MŠZ je podle mého názoru podvodný dokument, který pomocí politických frází, ekonomického žargonu a propagandistických triků zamlžuje podstatu navrhovaných změn a cenu, kterou za ně jedinec i společnost nakonec zaplatí.

Současně je třeba vidět, že zamýšlené změny jsou nevratné a budou mít závažný dopad nejen na celé zdravotnictví, ale i na obecné vztahy mezi lidmi.

MŠZ předkládá model, který údajně:

. Je s podivem, co odborníci na propagandu dokáží vtěsnat do necelých tří vět: my Češi (v ODS) jsme kabrňáci, a tak nejen vyřešíme krizi, ale předeženeme západní Evropu, protože jsme moderní, myslí nám to ekonomicky a k tomu máme srdce na správném místě.

Podívejme se na to, jak MŠZ prodává iluzi jednoduchého a přitom světově dokonalého řešení problému zdravotnictví.

Pokud snad někdo pamflet otevře, dospěje záhy ke dvěma zajímavým větám:

Ačkoli šance je modrá, vše ostatní je růžové od samého počátku. Pečlivě vybraná ilustrační fotografie na obálce zhušťuje obsah dokumentu do sdělení zvolte nás a budete stejně šťastni, jako dva zobrazení důchodci na kolovém výletu do přírody. Dokumetu pak přidává vážnost podpis senátora Julínka. Je to přece lékař a tak ví o čem je řeč.

Čtenář zatím ještě neví, že k hospodárnosti bude přinucen hlavně on sám a to tím nepřímo úměrně stavu své peněženky. Bude mu naznačeno, aby stejně jako do hospody ani do zdravotnictví nelezl bez peněz.

Z druhé věty vyčnívají uklidňující slova "zachování jistot". Její čtenář tedy snadno přehlédne, že mezi slovy (v) mezích a ekonomické chybí zájmeno "jeho".

MŠZ pak zavádí nový termín "potřebné péče":

Tento patvar z oblasti novořeči je ovšem potřebný k tomu, aby vyšel trik tím, že si občan bude svoje potřeby sám určovat. Uvedený citát rovněž vcelku pěkně vystihuje zrůdnost nesolidárního systému -- nestarej se o ostatní, starej se o vlastní prkenici; když v ní bude dost, můžeš si dopřát třeba i tu maximální zdravotní péči.

Přednosti návrhu jsou shrnuty takto:

Povšimněme si zejména manipulativnosti prvního bodu: Občan se dozvídá, že se nabídka služeb se rozšíří, aniž by se muselo navýšit dnešní zdravotní pojištění. To je pouhá hra se slovy zakrývající, že nové služby nebudou zadarmo. Řeč o osobních účtech totiž přijde až později.

Protože žádný systém není imunní proti zvyšování cen léků, přístrojů, platů atd., bude, spíš dříve než později, nutné buď vložit do základních služeb více prostředků, anebo je omezit. Tvrzení o pružnosti systému ODS a jeho odolnosti vůči krizi jsou zcela nepodložená.

Negativa návrhu jsou odbyta jednou větou:

Převzetí významné části zodpovědnosti za čerpání zdravotních služeb (jaký to patvar) je nutné číst jako doplácení z vlastní kapsy. Že lidé s nedostatkem peněz budou "nezodpovědni" ke svému zdraví, bude ovšem jejich vina.

Pro lidi, kteří nepodrželi v paměti, že ODS již byla u moci, je dodána pasáž o průhlednosti prostředí.

Že ODS při svém prvním vládnutí v této oblasti selhala na celé čáře a nechala rozkrást stovky miliard (to potvrdil nejpravdomluvnější Čech v jednom ze svých presidentských projevů)? Prosim vás, kdo by se patlal v minulosti? Vpřed musíme hledět, soudruzi a soudružky -- pardon, dámy a pánové, do jasné budoucnosti.

Čteme-li citovaný odstavec pozorně, zjistíme, že ODS vytvoření průhledného prostředí neslibuje. To jen Julínkův návrh s ním počítá, což je něco úplně jiného.

To samé platí regulaci trhu a ochraně občana zvágněných do výroku o "rámci pro možnost". Při správném lobování tedy nehrozí trhu žádná pohroma.

Vzájemná konkurence nemocnic je zásadní nesmysl. Nemocnice a vůbec zdravotní zařízení by se měla doplňovat a ne o přetahovat o pacienty. Navíc není absolutně žádný důvod, proč by mezi nemocnicemi musel existovat významnější rozdíl.

Konkurence v jakékoli oblasti je založena na nabídce převyšující poptávku. Tato převaha může být absolutní (jako je tomu na automobilovém trhu Severní Ameriky) nebo relativní, vzniklá manipulací daného systému.

