ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
28.7.2014

Boje mezi Hamasem a Izraelem pokračovaly v neděli navzdory celé řadě oznámení o příměří, vyhlášeném z obou stran, která však druhá strana hned odmítla v souvislosti se vzájemnými výčitkami.

Americký prezident Barack Obama v telefonickém rozhovoru s izraelským premiérem Binyminem Netanyahuem vyjádřil své znepokojení nad rostoucím počtem civilních mrtvých a požadoval okamžité, bezpodmínečné příměří.

Z Gazy byly vystřelovány rakety a Izrael prováděl letecké údery v hodinách po apelu od Hamasu požadujícího 24 hodinové příměří od 14 hodin v neděli. Izrael však toto příměří odmítl a Netanyahu se vyjádřil, že Hamas "porušil i své vlastní příměří". "Izrael musí hájit své občany."

Khaled Mišal, šéf Hamasu v exilu, řekl v americké televizi PBS, že Izrael musí ukončit okupaci. "Nejsme fanatici. Nejsme fundamentalisté. Nebojujeme proti Židům, protože to jsou Židi. Nebojujeme proti žádné rase. Bojujeme proti okupantům," řekl.

Počet mrtvých v Gaze stoupl v neděli na více než 1030. Organizace Unicef uvedla, že bylo usmrceno 218 dětí, dvě třetiny z nich byli mladší 12 let. Izraelská armáda uvedla, že bylo usmrceno 43 izraelských vojáků. Dva izraelští civilisté a thajský zemědělec byli usmrceni raketami Hamasu.

Na Západním břehu Jordánu došlo ke střetům mezi Palestinci, protestujícími proti válce v Gaze, a izraelskou armádou. 10 mladíků bylo o víkendu zastřeleno. Asi 600 lidí bylo zraněno, mnozí z nich střelbou.

V Římě požadoval papež František, aby lidé ukončili krveprolévání na světě, aniž by se konkrétně zmínil o Gaze. "Přestaňte, prosím, přestaňte. Žádám vás z celého srdce," řekl během modliteb.

Podrobnosti v angličtině ZDE

28.7.2014

"Proč svět nenávidí Izrael?" zašeptal ten voják.

Bylo mu asi dvacet, modlil se předtím v autobusové čekárně ve své šále. Přistoupil ke mně, zatímco jeho kapitán nám sděloval, proč je odložen náš vstup do Gazy. Ale nepotřebovali na to slova: vysvětlením bylo dunění dělostřelecké palby ve vzdálenosti asi pět kilometrů, píše reportér Channel Four News Paul Mason.

Ve vojákových očích byl autentický zmatek. Znovu zašeptal: "Proč nás svět nenávidí?"

Vysvětlil jsem, že velká část světa Izrael nenenávidí, ale vidí každý večer záběry zabíjení palestinských dětí a důkazy o obrovském množství civilních mrtvých, a tak dospěl k závěru - od OSN až po tisíce demonstrantů v londýnských ulicích - že Izrael používá nepřiměřené síly, a tak porušuje mezinárodní právo.

Byl to toho dne už druhý takový rozhovor: muž, který mi vydal novinářský průkaz, mi říkal totéž jako ten voják: "nezaměřujeme se na civilisty" a že se infrastruktura Hamasu skrývá v civilních domech, v nemocnicích a tak.

Pro kohokoliv, kdo kdy byl alespoň nablízku vojenské vysoké škole, nebo kurzu o mezinárodním právu, chybí v tomto ospravedlňování jedna naprosto jasná věc: vojáci, a jejich velitelé, mají také povinnost činit opatření proti zabíjení civilistů.

Nečinit taková opatření je stejným zločinem jako vzít raketu a bezcílně ji vypálit směrem k civilním oblastem, což dělá Hamas.

Když čtete deník Jerusalem Post, pochopíte tuto trvalou mezeru v izraelské vojenské argumentaci: V hlavním článku v tomto listě se píše - shrnuje vojenské akce od pátku: "Od začaátku pozemní ofenzívy dne 17. července usmrtila izraelská armáda v Gaze 250 teroristů. V pátek zasáhla izraelská armáda 75 cílů a celkem 3590 cílů od začátku operace Ochranné ostří dne 8. července.

V článku není ani slovo o civilních obětech - ale v článku na další straně, který pochází z nejmenovaného vojenského zdroje, se tvrdí, že operativci Hamasu, velitelé a "členové raketových jednotek" používají běžtně části svých příbytků pro vojenské účely.

Izraelské televizní stanice nevysílají žádné záběry palestinských mrtvých. Když je v televizi zmínka o raněných a mrtvých, na obrazovce vidíme zbořený dům.

Z těchto důvodů byl voják v šále vlastně hodně přd ostatními Izraelci, že se vůbec na tuto věc zeptal.

Mezi antidemonstranty, které jsem viděl včera večer, kteří se vysmívali protiválečné demonstraci v Tel Avivu, bylo mnoho rozhněvaných mladých žen. Když jsem je poslouchal, nedokázali si představit, proč by někdo mohl něco namítat proti tomu, co dělá izraelská armáda.

Obývají twittersféru a síť na Facebooku, která je izolovaná od kritiky a od debaty a která vyvolala - během únosu a vraždy tří izraelských teenagerů v červnu, internetovou protiarabskou rasistickou kampaň.

Na rozdíl od vojáka v šále tyto dívky naprosto nechápou, co tohle dělá pověsti Izraele a jeho diplomatických přesvědčovacím schopnostem.

Tato část izraelské společnosti má však navrch. Chtějí, aby izraelská armáda "dílo dokončila", jejich heslo "Ať armáda zvítězí" znamená, neberte si servítky.

Musíte být v Izraeli, abyste pochopili, jaký tlak to vyvíjí na stranu jako Likud, která musí najít společnou řeč pro masy, které fantazírují o "dokončení díla" a pro diplomacii, reálpolitiku a mezinárodní právo, které realizaci této fantazie znemožňuje.

Strategické postavení Hamasu je vlastně slabé. V Egyptě už nikdy nebude vládnout Muslimské bratrstvo, hlavním problémem Íránu je nyní ISIS, spojenci Hamasu v Turecku jsou oslabeni dopadem revolucí a korupčních skandálů.

Takže, i když je Hamas nyní vysoce populární u obyvatelstva Gazy, v určitou chvíli bude muset vyjednávat z Izraelem, i když možná jen prostřednictvím Palestinské samosprávy.

Mezitím se ale něco změnilo podstatnou měrou pro Izrael i pro Hamas. Jako mnoho "starých" věcí v moderním světě oživl nově konflikt v Gaze prostřednictvím informací. Gaza je nyní v popředí globální informační války mezi Izraelem, Palestinci a jejich spojenci.

Jak už jsem na to poukázal, izraelská vláda tohle skoro vůbec nechápe. I když sociální sítě a okamžité digitální zpravodajství na samotném místě nic neznamená, na strategické úrovni to nutí lidi, kteří dosud nikdy nic neslyšeli o Hamasu, aby se rozhodli, co si myslí o rozsekaných mrtvolách arabských dětí a o mužích, kteří stiskli kohoutek.

To velmi ztěžuje život pro liberální stoupence Izraele na Západě, takže všichni významní tvůrci veřejného mínění postupně prosí izraelskou armádu, aby přestala, anebo se začala ovládat, způsobem, kvůli němuž by na ně křičeli v Tel Avivu.

Je jasné, že izraelská armáda má definované operační cíle: zlikvidovat tunely a zničit Hamas jako bojovou sílu. Jenže v diplomacii, ideologii a vojenských akcích to působí jako taktika bez strategie.

Jedním nebezpečím této situace je, že část izraelského obyvatelstva je nyní přesvědčena, že reálnou strategií je kolektivně potrestat obyvatelstvo Gazy vojenskou okupací.

Co se týče civilních raněných a mrtvých, Rada OSN pro lidská práva citovala "široké, systematické a hrubé narušování mezinárodních lidských práv a základních svobod" v důsledku izraelských vojenských akcí. Vyšetřuje podezření z válečných zločinů.

Jen Spojené státy hlasovaly proti této rezoluci: a i když USA dál podporují Izrael, globální ústup Ameriky, její mlácení kolem sebe hlava nehlava, nekompetentnost a izolacionismus - které charakterizují chování od Sýrie přes Ukrajinu až po Irák - by mě znepokojovalo, kdyby byly Spojené státy mým jediným spojencem na světě.

Tak to je dlouhá odpověď na stručnou otázku zmateného a vyčerpaného chlapce, líp to neumím.

Podrobnosti v angličtině ZDE

28.7.2014
IZRAELSKO-PALESTINSKÁ KRIZE:

Na Blízkém východě nyní dochází k rozpadu tamějšího regionálního uspořádání. Izraelsko-palestinský konflikt je nutno nyní hodnotit v tomto kontextu, píše Rosemary Hollis v britském týdeníku Observer.

Mnoho Palestinců a Izraelců předvídalo, že letos v létě dojde v Gaze k dalšímu konfliktu. Někteří Izraelci dokonce zastávají názor, že se jim podaří udržovat nynější status quo na Západním břehu i v Gaze kombinací zadržování a periodického užívání síly, zatímco budou používat rétoriku o tom, že "někdy v budoucnu" svolí s vytvořením palestinského státu.

Avšak situace v celém regionu by pro ně měla být varující. Regionální pořádek, který trval víceméně po desítky let, se rozkládá a k moci se dostávají nové síly, které není možno ovládnout tak, jak byli ovládnuti od roku 1948 Palestinci, kdy se většina z nich stala uprchlíky, a tak byl založen stát Izrael.

Konfigurace arabských států, které vznikly na konci první světové války, zažila relativní stabilitu na základě systému, který vytvořili Francouz Georges Picot a Brit Mark Sykes (na základě dohody Sykese-Picota z května 1916. Vytvořili cestu k vzniku britských mandátů v Palestině a v Iráku a francouzského mandátu v Sýrii a v Libanonu, které přežily až do roku 1948.

Od té doby vyžaduje udržování linií jimi nakreslených na mapě podstatnou míru násilí a diktátorské nadvlády, které jsou v rozporu s principy sebeurčení a demokracie. A osud dnešních Palestinců je důsledkem jejich relativní slabosti v celé řadě pokusů získat moc, které charakterizují Blízký východ od roku 1916.

Trvající palestinsko-izraelský konflikt je nevyřešeným problémem z té doby a tak by tomu tak i zřejmě zůstalo, kdyby si Američané a Britové nemysleli, že intervencí v Iráku v roce 2003 dokáží regionální systém zlepšit. Namísto toho tak otevřeli Pandořinu skřínku a nyní je celý systém v chaosu.

Od roku 1948 do roku 1967, kdy Izrael uchvátil území ze sousedních arabských států, včetně pásma Gazy a Západního břehu, se interpretuje palestinský problém jako problém uprchlíků, nikoliv problém sebeurčení. Myšlenka sebeurčení se poprvé objevila až během první palestinské intifady v letech 1987-1993.

Mezitím kauza arabského nacionalismu utrpěla takovou ránu v porážce Egypta, Sýrie a Jordánska r. 1967, že Palestinci už nemohli očekávat od arabských států, že vyřeší jejich problém. Namísto arabského nacionalismu vznikl jako nová výzva regionálnímu pořádku jev revizionistických islámských hnutí. Porevoluční Írán se s těmito hnutími identifikoval, podporoval Hezbollah v Libanonu a Hamas v pásmu Gaza. Tento vývoj, rozpad mírového procesu v Oslo během druhé palestinské intifady v roce 2000 a pak 11. září vytvořily nový narative o Palestincích, kteří nyní začali být viděni jako součást všeobecného problému terorismu v regionu i jinde.

Rozpad Sykes-Picotova systému je spojen se vzestupem džihádských organizací v popředí vzepětí terorismu v regionu. Ty získaly sílu v důsledku rozkladu, který následoval po invazi a okupaci Iráku. Pak následovala arabská povstání, která svrhla vlády v Tunisku, v Egyptě, v Jemenu a v Libyi, a přinesla boje mezi vládními jednotkami a vzbouřenci, jimž napomáhají džihádisté, v Sýrii.

Od r. 2011 rostoucí ničení a vraždění v Sýrii, útěk milionů syrských uprchlíků do sousedních zemí a konfliktní politika šiity ovládané vlády v Bagdádu vedly komentátory k tomu, že hovoří o regionu, který především trpí sektářským nepřátelstvím, nikoliv arabsko-izraelským konfliktem.

K dalšímu posunu došlo na mezinárodní úrovni, protože Američané už nejsou schopni vyvíjet rozhodující vliv v celém regionu. Ve své opozici proti Assadovu režimu v Sýrii byli Američané na straně svého dlouhodobého arabského spojence Saúdské Arábie, ale naštvali Saúdy, že Assada nesvrhli. Saúdští Arabové tak začali pochybovat, zda Američané skutečně jsou ochotni podporovat své spojence v regiou. Byli šokováni, že Američané nechali padnout Mubaraka v Egyptě a sledovali s hrůzou, jak se v Egyptě dostává k moci Muslimské bratrstvo.

Postoj Muslimského bratrstva k regionálním otázkám představuje přímou výzvu saúdské monarchii. V tom spočívá rozpor, že by šlo o region, roztrhaný sektářským konfliktem. Jak Saudští Arabové, tak Muslimské bratrstvo jsou totiž sunnitští muslimové. Jejich soupeření je politické, nikoliv náboženské.

Když byl loni v létě svržen egyptský prezident Mursí, Saudští Arabové byli nadšeni. Prezident Al-Sisi je tak silně proti Muslimskému bratrstvu jako celá Saúdská Arábie, a je také proti jeho výhonku, palestinskému hnutí Hamas, které vládne v Gaze. Hamas je od té doby oslaben. Mezitím Obamovo rozhodnutí vyjednávat s Íránem o jaderné otázce mu odcizilo Saúdskou Arábii a znepokojilo Izrael.

Jako by to už nebylo dost komplikované, nedávný vývoj v Sýrii a v Iráku, zejména ofenzíva ISIS a jeho vyhlášení nového islámského chalífátu na ukořistěném území obou státu představuje další rozklad regionálního pořádku.

V tomto kontextu tedy nelze poslední kolo izraelsko-palestinských bojů bagatelizovat jako vedlejší. Jestliže se nyní rozpadá pořádek, který na Blízkém východě vznikla během první světové války, pro Izraelce i pro Američany bude nesmírně obtížné potlačovat palestinský odpor vůči Izraeli po dobu dalšího desetiletí jménem vymírající struktury regionální stability. Palestinci jsou jen jednou z několika komunit v regionu, pro něž restrukturalizace pořádku ze 20. století nebude nevítaná. Avšak jejich hlavní obhájci v regionu jsou více protiizraelští než propalestinští a jestliže Izrael a jeho přátelé chtějí zmírnit vývoj směrem k islámskému extremismu v regionu, bylo by pro ně velmi záhodnou, aby vytvořili řešení palestinského problému prostřednictvím vytvoření dvou států, než aby celou věc zanechali osudu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.7.2014



Jackie Long, moderátorka Channel Four News: Hovořím nyní z Tel Avivu s mluvčím izraelského premiéra Markem Regevem. Pane Regeve, doufám, že jste slyšel rozhovor s panem Hasanem z Gazy. Vy ostřelujete, zabíjíte civilisty, ale neprobíhá mírový proces. Obležení nezrušíte. Toto nikdy neskončí.

(Pauza)

Mark Regev: To je od mluvčího Hamasu dost absurdní. Protože od samého začátku oni tvrdí, že jsou proti jakémukoliv mírovému procesu s Izraelem. Jsou přesvědčeni, že moje země by měla být zničena. Jen si přečtěte chartu Hamasu. Praví se tam, že řešením toho, co nazývají otázkou Palestiny je jen násilný džihád. Říkají, že všichni židé jsou legitimními cíli pro teroristické útoky, muži, ženy i děti. A samozřejmě, jak jsme viděli před čtrnácti dny, děti. Je to násilná organizace, která se staví proti míru. Hamas je antiteze míru.

Moderátorka: Hovořili jsme s Hamasem. Vy jste představitel izraelské vlády. Zmiňujete se o zabíjení mužů, žen a dětí. Jsou to vaše střely, které usmrtily více než tisíc Palestinců. Hamas, ano, ten musí přijmout odpovědnost za rakety, které odpalují, ale vy musíte přijmout odpovědnost, že střílíte dělostřelecké granáty, které usmrtily tisíc civilistů, z nichž byla podle odhadů pětina dětí.

(Pauza)

Mark Regev: My nechceme, aby umíral jediný palestinský civilní občan a děláme, co je v našich silách. Snažíme se být co nejpreciznější, abychom nezasahovali civilisty. Bohužel někdy se civilisté dostávají do křížové palby. Problém je, že i když to Hamas popírá, Hamas úmyslně používá civilistů jako lidských štítů. OSN vydala zprávu, že existují dva zdokumentované případy, kdy Hamas uložil své rakety ve školách OSN. A nyní váš reportér interviewoval vysokého představitele z Hamasu, který byl v nemocnici! Proč je v nemocnici?

Moderátorka: Promiňte, to je velmi zajímavá otázka. Hovoříte o tom, že OSN poukázala na dva případy, kdy Hamas použil škol. Podívejte se na Bethanun. Tam je škola OSN. Vy jste věděli, že tam jsou děti. Požádali jste je, aby školu evakuovali, věděli jste, že tu školu vybombardujete, vybombardovali jste ji a lidé zemřeli. Děti tam zemřely.

(Pauza)

Mark Regev: To není jasné. Podle našich zpráv se zdá, že ty mrtvé nezavinila izraelská střelba. Stále se to ještě vyšetřuje. Sama OSN informovala, že rakety Hamasu padaly toho dne v blízkosti Bethanunu. My to kontrolujeme. Když říkáte jednoznačně, že ti lidé zemřeli v důsledku izraelské střelby - ani OSN to netvrdí! Měli byste být opatrnější při tom, co říkáte.

