8. 12. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
8. 12. 2004

Zapomínaná fakta

17. listopad trochu jinak

Právě jsme složitě prošli 15. výročím „sametové revoluce“ s velkou snahou po zjednodušení prožitků, fakt i pocitů. Snad nám už konečně zase jednou bude jasno. Umný pan Moravec z BBC se 19.11. 2004 zeptal bezelstně Ivana Klímy: „Existuje některý aspekt, který se vědomě nepřipomíná?“ Oslovenému se složitě hledala odpověď i když měla znít jasně a jednoznačně: „a n o ,   m n o h o   - a   hlavně ty   n e j p o d s t a t n ě j š í“.

K událostem před 15 lety máme mnoho článků, nahraných záznamů (jak ta technika klame), ale také řadu publikací pamětníků i žurnalistů. Dokonce i oceněnou vědeckou práci. Byla i různá setkání - závažná, ale také ta, které závažnost měl dát sám pan prezident v řídící moderátorské funkci. Takže shrnuto – ocenili jsme statečný impuls studentů, jistou překvapivost a tím nepřipravenost disentu (uváděla se hlavně Charta 77), následnou spontánní reakci lidu a zvednutí moci, která ležela na ulici.

Věci však nebyly tak jednoduché, jak je nám předstíráno, ba byly dokonce jiné. V samotném předvečeru výročí vzpomínal s bývalými studenty (aktéry) pan prezident. Je však nutno uvést, že v dlouhých povídáních a vzpomínáních byl to jediný poslanec pan Vidím za ODS (kupodivu), který upozornil, že revoluční změna byla umožněna mimořádně příznivou mezinárodně politickou situací. Byl také jediný kdo uvedl jméno Gorbačov. Uzbrojovavšího Reagana jmenoval kde kdo.

Mezinárodní souvislosti 17. listopadu

Nepředpokládám, že je nutno zdůrazňovat rozhodující vliv na změnu sociálně politických podmínek v samotném Sovětském svazu jako rozhodující předpoklad nejenom pro změny v „socialistickém táboře“, ale nakonec i při ovlivnění změny bezpečnostního prostředí ve světě. Předmětem diskuse může pouze být, do jaké míry a který faktor byl rozhodující. Změny vycházely nepochybně ze Sovětského svazu a to již od roku 1985, složitou, pozvolnou cestou (perestrojka, glastnost, nové myšlení) a k nám byly aktivně přenášeny sovětskými medii. Ruština byla obecně známým jazykem a měli bychom jí poděkovat (moc jsme se ji v následujících letech neodvděčili), ale nezapomeňme ani na ruský „Týdeník aktualit“ v češtině. Kdo si vzpomene na pokusy nesouhlasu (NDR 1953, Budapešť 1956) či o změnu (Pražské jaro 1968 a Solidarnosť v Polsku) musil přijít k jedinému závěru, že změna může nastat jako následek transformace v Rusku samotném. Tato fakta nelze tak snadno popírat, i když dnes nejsou akcentována. Často se setkáváme s označováním Sovětského svazu jako pasivního činitele ve vztahu ke svým bývalým satelitům. Gorbačov v Praze mlčel, i když byl bouřlivě vítán s očekáváním a nadějí. (Pozn.ŠOK: Nemlčel, ale jsopu věci, které nemá smysl říkat nahlas, pokud si chcete zachovat tvář člověka, který neintervenuje - v dobrém, ani ve zlém) Přijaté stanovisko k charakteristickému „eto Vaše dělo“, je bráno ne jako výraz správného a jediného možného postoje mezi rovnými státy, ale jako pasivní přístup – „oni nám nepomohli“. Bylo tomu opravdu tak?

Aniž bychom opomíjeli zákonité obecné působení samotného faktu změn v Sovětském svazu na polické poměry u nás, existují i jiné skutečnosti, které jakoby dnes ani nebyly a „vědomě se nepřipomínají“. U politiků můžeme chápat jejich dnes již přirozenou padlou a pseudoideologickou motivaci, u historiků obdobnou tendenci a nízkou erudici a u pracovníků medií snad dokonce strach o místo.

