim", nebo "Nezadržuj vydělanou mzdu", nebo "Nekraď!". 

Protože o tohle právě jde. Majitelé podniků okrádají, vydírají a zneužívají své zaměstnance, aby se sami více obohatili. Je to hluboce nemorální a nedá se to ničím omluvit.

17.4.2015

Samozřejmě že se běžně stává, že hned nemusíme vědět, jak zformulovat myšlenku dál. Takže buďto protáhneme poslední samohlásku posledního ještě vyřčeného slova, anebo slovo (nebo slova dvě tři) zopakujeme; ale také třeba přidáme stěží přijatelně artikulovatelný pazvuk, který se někdy přepisuje jako „(e)hm“ (ale mělo by to být „nesouhláskově dlouhé“), přičemž častěji to je jakési „ééé“ (či spíše „ööö“, a také ovšem v čase prodloužené, a nemálo hrdelně zabarvené).

Často to bývá v kombinaci řady prostředků najednou. Takže třeba „ááá“ (jako spojka), „ééé“, a dvě tři již vyslovená slova podruhé, či navíc něco z toho potřetí. Vždyť to běžně všichni známe, takže je zbytečné pokoušet se tohle nějak graficko-foneticky oživovat a dále specifikovat.

Jenže něco zcela jiného je běžný jazykový provoz v soukromí, a něco od toho dramaticky odlišného pak tu je naservírováno, když se to takto „natvrdo“ zahnízdilo ve veřejném mediálním sektoru. Nelze nikterak vyloučit, že jsme si všichni bez výjimky zvykali na ten všelijak „nastavovaný“ jazykový projev nejdříve ve škole, pokud jsme byli zrovna vyvoláni k reprodukci učiva; případně dokonce třeba u tabule, ať už bylo potřeba nějak hned vyprovokovat nápovědu či nikoli. Vždy ovšem takto šlo o výplň času, než naskočí myšlenka; anebo když se hledalo slovo, jímž by se ta myšlenka přioděla. Tyhle manýry jsou běžné dokonce i mezinárodně a zřejmě bez ohledu na etnikum.

Ještě jednou ovšem zkusme si připomenout, že profesionální projev reportéra či hlasatele rozhlasu či televize by neměl vykazovat běžné nedostatky nás ostatních a až příliš málo na veřejnosti viditelných amatérů (a jenom živelně uplatňujících dary jazyka). Jenže vskutku profesionální jazykový projev v našich médiích je spíše výjimkou než pravidlem. Zvláště v rozhlasu je nápadné, jak navíc až příliš mnoho těch, kteří mluví do mikrofonu, nikdy neslyšeli nic o nutné práci s dechem, takže někdy (kromě jiných nešvarů) svými nádechy na nežádoucích místech případného řádného frázování vět ruší žádoucí plynulý poslech textu. Vědí o tom odpovědní redaktoři a jejich představení?

Přitom právě z těch veřejných či soukromě provozovaných médií bychom měli získávat vzory řečového projevu. Horší to potom pravidelně bývá, pokud se řečově projevují v těchto médiích pozvaní hosté. To potom navíc i čeština se stává zvláštně „hovorovou“, i když kulturně zaměřené téma by mělo zřejmě mít kultivovaný projev, a potom na jisté úrovni „spisovnosti“. (Neměla by jistá „noblesa“ doprovázet to promlouvání, když je adresátem větší pospolitost?) Přitom ani z hereckého prostředí pocházející účastníci rozmanitých diskusí jako by již dávno necítili potřebu svůj slovní projev kultivovat, když přece to povídání může být jaksi „bezprostřednější“ a „přirozenější“ bez formálních omezení.

Tím, jak přibývá v posledních desetiletích nutnost citovat jména či názvy v celé řadě dalších jazyků kromě češtiny, přibývá ovšem také přehmatů vůči náležité výslovnosti. Dokonce i v rámci „branže“, v níž se nějaké jméno „klasicky“ opakuje, jako kdyby nikoho nikdy nenapadlo, že by se snad hodilo ověřit si, jak se třeba zrovna to často frekventované jméno má správně vyslovovat (případně jak si pak s ním poradit v různých českých pádech). Většinou se improvizuje. Takže anglický „Robert“ se stával na celá desetiletí nenáležitě „Roubrtem“. Anebo pokud byl anglický „Charles“ vyslovován náležitě s „č“ na počátku slova, potom – pokud mělo jít o stejně psané francouzské křestní jméno – je pro takový případ dodnes často vyslovováno po anglicku (místo „š“ na počátku slova!). A ve španělském jazykovém okruhu stále „Miguel“ vyslovují hlasatelé a komentátoři druhou slabiku nenáležitě, jako „guel“, i když „u“ je v tomto případě pouze výslovnostní „odrážka“, aby se vyslovilo „g“ (zde „gel“). A takhle by se mohlo pokračovat. Proč nepředchází instruktáž, výslovnostní rukověti pro jednotlivé jazyky, apod., pro ty, kteří mají vzorově nám ostatním pomáhat v naší případné nejistotě? Aby nevznikaly pochybnosti. Aby se nevžila nenáležitá nápodoba v naslouchajícím publiku. Jako kdyby všechno nebylo zároveň k dispozici třeba zrovna na webu!

Jak je možné, že potom hudebník či hlasatel(ka) vyslovuje po dlouhá desetiletí nesprávně jméno „Korsakov“, tedy se „z“ uprostřed slova, když tam je náležité v ruštině „s“? Anebo náš výtvarný teoretik neví (a nevadí mu), jak vyslovit „Bosch“, protože to přece není němčina, která má být v tomto případě výslovnostně ctěna; neboť tam je na konci výslovnostně náležité „s“, nikoli „š“! I když tohle jsou přece jakoby jenom „detaily“ (ne-li „prkotiny“), že? (A není jich málo. Spíše jich přibývá.)

19.11.2014
Reklama zajišťuje nezbytné prostředky, zdaleka ne všechny. Její formát je kompromis

Vážení čtenáři, krátce k nově nastaveným formátům reklamy a k souvislostem, které z toho vyvstávají jak pro BL, tak pro vás. BL nejsou komerční projekt, ale peníze potřebují. Proto se v současnosti bez reklamy neobejdou. V rámci nového designu jsme se snažili najít kompromis mezi její „otravností“ a užitečným přínosem.

Odmítli jsme formáty zcela běžné na většině českých mediálních portálů, drželi jsme se formátů běžných na britských a amerických médiích. I tak se určitě najdou lidé, které to bude obtěžovat. Pochopte prosím, že bez reklamy to nejde.

Nepůjde to ale ani bez vašich příspěvků. BL na nich celou dobu své existence stojí. Vážíme si všech, kdo BL tímto způsobem podporují a zejména těch, kdo tak činí pravidelně. Podporují tak i všechny ostatní čtenáře. Omezený počet přispěvatelů však omezuje i možnosti BL. O jejich zlepšování se snažíme a redesign je toho důkazem. Chcete-li lepší BL, přispějte, kdo můžete. Solidarita s těmi, kdo nemohou, je na prvním místě.

Prosíme, přispěte finančně na Britské listy ZDE

17.4.2015

Satelitní snímky ukazují, že Čína buduje letiště s parametry standardního vojenského letiště na Útesu ohnivého kříže (Fiery Cross Reef) ve Spratlyho ostrovech, o něž vede spor s Brunejí, Filipínami, Malajsií, Tchajwanem a Vietnamem.

Snímky poskytla společnost Airbus Defence and Space a ukazují současně, že Čína spojuje útesy na ostrově Su-pi v rámci téhož souostroví, což jí umožní postavit zde další letiště. Analýzu přinesla společnost IHS Jane’s a vychází ze snímků pořízených během února a března.

Snímek z 23. března ukazuje stavební práce na prvně jmenovaném útesu. Jeho plocha je rozšiřována pomocí betonování tak, že na něm bude moci být vystavěno letiště o délce přibližně 3 000 metrů. To plně odpovídá standardním čínským vojenským letištím na pevnině, kde se délka přistávací dráhy pohybuje v rozmezí 2 700 - 4 000 metrů. Na jihozápadní straně útesu je rozšiřováno přístavní zařízení.

Snímky z útesu Su-pi z 6. února a 5. března také zachycují rozšiřování pevniny. V únoru vznikly tři umělé ostrovy a v březnu je vidět spojování jednotlivých bodů do větší plochy schopné pojmout další tříkilometrovou přistávací dráhu. Su-pi leží na severní straně souostroví a pouhých 25 km od ostrova Thitu, který využívají Filipíny a žije na něm i civilní obyvatelstvo. Prvně zmíněné letiště se nachází na západním okraji souostroví.

Letiště na ostrově Woody, který tvoří součást Paracelových ostrovů v Jihočínském moři, na něž si dělá nárok také Tchajwan a Vietnam, je rovněž rozšiřováno ze stávajících 2 300 na 3 000 m.

Jakmile bude výstavba dokončena, Čína bude moci Spratlyho i Paracelovy ostrovy využívat jako předsunuté vojenské základny v Jihočínském moři. Podle jiných zdrojů zde souběžně posiluje také radarové vybavení, zařízení pro satelitní komunikaci, protivzdušnou a protilodní obranu, staví heliporty a doky.

Tato výstavba vyostří vztahy s několika čínskými sousedy, kteří si dělají konkurenční územní nároky v dané oblasti. Jedná se o souostroví Senkaku severovýchodně od Filipín, ležící jen asi 300 km jihozápadně od Okinawy, o něž Peking vede spor především s Tokiem; útes Scarborough Shoal západně od Filipín; již zmíněné Spratlyho a Paracelovy ostrovy a dále Pratasovy ostrovy západojihozápadně od Tchajwanu, na něž si činí nárok Tchajwan i Vietnam.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

17.4.2015

Moskva patrně ještě do konce roku dodá Teheránu moderní systém protivzdušné obrany, zdaleka nejpravděpodobněji model S-300 VM/Antej-2500. A přesně proto se Republikánská strana brzy doslova zamiluje do ruských raket. Velmi pravděpodobně jí totiž pomohou vyhrát příští prezidentské volby.

Stručně řečeno, ruský systém protivzdušné a částečně protiraketové obrany je momentálně nejúčinnější na světě. Dodávka Antejů Teheránu znamená, že dosud silně pochybný projekt samostatného izraelského útoku na íránská jaderná zařízení je nyní definitivně neproveditelný. Nějaký takový útok by byl možný leda s využitím letounů kategorie stealth. Takže zbývá jediný kandidát na útok: Samotné Spojené státy.

Izraelská a patrně také saúdská lobby v USA teď udělají vše, aby se zbavily dědictví Obamovy blízkovýchodní politiky a v Bílém domě usedl pravicový prezident ochotný zazpívat si se senátorem Johnem McCainem oblíbenou odrhovačku ze 70. let - s nepříliš originálním novým textem.

Nejméně jeden takový kandidát už se rýsuje. Jmenuje se Marco Rubio ZDE.

Tolik vnitropolitické aspekty. Jiná věc je, zda kromě vítězství v prezidentských volbách mohou Republikáni také počítat s úspěchem při snaze zastavit íránský jaderný program vojenskými prostředky. O tom si dovolím silně pochybovat.

Hlavní instalace íránského jaderného programu se nacházejí vesměs ve speciálně zodolněných a silně bráněných podzemních objektech na sedmnácti různých místech. Vesměs jsou tyto objekty umístěny uprostřed civilní zástavby v nejlidnatějších městských oblastech. K útoku na ně - pokud se nepotvrdí podezření konstruktéra Pierra Spreye, že celá koncepce stealth je ve skutečnosti velký podvod dávno antikvovaný pokroky v oblasti detekční techniky, ať už založených na netradičních radarových frekvencích, nebo na pasívních lokátorech - by mohly USA použít strategické bombardéry B-2 Spirit. Těch si za jednotkovou cenu přibližně třičtvrtě miliardy dolarů pořídily jednadvacet kusů. Jeden letoun unese maximálně osmnáct tun pum. Z toho vychází, že celé americké strategické letectvo by se muselo řadu týdnů věnovat jen a pouze náletům na Írán, s nevyhnutelnými masivními oběťmi mezi civilním obyvatelstvem. Nakolik úspěšně by útoky ochromily íránskou jadernou infrastrukturu by však stále zůstávalo velkou otázkou. Každopádně by nedošlo ke zničení íránského úmyslu získat jadernou zbraň co nejdříve poté, co nálety ustanou.

Jinak řečeno, politický cíl války by opět zůstal nesplněn - i kdyby při tom byla obětována třeba polovina superdrahých amerických bombardérů.

Nicméně to je dnes teprve velmi vzdálená perspektiva. Nyní se hraje o to, kdo se stane příštím prezidentem Spojených států. Putinův zbrojařský obchod s Teheránem je ve skutečnosti štědrým dárkem Republikánské straně, která získá do voleb mocné zahraniční sponzory a lobisty.

A cynici snadno mohou dospět k názoru, že to za jednu další prohranou katastrofální válku stojí.

17.4.2015

V poslední době se hodně hovoří o tom, že Spojené státy ztrácejí své mocenské pozice ve světě – v Latinské Americe, na Blízkém a Středním východě a jinde – a že prezident Barack Obama je měkký, dosluhující čili lame-duck prezident, který není schopen čelit Putinovým vitálně imperiálním ambicím ve východní Evropě.

Americký prezident podle některých rýpalů ustupuje nevyzpytatelným režimům (Kuba, Írán) apod. Ano, je pravda, že moc Spojených států v řadě koutů planety slábne, což se ale například nedá říct o Africe. Na druhou stranu Rusko a členské země NATO ležící ve východní Evropě, jako jsou Polsko, Lotyšsko a Litva, dramaticky zvýšily náklady na zbrojení, primárně v souvislosti s konfliktem na východní Ukrajině.

Přestože je na BL poslední dobou publikována řada textů o upadání moci, potažmo vojenské síly a angažovanosti Západu ve světě, v čele se Spojenými státy, toto tvrzení platí jen v několika konkrétních případech.

Mějme na paměti, že Bílý dům „udržuje“ války nízké intenzity či tajné vojenské operace na území 134 zemí po celém světě, často na žádost různých diktátorů, autokratů a vazalů, nic nedbajících na vůli tamního obyvatelstva a potenciální destabilizaci jejich společenství ZDE.

Pravda je taková, že vliv Washingtonu ve světě začal klesat už od roku 1949, kdy se z jeho mocenského radaru „ztratila“ Čankajškova Čína, když jej po občanské válce přes významnou podporu Trumanovy administrativy vystřídal další krutý tyran Mao Ce-Tung. Spojené státy totiž po 2. světové válce, jak zdůrazňuje Noam Chomsky, kontrolovaly asi polovinu veškerého světového nerostného bohatství, tedy mnohem více než válkou zdecimovaný Sovětský svaz. Moskva tedy nemohla nové supervelmoci snadno konkurovat a v řadě případů se volky nevolky ocitla na straně Washingtonem a jeho klienty napadených národů (Vietnamci, Angolané, Mosambičané apod.), aniž by jí však šlo o jejich blaho.

Rapidní úpadek americké mocenské převahy ve světě přišel ale až s novým miléniem, kdy řada latinskoamerických zemí na „zadním dvorku USA“ doslova zadupala do země Monroeovu doktrínu prostřednictvím demokratizační vlny v podobě vzniku levicových a středových vlád, dále pak kvůli barbarské okupaci Iráku, jež posílila regionální vliv Íránu a „předala“ moc hrdlořezům z Islámského státu a dalším káidistickým seskupením. Taktéž vzdušná invaze NATO a masivní dodávky zbraní do rukou protikaddáfiovských rebelů v Libyi z této poměrně stabilní země vytvořila nezvladatelné islamistické inferno, z Jemenu se v předvečer Saúdy vedené invaze stáhly poslední americké jednotky atp.