Moderátorka: Jde o to, že poukazujete na OSN, že říká, že Hamas používá školy a nemocnice, ostřelovali jste nemocnici al Šífa. V Bethanunu jste řekli těm lidem a dětem, aby tu školu evakuovali. A pak, o několik hodin později, jste na tu školu začali střílet. Je to logický závěr, že lidé zemřeli v důsledku té izraelské palby.

Mark Regev: OSN neříká, že lidé zemřeli v důsledku izraelské střelby. Nevědí to přesně, my to nevíme přesně. Mohly to být jiné zbraně. Ale řekněme to jasně. Tato otázka lidských štítů není otevřená diskusi. Ptám se vás: váš reportér z Channel Four interviewoval šéfa Hamasu v nemocnici. Proč se ten interview konal v nemocnici? Protože vedení Hamasu je v suterénu nemocnice Šífa a zneužívá tam všechny lékaře, zdravotní sestry a tak dále.

Moderátorka: Je to jediné místo, z něhož můžeme vysílat. Ale k širší otázce. Otázkou je, v které chvíli -

Mark Regev: To není pravda. Novináři běžně vysílají z celé Gazy.

Moderátorka. Tisíc Palestinců přišlo o život, třicet Izraelců přišlo o život. V které chvíli se rozhodnete, že tohle musí skončit. Že se musíme pokusit o něco jiného.

Pauza

Mark Regev: My jsme tenhle konflikt vůbec nechtěli. My nechceme být v tomhle konfliktu. My jsme před týdnem přijali egyptský návrh na příměří, které podpořila Arabská liga, a jak jste informovali, Hamas to odmítl. A náš problém je, že čelíme jednání velmi kruté islamistické organizace. Velmi podobné organizaci ISIS v Iráku nebo Hezbollah v Libanonu anebo dokonce Boko Haran. Oni se nezajímají o mír. To je celé.

Moderátorka: Marku Regeve, děkuji vám za rozhovor.

27.7.2014

Izraelská armáda v neděli zahájila letecké, námořní i pozemní vojenskou ofenzívu proti Gaze poté, co Hamas se odmítil připojit k příměří. Hamas odmítá jakékoliv příměří, jehož součástí by byla přítomnost izraelské armády v Gaze a další ničení jeho strategického kapitálu. Mluvčí Hamasu Sami Abu Zuhri zdůraznil, že příměří musí obsahovat podmínku stažení izraelských jednotek z Gazy a že desetitisícům lidí vyhnaných z jejich domovů musí být dovoleno vrátit se domů. Současné izraelské podmínky jsou "nepřijatelné", řekl novinářům.

Izraelská armáda vydala prohlášení, podle něhož nyní "znovu zahájí leteckou, námořní i pozemní činnost v Gaze. Izraelská armáda opakovaně vyzývá civilní obyvatelstvo, aby se nepřibližovalo k bojovým zónám." Mluvčí izraelské vlády Mark Regev napsal na Twitteru: "Hamas znovu odmítl humanitární příměří OSN. Hamas je tedy odpovědný za pokračování bojů a za krveprolévání."

Asi 5000 lidí protestovalo v sobotu večer proti válce v Tel Avivu. Přítomny byly silné policejní jednotky na ochranu demonstrantů před pravicovými aktivisty, kteří demonstrantům nadávají a fyzicky na ně útočí.

V Londýně protestovaly proti izraelskému masakrování v Gaze desetitisíce demonstrantů.

Odsuzování Izraele i Hamasu zintenzivnilo. Bývalý britský labouristický ministr zahraničí Jack Straw charakterizoval činy Izraele jako amorální. Dodal, že silně poškozují jeho věc.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.7.2014

Tento otevřený dopis publikoval vědecký časopis britských lékařů The Lancet

Jsme lékaři a vědci, kteří tráví svůj život rozvíjením prostředků péče a ochrany zdraví a životů. Jsme také informovaní lidé, vyučujeme etice našich profesí, spolu se znalostmi a praxí etiky. Všichni už mnoho let pracujeme v Gaze a známe zdejší situaci.

Na základě naší etiky a praxe odsuzujeme to, čeho jsme svědky při agresi Izraele v Gaze.

Žádáme své kolegy, staré a mladé profesní odborníky, aby odsoudili izraelskou agresi. Odmítáme perverznost propagandy, která ospravedlňuje vytvoření mimořádné situace, aby jím mohla zamaskovat masakr, takzvanou "defenzivní agresi". Ve skutečnosti je to krutý útok neomezeného trvání, rozsahu a intenzity. Chceme informovat o faktech tak, jak je vidíme a o jejich dopadu na životy lidí.

Jsme zděšeni vojenským útokem na civilisty v Gaze pod záminkou potrestání teroristů. Toto je už třetí rozsáhlá vojenská ofenzíva proti Gaze od roku 2008. Pokaždé jsou zabíjeni hlavně nevinní lidé v Gaze, zejména ženy a děti pod nepřijatelnou záminkou, že Izrael musí zlikvidovat politické strany a odpor vůči okupaci a obležení, které Gaze vnucuje.

Tyto akce také vyvolávají obrovský strach v těch, kdo nejsou přímo zasaženi, a zraňuje duši, mysl a odolnost mladé generace. Náš odsudek a znechucení jsou dále násobeny popíráním a zákaze dovážet do Gazy zvnějšku pomoc a zásoby na ulehčení zoufalé situace.

Blokáda Gazy se od loňska dále zpřísnila a toto zhoršilo situaci obyvatelstva v Gaze. V Gaze trpí lidé hladem, žizní, znečištěním, nedostatkem léků, elektřiny a jakýchkoliv možnosti získat příjem, nejen tím, že jsou bombardováni a ostřelováni. Krize při dodávce energie, nedostatek benzínu, vody a potravin, neřešení kanalizaace a stále zmenšující se zdroje jsou katastrofami, které přímo i nepřímo vyvolává obklíčení.

Lidé v Gaze bojují proti této agresi, protože chtějí lepší a normální život a i když pláčí bolestí a hrůzou, odmítají dočasné příměří, které jim neposkytuje skutečnou šanci na lepší budoucnost. Hlas Um Al Ramlawiho hovoří pro všechny lidi v Gaze: "Zabíjejí nás všechny stejně - buď pomalou smrtí obklíčením, nebo rychlou vojenskými útoku. Nemáme co ztratit - musíme bojovat za svá práva, anebo zemřít při těchto snahách."

Gaza je od roku 2006 blokována ze země i z moře. Kdokoliv z Gazy, včetně rybářů, kdo by se pokusil vyplout dál z Gazy než na tři námořní míle, bude zastřelen izraelským námořnictvem. Nikdo Gazu nemůže opustit z jediných dvou přechodů, v Erezu a v Rafahu, bez mimořádného povolení od Izraelců a Egypťanů, které mnozí nemohou vůbec dostat. Lidé z Gazy nemohou cestovat do zahraničí za studiem, prací, návštěvou rodin či za podnikáním. Ranění a nemocní lidé nemohou lehce odcestovat za speciálním léčením mimo Gazu. Dovoz potravin a léků do Gazy je omezen a mnoho základních předmětů, nutných pro přežití, je zakázáno. Už před nynější vojenskou ofenzívou byly v důsledku blokády zdravotnické zásoby na minimu. Teď už došly. Gaza nesmí vyvážet své výrobky. Zemědělství bylo vážně poškozeno vytvořením nárazníkové zóny a v důsledku blokády se nesmějí vyvážet zemědělské výrobky. 80 procent obyvatel Gazy závisí na rozdávání potravin od OSN.

Většina budov v Gaze a většina infrastruktury byla zničena v letech 2008-2009 během operace Lité olovo a bylo zakázáno do Gazy dovést stavební materiály, takže školy, domovy a instituce nemohou být řádně znovu vybudovány. Továrny zničené bombardováním byly málokdy znovu vybudovány, takže nezaměstnanost se přidává k naprosté chudobě.

Navzdory těmto obtížným podmínkám se lidé v Gaze a jejich političtí představitelé nedávno rozhodli vyřešit své konflikty "beze zbraní a beze škod" procesem smíření mezi frakcemi, jejich vedení odmítlo tituly a funkce, aby mohla být vytvořená vláda národní jednoty a aby se zlikvidovala konfliktní frakcionářská politika, která Gazu postihovala od roku 2007. Toto smíření, které přijali mnozí v mezinárodním společenství, Izrael odmítl. Nynější izraelské útoky brání této šanci politické jednoty mezi Gazou a západním břehem Jordánu a útočí na jednu část palestinské společnosti likvidací životů lidí v Gaze. Pod záminkou eliminace terorismu se Izrael snaží zničit rostoucí palestinskou jednotu. Kromě jiných lží se tvrdí, že civilisté v Gaze jsou rukojmími Hamasu, zatímco pravda je, že Gazu izolovali Izraelci a Egypťané.

Gaza je už 14 dní nepřetržitě bombardována a byla provedena také pozemní invaze tanků a tisíců izraelských vojáků. Více než 60 000 civilistů ze severní Gazy bylo nařízeno, aby opustili své domovy. Tyto interní uprchlíci nemají kam jím, protože centrální a jižní Gaza jsou také terčem tvrdého dělostřeleckého bombardování. Celá Gaza je terčem útoku. Jedinými úkryty v Gaze jsou školy OSN, jsou to nejisté úkryty, které byly ostřelovány už během operace Lité olovo, kdy bylo mnoho lidí usmrceno.

Podle ministerstva zdravotnictví v Gaze a podle úřadu OSN bylo 149 z 558 osob usmrcených v Gaze a 1100 z 3504 raněných osob děti. Ti, kteří jsou pohřbeni pod troskami, nebyli dosud sečteni. Jak toto píšeme, BBC informuje o vybombardování další nemocnice, o zásahu jednotky intenzivní péče a operačních sálů, kdy byli usmrceni pacienti i zdravotníci. Nyní vládnou obavy o hlavní nemocnici Al Shifa. Kromě toho, většina lidí v Gaze je psychicky ztraumatizována. Kdokoliv, kdo je starší šesti let, už zažil tři vojenské útoky Izraele.

Masakr v Gaze nešetří nikoho, jeho obětí jsou i invalidé a nemocní lidé v nemocnicích, děti hrající si na plážích nebo na střechách, velká většina civilistů. Nemocnice, kliniky, sanitky, mešity, školy a budovy médií se všechny staly terčem útoků, tisíce soukromých příbytků bylo vybombardováno, střelba je cílena tak, aby zabíjela celé rodiny v jejich domovech, zbavuje rodiny příbytků tím, že je vyžene z domova několik minut před jejich zničením. 20. července byla zničena celá čtvrť. Tisíce vyhnaných lidí přišly o příbytky, stovky lidí byly zraněny a nejméně 70 osob bylo usmrceno - to se přece vůbec netýká úsilí nalézt tunely. Toto vůbec nejsou vojenské cíle. Cílem těchto útoků je terorizovat, zraňovat duši a tělo lidí a způsobit, aby jejich život byl v budoucnosti nemožný. Zároveň je cílem zničit jejich domovy a zabránit jim je znovu postavit.

Používají se zbraně, o nichž je známo, že působí dlouhodobé škody zdraví celé populaci, zejména netříštivé zbraně a tvrdé bomby. Byli jsme svědky toho, jak se cílené zbraně používají neřízeně a proti dětem a neustále jsme svědky toho, jak inteligentní zbraně nereagují precizně. Je možné, že jsou záměrně zneužívány k ničení nevinných životů.

Odmítáme mýtus šířený Izraelem, že se agrese provádí tak, aby Izrael ušetřil civilní životy a životy dětí.

Chování Izraele uráží naši lidskost, inteligenci a důstojnost, stejně jako naši profesní etiku a naše profesní úsilí. I ti, kteří chtějí pomoci, se nemohou do Gazy v důsledku blokády dostat.

Tato "obranná agrese" nekonečného trvání, rozsahu a intenzity musí skončit.

Dále, pokud by bylo více potvrzeno, že se v Gaze používá jedovatý plyn, to je jasně válečný zločin, pro který musejí být okamžitě proti Izraeli zavedeny tvrdé sankce a obchod a spolupráce Evropy s Izraelem musí skončit.

Jak toto píšeme, přicházejí další zprávy o dalších masakrech a hrozbě zdravotníkům v pomocných službách a zprávy o tom, že je do Gazy zakazován vstup mezinárodních humanitárních konvojů. My jako vědci a lékaři nemůžeme mlčet, zatímco tento zločin proti lidskosti pokračuje. Naléháme na čtenáře, aby taky nemlčeli. Gaza jako oběť obléhání je zabíjena jednou z největších a nejsofistikovanějších moderních vojenských mašinérií. Tato země je otravováno troskami zbraní, což bude mít následky pro příští generace. Jestliže ti z nás, kteří mohou pozvednout svůj hlas, nebudou protestovat proti tomuto válečnému zločinu, nesli bychom spoluvinu za ničení životů a domovů 1,8 milionu lidí v Gaze.

Zaznamenáváme se zoufalstvím, že pouze 5 procent našich izraelských akademických kolegů podepsalo apel adresovaný jejich vládě, aby zastavila vojenskou operaci proti Gaze. Máme pokušení dospět k závěru, že s výjimkou těchto pěti procent ostatní izraelští akademičtí pracovníci nesou spoluvinu za masakr a likvidaci Gazy. Také jsme svědky spoluviny našich zemí v Evropě a v severní Americe na tomto masakru. Jsme také znovu svědky neschopnosti mezinárodních institucí a organizací zastavit tento masakr.

Paola Manduca,, Iain Chalmers, Derek Summerfield, Mads Gilbert, Swee Ang, jménem 24 signatářů

Kompletní článek v angličtině ZDE

27.7.2014

Hrstky demonstrantů, protestujících proti hrůzám, páchaným izraelskou armádou v Gaze, se stávají terčem verbálního i fyzického násilí. Jiní občané na ně křičí "zrádci" a "vraťte se do Gazy!". Ženám se nadává do kurev a děvek. Rodiče se snaží chránit děti před těmito útoky.

O minulém víkendu se demonstranti proti násilí v Gaze v Haifě stali terčem útoků pravicových aktivistů, kteří zmlátili arabského náměstka starosty a jeho syna. Policie byla nucena chránit mírové pochody v Tel Avivu, jeden z nich se stal terčem útoků vajíčky a lahvemi z umělé hmoty.

Důvody, proč Izraelci proti násilí v Gaze nyní neprotestují, jsou složité. Jedním důvodem je selhání vyjednávání v Oslu i následných pokusů uzavřít mírovou dohodu, dalším je rostoucí vliv extremní pravice v izraelské politice, dále "normalizace" okupace, která trvá už 47 let, a relativní marginalizaace palestinské kauzy v Izraeli i mezinárodně.

"Je těžké požadovat smíření, když vám vybuchují autobusy v ulicích," vysvětlil Tamar Hermann izraelský autor o mírovém hnutí. Povstání jinde na Blízkém východě a rostoucí důraz na jadernou hrozbu z Íránu odsunuly palestinskou otázku na okraj politiky v Izraeli.

"Palestinci nejsou považováni za strategickou hrozbu bezpečnosti izraelského státu," říká Hermann. "Lidé si začali myslet, že takhle mohou žít celá léta. Mírový tábor se nyní v Izraeli považuje za anachronistický."

Jiní lidé hovoří o hrozbě od raket z Hamasu a od extremistů používajících tunely k infiltraci izraelských komunit.

Izraelská pravice se mezitím posunula výrazně k extremismu. Ten sílí v důsledku politické kultury nepřátelství vůči izraelským Arabům, kteří tvoří 20 procent obyvatelstva. Politikové legimitizovali extremismus.

Jeden aktivista, který nechtěl být jmenován, řekl: "Nikdy to tady takové nebývalo. Nikdy jsme nebývali svědky této atmosféry strachu a útoků na demonstranty."

Jiný aktivista dodal: "Atmosféra v Jeruzalémě a v Izraeli jako celek je velmi nebezpečná. Dosud jsem se tu nikdy nebál. Při předchozích válkách jsem měl pocit frustrace a izolace, ale nikdy jsem neměl fyzicky strach. Lidé se teď v Izraeli bojí mluvit. Něco se v Izraeli rozbilo."

Někteří lidé poukazují na to, že násilí v Gaze chybí širší kontext. "Spousta lidí je zděšena zabíjením dětí a ničením v Gaze, ale nespojují to s okupací, nevidí to jako součást širšího problému," řekl jeden aktivista.

Většina Izraelců nerozumí kontextu okupace, proto lidé mlčí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.7.2014

Hoď kamenem, kdo jsi bez viny.

Janovo evangelium

Nezabiješ.

Desatero přikázání

Není to tak dlouho, kdy jistý literární historik prohlásil, že Obec spisovatelů nemá morální právo na existenci. Nevím, co tím přesně myslel, a už vůbec nemíním soudit ani posuzovat Obec spisovatelů. Daleko více mě zajímá ono „morální právo na existenci“. Co to, proboha, znamená? Může být vůbec právo morální? Kolik šílených věcí se v tomto světě děje podle formálního práva, v němž není místo pro soucit a empatii. Má morální právo na existenci bezdomovec? A co ten, který z něho bezdomovce udělal – má morální právo na existenci? Má morální právo na existenci kazatel morálky, která nerespektuje jinakost a lidský život pro ni neznamená více než nutnou daň na cestě k momentálnímu vlastnímu prosazení, moci, vlivu a budoucímu pofidérnímu profitu.

„Ležela mi v náručí. Bylo jí jen několik týdnů, bylo to malinké děťátko. Její palestinský otec mi ji předal u pekelné ocelové hranice u východu z Gazy do Izraele…“, píše Jon Snow v převzatém článku na Britských listech: „Neplakala. Jen se na mě dívala svýma velkýma, černýma očima.“ Zato ostřílený válečný reportér plakal. Seděl v letadle British Airways do Londýna, poslouchal Bachův koncert a… plakal, jako „málokdy ve svém dospělém životě…“ Plakal, neboť se mu dostalo „výsady“ vidět za krátký čas tolik mrtvých dětí, že už se možná do konce života bude v noci budit hrůzou. Ale myslím, že v té chvíli neplakal jenom ostřílený novinář Jon Snow – to v něm plakalo samo zraněné lidství. Má lidství, ve světě dravčí morálky morální právo na existenci? Pokud se střelba na civilisty (bez ohledu na to, která strana se jí dopustí) stává něčím, co dokážeme akceptovat, je to na pováženou.

