O agresi

16. 7. 2014 / Miloš Dokulil

13. července se v médiích objevila nemálo citlivá zpráva; v české televizi na té textové dolní přídavné informační stuze hned žlutě, aby to skutečně divák nemohl přehlédnout. Že dopadl dělostřelecký granát z ukrajinského území na půdu Ruska. S jedním následným úmrtím, jedním zraněním a se škodami na majetku. Ruská strana okamžitě varovala před možnými "nezvratnými" důsledky; pochopitelně na adresu možného pachatele tohoto incidentu.

Potud by to vypadalo jako možná adekvátní reakce a totálně v pořádku. Šlo přece o zjevný akt agrese z území sousedního státu, dokonce s průkaznými a politováníhodnými ztrátami a škodami, jak lidskými, tak majetkovými. A právo i požadavek na územní suverenitu s sebou nese mj. i povinnost státu nepřipustit ze zahraničí např. žádnou dělostřelbu s cíli, které by postihly vlastní území. Možná to vypadá až příliš samozřejmě, co jsem zrovna napsal. Jenže to je pouze výchozí argumentační síť pro možné čertovo kopýtko, které se v té síti může bezděky ocitnout. A kvůli tomu "kopýtku" nakonec píšu.

Řekněme, že teď uskutečníme "myšlenkový experiment". Rusko jistě prověřuje původ dopadlého projektilu. A vůbec nelze vyloučit, že může být průkazný jeho ukrajinský původ (samozřejmě teď ne územně, odkud zřejmě směřoval ten projektil; nýbrž odkud přímo pocházel svou výrobou a nasazením). Lze automaticky potom vinit současnou ukrajinskou vládu z agrese na ruském území? I když to tak na první pohled vypadá, není tomu tak. Snad jsme nezapomněli, že povstalci proti ukrajinské vládě na východním území Ukrajiny se kromě jiného během svým vojenských operací také zmocnili části výzbroje a bojového materiálu ukrajinské armády. A protože se ve stávající bojové situaci povstalecké síly ocitají vůči vládním jednotkám spíše v defenzivě, a jelikož se v posledním mezidobí mohlo dokonce zdát, že Rusko se nečekaně rozhodlo spíše k vyčkávací taktice, než aby přímo znovu dávalo najevo možnou obdobu řešení té napjaté situace kolem tzv. "Doněcké republiky" metodou, která byla předtím uplatněna na Krymu (vojenskou anexí původně "ukrajinského" poloostrova), mohli třeba zrovna povstalci těmi prostředky, které mají k dispozici, vystřelit jediný granát kamkoliv na ruské území, aby s úspěchem navodili důvodné podezření, že vládní ukrajinské síly -- ať už z jakýchkoliv důvodů -- se dopustily průkazné agrese na ruském území.

Problémem tu není sám zjevný fakt nečekané agrese, ale mnohem naléhavěji (a zodpovědněji!), kdo konkrétně za tou agresí stojí (když se k ní určitě nebudou znát ani mluvčí ukrajinské vlády, ani povstalců). To není automaticky dáno její "vizitkou". Ta mohla být úmyslně doručena zcela jinou rukou, než jaká odpovídá tiráži. Zkusme na to nezapomenout, až se dovíme, z jakého arzenálu pocházela ta střela, co zabila jednoho muže, zranila jednu ženu a poničila navíc ruský osobní majetek. I když tu může být -- opět pochopitelně -- vznesena námitka, že přece povstalci na ukrajinském východním území, kteří tam údajně hájí právo tamních ruských občanů na vlastní politickou svébytnost, jako občané přece nevlastnili žádné zbrojní arzenály! (Kdo ovšem potom vysvětlí, jak se dostaly povstalcům do rukou nejen ukrajinská, ale i ruská výzbroj a výstroj, o nichž hovoří ukrajinské orgány? Teď se ovšem naléhavě jedná o potenciálně ukrajinské střelivo a o jeho konkrétního střelce, který ten projektil ke střelbě určitě použil. Možná by nemělo být nezbytné spekulovat o tom, že ukrajinská branná moc neměla a nemůže mít žádný přijatelný důvod k eskalaci vztahů s Ruskem?)

