Kurdský mýtus: Sázka na kulhavého koně

23. 2. 2016 / Karel Dolejší


"Proti "islámskému státu" bojují jenom Kurdové," říká v Česku zavedený mem. Myslí se tím dvě miliční organizace - pešmergové v Iráku a YPG/YPJ v Sýrii. Kromě toho, že tvrzení samo není pravdivé, zamlčuje, že irácké kurdské organizace na jedné a turecké/syrské na druhé straně mají mezi sebou velmi napjaté vztahy, a také že syrská PYD není zdaleka jedinou kurdskou organizací v Sýrii.


Kurdská národní rada (obvykle označovaná anglickou zkratkou KNC) zahrnuje patnáct kurdských středolevicových a levicových politických stran v Sýrii a má blízko k iráckým Kurdům. Prosazuje autonomii kurdských oblastí v rámci Sýrie a odmítá Asadův režim. Podle dohod z července 2012 měly vzniknout společné ozbrojené síly HNC a syrské odnože Kurdské strany pracujících, Strany demokratické jednoty (PYD). K tomu ovšem nikdy nedošlo, protože PYD převzala sklady zbraní zanechané na kurdských územích Asadovou armádou, sama nyní kontroluje milice YPG/YPJ a vystupuje bez jakýchkoliv voleb coby jediná legitimní politická reprezentace všech syrských Kurdů.

V rámci organizace "islámský stát" v Sýrii existuje separátní kurdská sekce, ale řada Kurdů se k různým jednotkám IS připojila individuálně. Počet Kurdů bojujících na straně islamistů je odhadován na několik set až několik tisíc.

V severní Sýrii na hranici s Tureckem existují tři separátní kurdské kantony: Efrinský, Kobanský a Džazírský, dohromady známé jako Rojava. V říjnu 2015 obdržela kurdská milice YPG a její menší spojenci (asi 300 Turkmenů a < 1 400 bojovníků arabského původu, z nichž mnozí v minulosti spolupracovali s islamisty) zásilku amerických zbraní s úkolem obsadit "hlavní město" islamistů, Rakku, během několika týdnů ZDE. K této operaci ovšem nikdy nedošlo. Kurdové v současnosti bojují s IS na sekundární jižní frontě, nedaleko nejvýznamnějších ropných vrtů, které by jim přinesly vítané zisky. Kromě toho zabírají arabské území severně od města Aleppo, které nemělo řekněme od roku 1100 s Kurdy nic společného. Jeho kontrola by nicméně umožnila na úkor Arabů a bezprostředně vzato také na úkor obránců Aleppa propojit Efrinský a Kobanský kanton.

V závěru roku 2015 se začaly množit známky toho, že se YPG rozhodla pro alianci s Putinem. Kromě otevření vyslanectví v Moskvě, které zprostředkovali aktivisté spojení s projekty DNR a LNR na Ukrajině, tomu nasvědčuje i zjevná koordinace ruských náletů s postupem YPG na zemi v oblasti Azazské kapsy severně od Aleppa.

Přestože kurdské jednotky se velmi zřetelně "vyzuly" z hlavního úkolu, který od amerických sponzorů dostaly, v ČR je stále v oběhu mýtus o "zbabělých Arabech a hrdinských Kurdech, kteří bojují s islamisty". Zmíněný mýtus je šířen fanoušky YPG, které lze velmi zhruba rozdělit do tří skupin.

První a zřejmě nejpočetnější skupinu tvoří antiislámské a xenofobní organizace, které si ve "svatém" boji proti "mu-slimákům" vybraly navenek sekulární, převážně ale sunnitsky muslimské Kurdy coby reprezentanty vytouženého křižáckého tažení. Konvičkovci, okamurovci, úsvitovci a další skupiny organizují pomoc pro Kurdistán a propagují kurdskou věc jako údajnou hráz proti agresívnímu islámu. Za pozornost stojí masivní průnik mezi těmito "prokurdskými" aktivisty a aktivisty za "Novorusko".