Na Ukrajině bylo sestřeleno civilní letadlo malajsijských aerolinií, v jehož troskách zahynulo 298 nevinných lidských bytostí. Patrně omylem. Kdo ví. V dnešním totálně profízlovaném světě nelze fakticky vůbec nic utajit. Oči a uši Velkého Druhého za vámi dokáží doslova vlézt i na toaletu, poslouchat jak šustíte papírem a nahlížet vám přes rameno zda si z dlouhé chvíle nečtete něco nepatřičného. Ale kdo skutečně sundal to nešťastné letadlo s civilisty, je najednou záhada nad záhadu. Všichni se obviňují navzájem a mrtví jsou rekrutováni coby pěšáci v bizarní mediální válce.

Domnívám se, že už není čas donekonečna mediálně (a více méně diletantsky) pitvat detaily jednotlivých hrůz a katastrof. To ponechme odborníkům, analytikům. Pokud jim zajistíme svobodný přístup k autentickým informačním zdrojům a naprostou (!) nezávislost, můžeme se přiblížit pravdě mnohem jistěji než věčným vzájemným osočováním a primitivní verbální kulturistikou propagandistických svalovců.

To, že svět není jednoduchý, nemusí nutně znamenat, že by měl být i cynický, krutý a nelidský. Protože otázka, která by se pak nabízela, zda má takový svět morální právo na existenci, by byla sice šílená, ale i aktuální. Abychom si ji jednou, a možná dříve než si myslíme, nemuseli s defétistickou rezignací položit, je nejvyšší čas se začít ptát na to, co je skutečně podstatné: Kdo vyvolal situaci, v níž je možné jen tak omylem či nedopatřením sestřelit civilní letadlo. A komu taková situace prospívá. Kdo ponese důsledky za nasazení pravidelné armády proti civilistům, ať už kdekoliv a pod jakoukoliv záminkou.

Otázku, zda má morální právo na existenci, si můžeme klidně odpustit a místo toho se zkusme zeptat: Kdy budou skuteční viníci obžalováni a kdo je bude soudit. Za pohrdání vlastním druhem, znásilnění práva a za neúctu k životu. (Proč je tak těžké uvěřit, že k tomu někdy dojde?!) Jisté je v této chvíli pouze jedno: Odpovědnost neseme všichni! Už jenom proto (jak říká Jon Snow), že: „Selháváme jako lidstvo, jestliže nejsme schopni vypracovat způsob, abychom se dohodli a spojili.“ Což je, mimochodem, jediná cesta – nejenom abychom měli „morální právo na existenci“, ale abychom se v tomhle bláznivém světě definitivně nezbláznili.

27.7.2014

Co se v minulých dnech dělo v Gaze a co nejspíše ještě neskončilo vyvolává řadu otázek a pochybností ohledně oficiální izraelské válečné politiky. Ta navenek deklaruje jako jeden z cílů ochranu civilistů během konfliktu a na čistě byrokratické úrovni navzdory šílené doktríně opravdu podniká řadu opatření odpovídajícího charakteru. Když ale přijde na skutečné chování vojáků k palestinskému civilnímu obyvatelstvu, a to i během přestávek ve válčení, obrázek často vypadá úplně jinak. Částečně lze pochopit, proč k uvedenému dochází, když se podíváme zblízka na to, jaká armáda vlastně v Gaze bojuje.

Izraelská armáda nejčastěji známá pod anglickou zkratkou IDF je konglomerátem řady vojenských tradic a kultur, které do ní přinesly vlivy z celého světa. Tradice miličních uskupení v armádě postavené mezi lety 1947-1956 na pěchotě byla značně ovlivněna imigranty z Ruska a Polska přinášejícími zkušenosti z ruské/sovětské armády, britskou tradicí z koloniálních dob (generál Moše Dajan se od ní ale vehementně distancoval), částečně spojenectvím s Francií prostřednictvím působení jejích koncepcí mobilního válčení mezi lety 1956-1967, a ovšem na doktrinální úrovni v celém období od Sinajské války až do roku 1973, kdy zemřela "celotanková" koncepce, tradicí německé Wehrmacht. Poté začala IDF rozvíjet velmi specifickou variantu vševojskové koncepce vyznačující se některými velmi dobře viditelnými zvláštnostmi (nikdy nedošlo k zavedení bojového vozidla pěchoty, jeho místo zaujaly těžké pásové obrněné transportéry na tankovém podvozku), některé subtility až tak na očích nejsou, ale v kontextu tohoto článku také není třeba se jimi zabývat.

Jedna etapa rozvoje IDF ovšem "nepřemazávala" druhou, ale spíše ji převrstvovala a prvky předchozích stádií zůstaly zachovány. Na organizační úrovni tedy například přežívají tradice pocházející z milice Hagana, z níž je dodnes odvozen třeba systém hodností používaný v pozemních silách, letectvu i námořnictvu. Jedním z takových přežívajících prvků je u řadových bojových jednotek neexistence kariérních poddůstojníků na úrovni družstva a níže, typického prvku profesionálních západních armád.

Typický kariérní poddůstojník v západní armádě je profesionální voják, muž ve věku 30-40 let vedoucí samostatně menší úkoly a jinak dohlížející na kázeň v jednotce a plnění velitelových rozkazů. Západ, který studoval praxi Wehrmachtu i z jiného úhlu než Izrael a klade velký důraz na taktiku malých jednotek, považuje seržanty za prvek, bez nějž profesionální armáda nemůže být a který má naprosto klíčový význam. Ne tak IDF.

Funkci poddůstojníků u menších jednotek zde vykonávají vojáci základní služby vybraní během prvních měsíců výcviku. Typická jednotka potom vypadá asi takto: Mužstvo ve věku 19-22 let, poddůstojnické funkce vykonávají vybraní vrstevníci mužstva, kteří s ním jako rovný s rovným prošli přijímačem; velitel ve věku kolem 25 let, jehož podřízení pociťují větší loajalitu ke svým kamarádům než k němu. Tento rys dále zvýrazňuje fakt, že IDF po vzoru Wehrmachtu sestavuje jednotky na bázi místa bydliště, klade značný důraz na to, aby se vojáci navzájem znali z civilu a koheze jednotky byla co nejvíce posílena tím, že získá pro vojáky charakter primární skupiny.

Ve výsledku to často vypadá tak, že tlupa adolescentů se zbraněmi si velmi užívá moc nad životem a smrtí, k níž se z ničeho nic dostala, navzájem se ještě hecuje a soupeří mezi sebou o to, kdo bude před vojačkami vypadat drsněji; přičemž samotný velitel nemůže být všude a poddůstojníci vůbec nejsou tím, čím by měli být - hlavní oporou velitele specificky vyčleněnou z mužstva, zralejšími osobnostmi krotícími výstřelky v chování většinových adolescentů. Jednotka tančí Valčík s Bašírem.

Nejmenovaný americký důstojník s dlouholetou znalostí poměrů v IDF například podává následující svědectví o zkušenostech z let 2008-2009:

"V Bejt Sahuru u Betléma jsem viděl vojáky IDF střílet na palestinské křesťanské ženy věšící prádlo v zahradách. Prováděli to spřaženými tankovými kulomety z polního opevnění vzdáleného několik set yardů a evidentně se tím jen tak bavili. V Betlémě mi jeden poručík řekl, že by nařídil mužům, ať mě během demonstrace, ve které jsem uvízl, zastřelí, ale že to neudělal, protože si myslel, že možná nejsem Palestinec a kdybych jím nebyl, mohl by mít jisté potíže. Viděl jsem spoustu takových věcí. Můžete říci, že za války se takové věci dějí. To je pravda, ale takové chování indikuje armádu, která není disciplinovaná a nepředstavuje zcela spolehlivý nástroj státní politiky."

V současném Izraeli ještě nerozhodují úplně nejextrémnější politici. Benjamin Netanjahu není Avigdor Lieberman. Cynismus a pokrytectví nejsou premiérovi vůbec cizí, stejně jako přesvědčení, že s Palestinci se údajně nedá domluvit a je třeba periodicky ničit jejich vojenské kapacity.

Příkaz vraždit celé rodiny a nechránit civilisty ani v nejmenším však ani Netanjahu nevydal. Na jisté velmi, velmi omezené úrovni to s ochranou civilistů myslí vážně.

Hordy po zuby ozbrojených puberťáků v IDF ale bez profesionálních poddůstojníků nikdo na uzdě neudrží.

25.7.2014

Až do dnešního úterka jsem netušil, že si mě váží Jeho Excelence pan Gary Koren, velvyslanec Státu Izrael v ČR. Důvod? „Vážím si všech, komu není situace lhostejná, ať už podporují Izrael, nebo Palestince a jejich cíle.“ Tak to aspoň píše v Právu 24. tm. v článku, který má poněkud šálivý titul Izrael usiluje o klid a bezpečí. Jelikož patřím k těm, jimž „tato situace“ – čímž míní „tento desítky let trvající konflikt mezi Izraelci a Palestinci“ – není lhostejná, mohl bych se domnívat, že jsem poctěn rovněž. Ovšem až do chvíle, kdyby pan velvyslanec zjistil, že se zřejmě naprosto rozcházíme pokud jde o pohled na „tuto situaci“.

Byly o ní napsány (a dále se píší a budou psát) stovky knih a desetitisíce článků a úvah – nepočítaje polemiky! O nic takového se tu nepokouším. Nicméně musím Jeho Excelenci oponovat. Pan Gary Koren je totiž diplomat, jenž svou zemi zastupuje v cizině. (Mimochodem, v zemi, jejíž vládní politika, bez ohledu na politický profil vlád, je mimořádně proizraelská – počínaje prezidentem s jeho rasistickými, antiarabskými výroky, přes ministerstvo zahraničí, zpravodaje ČT v Izraeli, minulé i současného, až po převážnou část médií.) Musí proto hájit politiku vlády, která jej vyslala, což také znamená, že o některých záležitostech mluvit/psát nemůže (nesmí), o jiných pouze v intencích svých nadřízených. Nemusí přitom vyloženě lhát, stačí, aby zamlčel nebo jenom částečně se dotkl tzv. citlivých míst nebo problémů. Jde-li přitom o záležitosti týkající se probíhající války, ocitá se na tenkém ledě, jehož prolomení si nemůže dovolit.

Tak např. na otázku, kdo má „zodpovědnost za utrpení Palestinců v Gaze od roku 2007“, odpovídá – a jinou odpověď přirozeně od izraelského diplomata očekávat nemůžeme – „Mám na mysli Hamás, radikální islamistickou organizaci“. Nemusíme se s Hamásem přátelit, ale uvažte, je-li odpovědný za to, že v tomto největším ghettu světa, jak je časem Gaza (vzhledem k izraelské blokádě hmotně zcela závislá na Izraeli) charakterizována, měla před dnešní válkou „sotva 8 hodin denně elektrický proud, nepitnou vodu, odpadní vody byla nucena odvádět do moře, hygienická zařízení byla uzavírána pro nedostatek paliva, odpad se válel v ulicích“? (Abych nebyl obviněn z antisemitismu – což s oblibou činí Izraelci a zejména jejich vláda vždy, když se objeví kritická poznámka vůči Izraeli: uvedené údaje pocházejí z článku Nathana Thralla v New York Times 17. tm. – tento deník je, jak víme, vše, jen ne protiizraelský.)

Už tyto údaje – útržkovité, a navíc o situaci trvající desítky let – dávají aspoň nahlédnout do rozpoložení plného beznaděje, jež vládne v Gaze. Jeho Excelence ovšem tvrdí: „Izrael ctí lidský život.“ (Zapomněl dodat, že zpravidla jen pokud pokud je to život izraelský.) A pokračuje: „Izrael střeží demokratické a liberální hodnoty a respektuje práva menšin.“ Pan velvyslanec nesmí vědět – možná, že skutečně neví – že pokud nás to zajímá (a „situace nám není lhostejná“), můžeme denně číst o tom, jak vojenské hlídky na hranicích Izraele a „autonomního“ území Palestiny jednají s Palestinci, kteří přecházejí hranice, jak izraelští osadníci – usazující se protiprávně ale s vládní podporou, na okupovaném území - spalují olivové sady Palestinců atd. Dodejme: beztrestně.

„Cílem Izraele bylo a nadále zůstává zajistit svým obyvatelům bezpečí a klid, a to nejen krátkodobě.“ , píše Jeho Excelence a končí výzvou: „(bych) chtěl apelovat na všechny, kdo nejsou lhostejní a chtějí situaci porozumět /zdůrazňujeme my/, aby .....přestali stavět Izrael a Hamás na stejnou úroveň.“ Ovšem, úroveň je nestejná: ve chvíli, kdy je psán tento článek, je úředně známo, že v Gaze zabily izraelské ozbrojené síly, jejichž vláda „ctí lidský život“, 732 Palestince – v naprosté většině neozbrojené civilisty, z nichž třetina byly děti (!), a více než 6 000 osob zranily. Izraelské ztráty v tomto okmžiku: 30. Zabíjení pokračuje, neboť „klid a bezpečí“ Státu Izrael podle ministerského předsedy Benjamina Netanjahua dosud zajištěno není.

Uvědomuji si, že Jeho Excelence, pokud se k ní tento text vůbec dostane, mne napříště sotva zahrne mezi ty, jimž „situace není lhostejná“ a jež proto ctí. Leč bohužel – protože mi není lhostejné, co prožívá Gaza, bez klidu a bezpečí, musel jsem na dílčí poznámky pana velvyslance reagovat.

26.7.2014



Palestinci jsou ohromeni obrovských rozsahem ničení jejich domovů a množstvím mrtvých příbuzných

Tisíce lidí v Gaze se odvážily během sobotního dvanáctihodinového příměří z úkrytů do ulic a zjistily, že celé ulice a celé čtvrti byly minulý týden zničeny.

Izrael a Hamas souhlasily se žádostí OSN o humanitární příměři v sobotu od 8 ráno do 20 hodin večer. Krátce před zahájením příměří usmrtil Izrael více než 18 členů rodiny al-Najarových, včetně mnoha dětí, během úderu na Khan Younis na jihu pásma Gazy. Rodina se tam nedávno uchýlila před boji v blízké vesnici, uvedl palestinský zdravotník.

Osoby, které se v Gaze vrátily ke svým domovům, objevily scény naprosté zkázy. Desítky domovů byly proměněny v prach, silnice jsou zablokovány troskami a na ulicích visí potrhané kabely elektrického vedení.

Mnoho osob, které se pokusily zkontrolovat, v jakém stavu jsou jejich domovy, odnést si z nich věci a v některých případech i hledat mrtvoly příbuzných, bylo ohromeno tím, co nalezli. Někteří lidé, kteří se navzájem neviděli po mnoho dní, se objímali a dívali se po troskách kolem. V ulicích jsou houkající sanitky a vozíky tažené osly naložené matracemi a hrnci.

V Beit Hanounu, blízko hranice, stály izraelské tanky v nečinnost, zatímco se lidé probírali troskami a hledali v nich své věci. To, co našli - přikrývky, nábytek, šatstvo - odváželi taxíky, dodávkami, rikšami a na vozících.

Siham Kafarnech, 37, seděla na schodech malého hokynářství a plakala. Tato matka osmi dětí uvedla, že deset let šetřila na koupi tohoto domu, do něhož se nastěhovala teprve před dvěma měsíci. "Nic tu nezbylo. Všechno, co jsem měla, je pryč," řekla.

Někteří lidé byli plni vzdoru. Jedna žena vytáhla z trosek černobílý palestinský šátek a křičela: "Naši hrdost nám nevezmou. Budeme tohle mít na sobě, až půjdeme do Jeruzaléma a vítězství je nablízku."

Jiní byli rezignovaní. Zaki al-Masri tiše zaznamenal, že byl zničen jak jeho dům, tak dům jeho syna. "Izraelci se stáhnou, zítra nebo pozítří, a my jako obvykle zůstaneme v téhle šílené situaci."

V blízké nemocnici se šest pacientů a 33 zdravotníků skrývalo u rentgenu, protože čtvrť byla Izraelci ostřelována, řekl ředitel nemocnice Bassam Abu Warda. Výstřel z tanku zasáhl druhé patro nemocnice a udělal tam velkou díru, fasáda nemocnice je poškozena střelami vysokokalibrových kulek.

Izrael v noci v Beit Hanounu střílel na dvě sanitky Červeného půlměsíce. Usmrtil jednoho zdravotníka a zranil tři, jednoho z nich kriticky. Informace o tomto útoku pocházejí od Mezinárodního výboru Červeného kříže. V sobotu vytáhli záchranáři spálené tělo zdravotníka ze zničené sanitky, která byla zasažena 200 metrů od nemocnice.

"Střílení na sanitky, nemocnice a zdravotníky, je vážným porušením zákonů války," konstatoval Jacques de Maio, šéf delegace Mezinárodního červeného kříže pro Izrael a okupovaná území.

V oblastech, kde došlo k těžkým bojům, bylo vytaženo z trosek 85 mrtvol, mnohé z nich už v částečném rozkladu.

Izraelský ministr obrany Moše Ya'alon uvedl v pátek, že v nadcházejících dnech dojde ještě k většímu zintenzivnění útoků na Gazu. "Na konci této operace bude muset Hamas uvažovat velmi vážně, zda jim stojí za to útočit na nás v budoucnosti."

Podrobnosti v angličtině ZDE

26.7.2014

Za poslední týden stále častěji vidím a slyším oblíbené heslo "Ať izraelská armáda zvítězí!" Toto heslo je zaměřené na Izraelce a obsahuje v sobě zkreslený názor na svět, kterým se Izrael řídí už dvanáct let, píše v americkém týdeníku New Yorker Etgar Keret.

