5. 10. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
5. 10. 2005

Chvála podivných teorií...

...ve vědě obecně a v lingvistice zvlášť

V základu každé vědy a každé teorie je poezie.

Základem vědy, stejně jako poezie, není pouhé poznání, ale také tvorba. Tvorba ostatně poznání přináší a poznání tvorbou je hlubší než poznání jiné. Kdo postaví dům, pochopí jinak a lépe, co je dům, než ten, kdo si ho jen prohlédne a změří.

1 - Obskurní vědy jako klíč k pochopení světa

1.1 – Frenologie čili lebkozpyt

„To je pěkná pitomost!“ zvolal lékař. „Lebka se neutváří podle mozku, vnějšek podle vnitřku. Gall se mýlí a víte co, ověřte jeho učení na třech osobách, které si tu v obchodě namátkou vyberete.“

První byla venkovanka s velkýma modrýma očima.

Pécuchet řekl, pozoruje ji:

„Má dobrou paměť.“

Její manžel to potvrdil a sám se nabídl k ohledání.

„Ó vy, můj milý, vy se nedáte jen tak přemluvit.“

Ostatní přisvědčovali, že je to paličák, jakému není na světě rovno.

Třetí zkoušku provedli na chlapci, kterého doprovázela babička.

Pécuchet prohlásil, že určitě má nesmírně rád hudbu.

„To si myslím,“ řekla stařena, „ukaž pánům, ať vidí.“

Vytáhl z kazajky drnkačku a začal do ní foukat.

Něco bouchlo, to doktor odešel a práskl za sebou dveřmi.

(Bouvard a Pécuchet, str. 270–271)

Když psal Gustave Flaubert Bouvarda a Pécucheta, věděl, že jeho čas se chýlí. Nemýlil se – své dílo nakonec nedokončil. Proč spisovatel, který už znal cenu času, věnoval svou poslední práci dvěma potřeštěným písařům? Byl už snad senilní tak, že se nezmohl na víc než na kratochvilnou frašku? Nebo jsou Bouvard a Pécuchet něčím víc?

(10. 6. 1878 píše Flaubert paní Roger de Genettes o Bouvardovi a Pécuchetovi toto: „Koncem května příštího roku bude, doufám, polovina mé ohavné knihy hotova. Jsou dny, kdy mám pocit, že mě ta spousta tou tíhou rozdrtí, a přesto píšu dál, protože jedna únava zahání druhou. Mám pochybnosti přímo o koncepci toho díla. Ale na úvahy je pozdě. – Tím hůř! Nevadí! – Často se v duchu ptám, proč nad tím trávím tolik roků, a zda by nebylo lepší psát něco jiného. Ale hned si na to odpovím, že jsem si svůj námět nevolil – a to je pravda. Má vášeň k té práci patří nakonec přesně do té oblasti, již označuje doktor Trelet jako „šílenství se světlými okamžiky“.“ [Flaubert, Gustave: Dopisy, Praha, Mladá fronta 1971, str. 344]).

Jsou něčím víc. Flaubertův písařský román je přes všechnu autorovu životní skepsi oslavou touhy po poznání, lidské aktivity a radosti ze života. Zároveň (a pravděpodobně víc) je ale dobromyslnou, nicméně o to hlubší kritikou náboženství, politiky, a především vědy. Sám autor jej nazval „kritickou encyklopedií ve frašku obrácenou“. (A taky „encyklopedií lidské hlouposti“. )Tedy – antiencyklopedií.

Encyklopedie je krásným osvícenským mýtem. (Který má ovšem své velké předchůdce. Ať už jsou jimi staré summy, a nebo třeba snahy pansofické, ve kterých vynikl i Jan Amos Komenský...) Představa knihy, v níž by bylo uzamčeno a dovršeno všechno vědění, je úchvatná a téměř náboženská. (I židé, ke kterým se v této práci ještě několikrát vrátíme, mají text, v němž je uzamčeno vše, co je možné poznat. Je jím Tóra. Kabalisté dosáhli v jejím výkladu výjimečné virtuozity, uvědomují si ale, že vědění obsažené v Tóře je tajemstvím. Tóra (a možná každý důležitý text světa, od Gilgameše přes Nostradamova proroctví po tuto práci :) možná tajemství světa a všechno jeho vědění opravdu obsahuje, ale encyklopedisté ho chtěli vyslovit tak, aby v něm žádné tajemství neexistovalo. Zapomněli, že čtení je stejně záležitostí knihy jako čtenáře. Nikdo nikdy nepřečte žádnou knihu celou.)

Za snem Encyklopedie chvátalo několik minulých století, s trochou nadsázky se dá říci, že mu vděčíme za velkou část poznání, k němuž jsme došli, stejně jako za řadu omylů, kterými hodnotíme svět.

Flaubert ve své moudrosti věnoval Encyklopedii svůj poslední hluboký smích. Není snad oboru, který by oba písaři svým studiem nezesměšnili, kterému by nedokázali vnitřní rozpory, od něhož by je nakonec neodvrátila absurdita jeho závěrů. Vědění se tu pře s protivěděním, teorie odporuje praxi, celou knihou prochází (nevyřčena) otázka: které vědění je tedy skutečné? Máme vůbec právo cokoliv do Encyklopedie zapsat? (24.1.1880 píše Flaubert opět paní Roger de Genettes: „Víte, jakého počtu dostoupily knihy, které jsem musel přečíst kvůli svým papričkům? Přes tisíc pět set! Svazek mých poznámek je tlustý 8 palců, a to všechno nebo nic je jedno a totéž.“ [Flaubert, Gustave: Dopisy, Praha, Mladá fronta 1971, str. 348])

Přesto má všeobecná kritika vědy v Bouvardovi a Pécuchetovi výjimku. Jednou z mála disciplín, ve kterých Flaubert (na rozdíl od seriálu Jaroslava Dietla) dopřává svým hrdinům sérii nezpochybnitelných úspěchů, je (už v jejich době vyvrácená a odmrštěná) frenologie...

Za zakladatele frenologie (lebkozpytu) bývá považován Rakušan Franz Josef Gall, který roku 1796 vydal práci s názvem Anatomie a fyziologie nervového systému obecně a mozku zvlášť. V ní rozparceloval povrch lidské mozkovny do oddělených polí (políček) a podle jejich tvaru a velikosti určoval lidské vlastnosti. Jeho základní hypotézou bylo, že mozek je rozčleněn na různá centra a ta se můžou u různých jedinců různě vyvíjet, čímž formují lebku. Frenologie byla na přelomu 18. a 19. století na výši doby (tvrzení o tom, že v mozku existují (více či méně izolovaná) centra spojená s jednotlivými schopnostmi či vlastnostmi, je koneckonců platné dodnes) a brzy se rozšířila po Evropě. Záhy však začala být kritizována a její východiska zpochybňována. Mozek není sval, aby u něj záleželo na velikosti, a jednotlivá mozková centra nejsou tak radikálně oddělena, aby se na tom daly budovat závěry, jaké vyvodil Gall. Přesto má frenologie (podobně jako platnost RKZ) dodnes své přesvědčené stoupence, kteří se ji snaží „vědeckými“ metodami dokázat (Paul Bouts, Peter Van den Bosche), ba dá se dokonce „studovat“ i v Praze na tzv. Univerzitě Hvězda (www.orbispictus.cz/univerzita).

(Samozřejmě, že uvozovky i další podobné známkování je nefér. Podobně by se dalo napsat, že bohemistika se dá dokonce i „studovat“ v Praze na tzv. Univerzitě Karlově (www.cuni.cz).

Své místo si našla frenologie i v (historické) kriminalistice. Cesare Lombroso (1835–1909) se pokusil třídit zločince (a také génie!) na základě jejich vzhledu. Lombroso nebyl blázen – byl psychiatrem a vězeňským lékařem a pokusil se mimo jiné sestavit i jeden z prvních detektorů lži, založený (zcela moderně) na fyziologických změnách. (Je ovšem také pravda, že ve svých pracích zločince obdařoval „ďábelskými rysy“ a dalšími spíš projektovanými znaky, čímž se lehce vymyká své pověsti biologického pozitivisty.)

Frenologie je klasický příklad vědy, která se pokusila uchopit obecné (lépe řečeno intuitivní) poznání a zuniformovat ho v systém. Není divu, že se pánům Bouvardovi a Pécuchetovi odhadování lidských povah tak dařilo, dělit lidi podle toho, jak vypadají, může při troše vnímavosti každý. Frenologie se zaměřila na mozkovnu (čímž předvedla pěkný příklad redukce možného poznání na jeho nejmíň zajímavou část), Lombroso už se zaměřil celkově na rysy. Všichni hodnotíme lidi podle toho, jak vypadá jejich obličej, Jeanu Gabinovi přisuzujeme jiné povahové rysy než Jacku Nicholsonovi, Vladimíru Holanovi jiné než Vítězslavu Nezvalovi. Samozřejmě, že se podobné odhady v lecčem mýlí, v lecčem jsou ale také užitečné, jinak bychom je pravděpodobně už dávno přestali používat.