Poznámka k předchozímu: Deník "metro" ze 14/7 již uvedl na str.7 ke shora zmíněné události titulek: "Ukrajinský granát zabil až v Rusku". Už ten přívlastek "ukrajinský" u toho "granátu" nemá podvědomě svou příslušností daleko od "Kyjeva". Dokonce granát mohl být přímo z arzenálů ukrajinské armády! (Byla o tom výše zmínka.) Jenže důležité nejsou dohady o původu střeliva, nýbrž kdo (a s jakým záměrem) zacílil na ruské území! Samozřejmě že tohle na ruské straně zjišťovat zatím možné nebylo. Ani Kyjev zatím zřejmě za dané situace nemůže okamžitě doložit, že "je v tom nevinně", jde-li o provokaci vyvolanou povstalci.

Jinak složitý je případ kolem Izraele a Gazy. Aniž si teď budeme podrobněji připomínat, že nynějším ozbrojeným akcím Izraele a raketovým útokům Hamásu předcházelo zavraždění tří izraelských chlapců, následovalo umučení jednoho mladého Palestince a pak došlo k raketovým útokům na izraelské území. Izrael se nato rozhodl k odvetným vojenským akcím vůči Gaze. Izrael již ovšem byl před dvěma dny předsedou Rady bezpečnosti OSN vyzván, aby své vojenské akce vůči Gaze ukončil. O agresi hovoří a píší obě strany tohoto stávajícího blízkovýchodního sporu. --- Také česká televize uveřejnila záběry, podle nichž občany v Gaze tam, kde hodlá izraelská armáda zasáhnout, předem upozorní letáky a varovným výstřelem dřív, než vytipovaný objekt zničí. Rakety Hamásu dopadají bez výstrahy (i když většina jich je zneškodněna izraelským protiraketovým systémem). A předtím, ještě než došlo ke stávajícímu ozbrojenému konfliktu, izraelské bezpečnostní složky již mezitím pohotově zajistily skupinu pachatelů, která bestiálně zavraždila shora zmíněného palestinského chlapce (i když tak údajně učinila jakoby na protest proti zavraždění těch tří izraelských chlapců, přitom krajně nelidským způsobem, upálením Palestince zaživa!). Z palestinské strany ovšem zatím chybí jakákoliv zpráva, že snad někdo pátral po vrazích tří Izraelců.

Na dálku se dobře "filosofuje". Když ale teď pořád na izraelské území padají rakety bez jakékoliv výstrahy, divme se, že Izrael chce nejdříve jemu známá střediska vojenských operací v Gaze likvidovat, aby mělo případné jednání o mírovém urovnání poměrů šanci na aspoň dočasný úspěch. (Je úplně jiným, ale také hrozně citlivým problémem, že neexistují normální vztahy mezi Izraelem a Palestinskou autonomií. Že Izrael na svou ochranu vybudoval zeď kolem celého tzv. "Západního břehu"; že různými kontrolními body se pro nás nepředstavitelně tamním lidem prodloužily doby k cestám třeba do práce; že Izrael buduje stále nová a nová sídliště na původně arabském území; že obdobně zamýšlí učinit z Jeruzaléma čistě izraelské hlavní město... a že dosud žádné přiměřené kroky nevedly ke zřízení navenek samostatného palestinského státu [jehož území je navenek stále pod kontrolou Izraele; i když z Gazy byli Izraelci před časem vysídleni].)

A jinak bude mluvit ten, kdo je zrovna aktuálně nějakými vojenskými střety ohrožen, a zase jinak může uvažovat ten, kdo již má na sledovanou záležitost předem vysoukaný názor, k němuž pouze doladí každou další informaci, která se mu dostane. Neboť mnohým lidem (i mezi námi) nezáleží nutně zrovna na faktech, nýbrž jenom na interpretacích odpovídajících z dřívějška "nějak" ustáleným (a svérázně "prefabrikovaným") názorům. Takže "agrese" ano, ale nálepku dostane jen jedna z obou stran, jak to odpovídá okamžité potřebě interpreta; ať již jde o granát na ruské půdě, anebo o rozhodnutí o pravém (či původním?) viníkovi stávající blízkovýchodní krize.

Fakta tu nějaká jsou či ještě budou. Číst je budou v mnoha případech oči, jejichž mozky předtím překryly racionalitu emocemi... anebo politickými zájmy... Takže je těžké jak zachovat střízlivost, tak dospět k objektivitě. (A jakoukoliv "iniciační" agresi lze záměrně inscenovat odkudkoliv kdykoliv. Dějiny znají takové příklady nejen třeba z obou světových válek. V soukromém životě tomu říkáme "finty", že?)

0
Vytisknout
3139

Diskuse

Obsah vydání | 17. 7. 2014