Druhou skupinu tvoří krajně levicoví aktivisté, pro něž ideologický přemet YPG - od komunismu k municipalismu - spolu se sekularismem a ikonickými bojovnicemi YPJ evokují nostalgické vzpomínky na španělskou občanskou válku. Že YPG prostřednictvím mateřské PKK měla vždy blízké vztahy s Asadovým režimem, že se chová autoritářsky a netolerantně, z České republiky příliš vidět není. To umožňuje kolem jedné "antisystémové" kauzy shromáždit jak krajní pravici, tak krajní levici - přesně v intencích projektu "čtvrté politické teorie" ruského ideologa Alexandra Dugina.

Třetí skupinu tvoří "profesionální" aktivisté s vazbami na USA. Přestože Američané koncem minulého roku téměř zcela ztratili vliv na YPG, která si s dodanými zbraněmi realizuje vlastní projekt expanze na arabská území v Sýrii, kontinuita obamovské sázky na Kurdy má zajistit propagandistickou "damage control" - a někteří velmi naivní se možná i skutečně domnívají, že YPG umožní USA po porážce utrpěné od Putina udržet si v Sýrii určitý vliv.

Každá ze zmíněných skupin má vlastní důvody, proč pěstovat mýtus úžasné YPG a ignorovat informace, které mu odporují. Výsledky mohou být skutečně "velice zajímavé", protože až YPG konečně provede "coming out" a odhalí dominantní vazbu na Moskvu, její český kult bude již pevně ustaven.

Propagace "Novoruska" a "hrdinných Kurdů" je dnes součástí jednotného ruského projektu zaměřeného na "protisystémové" kruhy z pravého i levého okraje evropského politického spektra. Prostřednictvím "novoruských" ozbrojenců vede Moskva válku proti Kyjevu, prostřednictvím "hrdinných Kurdů" proti Ankaře, prostřednictvím obou kultů proti EU. V obou případech je třeba jasně definovat legitimní zájmy obyvatel sporných území nezávisle na skupinách navázaných na Moskvu, které nepřipouštějí svobodnou diskusi a spravedlivou politickou soutěž na území, které vojensky kontrolují, a nenechat si vymývat mozky válečnou propagandou.

Pravděpodobně již letos se centrum "islámského státu" přesune z Iráku a Sýrie do některého jiného selhávajícího státu, dost možná do Libye, v úvahu však připadají i další možnosti. Kurdské oddíly rozhodně IS neporazí, i kdyby si najednou vzpomněly na úkol, kvůli němuž vlastně dostaly americké zbraně. Ale takový scénář je nyní velice nepravděpodobný - YPG přecenila své síly, roztáhla padesátitisícovou armádu do šířky a postup se jí poněkud daří již pouze na jihovýchodě Sýrie. Zatímco postupně posilují jednotky sunnitských povstalců ve městě Azaz u turecké hranice a ohrožují nedávné územní zisky YPG v této oblasti, aleppské miliční oddíly útočí na kurdskou čtvrť Šejk Maksúd.

YPG Kurdy politicky izolovala, syrští sunnité je nyní prakticky bez výjimky považují za zrádce revoluce proti Asadovi a za kolaboranty s režimem, jediným účinným spojencem zůstává Moskva. Prostřednictvím vazeb na mateřskou tureckou PKK je YPG znepřátelena s Ankarou a zlepšující se vztahy Turecka s Izraelem, které mají pro židovský stát skutečně strategický význam, znamenají, že také Izrael starostlivě zvažuje, zda a nakolik pokračovat v dosavadní podpoře YPG.

Kurdové si nepochybně zaslouží autonomii v Íránu, Iráku, Turecku i v Sýrii. Pokud však budou hrát roli užitečných idiotů a kanónenfutru ve válkách cizích mocností, nejen že nevybudují Velký Kurdistán, který je horizontem snah kurdského nacionalismu, ale i samotná autonomie a dokonce přežití tohoto národa se mohou ocitnout v sázce.

0
Vytisknout
5964

Diskuse

Obsah vydání | 25. 2. 2016