Člověk nepřestane (poměrně úspěšně) odhadovat povahu a schopnosti ostatních podle jejich vizáže, problém je, že nástroje, kterými to činí, jsou tak subtilní, specializované a od jedince a jeho osobní historie a zkušenosti odvozené, že je věda, závislá na zobecnění, není schopna abstrahovat. Nelze je předat jakýmkoliv obecně platným systémem.

Vzhledem k tomu, že souvislost mezi duševnem a fyzičnem jednotlivce je pravděpodobná a často výrazná, se věda o systém, který by tuto souvislost zachytil, pokoušela mnohokrát. Frenologie je jen nejkřiklavějším případem ze všech. Selhala estetika, antropologie, fyziologie i psychologie. To téměř jediné, k čemu věda zatím dospěla, jsou různé verze Kretchmerova rozlišení astenického, atletického a pyknického typu člověka, které je hrubé, podmíněné a nakonec nicneříkající. Věda nám s fyzickým rozlišováním lidských povah nepomohla.(Což samozřejmě neznamená, že nepomůže – zatím posledním, mnohoslibným výkřikem vědy je úžasný boom genetiky.) A přesto je nám toto poznání (podmíněné naší vlastní povahou) jakýmsi tajemným způsobem dáno. Existuje.

Frenologie ve světě vědy neuspěla, protože základ jejího poznání je příliš složitý, příliš hluboký. Je tak hluboký, že ho nejde dost zjednodušit, aby ho obecný systém založený na logice a matematice byl schopný zpracovat. Gall a Lombroso se nemýlili, když tvrdili, že naše vlastnosti souvisejí s naším vzhledem. Jejich nauky nepropadly proto, že by naše povaha nebyla vidět na naší hlavě, v našich očích a tvaru našeho obličeje, ale proto, že se tuhle souvislost pokusili popsat pomocí příliš hrubého rastru, pokusili se ji zobecnit nedostatečným způsobem a formulovali její pravidla víceméně mechanicky. Pravděpodobně to ani jinak nešlo, pravidla, měla-li se vměstnat do pout určité dobově podmíněné metodologie vědy, nedostatečná být musela.

V jiném textu (Švec, Štefan: "Literární věda a skutečnost", Tvar 1/2005, Praha, Klub přátel Tvaru 2005, vnitřní skládaná příloha TVARy) jsme se pokusili nadnést, že pravidla formální logiky můžeme vnímat jako neplatná. Stará moudrost symbolu jin-jang, mystická pravda o jednotě v mnohosti a mnohosti v jednotě, básnické a filozofické teze o jednotě protikladů nejsou od života odtrženými doteky nad- či mimosvětí, jsou odrazem konkrétní a každodenní zkušenosti s všední realitou (a právě ony jsou schopny realitu jakž takž pojmenovat). Zvlášť dnes, v době postmoderního kvasu a zahlcující informační smršti, prakticky nelze než připustit možnost, že protikladné výroky jsou pravdivé zároveň, že ano je zároveň ne, že něco je nic i všechno, že jedna se rovná nule a jedna s jednou nerovnají se dvěma, nebo se dvěma rovnají stejně jako čemukoliv jinému. Nemusí platit ani zákon totožnosti, ani zákon sporu, ani zákon vyloučeného třetího, nemusí platit téměř nic, čím se starší logika snaží sešněrovat „správné“ myšlení. Odlišení jedniček a nul se hodí pro programování toho, co dokázal stvořit člověk (dejme tomu počítače). To, co člověka od jeho stvoření (stroje) odlišovalo a odlišuje, je ale právě tušení, že jednička s nulou zas tolik odlišné nejsou a že zároveň můžou znamenat i nekonečno. Člověk stvořil matematiku, aby zjistil, že člověkem ho činí její překročení.

1.2 Astrologie čili rytmus světa

p> V Druhém dialogu o vědění smetl Paul K. Feyerabend s gustem námitky řady vědců proti astrologii a na známých protiastrologických výrocích dokázal, že vědecké autority (včetně nositelů Nobelovy ceny) o astrologii nemají ani ponětí. Poté citoval některé nové fyzikální teorie, které ukazují, že by na vlivu nebeských těles na věci pozemské mohlo něco být, jenom ještě přesně nevíme, jak to popsat. Feyerabend, Paul K.: Tři dialogy o vědění, Praha, Vesmír 1999 str. 55-138

Nic z toho Feyerabend nedělal z náklonnosti k astrologii (ta ho „k smrti nudí“) (tamtéž, doslov) jen se pokusil dokázat neopodstatněnost a nepodloženost řady „zřetelných“ či „obecně platných“ soudů. Těžko dohánět Paula Feyerabenda ve fyzikálním vzdělání, ale jeho snahu o obranu astrologie před neodpovědnou kritikou je možné doplnit z jiných stran.

Od Sigmunda Freuda víme, že zážitky v raném dětství jsou pro naši existenci podstatné. Mezi takové zážitky jistě patří i podmínky v našem okolí – jak by na nás tedy nemělo mít vliv např. počasí v prvních měsících našeho života? Je možné, že děti narozené na jaře mají cosi společného? Že se v něčem liší od lidí narozených v zimě?

Vliv počasí v prvních měsících života (případně už před narozením v těhotenství) nemusí být pro člověka nejzásadnější, ale zřetelný být může. (Viz např. článek „Měsíc, kdy jste se narodili, mívá vliv na to, jakými budete trpět nemocemi“ , případně studie dokazující, že lidé narození v tom kterém znamení se účastní dopravních nehod méně než lidé jiných znamení – a rozdíly jsou v desítkách procent (ČILICHILI, č. 1/2005, Praha, Oskar Mobil, a.s., str. 21)) Stará lidová moudrost praví, že nejlepší koťata jsou březnová. Podle rozšířené pověry by se svatby neměly konat v květnu (devět měsíců po květnu přichází únor, a to byl dlouho nejchladnější, nejkrutější, a obecně nejnebezpečnější měsíc pro rození dětí – mimochodem únorovo-březnové Ryby jsou často popisovány jako labilní, k nemocem nejnáchylnější, nejcitlivější a nejchoulostivější znamení zvěrokruhu).

Čínské horoskopy pracují na rozdíl od západní astrologie s cykly dlouhými rok. Zkušenosti učitelů na školách dokládají, že jednotlivé po sobě jdoucí ročníky studentů se liší – přes všechnu rozmanitost jedinců, kteří ho tvoří, má každý ročník něco společného. Možná je to to, co se pokouší zachytit roční čínský horoskop.

Kromě toho všeho samozřejmě astrologie funguje částečně proto, že v ni mnoho lidí věří (narodil jsem se ve znamení Vah, vnímám se tedy jako Váhy). To astrologie o sobě ví (a využívá toho). Dávno před dnešní fyzikou si byla vědoma toho, že výzkumník je součástí pokusu, že pozorování samo mění pozorované a že definice situace situaci tvoří.

S astrologií je to jako s frenologií. V jejím základu je hluboké poznání o souvislosti mezi ději vesmírnými a lidskými, o zásadní podobě, která existuje mezi makro a mikro světem (model atomu a model galaxie přinejmenším vypadá podobně), a především o existenci rytmu, kterým příroda vybavila své stvoření. Věda o rytmu (noci a dne, ročních období, srdečního tepu, textu, historických epoch) je implicitně obsažena v každé z věd, ale málokterá z nich ji dokázala dostatečně reflektovat. Astrologie (ta nejlepší astrologie) se o to pokouší. Není to počítání dnů a znamení, ale především metaforické či symbolické vědomí cyklického plynutí času a zároveň jeho posunů – které nám pomáhá i ve vědě.

K takovému základu astrologie nemohou dojít ani hlasití a computerizovaní astrologové, ani jejich „vědou“ obrnění odpůrci ze spolku skeptiků Sisyfos.( Vůbec je zajímavé, s jakou bohorovností tito lidé, jejichž ideová východiska jsou přibližně čtyři sta let stará, zesměšňují tradici, jíž se velké mozky lidstva věnovaly čtyři tisíciletí.) Obě čeledě mudrců totiž přijaly za základní hodnotu poznání jeho „vědeckost“, (opravdu v uvozovkách. Skutečná vědeckost, která rovněž užívá dál zmíněných postupů, si je vědoma svého omezení, ale také síly a tradice, z níž sama vychází, a která si tedy může dovolit být mnohem tolerantnější a přijímat myšlení co nejsvobodnější) tj. všechna možná metodologická zaklínadla od verifikace přes falzifikaci po experiment. To vše je přitom s přihlédnutím k relativitě prostoru a času, k podmíněnosti pokusů cokoliv změřit a ke komplexnosti jakéhokoliv, byť nejjednoduššího jevu zpochybnitelné (jakkoliv významné a pro rozvoj kritického myšlení nutné). Věda není samospasitelná, i když se za takovou často považuje. (Pravda, možná ještě častěji je za takovou považována laiky.) Experimenty, které vědci v laboratořích co možná nejoprostěnějších od složitosti světa provádějí, jsou zajímavé, často velmi užitečné, ale poznání, které přinášejí, si může činit nárok na jen „částečnou univerzálnost“.(To je samozřejmě protimluv. Řekněme na platnost jen v jistém konkrétním kontextu.) Svět nefunguje tak úplně jako lidská laboratoř a dobří vědci to vědí.