Smyslem MŠZ je vytvořit převahu relativní nadbytek zdravotních služeb tím, že "správným" nastavením cen bude vyloučen potřebný počet občanů ze hry. Tím se otevře cesta ke konkurenci ve zdravotnictví (čti přetahování lukrativních klientů).

MŠZ pak naznačuje roli státu v novém modelu:

Zajištění finanční dostupnosti zdravotních služeb je nic neříkající fráze, pokud není uvedeno, jaké služby mají být dostupné pro všechny občany.

Regulace trhu se zdravotním pojištěním těžko projde, zejména pokud by pojišťovny měly povinnost pojistit každého bez ohledu na rizikovost jeho zdravotního stavu. Pojišťovny potřebují zisk, takže v jejich zájmu je mít právo žadatele odmítnout nebo odradit vysokým pojistným. Přesně to dělají pojišťovny v USA, kde si nějakých 50 milionů lidí nemůže nemocenské pojištění dovolit.

Za povšimnutí stojí, že MŠZ nikde ani náznakem neuvažuje o regulaci farmaceutického průmyslu, přestože ceny léků (čti horentní zisky společností) podstatně ovlivňují celkové náklady na zdravotní péči.

Přístup občana k informacím je trik, kterým se MŠZ snaží přesunout odpovědnost na občana: Tady máš informace a dál se postarej sám a hlavně si nestěžuj, až zjistíš, že rozhodnutí bylo špatné.

MŠZ se dále zmiňuje o úloze zdravotních pojišťoven:

Jedinou motivací pojišťoven je zisk. Odpovědnost za finanční bilanci ovšem zůstává na úrovni investorů a nikoli klientů. Protože finanční instituce vznikají a krachují, aniž by do toho občan mohl zasáhnout musíme se ptát jak a z čeho stát ochrání občana, jehož pojišťovna šla ke dnu.

Odpovědnost za finanční bilanci je ovšem zbraň dvojsečná, protože pojišťovnám umožňuje zvýšit cenu služeb na základě argumentu o odpovědnosti k investorům obohaceným o případné výkřiky o těžkosti doby.

Jako příklad lze uvést pojištění aut v Ontariu, které během několika posledních let silně zdražilo. Všechny pojišťovny an blok tvrdily, že je zasáhl 9/11, a plakaly politikům na rameni v předstíraném dojetí nad zlou dobou. Na stížnosti občanů ohledné horentního zvyšování pojistného odpovídali politikové jednoduše: nemohou nic regulovat, protože by tím ohrozili existenci pojišťoven, které tak tak přežívají. No a pak se ukázalo, že pojišťovny měly absolutně rekordní zisky.

Jaké "náležité" pravomoce mají pojišťovny mít lze jen dohadovat. Nejspíš půjde o právo odmítnout léčbu nebo do ní zsahovat.

Role zdravotnických zařízení po reformě je odbyta vágním výrokem:

Co je kvalitní služba a co odpovídající cena je ovšem těžké vyčíst. Stejně nejasné je to, kdo musí zajišťovat rozvoj (úspěšných) zdravotních zařízení.

O roli občana po reformě informuje MŠZ slovy:

Tady již docházejí synonyma pro polopravdu. Všimněme si například, že sloveso "vyhovovat" zde nabývá význam "mít na to". MŠZ kvalifikuje prospěch (tedy zlepšení) přídavným jménem potenciální. To je na systém, který má překonat vše dosud ve světě známé, vskutku velmi málo.

MŠZ pak opatrně dospívá k otázkám financování zdravotnictví:

Všeobecná dostupnost péče je zaklínadlo, jehož síla bude vadnout úměrně poznání, co tato péče vlastně zahrnuje.

MŠZ dále uvádí, že systém je navržen tak, aby občanům

Finanční zabezpečení v nemoci je vágní pojem, pokud nebude doplněn údaji o tom o tom, co je a co není kryto.

Finanční dopad (čerpání služeb) je naopak jasný, občana to bude stát peníze. Lidem, kteří mají slušné příjmy to zatím nebude vadit, protože je naláká představa, že si budou moci koupit, co chtějí. Dojde na ně postupně, tak jak se budou služby dále zdražovat.

Odmítnutí dělení zdravotnictví na veřejné a soukromé je zavádějící hra se slovy.

Jednotný způsob financování funguje velmi dobře v Kanadě, kde je zdravotní péče (kromě zubní) kryta z daní a styk pacienta s lékařem je bezhotovostní. K tomu stačí jedna pojišťovna, s níž uzavírá smlouvu provincie (například Ontario). MŠZ naopak systém komplikuje zaváděním osobních účtů, jejichž vedení rovněž není zadarmo.

