Použití masivní síly proti Daeši může vytvořit ještě něco horšího

17. 12. 2015 / Daniel Veselý

V rámci globálního tažení proti terorismu pod vedením Washingtonu byly zničeny diktátorské, byť sekulární režimy v Iráku a Libyi a na jejich místo nastoupil islamistický chaos, sebevražedné atentáty; nastala destrukce ekonomiky, sociálních sítí a vazeb, zažehnuty byly sektářské bojůvky apod. Zatímco Irák byl prakticky zničen velkou pozemní intervencí a dlouholetou okupací, režim plukovníka Kaddáfího byl poražen vzdušnými silami NATO ve spolupráci s protivládními „rebely“, a to v řádů měsíců.

Jestliže především režim Saddáma Husajna, jehož nejhorší zločiny byly spáchány v době, kdy byl vojensky a diplomaticky podporován Spojenými státy a Velkou Británií, neskrblil útlakem, dnešní Irák tone v bezuzdné anarchii, zčásti se nachází pod nadvládou hrdlořezů z Daeše a je sužován sektářskými rozbroji. Podle řady hlasů je zde život v současnosti horší než za svrženého brutálního tyrana ZDE ZDE.

Libye je ještě tragičtější případ, vezmeme-li do úvahy rozdíl mezi žitím pod plukovníkem Kaddáfím a dnes: I zde zapustil kořeny Daeš, de facto panuje bezvládí, a dokonce i bývalý velitel rebelů bojujících proti Kaddáfímu připouští, že nikdo z jeho spolubojovníků nečekal, že situace bude po svržení libyjského lídra tak špatná jako je dnes ZDE.

Politolog z univerzity v Chicagu Robert Pape napsal rozsáhlé studie o sebevražedných atentátech,v nichž na základě oficiálních statistik argumentuje,že sebevražedné atentáty jsou iniciovány vojenskými okupacemi Spojených států,nikoliv extrémistickými ideologiemi.

Ostatně nemusíme ani zabrousit do akademických kruhů, abychom zjistili, že tato taktika je vysoce ničivá: Zpráva Národního zpravodajského odhadu (NIE) zahrnující poznatky 16 zpravodajských služeb z roku 2006 ukazuje, že válka v Iráku teroristickou hrozbu zvýšila ZDE.

Jestliže problém islamistické hrozby byl před zahájením války proti terorismu, jež se opírala o masivní invaze, později v kombinaci s bezpilotními leteckými útoky, v porovnání s dnešní situaci takřka marginální ZDE, je vcelku logické, že použití obřího kladiva na křehký problém nic nevyřeší, ba právě naopak.

Ačkoliv prezident Obama veřejně prohlašuje, že se míní vyhnout pozemním invazím v Iráku a Sýrii a že v boji proti Daeši hodlá spoléhat hlavně na letecké údery, zpravodajskou činnost a spolupráci se svými partnery, ve skutečnosti americkou vojenskou přítomnost v těchto zemích posiluje, a to především v Iráku ZDE. Zde se nyní nachází více než tři tisíce amerických vojáků či vojenských poradců ZDE a další budou pravděpodobně následovat.

Pravda, Obama nechce zabřednout do blízkovýchodní bažiny tak hluboko jako jeho předchůdce, ale jeho stávající vojenská strategie tkvící v masivním bombardování cílů Daeš, jehož bojovníci se dokážou bleskurychle přemisťovat z místa na místo a ukrývat mezi civilisty, s sebou přináší řadu varovných otazníků.

Je třeba podotknout, že americký prezident se ocitl pod tlakem vyplývajícím z teroristických útoků v Paříži a San Bernardinu (ač ty podle vyšetřování FBI nemají přímou spojitost s Daešem ZDE), a bylo záhodno, aby národu ukázat drsnou a nesmlouvavou tvář.

Nicméně toto silácké gesto spočívající v konstatování, že „útočíme na Daeš tvrději než kdykoliv předtím“, je naprosto riskantní. Odpověď na násilné teroristické akty použitím ještě masivnější vojenské síly není adresným řešením, jak ukazuje nedávná historie, a může vést ke zrodu ještě něčeho horšího než je Daeš.

Je nutné řešit kořeny problému, a to v prvé řadě politickými prostředky. Ilustrující mohou být například postřehy Jürgena Todenhöfera, který jako první západní novinář navštívil irácký Mosul kontrolovaný Daešem ZDE. Ten se domnívá, že jediný, kdo může Daeš v Iráku porazit jsou umírnění sunnité. Tyto obavy už ostatně zazněly i z úst uznávaných osobností, není je proto radno podceňovat ZDE.