Když se astrologové snaží doložit své konkrétní závěry pomocí vědecké metodologie a „vědeckých“ důkazů, jsou směšní. Stejně tak vědci, kteří astrologii týmiž metodami „vyvracejí“. Je to podobné, jako když vyvracejí lásku teorií sobeckého genu. Astrologie nemůže dostát „nárokům“ vědy a věda zatím nestačí na „poezii“ astrologie. Když Isaac Newton ve čtyřiceti letech zblbnul a vrhl se pro celý zbytek života na alchymii a astrologii, možná k tomu měl důvod.

Frenologie, astrologie (a koneckonců i alchymie) jsou příklady věd, které byly součástí diskurzu vzdělanců a vypadly z něj proto, že nebyly schopny dostát osvícenské vědecké metodologii, založené na matematice a logice. Metodologii, která nebyla (a dosud není) dostatečně rozvinutá. Otřásají-li se v postmoderně základy této metodologie, může to vést jak k přijetí i dalších odmítnutých teorií zpět do vědeckého diskurzu, tak k otřesení pozice věd klasických (i když co je to klasičnost, když nejstarší vědy mají (Ve smyslu svých vlastních sebedefinic.) samostatně několik málo set let?), a především k oživení úplně nových či zapomínaných teorií.

1.3 – Výklad snů čili pavěda znásilněná vědou

V předchozí argumentaci nešlo o to obhajovat horoskopy v novinách, výpočty vypočítavých či pološílených šarlatánů přesvědčených o jediné pravdě efemerid, případně dokazovat oprávněnost Gallových map lebky. Jde o to najít druh moudrosti, který je za nimi skryt (je-li). Jde o tentýž druh moudrosti, který našel Sigmund Freud ve výkladu snů.

Snáře a vůbec pokoutní pokusy o číselný či jiný výklad snů můžeme k astrologickým výpočtům a frenologickým pseudoteoriím měrou obskurity jistě přiřadit. Přinejmenším od Freuda se ovšem nikdo neodváží smát snům samotným či dokonce považovat je za bezvýznamné. Šarlatánství snářů se ukázalo skrývat kdesi za svými legračními vývody hlubokou moudrost, sny nám o nás samých můžou říci věci, které se odjinud nedozvíme. Je od věci předpokládat, že astrologie či frenologie jsou na tom podobně, jen ještě nenašly svého Freuda?

Frenologie a astrologie nejsou ve svém základu vědami o nic méně než dejme tomu lingvistika, sociologie, sémiotika nebo fyzika pevných částic. (Záleží samozřejmě na definici pojmu věda. Podle některých definic o vědy samozřejmě nejde. Má-li věda být systémem platného poznání, pak vědami jsou. ) Jen je jejich základní metafora příliš vzdálená osvícenské představě vědy, kterou většinou dodnes vnímáme jako základní. Každá věda (z jistého úhlu pohledu) stojí na jedné základní metafoře a každá teorie má ve svém nejhlubším vrcholu (vnímejte si ten protimluv, jak chcete) poezii. (Matematika není věda, ale intelektuální strategická hra či nástroj k přežití.) Osvícenské vědy stojí na metaforických pojmech (podle některých filozofů, např. Locka, koneckonců jiné ani nemáme) – sociologie na pojmu společnost, biologie na pojmu život, medicína na pojmu zdraví, lingvistika na pojmu jazyk. Frenologie a astrologie nestojí na pojmech, ale na vztazích, na vztahu psyché-fýzis a člověk-vesmír. (Samozřejmě že je to vlastně hraní si se slovy. Koneckonců pojmy jsou vztahy a vztahy jsou pojmy. Ale je to hezké, ne?)

Všechny velké teorie mají ve svém základu poetickou představu až náboženské síly: u strukturalismu je jí svět jako dynamický systém vzájemně provázaných prvků (ať už hierarchicky setříděných či – v postrukturalismu – nesetříděných) a u evolucionismu (a dejme tomu memetiky) představa vývoje, téměř teleologická představa o tom, že dění má jakýsi (přinejmenším časový) směr. U dekonstrukce je to potom obecná nejistota smyslů a poznání.

V základu každé vědy a každé teorie je poezie. Poezie nemá ve zvyku se vzájemně popírat s jinou poezií, básně se na rozdíl od vědeckých systémů navzájem z poezie nevylučují.(Básně ne, básníci ovšem často. ) Všechny platí a fungují zároveň a nikomu to nepřijde divné. Básně přitom přinášejí poznání pro praxi podobně platné a užitečné jako věda. Není důvod, proč by se měly vědecké systémy, které jsou ve svém základu poezií, chovat jinak a navzájem se popírat.(Jedním z takových důvodů mohla být psychologická potřeba bezrozporné představy světa. Ta je ale dnes už samou koexistencí tolika podobných představ tak pobořena, že je téměř nutné přijmout bezrozpornou smrt bezrozpornosti [což je protimluv, který se spirálovitě sám popírá až do nekonečna].) Dejme tomu jazyk se chová jako matematický systém i jako živý organismus. Jako individuální prostředek vyjádření svobodné vůle, obecný senzor pravdy a pokrytectví i jako opresivní společenská klec, která omezuje myšlení. Najednou. (Vše zároveň je ke spatření např. v Řeči komunistické moci Petra Fidelia, v Jazyku Třetí říše Victora Klemperera, v Orwellovi a jinde.)

Základem vědy, stejně jako poezie, není pouhé poznání, ale také tvorba. Tvorba ostatně poznání přináší a poznání tvorbou je hlubší než poznání jiné. Kdo postaví dům, pochopí jinak a lépe, co je dům, než ten, kdo si ho jen prohlédne a změří. Věda není soubor faktů (fakta jsou koneckonců ošemetný pojem), ale hřiště o nekonečné rozloze. Věda je krásná všude tam, kde se odváží být svobodná. Je užitečné poznat a osvojit si velké básně minulosti (ať už jde o Kurs obecné lingvistiky nebo o Mendělejevovu tabulku prvků), stejně důležité je ale tvořit básně vlastní. Vzdělání není sumou vědomostí, vzdělání je synonymem zájmu o vzdělání.(Je ovšem praktické ve škole ověřovat spíše sumu vzdělání, protože zájem se dá těžko známkovat. Současný školský systém je převážně založen na té nejjednodušší matematice. Jde to jinak?)

Uvedeme-li si příklad, pak není dejme tomu jediný důvod, pro který by mělo být pomocných věd historických jenom deset (Vademecum pomocných věd historických , Jinočany, H&H 1994) Jsou tradiční, zkoumají mince či úřední listiny, ale kdo má chuť, může založit desítky dalších pomocných historických věd o spoustě dalších druhů věcí, témat či myšlenek.(Už jenom vzhledem k samotnému počtu různých historií, či řekněme historických metodologií, jako je historie všedního dne, orální historie, kontrafaktuální historie...) Jistě by nebyl problém definovat vědu o vývoji a dějinách domácích zvířat (zoodomestikologii?), vědu o dějinách šatstva (ta už, jakkoliv není explicitně vymezena jako pomocná věda historická, implicitně dávno existuje) či luxemiku (nebo lumeniku?) – vědu o dějinách interiérového, exteriérového, geograficky, sociálně i jinak podmíněného světla a přístupu k němu. A bylo by to účelné.

Lingvistika je založena na metafoře jazyka, který je možno vydělit, o kterém je možné mluvit samostatně. Dovolme si metaforu příbuznou, leckde už použitou (a protože jsme v Čechách, tak strukturalistickou): Vystřihli-li bychom z pavučiny její jádro, uzel důležitých vláken uprostřed, co bychom zjistili o pavučině? Něco ano, například styl kladení vláken a způsoby jejich spojování, případně jejich tloušťku a složení. Jenže pavučina jako taková se nedá redukovat na své jádro. Daleko nejdůležitější poznatky o ní přináší zkoumání pavouka, much, které se zachytily, vláken, která drží pavučinu na zdech, kmenech či stéblech kolem, a vůbec sama ta stébla, zdi či kmeny, celé počasí, prostředí a kontext kolem. Vyslovme kacířskou myšlenku, že sama pavučina (jazyk) je mnohem více svým okolím, kontextem, pavoukem, počasím a zdmi či stébly než nějakými vlákny a jejich spojením. Řekněme, že sama fyzická pavučina vůbec pavučinou není. Když ji strhnete a odnesete do laboratoře pod mikroskop, téměř nic důležitého se o ní nedozvíte. Podobně tygr v ZOO (i když ZOO má i jiná poslání než to vědecké) už prakticky není tygrem. Tygra dělá džungle a ulovení kopytníci, kterým praská páteř. Lze mluvit o vláknech pavučiny a jejich lepidle, lze mluvit o počtu tygrových nohou, pruhů a zubů, o možnostech jeho rozmnožování v zajetí, ale o pavučině ani o tygrovi přitom spoustu důležitého poznání nevyslovíte.