Na druhou stranu Obamova administrativa vyvezla rekordní počet vojenských zásilek na Blízký východ, do východopacifického regionu a do Afriky. Investigativní novinář Nick Turse píše ZDE, že v roce 2014 americké armáda na africké půdě uskutečnila rekordní počet bojových operací, celkově 674, tedy téměř dvě bojové mise každý den. Turseho sovy jde o 300 procentní nárůst aktivit tohoto druhu od roku 2008, kdy bylo zřízeno africké velitelství americké armády AFRICOM.

Na základě aktuálně zveřejněných údajů Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI) ZDE se vojenský rozpočet Washingtonu loni vyšplhal na 610 miliard dolarů, zatímco Peking vynaložil na zbrojení téměř třikrát nižší částku – 216 miliard dolarů a Moskva pak „pouze“ 84.5 miliardy dolarů.

V procentuálním zastoupení představují Spojené státy 34 procent světových výdajů na zbrojení, následuje Čína s 12 procenty, třetí se umístilo Rusko se 4.8 procenty a čtvrtou pozici obsadil významný spojenec USA Saúdská Arábie, která nyní doslova válcuje Jemen, se 4.5 procenty.

Ukrajinská krize nicméně v uplynulém roce podnítila až 60procentní nárůst zbrojení v Rusku, jehož vláda se na jejím území angažuje „hybridním způsobem“, v Litvě 50procentní a v Polsku téměř 20procentní. Neutrální Švédsko pak souhlasilo s tím, že v průběhu následujících pěti let zvýší své vojenské výdaje o 15 procent, a zároveň se zavázalo k tomu, že podá pomocnou rukou státům ve svém sousedství v případě, že by byly napadeny. Samotná Ukrajina v předešlém roce zaznamenala nárůst financí na vojenské výdaje o více než 20 procent a Kyjev plánuje, že je v tomto roce ještě zdvojnásobí.

Nicméně, jak se můžeme ve zprávě SIPRI také dočíst, země, kde výdaje na zbrojení stouply nejvíce, zejména Rusko a Ukrajina, jsou zranitelné kvůli ekonomickým tlakům, neboť tyto plány byly schváleny před ukrajinskou krizí a ekonomickou krizí v Rusku.

Ačkoliv Čína, Rusko a Saúdská Arábie v roce 2014 podstatným způsobem navýšily svůj vojenský arzenál a Spojené státy počínaje rokem 2010 dokonce zredukovaly vojenské výdaje o 20 procent, zůstávají i nadále zdaleka největší vojenskou silou ve světě, nemající konkurenta, který by mohl vážně ohrozit jejich pozici.

17.4.2015

Výraz „země česká“ máme ve státní hymně. Dvojslovný. Když si přeložíme, co se nedávno objevilo taky na dresech našich hokejistů anglicky, tak je to dokonce trojslovné označení v souvislosti s národní a státní příslušností. Když jsme se vzájemně územně i svrchovaností oddělovali či odtrhávali Češi se Slováky k 1. lednu 1993, takže končila ČSFR, rozmanitě se mudrovalo o tom, zda bude také nějaký jednoslovný termín pro název nově vznikajícího českého státu.

Samozřejmě též s ohledem na případné cizojazyčné překlady. Už z doby Rakousko-Uherska byl v oběhu třeba výraz „Čechie“, tehdy především k označení sportovně se vyžívajícího českého klubu. Ten se jaksi některým činitelům nelíbil. I když jsme měli a máme obdobně mj. třeba hned „Francii“. A „Česko“ také nebylo vysoko v kursu, i když jsme měli a máme hned třeba „Slovensko“ (nebo „Německo“ či „Rakousko“, abychom nechodili daleko). Takže dodnes říkáme se suverenitou (či nonšalantností?) „v Čechách“, i když se to týká třeba Opavy nebo Hodonína. A aby se to příhodně potom řešilo na již shora zmíněných dresech těch hokejistů, tak se anglicky objevovalo po dlouhou řadu let velkými písmeny („majuskulemi“) vyvedené „CZECH“… což – jak známo – s názvem státu nemělo nikdy nic společného, i když to mohlo označovat osobu jako Čecha (z té české země, že?).

Ovšem ani to poslední řešení Českého svazu ledního hokeje není zrovna šalamounské. A nejde pouze o hokej či další sporty. (Ani nejde jen o ty dresy, které sportovci suverénně vyslovují „drezy“.) Jednoslovný výraz je praktický. A je-li možné ho uplatnit, měl by se uplatňovat. Ale pak korektně. Nejde-li pouze o území té zřejmě onačejší západní „větší poloviny“ ČR, ale zástupně o celou republiku, potom ovšem nikoli „v Čechách“. Pak by se mělo říkat a psát vždy, když ne „v České republice“, pak „v Česku“. A zcela obecně, protože jde o vžitý nešvar, hned v rámci školní docházky bychom si to měli náležitě vštěpovat (a vštípit adekvátně do paměti).

A je tu ten druhý, praktický zřetel. Pár písmen by to (zároveň docela levně) vyřešilo (místo městnání stěží čitelných slov do dvou řádků): „CZECHIA“. Co tomu brání? Ať už věcně, jazykově, logicky, či esteticky? Raději třeba „THE CZECH HOCKEY TEAM“ (apod.)? A nejde tu jen přímo o sportovce. Co celého čtvrt století dělali a dělají naši politikové kolem té vývěsní tabule k (sportovní aj.) reprezentaci státu (a nejen na těch dresech!), že si toho zatím „jaksi“ nevšimli?

17.4.2015
E-cigarety u řady mladých nahrazují klasické cigarety

Elektronické cigarety se stávají součástí života mladých Američanů. Podle federálních statistik se mezi lety 2013 a 2014 počet uživatelů ve věku dětí na střední škole a na druhém stupni školy základní ztrojnásobil. Mezi středoškoláky je 13 % uživatelů, což je více než těch, kdo kouří tradiční cigarety.

Ostrý nárůst, společně podstatným zvýšením kuřáků vodních dýmek, vedl k dalším 400 tisícům mladých Američanů užívajících v roce 2014 nějakou formu tabákových výrobků. Jde o první nárůst za poslední roky, ačkoliv výzkumníci poukazují, že jde o nárůst v rámci statistické odchylky.  

Od roku 2011 do roku 2014 klesl počet kuřáků tradičních cigaret mezi středoškoláky z 16 na 9 %. Stejně tak klesl počet kuřáků dýmek a doutníků. Přesun k e-cigaretám ukazuje, že někteří teenageři je používají k tomu, aby přestali kouřit. 

Zhruba čtvrtina středoškoláků a 8 % dětí na druhém stupni ZŠ, což činí dohromady 4,6 milionu mladých lidí - užívá v nějaké formě tabákové výrobky. Čísla jsou překvapením a vystavuje tvůrce zdravotní politiky do neznámého území. Americký regulátor, The Food and Drug Admistration, učinil první nejistý krok směrem k regulaci e-cigaret minulý rok, jenže proces je pomalý a řada expertů varuje, že zvyky se formují mnohem rychleji než jsou pravidla stanovena.  

Jelikož jsou e-cigarety nové, o jejich dlouhodobém vlivu na zdraví je toho známo málo. Kouření je v USA nejčastější příčinou úmrtí, jež by bylo možné preventivně odvrátit. Ročně umírá na nemoci způsobené kouřením 480 tisíc Američanů. Většina vědců souhlasí s tím, že e-cigarety, které dodávají nikotin, ale nikoliv dehet a další nebezpečné chemikálie, jsou pravděpodobně mnohem méně nebezpečné než tradiční cigarety.

Více v angličtině ZDE

16.4.2015

Vzpomínám si na dobu zhruba před deseti lety, kdy jsem psával o Stanislavu Grossovi kritické články. Tehdy to byl významný politik, který se zapojil do polistopadové cesty transformace normalizace v kapitalismus východního typu. Nechci hodnotit jeho význam pro české dějiny a už vůbec nechci jeho předčasné úmrtí vnímat jako nějaký vyšší trest za jeho činnost. Spousta lidí, kteří umírají předčasně, jsou slušní a hodní lidé, navíc trest smrti by i za tu nejnepřátelštěji pojatou interpretaci Grossova působení byl zrůdně nespravedlivý.

V nemocech a umírání se prostě žádná „vyšší spravedlnost“ neprojevuje, jinak by i holokaust byl „vyšší spravedlnost“. V nemocech a umírání se ale možná projevuje, že jsme všichni – i vrcholní politici – křehké bytosti, které potřebují pomoc. A že politika pojímaná jako cynická moc, osobní obohacení, služba zájmům zisku poškozuje obrovské množství lidských bytostí, které by za jiných právních, sociálních a ekonomických podmínek mohly žít šťastné životy, nicméně dnes místo toho někde živoří a možná i umírají, akorát se jejich smrt, na rozdíl od té Grossovy, nedostane do médií.

A možná taky kdyby společnost fungovala lépe, mohli jsme mít už dávno účinný lék na Grossovu nemoc a on mohl bez problémů dále žít.

16.4.2015
Blbost dál kvete

Spojené státy tento týden pořád ještě odmítají zrušit sankce proti Kubě, přestože přiznávají, že za celých padesát let se jim nepodařilo svrhnout Castrův režim. Ano, dopady sankcí, to je hlavní atraktivita turistiky na Kubě, píše komentátor Simon Jenkins.

Británie a Amerika také odmítají zrušit sankce proti Íránu po prohlídce íránských jaderných instalací letos v létě. V případě Ruska je vyvíjen nátlak, aby byly protiruské sankce ještě posíleny v reakci na Putinovy neustálé provokace na západních hranicích Ruska.

Sankce platí i nadále proti Severní Koreji, Barmě, Zimbabwe, Sýrii, Somálsku, Kongu a dalším slabým a zranitelným státům, bez ohledu na to, zda dosahují jakéhokoliv politického cíle. Sankce se staly automatickým modem západní diplomacie, přijatelnou tváří agrese, běžným výrazem pohrdání bohatých vůči chudým.

Studie ekonomických sankcí vždycky tvrdí, že sankce jsou bolestivé, a proto "fungují". Leccost je bolestivé, například mučení, ale to neznamená, že to funguje. Chicagský akademik Robert Pape dokázal v devadesátých letech, že všech 115 případů použití sankcí během dvacátého století bylo zcela zbytečných anebo kontraproduktivních. Osoby, které zavádějí sankce, si myslí, že diktátoři uvažují jako demokrati.

Reportérka BBC Bridget Kendal se právě vrátila z Ruska, kde intenzivně hledala po celé zemi kritiky Vladimíra Putina. Neskrývá skutečnost, že protiruské sankce výrazně zvýšily podporu Rusů pro Putinův režim. Sankce prohloubily ekonomiku v obležení, umlčely kritiku Vladimíra Putina a podpořily jeho šovinistickou válkychtivost. Sankce také rozdělily a oslabily Evropu. Je to nejnebezpečnější a nejkontraproduktivnější politická strategie, jakou si dovedete představit.

Všechny sankce jsou založeny na pošetilé představě, že v moderním státu je moc motivována penězi. Stačí prý zaútočit na peníze, zejména pokud jde o režim "mafiánů", a dojde k změně politické strategie. Avšak léta článků o tom, že ruská ekonomika "čelí kolapsu" (stejně jako kubánská, íránská a syrská) musí způsobovat, že se tomu Putin směje. Tak umře zimou nějaká babička a oligarchova dcera nebude moci nakupovat v Londýně. No a co?

Írán je dalším režimem, který byl stabilizován západními sankcemi. Západní sankce po dobu 36 let nesvrhly v Íránu vládu duchovních a nezabránily jí, aby si vyvinula jaderný potenciál. Nynější uvolnění je důsledkem toho, že byl zvolen reformistický předák, Hassan Rouhani, který byl proti vnitropolitickému chaosu svého předchůdce Ahmadinežáda.

Západ nemůže Íránu dobýt anebo ho bombardováním přimět k přiznání porážky. Vojenský útok by jen vedl k obnovení závodů ve zbrojení a vrátil by zemi zpět k fundamentalismu. Jedině měkká moc hospodářské a kulturní diplomacie může tomuto nebezpečí zabránit. V zájmu Západu ani Íránu není, aby sankce pokračovaly a Rouhani potřebuje všechny argumenty proti jestřábům. Avšak Washington a Londýn dál trvají na sankcích. Mají diplomatickou jemnost slona v porcelánu.

Jedinému násilí, jemuž diktatury rozumějí, je střílející armáda. To fungovalo proti Srbsku, proti Talibanu, proti Saddámovi, stejně jako absence střílející armády nefungovala proti Sýrii ani proti Islámskému státu. Avšak použití armády je proveditelné pouze, pokud je pravděpodobné, že zvítězí - a to je těžko, má-li bojovat proti obyvatelstvu ozbrojenému samopaly, anebo má-li okupovat území trvale. Co se týče armád drahých lodí a letadel, to je pozůstatek z konfliktů dvacátého století. Britská obranná (vlastně útočná) vojenská politika je dnes beznadějně zastaralá.

Sankce se dnes staly pro západní diplomacii tak posvátnými jako byly jaderné bomby před padesáti lety. Nikdo se je neodváží kritizovat, aby nebyl osočen, že je zbabělec. Agresora nestojí skoro nic, ale dávají mu dobrý pocit. Sankce potlačují obchodní soupeře. Jsou většinou zaměřeny na vnitropolitickou spotřebu. Jen chudí lidé (a hrstka bohatých) ve státech postižených sankcemi trpí.

Snažit se ovlivňovat politickou strategii v cizích zemích, pokud tam rovnou nevedeme válku, je pošetilé. Může to fungovat jen tehdy, pokud se provozuje diplomatická, obchodní a kulturní výměna a pokud tato výměna posiluje profesní a podnikatelskou třídu, v nichž vzniká odvážná kritika autoritářských vlád. Avšak sankce vedou k útlaku takovýchto společenských tříd a nutí jejich příslušníky odejít do exilu, jako je tomu dnes v případě Ruska i Íránu.

Představa, že by ekonomické sankce někdy dokázaly přimět Iráčany, aby povstali proti Saddámovi, anebo Libyjce, aby povstali proti Kaddáfímu, nebo Kubánce proti Castrovi, byla vždycky pitomá. Představa, že v důsledku protiruských sankcí se Rusové postaví proti Putinovi, je víc než absurdní. Avšak sankce dál zůstávají britskou vládní politickou strategii. Blbost dále kvete.

Kompletní článek v angličtině ZDE

16.4.2015

Saúdská Arábie držela k lednu letošního roku podle vlastních údajů finanční rezervy ve výši 734 500 000 dolarů, třetí největší na světě. Jemen je nejchudší arabskou zemí, v žebříčku chudoby Mezinárodního měnového fondu zaujímá 37. pozici. Přesto se jeden z největších importérů zbraní zdráhá přímo zaútočit na sousedního chuďase, omezuje se na nálety a námořní blokádu a bojí se zahájit pozemní intervenci. Lidé svatosvatě přesvědčení že vojenská síla země se odvozuje od síly ekonomiky a technologické vyspělosti tuto informaci nejspíše nezpracují. A přitom je velmi důležitá také pro samotný Západ.

Podle klasického Clausewitzova vyjádření válčení sestává ze tří prvků: Primordiálního násilí, které je jakousi slepou přírodní silou, hry náhody a podřízení rozumu. Ponechme teď stranou proticlausewitzovské koncepce jako Creveldovu a Keeganovu a zůstaňme chvíli u teorie vzniklé ještě před masívní technologickou revolucí 19. století ve vojenství.

