Naše ostudná hierarchie: Usmrcení některých lidí je "významnější" než usmrcení jiných
22. 4. 2013
V době, kdy přicházely informace o atentátu v Bostonu, jsem poslal na twitteru zprávu o schůzce, jíž jsem se v té době účastnil. V reakci na to mě začali umravňovat někteří uživatelé, že v době atentátu v Bostonu nemám psát o jiných věcech, píše v deníku Independent jeho komentátor Owen Jones. Jejich postojem bylo, že je nevkusné zabývat se čímkoliv jiným než atentátem v Bostonu.
Někdo mě pak upozornil, že ve stejnou dobu, kdy došlo k atentátu v Bostonu usmrtily bomby umístěné v automobilu v Iráku 31 lidí. Tak jsem poslal na twitteru tuto zprávu: "Myslím taky na lidi v Iráku. Nejméně 31 mrtvých v další den bombových atentátů. Strašné." Dostal jsem tirádu záporných reakcí - že prý je to politická manipulace, která se pokouší umenšít dopad atentátů v Bostonu poukazem na to, že jinde dochází k daleko většímu vraždění.
Proč je zabíjení nevinných Američanů více šokující a závažnější zprávou dne než zabíjení Arabů?
Bývalý šéfredaktor britského deníku The Mirror Roy Greenslade tomu říká "hierarchie smrti". Když psal o terorismu v Severním Irsku, poukázal na to, že "za nejvýznamnější se považují úmrtí lidí na bombové atentáty v Británii. Na druhém místě je smrt příslušníků bezpečnostních jednotek, na třetím místě civilní oběti z řad irských republikánů a na čtvrtém místě, o nich už nepíše skoro nikdo, oběti irských loajalistů". Jinými slovy, novináři dělají úsudky o tom, čí rozlitá krev je cennější a na základě toho řadí zprávy.
Je samozřejmě nesprávné obviňovat jen novináře. Pokud máme být všichni vůči sobě poctiví, míra, do níž jsme osobně šokováni, je často ovlivňována různými faktoy. "Kulturní blízkost" je v každém případě důležitý faktor. A pak jde o pocit ohledně toho, co se považuje za normální. Bombový atentát na americkém území je mimořádná událost, kdežto v Iráku byly odpáleny za poslední desetiletí tisíce bomb. Předpokládáme, že v Iráku bude docházet k bombovým atentátům - a tak je pro většinu z nás emocionální dopad tisíců mrtvých téměř nulový.
Hierarchie zabitých existuje i v jiných konfliktech. Ze studie zpráv tiskové kanceláře Associated Press vyplynulo, že v palestinsko-izraelském konfliktu se píše dvakrát častěji o zabitých Izraelcích než o zabitých Palestincích. Nebo si vezměte Demokratickou republiku Kongo, kde dochází k nejkrvavějšímu vraždění, jaké svět zažil od druhé světové války. Podle odhadů bylo od konce devadesátých let v Kongu vyvražděno asi pět milionů lidí, svět to přitom skoro vůbec nezaznamenal. Přesto však konflikty na Balkáně - které byly o hodně méně krvavé - v devadesátých letech ve zprávách dominovaly. Bezpochyby je to proto, že oběti na Balkáně byli Evropané.
Bylo by povzbuzující moci tvrdit, že o ty, kteří umírají v naší blízkosti - například v naší komunitě - máme největší emocionální zájem. Avšak mnoho mladých černochů umírá násilnou smrtí a média to sotva zaznamenají. Je pro to celá řada vysvětlení a mnohá z nich jsou velmi znepokojující.
Sheri Parksová, profesorka amerických studií na University v Marylandu, zformulovala pojem "syndromu chybějící bělošky". Parksová argumentuje, že smrt černošek - a zejména černochů - se často v médiích ignoruje. Mediální hysterii vyvolává smrt mladých, atraktivních bělošek.
Vytváření hierarchie smrti umožňuje, aby nespravedlnost dále trvala bez jejího zkoumání. Nikdo nevystoupí, aby ji zpochybnil. Ochromuje to náš všeobecný, sdílený pocit lidství. Je to projev předsudečného postoje k světu.
Ne, nemyslím si, že neuvěřitelné hrůzy, které se dějí každodenně po světě, oslabují dopad bostonské tragédie. Všichni ale máme povinnost bojovat proti vlastním předsudkům a snažit se pociťovat empatii s našimi bližními, kteří trpí ve vzdálených zemích - ať už se to měří na kilometry, anebo odlišností kultury. Pokud nejsme schopni pociťovat soucit s utrpením, znamená to, že je pro nás přijatelné - a tím se stáváme spoluviníky s jeho pachateli.
Kompletní článek v angličtině ZDE
Diskuse