Lingvistika, přes všechnu shromážděnou duchaplnost (a nemá smysl předstírat, že jsem ji v úplnosti obsáhl. Lingvisté světa navršili a dál a dál vrší  téměř nekonečné pohoří poznání, faktů a teorií jazyka – jinak řečeno básní, které jsou leckdy krásné a leckdy moudré. Nikdo toto poznání neobsáhne v úplnosti a já pravděpodobně nejméně ze všech. Přesto se cítím oprávněn mluvit o lingvistice. A ponechávám to bez vysvětlení), je velmi NEDOKONALÝ popis jazyka (jako je biologie velmi nedokonalý popis života). Každý systém je nedokonalý, kdo by chtěl dobře popsat přírodu, musel by stvořit novou. Lingvistika jistě nedokonalou zůstane, ale právě díky tomu má i nespočet cest, kterými se může dál rozvíjet. Některé z nich naznačí při vší své omezenosti druhá část této práce.

2 - Možnosti lingvistiky

„Nejprve šli mlčky podél kuželovitých zákrsků. On byl ještě vzrušen svým přednesem a ona cítila v hloubi duše jakoby překvapení, kouzlo vyvolané literaturou. Za jistých okolností pohne umění průměrnými duchy a celé světy mohou být objeveny i jeho nejneobratnějšími tlumočníky.“

(Bouvard a Pécuchet, str. 134)

Lingvistika jako obecná věda o jazyku je stará něco přes sto let. Samozřejmě, že má své předchůdce, jazyk zajímal jistě už mudrce předantické (jako první dochovaný text zabývající se podstatou jazyka se obyčejně uvádí Platónův Kratylos, ale dalo by se myslím prokázat, že  v řadě dřívějších náboženských nebo uměleckých textů se jazyk řeší s nemenším úsilím a nehoršími výsledky. Dejme tomu ve staroindických sútrách učenců, kteří se pokoušeli udržet znalost posvátného sanskrtu či v Bibli – nevedla snad snaha vyšplhat po věži poznání až do nebes k dekonstruktivistickému zmatení jazyka?); univerzální gramatikové, historičtí jazykovědci okouzlení sanskrtem, stejně jako mladogramatici, francouzská psychologická a sociologická škola, neolingvisté, školy moskevská či kazaňská atd. jí přinesli mnoho důležitého. Kurzy obecné lingvistiky na našich univerzitách však za ten nejopravdovější výstřel z Aurory obvykle považují Kurz obecné lingvistiky.

Lingvistika je coby člen prastaré rodiny lidské moudrosti mrně. Přes své mládí toho už dokázala hodně, mimo jiné nabourat sebevědomí západní filozofie (ve zmíněné rodině dívky řekněme dospívající), roztrhat Encyklopedii, a také si párkrát pěkně narazit kokos (třeba když spadla z balkónu nazvaného popis jazykových univerzálií).

Lingvistika toho pomocí řady svých velkých duchů provedla už dost. Její výsledky jsou obdivuhodné, ať už jde o výsledky lingvistiky strukturní, generativní, stratifikační, matematické či jiných. Přesto je pořád ještě tak mladá, že ještě sama neví, jak bohatý je svět, po kterém se může rozhlížet. Zatím se naučila chápat do rukou pár jednodušších nástrojů a úspěšně poznává některé veliké a barevné věci (a některé vytržené detaily). Bojí se zrcadla. Zná už docela dobře postýlku, ve které se narodila, a mává na sebe s několika jinými mrňaty ve vedlejších postýlkách. S těmi nejbližšími. Jako každé mládě si o sobě hodně myslí.

Je-li základem oboru to, co se učí na univerzitách, tak je dnes lingvistika schopna mluvit (hádat se, přemýšlet) o tom, že jazyky se dají dělit do různých skupin, že jazyk (jako takový i jednotlivé řeči) má určitou historii [hádka může být o to, jestli je to historie vzestupu, pádu či ani jednoho) a že je postavený z různých úrovní součástek. Předpokládá, že existuje jakýsi nástroj (systém), díky kterému jsme schopni dávat konkrétním soustavám zvuků či grafických obrazců smysl, případně díky kterému umíme generovat nekonečný počet gramaticky správných vět. O povaze, univerzalitě či vůbec podobě takového nástroje je však dosud schopna říci jen velice málo, občas za něj dokonce považuje cosi podobného matematice. Věří, že se svět dá rozdělit na cosi, co mluví, na mluvené a na cosi, o čem mluvené vypovídá. O vztazích těchto tří veličin vyprodukovala spoustu prima teorií (ba i návodů), ale žádný obecný a bez takřka nekonečného množství výjimek. Jako typická věda odmítá připustit pluralitu omezenosti a zoufale hledá jednotný nástroj popisu. Držela už v rukou řadu nástrojů krásných a užitečných, ale žádný se jí nezdál dost obecný. Podobně jako ostatní vědy lingvistika ráda kritizuje sekeru za to, že se s ní špatně šroubují šrouby, a šroubovák za to, že s ním nejde zalévat trávník. Při všech půtkách a soustředění se na univerzální nástroj, vhodný k těm několika málo činnostem, které už umí, lingvistika často zapomíná na svět kolem a na to, že existuje nekonečná řada činností, které by se mohla (s pomocí třeba méně univerzálních nástrojů) ještě naučit.

Poslední dobou se některými zabývá díky svému kontaktu se sociologií, psychologií, kybernetikou či teorií informace, pořád je ale do obrovské míry zahleděná do sebe. Na dalších řádcích načrtneme pár možných výhledů, které se před ní rozevírají a kterých by si byla škoda nevšimnout.

Nic z níže popsaného samozřejmě nevychází z nezávislého vnuknutí autorova, vše bylo už mnohokrát popsáno a ukázáno lépe, ke všemu je možné najít skvělé prameny. Problém je, že přes všechno takto nashromážděné bohatství naše univerzitní lingvistika naznačené cesty ignoruje, nejsou součástí studijních plánů a (přes všechnu zřejmost jejich důležitosti pro jazyk) se v nich nevychovávají odborníci.

Možných dalších cest je přitom opravdu mnoho, ty představené představují jen příklady a výsek z nekonečna, které je otevřené každému a které si každý může obohatit o tolik cest, kolik je mu libo. Má-li se lingvistika opravdu zabývat jazykem se vším, co k němu patří, nemůže zůstat zavřená v kleci, která se zdá být jejím současným předmětem, a musí se otevřít řadě nových předmětů zkoumání. Jako každá věda je i opravdová lingvistika touhou, jejímž předmětem nakonec není jen jazyk, ale celý svět.

2.1 – Písmena jako pravda

Vedle latinky existuje řada jiných abeced. V hebrejském písmu má každý znak kromě své vlastní fyzické podoby i svůj osobní, tradovaný mystický význam, stejně jako příběh či příběhy, který se k němu váží. Dejme tomu Alef, první písmeno hebrejské abecedy, je nejen prvním písmenem jména prvního člověka (Adama), ale i prvního žida (Abrahama), začíná jím první ze sedmdesáti tajemných B-žích jmen a první z přikázání. Nejenže se díky takovým souvislostem všechna písmena lépe učí a pamatují, ale celá písemná kultura s takovým písmem dostává nový rozměr. V každém znaku je shrnuta moudrost přírody a mnoha životů a souvislosti mezi písmeny a řečí, stejně jako mezi řečí a životem nejsou náhodné. Stejně tak má význam i abeceda (v tomto případě álefbéta) jako celek: „Seznámil jsem se však s tradicí, o níž vypráví kabalistický text z patnáctého století, Sefer ha-Tamuna. Říká se v něm, že jedno písmeno v naší současné hebrejské abecedě chybí a že bude zjeveno až v budoucnosti. Anonymní autor dále vysvětluje, že každý kaz v našem současném světě tajuplně souvisí s tímto chybějícím písmenem – nepředstavitelnou souhláskou, jejíž zvuk stvoří slova a světy, o nichž se nám nesnilo, a která promění útlak v lásku. Možná jste si již všimli, že po obou stranách černé kožené krabičky tefilin, která se nosí připevněná na čele při ranních modlitbách, jsou písmena Šin. Když se na ně podíváte zblízka, uvidíte, že jedno z nich (nalevo) má místo tří nožiček čtyři. Někteří se domnívají, že to je asi to chybějící písmeno, jehož název a výslovnost musí počkat až na příští svět. Každé ráno jej však nosíme přímo mezi očima!“

(Pravda, možná dokonce tolik, že vychovávat v nich odborníky je obecně nemožné. Snad by stačilo i jen to, různé možnosti si uvědomit a vnímat šíři jejich bohatosti. A předávat povědomí o ní. Kushner, Lawrence: Kniha písmen, Praha, Půdorys 2003, str. 17-18. Mimochodem, astrologie má také svou vlastní pověst o skryté, chybějící planetě. Ta, jakmile bude objevena, zpřesní všechny přibližné výpočty a zruší všechny pochyby o oprávněnosti astrologie. Za skrytou planetu byl už považován Uran, Neptun i Pluto, hlubší význam skryté planety je ovšem dost pravděpodobně v tom, že zůstává skrytá.) Jazykový znak (ani zvuk, ani grafém) nemusí být zcela arbitrární, jeho motivace může být samozřejmě u různých jazyků různá, pokaždé je ale hluboká. To, že jsou slova a písmena různá, neznamená, že jsou náhodná, každé z nich má dlouhou historii, svůj vlastní význam a zákony. Při bližším pohledu se objevují nádherné souvislosti mezi jazyky i mezi alfabetickými (či jinak založenými) systémy písma. Samozřejmě, že jsou z velké míry vysvětlitelné vývojovým stykem, kořeny a vzájemnými vlivy, tím spíš nám ale poskytují zajímavý pohled na historii.(Viz např. Krupa, Viktor, Genzor, Jozef: Písma sveta, Obzor, Bratislava 1989 či Kéki, Béla: 5000 let písma, Mladá fronta, Praha 1984 To, že je nějaká motivace stará či zapomenutá, že ji už málokdo dokáže vnímat, neznamená, že je bezvýznamná.

