Když Američané o svátcích oslavují svůj stát, je to jiné než v Evropě. Autenticky oslavují svobodu a národní soudržnost, ale zatímco Evropané očekávají, že jim jejich stát zajistí základní sociální úroveň pro všechny občany, Američané to nepožadují. Namísto toho tvrdí, že v Americe má každý, ať pochází odkudkoliv, rovnou šanci dostat se ve společnosti až nahoru. Věří v to všichni a lidé z nejrůznějších etnických zázemí a nejrůznějšího náboženského vyznání to svorně oslavují.

Je to, samozřejmě, jen sen. Statistické údaje o sociální mobilitě v dnešních Spojených státech jsou naprosto jiné. Ale i sen, v nějž věří velká část národa, je svého druhu realitou. To už dlouho platí právě o americkém snu. Je pozoruhodné, že v průzkumech veřejného mínění se mnoho chudých Američanů staví proti vysokému zdaňování bohatých - zřejmě proto, že si myslí, že jednoho dne zbohatnou i oni sami. V Americe pořád koluje dostatečné množství jednotlivých příběhů o chudých přistěhovalcích, z nichž se stali milionáři, aby tomu většinové obyvatelstvo věřilo.

Nedávno jsme viděli ten nehorší obraz Ameriky, kdy se černošští chudí v New Orleansu topili, stávali se obětí nemocí a násilných zločineckých gangů zatímco vláda je neochránila. Jak je možné, že se nejbohatší země na světě dokáže takovýmto způsobem vykašlat na své vlastní chudé občany?

A po hurikánu Katrina pak přišel hurikán Rita. Americká média byla jeho hrozbou posedlá čtyřiadvacet hodin denně. Zpravodajství o ničem jiném v televizi nebylo.

Nakonec nebyla spoušť způsobená hurikánem Rita tak velká. Avšak, pokračuje autor, na mediální mánii spojené s hurikánem Rita mě zaujaly tři věci.

Zaprvé, jak často lidé v Americe používají slovo "hrdina". Samozřejmě, britský bulvární tisk to dělá taky, ale jinak a daleko méně často. Když jeden čelný vojenský činitel informoval prezidenta Bushe, že záchranné akce po hurikánu Katrina byly naprosto chaotické, Bush reagoval: "To je sice pravda, přesto však došlo k celé řadě opravdu hrdinných záchranářských činů."

Bylo by zajímavé srovnat, jak často se slovo "hrdina" používá v Americe a jak často v Británii, ve Francii a v Německu. Před sto lety charakterizovali konzervativní nacionalističtí Němci "pravé" Němce jako "hrdiny" a židy jako spekulanty, obchodníky: Helden against Händler. Dnes máme jiný stereotyp: praví Američané jsou "hrdinové" a chabí Evropané jsou obchodníky. V praxi, samozřejmě, jak napsal jeden novinář, došlo i v Americe v reakci na oba hurikányu k obrovské panice, k jaké by došlo v jakékoliv společnosti.

Druhou zvláštní, "neevropskou" skutečností bylo, do jak silné míry se americká vláda při těchto krizích spolehla na armádu. Veškeré záchranné akce dělala armáda a ta také měla nejluxusnější vybavení.

A třetí podivná a drastická věc bylo to, kolik lidí po zásahu obou hurikánu zůstalo bez přístřeší a zároveň úplně bez prostředků - protože neměli vůbec žádné úspory. Ano, mnoho chudých lidí, evakuovaných z New Orleansu, nemělo ani účet v bance. Veškerým jejich majetkem bylo zařízení jejich bytů, často koupené na splátky. Právě proto odmítali někteří chudí Afroameričané opustit své domovy. Zde nejde jen o chudobu, ale o konzumeristickou kulturu, která nutí občany, aby nespořili a všechny své peníze vydávali za spotřební zboží. Proto mají američtí občané v současnosti nejmenší množství soukromých úspor od roku 1959 a skoro nejmenší množství úspor ze všech zemí v rozvinutém světě.

Lidé mají velmi málo rezerv na tom, aby se vyrovnali s dalším šokem, totiž s rostoucími cenami benzínu, což je v současnosti druhou nynější mediální posedlostí Ameriky.

Američané se ovšem se všemi těmito problémy vyrovnají, protože je to nesmírně dynamická a rozrůzněná země, plná podnikavých lidí a schopná se nesmírně výrazně vědecky a technologicky adaptovat. Avšak, uzavírá autor, jak z Ameriky teď odjíždím, mám silný pocit, že by se Spojené státy měly v nadcházejících letech daleko více soustředit na svou ekonomiku než na svou armádu.

Podrobnosti v angličtině ZDE