Jak tuto rovnici mění ekonomika a technologie? To není vůbec prosté určit. Clausewitz měl před očima bohaté a skvěle zásobené armády tehdejší feudální Evropy porážené bivakujícími Francouzi s minimální logistikou. Tito Francouzi měli příšerný střelný prach, průměrné pušky a dobrá děla, vycvičeni byli ovšem mizerně, pouze podléhali vynikajícímu vedení. To co porazilo Napoleona nebyl britský technologický náskok, ale imperiální přepětí a katastrofa v Rusku.

Dalo by se říci, že ekonomika a technologie jsou pro válčení důležité potud, pokud dokážou působit na clausewitzovskou triádu jako "zesilovače". Pokud v důsledku ekonomických a technologických faktorů je primordiální násilí vykonáváno účinněji, prvek náhody lépe využit (nebo, jak se snaží západní technologové, pokud možno zcela eliminován) a podřízení rozumu je důkladnější, pak ekonomické a technologické faktory mohou mít i klíčový význam. Jestliže však nejde o tento případ, chybí důvody spojovat přímočaře ekonomiku a technologii s vojenskou silou státu.

Většina zbraní jimiž dnes disponují jemenští ozbrojenci pochází ze 60. nebo 70. let a je buď sovětského, nebo amerického původu. Nelze ani říci, že by Jemenci zbraně nějak mistrně ovládali, alespoň ne do té doby, dokud je někdo neodnaučí používat i nejmodernější děla výhradně k přímé palbě ve stylu napoleonského kanónu. Jenže válka je pro ně za ta léta, co bojují, zvráceným životním stylem a nebojí se jí. Takřka jeden každý protějšek jemenské zbraně v saúdském arsenálu je o jednu nebo více generací novější a převyšuje protivníka ve většině parametrů. A přece je to nakonec téměř bez významu, protože saúdští vojáci bojovat za větší slávu korunního prince a ministra obrany prostě nechtějí, zatímco Jemenci si z boje nic nedělají (a ze Saúdů už vůbec ne).

Na saúdské straně může být ve hře leccos, ale primordiálního násilí a vojenských dovedností nabývaných za účelem účinného uplatňování tohoto násilí je minimum. Nálety ani námořní blokáda jemenské kmeny samy neporazí. Rijád bude muset vymyslet nějakou aranžovanou velkolepou akci ve prospěch korunního prince a celou intervenci nějak zamést pod koberec prostřednictvím kompromisní dohody. Když válku nevybojují Pákistánci ani Egypťané a nepodařilo se ani podplatit sunnitské kmeny v Jemenu, Saúdská Arábie prostě většiny svých ambiciózních cílů v Jemenu nedosáhne.

V hyperbole jde však o totéž, co svět může sledovat jako přímý důsledek všech západních prohraných válek od americké invaze do Panamy v roce 1989. Žádný z následujících konfliktů ani náznakem nedosáhl stanovených politických cílů a Západ vcelku pochopitelně postupně vyvinul mentalitu "války z odstupu" halené do pohádek o "superpřesné" a "inteligentní" munici. Posílat někam umírat vojáky se již nikomu nechce. Posílají se ještě tak stíhací bombardéry nebo raději drony.

Předražené západní zbraňové systémy velmi dlouho nevystavené žádné vážnější konkurenci zapříčinily postupné strukturální odzbrojování, protože jejich cena se zhruba zdesetinásobí za 10-15 let, ovšem výkon ekonomiky nikoliv. Pro někoho je možná úžasné kochat se obrázky letounu F-35 prošpikovaného senzory, nesoucího ale jen dvě 450 kg pumy a nefunkční kanón. Taková stealth hračka dokáže snadno velice rychle zaměřit desítky nebo i stovky pozemních cílů, avšak útočit může jen na jeden nebo na dva, následuje návrat k přezbrojení na letiště. Letitý stroj A-10 stával desetkrát méně a mohl nést více než sedmkrát větší náklad výzbroje. Teoreticky tedy dovedl provést sedmkrát tolik útolů co F-35 a po odhození všech bomb stále ještě útočit kanónem. Proti strojům jako F-35 existuje velmi silný a přitom primitivní protitah: Obyčejná kvantita.

V jakém smyslu jsou předražené zbraně tohoto typu ještě zefektivněním clausewitziánského primordiálního násilí? Jak by se něčím takovým dal zastavit útok větší obrněné jednotky krytý účinným systémem PVO, pokud nelze přivolat další předražené letouny ani navést palbu předraženého a nepočetného "dokonale mobilního" dělostřelectva?

A v neposlední řadě je třeba si všimnout, že Západ postupně ztrácí i svou někdejší ekonomickou a technologickou převahu. Deindustrializace si vybírá daň i v oblasti zbrojení a těžko předpokládat, že by tomu mohlo být jinak. Tam kde se neprodukují užitečné civilní výrobky zbraně nemohou čerpat ze širokého zázemí vyspělého průmyslu a stávají se jen jakýmsi předimenzovaným výhonkem na jinak usychajícím kmeni.

Během 2. světové války byl takticky a technicky velmi vyspělý německý válečný příliv zastaven na jedné straně tunami dělostřeleckých granátů a desetitisíci tanků, na druhé straně bombami a raketami strategických a stíhacích bombardérů. V obou případech, v SSSR i tehdejších USA, šířka průmyslové základny nakonec pro primordiální násilí znamenala více než taktické finesy a futuristické nápady konstruktérů. Německo prohrálo, protože trpělo ztrátami, které na rozdíl od protivníků nedokázalo nahrazovat.

Deindustrializovaný Západ, který vydává sto milionů dolarů za jeden bojový letoun, ani tím nijak nestimuluje rozvoj průmyslové základny. Ideálem zbrojovek je samozřejmě kusová výroba v miliardových cenách.

Všimáte si, jak moc se Západ začíná podobat Saúdské Arábii?

16.4.2015

Mezinárodní lidskoprávní organizace požadují vznik kolektivního evropského úsilí na záchranu lidských životů, poté, co právě zahynulo ve Středozemním moři dalších 400 osob.

Kritikové poukazují na to, že loňské zrušení italské záchranné operace ve Středozemním moři Mare nostrum a její nahrazení daleko menší operací Evropské unie Triton vedlo k výraznému zvýšení počtu obětí. Poukazují na to, že letos už zemřelo daleko více lidí, totiž 900, než v předchozích letech.

"Je načase obnovit operaci Mare nostrum, tentokrát jako kolektivní akci Evropské unie," řekl Jan Egeland, bývalý koordinátor OSN nouzových humanitárních opatření a nyní generální tajemník Norské rady pro uprchlíky. "Středozemní moře je nyní světově nejnebezpečnější hranicí mezi zeměmi, kde nezuří válka. Evropským státům už úplně došly výmluvy. Musejí jednat teď a zabránit ještě větším tragédiím, než jakých jsme v současnosti svědky."

Podrobnosti v angličtině ZDE

16.4.2015
Svobodu médií bude v ČR bránit někdejší píárista Philip Morris. Juchů...

Na počátku je velmi často dobrá myšlenka. Třeba snaha bránit svobodu médií a pluralitu názorů je jistě hodná pozornosti i uznání. Tím, jak ovšem myšlenka nabývá svůj tvar a obsazení, zhmotňuje se, platónská idea postupně nabývá poněkud nevzhledných kontur a perspektiva jde viditelně šejdrem. Asi jako když řeknete člověku s minimální výtvarným talentem, aby nakreslil hlavu koně. Abychom ten ekvivalent převedli do mediální roviny: asi jako když necháte bývalého píáristu tabákového koncernu, který krom jiného neúspěšně manipuloval média ve věci vojenské základny USA v Brdech a chvíli také pomáhal Václavu Klausovi při jeho zvelebování prezidentského úřadu, aby vystupoval na obranu médií.

Iniciativa Svobodu médiím, jejíž excitovaný vykřičník si dovolím v těchto nerevolučních časech pominout a nepřímo tak doporučit organizátorům, aby lépe zvažovali způsob sebeprezentace, skutečně nese do veřejného prostoru některé nezpochybnitelné argumenty, jež by v ideálním případě mohly být ku prospěchu kultivace veřejného prostoru v ČR.

Je nepochybně pravda, jak se tvrdí ve včerejším prohlášení platformy, že dochází k "prorůstání politické a mediální moci". Je nepochybně pravda, že je třeba "odpolitizovat rady veřejnoprávních médií". To jsou ale truismy, kvůli nimž není třeba vytvářet iniciativy a platformy s vykřičníkem. Situace pouze dozrála do takového stavu, že i ti krátkozrací, kteří si podobných věcí dříve nevšímali, jsou už dnes schopni rozpoznat problém a protože se tak děje z jejich pohledu náhle, jsou z toho konsternovaní.

Nemám vůbec v úmyslu zpochybňovat dobrou vůli těch, kdo se k iniciativě připojili a kdo se domnívají, že situace v českých médiích stojí za pozornost. Ano, je tomu tak už dlouho, a Britské listy na to opakovaně upozorňují celá léta. Problém je, že jejich schopnost vhledu do problému je omezená právě skrze jejich krátkozrakost a neznalost. Jak jinak si vysvětlit, že za iniciativu vystupuje člověk, jehož smýšlení nese těžce totalitní rysy a který neváhá zcela otevřeně prezentovat svoje doktrinářské názory na to, kdo může a nemůže být pozván do veřejnoprávních médií? Můžeme si o názorech pomatených trollů, kteří šíří propagandu vytvářenou současným Ruskem, myslet cokoliv, ale nemůžeme je přece ze samotného principu plurality názorů, za nějž se iniciativa tak vehementně staví, exkludovat z veřejného prostoru. Právě naopak, jejich názory je potřeba podrobit veřejné diskusi a ukázat, v čem tkví jejich nesmyslnost. 

Jak navíc může něco takového požadovat člověk, který se léta živil jako korporátní a politický propagandista a jenž je velmi úzce spojen s obskurním a názorově těžce vychýleným serverem Svobodné fórum, na němž se dokonce pokouší přepisovat historii? Pikantní je, že Klvaňův text o tom, kterak nás "Rudá armáda v roce 1945 neosvobodila, ale dobyla" už na tomto serveru nalézt nelze, byť na něm byl uveřejněn. Nicméně tento názor pan Klvaňa prezentoval i jinde. To je více než groteskní...

Text prohlášení, který platforma Svobodu médiím prezentovala, navíc obsahuje některá klišé, která, pokud bychom je vzali skutečně doslovně, jsou vysloveně nejapná. V prohlášení se například praví:

"Útok na koncesionářské poplatky je hazardem a vážným ohrožením zákonem zaručené veřejné služby občanům České republiky i autonomního postavení národních médií. Budou-li výrazně oslabena média veřejné služby, budou to občané, proti kterým se kroky politiků obrátí. Nejde jen o zpravodajství, byl by to trest pro českou filmovou a dokumentární tvorbu, tradici animovaných a dětských filmů, pohrdání více než devadesátiletou tradicí rozhlasovou. Šlo by o ničení paměti národa, jeho kulturní identity. Byl by to trest menšinám, handicapovaným, příznivcům sportu i vážné hudby či lidové kultury, trestání regionů i našich dětí. Pro sociálně slabší skupiny obyvatel je rozhlas i televize mnohdy jedinou dobře dostupnou kulturou, službou, zábavou, vzděláváním a orientací v komplikované době."

Je výrazem neporozumění demokratické diskusi, že téma koncesionářských poplatků, z nichž je hrazen provoz ČT a ČRo je téma, na něž nelze v žádném případě uvalit jakési tabu a apriorně ho spojovat s "oslabováním" médií veřejné služby. je naopak zcela příznačné, že kdykoliv se na toto zcela legitimní téma začne mluvit, okamžitě se objeví hysterické reakce o tom, že něco takového se přece nesmí a že jde o snahu veřejnoprávní média zpolitizovat. To je ale zcela manipulativní postoj, který předpokládá, že současné financování a využívání prostředků veřejnoprávními médii je to nejlepší možné. Implikace o "ničení paměti národa" a jakýchsi kulturních hodnotách, které snad veřejnoprávní média přinášejí "sociálně slabším skupinám obyvatel" musel psát snad pouze někdo, kdo tvořil tiskové zprávy pro továrnu na cigarety...

Starost o vzájemné prorůstání politické, ekonomické a mediální sféry je jistě namístě, zvlášť v době, kdy ministr financí vlastní jeden z největších mediálních domů v ČR. Jenže opět prosakuje naprostá neznalost kontextu. Domnívají se, že mediální prostor je zúžen na média vlastněná oligarchickými skupinami (a útočí přitom pouze na jednu), nevnímají, že způsob získávání informací je v současnosti mnohem svobodnější než byl kdykoliv v minulosti, a to díky otevřenosti internetu a že média v poslední době odkoupená oligarchy výrazně ztrácejí na svém dříve dominantním postavení. Právě takový vhled ve výzvě chybí a dělá z ní hlavu koně nakreslenou výtvarně nepolíbeným dítětem v předškolním věku. 

Ale ano. Legislativa zamezující střetu zájmů politiky a médií může prospět. Pevně doufejme, že se podaří ministerstvu kultury a zákonodárcům dosáhnout efektivní dohody. Bude to jistě těžké. Vytvořit skutečně reprezentativní občanskou iniciativu, která by se erudovaným způsobem zasadila o smysluplnou změnu, ale asi není možný. Na to je česká mediální loužička příliš malá a erudovanost těch, kdo mají touhu cosi udělat, je podobných rozměrů. 

16.4.2015

Deník Guardian zveřejnil kompilát sedmi krátkých analýz filmů, jednu redakční a šest dalších od současných filosofů: Christine Korsgaard (Harvard University), Ursula Coope (University of Oxford), Peter Singer (Princeton University, University of Melbourne), Susan Haack (University of Miami), Kenneth Taylor (Stanford University) a Slavoj Žižek (Birkbeck Institute for the Humanities). Analýzy ukazují, jak každý z filmů vede diváka k elementárním filozofickým otázkám, k existenciálním dilematům našich vlastních životů. 

Jak jednat správně? Force Majeure (Vyšší moc) 

Pokud byste žili v Německu v roce 1939, chránili byste Židy, nebo se připojili k jejich systematickému vyhlazování? Pokud byste byli poslanci před deseti lety, vynakládali byste své výdaje skutečně na to, k čemu mají soužit? A pokud by vaše rodina čelila nebezpečí, chránili byste ji, nebo sebe? Rádi se domníváme, že naše základní ctnosti v takových případech převáží. Jenže to nikdy nevíme. 

Právě to je ústředním motivem filmu Force Majeure (2014), v němž náhlá lavina hrozí pohltit švédskou rodinu na dovolené v Alpách. Tomas, manžel a otec, testem propadne. Místo aby se pokusil ochránit svou ženu a děti, uteče a nezapomene přitom na svůj drahocený smartphone. Následně se ho několik postav snaží omlouvat tím, že v takových situacích zpočátku nejednáme příčetně a instinktivně se snažíme přežít. Jenže Aristoteles by s takovou obranou nebyl spokojen. Tvrdil by, že v těch několika vteřinách prostě Tomas projevil svůj charakter. Podle Aristotela máme jen vzácně příležitost zamyslet se nad tím, co je nejlepší udělat ještě před tím, než začneme jednat. Jenže dobrý člověk to dělat nemusí. Stát se dobrým znamená připravovat se na to tím, že sami sebe kultivujeme v návyku dobro činit. Tehdy je pro nás jednání ve jménu dobra téěř automatickou reakcí. Když je člověk zvyklý přemýšlet o tom, kým by chtěl být a jak se takovým stát, v okamžiku pravdy nemusíme přemýšlet. 