Prvním chybným předpokladem je, že jsou v Izraeli nějací lidé, kteří izraelské armádě brání, aby zvítězila. Tito sabotéři, to jsem já, můj soused nebo kdokoliv jiný, kdo zpochybňuje premisu a účel této války. Všichni ti podivíni, kteří se odvažují vznášet otázky nebo být znepokojeni chováním naší vlády. Tito podivíni svazují ruce naší schopné armády kritickými redakčními komentáři a poraženeckými apely o lidskost a porozumění. Právě oni jsou tou jedinou překážkou, která brání izraelské armádě v dokonalém vítězství.

Druhou, daleko nebezpečnější myšlenkou, kterou toto heslo obsahuje, je, že izraelská armáda by vlastně MOHLA zvítězit. "Jsme připraveni na všechny tyto rakety od Hamasu non stop," mnoho lidí z jižního Izraele pořád říká ve zprávách, "pokud s tím jednou pro vždy dokážeme skoncovat."

Dvanáct let, pět vojenských operací proti Hamasu (čtyři z nich v Gaze) a stále máme toto zmatené heslo. Při všech těch pěti vojenských operacích tvrdili pravicoví politikové a vojenští komentátoři, že "TENTOKRÁT musíme bojovat opravdu intenzivně, ze všech sil, až do konce." Když se na ně tak dívám v televizi, ptám se: Co je ten konec, o který tak usilují? I kdyby byli vyvražděni všichni bojovníci z Hamasu, opravdu si někdo upřímně myslí, že touha palestinského lidu po národní nezávislosti s nimi zmizí z povrchu země? Před Hamasem jsme bojovali proti Organizaci pro osvobození Palestiny a po Hamasu, pokud přežijeme, budeme zřejmě bojovat zase proti nějaké jiné palestinské organizaci. Klidu a míru pro občany Izraele lze dosáhnout jen prostřednictvím politického kompromisu. Ale to, podle vlasteneckých sil, které vedou současnou válku, nesmíme říkat, protože právě takové řeči brání izraelské armádě, aby zvítězila.

V roce 2014 v Izraeli se úplně změnila definice legitimní debaty. Diskuse se rozděluje mezi ty, kdo jsou "pro armádu" a ty, kdo jsou proti armádě. Pravicoví násilníci skandující "smrt Arabům" a "smrt levičákům" na ulicích Jeruzaléma anebo apel ministra zahraničí Avigdora Libermana, aby arabsko-izraelské podniky, které protestují proti operaci v Gaze, byly bojkotovány, se považují za vlastenecké, zatímco prosté vyjádření slitování nad zabíjenými ženami a dětmi v Gaze se považují za zradu vlajky a státu. Čelíme falešné, protidemokratické rovnici, která argumentuje, že agrese, rasismus a absence slitování se rovnají lásce k vlasti, kdežto jakýkoliv jiný názor - zejména ten, který nepovzbuzuje užívání vojenské síly a zabíjení vojáků - není ničím jiným než pokusem Izrael zničit.

Občas to vypadá, že se vedou dvě různé války. Na jedné frontě se vede válka proti Hamasu. Na druhé frontě ministr, který označil na půdě parlamentu své arabské kolegy za "teroristy", a chuligáni, kteří zastrašují mírové aktivisty na sociálních sítích, společně pronásledují "domácího nepřítele": všechny lidi, kteří mluví jinak. Není pochyb, že Hamas ohrožuje naši bezpečnost, ale lze totéž řící o umělcích, jako je komička Orna Banai, zpěvák Achinoam Nici nebo moje manželka, filmová režisérka Shira Geffen? Všichni tito umělci se stali terčem nenávistné, zlovolné a výhrůžné kampaně, když veřejně vyjádřili hrůzu nad vražděním palestinských dětí. Jsou extremní útoky proti nim další obranou, kterou potřebujeme pro přežití, anebo je to jen temný výron nenávisti? Jsme opravdu tak slabí a natolik se bojíme jiných názorů, že je musíme umlčovat výhrůžkami smrti proti jejich nositelům i proti jejich dětem?

Mnoho lidí se mě snažilo přesvědčit, abych tento článek nepublikoval. "Máš malého syna," řekl mi jeden můj přítel včera večer. "Někdy je lepší být chytrý než mít pravdu." Nikdy jsem neměl pravdu a ani se nesmím chovat příliš chytře, ale jsem ochoten bojovat za své právo vyjádřit svůj názor se stejnou zuřivostí, jakou izraelská armáda nyní projevuje v Gaze. Tato válka není o mém osobním názoru, který může být chybný nebo ubohý. Je pro toto místo, v němž žiju a které miluju.

10. srpna 2006, před koncem druhé libanonské války uspořádali spisovatelé Amos Oz, A. B Yehoshua a David Grossman tiskovou konferenci, na níž naléhali, aby vláda uzavřela okamžité příměří. Byl jsem v taxíku a slyšel jsem o tom zprávu v rozhlase. Taxíkář řekl: "Co ti sráči chtějí? Jim se nelíbí, že Hezbollah trpí? Ty kurvy nechtějí nic jiného než nenávidět naši zemi." O pět dní později pohřbil David Grossman svého syna na vojenském hřbitově na hoře Herzl. Zjevně "ta kurva" chtěla i několik jiných věcí než nenávidět tuto zemi. Hlavně chtěl, aby se jeho syn, stejně jako tolik jiných mladých mužů, kteří byli usmrceni v těch posledních, zbytečných dnech bojů, vrátil domů živý.

Je to strašná věc, udělat opravdu tragickou chybu, která stojí mnoho životů. Je horší dělat tuto chybu znovu a znovu. Čtyři operace v Gaze, obrovské množství izraelských a palestinských srdcí, která přestala tlouci a končíme vždycky úplně stejně. Jediná věc, která se mění, je že Izrael je stále méně snášenlivý vůči kritice. Během této operace je jasné, že pravice ztratila trpělivost ve všech věcech týkající se svobody slova. Během posledních čtrnácti dnů jsme byli svědky toho, jak pravičáci bijí levičáky holemi, viděli jsme výhrůžky na facebooku, kde se slibuje, že levičáci budou posláni do plynových komor, a nadávky každému, jehož názor brání armádě zvítězit. Ukazuje se, že tato krvavá cesta, po které kráčíme od vojenské operace k vojenské operaci, není tak cyklická, jak jsme si kdysi mysleli. Tato cesta není kruh, je to klesající spirála, která vede k tomu nejhoršímu, což, bohužel, budeme mít to neštěstí zažít.

Kompletní článek v angličtině ZDE

26.7.2014
Stejně jako ruští senátoři, i čeští poslanci podpořili vraždění v Gaze

Skupina poslanců českého parlamentu navštívila Izrael, aby tam vyjádřila podporu vraždění, které provádí izraelská armáda na území Gazy. Učinila to v tutéž dobu, kdy podporu izraelskému vraždění civilistů v Gaze vyjádřila i delegace senátorů z Rady Ruské federace. Při návštěvě izraelského města Sderot napsal šéf delegace ruských senátorů Michail Margelov do návštěvní knihy: ""Восхищен мужеством и жизнестойкостью житителей Сдерота! Я не первый раз у вас в гостях. Вы - молодцы!" ("Jsem nadšen odvahou a hrdinstvím obyvatel Sderotu. Nejsem u vás na návštěvě poprvé. Jste molodci!!")

Nemocnice plné raněných žen a dětí v Gaze ani ruští senátoři, ani čeští poslanci nenavštívili.

Válečnými zločiny je nejen odpalování raket Hamasu na civilní obyvatelstvo Izraele, ale i vraždění dětí, žen a starců, které provádí na území Gazy izraelská armáda. Potíž je, jak svědčí nezávislí pozorovatelé, že rakety Hamasu skoro nikoho nezasáhnou, kdežto Izraelci už vyvraždili 900 lidí, většinu civilistů a mnoho z nich malých dětí. Jen naprostý cynik může podpořit izraelské vraždění, i vzhledem k tomu, že silové řešení je nesmyslné a slouží jen vnitropolitickému divadýlku. Kvůli vnitropolitické "popularitě" jsou vyvražďováni nevinní lidé.

K výtečníkům, kteří toto podpořili, patřili místopředseda Poslanecké sněmovny Petr Gazdík (TOP 09), místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek (KDU-ČSL), Robin Böhnisch (ČSSD) a Daniel Korte (TOP 09). Je toto skutečně rozumné vydávání peněz daňových poplatníků na takovéto "výlety"? Může klesnout úroveň a morálka českých politiků ještě hlouběji? Doufejme, že až někdo bude bombardovat jejich příbytky a zabije jim jejich děti, poslanci některé jiné země nepojedou vyjádřit podporu jejich vrahům. (JČ)

Podrobnosti ZDE

26.7.2014

Toto napsal po návratu z Gazy Jon Snow, jeden z nejslavnějších britských televizních novinářů současnosti, bývalý válečný reportér, posléze dlouholetý moderátor vynikajících nezávislých Channel Four News, padesátiminutové zpravodajské relace, která se vysílá na britské celostátní komerční kulturní stanici Channel Four každý všední den of 19 hodin už přes třicet let.

Ležela mi v náručí. Bylo jí jen několik týdnů, bylo to malinké děťátko. Její palestinský otec mi ji předal u pekelné ocelové hranice u východu z Gazy do Izraele. Neplakala. Jen se na mě dívala svýma velkýma, černýma očima.

Její tatínek se snažil zároveň rozložit její kočárek a zároveň stabilizovat svou raněnou manželku v kolečkovém křesle. Jejich zavazadla byla rozházená kolem brány konečného vstupu, jako kdyby je tam někdo prostě jen naházel.

Neměli jsme společný jazyk, zdálo se prostě nevyhnutelné, že jako jediný druhý zdravý člověk v této absurdní pohraniční místnosti se musít postarat o to nemluvně.

Neznám jejich příběh ani, jak, zdá se zcela sami, byli jedinými Palestinci, v té krátké půlhodině izraaelského leteckého příměří, jimž bylo dovoleno přejít do Izraele.

Avšak jak jsem držel toto nemluvně, zase mi to připomněl nemocniční pokoje plné malých dětí, tak brutálně rozbitých touto zlou válkou. Připomnělo mi to každodenní realitu, že průměrný věk lidí v Gaze je 17 let a že čtvrt milionu dětí jsou, stejně jako toto dítě v mé náruči, malé děti.

Viděl jsem, jak na mě strážkyně z izraelské armády civí neprůstřelným sklem této ocelové místnosti. Byly to tytéž ženy, které na mě, z jiného skleněného okna, štěkaly z reproduktorů povely:

"Nohy od sebe!" řekly. "Obraťte se. Ne tím směrem, opačně." Pak, v další z pěti následných ocelových bezpečnostních místností, jimiž jsem procházel, v každé z nichž bylo červené nebo zelené světlo, které signalizovalo, jestli musím stát nebo mohu jít, na mě křičel bezpečák ze stejného komplexu: "Sundejte si košili - úplně. Teď ji hoďte na podlahu. Zvedněte ji a vyždímejte ji, jako by byla mokrá" (Byla mokrá, zcela propocená).

Od vstupu do ocelového komplexu až po poslední ocelový východ, kde jsem držel nemluvně, se mnou nikdo nepromluvil tváří v tvář, ani jsem neviděl jinou lidskou bytost kromě těch, kteří na mě štěkali povely neprůstřelným sklem vysoko nade mnou.

Nakonec, možná i trochu neochotně, jsem předal ten svůj svazeček lidskosti zpátky jejímu tatínkovi. V této chvíli mě přivítal mým jménem strašně slušný Izraelec, kapitán britského původu, a okamžitě začal pomáhat přichozím Palestincům.

Kontrolou prošla má vlastní zavazadla. Můj lehký laptop ležel šikmo nahoře na nich s obrazovkou otevřenou. Lidé za sklem ho měli pro sebe celou půlhodinu.

Když jsem čekal na svůj televizní štáb a zamával jsem na rozloučenou své palestinské rodině, zapnul jsem laptop. Na obrazovce byl můj známý screen saver, ale náhle ho narušila sekvence atraktivních černožlutých čar a široký pás bílé, s okrajem vertikálních, barevných čar.

Když jsem si později stěžoval vysokému izraelskému vojenskému důstojníku, odpovědnému za PR, nepopřel, že to pravděpodobně udělali "oni". "Možná, že to přestane, uvidíte," řekl. Nepřestalo.

Ani neskončila agónie Gazy, která se prohloubila s útokem na školu OSN právě ve chvíli, kdy jsem přecházel hranici do Izraele. Měl jsem pocit viny, že odcházím, a poprvé za celý svůj život reportéra jsem měl pocit, že mě to zasáhlo, hluboce to mnou otřáslo, to, co jsem viděl, často to bylo příliš strašné, aby se to vůbec dalo odvysílat.

Bylo to o to víc zdůrazněno příjezdem do bohatého a luxusního Izraele. Zdůrazněno absolutní absencí čehokoliv, co by naznačovalo, že tato krvavá válka zuří jen ve vzdálenosti několika kilometrů. Válka, o níž OSN v pátek konstatovala, že proměnila 55 procent miniaturního území Gazy v prostor, do něhož je nemožné vstoupit.

Snažte se to ale vysvětlit oněm dětem, které si hrají v prachu ulic, anebo rodinám, vyhnaným z útočišť, jako byla ta škola OSN, kteří jsou nuceni hledat pod střelami a raketami jídlo pro rodinu.

Několik hodin jsem pobyl v izraelském tranzitním hotelu v Aškelonu, hodinu od ocelového přechodu z Gazy, byla signalizována tři nepříliš energická protiletecká varování. Někteří lidé utíkali, ale většina z nich si varování vůbec nevšímala a pokračovala v tom, co dělali.

Žijí v relativním bezpečí, protože Izrael je dnes nejopevněnější zemí na světě. Brilantní Izraelci vynalezený a Američany financovaný protiletecký štít funguje téměř na sto procent, hraniční opevnění, výzvědné služby, lepší než kdekoliv jinde na světě.

Tito brilantní lidé se věnují trvalým a stále se zvyšujícím výdajům na vytvoření situace, kdy nikdy nedojde k žádné dohodě s Palestinci. Tak to vypadá, to vidíte. Možná to není pravda.

Nátlak, aby Izraelci tuto politiku neprováděli, mezinárodně i na domácí scéně, vyvíjí jen menšina.

Když jsem odlétal z Izraele a z obležené Gazy daleko pode mnou, usadil jsem se v křesle letadla British Airways do Londýna. Nasadil jsem si sluchátka a poslouchal jsem Bachův dokonalý houslový koncert E dur, a rozplakal jsem se tak, jak jsem v dospělosti málokdy plakal.

Plakal jsem pro dva národy, které jsou si navzájem tak pozoruhodně podobné. Dva národy neuvěřitelně talentované a schopné. Dva národy, kteří žijí v oblasti daleko menší, než je Anglie, a jeden z nich obkličuje druhý, a oba národy střílejí na civilisty na druhé straně.

Toto je nejhroznější rakovina lidstva, neboť její buňky šíří tuto nákazu do konfliktů ve všech částech světa. Selháváme jako lidstvo, jestliže nejsme schopni vypracovat způsob, abychom se dohodli a spojili. Naši vedoucí politikové, to přece musí být první priorita, se musejí snažit znovu a znovu, použít veškeré mechanismy našich vzácných schopností jako výjimečného přírodního druhu - náš výjimečný intelekt - aby tito lidé dosáhli smíru, a to za jakoukoliv cenu.

Kompletní článek v angličtině ZDE

26.7.2014

Ve středu uprostřed Gaza City jsem viděl nohy jednoho muže a jeho střeva, jak visí z rozbombardovaného věžáku, který zničily dvě izraelské rakety. V té budově zemřela desetičlenná rodina. Předtím uprchla ze čtvrti Šedžaja, aby se vyhnula bojům. Někteří z nich dokonce uprchli dvakrát. Válka je prostě sledovala, kamkoliv šli. Nebylo úniku.

Toto je reportáž Paula Adamse, který zná Gazu velmi dobře. Vysílala se v pořadu rozhlasu BBC From Our Own Correspondent v sobotu dopoledne.

Během svého posledního večera v Gaze jsem ležel v posteli pozdě v noci vzhůru a poslouchal jsem vzdálené dunění. Nebyly to přirozené hromy a blesky. Někde tam v dálce byla bombardována další část pásma Gazy. Byl to, uvědomil jsem si, zvuk zpráv příštího dne. Já už tady ale pro práci se zprávami příštího dne nebudu, odjíždím. Ráno vyzvedl autobus společnosti s nepravděpodobným názvem Sweet Tours skupinu unavených novinářů v neprůstřelných vestách z našich hotelů na plážích a odvezl nás prašnými ulicemi v Gaza City. Jak jsme míjeli, obyvatelé Gazy k nám vzhlíželi s mírnou zvědavostí a obávám se, i určitou mírou pohrdání, konec konců, my vždycky přepadneme Gaza City s téměř divošskou intenzitou, kdykoliv se tady bojuje, avšak po většinu času toto město necháváme se dál hnisavě rozkládat. Odrazuje nás konflikt, který se zdá být tak nekonečný a cyklický.

Gaza z roku 2014 se nezdá příliš odlišná od Gazy, kterou jsem poprvé navštívil před čtyřiatřiceti lety. Tytéž přeplněné, chudinské ulice, které se pomalu rozpadají ve vlhkém středozemském horku. Stejná špína, stejný prach a stejný pocit klaustrofobie.

Tehdy před čtyřiatřiceti lety jsem se tu setkával s uprchlíky, kteří měli živé vzpomínky na to, jak v roce 1948 museli uprchnout z míst, která jsou nyní v Izraeli. Když jsem se jich tehdy zeptal, odkud pocházejí, vyjmenovávali jména míst, která buď už neexistovala, anebo byla dávno přejmenována a jejich obyvatelstvo bylo nyní izraelské.