Slova a písmena jsou inspirována přírodou, světem kolem člověka. Kaligrafie je prastaré umění a nejde jen o řemeslo pěkného psaní nebo o estetickou působivost napsaného. Kaligrafie hledá a nachází souvislosti mezi písmem a přírodou, obecněji mezi čímkoliv, co stvořil člověk, a světem kolem. Je-li písmo něčím motivováno, je to často právě hloubka údolí (U :o), výška hor, vznešenost stromů nebo elegance letu orla.

Takto napsáno je to samozřejmě pseudověda (i pseudoumění), ale hledat souvislosti mezi písmem latinským, azbukou, řeckou abecedou, hebrejskou abecedou, arabskou abecedou, nealfabetickými systémy, jako je písmo čínské či hieroglyfické, porovnávat je, poznávat jejich motivaci, učit se jejich logice, jejich rozdílům i souvislostem a důsledkům, které z nich plynou pro jazyk, pro literaturu a pro život a komunikaci obecně, a v neposlední řadě se učit jejich kráse by mělo patřit do základu poznání jakéhokoliv filologicky (Slovo filologie může znít samo o sobě nepřesně, falešně a protimluvně, ale budiž, vzhledem k úzu ho použijme, ostatně jazyk bývá moudřejší než jeho uživatelé a vylučovat slova z vlastní řeči se nevyplácí. ) vzdělaného člověka, a možná nejen jeho.

Vítězslav Nezval a Guillaume Apollinaire byli velkými rebely a průkopníky, Nezval měl dostat za „Abecedu“ doktorát a Apollinaire za Kaligramy profesuru. Zasloužili by si ty nejvýznamnější lingvistické ceny. Přesto jsou jejich pokusy ve srovnání se středověkými a barokními obrazovými básněmi, s výsledky staleté tradice arabské či čínské kaligrafie v podstatě trapné. Jediné, co lingvistika dokázala udělat s písmem, bylo ponížit ho na nejhlubší místo, na němž v historii bylo, učinit z něj téměř náhodný nástroj, který se jen mimochodem a bůhví vlastně proč tak skvěle hodí k tomu, aby vyjadřoval mimo jiné i její myšlenky. Jediné, co se student dejme tomu češtiny dozví na vysoké škole o písmu, je, že kroužek nad u je pozůstatkem dvojhlásky uo (což je mimochodem fascinující fakt), a že středověké rukopisy byly často (pravděpodobně pro bujnost opisovačů) uvozeny velkými a zdobnými iniciálami. Nikoho už téměř nezajímá jejich význam, význam výzdoby písemných středověkých památek, obecně grafické úpravy, která se k textu vázala a tvořila s ním harmonický celek...

Díky textovým editorům na počítačích má student možná jakési obecné povědomí o tom, že existuje kurzíva (proč je nakřivo?) a různé fonty, z nichž některé jsou pro seminární práci použitelnější a jiné méně. Ještěže existují řemeslníci a výtvarníci, kteří tradici písma a jeho významu přenášejí dál, (viz např. www.pismolijna.cz) a různé počiny nadšenců, jako jsou některé výpravné knihy o písmu či jako byla dvě čísla revue Souvislosti (2/1999, 3/2004), která se různými druhy písma zabývala v celých blocích. Daniel Samek tam o staroirském ogamu píše: „V žádném případě tu nejde pouze o přenesený význam, abeceda je tu skutečně postavena na roveň struktuře světa, přesně tak, jak to dokládá třeba pyramidální soupis poměrné dlouhověkosti různých bytostí nazvaný též „abeceda světa“ (aipgitir in betha)“ (Souvislosti 3/2004, Praha, Sdružení pro Souvislosti 2004, str. 164)

Kromě obecného poznání o grafických soustavách patří do lingvistiky jistě i poznání písma osobního – grafologie. I tak pozitivistická instituce jako soud uznává dobrozdání o pravosti podpisů jako důkazy a přiznává tím rozdílům mezi písmy jakýsi význam. Máme-li úředně uznány rozdíly, mohli bychom se zamyslet nad jejich motivací. Rozdíly mezi písmy jsou vysoce individuální a jejich poznání je podobně neuchopitelné jako poznání „frenologické“. Přesto existuje a jako takové může být předmětem vědy.

Je načase, aby lingvistika svou slepotu kompenzovala a začala písmo vnímat jako jeden z významných předmětů své discípliny, a to se všemi jeho souvislostmi, historií, rozmanitostí, se všemi možnými významy, kterých může nabýt. Jako že jich je.

2.2 – Jazyk jako zpěvohra

V jednom rozhovoru pro časopis Literární svět řekl Leoš Janáček toto: „Víte, bylo to nějak divné – když někdo na mne mluvil, já třeba jeho slovům nerozuměl, ale ten tónový spád. Já hned věděl, co je v něm. Já věděl, jak cítí, jestli lže, jestli je rozrušen, a když tak ten člověk se mnou mluvil – byl to konvenční hovor – já cítil, já to slyšel, že ten člověk uvnitř třeba pláče. Tóny, tónový spád lidské mluvy, vůbec každého živoucího tvora, měly pro mne nejhlubší pravdu. A vidíte, to byla má životní potřeba. Nápěvky sbírám od roku devětasedmdesátého.“ (Janáček, Leoš: Nápěvky dětské mluvy, Krajské nakladatelství v Ostravě, Ostrava 1959, Doslov, str. 38-9. Celý svazek je vůbec kouzelným důkazem popsané Janáčkovy vášně. O její hloubce si můžeme udělat představu i z beletristického popisu smrti Janáčkovy dcery Olgy: „Janáček běžel do nemocnice, ale doktor mu řekl: To by byla její smrt. „Já nechci umřít! Já chci žít!“ I v největším hoři bral Janáček tužku a črtal nápěvky slov umírající.)

Když si Leoš Janáček zapisoval lidskou řeč do not, nebyla to úchylka extravagantního skladatele, ale vystižení podstaty. V lingvistice se zvukovou stránkou jazyka zabývají fonetikové, ale ti více měří, popisují, rozebírají hrtan a přou se o binární opozice, než aby se pokusili zachytit to, že hudba jazyka má svou estetickou kvalitu.(Nic samozřejmě neplatí doslova. Např. M.A.K. Halliday se domnívá, že vztahy mezi jazykovými jevy nemají charakter opozic, ale existuje mezi nimi plynulý přechod, kontinuum. Tím už se ovšem dostáváme do oblasti kapitoly 2.5, k metaforice lingvistiky. ) Každý mluvčí má svou vlastní jazykovou melodii, která je ovšem podmíněná melodií jazyka a nářečí, jímž mluví. Je podobně charakteristická jako jeho písmo či vzhled. Fonetikové vyvinuli šikovný aparát k zápisu intonace vět, zvukového průběhu promluvy atd. Z toho by se dalo vycházet při kladení otázek, proč jeden mluvčí mluví jinak než druhý, ale také proč je jeden jazyk zpěvnější než druhý, proč je jeho melodie výraznější a rozepjatější, proč jsou jazyky vyšší a nižší, jak se v tomhle všem odlišuje jedinec či sociální skupina. Svou roli v souvislostech mezi jazykem a hudbou hraje i otázka rytmu, která není jen doménou poezie či umělecké prózy. Každá promluva (a vůbec každý text a čas jako celek) má svůj rytmus, který mimoděk formuje i její recepci. Každý člověk, skupina lidí, jazykové společenství i každá skupina jazyků má své melodie, rytmy, harmonie a disharmonie, každá promluva je zpěvem a leckdy je i zpěvem i text psaný. Vztahy mezi hudbou a jazykem jsou pestré a lingvistická muzikologie by mohla být užitečným oborem. Zkoumání individuální melodie hlasu v souvislosti s individuálním písmem a vůbec všech jazykových projevů jednotlivce (např. význačné osobnosti) by mohlo přinejmenším psycholingvistice přinést zajímavé výsledky.

2.3 – Přeložitelnost jazyka

Jedním ze základních předmětů lingvistiky je složitý a mnohostranný vztah mluvené a psané formy jazyka. Poddisciplíny lingvistiky – translatologie(která vynaložila značné úsilí na to, aby za poddisciplínu lingvistiky považována nebyla :o)) a komparatistická lingvistika – se zabývají vztahy různých jazyků a možnostmi i omezeními převádění významů z jednoho jazyka do dalších. Čím se však naše lingvistika zabývá velmi málo, je problém převodu jazyka do úplně jiných znakových systémů, problém vztahu jazyka a výtvarné estetiky, případně jazyka a hudby. Existují tu totiž i další vztahy než ty vyslovené výše – i když s nimi souvisejí. Jazyky mají svou hudbu, každý jinou. Hudební podkres či melodie (např. v muzikálu či ve filmu) silně zdůrazňuje hrůzu či jinou emoci vysloveného, atd. – Jak by hudba něco takového mohla dokázat, kdyby neuměla nic vyslovit? Co tedy vlastně říká?

