Už se nepopravuje, díky bohu. Ale existenční likvidace zůstává

13. 8. 2012

Vážím si osobního postoje pana Límana, ale ráda bych upozornila na několik faktů. Za prvé, každé stanovisko lze rozporovat jinými argumenty a důkazy. Za druhé, každá ze stran historického sporu má svoji pravdu a svá, i zcela odlišná přímá svědectví. Za třetí, kdykoliv v dějinách docházelo ke změnám, provázely je oběti - kolektivizaci stejně jako obrat kursu po sametovém převratu, píše Františka Vrbenská.

Pokusím se tedy být objektivní; a podotýkám, že ani já nemohu zapomenout na dusivou atmosféru, která normalizaci charakterizovala. Jen mi připadá, že jedno dusno nahradilo jiné, které z lehkých oparů postupně hutní. Ne, už se nepopravuje, díky bohu. Ale existenční likvidace zůstává.

Po dvaadvaceti letech, a to je celá jedna generace, se už zapomnělo na lidi, kteří páchali sebevraždy, protože i když byli kvalitními odborníky, dostali černou známku pro své skutečné či domnělé spojení s bývalým režimem. Ty případy se dají dohledat: nebyly zcela ojedinělé.

Rozjezdy podnikání, které nezkušené postsocialistické experimentátory stály rodinný majetek. (Vybavuji si například z počátku devadesátých let jednu velice pěknou kulišárnu s chovem činčil na kůži... )

Období o málo později, kdy třeba strojní inženýři měli problémy sehnat práci - dnes aby je pohledal, chybějí.

Těch zrušených institucí (možná byly postradatelné, ale výsledky jejich práce byly často rozprášeny) a skutečně vytunelovaných provozů a podniků, kde už se o hospodářském významu a dopadu na okres i kraj dá hovořit.

Cožpak tyto změny nikoho osobně neohrozily, nepřinesly žádné soukromé vichřice?

Vzpomínám si na konzultace zahraničních ( = západních) špičkových odborníků z oblasti ekonomie a jednotlivých oborů; tehdy jsem měla díky své práci možnost setkat se těmito materiály i některými osobnostmi.

Doporučovali nám, aby se mladý stát soustředil především na oblast výchovy a školství, zdravotnictví, kultury a dopravy, a těm věnovali veškerou péči.

A radili důtklivě, ať neopouštíme systém zemědělských družstev, který je efektivnější, rentabilnější a výhodnější pro společnost i jedince než individuální rolničení.

Samozřejmě, dodávám za sebe, záleží na konkrétní realizaci, poměřovat výsledky lze jen na stejném kvalitativním levelu. (Neschopně vedené družstvo s flákači nebo lempl soukromý zemědělec se nedají počítat.)

O instituci současných exekutorů se nemíním na tomto místě vyjadřovat, jiné články zachytily problém lépe, než bych dokázala. A samozřejmě nelze pokládat za bernou minci všechno, co se objeví v médiích. Nicméně počet osob, které kvůli dluhové krizi vzaly život sobě anebo jiným, za poslední dekádu dosahuje několika desítek - jen podle zpráv, které pronikly na veřejnost. I tyto informace se dají jednotlivě vybrat ze sdělovacích prostředků, konkrétní statistika schází. (Ano, s tvrzením lze polemizovat a zpochybňovat jeden případ za druhým. Je jich však tolik, že sociální jev není možné popřít.)

Nedá mi, abych neuzavřela dobovými odkazy k morálním kvalitám rolnického stavu, pro které pan Líman horuje. Jsou prvním impulzem, který mne k této diskusi přiměl. Svým způsobem je práce zemědělce nejnáročnější, vyčerpávající i při dosaženém zdaru, stresuje a závisí na faktorech, které nelze nijak eliminovat. Ale s nadměrnou adoraci ušlechtilé postavy rolníka bych byla opatrná.

Stačí se vrátit k dobovým záznamům, zprávám z novin za časů Rakousko-Uherska i první republiky, k politice Agrární strany, vzpomínkám na sedláky těžícím z válečné nouze za první světové a krátce po ní, i ke klasiku české rustikální literatury Jindřichu Šimonu Baarovi.

Uvádím ho místo četných jiných spisovatelů, zachycujících realisticky českomoravskou vesnici, pro jeho vřelou lásku k venkovu a nezpochybnitelný křesťanský postoj, která vylučují podujatost. Přesto i on viděl a popsal negativa, která kalí křišťálově čistý obraz českého sedláka, jak ho pan Líman předestírá.

Kdo ví, jak se bude hovořit a psát o uplynulém dvacetiletí za další generaci?

0
Vytisknout
6338

Diskuse

Obsah vydání | 14. 8. 2012