Ale tato generace už zmizela a když se dnes zeptám lidí, odkud pocházejí, podívají se na mě, jako kdybych byl blbec. "Z Gazy, samozřejmě." Celé generace lidí nezažily nic jiného než okupaci, embargo, blokádu, válku a smrt. Má to pomalý, brutalizující dopad. Možná proto mají mnozí z nich tak zuřivou touhu dostat se ven tunely a pomstít se.

Gaza je velké vězení. Je obklopeno zdí, hlídacími věžemi a nejsofistikovanější armádou na Blízkém východě. Na jedné straně, samozřejmě, leží Středozemní moře, zve vás ven, jenže všichni ví, že hned za obzorem číhají izraelské ozbrojené čluny, které střílejí ve dne v noci. Ve vzduchu jsou bezpilotní letadla. Palestinci jim říkají "komáři". Ty bzučí kolem vás jako modelová letadélka. Každé toto ustavičné vrnění představuje špehování, anebo, pokud jste extremista, nebo prostě máte smůlu, smrt.

Jednou tady bývalo letiště. Byl jsem tam, když bylo poprvé otevřeno. Byla to elegantní záležitost, která poskytovala Palestincům trochu hrdosti, kterou zoufale potřebují, mimořádný pocit propojenosti s vnějším světem. Přežilo ale sotva tři roky. Vypukla druhá intifada a Izraelci začátkem roku 2002 buldozery zničili rozjezdovou a přistávací dráhu.

Samozřejmě, bylo by chybné vytvářet dojem, že toto vězení, které se buduje už 66 let, je plné jen nevinných lidí. Žijí tu i násilníci, muži, kteří nikdy nepřijmou právo Izraele na existenci na území, které stále považují za svoje. Muži, kteří ukrývají zbraně v mešitách a ve školách a velmi se pyšní tím, že odpalují zcela neřízené z hustě obydlených civilních oblastí. Doufají, že jménem odporu způsobí smrt a strach na druhé straně.

Během svého týdne v Gaze jsem je občas zahlédl. Zbraně pod košilí, nenápadně se skrývající v civilních šatech. Věcně se pohybovali zničenými ulicemi. Vyhledávali konflikt.

Ale jestliže tolik lidí, rozřezaných na kusy a spálených izraelskými raketami, nejsou bojovníci, ale ženy, staří lidé a zejména děti, pak je opravdu, opravdu těžké nedospět k závěru, že Palestinci jsou oběti kolektivního trestu.

Ano, vyskytuje se izraelské varování. Shazují se letáky, izraelská armáda před útokem telefonuje a posílá esemesky. Jenže kam máte jít, když je Gaza tak malá a Hamas je všude.

Ve středu uprostřed Gaza City jsem viděl nohy jednoho muže a jeho střeva, jak visí z rozbombardovaného věžáku, který zničily dvě izraelské rakety. V té budově zemřela desetičlenná rodina. Předtím uprchla ze čtvrti Šedžaja, aby se vyhnula bojům. Někteří z nich dokonce uprchli dvakrát. Válka je prostě sledovala, kamkoliv šli. Nebylo úniku.

Co máme dělat, ptají se Izraelci. Máme tady sedět a nechat na sebe odpalovat rakety? Není pochyb, že když neexistuje politické řešení, izraelské vojenské dilema je velké. Jenže tyto občanské války vždycky končí ve slepé uličce. A jen zasejí sémě pro příští kolo válek.

Jak jsem stál před izraelskou ocelovou bránou a čekal jsem, až budu vyveden z Gazy, viděl jsem dvě poslední rakety Hamasu, jak letí směrem k obloze a slyšel jsem zvuk palby tanků, které na to reagovaly.

Zdroj v angličtině (audio) ZDE

26.7.2014

Sestřelení letadla MH17 byla jasně nešťastná náhoda. Tato tragedie by neměla být zneužívána jako výmluva k tomu, jak potrestat Rusko, píše konzervativní komentátor Simon Jenkins.

Kdy se zahraniční politika začíná chovat idiotsky? Od chvíle, kdy jsme se dověděli, že malajské letadlo bylo sestřeleno nad Ukrajinou, bylo jasné, že je to nešťastná náhoda. Ať stiskl spoušť kdokoliv, nikdo nemohl tuto tragédii zamýšlet. Nebylo to další 11. září. Byla to chyba, nikoliv spiknutí.

Avšak zahraniční politika miluje spiknutí. Vladimír Putin obvinil ukrajinskou vládu. Ukrajina obvinila proruské vzbouřence. Americká velvyslankyně u OSN Samantha Power, "nemůže vyloučit" odpovědnost Moskvy. Londýn řval "vražda". Došlo ke krveprolití. Někdo za to musí vést vinu.

To, k čemu ve skutečně došlo, byla katastrofální chyba v krajině banditů, to, co bylo nutné udělat, bylo co nejrychleji obnovit důstojnost pro oběti. Avšak ještě dřív, než začaly být sbírány mrtvoly, politikové se začali předhánět v utužování sankcí, rušení obchodu, v deportaci oligarchů a ve zmrazování bankovních účtů. Brzo se začali prát jak krysy v pytli. Barack Obama je slaboch. François Hollande se chová jak za Mnichova. David Cameron je pokrytec. Filozof Bernard-Henri Lévy začal vrhat blesky po všech: "Toto je duch Mnichova. Je to mnichovanství. A je to hanba."

Tyhle okamžiky jsou nebezpečné. V roce 1914 prohlásila rakousko-uherská vláda, že šílený atentát na arcivévodu Franze Ferdinanda je "srbským vládním spiknutím" a vyhlásila válku. V roce 1983 Rusko sestřelilo korejské dopravní letadlo, které zabloudilo nad Sibiř, a usmrtilo všech 269 cestujících na palubě. Byla to jasně nešťastná náhoda, bylo zjištěno, že letečtí dispečeři na zemi byli opilí a panikařili. Tyto informace byly potlačeny a incident byl zneužit k vzniku jedné z nejnebezpečnějších konfrontací studené války.

O pět let později byla na řadě Amerika, když americký křižník sestřelil civilní íránský Airbus A300 v íránském vzdušném prostoru. Americké námořnictvo se vykrucovalo a vymlouvalo a Írán to interpretoval jako zločin záměrné agrese, kteréžto interpretaci napomohlo, že Amerika své vojáky odměnila medailemi. Washington odmítl přiznat právní odpovědnost a trvalo osm let, neež Amerika vyplatila 62 milionů dolarů odškodného rodinám pozůstalých.

Je děsivé, jak se takovéto incidenty zkreslují, aby jich bylo možno zneužít jako nástroje pomsty. Je zjevné, že Putin se ve věci západních ruských hranic chová neodpovědně, podporuje ukrajinské vzbouřence zbraněmi, takže nešťastné náhody jsou pravděpodobnější. Jenže představa, že si Putin tuto tragédii přál, je tak absurdní jako představa, že si Konstantin Černěnko přál korejský masakr anebo že si Ronald Reagan přál sestřelení íránského letadla.

Putin musel být šokován sestřelením malajského letadla jako my všichni. Také to narušilo jeho jemnou mocenskou hru v regionu a donutilo ho to zaujmout defenzivní postoj. Ze zpráv z Moskvy vyplývá, že se Putin cítí pohmožděný, je rozhněván a ustoupil do kruhu svých jestřábích poradců a jejich nacionalistické rétoriky. Toto je chvíle, kdy nám Konfucius radí, abychom nepříteli poskytli most, po němž by mohl ustoupit. Namísto toho to západní jestřábi se vyžívají ve své hodince nenávisti: vysmívají se Putinově paranoie, jako by ho chtěli vyprovokovat, aby udělal něco horšího.

Když jsem navštívil Rusko v devadesátých letech po jeho ponížení ve studené válce, zjistil jsem, že je to smutná a nebezpečná země, velmi podobná Německu po jeho porážce v roce 1918. Přesto to však bylo, jako kdyby si žádný západní diplomat nepřečetl smlouvu z Versailles a nepovšiml si Keynesova varování před následky. Udělalo se mnohé, aby byly vybudovány hospodářské vazby mezi východem a západem. Energie, investice a kontakty plynuly oběma směry. Západní firmy dováděly s oligarchy a kleptokraty. Peníze, ukradené ruskému lidu, prýštily do neregulovaných bank na Kypru a v Londýně a na švýcarské a britské trhy s realitami. Londýn se jistě stal nejvýznamnějším překupníkem ukradeného zboží všech dob.

Tak to šlo. Ale zároveň, Nato a EU převálcovaly východní Evropu až k ruské hranici, jako by chtěly zaměřit své zbraně na brány Moskvy proto, aby se Rusku mohly vysmívat za jeho porážku. Apologetové NATO argumentovali, že každá země, ať je to Litva, Gruzie, nebo Ukrajina, musí mít právo připojit se k jakémukoliv klubu (i když začali protestovat, když obyvatelé Krymu hlasovali jinak). Avšak jen pitomci dokáží ignorovat nesporný fakt ruské hrdosti a ruského strachu z obklíčení. Provokace namířené proti Putinovi v období po ukončení studené války, fungovaly krásně v oblasti PR, ale byla to všivá historie.

Říkají nám, že východní Ukrajině je jeden z mnoha potenciálních výbuchů, které by Putin mohl vyvolat podél hranic Ruska, od Pobaltí až po Kavkaz. Všude jsou ruské menšiny (nebo většiny), které mohou začít bojovat s místními Nerusy. Evropští politikové nemají absolutně žádný zájem na vyvolávání takovýchto konfliktů - avšak toto přesně evropští politikové dělali v Gruzii a na Ukrajině.

Jestliže se Británie - nebo Amerika - snaží určovat, jaký zákon má platit podél dlouhých ruských hranic, chovají se jako šílenci. Pokud k tomu zneužívají tragické letecké katastrofy jako casus belli, je to také šílené. Není to nic jiného než přehnaný machismus, bušení se do prsou. A znovu klopýtáme směrem k tupé hloupost hospodářských sankcí.

Je horší než pokrytectví, jestliže Západ vyžaduje sankce proti Moskvě, když sám radostně nakupuje ruský plyn a prodává Rusku zbraně, lodi, byty v luxusní londýnské čtvrti Knightsbridge a studijní místa v soukromé škole v Etonu. Tenhle dvojí metr uplatňujeme jedině my. Podle výboru pro zbrojení britské Dolní sněmovny prodává nyní Velká Británie zbraně v hodnotě 12 miliard liber do 27 zemí světa, o nichž britské ministerstvo zahraničí varuje, že se tam porušují lidská práva. Není přece pravda, že se posílí světový mír tím, že učiníme energii v Evropě dražší, získat ruské půjčky obtížnější, anebo luxusní supermarket Harrods méně přístupný "Putinovým kumpánům". Putinovi je to přece úplně jedno.

Hospodářské sankce jsou pro moderní politiku to, čím byli jezdci na koních s kopími pro boj v zákopové válce - jsou nádherné, ale jsou k ničemu. Jejich trvalé používání jde proti závěrům desítek studií, které dokazují, že jsou jen kosmetické, kruté nebo kontraproduktivní. Kolikrát už Cameron vyhrožoval "přísnými ekonomickými sankcemi" nějakému darebáckému režimu, a nemělo to absolutně žádný dopad? Rétorika je vždycky tatáž, musíme "vyslat signál", ukázat rozhodnost, vynutit si cenu, nenechat "nespravedlnost nepotrestanou". Je tomu, jako by Británie byla jakýsi přestárlý školní karatel. Že v devadesátých letech se v Moskvě dostane k moci tvrdý, šosácký nacionalista jako Putin, bylo téměř jisté. Možná, že je Putin hnusný, ale vládne zemi, která je pořád ještě mocná. Vysmívat se jeho hrdosti a provokovat jeho paranoiu - to dělají jen pitomci. Jediná země, která tohle ví a dokáže si udržet zdravý rozum v hlavě, je země, kde vládne Angela Merkelová. Chvála Bohu za Německo.

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.7.2014
Recenze:
Z originálu: Soviet airwomen of the great patriotic war

Vydalo nakladatelství Grada Publishing a.s. v roce 2104
Autor: Milanetti, Gian Piero
Z anglického originálu přeložil: Ing. Zbyněk Hruška
Zodpovědná redaktorka: PhDr. Danuše Martinová

Dostává se nám do rukou svým způsobem ojedinělá práce italského autora Giana Piera Milanettiho, který se do hloubky zabývá u nás prakticky neprobádaným tématem pilotek a letovodek (navigátorek) Vojenských vzdušných sil Rudé armády z období 2. světové války.

Svou publikaci pojal jako unikátní dobovou fotografickou práci opatřenou rozšířeným popiskovým aparátem. Tuto práci je možno zařadit do u nás čtenářsky úspěšného odvětví literatury faktu a naučné literatury. Publikace je členěna na čtyři části – krátký úvod o předválečném období a úloze sovětských žen převážně ve sportovním odvětví letectví i jejich celosvětové úspěchy v civilním letectví, a na tři hlavní části – věnovaný takzvaným nočním čarodějnicím, jak si s oblibou létající osádky říkaly, tedy nejznámějšímu ženskému vojenskému 588. nočnímu bombardovacímu pluku, který je známější pod pozdějším označením 46. gardový noční letecký bombardovací pluk, dále pak 586. stíhacímu leteckému pluku a 587. bombardovacímu leteckému pluku – později přeformovanému do 125. gardového bombardovacího leteckého pluku.

Práce autora je ve všech kapitolách opřena o mnohdy unikátní a doposud nezveřejněné fotografie. V popiscích se postupně věnuje zformování každého pluku a provází ho poutavé příběhy známých i méně známých pilotek a letovodek z každé letecké jednotky. Jejich úspěchy jsou konfrontovány s informacemi o jejich protivnících, tedy pilotech německé Luftwaffe, čímž dílo získává na poutavosti. Ojedinělost a unikátnost publikace spočívá právě v obrovském množství fotografií, které se autorovi podařilo nashromáždit i přes to, jak je tato činnost ve státech bývalého Sovětského svazu náročná, ale i neobyčejně nákladná. Svá zjištění o válečném působení sovětských ženských leteckých pluků především opírá o autentická svědectví žijících leteckých veteránek, ale i o svědectví dalších pamětníků a badatelů. Některá svědectví jsou opředena doposud neprobádanými mýty a snad i spekulacemi, především co se týče nejúspěšnější stíhací pilotky Lidyje Litvjak, kdy je uvedena informace o jejím válečném a i poválečném osudu po sestřelení. Zde je třeba s autorem nesouhlasit, i když jeho tvrzení je velice zajímavé a poutavé, ale je opřeno jen o údajná svědectví pamětníků žijících v tehdejším Sovětském svazu.

Autorovi je přesto nutné vyjádřit obdiv a poděkování za získání informací, které se velice těžko ověřují ve válečných dobových archivech, i proto, že tyto jsou v současné době utajeny a například na rozkaz ruského generálplukovníka Volkogonova ze dne 13. dubna 1990 bylo v Institutu vojenské historie spáleno 7 tun dobových dokladů a archiválií z válečného roku 1941. Podobným byl rozkaz armádního generála Garejeva z 10. června 1991, kdy v Generálním štábu Ozbrojených sil Ruska bylo zničeno 5 tun archiválií, vztahujících se k období 2. světové války. A to nejsou veškeré likvidace a skartace.

V předkládaném díle je několik nesrovnalostí, se kterými se není možno ztotožnit. Větší pozornost by stálo za to věnovat udělovaným vyznamenáním jak sovětským, tak i německým, a uvést i posloupnost jejich udělování. Na straně 104 je uvedeno, že pilotka Olga Sanfirovová byla vyznamenána ne zcela běžným Řádem Alexandra Něvského, kdy stojí za zmínku uvést, že zmíněný řád měl velitelský charakter, a proto jimi v pluku byly vyznamenány pouze velitelky letek. Na straně 107 je uvedeno znění „Druhý ukrajinský front“, namísto správného 2. ukrajinský front. Na straně 216 by bylo vhodnější uvést bojové lety, namísto termínu vzlety. Na straně 229 bych doporučil uvést, že budoucí dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu stíhací pilot Lavriněnkov se po sestřelení dostal do sovětského partyzánského oddílu, za což byl vyznamenán Medailí Partyzánu Vlastenecké války 1. stupně, a odtud se později následně dostal zpět k letecké součásti. Na straně 274 je zmíněno, že Řád rudého praporu – Orden krasnogo znameni – byl udělován i příslušníkům NKVD. Zde bych podotknul, že všechna vyznamenání sovětského Ruska byla udělována všem, tedy i příslušníkům NKVD, zejména pak v bojových jednotkách. V popiskovém aparátu uvést údaj o CAMO, že se jedná o Ústřední archiv ministerstva obrany - Centralnyj archiv ministerstva oborny a dvě drobné chyby na str. 272 kde je uvedena zkratka VO – má být VA – vozdušnaja armija – letecká armáda a v neposlední řadě uvést, že NBAP – je noční bombardovací letecký pluk – nočnoj bombardirovočnyj aviacionnyj polk.

Nejedná se o závažné chyby a nic z toho neubírá na kvalitě a autentičnosti zmíněné publikace. Jednoznačně ji lze doporučit jak široké laické i odborné letecké veřejnost, tak i badatelské a historické obci.

Zvláštní dík stojí za to i vést překladateli Ing. Zbyňku Hruškovi. který odvedl velice dobrou práci.

(Jiří F. Šiška, člen Obce spisovatelů a člen Klubu autorů literatury faktu)

26.7.2014

Pamatuji si rozhovory s řadou příznivců srbské věci, když v roce 1999 NATO útočilo na Jugoslávii. Velká většina se distancovala od polovojenských jednotek hrdlořezů a zdůrazňovala sounáležitost srbského národa s evropskou kulturou.