Řada malířů a básníků vnímala barvu slov. Báseň nelze namalovat, ale jisté básně byly namalovány, obraz nelze převést do slov, ale jisté obrazy byly zbásněny. Hudba nemá věcný význam, ale některé písně (např. hymny) si s věcným významem pojíme, a jako takové mají v sobě cosi zvláštního. Dokázal-li Alén Diviš (a nejen on) kongeniálně ilustrovat některé verše Erbenovy Kytice, u kterých textů by mu to šlo hůř nebo ještě lépe? Jaký je vztah mezi jeho ilustracemi Starého zákona a samotnými verši knihy? Šlo by aspoň částečně namalovat Kafkovu Proměnu? Nebo ji vytesat? O její vizuální zpředmětnění už se pokusilo několik autorů komixu a zřejmě i několik filmařů. Jak se při tom celý komunikát změnil? Jasné škatulky nefungují, je třeba přehodnotit lingvistický (a sémiotický – sémiotika koneckonců z lingvistiky vyšla) pojmový aparát, vztahy mezi jednotlivými kódy jsou mnohem složitější, než ukazují jasné ukázky v „příkladovštině“ (termín ukradený z Mezí interpretace Umberta Eca.) sémiotických a lingvistických učebnic. Proč je na semaforech v České republice červený a zelený panáček a ne ANO a NE? (V některých zemích je na semaforu červené STOP a zelené WALK, obecně se semafory vyskytují v různých variacích. ) Proč jsou panáčkové červený a zelený a ne modrý a žlutý? Rozuměli by účastníci silničního provozu stejně dobře, kdyby bylo na semaforech napsáno bílým písmem „červená“ a „zelená“? Co v nás vyvolá za představu slovo „slunečnice“, nakolik je tato představa vizuální, nakolik zvuková a nakolik třeba čichová? Kdy je jazyk konkrétnější a kdy abstraktnější než obraz? Jak se bude lišit naše porozumění filmu, pustíme-li z něj jen zvuk nebo jenom obraz? Jaká je souvislost slov a gest? Atd. Atd.

2.4 – Jazyk a estetika

Ve třetím čísle osmého ročníku časopisu Language and Literature uveřejnil Ronald Carter z britské University of Nottingham článek nazvaný „Běžný jazyk, korpus, tvořivost a poznání“.(Carter, Ronald: Common language: corpus, creativity and cognition, Language and Literature vol. 8(3), SAGE Publications 1999, str. 195-216 ) Carter je korpusový lingvista, vychází z korpusu zvaného CANCODE, který shromáždil soubor mluvené angličtiny o mnoha milionech slov. V článku dokazuje a na příkladech dokládá, že „odlišnost“, oddělení literárního jazyka od jazyka běžného je do značné míry pouhou konstrukcí, že mluvený jazyk používá stejné prostředky ozvláštnění jako literatura, a to ve výrazně vyšší míře, než se (dle Cartera) lingvistika dosud domnívala. Užití jazyka je běžně podmíněno esteticky, slova jsou velmi často užívána v jiném než ve svém doslovném (slovníkovém) významu, nedoslovné užití slov je tak běžné a přirozené, že ho bez problémů užívají i malé děti. Jazyk je na obraznosti, metaforičnosti a třeba i tělesné zkušenosti člověka postaven. Běžný mluvený (většinou dialogický) jazyk je metaforický, metonymický, idiomatický, užívá ozvěnu, pracují v něm podvědomá spojení a do tohoto, mimo jiné i estetického reje je lingvistika se svými současnými nástroji schopna proniknout jen velmi těžko. Carter navrhuje radikální přehodnocení soudobých názorů na jazyk, jeho podobu i funkci, k čemuž ho paradoxně (nebo samozřejmě) dovedl právě jeden z nejvýznamnějších výdobytků soudobého lingvistického myšlení, lingvistika korpusová.

Věda krásu (hravost, tvořivost...) jen těžko zachycuje, a proto ji obvykle vyjímá ze svého bádání. Lingvistiku nadlouho přestal zajímat i její poslední pohrobek celostního (krásu vnímajícího) vztahu ke světu – rétorika. Dnes se jí naštěstí pozornost začíná opět věnovat.(V ČR prof. Jiří Kraus a další.)

Postmoderní estetika už není jen vědou o tom, co je krásné, ale především o tom, co je kdy, pro koho a za jakých okolností (proč) krásné.

U každého lidského výtvoru je jeho estetická účinnost důležitá. U jazyka každopádně – estetická působivost zřetelně a často určuje, které slovo se prosadí a dostane do jádra jazyka, který idiom přežije staletí, která fráze zdomácní, které sousloví se změní v klišé a proč se to stane. Stejně jako ideální modelový fyzik nemůže pochopit hodnocení porotců při sportovních skocích do bazénu (skokané pro něj jsou jen tělesa přitahovaná gravitační silou k zemi a blížící se k ní díky vlastní energii a vodě po nepřímé trajektorii), modelový lingvista nepochopí většinu významů jakékoliv promluvy, pokud ji bude vnímat jen jako lineární přenos základní informace. Jde pokaždé přinejmenším o mnohasměrnou interakci významů a různých (třeba i protimluvných) prostředků jejich vyjádření, přičemž snaha sdělovat informace často vůbec nemusí být nejdůležitější intencí mluvčího.

Pokud už lingvistika zkusí zachytit estetickou složku jazyka, učiní to prostředky téměř básnickými, jako u Eisnerova Chrámu i tvrze. Přesto je pro budoucí lingvistiku možné se ptát: Jaké jsou podmínky jazykové krásy? Čím je pro koho krása krásná? Jak se mění pojetí a vnímání krásy v jazyce, jaký jazyk připadal krásný středověkým (barokním, obrozenským) Čechům a proč? Jak se s krásou v jazyce vyrovnáme a jde se jí nějak naučit? Jaké jsou individuální a kolektivní podmínky estetického vnímání jazyka.

Krása hluboce souvisí se všemi základními smysly, které máme. Netýká se jenom zraku, krásná může být hudba (či tón hlasu) pro sluch, krásná může být srst živého kotěte na dotek (U mrtvého kotěte se estetická působivost kupodivu mění dokonce i při zachování teploty, přičemž pro jazyk platí zákony podobné) či chuť bramborového guláše pro hladového. Jedl jsem už mnoho krásných jídel, byť byla třeba na pohled nevábná. Krása souvisí mimo jiné s hladem – pro znalce vín je krásné opravdu jen výjimečné víno, muži z vězení bude chutnat víno téměř jakékoliv. To vše souvisí a promítá se i do jazykové estetiky.

Ta je nesmírně složitá – pro člověka žijícího léta mimo svou zemi je krásné každé slovo náhodného krajana, pro cizince je v jazyce krásná i nejjednodušší fráze, když se ji naučí. Každý jazyk má nespočet různých typů mluvčích, posluchačů a tedy i pojetí jazykové krásy. Jazyková estetika je zřetelně nedoceněná. Samozřejmě, že souvisí s literaturou, ale netýká se jenom jí. Krásný může být gratulační telegram nebo politický projev – aniž by se tím stal literaturou (i když nikdo neví, co je vlastně literatura a kde má hranice).

Anebo jiný příklad: To, proč znějí většině Maďarů zvukomalebně jména Csongor nebo Botond, zatímco v češtině působí spíš směšně, literární věda vyřeší těžko. Možná by to vysvětlila jazyková estetika, kdyby se jí lingvistika začala pořádně zabývat.

2.5 – Metaforika lingvistiky

„Schleicher se proslavil také tím, že vytvořil – opět v duchu darwinismu – schéma historického vývoje indoevropských jazyků ve formě genealogického stromu (tzv. Stammbaum-teorie), v němž kmen představuje prajazyk indoevropský a každá část větve mezi dvěma rozvětveními odpovídá určitému jazyku. Tuto teorii však kritizoval už pět let po jeho smrti Johannes Schmidt (1843-1901), který místo ní navrhl svoji „teorii vln“ (Wellentheorie), podle níž se jazykové jevy šíří ve formě vln od centra k periferii, přičemž postupně zanikají. Tato teorie později podnítila zájem o lingvistický zeměpis a dialektologii.“ (Černý, Jiří: Dějiny lingvistiky, Olomouc, Votobia 1996, str. 99)

V předchozím oddíle byla na jednom místě řeč o jádru jazyka. Lingvistika společně s ostatními vědami používá (sama založená na metafoře jazyka) řadu metafor, představ, které jí pomáhají mluvit o její metafoře základní. Jádro, strom ani vlny nejsou neutrálním popisem jazykové skutečnosti. Mají svůj vlastní význam, který formuje (metafora formy) naše vnímání a vypravuje ho určitým směrem (metafora vektoru).