Můžeme předstírat, že u Tomase převážil v okamžiku šílenství primární instinkt, jenže jeho žena Ebba ví, a my s ní. Udělal to proto, že sebe a svůj telefon miluje více než svou rodinu. Můžeme to vidět v malých detailech běžného života, jako když se ho těsně před incidentem jeho žena z koupelny ptá, jestli se zrovna věnuje svému telefonu a on zalže, že nikoliv. To není sám o sobě hrozný hřích, ale Aristoteles by řekl, že je to jen další malý dílek do mozaiky charakteru, který z něj dělá narcistního zbabělce. 

Pokaždé, když volí raději lež než aby sobě a ostatním přiznal svou posedlost telefonem se stává o trochu víc sebestředným. Film Vyšší moc nám ukazuje to, co věděl už Aristoteles: dějí se nepředvídatelné věci, náhodné zásahy shůry, za které nikdo nenese odpovědnost. Jenže naše reakce na ně náhodná není a odpovědnost leží zcela na našich ramenou. 

Co dává našim životům význam? Život je krásný (It’s a Wonderful Life)

Řada filmů se snaží zkoumat otázku "Co dělá lidský život dobrým?". Oblíbená vánoční klasika od Franca Capry Život je krásný (1946), jde k věci přímo, s očekávatelnými i nepředvídatelnými výsledky. Začněme s těmi předvídatelnými. Věčná otázka, zda morálně hodnotný život je zároveň tím, co nás činí šťastnými, je zodpovězena kladně. George Bailey, postava filmu, dosahuje onoho krásného života tím, že obětuje své vlastní plány a ambice rodině a nejchudším členům komunity, v níž žije. 

Dobro je podle filmu dáno způsobem, jakým je náš život spojen s životy ostatních lidí. Na trochu hlubší úrovni ovšem film vyvolává otázku, zda slavný Sokratův výrok o tom, že "neprozkoumaný život nestojí za to žít" může být pravdivý. Baileyho zachránila od sebevraždy právě možnost prozkoumat svůj život, z filosofického hlediska myšlenkový experiment: "Byl jsi obdařen velkým darem, Georgi, vidět jaký by byl svět bez tebe." Film tvrdí, že nebýt této šance, George by skutečně spáchal sebevraždu. Kdyby to ale skutečně udělal, ve víře, že by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodil, mohli bychom my, publikum, stále posuzovat, zda žil krásný život? A pokud ne, ukazuje nám film, že lidský život nemůže být dobrý, pokud člověk, který ho žije, neuvažuje a neví?

Christine Korsgaard

Může být cokoliv ospravedlněno? Ida 

 "A potom?" ptá se Ida. Její milenec ji požádal, ab s ním odešla. "Potom," říká on, "koupíme psa, vezmeme se, budeme mít děti, dům." Jenže Ida svou otázku zopakuje: "A potom?" K tomu už ale může říct pouze "To obvyklé. Život."

Ida je ve stejnojmenném polském filmu (2013) novickou v klášteře. Před svým slibem byla poslána za svou tetou, jedinou žijící příbuznou. Zjišťuje, že je Židovka a jak byli její rodiče zavražděni během druhé světové války. Teta je sekularizovaná státní zástupkyně, která Idu přesvědčuje, aby opustila řád a žila naplno, ale sama žije po tíží své minulosti. Když teta spáchá sebevraždu, Ida zkouší cigarety, vodku, boty s vysokými podpatky, jazz a nakonec i sex s mladým saxofonistou, s nímž se spřátelí. 

Film však končí scénou, kdy vidíme jak Ida v klášterním hábitu odchází zpět k řádu. Saxofonista nabízí lásku, domáckost, spokojenost. Opakovaným "A pak" ale Ida tlačí k nejzazší hranici otázku "Co dělá takový život smysluplným?" Její přítel je v koncích. 

Je nejasné, jak takovou otázku zodpovědět, pokud je požadováno tak dalekosáhlé ospravedlnění. Ida odmítá světský život a místo toho volí jiný druh závazku. Svou volbu nevysvětluje. Odpověď jejího milence "Život" je posledním slovem filmu, následovaným pouze Bachovou hudbou, zatímco se Ida vleče proti proudu městského ruchu zpět k řádu. Zůstáváme ponecháni bez odpovědi na to, zda takové konečné rozhodnutí může být plně vysvětleno či ospravedlněno. Existuje nějaká definitivní odpověď na otázku "A potom?", a pokud, jakou formu na sebe taková odpověď může vzít?

Ursula Coope

Je v nás něco víc než biologie? Gattaca

Když měl film Gattaca v roce 1997 premiéru, Dolly, nejslavnější ovce historie, která byla jako první savec naklonována z dospělé buňky, měla jeden rok. Projekt poznání lidského genomu, oslavovaný jako biologický ekvivalent vstupu člověka na Měsíc, se rychle rozvíjel směrem ke zmapování a rozpoznání jeho struktury. 

Tento vývoj spustil etickou debatu o genetickém determinismu. Mohly by klony slavných vědců či úspěšných sportovců dosáhnout ve svých životech očekávání a výskedků, jichž dosáhly osoby, jejichž gen v sobě nesou, nebo to všechno selže na základě psychologických bariér? Může nás detailní rozpoznání genomu pomoci odhalit ty geny, které přispějí ke zvýšení inteligence nebo jiných vytoužených vlastností? A nepovede to k diskriminaci těch, kdo takový gen nemají?

Do této vysoce napjaté debaty vstoupil film, jehož název je složen z prvních písmen čtyř stavebních bloků DNA. Gattaca vykresluje budoucnost, v níž rodiče budou moci vybírat ze svých genů tak, aby dítě neslo pouze ty nejlepší. Tito potomci, známí jako "hodnotní", získávají ve společnosti nejlepší postavení. Filmová zápletka se soustředí na Vincenta, počatého tradičním, geneticky nemodifikovaným způsobem a tedy "invalidního", jenž se pokouší uniknout svému genetickému osudu předurčujícího ho k práci uklízeče. Chce se stát astronautem.

Vincent triumfuje díky nezměrné síle vlastní vůle. V jedné scéně vyzve svého geneticky nadřazeného bratra Antona k tomu, kdo doplave v oceánu dál. Vincent vyhraje, protože si neponechá žádnou rezervu pro cestu zpět. Předpokládejme, že mnoho diváků odejde s mottem "není žádného genu pro lidského ducha".  Jenže tohle motto je třeba podrobit kritickému zkoumání. Je-li "lidský duch" odkazem k hrdinově kuráži a předurčení, pak se lze domnívat, že k tomu má jistou genetickou výbavu. Pokud známe geny dostatečně, i tyto vlastnosti jsou součástí naší genetické výbavy. Pokud tohle není onen "lidský duch", pak ale co jím je a jak vytvořit charakteristiku, která nemá genetický základ?

Peter Singer

Jsou věci, které si představujeme, reálné? Galaxy Quest

Po hodině filosofie a literatury, v níž jsme se zabývali tím, jak novela Imaginární přátelé od Alison Lurie pracuje s kontrastem a vztahy mezi realitou a představivostí mi student ukázal film Galaxy Quest.

Je to velmi lehká komedie, ale je plná ontologických zvratů a obratů, podobně jako zmíněná novela, a právě tak legrační.  Prvních pár minut sledujeme epizodu chabého televizního seriálu tipu "Star Trek": kosmická loď uhání galaxií a vypadá jako něco, co vypadlo z krabice ovesných vloček. Interiér působí, jako kdyby byl udělaný z překližky a hliníkové fólie. Herci jsou strašní a stejně tak dialogy. Jak následně zjistíme, jde o ukázku z dlouho zrušeného seriálu, která je vysílána na srazu fanoušků scifi. Jenže mezi lidskými fanoušky, převlečenými za mimozemšťany, je skupina skutečných mimozemšťanů, převlečených maskovaných za lidské kosmické cestovatele.

Přišli na Zemi, aby zde našli posádku odvážných pro jejich funkční verzi překližkovo - hliníkové lodi Protector, kteří by jim pomohli bojovat se zlým Sarrisem. Popletou si ale televizní seriál s historickým dokumentem a tak se najednou parta zmatených herců octne skutečně v kosmu, ve skutečné válce s mimozemšťany, a to "bez scénáře, režiséra a potuchy", jak říká doprovodný text k filmu. 

V úžasně platónském momentu se snaží kapitán Taggart vysvětlit thermianskému vůdci, že seriál nebyl žádný dokument, ale zábava, že oni jsou jen herci, ne astronauti, a že pouze předstírali, že cestují vesmírem.  Thermiané jsou v rozpacích, už slyšeli o podvodu. Takže seriál byla lež? Jenže nějak se stane, že z televizních "hrdinů" se stanou hrdinové skuteční: zachrání své mimozemské přátele před katastrofou. 

Kde je hranice mezi reálným a imaginárním? Není ta televizní vesmírná loď nakonec skutečná? Je fikce skutečně pouze lež, nebo je, bez ohledu na veškerou literární falzifikaci, něčím jiným? Někdy tento film používám k tomu, abych studenty přiměl přemýšlet o filozofických otázkách, jako je tato.

Susan Haack

Co je to trvalé já? Memento

Film Memento je filozofickou explorací přirozenosti "já" a role paměti při utváření a odjímání identity. Jeho protagonista, Lenny Shelby, tráví každou hodinu všepohlcujícím pátráním, aby našel a zabil vraha své ženy. Utrpěl vážné zranění hlavy, kvůli němuž nemůže své krátkodobé zušenosti transformovat v dlouhodobé vzpomínky.  Nevzpomíná si na nic, co se stalo od vraždy. V každém okamžiku je sužován otázkami, které se mu jeví vždy jako nové a vždy naléhavé. Co tu dělám? Jak jsem se sem dostal? Čeho se snažím dosáhnout? 

Nejde jen o otázku paměti a problému já. Jedna z věcí, která dělá film briliantním, je, že film nás nutí jít v Lennyho stopách. Poutá dohromady dva zdánlivě oddělené, ale vlastně vzájemně propletené narativy. Jeden, který jde v čase zpět, a jeden, který se vyvíjí kupředu. Stejně jako Lenny musíme nějak zjistit, bez pomoci paměti, jak jsem dosáhli této záhadné přítomnosti, co tu děláme a proč je to důležité. Až když se oba narativy nakonec spojí, dozvídáme se o Lennym úplnější "pravdu". 

Ukazuje se, že že vlastně vystopoval vraha své ženy a svou pomstu vykonal, což však okamžitě zapomněl. Zjišťujeme, že to byl Lenny, kdo sám sebe vyslal, aniž by si toho byl úplně vědom, zabít jiného člověka. Lennyho manipulace sebe sama vyjadřuje stupeň autonomie, která zastírá, že je psychicky zlomený. 

Ačkoliv Lenny není typem psychicky vyrovnaného, autonomně jednajícího a sama sebe si uvědomujícího člověka, za nějž se mi ostatní považujeme, je evidentně více než jen zlomená, zruinovaná kreatura. Zlomené fragmenty jeho identity se stále snaží o určitou sebeopravu. Asi bychom měli říct, že já není nějaká pevně daná a předurčená věc, které jsme dosáhli a která trvá navždy. Já je pravděpodobně v procesu neustálého vytváření, odumírání a transformace. Pokud je to tak, pak se od nás Lenny neliší druhem, ale pouze stupněm. 

Kenneth Taylor

Je hledání dobra cestou ke zlu? Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (Spring, Summer, Autumn, Winter ... and Spring)

Film režiséra Kim Ku-Duka začíná u moudrého budhistického mnicha a jeho malého, nevinného žáka. O pár let později přijíždí mladá žena, aby se léčila, a chaos začíná: žena a mladý žák, nyní adolescent, se spolu vyspí a chlapec opouští mnichovo osamocené pobývání na voru plujícím po horském jezeře a odjíždí s ní do města. O další roky později se chlapec, nyní třicátník, vrací, pronásledován dvěma detektivy. Z žárlivosti ženu zabil, čímž naplnil proroctví starého mnicha, jenž ho varoval, že láska k ženě vede k připoutání a skončí vraždou objektu, k němuž je připoután. 

Prvně můžeme filmový cyklus pojmout více doslovně než je jeho samotný záměr. Proč mladý muž zabil svou lásku, když ho opustila kvůli jinému? Proč je jeho láska tak majetnická? Průměrný muž žijící sekulární život by to pravděpodobně přijal, jakkoliv bolestivé by to pro něj mohlo být. Co když je to jeho výchova budhistického mnicha, která to způsobila? Co když se žena zjevila pouze jako objekt chtíče a přivlastnění, což nakonec vedlo mnicha, naučeného k tomu nevázat se na světské objekty, k její vraždě? Takže celý přirozený cyklus, na němž je film postaven, včetně vraždy, je vlastní budhistickému universu?

Ve své Fenomenologii ducha píše Hegel, že zlo přebývá v každém pohledu, který vnímá zlo okolo sebe sama. Není Kimův film perfektním příkladem tohoto vhledu? Zlem není jen mužův majetnický chtíč. Zlem je i odtažitý pohled mnicha, který vnímá majetnický chtíč jako zlo. Ve filozofii tomu říkáme reflexivita: bod, ze kterého odsuzujeme určitý stav věcí, může být sám o sobě částí tohoto stavu věcí.


Slavoj Žižek

Kompletní text v angličtině ZDE

16.4.2015

Oblíbený ministr financí a pravděpodobný vítěz příštích voleb, takto miliardář, si přihazuje zakázky ze státního rozpočtu (například ZDE). Takový střet zájmů při zacházení se státní kasou však voličům nevadí. Jak ukázal nedávný průzkum ZDE, Češi se naopak spíše smíří s tím, že někdo zabije zloděje, než s faktem, že někdo žije ze sociální podpory, na niž se mimochodem vynakládá zlomek procenta státního rozpočtu. Ministryně Marksová to dobře ví - a tak chce opět zavést povinné práce pro nezaměstnané honorované celými 15 Kč na hodinu ZDE.

Základní sazba minimální mzdy od 1. 1. 2015 činí 55 korun na hodinu ZDE. Práce uchazeče o zaměstnání podle Marksové však bude téměř čtyřikrát levnější. Podnikatelé s kontakty schopní využívat takového zlatého dolu již jistě jásají. A když uchazeč o zaměstnání odmítne pracovat za 27 % minimální mzdy, dostane existenční minimum, tj. 2 200 korun měsíčně.

Češi jsou zřejmě národem "cyklistů". Potichu se smířili s tím, že se za pokrok považuje, když činy vysoce postavených osob kdysi starostlivě skrývané před veřejností se stávají záležitostmi div ne vystavovanými na odiv. Už se nepoměřují s Babišem a nevadí jim, že dělá věci, za které měl už předvčerejškem odejít z funkce ministra. Porovnávají se s těmi, kdo jsou na tom hůře než oni. A chtějí, aby se tito lidé měli zle a úřady jim udělaly ze života peklo. Zabít je prý nic proti zločinu žití z podpory. Že si na ni dotyčný třeba mnoho let platil a nyní v těžké situaci čerpá, to se neřeší.

Kaj Leers píše o "levicových dinosaurech" v Evropě, kteří buď frustrují voliče tím, že provádějí pravicová opatření, nebo zase tím, že se snaží opakovat starou nefunkční keynesiánskou politiku jako administrativa Francoise Hollandeho ZDE. Jak vidět, ČSSD si vybrala první možnost, zatímco v opozici vůči ní se pomalu formují příznivci druhého katastrofálního přístupu.

Drábkování s Marksovou má však vynikající výhodu v tom, že ve svém sbližování s asociální pravicí vychází vstříc lidovému sentimentu. Má tedy šanci poskytnout pracujícímu lidu zvrácenou satisfakci v podobě obtěžování těch, kdo jsou na tom nejhůře a musejí se tak či tak vždy smířit s tím, co jim stát kdy udělá. Na Babiše si ČSSD samozřejmě netroufne, zato se však rozhodla vozit po nezaměstnaných a na nich demonstrovat, že vnímá nálady veřejnosti. Je to velmi podobné přístupu ministra vnitra k problematice uprchlíků. To "lidové", co je hodno pohrdání, se stává pro sociální demokraty hotovým pokladem.