Dnes je situace zcela jiná. Přesně ti lidé, o nichž se v roce 1999 v Česku hovořilo nanejvýš štítivě a s pohrdáním, se stali uctívanými hrdiny. Pár příznivců má i Jaroš, ale především je to Girkin-Strelkov, jenž se s 1. kozáckou divizí podílel na válce proti bosenským civilistům, kdo se teď nachází v centru nadšené pozornosti. Srbští četnici, při vyslovení jejichž jména se krčily nosy v grimase oznamující cosi velmi nelibého a páchnoucího, bojují na Strelkovově straně proti Jarošovi, jenž protentokrát zaskočil za ustašovce.

V druhém významném ohnisku konfliktu to není lepší. Napravení zabijáci, Arafat a Rabin, spolu kdysi jednali a podepsali dohodu z Osla. Oba jsou dávno mrtvi a poslední pamětník oné doby Šimon Peres právě odchází z izraelské politiky. Tuto generaci rádi nahradili Netanjahu a Mišál z rodu "jinších sekáčů", jimž jednání, kompromis a mír jaksi nejdou ke košili.

Hlavním znakem doby je, že svět v relativně krátké době ztratil všechny naděje na rozumnou domluvu, neuvěřitelně zhrubl a zesurověl.

Výhod, které takový trend nabízí, není věru příliš mnoho, ale někomu, zdá se, přesto stačí.

Potřebujete si kompenzovat komplex méněcennosti? Černý vztek na zlodějské politiky? Zklamané životní ambice? Bačkorářskou existenci? Slábnoucí libido? Nesnesitelnou nudu ze sebe? Hledáte nepřirozené vzrůšo? Chcete dát šedomyšímu existování ze dne na den zdání vyššího smyslu kolotočářskou story o boji za vlast a chlast, s níž byste se mohli ztotožnit?

Firma Zloduch & zloduch vám to beze všeho umožní.

22.7.2014

Toto není konflikt s vojenskými cíli, jde v něm o prestiž, hrdost a národní mytologii, míní redakční komentář deníku Guardian.

Jestliže se zeptáte, jak to ospravedlňuje zabíjení žen a dětí, nebo i uniformovaných vojáků, tak to neospravedlňuje, jenže takto často násilí mezi Palestinci a Izraelci funguje.

Cílem je dosáhnout psychologické nadvlády nad nepřítelem a plnou kontrolu nad vlastními občany. Jak izraelská hypermoderní armáda i chudá armáda Hamasu fungují daleko hůře na bojišti než na politickém, mytologickém divadle. Účelem vojenských akcí je prokázat, že armády hájí vlastní lidi.

Avšak primitivní palestinské rakety, vystřelované Hamasem, jsou zcela neúčinné a za dlouhá léta, co jich Hamas používá, neusmrtily skoro nikoho. Jistě, lidi to děsí, vede to k uzavírání supermarketů, ztěžuje to podnikání a zvyšuje to pojistné. Jistě, je obtížné žít i pod vzdálenou hrozbou a trauma působené zejména malým dětem nelze bagatelizovat. Ale není to vážná hrozba.

Totéž platí i o tunelech, které Hamas buduje pro razie na izraelské území. Členové těchto útočných týmů byli téměř ve všech případech, s výjimkou jediného, v roce 2006, kdy byl unesen izraelský voják Gilad Shalit, odhaleni a usmrceni, většinou bez jakýchkoliv ztrát na izraelské straně.

Tunely nijak neospravedlnily obrovské náklady na jejich vybudování, které do nich Hamas investuje. Z racionálního izraelského hlediska by bylo daleko lepší nechat Hamas dál plýtvat svým časem a zdokonalit způsob, jak odhalovat bojůvky, které chtějí tunely pronikat do Izraele než se tunely snažit fyzicky zničit. Avšak izraelská doktrína velí, že jakékoliv hrozbě obyvatelstva, jakkoliv malé, je nutné čelit drtivou převahou a silou. Izraelská politická scéna trestá politiky, kteří tento princip ignorují. Hamas také nemá žádný vojenský důvod proč vést válku. Avšak jeho politické postavení sláblo, ztratil stoupence v Egyptě a další stoupence. Byl donucen utvořit vládu národní jednoty s Organizací pro osvobození Palestiny

Izrael mohl přijmout tuto novou vládu jako příležitost k omezení politického vlivu Hamasu. Návrat Palestinské osvobozovací organizace do Gazy by byl daleko lepším způsobem jak zabránit raketám a tunelům než vojenská ofenzíva. Namísto toho se Izrael postavil proti vládě národního smíření a pak využil únosu a vraždy tří izraelských školáků jako záminky k zatýkání aktivistů Hamasu na západním břehu Jordánu. Hamas se cítil obklíčen a jako jedinou možnost viděl boj.

Hamas začal útočit na Izrael vojensky v naději na příměří, které přinese peníze, zruší omezení a především ukáže lidem v Gaze, že Hamas stále hájí jejich zájmy.

Tato strašlivá válka, která je politicky nesmyslná a vůči civilistům nevýslovně krutá, musí rychle skončit. Hamas a Organizace pro osvobození Palestiny musí zrekonstruovat svou vládu národního smíření a Izrael musí přestat tuto vládu považovat za nepřátelskou. Pokud nedojde k širší dohodě, rakety a tunely se znovu objeví. A dojde k nové válce.

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.7.2014

Kdysi dávno existoval v různých zemích tzv. volební cenzus, který dával volební právo pouze bohatým lidem. Bylo tak nějak jasné, že normální, chudí lidé, jichž je většina, by mohla zvolit lidi sobě podobné, kteří by prosazovali jejich zájmy. Proto všeobecné volební právo (postupně přiznané i ženám) vedlo k velkému posunu politické agendy a to, co bylo kdysi pravicově konzervativní hodnotou (třeba šlechtická privilegia nebo laissez faire kapitalismus bez právní ochrany zaměstnanců či důchodového systému), už nemohly zastávat ani ty nejpravicovější strany, pokud chtěly uspět ve volbách.

Mezi významnými politiky se také více objevovali lidé z nižších středních vrstev nebo přímo z dělnického prostředí. Paradoxem je ovšem situace v bývalém komunistickém bloku, kde kdysi politické vedení země bylo tvořeno zejména lidmi dělnického původu a kde se mělo vládnout v zájmu dělníků a jejich jménem. Mafiánský systém vlády jedné strany se postupně přetvořil v mafiánský systém, založený na rozkrádání obrovských veřejných majetků, kdy veřejnost – mluvme teď o České republice – tleskala ideologii volné ruky trhu, jež zakrývala obrovskou zlodějinu (k tomu více ZDE). Mezitím docházelo postupně k odkrývání pravdy o tzv. kmotrech, o tom obrovském rozkrádání veřejných peněz, o šlendriánu a vůbec celé volnosti volné ruky.

Veřejnost se ovšem začala chovat tak, jako by tu platil volební cenzus a jako by právo volit měli pouze boháči. Z historického úspěchu zavedení všeobecného a rovného volebního práva, aby bylo zabráněno vládě boháčů, se v postmoderním Česku po kleptokratickém režimu (vláda zlodějů) vytváří režim až nabubřeně plutokratický (vláda boháčů), přičemž není vůbec jasné, jak se ti boháči k těm svým penězům za dob kleptokracie vůbec dostali. Náš ministr financí a šéf strany, která by dnes asi vyhrála sněmovní volby, kdyby se konaly, bral loni ve svých firmách za poslední dva měsíce – což je doba, od níž už musí zveřejňovat své příjmy – 37 milionů korun čistého.

Pražskou primátorkou se v případě vítězství této strany v Praze v komunálních volbách na podzim má stát podnikatelka, která se vychloubá nakupováním luxusního zboží.

Je třeba říci, že její protivníci jí to spíše ulehčují, např. Bohuslav Svoboda, lídr pražské ODS, zůstal jako kůl v plotě, když se snažil prosadit opravdové vyšetření korupčních podezření v pražském Dopravním podniku – jeho ODS i koaliční TOP09 odvolaly tehdy ředitele Liche, který zaštiťoval činnost advokáta Lásky na podání příslušných trestních oznámení. Je pozoruhodné, že Svoboda – nyní už sám trestně stíhán v kauze pražského Dopravního podniku – jde do politiky za ODS znovu (Zdeněk Tůma, někdejší lídr TOP09, který zůstal ve své straně v podpoře Liche také sám jako kůl v plotě, to pochopil a už nedělá té straně užitečného idiota). Více informací ZDE.

Možná za tím nástupem plutokracie stojí úvaha, že boháč nebude krást – jenže bude boháč zastávat zájmy běžných lidí, nebo spíše zájmy sobě podobných boháčů? Volební cenzus měl zabezpečit právě zájmy majetných vrstev před prosazováním zájmů většiny. Nevím, nakolik je v zájmu boháčů, aby stát fungoval a veřejné peníze se neztrácely: vždyť kam se asi tak ztrácejí, když ne do kapes boháčů? Václav Žák píše:

„Málokdo si uvědomuje, že diletantismus, který zavládl v řízení státu, stál mnohem víc miliard než přímá korupce. Bez stabilní státní správy nelze realizovat dlouhodobé projekty. Jen chaos na ministerstvu obrany stál stovky miliard.“

V čím zájmu je to, aby tohle skončilo? V čím zájmu je, aby se ty stovky miliard daly na volně dostupné zdravotnictví, na mzdy běžných lidí, do sociálních služeb, na hospice, na pomoc sociálně vyloučeným lidem? Je to v zájmu těch plutokratů?

25.7.2014

Mezi školní mládeží se v posledních letech smutně rozmáhá zcela nová forma postoje ke světu, jež je zvláštní směsí hned tří typů nihilismu.

Projevuje se to například následovně: v posledních dnech školního roku se už na většině středních škol po uzavření známek klasicky neučí, a tak se žáci místo výuky mají přihlásit na některou z řady ještě nedávno docela atraktivních mimoškolních akcí. Jenomže ať jim nabídnete v dobré víře cokoli (výlety, volejbal, cyklistiku, exkurze, filmový klub nebo kurz tvůrčího psaní), nakonec se ukáže, že jich v některých třídách až dvě třetiny pod různými záminkami stejně zůstanou doma, protože jejich ideálem je nedělat vůbec nic.

Onen trojí nihilismus je pak ukryt v tom, že za prvé a priori nevěří, že akce by mohla mít smysl, za druhé v tom, že i když první den programu i přijdou a zdají se být spokojení, už druhý den podlehnou pokušení předstírat nevolnost, protože nedělat nic je pro ně pořád ještě sladší nežli aktivita, a za třetí jsou nihilisty v onom podvodu se lživou omluvenkou, neboť fakt, že zklamou učitele, který akci nachystal, pro ně taky není ničím, za co by se styděli.

V nic nevěří, nic nechtějí dělat a za nic se nestydí. Tolik nihilismu najednou a u tolika mladých nemůže být jen tak odbyto tím, že jsou to líné „ludry“ rozmazlené dobou, v níž nemusí ani vylézt z postele a čas doma snadno ubijí s pomocí smartphonu.

Že se jim „nic nechce“, a aby „nic nemuseli“, tak klidně podvádí, má jistě více příčin, jichž si ani sami nejsou plně vědomi, a je to tedy naše povinnost zkusit jim pootevřít jim oči, aby uznali, že si sami škodí a „nic nedělat“ není chytrá výhra, nýbrž hloupá cesta do „pekel“.

Dříve bylo pokušení válet se doma o dost menší, protože doma byla nuda, a kdo nemohl ven, byl domácí „vězeň“, jenž těm venku smutně záviděl.

Od nástupu počítačů, „mnohakanálové“ televize a chytrých telefonů se však komfort domácího „vězení“ zvýšil natolik, že se z trestné cely stalo lákavým úkrytem před vnější námahou, a mladí nám rychle mutují v líné „jeskynní medvědy“, které je potřeba vyhánět ven.

Někteří rodiče jsou ještě důslední a ze školní akce by dítě nikdy neomluvili, i když účast stojí peníze, ale řada jich synovi či dceři tu podvodnou omluvenku napíše, protože když se jim nechce, tak je nutit nebudou a oni sami aspoň něco ušetří.

To „baví – nebaví“, „chce se – nechce se“, „chutná – nechutná“ jsou však dětinská schémata myšlení a každý dospělý, který má na mladé nějaký vliv, by jim měl opakovaně vysvětlovat, že takovým nezralým alibismem se už ohánět nesmějí, protože dětmi věčně zůstat nemohou.

Tím správným způsobem myšlením inteligentního člověka by přece měla být otázka, co je pro něj či pro druhé dobré, a to „nebaví“, „nechce se“, „nechutná“ by u všeho, co jemu či společnosti prospěje, měl být schopen překonat.

Ideální by bylo, kdybychom šli mladým sami rovnou příkladem a pili čistou vodu, byť nám příliš nechutná, protože je zdravější než kola nebo pivo, kdybychom jim ukazovali, že jsme s to jít i večer po práci třeba kondičně běhat, i když je venku zima, a tak se nám ven nechce pochopitelně, a kdyby na nás viděli, že co nás nebaví, stejně uděláme poctivě, protože je to správná věc.

Když však většina mladých takové vzory ve svých nejbližších nemá a naše školství sice produkuje mnohasetstránkové školní vzdělávací programy, ale praktická motivační filozofie srozumitelná žákům mu chybí, pak nám z teenagerů ty nihilistické „jeskynní medvědy“ bez výchovných „protisnah“ nadělá reklamní vymývání mozků, že vše by mělo „bavit“, „chutnat“ a člověku „se chtít“, protože nutit se sebekázní není svoboda.

Mladí totiž na takovou reklamní manipulaci rádi slyší i proto, že mozek teenagerů podle odborníků ještě není plně vyvinut a oblast, která nám lidem přináší pocit okamžitého uspokojení (anglicky „reward center“), se u adolescentů bohužel vyvine rychleji než pomaleji zrající část mozku (takzvaná prefrontální kůra) zodpovědná za sebekontrolu a uvažování.

To domácí nicnedělání pak teenagery jako okamžitý požitek iracionálně láká i v důsledku této evoluční strategie, která asi původně měla vést k tomu, abychom se v mládí neuvážlivě vrhali hlavně za rychlými požitky sexuálními a při nich zplodili děti dříve, než se v mozku zapojí i centrum sebekázně, neboť pak už bychom třeba příliš váhali.

Nezralé plození dětí u teenagerů téměř eliminovala moderní antikoncepce, ale pilulku proti touze po „sladkém nicnedělání“ zatím pro mladé nikdo nevyrobil, a tak nám opravdu nezbude nic jiného, než abychom se snažili popohnat vývoj jejich sebekontroly a dospělé racionality tradiční zodpovědnou výchovou.

Dnes se totiž razí trend nechat všechna důležitá rozhodnutí na teenagerech samotných s tím, že je to jejich život, jenomže pokud objektivně nejsou schopni sebekontroly a zralého úsudku, protože ještě nemají plně vyvinutou příslušnou část mozku, dospělí se nesmějí vzdát své zodpovědnosti za to, že právě oni musejí svou důsledností tu nedovyvinutost prefrontálního kortexu mládeže vykompenzovat.

25.7.2014

Výtka, že Hamás během izraelského ostřelování nedovoluje civilistům ukrýt se v podzemním systému tunelů, není "nesmysl", jak někteří jeho zapřísáhlí fanoušci tvrdí, ale má naprosto racionální jádro. Zatímco obyčejným Palestincům chybí přístup k zásobování elektřinou a vodou i v tom velice omezeném rozsahu, jaký je v Gaze dostupný během doby, kdy se většinou nestřílí (nenazývejme to mírem), podzemní systém Hamásu je napojen na nezávislé zdroje proudu a vybaven pojítky, která izraelský SIGINT nedokáže odposlouchávat.

Zopakuji ještě jednou, co už jsem napsal: Hamás mohl snadno zastavit probíhající izraelskou ozbrojenou operaci, nebo ji přinejmenším na řadu dní přerušit a dovolit tak civilistům, aby v době nevýslovného neštěstí získali zásoby a připravili si kryty, medicínskému personálu, aby dostal ze zahraničí zásoby léků a dalšího materiálu, atd. Stačilo souhlasit s egyptským návrhem na příměří. Hamás ho však nepřijal. Chtěl vtáhnout Izraelce do boje zblízka v systému tunelů budovaném po léta s obrovským úsilím právě za tímto účelem. Teď se dočkal. Momentálně má IDF 34 padlých. Pokud bude postupovat dále do Gazy, ztráty nepochybně dál porostou a brzy se budou pohybovat v trojciferných číslech. Ztráty všech stran za dva týdny takřka vyrovnaly všechno to, co se událo na Ukrajině od počátku dubna. Reakcí na rostoucí ztráty IDF ale bude opět nasazení větší palebné síly, tedy vyšší ztráty mezi civilním obyvatestvem Gazy.

Ne všechny vojenské aktivity extrémistů z Hamásu lze provádět z tunelů. Hamás zřizuje sklady zbraní dokonce i v budovách provozovaných OSN a palebná postavení u škol či nemocnic. Samozřejmě tak civilisty zcela vědomě vystavuje izraelské palbě. To je záměr. Buď je takové postavení špatně zranitelné palbou protivníka, nebo je protivník následně obviněn, že střílel na civilní objekt. Civilisté přitom mají sotva možnost nařídit de facto vládnoucí ozbrojené skupině, aby taková palebná postavení opustila.

Ale to vše v nejmenším neomlouvá Izrael, který bez ohledu na chování protivníka je dál vázán mezinárodním právem válečným a souvisejícími úpravami, pokud by se chtěl počítat k civilizovaným zemím. Nemůže nikdy omluvit bombardování nemocnic, střelbu na jasně označené sanitky, ani běžnou praxi ostřelování personálu poskytujícího první pomoc. A výzvy civilistům, aby odešli, ho žádného závazku nezbavují. Někteří nemohou opustit své povinnosti, např. zdravotnický personál pečující o pacienty; všichni ostatní jednoduše nemají kam jít. Izraelská hranice je uzavřena a egyptská též.