Jádro je krásnou a užívanou metaforou. Stejně jako u všech ostatních se u něj stojí za to podívat, kde se ho užívá jinde. Jádro najdeme v ovoci jako základ jeho budoucnosti. Jádro je v atomu jako jeho střed. S metaforou jádra úzce souvisí metafora centra a periferie, představa strukturovanější a cyničtější – jádro je kompaktní, jednohmoté, naproti tomu centrum (řekněme města) je samo o sobě strukturou – má mimo jiné i své další, menší centrum.(Takto samozřejmě v našem pojetí. Kdokoliv jiný může mít představu jádra a centra obrácenou, případně úplně jinou.) Představy jádra a centra jsou příbuzné, ale ne totožné – takovéhle hry s metaforami jazyk umí.

Pro dějiny jazyka funguje např. právě prastará metafora stromu. Strom je obecně metaforou vývoje, i kabala má svůj sefirotický strom, jako stromy se kreslí lidské rodokmeny. Podle takové metafory vývoj směřuje od mohutného a základního kmene k oddělené mnohosti, která ovšem dohromady tvoří jednotnou krásu koruny. Samozřejmě, že by se dal vývoj jazyka vnímat i podle jiné metafory – např. podle metafory jezera, do nějž se slévají proudy z okolí (např. dialekty do národního jazyka), případně metafory řeky, jednolitého proudu ze kterého se vynořují a do nějž se zase zanořují vlny a vlnky jazyků, nářečí a idiolektů. Přesto máme vývoj zafixovaný spíš jako strom a podle toho automaticky hodnotíme takřka jakýkoliv diachronní děj.

Metafory jsou velmi důležité, svým způsobem strukturují lidské myšlení. Pokud politik mluví o řízení státu jako o řízení auta, začíná nám hned záležet na tom, kdo je u volantu, co znamená šlápnout na plyn a kde je třeba použít brzdy. Můžeme se bavit také o tom, jaké je auto třídy, kam chce dojet atd. Metafora řízení auta může předznamenat, omezit a strukturovat celou další diskusi o politice.

Lingvistických metafor je nespočet. Například metafora palety jazykových prostředků, pestré plochy plné barev, z níž si je možné vybírat. Lehce odlišná je metafora škály – jednorozměrné stupnice ostře či neostře rozdělené. Příbuzná k paletě (zase jinak) je i metafora zásobárny – jakéhosi skladu nástrojů, v němž je ukryto to, co jazyk či mluvčí právě potřebují. Metaforami jsou tedy i paradigma a syntagma – jazyková skutečnost je v každé jednotlivosti složitější a vztahy v ní jsou komplexnější, představa o paradigmatu a syntagmatu (a vůbec metafora systému) nám však umožňuje je aspoň částečně nahlédnout. Nově se čím dál častěji prosazuje metafora rizómatu – nervové struktury bez středu a bez centra, v níž má vše vztah ke všemu a všechny jednotky jsou takřka stejně platné (případně nejsou, ale jejich hodnota a hierarchie se nedá přesně určit).

Sémiotika (potažmo poetika) obecně přivedla lingvistiku k docenění významu metafor jako takových, jako nástroje jazykového (a nejen jazykového) modelování – vždyť model nemusí být vždy nakreslen, stačí, je-li popsán. Metafora je praktické zjednodušení, zpochopitelnění univerza, a protože chápání je částečně podmíněno esteticky (či emocionálně), jsou ty nejlepší metafory zároveň básnicky účinné i gnoseologicky praktické. Metafora je jeden z nejlepších poznávacích nástrojů člověka a jako taková si i v lingvistice zaslouží samostatné metazkoumání, samostatný popis (samozřejmě využívající sebe sama – tedy zavinutý do spirály či hermeneutického kruhu, který je vlastně taky spirálou – další metafora!) a reflexi.

2.6 – Sex

Kohabitace lingvistiky a dalších vědních oborů přinesla už slušný košík plodů. Lingvistika se sociologií dokázaly zplodit sociolingvistiku, lingvistika s psychologií psycholingvistiku, existuje neurolingvistika, rozšířená je matematická lingvistika, učí se historie jazyka, užívá fyziologie ve fonetice atd. atd. Je samozřejmě škoda, že se většinou jedná o spojení pouze dvojoborové – psycholingvistika obohacená třeba o diachronní, dějinný pohled je užitečný návrh, ve spojení s fyziologií a s pomocí matematických metod se stává možností nečekaně komplexní.

Přes všechnu svou bohatost se interdisciplinarita stále prosazuje nedostatečně. Lingvistika může vést dialog s mnohem širším spektrem věd, než ho doposud vážně vede. (Problém je samozřejmě vždy v nedostatku nadšenců ochotných pro obor obětovat významnou část života...) Ať jsou zmíněnými vědami genetika, memetika, optika či kterýkoliv jiný obor lidského poznání, ani jeden z nich nemůže být z komunikace vyloučen. Představuji si např. geolingvistiku jako obor, který na základě dialektologie, srovnávací jazykovědy, geografie a geologie zkoumá vztahy jazyka k prostředí, v němž se jazyk vyvíjí. Otázky geolingvistiky by zněly nějak jako: Proč a v čem se jazyk horalů liší od jazyka lidí z rovin? Liší se jazyk horalů podle geologického podloží jejich hor? Co mají společného románské a slovanské jazyky (či nářečí) národů jižní Evropy a v čem se liší od slovanských a románských jazyků (či nářečí) v Evropě střední? Má přírodní prostředí nějaký obecný vliv na jazyk?

I nově vzniklé interdisciplinární vědy se samozřejmě můžou dál a dál rozšiřovat a zakládat podobory – koneckonců jsou zatím velmi mladé. (Množení „podvěd“ může být na druhou stranu samozřejmě kontraproduktivní a vést k roztříštěnosti poznání, k nekomunikaci mezi obory, k fachidiocii, k bujení terminologie označující různými jmény totéž, atd. Viz. pozn. č. 33.) Z psycholingvistiky by tak mohla vzejít dejme tomu generační, či věková psycholingvistika, která by se zabývala vlivem věku na jazyk. Jak se liší jazyk mladého Nerudy od jazyka starého Nerudy? Jazyk mladého Marxe či Wittgensteina od jazyka starého Marxe či Wittgensteina? Obohacuje se jazyk během života, nebo naopak ochuzuje? Jakými směry se vyvíjí? Vývoj jazyka (nebo spíš získávání jazykové kompetence) u dětí je už popsán poměrně obsáhle, vývoj jazyka během dalšího života zůstává spíš tajemstvím. Vedle věku se psycholingvistika může věnovat (a dnes už věnuje) také vlivům pohlaví, etnické příslušnosti, sociálně ekonomického postavení, vzdělání. U posledních dvou ukazatelů (a ve zvláštních případech u pohlaví) by bylo podobně jako u věku zajímavé zachycení změny, která může probíhat i u jednotlivce.

Věda se nemusí omezovat jen na spolupráci s dalšími vědami. Věda jako taková ztrácí výsadu výlučnosti, pravdivosti a obecnosti, ukotvené v sobě samé, což jí prospívá. Pohled zvenku je důležitým korektivem pro kohokoliv.(Bělohradský, Václav: „Epocha samovzněcování“, Salon Práva, Právo, 13.1.2005, Praha, Borgis 2005, str. 1.) Mohl by položit základ vědomé a deklarované spolupráci vědy s různými náboženskými či jinak světonázorovými systémy. Zredukujeme-li komplexní světonázorové představy na jejich karikatury a klišé s nimi spojená, pak by se např. lingvisté vycházející z islámu mohli zaměřit na vědomí povinnosti k jazyku coby k Božímu výtvoru, stejně jako na povinnosti jazyka k člověku (ať už povinnosti zprostředkovat komunikaci mezi lidmi či komunikaci mezi člověkem a Bohem) a rozvinout tímto směrem pragmatiku. Marxisticky orientovaní lingvisté se můžou dál zabývat závislostí jazyka na sociálním rozvrstvení a zkoumat jeho zákonitosti i hodnoty, a podobně jako genderově orientovaní lingvisté (a lingvistky :o) se snažit jazyk usměrňovat tak, aby byl podle jejich představ genderově vyrovnanější či spravedlivější. Lingvisté se sklony k mystice libovolného druhu můžou zkoumat schopnost jazyka přenést nesdělitelnou zkušenost a vyjádřit nepopsatelné, a tím i pokusy, které byli v tomto směru v dějinách učiněny. Tím by mohli výrazně přispět k obecné teorii znaku. Atd.

2.7 – Ontologie jazyka

Lingvistika (či spíše jednotlivé lingvistické koncepce) mají určitý filozofický základ (tak jako ho v hloubce má každý výrok, který vyslovíme). Lingvistika našla už mnoho odpovědí na to, co je jazyk. Často se o jazyce mluví jako o odrazu skutečnosti, jako o jejím zachycení, zjednodušení, pojmenování nebo zkomolení. Jazyk je to jediné, k čemu máme opravdu přístup, jazyk mění a strukturuje skutečnost.