"Měníme zemi k lepšímu", hlásalo volební logo ČSSD. "Asi jako hyeny?", sluší se dnes dodat.

A myslíme to upřímně...

16.4.2015

Ratingová agentura Standard & Poor’s varovala, že protahující se jednání mezi Aténami a jejími věřiteli poškozují řeckou ekonomiku a vedla k dalšímu snížení úvěrového ratingu Řecka, z B-/B na CCC+/C, což se situace, kdy Řecku vážně hrozí bankrot.

Úrokové míry dvouletých řeckých obligací dosáhly rekordní výše téměř 24 procent, což naznačuje, že investoři očekávají, že Řecku bude buď dluhové břemeno sníženo, nebo udělá Řecko bankrot.

Řecká vládní koalice, kterou vede strana Syriza, je v konfliktu s tzv. Trojkou skládající se z MMF, Evropské centrální banky a Evropské unie od doby, kdy v Řecku koncem ledna převzala vládu. Aténám bylo řečeno, že pokud nepředloží Bruselu revidovaný hospodářský plán, ministři financí se mohou rozhodnout neposkytnout Řecku další finanční pomoc.

Peter Kazimir, slovenský ministr financí, uvedl, že je pesimistický ohledně toho, že by došlo k dohodě před setkáním ministrů financí eurozóny, k němuž má dojít příští týden v pátek. Řecko se podle něho přibližuje "k propasti".

Německý ministr financí Wolfgang Schäuble uvedl v New Yorku, že Německo zaujme ve vyjednávání s Řeckem tvrdý postoj. Finanční trhy podle něho nejsou znepokojeny možností řeckého bankrotu ani odchodem Řecka z eurozóny, a všechny scénáře jsme "ocenili", dodal. "Na trzích se neprojevuje žádná infekce," řekl Schäuble.

Podrobnosti v angličtině ZDE

16.4.2015

Od roku 1992 do roku 2013 jsem učil na nejrůznějších středních školách, píše Jaroslav Obermajer, mohl jsem pozorovat jak den ode dne je kvalita výuky i výchovy horší a horší. Ten kdo sám neučil si to v žádném případě nedokáže představit, to mi věřte. 

Příčin poklesu úrovně vzdělávání a výchovy je celá řada, ale chtěl bych se zmínit jen o té nejpodstatnější. Díky nevhodnému způsobu přidělování peněz školám systémem "na žáka" dochází k tomu, že střední školy velice ochotně přijímají ke studiu i žáky s velice špatným prospěchem ze základní školy a to často dokonce bez přijímacích zkoušek. 

Činí tak z jednoduchého důvodu - čím více studentů (bez ohledu na jejich studijní předpoklady) přijmou tím více budou mít peněz. Z téhož důvodu školy obvykle nevyloučí ani studenty s katastrofálními studijními výsledky a s ohromnou (mnohdy podivně omluvenou) absencí. 

Výsledkem je to, že úroveň studentů i jejich píle je velice nízká. Celý systém již dávno snadno prokoukli, takže jim absolutně chybí motivace ke vzdělávání se. Uvědomit bychom si měli, že kvantita ještě neznamená kvalitu. O tom, že ani na vysokých školách není situace uspokojivá svědčí i názory Františka Koukolíka, který uvádí ve své nejnovější knize Češi, že předpokladem pro úspěšné studium vysoké školy je IQ 120 a více. 

A takovéto IQ dosahuje necelých deset procent populace. Na vysokých školách ale studuje třikrát více studentů, což logicky vede ke snižování nároků na studenty a ke snižování úrovně vzdělanosti absolventů. Je tak zbytečně plýtváno prostředky daňových poplatníků i rodičů studentů, jejichž předpoklady nesplňují požadavky kvalitních vysokých škol. 

I zde zcela jistě platí, že méně je někdy více. Nejde přece o to, aby co nejvíce lidí mělo doma vysokoškolský diplom, ale aby absolventi vysokých škol něco skutečně uměli. A to nemluvím o tom, že na některých soukromých školách si studenti své maturitní vysvědčení, nebo dokonce vysokoškolský titul v podstatě kupují za peníze svých bohatých rodičů. Právnická fakulta v Plzni určitě nebyla jediná, která si takto počínala.

16.4.2015
Česká vláda měla dávno nabídnout Edwardovi Snowdenovi politický azyl

Výborné vztahy mezi Českou republikou a USA jsou v našem dlouhodobém zájmu a mohou nás i Američany v mnohém obohatit. Bylo by však velkou chybou budovat je výhradně na pokřiveném pojetí, které nekriticky oslavuje americký militarismus, tak jak se o to někteří přátelé USA v ČR pokoušejí. Chápu, že z psychologického hlediska je představa vítězné americké armády jako věčné ochránkyně slabých a nemohoucích Čechů přitažlivá, nicméně bez hlubších základů dlouhodobě neudržitelná. Stojí totiž na falešné představě, že usměvavé americké hochy nebaví nic víc než jezdit v džípech po světě a ochraňovat všechny ty, kteří si o to řeknou. 

Aby fungovala efektivní spolupráce v bezpečností oblasti, je potřeba mnohem víc než jen uctívání zlatého telete ve formě amerického Strykeru. Z tohoto důvodu je potřeba připomínat i jiné oblasti v česko-amerických vztazích, které poukazují na hlubší vazby mezi oběma zeměmi. 

Jednou z takových událostí je například 50. výročí toho, že se v komunistickém Československu stal Američan Allen Ginsberg králem studentského Majálesu. Jednalo se o spontánní akci, která nebyla řízena centrálními orgány – Ginsberg byl koneckonců pár dnů po své korunovaci z Československa vyhoštěn. 

Jeho působení v Praze a popularita mezi tehdejšími studenty však ukazují, že Ginsberg byl důležitou inspirací a jedním z impulsů pro uvolnění v rámci Pražského jara. Ginsberga v roce 1965 neměly rády úřady ani v USA ani v ČSSR. Z hlediska oficiálních amerických struktur se Ginsberg velmi hodil v exilu v zahraničí, kde z první ruky kritizoval zkostnatělost a represivnost komunistických režimů (včetně toho „uvolněného“ v 60. letech v Československu). 

 Stejně kriticky však vystupoval vůči poměrům v USA, kde vrcholil velmi obtížný boj černochů za uznání jejich lidské důstojnosti a začínalo protestní hnutí vůči zbytečné válce ve Vietnamu. Právě nespokojenost, morální rozhořčení a kritika stávajícího stavu jsou důležitými stavebními bloky, na kterých stojí hlubší základy česko-amerického porozumění. Proto se Václav Havel stal v USA tak důležitým a pro Američany srozumitelným symbolem. 

V rámci studenoválečného černobílého vidění světa však v České republice došlo k fatální intelektuální chybě, když se začala v rámci hysterického antikomunismu nekriticky adorovat americká oficiální politika. Jakékoliv zmínky o vnitřních problémech v rámci americké společnosti či politiky byly vnímány jako protiamerické a tudíž automaticky prokomunistické (i když byly vyjadřovány samotnými Američany). Rozbila se tak sdílená tradice kritického přístupu k moci založeného na morálních základech osobního jednání, která dodnes působí jako důležité pojítko mezi Čechy a Američany například na univerzitní půdě (která je v USA zpravidla velmi kritická vůči oficiální moci). 

Z hlediska českých intelektuálních tradic je ostudné, že Češi nepatřili k nejhlasitějším kritikům oficiálního mučení ze strany USA. Česká vláda měla dávno nabídnout Edwardovi Snowdenovi politický azyl, protože upozornil na závažné zneužívání moderních sledovacích technologií ze strany nikým nekontrolovaného státu. Invaze do Iráku, zřízení věznice na Guantánamu, zabíjení lidí bez soudu pomocí dronů a další flagrantní porušování mezinárodního práva byly v Čechách blazeovaně přecházeny, hlavně aby se americká vláda náhodou nenaštvala – třeba by nás pak nechtěla zachraňovat před Rusy. 

Toto úzkoprsé a morálně zkorumpované jednání však vůbec nereflektuje širší debatu uvnitř americké společnosti, kde celá řada lidí dlouhodobě kritizuje vládu USA za kroky, které činí. Morálními autoritami se v USA opět stávají ti nejostřejší satirici jako John Stewart nebo John Oliver, neboť oficiální média nejsou schopna adekvátně reflektovat ty nejzávažnější sociální a politické problémy. 

Hlubší základ česko-amerických vztahů spočívá právě v kritickém dialogu, do kterého mohou zasáhnout i lidé ze zahraničí, pro které jsou Spojené státy důležité a není jim lhostejné, co se tam děje a společně mohou uvažovat o tom, co by šlo dělat jinak a lépe. Jestli by měl být v něčem pravý odkaz Havlova přístupu i Ginsbergovy návštěvy Prahy, tak právě v tomto společném kritickém nazírání jak americké, tak české skutečnosti. 

Ti praví spojenci nejsou ti, kteří drží hubu a krok, protože za to pak dostanou cukřík – jsou to mnohem spíše partneři v dialogu, kteří sdílí určité hodnoty kritického uvažování a kteří se navzájem obohacují i nepřjemnými pravdami. Za to pak ve výsledku stojí i bojovat. 

 Pokud vám záleží na tom, co se děje v USA a myslíte si, že česko-americké vztahy mají mít i jiné než triumfálně vojenské základy, tak se stavte na festivalu připomínajícím Ginsbergovu návštěvu v Praze. Začínáme ve středu 29. dubna v Knihovně Václava Havla křestem knihy Dissent in America s Dr. Ralphem Youngem, pokračujeme v sobotu 1. května na Karlově náměstí opakováním Ginsbergovy korunovace a recitací „Howlu“. 

V úterý 5. května pak v Americkém centru promítání a diskuse k trnité cestě amerických homosexuálů za uznáním jejich lidské důstojnosti, ve čtvrtek 7. května na Filosofické fakultě UK seminář a diskuse ohledně pikantních podrobností Ginsbergovy návštěvy Prahy s pamětníky. V pátek 8. května pak slavnostní zakončení průvodem z Výstaviště a připomenutím atmosféry roku 1965.

16.4.2015
Írán vyzývá Indii, Čínu a Rusko, aby se postavily protiraketové obraně NATO

Írán vyzývá Indii, Ruskou federaci a Čínu ke spolupráci za účelem odporu vůči plánům NATO na protiraketovou obranu. Je v dané záležitosti připraven ke konzultacím, prohlásil íránský ministr obrany.

Zdroj v ruštině: ZDE

16.4.2015
Tisková zpráva

Vydáváme tiskovou zprávu platformy Svobodu médiím, která včera zveřejnila svůj manifest, v němž varuje před prorůstání politické a ekonomické moci do médií a před údajným politickým tlakem na veřejnoprávní média. Publikujeme také nezbytný komentář k této iniciativě.

Zástupci širokého spektra občanských i profesních organizací a veřejně známé osobnosti představili v Senátu iniciativu s názvem Svobodu médiím - Platforma pro nezávislost a pluralitu sdělovacích prostředků.

Na tiskové konferenci ji uvedli advokátka Hana Marvanová, univerzitní pedagog Tomáš Klvaňa, scénárista David Smoljak, předseda Syndikátu novinářů Adam Černý, šéf Herecké asociace Jiří Hromada, senátoři Jiří Šesták, Zdeněk Papoušek a Václav Láska.

Účastníci tiskové konference varovali před prorůstáním politické a mediální moci, a rovněž kritizovali zastrašování médií veřejné služby, zejména České televize a Českého rozhlasu, ze strany politiků. Platforma bude prosazovat odpolitizování Rad dohlížejících na tato média. Bude rovněž usilovat o zamezení střetu zájmů v důsledku vlastnictví klíčových médií členy exekutivní moci. Takové vlastnictví považuje platforma za neslučitelné s působením ve vládě.

„Je nepřípustné, aby veřejnoprávní média byla i nadále pod politickým tlakem. Chystaná novela zákona o České televizi a Českém rozhlase musí zajistit odpolitizování Rad, jež na tato média dohlížejí,“ řekla Marvanová.  

„Je pro demokracii nesmírně škodlivé, když místopředseda vlády a jeden z nejbohatších lidí v zemi, vlastní klíčová média, která týdně oslovují víc než milion čtenářů, posluchačů a diváků. Takový politik má neuvěřitelný náskok před ostatními politiky. Je to obdobné, jako kdyby ze svého hradil mzdy některých policistů a soudců, kteří by třeba právě vyšetřovali činnost jeho firem,“ uvedl Klvaňa a dodal, že nejde o útok na konkrétní osobu, ale o velký systémový problém.

Senátor Jiří Šesták, který platformu podpořil, prohlásil, že vítá angažmá občanské společnosti v této věci a témata, která položila na diskusní stůl, jsou podle něj velmi důležitá. "Politici se musí učit respektovat svobodu veřejných médií jako jeden z pilířů demokracie,” řekl senátor Šesták. Platforma Svobodu médiím bude se svými myšlenkami a návrhy seznamovat senátorské a poslanecké kluby, média a širokou veřejnost v Praze a po celé republice.

Výbor platformy: Jaroslav Anděl, Adam Černý, Jiřina Dienstbierová, Petr Havlík, Jiří Hromada, Tomáš Klvaňa, Adam Komers, Hana Marvanová, Jan Payne, Jakub Pitroň, Břetislav Rychlík, David Smoljak a Olga Sommerová.

Osobnosti podporující platformu: Alena Dernerová, senátorka, Libor Grubhoffer, rektor Jihočeské university, Tomáš Halík, prezident Křesťanské asociace, Jan Hančil, rektor AMU, František Janouch, zakladatel a předseda SR Nadace Charty 77, Petr Kolář, bývalý velvyslanec, Václav Láska, senátor, Libor Michálek, senátor, Jaroslav Miller, rektor Univerzity Palackého v Olomouci, Zdeněk Papoušek, senátor, Jiří Pospíšil, poslanec Evropského parlamentu, Jiří Šesták, senátor, Ljuba Václavová, dokumentaristka, Leoš Válka, ředitel DOX a další osobnosti.

Organizace podporující platformu: Vraťte nám stát, Syndikát novinářů, Veřejnost proti korupci, Rada pro mezinárodní vztahy, Herecká asociace, ARAS, Asociace profesionálních divadel, Nadace Josefa Luxe, OS Media, Slovo o slově a Podhradí

Prohlášení Svobodu médiím!

Platforma pro nezávislost a pluralitu sdělovacích prostředků

Svobodná, pluralitní a nezávislá média představují v demokratické společnosti nezpochybnitelnou kontrolu moci, a proto by měla být od této moci jasně oddělena. Tuto roli dnes ohrožuje rostoucí koncentrace vlastnictví médií, stupňující se prorůstání mediální, ekonomické a politické moci. Současně jsme svědky mocenského nátlaku politických a byznysových skupin na oslabení či přímou likvidaci nezávislosti médií veřejné služby, České televize a Českého rozhlasu.

Platforma pro nezávislost a pluralitu sdělovacích prostředků vzniká jako projev aktivní občanské sebeobrany. Cíl Platformy je pro kvalitu demokracie zásadní – prosadit změny zákonů, které posílí svobodu médií:

1. V první řadě jde o nezávislost veřejnoprávních médií na politických stranách a státní moci. Je nutné, aby zákon o České televizi a Českém rozhlase zajistil, aby Rady těchto institucí, které jsou nástrojem kontroly občanů, nadále nebyly jmenovány na základě politické volby v Parlamentu. Rady musí být složeny z respektovaných autorit. Musí být vybaveny pravomocemi, které jim umožní vykonávat kontrolu nad plněním poslání médií veřejné služby, aby byl omezen nepřípustný politický vliv a zajištěna autonomie na komerčním úspěchu.