Ti kdo tvrdí, že civilisté měli možnost opustit prostor bojových operací, cynicky lžou. Civilisté mohou odejít leda do dalších míst uvnitř Gazy, kam izraelská vojenská mašinérie dorazí s celým svým hřmícím a vyjícím cirkusem o něco později. Tam bude potom ještě více osob nahuštěno na malém prostoru a vysídlenci ztratí možnost během palby vyhledat byť jen tak chabý úkryt, jaký jim mohla poskytnout vlastní obydlí.

Kdo tvrdí, že palestinští civilisté mohli přece odejít, když byli Izraelem upozorněni, žádá je nejspíše, aby si navlékli záchranné vesty a přeplavali na Kypr.

Všechny varianty příběhů o spravedlivém boji jsou lživé. Hamás cynicky kalkuluje s utrpením civilistů ve vojenských i propagandistických plánech a Izrael cynicky kašle na rozlišování mezi kombatanty a civilisty, jež mu předepisuje mezinárodní právo.

Boje nakonec dříve nebo později skončí, Izraelci se stáhnou a až do příštího nájezdu zavládne ve zničené Gaze relativní klid.

V tomto klidu by Palestinci možná měli přemýšlet o tom, že psychopatického souseda sice nevymění, nicméně lze třeba vybrat do vlády méně smrtící představitele, než fanatické kádry z Hamásu.

25.7.2014
Petice "Zhebněte, černý svině..." byla konečně odstraněna z Facebooku

Včera byla ze sociální sítě Facebook konečně odstraněna stránka petice "Zhebněte, černý svině", kterou přes řadu nahlášení správce odmítal odstranit jako rasistickou. Redakci o tom informovala jedna ze čtenářek.

Odůvodnění:

Přehodnotili jsme rozhodnutí, které jsme učinili v souvislosti s vámi nahlášeným uživatelem Petice Zhebněte, černý svině 2014. Zkontrolovali jsme stránku, kterou jste nahlásili jako obsahující nenávistný jazyk nebo symboly. Protože porušila naše Zásady komunity, odstranili jsme ji. Děkujeme za vaše hlášení. Uživateli Petice Zhebněte, černý svině 2014 dáme vědět, že jeho stránka byla odebrána, ale nikoli, kdo ji nahlásil.

25.7.2014

Kampaň i výsledky jarních voleb do Evropského parlamentu spolu s krvavým konfliktem na Ukrajině nutí k zamyšlení, zda jsou současná podoba a fungování Evropské unie i přes určitá zlepšení v rámci Lisabonské smlouvy životaschopné a trvale udržitelné. Navzdory vykazovaným úspěchům v procesu integrace posilují nacionalistické a euroskeptické formace a to ještě nechci ani pomyslet, jaký by byl výsledek při větší účasti voličů.

Euforii z přistoupení vystřídala skepse, která má – nestyďme si to přiznat – jisté oprávnění. Nezasáhla přitom jen Českou republiku, ale i země „tvrdého jádra“ - zakládající šestky, nejvýrazněji ve Francii, ale i v tradičně eurofilním Německu získala jeden mandát euroskeptická formace. V článku se pokusím upozornit na některé možné klíčové příčiny rozčarování ze současného fungování Unie, nepopírám však, že EU vykonala i mnoho dobrého a rozhodně nejsem stoupencem jejího rozpuštění. Smyslem stati je vyvolat diskusi o fundamentálních problémech Evropy, před nimiž nelze jen strkat hlavu do písku či vše paušálně negovat.

1) EU opakovaně selhává ve svém mírovém poslání

Předchůdci EU – Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství – vznikly mimo jiné i proto, že po trpkých zkušenostech z poslední světové války evropští státníci hledali nástroje k udržení trvalého míru a jedním z nich byla i úzká poválečná hospodářská spolupráce. V tomto směru se EHS i posléze EU zprvu dařilo, Evropě se války až na menší konflikty (například kyperská krize) vyhýbaly. Je však třeba zdůraznit, že na tom měla zásluhu i vojenskostrategická parita NATO a Varšavské smlouvy.

Po roce 1989 se však situace dramaticky změnila. Varšavská smlouva byla rozpuštěna a NATO nemělo koncepci pro řešení nacionálních konfliktů, které se rozhořely po celé východní Evropě. Někde se je dařilo řešit mírovými prostředky (Československo, Pobaltí), jinde byly rozpoutány krvavé konflikty (Balkán, Čečensko). V té době se v Unii projevily rozdílné, historickými vazbami často motivované zájmy klíčových evropských zemí, především Německa, Francie a Itálie. Vliv mělo i tehdejší obecně sdílené přesvědčení, že nastal zlatý věk liberální demokracie a její vítězný pochod celým světem. V tomto procesu měla Evropa sehrát roli „nosiče vody“ pro nejsilnější světovou mocnost – USA. A ta setrvačně pokračovala ve studené válce s Ruskem, zprvu maskované projevovanými sympatiemi pro Gorbačova a Jelcina a spojenectvím při invazi do Iráku.

Evropské státy nejenže neudělaly nic pro uklidnění situace zejména na Balkáně, ale dodávaly zbraně bojujícím stranám a popichovaly je proti sobě. Vojáci s modrými přilbami neměli žádnou motivaci nastolovat mír a stávali se svojí nečinností faktickými spolupachateli masakrů ve Srebrenici i jinde. Většina evropských mocností pod vlivem Německa nepokrytě stranila národům, které byly již v minulosti jeho spojenci (Chorvaté, Slovinci) ve snaze oslabit Srbsko a paralyzovat jeho snahu o uhájení celistvosti Jugoslávie.

Vrcholem neschopnosti EU přispět k míru na evropském kontinentu a její amatérské, nátlakem USA ovlivňované zahraniční politiky je vztah k současné občanské válce na Ukrajině. Ve snaze za každou cenu dojednat asociační dohodu s Ukrajinou, na které měly geopolitický zájem především Spojené státy, ignorovali evropští předáci bezpečnostní zájmy Ruska a v hospodářské oblasti vnucovali Ukrajincům podmínky, které byly v přímém rozporu se stávající ekonomickou realitou. Jejich veřejně ovšem nedeklarovaným cílem bylo vytvořit podmínky pro hospodářské ovládnutí země evropskými koncerny a vojenské Spojenými státy, včetně vystřídání Rusů v provozování sevastopolské námořní základny. Výměnou za to nabídli Ukrajincům časově neurčený příslib volného cestování za prací, k čemuž se bídou sužovaní obyvatelé země upínali jako ke spáse a byli ochotni pro tuto perspektivu riskovat i životy. O nějaké „evropské hodnoty“ zde nejde ovšem ani náhodou a slzy dojetí, kterými Barroso a spol. doprovázejí tirády směrem k ukrajinským nacionalistům, jsou projevem čirého pokrytectví.

Jakkoli můžeme vznést pochybnosti ohledně průběhu referenda na Krymu, je nepochybné, že vyjádřilo vůli většiny tamního obyvatelstva rozvázat svazek s Ukrajinou a připojit se k Ruské federaci. Jak by dopadlo, kdyby nová ukrajinská politická reprezentace, v jejímž okolí se to poradci a politiky z EU jen hemžilo, vyhlásila přeměnu na federativní stát, lze jen spekulovat. Nepochybuji však o tom, že by podpora odtržení nebyla tak silná. V Kosovu ostatně žádné referendum neproběhlo, lze však i zde dovozovat většinovou podporu obyvatelstva vyhlášení samostatnosti, ať si Srbové říkají cokoli. Nechápu proto, jak mohou i levicoví politici vyhlašovat takovou hloupost, že Putin musí vrátit Krym Ukrajině. To je slovník ze středověku, kdy se panovník považoval za suverénního a jediného vlastníka teritoria a mohl si s ním dělat, co chtěl. Cožpak je on majitelem Krymu? A není jím ani Ukrajina, jsou to lidé, kteří tam žijí, a ti se většinově rozhodli. Žádné povstání proti „okupantům“ se tam nekoná. A EU by to měla akceptovat, tak jako se tak stalo v případě Kosova. Pokud chce na Rusko tlačit v tomto případě, pak by především měla dohlédnout na to, aby byly náležitě vypořádány všechny majetkoprávní vztahy a nároky. Současně by měla vypracovat závazná pravidla pro příští podobné případy, které v budoucnu s velkou pravděpodobností nastanou (Skotsko, Katalánsko atd.).

Ještě ani přesně nevíme, kdo a zda vůbec sestřelil malajsijské letadlo nad oblastí kontrolovanou převážně (ale nikoli zcela) povstalci, a už se snášejí na Rusko hrozby dalších tvrdých sankcí, protože pro západní politiky, uvízlé pevně ve stereotypech myšlení z dob studené války, byl viník předem jasný. Evropští politici si snaží na Rusku zvýšit sebevědomí, nabourané pocitem vojenské závislosti na USA a neúspěchy v hospodářské soutěži s Čínou. Domnívají se, že když budou sankcemi prosazovat chybnou expanzivní politiku diktovanou Washingtonem, budou se moci cítit jako velmoc. Nelze také vyloučit, že spolu s vzorci přístupů studené války se navrátil i obyčejný strach z ruského „medvěda“. V době, kdy si připomínáme sté výročí první světové války, pozorujeme, jak se podobně jako v létě 1914 postupně přitvrzuje válečnická rétorika, začíná se objevovat stále častěji černobílé vidění „my jsme dobro, oni jsou zlo“, už se vyskytly i odsudky „páté kolony“ nepřítele. Vypadá to, jakoby i jinak racionální politici ztráceli kontrolu nejen nad vývojem, ale i sami nad sebou. Evropská unie spadla do jámy, kterou kopala jinému, je spoluodpovědná za eskalaci násilí, i když si to ještě odmítá připustit. Dvojaký postoj a nestejný metr způsobují jen další propad sympatií občanů, a pokud se nezmění po výměně komisařů evropská zahraniční politika, dopadnou příští volby do Evropského parlamentu pro liberálně demokratický mainstream katastrofou.

2) Evropské regionální programy přinášejí pokrok, ale vykoupený vyšší nezaměstnaností a nárůstem sociálních rozdílů

Evropské dotační rozvojové programy jsou představovány jako výkladní skříň Unie a hodnotící zprávy hrdě poukazují na počty vytvořených pracovních míst, růst HDP, zvyšování hospodářské výkonnosti zaostalých regionů a další úspěchy. Jedná se skutečně o unikátní, sofistikované a propracované programy s podrobnými pravidly a inovativními analytickými nástroji. Jejich slabinou je však přílišný respekt k neoliberálnímu pojetí volného trhu a konkurence. Daleko více než přínos pro daný region se zkoumá, zda projekty „nenaruší volnou soutěž“. Žadatelé o nicotnou podporu několika desítek až set tisíc EUR musejí dokazovat, že jejich záměry nepřivodí změnu na trhu, jinými slovy nenaruší dosavadní monopolní postavení nadnárodních koncernů a firem z hospodářsky silných států Unie. Navíc právě ony bývají většinovými dodavateli investic a často i stavebních prací pro schválené projekty. Peníze pro rozvoj regionů se tudíž stěhují do kapes podnikatelů, manažerů a dělníků z vyspělejších částí Unie a tam se z nich také platí daně (pokud to není rovnou v nějakém daňovém ráji). Při vykazování tvorby pracovních míst se také nezkoumá, kolik jich v důsledku negativního multiplikačního efektu ubylo (například likvidací konkurence). Výsledkem rozsáhlých regionálních programů není tudíž snížení rozdílu mezi vyspělými a chudšími regiony EU, ale jejich zachování či v horším případě zvětšení, i když na vyšším stupni hospodářského rozvoje.

Negativním dopadem rozvojových programů v režii EU je i vytváření různých „bublin“ (například v oblasti stavebnictví či služeb) a tlak na jednostranný rozvoj méně vyspělých oblastí i celých států, podobně jako tomu bylo v období kolonialismu a neokolonialismu. Typickým příkladem je rozvoj cestovního ruchu ve středomořských státech, který na jedné straně přinesl rozmach hotelových a komplementárních služeb, obchodu, dopravy atd., ale na druhé straně přispěl k zanedbání některých tradičních odvětví výroby, jejich úpadku v důsledku ztráty konkurenceschopnosti a následně i k extrémní nezaměstnanosti. Část prostředků se bohužel rozkrade různými „kmotry“ či vyplýtvá na zbytečné projekty a neplatí to jen pro Českou republiku.

Tento výsledek je logický a předvídatelný. Pokud se nemá „narušit“ trh a situace po realizaci projektu nemá mít větší hmatatelný dopad v evropském měřítku, pak se nesmíme divit, že situace se odvíjí zhruba tak, jak by působila volná konkurence podle známého rčení „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Tato skutečnost vede euroskeptické ekonomy k paušálnímu odmítnutí dotací, nicméně navzdory jejich skepticismu mají dotace svůj smysl, ale především tehdy, když se trh jejich vlivem „naruší“ směrem k odstranění jeho „selhání“ a negativních dopadů. Slepá neoliberální víra ve volný trh a „svobodnou“ konkurenci však v Bruselu i v metropolích drtivé většiny členských zemí nadále vládne, takže ani zde nelze čekat v brzké době nějaký obrat.

3) Evropská unie nefunguje jako federace, ale v oblastech svěřených kompetencí směřuje k unitárnímu státu

Přenos kompetencí z národních států na Unii se uskutečňuje na pozadí tvrdého politického zápasu mezi stoupenci hlubší integrace a euroskeptiky. Tento proces je v Bruselu vydáván jako posilování integrace, rozhodně však nejde o posun směrem k federalizaci Evropy. Namísto (kon)federace vznikl hybrid, který není ani původním společenstvím suverénních států ani federací. Hlavním cílem je neoliberálně pojatý jednotný trh, o plnohodnotném hospodářském prostoru se však zatím mluvit nedá, protože chybí harmonizace hospodářských politik a fiskální unie se týká pouze států eurozóny.

Rozdíl mezi federací a Evropskou unií je mimo jiné v tom, že federace vzniká většinou zdola tím, že se dvě či více územních jednotek dohodne o vytvoření společného státu a svěří mu část kompetencí. I když zdánlivě probíhá vývoj v EU podobně, ve skutečnosti se EU rozšiřuje především cestou shora, tj. nováčci musejí podstoupit sáhodlouhé složité předvstupní procedury, v jejichž rámci se harmonizuje legislativa a probíhá příprava na okamžik, kdy stávající členové usoudí, že uchazeči již dospěli do stádia, kdy jsou schopni přijetí. Předvstupní rozhovory jsou vedeny v duchu „ber, anebo nech být“, tj. nováčci musejí bez výhrad, pouze s minimem výjimek přijmout všechny dosavadní „výdobytky“ integračního procesu, o nichž se nesmí pochybovat a které jsou propagandisticky vyhlašovány za „nejvyšší dobro“. To, že přijetí zmíněného „dobra“ může přistupujícího také hospodářsky poškodit, se nepřipouští.

Tím hlavním „dobrem“ je již zmíněný jednotný vnitřní trh. Zde jsou kompetence téměř výhradně v rukách Evropské komise. A její mohutný byrokratický aparát, poháněný desítkami tisíc registrovaných i pololegálních lobbyistů se činí, seč může. Někdy jsou jeho nařízení a směrnice zdánlivě nesmyslné, ale ve skutečnosti se jedná o dokonale vylobovaná opatření vyhovující určitým skupinám producentů či poskytovatelů služeb. Například proslulou směrnici o zakřivení okurek si vyjednali dopravci, kteří nechtěli ztrácet čas převažováním bedýnek, ale chtěli odhadnout váhu podle jejich počtu (při stejné velikosti i tvaru je jich v bedýnce se standardním rozměrem vždy stejný počet a tedy i přibližně stejná váha obsahu). Problém je, že tyto dílčí skupinové zájmy komise přeměňuje svými směrnicemi v závazná pravidla pro celou Unii. To se ve federaci stát jen těžko může, takové drobnosti federální orgány obvykle neřeší.

Abychom byli objektivní, ne každé nařízení či směrnice jsou nesmyslné, velká část z nich má pozitivní vliv, zejména ta, která si svojí aktivitou vynutil Evropský parlament – jmenujme namátkou z poslední doby úspěšný „útok“ na relikt z doby komunikační suverenity: roaming mobilních přeshraničních hovorů. Nicméně i zde je možné nalézt rozpornost a pevný neoliberální rámec: například kvalitu potravin nezvýší čitelnější informace o svinstvech, kterými se „dopují“ výrobky, nicméně šlápnout na kuří oko obchodním řetězcům i velkovýrobcům by bylo „proti duchu svobodného trhu“. Jakkoli Lisabonská smlouva platí jen velmi krátkou dobu, už dnes je jasné, že současný model EU se blíží k limitu svých možností a k „bodu zvratu“. EU potřebuje reformu. To, že se řada čekatelů na členství rozrůstá, ještě neznamená, že vše je ideální a že se všichni třesou na „evropské hodnoty“. Ty jim ostatně nikdo nebrání adoptovat už nyní, pokud ovšem něco takového nepřipomíná spíše pověstného yettiho, o němž všichni mluví, ale nikdo jej neviděl. Pravda, mluví se o evropském sociálním modelu, ale v praxi existuje minimálně tolik jeho variant, kolik je členských, přidružených a čekatelských zemí. Spíše jde o naplnění snu evropské křesťanské pravice a sociálně demokratické levice o rozšíření modelu neoliberálního státu s jistým sociálním akcentem na celou Evropu, a to i tam, kde s ohledem na historický vývoj a tradice nemůže okamžitě fungovat (pomíjím, že plně nefunguje ani v zemích bývalé patnáctky), přináší oligarchizaci společnosti a místo deklarované „koheze“ její roztříštění na skupiny soupeřících kmotrovských klanů. Nepopírám legitimitu tohoto tzv. washingtonským konsensem vygenerovaného postoje a rovněž uznávám, že ve srovnání s obdobím 90. let minulého století znamenalo jeho přijetí pro Českou republiku nesporný pokrok, nicméně odmítám jej považovat za jedině možný způsob demokratického fungování společnosti.