I s tak obecnou koncepcí se dá sympaticky hrát a dosáhnout tím zajímavých pohledů nejen na jazyk, ale třeba i na skutečnost samu.(Ať už tím myslíme cokoliv.) Předpokládaný vztah jazyka a skutečnosti můžeme obrátit, nebo dokonce postavit na úplně jiném základě.

Jazyk nejenže skutečnost strukturuje, jazyk sám skutečností je. Málokdo, vyjma přesvědčených nihilistů a solipsistů, kterých je (zvlášť v mém vlastním světě) málo, by se pokusil vážně tvrdit, že jazyk neexistuje. Jazyk sám je svého druhu realitou, má všechny znaky skutečnosti a jako realita se sám chová.

Je možné, že se skutečnost řídí jednotnými zákony. V hluboké vrstvě obecnosti se většina jsoucna chová podobně. (Jakkoliv člověk nedokáže zákonitosti tohoto chování popsat.) Jazyk je skutečnost, a protože jsme jeho fungování schopni docela dobře pozorovat, může nám sloužit ne jako kostra skutečnost strukturující a popisující, ale jako ukázka této skutečnosti, kterou je možné dobře zkoumat. Skutečnost, a nejen lidská, je možná stejně nezachytitelná, alogická, mnohovýznamová a přece významonosná jako jazyk. Jazyk je mimo jiné i součástí, nikoliv jen odrazem skutečnosti, řídí se stejnými zákony jako ona. Pozorování jazyka je možná skvělá škola pro orientaci ve světě, protože pozorováním (a především užíváním) jazyka získáváme vědění o skutečnosti samé. A možná ne.

3 – Význam chybných teorií

Strukturalisté pohřbili mladogramatickou představu o neměnných a bezvýjimečných zákonech vývoje jazyka. Pražský lingvistický kroužek znemožnil Jiřího Hallera za jeho puristické úsilí při hodnocení uměleckého jazyka. Kvantová teorie a teorie relativity zpochybnily Newtonovy představy o fungování světa. Budoucnost se jistě vysměje dnes tak úspěšné matematické lingvistice i její představě o tom, co všechno lze kvantifikovat či převést do binárních opozic, podobně jako se už téměř vysmála možnosti strojového překladu. Přesto...

Díky mladogramatikům víme, že jazykový vývoj má pravidla a dovedeme je popsat. Jiří Haller má za sebou díky své pozitivistické orientaci ohromující dílo lexikografické, nehledě na drobné, ale užitečné pomůcky typu příručky „Jak se dělí slova“. Newtonem pořád ještě hodnotíme svět a tušíme díky němu, že jablka padají na hlavy díky nějaké zákonitosti a ne jen z rozmaru. Matematická a počítačová lingvistika vytváří neuvěřitelné množství praktických nástrojů pro používání jazyka, od Českého národního korpusu přes podtrhávání překlepů a chybných tvarů v textových editorech až po zmíněný (alespoň částečný) strojový překlad.

Dějiny vědy jsou dějinami chybných teorií. Přesto mají chybné teorie za sebou ohromující množství praktických a užitečných výsledků a stále nám pomáhají poznávat svět. Každá teorie je (definuje-li se jako univerzální) chybná, protože každá může hodnotit svět jen částečně. Komplexní teorie světa neexistuje, musel by to být další svět. Chybné teorie nejsou chybné proto, že jsou lživé, ale proto, že jsou pravdivé neúplně. To ale není důvod zavrhovat je, ani jejich výsledky. I naše poznání je nutně neúplné a jiná neúplnost nás může obohatit stejně jako my ji.

(Aby nedošlo k mýlce, tento text se pokouší obhájit teorie chybné, ale nikoliv teorie nezajímavé. Existuje totiž jiný a jaksi horší druh špatné vědy, než jen věda nesprávná. Je jím věda samoúčelná, neinvenční, nic nového (ani užitečné shrnutí) nepřinášející, věda činěná bez radosti, bez oběti, bez vášně či bez zaujetí a skrývající ambiciózní prázdnotu za žargon. Jistě, každého inspiruje něco jiného a leckdy i prázdný text může vyprovokovat k velkému duševnímu hnutí či výkonu, ale přeci jen existuje důvod, proč je některá zastaralá a překonaná věda dodnes čtena, známa a obdivována, zatímco jiné, zdánlivě novější, modernější a poučenější texty bývají zapomenuty už v době, kdy jsou psány. )

Lingvistika je a bude i dál křižovatkou neúplných teorií a plodným zdrojem chybných představ o jazyce. V tom je její oprávnění a potenciál. Současné vymezení věd není dané. Je jistě dáno dlouhým vývojem, ale i ten byl plný zvratů a není ani zdaleka ukončený. Vůbec není jisté, jde-li tento vývoj vpřed či naopak k čemusi jako úpadku. Taková otázka možná vůbec není relevantní. Každopádně je interdisciplinarita, současné spojování a zase rozdělování věd, stejně jako jakýkoliv další rozvoj nových teorií a nastolování nových problémů inspirativní. A s ním i každý další pokus, jak přiblížit studené stěny zámku lingvistiky horkému a nespoutanému životu, kterým je a zůstává jazyk.

„Jejich úžas nad vznešeností vesmíru byl tak bezmezný jako vesmír sám.

Rozšířil se jim obzor. Byli hrdi, že přemýšlejí o tak velkých věcech.“

(Bouvard a Pécuchet, str. 76)

Literatura:

Flaubert, G.: Bouvard a Pécuchet, Praha, Mladá fronta 1996

Z časopisu Dobrá adresa

Za cenné připomínky, poznámky a doplnění chci poděkovat Aleně Fidlerové a Janu Táborskému, bez kterých by byl tento text ještě mnohem zmatenější.

                 
Obsah vydání       5. 10. 2005
5. 10. 2005 Britská vláda kriminalizuje pokojné protesty
5. 10. 2005 Proč chce Jaromír Štětina zrušit komunisty? Jan  Čulík
5. 10. 2005 Josef Bouška: "Vy na Západě našemu antikomunismu nikdy nemůžete rozumět" Jan  Čulík
5. 10. 2005 Mea culpa Fabiano  Golgo
5. 10. 2005 Proč by měli mít homosexuálové stejná práva jako ostatní lidé? Fabiano  Golgo
5. 10. 2005 Xenofobie v Britských listech
5. 10. 2005 Post coitum Milan  Ohnisko
6. 10. 2005 Late towards the morning Karel  Hlaváček
5. 10. 2005 Budou o Karolině místo odborníků rozhodovat politici? Marta  Pilařová
5. 10. 2005 Michael  Marčák
5. 10. 2005 Chvála podivných teorií... Štefan  Švec
5. 10. 2005 Literárky bez Patočky Štěpán  Kotrba
5. 10. 2005 Miliarda lidí zemře na kouření
5. 10. 2005 Rakousko nezadržitelně rudne Richard  Seemann
5. 10. 2005 Tradice sociálních stran Oskar  Krejčí
5. 10. 2005 Laborem Exercens Jan  Pavel II.
5. 10. 2005 Spodní proudy Igor  Záruba
5. 10. 2005 Romové obviňují mezivládní organizaci ze zatajování informací a netransparentnosti
5. 10. 2005 Sin City – skvělá forma s podprůměrným obsahem Milan  Černý
5. 10. 2005 V jakési Chimérii Petr  Pospíchal
5. 10. 2005 Francie: Armáda zasáhla proti námořníkům, přístavní dělníci se vzbouřili Petr  Jindra
5. 10. 2005 Nejsem českým intelektuálem, souhlasím s Klausem
5. 10. 2005 Péče o umírající je v ČR nedostatečná Jan  Paul
4. 10. 2005 Bude 21. století ve znamení Asie? František  Mrázek
4. 10. 2005 Opilí bezdomovci v Praze u Anděla? Nemusí to být problém... Jan  Čulík
3. 9. 2005 Hospodaření OSBL za srpen 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
5. 10. 2005 Chvála podivných teorií... Štefan  Švec
3. 10. 2005 Chvála braku II aneb Definice braku Milan  Černý
3. 10. 2005 Na slepé víře program spravedlivé společnosti budovat nelze Michael  Kroh
3. 10. 2005 Je lepší výstavbu mešit podpořit, než jí bránit. Ale co odluka státu od církví? Lucie  Doleželová
3. 10. 2005 Pár slov o obsahu a formě Evropské unie Egon T. Lánský
30. 9. 2005 Zelení zvolení a VyVolení Milan  Daniel
30. 9. 2005 O nesmrtelné duši? Alex  Koenigsmark
30. 9. 2005 Nestraníci v politice Egon T. Lánský
29. 9. 2005 Sin City: alibistická oslava zvrácenosti Ján  Simkanič
26. 9. 2005 Přepólovaná alternativa Ondřej  Slačálek
23. 9. 2005 Rifkinova zpráva o zániku jednoho amerického snu Josef  Brož
23. 9. 2005 Čin hodný Josepha Goebbelse   
21. 9. 2005 Turecko mělo být v EU dávno před Bulharskem a Rumunskem Milan  Kulhánek
20. 9. 2005 Miluji tě, Rudolfe Bohumil  Kartous
19. 9. 2005 Je rozumné používat pojem "rasa"?