Základní navrhovanou změnou financování je vložení rozhodovací pravomoce o způsobu a ceně léčby do rukou občana. Veřejné zdroje již dále nebudou sloužit k plošnému financování zdravotnictví, ale ke konkrétním platbám za provedené zdravotní služby zvolené občanem.

Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Proto se ad nauseum opakuje heslo, které připomíná známé "všechnu moc do rukou pracujícího lidu". Rozhodovací pravomoce do rukou občana -- to přece zní tak krásně.

V praxi ovšem bude občan pod obrovským psychickým tlakem, daným strachem o vlastní zdraví na jedné straně o obavou z možné finanční katastrofy způsobené nemocí na straně druhé. Ti ekonomicky nezajímaví budou odsunuti a ti, kdo ještě peníze mají, budou ždímáni.

Pojišťovny a zdravotní zařízení budou profilovat svoje klienty a nabízet služby podle jejich movitosti. To se děje v jiných oborech, takže jakmile bude zdravotnictví založeno na zisku, dorazí tato bohumilá praxe i tam.

Občan tedy nebude rozhodovat jen o svých soukromých financích, ale o části veřejných prostředků. V případě potřeby nadstandardní péče se bude moci svobodně rozhodnout pro navýšení částky na svém osobním účtu ze svých soukromých zdrojů, což mu dnešní systém zakazuje.

Žvásty o svobodném rozhodnutí navyšovat osobní účet zakrývají to, že občan bude platit a platit a platit. Kolik, to se dozví později. Zvolte ODS, detaily následují.

Osobní účet bude spravovat státem licencovaná zdravotní pojišťovna, kterou si občan vybere. Nákupčím zdravotních služeb pro občana bude zdravotní pojišťovna. Zdravotní pojišťovna nabídne svým klientům několik zdravotních plánů. Každý občan si jeden z nich vybere. Uvedení zdravotního plánu na trh je podmíněno státní licencí. Všechny zdravotní plány budou obsahovat povinné pojištění definovaného balíku zdravotních služeb (dále jen povinné pojištění). Rozsah povinného pojištění určí zákonem stát. Povinné pojištění kryje hlavně nákladnou a neočekávanou zdravotní péči.

Osobní účty jsou prostředkem umožňujícím vytáhnout z lidí peníze na zdravotní péči, aniž by pri tom padlo ošklivé slovo daně. Osobní účty dávají vydělat pojišťovnám, které je budou vést. Čím víc pojišťoven, tím větší správní náklady.

Zdravotní plány se budou odlišovat rozsahem nepovinného -- doplňkového pojištění. Mohou se odlišovat v každém z následujících parametrů:

- krytí nákladů na zdravotní služby nad rámec povinného pojištění

- způsob zajištění zdravotních služeb

- míra spoluúčasti osobního účtu jednotlivce

- bonusy v závislosti na životním stylu nebo za účast na preventivních akcích

Trik je v tom, že rozsah povinného pojištění se bude postupně zužovat, protože stát potřebuje peníze na daňové úlevy korporacím, zbrojení a další nezbytné výdaje.

Systém bude nastartován tak, že všechny existující zdravotní pojišťovny budou po dobu určenou státem povinny nabízet dnešní rozsah krytí zdravotních služeb za předplatné rovnající se veřejnému příspěvku na osobní účet jako jeden ze svých plánů. V rámci takového plánu však bude uplatněna definovaná regulační spoluúčast financovaná z osobního účtu pojištěnce.

Smysl této části textu je nejasný. Za záchytný bod lze považovat sdělení, že po dobu určenou státem se bude cosi dít. Co nastane, až ta doba vyprší, ví bůh. Poslední citovaná věty naznačuje, že i povinné pojištění počítá se spoluúčastí pojištěného, tedy s penězmi navíc.

MŠZ pak zmiňuje státem garantovaný přístup k informacím:

Státem garantované informace umožní občanům provést kvalifikovanou volbu, kde, kým a jakým způsobem chce být léčen. Adekvátní výběr mu umožní také konzultace s lékařem, který bude motivován objasnit pacientovi možnosti a postupy léčby včetně ekonomických dopadů. Součástí ochrany pacienta musí být existence nezávislých organizací pro měření kvality a účinnosti léčby, které budou současně využívány i všemi ostatními subjekty systému.

Idiocie tohoto přístupu je i neozbrojenému oku lehce patrná. Předpokládejme, že stát vskutku bude mít důvěryhodné informace a vydá třeba žebříček chirurgů. Protože všichni budou chtít jít k tomu nejlepšímu, bude muset dojít k regulaci. Jelikož právo volby má mít občan a nikoli zdravotní zařízení, je jedinou možnou regulací cena. Bude-li "správně" nastavena, občan se rád svobodně rozhodne, že na to nemá a provede kvalifikovnou volbu, na níž bude ještě kapsa stačit. Při správném rozvrstvení cen se pak dostane i na chirurga z poslední špricle.