Pokud si bruselské elity myslí, že na přesun tradičně hospodářsky i kulturně zaostalého státu do evropské špičky stačí pár twinningových programů, poradci na ministerstvech a sladění legislativy, šeredně se mýlí. Vývoj v Bulharsku, Rumunsku a dalších nově přistoupivších státech spíše potvrzuje, že transformace potrvá možná více než jednu generaci. V Lotyšsku i jinde v Pobaltí si vesele pochodují bývalí esesáci a EU mlčí, zatímco kdyby se tak stalo v Německu či Rakousku, bez postihu by se to neobešlo. V bigotně katolickém Polsku jsou hrubě porušována práva matek na potrat i v případě nezvratně poškozeného plodu a ani homosexuálové tam nemají na růžích ustláno, EU však mlčí, tváří se pokrytecky jakoby nic a z podobných praktik viní Rusko.

Na rozdíl od nacionalisticky orientovaných kritiků současné podoby evropské integrace však nevidím řešení v „rozvolnění“ či dokonce v jejím zániku. Naopak jsem pro přeměnu EU v plnohodnotnou federaci či konfederaci, jejímž základem však nebudou národní státy, ale tzv. regiony NUTS III (dle evropské statistické klasifikace oblasti se zhruba jedním milionem obyvatel). Tento systém by umožnil snížit počet poslanců Evropského parlamentu na zhruba 540 - 550 (volených většinovým systémem, kdy každý region představuje jeden volební obvod) a ušetřené peníze věnovat na vytvoření druhé komory složené z přímo volených zástupců národních států či skupin států. Ta by nahradila Evropskou radu se svými nekonečnými summity a složitě vyjednanými kompromisy, čímž by se výrazně snížil vliv vládních činitelů na fungování Unie a zvýšil se její demokratický potenciál.

Součástí této vize transformace EU je samozřejmě i snížení celoevropské regulace jednotného trhu při větším zapojení států a regionů. Evropský parlament by nemusel ztrácet čas zkoumáním potřebné velikosti písma na obalu zboží a obsahu informací pro spotřebitele, protože tuto činnost by zvládly hravě národní vlády či dokonce regiony. Uvolněný potenciál by mohl věnovat skutečným celoevropským ekonomickým a politickým problémům, do nichž nemá v současnosti moc co mluvit. Pro Evropskou federaci by bylo samozřejmostí mít vlastní armádu a policejní sbor, protože bezpečnostní rizika jsou jedním z hlavních hybatelů každé integrace a představují jednu z jejích nejvyšších přidaných hodnot.

Jsem realista a vím, že federalizace Evropy je hudbou budoucnosti a možná, že se jí naše generace ani nedočká. Domnívám se však, že je to jediná rozumná alternativa současnému modelu integrace, který místo jejího dalšího prohloubení může přinést pravý opak - rozpad Unie.

24.7.2014

Jan Čulík si klade otázku, proč jsou dnes lidé obecně více náchylní k jednostranným pohledům s tím, že v minulosti byli kritičtější. Doslova ve svém článku píše: „Češi mívali v minulosti schopnost kriticky myslet. Je na pováženou, že mnozí z nich tuto schopnost v současnosti ztratili. Ke své vlastní škodě.“

Je tomu ale skutečně tak? Za normalizace byli lidé k oficiální propagandě skutečně nedůvěřiví a kritičtí. Dokázali být ale stejně kritičtí i k ostatním informačním kanálům, zvlášť když tyto kanály měly punc zakázaného ovoce? Nebagatelizovali náhodou riziko nezaměstnanosti s tím, že jde pouze o propagandu Východního bloku? Byli schopni analyzovat konflikty ve světě tak, aby se nepostavili nekriticky na jednu stranu? To jsou jenom některé z otázek, kterými bychom se v souvislosti s nekritickým přejímáním jakýchkoli zpráv měli zabývat.

Jan Čulík se ve svém článku mj. ptá: „To, že česká média jsou prodejná a šíří hloupou protiruskou propagandu, přece proboha neznamená, že automaticky začnu věřit každé pitomosti, kterou šíří ruská televize! Co to je za šílený přístup?“

Začněme nejdřív rozborem tuzemských mainstreamových médií. Jejich úroveň považuji za tristní, a to z důvodů, o nichž jsem již ve svých minulých článcích psal. Asi nejzávažnější pochybení masinstreamových médií lze spatřovat:

1) Ve způsobu zpravování o zločinech, kdy kladou důraz na to, že oběť byla „člověk“ a pachatel „Rom“, „Rus“ atp. Média nejsou od toho, aby lynčovala a podněcovala k nenávisti.

2) V naprosté absenci principu presumpce neviny (stačí se podívat na komentování kauzy D. Ratha pár hodin po jeho zadržení). Média nejsou od toho, aby nahrazovala roli soudů.

3) Ve vedení kampaně proti policii a státním zástupcům (lze zmínit kauzu P. Nečase a J. Nagyové). Média nejsou od toho, aby šířila poplašné zprávy a hysterii a aby nepřímo nabádala k bojkotu systému spravedlnosti. Mimochodem se zde opět projevila inklinace médií k vynášení soudů bez jakýchkoli důkazů.

4) V neprofesionalitě, která se projevila v prezidentských volbách. Média nejsou od toho, aby měla své favority a své outsidery.

v 5) V zamlčování některých podstatných faktů. Média nejsou od toho, aby budovala ideologii či aby burcovala do války (zatímco v případě legální překlenovací vlády J. Rusnoka jsme div neslyšeli, že se vracíme k totalitě, pučem dosazená vláda na Ukrajině, která jasně hraje na fašistickou strunu, je médii brána jako něco pozitivního, co je třeba podpořit).

Za tohoto stavu se snad ani nelze divit řadě lidí, že tato média pro ně přestávají mít jakoukoli váhu. Problémem je, že k sestavení nějakého jakž takž skutečného obrazu reality jsou zapotřebí kombinace více zdrojů, jejich porovnání, rozbor – a v neposlední řadě vlastní znalosti. Ty jsou ale vzhledem ke stavu současného školství a úrovně všeobecného rozhledu silně limitovány. Jistě že nelze čekat, že v rámci jednoho neoliberálního systému budou média fungovat lépe a radostněji, než v jiném neoliberálním systému. Navíc v zemi, kde je vyšší riziko, že se novinář stane obětí vraždy (např. A. Politkovská).

Toto ovšem není vinou lidí. Jak mají kriticky myslet, když k tomu nejsou vychováváni – a vše, co je obklopuje (reklamy, tzv. autority, média, školství, rodina, kolektiv, atd.), působí opačně?

Karel Dolejší upozorňuje na některé nesrovnalosti kolem zpráv z některých ruských zdrojů s tím, že kriticky bude potřeba se vymezit i vůči západním verzím pádu letadla, pokud nebudou podloženy jasným důkazním materiálem.

Je ale třeba dodat, že zejména v USA již zazněly hlasy (a že zazněly od vrcholných politických představitelů – např. J. Kerryho), že vina je jasně na straně Ruska (později došlo k určitému zmírnění této rétoriky, že „Rusko pouze vytvořilo podmínky“, jež k pádu letadla měly vést). Je ale jasně slyšet ony předválečné tamtamy, které se osudově rozezněly před vpádem do Iráku v roce 2003.

Není rozhodně dobře, že se vynášejí soudy, dokud nějací nestranní vyšetřovatelé neprozkoumají všechny důkazy a nedospějí ke konečným závěrům, co se vlastně stalo – a proč. Takto jsme pouze v zajetí argumentační války, která nemá s dokazováním nic společného. Nelze taktéž zapomínat, že představitelé USA ztratili u značné části světové populace kredit poté, co slovně šermovali s „nezpochybnitelnými důkazy“ proti S. Husajnovi a poté, co vedli bezprecedentní válku proti zemi, která se ničím neprovinila, nikoho nenapadla a nikoho neohrožovala, aniž získali podporu mezinárodních institucí. Mezinárodní právo zkrátka dostalo na frak. A dostává na frak dodnes.

Připomeňme si události v Lockerbie (atentát v dopravním letadle a pád na obydlené budovy) i fakt, že libyjský představitel, jenž měl za útoky stát, byl pro západní politiky až donedávna přijatelným partnerem k jednáním. Partnerem, s nímž si „ctihodní“ západní politici padali do náručí. Paradoxem je, že libyjští představitelé se přihlásili ke odpovědnost za atentát z roku 1988 v roce 2003, kdy se pozornost Západu upřela na Irák a S. Husajna. To měl být v danou chvíli „Hitler a nejhorší zločinec na světě“.

Rok 1988 se ovšem nenesl jen v duchu událostí v Lockerbie. Posádka křižníku USS Vicennes zaměnila několik měsíců před tím íránské civilní letadlo za stíhačku a sestřelila ho. Nikdo z 290 lidí na palubě letadla nepřežil. Čeho se dočkali příbuzní obětí? „K sestřelení letadla Íránských aerolinií nedošlo v důsledku zane

dbání ze strany amerického námořnictva," je uvedeno ve zprávě, podle které kapitán „jednal vzhledem k dostupným informacím a časovému rámci obezřetně.“ Admirál zdůraznil, že Írán musí nést zodpovědnost za „rizika vyplývající z provozování osobní letecké dopravy v těsné blízkosti válečného konfliktu." (Zdroj: ZDE)

Doteď nevíme, co bylo skutečnou příčinou pádu letadla nad Ukrajinou. Pokud bylo toto letadlo sestřeleno, nevíme, kdo jej sestřelil – a proč ho sestřelil. Zda šlo o nešťastnou náhodu, nebo o úmysl (tuto hypotézu raději nedomýšlejme do důsledků). Chtějme co nejpřesnější informace a co nejdetailnější vyšetření příčin. A co se vlastně stalo s jiným malajským letadlem, které i se dvěma stovkami lidí zmizelo nedávno neznámo kam?

Hledejme odpovědi dříve, než se necháme unést strachem, zuřivostí a vztekem k činům nanejvýš neuváženým, jejichž důsledky by pro nás všechny byly tragické.

Nezapomínejme ani na 3. února 1998. Tehdy piloti z letecké základny Aviano způsobili nehodu, při níž v kabinové lanovce přišlo o život dvacet lidí. Co by dnes spustila západní mainstreamová média, kdyby se něco podobného stalo ruským pilotům?

Nepodléhejme žádným neověřeným teoriím, a je jedno, zda se jedná o konspirační teorie, které vidí za pádem letadla tajné služby USA, nebo o teorie, které mají jasno, že za vše může Putin. Chtějme pouze ověřené důkazy, ať již budou svědčit o čemkoli. V žádném případě ale neaplikujme princip kolektivní viny, navrch na základě spekulací.

Požadujme, aby zpravodajství, na které máme právo, bylo co nejvyváženější, aby respektovalo presumpci neviny a aby bylo zatíženo ideologickými předsudky co nejméně, pokud možno vůbec. A aby z něj účelovost netrčela jako sláma z bot. Dokud se toto nezmění, nemá cenu obviňovat občany, že jsou nedostatečně kritičtí. Byl by to nářek na nesprávném hrobě.

Dovětek

Před pár dny, 22. 7., jsme si mohli připomenout hrůzné řádění střelce, který své činy hájil fašistickou ideologií (a u fašistů po celém světě nacházel odezvu). Připomeňme si především chování norské společnosti, která předvedla něco, co by nám v těžkých dnech mohlo dodat trochu víry a optimismu. Na násilí, které připravilo o život desítky převážně mladých životů, neodpověděla násilím, ale demonstrací hodnot skutečné humanity a demokracie. Mladí sociálně demokraticky smýšlející lidé protestovali proti spirále násilí na Blízkém východě (nové eskalaci tohoto násilí jsme svědky posledních několik dní).

Neposilujme fašismus. Netvořme podhoubí pro nenávist a strach. Válka není řešení. Každé vítězství v sobě nese porážku, každá porážka touží po kompenzaci. Jedině rovnováha může znamenat mír. A jedině vzdělaní a kriticky myslící lidé netrpící sociálními a existenčními problémy mohou tento mír garantovat.

24.7.2014
Evropský soud pro lidská práva odsoudil Polsko za mučení osob podezřelých z terorismu

Polsko je první zemí Evropské unie, která byla shledána vinnou ze spiknutí se Spojenými státy ve věci unášení, tajného věznění a mučení osob obviňovaných z údajného terorismu.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že polská vláda se spikla s americkou CIA a založila tajnou věznici ve Starých Kiejkutách, která fungovala v letech 2002-2005. Na tomto místě, 180 km severně od Varšavy, byly osoby tajně vězněny a mučeny.

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.7.2014

Právě o to půjde při rozhodování insolvenčního soudu, kterému poškození klienti Reality 21 Century 21 podali návrh na prohlášení úpadku této pražské realitní kanceláře. Realitní trh by tak mohla v blízké budoucnosti postihnout vedle zamýšlené ministerské regulace povolání realitního makléře (tím může být dnes každý, kdo se zvládne podepsat) další rána: zodpovědnost.

Kauza Century 21 je poměrně známá (o celé kauze a jejím vývoji, včetně mediálního ohlasu, ZDE): v roce 2012 přišlo více než padesát klientů realitní kanceláře Reality 21 o své nemovitosti, když advokát Vlasák, který byl s realitní kanceláří smluvně svázán, ke kterému své klienty tato kancelář systematicky posílala a kterého dokonce veřejně vydávala za svého zaměstnance, zpronevěřil více než 70 miliónů Kč ze svých úschovných účtů. Reality 21 dala od svého spolupracovníka ihned ruce pryč, její „matka“, světoznámá síť Century 21, dala ruce pryč od své „pobočky“, Česká advokátní komora, jež kvalitní služby advokátů „garantuje“, schovala ruce za záda, aby se jevila vzpřímenější. Okradeným klientům tak kromě očí pro pláč a vyhlídky na vymáhání desítek miliónů od člověka, jemuž se na účtech zachytilo pár stokorun, zbyl také táhlý spor s realitní kanceláří i mateřskou Century 21 o podíl odpovědností. Ten se nyní dostává před insolvenční soud v podobě návrhu na prohlášení úpadku realitní kanceláře, která má za to, že může svým klientům slibovat bezpečný prodej a komplexní právní služby (klienti mimochodem za služby advokáta, který sídlil na stejné adrese jako samotná realitní kancelář, neplatili), aniž by ji to k čemukoli zavazovalo, a která se zříká odpovědnosti za svého zaměstnance, jenž vlastně nebyl jejím zaměstnancem, anebo jen tak na oko, protože být velkou a zajištěnou společností přece na webovém profilu tak dobře vypadá…

Podání insolvenčního návrhu umožnil přitom malý zázrak, který by mohl potěšit ty, kdo se již stihli nechat tímto příběhem vytočit. Třináct okradených, kteří mají dobrý důvod nevěřit ničemu a nikomu, se totiž složilo na finanční zajištění soudního sporu, na konci kterého si přitom ani v tom nejpříznivějším vývoji nemusí své rány skutečně zahojit (ze světovosti realitní kanceláře vystupující pod značkou Century 21 zatím podle všeho zbývá jen ohlodaná s.r.o.). Těmito třinácti poškozenými vytvořený a na vzájemné důvěře postavený fond před několika dny dovolil uhradit zálohu 50 tis. Kč, kterou si na třech insolvenčních navrhovatelích soud vyžádal pro zajištění činnosti insolvenčního správce. Prospěch z této investice těchto lidí, kteří přišli o mnoho a někdy o vše, bude přitom dost možná především veřejný, konečný názor soudu vytvoří totiž důležitý precedens: dá-li zapravdu poškozeným, povede to dost možná k tomu, že vedle makléřů, kteří si budou brzy muset povinně doplňovat makléřské vzdělání, usednou také jejich šéfové, které snad někdo naučí odlišovat reklamní slogany od lží, manipulace a přetvářek.

(Autor je koordinátorem skupiny 29 poškozených klientů Century 21.)

2.7.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V červnu 2014 přispělo 625 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 223 279,10 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v dubnu 2014 částkou 1991,75 Kč. Příjem z reklamy byl v červnu 2014 celkem 140 000 Kč.

Zůstatek byl koncem června 2014 403 628,99 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 166 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za červen 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31. 5. 2014:...............263 680,19 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 223 279,10 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (duben 2014)............1991,75 Kč
Reklama.........................................................................14 000 Kč





Bankovní úrok ...........................................................3,03 Kč

bankovní poplatky..........................................................-2171,58 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1853,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje ČR květen 2014 .............................................................21 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
účetnictví ....................................................................................3 500 Kč
projekty ČR, cesta do ČR červen 2014 ....................................21 000 Kč
programování (MP) .....................................................................6 800 Kč


Zůstatek k 30. 6. 2014: 403 628,99 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Otrokářský stát Česká republika       Historie >
25. 7. 2014 Přijdou realitní kanceláře o lehkost svého bytí? Jan  Maršálek
16. 7. 2014 Bezdomovci jako svědectví o nás samotných Boris  Cvek
11. 6. 2014 Najde se mezi námi 55 solidárních? Tomáš  Fiala
16. 5. 2014 Sociální služby: Asocialita ze zákona? Jan  Beer
30. 4. 2014 Když se chce...   
24. 3. 2014 O byrokracii „U nás“ a jinde (a něco také o penzi) Jan  Mrskoš
22. 3. 2014 Výměna řidičských průkazů   
21. 3. 2014 Zahlceni byrokracií Jan  Sláma
12. 2. 2014 Všem lidem dobré vůle   
19. 12. 2013 Supermarket Albert v Olomouci

Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
7. 11. 2013 Nejnovější dokumenty z České televize jsou slibné Sam Graeme Beaton
7. 11. 2013 Latest Česká televize Offerings Show New Promise Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Normalization/Kauza Cervanová Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Ohlédnutí za jihlavským filmovým festivalem Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 More Thoughts from Jihlava Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
28. 10. 2013 Dál nic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval… Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 „…na všech sloupích“ Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 „Ultimátní“ konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce