Politici, chování, pedagogika...

27. 4. 2011 / Josef Valenta

V souvislosti s kauzou Kristýny Kočí se zdejší politici pustili do "psychologických" interpretací. A hned z několika úst zaznělo cosi o její "nezralosti". Nic proti -- charakteristika je s velkou mírou pravděpodobnosti trefná. Zarážející ale je, že tolik vzdělaných žen a mužů nerozpoznalo tuto nezralost dříve. Jít vědomě a dobrovolně do "vysoké hry" s člověkem, o němž lze v tomto smyslu pochybovat, to je hazard (jak se ostatně ukázalo). Mohu si tedy zřejmě dovolit vyslovit domněnku, že političtí druhové KK nebezpečný rys osobnosti této mladé dámy prostě a jednoduše nerozpoznali. A to i přes to, že nezralost bývá vidět a slyšet v chování člověka i mimo "aféry".

O nedostatku "behaviorální" vzdělanosti zdejších vrcholových partajníků může, byť z jiné strany, vypovídat i to, jak často používají slovní obrat obsahující výraz "přesvědčení". Obvykle ve formě "já jsem přesvědčen...". Zvláště zajímavé to je v případě, kdy jsou politici přesvědčeni, že se někdo chová nebo chovat bude právě tak či onak. "Já jsem pevně přesvědčen a chci tomu věřit, že se jednalo o osobní iniciativu jednoho hloupého policisty ..., říká premiér Nečas k věci špiclování, kterého se měl dopouštět jeden z policistů ochranné služby. Od stolu řečeno je to ale vetchá konstrukce... Na pováženou také je, když politici vyslovují svá přesvědčení o tom, jak se bude občanstvo chovat v důsledku jimi prosazovaných opatření a tak podobně. Nezřídka spekulují o masově jednotném chování, které bude v souladu s jejich "přesvědčeními"... "Jsem přesvědčen, že lidé dnes už chtějí na Hradě politika", tvrdí kupř. Přemysl Sobotka a míní tím evidentně, že lidé by v přímé volbě nevolili člověka "z jiné branže" (třeba kumštýře, ale zdá se, že ani prof. Švejnara). Opět vetchá konstrukce... zvláště za současných poměrů -- znám minimálně dvacet lidí, kteří o dalšího politika na Hradě nestojí...

Malér je v tom, že přesvědčení bývá největším nepřítelem pravdy...

Behaviorální ekonomie (abychom se drželi v blízkosti politiky) už ví, že s určováním toho, jak se lidé budou chovat, se musí zacházet opatrně. Lidé se kupodivu nechovají zcela podle toho, jak léta usuzovali či předpokládali ekonomové. A stejně tak ani podle toho, jak usuzují naši předáci. Kupř. rozhorlené podivování se ministra nad tím, že někdo hodlá stávkovat v ulicích, je opět jen výrazem toho, že dotyčný nerozumí lidem... (i když -- v tomto ohledu jde často patrně o strategii, byť se spornou efektivitou; podivovat se nad tím, že např. dlouhodobě finančně podhodnocený člověk hodlá stávkovat -- to je strategie, která snadno vyvolá dojem, že onen podivující se je poněkud mimo realitu...).

Čeští politici nejsou rozhodně hlavním tématem mých výzkumů na poli chování a jeho pedagogiky. Nicméně sledovat je i jen "mimochodem" může, sledujete-li prizmatem behaviorálních nauk (o což se upřímně snažím), přinést jisté závěry. Tím spíše, trvá-li pozorování již nějakých 15-20 let. Jeden ze závěrů je, že zdejší představitelé jsou nevalně vzděláni v tématice lidského chování.

Ale zřejmě nejen politici. I část obyvatelstva úporně a opakovaně volí partaje a bytosti, o jejichž slušném chování lze s úspěchem pochybovat. A to i na základě zcela věcných důkazů přinášených obvykle médii. Je to ale složité -- konkrétní motivy volebního chování voličů jsou rozmanité, takže podezřelé chování volených může být lehce přehlédnuto (třeba proto, že dotyčný sehnal -- byť nečestně -- peníze na klubovnu zdejších fotbalistů...).

Na druhou stranu -- nasloucháte-li pečlivě běžnému diskurzu Čechů o zdejších politicích, pak seznáte, že často zůstává velmi na povrchu. Některé indikátory v chování politiků, indikátory ukazující na nešvary (ale někdy i na přednosti), zůstávají běžně přehlédnuty. Nebo se usuzuje z vnějšího projevu ukazujícího na jednu izolovanou vlastnost politika, která však není interpretována v kontextu celku jeho chování. Znamená to, že například u někoho, kdo je `rázný a kritický', leckdo snadno přehlédne, že je dotyčný současně na štíru s morálkou...

Tento efekt nekontextového vnímání lze vidět často v hodnoceních obdivovatelů V. Klause. Počet Klausových příznivců zřejmě varovně ukazuje na to, jak málo se vyznáme v chování druhých.

Když někdo něco neumí, jistě by měl mít šanci se to učit. A u toho obvykle tak či onak bývá pedagogika. Jakkoliv o ní můžete (často od absolventů učitelských studií) slyšet nepěkné řeči, je to podstatě úžasná disciplína zabývající se vytvářením podmínek pro rozvoj člověka a instrumenty ovlivnění jeho myšlení, prožívání, chování a tak dále. Pedagogika by tedy měla přispět i k tomu, abychom byli všichni kvalifikovanější v úsudcích o lidském chování. Bohužel, o "žížalách" (nechť mi tyto prominou) se ve škole mnohdy učíme více, než o tom, jak se pokoušet skutečně porozumět jednání svému i druhých lidí. Za to však nemůže jen pedagogika...

V pedagogice se také často skloňuje metoda osobního příkladu. A to nejen v pedagogice "odborné", ale i v té, která bývá zvána folkovou, neboli laickou. "Je to holomek, však mu taky táta dával "dobrej" příklad...", slyšel jsem včera v metru. Metoda "vzoru" je něco, čemu všichni rozumí. Fakticky nebývá vždy přímočaře snadné identifikovat, nakolik se na každém nás podepsal něčí "osobní příklad". Ale že se tak či onak podepsal, o tom pochybovat nelze. Podíváme-li se k sociálním psychologům na výčet procesů, jimiž se učíme vrůstat do společnosti, najdeme nápodobu (někoho), ztotožnění se (s někým) či pozorování jednání (někoho). Společný jmenovatel je, že do svého jednání (atd.) vpravujeme prvky jednání jiného člověka.

Nu, vraťme se k politikům. Stálo by za výzkum, nakolik funguje taková metoda vzoru i v kontaktu s politiky. Nakolik jimi nabízené a především médii zprostředkovávané modely chování ovlivnily chování české populace. Jak jsem pravil, není to mé výzkumné téma (a když jsem na webu hledal takový výzkum, nepochodil jsem). Ale přesto -- ptávám se "obyčejných" lidí politiky sledujících, zda je některý z nich ovlivnil. S výjimkou sektářsky laděných příznivců třeba právě Klausových vesměs slyším odpověď, že ne. Přesto ale není možné, aby nezanechávaly ve veřejném prostoru i v chování lidí stopy takové úkazy, jako beztrestně a drze zapírané podvádění, otevřené lhaní nestižené zaslouženou sankcí, veřejné projevování místy až obdivuhodné nekompetentnosti dotované štědrými prebendami, klientelismus, prázdné tlachání znečišťující sdělnost češtiny atp. To vše jsou potenciální formativní vlivy, které na lidi tak či onak působí. A nepochybně mají sílu ovlivňovat i chování nás, Čechů, byť tento vliv mnozí popíráme. Berte spíše jako bonmot následující výrok, byť "jsem přesvědčen" o tom, že na něm něco je: Kdyby se zdejší politici chovali méně jako deprivanti, ubylo by mrtvých na českých silnicích (nebo alespoň těch, kteří jezdí jako deprivanti...).

Pedagogika -- jak bylo řečeno -- je úžasná věda. Kéž by se poněkud rozkročila tak, aby se do teritoria jejího zájmu vešlo i to, jak naučit Čechy lépe rozumět lidskému chování. Mimo jiné i kvůli tomu, aby lépe volili nebo aby otevřeně jednali proti nešvarům vládců. A když už se někdo z Čechů stane politikem, aby poznal, že soustraník je -- třeba -- nezralý...

0
Vytisknout
4975

Diskuse

Obsah vydání | 29. 4. 2011