Jak je možné, že nevíme a ani se nikdo nezajímá o okolnosti, za jakých vyšel velmi kontroverzní článek známého cestovatele Hanzelky v Izvěstiích v roce 1988. Na ÚV KSČ bylo pobouření. A nejen to, nedlouho na to stejný časopis, jak víme velmi populární, přinesl zásadní článek profesora Jiřího Hájka o situaci v Československu. „Straničtí“ pisatelé v Československu byli z ruských medií dávno odepsáni. Ty v této době již dávaly prostor disentu. Samotné zhodnocení této politické váhy je mnohovýznamné. Spoluvytvářelo se tak postupně měnící se politické klima u nás.

Gorbačovova oficiální a jedině možná politika „eto vaše dělo“ neznamenala proto vůbec pasivitu ruské strany. Jednání přímo v Moskvě v roce 1988 s novináři, historiky, bohemisty (Šinkarjov) nebyla jednoduchá. Při radách, ale i výtkách, proč se speciálně u nás nic moc neděje, si člověk připadal jako na „koberečku“. Zahraniční kontakty na evropskou sociální demokracii, severské země i Rusko většinou šly přes profesora Hájka.

Vazby na Rusko uvedenými fakty z té doby ale nekončí. Byla i jiná spojení a jiné skupiny, které využívaly svých osobních vazeb. Nemohu si odpustit poznámku po seznámení se se zprávou BIS z letošního roku: pokud rozumím dobře její velmi nebezpečné politické tendenci, tak tito lidé, kteří byli v době perestrojkové sledování StB, jsou pravděpodobně opět předmětem zájmu.

Z dob okupace v roce 1968 byla na našem území rozmístněna sovětská vojska. Postupné transformační změny v jejich vlasti je nemohly nezasáhnout a funkční původní podstata jejich poslání se začla měnit.

Došlo proto k jednání se Sovětskou armádou na určité velitelské úrovni. Asi před dvěma lety v televizi při příležitostném rozhovoru tehdejší prezident Havel řekl, že i on sám se sovětskými vojáky jednal, ale že si již nepamatuje, o co vlastně šlo (!). Nebyly to však kontakty ojedinělé. Sám jsem byl z pověření profesora Hájka v březnu 1989 (t. j. dost dávno před revolucí) v Milovicích na jednání. Nešlo jenom o informativní konzultace. Vzhledem k jistému specifickému vývoji u nás po Pražském jaru, kdy diskriminace postihla celkem několik miliónů občanů, následná důsledná „konsolidace“ nemusela automaticky dávat naději postupnému přechodu. Nakonec víme, že KSČ nebyla právě proto schopna se transformovat do soc. dem. jako v jiných zemích s obdobnou historií a dodnes s tím má potíže. Za těchto přece jenom jiných podmínek mělo udržení kontaktu se Sovětskou armádou hlavní funkci ne v ujištění se o její neutralitě, jak je dnes s oceněním presentováno, ale o jejím pochopení jako stabilizujícího faktoru v tehdejší komplikované situaci. Alespoň tak byly vedeny úvahy ve vztahu k této armádě a smysl kontaktů s ní. V zájmu pravdy je třeba uvést, že stejně tak byla věc chápána druhou stranou. To je samozřejmě v podstatně jiné rovině než si to mnozí dnes jsou ochotni připustit.

Současná prezentace historie je o všem možném, jen ne o faktech. Tak jsem musel v ČT 17. 11. 1997 slyšet odpověď pan Kocába na dotaz, čeho se v těch dnech nejvíce bál. „Invaze Sovětského svazu“ .

Odpověď směřovaná k naší mladé generaci byla jednoznačná. Ale byla v ní hlavně snaha po umělém pěstování nenávisti cíleném proti Rusku. Pro mě však byla jasné, že ten pán s politickým disentem neměl nikdy nic společného. Více mi ale vadilo nedávné vyjádření Jiřiny Šiklové, kterou v žádném případě nechci s panem Kocábem srovnávat. Ta revoluční dobu charakterizovala následovně: (parafrázuji) „Situace byla velmi složitá. Proti nám stálo StB, těch bylo ale málo, Lidová milice na Vinohradech, ti ale nebyli zcela spolehliví, ale Československá armáda, ze které šel skutečný strach. A nezapomeňte, že nedaleko Prahy bylo připraveno 60 000 sovětských vojáků.“ K tomu se těžko co dodává. Tak se píší dějiny.