Komerční stanice oslovují své diváky a posluchače především jako zákazníky inzerentů, veřejnoprávní média se k nim obracejí jako k občanům. Právě proto je útok na koncesionářské poplatky hazardem a vážným ohrožením zákonem zaručené veřejné služby občanům České republiky i autonomního postavení národních médií. Budou-li výrazně oslabena média veřejné služby, budou to občané, proti kterým se kroky politiků obrátí. Nejde jen o zpravodajství, byl by to trest pro českou filmovou a dokumentární tvorbu, tradici animovaných a dětských filmů, pohrdání více než devadesátiletou tradicí rozhlasovou. Šlo by o ničení paměti národa, jeho kulturní identity. Byl by to trest menšinám, handicapovaným, příznivcům sportu i vážné hudby či lidové kultury, trestání regionů i našich dětí. Pro sociálně slabší skupiny obyvatel je rozhlas i televize mnohdy jedinou dobře dostupnou kulturou, službou, zábavou, vzděláváním a orientací v komplikované době.                                 

2. Stejně důležité je také omezit koncentraci vlastnictví sdělovacích prostředků a zabránit propojení mediální a politické moci. Pluralita a nezávislost médií je předpokladem dvou základních lidských práv – práva na svobodu projevu a práva na informace. Podle čl. 11 Listiny základních práv Evropské unie má „Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice. Svoboda a pluralita sdělovacích prostředků musí být respektována.“ Jedině svobodná média oddělená od politické moci mohou sehrát roli pojistky demokracie.

Změny zákonů chce Platforma prosadit ve spolupráci s občanskou společností, odbornou veřejností i akademickou sférou. Vyzýváme poslance a senátory, aby se k tomuto úsilí připojili. Opačné kroky vnímáme jako nebezpečnou snahu o zabrání veřejného prostoru, která může přeměnit naši demokracii v autoritativní režim.

15.4.2015

Ne snad, že by ve světové ekonomice byla někdy nuda, ale přeci jen od vypuknutí Velké recese (tj. od roku 2008) se „dějí věci.“ Jak v oblasti teoretické, protože se do popředí dostávají teorie či názory, který byla marginalizovány, např. moderní měnová teorie či koncept plnohodnotných peněz. Rezonují téma jako nerovnost, mzdová stagnace či nepodmíněný základní příjem. V praktické politice se fantazie ve vyspělých zemích do značné míry omezila na kvantitativní uvolňování, zatímco rozvíjející se ekonomiky stály a stojí před úkolem, jak uspět ve světě kapitálu, který neovládají - za pravidel, na jejichž tvoření se obvykle ani nemohly podílet.

Jeden z největších šoků připravil především spekulantům ruský rubl. Čtenáři si možná vybaví, jak se hlavní ratingové agentury (všechny ze Spojených států – Standard and Poors, Moodys a Fitch) předháněly v sesazování ruského ratingu na úroveň defaultu (bankrotu). Často se také hovořilo o opakování roku 1998 spojeného se silnou ruskou ekonomickou krizí. I tehdejší krize byla posílena propadem cen ropy, nicméně dominovaly domácí problémy. Rusko je v roce 2015 v jiné ekonomické situaci, minimálně podíváme-li se na devizové rezervy a na rezervy v suverénních fondech.

Přehled ratingu Ruska podle tří hlavních ratingových agentur (obvykle přímá vazba na náklady financování dluhu)

Moody´s (únor 2015) – Ba1, výhled negativní

Standard and Poor´s (leden 2015) – BB+, výhled negativní

Fitch (leden 2015) – BBB-

V případě Moody´s a Standard and Poors´s jde o úroveň „junk“, tedy ztrátu investorské pozice, která by měla odrazovat od investování do ruských státních dluhopisů.

Za silnými depreciačními tlaky na rubl stáli nepochybně spekulanti, kteří i kvůli ratingovým agenturám vytvářejícím sebesplňující se proroctví, už viděli ruskou ekonomiku padat k zemi. Místo toho ovšem přišel šok, který ukazuje poněkud jinou tvář. Vzhledem k tomu, jaké výnosy nabízí vesměs např. eurozónové obligace (kde dalším „překvapením“ se stává negativní výnos).

Je tedy otázkou, do jaké míry se u rublu jedná o atraktivitu danou vyšší inflací (a tedy i vyššími úrokovými sazbami), která nemusí mít dlouhého trvání a do jaké míry o „korekci“ strmého pádu rublu ke konci minulého roku. Koneckonců hlavní ruská úroková sazba činí 14%., zatímco u Eurozóny (a také ČR) je na 0,05%. Posilování rublu vůči dolaru i euru je tak intenzivní, že z rublu učinilo v tomto roce prozatím dokonce „nejsilnější“ měnu. Pozoruhodné není ani tak to, jak tvrdě nevyšly prognózy o jeho dalším vývoji, ale i určité odpoutání kurzu od ceny ropy, které bylo pro rubl (a pro ropné ekonomiky obecně) dosti signifikantní. ZDEZDE

Německý Spiegel uvádí, že určitou roli mohl hrát i částečný návrat ruského kapitálu do ekonomiky – možná spíše za účelem levného skoupení domácích akcií, než z vlasteneckých důvodů.

Několik aktuálních čísel:

Kurz ruského rublu: prosinec 2014 – 72,45 rublů za dolar

Aktuální kurz, tj. 14. dubna 2015 – 52,77 rublů za dolar

Stav devizových rezerv: prosinec 2014 – 420 mld. dolarů (v průběhu roku až k 500 mld. dolarům)

Aktuální stav - 356 mld. dolarů (stabilizace, zastaven pokles)

v Aktuálně jsou devizové rezervy zastabilizovány, ale tlakem na rubl ztratila centrální banka při obraně kurzu téměř 150 mld. dolarů.

Výše suverénních fondů (leden 2015) činila 160 mld. dolarů, budou použity ke krytí deficitu minulého roku a k podpoře upadající investiční aktivity. (Pro srovnání: Saúdská Arábie disponovala ke konci minulého roku cca 740 mld. dolarů ve svém suverénním fondu). ZDE

Navzdory pozitivnímu vývoji měny je potřeba, aby pohled na ruskou ekonomiku zůstal na realistické pozici. Ruská modernizace je dlouhodobé ruské téma, bývalý prezident Medveděv velmi často hovořil o nutnosti restrukturalizace a většího inovačního potenciálu ruské ekonomiky. V posledních měsících se zintenzivnilo sbližování Ruska a Číny a neuplyne téměř den, aby se neobjevila nějaká zpráva o nových projektech mezi těmito zeměmi. Jen v poslední době uveďme plány na společnou ratingovou agenturu, čínské přislíbení pomoci, pokud by se ruský rubl ocitl pod tlakem (což také mohlo mít pozitivní vývoj na kurz rubl, který nyní pozorujeme), či Sberbanku, která si na čínských trzích doplňovala kapitál. Rusko se rovněž stalo zakládajícím členem Asijské investiční a infrastrukturní banky, o které píšu dále.

Velmi optimisticky se o ruské ekonomice rozepsal Newsweek. Je ovšem nejen uchvácen vývojem měny, či ruské burzy – což jsou „ukazatele“, jejichž odpojení od reálné ekonomiky se stává spíše pravidlem než výjimkou. Ruská ekonomika jako celek je ovšem stále spojena s cenou ropy, Newsweek cituje odhady Citicorp, že každý propad ve výši 10 dolarů ropy Brent, ukrojí 2% HDP. (Rusko, podobně jako většina ropných zemí, kromě velmi malých jako je Katar, pro svůj rozpočet vyžaduje ceny kolem 100 dolarů za barel). Newsweek uvádí příklady „úspěšných firem“ (např. výroba oceli), přesto ale není zcela jasné, do jaké míry jde o využití výhod cenové konkurenceschopnosti kvůli slabšímu rublu, a do jaké míry opravdu o počátky politiky importní substituce. (Vzhledem k zaměření Newsweeku asi nepřekvapí stesky nad tím, jak sankce „nezabraly“ – přitom je dlouho známo, že sankce mají mizivé účinky co se týče změny režimu). ZDE

Kolaps Ruska, aneb přání otcem myšlenky některých západních představitelů, se nesplnilo, ale to neznamená, že nenajdeme v ruské ekonomice varující trendy.

Rusko bezesporu tento rok zaznamená propad ekonomiky (cca méně 4-5%), inflace dosahuje 17%, potravinová dokonce 26% - což reflektuje dlouhodobou potravinovou nesoběstačnost Ruska. Pokračuje odliv kapitálu i přímých zahraničních investic (i když to je v Rusku velmi komplikovaná kategorie), ale drží se prozatím běžný účet, takže se země nepropadá do zásadní vnější nerovnováhy. Vládní dluh je velmi nízký (přes 13% HDP), ale protože Rusko provozuje určitou formu státního kapitalismu, je potřeba také uvážit státem vlastněné či kontrolované firmy (včetně bank). Jejich přístup k refinancování řeší kromě státní podpory také Čína.

v Restrukturalizace ekonomiky a importní substituce je náročná a dlouhodobá politika – současné výsledky ukazují pokles průmyslové výroby (byť ne příliš prudký), ale také nízké využití kapacit (jen necelých 60%). Nízká spotřebitelská důvěra se odráží také v poklesu maloobchodních tržeb.

Je možná dobré vzpomenout na Josepha Stiglitze, který opakovaně zdůrazňoval, že lidé nežijí z kurzu měny, i když se jich samozřejmě dotýká. A vnímat, že modernizace ekonomiky je možným, ale náročným národohospodářským úkolem, který může být přehlušen jinými prioritami.

Z teoretického hlediska je zajímavé pozorovat nejen debatu o penězích – jejich vzniku, povaze a roli v ekonomickém dění, ale také debatu v rámci MMF o makroekonomické politice. Jedním z návrhů byl v pozitivním smyslu šokován Paul Krugman. Jedná se o koncept Brada DeLonga, který používá frapantně jinou argumentaci, než která se rozšířila v Eurozóně postižené fiskální „disciplinovaností“ a procyklickými nesmysly jako finanční ústava. DeLong se totiž domnívá, že vláda by měla být větší než nyní je, protože sektory, které je potřeba rozvíjet, se dotýkají veřejných statků – typicky pro stárnoucí západní populaci zdravotnictví, sociální péče. Krugman se rovněž domnívá, že lidé neumějí správně rozhodovat v delších časových horizontech a že v těchto případech (penze, vzdělávání) je role státu nezbytná a vyžaduje posílení (nejen) fiskální kapacity státu. Názor, který těžko bude rezonovat s dosavadními politickými přístupy MMF, které směřovaly opačně – k privatizaci a osekávání státu. I když jde prozatím jen o teoretický návrh a velká debata se bezesporu povede o vazbě mezi ekonomickým růstem a úrokovými sazbami na vládní dluh (tak nějak pikettovsky), jde o další kamínek do mozaiky, že ekonomické myšlení není všude omezené.ZDE

O další překvapení se postarala již výše zmíněná Asijská investiční a infrastrukturní banka (AIIB). Ne, že by se zájem o ní nečekal, ale přeci jen, že se západní země – na prvním místě Velká Británie – budou předhánět o tom, kdo vstoupí dříve, s tím se asi nepočítalo. Především u Velké Británie byly Spojené státy nadmíru rozčarovány, že usiluje o vstup do čínského projektu, ale tlak tentokrát nebyl nic platný. Výše uvedené Rusko se spolu s dalšími 52 (!) zeměmi uchází o členství v této nové investiční bance. Návrh pochází z Číny a je spjat s projekty podél Hedvábné stezky, kterou se Čína jala oživit (a která efektivně obchází ČR, aniž by to – opět – u nás kohokoliv zajímalo). Kromě Velké Británie o členství dále zažádalo např. Německo, Itálie, či Švýcarsko, ale také Polsko a Maďarsko.

.. Blíže k Hedvábné stezce např. zde: ZDE

Tak rychlý a intenzivní zájem může být spojen i s tím, že hlavní poválečné pilíře finančního uspořádání – tedy MMF a skupina Světové banky – procházejí těžkou krizí. Jejich reforma týkající se rozložení kvót a tedy síly hlasování stále není dokončena, protože Spojené státy (Kongres) ji odmítají přijmout. Přitom i v „reformě“ by měly zachováno své právo veta, jen by rozvíjející se ekonomiky dostaly silnější hlas (na úkor Evropy, je třeba podotknout). Místo toho se v USA vede debata o tom, jak na Čínu uvalit nějaké sankce (oblíbené téma kurzové manipulace yuanu). Není divu, že takovýto přístup už ostatním „leze krkem“ a hledají k němu alternativy. Objevily se rovněž výtky, jak si nová banka poradí se sociálními a ekologickými standardy, což je vzhledem k politice, kterou provádí MMF po celém světě opravdu kuriózní námitka. Překvapující není tedy to, že si Čína vytvořila vlastní investiční banku pro svůj mega projekt Hedvábné stezky, ale jak rychle – a navzdory odporu Spojených států – se začaly přidávat další západní země. Podrobněji např. ZDE

Spojené státy se snažily Čínu izolovat, mezitím ale spíš izolují samy sebe, za pomoci Japonska, event. ČR. Přestože zájem ohlásily i malé ekonomiky jako Dánsko či Portugalsko, ČR nejspíš žádný názor nemá (pominu-li možnost, že to u nás nikoho ani nezajímá). Tak to dopadá, když není definován národní zájem…

15.4.2015

Promluvte si s těmi, kdo jsou zodpovědní za obranu Západu a nedávno odstoupili, a objevíte velmi znepokojenou skupinu lidí, konstatuje Mark Urban pro BBC.

Lyricky vyjadřují obavy ohledně úpadku vlastních jednotek, vysvětlují růst sil vyzyvatelů a znepokojují se kvůli dlouhodobým důsledkům pro stabilitu v mnoha částech světa.

"To co jsme sledovali v posledních dvou dekádách je forma fyzického a morálního odzbrojení," vysvětluje generál Richar Shireff, bývalé číslo dvě ve vojenské struktuře NATO. A bývalý zástupce velitele U.S. Air Force generálporučík David Deptula, když vysvětluje, proč USA v poslední dekádě nakoupily mnohem méně bojových letounů, vyjádřil názor: "Máme geriatrické letectvo".

Ale jak k tomu mohlo dojít, když NATO a USA utrácejí takové ohromné sumy na ozbrojené síly?

Michele Flournoy, bývalé číslo tři v Pentagonu (a kandidátka Hillary Clintonové na ministryni obrany - KD) sdělila, že více než polovinu výdajů tvoří mzdy - zatímco mocnosti na vzestupu jako Rusko, Čína a Indie na tento účel vydávají mnohem méně. (Například průměrný příjem ruského důstojníka dlouho zaostával za průměrným platem v civilním sektoru a přeskočil ho teprve v lednu 2011. Srovnej ZDE - KD).

Ozbrojené síly také samy přispěly k problémům tím, že pomáhaly kontraktorům vyvíjet stále dražší zbraně, které si pak mohou dovolit jen v mnohem menších počtech než ty modely, které by měly nahradit.

"Je to triumf černé magie prodat letadlo, které nefunguje," říká Pierre Sprey, hlavní konstruktér letounu F-16, když vysvětluje katastrofální důsledky nákupu letounů kategorie stealth v cenách stovek milionů dolarů za kus. "V zásadě jsme zruinovali americké vzdušné síly."

