Největší podívaná na světě

13. 8. 2012 / Uri Avnery

Mám-li zhodnotit úvodní ceremoniál olympijských her jedním slovem: kýč.

Mám-li zhodnotit úvodní ceremoniál olympijských her dvěma slovy: nádherný kýč.

Čestné přiznání: jsem anglofil.

Když mi bylo 15, začal jsem pracovat pro jednoho právníka, který vystudoval v Oxfordu. V kanceláři se mluvilo jen anglicky. A tak jsem se musel učit a okamžitě jsem se beznadějně zamiloval do anglického jazyka a britské kultury obecně.

Někdo se nad tím může podivovat, protože v téže době jsem vstoupil do teroristické organizace, jejímž cílem bylo bojovat proti Britům a vyhnat je z Palestiny.

Brzy po mých 15. narozeninách jsem stál před náborovým panelem Irgunu. Ptali se mne, zda nenávidím Brity. Dívaje se na paprsek silného projektoru, odpověděl jsem: NE. Cítě na druhé straně oslepujícího světla zděšení, dodal jsem, že chci osvobodit naši zemi, a k tomu nepotřebuji nenávidět Brity.

Vlastně si myslím, že většina bojovníků Irgunu to cítila podobně. Nominální hlavní vedoucí Vladimír (Ze'ev) Žabotinskij byl horlivý anglofil a kdysi napsal, že Angličan v koloniích je brutální utlačovatel, ale že Angličan doma je decentní a sympatický člověk. Když Velká Británie vyhlásila válku nacistickému Německu, Žabotinskij nařídil, aby byly okamžitě zastaveny akce Irgunu. Vojenského velitele Irgunu, Davida Raziela, zabila nacistická bomba, když Britům pomáhal v Iráku.

Jeho nástupce, Menachem Begin, přišel do Palestiny s polskou exilovou armádou, v níž sloužil jako polsko-anglický tlumočník. Ve svém postavení byl často ve styku a britskými úřady. Jednou mi řekl, jak přinesl dokumenty britským důstojníkům v hotelu King David, v budově, kterou později – jako velitel Irgunu – nařídil vyhodit bombou do povětří. O mnoho let později jej královna milostivě přijala jako předsedu vlády Izraele.

Celkem vzato, sdíleli jsme pocit, že jsme šťastni, že bojujeme proti britskému a nikoliv proti francouzskému nebo americkému (nemám-li zmínit izraelský) okupačnímu režimu.

Po tomto přiznání ještě jedno: Nejsem sportovní nadšenec. Ve skutečnosti nemám vůbec žádný smysl pro sport.

Dokonce už jako dítě jsem byl v hodině gymnastiky nejhorší. Dobré knihy mě vždy přitahovaly víc, než vzrušující fotbalové utkání. Můj otec posuzoval sport jako „gojim naches“, potěšení pro gojimy. [Výraz naches v jidiš je odvozen od hebrejského slova „nakhat“, zábava nebo uspokojení. ]

Vraťme se ale k olympiádě. V létě své nespokojenosti Britové předvedli něco unikátního: originálního, vzrušujícího, překvapujícího, dojemného, humorného. Smál jsem se, když Její Veličenstvo vyskočilo z helikoptéry, téměř jsem uronil slzu, když hendikepované děti zapěly „Bože, chraň naši královnu“ („God Save The Queen“). Ale pojďme za slávu. Líbí se olympijské hry, mající hlubší význam? Myslím si, že ano. ¨

Konrád Lorenz, rakouský profesor, který zkoumal chování zvířat jako základ pro lidské chování, tvrdl, že sport je náhražkou války.

Příroda lidi vybavila agresivními instinkty. Byly nástrojem pro přežití. Když se zdroje na zemi tenčily, lidé, stejně jako ostatní zvířata, museli v bojích odrážet vetřelce, aby zůstali naživu.

Tato agresivita je tak hluboce zakořeněna v našem biologickém dědictví, že je zcela zbytečné se ji pokoušet eliminovat. Namísto toho, domníval se Lorenz, musíme pro ni nalézt neškodné vybití. Sport je jednou z odpovědí.

A skutečně, díváme-li se na různé projevy pro tuto lidskou kratochvíli, nemůžeme nezaznamenat podobnosti s válkou. Kolem po vítězství bláznících davů jsou neseny národní vlajky. Poražení se cítí a chovají jako armády po ztracené bitvě.

Ve dávných dobách byly války často řešeny souboji. Každá armáda vyslala šampióna, a souboj na život a na smrt mezi těmi dvěma o válce rozhodl. Takovým byl legendární zápas mezi Davidem a Goliášem. V dnešních sportech jediný šampión často bojuje za svůj národ na tenisovém kurtu, žíněnce pro džudo, nebo v olympijském bazénu.

Národní fotbalový tým jde rozhodně do bitvy za čest své země, zrozené na vlnách vlastenectví. Každý hráč je si hluboce vědom velké odpovědnosti, ležící na jeho ramenou (nebo v jeho nohou). Poražené mužstvo často vyhlíží jako politováníhodné zbytky Napoleonovy velké armády, prchající z Ruska.

V Evropě, kde národní suverenita postupně ztrácí svůj význam, na její místo nastoupil fotbal. Vidíte-li dav pochodující ulicemi kteréhokoliv evropského města, řvoucí a mávající národní vlajkou pod vlivem národní hrdosti (a alkoholu), víte, že se koná „důležité“ utkání.