Snad přece významnou maličkost.

Na jednom vzpomínání (Klausově), byl představen také hrdina-student té doby, pan Pečinka. Zeptal jsem se ho poté, zda ví, že v noci 21. srpna 1968 byli desítky lidí, těch nejnebezpečnějších pro okupační armády a rodnou stranu, pozavírány. Samozřejmě nevěděl. Jak také, když ministr vnitra Jan Ruml zakázal i historikům, aby se tato fakta publikovala. Takže to dnes již nikdo neví. Nebylo to v zájmu invazních armád, aby nevypadaly tak špatně. Ale nějak se to nehodilo. Na všechny zavřené se totiž vztahuje lustrační zákon. Byli to důstojníci zpravodajské služby.

O ruské roli v české revoluci se také nesmí psát. Také se to nehodí. Za dalších 15 let to nikdo nebude vědět, pravda bude jiná. Druhý můj dotaz byl, zda napíše o úloze Sovětského svazu v souvislosti se sametovou revolucí. Odpověď byla – ne. Napište si to sám do Britských listů, ty vám to vydají. Tak tak činím.

Pravda dělníka

Učinil tak (dopisem do Britských listů) i kovář a pozdější ministr Petr Miller, když mu jeho historická svědectví v novinách (neuvedl ve kterých) dokonce jako repliku odmítli uveřejnit. A uvedl tři velmi zajímavé argumenty. Předně váhu dělnické pěsti v krizové či revoluční době. Dále zajímavou charakteristiku (intelektuálního) disentu Charty 77. „Nepočetná a neznámá elitářská skupina….…pokud se o nich tehdejší režim nezmínil, kdo o nich věděl, aby to mělo smysl“. Myslím, že není mnoho těch, kteří podobně dovedou psát, že „popularitu“ této skupince (a velmi malé) vytvářela dobová media tím, že je skandalizovala a uváděla až hrůzná fakta z jejich života a popisovala jejich odpudivé názory. A ne zcela bez dopadu. Obrana samozřejmě žádná.

Kdo dnes tvrdí, že poslouchal pravidelně Svobodnou Evropu, klame. Nedala se. Neoficiální publikace, většinou strojopisy, nebyly moc k mání a ani po nich raději nebyla poptávka, rozhodně ne masová. Čtení "zakázaných knih" v té době nebyla legrace.

Existuje ještě jeden aspekt, který se pojí s Chartou a se smyslem jejího samotného založení. Ten našemu uvažování uniká, i když měl značnou vnitropolitickou funkci. Období po invazi mělo tragické následky nejen pro půl miliónů bývalých členů strany a jejich rodin, ale i pro další občany, kteří nechtěli jednoznačně souhlasit se „vstupem“. Budeme-li tento dopad kvantifikovat, jednalo se o čtvrtinu až třetinu občanů. Vzpomeňme dobře, že to byl po dlouhou dobu problém pro exekutivu, ale také pro politický přistup k této mnohamilionové skupině. Téměř pravidelně se vyskytovaly rozbory cílené právě proti těmto lidem. Byl to stále týž mohutný destabilizující faktor, se kterým se muselo počítat a muselo se proti němu „bojovat“.

V roce 1977 přišla Charta a tím de facto skončila „péče“ o postižené milióny. Nastoupily místo toho individuální útoky a skandalizace jednotlivců. Již nebylo nutno vydávat obsáhlé ideologické rozbory proti Pražskému jaru a jeho nositelům. Na jedné straně zmírnění a dokonce jisté instrukce, které do hospodářských funkcí měly upřednostňovat nestraníky (zvláště křesťanské demokraty). Smysl byl v izolaci prakticky zanedbatelného disentu. Přiznejme s panem Millerem, že se to podařilo.

To jsou fakta k objektivní politické situaci, kterou je třeba si uvědomovat, aniž by to snižovalo odhodlání a osobní oběti jednotlivců. Je zákonité i anachroní, že dnes slouží tak trochu jako křivé zrcadlo a hledají se právě na nich chyby (Kavan, Uhl, ale i Havel) které samozřejmě mají.

Třetí poznámka pana Millera se týká samotných studentů a jejich skutečné role při revoluci. I zde má myslím pravdu. K tomu snad poslouží malá procházka Prahou právě 17.listopadu.

Manifestace byla organizována, jak se všeobecně píše, Městskou vysokoškolskou radou, potažmo Městským výborem Socialistického svazu mládeže. Po jejím zahájení na Albertově byly projevy relativně v normě, ale i s určitou odvahou (prof. Katětov). S přicházející anonymitou tmy rostla přirozeně i osobní odvaha a ostrost hesel od „Mohorita od koryta“ po političtější požadavky, mířené na vládu jedné strany. Po výšlapu na Vyšehrad a zastavení se u rotundy bylo shromáždění oficiálně ukončeno chlapcem (trochu při těle, patřil k MVR) s tím, „že já jdu na Václavák, ale přes most to nejde, je zablokován“. Sešlo se dolů po nejkratší cestě směrem na Karlovo náměstí. U Botanické zahrady byl kordon policie. Po bezradné půlhodině se skupinky vydaly různými ulicemi na nábřeží, kde se opět slily v dav. Dost dlouhou cestou až k Národnímu divadlu Pražané pozorovali "průvod" zpoza záclon. Přes výzvy se ale nikdo nepřidal. Teprve z Národního divadla mávali. Zahnutí na Národní bylo spontání a neorganizované, ostatně jako celý průvod od rotundy (- nebylo, vůdčí skupině "velela" nenápadná hnědovlasá dvacetiletá dívka s ohonem v khaki bundě - parkeru, byla vyfotografována zpravodajem ČTK ještě na Albertově, jak ční nad davem. Její snímky prošly tiskem a různými výstavami fotografií bez povšimnutí kohokoliv. Nikdo se jí nikdy na nic neptal. Patřila k neoficiální části oficiálních organizátorů - poznámka ŠOK). Tam ale čekali „hoši“ od botanické zahrady. Od této doby se teprve začíná odvíjet, jak je nyní zřejmé, ona hrdinská doba a osobnosti v ní.

Co bylo před tím, prosím - z a p o m e ň t e.