V důsledku akviziční politiky má nyní Pentagon stíhačky s průměrným stářím 24 let a bombardéry staré 38 let. Vloni nakoupil nejméně nových letadel od roku 1915 a poprvé byl předběhnut ruskými nákupy.

USA si uchovávají velmi rozsáhlé ozbrojené síly a teprve v příštím desetiletí se plně projeví následky rostoucího zastarávání velké části vybavení - nejpravděpodobněji klesajícími počty mnoha klíčových zbraňových systémů.

Republikánští senátoři se budou snažit zvrátit plány prezidenta Obamy na výrazné škrty ve výdajích, ale zatím celkový trend nezměnili.

Pro USA stále více soustředěné na Čínu a vystavené tlakům na další škrty je nemyslitelné, aby dál nesly 70 - 75 % výdajů NATO, říká Douglas Lute, americký velvyslanec při alianci.

Takže i když Pentagon poslal do Evropy v reakci na ukrajinskou krizi malý počet vojáků a letounů, zůstává otázkou, jak nejlépe reagovat na rostoucí asertivitu Kremlu. Z velké části to zůstane na samotných Evropanech.

Rusko a Čína nyní očekávají větší volnost na své periferii bez amerického zasahování. Kritici prezidenta Obamy tvrdí, že nedostatek vedení a kapacit již dodaly odvahu teroristům a dobrodruhům, kteří přispívají k rostoucímu chaosu na Blízkém východě.

A prezidentovi lidé zase viní republikánského předchůdce, který region destabilizoval invazí do Iráku.

Tato stranické argumenty zastírají širší trend. Ekonomická a vojenská síla západních států klesá, zatímco roste moc nastupujících mocností a dokonce některých nestátních uskupení. To je dlouhodobý trend trvající desítky let a aktuální události jsou v něm pouze epizodou.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

15.4.2015

Španělský list El País publikoval poslední rozhovor s Günterem Grassem, k němuž došlo 21. března v autorově domě v Lübecku. Spisovatel v něm vyjádřil obavu, že svět "náměsíčně" kráčí do války.

"Na jedné straně máme Ukrajinu, jejíž situace se nelepší; v Izraeli a Palestině jdouv ěci k horšímu; katastrofa, kterou Američané zanechali v Iráku, zvěrstva Islámského státu a problém Sýrie," řekl Grass reportérovi Juanu Cruzovi.

"Válka je všude; riskujeme, že se dopustíme stejných omylů jako dřív; takže bez toho, abychom si to uvědomili, se můžeme dojít ke světové válce, jako bychom byli náměsíční," dodal spisovatel.

V dlouhém rozhovoru Grass vyjádřil také obavy z globálního oteplování a přelidnění.

"To vše dohromady mě přivádí k uvědomění, že věci jsou konečné, že nemáme nekonečné množství času," vysvětlil autor.

Podrobnosti ve španělštině: ZDE

15.4.2015

Tzv. chat na sociální síti Facebook, nástroj určený pro diskrétní komunikaci mezi dvěma uživateli, zřejmě monitoruje firma napojená na CIA. Tvrdí to Edin Nezdibović, autor serveru BosnaDev specializujícího se na počítače a elektronickou komunikaci.

Sledování podle Nezdiboviće, který to dokládá záznamy vlastního případu, provádí firma Recorded Future se sídlem ve Švédsku, kterou zřídily společně firma Google a americké zpravodajské služby.

Recorded Future se v poslední době zajímá o teroristické skupiny jako ISIL, organizace věnující se kybernetické kriminalitě a "veřejné" aktivity na internetu, které souvisí s možnými hrozbami.

Nezdibovićův závěr zní, že "soukromí na Facebooku neexistuje" a tato absence je přitom právně výborně pokryta.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

15.4.2015

Asi před týdnem se znovu objevila zpráva, že se poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna chystá v rámci své strany založit levicovou platformu DOLEVA. Netrvalo dlouho a tento úmysl se změnil v realitu. O čem to ale vypovídá? O demokracii v ČSSD? O snaze vymezit se vůči jejímu předsedovi Bohuslavu Sobotkovi? V prvé řadě to vypovídá o (ne)fungování sociální demokracie coby levicové strany.

Sociální demokracie doprava

Česká levice na tom není v poslední době zrovna nejlépe. Vlastně by se dalo říct, že je v troskách. Sociální demokracie je dnes sice hlavní vládní stranou, ale nechová se jako levicová strana. Selhává především na Ministerstvu práce a sociálních věcí (viz článek Politika strachu z dílny MPSV), resortu, který by měl být její „vlajkovou lodí“. Boj s nezaměstnaností zaměňuje za boj s nezaměstnanými, jako by právě oni za všechno mohli. Přichází s návrhy, které budou lidem až příliš zasahovat do soukromého života. A dodnes nebyla vyřešena důchodová reforma.

Ba co hůř, sociální demokracie nedodržuje některé sliby, které svým voličům dala. Např. církevní restituce. Není to o tom, zda s nimi souhlasíme či ne, je to o tom, že se o nich ani nediskutuje. Ano, někteří sociálně-demokratičtí poslanci na toto upozorňují a předkládají i konkrétní návrhy, jak se s tímto tématem „vypořádat“, ale jsou v menšině a často se stávají obětí jakéhosi mediálního lynče. Že se musí sociální demokracie v tomto ohledu podřizovat svým koaličním partnerům? Do jisté míry musí, ale určitě ji nikdo nenutí, aby se tvářila, že svým voličům nikdy nic neslíbila.

Je to opravdu smutné a jestli to tímto způsobem půjde dál, tak se od sociální demokracie řada voličů odvrátí. Otázkou ale je, ke které jiné straně se tito voliči – dostaví-li se vůbec k volbám – přikloní. Příliš dalších možností se totiž nenabízí.

V zajetí předsudků

Někdo by mohl říci, že určitou "levicovou alternativou" jsou komunisté. V očích mnoha lidí jsou ale stále nedemokratickou stranou, protože se nedokázali plně distancovat od své minulosti. Pravicové strany pak využívají komunisty jako strašáka na nerozhodnuté voliče a jeden ze základních stavebních kamenů toho, čemu já říkám "politika strachu" (viz článek „Politika strachu“ jako základ postmoderní společnosti). A přitom jejich přítomnosti v Parlamentu občas rády využívaly i pravicové strany, zejména když potřebovaly protlačit na Hrad svého kandidáta.

Jenže proč by měl každý levicově orientovaný člověk volit stranu, která (oprávněně) působí dojmem, že se nedokázala vyrovnat ani sama se sebou, nikdy už neponese plnou vládní odpovědnost a zůstane jen jakousi „truc stranou“, jejímž prostřednictvím budou voliči „dráždit“ selhávající polistopadovou politickou reprezentaci (viz článek "Kolaps občanské společnosti v důsledku selhání politických elit").

A díky předlistopadovému režimu dodnes řada lidí považuje „levicový“ za takřka sprosté slovo. Jak smutné! Vždyť mezi levicové politiky se řadili takoví velikáni jako Franklin D. Roosevelt nebo John F. Kennedy. Levicového smýšlení byli i velcí spisovatelé jako Ernest Hemingway či Jack London (jeho román Železná pata bych doporučil i studentům politologie a filosofie). Ideový labelling prostě funguje dokonale.

Chcu Žít Brno? Nechcu!

Tak co tedy mají levicoví voliči dělat? Někteří to u nás v Brně vyřešili tím, že dali svůj hlas hnutí Žít Brno. Hnutí, které se jasně vymezovalo proti bývalému primátorovi Romanu Onderkovi. Možná právem, ale nabídlo vůbec nějakou alternativu? A jak si dnes vede na brněnské radnici? Jako bdělý Brňan odpovím jedním slovem: Strašně. Jedna věc je někoho kritizovat a vymezovat se vůči němu. Ale když to dělá „borec“ (parafrázuji lídra tohoto hnutí), který nemá za sebou to, čemu se říká „škola života“ (viz článek "Proč je v politice důležitá škola života"), a vlastně ani o té politice toho moc neví, k ničemu dobrému to nepovede.

Jsou voliči, kteří papají koblihy a vypouští oranžové balónky. A jsou voliči, kteří čtou programy. A tito voliči pak možná ke svému překvapení zjistí, že třeba taková Strana zelených má sociální problematiku ve svém programu daleko propracovanější než strany, které se chlubí svoji levicovostí.

Pokusů o založení či obnovu nových politických stran jsme tu měli v posledních letech nemálo. Některé byly míněny upřímně, některé méně upřímně, některé byly už jen pouhým kalkulem. Ale SPOZ (aka „Zemanovci“) ztratili de facto smysl ve chvíli, kdy se jejich čestný předseda stal prezidentem, NS-LEV 21 zase někteří lidé vnímali jako „truc podnik“ bývalého sociálně-demokratického premiéra Jiřího Paroubka, přestože Národní socialisté byli za „tatíčka“ Masaryka jednou z nejsilnějších politických stran.

Tak co teď?

Kritizovat je snadné. Horší už je radit. Já vám ale, moji milí čtenáři, mohu poradit to, co vždycky. Čtěte programy politických stran, koblihy nechte holubům v parku. Angažujte se. Nemusíte vstupovat do politických stran, stačí, když budete diskutovat se svými politiky, dělit se s nimi o své podněty, promlouvat jim do duše. Pak zjistíte, že ti, kteří jsou ochotni vám naslouchat či s vámi spolupracovat, za to opravdu stojí. A ti, kteří vám ani nejsou schopni odepsat na e-mail, si váš hlas nezaslouží. Mějte na paměti, že politici jsou tu kvůli vám, kvůli těm, kteří je volí. Ne kvůli sobě. A o těch levicových (protože se tak rádi ohání slovy jako empatie, lidskost či rovnoprávnost) by to mělo platit dvojnásob.

Nevzdat to! Bojovat! Držet pospolu! Jak prosté!

15.4.2015

Asi 400 migrantů zemřelo při pokusu dostat se z Libye do Itálie, když se jejich loď převrhla. Informovali o tom přeživší. Jde jednu v řadě tragédií, při níž počet obětí letos rekordně narůstá.

Loď vezla celkem asi 550 lidí a zhruba 24 hodin po odplutí od libyjských břehů se potopila, svědčí zhruba 150 přeživších. Ti byli zachráněni a převezeni do jižní Itále, informuje organizace Save the Children.

Již před tímto neštěstím letos zemřelo více než 500 uprchlíků pokoušejících se překročit Středozemní moře. Ve stejném období loňského roku to bylo 47 osob, informuje ženevská Mezinárodní organizace pro migraci. Ti kdo přežili poslední katastrofu vesměs pocházejí ze subsaharské Afriky.

Humanitární organizace vyzývají EU, aby posílila hlídkové operace dříve, než během teplého letního počasí počet uprchlíků dále vzroste - a s ním i riziko dalších tragédií.

Podle pondělního vyjádření italské pobřežní stráže bylo zachráněno 2 851 osob, přičemž 9 jich zemřelo a 5 629 bylo zachráněno během víkendu.

Itálie, která čelí největšímu přílivu uprchlíků, je stále více znepokojena chaosem v Libyi, který velmi zvýšil počet prchajících osob. Libye má dvě znepřátelené vlády, složitě propletené miliční armády a podporu zde získávají islamisté.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

15.4.2015

Měnící se demografická situace ve Spojených státech vede k tomu, že i ve vrcholné politice se dokonce na postech nejvyšších objevují zástupci nebílých neprotestantů. V principu na tom není vůbec nic špatného, ale zároveň je záhodno nepouštět ze zřetele Adornův postřeh v "Minima moralia", že kolonizovaní zpravidla nedokáží kriticky přemýšlet o cizí kultuře, do níž se právě s velkým úsilím integrovali.

Aby Republikánská strana neboli GOP napodobila tah, který poslední prezidentské volby vyhrál Demokratům, musela by také nabídnout veřejnosti neokoukaného menšinového politika, jenž by v úžasně pojatých marketingových kampaních rozbil vznikající dojem, že kdyby Jeb Bush jr. pojal za manželku o něco málo starší Chelsea Clintonovou, prezidentské volby v USA by mohli úplně zrušit.

Problém je však v tom, že řadu voličů GOP tvoří klasičtí redneckové z Jihu, pro něž atraktivita kandidáta klesá s každým dalším z padesáti odstínů černi jeho pokožky. Pro ty by mohl být snad relativně přijatelný ještě tak nějaký Hispánec, ti jsou přece jen o dost světlejší než potomci afrických otroků. Dejme tomu, že v GOP nějakého naleznou, a že by se například čirou náhodou jmenoval úplně stejně jako cejlonský spolužák Jiřího Krampola - tedy Surio Mario Martinéz Juaréz Ferdinando.

Surio Mario Martinéz Juaréz Ferdinando by se stal prezidentem za GOP. Volili by ho ve zvýšené míře menšinoví voliči, proto by mohl volby snadno vyhrát. V rámci struktur GOP je však mnoho důvodů obávat se, že v praxi by toho prezident pro Hispánce udělal vlastně ještě o dost méně, než pro Afroameričany Barack Obama. Neboť podstatnou částí problémů menšin v USA tvoří sociální vyloučení, takže by potřebovaly (zejména, třebaže nejen) účinné sociální programy. Ty jim ani "levicový" Obama nepřinesl. Pravicový hispánský Obama by mohl rovnou vévodit epoše stojící ve znamení příběhu o roztomilém malém Mexičánkovi, který úplně jako běloch stál už v šesti letech na rohu ulice a čistil boty, aby vydělal svůj první milion. - A nakonec kdo by vlastně chtěl podstatným způsobem měnit mocenské struktury, pokud považuje za svůj životní úspěch to, že se do nich, tak jak jsou, sám dokázal začlenit a postavit se do čela?

Ke krizi ve vztahu s Íránem se obě hlavní americké strany stavějí nepříliš promyšleně, jenže zatímco Obama prosazuje přístup, který může vést Washington k tiché kapitulaci na Blízkém východě, GOP razí radikální "řešení": Bombardovat. Co na tom, že pokud to vůbec někdy mohlo k něčemu být (a o tom lze velmi vážně pochybovat), na konci druhého funkčního období George W. Bushe bylo rozhodně pozdě.

Nemám zase až tak velkou zálibu v multikulturalismu, abych si případné přítomnosti multikulturního Suria Maria Martinéze Juaréze Ferdinanda na postu nejvyššího velitele amerických ozbrojených sil cenil více než statisíců životů nejméně stejně multikulturních obyvatel Íránu, které by takový úžasný moderní prezident s nejvyšší pravděpodobností neváhal obětovat pro větší slávu vlastního vojenskoprůmyslového Minderwertigkeitskomplexu. O krvežíznivosti Hillary Clintonové sice po Libyi nemůže být sporu, avšak tato dáma skýtá přece jen jistou šanci, že by mohla odolat vábení jestřábů a místo války s Íránem zvolit poněkud sofistikovanější řešení - takové, které nebude ani nekonečným diplomatickým jednáním s mizivými výsledky, ale ani Armagedonem. Tato šance sice není zrovna velká, ale také se v jejím případě úplně neblíží nule.

Jako Středoevropan mám všechny důvody myslet si, že žádný další americký prezident už nikdy nebude vůči Rusku a jeho neoimperiální politice tak ústupný jako Barack Obama. Proto je mi v zásadě srdečně jedno, kdo ho nahradí.

Politika identity je prevít a člověk by se do ní nejraději neměl vůbec pouštět. Když ji totiž nestaví jako alternativu k existujícím institucionálním rámcům, ale uvažuje o vzájemné interakci obojího, může snadno dospět ke kurióznímu závěru, že i naprostí rasisté by třeba nakonec mohli volit do Bílého domu menšinového kandidáta.