Hodně odsuzovaní chuligáni anglického fotbalu (to jméno je odvozeno od bouřliváckého irského rodu Hooliganů v Londýně) nejsou až tak daleko od ducha hry. Vlastenectví, válka a násilí, to vše roste na jednom stromě.

Pro izraelský tým je vědomí Národní povinnosti nejvýraznější. Izraelští sportovci a sportovkyně nevítězí pro sebe, vítězí pro „židovský národ“. Každé (vzácné) vítězství je národním vítězstvím, každá (bohužel, tak častá) porážka je porážkou pro Izrael. Tak je to prezentováno v našich médiích, a tak to vidíte sami na vítězech i poražených.

Sport je svým způsobem nejen náhradou za válku, ale rovněž za náboženství.

Existuje náboženská vášeň pro sport. Stačí se podívat do tváří hráčů fotbalu před zahájením zápasu, nábožně zpívajících národní hymnu, aby si uvědomili posvátnost této příležitosti – byť britský hráč může pocházet z Jamajky a francouzský z Alžírska.

Dokonce i v bagatelizované zahajovací ceremonii byly zřetelné náboženské podtóny. Pochodeň, vlajka, nejvyšší kněží, defilující křesťanští vojáci, pochodující jakoby do války. Také muslimští vojáci. Také židovští vojáci; atd.

V Izraeli se často židovští sportovci a sportovkyně při svých zápasech dovolávají Všemohoucího. Svírají v dlaních amulety, kterým požehnali kabalističtí rabíni, modlí se a žádají o Boží přízeň. (Což musí být bolení hlavy pro Božího rozhodčího, když Židé hrají proti Židům.)

Předpokládám, že ve starověkém Řecku, kde to vše začalo, hráči vzývali různé bohy a bohyně, žádajíce, aby vítězil ten nejlepší. V široce se prostírající Byzantské říši bojovaly proti sobě dvě barvy po generace.

Sport, jak jej reprezentují olympijské hry, je nyní celosvětovým kultem, méně škodlivým, než většina ostatních, sjednocujícím spíše, než rozdělujícím. Celkově vzato, dobrá věc.

Sjednocující faktor je možná nejvýraznějším rysem této události.

Stovky milionů, snad miliardy lidských bytostí se na ni napříč světem dívají, každý zastupovaný jeho (nebo jejími) národními šampióny.

To je více než zvědavost. Doufejme, že je to obraz budoucnosti.

Pohled na nástup delegací byl povznášející zkušeností. Byly zastoupeny téměř všechny národy na světě, sledujíce v rychlém sledu jedna druhou, mávajíce svými barevnými vlajkami. V průběhu následujících dní vlajky soutěžily jedna s druhou, navzájem se setkávaly, navzájem se respektovaly, v duchu přátelství. Sportovci  jednoho národa obdivovali úspěchy ostatních, setkávaly se rasy, vyprchávaly předsudky.

Je zajímavé srovnávat toto mezinárodní setkání s jiným místem, kde se setkávají všechny národy: S Organizací spojených národů. V utkání mezi těmi dvěma olympiáda vítězí se založenýma rukama.

Může si někdo představit olympijské setkání, v němž některé národy vlastní formální veto a užívají je proti jinému národu? Je možno srovnat zabudovanou nečinnost Spojených národů s hyperaktivitou her?

Pro mne to je hlavním lákadlem této události. Jsem pevně věřící ve světové vládnutí. Věřím, že je to absolutní nutnost pro přežití lidské rasy na této planetě. Klimatické změny, šíření jaderných zbraní, globální ekonomika, celosvětová komunikace – to vše činí globální kooperaci jak nezbytnou, tak i možnou.

Jsem si pevně jist, že na konci 21. století bude existovat nějaký druh globální vlády, založené na globální demokracii. Olympijské hry jsou dobrým příkladem takové reality. Všechny národy jsou zastoupeny, všechny mají stejná práva, a co je nejdůležitější, všechny se podřizují týmž pravidlům. V zásadě má každý šampión stejnou šanci vyhrát zlatou medaili stejně jako kdokoliv jiný; příslušnost k tomu nebo onomu velkému nebo malému národu nehraje roli.

Nebylo by skvělé, kdyby byl celý svět organizován ve stejném duchu?

Pro Izraelce byl průvod vystřízlivěním.

Máme tendenci vidět se jako střed světa, jehož síla přesahuje náš skromný rozměr. A přesto naše delegace pochodovala jako jedna mezi mnoha, jedna z menších, bez šarmu, který mají někteří ostatní, bez jediného šampióna, kterého zná celé lidstvo.

Dobrý důvod pro skromnost – ctnost, kterou se obvykle nemůžeme chlubit.

Uri Avnery: The Greatest Show on Earth * ZDE

Autor je komentátor, bývalý poslanec izraelského Knessetu a předseda izraelského levicového mírového bloku “Guš Šalom”.

přeložil Václav Jumr

*) - poznámka editora: „The Greatest Show on Earth: The Evidence for Evolution je kniha britského biologa Richarda Dawkinse o biologické evoluci, argumentující přesvědčivě proti kreacionismu – Božímu stvoření světa, vyšlá v roce 2009 k 200. výročí narození Charlese Darwina a 150. výročí jeho knihy O vzniku druhů.

0
Vytisknout
4298

Diskuse

Obsah vydání | 14. 8. 2012