Je bezesporu nutné průběh události prověřit v zájmu všech; nejen postižených teknomilů, ale i policistů -- i ti totiž mají svá lidská práva. Ale i kdyby se ukázalo, že jejich postup překročil právní rámec a zásah nebyl přiměřený, lze jen těžko najít přesvědčivé racionální vysvětlení "právní" hysterie, která zachvátila českou politickou scénu. Pokud by se totiž rozjitřila opravdu obavou o osud práva a svobody v Česku, musela by se stejnou citlivostí reagovat na obecné trendy a tendence, které sice nepociťujeme tak bezprostředně jako ránu obuškem, které však dlouhodobě obě dvě společenské hodnoty ohrožují daleko silněji než policejní těžkooděnec. Citlivost k porušování práva by v každém případě měla být nedělitelná: buď je právo vždy a všude a nebo není. Vše ostatní je ideologie, oportunismus či účelovost. O co se tedy v této kauze při tom jednalo?

V prvé řadě o debatu bez rizika s pachutí konjunkturální politiky, která nikomu neuškodí a která se ukončí tak náhle a prudce jak začala. Již samotná vyjádření politiků budila dojem, že jde spíše o stranickopolitické zájmy a zviditelnění sebe sama než o právo samotné. Halasně se sugeruje zásadní a "tvrdá" diskuse mezi demokraty, ve skutečnosti jde především o snahu získat kladné body na úkor politického protivníka co nejlevnějším způsobem s tím, že vzhledem k nezávaznosti slov v upadající politické kultuře dnešní doby jsou role kritizovaných a kritizujících "volně směnitelné". Nicméně budiž: na první pohled záslužná věc, kdyby se tyto hodnoty reflektovaly především v souvislosti s jinými, globálními trendy. To v Británii, Španělsku či Německu -- o Spojených státech ani nemluvě -- mají zastánci právního státu jiné starosti.

V prvně jmenované zemi se kupříkladu vzhledem k rozporuplným, ba protichůdným teoriím Scotland Yardu o londýnských výbuších a policejní popravě osmi výstřely do hlavy již na zemi ležícího Brazilčana (zpráva vyšetřovací komise Independent Police Complaints Commission) ptají, kde že se to nachází hranice marciálního způsobu boje proti fenoménu "populárně" (a nebo populisticky?) nazývanému "mezinárodní terorismus". V minulém roce přispěly ve Španělsku lži a manipulace okolo pumových atentátů v Madridu k pádu Aznarovy vlády, za nynější socialistické vlády se z podobných důvodů pokouší soudce Juan del Olmo z nejvyššího Národního soudu "právní cestou" umlčet renomovaný španělský deník El Mundo. Ten totiž zveřejnil a několikrát detailně potvrdil nepříjemné informace, že španělská policie nejen o plánovaných útocích věděla, nýbrž že do akce, která stála život 192 lidí, byli dubiózním způsobem zapleteni špiclové a informátoři policie, Guardia Civil i tajné služby CNI. Vzhledem k těmto a podobným zkušenostem nepůsobí vidina "preventivní vazby", o které v Německu uvažují "červený" spolkový ministr vnitra Schily a jeho "černý" bavorský kolega Beckstein zrovna uklidňujícím dojmem.

Jak tyto krátké imprese souvisejí s teknoparty a právním státem v Česku? Uvnitř západního společenství, jehož součástí jsme se po roce 1989 stali, probíhá proces, ve kterém se právo čím dál tím více stává obětí politické manipulace. Zatímco je pod heslem boje proti terorismu ignorovány platné mezinárodní právo i konvence a vedou se ilegální války (Jugoslávie, Irák), jejichž výsledkem jsou "kolaterální škody" v podobě chaosu, devastace a desetitisíců civilních obětí, mění se tzv. otevřená společnost krok za krokem v dozorčí stát.

Přitom je v občanovi vyvoláván dojem, že nebezpečí přichází zvenčí a demokratický právní stát má existenční patent s garancí věčnosti. Jenže i sebelepší ústava se změní v bezcenný cár potištěného papíru, iluze svobody, pokud společnost opustí vůle ji dodržovat. Perverzní na tom není eventuelní policejní přehmat, nýbrž fakt, že během proklamovaného exportu demokracie do světa dochází pod heslem zachování vnitřní bezpečnosti státu k jejímu postupnému omezování u jejích vývozců. Nejmodernější sledovací technika, zavádění průkazů totožnosti s biometrickými údaji, možnost vazby bez soudního rozsudku, vnitrostátní nasazení armády spolu s dalšími plánovanými "opatřeními" pocit bezpečnosti spíše sugerují než zaručují a dlouhodobě poslouží spíše kontrole "průhledných" občanů, než jejich ochraně před různorodě motivovaným teroristickým násilím. To je de facto v podmínkách probíhající globalizace, při které zároveň kolabují kdysi těžce vydobytá pravidla mezinárodního soužití, mocenskými prostředky právního státu de facto neuchopitelné.

Trend současného vývoje "od presumpce neviny k předpokladu viny" opouští jednu z základních filozofických zásad právního státu. Lze očekávat, že se tento trend v rámci obecně vládnoucího proudu reálně existující politiky nevyhne ani naší zemi. Na tyto teknotrendy naši osvědčení matadoři "občanské společnosti" a bdělí ochránci "právního státu" v čele s exprezidentem-dramatikem samozřejmě nereagují. Na jejich pozadí se jeví kauza CzechTeku jako zástupný problém odvádějící pozornost od problémů zásadních. Jako bychom chtěli v podmínkách technicky přebujelé civilizace za každou cenu imitovat postupný soumrak dávné římské republiky: čím menší je občanův reálný vliv na věci veřejné, tím žádanější jsou iluzionistická představení podobného typu, v jejichž souvislosti je možné vést vcelku nezávazné debaty na téma právo, svoboda, demokracie. Budoucnost ukáže, zda z nich zbude víc než možnost se občas vyřádit na zelené louce.