Lze si totiž snadno spočítat, že nikdo na Blízkém východě s takovou jistotou nezabije tolik "barevných", jako právě Surio Mario Martinéz Juaréz Ferdinando.

15.4.2015

Je to jen v maličkostech. Význam slova se posune jen trochu, ale stačí to, aby člověk vnímal celý problém jinak. Konstatováním něčeho jako samozřejmosti podsouváme čtenáři určité tvrzení, se kterým ale třeba původně nesouhlasil a kdyby si celou věc více rozmyslel, nesouhlasil by s ní znova.

V posledních týdnech jsem si všimla několika článků v Britských listech, které mě doslova tahaly za uši. Jindy nešlo třeba o celý článek, šlo o odstavec, někdy i jen o jednu větu. Uvedu příklad: v článku Petra Chaluše„Nové povinnosti místo nových vizí - zapojte se do diskuse k novele školského zákona“ jde o toto tvrzení: “Děti pak nedokážou pochopit současný svět jako celek, natož ten budoucí. Žijeme dnes v nedokonalém světě, kde je s nadsázkou „poslední sdílenou“ hodnotou individuální úspěch, přitom škola je jedinečný nástroj pro pochopení dalších hodnot, učení se propojení s životem na jedné planetě jako ve velké rodině.” Škola je jedinečný nástroj, ale rodina je základ a tam se dítě naučí to podstatné. Škola nemůže suplovat rodinu!

Žijeme dnes v nedokonalém světě, jako žili naši předci. Všichni, po celou historii lidstva žili v nedokonalém světě. Poslední sdílenou hodnotou není a nikdy nebyl pouze individuální úspěch. Predátorská pravěká doba dávno minula. Myslím, že sdílenou hodnotou je přežít, a velmi často k tomu přežití dopomáhají jedinci druhým jedincům na úkor vlastních zájmů. Jako poslední sdílená hodnota může být individuální úspěch vnímán pouze z malé české kotliny.

Domnívám se, že žádné podobné tvrzení by si netroufl publikovat novinář ze Západu a už vůbec ne kdokoliv žijící v sociálně ohleduplnějším prostředí, než je “nový divoký západ”, tedy v bývalých socialistických státech Evropy. Naopak. I pro kapitalistické společnosti je normální tvrdit, že obecný zájem je nadřazen subjektivnímu. Problém je pouze v tom, že jejich tvrzení je častěji pokrytecké předstírání, než aby odpovídalo pravdě. Nedávno Britské listy publikovaly článek o tom, že se i McDonalds nechal protesty zaměstnanců přinutit ke zvýšení platů. Tedy je to pravdy jen kousek. To zvýšení platů se týkalo jen McDonaldem přímo vlastněných provozů, kterých je ale jen pouhá desetina všech existujících fast-food jídelen McDonalds. Zbytek, devět desetin, jsou franšízy v různých státech a na ty se zvýšení platů nevztahovalo.

Zpět k článku Petra Chaluše, je zcela jistě pravda, že zavedením povinných maturit z matematiky se vyřadí z možného vysokoškolského studia třeba většina umělecky nadaných žáků, protože nadání k exaktním vědám většinou odporuje nadání v uměleckých disciplínách. Vůbec unifikace vzdělání za každou cenu není ani nutná, ani žádoucí. Je mnoho jedinců nadaných pouze v jedné speciální disciplíně. Pokud jejich nadání bude odhaleno včas, mladý člověk se může rozvíjet k vysoké specializaci v oboru, na který další i mnohem vzdělanější jedinci nedosáhnou. Z tohoto důvodu je třeba umožnit co největší volnost výuky a základ, přes který už se nepůjde nechat na úrovni znalostí devátých tříd základní školy.

Použiji-li profánní obrat, hlava mi nebere, proč Česko stále vylepšuje něco, co dříve mělo velmi dobrou úroveň. Například zdravotní vzdělání ve Velké Británii i USA může student získat až na vysoké škole a každá sestra, co bere krev, musí mít vysokoškolský diplom. O tom, že k péči o pacienty není třeba studovat čtyři roky vysoké školy žádná debata v těchto státech neexistuje.

Ovšem československé školství a s ním i socialistické školství v dalších státech dokázalo, že na péči o pacienta není třeba absolventů vysokých škol, pokud nemluvím o lékařích. Zdá se mi, že Česká republika napodobuje vývoj v zemích s úplně jinou tradicí a zahazuje zcela zbytečně svůj náskok ve školství, který získala dědictvím po socialistickém systému.

Netvrdím, že toto školství bylo úplně dokonalé, tvrdím ale, že středoškolák s maturitou ze socialistické československé školy měl velký náskok i před vysokoškolsky vzdělanými jedinci ze Západu. V čem se jim ale nevyrovnal bylo sebevědomí a v jistotě, že jeho znalosti jsou dostačující a nemá se tedy za co stydět.

Dnes téměř neexistující učňovské školství vychovalo tisíce dobrých řemeslníků. Proč se tváříme, že aby někdo uměl nainstalovat ústřední topení, musí mít maturitu a pokud možno ještě pár let studia navíc?

Vidím tento stav jako kulturní dominanci anglicky mluvících zemí, dominanci, která vhodně nebere na vědomí úspěchy a výdobytky lidí z jiných států a kultur, protože sama sebe jakoby přirozeně vydává za nejlepší na světě. Že to není a ani nemůže být vždy pravda, je nabíledni.

V kontextu s timto poznáním musím znovu upozornit na fakt, že se Češi ani ostatní postsocialistické národy Evropy nemají za co stydět a že není třeba aby přejímali automaticky vše, co je jim ze Západu naservírováno jako to nejlepší. Proč by třeba Česká republika nemohla mít školský systém podobně nastavený, jako býval v minulém režimu? Proč to všechno musí být o penězích, když to být nemusí?

Školy jsou dotované instituce a je v obecném zájmu mít vzdělávací systém takový, jaká je tradice v dané zemi. V Československu to bylo jinak, bylo to lepší, než v Británii, proč se vracet k systému sloužícímu původně ke kolonizaci pokud možno celého světa? Je zjevné, že sklon k predátorství bývá zakořeněn už ve školském systému, a aniž si tento fakt stačíme uvědomit, byl v posledních dvaceti letech implantován i do českého školství.

Vzdělání je třeba pro všechny, povznáší celé společnosti. Je to obecný zájem, společný pro všechny obyvatele státu, pro všechny obyvatele Země. Nejde o to vypěstovat malé množství géniů, ale umožnit všem aby získali potřebný start do života, kde škola naučí nejen mateřský jazyk i další jazyky, dějiny a všechny vědy v kostce, ale hlavně tomu, jak zodpovědně žít a pracovat pro společný zájem nejen pro sebe.

Individuální úspěch může být až tím konečným výsledkem, ale nikdy ne prvotním cílem školní docházky. A o penězích by to nemělo být vůbec. Stát se musí postarat, aby měly všechny děti bez rozdílu stejný start a musí jim pomoci k dosažení toho nejlepšího, k čemu mají nadání bez ohledu na tloušťku peněženky, nebo výši bankovního účtu jejich rodičů. Pokud toto není schopen stát zajistit, selhává v nejpodstatnější své roli jak sloužit svým obyvatelům.

15.4.2015

Norské zpravodajské služby obvinily Írán z koordinovaných akademických podvodů s cílem dostat studenty na norské školy, kde mohou krást technologická tajemství vhodná pro vývoj zbraní.

Podle služby PST podezřele velké množství íránských studentů se zajímá o stejnou studijní oblast na stejné norské univerzitě. Přitom všichni tito studenti jsou údajně špičkoví.

Podle Arneho Christiana Haugstøyla z PST předchozí íránská vláda otevřeně přiznávala, že má v úmyslu obcházet mezinárodní sankce na prodej technologie vysíláním studentů na západní instituce, kde tyto technologie mohou studovat.

Student Šakin Akbarnedžád, který byl vloni na upozornění PST vyhozen z Norské univerzity vědy a technologie, žaloval norské migrační úřady a požaduje změnu rozhodnutí. Tvrdí, že se zabýval otevřeně dostupnými informacemi a nemá co skrývat. Nyní studuje ve Stockholmu.

Hamideh Kafeš z organizace Stop Educational Discrimination against Iranians tvrdí, že PST bude muset předložit více důkazů pro svá tvrzení.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

15.4.2015

Od počátku saúdské intervence do jemenské války zahynulo přes 600 osob. Třetinu "živé síly" v tomto konfliktu přitom tvoří dětští vojáci, které obě strany konfliktu běžně rekrutují, uvádí UNICEF. A mnoho dalších je vystaveno válečným traumatům v roli bezmocných obětí.

Za proíránské Húsie bojují i desetiletí chlapci. Jemenská kultura je hluboce zakořeněna v kmenových tradicích a je běžné chopit se zbraně v mladém věku.

Podle OSN je Jemen jednou z osmi zemí světa, do jejíž armády jsou oficiálně začleněny děti. Podle organizace Save the Children se válka tak či onak dotkla poloviny všech chlapců starších 12 let.

Někteří se účastní bitvy o Aden. Lékaři informovali list Telegraph, že ulice jsou pokryty jejich těly. Další padají do zajetí. Obyvatelé Adenu líčí, jak jsou dětští vojáci nakládáni do aut. "Většina jich neví, co dělají - tvrdí, že jejich pán jim řekl, že půjdou do nebe," popisuje situaci Intsar Sanan, lidskoprávní aktivista.

Ačkoliv jemenský konflikt vyrůstá ze složitého propletence lokálních sporů, změnil se ve válku přes prostředníky mezi regionálními mocnostmi Saúdskou Arábií a Íránem, který podporuje povstalecké Húsie.

Írán veřejně vstoupil do konfliktu minulý týden, když k jemenským břehům vyslal válečné lodě a Saúdy vedené nálety označil za "zločin" a "genocidu".

Lidskoprávní organizace kritizují všechny strany konfliktu, který má zničující dopady na civilisty. Již před válkou bylo přes 60 % obyvatel závislých na humanitární pomoci. Nyní dochází jídlo a palivo.

Děti, které nejsou do války přímo zataženy, usínají za výbuchů granátů a bomb a vykazují známky psychického traumatu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

15.4.2015

Rada bezpečnosti schválila rezoluci, která zavádí embargo na prodej zbraní představitelům šíitských Húsiů v Jemenu a bývalému prezidentu Sálihovi. Rada také žádá humanitární pomoc pro civilisty.

Rada dále uvalila zákaz cestování a zmrazila majetek dalších šíitských jemenských představitelů.

Rezoluce vyzývá válčící strany v Jemenu, zejména Húsie, aby ukončily násilí a rychle obnovily rozhovory sponzorované OSN. Húsiové jsou žádáni, aby opustili oblasti které obsadili, včetně hlavního města Saná, a propustili politické vězně. Mají také vrátit zbraně ukořistěné armádě, v opačném případě budou následovat další sankce.

Rada požádala generálního tajemníka Pan Ki-muna, aby vystupňoval úsilí dopravit humanitární pomoc do Saná a dosáhnout "humanitárních pauz" pro evakuaci a pomoc.

Rezoluci předložilo Jordánsko a byla schválena hlasy 14 zemí, přičemž Rusko, které je spojencem Íránu sponzorujícího sankcionované Húsie, se zdrželo. Moskva tvrdí, že embargo má platit pro všechny válčící strany. Írán vyjádřil ochotu vyjednávat se Saúdskou Arábií o krizi v Jemenu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

15.4.2015

Zvláštní monitorovací mise OBSE na Ukrajině sledující dodržování dohody Minsk II. hlásí "masivní nárůst" počtu porušení příměří, zejména kolem Doněcku a obce Šyrokyne. Boje pokračují i na jiných úsecích fronty, ale mají sporadický charakter, zatímco ve zmíněných dvou oblastech se bojuje nepřetržitě.

Kromě bojů v Doněcku a Šyrokyne byla mise 11. dubna svědkem bojů v obci Pisky 15 km severozápadně od centra Doněcku kontrolované vládními jednotkami a Žabunki 14 km severozápadně od Doněcku. Zaznamenala palbu dělostřelectva a minometů, které měly být podle dohody o příměří staženy. Skutečná linie kontaktu se pohnula na východ směrem k oblasti kontrolované "Doněckou lidovou republikou" v oblasti Žabunki a "Volvo centra", odkud nedávno "povstalci" vytlačili ukrajinskou armádu. Později byly zaznamenány boje také v obci Spartak kontrolované "DNR" a u dolu Butorskaja kontrolovaného prokyjevskými oddíly.

Podle pozorovatelské mise její členové zaznamenali 11. dubna mezi 9:35 a 13:10 1166 explozí, z nichž zhruba 30% bylo způsobeno nasazením těžkého dělostřelectva, minometů nebo palbou tanků, zatímco zbytek připadal na protiletadlové kulomety, těžké kulomety a ruční zbraně.

13. dubna mise mezi 04:55 a 10:30 zaznamenala 263 explozí v okruhu 5-12 km od Doněcku, odpovídajících lokalitám Spartak a doněckému letišti. Kolem Spartaku byl pozorován kouř. Podobné pozorování proběhlo temtéž odpoledne, přičemž přibližně polovina z 296 explozí se ozývala z okolí obce Pisky kontrolované vládními jednotkami, kde hoří několik budov a boje byly zaznamenány také kolem obcí Avdějevka a Opytne kontrolovaných vládními jednotkami.

Pozdě odpoledne bylo pozorováno 484 případů narušení příměří s použitím všech typů zbraní kromě raketometů a tankovou bitvu v okolí doněckého letiště.

Mise navštívila šest skladišť těžké dělostřelecké výzbroje ukrajinské armády a ověřila, že většina vybavení se tam nachází, což odpovídá dohodě o stažení těžké výzbroje, přičemž i sériová čísla odpovídají. Chyběla nicméně tři tažená děla, údajně používaná "k výcvikovým účelům".

Východně a jižně od Doněcka a severně od Luhanska na územích kontrolovaných Kyjevem a jihovýchodně od Luhanska na území "LNR" nicméně bylo zaznamenáno porušování dohody o stažení těžké výzbroje.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

7.4.2015
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V březnu 2015 přispělo 199 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 45 939,60 Kč dále .

Zůstatek byl koncem března 2015 179 819,02 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za březen 2015

Zůstatek k dispozici Britským listům k 28.2. 2015:..............235 047,39 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 45 939,60 Kč
úrok................................................................1,89 Kč



bankovní poplatky..........................................................543,36 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1691,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje v ČR (JČ) ................................................. .........................15 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář (BK) ...............................................................................15 000 Kč
programování nového redakčního systému (MP) ...............................6200 Kč
charitativní dar invalidnímu důchodci (platba za elektřinu) ..................19 735 Kč


Zůstatek k 31.3. 2015: 179 819,02 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Václav Havel - dramatik a politik       Historie >
12. 1. 2015 Foreign Policy: Why Washington Needs to Get Over Vaclav Havel Jan  Čulík
13. 12. 2014 Vaklav Hejvl a výprodej české devótnosti Karel  Dolejší
11. 12. 2014 Respekt zasahuje: Jak smíme mluvit o Havlovi Bohumil  Kartous
20. 11. 2014 Názor dne Oldřich  Průša
20. 12. 2013 Václav Havel -- padouch, nebo hrdina ? Štěpán  Forgáč
4. 1. 2013 Něco málo navíc k mladé až mladičké přítelkyni Luděk  Prokop
6. 2. 2012 Odcházení: Havel se postavil k svému celoživotnímu dílu s obrovskou svobodou Miroslav  Tejkl
6. 2. 2012 Omlouvá nás sebekritičnost? Alex  Koenigsmark
1. 2. 2012 Otevřený dopis vládě České republiky Petr  Kellner
23. 1. 2012 O preferencích a omezené universálnosti

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce