A jen pamětník pochopí srovnání -- neboť kromě jména nemají ty současné s těmi dobrými starými nic, ale naprosto nic společného. To spíše s Rudým právem. Způsob, jakým popisovaly Haló noviny z pondělka 6. prosince zasedání nejvyššího stranického orgánu, byl totiž zcela rudoprávní: počínaje číslem zasedání (4.) až po uctivě-zdeúřední záznam o vystoupeních jednotlivých soudruhů. Suše, "protokolárně", bez vtipu -- starý kadlub zdánlivě s novým obsahem, který spočíval v Grebeníčkově volání po modernizaci strany. Jakoby šlo pouze o přepis záznamu.

Také když jsem zabrousil na další stránky shledal jsem, že je deník úplně "starokomunistický". Ze zahraniční politiky především dva delší články: jeden o Číně, druhý o EU. První, z pera Oldřich Schwarze -- nemám pochyb, že jde o bývalého generálního ředitele Kotvy před 1989, což je svým způsobem rovněž trochu antikvární -, referuje o vzestupu dnešní Číny k místu druhé ekonomické velmoci světa. Způsob podání opět ryze komunistický: o zemi řízené "bratrskou" stranou nelze psát jinak než příznivě, zvláště když můžeme citovat v tomto směru odborníka z kapitalistické země. Deník strany, jež se kdysi odvolávala na Karla Marxe, největšího kritika kapitalismu, je kritický výhradně vůči "nepříteli", nemohu očekávat sebemenší upozornění, že čínská ekonomika kromě úspěchů v nejednom ohledu také klopýtá a že v Číně narůstá sociální napětí.

V druhém textu se soudruh Kukačka snaží dokázat, jak ČR prodělává na EU, neboť tam více platí než z Bruselu dostává. I to je kritika chápaná po komunisticku: jsem-li jednou proti něčemu "ze zásady", nemohu na tom najít chlup dobrý -- "dialektika" jde stranou, svět je buď černý nebo bílý, tak je to dáno. Také v tomto směru jdou Haló noviny starou, "osvědčenou" cestou.

Skeptik může pokrčit rameny: Co jiného jsem mohl čekat? Jenže mne zarážely dvě věci. Zaprvé starobylost podání, omšelé výrazivo, omezenost ducha, bezkrevnost zpravodajství (třebaže zahraniční zpravodajství je nejslabším místem celé české žurnalistiky, jež je lokální v tom nejhorším smyslu). A zadruhé, ten rozpor vůči tomu, o čem mluvil Miroslav Grebeníček na citovaném 4. zasedání ÚV KSČM.

Pro mě nejzajímavější výrok předsedy KSČM padl nikoliv během jeho projevu, nýbrž -- podle právě Haló novin -- v odpovědi na novinářské dotazy. Řekl doslova: "...dnes, a pokusil jsem se to alespoň naznačit, nemůžeme jít s jakýmsi schématem orientace na dělníky, rolníky a pracující inteligenci, protože sociálně ekonomická struktura této společnosti se výrazně změnila." Pravdu měl v tom, že skutečně citoval ve svém projevu údaj že 56% HDP se vytváří v službách a podíl průmyslu poklesl na 34%. Zdálo by se tedy jen logické -- "rozumné" pro politickou stranu -, že bude usilovat o odpovídající strukturu členstva resp. svých voličů. Jenže historik Grebeníček jakoby si nebyl vědom, že taková změna sociální základny jeho strany musí nutně -- dříve či později -- vést i ke změně myšlení a uvažování této základny a následně i vedení.

Jinými slovy: KSČM, navzdory dědictví, s nímž si nedokáže poradit (historik Grebeníček sice konstatoval, že se ji "snažíme vnímat objektivně", to ovšem prohlásil v rozhovoru s novináři, nikoliv na zasedání samotném), se hodlá "modernizovat" -- v komunikaci s veřejností, ve větší jednotě navenek, modernizaci volební kampaně apod. Takové proměny nejsou bez významu u strany, jež je bezpochyby výraznou silou české politiky. Ovšem být vědomou součástí establishmentu znamená, že jej jako celek akceptuji -- a hodlám změny prosazovat jen uvnitř tohoto rámce. Nelze pochopitelně vytýkat nedostatek revolučnosti straně, která není revoluční ani programově ani fakticky a jež nehodlá danou společnost nahradit jinou, "lepší", nýbrž ji chce pouze "upravovat". KSČM je, jedním slovem, na cestě k další sociáldemokratizaci, je jednou z politických stran, jejichž -- ať už přiznaným nebo nepřiznaným -- jediným skutečným cílem je moc (podíl na moci). Říká-li si levicová (jsou stále ještě lidé, kteří věří, že tzv. levice, v této nebo jiné zemi, usiluje o nastolení "spravedlivější" společnosti), je to proto, že nemůže programově přijímat většinu "zásad" svých oponentů, kteří se deklarují jako pravice. Ale směřování obou "křídel" politické scény je stejné, prostředky, zvláště v "informační společnosti", jak se "moderně" vyjádřil Grebeníček, jsou totožné, obě křídla otevírají široce náruč komukoliv, kdo je ochoten je volit. Komunisté -- míním KSČM, nikoli Štěpána nebo Zifčáka -- se liší od jiných důrazem na některé aspekty tzv. sociální politiky. Což je samozřejmě důležité v jistých okamžicích pro jisté skupiny obyvatel. Ale jejich myšlenkový svět a v důsledku i svět praktické politiky je naprosto nedotčen alternativami, jež rozvíjejí -- rovněž "na levici" -- ti, kdož věří, že "jiný svět je možný". Nikoliv, tuto myšlenku si KSČM bytostně nemůže připustit: "jiný" svět by mohl být světem bez politických stran, a kde by potom bylo její místo? Jako nemají jiné politické strany žádnou skutečnou filosofii -- filosofie začíná pochybami, a ty si "opravdoví" politici nemohou připouštět -, nemá ji, navzdory rétorice, ani KSČM. O filosofovi jménem Marx, jehož terminologii její předchůdkyně -- ano, předchůdkyně, protože historik Grebeníček výslovně konstatoval, že KSČM přece vznikla v březnu 1990 a není pohrobkem KSČ -- tolik zneužívala, se v KSČM nemluví. (Marx se dnes na české tzv. levici nenosí -- jednak z neznalosti, jednak nikdo neví, co o něm říct.)

Takže jsem v pondělí 6. prosince měl při listování Haló novinami dvojí dojem: dojem zatuchlosti z tohoto deníku, jenž se přirozeně ještě nestačil v žádném ohledu "modernizovat", a současně dojem "pokroku" KSČM, jež nakročila k "novým břehům", vědoma své momentální politické důležitosti - také při otevírání náruče "všem".