                 
Obsah vydání       8. 12. 2004
8. 12. 2004 Další týrání iráckých vězňů Američany
8. 12. 2004 Američtí vojáci kritizovali Rumsfelda
8. 12. 2004 Šéf CIA: Irák se propadá do chaosu
8. 12. 2004 Trojí pohled na tuto zemi Oskar  Krejčí
8. 12. 2004 Čtyři tváře Strany Zelených a Strany pro otevřenou společnost Pavel  Pečínka
8. 12. 2004 Michael  Marčák
8. 12. 2004 Zmizel živel Petr  Baubín
8. 12. 2004 I sofistika dnes upadá...
8. 12. 2004 Tajný svět George W. Bushe - V síti víry, obchodu a moci Ondřej  Slačálek
8. 12. 2004 Mám rád děti celého světa… Tomáš  Koloc
8. 12. 2004 17. listopad trochu jinak Miroslav  Polreich
8. 12. 2004 Michael  Marčák
8. 12. 2004 Nikým nepovšimnutá konference ED Štěpán  Kotrba
8. 12. 2004 Jak se v Jihlavě opět myslelo filmem Petr  Šafařík
8. 12. 2004 Mění se komunisté? Štěpán  Steiger
8. 12. 2004 BBC propustí 5300 zaměstnanců
8. 12. 2004 O úspěchu ve volbách nerozhodují billboardy, ale realizovaný program Štěpán  Kotrba
7. 12. 2004 Proč by měli komunisté podporovat ODS Bohumil  Kartous
8. 12. 2004 Exponenciála poznania Ladislav  Kováč
8. 12. 2004 STV: Hodnoty verzus sledovanosť - Nerovný súboj Miloslava  Kodoňová
8. 12. 2004 Poľsko nevládze financovať vojenskú misiu v Iraku Jakub  Topol
8. 12. 2004 Európa bez vízie Radovan  Geist
8. 12. 2004 "Už víte, co kapitalismus přináší: mafii a vše kolem" Štěpán  Kotrba
8. 12. 2004 Rekviem za Lisabonskou stratégiou
8. 12. 2004 Svět říká ne Bushovu útoku na Fallúdžu
7. 12. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 26. listopadu – 3. prosince 2004
7. 12. 2004 Pouze Čína může zastavit pád amerického dolaru Miloš  Kaláb
7. 12. 2004 Zachraňte nás před politiky, kteří vzývají Pánaboha
7. 12. 2004 Ti, kdo nenávidí svobodu
7. 12. 2004 Velký bratr nás monitoruje Petr  Říha
7. 12. 2004 Policejní stát ve městě Fallúdža?
7. 12. 2004 Fallúdža Mojmír  Babáček
7. 12. 2004 Mušketýři Karolína  Kučerová
6. 12. 2004 Američané v Iráku eliminují ty, kdo se snaží počítat mrtvé
6. 12. 2004 Myšlenková policie jako nástroj pro zlepšení mezilidských vztahů Tomáš  Stýblo
6. 12. 2004 Hospodaření OSBL za listopad 2004
22. 11. 2003 Adresy redakce
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
8. 12. 2004 Jak se v Jihlavě opět myslelo filmem Petr  Šafařík
8. 12. 2004 Mám rád děti celého světa… Tomáš  Koloc
8. 12. 2004 Trojí pohled na tuto zemi Oskar  Krejčí
8. 12. 2004 Čtyři tváře Strany Zelených a Strany pro otevřenou společnost Pavel  Pečínka
8. 12. 2004 Tajný svět George W. Bushe - V síti víry, obchodu a moci Ondřej  Slačálek
8. 12. 2004 17. listopad trochu jinak Miroslav  Polreich
7. 12. 2004 Pouze Čína může zastavit pád amerického dolaru Miloš  Kaláb
7. 12. 2004 Zachraňte nás před politiky, kteří vzývají Pánaboha   
7. 12. 2004 Policejní stát ve městě Fallúdža?   
7. 12. 2004 Ti, kdo nenávidí svobodu   
7. 12. 2004 Mušketýři Karolína  Kučerová
7. 12. 2004 Velký bratr nás monitoruje Petr  Říha
6. 12. 2004 Myšlenková policie jako nástroj pro zlepšení mezilidských vztahů Tomáš  Stýblo
6. 12. 2004 Všichni jsme nyní puberťáci   
6. 12. 2004 Američané v Iráku eliminují ty, kdo se snaží počítat mrtvé   

17. listopad RSS 2.0      Historie >
8. 12. 2004 17. listopad trochu jinak Miroslav  Polreich
22. 11. 2004 Čo je to vlastne za odkaz pre budúce generácie ? Miloslava  Kodoňová
19. 11. 2004 Jak jsem se vyrovnal… Ladislav  Žák
19. 11. 2004 Jeden pohled zleva Jiří  Dolejš
19. 11. 2004 Naďalej polojasno Peter  Greguš
19. 11. 2004 15 let ekonomické transformace v České republice   
19. 11. 2004 Rozpaky nad rozostřenou spravedlností Petr  Blažek
18. 11. 2004 Co se stalo v listopadu 1989? Josef  Brož
18. 11. 2004 Česká televize pojala "sametovou revoluci" opravdu kýčovitě Bohumil  Kartous
18. 11. 2004 Mediální kýč podruhé ukradené revoluce Štěpán  Kotrba
17. 11. 2004 Co se stalo v listopadu 1989? Josef  Brož
17. 11. 2004 Po 15 letech od Listopadu: Z deště pod okap! Nebo taky: Z bláta do louže Jaroslav  Čejka
17. 11. 2004 Jan Opletal jako symbol hrdého vzdoru   
17. 11. 2004 Nepripravení našli moc pohodenú na ulici, zdvihli ju, a tak trpí za to väčšina Andrej  Sablič
17. 11. 2004 Proti absurditě nekontrolované moci Jan  Čulík