MŠZ zcela pomíjí skutečnost, že k tomu, aby se lidé mohli alespoň částečně rozhodnout k jakému lékaři či do jaké nemocnice půjdou, musí existovat přiměřený nadbytek volné kapacity - lékařů, zdravotnického personálu, lůžek atd. To všechno stojí další peníze.

Jak bude lékař motivován k tomu, aby pacientovi vysvětlil ekonomický dopad léčby, se vymyká představivosti.

Dodejme ještě, že každá nemoc představuje psychickou zátěž. Rozhodnutí vyhledat lékařskou pomoc je vlastně prvním, byť podvědomým krokem ke zmenšení břímě obav. Nemocný od lékaře očekává stanovení diagnózy a návrh na léčebný postup včetně vysvětlení rizika léčby (to všechno je součást lékařského řemesla). Dále chce mít přístup ke specialistovi a ve složitějších případech i možnost získat další nezávislý názor, aby mohl učinit určité rozhodnutí (například chemoterapie vs. chirurgický zákrok).

Základem pacientova rozhodnutí musí být důvěra pacienta v lékařův odborný a lidský přístup.

Ekonomický nátlak na pacienta je stejně neetický jako implikovaný požadavek, aby lékař nahlédl do pacientovy peněženky dřív, než doporučí postup léčby.

Bohužel to je přesně to, kam MŠZ směřuje: nastane dělení na ty, kdo mají plnou kapsu a je jim šumafuk, kolik jaký test nebo zákrok stojí, a na ty, od nichž se očekává, že budou dělat "hospodárná" rozhodnutí. Pokud čtenář nevěří že prvě o to jde, měl by se zamyslet nad definicí dostupnosti a rovnosti, kterou MŠZ předkládá:

Dostupnost zdravotní péče je vnímána prostřednictvím nástrojů k financování zdravotních potřeb jednotlivce, rovnost je zde rovností při volbě zdravotního plánu.

Dalším předpokladem MŠZ je motivace občana ohledně šetrnosti:

Ušetřený zůstatek na účtu občana může být na základě zákona a smluvního vztahu se zdravotní pojišťovnou:

- vybrán a použit pro jiné soukromé účely

- ponechán na účtu jako záloha pro další nečekané zdravotní potřeby

- převeden na osobní zdravotní účet rodinných příslušníků

- Osobní účet bude součástí dědictví.

Předpokládaná motivovanost k šetření je ilusorní. Občan nebude šetřit na svém zdraví, ledaže ho chudoba poučí, kam ve společnosti patří.

Cesta ke snížení nákladů na zdravotnictví vede podle mého názoru přes důvěru k lékaři, výzkum a zavádění nových metod, a v neposlední řadě přes kontrolu ceny léků.

Na to, aby lékař vysvětlil pacientovi, jaký postup je v daném případě optimální, není třeba MŠZ, to je základní požadavek lékařské etiky.

Návrh se úmyslně vyhýbá nesprávnému a pokryteckému termínu solidarita. Povinné sdílení nákladů na zajištění zdravotní péče bohatších s chudšími a zdravých s nemocnými nahrazuje korektními termíny: přerozdělení finančních prostředků podle rizika, popř. subvencování osobního účtu.

Termín solidarita či solidární zdravotní systém je nutno chápat jako princip, který nedělí občany na chudé a bohaté a poskytuje všem stejný přístup k lékařské péči.

Pokrytecká je bohužel MŠZ sama, protože presentuje sytém jsoucí proti zásadám lékařské etiky jako světoborný pokrok.

Dodatek:

V Kanadě, kde žiji, existuje občany vysoce ceněný systém solidární zdravotní péče. Povinné sdílení nákladů na tento systém je přijímáno jako vymoženost, která zajišťuje, že nemoc člověka nezruinuje ekonomicky. Kanaďané si považují systém, v němž služby jsou poskytovány na základě diagnózy a ne stavu bankovního konta. Jde o princip, na který si žádná politická strana netroufne sáhnout.

Pro úplnost dodám, že i v Kanadě existuje možnost zdravotního připojištění (většinou v rámci kolektivní smlouvy mezi zaměstnavatelem a odbory), které uzavírá zaměstnavatel s pojišťovnou jménem zaměstnanců. Většinou jde o balíček zahrnující péči o zuby a léky na předpis a některé úkony, které povinné pojištění nekryje (provincie se navzájem liší). Pokud jde o lékařské nebo nemocniční služby, připojištění se vztahuje jen na hospitalizaci (soukromý pokoj, je-li k dispozici).